Stránka:Polívka - Lidové pověsti o původu tabáku.djvu/9

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka nebyla zkontrolována


plivali čertově matce mezi oči, až ji celou poplivali. Šňupáci seděli tiše, natáhli tabáku z růžků do nosů, a slzy jim tekly, jakoby plakali. Pochválil je čert, že sebe rozveselí i po nebožce pláčí. Lidé dověděli se, že čert pochválil Šňupáky, začali samí tlouci tabák a potahovati z růžků, jako ti čerti, kteří plakali nad čertovou matkou.

Něco obměněna byla povídka ta v Kalužské gub.[1]. Čert sezval na pohřební slavnosti své nebožky tchýně kuřáky a šňupáky. Kuřáci kouřili, kouřili a plivali, všecky oči jeho tchýně poplivali. Rozhněval se čert a vyhnal je všecky. Ale šňupáky nechal u sebe, šňupali a slzy tryskaly jim z očí. Podobně vypravuje se v Terské oblasti[2], že proto si čert nejvíce váži šňupáků.

V těchto versích nejeví se tedy tendence proti tabáku vůbec, než jen spor mezi šňupáky a kuřáky. Šňupání bylo do nedávné doby mezi lidem běloruským a velkoruským silněji rozšířeno než kouření[3], než i tu jevil se odpor proti šňupání, jak viděti z uvedených versí. Že se pak kouření považovalo aspoň za menší hřích než šňupání, jest ještě viděti z legendy zapsané u staroobrjadců Kijevské gub.[4]. Jidáš prodával šňupavý tabák o něco levněji, než kuřlavý, jen proto, aby uvedl v hřích a zahubil více lidu.

Ostatně podle jiné maloruské pověsti z vých. Haliče[5] nenaučil právě Bůh aneb jeho vyslanec, Šalomoun, lidi kouřiti z dýmek, než čert: Od dávných dob byl tabák, ale páni neuměli ho užívati. Sypali na plechovou misku tabák, kladli naň žhavé uhlí, a dým pak lapali otevřenými ústy. Kdysi o půlnoci, když se odbýval panský ples, přišel čert do svinského chléva, nabral svinského lejna, z toho nadělal dýmky a ty podal pánům, aby z nich kouřili. Pokud byl s nimi čert, dotud měli dýmky, ale jak čert zmizel, zmizely i dýmky. Páni potom poručili hrnčíři, jak jim má udělati hliněné dýmky. Od té doby tedy vešly dýmky v užíváni.

Vášnivý odpor proti čertovské trávě, který jsme shledali v knižní legendě, připomenuté na počátku toho našeho článku, projevil se zvláště v některých povídkách zapsaných v Samarské gub. a na Kavkaze. V nich spojil se tento motiv s rozšířenou látkou o kajícném zbojníku, kde na důkaz odpuštění ne jabloň rozkvete a libé ovoce ponese, než tři černá

  1. Максимовъ op. cit. str. 10.
  2. Этнограф. o6oзрѣніе X, str. 58 č. 3.
  3. П. В. Шейнъ Приговоры или причеты о табакѣ. Труды Этнограф. отд. Имп. Общ. люб. естествозн., антрополог. и этногр. VII, 183.
  4. Ib. 180.
  5. Егнограф. Збірник VI, str. 283 č. 597.