Ottův slovník naučný/Německo

Ottův slovník naučný
Německé právo	Německo	Německý Brod

Údaje o textu
Titulek:	Německo
Autor:	Jan Palacký, Ludvík Tošner, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Václav Emanuel Mourek, Jan Krejčí, Emilie Schmutzerová, Gustav Zába, Bohumil Matějka, Alois Thuma, František Hýbl, Adolf Srb, red, Jan Jaromír Hanel
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 70–175. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Německo (doplněk)
Heslo ve Wikipedii: Německo

Německo, úředně říše Německá, něm. Deutschland nebo Deutsches Reich, franc. Allemagne, angl. Germany, ústavní stát spolkový s titulem císařství, zaujímá pravý kulturně-geografický střed Evropy, tvoříc přechod od zemí severoevropských k jihoevropským právě tak jako od západoevropských k východoevropským a ležíc uprostřed tří hlavních skupin národův indoevropských, Románů, Germanův a Slovanův. N. není a nebylo nikdy přirozenou jednotou místní, ježto hranice jeho bývaly vždy spíše politické než národní nebo fysické. Záleželo a záleží to na zvláštnosti národní; žádný národ nebyl nikdy tak rozšířen mimo svá vlastní sídla, nerozptyloval se tak četně na všecky strany dobrovolně jako národ německý. Nejen že většina Evropy až do severní Afriky zaplavena byla kdysi spíše válečnými družinami než národy, ale kromě velikého millionového proudu vystěhovalců do Severní Ameriky nebude asi země, do které by se nebyli stěhovali Němci: v Australii, na Rusi, v Uhrách, v Palestině, v Zakavkází, v Alžírsku, Natalu, Bosně, Brazilii – všude nalézáme osady německé, a počet jednotlivců, zejména teď kupců, v cizině je tak veliký, jako býval ve středověku počet landsknechtův, a ještě slavnější jest emigrace učenců německých takořka po celém světě. Již za staré doby dělily se tak usedlé nárůdky Tuiskonů od válečných družin Germanův a jen severozápadní roh N-ka býval vždy německý; jih býval keltický a východ slovanský, jak poznati lze podnes. Lidská povaha, základem vždy stejná, mění se dle dob a okolností. Úkaz tak všeobecný, jako jest větší stěhovavost Němců, má zajisté kořeny hluboké a rozličné. Nestačí k tomu větší neúroda severu, pokrytého ledovým štěrkem, která nutí tam k velikým usedlostem a vystěhování se menších rolníků, jak v tomto století ještě se ukázalo; neboť proč na př. jižní a západní sousedé Čech se tam nikdy nedrali, ale vždy severní, kdežto Horní Rakousko a Bavorsko neliší se tak úrodou od Saska? Nejsou to ani místní pohromy potopy klesáním severozáp. do moře, jež jsou na př. příčinou stěhování se Cimbrův a pak Sasíků do Sedmihradskaneboť většina Němců sedí již přes tisíciletí ve svých sídlech. Dvě veliké příčiny nám patrné tu působily; soustava dvorová a větší individualismus. Dvorová soustava nutí jako ve Skandinavii mladší syny k vystěhování, kdežto u Slovanů zadruga nebo drobení statků tomu bránily. A při rychlém vždy vzrůstání obyvatelstva, jemuž napomáhala již Tacitem chválená poměrná čistota mravů, kteráž učinila z Němců národ počtem v Evropě druhý, byl vždy větší než jinde nadbytek sil k vystěhování způsobilých i nucených; můžeme říci i schopných. V Němcích pak vždy vyvinutější jest osobní samostatnost, vždy větší počet rázných jednotlivců, kteří vyhledávají štěstí i v cizině (srovnejmež s tím jen Francii, z níž nejde, kdo nemusí). N. nepodléhalo dosud nikdy umrtvujícímu tlaku ústředního despotismu, centralismus nevyvinul se v něm doposud jako ve Francii a míra svobody osobní bývala tím větší než v zemích sousedních, vyjmouc příbuzné Švýcarsko. Arci napomáhaly tomu i poměry zeměp. Střední kopčina mezi rovinami severu a jihu bránila jaksi převládnutí jednostrannému a žádné veliké koryto říční (neboť ani Rýn nejevil tu většího vlivu), žádný jednotný svah nespojily různých živlův. Staré Německé císařství bývalo válečné vévodství, nemnohem více, a postonávalo od reformace nezhojitelným marasmem. Vývoj většího počtu měst velikých a důležitých než jinde kromě Italie a lepší i delší trvání aristokracie statkářské v severu přispěly stejně k utlumení ruchu centralistického, jenž zejména v XVII. stol. v Evropě převládl a jehož zlé následky ukázaly se nejlépe ve francouzské revoluci. Každá věc má stránky dobré i zlé. Spor náboženský severu a jihu, jenž způsobil zpousty války třicetileté, byl později příčinou silnějšího vývoje citů náboženských, zápasu duchovního a tím pokroku lidského, jenž visí vždy na lidské samočinnosti. Není v přírodě doba květův a plodů stejná a tak i vývoj národů podléhá svým zákonům. Doba bezcísařství (1802–1870) byla pro N. dobou nejskvělejšího vývoje ideálního ve vědě a v umění; nynější doba stará se více o hmotné zájmy, bohatství, průmysl a obchod. Němci hrozí býti zdatnými soupeři Anglie, jíž zejména v Orientě odňali mnoho obchodního vlivu, a proud kolonisační obral si v poslední době zámořské kraje a osady nedávno získané, kdežto dříve dělíval se pouze na východ a na západ (v Americe). Napomáhá tomu uznaná pracovitost a spořivost a spojená s tím zámožnost, zejména ve středním stavu, tak že bude N. teď asi na vrcholu, s čím souvisí nejspíše veliké rozšíření sociální demokracie v N-ku. To souvisí též s náchylností národní k filosofování a theoretickému rozjímánítoť ruch, jenž zplodil Stirnera, Marxa a Lassalla jako před tím Straussa. Moderní filosofie nemá jmen skvělejších než Kant, Hegel, Schelling. Ve všech oborech lidské činnosti mělo N. vždy slavná jména, ale zejména ve vědě; že se stává nyní praktičtějším, jest přirozený výsledek vývoje. – Pochopitelno, že dle toho rozličného stanoviska je také rozličný úsudek sousedův o N-ku. Na všech hranicích zuří boj národní (mimo Švýcarsko a Hollandsko) a nesnadno zachovati tu nestrannost pravdy a vědy. Kdo by posoudil Němce dle zástupců zahraničních, zejména proti Slovanům, křivdil by jim snad v jejich celku jako ten, kdo by zabloudě někdy do tichého městečka středního N-ka posoudil celý národ podle hostů starobylého »stammtische«; zejména poněmčilci vynikají obyčejně přílišnou horlivostí. Na důkaz béřeme francouzské úsloví, povstalé v době landsknechtů: querelle d'Alemard pro zbytečný spor, hádku bez příčiny. Toť se na většinu těch 50 millionů v N-ku zrovna tak málo hodí, jako s druhé strany častá samochvála, o níž již Julius Fröbel (ať nemluvíme o Heineovi) pronesl pravdivé slovo, že je jako koketka před zrcadlem. Všimneme-li si, že Čechové, kteří v XV. stol. Němcům tak zdatně čelili, v XVI. stol. bezmála sami bezděčně se němčili, pochopíme, jak časy se mění. Tak není náhodou, že reformace, tato demokracie náboženská, zrovna ze severního N-ka nejvíce se rozšířila, neb národní ráz tomu hověl, jako též veliké rozšíření náboženské vzdělanosti, které scházelo v zemích románských a slovanských mimo Čechy. Dle toho stanoviska bývají úsudky o N-ku více méně subjektivně zbarveny – od chvalořečníků (jako Tacitus a paní Staëlová) až do moderních hanobcův. Budoucnosti neznáme, zajímavo však jest, že zakladatel nynější Německé říše, Bismarck, zastával slovem a skutkem pokoj mezi Němectvem a Slovanstvem z důvodu, že těchto je sto millionů – s vyloučením katolických Poláků, proti nimž epigonové jeho pokračují v díle chabrusovém, ač bez valného zdaru. – Nynější doba jest dobou imperialismu vytlačujícího všude liberalismus XIX. století. Pochází to z toho, že aristokratie hyne a demokracie není dosud schopna vlády. »L'ère des Césars« nazval ji Romieu před půl stoletím, a to platí i tam, kde není caesarů, jako v Anglii a v Sev. Americe; proudu tomuto nelze se nikde zcela vymknouti. Pý.

Poměry přírodní

Rozloha. N. prostírá se v nynějším svém rozsahu od 47° 16' s. š. na pramenech Illery, kde malý dvorec Einödsbach, ležící na úpatí hory Mädelegabel v Algavských Alpách, jest nejjižnějším obydleným místem říše, až k 55° 53' s. š. k osadě Nesytě (Nimmersatt) v severových. cípu provincie Východní Prusy. Tato rozloha od s. k j. obnáší tudíž skoro 9 zeměpisných stupňů šířkových nebo téměř 1000 km. Nejsevernější bod ve Šlesvicku na ř. Königsaa nedosahuje docela tak vysoké šířky zeměpisné jako Nesyta, ježto leží jen na 55° 27' s. š. Nejzápadnější bod v pruské provincii Porýnsku na s. od 51° s. š. jest u vsi Isenbruchu ve vládním obvodu Cášském na 5° 52' v. d. Gr., kdežto bod nejvýchodnější leží na nejvýchod. konci Východních Prus u vesnice Schilleningken u Szyrwinty na ř. Šešupe na 22° 53' v. d. Gr. Prostírá se tudíž N. od z. k v. přes 17 poledníků čili přes 1200 km. Časový rozdíl mezi jeho koncem východním a západním obnáší 68 minut. Středoevropský čas zavedený v říši od 1. dubna 1893 má za východisko poledník zhořelecký t. j. 15° v. d. Gr. Odtud obnáší čas. rozdíl až k nejzápadnějšímu bodu N-ka ¾ hodiny, k nejvýchodnějšímu pak 22 minut. Celkový povrch říše měří 540.667 km² bez plochy pobřežních vod moře Severního a Baltického k N-ku náležejících, které zejména značnou rozlohu mají v pruských provinciích Východních a Západních Prusích a Pomořanech a zaujímají úhrnem 4152 km², jakož i bez německé části jezera Bodamského velké 309 km².

Německá říše v nynější své podobě a velikosti vznikla smlouvami mezi býv. Severoněm. spolkem a státy jihoněm. sjednanými v list. a pros. r. 1870 a připojením území Elsaska a něm. Lotrinska, dotud francouzských, mírem Frankfurtským ze dne 10. kv. 1871. Zaujímá všecky země býv. Německého Bundu (630.098 km²) kromě zemí rakouských, Lucemburka, Limburka a Liechtensteinu, kromě toho pak náležejí k ní i pruské provincie Vých. a Záp. Prusy, Poznaňsko a Šlesvicko, dále t. zv. říšské země, Elsasko a Lotrinsko, do svazku toho nenáležející. Skládá se tedy území říše z 25 t. zv. spol. státův a říš. území elsasko-lotrinského. Jsou to

	km2	Obyv.	Obyv. na 1 km2
4 království:
Prusko	348.607	31,855.123	91
Bavorsko	75.870	8,818.544	77
Sasko	14.993	3,777.088	253
Virtembersko	19.517	2,081.151	107
6 velkovévodství:
Badensko	15.081	1,725.464	114
Hessy	7.682	1,039.020	135
Meklenbursko-Zvěřínsko	13.127	597.436	45
Sasko-Výmarsko	3.615	339.217	94
Meklenbursko-Střelicko	2.930	101.540	34
Oldenbursko	6.427	373.739	58
5 vévodství:
Brunšvicko	3.672	434.213	118
Sasko-Meiningensko	2.468	234.005	95
Sasko-Altenbursko	1.324	180.313	136
Sasko-Kobursko-Gothajsko	1.958	216.603	111
Anhaltsko	2.294	293.298	128
7 knížectví:
Schwarzbursko-Sondershausko	862	78.074	91
Schwarzbursko-Rudolstadtsko	941	88.685	94
Waldecko	1.121	57.766	51
Reussko ml. linie	826	132.130	160
Reussko st. linie	316	67.468	213
Schaumbur.-Lippesko	340	41.224	121
Lippe-Detmoldsko	1.215	134.854	111
3 svobodná města s příslušným k nim územím:
Lubeck (Bukovec)	298	83.324	278
Brémy	257	196.404	764
Hamburk	415	681.632	1647
mimo to pak říšské území:
Elsasko-Lotrinsko	14.511	1,640.986	113
Celá Německá říše	540.667	52,279.901	97

Stojí tudíž N. rozlohou svojí mezi státy evropskými na místě čtvrtém, neboť plochou předčí je Rusko, Švédsko-Norsko a Rakousko-Uhersko, kdežto počtem obyvatel jest hned na místě druhém, neboť vyniká nad ně jediné Rusko. Hustotou obyvatel pak předčí je v Evropě jen Belgie, Nízozemí a Italie.

Hranice. Ze všech zemí evropských hraničí N. s největším počtem států, mezi nimiž jsou 3 velmoci: Rusko, Rakousko a Francie, při čemž kromě Rakouska jest mezi všemi evropskými státy nejméně přirozeně omezeno a ohraničeno. Hranice jeho jsou také v poměru k uzavřené jimi ploše příliš dlouhé; měříť obvod Něm. říše na 6200 km následkem četných výběžků a záhybů čáry hraniční zejména na v. a j. Dobré hranice vznikly N-ku teprve v XIX. století vítěznými válkami proti Dánsku na s. a Francii na z., ačkoliv ovšem hranicí nejlepší jest na s. pobřeží moře Severního a Baltického. Dále hranici N. na v. s Ruskem, Polskem a Haličí, na j. s Rakouským Slezskem, Moravou, Čechami, Horními Rakousy, Salcpurskem, Tyrolskem, Vorarlberkem a Švýcarskem, na z. pak kromě s Francií ještě s Lucemburskem, Belgií a Nízozemím.

N. přiléhá na s. k moři Severnímu a Baltickému, tedy k mořím od širého okeánu odděleným, kterážto vlastnost ostře vystupuje zejména při moři Baltickém. Moře Severní spojeno jest s okeánem Atlantským jednak průlivem La Manche, jednak širokým, ač podřízeně důležitým průtokem mezi Skotskem a Norskem a jeví se tudíž v mnohých ohledech jako přímá čásť vlastního okeánu. Jest silně solnaté, má mocný příliv a odliv a bývají na něm prudké bouře mořské. Jen hloubka jeho jest malá, průměrně 89 m. Velikou důležitost pro plavbu v německých přístavech severomořských mají mocná výčasí, kterými vniká moře hluboko do řek a umožňuje tak zakládání přístavů daleko od moře položených (Hamburk, Brémy). Naproti tomu moře Baltické jest s okeánem ve spojení jen průtokem Kattegatu, plavbě obtížným, jest to spíše moře vnitrozemské s malou solnatostí a slabým přílivem a odlivem, jehož ruch plavební zůstává z velké části obmezen na vlastní jeho břehy.

Pobřeží německé měří v hrubých obrysech 1270 km, kdežto se všemi výstupky a zátokami 2440 km a směřuje celkem od jz. k sv., jsouc přerušeno blíže k západnímu svému konci poloostrovem Jutským. V celé své délce jsouc provázeno nížinami, jest napořád ploské, nicméně však mezi pobřežím moře Severního a Baltického jest podstatný rozdíl. Na pobřeží moře Severního táhne se pásmo písečných výsep čili dun původně souvislé, nyní však roztrhané v řadu ostrovů, mezi nimiž proti ústí labskému jest širší mezera, takže rozeznávají se 2 skupiny, totiž: ostrovy Východofríské, táhnoucí se na z. od Labe (Borkum, Juist, Norderney, Baltrum, Langeoog, Spiekeroog, Wangeroog, Neuwerk), a ostrovy Severofríské (Amrum, Sylt, Röm, Föhr, Pellworm, Nordstrand), provázející západní pomoří Jutské. Ježto písečné ostrovy provázející pobřeží německé nejsou chráněny hrázemi před zhoubnými účinky mořských příbojův, ubývá jejich objemu ustavičně a z trosek jejich utvořily se mělčiny, které umožňují za odlivu na některé ostrovy přístup bez lodi. Vnitřní stranu písečných ostrovů provází pruh úrodných naplavenin, známých jménem marschen (blata), kdežto zvýšený okraj půdy starší, méně úrodné nebo zcela neúrodné, nazývá se geest. Jako duny byla i blata mořem značně roztrhána a zejména při ústí řek přišly časem na zmar tak rozsáhlé díly, že se tu utvořily celé zátoky, totiž Dollart při ústí ř. Emže, záliv při ústí Vesery, s nimž na z. souvisí záliv Jadenský, a konečně nálevkovitý zářez při Labi. Ježto však mají blata nejúrodnější půdu v celém severozápadním N-ku, byla ponenáhlu přičiněním lidským skoro všude opevněna mohutnými hrázemi. Jen v pozadí ostrovů Severofríských zůstaly nehrazeny a dunami nechráněny menší útržky blat, tvořící nyní nízké ostrůvky zvané Halligen, na nichž obyvatelstvo staví příbytky na uměle nanošených pahorcích. Úrodné blatné nánosy zasahují nejhlouběji do vnitř země po obou stranách dolního Labe.

Samostatným ostrovem při pobřeží německém v Severním moři jest skalnatý Helgoland.

K pobřeží moře Baltického spouští se skoro všude vypnulina Uralsko-Baltická, tu více, tam méně, a činí je takto velmi rozmanitým. Nejrozmanitěji rozčleněno jest východní pomoří šlesvicko-holštýnské, kdež vytčená vypnulina ponořila se tak hluboko, že rýhy ji prostupující, jež by sice jako jinde tvořily jezera, zality byly mořem, čímž vznikla řada chobotů (Föhrden), zařezávajících se místy až do prostředku poloostrova Jutského. Při chobotech těchto vyvinula se města v obchodním ohledu více méně důležitá, po nichž samy choboty mají jména. Nejdůležitější z nich jest zátoka Kielská, několikráte zúžená, takže poskytuje výtečných přístavišť. Dále k jv. následuje zátoka Lubecká nebo Neustadtská. Členitost tohoto pobřeží zvyšují ještě ostrovy k němu přiléhající, totiž Alsen na s. a Fehmarn (Fembra) na jv. Přímoří, směřující od chobotu lubeckého nejprve k sv. a dále k jv. až k ústí oderskému, jest rázu podstatně rozdílného. Zadírajíť se do něho široké, nepravidelně rozvětvené zátoky zvané Bodden, oddělené od moře místy jen písečnými výspami, jinde zase a to častěji půlostrovními neb ostrovními útržky samé pevniny. Z ostrovů přiléhajících tu k pevnině nejdůležitější jest ostrov Rujana, oddělený boddenem Stralsundským a Greifswaldským od pevniny. Rovněž Štětínský č. Pomořanský haff jest vlastně druh boddenu vyplněného sladkou vodou Odry a oddělen jest od moře rozlehlejšími ostrovy Uznojmem a Volyní, mezi nimiž protéká rameno Svine, nyní úplně sesplavněné. Východně od Odry přistupuje vypnulina Uralsko-Baltická zřídka až těsně k moři, nýbrž namnoze provázena jest tu nízkými dunami. Za nimi však není úrodných blat, nýbrž jen pobřežní sladkovodní jezera zvaná haffy, ze kterých vede do moře východ, obyčejně přes nesplavné, písečné mělčiny. Jednotvárné pobřeží toto mění se poněkud teprve nedaleko ústí Visly, kde do pevniny vniká zátoka Gdanská, avšak na jižní straně této zátoky počínají duny opět a uzavírají ve svém pokračování mělký Frišský haff, spojený s mořem jedině východem u Pilavy, jež je přístavem Královce. Jihozápadně od jmenovaného haffu prodírá se vypnulinou Uralsko-Baltickou až k moři úrodná nížina, jejíž hranice označují obě hlavní ramena Visly. Na s. zavírá Frišský haff poloostrov Samland a od něho dále k sv. leží písečná kosa, uzavírající rovněž sladkovodní Kurský haff.

Pobřeží německé opatřeno jest řadou majáků, z nichž nejdůležitější jsou v moři Severním: na Syltu, Amrumu, při ústí Ejdory, na Neuwerku, před Bremerhavenem (2), na Wangeroogu, Norderneyi a Borkumu, v moři Baltickém pak: Kekenishöi na Alsenu, Bülkerhuk na Kielské zátoce, Puttgarden na Fehmarnu, Arkona na Rujaně, Rixhöft a Hela v Západních Prusích a Brüster Ort ve Východních Prusích. Ostrovy k pobřeží přiléhající náležejí ode dávna k N-ku, naproti tomu vzdálenější od pevniny ostrovy, pokud byly kdy v držení německém (hansa), časem odpadly a teprve r. 1890 připojen k říši Helgoland. V moři Severním jsou ostrovy ty malé a četné, v moři Baltickém naproti tomu jest jich méně, avšak za to jsou rozlehlejší. Plocha všech německých ostrovů v moři Severním i Baltickém udává se na 2694 km², z čehož připadá 109 km² na ostrovy Východofríské, 367 km² na Severofríské a 2217 km² na ostrovy moře Baltického. Ovšem tato čísla jsou jen přibližná, neboť celá řada ostrovů se zvětšuje, jiné se zmenšují a každý z větších ostrovů má kolem sebe pásmo země do moře přecházející. Tak u Rujany udává se povrch jednou na 1365 km², jindy však jen na 815 km². Nejmenší z důležitějších ostrovů německých jest Helgoland s 0,6 km² plochy.

Horopisně skládá se N. ze 3 částí, o nichž blíže promluveno při článku Evropa (v. t., str. 862 864).

Geologie. Zeměsloví N-ka bylo předmětem tak četné a důkladné literatury, že nelze tu podati velikému obecenstvu než základní rysy – vždyť od Cotty (Deutschlands Boden) vyšlo tolik všeobecně srozumitelných popisů, z nichž poukazujeme jen na Pencka, a podrobnější u Lapparenta. Zejména pro devon a mesozoicum, starší trias i juru bylo N. zemí klassickou a odtud pochází rozdělení všeobecné těchto útvarův. Ano severní N. kleslo pod štěrk glaciální, který plní i jihoněmeckou (bavorsko-švábskou) rovinu, musíme po krátkém tektonickém úvodě obmeziti se na středoněmecké kopčiny, ježto Alpy (bavorské) a ledová doba probrány byly jinde. Z prahorní doby málo v N-ku zbylo na povrchu – hlavně obrubí české v Šumavě (Bavorském lese), Rudohoří, Krkonoších a Sudetách. V sev. a száp. není stopy prahor, až v Harci Broken a Ramelsberg a vyházené zbytky tertiérními sopkami porýnskými sever. – potom kus žuly 24 m dlouhý v úvoze železničném u Cách. Důležitější jsou prahory v Porýní středním, kde leží vezpod v Hardtu, jako v Riesu, tvoří západní čásť Odenwaldu, hlavně však jádro Voges a Černého lesa, byvše místy odkryty teprve denudací. Proto netroufal sobě ani Zittel podati obraz archaického N-ka.

Rovněž je silurní (s kambriem) útvar horopisně dnes málo důležitý, nerovná se ani českému, neřku anglickému. Tak (kambrium) v Harci u Hofu, v Smrčinách, Kellerwaldu (Cardiola interrupta) a j.

Důležitější jest útvar devonský, který tvoří celé střední Porýní z Belgie po Vogelsberg a úvodí Vesery z Bonnu a Trevíru do Wiesbadenu a Giessenu, prostoupené jen sopkami čedičovými. Planina to, po českém obrubí nejstarší větší zachovalá čásť povrchu německého, v jejíž puklinách se provrtaly řeky Mosela, Lahn, Sieg jedním směrem (severových.-jihozáp.), Rýn druhým (jihových.-severozáp.). Tak průměrná výše planiny 600 m (Lepsius), a výše údolí říčních průměrem desetkrát menší (Koblenz 58 m). Lepsius počítá mocnost útvaru devonského asi na 5000 m – z nichž na hoření díl vypadá 3300 – kdežto nejvyšší místo (v Taunu) má jen 880 m n. m. Jsou to hlavně břidlice – jichž se dílem užívá na střechy. Řeky tekou ve zpodním devonu, jenž skládá i hory Taunus, Hunsrück a většinu Eifelu a Westerwaldu. Nescházejí však ani arkosy ani quarcity. Faunu zpodní tvoří hlavně brachiopody (druhy Orthis, Strophomena Spirifer) – Lepsius počítá 52 dr., mezi nimiž i zbytky 2 ryb. O něco výše v břidlicích Hunsrückových jsou typické Phacops Ferdinandi a Homalonotus planus, v drobě koblenzské přichází Orthoceras planirostatus a vrstvy nejblíže vyšší slojí po řase Haliserites dechenianus. V celku rozeznává Lepsius v zpodním devonu osm vrstev, v středním hlavně dvě vrstvy – Calceoly (sandalina, korálu) a Stringocefalů, a fauna tu podobná hořenímu siluru českému u Barranda (E. F. G. – Maurer) – uvedeme jen velice rozšířenou Atrypa reticularis. Hoření devon má rovněž 3 stupně vrstvy goniatitů, cypridin (ráčků) a clymenií (v Belgii). Důležité tu ložisko krevelu souvisící s diabasy vniklými. Podivno, že vápence jisté nazývají Kramenzel (mravenčí), rozežrané (Dechen) – vrstvy to s Rhynchonella cuboides, odkud to slovo zde. Méně důležitý je devon v Durynkách a Harci. Fosfority nassavské jsou nejužitečnější.

Mnohem důležitější prakticky jest útvar karbonu, neb na uhlí visí dnes průmysl a tím bohatství země. Největší uhelné sloje má severní někdy břeh celiny devonské ve Vestfálsku u ř. Ruhr (40 □ mil), menší záp. u Cách (5 □ mil) a jižní u Saarbrücku (6 □ mil), potom břeh obruby celiny české v Sasku (u Zvikavy) a Slezsku (u Waldenburku 42 m. mocné), konečně velký útvar hornoslezský od Petříkovic do Bytomě a Myslovic (podkarpatský břeh) asi 22 □ mil. Menší jsou ostatní sloje v Durynkách, Bavořích (Erbendorf). Avšak na povrchu země jeví se jen ve Vestfálsku a Slezsku – i mořský karbon tu má nepatrnou, ač větší úlohu ve zpodním útvaru (kulm hlavně). Podobenství flory s Anglií – střední karbon nazývá se však zrovna útvar vestfálský. Pro kulm typické světový Archaeocalamites radiatus, Lepidodendron veltheimianum, Stenopteris, v středu víc Sigillarií, Alethopteris a Neuropteris, vrchní útvar má víc Pecopteris, Cordaites, Calamodendron (Grand Eury). Mocnost útvaru hornoslezského cenil Stur na 14.500 m – sloje jednotlivé jsou tu 16 až 104 m silné a dohromady 154 m mocné; vestfálské uhlí má až 145 slojů nad sebou, u Essenu 111 m mocných. – Saarbrückenský karbon (prý až 6400 m mocný) 83 slojí uhelných s mocností uhlí 82 m. Jak podobny byly sobě tehdáž ještě flory a fauny, vysvítá na př. z toho, že Spirifer mosquensis znám od Belgie do Tonkinu.

Útvar permský je theoreticky velmi důležitý v Sasku, kde popsány jeho amfibie (Branchiosaurus), jeho ryby (Xenacanthus decheni), pak okolo Vogesů, ve Slezsku (okolo Kladska), kde Palaeoniscus (Amblypterus) vratislaviensis, Callipteris conferta a u Lebachu Archegosaurus decheni (2 m dl.). Hlavní lože jeho jest pískovec rudý (rothliegendes), jenž s břidlicí mocný jest 500 m v Sasích, 600 v Durynkách a až 2000 m v Bavořích. Avšak v hořením útvaru jeví se zechstein, nejbohatší v Durynkách na zkameněliny, jako Fenestella retiformis a j., v němž leží slavné solidoly stassfurtské, 170 m mocné, nahoře karnalit, střed kieserit a spodek polyhalit nad solí a sůl sperenberská, 1460 m mocná (Neumayer). Celý střed N-ka z Durynska k Vogesům náležel neb náleží asi sem neb k následující době triasové, která jej obyčejně přikryla. Zejména okolo Harce a u Mannsfeldu je zpodek zechsteina tak napojený mědí, že se od XII. století z něho dobývala. Začal se plniti a zanášeti mořský záliv mezi porýnskou a hercynskou celinou, a tím jasno, že na povrchu se tak málo zachovalo (mezi Eisenachem a Casselem, záp. od Harce, v sev. Sasku). Nejznámější je v záp. Zarýní, kde u Obersteinu a j. jeví se v eruptivních horách melafyru množství drahokamů křemenitých (acháty a pod.) – předmět starého průmyslu, jemuž dnes Uruguay musí vypomáhati. Nelze zde parallelisovat český perm s okolním pro nedostatek místa.

Avšak nejdůležitější útvar pro střední N. je útvar triasový, jenž z Lotrinků sahá do Saska, po Bayreuth a Geru a zase po Minden a Hildesheim a tvoří planinu i dílem kopčinu celou, ba dřív asi přikryl Vogesy a Černý les, čehož zůstaly stopy v okolí. Údolí středního Rýna leží s obou stran v triasu až na zmíněné zbytky starší; v jihových. je hranicí planina jurská švábsko-francká, v severu dosahuje u Osnabrücku nížiny, ale je též východně od Harce a velký prostor zaujímá v Hornoslezsku jihovýchodním. Jméno a rozčlenění triasu pochází odtud – z tří stupňů: pestrý pískovec, lasturové vápno a keuper, k němuž druží někteří i rhät, jejž jiní přidávají juře. Flora bývá chudá (kapradí, konifery a cycadey), ve fauně je typické bohatství ammonitů, dle něhož se vrstvy nejvíce rozeznávají. Bohatství Alp je zde nevyrovnané. V keuperu jsou konifery dnešním již podobnější (Araucarioxylon, Widdringtonites). Dnešní australská ryba Ceratodus (Kaupi) žila již tehdáž v keuperu. Pod severem N-ka leží asi vrstvy triasové, které jen v Helgolandu vystupují na povrch. Typické tvary tu pro ta uvésti nelze, jako myoforie, monotis, Gervillia, Spiriferina, labyrinthodonty, Placodus a první želvy, reptilie (Nothasaurus, Neusticosaurus, Aerosaurus a j.), Belodon (krokodil), první ssavci (Triglyphus), z bylin Voltzie, Widdringtonie, Pterophyllum, Equisetum atd. V Slezsku jsou zde ložiska kovů, zejména zinku i olova, v Lotrinsku a jinde soli. Mocnost vrstev menší – v jihozáp. N-ku pestrý pískovec 4–500 m, lasturové vápno 2–300 m, keuper 3–450 m (Penck).

Mnohem méně důležitý jest útvar jurský, který jen v jihozápadu tvoří pásma planinná od Koburku a Amberku až do Švýcarska, kde jest nejvíc rozvinut a odkud má jméno. Geologické rozčlenění jeho však i zde, hlavně ve Švábsku, Quenstedtem provedeno (až na 30 vrstev), první nomenklatura trojích vrstev zdejších, Buchova (černý, hnědý a bílý), nahrazena teď anglickou (lias – s nímž spojují někteří rhät [röth Lapparent], vrstvy s Avicula contorta, jiní s triasem, dogger (oolith) a malm. Spojení se severním mořem jihoněmecké nížiny přestalo. Na severní hranici středoněmecké kopčiny též jsou stopy, jak v Sasku a ve východním Slezsku. Alpy bavorské jsou hlavně jurské. V severozápadě středoněmecké kopčiny jsou lože přechodního útvaru ke křídě (wealden, jejž staví teď někteří ke křídě), víc v Anglii vyvinutého. V palaeontologii proslulo bohatství zkamenělin jury švábsko-franckého (zejména lithografických pískovců bílých solenhofských), kde přes 50 dr. ryb. Kromě ssavců (Amfitherium), dinosaurií – nejdůležitější první pták (Archeopteryx v Solenhofen), ještěři mořští (Ichthyosaurus, Plesiosaurus a j.) – od iguanodonu jen stopy, pterodactyly (Rhamphorhynchus) Compsognathus a z ryb Clupeidé, nynějších rodin, krásné krinoidy (Pentacrinus až 17 m dl.). Wealden hannoverský místy tvoří uhlí rázu ještě palaeozoického – konifery, cycadey a kapradí. (Ale již v juře jinde i rody dnešní Ginkgo, Araucaria.)

Mnohem méně důležitá pro povrch N-ka je křída, neb nezachovala se na povrchu nikdež jako v Čechách v souvislém oboru, nýbrž mimo Vestfálsko, kde tvoří nízké kopčiny severu, předhoří sev. Harce a Krkonoší (Kladsko) je to hlavně okolí Labe, kde z Čech dosahuje Drážďan, pak severovýchodní roh Rujany a 2 místa v Meklenbursku, kde se značí (nehledě k menším ostrůvkům jako u Cách, Opolí, Řezna a j.) – byla sic všude zakryta. Hoření polovice značí se nejlépe vystoupením dikotyledonů angiospermních, které z Ameriky a Portugalska šířily se všude, ač větších slojův uhelních netvořily. Již u Cách bylo jich 200 dr. (60 proteaceí) – Debey. Půda křídová bývá úrodnější (glauconit, fosfority). Ryby nynější nastupují, avšak Francie a Čechy jsou tu bohatší. Nejdůležitější jsou tu však nižší zvířata: bryozoy, korále, ježovky, spongie, tvořící zejména bílou křídu a pazourky, kdežto doly na železo, asfalt jsou nepatrné. Lastury typické Exogyry, Inoceramy, trigonie, Ostrey, Pecten, belemniti, v Alpách rudisty, Actaeonelly, Neriney; wealden má sladkovodní moderní rody (Melania, Paludina). Ammonitů ještě množství, jako reptilií mořských. Velmi rozšířené hlíny a mrvy, zejména pläner a pískovec (Quadersandstein) saského Švýcarska, málo je eruptivních hor. Malá zátoka křídová u Řezna souvisela s Čechy, nikoli s Alpami.

