stolec. V téže době šel lékař Tremikur hledat bylin léčivých a našel na poli nad nějakou propastí, kde anděl Hospodinův byl smilnici srazil, jakousi bylinu. Satanáš vnukl mu myšlenku, aby bylinu tu utrhl a k ní přivoněl. Pokochal se jí, neb zapomněl na strasti pozemské. Vzal bylinu i semeno, zasadil do své zahrady, začal ji trhati a k ní voněti, i vesel choditi, jako opilý, a rozplodilo se velké množství této byliny. Lidé divili se, jak se tento člověk opíjel. Ukázal jim bylinu, prodal ji. A tak rozšířila se bylina, a tak začali opíjeti se lidé; mnozí kladli ji na oheň a dým její vdychovali do úst dýmkami. Opilí a omráčení lidé přicházeli před palác královský, a tu na mnoze dokonce mrtvi klesali. Viděl to kral Anepsij a divil se, odkud to. Mučením vyzvěděl na pohanech, že mají v sadech jakousi podivnou bylinu a tou že se opájejí, že ji koupili od lékaře Tremikura. Zavolán Tremikur před krále a ten ukázal králi místo, kde našel bylinu. Dal král na místě tom kopati i vykopali jámu hlubokou přes třicet loket, našli pak mrtvolu smradlivou (трупъ мерзокъ и смрадъ, и зловененъ, смердящъ), pouhé kosti, tělo všecko setlelo. Vyzkoumal pak král, že jsou to pozůstatky smilnice, která v jich městě před dvanácti lety žila, seznal bližší její život i konec její za hrozné bouře, která se byla tehdy nad jich městem rozpoutala. I vzpomněl král Anepsij na onoho anděla božího a jeho zjevení. Dal se pak král Anepsij pokřtíti a přijal jméno Aleksij, a s ním zároveň množství knížat a pánů a lidu obceného přijalo křest. Bůh pak poslal svého anděla, aby proklel tuto bylinu, plod hříchu. Proklel ji z návodu andělova biskup, a lidé pobožní vytrhli ji ze sadů svých. Jen ti, kteří se nedali pokřtíti, rozvezli tuto bylinu po dalekých krajích pohanských, nekřtěných. Tam pohané tutu bylinu rozplodili a všude rozvozili i do Němec, mezi Turky, Tatary, Čerkasy, a odtud opět se rozšířila »k nám křesťanům«.
Původ této pozoruhodné legendy jest temný, dosud pokud vím není odhalen. A. N. Veselovskij na uv. m. nemohl říci o tom nic určitého a zůstavil otevřené otázky, možno li v této zajímavé legendě shledávati zpracování nějaké starší apokryfické látky upravené podle potřeb časových, aneb nějaké samostatnější dílko ve slohu a směru známých legend církevních a asketických. V zakončení jejím lze zajisté shledávati jistý vliv rozšířené stati asketické »listu s nebe« čili t. ř. epištoly o svěcení neděle.
Do lidu nezdá se že tato legenda hluboce pronikla. Připomíná se bohužel příliš povrchně, že ve Vjatské gub. se vypravuje, jak tabák vzrostl z hrobu krvosmilníků (sestry a bratra) aneb z hlavy smilnice, o které vypravuje evangelium, aneb z těla zbloudivši jeptišky zabité od hromu, aneb konečně z hrobu jakéhos nezvěstného člověka (Simbir.