Stránka:Polívka - Lidové pověsti o původu tabáku.djvu/11

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


když zabil člověka, který holí tloukl po hrobech volaje: »vstávejte, psí synkové, a jděte na robotu«. Toho člověka ani země nepřijme, řekl zbojníkovi pop, neboť jak panský dohlížitel nad robotníky tak je urážel, že není na světě hříšnějšího člověka. Zde tedy byla vnesena tendence sociální[1]. Na zbělení černých ovec pak zapomenuto. Zachováno jen tolik, že pásl ovce, ale nepřipomenuto, jaké byly barvy. Souvisí pak tato verse s látkou dosti rozšířenou zvláště od východní Haliče dále na východ[2].

Velmi řídké jsou povídky, v nichž dochází výrazu jiné mínění, tabáku daleko příznivější. Nalezli jsme je u Malorusů a na slovanském jihu, kde jest tabák ve veliké oblibě. V Kurské gub. zapsána byla pověst[3], jak Matku Boží přestala hlava boleti, jakmile si šňupla, a proto tabáku žehnala. Srbská legenda[4] zase ví o tom, že byl tabák posvěcen od sv. Sávy, a že čertu se naopak zošklivuje dým tabáčný; když ústa zavánějí tabákem, pustí čert člověka.

J. Polívka.

  1. Драгомановъ Малорусскія нар. преданія str. 131 č. 2.
  2. Ю. А. Яворскій op. cit. I, str. 4 sl.
  3. Кіевская старина 1893, XL, str. 548.
  4. Босанска Вила XVI (1902), str. 95.