Mnohem důležitější jest útvar tertiérní, neboť za oné doby (mimo oligocén) skoro celé N. bylo zemí až na úzký pruh podalpský v eocénu, k němuž v miocénu připojil se severozápad z Belgie do Bukovce (Zittel). Pliocénu v N-ku není. Tak z té doby pochází Rýn, Dunaj (z moře jihoněmeckého podalpského stále zúženého) atd. Avšak teprve po ledové době řeky severní se obnovily, dílem se změněným během (Odra, Visla). Tak děkuje době té N. i za své nejmalebnější krajiny – čedičové kopce hradonosné ve Švábsku, Siebengebirge u Bonnu, máry (krátery) Eifelské – nejkrásnější krajina porýnská a čedičová obruba sever. Čech v Lužici, Rhön a Vogelsberg atd. Důležitější je množství hnědouhlí v severu (Braniborsko, Sasko, Porýní, Předalpí atd.). Zvláštností je pryskyřice fossilní potopených lesův oligocénních v Samlandu, Pomořansku a Prusku, jantar, již za nejstarší doby hledaný, tak že již Nero vyslal centuriona k odkrytí jeho vlasti. – Theoreticky jest v něm zachováno největší množství fossilních květů na světě (smrk, duby atd.) a hmyzu všelijakého přes 2000 dr. Smrk převládal tehdá v lesích (Conwentz). Také teplice a minerální lázně Wiesbaden, Chyžice atd. dlužno uvésti. Avšak v celé severní polovici ledový štěrk přikryl vrstvy tertierní, že jen na mále míst středu se udržely u Mohuče, Frankfurtu, casselu, Halle, v Braniborsku, v Podalpí v údolích říčních a předhorách – skoro vesměs miocén neb oligocén. Flora se pomalu modernisovala, ale fauna rychleji – vymizely ammonity, belemnity, inoceramy, akteonelly, mořští ještěrové, dinosaurie, pterodactyli atd., nebo zřidly cefalopody, ganoidy (poslední Lepidosteus u Frankfurtu), – za to množí se ssavci zemní a mořští; ptáci a hadi – zejména v našich dnešních rodech, jako ryby, reptilie atd. Zvláštností má tertiér málo, neb na př. nummuliti nepřekročili Alp. Mnoho starších tvarův uchovalo se dnes jen v hlubinách mořských, jichž v tertiéru v N-ku neznáme. Pro nedostatek pliocénu nelze v N-ku tak dobře pozorovati ochlazení povlovné jako v Anglii, Francii a hlavně Italii, kde je pliocén nejbohatší – avšak převládá mínění, že mezi tertiérem a nynějškem není přísné hranice (leda kde byla ledová doba), jehož zastávali již Brochi, Deshayes, Bronn a j. Typické jsou vrstvy okolí mohučského nejvíc miocenní (Cyreny, Cerithie, Chenopus, Corbicula, Litorinelly, flora aquitanská, duby, buk, Liquidambar, Lygodium atd.). V Elsasu v oligocénu Lebias, Amphisyle, asfaltové vápno s Anthracotherium alsaticum, Halitherium, Leda, Anodonta. N. se méně účastnilo vývoje ssavectva, avšak v Elsasu máme u Buschweilera Lofiodon, v bobkové rudě (Bohnerz) u Heudorfu Rhinoceros 3 dr., Palaeomeryx Scheuchzeri, Cervus lunatus, Palaeotherium medium, Mastodon angustidens. V Samlandu vrstvy s jantarem mají hlavně ústřice (O. ventilabrum, flabellula). Uhlí oligocenní v N-ku severním tvoří ještě konifery (Taxites, Taxoxylon, Cupressinoxylon, Sequoia couttsiae, rod to živý dosud, velmi v tertiéru hojný) – ale okolní sloje bohaté na duby, vavříny, magnolie, palmy (Sabal, Flabellaria, Phoenicites) a flora v celku podobná dnešní Louisianě (Lapparent). Hojné v oligocénu septarie hlíny a vápenné pecky s foraminiferami, Leda, Fusus a j. Avšak již v oligocénu virtemberském jsou vazy a duby, Helix hojné vedle nosorožců, Sabal a Cinnamomu. V elsaském oligocénu je ještě Callithris (africkoaustralský rod) vedle Cinnamomum. V miocénu bonnském je dnešní ryba Leuciscus vedle Acerotherium, žáby, Sabal, Sequoia, Cinnamomum – avšak Öningen ukazuje již floru (500 dr.) pod. maderské dnešní: javor, topol, Juglans, Diospyros, kachnu, úhoře, ropuchu atd. V písku eppelsheimském u Wormsu máme Dinotherium giganteum, Hipparion, psy, opici (Dryopithecus Fontani), dravce (Machairodus cultridens). O ledové době, jež dala sev. N-ku nynější jeho ráz, nelze se zde dnes tak krátce zmíniti a poukazujeme na čl. Ledová doba. Led kryl severní N. celé až do Belgie a kopčiny středoněmecké, kde na hranici dosáhl až výše 400 m n. m. Do Čech však nevnikl. Když konečně roztál, nastala suchá doba stepní a po ní teprv doba lesní, která již byla ke konci historická. Největší změna bylo vytrácení se lesů ze severozápadu Frísie až do Glúňska, kde vřesa nastoupila místo nich. Klesání sev. N-ka trvalo však dále, způsobilo v XIII. stol. hlavně vystěhování Sasíků sedmihradských, jako dříve Cimbrův, a bylo zejména v XVII. stol. zase intensivní.

Máme tedy střední N. srostlé ze dvou celin, západní a východní, vyplněním středu a severní po roztání ledu vynořené, tak že severozápad má močály (moore) a v severovýchodě převládají jezera (baltická jezerní plocha) z Meklenburska do Rusi. V záp. a středním N-ku jsou stopy ledové hojnější nežli ve vých. Sever N-ka dělí se u lidu na dvé: geest (písčina) a marsch (močál hlinitý). Málo zbylo větších hor a údolí z doby oředledové (vých. Pomořansko, Segeberg v Holštýně) a celý sever byl pokryt erratickými balvany ze Švédska, Norska, Balticka i Finska, jak ze zkamenělin patrno – kra žulová byla až 8 m dlouhá. Podobné poměry bavorské roviny – močály a písčiny – viz Bavory. Pý.

Vodopis. N. má celkem podnebí vlhké a následkem toho jest téměř všude dobře zavlaženo, tak že praví o něm Ratzel, že na každé 3 km setkáváme se s potokem a každých 100–150 km s větší řekou. Úhrnem pak má N. na 150 řek, z nichž jest 7 veletokův: Něman, Visla, Odra, Labe, Vesera, Rýn a Dunaj. Ovšem nejsou všechny krajiny německé stejně vodou bohaty. Kdežto v Alpách, jihoněmecké vysočině a na baltické vypnulině jest půda téměř vodou prosáklá, že při každé její nerovnosti a každém zářezu vystupují na povrch prameny a potoky a rozsáhlé plochy jsou stálou vodní pokryvkou v rašelinu proměněny, mají některé končiny vody mnohem méně, tak zejména písečná půda marky braniborské a j. Hlavní spád svůj má půda N-ka od Alp k moři Severnímu a Baltickému, pročež také téměř všecky její hlavní řeky tekou tímto směrem a jen jediná z nich, Dunaj, odvádí vody k jv. do moře Černého. Výšková pásma německá docházejí i jinak ještě výrazu ve vlastnostech každého většího samostatného toku. Každý z nich má prameny své v pohoří a proráží jeho vnější vrásky; pak razí si cestu vypnulinami, v nichž probíhá u Rýna a Vesery největší čásť říčního toku, jinde však vstupuje do nížiny (Labe, Odra a Visla), protékaje namnoze sítí řek, jezer, propadlin a močálů (Allera, Spréva, Havola, Varta, Noteč), potom protéká zhusta planinou jezerní (Seenplatte) a vstupuje buď do pruhu lagun a dun, v němž ústí deltovitě, anebo (Labe, Vesera, Emže) vlévá se do moře mohutným aestuariem nebo zátokou mořskou. Zajímavou zvláštností německých řek jest také rozlehlost jejich východního úvodí v poměru k zúžení jeho západní části. Všecky německé veletoky přijímají pak většinu svých přítokův na krátké vzdálenosti brzy po výtoku z pohoří, kdežto nížina skýtá jim jen málo poboček. Patrný jest také velký rozdíl co do vodního bohatství mezi řekami alpskými s jejich velkými přirozenými nádržkami vodními v sněhových polích a ledovcích, které poskytuji pravidelný přítok i v létě, a mezi řekami v německých Středohorách vznikajícími, které z jara za dešťův a tání sněhového rychle se rozvodňují, načež v suchém létě nastupuje v nich, ani Labe a Odru nevyjímaje, jen nízký stav vody.

Nejdůležitější německou řekou jest Rýn, z jehož splavného toku připadá 721 km na N., ačkoliv jeho prameny i ústí leží na cizím území. Vtéká do N-ka z jezera Bodamského, tvoří až k Basileji německo-švýcarskou hranici, do Mohuče protéká hornoněmeckou nížinu, u Bingenu vstupuje do břidličnatého pohoří rýnského, které opouští u Bonnu, načež u Emmerichu opouští N. Z jeho přítoků jest daleko nejdůležitější v pr. Mohan, křižující svým východo-západním směrem hlavní směr německých řek a tudíž důležitý jako příčná dopravní říční cesta, pokládaná ode dávna za rozhraní jižního a severního N-ka (Mainlinie), v kterémžto ohledu jest jeho význam doplňován Moselou na lev. břehu Rýna. Jiné rýnské přítoky v N-ku jsou na prav. bř.: Kinzig, Murg, Neckar, Lahn, Sieg, Wupper, Ruhr, Emscher a Lippe, na l. bř.; Ill, Nahe, Ahr a Erft. Na záp. od Rýna vytékají z N-ka k Móse ř. Roer a Niers, k Yssele Berkel a k moři Zuiderskému Vechte. S Rýnem v mnohých stycích, zejména kulturně-geografických, jest Dunaj, který protéká jihoněmeckou vysočinu v délce 356 km a přijímá zde v pr.: Iller, Lech, Isaru a Inn, v levo: Wörnici, Altmühl, Nabu a Řezen. Východně od Rýna až k Labi jsou jen dvě větší řeky: Emže a Vesera, které obě náležejí úplně N-ku. Menší ř. Jahde má důležitost pro svoji zátoku při ústi t. jm., která nikdy nezamrzává a má proto přístav Wilhelmshaven. Důležitější z obou jmenovaných řek jest Vesera, splavná 451 km, která odvodňuje Durynský les, Rhön, Vogelsberk, hesskou hornatinu, Veserské pohoří a Harc a ústí v šířce 12 km u Brém. Poslední veliký přítok moře Německého jest Labe, které vstupuje do N-ka nad Žandovem, protéká království Saské, provincii saskou, Anhalt, Braniboř, Hannover, Meklenburk, Hamburk a Šlesvicko i ústí v šířce 15 km. V N-ku vlévají se do Labe v pravo: Havola, Elda a Stör, a v levo: Mulda, Sála, Ohra, Jesna a j. Do moře Severního vpadá ještě ve Šlesvicku Ejdora.

Do moře Baltického vlévá se na záp. řada menších řek pobřežních (Rehnice, Vrana, Trave, Schwentina a j.), načež následuje Odra, která jest vlastně řekou německou, neboť jen nepatrná její čásť náleží Rakousku. Splavna jest zde od Ratiboře (741 km), protéká provincii slezskou, braniborskou a pomořanskou, tvoříc Pomořanský haff, a přijímá v pravo: Klodnici, Malapěnu, Stober, Weidu, Barč, Varthu a Ihnu, v levo: Opu, Kladskou Nisu, Ohlavu, Lohe, Bystřici, Katzbach, Bobravu, Lužickou Nisu, Ukeru a Pěnu. Druhý velký přítok moře Baltického, Visla, vstupuje na německé území již jako mohutná řeka, má délku 45 km na hranicích a 239 km v Poznaňsku a Prusích, protéká údolí velice úrodné, Němci ode dávna usilovně kolonisované, a pije v pravo: Drvęcu a v levo: Brahu a Czarnawodu. Mezi Vislou a Odrou teče k Baltickému moři velký počet říček pobřežních: Leba, Sloupa, Wipper, Persante, Rega. Konečně v krajním severovýchodě říše nabývají řeky směru ryze západního, který zachovávají oba hlavní toky zdejší, zcela německá Pregela (125 km) a Něman (Memel) s tokem na německé půdě 112 km dlouhým.

Z řek úvodí moře Baltického náleží Něman a Visla N-ku svým ústím a dolním tokem, Pregela a Odra buď tokem celým neb aspoň největší jeho částí, z řek moře Severního náleží N-ku zcela Ejdora, Vesera a Emže, Labe kromě horního toku, Rýn kromě horního toku a ústi, kdežto černomořský Dunaj má zde jen svůj nejhořejší tok. Ústí tudíž na německé půdě do moře šest veletokův a řek veliké dopravní důležitosti, a právě tato říční ústí jsou nejdůležitějšími body německých břehův mořských vůbec (Brémy, Hamburk, Štětín, Gdansko, Královec, Tylža).

N. má jako velmi deštnatá země mnoho tisíc jezer a rybníků, neboť všude jest dostatek vody k jich tvoření a jest jen potřebí takové tvářnosti půdy, která ztěžuje odtok vody. Vyskytují se tudíž jezera všude tam, kde spád půdy jest sám o sobě malý a rozmanitě se mění, na vlnitých rovinách, ať již prostírají se na vypnulinách nebo v nížinách. Nejvíce jezer má N. na sever. okraji Alp a na silně sklenuté pláni (Platte), která táhne se po jižním okraji moře Baltického. V jižním Bavorsku počítá se do 70 jezer. Největší německé jezero jest Bodamské (528 km²), které také jediné má politickou důležitost, neboť jest říšskou hranicí od Lindavy ke Kostnici a přiléhá k Bavorsku, Virtembersku, Badensku, Rakousku a Švýcarsku, jím vede také důležitá trať dopravní. Nejkrásnějším pak jest jezero Královské ( Königssee) u Berchtesgadenu. K větším jezerům bavorské vysočiny a bavorských Alp náleží ještě Walchenské, Kochelské, Ammerské, Starnbergské, Tegernské, Schlierské a Chiemské (93 km²). Z jez. badenských zmínky zasluhuje Mummelské, Nonnenmattweiher, dříve s plovoucím ostrovem rašeliny, Schluchské, Illmenské a j. Celé pobřeží Baltického moře od Šlesvicka až ke krajnímu východu obepjato je plání jezer (Seenplatte), která vyplňují široké prohlubeniny buď jednotlivě, bud' ve skupinách. Zejména četná jsou v Meklenbursku (650 s úhrnem 1880 km²) a Pomořansku (52), avšak i v Prusích a Braniborsku. Největší z nich jest Muřické (113 km²) a Mauerské (105 km²), dále Zvěřínské, Malchinské, Sniadovské, Kummerovské, Madua, Leba a j. Zmínky zasluhuje ještě jez. Slané a Sladké (Salziger a Süsser See) u Eislebenu v provincii saské, Steinhuder Meer na v. a Dümmersee na z. od Vesery v plošině hannoverské a jezero Laašské v Porýnsku. Močály a rašeliniště vyskytují se zejména na švábsko-bavorské vysočině, tak na př. Erdinská a Dachavská blata na v. a na z. od Isary, Dunajské rokytiště a Dunajská blata na Dunaji mezi Ulmem a Donauwörthem a u Ingolstadtu, potom v severních zemích pobřežních zejména na rozhraní marsche a geesty v Hannoveru, Oldenburku a Šlesvicko-Holštýnsku, dále po obou stranách ř. Hunty a Vesery, v Pomořanech na Haffu a jezeře Leba, ve Východních Prusích na Kurském Haffu mezi Deimou a Rusem. Ve vnitrozemí táhnou se veliké močály a rašeliniště v Poznaňsku (při Noteči a Obře), Braniborsku (při Havole, Vartě a Sprévě), v provincii saské (na Alleře a Okře), ve Vestfálsku a j. Některé z těchto močálů zdají se vůbec nevzdělatelny (ve Vých. Prusích), jiné však zřízením průkopův a hrází byly kultivovány, zejména v Hannoveru.

Bohato jest N. léčivými minerálními prameny, zejména v Černém lese, dolnorýnském pohoří břidličném, pohoří Veserském a v Sudetách v širším slova smysle, zvláště pak četny jsou prameny uhličitou kyselinu obsahující v dolnorýnském pohoří po obou stranách Rýna (Selters, Geilnau, Tönnisstein a j.), které zasahují odtud ještě daleko k sv. do úvodí dolní Vesery. Zde leží železité prameny Driburku, Pyrmontu a Rehburku a teplý solný pramen v Rehme (Oynhausen). Rovněž veliké jest bohatství teplých pramenů v dolnorýnském pohoří, které tak jako bohatství pramenů s kyselinou uhličitou souvisí s bývalou sopečnou činností v krajinách porýnských. K nejnavštěvovanějším lázním říše v této krajině náležejí Wiesbaden, Homburk, Schlangenbad, Emže, Ahrthal, Cáchy a Burtscheid. Avšak i Černý les má proslulé teplice v Baden-Badenu, Wildbadu, Badenweileru (již z římských dob) a j., v Sudetách pak jest Warmbrunn. Po celém N-ku rozptýleny jsou prameny solné (Kreuznach), železité (Langenschwalbach, Pyrmont), sírové a j., nejproslulejší z nich vsak jsou vody Chyžické.

Nejnavštěvovanější lázně mořské jsou na moři Severním, zejména na jeho ostrovech pobřežních: Borkum, Norderney, Wangeroog, Wyck, Westerland a Helgoland. Na moři Baltickém leží: Borby, Kiel, Travemünde, Warnemünde, Sasnice, Binz, Putbus, Heringsdorf, Swinemünde, Misdroy, Kolobřeh, Zoppot, Kahlberg, Pilava, Kranz, Kuhren a Schwarzort.

Podnebí. N. leží na s. od 45° s. š., avšak na j. od 58° s. š., tedy v studenější části severního mírného pásma, a zaujímá asi třetí jeho čtvrtinu, počítaje od obratníku raka. Přiléhajíc široce k břehům vedlejších moří okeánu Atlantského těší se ještě z velké části těm klimatickým výhodám, které má vliv tohoto okeánu na podnebí Evropy, zejména její severoz. části. Následkem toho jest podnebí jeho mírné a zdravé, jehož přednosti zmenšují však ty okolnosti, že z v. zasahují sem účinky podnebí kontinentálního a dále že N. jest široce otevřeno k severu, kdežto proti j. jest uzavřeno Alpami. Následkem toho také největší klimatické rozdíly jsou mezi z. a v., kdežto j. blíží se pro větší svoji výšku a uzavření své proti jižním větrům mnohem více podnebí severu, takže dokonce Bavorsko a Švábsko jest průměrem chladnější než Frísko a Holštýn. Jen některá místa jihoněmecká jsou v tomto směru výjimkou a mají následkem nízké polohy své a jiných předností půdy takovou teplotu, jakou bychom zde v poměru k podnebí severoněmecké nížiny předpokládali. Celkem však v podnebí N-ka patrný jest mírnící a vyrovnávající vliv severozápadu, tak že rozdíly roční teploty průměrné v celém území jeho činí nejvýše 4 °C, nehledíme-li ovšem k vyšším polohám horským, které svojí roč. teplotou odchylují se od nižších míst o 6 až 7 °C (Schwarzwald a j.). Avšak v jednotlivostech setkáváme se s mnohem většími rozdíly podnebními, které vyplývají zejména z rozmanitosti povrchové ve středním a jižnim N-ku. Kdežto rozlehlé planiny, tabuloviny a kotloviny mají zde celkem podnebí stejnoměrné, doznává rozdělení teploty naproti tomu mnohých změn jednak četnými horskými vypnulinami, jednak hluboko zaříznutými údoly větších řek nebo jednotlivými, jejich tok provázejícími hlubšími kotly nebo skutečnými nížinami. Srovnání průměrných ročních teplot nejdůležitějších stanic meteorologických ukazuje zřejmě, že, jak již podotčeno, N. má hlavní zdroj své poměrně vysoké teploty v blízkosti Atlantského okeánu, především ovšem následkem jeho proudu Golfského. Poněvadž pak větry západní s moře toho vanoucí převládají mnohem více, zejména v zimě, v N-ku západním než východním, vysvětluje se úplně ubývání teploty od záp. k vých., patrné z následujícího srovnání průměrných ročních teplot stanic, ležících vesměs mezi 53° a 54° sev. š.: Emden 8,60 °C, Altona 8,98 °C, Zvěřín 8,21 °C, Stětín 8,27 °C, Chojnice 6,56 °C a Arys 6,06 °C. Jsou tudíž nejteplejší krajiny v západním N-ku, zejména příznivé poměry tepelné vykazuje údolí rýnské. Od Špýru až ke Kolínu, v údolí Neckaru až k Štutgartu a v údolí Mohanu až k Vircpurku činí průměrná roční teplota 11°–13 °C, kdežto proti tomu ve Východních Prusích jest teplota tato jen 6°–7 °C. V ohledu tomto možno vůbec rozlišovati v N-ku tyto oblasti: údolí Rýna s údolím Neckaru a Mohanu, potom s největší částí k sz. se táhnoucího Porýní a dolního Vestfálska, jež možno nazvati oblastí okeánickou. Největší čásť horního a dolního N-ka až k Odře, vyjímaje Harc a Durynský les, s 8° až 9 °C má ještě v podnebním ohledu ráz převahou okeánický, avšak pevninské vlivy vystupují zde již zřetelně. Konečně východní N. mezi Odrou a Vislou stoji pod klimatickým vlivem moře Baltického, jenž podnebí jen málo mírní, a sarmatské nížiny, tak že možno nazvati je sarmatskou podnební oblastí N-ka. S rozdělením tímto souhlasí také příbližně průběh ročních isotherem. Poměrně nejteplejší končina N-ka, uzavřená isothermami 12°–13 °C, leží na jz. od bavorské vysočiny. Isotherma 11°–12 °C probíhá přes Landshut, Augšpurk, Ulm k sz, až na s. od Heilbronnu a Heidelberka, zahýbá se potom k jz. přes Rastatt k Schlettstadtu. Isotherma 10 °C běží přes Řezno, Amberk, Bayreuth, Chyžici, Limburk a Kolín, isotherma 9 °C přes Ratiboř, Vratislav, Gubin, Berlín, Hannover a Osnabrück, isotherma 8 °C pak uzavírá celé dolní N. až k čáře táhnoucí se přes Hnězdno, Wałcz, Stargard a Štralsund, isotherma 7 °C území až k čáře Olsztyn-Elblag, kdežto isotherma 6 °C náleží nejkrajnějšímu severovýchodu N-ka.

Toto ubývání průměrné roční teploty k v. způsobeno jest v podstatě ubýváním průměr. teploty zimní, kdežto průměrná teplota letni v celém N-ku jen nepatrně se liší. Tak na př. teplota čvce. v Cáchách, Bonnu, Strasburku, Emdenu, Gotinkách, Norimberku, Mnichově, Štralsundě, Frankfurtě n. O., Ratiboři, Gdansku a Tylži liší se od sebe nejvýše o 2 °C. V tomto větším rozdílu mezi teplotou léta a zimy, ve střídání velkého horka letního a krutých mrazů zimních, tedy v kontinentálním rázu podnebí, shodují se hornoněmecké planiny a hornatiny s německým severovýchodem. Tak mají uvedené již stanice tyto průměrné teploty léta a ledna: Emden +16,55° a +0,50°, Altona +17,85° a +0,09°, Zvěřín +16,91 a -0,96°, Stětín +17,45° a -1,49°, Chojnice +16,81 a -3,72°, Arys +16,81 a -5,60 °C. A podobný ráz jeví i stanice hornoněmecké: Basilej +18,53° a -0,41°, Ulm +17,64° a -1,71°, Mnichov +17,59° a -3,00 °C. Následkem toho jest také rozdíl mezi největší pozorovanou zimou a nejvyšším teplem ve východním a v horním N-ku největší a činí na př. v Mnichově 65,24 °C (+35,12° a -30,12°) a v Poznani až 72,63 °C (+36,13° a -36,50°). Také průměr. roč. teploty podléhají v jednotl. rocích většímu neb menšímu kolísání, které činí asi 3 °C, kdežto u jednotl. měsíců mnohem více, v létě 6–7 °C, v zimě pak dokonce 12°–13 °C. Na rozdíl od průměrné teploty roku, které vesměs k vých. ubývá, jsou některá místa ve východ. N-ku, která mají vyšší průměrnou teplotu letní než místa na jz. ležící. Tak má na př. Berlín teplejší léto (+18,05°) než Trevír (17,37°) a Cáchy (17,1 °C). Naproti tomu jaro jest v severovýchodních krajinách velice opozděné a studené následkem tání ledu v moři Baltickém a řekách východo německých, kdežto na podzim jeví se spíše oteplující vliv moře Baltického, který ovšem v zimě pozbývá všeho účinku. Z delšího trvání a větších mrazů zimy na sv. vyplývá také různá doba zaledněni německých řek. Rýn jest zamrzlý průměrem 26 dní v roce, Vesera 30, Labe 62 a Odra 70 dní. Nejmírnější zimu má rýnské údolí od Kolína ke Koblenci, totiž +1,6 °C v lednu, v celém pak rýnském údolí od Špýru neklesá průměrná teplota ledna pod +1 °C, tak že v ročním průměru počítá se v rýnském údolí sotva 5 dní pod 0 °C, naproti tomu v Berlíně 42, ve Štětíně 73, Vratislavi 83, Gdansku 103 a Arysu 129 dní.

Co týká se ubývání teploty do výšky, klesá tato v Alpách v lednu o 1 °C se zvýšením o 321 m, v Harci na 219 m a v Rudohoří na 181 m, naproti tomu v červenci klesá o 1 °C v Alpách již na 120 m, v Harci na 126 m a v Rudohoří na 145 m, tak že v ročním průměru možno páčiti, že klesání o 1 °C připadá v N-ku na zvýšení o 160 m.

Veliký význam klimatický má proudění vzduchu, které jest v podstatě příčinou mírnějšího podnebí západu a drsnějšího na východě, jakož i náhlého často denního kolísání teploty. Zvlášť důležity jsou v N-ku dva směry proudů vzduchových: severozápadní, který přináší vlhký a teplý vítr, a severovýchodní s větrem suchým, v zimě studeným a v létě horkým. První z nich jest vítr okeánický, druhý pak pevninský; onen způsobuje stoupání teploty, pouze v létě jest tento teplejší, onen převládá v krajinách západních, tento pak ve východních. Celkem jest N. pod vlivem barometrických depressí, které přicházejí z okeánu Atlantského, následkem čehož převládající směr větrů v celém N-ku jest západní, kromě severozápadního i jihozápadní. Dále jsou větry nad severoněmeckou nížinou vanoucí prudčí než v hornatém N-ku středním a jižním a na jihoněmeckých planinách, průměrná rychlost jejich na dolním Labi jest 2½krát větší než na úpatí Alp. Větry jsou také v nížině trvalejší, kdežto v hornatinách a planinách vanou spíše jen nárazovitě. K tomu přistupuje ta okolnost, že větry západní následkem svého směru vůbec na s. N-ka mají volnější pole k svému rozvinutí než v hornatém jihu a že dále jižní N. jest ještě pod vlivem jižních cyklonů, které směřují na jižním okraji Alp k v., při čemž zvláště na j. od Dunaje vystupují větry východní. Na severním pak okraji Alp vyskytují se prudké místní větry, způsobené klesáním vrstev vzduchových, nápadně teplé (Föhn), mající z jara zvláště příznivý vliv na vegetaci.

Z vylíčených poměrů proudění vzduchového vyplývá také rozdělení srážek atmosférických. Výšky jejich především ubývá od z. k v. Dále nejbohatší srážkami jsou západní svahy pohoří, kdežto strany východní jsou mnohem sušší.

Výška srážek jest mnohem větší v krajinách hornatých, kde na úbočích horských zarážejí se dešťonosné větry, než v severoněmecké nížině, kromě té její části, která jest pod bezprostředním vlivem moře Severního. Nejdeštnatější krajiny německé jsou v Alpách (Tegernsee 119,32 cm), v bavorské vysočině (Mnichov 80,08 cm), na Šumavě (168,70 cm), v Černém lese (154 cm) a na Harci (142,75 cm), naproti tomu k v. a jv. srážek značně ubývá, tak že již Berlín má jen 59,74 cm, Roztoky jen 43,30 cm a některé krajiny poznaňské a slezské jen asi 30 cm. Celkem možno páčiti pro celé N. výšku ročních srážek na 50 cm, při čemž krajiny hornoněmecké mají jich asi dvakráte víc než končiny severní a východní. Co pak se týká doby dešťů, možno N. rozděliti na 3 oblasti: 1. území s převládajícími dešti podzimními (pobřeží Sever. moře); 2. území s dešti letními, které vystupují tím zřetelněji, čím dále jdeme k vých. a jv.; 3. území s dešti zimními v krajinách výše položených, zejména na l. bř. Rýna. Průměrem připadá na zimu 20%, na jaro 22%, na léto 33% a na podzim 25% všech ročních dešťův. Nejméně srážek připadá na konec zimy a na počátek jara, v čnu a čci dosahují maxima a od září opět jich ubývá. Bouřek připadá nejvíce na červenec, i jest jich celkem na j. více než na s. Většina jich táhne od z. k v. rychlostí asi 38 km za hodinu. V jižním N-ku spojeny bývají bouřky s krupobitím. Zimní bouřky jsou neobyčejně řídké, zejména ve vnitrozemí. Tšr.

Květena N-ka v celku tak jest podobna české, že jeví se větší odchylky jen na sev. a jihu. Tam zejména na západě bezlesými písčinami (geest) a močály (moor), tady svahem Alp a písčitou, severu podobnou rovinou Bavorskou, do níž řeky snášejí mnohá semena. Nepatrný rozdíl v západě a v Porýní několika teplejšími bylinami: břečtanem, jižním javorem (Acer monspessulanum) a Ilex aquifolium (severozápad), Tamus comm. Největší rozdíl činí přímoří a bylinstvo jeho solimilné. Bohatství v celku neveliké. Drude počítá květnatých druhů divokých 3020, v severozápadě 1064, v severovýchodě 1264, v střední kopčině 1668, na předhoří 772 a v Alpách 722. Nepatrný endemismus, jejž na př. ještě Grisebach popíral – mladší dělávají arci slabší druhy.

Po ledové době bylo asi celé N. pralesem, hlavně černým-avšak teď průměrně skoro polovice jeho jest polem nebo zahradou (48%) a les kryje v celé říši jen ¼ v severozáp., v pomoří schází a panuje hl. v středních kopčinách, kde jsou nejkrásněji upravené lesy na světě. Pastviny hlavně v sev.záp. od Hollandska do Šlesviku, kde lesy vyhynuly (až ½ půdy), v celé říši jen 8%, kdežto úhoru a nevzdělané země jest 14% a lučiny jen v Bavorsku a severu poněkud značnější. Vinice jen v záp. (maximum 16% v kraji cannstadtském). Pusté krajiny jsou slatiny severozáp. (moore), močály přímořské (watten), na Eifelu, písčiny Glúňské (Lüneburgerhaide), potom Braniborské (»Moor, Haide, Sand sind des Märkers Land«, dí přísloví) jako Bavorské. Zvláštní byliny jen zde pěstované jsou: odrůdy pšeničné (Triticum dicoccum, Emmer, T. monococcum Einkorn), špalda – Spelz (v jihu), sic panuje žito, méně již pšenice, brambory (5% ornice) – ale povšimnutí zasluhuje v severu již hojné hnojení zelené (lupinou, pohankou). Jako obyčejně jsou nejčetnější rodinou Compositae (400 dr., ⅛ všech), pak trávy (1/15, přes 200), Cruciferae (1/17, 184), Leguminosae a Cyperaceae (rodem Carex, 1/19), Umbelliferae (1/23), Rosaceae (1/25), potom Caryofyllaceae, Scrofularineae atd. Rody podobné našim, až na sever i Alpy (v. t.). Na severu, zejména severozápadu, pralesův asi nebude. Nynější lesy dělil Drude na 14 útvarův. Nejrozšířenější na písku les borový s břízou, vřesem, Vacciniemi, Jasione, Hieracium atd. Dále lučiny (auen) mívají lesy dubové a habrové. V severní rovině velké dosud luhy, jak je Slované nazvali, vlhké lesy olšové (s vrbami hlavně Spreewald, Oderbruch). V Porýní hojnější listnaté lesy smíchané (buk, dub, habr, bříza, lípa, javor) a mnoho keřin (střemcha, hloh, růže, maliny, Evonymus, Ilex a j.). Avšak nejkrásnější typický les středoněmecké kopčiny z Rujany do Jury je bukový (s lipou, javorem) hlav. pro krásnokvětý podrost od primul a anemon, Daphne mezereum do mařinky, Paris, Oxalis atd. Předlesí kopčin břiz, habrů, javorů atd. má zase množství keřů, růží, malin, hlohů, svíd (ne v severu), dříšťálu, ligustra, kalin, rhamnu atd. Z podrostu uvádí Drude Hieracie, Inuly, Labiaty, jahody, Silene, jetely, Astragalus glycyphyllus, Geum urbanum, Melampyrum arvense a j. Vlhčí lesy horní kryje smrk, pod nímž se hlavně rodí kapradí (Nefrodie, Aspidie) s Majanthemum, Actea, Trientalis, Lysimachia nemorum; hoření lesy Voges, Černolesí, Jury atd. tvoří sosna i v dolních Alpách; podrost je Orobus vernus, Petasites albus, Dentaria, avšak v 800–1000 m zase převládají smrčiny v Durynkách, Harci atd., kde bohaté drny mechů (Hypnum, Crista castrensis, Hylocomium, Plagiothecium vedle Prenanthes purp., Crepis, Streptopus, Polygonatum a Homogyne), až v Alpách nastupují modříny a kleč. Nedostatek černolesí v severozápadě je nápadný, poněvadž se tu, zejména v Dánsku, dokázalo přirozené střídání lesních stromův. Tak zaniká teď buk (jako dříve tis) a šíří se smrk a borovice.

Zvláštní útvar jsou vřesoviště (Haide) písčin (geestů) severozápadních – hlavně Calluna vulgaris, Myrtillus, Vitis idea, chvojka, Tormentilla, lišej sobí, Cladonia rangiferina – místy Ilex a Genista anglica, ze trav Agrostis vulgaris, Dechampsia flexuosa. V horách vyšších Calluna, Empetrum, Luzula erecta, Calamagrostis Halleriana, Genista pilosa – na Brockenu na př. Pulsatilla alpina i Hieracium alpinum – nemluvě o Alpách (v. t.).

Luka dělí Drude na 8 útvarů, z nichž podotkneme jen 2 nám cizí, Schröter lučiny švýcarské rozdělil na 22 útvarů, což by vedlo příliš daleko – neboť ostatní jsou našim podobné. Přímořská, solní louka skládá se hlavně z Festuca thalassina, distans, Samolùs valerandi, Glaux maritima, Triglochin maritimum, Festuca rubra, Chenopodina maritima, u moře Salicornie a jetel (Trifolium fragiferum), dále Juncus Gerardi, Agrostis alba.

Písčiny suché hlav. trojí: 1. duny přímořské Ammofila, Carex arenaria, Elymus arenarius, mezi nimiž keř Hippophaë rhamnoides s vrbami a trním. 2 nejsušší traviny značí Coryneforus canescens a slatinovitější písek Nardus stricta – mezi oběma mateřídouška Jasione montana, Hieracium pilosella, Filago arvensis, Helichrysum arenarium. Vlhčí lučiny značí Cyperus flavescens, Scirpus acicularis, Carex cyperoides, Juncus buffonius a j. Přechod k močálům a slatinám značí pak Rhynchospory, Erioforum, Scirpus, Juncus, Gentiana pneumonanthe a j. Rašeliny kryje hlav. mech Sphagnum s některými dr. Carex, Drosera, Empetrum, Scheuchzeria palustris, Lycopodium inundatum. Sendtner a Pokorný sestavili 332 dr. ze slatin bavorských, 127 výhradně – 75 s mechy, 157 v travinách. Šestinu Hannoverska kryjí slatiny v severozáp. mezi Hollandskem a Labem (u ř. Emže 25 ם mil) i jižněji, kde na př. v rašeliništi Bourtangeském není vidět předmětu stopu vysokého na celém obzoru. Grisebach naznačil 27 dr. jakožto typických pro řečené rašeliniště – v třech stupních – 1. Erica tetralix i Calluna vulgaris s Empetrum, Myrica gale, Narthecium ossifragum; 2. Cyperaceae, Eriophorum vaginatum, Scirpus caespitosus, Carex atd.; 3. Sfagnum s Mnium palustre, Bryum caespititium, Polytrichum piliferum. Myrica vždy zelený keř, jest památná jakožto zbytek rodiny v tertiéru rozšířenější, teď hlavně americké. Podotkneme z těch bylin ještě: Ledum palustre, Andromeda calyculata, Rubus chamaemorus (jen severovýchod). Rašeliny bavor. subalpinské kryje Pinus uliginosa, příbuzná kleče – šumavské rašeliny jsou v Čechách lépe vyvinuty. V jezerech severu vyskytuje se rovněž bylina geologicky stará, Lobelia Dortmanna, z rodiny tropické, která z Finska do Belgie přečkala dobu ledovou. Líčení bylin mořských musíme tu vynechati. Ze solimilných samého břehu mořského jmenujeme ještě: Cochlearie, Cakile maritima, Aster Tripolium, Statice Limonium, Honckeneya peploides, Eryngium maritimum – ozdoba na př. Helgolandu krásnokvětá Armeria maritima.

Solní močály značí dle Buchenaua 30 bylin, hlavně Salicornia herbacea, divoký zde celer (Apium graveolens), Obione pedunculata, Chenopodina maritima, Aster tripolium a Statice Limonium z krásnokvětých. Sušší solní místa značí příbuzná oněm ve stepi ruské Artemisia maritima, která se vyskytuje i v místech solnatých vnitřku, které rostou i u Arstern, Eisleben, Stassfurtu, kde bylo více soli v půdě, nebo na př. Chenopodina maritima má 18% suché váhy soli.

Nynější bylinstvo severního N-ka z velké části teprv po ledové době, kde celá nížina byla kryta ledovcem do 400 m n. m. (dle stop ve Slezsku a j.), se přistěhovalo dílem asi z východu po řekách, dílem z jihu. Nejzajímavější střed jest Durynsko, kde se východní a jižní tvary stýkávají. Nejvíce stop arktické ledové doby zůstalo v Krkonoších. Pý.

Zvířena N-ka jest středoevropská (viz Evropa), str. 883 sl.

Statistika.

Obyvatelstvo. Podle sčítání lidu ze dne 2. prosince 1895 má Německá říše 52,279.901 obyv., kdežto výpočty pro r. 1900 odhadují jejich počet na 55,976.000. Připadá tudíž na N. více než 1/7 veškerého obyvatelstva Evropy, ačkoliv zaujímá sotva ½0 její plochy, tak že hustota jeho obyvatelstva jest skoro třikráte taková jako hustota obyvatelstva evropského a obnášela r. 1895 97 ob. na 1 km², r. 1900 pak 103 obyv. na 1 km². Avšak hustota tato jest rozdělena velmi nestejně na jednotlivé německé země a krajiny. Na Rýně a ve středním N-ku má říše dvě rozsáhlá území hustého obyvatelstva, kromě toho pak větší ostrovy silné lidnatosti na Sále, střed. Veseře, při ústí Labe, Vesery a Travy, a ovšem i každé velkoměsto se svým okolím tvoří takovýto ostrov. Tyto plochy hustého zalidnění předčí rozsahem podobné prostory Francie, Rakouska a zemí jihoevropských. Veliký rozdíl mezi hornatinou a nížinou německou dochází v lidnatosti výrazu tím způsobem, že čára jdoucí od Weselu proti ř. Lippě vzhůru přes Minden na Hildesheim, Magdeburk, Budyšín, Zhořelec, Vratislav a Opolí rozděluje obyvatelstvo N-ka ve dvě skupiny dle jeho hustoty. Severně od této čáry převládá kromě malých výjimek několika veleměst a ústí velkých řek obyvatelstvo hustoty slabé až prostřední, kdežto na j. od ní střídají se území hustě a řídce zalidněná ve velkém počtu. Snadno jest tu rozpoznati vliv velikých toků, hromadící mohutné nakupení obyvatel, zejména vliv Rýna, a potom i působení ložisek uhelných a železných na severním okraji oblasti středoněmeckých pohoří, jakož i úrodného území, v němž pěstuje se řepa cukrová. Mezi Harcem a Dunajem leží vedle sebe ve mnohých větších i menších krajinách území s hustotou menší 25 obyvatel na 1 km² a větší 250 obyvatel na 1 km², kdežto na s. odtud kolísá lidnatost mezi 25 až 75 ob. na 1 km² a rozdíly její rozděleny jsou ještě na veliké plochy s volnými a nenáhlými přechody. Avšak i v severoněmecké nížině způsobuje baltická vypnulina značnou řídkost obyvatelstva, v Šlesvicko-Holštýnsku pak nalézáme tři zřejmě od sebe se lišící pásma lidnatosti na pobřeží východním, uprostřed a na západním břehu. Rovněž tak i v Dolní Lužici a Flämingu jest obyvatelstvo značně řídké následkem písečné a neúrodné půdy tamní zvýšeniny. Na j. od Dunaje převládá opět velmi řídké zalidnění, tak že středoněmecká hustota obyvatel tím patrněji vystupuje. Charakteristickou známkou N-ka jest, že řídce obydlená území udržují se vedle hustě zalidněných, což podmíněno především tvářností půdy, jejíž hory přirozeně jsou řídce obydleny, jsouce z největší části pokryty lesy. Avšak kromě toho setkáváme se i v nižších polohách s rozsáhlými prostorami téměř neobydlenými, jako jest na př. okres Karlswalde v Dolním Slezsku, kde na 200 km² bydlí jen 83 obyvatel. Naproti tomu překvapující jest lidnatost některých středoněmeckých pohoří, zejména Černého lesa, Rudohoří, Smrčin, Durynského lesa a Krkonošů, které vynikají v té příčině nade všecka ostatní pohoří Evropy. Zejména Rudohoří náleží s více než 200 ob. na 1 km² a Durynský les s více než 100 ob. na 1 km² k nejlépe zalidněným krajinám střední Evropy.

Neobyčejně silný jest vzrůst obyvatelstva německého, v němž nutno spatřovati jednu z nejmocnějších pak velkolepého politického i hospodářského rozpjetí N-ka. Na území nynější říše obnášel počet obyvatel r. 1816 jen 24,8 mill., r. 1840 pak 32,8 mill., r. 1850: 35,4 mill., r. 1860: 37,7 mill., r. 1870: 40,8 mill., r. 1880 již 45,2 mill., r. 1890: 49,4 mill. a r. 1895: 52,3 mill., konečně pak r. 1900 skoro 56 mill. Přibylo tudíž obyvatelstva německého od r. 1880 o více než 10 mill. osob, od r. 1870 pak přes 15 mill. osob, tedy asi o 35%, ačkoliv od založení říše vystěhovalo se téměř 2½ mill. Němcův do zámořských zemí. Až do r. 1840 přibývalo obyvatel na celém území nynější říše celkem stejnoměrně a rovněž dosti stejně na venkově i v městech. Bouřlivý rok 1848 se svými následky, jakož i nepříznivé výdělkové poměry v zemi oproti lákavým pramenům hospodářským v cizině způsobily stoupající ruch vystěhovalecký, který měl za následek počátkem let padesátých ve státech jihozápadních a v některých krajinách Pruska úbytek obyvatel, kdežto až do r. 1840 nebylo území, jehož obyvatelstvo by se bylo zmenšilo. Nanejvýše že království Hannoverské a virtemberský kraj jagstský vykazovaly jen slabý přírůstek. Až do roku 1852 rostlo obyvatelstvo německé celkem jen dosti pomalu. Široká plocha zvláště slabého vzrůstu prostírala se od ústí Vesery až k jezeru Bodamskému a zaujímala Oldenbursko, Hannoversko, Brunšvicko, Kurhessy, Waldecko, celé Bavory na pravém břehu Rýna, jagstský kraj a dunajský ve Virtembersku, Hohenzollern, Lotrinsko a Dolní Elsasko, rovněž málo přibylo obyvatel v kraji münsterském, ubylo pak jich v kraji osnabrückém, ovšem jen o ½‰ ročně. Silný přírůstek na sv. omezuje se v tomto období na obvod štětínský, kozlínský a kwydzinský, silně přibývalo i obyvatel v obvodu opolském, začíná pak úžasný vzrůst lidnatosti v hornicko-průmyslových okresích porýnských. Tento vzrůst trvá a zvětšuje se i v letech 1852–67, za to docela se zaráží vzrůst počtu obyvatel na sv. N-ka. V letech následujícich toto pomalé přibývání zasahuje i Elsasko-Lotrinsko, Kurhessy a Hor. Hessy a některé kraje Badenska, za to silně se zvětšuje počet obyvatel v celém téměř království Saském, zejména pak rostou velká města, tak že možno v době té mluviti o skutečném proudu obyvatel z venkova do měst. V l. 1875–80 jeví vzrůst německého obyvatelstva tu zvláštnost, že přibývá rychleji obyvatel v krajinách řídce obydlených, kde dosud přírůstek byl nepatrný (Poznaňsko, Pomořany, Prusy, Šlesvicko. Holštýnsko, Meklenbursko, Durynsko, Hannoversko a j.), pomaleji však v krajinách s obyvatelstvem dosud rychle stoupajícím (Sasko, Braniborsko, Vestfálsko, Porýnsko, Brémy, Hamburk a j.). Avšak již v následujícím pětiletí na stalo opětně normální přibývání obyvatel, které v l. 1885–95 stalo se pro celou říši dosti stejnoměrným kromě krajin východních, ze kterých nastalo silné stěhování k z. Celkem vzrůst lidnatosti v krajinách na pravém břehu Labe a v sev.-vých. N-ku během doby 1816–95 slábl, ba namnoze změnil se i v úbytek. Rovněž i na jz. říše přibývalo obyvatel jen velmi málo, za to neustále silné stoupání jich počtu vykazuje království Saské, pruský vládní obvod düsseldorfský a arensberský, dále provincie saská, šlesvickoholštýnská a Durynsko. Jest tudíž největší vzrůst obyvatelstva ve velikých městech a hustě zalidněných oblastech průmyslových, střední přírůstek jeví území současně zemědělská i průmyslová, kdežto pod průměrem jsou všecky jihoněmecké země a řídce obydlené východní provincie Pruska se silným stěhováním. Ubylo pak obyvatelstva pouze v obou velkovévodstvích Meklenburských, ačkoliv ovšem porůznu vyskytují se po celém N-ku místa s úbytkem obyvatel. Celkem přibylo od r. 1816 do r. 1900 obyvatelstva říše Německé 2¼krát, z čehož na provincie staropruské připadá přírůstek 2⅓násobný, na nové pruské provincie však jen 1½násobný. Nejsilněji stoupal počet obyvatel ve vládním obvodu arnsberském (o 257%), nejslaběji v münsterském (o 53%), avšak některé okrsky průmyslové v hor. Slezsku a v pánvi ruhrské zvětšily své obyvatelstvo 5kráte, ba i dvanáctkráte. Z ostatních německých států vzrostl počet obyvatel v království Saském o 197%, v Hamburku o 300%, naproti tomu v Elsasko-Lotrinsku jen o 25%.

Tento obrovský vzrůst počtu obyvatel, obnášející v druhé polovici XIX. století přes 20 mill. osob a zejména rychlý od založení říše německé, připadá téměř úplně na účet obyvatelstva městského a příslušníků živností obchodních a průmyslových. Kdežto v první pol. XIX. st. přibývalo také venkovského obyvatelstva dosti značně, zůstal jeho počet v druhé polovici min. století absolutně stejný, ba spíše ho ubylo. Z obyvatelstva na území nynější Německé říše bydlilo r. 1858 73% na venkově a 27% ve městech, tak že počet veškerého venkovského obyvatelstva v hranicích nynější říše možno pro tu dobu páčiti na 26,9 mill. Dle říšské statistiky bydlilo v místech s méně než 2000 obyv., která odpovídají asi dřívějším vesnicím, roku 1871: 26,22 mill. osob, r. 1882: 26,32 a r. 1895 jen 25,97 mill., tedy roku 1871 bydlilo ještě 64% všeho německého obyvatelstva na venkově, r. 1895 naproti tomu již jen 50% a dnes podle všeho již daleko méně než polovice obyvatel. V r. 1816 byl Berlín jediným velkoměstem v hranicích nynější říše Německé, maje do 200.000 ob. Naproti tomu vykazuje N. r. 1871 již 8 měst s více než 100.000 obyv., r. 1882 pak 15 a r. 1895 dokonce 28 takovýchto velkoměst. Počet jejich obyvatel stoupl od r. 1871 do r. 1895 s 2 na 7 mill., tak že r. 1871 nebydlilo ještě ani 5% německého obyvatelstva ve velkoměstech, r. 1895 však již asi 14%. V městech s více než 20.000 obyvateli bydlila r. 1871 asi ⅛ německého obyvatelstva, r. 1895 však již ¼. Zejména rychle rostou největší města, a to nejvíce Berlín (1,677.304 roku 1895 proti 197.717 obyv. r. 1816), kde nejrychleji přibývá obyvatel v předměstích, a pak města průmyslová. Tak v posledních 20 letech přibylo Mannheimu a Düsseldorfu obyvatel o 100%, 8 velkoměstům o 80–100%, 14 o 60–80% a jen 4 z uvedených 28 měst s více než 100.000 ob. vzrostla o méně než 50%, avšak o více než 30%. N. jest kromě Anglie nejbohatší městy stát evropský a vzrůst jeho veleměst naplňuje i samotné vlastence německé vážnými obavami a starostmi. Počet obytných stavení páčí se na 5,848.562, počet domácností na 10,617.923, povážlivým úkazem pak je, ze od r. 1870 v směs neustále roste počet osob připadajících na 1 obytné stavení (se 7,7 na 8,5), jakož i že vzrůstá poměrně i absolutně počet lidí jednotlivě žijících (s 1,3% na 1,5% všeho obyvatelstva).

Jako venkovského obyvatelstva vůbec, tak zejména ubývá obyvatelstva rolnického na prospěch průmyslového, a to nejen relativně, nýbrž i absolutně. Kdežto v letech čtyřicátých obnášelo rolnické obyvatelstvo ještě asi ⅔ veškerého německého obyvatelstva a ještě při založení Německé říše bylo ho jistě více než polovička, činilo r. 1882 jen 42,5% a r. 1895 dokonce jen 35,7%, dnes pak obnáší sotva 33%. V letech 1882–1895 klesl jeho počet s 19,23 mill. na 18,5 mill. osob. Naproti tomu stouplo obyvatelstvo průmyslové v letech 1882–1895 se 16,1 mill. na 20,3 mill., obyvatelstvo pak zaměstnané v obchodě a dopravě se 4,5 mill. na 6 mill. Obchod a průmysl vyživoval r. 1882 45,5% obyvatelstva německého, r. 1895 však již 50,6%, kdežto na ostatní živnosti kromě rolnictví připadalo 12%, resp. 13,6% Zaměstnávaly se tudíž počátkem XIX. stol. ještě ¾ obyvatelstva nynějšího N-ka rolnictvím, avšak na konci jeho sotva ⅓. Toto úžasné přesunutí poměrů v povolání a živnostech německého obyvatelstva jest bez odporu nejdůležitějším a nejvážnějším zjevem v celém jeho hospodářském životě a rozvoji. Hospodářské dějiny N-ka vykazují jen jediný úkaz podobně dalekosáhlý, totiž německou kolonisaci východolabských krajin ve středověku. Tehdy jako dnes bylo hlavní příčinou neobyčejně rychlé a silné rozmnožování obyvatelstva pod vlivem příznivé situace politické, které nutilo k novým formám hospodářského života a úplně převrátilo dosavadní podklady národního bytí. Tak stalo se za našich dnů N. ze státu výlučně rolnického nejdříve státem rolnickým i průmyslovým, rychle však potom státem výlučněji a výlučněji průmyslovým a obchodním, zastiňujíc svým rozmachem v tomto ohledu všecky ostatní státy světa, ani Velikou Britannii nevyjímaje. Ovšem rozdělení obyvatelstva dle obou těchto hlavních větví hospodářské činnosti jest v říši velmi nestejné. Silné procento obyvatelstva průmyslového nalézáme především ve 2 velkých, souvislých oblastech, totiž: 1. celý západ říše, t. j. Virtembersko, Badensko, Elsasko-Lotrinsko, Hessy, Hessy-Nassavsko, Porýnsko a přílehlé kraje vestfálska, vyjímaje jednotlivé okresy v Badensku a Virtembersku, jakož i čásť Porýnska hraničící s Lucemburskem; 2. království Saské, Durynsko a střední N. až k severoněmecké nížině, potom pruh na jižním kraji provincie slezské. Sem náležejí také ojedinělá menší území kolem Štětína, Hamburku, Brém, Lubeku a Kielu, průmyslovým pak střediskem severního N-ka jest Berlín. Převahou rolnické obyvatelstvo jest v ostatních krajinách říše, zejména ve velikém území východních provincií pruských (obojí Prusy a Poznaňsko), k němuž na j. připojuje se největší díl Slezska, na z. Pomořany, části Braniborska a obojí Meklenbursko. Severem provincie saské přicházíme do druhé zemědělské oblasti, která zahrnuje provincii hannoverskou bez Hildesheimu a obvod münsterský, úzké pásmo obvodu mindenského, Valdecko, čásť obvodu kasselského, celé Bavorsko na pravém bř. Rýna, některé kraje badenské, virtemberské a elsasko-lotrinské. Osamotnělá území rolnická jsou ve vládním obvodu trevírském a na s. Šlesvicko-Holštýnska.

V podrobnostech jeví se statistika povolání v říši Německé dle sčítání ze 14. čna 1895 takto: na rolnictví připadá 34,9% obyvatelstva proti 41,7% r. 1882; na lesnictví a rybářství 0,84% (proti 0,85%); na hornictví a hutnictví 3,6% (proti 3,0%); na průmysl 35,6% (proti 32,5%), a to: na zpracování kamenů a zemin 2,5% (proti 2,0%), průmysl kovový 4,2% (proti 3,0%), výrobu strojův a nástrojů 2,0% (proti 1,8%), průmysl chemický 0,6% (proti 0,4%), průmysl textilní 3,7% (proti 4,1%), papírnictví 0,6% (proti 0,4%), zpracování koží 0,8% (proti 0,7%), průmysl dřevařský 3,3% (proti 3,0%), výrobu potravin 4,0% (proti 3,8%), výrobu oděvů 5,7% (proti 6,0%), živnosti stavební 7,2% (proti 6,2%), řemesla polygrafická 0,5% (proti 0,3%) a jiné živnosti 0,5% (proti 0,9%); na obchod a dopravu 11,5% (proti 10,0%) a to: na obchod vlastní 5,6% (proti 5,0%), dopravu 3,9% (proti 3,3%), hostinské živnosti 1,8% (proti 1,07), pojišťování 0,13% (proti 0,08%), na domácí služby a rozličné práce za mzdu 1,7% (proti 2,1%); na tak zv. svobodná povolání 4,1% (proti 3,7%); na příslušníky vojska a válečného námořnictva 1,4% (proti 1,2%); bez zaměstnání 6,4% (proti 5,0%). Bylo pak samostatných živnostníků r. 1895: 42,9% proti 41,9% r. 1882, jejich příslušníkův a dělníků 57,1% proti 58,1%. Nejvyšší jest poměr zaměstnavatelů k zaměstnaným v obchodě a dopravě, nejnižší pak v zemědělství, což vyplývá jednak z rostoucích stále velikých majetků pozemkových, jednak z toho, že při zemědělství jsou daleko více než při jiné živnosti zaměstnáváni členové rodiny.

Neustálé stoupání vzrůstu obyvatel není v N-ku způsobeno rostoucím počtem narozených, neboť počet tento klesl s 39,1‰ v období 1871–1880 na 36,1‰ v let. 1894 až 1900, ačkoliv doposud z velkých evropských států v té příčině předčí N. jen Anglie, Skotsko a Norsko, nýbrž spíše rychlým klesáním počtu úmrtí, který zajisté následkem všeobecného pokroku životního blahobytu a politiky sociální snížil se se 27,2‰ v letech 1871–80 na 21,5‰ v l. 1894–1900. Zvětšil se tudíž přebytek narozených v obou těchto obdobích s 11,9‰ na 14,6‰. V absolutních číslech obnášel v letech 1871 až 1880 jen 511.000, v l. 1894–1900 však již 774.000, r. 1900 pak obnášel dokonce do 847.000, počet úmrtí pak jen 20,6‰ všeho německého obyvatelstva. Přirozeným svým rozmnožováním obyvatel asi o 1½% ročně stojí dnes N. na prvním místě mezi všemi evropskými velestáty a i ze států menších vykazuje jen Nizozemí poněkud větší stoupání počtu obyvatel. Tento neobyčejný vzrůst přebytku počtu narozených považuje se za jeden z nejstkvělejších důkazů přírůstku národní síly německé a opravňuje k stkvělejším ještě nadějím do budoucna, tak že počítá se, že říše Německá dosáhne 60 mill. obyvatel již r. 1904. Podle podrobných dat z r. 1898 bylo narozených v N-ku 2,029.891, z nichž 65.160 mrtvě narozených, tedy asi 3½%, z čehož připadalo na Prusko 1,260.423 nar. (40.942 mrtvě), Bavorsko 225.952 (6673), Sasko 162.555 (5593), Virtembersko 75.591 (2414), Badensko 62.102 (1619), Hessy 36.628 (1327), ostatní státy německé 154,801 (5018) a na Elsasko-Lotrinsko 51.839 (1574). U mrtí pak bylo v celé říši 1,183.020, z čehož připadalo na Prusko 706.073, Bavorsko 149.351, Sasko 92.785, Virtembersko 48.881, Badensko 40.193, Hessy 21.710, ostatní státy 85.901 a na Elsasko-Lotrinsko 38.126. Nemanželsky narozených bylo 168.898, t. j. asi 8½% všech narozených, v průměru let 1882–91 připadalo na ně ještě 9,31%, nad průměrem stálo Bavorsko (15%), Meklenbursko (14%), Berlín (13,1%), vládní obvod vratislavský a lehnický (13,4%), Durynsko a Sasko (12,3%), naproti tomu zcela nízké procento vykazuje Porýnsko (3,5%), Vestfálsko (2,5%), Hannoversko, Oldenbursko a Brémy (5,6%), Hessy, Hessy-Nassavsko a okolní menší státy (6,1%). Největší počet porodů připadá na únor a září, nejmenší na léto (červen, červenec a srpen), na 100 narozených děvčat připadá pak 106 nar. chlapcův. Daleko menší počet úmrtí vykazuje sev.-záp. N. proti východním a jižním krajinám říše, obzvláště značná pak jest úmrtnost v mladších vrstvách obyvatel.

V posledních letech zvětšil se i počet sňatků se 7,7‰ v letech 1881–1885 na 8,4‰ v době 1896–1900, i připadá na 100 osob sňatku schopných 53 sňatků ročně. Úhrnem v celé říši bylo sňatků 458.877 roč., z čehož připadá na Prusko 280.394, Bavorsko 48.464, Sasko 38.611, Virtembersko 16.308, Badensko 14.727, Hessy 9475, ostatní německé státy 38.369 a na Elsasko-Lotrinsko 12.529. Zajímavým způsobem jeví se rozdíl vládnoucího náboženství a zaměstnání jednotlivých krajin říše v hojnosti sňatků v určité roční době. Tak v katolických zemích rolnických připadá maximum sňatků na listopad (konec žní), minimum pak na březen (doba postní), naproti tomu v evangelických rolnických krajinách vykazuje sice listopad také maximum, avšak mnohem slabší, minimum pak srpen. V zemích průmyslových leží maximum sňatků v dubnu a květnu, minimum pak v srpnu. V celé říši připadá nejvíce sňatků (45%) na duben a květen, potom na říjen a listopad.

V obyvatelstvu N-ka převládá dosti silně ženské pohlaví, a to v poměru 100 mužů na 104 ženy, neboť napočteno r. 1895: 25,661.250 mužův a 26,618.651 žen. Nad průměr stoupá tento poměr ve Vých. Prusích (109,3), Poznaňsku (107,8), Slezsku (111,3), Hohenzollernu (110), Virtembersku (107,4), Valdecku (108,8) a v Berlíně (107,8), naproti tomu jest méně žen než mužů zejména ve Vestfálsku (95,08), Šlesvicko-Holštýnsku (97,5) a Porýnsku (99,8), slabý pak jest tento poměr také v Hannoversku (100,4) a Lippe-Schaumbursku (101,5). Ve velkých městech přes silné obyvatelstvo dělnické a posádky vojenské jest vesměs více žen než mužů, pouze Magdeburg a Štrasburk činí v tom výjimku. Ze 100 obyvatel jest 60 svobodných, 34 oddaných a 6 ovdovělých nebo rozvedených, a to: mužů 62 svobodných, 34,6 ženatých a 3,4 ovdovělých nebo rozvedených, žen pak 58,1 svobodných, 33,4 vdaných a 8,5 ovdovělých nebo rozvedených. U věku pod 10 let jest z 1000 obyvatel 242 osob, v 10–20 letech 207 osob, v 20–40 letech 289 osob, v 40–70 letech 234 osob a přes 70 let 28 osob.

Silné přirozené rozmnožování obyvatelstva německého způsobilo ve spojení s příčinami hospodářskými a jinými již od začátku století XIX. silné stěhování z území nynější Německé říše, tak že neobyčejný vzrůst jejího obyvatelstva jest tím nápadnější. Počítá se pak, že od r. 1820 vystěhovalo se z N-ka na 6 mill. osob, od r. 1871 pak šlo přes německé přístavy 4,210.742 osob do zámoří. Největší výše dosahoval vystěhovalecký ruch v l. 1852–54 následkem objevů zlata v Kalifornii a Australii, potom v l. 1866–73 následkem válek a konečně v l. 1881–85, kdy dosáhl maxima r. 1881 (220.798 vystěhov.). V l. 1890–1900 vystěhovalo se z říše 604.086, nejvíce r. 1891: 120.089, nejméně pak r. 1898: 22.221 osob, úhrnem pak přes německé přístavy šlo 1,366.946 osob. Z německých vystěhovalců v uvedeném období vypraveno přes Brémy 279.990 osob, přes Hamburk 185.320, přes jiné německé přístavy 8169, přes Antverpy 85.904, přes Rotterdam a Amsterdam 18.991 a přes francouzské přístavy 25.712. Ještě počátkem let devadesátých byly daleko nejdůležitějším vystěhovaleckým přístavem německým Brémy (r. 1890: 48.080 vystěhovalců), dnes však Hamburk se jim svým ruchem vystěhovaleckým rovná, ba je namnoze i předčí (r. 1900 v Brémách 9126 vystěhovalcův a v Hamburku 10.660). Daleko největší čásť německých vystěhovalcův odchází do Spojených Obcí, od r. 1820 páčí se jich počet na 4 mill. osob, v l. 1890 až 1900 pak obnášel 524.208 osob, kdežto do Kanady vystěhovalo se 13.093 osob, Brazilie 15.924, ostatní Ameriky 11.366, Australie 2787, Afriky 7867 a Asie 1503 osob. I v posledním roce stěhovalo se do Spojených Obcí přes 80% všech německých vystěhovalců. Do severní Ameriky jdou hlavně vystěhovalci jiho- a východoněmečtí, do ostatních zemí naproti tomu vystěhovalci ze severozápad. N-ka a z měst hansovních. Jdou pak do Unie hlavně řemeslníci (15%), kdežto rolnických vystěhovalců tamže ubývá (11%). Silné jest také stěhování do Ruska, které páčí se za posledních dvacet let na 685.000 osob, zejména z jižního N-ka, Badenska, Virtemberska a Falce, většinou rolníků. V Brémách a Hamburku vyšetřuje se také povolání německých vystěhovalců, z nichž (16.996) bylo 1867 rolníků, 2928 řemeslníků, 3524 příslušníků obchodu a dopravy, 2136 dělníkův a 6541 bez určitého zaměstnání. Velká čásť vystěhovalců jest ovšem u věku produktivním (48,8%), tak že jejich odchod znamená pro říši skutečnou ztrátu hmotnou. Při veškerém obyvatelstvu činí při rychlém jeho vzrůstu ovšem jen 2 os. na 100.000 ob. Mohutný a stále rostoucí jest proud cizích vystěhovalců přes německé přístavy, který obnášel (1900) 83.805 osob proti 64.419 roku předešlého, tak že i s německými emigranty (23.740), z nichž 19.786 šlo přes německé přístavy, páčí se vystěhovalecký ruch těchto přístavů na 103.591 osob, z čehož připadá 60.486 na Brémy a 39.882 na Hamburk. Z těchto cizích vystěhovalců šlo do Spojených Obcí 74.649, nejvíce jich pocházelo z Rakouska (38.493, a to 21.437 z rakouské a 17.056 z uherské polov.) a Ruska (27.853). Naproti tomuto stěhováni zahraničnému stojí vždy čilejší stěhování vnitřní, ve kterém rozhodně převládá směr západní. Jen z polských okrsků Německé říše stěhuje se roč. na 100.000 osob do N-ka západního a středního, zejména do velkých měst a průmyslových okresů. Tím se vysvětluje, že jen 60% obyvatelstva jest narozeno v místě, ve kterém jest usazeno, kdežto ostatních 40% pochází z jiných míst, obyčejně ovšem z nejbližšího okolí. Tento poměr stává se však ve velikých městech zcela jiným, tak na př. v Berlíně jen 42% jest v místě narozených, v Hamburku pak jen 44%. Úhrnem pak v celé říši jest 10,5‰ obyvatelstva narozeno v cizině, o osobách v N-ku narozených, ale v cizině žijících, není podrobných dat.

Národopis. Více než 90% veškerého obyvatelstva říše jsou Němci, národ germánské větve indoevropské čeledi, tvořící jediný příbuzný celek spojený sousedstvím svých sídel a společným podáním. Všechny německé kmeny odvozovaly původ svůj od Tuista, jehož tři synové Ingo, Isto a Irmin dali jméno hlavním třem částem německého národa, Ingaevonům. Istaevonům a Herminionům odpovídajícím rozdělení Němců na Dolnoněmce, Středoněmce a Hornoněmce. Všem třem společno bylo brzké spojení s jinými národy, které na ně mělo stejně mocný vliv a jež během doby úplně změnilo jejich národní ráz, učinivši z nich národ v podstatě od ostatních Germanů zcela se lišící, nynější Němce. Proto také nelze klásti nějaké rozhodující váhy na ostré jich rozlišování na jednotlivé kmeny a skupiny kmenův. Hlavní jejich rozdělení v tomto směru spočívá na rozdělení německého jazyka na dolní a horní němčinu, dle kterého rozlišují se i Němci na veliké dvě skupiny kmenů dolnoněmeckých a hornoněmeckých, jež možno označiti také názvy Severoněmci a Jihoněmci a jejichž hranice jsou zároveň rozhraním obou hlavních nářečí německých. území Hornoněmců prostírá se od Alp nejen až k středoněmeckým pásmům horským, nýbrž většinou ještě daleko za ně do nížiny. Ostré ohraničení jest velmi nesnadné, ježto vytvořily se nejen zde onde dialekty smíšené, nýbrž i v dolnoněmeckých krajinách leží hornoněmecké ostrovy jazykové a naopak zase setkáváme se se stopami dolní němčiny daleko v území Hornoněmců. Na z. hraničí dolnoněmecké kmeny na j. s Vallony, kdežto jihovýchodní germanská čásť Belgie náleží k Hornoněmcům, či spíše Středoněmcům, takže hranice Dolnoněmců táhne se přes Tienen a Diest k Roermondu a Venloo. Odtud obrací se k jv. přes Krefeld na Rýn, který překročuje blízko Gerresheimu. V údolí rýnském panuje od Bonnu až pod Düsseldorf dialekt smíšený. Od Gerresheimu jde rozhraní to na Drolshagen, běží po pohoří Rothaaru přes Hallenberg a Sachsenberg k Edeře, odkudž sleduje rozvodí mezi Fuldou a Diemlou až k Habichtswalde. Odtud probíhá hraniční čára k v. přes Eichsfeld, kde jest Heiligenstadt hornoněmecký a Duderstadt dolnoněmecký, kolem Duderstadtu pak jest obyvatelstvo smíšené. Na Harci leží hornoněmecký ostrov jazykový, který zaujímá hornická města Clausthal, Zellerfeld, Wildemann, Lautenthal a Andreasberg, jež byla kdysi dle všeho zalidněna franckými horníky. Od Sachsy na jižním úpatí Harce běží vlastní hranice jazyková přes Mägdesprung, Ballenstedt, Hoym, Maisdorf, Harkerode, Sandersleben, Güsten, Stassfurt, Calbe k ústí Sály a odtud proti Labi až k Vitemberku. Dále na v. jsou nejjižnější dolnoněmecká místa Dahme, Luckau, Lubín na Sprévě, Fürstenberg na Odře, Międzyrzecz a Międzychód na Vartě, odkudž opět hranice dolnoněmeckého nářečí jsou zároveň hranicí němčiny proti polštině. V dolnoněmeckém území jazykovém leží jen ještě hornoněmecký ostrov na s. od Olsztyna ve Východ. Prusích, což vysvětluje se hornoněmeckou immigrací zvláště ze Salcpurska.

Hornoněmci dělí se na čtyři hlavní kmeny: 1. Švábové sídlí mezi Alpami, Vogesami a Lechem, kde hraničí od pradávna s Bavory, na s. až ke střednímu Neckaru a Rastattu. Rozlišují se tu Alemani, kteří bydlí v hornorýnské nížině, a Burgundové v úvodí Aary. Jména Alemanův a Švábův upomínají ještě na veliké svazky kmenů z dob stěhování národů, které opanovaly jihozápad N-ka. Švábové jsou povahy uzavřené a snivé se silným básnickým nadáním, avšak také nakloněni k nepraktickému rozumování a sektářství náboženskému. Proto z nich vyšla jednak řada velikých básníkův a myslitelů, jednak také blouznivcův. Avšak kromě toho jsou i velice činní a obratní, ode dávna proslulá pak jest jejich udatnost. Provozují orbu, vinařství, chov dobytka, vedle toho však i dosti silný průmysl. 2. Bavoři v úvodí Dunaje od Lechu až k Litavě v Rakousku zaujímají vlastní Bavory, horní Falc, Tyroly, Salcpurk, Rakousy, Štýrsko, Korutany a vznikli smíšením různých živlů germanských se silným příměskem krve slovanské zvláště v zemích východních. Jsou postavy většinou složité, menší, silné, s kulatou, malou hlavou, rudým obličejem a neobyčejnou silou tělesnou, čímž liší se od slabších, hubených a štíhlejších Švábův. Povaha jejich jest také hrubší a těžkopádnější, jsou nakloněni k pití, hře a tanci, jsou prchliví, při tom však dobromyslní a srdeční i vůči cizincům. U Severoněmců panují proti nim jako proti Švábům silné předsudky. Hlavním pramenem výživy jest jim orba a chov dobytka. 3. Frankové rozšířeni jsou v celém úvodí Mohanu, ve Voigtlandu a Krušných Horách, kolem středního Rýna, v úvodí Mosely a v Hessích. Rozdělují se na Franky východní, k nimž náležejí i někteří obyvatelé Horní Falce, a na Franky porýnské, k nimž počítají se obyvatelé Rýnské Falce. Jsou považováni od mnohých za nejčilejší a nejchápavější německý kmen, jsou veselí a dojmům přístupni, pružní a chytří, avšak také nespolehliví a nestálí i domýšliví. Provozují orbu, chov dobytka a rozsáhlé vinařství, v městech a horských krajinách pak čilý průmysl. 4. Durynkové (kmen hornosaský) mezi Harcem, Sálou a Durynským lesem, odkudž zasahují na v. až za Labe, kde počítají se k nim Němci v sev. Čechách a ve Slezsku. Nářečí jejich jest smíšeninou dolní a horní němčiny. Jest to lid silný a houževnatý, pověstna jest jejich náklonnost k hudbě a zpěvu, avšak i jejich výbojnost a nesnášelivost. Krajiny jejich jsou z velké části sídlem vyspělého a rozsáhlého hornictví a průmyslu, kde vedle práce domácí v nejchudších krajinách nalézáme také kvetoucí města tovární.

Dolnoněmci (Plattdeutsche) dělí se na 2 hlavní kmeny:

1. Dolnosasy nebo Sasy vlastní mezi Labem, Harcem a Veserou s výjimkou pobřeží osazených Frísy, ve Vestfálsku, Lippe-Detm., Valdecku, záp. Holštýně a již. Šlesvicku. Kromě toho odňali Sasové ze všech německých kmenů nejvíce půdy Slovanům a to marku Braniborskou, meklenbursko, Pomořany a až i Prusy. Od nich oddělují se Vestfálové se zvláštním podřečím. Jest to nejvýbojnější a původně nejčistší německý kmen. Postavy jsou většinou vysoké a silné, povahy až divoké a k hrabivosti náchylné, velcí jedlíci luštěnin a masa, při tom však ducha pevného a vytrvalého. Jsou to převahou rolníci, kteří v úrodných krajinách žijí na velikých, jednotlivých dvorcích dosud způsobem patriarchálním, naproti tomu v neúrodných končinách rašelinišť a písčin nuceni jsou odcházeti za výdělkem do měst a zemí sousedních, zejména do Nizozemí, kde pomáhají při sklizni sena, cihlářství atd. Na v. kolem Bielefeldu provozují plátennictví, v hornatém jihu pak železářství a tkalcovství. 2. Frísy, kteří bydlí v t. zv. rýnské deltě, vůbec na pobřeží moře Severního od ústí Šeldy, pokud vyskytují se tu ostrovy a blata, až k Veseře, potom přerušena jsou jejich sídla Dolnosasy, načež opět na pr. bř. Labe sahají na ostrovech a blatech jako severní Frísové až do Jutska. Přechod mezi fríským a dolnosaským podřečím tvoří spisovná řeč hollandská. Frísové jsou národ námořnický, otužilý a houževnatý, neobyčejně konservativní, avšak řeč jejich ustupuje dolnoněmčině, takže frísky mluví jen asi 60.000 lidí v západním Frísku, kdežto zvláštní jejich větev, Dolnorýnci, přizpůsobili se úplně nářečí a mravům sousedních Nízozemců.

Kromě Němců zahrnuje v sobě obyvatelstvo říše asi 1/10 národností neněmeckých, a to mimo 570.000 Židů a 433.000 příslušníků jiných států především asi 3 mill. Poláků, 220.000 Francouzů, 139.400 Dánů, 122.000 Litvínů, do 120.000 lužických Srbů, 80.000 Cechův a 11.058 Vallonů. Daleko největší část těchto Neněmců připadá na Prusko, z ostatních států vykazuje Sasko 49.916 Srbů, z nichž 47.134 jest v krajském hejtmanství budyšínském, 2339 v drážďanském, 304 lipském a 139 zvikavském. Menší státy německé jsou výlučně obydleny Němci, kdežto neněmecké obyvatelstvo převládá jen v pruské provincii poznaňské. Největší počet příslušníků vykazuji z neněmeckých národností Poláci, 2,977.950 osob, z nichž připadá 471.943 na Východní Prusy, 493.369 na Západní Prusy, 1,053.184 na Poznaňsko, 994.961 na Slezsko a 11.285 na Pomořany. Ve Východních Prusích obývají Poláci jižní území pohraničné, sahající na s. až asi k čáře Ostrowo-Łoczany. Nazývají se zde Mazuři a náležejí převahou k církvi evangelické. Jen pokud zasahují do okolí Olsztyna (ve Varmii), jsou katolíci. Městské obyvatelstvo v těchto krajinách jest většinou německé, obyvatelstvo venkovské však s 80–90% polské. V Západních Prusích žijí Poláci na pravém břehu Visly, především připojujíce se na vytčené východopruské území na j. od čáry Chełmno-Leszno-Iława, dále obklopeni jsou Němci v kraji Mlecewo, pak usazeni jsou na z. od Visly na pláni až k čáře Złotowo-Słuchów a odtud až k pomořanské hranici, kde připojuje se k nim 11.285 Poláků většinou v kraji bytomském. Poláci západopruští jsou, s výjimkou několika tisíc na ř. Osse v bývalém staropruském území, katolíci. Čásť jich nazývá se Kašubové, kteří na v. sahají až k hranici vislanských nížin, na z. pak skoro až k čáře spojující města Nowemiasto, Bytóm, Chojnice a Złotowo, mezi Bytomem a Chojnicí pak i přes tuto čáru. V Poznaňsku jest nejméně Poláků v západních a severních pohraničných krajích, tak na př. v kraji międzyrzeczském jen 192,2‰, nejvíce pak na území ohraničeném na s. čarou jdoucí z Wagrowiec k jezeru Gopło a na j. čarou od Koscian přes Szrem k Ostrowu a Kępnu. Více než 80% obyvatelstva polského mají kraje: koscianský, ostrowský, západopoznaňský, gostynský, wrzesniowský, jaroczynský, kępenský, witkowský, pleszewský. szrodský, zninský, kozminský a szmiegielský. V městě Poznani připadají na 1000 osob 503 Poláci, v Bydhošti však jen 140,8 Polákův. Ve Slezsku jest 988.593 Poláků, kteří žijí většinou na pravém břehu Odry ve vládním obvodě opolském a v kraji olesznickém a polskowartenberském vládního obvodu vratislavského. Ostatní žijí rozptýleně ve vládním obvodu lehnickém. Na levém břehu Odry mizejí v Horním Slezsku za čarou Hlubčice-Horní Hlohov. V kraji kozelském, střelickém, lublinickém, rybnickém, pštínském a rosenberském tvoří Poláci 819,5–882,8‰ obyvatelstva. Menší jeho díl, avšak vždy ještě 700–800‰, připadá na ně v kraji opolském, břežském, bytomském a tarnovickém. Většina všech Poláků náleží k církvi katolické. Roztroušeně žijí Poláci jako dělníci ve velké části N-ka zejména severního, takže nalézáme jejich osady zvláště v Pomořanech, Braniborsku, Sasku, Anhaltsku, Brunšvicku, Hannoveru až Porýnsku, na průplavu cís. Viléma atd. K Polákům na s. přiléhají sídla Litvinů, jichž jest 121.335, z čehož 33.886 připadá na vládní obvod královecký a 84.204 na vládní obvod gombinský ve Východních Prusích, a kteří bydlí mezi Deimou a ruskou hranicí. Jsou evangelíci a tvoří v kraji heydekrugském většinu (589,6‰) obyv., kdežto v kraji memelském připadá na ně 417,3‰, tylžském 346,3%, ragnitském 245,6‰, niederungském 212,4‰, pillkallenském 130,5‰ a labiavském 157,3‰. V malém počtu vyskytují se i ještě dále na j. Vedle nich žije zde ještě asi 400 Kuronců v okolí Memelu a to v několika vesnicích na s. tohoto města a pak na kurské kose. Na j. pak zasahují ve Slezsku skoro až k polským krajinám Čechové v počtu 79.078 hlav, kteří žijí jako katolíci v malém počtu na západním konci kraje kladského a ve větším na j. od ř. Zinny v Horním Slezsku, kde náleží město Hulčín českému jazykovému ostrovu, jako evangelíci pak v osadách založených Bedřichem II. v kraji polskowartenberském, střelínském, opolském a střelickém. Dále k z. a s. tvoří uprostřed německého obyvatelstva jazykový ostrov Srbové lužičtí, jichž jest 117.883 osob, z čehož 38.255 v Braniborsku, 27.320 ve Slezsku, 49.916 v král. Saském, a kterých sídla počínají na s. v lese Sprévském, sahajíce až téměř k české hranici na j., územím jejich pak protéká Spréva. Mezi nimi leží v Braniborsku německá města Chotěbuz a Gródek, ve Slezsku město Vitichenov a v Sasku Budyšín. Města Kamenec, Biskupice a Lubij, vesměs s obyvatelstvem téměř pouze německým, leží na hranici jazykové. Srbové jsou evangelíci, jen v některých saských místech katolíci. Území jejich proti dobám starším neobyčejně se zmenšilo a to silněji na s. než na j., dříve sahali až na 23 km k Frankfurtu n. O. a na 45 km k Berlínu. Na s. říše obývají severní čásť provincie šlesvické Dánové v počtu 139.399 hlav a to od severní hranice až k Tondernu na j. jest dánština řečí kostelní a školní, vyjímaje ovšem města, jazykově smíšená. Jazykově smíšený jest také okres dále k j. až k Flensburku, kde však západní marše zalidněny jsou německým obyvatelstvem. Ostrovy Alsen a Röm náležejí rovněž k dánskému území jazykovému. Lze tudíž Šlesvicko v jazykovém ohledu rozděliti na 3 oblasti, z nichž jižní jest ryze německá a sahá od Ejdory až k čáře Šlesvik-Husum, prostřední až k čáře Flensburk-Tondern jest smíšená a konečně severní čásť jest téměř úplně dánská. Ostatně zde během XIX. stol. ubylo dánštině mnoho půdy. Románský živel konečně jest zastoupen v obyvatelstvu Německé říše na jejím západě. Do r. 1871 obmezoval se na Vallony v městě Malmedy a jeho okolí ve vládním obvodě cášském v Porýnsku, kamž zabíhají z jižní Belgie od Lutichu v počtu 11.058 osob. R. 1871 přistoupili k nim Francouzi v Elsasko-Lotrinsku, jichž počítá se asi 220.000 a kteří rozšířeni jsou zejména v některých údolích Voges (Urbeis, Markirch a j.). V Elsasku tvoří říšská hranice od Švýcarska počínaje až k Reisberku ve Vogesách také téměř přesně hranici jazykovou. Dále k s. žijí Francouzi ve Vogesách na Giesenu, Leberavě a Breuschi a konečně v Lotrinsku dělí obě jazyková území čára Rixingen-DieuzeThionville, takže s městem Metami náleží celý kraj metský s malými díly jiných krajův a největší čásť kraje Château-Salins k francouzskému území jazykovému. Ovšem silné vojenské posádky činí krajiny tyto vlastně jazykově smíšenými.

Kromě těchto neněmeckých občanů říše zdržuje se zde také značný počet příslušníků cizích států, který dle různých dob ročních kolísá asi kolem ½ mill. hlav. Jsou to ve větším počtu Rakušané a Uhři, Švýcaři, Dánové, Nizozemci, Francouzi, Rusové, Angličané, Američané (ze Spojených Obcí), Švédové, Norové, Italové a Lucemburští. U všech těchto národností převládají muži, pouze u Angličanů zastoupeny jsou silněji ženy. Židů počítá se 567.884, mluví vesměs německy, ačkoliv jsou nejčetnější v krajinách s převládajícím obyvatelstvem slovanským. Hojně zastoupeni jsou i v Hessích, v některých částech Virtemberska, Badenska, Elsasko-Lotrinska a Falce. Ve střed. a sev. N-ku vyskytují se téměř jen v městech, zejména v býv. územích biskupských. Z měst má nejvíce Židů Frankfurt n. M. a Führt.

Obyvatelstvo německé jest co do náboženství velice roztříštěno, Němci pak sami jsou nábožensky ze všech velikých národů světa nejroztříštěnější. Asi 63% všech obyvatel N-ka přiznává se k církvi evangelické, 35⅔% ke katolické, asi 1% jest židův a ⅓% jiného křesťanského vyznání než katolického nebo evangelického (6716 evangelických bratří nebo ochranovských, 22.365 mennonitů, 29,074 baptistů, 5249 presbyteriánů, 10.144 methodistův a kvakerů, 5714 německých katolíků, 14.347 vyznavačů svobodného křesťanství, 23.698 dissidentův a 6482 přívrženců různých menších sekt křesťanských). Jsou tudíž daleko nejrozšířenější a nejdůležitější vyznání pro N. evangelické a katolické, jejichž rozdělení v říši vykazuje sice ten celkový rys, že na j. a zejména na jv. a potom na krajním z. převládá katolictví, na s. pak a ve středu evangelictví, jinak ale jest většina německých krajin nábožensky smíšena a končiny jednoho vyznání prostoupeny ostrovy vyznání druhého. Největší pestrost v tomto směru panuje v zemích švábských a franckých. Nejhromadněji jest protestantismus rozšířen ve vnitřním N-ku od severní hranice české až k hranici dánské a od Vesery k Odře. Katolicismus pak panuje v úvodí Dunaje a Rýna, v území Emže, na pravém břehu Odry a v jejím horním úvodí. Mezi spolkovými státy jediné v Bavorsku a Badensku a potom v říšské zemi Elsasko-Lotrinsku jest obyvatelstvo převahou katolické. V Prusku jest asi poměr obou vyznání tentýž jako v říši, ve Virtembersku a v Hessích jest 30%, v Oldenbursku pak 22% katolíkův. V podrobnostech připomíná toto rozšíření obou vládnoucích vyznání v říši bývalé její roztříštění politické dle zásady panovavší v době reformace a třicetileté války: Cujus regio, eius religio. Katolická jsou dle toho bývalá území tří velkých arcibiskupství na dolním Rýně, mohučského, trevírského a kolínského, vestfálských biskupství, m nsterského s oldenburským jeho územím a paderbornského, franckých biskupství na Mohanu, vircpurského a bamberského a kláštera Fuldy, biskupství eichstädtského na Altmühle, na Rýnu pak ještě biskupství wormského a špýrského, k tomu všecka rakouská území na horním Rýně a v jižním Švábsku, území švábských a bavorských biskupství a klášterů a vévodství Bavorského s Horní Falcí. Jen ve Slezsku protireformace katolického Rakouska zůstala bez valného úspěchu. Naproti tomu državy světských knížat v severním N-ku tvoří veliké a souvislé území evangelické, na jehož severozápadní hranici v biskupství osnabrückém a mindenském, na východním úpatí Harce v biskupství halberstadtském a v Lužici bylo katolictví s evangelictvím rovnoprávné. Jako ostrovy leží zde některá území katolická, zvláště biskupství hildesheimské a državy mohučské v Dolních Hessích a Durynsku. Naproti tomu zase evangelické území vysílá do katolických zemí dva dlouhé poloostrovy, z nichž jeden táhne se od Werry Hessy a Wetteravou až k Odenwaldu a druhý od Smrčin k jz. Franckem a Švábskem k j. Mimo to jest v katolických zemích porýnských roztroušena velká řada evangelických ostrovů. Naproti tomu k jz. tvoří Řezno a býv. hrabství Ortenburské u Passova jediné výběžky protestantismu. V říšských zemích Elsasko-Lotrinsku nabyli katolíci za francouzského panství převahy, v některých krajinách úplné, ačkoliv blíže k Rýnu jsou kraje nábožensky smíšené. V nejkrajnějším východě říše jsou Východní Prusy téměř výlučně evangelické, vyjímaje bývalé území biskupství ermelandského, Západní Prusy jsou nábožensky smíšené, kdežto v Poznaňsku jsou němečtí osadníci evangelíci, Poláci pak téměř vesměs katolíci. Konečně v Horním Slezsku nabývají katolíci tím větší převahy, čím více blížíme se k rakouské hranici.

Němečtí katolíci rozděleni jsou v 5 arcibiskupství: kolínské (dolnorýnská arcidiécése), k němuž náležejí biskupství münsterské, paderbornské a trevírské, hnězdenské s biskupstvím chełmenským, mnichovskofrísinské a bamberské (arcidiécése bavorská) s biskupstvím augšpurským, passovským, řezenským, eichstädtským, vircpurským a špýrským a freiburské (arcidiécése hornorýnská) s biskupstvím fuldským, limburským, rottenburským a mohučským; dále v 6 samostatných (exemtních t. j. přímo papeži podřízených) biskupství: ermelandské, vratislavské, hildesheimské, osnabrücké, štrasburské a metské; potom v knížecí biskupskou delegaturu berlínskou, 3 apoštolské vikariáty: drážďanský, anhaltský a nordických missií; konečně v apoštolské praefektury šlesvicko-holštýnskou a hornolužickou. Říšská ústava ponechává ostatně jednotlivým spolkovým státům ve věcech náboženských úplnou samostatnost, uznávajíc jen výslovně rovnoprávnost všech vyznání vzhledem na práva politická a občanská. Proti politické činnosti katolického duchovenstva obrátilo se říšské zákonodárství vydáním t. zv. květnových zákonů z let 1872–74, které však většinou koncem let osmdesátých zbaveny platnosti, zapovězené dříve katolické řády opět do říše připuštěny, pouze jesuité, redemptoristé a j. zůstali i nadále vyloučeni. Zřízení církve evangelické jest v jednotlivých státech různé a to buď presbyteriální č. synodální neb episkopální. Při prvém zřízení spravuje církevní záležitosti synoda (rada) obecní, krajská, obvodní, provinciální a zemská, složená z duchovních a laiků, kdežto při druhém spočívá církevní moc v rukou panovníka jako nejvyššího biskupa. Nazývá pak se zřízení to také konsistoriálním, jestliže správa církevní svěřena panovníkem zvláštnímu sborovému úřadu (konsistoři). Kazatelé a faráři podřízeni jsou superintendentovi a tento opět generálnímu superintendentovi. Starokatolíci mají státně uznaného biskupa v Bonnu.

»Zápas obou hlavních vyznání v N-ku propůjčuje a dodává jim sice bohatého vnitřního života, který vyznačuje zvláště německé katolictví před katolictvím románských národův, avšak zasahování tohoto sporu na pole politické poškozuje vliv církve na obyvatelstvo. Katolictví nejde dosti vstříc národním potřebám, evangelictví zas trpí přílišnou závislostí na státní moci a při tom odcizování se širokých kruhů církvi činí neustálé pokroky.« (Ratzel.)

Mezi všemi velkými říšemi světa obyvatelstvo^{[red 1]} N-ka má nejlepší školské vzdělání, neboť na 1000 odvedených připadá sotva 1,5 těch, kteří neumějí čísti ani psáti, kdežto ve Francii jest jich 55, v Rakousku 238, v Uhrách 281 a v Italii dokonce 389 Ovšem v hranicích říše tento počet značně kolísá a dosahuje největší výše v krajinách východních se silným živlem slovanským, kde obnáší na př. ve vládním obvodu kwidzynském 54,4‰. Ještě r. 1890 byl tento poměr 3,8‰, v r. 1880: 23,4‰ a r. 1870 dokonce 39,8‰. Základem tohoto školského vzdělání jest povinná návštěva škol obecných od 5. resp. 6. roku do 14. Školy tyto jsou dle náboženství odděleny a podléhají kromě státní školské správy ještě místnímu dozoru, v němž zastoupeno jest hlavně duchovenstvo. Škol těch jest více než 57.000 s 8 mill. žáky a přes 120.000 učiteli, k jichž přípravě slouží 113 učitelských přípravných ústavů, 275 se minářův učitelův a 25 seminářův učitelek; stojí pak obecné školství asi ¼ milliardy mk., z čehož na 70 mill. přispívají státy. Doplňkem jsou jim školy pokračovací, které jednak mají upevniti a rozšířiti vzdělání ve školách obecných nabyté, jednak – odborné školy pokračovací – mají sloužiti k theoretickému vzdělání spadajícímu v obor toho kterého řemesla. Návštěva těchto druhých škol jest povinnou pro všechny učně, kteří nevykáží se předběžným vzděláním školám těm odpovídajícím. K obecným školám připojují se školy střední sloužící jednak za přípravu k vyššímu studiu, a to gymnasia, věnující největší péči vzdělání klassickému, reálné školy, směřující spíše k studiu mathematicko-přírodovědeckému, a reálná gymnasia, spojující oba směry, jednak k vzdělání samostatně zaokrouhlenému, vyšší školy měšťanské. Jest pak v N-ku škol těchto: 434 gymnasia, 131 reálné gymnasium, 29 vyšších reálek, 58 progymnasií, 114 reálných progymnasií, 49 reálek, 116 vyšších měšťanských škol, označovaných také namnoze jménem reálek, kromě toho 33 veřejných a 58 soukromých vyšších učilišť. Vysoké školství zastoupeno jest universitami, vysokými školami technickými, školami hornickými, lesnickými, uměleckými, obchodními, hospodářskými, zvěrolékařskými a jinými odbornými ústavy s rázem škol vysokých. University mají 4 fakulty (theologickou, právnickou, lékařskou a filosofickou), universita v Tubinkách má ještě fakultu státovědeckou a přírodovědeckou, štrasburská přírodovědeckou, mnichovská národohospodářskou a vircpurská státovědeckou. Universitám na roveň postavena jest akademie münsterská s fakultou theologickou a filosofickou, takže jest v N-ku universit 21: v Berlíně, Bonnu, Vratislavi, Erlankách, Freiburce, Giessenu, Gotinkách. Greifswaldě, Halle, Heidelberku, Jeně, Kielu, Královci, Lipsku, Marburku, Mnichově, Münsteru, Roztokách, Štrasburku, Tubinkách a Vircpurku, mimo to 7 lyceí pro filosofii a katolickou theologii, v Bamberku, Braněvě, Dillinkách, Eichstädtu, Frisinku, Passově a Řezně. Na universitách těch bylo r. 1900 zapsáno 34.385 posluchačů proti 33.563 r. 1899, takže přibylo jich více než 800. Před 10 léty bylo posluchačů 29.317, tedy více než o 5000 méně. Největší počet posluchačů má universita berlínská (5105), nejmenší roztocká (495), posluchačův ubylo universitě viropurské, kdežto kolísá jejich počet v Greifswaldě, Erlankách a Lipsku. Z velikých universit vzrůstá počtem posluchačů nejvíce mnichovská (od r. 1890 o 23%), ze středních bonnská (51%), naprosto pak nejvíce kielská (66%) a akademie münsterská (74%). Docentů bylo 2493 a to 1066 řádných professorů, 84 čestných professorů, 582 mimořádných professorů a 761 soukromých docentů, studujících žen 309 a cizinců 2265. Nejstarší universita jest v Heidelberku (z r. 1386) a nejmladší ve Strasburku (z r. 1872). Vysokých škol technických jest 9: v Berlíně, Cáchách, Brunšviku, Darmstadtě, Drážďanech, Hannoveru, Karlsruhe, Mnichově a Štutgartě, úhrnem s 13.512 posluchači, nejvíce v Berlině (3804) a nejméně v Brunšviku (485). Techniky německé mají oddělení pro stavitelství, inženýrství, strojnictví, chemii, hornictví a hutnictví, elektrotechniku, všeobecné vědy. v Berlíně pro stavbu lodí, v Brunšviku a Štutgartě pro farmacii, v Karlsruhe pro lesnictví a v Mnichově pro hospodářství. Hornické akademie jsou v Berlíně, Freiberku a Clausthale, vysoké školy lesnické v Eberswalde, Mnichově, Mündenu, Tharandtě, Eisenachu a Aschaffenburku, samostatné vysoké školy hospodářské v Berlíně, Bonnu a Hohenheinu, vysoké školy zvěrolékařské v Berlíně, Mnichově, Hannoveru, Drážďanech a Štutgartě, vysoké školy obchodní v Lipsku, Kolíně, umělecké akademie v Berlíně, Drážďanech, Düsseldorfu, Kasselu, Královci, Lipsku a Mnichově, vojenské akademie v Berlíně a Münsteru a námořnická akademie v Kielu. Veliký jest počet odborných škol. Tak jsou zejména četné školy pro stavbu a spojené živnosti, 14 škol hornických, mnohé obchodní akademie a obchodní školy, v Lipsku škola knihkupecká, v Sanssouci škola zahradnická, školy rolnické a hospodářské školy zimní a pokračovací, školy průmyslové a řemeslnické, zejména tkalcovské, školy lékárnické, porodnické a tělocvičné, ústavy hluchoněmých a slepců, školy kadetní, námořnické, plavecké a loďařské a j. v. Velká a důležitá musea jsou ve Freiburku, Karlsruhe, Mannheimu, Aschaffenburku, Augšpurku, Bamberku, Mnichově, Norimberce, Špýru, Colmaru, Metách, Mülhúsech, Schlettstadtě, Štrasburku, Cáchách, Berlíně, Bonnu, Vratislavi, Gdansku, Frankfurtu, Halle, Hannoveru, Hildesheimu, Kasselu, Kielu, Kolíně, Královci, Magdeburku, Poznani, Sigmarinkách, Štětíně, Trevíru, Wernigerodu, Wiesbadenu, Vitemberku, Drážďanech, Lipsku, Štutgartě, Brunšviku, Hamburku, Mohuči, Výmaru a jinde, větší knihovny mimo vysokoškolské jsou v Karlsruhe, Mannheimu, Mnichově, Řezně, Štrasburku, Berlíně, Frankfurtě, Essenu, Charlottenburku, Halle, Hannoveru, Kasselu, Kolíně, Poznani, Drážďanech, Lipsku, Štutgartě, Brunšviku, Darmstadtě, Hamburku, Mohuči a j., zoologické a botanické zahrady jsou v Berlíně, Frankfurtě, Hannoveru, Hamburku a j., četné vědecké ústavy jsou zejména v Berlíně, Štrasburku a Hamburku, v mnohých městech jsou vědecké společnosti, v jichž čele stojí akademie v Berlíně, Mnichově a Halle, potom učené společnosti v Gotinkách, Lipsku a j.

Literární svojí tvorbou stojí N. v čele všech evropských státův a produkce tato rok co rok stoupá, dosahujíc výše asi 24.000 knih a tiskopisů do roka. Největší z toho díl připadá na obor vychovatelský (školní knihy), theologii, právnictví, lékařství a krásnou literaturu. Rovněž v přední řadě jest N. i počtem periodických tiskopisů, neboť vychází tu ročně 6500 časopisův a novin, a jen počtem denních listů politických předčí je mezi všemi státy světa jediné Obce Spojené.

Ve velkolepém hospodářském rozkvětu N-ka nemá zemědělství tak vynikajícího podílu jako průmysl a obchod. Jeho rozvoj jest přirozeně omezen rozsahem a jakosti orné půdy, která náleží v Evropě k chatrnějším, jsouc úrodností svou ode dávna za půdami většiny ostatních evropských států. Horniny, které ji skládají, nejsou všude příhodny k tvoření ornice, a také poměry podnební a výškové dosti jsou nepříznivy. Nížiny leží na s., kdežto na j. převládají drsné zvýšeniny. Vínu, kukuřici a jemnějšímu ovoci potřebné podnebí s teplotou po 7 měsíců vyšší než 7 °C jest jen v údolí Rýna, Mohanu a Mosely. Deštnaté léto není příliš příznivo pěstování obilí, ač ovšem zase zabraňuje úplným neúrodám, které dostavují se v krajinách s létem suchým. Z důvodův těchto jest také v N-ku les rozšířenější než v sousedních zemích západoevropských, neboť pro mnohou německou půdu jest kulturou jediné způsobilou. Této okolnosti přičinlivost německá plně využitkovala, mnohé horské úbočí a písková půda pokryty jsou lesem, kdežto v jiných zemích i daleko příznivější místa jsou holá a pustá. Celkem připadá 48,7% německé půdy na role, vinice a zahrady, 10,9% na louky, 9,4% na pastviny, draha a pustiny, 25,7% na lesy a 5,3% na stavení, dvory, cesty a vody. Výnos této půdy velice kolísá nejen v celé říši, nýbrž i v jednotlivých provinciích. Tak na př. výnos za účelem zdanění vyšetřený počítá se průměrně na 13 mk. z ha, se zahradami však na 19 mk., avšak dosahuje v kraji grevenbroichském v Porýnsku 71 mk. a klesá tamže v kraji adenauském na 6 mk., v kraji johannisburském ve Východ. Prusích pak dokonce na 4 mk. Druhým důvodem menšího účastenství německého zemědělství v hospodářském rozkvětu říše jest již několikráte vytčená velezávažná okolnost populace, že totiž rolnické obyvatelstvo N-ka neustále relativně i absolutně klesá, činíc dnes jen asi ⅓ obyvatel říše, jejichž přírůstek téměř úplně připadá k dobru průmyslu. Nicméně všeobecný pokrok v rozvoji národní produkce německé neomezil se jen na obchod, průmysl a horníctví, nýbrž projevil vliv svůj i v zemědělství a v souvisícím s ním chovu dobytka, jakož i průmyslu zemědělském. Neustálý vzrůst obyvatelstva německého, a to právě v průmyslu a obchodě zaměstknaného, který silně zvýšil poptávku po výrobcích zemědělských, i rychlé rozmnožování dopravních prostředků stupňovaly výnos půdy a tím i její cenu. Zároveň stalo se hospodaření mnohem intensivnějším. Obnáší totiž vzdělaná půda v říši Německé 32,517.941 ha proti 25,767.182 ha r. 1878, průměrný výnos ha při žitě 12,8 q (10,8 r. 1887), pšenici 16,7 q (14,3), špaldě 13,0 q (11,4), ječmeni 15,1 q (13,4), bramborech 103,2 q (89,6), ovsu 14,5 q (11,9) a seně 37,3 q (29,8). Tím se také stalo, že výtěžek sklizně v posledním dvacetiletí při všech těchto plodinách stoupl, celkem s 65,1 mill. t r. 1878 na 85,1 mill. t.

Charakteristickou známkou německé krajiny jsou obilní pole, a to na s. žitná a na j. pseničná. Pšenice a špalda vytlačily v N-ku velmi silně pěstování a spotřebu žita, ač ovšem sklizeň žita jest dosud asi 2½ větší sklizně pšeničné. Nejlepší obilní krajiny říše jsou na marších při Severním moři, ve Šlesvicko-Holštýnsku, Meklenbursku a v dunajské rovině v Dolních Bavořích. Nejvíce žita klidí se v Bavorsku, Braniborsku, Poznaňsku, Hannoversku, království Saském a Pomořansku, nejvíce pšenice v Bavorsku, provincii saské, Slezsku, Elsasku a Porýnsku, špaldy ve Virtembersku, Bavorsku a Badensku, ječmene v Bavorsku, Sasku, Slezsku a Virtembersku, v písčitých končinách severních pěstuje se pohanka, v jižním N-ku kukuřice, brambory a luštěniny pak dosti stejnoměrně po celé říši. v r. 1899 bylo oseto: žitem 5,871.068 ha, pšenicí 2,016.490 ha, špaldou 324.116 ha, ječmenem 1,640.868 ha, brambory 3,131.463 ha, ovsem 3,999.744 ha a senem 5,887.572 ha, a sklizeň obnášela: žita 8,6'5,792 t, pšenice 3,847.447 t, špaldy 476.095 t, ječmene 2,983.876 t, bramborů 38,486.202 t, ovsa 6,882.687 t a sena 23,767.790 t, tedy úhrnem těmito nejdůležitějšími polními plodinami oseto 22,871.321 ha a sklizeno jich 85,119.882 t, z čehož na 4 hlavní druhy obilní připadalo 13,528.170 ha a 22,389.802 t. Mnohem menší význam má pohanka a kukuřice. Tento výtěžek domácí produkce zemědělské naprosto nestačuje spotřebě i dovážejí se z ciziny všecky druhy obilí, a to ve množství stále stoupajícím, totiž: 1,404.000 t pšenice, 866.000 t žita, 1,055.000 t ječmene, 399.000 t ovsa, 1,124.000 t kukuřice, 42.000 t bramborův a 30.000 t pohanky, úhrn. tedy 4,920.000 t, proti čemuž stojí jen zcela minimální vývoz. S pěstováním bramborů souvisí rozsáhlé lihovarství, důležité zejména pro Prusko a provozované většinou jako vedlejší zemědělská živnost. Počet lihovarů páčí se na 60.000 s roční výrobou 3,815.569 hl líhu, jehož zdanění vynáší státu do 150 mill. mk.

Důležito pro N. jest také pěstování různých plodin průmyslových. V čele jich jest len, pěstovaný v hornatých krajinách jižních, v středoněmecké kopčině a i v dolnoněmecké nížině (kolem Ülzenu v Hannoversku, ve Varmii v Prusích a j.), úhrnem na více než 100.000 ha, dále konopí v Badensku a bavor. Porýní, řepka (přes 100.000 ha) ve Slezsku, Pomořanech, Braniborsku, Šlesvicko-Holštýnsku, Sasku, Meklenbursku h a v jižním N-ku. Nepatrné jest pěstování máku a barvířských rostlin, za to tím důležitějsí jest tabák v Badensku, rýnské Falci, Elsasko-Lotrinsku, Braniborsku a Pomořansku, který zaujímá do 20.000 ha s roční sklizní 46.000 t v ceně 20¾ mill. mk. Továren na tabák a doutníky jest v říši přes 10.000 a zaměstnávají^{[red 2]} nejméně 100.000 osob. Soustřeďují se hlavně v Brémách a okolních místech hannoverských, Hamburce, Berlíně, Drážďanech, Mindeně atd. Ještě důležitější než tabák jest řípa, jejíž pěstování jest nejsilnější v provincii saské, Anhaltě, Brunšvicku, Slezsku a Braniborsku, velice se rozšiřuje a zaujímá dnes 426.458 ha s roč. sklizní 12,150.642 t a průměrným výnosem 285 q na 1 ha, kdežto r. 1871 bylo řepou osázeno jen 110.339 ha s průměrným výnosem 1 ha 204 q a sklizní 2,250.918 t. S pěstováním tímto souvisí velkolepé cukrovarství, jímž N. předčí všecky ostatní státy. Počet cukrovarů jest 456, z nichž 312 v Prusku, nejvíce jich jest v provincii saské, ve Slezsku, Poznaňsku, Hannoversku, Brunšvicku a Anhaltě, ročně spotřebují 137 mill. q řepy a vyrobí 1,627.072 t surového cukru a 342.000 t melassy, kdežto r. 1871 byla tato výroba jen 186.442 t. Pro výrobu cikorie pěstuje s čekanka v prov. saské, Brunšviku, údolí Neckaru a v Breisgavsku, kmín u Halle atd. Podobný význam jako pěstování řepy má i pěstování chmele v Badensku, Bavorsku, Virtembersku, Poznaňsku a Elsasko-Lotrinsku, celkem na 43.640 ha. S tím souvisící pivovarství vykazuje 23.051 pivovarů s úhrnnou roční výrobou 67,798.000 hl proti 32,943.000 hl r. 1872, i páčí se spotřeba na 1 ob. 81 l ročně proti 65 l r. 1872. Konečně z Ascherslebenu přicházejí do obchodu semena řepná, z různých končin říše pak semena jetelová.

Znamenité jest německé zelinářství, ovocnářství, květinářství a vinařství. Nejdůležitější krajinou pro pěstování zeleniny a květin jest Durynsko s Erfurtem v čele, v květinářství vyniká i Berlín, zelinářstvím pak Ulm, Norimberk, Bamberk, Svinibrod, Quedlinburk, Darmstadt, Strasburk, Gubín, Bardowiek a j., zvláště proslulý jest německý chřest. Ovocnářství jest rozšířeno zejména v již. N-ku v údolí Rýna, Neckaru, Mohanu, v rýnské vysočině, Durynsku, labském údolí, Lužici a také v Pomořanech a Braniborsku, avšak přes hojný výtěžek domácí dováží se do říše ještě hojně ovoce čerstvého i sušeného.

Význačnou rostlinou pro jihozápadní N. jest vinná réva, která sice sahá až k Naumburku, Míšni a Grünberku, avšak ve středním N-ku jejího pěstování ubývá. Vlastní německé vinné země jsou: Elsasko-Lotrinsko, Badensko, Virtembersko, rýnská Falc, rýnské Hessy, střední Porýní až k Bonnu, dolní Franky, údolí Mosely a Sáry. Nejlepší vína daří se na pahorcích na jižním okraji břidličnatého pohoří (Johannisberg, Geisenheim). Hranice vinné révy překročuje na 51° s. š. Mósu, Rýn pak u Bonnu, táhne se dolními Hessy přes severní Verru, střední Labe a již. Braniborsko, opouští na 52° s. š. údolí oderské a rychle chýlí se k j. k moři Černému. Nad 250 m n. m. nesahá její pěstování ani v nejlepších polohách na Rýně. Úhrnem zaujímají vinice 126.000 ha plochy a dávají při střední nebo dobré úrodě 1–2 mill. hl vína. Kolem Koblence, Mohuče a Vircpurku vyrábějí se vína šumivá.

Ve spojení s polním hospodářstvím provozuje se v N-ku i dosti rozsáhlý chov dobytka, jehož dle posledního sčítání ze dne 1. prosince 1897 značně přibylo. Zejména patrné jest toto zvětšení při skotu a dobytku vepřovém. Byloť skotu počátkem let šedesátých 15 mill. kusů, r. 1892: 17,6 mill. a r. 1897: 18,490.000 kusů. Nejvíce skotu jest ve Virtembersku, král. Saském, Bavorsku, Badensku, Šlesvicko-Holštýnsku a Hessích, nejméně v Braniborsku a Meklenbursko-Střelicku. Dobytek plemenný chová se v Algavsku, Voigtlandě a na fríských marších. Ještě příznivěji rozvinul se chov dobytka vepřového. Počátkem let šedesátých bylo vepřů 6,5 mill., r. 1892 již 12,2 mill. a r. 1897: 14,3 mill., především ve Vestfálsku a Pomořansku. Přibylo tudíž vepřů v l. 1860–1897 o 120%, skotu pak o 23%. S chovem skotu souvisí rozsáhlé máslařství v zemích při Severním moři, Šlesvicko-Holštýnsku a Meklenbursku a sýrařství v Algavě. Rovněž i počet koní se rozmnožuje, neboť bylo jich v letech šedesátých 3,2 mill., r. 1892: 3,84 a r. 1897: 4,038.000. Nejvíce koní jest ve Východních Prusích, Šlesvicko-Holštýnsku, Meklenbursku, Oldenbursku, Hannoveru, Brunšvicku, Elsasko-Lotrinsku, Virtembersku a Bavorsku, proslulé hřebčince jsou v Trakianech ve Vých. Prusích a Gradici v Sasku. Zcela nepříznivý jest naproti tomu stav chovu ovcí, který rychle upadá. Počátkem let šedesátých bylo 28 mill. ovci, proti r. 1816 dvojnásobně, avšak zmenšení pastvin následkem intensivnějšího polního hospodářství stlačilo tento počet do r. 1873 na 25 mill., r. 1883 bylo jich jen 19,2 mill., r. 1892 jen 13,6 mill. a r. 1897 jen 10,867.000, méně než r. 1816. Zároveň nastal úplný převrat v druzích chovaných ovcí, neb ovce merinové byly téměř úplně vytlačeny ovcemi chovanými na maso. Následkem toho domácí výroba vlny, která v šedesátých letech cenila se na 136 mill. marek, činí dnes jen nepatrný zlomek domácí spotřeby. Za to skopové maso stačí nejen domácímu konsumu, nýbrž ještě se vyváží, avšak v množství klesajícím. Příčinou tohoto převratu byla konkurrence laciné vlny kapské a australské, pro niž jsou nejdůležitější tržiště Hamburk, Brémy a Berlín, kdežto s vlnou domácí obchoduje se ve Vratislavi a v Berlíně (ročně do 50.000 q). Chov ovcí provozuje se zejm. na velkostatcích v Pomořansku, Meklenbursku, Brunšvicku a Poznaňsku. Kozy chovají se zvláště v horských krajinách v úhrnném počtu přes 3 mill. kusův. Jiného dobytka (oslů, mezkův atd.) jest v N-ku jen málo. Chov drůbeže jest rozšířen po celé říši, pověstné jsou pomořanské husy, zpěvaví ptáci pak chovají se pro obchod v Durynsku a na Harci. Chov bource hedvábníkového přes všecky pokusy nedosáhl velkého významu, za to pro mnohé krajiny důležito jest včelařství, úlů jest do 2 mill., především v Hannoversku, Vých. Prusku a Slezsku.

Tak jako výrobky zemědělské nestačí ani produkty chovu dobytka rostoucí spotřebě obyvatelstva, i dovážejí se živá zvířata, a to (po odečtení vývozu): 154.058 kusů skotu, 70.672 vepřů, 113.046 koní, maso, tuky, zboží uzenářské atd. za 158,6 mill. mk., sýr za 16,4 mill. mk., máslo za 9,5 mill. mk., kůže za 100 mill. mk. a j. produkty zvířecí, vejce za 96,3 mill. mk., drůbež za 29,8 mill. mk., peří za 14,1 mill. mk., vlna za 428,2 mill. mk. atd. ve množství větším a větším. Úhrnem se počítá, že N. platí do ciziny za výrobky zemědělské a chovu dobytka do 2 milliard mk. ročně, čímž vysvětlujeme si odpor širokých vrstev konsumentův proti zvýšení cel na tyto nezbytně z ciziny dovážené předměty.

N. leží úplně v oblasti lesů severního mírného pásma a jest dosud zalesněno mnohem silněji než země západoevropské, neboť lesy německé zaujímají 13,900.612 ha, to jest 25,7% veškeré půdy. Rozdělení jich na jednotlivé končiny říše jest velmi nestejné, zvláště jsou mnohem rozsáhlejší v hornatinách vnitrozemských než v krajinách pobřežních, téměř úplně pak mizejí v úrodných končinách rolnických a na vřesovištích. V Prusku zaujímají lesy 23,4%, v Bavorsku 33%, v Sasku 27,4%, Virtembersku 30,8%, Badensku 37%, Hessích 31,3%. Elsasko-Lotrinsku 30,6% veškeré půdy. Z provincií pruských má nejméně lesů Šlesvík-Holštýn (6,4%) a nejvíce Hessy-Nassavsko (40%), pod průměrem říše jest zalesnění Hannoverska, Vých. Prus, Pomořanska, provincie saské, Poznaňska a Záp. Prus. Větší území se silným zalesněním (40–50%) leží v jižním Braniborsku a západním Slezsku, Horním Slezsku na prav. bř. Odry, na Juře, Harci, Durynském lese, v nejvyšších částech Rudohoří, na břidličnatém pohoří ve Vestfálsku, v Taunu, Odenwaldu, Spessartu, Hardtu, Černém lese, v bavorských Alpách, na pohraničním horstvu česko. bavorském, u Norimberka a j. Zcela nepatrné lesní plochy jsou (pod 5%) ve vládním obvodě aurichském a stadeském, ve většině krajův šlesvicko-holštýnských, v řepných končinách provincie saské, v rýnských Hessích a j. Z lesů jest ⅓ listnatých, většinou bukových, ⅔ jehličnatých, a to na písčitých rovinách borových a v hornatých krajích smrkových a jedlových. K těmto převládajícím stromům přistupuje v Alpách modřín a v dolnorýnské hornatině dub ve větším množství. Lesy německé skýtají výživu téměř ½ mill. osob kácením a dopravou dříví, potom v četných pilách a zpracováním dřeva k různým účelům (nádobí, síta, bedny, řezbářské práce a j.). Obchod s dřívím soustřeďuje se v Berlíně, Hamburce, Memelu a Gdansku. Lesnictví německé učinilo sice pod ochranou vysokých cel znamenité pokroky, avšak ani ono nestačuje domácí spotřebě. Výtěžek jeho páčí se na 500 mill. mk. ročně, k čemuž přistupuje 15 až 20 mill. mk. jako výnos honby, k tomu však dováží se z ciziny za 330 mill. mk. lesnických výrobkův.

Rybářství německé jak mořské tak říční nemá dnes toho významu jako dříve, ačkoliv jeho výtěžek péčí vládní i soukromou potěšitelně roste. Rybářství mořské vynáší asi 20 mill. mk., kdežto v řekách zavádí se umělý chov ryb, zejména pstruhů, jehož střediskem jest Mnichov a Hüningen v Horním Elsasku. Naproti tomu dováží se ryb, rakův a j. za 80 mill. mk.

Shrneme-li výtěžek všech odvětví produkce zemědělské, chovu dobytka, lesnictví i rybářství, dostáváme okrouhlou jeho cenu (dle Voigta, Lichtenfelta, Balloda a j.) do 7 milliard mk. ročně. K tomu pak jest třeba dovozu těchto výrobků za 2 ¼–2½ milliardy mk. ročně, tak že N. skoro čtvrtinou spotřeby těchto předmětů odkázáno jest na cizinu. Zjev tento jest tím povážlivější, že jsou to předměty většinou spotřeby nezbytné, které do nedávna německé polní hospodářství dodávalo v dostatečném množství, neboť ještě v polovici XIX. stol. neměl dovoz výrobků těch převahy nad vývozem, nýbrž spíše naopak. V poměru k výrobnosti domácího zemědělství má N. asi 14 mill. obyvatelstva průmyslového a obchodního příliš, tak že asi 2/5 jeho odkázány jsou na výnos cizí půdy a vydány tím strašlivému nebezpečí výpovědi dovozu potravin se strany rolnických státův. A toto nebezpečí zde jest, neboť hlavní dodavatelé N-ka v tom ohledu, Rusko a Spojené Obce, nemají dnes následkem vzrůstu vlastního průmyslového obyvatelstva toho přebytku jako dříve, ba při Rusku vlastně již o přebytku se ani mluviti nemůže. Tato okolnost jest také příčinou, že rychlá přeměna N-ka ve stát průmyslový naplňuje vynikající německé státníky a národní hospodáře vážnými obavami tím spíše, že při stejném dalším vzrůstání obyvatelstva průmyslového není naprosto naděje, aby zemědělství domácí tak zvýšilo svoji výrobnost, že by i jen zdaleka stačilo domácí spotřebě. Proto také pronikavá ochrana a podpora zemědělství pokládá se přes odpor průmyslových a obchodních kruhů za jeden z nejdůležitějších úkolů německé politiky hospodářské i v kruzích jinak průmyslovému a obchodnímu rozvoji N-ka příznivých.

Mezi všemi státy evropskými jeví N. v posledních desetiletích největší a nejrychlejší průmyslový a obchodní rozvoj, ba možno říci rozpjetí. Rozmach tento dál se z největší části a rozhodně s největší mohutností od sjednocení německých států v říši, tedy v posledních teprve třiceti letech. »Německá vítězství z r. 1870 zahájila pro N. nejen novou éru politickou, nýbrž byla i východiskem periody bezpříkladného rozkvětu průmyslového a obchodního. Není odvětví průmyslové činnosti, jež nevykazovalo by značného rozvoje, který zajisté není pomíjející.« (J. A. Ford.) Vývoj Německé říše v tomto směru jest tím nápadnější, že po dlouhou dobu nebylo N. zemí průmyslovou. Města německá měla sice ve středověku dobu své slávy a rozkvětu, avšak v posledních stoletích následkem pohrom způsobených válkou třicetiletou průmysl byl zde v úplném úpadku. Války pak za revoluce francouzské a války napoleonské potlačily vznikající pokusy průmyslového obrození. Po r. 1815 novou překážkou byly panující názory partikularistické, za jejichž vlády přehrady celní uvnitř říše jen velmi pomalu mizely, a zákonodárství samo nebylo příliš příznivo hospodářskému pokroku. Úplný převrat k lepšímu nastal však po r. 1870. Od té doby pokrylo se území německé vysokými pecemi, hutěmi, továrnami a všelikými závody. Tento pochod, způsobující přerod N-ka ze státu zemědělského na stát průmyslový, trvá podnes, jak nejlépe viděti z uvedeného již vzrůstu obyvatelstva průmyslového proti rolnickému v době mezi oběma posledními výkazy o povoláni, totiž mezi léty 1882–95. Tak bylo zaměstnaných při orbě, lesnictví a rybářství roku 1882 42,51% obyvatelstva říše, avšak r. 1895 jen 35,74%. Naproti tomu počet zaměstnaných při hornictví a průmyslu stoupl s 35,51% r. 1882 na 39,12% r. 1895. Toto zvětšení pak při nejdůležitějším státě německém, Prusku, jest ještě větší než při celé říši. Při tom přibylo v l. 1882–95 závodů průmyslových jen asi o 1,79%, avšak dělníkův o 37,66%, což ukazuje na vzrůst velkého průmyslu na útraty průmyslu drobného. Skutečně také počet závodů provozovaných bez pomocných dělníkův a motorů klesl s 1,288.380 r. 1882 na 1,171.727, kdežto počet závodů s dělníky a motory zvětšil se s 666.873 na 818.517. Úhrnem od r. 1875 přibylo průmyslového dělnictva o 61,66%, kdežto ostatního obyvatelstva jen o 23,5%. Tento vzrůst činil u všech odvětví průmyslových kromě textilního a oděvnického více než 20% a byl nejsilnější při průmyslu chemickém, stavebním, grafickém a výrobě potravin. Při tom dlužno uvážiti, že tato čísla ukazují jen na zvětšení práce ruční a že jimi naprosto se nevykazuje pokrok průmyslové činnosti, způsobený zdokonalením nástrojův a všeobecným rozšířením práce strojové, zvětšující výrobnost daleko více než práce ruční. S tímto rozmachem výroby stupňovala se dle všech známek i schopnost spotřeby obyvatelstva německého. Možno tak souditi na př. dle zvětšení úspor ve spořitelnách, které vzrostly se 2 milliard mk. r. 1883 na 5 milliard r. 1898, dále dle zvýšení spotřeby celé řady zboží koloniálního jak vůbec, tak i poměrně na 1 ob. atd. Takovým způsobem vytvořila se celkem mezi výrobou a spotřebou rovnováha, jak souhlasně svědčí zprávy cizích konsulátův o hospodářských poměrech německých. Jestliže pak zisky podniků průmyslových v letech nejposlednějších (od r. 1897) poněkud se zmenšily, jest to jen následkem zvýšení mzdy a zdražení celé řady surovin průmyslových. Zvláštním pak znakem hospodářské prosperity jest stále se zvětšující počet i hodnota nově zakládaných společností průmyslových. Tak vzniklo jich r. 1898 329 s kapitálem 463,620.000 mk., více než v kterémkoliv roce předchozím. V čele stojí tu společnosti hutnické, počtem 53. V první polovici r. 1899 pak vydáno dokonce akcií průmyslových v nominální hodnotě 453 mill. marek, pětkráte tolik jako v r. 1894.

Nejdůležitější skupiny německé výroby průmyslové jsou: výroba báňská a hutnická a souvisící s tím výroba zboží kovového, průmysl textilní a chemický, zpracování kamenů, zemin a sklářství, výroba nábytku, hraček a nástrojů hudebních, průmysl papírnický a zpracování koží, slámy atd., potom některá odvětví průmyslu zemědělského.

N. jest neobyčejně bohato všelikými báněmi a zejména báně uhelné (kamenné uhlí) skýtají jeho rozvoji průmyslovému ohromných výhod, náležitě také využitkovaných. Hlavní pánve kamenouhelné jsou 4: ruhrská, hornoslezská, saská a moselská, jejichž celková rozloha převyšuje 3600 čtver. mil. Výtěžek z těchto 4 pánví, který r. 1870 činil jen 37 mill. t, r. 1880 pak 53 mill. t, převyšuje dnes 120 mill. t, z čehož připadá 31½ mill. t na uhlí hnědé. Od r. 1891 do 1898 zvětšil se výtěžek uhlí v N-ku o 30½% a rozděloval se (kamenné uhlí) na jednotlivé báňské okrsky takto okres vratislavský 26,853.000 t, dortmund. 51,001.000 t, bonnský 11,111.000 t, bavorský 1,058.000 t, saský 4,407.000 t, lotrinský 1,074.000 t a jiné okresy 773.000 t. Z výtěžku uhlí hnědého připadají přes ¾ na báňský okres hallský v provincii saské. Rozsáhlá pánev hnědouhelná jest kolem Frankfurtu n. O. a při dolním Rýně. Hodnota celkové výroby uhlí kamenného činí 710 mill. mk. proti 296½ mill. r. 1872, z čehož na okrsek dortmundský připadá 373 mill. mk., uhlí hnědého pak 73,4 mill. mk. proti 29½ mill. mk. r. 1872. Pánev ruhrská kolem Dortmundu, Hagenu, Bochumu, Duisburku jest bez odporu nejbohatší kamenouhelnou pánví na pevnině evropské, dodávajíc ročně přes 50 mill. t uhlí, které konkurruje již s uhlím anglickým. Pánev hornoslezská nezdá se býti dle nejnovějšího vrtání o mnoho chudší. Dnes již dodává přes 25 mill. t ročně a při tom jsou v ní partie, které dosud se netěží a které jsou vzácnou reservou pro budoucnost. Třetí jest pánev saská na severním svahu Rudohoří u Kamenice a Zvikavy, která dodává ročně 4–5 mill. t a jest nejstarší bání německou. Důležitost pánve moselské nebo saarbrückenské, která má rozlohu 40.000 ha, od několika let neustále roste. Některé vrstvy její mají namnoze tloušťku do 20 m, i lze očekávati, že zde báňská výroba v brzku daleko více se rozvine. Úhrnem má N. 2215 šachet se 417.071 dělníky. Nicméně tato mohutně rostoucí výroba báňská nestačí ohromné spotřebě průmyslové a hutnické, tak že dováží se na německé pobřeží ročně asi 4 ½ mill. t kamenného uhlí anglického. Činí se ovšem všemožné pokusy, aby úpravou tarifů bylo možno výtěžkem bohatých uhelných krajin N-ka vytlačiti v celé říši cizí uhlí z užívání. Naproti tomu vyváží se asi 10 mill. t uhlí kamenného a do 20 mill. t uhlí hnědého.

Důležitost uhelných pánví v N-ku zvětšuje ještě bohatství země železnými rudami. Německé železo není sice všude nejlepší jakosti, avšak zdokonalená technika dovoluje všestranné a dokonalé jeho zužitkování. Nejdůležitější ložiska železné rudy jsou ve Vestfálsku (pánev ruhrská), Harci, Durynsku, Horním Slezsku, v Lotrinsku mezi Moselou a francouzskou hranicí a j. Výtěžek železných bání v posledních 15 letech se zdvojnásobil a činí nyní do 16 mill. t (roku 1899: 15,893.246 t) v ceně přes 60 mill. mk. Rudy tyto slouží k výrobě surového železa různých druhů, jehož produkuje N. přes 7¼ mill. t (roku 1899: 7,312.800 t) v ceně 378¾ mill. mk., tak že stojí v té příčině tak jako výtěžkem uhlí mezi všemi státy světa na místě třetím, jen za Velkou Britannií a Spojenými Obcemi. V 15 letech (od r. 1886) zvětšila se výroba železa v N-ku o 50% a zaměstnává se v železných báních a hutích i železolijnách německých do 200.000 dělníkův. Produkce ta rozděluje se na nejdůležitější železářské okrsky říše takto: Porýnsko a Vestfálsko 2,683.537 t, pánev Sáry a Lotrinsko vůbec 2,341.079 t, pánev řeky Sieg a Hessy-Nassavsko 730.678 t, Slezsko 681.729 t, Hannoversko a Brunšvicko 319.488 t, Bavorsko, Virtembersko a Durynsko 122.439 t, království Saské 10.116 t. Avšak ani tato ohromná výroba nestačila vnitřnímu tržišti N-ka, tak že bylo ještě třeba 461.085 t dovozu z ciziny. Celkem jest v říši 7616 železných pecí a více než 1200 železolijen, které zaměstnávají přes ¼ mill. dělníků, hodnota pak výrobků železných, přímo do prodeje zde zhotovených, páčí se na více než ⅓ milliardy marek. Velkolepé závody na výrobu surového železa jsou v Horním Slezsku v kraji bytomském, ve vládním obvodě arnsberském v kraji bochumském, dortmundském a siegenském, ve vládním obvodě düsseldorfském v kraji essenském a u Duisburka, ve vládním obvodě trevírském v kraji saarbrückenském, ve vlád. obvodě hildesheimském na Horním Harci a v Elsasko-Lotrinsku v kraji diedenhofenském a metském. V těchto krajinách a mimo to i v Sasku a Virtembersku provozuje se také výroba železa prutového a válcového. Ve výrobě oceli předčí N. všecky státy světa kromě jediné Anglie, výrobou zboží ocelového pak i tuto zemi. Celkem činí výroba oceli v N-ku 2,830.468 t, i jsou veliké ocelárny v Essenu, Bochumu a Wittenu. Největší železářské závody německé, náležející mezi největší podniky toho druhu na světě vůbec, jsou: Kruppův v Essenu s 25.133 dělníky, Königshütte ve Slezsku (11.270 děln.), Wendelův v Hayinkách (10.000 d.), Union v Dortmundu (9000 d.), Oberhausen-Sterkrade v Porýnsku (9000 d.), ocelárna v Bochumu (7900 d.) a j.

Z ostatního nerost. bohatství N-ka mimo uhlí a železo nejdůležitější jest sůl, která vyskytuje se zejména v mocných ložiskách v provincii saské a v Anhaltě, kde leží velkolepé solné doly stassfurtské a leopoldhallské, jakož i největší solina Něm. říše, Schönebeck na Labi. V Durynsku jest 7 solin, několik jich jest v Hannoversku a Vestfálsku, z ložisek soli kamenné těží se dosud ve Virtembersku, v Bavorsku pak jest dobývání soli omezeno na jihovýchodní čásť země. Úhrnná výroba soli v N-ku činila r. 1899 3,965.200 t, z čehož bylo 807.800 t soli kamenné, 2,208.900 t solí draselnatých a 948.500 t jiných solí, kdežto v r. 1872 činila výroba ta jen 1,028.700 t a to 145.300 t soli kamenné, 489.500 t solí draselnatých a 393.900 t solí ostatních. Následkem této solné produkce vyváží N. mnoho soli do ciziny, zejména do britské Východní Indie, Rakousko-Uherska, Nizozemí, Belgie a j., úhrnem do 200.000 t. Avšak mnohem větší význam než pro obchod zahraničný mají soli draselnaté pro průmysl a zemědělství, zvláště karnallit a kainit. Celkem páčí se hodnota solných výrobků na 85 mill. mk.

Z ostatních báňských produktů N-ka zvětšila se výroba zinku, mědi a olova. Zinek vyskytuje se jednak v Horním Slezsku kolem Bytomi a Katovic, jednak ve vládním obvodě cášském, düsseldorf. a arnsberském. Výtěžek zinkové rudy činil 730.000 t v ceně 17 mill. marek a hutní výroba zinku dodala 153.000 t v ceně 47 mill. mk. proti 139.000 t r. 1892. Mědi jest nejvíce v území mansfeldském a ve vládním obvodě arnsberském. Rudy měděné dobyto 717.000 t v ceně 17 mill. mk., mědi pak vytěženo 29.408 t v ceně 29½ mill. mk. proti 24.000 t r. 1894, z čehož ⅔ připadají na Mansfeld. Avšak skoro stejné množství mědi, jako jest vlastní výroba německá, se ještě do říše dováží. Rudy olověné těží se zvláště ve vládním obvodě cášském (Bleiberg), opolském, kolínském, wiesbadenském a v král. Saském u Freiberka, ročně úhrnem asi 158.000 t v ceně 13 mill. mk., z nichž vyrobeno v hutích 117.000 t olova v ceně 26 mill. mk. V Rudohoří u Altenberka vyskytuje se cín, jehož výroba následkem klesajících cen poněkud se zmenšila, zlato vyskytuje se v N-ku jen v nepatrném množství ve Smrčinách, na Harci, v Rudohoří a u Goslaru, vytěženo ho bylo r. 1898 jen 111 kg. Mnohem větší jest výtěžek stříbra, kterého dodává nejvíce Harc a Rudohoří a jehož produkce (1898) činí 173.329 kg. S touto výrobou drahých kovů souvisí tepání zlata a stříbra, provozované zvl. v Norimberce a ve Fürthu, jehož výrobky jsou proslulé a hledané daleko za hranicemi N-ka. Výroba pak zlatého a stříbrného drátu a zboží vůbec provozuje se v Augšpurku, Berlíně, Pforzheimu, Ellwankách, Hanavě, Offenbachu, Štutgartě, Gesslinkách a Gemündu.

Z jiných užitečných nerostů má N. kobalt v Sasku a Hessích, nikl v Sasku a Porýnsku, volfrám v Rudohoří, rudy manganové ve vlád. obvodě wiesbadenském a Durynsku, rtuť ve Vestfálsku, avšak jen ve množství zcela nepatrném, rovněž antimon u Arnsberku, arsen provází rudy stříbrné. Petrolej v poněkud značnějším množství vyskytuje se jen na jz. říše v Dolním Elsasku a zcela nepatrně v Holštýnsku, Hannoversku a Brunšvicku, i jest také dovoz do říše velmi značný (7½ mill. q).

Rozvoj celé výroby báňské v Německé říši jeví se asi takto: r. 1872 dobyto rud železných, zinkových, měděných, stříbrných, zlata, uhlí a soli 49,904.500 t v ceně 415,668.000 mk. a zaměstnáno při tom 273.930 dělníků; r. 1880 pak 68,791.400 t v hodnotě následkem úpadku cen menší, 375,512.000 mk., a s 294.670 děl.; r. 1890již 104,322.300 t v ceně 725,646.000 mk. s 395.339 děl.; a konečně r. 1899 148,673.000 t v ceně 938,896.000 mk., s 497.840 dělníky. Výroba hutnická vykazuje tento postup: r. 1872 činila 2,178.000 t železa, zinku, olova, mědi, zlata, stříbra a j. v ceně 314,830.000 mk. s 38.489 dělníky; r. 1880 pak 3,104.600 t v ceně jen 287,919.000 marek s 36.393 děl.; r. 1890 již 5,418.900 t v ceně 473,406.000 mk. s 47.495 děl.; a r. 1899 konečně 8,438.000 t v ceně 584,424.000 mk. s 55.411 dělníky. Podobné stoupání vykazuje i výrobnost vysokých pecí, která činila r. 1872 jen 1,988.400 t surov. železa v ceně 222,342.000 mk.; roku 1880 pak 2,729.000 t v ceně jen 163,390.000 mk.; roku 1890 4,658.500 t v ceně 267,580.000 mk.; a r. 1899 konečně 7,312.800 v ceně 378,752.000 mk. Zvětšila se tudíž ve všech těchto uvedených směrech produkce co do množství 3–4krát, kdežto hodnotou stoupla sotva dvakrát, kterýžto úkaz souvisí ovšem s klesáním cen všech téměř báňských a hutnických výrobků, které bylo nejsilnější v letech sedmdesátých a zastavilo se teprve koncem let devadesátých.

Veliké bohatství železa a uhlí jest podnětem a podkladem velkolepého průmyslu kovového v N-ku, jehož výrobnost učinila ohromné pokroky nejen množstvím, nýbrž i jakostí své práce, tak že dnes N. dodává téměř všecky výrobky toho druhu a mnoho jest takových, jimiž na světovém trhu dominuje. Při tom spotřeba výrobkův průmyslu toho stoupá tak rychle a mohutně, že produkce sotva stačí vyřizovati všecky zakázky. Úhrnem zaměstnává výroba zboží kovového v užším smyslu 862.000 dělníků, výroba strojův a nástrojů pak 385.223 dělníky, tak že i s jich příslušniky živí tento průmysl 6,17% veškerého německého obyvatelstva. Nejdůležitější místa v té příčině jsou: Porýnsko, Vestfálsko a Horní Slezsko, zvláště pak centry jeho jsou města Bochum, Essen, Dortmund, Königshütte, Bukov u Magdeburku a Peine. Největší závod toho druhu jest Kruppův v Essenu, k němuž náleží i veliká továrna v Magdeburku a loděnice »Vulkan« ve Štětíně. Ohromná jest také továrna na stroje v Kamenici s výrobou přes 250 mill. mk. Dále jsou strojírny v Berlíně, Mülhú sech, Karlsruhe, Esslinkách, Kasselu, Hannoveru, Duisburku, Elblagu, Oberzellu a j. Továrny na lokomotivy a vagony železn. jsou v Cáchách, Duisburku, Düsseldorfu, Mohuči, Kasselu, Vratislavi, Královci a j. Loďařství provozuje se ve velkých rozměrech v Hamburku, Brémách, Kielu, Gdansku, Štětíně a Elblagu. V poslední době vzmáhá se v N-ku i výroba šicích a hospod. strojův. Veliké továrny na zbraně jsou ve Špandavě, Berlíně, Sömmerda (prov. saská), Amberku (Bavorsko), Oberndorfu (Virtembersko), Suhlu (Durynsko) a j. Výroba šicích jehel má největší význam v Cáchách (50 mill. týdně), Burtscheidu, Dürenu, Iserlohnu, Schwabachu, Berlíně a j., jichz výrobky úspěšně konkurrují s anglickými, výroba drátu soustřeďuje se v Alteně, nejdůležitějším pak místem pro t. zv. drobný průmysl železářský jest Solingen se 40 továrnami, z nichž 10 na sečné a bodné zbraně, s 8000 dělníky nožířskými, výrobou kos, pluhů, sekyr, lopat a j. Hrubé práce kovářské a zámečnické provádějí se v největších rozměrech v Porýnsku a Vestfálsku. Zvláštní zmínky zasluhuje výroba velocipedů, pro niž jest v N-ku již na 150 továren s kapitálem 80 mill. mk., zaměstnávajících do 100.000 dělníkův a dodávajících ročně do ½ mill. kol. Velkolepý jest rozkvět německého průmyslu elektrotechnického, který zejména v letech nejposlednějších vzmáhá se takovým způsobem, že v jediném posledním roce (1899–1900) bylo zřízeno v N-ku 105 nových elektráren. Úhrnem jest v říši 560 elektrotechnických závodův proti 30 r. 1896, největší elektrárna postavena na Rýně proti Rheinfeldenu, a přes 500 měst německých má elektrické osvětlení. Největší závody toho druhu jsou v Norimberce, Frankfurtě, Berlíně a j. a počet i rozsah jich neustále vzrůstá za podpory velikých kapitálů, které jsou podnikům těm v největší míře k disposici. Takovým způsobem toto odvětví německého průmyslu rozvíjí se nejen úžasně v říši, nýbrž rozšiřuje svoji působnost i za hranice, zvláště do Ruska, Rakouska, Italie a j., kde všude vítězně soutěží s cizí konkurrencí. Světového jména požívají pak také německé nástroje vědecké, jejichž výrobou zejména slyne Berlín, Mnichov, Norimberk, Jena, Rathenow (nástroje optické), kdežto Kassel, Lipsko, Hamburk a j. dodávají nástroje fysikální a mathematické.

Jedním z nejtypičtějších odvětví průmyslových pro soudobý hospodářský rozvoj N-ka jest průmysl textilní, charakterisovaný víc a více postupujícím zmenšováním ruční práce, rozmnožováním práce strojové pomocí laciných sil dělníků ženských a dětských a nezdravým zvětšováním výroby, vedoucím až k nadvýrobě. Dříve měla převahu, jinak ovšem dosti skrovnou, v tomto průmyslu výroba zboží lněného, provozovaná namnoze jako průmysl domácí. Dnes toto místo ve mnohem větším měřítku zaujímá bavlnářství, které po celé říši těší se ne-li okamžitému prosperování, tedy aspoň ohromnému rozmachu, který umožňuje konkurrenci na světovém tržišti. Připojením Elsasko-Lotrinska získalo N. najednou skorem dvojnásobnou výrobu bavlnářskou, kterýžto přírůstek kromě toho ještě byl proslulý jakostí svého zboží. Kromě této země jest bavlnářský průmysl v největším rozkvětu v Porýnsku, Slezsku, Sasku, Badensku a Virtembersku, a to v městě Mülhúsech, Gebweileru, Thannu, Kolmaru, Münsteru a Markirchu, v krajském hejtmanství zvikavském mezi Kamenicí a Annaberkem; ve virtemberských okresích reutlingském, nürtingském, kannstattském a geislingském na úpatí Švábského Alpu; v Badensku v údolí Wiesy a na j. vůbec; kromě toho důležit jest i v bavorských vládních obvodech švábském a hornofranckém, v provincii saské a j. Průmysl tento v letech posledních (od r. 1896) zastižen byl těžkou krisí, způsobenou jednak zmenšením vývozu zvl. do Spoj. Obcí, jednak příliš rychlým vzrůstem podniků a výroby bavlnářské. Tak v l. 1891–95 byla tato produkce dvakráte tak velká jako v l. 1875 až 1880, počet závodů stoupl na 80.000 a počet vřeten na 6 millionů, dovezeno bylo zboží bavlněného r. 1896 1620 t proti 1515 t r. 1881, naproti tomu vyvezeno 33.545 t proti 14.641 t r. 1881. Po tomto rychlém stoupání přirozeně nastalo volnější tempo, nicméně domácí spotřeba roste neustále (s 2,86 kg r. 1875 na 1 ob. stoupla na 4,95 kg r. 1898), vřeten stále přibývá (roku 1887: 5,055.000, r. 1892: 6,032.000, r. 1898: 7,884.000) a také vývoz aspoň u některých výrobků vykazuje větší hodnoty. Tkalcovny bavlny jsou většinou v týchže krajinách jako přádelny, mají úhrnem asi 300.000 stavů, závodů továrních se stavy mechanickými jest asi 1100, nejvíce v Elsasko-Lotrinsku (24.000 mechanických stavů), odkudž výrobky rozesílají se do celého světa. Elsasko vyniká také bělidly, barvířstvím, appretováním a zvláště tisknutím bavlněných tkanin, proslulé jsou také tiskárny látek oděvních a nábytkových v Elberfeldu a Düsseldorfu, barvírny a appretovny jsou i v Bavorsku, Slezsku a j.

Doposud mnohem příznivějším proti úpadku bavlnářství jest stav průmyslu vlnařského, jehož rozvoj patrný jest z toho, že vyvezeno látek vlněných 5,3 mill. kg proti 2,4 mill. kg roku 1890 a dovoz surové vlny stoupl se 119,6 mill. kg r. 1890 na 161,1 mill. kg, tak že peněžní obrat v tomto průmyslovém odvětví činí ročně přes ¾ milliardy mk. Naproti tomu dovoz zboží vlněného do N-ka zůstává téměř nezměněn. Počet vřeten pro přízi česanou odhaduje se na více než 1½ mill. a pro přízi mykanou na 2 mill. Výroba suken soustřeďuje se v obvodě cášském, dürenském, eupenském, lennepském, potom v Braniborsku, Sasku, Slezsku a Dolní Lužici, výroba oděvních látek v Sasku, Slezsku, Porýnsku a Elsasku, nábytkových látek v Kamenici a Elberfeldě, plyšů v Porýnsku a Vestfálsku, shawlů v Berlíně, koberců v Berlíně, Barmenu, Hanavě, Schmiedeberku a j., zboží stávkového v Kamenici, Zvikavě, Apoldě, Zeulenrodě atd. Velmi se rozvinula výroba sametu, která nejen vytlačila cizí (anglický) dovoz z N-ka, nýbrž sama pracuje silně pro export (přes 3½ mill. mk. ročně). S výrobou látek úzce souvisí průmysl konfekční, soustřeďující se hlavně v Berlíně, Vratislavi a Erfurtě, potom čalounictví, provozované namnoze systémem domácí práce v Barmenu a kolem Annaberku, Buchholzu, na j. od Kamenice a j., jehož výrobky téměř s polovice se vyvážejí. Poněkud poklesl v posledních letech také průmysl hedvábnický, který má hlavní své sídlo v Porýnsku, a to zvláště v Krefeldu, Elberfeldu, Barmenu, Viersenu, Gladbachu, Mühlheimu, dále v Bielefeldu, Freiburku a Hor. Elsasku. Zejména proslulé jsou výrobky krefeldské, vyváží se zboží hedváb. za 142,7 mill. mk. ročně. Vysoký význam má průmysl krajkářský a vyšívání v saském krajském hejtmanství zvikavském (Annaberg, Schneeberg, Plavno a Eibenstock), potom i v jižním Virtembersku a v okrese nürtingském. Dříve nejdůležitější větví textilní průmyslové činnosti v N-ku bylo tkalcovství lnu, které bylo vedlejší živností veliké části venkovského obyvatelstva a udrželo se doposud v této způsobě ve Východních a Západních Prusích, Pomořansku a Poznaňsku, kdežto tovární výroba má hlavní své sídlo ve Slezsku, Vestfálsku, Sasku, Bavorsku a Virtembersku. Zvláště důležitá střediska tohoto průmyslu jsou Bielefeld a Žitava. Počet vřeten v něm pracujících odhaduje se na 300.000 a stavů na 150.000. V posledních letech k velikému rozkvětu dospěly v N-ku továrny na zboží džutové, které zaměstnávají do 80.000 vřeten a přes 4000 stavův a jsou zvláště v okolí Berlína, v Hamburce, Ostřici v Sasku, Brunšviku, Kasselu, Bonnu a j. K těmto živnostem připojuje se ještě výroba stužek, stuh, prýmek a j. v Barmenu a j., která krisí zasažena byla jen dosti nepatrně a vyváží silně do Spojených Obcí (6½ mill. doll.), dále výroba per a umělých květin zvláště ve Vratislavi, Berlíně a Frankfurtě, kde tato živnost úplně se již vymanila z vlivu a imitace pařížské. Totéž platí o kloboučnictví, které má největší továrnu v Gubině na klobouky plstěné, jež vyvážejí se do jižní Ameriky, ba i do Paříže samé. Rozhodně pak ve všech těchto výrobcích vytlačena jest z N-ka cizí soutěž, byť i dosud v kloboucích, pérech, květinách a j. domácí výroba se přizpůsobovala vzorům pařížským. Úhrnem pak jest ve jmenovaných živnostech s textilnictvím souvisících zaměstnáno do 1 mill. osob.

Rovněž veliké pokroky zvláště v posledním desítiletí učinil v N-ku průmysl chemický, tak že dnes možno směle tvrditi, že ve všech jeho velikých odvětvích zaujímá N. na světovém tržišti první místo. Ve více než 6000 závodech zaměstnáno jest 102.923 dělníků, výroba stoupá ročně o 8–10 %, obchod s výrobky chemickými odhaduje se na 645 mill. mk. ročně, z čehož za 361 mill. mk. se vyváží. V celém světě dnes dominují německé přípravky lékárnické a barvy anilinové. Jsou pak chemické továrny německé zároveň jakýmsi druhem vědeckých laboratoří, které neomezují se jen na rutinu své tovární práce. nýbrž provádějí pravidelně výzkumy vědecké. »Němci nahradili v těchto závodech dílovedoucí doktory chemie.« Tím ovšem tento průmysl chrání se ztrnulosti a řemeslnické šablonovitosti, jsa v neustálém pokroku a rozvoji. Továrny chemické jsou ve Stassfurtě, Leopoldshallu, Berlíně, Schönebecku, Duisburku, Cáchách, Kolíně, Hamburku, Norimberku (tužky), Ludwigshafenu (největší světová továrna na barvy), Heilbronně, Štutgartě, Barmenu a j., některé pak závody jsou skoro v každém městě, tak zvl. plynárny. Sem náleží také těžení barevné hlinky v Durynsku a Francích a psací křídy na Rujaně.

Znamenitě se v posledních letech rozvinula výroba zboží porculánového. Vedle velikých závodů státních v Míšni a Berlíně, které udržují hlavně umělecké tradice výroby, vznikla celá řada soukromých závodů (Waldenburg, Nymphenburg, Bamberg a j.), které nejen opanovaly domácí trh, nýbrž i nalézají odbytu za hranicemi, ani Francii nevyjímaje. R. 1880 vyvezeno bylo německého porculánu jen 66.000 q, dnes však již 201.400 q v ceně přes 20 mill. mk., i jde hlavně do Ameriky, Anglie a osad anglických. Úhrnem jest v říši asi 100 továren na porculán se 40.000 dělníky, které jsou vesměs velmi dobře zaměstnány. Z ostatních živností zeminy zpracujících má význam cihlářství (12.500 cihelen) zvláště v Braniborsku, výroba nádobí a j. hliněného zboží v Berlíně, ve vlád. obvodě trevírském, magdeburském, postupimském, kasselském, wiesbadenském a lehnickém, v Hannoveru, království Saském, Virtembersku, Badensku a j.; hliněných dýmek v Uslaru, džbánů v Ransbachu, tyglíků v Passově aj. v. Vápenic jest asi 5200, k nim připojují se továrny na cement, sádrové mlýny a těžení různých zemin a kamenů, jako: magnesitu, fosforitu, alabastru, kazivce, pískovce, žuly, mramoru, hadce, břidlice (Durynský les), lithografického kamene (Solnhofen) a mn. j. Z drahokamů vyskytují se jen méně cenné druhy, jako: topas v Sasku, chrysopras ve Slezsku, achát na ř. Nahe (broušení v Birkenfeldu), horský křišťál na Harci, ve Slezsku, Sasku a j. Mnohem důležitější jest dobývání jantaru v Kurském haffu, Samlandu a na t. zv. jantarovém pobřeží od Pilavy k Brüsterortu, a z něhož se vyrábějí v Gdansku, Tylži a Sloupu různé umělecké předměty.

V nemenším rozkvětu než výroba porculánu jest i sklářství německé, jehož hlav sídla jsou ve Slezsku, Porýnsku, bavorské Horní Falci, Střed. Francích, Dol. Bavorech a Elsasko-Lotrinsku. Po celé říši jest roztroušeno 445 továren na výrobu a zpracování skla s více než 60.000 dělníky. Závody saské obrátily se zejména k výrobě vas, lustrů a j. výrobků dosud výlučně původu českého, kdežto z Drážďan vyšel vynález skla drátkového. Broušení skla provozuje se hlavně v Norimberku a Fürthu, malířství na skle pak v Berlíně, Mnichově a Norimberku. Vyváží se skleněného zboží z N-ka za 42½ mill. mk. ročně.

Ve výrobě nábytku jest dnes Berlín jedním z nejdůležitějších míst světa, avšak omezuje se hlavně na zboží laciné a jakosti chatrnější, které vyváží se do Nizozemí, Švýcarska, Srbska, Rumunska, Bulharska a až do již. Ameriky. Kromě toho v tomto oboru pracují i Drážďany, Mohuč, Mnichov, Frankfurt n. M. a j. Hračkářství vyspělo ze skromných počátků ve veledůležité odvětví průmyslové v Sasku (Rudohoří) a Durynsku (Sonnenberg), potom i v Norimberku, zaměstnává přes 80.000 dělníkův hlavně systémem domácí práce a vyváží 80% svých výrobků do ciziny. Výrobou hudebních nástrojů předčí dnes N. všecky země světa. Na vysokém stupni jest fabrikace klavírů (ročně do 70.000) v Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Vratislavi, Hamburku, Štutgartě, Brunšviku, Kolíně, Elberfeldu, Düsseldorfu, Mnichově, Weselu a j. Varhany a harmonia vyrábějí se v Drážďanech, Frankfurtě n. O., Durynsku a na různých místech v jižním N-ku, harmo niky v Geře, Klingenthalu, Altenburku, Berlíně, Magdeburku a j., smyčcové nástroje nejrůznějších druhů v Mittenwalde, Kasselu a zvláště v saském Voigtlandě, mechanické hudební nástroje v Černém lese, hodiny přicházejí z Černého lesa a Saska (Glashütte) a t. d.

Důležité místo v německém průmyslu zaujímá papírnictví, jež rozvinulo se v posledních letech až k nadvýrobě, která ve spojení s cizí soutěží a stoupajícími cenami surovin přivodila dosti osudnou krisi této průmyslové větve. V r. 1840 činila celá papírnická produkce N-ka asi 20.000 balíků, dnes jest v říši přes 500 továren na papír, 344 na lepenku, 63 na cellulosu a j. v., které s příbuznými živnostmi zaměstnávají úhrnem 135.863 osob a pracují vesměs pro vývoz. Příznivý jest stav výroby pestrého papíru, jíž N. vyniká nad všecky země ostatní, dále kartonáží, škatulí a j., pak prací chromolithografických a obrázkových vůbec. Papírnictví soustřeďuje se ve vládním obvodě cášském, arnsberském, lehnickém a království Saském, výroba papírových čalounů v Porýnsku, Dolních Francích, Hessích, Berlíně a Hamburku, pestrého papíru v Mohuči, Aschaffenburku a j., papíru fotografického v Drážďanech, lepenky v Postupimi a Lehnici atd. Práce knihařské provádějí se zvl. v Lipsku, kde jsou největší dílny světa v tomto směru, pak i v Ber líně, Frankfurtě, Offenbachu, Norimberku, Koblenci a j. S tímto vývojem papírnictví německého souvisí i knižní jeho produkce a obchod, jichž střediskem jest Lipsko, po tom i Berlín a Norimberk, i počítá se v celé říši 2588 nakladatelství a 5170 knihkupectví, vydáno pak bylo (1899) 23.715 nových děl literárních. Vývoz papírového zboží z N-ka cení se na 97,3 mill. mk., vývoz knih, hudebnin a map na 70,6 mill. mk.

Starobylé a neustále vynikající odvětví německého průmyslu jest zpracování koží v různých svých formách, které dohromady zaměstnávaly do 596.000 osob. Hamburk jest dnes tržištěm pevniny evropské pro kůže a suroviny jirchářské a vytlačil úplně Havre a Antverpy. N. jest v tomto průmyslu úplně na cizině nezávislé. Zejména příznivý jest stav výroby obuvi v Pirmasensu, Mohuči, Sasku, Durynsku, Berlíně, Mnichově, Frankfurtě n. M., Offenbachu, Tuttlinkách a j. Rukavice pro vývoz vyrábí Virtembersko, galanterní zboží kožené Berlín, Altenburk, Esslinky, Erlanky, Mnichov, Magdeburk, Fürth, Durlach atd., zboží sedlářské, řemenářské, brašnářské a j. Berlín, Vratislav, Düsseldorf, Cáchy, Mnichov, Norimberk, Štutgart, Karlsruhe a j. Jirchářství jest nejznamenitější v rýnských Hessích, Porýnsku, Vestfálsku, Hessko-Nassavsku a Durynsku. Výrobu zboží slaměného provozují v Černém lese a Vogesách, u Dippoldswalde v Sasku, ve vlád. obvodě erfurtském, trevírském, vratislavském, v Berlíně a j. Košikářské práce pro vývoz zhotovují se zvláště v bavorském vládním obvodě hornofranckém u Lichtenfelsu.

Naproti tomuto všeobecnému pokroku průmyslovému jest doposud průmysl umělecký a přepychový poněkud pozadu, zejména proti francouzskému, na jehož vzorech a pokroku jest téměř zcela závislý. Avšak dlužno uznati, že i v tomto směru nastalo v poslední době značné zdokonalení a že objevují se čím dále tím více vynikající předměty rázu a provenience ryze německé. Konečně o zemědělském průmyslu, zvl. cukrovarství, pivovarství a lihovarství, pro mluveno při zemědělství.

Ohromnému průmyslovému rozmachu N-ka odpovídá mocnější snad ještě jeho rozpjetí obchodní, které úžasné průmyslové výrobě zjednává odbytu na trhu domácím i za hranicemi až v nejdálnějších končinách světa. Z konservativního a na půdě lpějícího národa rolnického stali se Němci nejen národem průmyslovým, ale i národem súčastněným v největší míře na obchodě světovém, který nejen vytlačil z domácího tržiště cizí konkurrenty, ale s jehož styky obchodními a s jehož vlajkou námořní setkáváme se po celém světě ve vítězné soutěži s obchodem anglickým, francouzským, americkým a jiným, dnes před něm. konkurrencí téměř úplně mizejících států podřízenějšího významu obchodního. Ovšem dlužno vzpomenouti, že v ohledu obchodním nejsou Němci úplnými začátečníky bez historických reminiscencí obchodních. Již v dobách Hanzy objevili se na světovém jevišti jakožto vynikající obchodníci a byť i objevení Ameriky a námořní cesty do Indie, jakož i politický úpadek říše způsobily konec hanzovní moci a válka třicetiletá dokonala hospodářskou zkázu země, přece zachovaly se jisté obchodní tradice v národě německém. V dobách, kdy N. chudé a roztříštěné nemělo svého průmyslu ani kvetoucího hospodářského života vůbec, mnoho Němců činno bylo ve světě jako obchodníci, byť i namnoze na prospěch jiných státův. Avšak s rozkvětem německého hospodářství stali se prostředníky a průkopníky jeho styků s cizinou, uspíšili, podporovali, ba leckdy i podnítili jeho rozkvět. A výsledky této činnosti jeví se dnes v ohromných obratech německého obchodu vnitřního i zahraničného.

Na stav obchodu vnitřního můžeme souditi z poměrů dopravnictví vnitrozemského, ústavů bankovních, pojišťovacích a peněžních vůbec, jakož i z různých zřízení a institucí k obchodu se vztahujících.

Největší část vnitrozemské dopravy (77%) děje se po železnicích, které v N-ku jako v průchodní zemi pro celou řadu nejdůležitějších evropských států mají důležitost evropskou. Jejich rozvoj zvláště od sjednocení říše také ukazuje na tento význam. Délka tratí železničních činila r. 1870 jen 21.650 km, r. 1899 však 50.961 km, z čehož bylo drah dvoj- i vícekolejných 18.000 km, s rozpjetím normálním tratí státních 45.192 km a soukromých 4039 km, tratí úzkokolejných státních 777 km a soukromých 953 km, drah hlavních 32.349 km a vedlejších 16.882 km. Převládá tudíž v železnictví německém správa státní, dráhy soukromé mají jen asi 7% železničních tratí N-ka, největší souvislé sítě železniční soukromé jsou: dráhy falcké v bavorské rýnské Falci, východopruská jižní dráha, dráha malborsko-mlavkovská a lubecko-büchenská. Na 100 km² má N. skoro 9 km železničních tratí, takže v té příčině stojí jen za Belgií a Velkou Britannií, na 100.000 ob. pak připadá 91,2 km tratí proti 53 km r. 1870. Kapitál uložený v německých železnicích činí 12.415,418.000 marek proti 4.298,359.000 mk. r. 1870, který zužitkuje se ročně více než 4½%, místy až 7%. Příjmy z dopravy železniční plynoucí činí ročně 1.850,000.000 mk. proti 601,846.000 mk. roku 1870. Počet lokomotiv jest 18.200 proti 5927 r. 1870, na 1 lokomotivu připadá ročně 29.000 užitkových km, uraženo pak úhrnem km osobních do 18 milliard proti 5 milliardám r. 1870 a tunových km 34 milliard proti 7½ milliardám. Úředníkův a dělníků zaměstnávají dráhy německé celkem 520.000 proti 291.723 v r. 1887. S drahami německými spojeny jsou v jedinou síť pod společnou správou v Berlíně pro mezinárodní dopravu i dráhy rakousko-uherské, nizozemské, lucemburské a rumunské, jakož i 1 dráha belgická a ruská, úhrnem 90.118 km tratí, čímž tyto dráhy nabývají tím větší důležitosti mezinárodní.

Podobný rozvoj vykazuje i poštovnictví a telegrafnictví v říši. Poštovních stanic jest (koncem r. 1900) 37.453 proti 7518 roku 1872, došlo listovních zásilek 2,6 milliard proti ½ milliardy r. 1872, došlo balíků bez udání ceny 164 millionů proti 39¼ mill. r. 1872, došlo poštovních poukázek v ceně 7 1/4 milliardy mk. proti ½ milliardy r. 1872, úhrnem dopraveno peněžních zásilek v ceně 27¼ milliardy mk., všech zásilek poštovních bylo téměř 5 milliard, váha dopravených balíků 753 mill. kg, personál poštovní a telegr. činil 206.945 osob. Telegrafních stanic jest 24.625 proti 2359 r. 1872, délka tratí telegrafních činí 152.222 km, délka vedení 581.807 km proti 125.559 km r. 1872, počet odevzdaných telegrammů jest 36 mill. proti 9½ mill. v r. 1872, telegrafní poplatky vynesly 65 mill. mk. proti 11 mill. r. 1872. Míst s telefonickým spojením jest 13.175, délka telefonních tratí v městech činí 35.062 km a mezi městy 26.911 km, čistého užitku přinesly pošty, telegrafy a telefony r. 1900: 48,552.240 marek.

Naproti tomu vnitrozemské splavné vodní cesty přes velikou péči, které se těší, jen málo se rozmnožily, i když béřeme ohled na prohloubení a úpravu řek a průplavův. Úhrnná jich délka činila 14.168 km proti 12.441 km r. 1877, k čemuž přistupuje ještě 6500 km řek splavných pro vory a 990 km vodních drah jezerních. Síť průplavů jest nejlépe vyvinuta ve velkém systému starých údolí příčných v severových. německé nížině, kde spojeny jsou průplavy Havola, Spréva, Noteč, Varta, Brahe a tím i Labe s Vislou. Východní Prusy mají svůj samostatný systém průplavů, tak jako na opačném konci říše Východní Frísko. V Elsasko-Lotrinsku spojují se u Štrasburka průplav rýnsko-rhonský a rýnsko-marnský. Ve Francích průplav dunajsko-mohanský, dlouhý 177 km, a spojuje Kelheim na Dunaji s Bamberkem na Mohanu. Průplav císaře Viléma spojující moře Severní s Baltickým slouží plavbě námořní. Z projektovaných průplavů největší pozornosti se těší spojení Rýna s Labem t. zv. Mittetlandkanal. Z Dortmundu veden pak průplav k ústí Emže dlouhý 270 km, který má za účel spojovati přímo vestfálské okrsky průmyslové s mořem Severním. Nejdůležitější vodní drahou N-ka a Evropy vůbec jest Rýn, největším pak sladkovodním přístavem evropským Berlín. Na těchto vnitrozemských vodách provozuje plavbu do 25.000 lodí s úhrnnou nosností 3,370.477 t proti 1,377.222 t r. 1877, z čehož připadá na 1600 parníků 104.360 t proti 31.217 t. Úhrnem pohybuje se po vnitrozemských vodních cestách říše 23% veškeré dopravy německé, o 400% více než r. 1870.

Hospodářský a zvláště obchodní rozkvět N-ka jeví se i ve zvětšení obratů německých bank, jichž počítá se 134, z nichž jest 9 cedulových, 31 hypothečních a 94 obyčejných úvěrních ústavů. V čele jich stojí říšská banka s kapitálem 120 mill. mk., jejíž obrat stoupl se 110.942 mill. mk. r. 1893 na 179.633 mill. r. 1899, počet girových účtů zvětšil se s 10.441 na 14.987, girové obraty pak rozmnožily se v příjmech s 41.193 mill. mk. na 78.010 mill. a ve vydání s 41.170 mill. mk. na 77.976¾ milliony. Ze soukromých bank vykazuje banka Německá obrat 50¾ milliardy mk., jiné větší ústavy bankovní pak jsou: diskontní společnost, drážďanská banka, darmstadtská banka, berlínská obchodní společnost a m. j. Základní kapitál všech těchto bank činí 1652,8 mill. mk., reserva pak 326 mill. mk. Úvěrních společenstev jest 980 proti 906 r. 1880 s ročním obratem 2258 mill. mk. proti 1447½ mill. mk. r. 1880, obrat v řízení clearingovém dosahuje roční výše do 20 milliard mk., jednotlivá místa odúčtovací jsou: v Berlíně, Brémách, Vratislavi, Kolíně, Drážďanech, Frankfurtě n. M., Hamburce, Lipsku a Štutgartě. Úspor ve spořitelnách německých uloženo 4961,8 mill. mk. proti 1970,2 mill. r. 1883. Důležitým symptomem obchodního a hospodářského ruchu jest diskontová míra směnečná, která činila v ročním průměru r. 1893: 4,069%, r. 1896: 3,656% a r. 1899: 5,036%, kdežto úroková míra hypothečních půjček trvale se udržuje na 3–3½%. Veliký rozsah mají i jednotlivé, pro obchod důležité odbory pojišťování. Pojišťováním na úraz a ručení zabývá se 29 ústavů s ročním prémiovým příjmem 38,616.558 mk., pro pojišť. doprav. jest do 60 ústavů, největší pak jest rozvoj pojišťování životního: 1,426.986 polic s pojištěnou summou 6.106,635.000 mk.

Zastupování zájmův obchodních a průmyslových slouží obchodní a živnostenské komory, jejichž zřízení v jednotlivých státech jest dosti rozdílné a jichž jest v N-ku celkem 139. Nejdůležitější místa pro vnitrozemský obchod jsou: Berlín, Lipsko a Frankfurt n. M., potom i Vratislav, Královec, Gdansko, Štětín, Magdeburk, Frankfurt n. O., Brunšvik, Kolín, Cáchy, Krefeld, Elberfeld, Barmen, Solingen, Remscheid, Kamenice, Sonnenberg a j. pro severní N. a Norimberk, Řezno, Augšpurk, Štutgart, Mohuč, Mannheim, Štrasburk a Mülhúsy pro N. jižní.

Rozkvět vnitřního obchodního života v říši provázen byl zároveň mohutným rozmachem v obchodě zahraničném, který naplňuje podivem téměř ještě větším než vnitřní hospodářský rozvoj země. Stoupání tohoto obchodu v letech devadesátých patrno jest z tohoto přehledu:

		mill. t	mill. mk.
	r. 1892	30	2847
	» 1893	51	7378
	» 1894	55	7286
	» 1895	56	7670
	» 1896	62	8311
	» 1897	68	8641
	» 1898	73	9478
	» 1899	75	9618
	» 1900	79	10389
Přírůstek od	r. 1892	30	2847

Zvětšil se tudíž zahraničný obchod N-ka v posledním desetiletí v množství o 30 mill. t a v hodnotě o 2847 mill. mk. bez ohledu na to, že do této periody padá rok 1894, který byl rokem úpadku pro světový obchod. Hodnota německého dovozu r. 1900 činila 5833,3 mill. mk. proti 5783,6 mill. roku předchozího a po vyloučení dovozu drahých kovů 5557 mill. mk. proti 5483,1 mill. mk. r. 1899, tedy proti r. 1899 o 73,9 mill. mk. více. Přírůstek dov. vykazují: odpadky, bavlna, olovo, železo, petrolej, kůže, dříví, nástroje, stroje, plavidla, měď, papír, kameny, uhlí, dehet, smůla a živá zvířata, kdežto úbytek: drogy, lékárnické zboží, barvy, len, obilí, kaučuk, kůže, lněná příze, plátno, zboží materiální, hedvábí a vlna. Hodnota vývozu r. 1900 činila 4555,3 mill. mk. proti 4368,4 mill. r. 1899, s vyloučením drahých kovů pak 4414,3 mill. mk. proti 4207 mill. roku předešlého, tedy o 207,3 mill. mk. více. Zvětšil se tudíž opětně vývoz mnohem silněji než dovoz, takže rozvoj obchodní bilance německé jest trvale příznivý. Velmi se zvýšila hodnota vývozu bavlny a bavlněných výrobků, železa, lnu, obilí, skla, dřeva, chmele, nástrojů, strojů, plavidel, mědi, krátkého zboží, lněné příze, plátna, uměleckých předmětů, zboží materiálního, papíru, uhlí, zboží hliněného, dobytka, zinku a cínu, zmenšil se pak vývoz olova, drog, zemin, rud, kaučuku, oděvů, koží, hedvábí a vlny. Zvláště pozoruhodný jest v posledních dvou letech úbytek hodnoty dovozu obilí a jiných zemědělských výrobkův a současné vzrůstání hodnoty jejich vývozu. Množství dovozu německého činí r. 1900: 45,926.159 t proti 44,652.288 t r. 1899, tedy více o 1,273,871 t; drahých kovů dovezeno 1204 t. Přes polovici přírůstku množství dovozu připadá na uhlí, dále jeví velké stoupání dovoz dříví, zemin, rud, odpadků, kamenů a petroleje, kdežto zvlášť pozoruhodné jest klesnutí při drogách, obilí, zboží materiálním, vlně, bavlně, lnu, lněné přízi, plátně a hedvábí. Množství vývozu bylo 32,682.409 t proti 30,403.226 t r. 1899, tedy o 2,279.183 t více, z toho bylo 363 t drahých kovův. Zvětšilo se množství vývozu při uhlí, zeminách, rudách, obilí, kamenech, dříví, zboží materiálním, železe, drogách, zboží lékárnickém, barvách a papíru, naproti tomu zmenšilo při zboží hliněném (o 37.671 t), nepatrně pak při olově, kožích a j. Zvláště vytknouti dlužno zvětšení vývozu cukru surového, zejména do Spojených Obcí. Z jednotlivých zemí, s nimiž jest N. v obchodním spojení, jsou pro dovoz nejdůležitější: Spojené obce (1020¾ mill. mk.), Velká Britannie (840 ⅔ mill.), Rakousko-Uhersko (724⅓ mill.) a Rusko (716½ mill.), potom i Francie (303 mill.), Belgie (246 mill.), Britská Východní Indie (230½ mill.), Nizozemí (203⅓ mill.), Italie (197 mill.), Argentina (194½ mill.), Švýcarsko (176⅓ mill.), Australie (121 mill.) a Švédsko (104 mill.), kdežto z ostatních zemí dováží se vesměs méně než po 100 mill. mk. Nejdůležitější země pro vývoz jsou: Velká Britannie (912½ mill. mk.), Rakousko-Uhersko (510¾ mill.), Spojené Obce (439⅔ mill.), Nizozemí (396 mill.) a Rusko (365 mill.), potom i Švýcarsko (284¾ mill.), Francie (216¾ mill.), Belgie (207 mill.), Švédsko (136 mill.), Dánsko (126 mill.) a Italie (116 mill.), vývoz do ostatních zemí jest vesměs pod 100 mill. mk. Nejdůležitější předměty dovozu jsou: obilí (550,3 mill. mk.), vlna (428,2 mill.), dříví (295,3 m.), bavlna (243,3 m.), kůže surové i zpracované (198,7 mill.), hedvábí (165 mill.), uhlí (156 mill.), dobytek (152,3 mill.), káva (128,7 mill.), semena (123,9 mill.), železo (114,3 mill.), vlněná příze (113,4 mill.), měď (106,7 mill.), petrolej (97,3 mill.), vejce (96,3 mill.), tabákové listí (89,1 mill.), ledek chilský (77,7 mill.), kaučuk a guttaperča (76,7 mill.), ryby (68,1 mill.), stroje (65,7 mill.), tuky (65,2 mill), len a konopí (59,7 mill.), rýže (57,9 mill.), peří (57,2 m.), příze bavln. (55,6 mill), pokrutiny (54,2 mill.), lepy (52 mill.), olej. plody (49,9 mill.), maso (49,1 mill.), víno (44,3 m.) a již. ovoce (43,2 m.), Nejdůležitější pro vývoz pak jsou: zboží železné (280,9 mill.), drogy (253,2 mill.), uhlí (226,3 mill.), vlněné zboží (217,2 mill.), bavln. zboží (206,1 mill.), cukr (204,1 mill.), stroje (178 mill.), železo (154,2 mill.), zboží hedvábné (142,7 mill.), zboží krátké (140,4 mill.), barvy (113,4 mill.), oděvy (112,1 mill.), kůže surové (98,3 mill.), papír (97,3 mill.), zboží kožené (94,5 mill.), obilí (78,8 mill.), zpracované kůže (71,6 mill.), knihy, mapy a p. (70,6 mill.), vlna (64,8 mill.), zboží hliněné (64,1 mill.), zboží dřevěné (63 mill.), obrazy (62,2 mill.), zboží měděné (59,9 mill.), vlněná příze (57,3 mill.), nástroje (53,9 mill.), zboží kaučukové (51,3 mill.) a zboží skleněné (42,6 mill.).

Největší čásť zahraničného obchodu něm. připadá na dopravu po moři a to, jak srovnání s léty sedmdesátými ukazuje, s tou tendencí, aby převaha této dopravy nad sucho zemskou v obchodních stycích s cizinou vždy více se zvětšovala. Tak z dovozu německého skoro ¾ (73%) přicházejí po moři a i z vývozu průmyslových výrobků jde 70% přes moře, kdežto suroviny vyvážejí se do sousedních států spíše po železnicích, řekách a průplavech. Úhrnem připadají na námořní obchod německý ⅔ celého zahraničného obchodu říše. S tímto zjevem ovšem v souvislosti nejužší jest rozvoj námořní plavby německé vůbec a obchodního loďstva zvlášť. Rozvojem tím N. zejména v posledním čtvrtstoletí předčilo v relativním smyslu všecky ostatní státy světa, neboť kdežto nosnost veškerého obchodního loďstva světa vzrostla v l. 1870–1895 o 138%, zvětšilo se loďstvo německé o 250%, kdežto loďstvo anglické o 185% a francouzské jen o 100%. Účastenství N-ka na světovém loďstvu obchodním zvětšilo se také následkem toho o 3% v těchto letech. Toto zvětšení připadá téměř výlučně na loďstvo v moři Severním, jehož nosnost vzrostla o 306,5% se 675.052 t r. 1871 na 2,744.106 t, kdežto loďstvo v moři Baltickém rozmnožilo se jen o 26,4% se 471.290 t na 595.888 t. V tom jeví se také převrat v námořní plavbě německé z plavby v moři uzavřeném významu převahou místního na plavbu světového rozpjetí a důležitosti. Tento rozvoj jest z dvojí příčiny závažným projevem převratu v celém hospodářském životě říše. Především v dobách posledního rozkvětu německé plavby námořní koncem XVIII. století bylo to právě Baltické moře, na němž soustřeďovalo se přes ⅔ německého rejdařství s úhrnnou nosností téměř ¼ mill. t proti 100.000 t v moři Severním. Dále pak po tomto posledním rozkvětu následovala doba úplného úpadku, ze kterého rejdařství německé nemohlo se až do sjednocení říše přese všecky pokusy vzpamatovati. Začátkem XIX. stol. největší ránu mu ovšem zadal kontinentální zákaz, avšak ani po míru r. 1815 nebyl nějaký rozmach z vnitřních i vnějších příčin možný. Země byla chudá a říše rozpadlá. Nejen že spletitý vnitrozemský systém celní překážel dovozu i vývozu zboží, ale i jednotlivé pobřežní státy německé zbraňovaly plavbě omezovacími předpisy. Následkem pak dlouholetého váznutí rejdařské činnosti byly mužstvo i lodi valně neschopné. Vedle toho nebylo spolkové vlajky pro všecky německé lodi, která by je zastupovala vůči jiným plavebním národům. Příznivé okolnosti ovšem byly odtržení portugalských a španělských osad, osazení Alžíru Francouzi a tím zničení námořního lupičství Barbaresků, proti kterým lodi německé byly bez ochrany, volnější plavební politika Nizozemí, stoupající rozvoj vnitřního hospodářství, silný zámořský proud vystěhovalecký a j. v. Avšak přes to až do let šedesátých nepodařilo se zříditi veliká rejdařství dle cizích vzorů kromě dvou společností, hambursko-americké paketní společnosti plavební v Hamburce a Severoněmeckého Lloydu v Brémách, které získaly pevnou půdu dopravou cestujících a vystěhovalců do severní Ameriky a vedle nichž ještě soukromý podnik Slomanův v Hamburce udržoval několik zámořských tratí. Severoněmecký Lloyd také první z německých rejdařův užil k dopravě osob parníků, které od té doby nabývaly v německém loďstvu obchodním vždy větší převahy. V l. 1873 až 1899 stoupl jich počet s 216 se 110.100 registr. t na 1223 s 1,038.400 t, kdežto počet lodí plachetních klesl se 4311 s 826.000 t na 2318 s 556.200 t. V r. 1873 připadalo na parníky 12% veškeré nosnosti německého loďstva, avšak r. 1899 již 65%, počítáme-li pak 1 t parníkovou za rovnu 3 t plachetním, stouplo v této době účastenství parníků s 29% na 85%. Tomuto rozvoji na podporu bylo vznikání velikých plavebních podniků, které rozšířily svoji činnost i na plachetní lodi. Zde zavedeny od osmdesátých let veliké lodi ocelové až s 5 stožáry a se strojovou obsluhou plachet, které pro velikou výkonnost a levnost dopravy hodí se výborně k dopravě hromadného zboží levného. Nejkrásnějším typem je moderní, ohromná plachetní loď »Potosi« hamburského rejdaře Laeisze. Nicméně celkem lodi plachetní parníkům ustupovaly. Úhrnem má německé obchodní loďstvo 3541 lodí s 1,594.600 registr. t netto, a to 1223 parníky s 1,038.400 t a 2318 lodí plachetních s 556.200 t. Zdvojnásobila se tudíž během posledního desetiletí nosnost parníková, kdežto nosnost plachetních lodí, která dosáhla svého vrcholu v letech sedmdesátých (926.800 reg. t), klesla o 10%. Dopravní výkonnost německého loďstva obchodního stoupla v letech 1870–80 o ⅓ mill. t s 1,1 mill. na 1,43 mill. t – počítaje 1 t parníkovou za rovnu 3 t plachetním –, v l. 1880–90 o ¾ mill. t na 2¼ mill. t a konečně v l. 1890–1900 se téměř zdvojn., stoupnuvši s 2¼ mill. t skoro na 4 mill. t. Předčí tudíž z ostatních států N. počtem obch. lodí Velká Britannie, Spojené Obce a Norsko, nosností však jen Velká Britannie a Spojené Obce. Průměrná velikost německých lodí obchodních s pravidelným osazením činí pro parníky 1371 reg. t, pro lodi plachetní jen 258 t. Více než 10.000 reg. t nosnosti má 22 německých parníků, čímž N. vyniká nade všechny ostatní státy. Na lodích plachetních jest 13.550 mužů, na lodích vlečných 485 a na parnících 29.111 mužů, úhrnem tedy 43.146 mužův. Cena celého obchodního loďstva německého odhaduje se na více než 500 mill. mk., z čehož na lodi hamburské a brémské připadá přes 380 mill. mk. Všech rejdařských podniků německých jest 880, z nichž 41 má lodí s celkovou nosností větší než 10.000 t, 152 má lodí s nosností 1000–10.000 t, 224 mají lodí se 100–1000 t a konečně 463 mají lodí s méně než 100 t nosnosti celkové. Největší podniky jsou: Severoněmecký Lloyd (76 parníků, 108 plachetních lodí, 421.484 t nosnosti, 7600 zřízenců), Hambursko-americká paketní společnost plavební (76 par., 73 l. plach., 418.974 t, 8182 zř.), Německá rybářská paroplavební společnost pro Severní moře v Nordenhamu (27 par., 413.717 t, 472 zř.), Hambursko-jihoamerická paroplavební společnost (30 par., 18 l. plach., 112.768 t, 1182 zř.), Německá paroplav. spol. »Hansa« v Brémách (38 par., 112.145 t, 600 zř.), Něm. paroplav. spol. »Kosmos« v Hamburce (25 par., 90.009 t, 1175 zř.), Němecaustralská paroplav. spol. v Hamburce (19 par., 85.883 t, 520 zř.), akc. spol. »De Freitas a sp.« v Hamburce (18 par., 74.550 t, 311 zř.), Rickmers Reismühlen v Bremerhavenu (21 par., 31 l. plach., 70.195 t, 820 zř.), Sloman a sp. v Hamburce (32 par., 70.000 t, 1045 zř.), Němecamerická petrolejová společnost v Hamburce (17 parníků, 54.498 t, 750 zř.), paroplav. společ. »Argo« v Brémách (28 par., 52.000 t, 526 zř.), Woermannova trať v Hamburce (24 par., 40.926 t, 600 zř.), Německá trať levantinská v Hamburce (19 par., 39.500 t), Německá východoafrická trať v Hamburce (14 par., 37.389 t, 655 zř.), F. Laeisz v Hamburce (16 l. plach., 32.122 t, 400 zř.), paroplav. spol. »Neptun« v Brémách (46 par., 29.000 t, 655 zř.), B. Wencka synové v Hamburce (1 par., 16 lodí plach., 28.576 t, 300 zř.), Wätjen a sp. v Brémách (17 l. plach., 25.219 t, 380 zř.), M. Jebsen v Apenrade (14 par., 24.000 t, 362 zř.), kdežto podniky ostatní mají pod 20.000 t nosnosti lodí svých.

Lodní ruch v německých přístavech činil (1899) 174.251 lodí s 35½ mill. t proti 94.700 t r. 1873. Hlavní podíl (86,1% nosnosti) připadá ovšem na parníky, kdežto u lodí plachet. nosnost lodí s nákladem poněkud klesla. V dopravě mezi něm. a cizími přístavy stoupl počet lodí na 66.600 se 27½ mill. t, z nichž bylo 51.500 lodí naložených s 21,9 mill. t. Průměrné roční stoupání tohoto ruchu činilo v počtu lodí 5,6% a v nosnosti 5,1%. Výkonnost lodí v této dopravě činila 62.302 mill. mílových t proti 15.680 mill. mílových t r. 1873. Z toho připadalo na plavbu evropskou 15.261 mill. a mimoevropskou 47.041 mill. mílových t. Dopravu s evropskými zeměmi obstarávalo 62.400 lodí a s mimoevropskými 4116 lodí. Velice se rozvinuje plavba mezi jednotlivými německými přístavy, jíž se účastnilo 107.673 lodí s 8 mill. t, tedy z veškerého ruchu lodního 61,8% z počtu lodí a 25,5% z jejich nosnosti. Tento poměr ukazuje, jaký význam má pro N. plavba námořní, které dle možnosti používá i vnitřní doprava pomocí říčních toků. Stoupání lodního ruchu v německých přístavech účastní se víc a více německá vlajka, na kterou připadá 75% všech lodí proti 62% r. 1873. V dopravě evropské převládá dosud vlajka cizí 3/5 lodí a ⅔ nosnosti, kdežto z plavby mezi německými přístavy připadá 9/10 na německé lodi, z plavby zámořské pak přes polovici lodi a přes 4/5 jejich nosnosti. Avšak i v zámořské plavbě pobřežní nabývá německá vlajka významu většího a většího. Celá řada německých rejdařství činna jest v tomto směru ve Východní Asii, střední a jižní Americe, v moři Středozemním a různých končinách afrických, úhrnem s 21.000 lodí s 26 mill. reg. t. Mimo to mnoho německých lodí obstarává dopravu mezi vzdálenými neněmeckými přístavy, o nichž podrobnějších dat není. Zvláště asi stoupne toto odvětví německé plavby ve Východní Asii, kde právě koupeno 25 anglických parníků pro dopravu mezi Siamem, nizozemskými osadami a na Jang-tse-kiangu. Úhrnem vykonaly německé lodi (1899) 87.001 námořních plaveb s odpovídajícím tomu prostorem 40,296.280 reg. t.

Nehledě ke krátkým plavbám mezi jednotlivými německými přístavy, k lázeňským cestám, plavbě severoevropské a v moři Baltickém, jest nejnavštěvovanější trať mezi německými přístavy a Anglií. Mezi Brémy, Hamburkem a Kielem s jedné a Grimsby, Harwichem, Hullem, Leithem, Londýnem, New Castlem a West-Hartlepoolem s druhé strany koná se 32 pravidelných plaveb týdně. Do ostatní Evropy plují německé lodi na velikých svých tratích mezinárodních, pouze do Lisabonu jest samostatná trať Slomana, Kosmosu, Severoněm. Lloydu, hambursko-americké spol., něm. východoafrické a portugalsko-oldenburské společnosti. De Freitas udržuje trať do Jaderského moře, do řeckých a tureckých přístavů trať Levantinská a Gläfcke-Hennings. V plavbě asijské (do Penangu, Singaporu, Kalkutty, Hong-kongu, Šang-haie, Jokohamy, Kiau-čou a j.) účastní se nejvíce Lloyd a hambursko-americká, do Australie udržuje pravidelné spojení Lloyd a německoaustralská společnost, do Afriky Woermann a Němecvýchodoafrická společnost. Nejdůležitější pro německé rejdařství však jsou plavby do Ameriky, v nichž dominuje Lloyd a hambursko-americká, potom i německoamerická petrolejová společnost, do Ameriky jižní plují lodi hambursko-jihoamerické společnosti, Kosmosu, Laeisze a j., samostatná německá plavební trať vede z NewYorku do východní Asie (Sloman s hambursko-americkou).

O hospodářském rozpjetí N-ka svědčí také veliké kapitály umístěné v cizině. O zemích evropských není v tom směru nijakého šetření, ačkoliv zajisté zvláště v Evropě východní a jižní umístěny jsou obrovské summy německých peněz. Naproti tomu o zemích zámořských vydal v minulém roce říšský úřad námořní v té příčině přehled, který odhaduje výši kapitálů německých v nich investovaných na 6 milliard mk. Z toho počítá se na severní Afriku kromě Egypta 15–18 mill. mk., na Afriku jižní však 950–960 mill. a na ostatní pevninu asi 5 mill. mk. Na Asii jihovýchodní připadá asi 250 mill. mk., na Cínu 300 mill. mk., na Japan 60 mill. mk., Formosu 55 mill. mk., Přední Indii do 50 mill. mk., na Persii a Arabii po 1–2 mill. a na Koreu 1,7 mill. mk. Pro pevninu australskou počítá se 500 mill. mk., na ostrovy 60 až 70 mill., z čehož přes 50 mill. mk. na Havai. V Americe střední umístěno jest 1–1¼ milliardy mk., z toho asi 400 mill. v Mexiku, v Americe jižní 15–1700 mill. mk. a v Americe severní 2025 mill. mk., z čehož jen 25 mill. případá na Kanadu. Ohromná tato čísla možno ještě spíše pokládati za příliš nízká než přehnaná, takže s jiných stran odhadují se německé kapitály v zámořských krajinách uložené na úžasnou cifru 10 milliard mk.

Státní zřízení

Německé říše spočívá na smlouvách Severoněmeckého spolku s jihoněmeckými státy z r. 1870 a na ústavě říšské ze dne 16.–20. dubna 1871, vešlé v platnost 4. května 1871 a pozměněné 19. března 1888. Podle toho jest N. ústavním spolkem 22 států monarchistických a 3 republikánských, jehož předsedou jest německý císař, kterážto hodnost spojena jest dle versaillské proklamace z 18. led. 1871 dědičně s korunou pruskou. Ke spolkovým státům připojeno zákonem ze dne 9. čna 1871 Elsasko-Lotrinsko jako bezprostřední říšské území, spravované císařem v zastoupení říše. Členům spolku příslušejí v podstatě stejná práva, ač ovšem jich vliv na vedení říšských záležitostí řídí se velikostí a mocí jednotlivých států, pouze Bavorsku a Virtembersku vyhrazena některá práva zvlášť. Proto také těžisko císařské moci spočívá jen v tom, že jest předsedou spolku německých států a panovníkem daleko nejmocnějšího z nich. V této hodnosti přísluší mu právo zastupovati říši v mezinárodním ohledu, vypovídati válku (avšak se souhlasem ostatních států), dle ústavních ustanovení sjednávati smlouvy a spolky v říš. záležitostech, svolávati a rozpouštěti zákonodárné sbory říšské, vyhotovovati a prohlašovati říšské zákony, jmenovati říšské úředníky, rozhodovati svým hlasem v záležitostech vojenských, námořních, celních a říšských financí se týkajících, konečně jest nejvyšším velitelem říšského vojska a válečného námořnictva. Avšak nehledě k těmto jakož i některým mimořádným právům (je-li ohrožena veřejná bezpečnost, a p.) císařským, vykonává veškeré říšské zákonodárství t. zv. spolková rada a říšský sněm.

Spolková rada tvoří svým složením a svojí příslušností federativní podklad říše. Zmocněnci této rady jsou zástupci spojených státův a jejich panovníků, jsou jmenováni těmito a užívají svého hlasovacího práva dle daných jim příkazů. Vykonávají tudíž říšskou vládu jménem svých zmocňovatelů. Jednotlivé státy mají dle své velikosti různý počet hlasů: Prusko 17, Bavorsko 6, Sasko 4, Virtembersko 4, Badensko 3, Hessy 3, Meklenbursko-Zvěřínsko 2, Brunšvicko 2, SaskoVýmarsko, Meklenbursko-Střelicko, Oldenbursko, Sasko-Meiningensko, Sasko-Altenbursko, Sasko-Kobursko-Gothajsko, Anhaltsko, Schwarzbursko-Rudolstadtsko, Schwarzbursko-Sondershausko, Valdecko, Reussko mladší i starší větve, Lippe-Schaumbursko, Lippe-Detm., Lubek, Brémy a Hamburk po 1 hlase, tedy úhrnem 58 hlasů. Spolková rada rozhoduje o předlohách podávaných říšskému sněmu, o jeho usneseních a o provádění říšských zákonů prostou většinou hlasů, nejde-li o případy, kde rozhoduje předseda, a o změnu ústavy, která nesmí býti přijata, vysloví-li se 14 hlasů proti ní. Každý spolkový stát má právo činiti návrhy spolkové radě a dáti je zastupovati na říšském sněmě i tehdy, kdyby nebyly přijaty většinou rady. Při záležitostech, které týkají se jen některých států, rozhodují hlasy pouze těchto státův. Zvláštní důležitost mají výbory sestavované ze středu spolkové rady a to výbor vojenský, v němž zasedají zástupci Bavorska, Saska, Virtemberska a členové jmenovaní císařem, výbor námořní, jmenovaný císařem, a výbory celní a daňový, obchodní a dopravní, železniční, poštovní a telegrafní, soudní a účetní, volené každoročně spolkovou radou. V každém z nich musí býti zastoupeny nejméně čtyři státy. Konečné utvořen byl ze zástupců Bavorska, Saska, Virtemberska a 2 volených členů zvláštní výbor diplomatický, který má kontrolovati mezinárodní zastoupení říše, které jest svěřeno Prusku jako státu předsedajícímu.

Předsedou spolkové rady jest říšský kancléř, jmenovaný císařem ze zástupců Pruska ve spolkové radě, ačkoliv výslovně ústavou tato hodnost nebyla Prusku vyhrazena, jakž zjevno z přímého podotčení, že může jej zastupovati kterýkoliv clen rady. Jest to nejdůležitější říšský úředník, neboť všecka nařízení a rozhodnutí císařská vydávaná jménem říše potřebují k své platnosti jeho podpisu, kterým přejímá za ně zodpovědnost. Možno tudíž označiti říšského kancléře za říšského ministra císařova, kterému přísluší také zastávání práv císaři ústavně příslušejících, zvláště mezinárodní zastupování říše. Jakožto předseda spolkové rady má všecka práva s touto hodností přirozeně spojená, zejména prostředkuje jednání rady s vládami jednotlivých států spolkových a říšským sněmem. Poněvadž pak říšský kancléř bývá zároveň pruským praesidentem ministerstva a ministrem zahraničných záležitostí, spojuje ve svých rukou ústavou zaručená práva nejvyššího říšského úředníka s vlivem a mocí jediné, ve spolku zastoupené velmoci. Tímto spojením zvětšuje se vliv tohoto místa, resp. předsedajícího a zároveň největšího spolkového státu způsobem, který se nesrovnává s právní povahou spolkové říše a uvádí jednotlivé její členy v jistou faktickou závislost na Prusku.

Pod říšským kancléřem pracují četné říšské úřady: úřad spolkového kancléře k vyřizování kancléřovy agendy; zahraničný úřad, říšský úřad spravedlnosti s říšským soudem (v Lipsku), říšský úřad pokladní, říšský úřad poštovní, říšský úřad železniční, říšský úřad vnitra s 11 odděleními (úřad pro domovské právo, úřady disciplinární, statistický úřad Německé říše, normální kommisse cejchovní, úřad zdravotní, pro námořní nehody, úřad patentní, říšský kommissař pro vystěhovalectví, inspektorát pro zkoušení námořníkův a kormidelníkův a pro vyměřování lodí, říšská kommisse pro stížnosti na zemské úřady policejní), správa říšského invalidního fondu, říšský účetní dvůr Německé říše, říšský úřad pro správu železnic v Elsasko-Lotrinsku, úřady říšské banky (kuratorium a direktorium), říšský úřad námořní a kommisse říšského dluhu. Rovněž v podstatě říšským úřadem jest pruské ministerstvo války. V čele říšského úřadu vnitra, zahraničného (s oddělením osadnickým), námořního, spravedlnosti, pokladního a poštovního stojí státní sekretář.

Vedle spolkové rady jest povolán k vykonávání moci zákonodárné říšský sněm, který skládá se ze 397 poslanců volených z celé říše všeobecnými, přímými volbami s tajným hlasováním na 5 let (posléze na r. 1898–1903). Voličem jest každý občan Německé říše nejméně 26letý ve státě, v němž bydlí, kromě příslušníků vojska a válečného námořnictva a potom těch, jimž právo volební odňato. Volen může býti v celé říši každý, rovněž 25letý občan, který jest nejméně rok příslušníkem některého státu spolkového. Počet poslanců stanoven volebním zákonem z 31. květ. 1869 tím způsobem, že v každém spolkovém státě připadá na 100.000 obyvatel 1 poslanec a na zbytek větší než 50.000 obyv. rovněž 1 poslanec, každý pak spolkový stát, ať má jakýkoliv počet obyvatel, volí nejméně 1 poslance. Pozdějšími dodatky k tomuto zákonu rozdělen počet poslanců říšských na jednotlivé státy takto; Prusko 236, Bavorsko 48, Sasko 23, Virtembersko 17, Elsasko-Lotrinsko 15, Badensko 14, Hessy 9, Meklenbursko-Zvěřínsko 6, Sasko-Výmarsko, Oldenbursko, Brunšvicko a Hamburk po 3, Sasko-Meiningensko, Sasko-Kobursko-Gothajsko a Anhaltsko po 2 a ostatní státy po 1. Poslanci nemají diét, jednání sněmu jsou veřejná, k platnému usnášení jest potřebí přítomnosti nejméně 199 členů, sněm rozhoduje prostou většinou i o změně ústavy, práva jeho a výsady poslanecké shodují se celkem s obyčejnými přednostmi zákonodárných sborů.

Předmětem říšského zákonodárství jsou záležitosti tyto: 1. ustanovení o volném stěhování, poměry domovské a usídlení se týkající, státní právo občanské, ustanovení o pasech, cizinecké policii a provozování živností, počítaje do toho pojišťování; 2. zákonodárství celní, obchodní a o daních říšských; 3. zařízení měr a vah a vydávání papírových peněz; 4. všeobecná ustanovení o bankovnictví; 5. patenty; 6. ochrana duševního majetku; 7. organisace společné ochrany německého obchodu v cizině, německé plavby a její vlajky na moři a zařízení společného konsulárního zastoupení; 8. železnictví (vyjma Bavory) a zřizování vodních i pozemních cest k obraně země a všeobecné dopravě; 9. vorařství a plavba po vodních cestách několika státům společných, říční a jiná vodní cla a odznaky plavební (majáky a j.); 10. poštovnictví a telegrafnictví (s výhradou Bavor a Virtemberska); 11. ustanovení o vzájemném provedení nálezů ve věcech občanských a vyřizování rekvisicí vůbec; 12. ověření veřejných listin; 13. společné zákonodárství o právu občanském, trestním a řízeni soudním; 14. vojenství říše a válečné námořnictví (s výhradou Bavor a Virtemberska); 15. opatření policie lékařské a zvěrolékařské; 16. ustanovení o tisku a spolcích. Každý říšský zákon nabývá platnosti v celé říši 14 dní po prohlášení v říšském zákonníku, a sice předcházejí zákony říšské před zákony jednotlivých státův. K platnosti říšského zákona stačí usnesení spolkové rady a říšského sněmu, zákon říšský nepotřebuje tudíž císařské sankce, kterou tu nahrazuje rozhodnutí spolkové rady jako zástupce spolkových panovníkův, a musí býti prohlášen i takový zákon, který přijat byl proti hlasům zástupce pruské koruny, tedy samého císaře. Každý příslušník některého spolkového státu požívá všech občanských práv v každém jiném německém státě, avšak ustanoveni jednoho státu pro jeho příslušníky nejsou závazna pro stát jiný.

V ohledu finančním tvoří Německá říše jednotný říšský fiskus. Říšské finance spočívaly původně jen na clech a příjmech z poštovnictví a doplňovaly se t. zv. poplatky matrikulárními, t. j. příspěvky spolkových států, stanovenými dle počtu jejich obyvatel. Avšak od založení říše rozvinuly se velmi mohutně, a to na dvojím podkladě. Jednak měla se státi říše finančně co možná neodvislou od jednotlivých státův a opatřovány jí tudíž samostatné prameny příjmů, které měly dokonce odstraniti i matrikulární poplatky, jednak zachováván původ. ráz spolkový a samostatné daně říšské připouštěny jen v mimořádných případech. Oba tyto směry, centralistický a federativní, splynuly v jakýsi kompromiss, patrný zejména při nově uložených říšských daních. Příjmy říšské plynou: 1. z majetku a podniků říšských (železnic, mincoven, tiskárny, fondův atd.); 2. z poplatků vybíraných na účet říše, zvl. z poštovních, telegrafních, konsulárních, patentních a j.; 3. ze spotřebních daní říšských vybíraných ze soli, tabáku, kořalky, piva a cukru v zemi vyrobených; 4. z celnictví, v němž tvoří říše s Lucemburkem a rakouskými obcemi Jungholz a Mittelberg jediný celek s vyloučením území svobodného pří stavu v Hamburce, Kuxhavenu, Bremerhavenu a v Geestemünde, potom Helgolandu a malého území v jižním Badensku; 5. ze směnečných poplatků kolkových, daně z karet, nekrytých bankovek a bursovní, poplatků statistických a podílu na zisku říšské banky; 6. pokud příjmy říšské nestačí, vybírají se od jednotlivých států příspěvky matrikulární dle počtu jejích obyvatel, které na rok 1900–1901 stanoveny takto: Prusko 320,855.469 mk., Bavorsko 59,193.009 mk., Sasko 38,144.485 mk., Virtembersko 21,304.345 marek, Badensko 17,458.589 marek, Hessy 10,465.376 marek, Meklenbursko-Zvěřínsko 6,017.576 marek, Sasko-Výmarsko 3,416.707 mk., Meklenbursko-Střelicko 1,022.745 mk., Oldenbursko 3,764.425 marek, Brunšvicko 4,373.539 mk., Sasko-Meiningensko 2,356.978 mk., Sasko-Altenbursko 1,816.172 mk., Sasko-Kobursko-Gothajsko 2,181.697 mk., Anhalt sko 2,954.196 mk., Schwarzbursko-Sondershausko 786.388 mk., Schwarzbursko-Rudolstadtsko 893.264 mk., Valdecko 581.837 mk., Reussko starší větve 679.560 mk., Reussko mladší větve 1,330.858 mk., Lippe-Schaumbursko 415.223 mk., Lippe-Detm. 1,358.295 mk., Lubek 839.268 mk., Brémy 1,978.248 mk., Hamburk 6,865.625 mk. a Elsasko-Lotrinsko 16,608.500 mk. Vydání říšská vztahují se na jednotlivá odvětví říšské správy, říšský dluh atd. Císař německý nemá příjmu z říšské pokladny, nýbrž jen disposiční fond 3 mill. mk. ročně.

Příjmy a vydání říše sestavují se každoročně zvláštním říšským rozpočtem, platným od 1. dubna a schváleným spolkovou radou a říšským sněmem jako zákonodárnými sbory říše, který na r. 1900–1901 jeví se takto:

Příjmy
Cla a daně spotřební	789,725.000 mk.
Říšské poplatky kolkové	66,483.000 »
Poštovní a telegr. správa	393,209.930 »
Říšská tiskárna	7,516.000 »
Železniční správa	86,175.000 »
Bankovnictví	14,854.500 »
Různé správní příjmy	18,554.063 »
Z říš. fondu invalidního	30,076.276 »
Z prodeje býval. pevnostních pozemků	206.655 »
Přebytek z minulých let rozpočtových	30,726.934 »
Přídavek z mimořád. rozpočtu	15,585.869 »
Matrikulární příspěvky	527,662.374 »
Mimořádná úhrada	85,868.411 »
Součet příjmů	2066,644.012 mk.

Vydání
	Běžné mk.	Jednou na vždy mk.
Říšský sněm	699.250	—
Říšský kancléř a kancelář	233.000	—
Zahraničný úřad	12,508.658	21,162.879
Říšský úřad vnitra	48,788.675	3,395.800
Poštov. a telegrafní správa	342,495.126	15,414.924
Říšská tiskárna	5,304.951	2,255.913
Správa říšského vojska	541,521.093	128,596.601
Říšský vojen. soud	262.069	30.000
Správa námořní	78,862.860	78,839.490
Správa Kiau-čou	38.782	9,780.000
Říšská správa spravedlnosti	2,119.362	—
Říšský pokladní úřad	520,294.715	25.300
Říšský železn. úřad	391.910	25.300
Říšský dluh	77,700.500	2,291.638
Účetní dvůr	856.410	—
Správa železnic	58,435.300	21,096.000
Všeobecný pensijní fond	68,164.130	—
Říšský invalid. fond	30,076.276	—
	1783,753.067	282,890.945
Součet vydání                              2066,644.012 mk.

Dluh Německé říše činil roku 1899: 2467,968.400 mk. a skládal se z dluhu Severoněmeckého spolku (17.700 mk.), z půjčky 3½% (1240 mill. mk.), 3% půjčky (1057,950.700 mk.), poukázek pokladových (Schatzanweisungen 50 mill. mk.) a z říšských pokladničních poukázek (Reichskassenscheine 120 mill. mk.). Říšský fond invalidní činí úhrnem 390,967.654 mk. a říšský válečný poklad120 mill. mk. Tšr.

Vojenství. Nejvyšší velení nad veškerým vojskem německým má císař, výjimkou částečnou jest Bavorsko (v. t., str. 518). Ostatní státy konvencemi vojenskými buď si vyhradily jistou samostatnost, nebo úplně se podrobily velení pruskému, vyhrazujíce panovníkům pouhá práva čestná. Nejvyšším ústředním orgánem poradním pro vojsko pozemské pod samým císařem jest »Výbor spolkové rady pro vojsko pozemské a pevnosti« (Ausschuss des Bundesrats für Landheer und Festungen) pod předsednictvím pruského ministra války. Výkonným nejvyšším úřadem jest pruské ministerstvo vojenství, které prostředkuje spojení se samostatnými ministerstvy voj. bavorským, saským a virtemberským. Praesenční počet vojska v míru ustanoven r. 1867 až do konce r. 1871 na 1% obyvatelstva z r. 1867, dále co rok určován zákonodárstvím říšským. Čítá 479.229 mužův. Převedení vojska na počet válečný děje se dle tajného plánu mobilisačního a vojsko tak sesílené dělí se I. na armádu polní, II. zástupy náhradní a III. posádky. Pro sestrojení zeměbrany a doplňování vojska obvody armádních sborů rozděleny na obvody divisijní a brigádní, dále na obvody zeměbranecké a kontrolní. Povinnost jest všeobecná, začíná se dovršeným rokem 17., trvá do dovršení roku 45. a třídí se na povinnost služební a na domobraneckou. Povinnost služební dělí se na povinnost ve vojště řadovém, a to a) na činnou (aktive Dienstpflicht), b) záložní (Reservepflicht), c) zeměbran. (Landwehrpflicht) a d) náhradní záložní (Ersatzreservepflicht). Povinnost ve vojště řadovém trvá 7 roků, z nichž dělostřelci, vojínové jezdečtí a ordonnančníci musí nepřetržitě sloužit pod prapory první 3 roky, všickni ostatní první 2 roky. V zeměbraně 1. výzvy trvá služba 5 roků, 2. výzvy až do roku, kdy branec dovrší 39. rok. Služba náhr. zál. trvá 12 roků, od 20. roku života brancova počítajíc. Domobrana obsahuje všecky brance od 17. do dovršeného roku 45., pokud nepřináležejí vojsku ani námořnictvu. Síla německého vojska v míru na r. 1901:

I. a) pěchota: Prusko 166 pluků, Sasko 16 pl., Virtembersko 10 pl., Bavorsko 24 pl., úhrn 216 pl. se 607 prap. a 377.499 m.;

b) myslivci: Prusko 14 praporů, Sasko 2 pr., Bavorsko 2 pr., úhrn 18 praporův se 12.482 m.;

c) velitelstva okresní: Prusko 225, Sasko 19, Virtembersko 17, Bavorsko 32, úhrn 293 se 6329 m.

II. Jezdectvo: Prusko 73 pluků, Sasko 6 pl., Virtembersko 4 pl., Bavorsko 10 pl., úhrn 93 pl. se 465 setninami (škadron.) a 11 setnin myslivců konných, 69.055 m., 64.604 koní erárních.

III. Dělostřelectvo. a) polní: Prusko 70 pl., Sasko 6 pl., Virtembersko 4 pl., Bavorsko 8 pl., úhrn 88 pl. s 562 batteriemi, 61.465 m., 29.044 koní er.;

b) pěší: Prusko 14 pl., Sasko 1 pl., Bavorsko 2 pl., úhrn 17 pluků se 149 setninami, 23.715 m., 43 koní er.

IV. Zákopnictvo: Prusko 19 prap., 3 pl. železniční, oddíl vzduchoplavců, Sasko 2 pr. a 2 setn. žel., Virtembersko 1 pr. a 1 setn. želez., Bavorsko 3 pr., 1 pr. želez. a oddíl vzduchopl., úhrnem 25 prap. s 98 setninami a 19.550 m.

V. Vozatajstvo: Prusko 17 pr., Sasko 2 pr., Virtembersko 1 pr., Bavorsko 3 pr., úhrn 23 praporů s 8154 m., 4327 koní er.

VI. Zvláštní útvary: Prusko, Sasko, Virtembersko, Bavorsko dohromady 4080 m.

VII. Důstojníci nevplukovaní atd.: Prusko, Sasko, Virtembersko, Bavorsko, dohromady 2725 m.

Úhrn úplný 585.453 m., 98.018 koní er.

Sbory armádní: Sbor gardový Berlín, I. sbor arm. Královec, II. sbor Štětín, III. sbor Berlín, IV. sbor Magdeburk, V. sbor Poznaň, VI. sbor Vratislav, VII. sbor Münster, VIII. sbor Koblenc, IX. sbor Altona, X. sbor Hannover, XI. sbor Kassel, XII. sbor (saský) Drážďany, XIII. sbor (virtemb.) Štutgart, XIV. sbor Karlsruhe, XV. sbor Strasburk, XVI. sbor Mety, XVII. sbor Gdansko, I. sbor bavorský Mnichov, II. sbor bavorský Vircpurk. V těchto armádních sborech jest divisí pěších 43, jízdní 1, v těchto pak divisích jest brigád pěších 105, jízd. 45 a pol. děl. 20.

Jezdectvo třídí se na 10 pluků kyrysnických, 28 pl. dragounských, 20 pl. husarských, 23 pl. hulánských a na 2 pl. jezdcův (saských). Ve stejnokroji ohromnou většinou převládá pro kabátce barva modrá, světlá u jezdectva a u pěchoty bavorské, temná u ostatních; výjimkou myslivci a střelci, pak četnictvo pruské a několik jezd. pluků bavorských mají kabátce temnozelené a několik jezdeckých pl. pruských bílé, husaři mají attily barev různých. Kalhoty téměř vesměs temnošedé, výjimkou bílé. Na hlavách má téměř celé vojsko šišáky, myslivci a střelci mají čáky, husaři kalpaky a huláni známé čapky. Co je na koni, má vysoké boty. Výzbroj skládá se z pušek u pěchoty a myslivců, z karabin u jezdectva, oboje dle soustavy Mauserovy, z revolverův a šavlí pro důstojníky a jezdectvo, kteréž ostatně od nejnovějších dob celé jest ozbrojeno kopími. Děla jsou lehká a těžká se závorem okrouhlým klínem.

Námořnictvo, spravované námoř. kabinetem císařovým, říšským úřadem námořním a vrchním velitelstvím, má 7 obrněných lodí I. tř. pro širé moře, 1 obrněný křižák, 8 obrněnců velikých pro pobřeží, vesměs nových, 5 obrněných lodí pro širé moře, 3 obrněné křižáky a 13 obrněných lodic dělových, vesměs starých, 8 křižáků s obrněnou palubou II. tř. a 2 III. tř., 8 křižákův IV. tř., 5 křižáků torpedových, vesměs nových, 12 neobrněných křižáků, 5 lodic dělových, oboje staré, 12 ničitelů torped, 46 torpedových lodic I., 74 II. tř., vesměs nových, 10 lodí návěstních, 17 lodí školních, 10 lodí pro účely zvláštní. Nový zákon z roku 1898 ustanovil však značné rozmnožení tohoto materiálu a zjednodušené pojmenování druhů lodí, jichž nadále budou: lodi řadové (14), křižáky velké (11) a malé (25), obrněnce pobřežní (8), lodi torpedové, zvlášt. (Spezialschiffe, 13), lodice dělové (18) a lodi školní (16), úhrnem 105 lodí, to 93 s úhrnnými 294.689 tunami, 341.036 silami koňskými a 22.774 m. a 11 ve stavbě. Branná povinnost námořní se vykonává obyvatelstvem pobřežním, strojnictvem a řemeslníky pro stavbu lodí 3letou službou činnou, po které mužstvo posíláno dovolenou na 4 léta k námořní záloze. Potom vstupuje do mořebrany 1. tř. na 5 let. Branci v námořnictvu nesloužící náležejí do 31. roku do mořebrany 2. tř. Roční kontingent 2500 m.

Císařské zástupy ochranné (kais. Schutztruppen). V něm. Africe východní 2223 m., v něm. Africe jihozápadní 755 m., v Kamerunu 527 m. Důstojníci jsou velikou většinou, lékaři, úředníci a j. vesměs Evropané, mužstvo složeno skoro celé z afrických domorodců. Kolik má vojska v ostatních osadách: Togo, Nová Guinea, Marshallovy ostrovy, Samoa a Kiau-čou, neznámo.

Duch vojska německého, zejm. pruského, je naskrz prosáklý čirým militarismem, příslušníci jeho vzněcováni jsouce s hora pokládají se za něco vysoce povzneseného nad občanstvo, zvláště důstojníci urážejí vše kolem sebe, pruští důstojníci i vlastní soudruhy nepruské, nesnesitelnou pýchou a domýšlivostí. Výcvik vojínů je pedantické cepování, kázeň železná, podřízenost slepá, tresty kruté, pořádek vzorně přesný. V zámořských osadách německé vojsko řádí sveřepě. FM.

Zákonem ze dne 17. srpna 1868 byly pro Severoněmecký spolek zavedeny míry a váhy metrické (v. t.), které od 1. ledna 1872 nabyly neomezené platnosti v celé Německé říši. Všecky míry a závaží v říši užívané musí býti cejchovány dle souhlasných předpisů cejchovních, nad jejichž přesným zachováváním bdí normální kommisse cejchovní v Berlíně.

Říšským zákonem ze 4. pros. 1871 nastoupila v Německé říši na místo dřívější měny stříbrné měna zlatá, dle níž razí se z 1 mincovní libry ryzího zlata 139½ koruny s přísadou 1/10 mědi tak, že 125,55 korun váží 1 libru hr. váhy. Desátý díl této mince sluje marka a rozděluje se na 100 feniků. Kromě korun č. desetimarek razí se také dvojkoruny č. dvacetimarky a dle zákona z 9. čce 1873 také půlkoruny č. 5 marky. Parita zlata jest při tom 81 mk. = 100 fr. a 20,43 mk. = 1 lib. sterl. Mince zlaté mají remedium při váze 0,002 a při jakosti u 10- a 20 marek 0,0025 a u 5marek 0,004, základní váha koruny jest 3,9824771 g. Stříbrné mince jsou jen drobnými penězi i razí se ze stříbra mince po 5, 2, 1, ½ a 1/5 marky jakosti 0,900 dle poměru, že 1 libra ryzího stříbra = 100 markám, s remediem v jakosti 0,003 a ve váze 0,010. – Z niklu s přísadou mědi razí se mince po 20, 10 a 5 fenicích a z mědi, do níž přidány 4% cínu a 1% zinku, mince po 2 a 1 feniku. Počet mincí stříbrných nemá převyšovati poměr 10 mk. na 1 ob., niklových a měděných pak 2½ mk. na 1 ob. a nikdo není povinen přijímati říšských mincí stříbrných za více než 20 mk. a niklových i měděných za více než 1 mk. Avšak dosud platí za zákonité platidlo tolary německého ražení, jakož i tolary spolkové, ražené v Rakousku do konce r. 1867 dle mincovního čísla 1 lib. ryzího stříbra = 30 tolarům, takže, ježto zlatá měna německá stanovila relaci zlata a stříbra na 1:15½, rovná se 1 tolar 3 mk. ve zlatě a také v této nominální hodnotě v celé říši se přijímá. Obíhá jich dosud asi za 400 mill. mk. Německé mincovny jsou v Berlíně, Mnichově, Drážďanech (Muldener Hütte u Freiberka), Štutgartě, Karlsruhe a Hamburce, které razí mince pro stát a 20marky ze zlata v prutech i pro soukromníky a jež do r. 1900 narazily zlatých mincí za 3.522,217.655 mk., stříbrných za 515,829.088 mk. a niklových i měděných za 75,923.698 mk., z nichž opět staženo mincí zlatých za 33,237.800 mk., stříbrných za 25,628.147 mk. a niklových i měděných za 30.773 mk., tedy úhrnem naraženo mincí za 4.113,970.441 mk. a opět jich staženo za 58,896.720 mk. Papírové státní peníze jsou říšské pokladniční poukázky (Reichskassenscheine) po 50, 20 a 5 mk., kromě toho obíhají bankovky po více než 100 mk. v úhrnném obnosu do 2 milliard mk., vydávané těmito cedulovými bankami: říšskou bankou (základní kapitál 120 mill. mk.), frankfurtskou bankou (18,7 mill. mk.), bavorskou cedulovou bankou (7,5 mill. mk.), saskou bankou v Drážďanech (30 mill. mk.), virtemberskou cedulovou bankou (9 mill. mk.), badenskou bankou (9 mill. mk.), bankou pro jižní N. (15,7 mill. mk.) a bankou brunšvickou (10,5 mill. mk., bankovky této banky připuštěny jsou jen ve vévodství Brunšvickém). Vydávání bankovek kromě říšské banky vázáno jest na říšskou koncessi a nikdo není povinen přijímati je při platech, jez konati se mají ve zlatě.

Tak jako téměř ve všech jiných zjevech státního života stalo se N. v pravém slova smyslu velmocí světovou, tak i rozvojem koloniální své moci postavilo se v krátké době mezi nejpřednější osadnické státy světa, z nichž předčí je dnes zámořskými državami jen Anglie a Francie. Ovšem i zde mělo N. již dobu své slávy za časů hanzy, jejíž obchodní osady roztroušeny byly v nejrůznějších končinách. Avšak s úpadkem hanzovní moci zanikla tato čásť německého panství a ani pozdějšími pokusy zvláště za Velkého kurfiršta podnikanými nepodařilo se získati trvale nějaký majetek koloniální. Teprve po sjednocení říše nastala velmi účinná osadnická činnost německá především se strany soukromé založením celé řady společností zabývajících se snahami koloniálními, jako: ústředního spolku pro obchodní zeměpis a podporu německých zájmů v cizině (r. 1878 v Berlíně), který má pobočné spolky v Lipsku, Barmenu, Kamenici, Freiburce, Jeně, Kasselu, Marburce, Štutgartě, jižní Brazilii (10), Argentině (2) a Australii; spolku pro obchodní zeměpis a osadnickou politiku (r. 1879 v Lipsku); západoněmeckého spolku pro kolonisaci a vývoz (r. 1881 v Důsseldorfu); mnichovského spolku k ochraně německých zájmů v cizině (r. 1882); němec. koloniálního spolku (r. 1882 ve Frankfurtě n. M.; od r. 1885 v Berlíně) a společnosti pro německou kolonisaci (r. 1884 v Berlíně), kterážto poslední dvě sdružení splynula r. 1887 v německou koloniální společnost v Berlině. Nejdůležitější časopisy, podporující nové toto koloniální hnutí německé, jsou »Export« a »Deutsche Kolonialzeitung«.

Pohnutky těchto osadnických snah leží převahou, ale ne výlučně v rozsahu a způsobu německého vystěhovaleckého ruchu. Doufalo se totiž především, že naleznou se kraje příhodné klimaticky, hospodářsky a politicky pro německé vystěhovalce, kteří by mohli v nich zachovati svůj národní charakter. Při tom obrácena pozornost k subtropickým územím jižní Ameriky, avšak při tom nijak nepomýšleno na válečné dobývání, ani na spolupůsobení státní moci vůbec, nýbrž jen na organisaci soukromou a zalidnění příslušných krajin obyvatelstvem většinou německým. Tím měla býti německé národnosti získána nová území jako protiváha ohromnému territoriálnímu rozpjetí Anglosasův a Rusův. Veliký vliv na vznik a rozvoj těchto snah měly také historické vzpomínky na doby hanzovní moci a slávy. Rovněž pokládáno účastenství N-ka na zámořské kultuře za důležité a prospěšné výchově německého národního charakteru. Tím také mělo býti německému námořnictvu opatřeno pole širší činnosti v míru. Užitečnými zdály se německé osady i k deportaci a vypovězení zvláště politických provinilců. Průmyslový rozmach říše potřeboval území, kde by jednak docházely jeho výrobky bezpečného odbytu, jednak by se produkovaly suroviny a plodiny potřebné obyvatelstvu průmyslovému. Německý kapitál nenalézal již dávno v mateřské zemi náležitého zužitkování a plynul z velké části do ciziny. Tyto a podobné úvahy a naděje nedošly ovšem splnění skutečnými událostmi, avšak měly ten praktický výsledek, že státní moc obrátila svoji pozornost ke kolonisačním pokusům soukromým a rychle získala říši ohromné državy zámořské, zvláště v Africe, potom i v Tichém okeáně a posléze v Číně.

Německé osady v Africe (Togo, Kamerun, Německá Jihozápadní Afrika a Německá Východní Afrika) zaujímají úhrnem 2,352.860 km² s 11,700.000 ob., mezi nimi 4505 Němců. V Tichém okeáně osada Nová Guinea (Země císaře Viléma, Bismarckovo souostroví a ostrovy Šalamounovy, Východní Karoliny, Západní Karoliny a Mariany) měří 241.136 km² s 383.500 ob., z nichž 258 Němcův, ostrovy Marshallovy 415 km² s 16.000 ob., z nichž 71 Němců, a ostrovy Samojské 2572 km² s 31.600 ob., z nichž 400 Němců, tedy úhrnem osady tichomořské mají 244.123 km² a 431.100 obyv., mezi nimi 729 Němcův. Konečně koncem r. 1897 najato území kolem zátoky Kiau-čou v čínské provincii Šang-tungu (515 km² s 84.000 obyv.), odkudž zajisté německý vliv rozšíří se hluboko do úvalu ř. Hoang-ho. Celkem zaujímají tato t. zv. »ochranná území« německá plochu 2,597.498 km² s 12,215.100 ob. Dle zákona ze 4. dub. 1886 podléhají osady přímo císaři v zastoupení říše.

Císařským rozhodnutím ze dne 3. srpna 1871 byl stanoven nový znak Německé říše: černý, jednohlavý orel napravo hledící s rozpjatými křídly, červeným, vytaženým jazykem a červenými spáry. Na prsou leží mu stříbrný pruský štít s černým, jednohlavým orlem se zlatým zobákem a spáry a s červeným jazykem, ozdobený královskou korunou, který drží v pravém spáru královské žezlo a v levém modré říšské jablko se zlatým obroučkem a křížem. Křídla jeho jsou protknuta dvěma zlatými stvoly jetelovými a na prsou má hohenzollernský rodinný štít rozdělený na 4 stříbrná a černá pole. Kolem pruského štítu vine se řetěz řádu černého orla. Nad hlavou říšského orla vznáší se říšská koruna, od níž na obě strany odletují dvě zlaté, arabeskami zdobené stuhy.

Říšská koruna sestává ze zlatého kruhu tvořeného 4 většími a 4 menšími, střídavými štítky, osázenými diamanty, z nichž větší mají uprostřed diamantový křížek a menší diamantového říšského orla s hvězdou. Na větších štítcích spočívají zlaté obloučky, v jejichž vrchole jest v ornamentě uložené modré říšské jablko. Koruna jest podložena žlutou, brokátovou čepičkou, která vyčnívá do polovice obloučků.

Hlavním městem Německé říše a první residencí císaře jest Berlín.

Z přebohaté literatury, jednající o různých poměrech Německé říše, některé novější zvláště zde použité spisy jsou: Forschungen z. deutschen Land.- u. Volkskunde (vyd. Lehmann a Kirchhoff ve Štutgartě od r. 1885); Penck, Das Deutsche Reich (I. díl Kirchhoffovy »Länderkunde v. Europa«, Praha a Lips., 1887); Daniel, Deutschland n. seinen physisch. u. polit. Verhältnis. (Lips., 1893); Neumann Keil, Ortslexikon des Deutschen Reichs (t., 1894); O. Richter, Das Deutsche Reich (Praha a Lips., 1891); Dr. Friedrich Ratzel, Deutschland (Lipsko, 1898); Marshall, Die deutschen Küsten (t., 1897); Lepsius, Geolog. v. Deutschland (Štutgart, 1889); K. Keilhack a E. Zimmermann, Verzeichniss v. auf Deutschland bezügl. geolog. Schriften u. Kartenverzeichnissen (vydává král. prus. zem. geol. ústav, Berlín, 1897); Jul. Berthold, Die Niederschlagsverhältnisse in den deutschen Gebirgen (Lipsko, 1897); E. Herrmann, Rückblick auf das Wetter in Deutschland 1897 (»Anna len der Hydrographie und maritimen Meteorologie«, Berlín, 1897); F. Fitger, Die Zunahme der Bevölkerung Deutschlands (t., 1897); Adolf Tromnau, Die deutsche über seeische Auswanderung (»Deutsche Rundschau für Geographie und Statistik«, pros. 1899); F. Roux, Le développement économique de l'Allemagne (Limoges, 1897); Dr. Vosberg-Retzov, Das britische Weltreich u. der deutsche Weltbewerb (Berl., 1898); Dr. Gustav Schmoller, Die wirtschaftl. Zukunft Deutschlands (Štutgart, 1900); Georges Blondel, L'essor industriel et commercial du peuple allemand (Paříž, 1900); Dr. R. Jannasch, Die deutsche Volkswirtschaft und die Handelsverträge (Berlín, 1901); Georges Blondel, Études sur les populations rurales de l'Allemagne (Paříž, 1897); Dr. W. Lotz, Der Schutz der deutschen Landwirtschaft (Berlín, 1900); týž, Die Ideen der deutsch. Handelspolitik (Lipsko, 1892); Dr. Alois Kraus, Die handelspolit. Lage Deutschlands (Praha, 1900); Statistik d. Eisenbahnen Deutschlands (Berlín od r. 1880); Sympher, Die Zunahme d. Binnenschifíahrt in Deutschland (t., 1899); Dr. W. Lotz, Verkehrsentwickelung in Deutschland (Lips., 1900); M. Sayous, Les banques allemandes (Paříž, 1899); Dr. Vosberg-Retzov, Die amtl. Statistik des deutschen Aussenhandels (Berlín, 1898); Auswärtiger Handel des deutschen Zollgebietes (vyd. říš. úřad vnitra); Deutsches Handelsarchiv (Berl. od r. 1880); Dr. P. Voigt, Deutschland und der Weltmarkt (Štutgart, 1900); Dr. Jan Zítek, Soutěž Anglie a N-ka na světovém trhu (Chrudim, 1899); Handbuch für die deutsche Handelsmarine; Die Steigerung der deutschen Seeinteressen von 1896 bis 1898 (vyd. říšským úřadem vnitra); R. Werner, Die deutsche Flotte (Mnichov, 1898); E. von Halle, Die Bedeutung des Seeverkehrs für Deutschland (1898); týž, Die Entwickelung u. Bedeutung der deutschen Rhedereien (Štutgart, 1900); A. von Wenckstern, Die Schaffung und Erhaltung der deutschen Schlachtflotte (Lipsko, 1899); Erdmann. Deutschlands Seeherrschaft im XX. Jahrhundert (Berlín, 1900); Die deutsch. Kapitalanlagen in überseeischen Ländern (vyd. říšským úřadem námořním); Treptow, Wüst a Borchers, Bergbau und Hüttenwesen (Lipsko, 1900); F. Zahn, Die Entwickelung der deutschen Textilindustrie (»Jahrb. für Nationaloekonomie«, sv. XV., str. 781); týž, Die deutsche Spielwaarenindustrie (t., sv. XVI., str. 673); Die deutsche Glasindustrie (»Export«, 1899, str. 404); Dr. K. Oldenberg, Über Deutschland als Industriestaat (Gotinky, 1897); Störk, Handbuch der deutschen Verfassungen (Lipsko, 1884); Handbuch des Deutschen Reichs (vydává říšský úřad vnitra); Kürschner's Staats-, Hof- und Kommunalhandbuch des Reichs u. der Einzelstaaten (vychází ročně v Eisenachu); F. von Stengel, Deutsche Kolonialpolitik (Berlín, 1900); Hassert, Deutschlands Kolonien (Lipsko, 1899); R. hrabě Stillfried, Die Attribute des neuen Deutschen Reiches (Berlín, 1882); všeob. důležitost mají publikace císař. statist. úřadu, totiž: Statistik des Deutschen Reichs, Statist. Jahrbuch, Vierteljahreshefte a Monatshefte zur Statistik des Deutschen Reichs; novější zeměpis. literat. N-ka uvádí: A. Kirchhoff a K. Hassert, Ber. über d. neuere Litteratur z. deutschen Landeskunde (Berlín 1901).

Mapy: Karte des Deutschen Reiches (1:100.000, vydává kartografické oddělení král. prus. zeměměřického bureau); Rich. Lepsius, Geologische Karte des Deutschen Reiches (1:500.000, Gotha, 1897); W. Koch a C. Opitz, Eisenbahn- und Verkehrs-Atlas von Deutschland (1:600.000, Lipsko, 1897); Übersichtskarte der Eisenbahnen Deutschlands (1:1,000.000, zpracována v říš. úřadě železničním, Berlín, 1897); W. Liebenow, Karte von Deutschland zur Übersicht der Eisenbahnen (1:1,250.000, t., 1897); C. Lehmann, Bahnpostkarte vom Deutschen Reiche (1:2,000.000, t.,1897); Postleitkarte (1:450.000, zpracována v kursovním oddělení říšského poštovního úřadu, t., 1897); Karte der Garnisonen des Reichshecres am 1. Oktober 1897 (1:900.000, vydána kartografickým oddělením král. pruského zeměměřického bureau). Tšr.

Jazyk.

Německý jazyk náleží do čeledi indoevropských a v této do skupiny germanské, čině s fríským a anglosaským (nyní anglickým) větev západní, kdežto jazyk gotský (s příbuznými) a jazyky skandinavské č. severské počítají se za větev východní. V něm. jazyku zase rozeznávají se tři veliké větve, jež dle zeměpisné polohy označují se jmény dolnoněmecká (v nížinách při Baltu a moři Severním č. Německém), hornoněmecká (v jižních hornatinách až do Alp), středoněmecká uprostřed mezi oběma prvníma. Každá z těchto větví dělí se dále v nářečí a podřečí, z nichžto zde vytčena buďtež toliko hlavní: dolnoněmecká jsou nářečí (dolno-) saské a nizozemské (č. nízofrancké); hornoněmecké jsou dialekty bavorsko-rakouský a švábsko-alamanský (šv. hlavně ve Virtembersku; al. ve Švýcařích a Elsasku). Rozdělení středoněmeckých nářečí není ještě dosti ustáleno a názvy kolísají; ale liší se hlavně dvě skupiny; západní středoněmecká č. francká s podřečími středofranckým (v Porýní od Düsseldorfu po Trevír, ve vestfálském kraji siegenském, v severo-západním koutě Nassavska, v Lucemburce a v severozápadní části Lotarinska), rýnofranckým (v ostatku Lotarinska, v jižní části pruského Porýní, v Hessích, v severní části Badenska, ve Falci a sev. Elsasích) a horno- č. východofranckým (v bavorských Francích, Kobursku, Meiningensku, Vogtlandě); východní středoněmecká skoro úplně v krajinách původně slovanských, nyní poněmčených, s podřečími durynským, hornosaským a slezským. – Dělení toto zakládá se hlavně na tom, kterak souhlásky tak řeč. okamžité (v. Hlásky) z původního germanského stavu (jak se jeví hlavně v gotštině) dále se přetvořily posunutím t. řeč. druhým čili hornoněmeckým. (O prvním č. germanském posunutí v. Germanské jazyky.) Tím totiž 1. prvotně germanské souhlásky temné (tvrdé) přešly buď (a to na počátku slova, ve zdvojení, a za jinou souhláskou) ve dvojhlásky č. affrikáty: (t > tz, p > pf, k > kh) anebo (mezi samohláskami a na konci slov) ve třivé č. frikativy: (t > zz, p > ff, k > hh) a 2. původně germanské souhlásky jasné (měkké) přetvořily se v temné (d > t, b > p, g > k). Tohoto posunutí (zhruba-li se věc vezme a nehledí-li se k některým odchylkám v podrobnostech) dolnoněmčina nesúčastnila se vůbec a odlišila se takto značněji od obou druhých skupin; hornoněmčina a ze středních nářečí východofrancké (které se proto přímo počitává k hornoněmeckým) provedly je skoro úplně; ostatní střední nářečí (středofrancké a rýnofrancké) posunula pouze souhlásky původně temné (v affrikáty a frikativy), nikoli však souhlásky původně jasné (v temné). Odtud se vysvětluje, ze souběžně jdou tvary (staro) saské a (staro) hornoněmecké takto:

1. se zubnicemi:
s. tiohan	swart	settian	ėtan	fôt
hn. ziohan	swarz	setzen	ėzzan	fuoz
2. s retnicemi:
s. plegan	helpan	skeppian	opan	skip
hn. pflegan	helphan	skepfen	offan	skif
3. s hrdelnicemi:
s. korn	werk	wekkian	makôn	ik
bav. chorn	werch	wecchan	machôn	ih
4. přechod jasných v temné:
s. dohter	beran	geban
bav. tohter	peran	kepan.

Méně pronikavé byly dialektické rozdíly v oboru samohlásek.

Historicky rozeznávají se v rozvoji německého jazyka tři doby, a to stará od nejstarších památek zachovaných až do polovice (nebo do konce) století XI.; střední odtud až do konce stol. XV.; nová odtud do nynějška. Přechody ovšem jsou nenáhlé a určitých hranic mezi těmito dobami nelze stanoviti, poněvadž rozvoj jazyka jest nepřetržitý. Rozdíly tu jeví se hlavně v samohláskách. 1. Kdežto v době staré vedle kmenových slabik (jež mají hlavní přízvuk) i slabiky předponové a příponové drží ještě starou rozmanitost hlásek plných, v době střední většina těchto podružných (méně přízvučných nebo zcela nepřízvučných) slabik přestává na bezbarvém e, jež zhusta i vysuto n. odsuto (na př. nerita > nerete > nerte; salbôta > salbete > salbte; furisto >fürste >fürst). 2. Pak také rozšířeno jest přehlasování, jež ve staré době obmezeno bylo skoro pouze na a > e (û > iu), ve střední době rozšířeno jest na všecky hlásky, jež ho byly schopny (â > ae, o > ö, ô > oe, u > ü, û > iu, ou > öu, uo > üe). Samohlásky nové doby pak (m. j. podřízenější zjevy) hlavně liší se od středohn. tím, že 1. téměř všecky prvotně krátké samohlásky kmenové před jednoduchou souhláskou (působením přízvuku) jsou prodlouženy (na př. němen > nehmen, vil> viel); 2. naopak mnohé délky se zkrátily (zvláště před zdvojenou souhláskou, na př. brâhte > brachte, dâhte > dachte; wâfen > waffe); 3. staré dvojhlásky uo, üe, ie se stáhly v prosté délky û, ü, î (guot > gut, güete > güte, tief [vysl. ti-ef] > tief [vysl. tîf]); a naopak 4. staré délky î, ű, ü (psáno iu) se rozvedly ve dvojhlásky ei, au, äu (mîn > mein, hûs > haus, hiuser > häuser). Tím vším (a pravopisem velmi nedůsledným a nedokonalým) i vzezření i znění jazyka valně jest pozměněno.

Z první doby (staré) jsou památky zachovány ze všech nářečí, ač ovšem nestejným počtem, ale přece tak, že viděti jest, že nebylo žádného jednotného jazyka spisovného. Ani v době střední k nijaké úplné jednotě se nedospělo, ač v literární tvorbě aspoň vlastně hornoněmeckých básníků, zejména ve XIII. stol., pozoruje se jakési ustálení v jednotnější řeč. Základem jejím je nářečí švábské, ale tak, že z posunutí starých jasných (měkkých) souhlásek zachován pouze přechod d > t (na př. dohter > tochter), kdežto b. a g. zavládly po způsobu nářečí franckých. Ale vedle spisů v této jednotnější řeči složených jsou také jiné v ostatních nářečích, která zvláště ve stol. XIV. a XV. domohla se zase rozhodnější vlády. Teprve v nové době zjednána jest na veliký prospěch národa i literatury jednotná německá řeč spisovná. Uchystána byla tím, že v císařských úřadech a listinách odtud vydávaných znenáhla ustalovala se jednotnější řeč t. zv. kancelářská, nejdříve v Lucemburské kanceláři v Čechách, potom v Habsburské ve Vídni, u knížat saských v Míšni. Základem tu byla od počátku směs střední němčiny (hornosaské č. míšeňské) s bavorsko-rakouskou, jak se přirozeně vytvořila na soumezí obou dialektův. Přirozenou potřebou vespolného dorozumívání vláda řeči kancelářské se šířila, rozdíly dialektické se otíraly, tvary a zásoba slovní vyrovnávaly. Za reformace Luther této (saské) řeči kancelářské použil ve svém překladě biblí a svých hojných ostatních spisech polemických a didaktických, a tou měrou přispěl k rozšíření a upevnění jejímu, že často nazývá se i tvůrcem nové řeči spisovné. Řeč tato, do značné míry uměle ustálená, ostatně nebyla hned a najednou obecně přijata. Nejdéle odporovaly krajní končiny německého území, Švýcary a kraje přímořské; ano v Nizozemí řeč Lutherova vůbec platnosti nenabyla, tam vyvinuly se na základě domácích nářečí jiné spisovné řeči dvě: nizozemská č. hollandská (v. t.) a flámská č. vlámská (v. t.). Ale v ostatních krajích vlastního N-ka asi ve stu letech jednota byla zjednána i upevněna. Nářečí lidová ovsem žijí dále svým životem a přirozeným vývojem neustále od pevnější řeči spisovné se vzdalují; však literárně vzdělávají se leda z libůstky jednotlivců. (Dolnoněmeckému dialektu nyní říká se plattdeutsch.)

(Podrobné poučení ve všech otázkách, týkajících se německého jazyka a jeho příbuzných, podává H. Paul, Grundriss der germanischen Philologie [2. vyd. ve 3 svaz. Štrasburk, Trübner], kde se vykazuje též hojná literatura pomůcek. Srov. zvláště: J. Grimm, Deutsche Gramm.; W. Wilmanns Deutsche Gramm.; W. Braune, Althochd. Gramm.; H. Paul, Mittelhochd. Gramm.; Dr. Fr. Willomitzer, Deutsche Grammatik. – Slovníky: Graff, Ahd. Sprachschatz; [Benecke] Müller & Zarncke, Mhd. Wörterbuch; M. Lexer, Mhd. Handwörterbuch; týž Taschenwörterbuch; J. a W. Grimm, D. Wörterbuch (dosud nedokončen); M. Heyne, H. Paul; Fr. Kluge, Etymol. Wörterbuch a j.; J. Grimm, Gesch. d. deutsch. Sprache; H. Rückert, Gesch. der neuhochd. Schriftsprache; O. Behaghel, Die deutsche Sprache.) VM.

Literatura.

Přehlížíme-li literat. národa po řadě století, jest snad nejpřiměřenější, přimknouti jednotlivé fase literatury k historii a vývoj literatury sledovati zároveň s průběhem dějinných událostí. Tu pak přirozeně vzniknou dvě periody nejvýznačnější, doba předhistorická a doba historická. Údobí předhistorické sahá od dob nejstarších až k době, kdy národ německý činně zasahuje v dějiny světové. Psaných památek literárních z doby této, jakož vůbec z doby předkřesťanské, není, ačkoli měli Germani zvláštní písmo, runy, jehož se užívalo k účelům věšteckým. Tím ovšem není řečeno, že by v době předhistorické nebylo lze mluviti o jejich životě duševním. I v dobách nejdávnějších duch lidský hlásí se k životu. Germani tak jako národové indoevropští vůbec měli své náboženství, svou mythologii, měli představu o něčem vyšším, co jest mimo člověka, oduševňovali a zosobňovali přírodu, s níž žili v neustálém styku, a zjevy přírodní přičítali působení neviditelných bytostí vyšších. S neurčitostí jejich představ souvisela víra v tyto bytosti a jejich fantasie této víře dávala výraz při obětech, slavnostech pohřebních, slavnostních průvodech a důležitých událostech vůbec, jež byly provázeny významnými slovy a rhythmickými pohyby. Tacitus ve své Germanii dosvědčuje náboženský kult Germanů, provázený slavnostními písněmi. Byly to písně sborové a nazývaly se laikas. Také když táhli do boje, vzývali bohy a sobě dodávali odvahy zpěvem, který slul barditus; dle toho, zda zněla píseň silněji či slaběji, usuzovali o výsledku bitvy a aby sílu zpěvu zvýšili, dávali před ústa štít; odtud to jméno (Schildgesang). Padlé hrdiny velebili písněmi tak jako slavné činy předků, nescházelo zpěvu při hostinách, za zpěvu svatebního nevěsta odcházela do nového domova. Proti těmto písním sborovým dosvědčena je však také poesie, kterou přednášeli jednotlivci, a to při průpovědech zaříkacích; vzácným dokladem tohoto druhu poesie jsou dvě průpovědi, jež arci napsány byly teprve ve stol. X., dvě zaříkací průpovědi meziborské, Merseburger Zaubersprüche, s nichž ráz pohanský není posud setřen a jež jsou prosty všeho živlu křesťanského. Starou poesii tuto vyznačuje verš alliterující.

V 2. polovici II. stol. strženi byli kmenové germanští, jejichž sídla se prostírala od moře Baltického až k Predělu a na jih až k slezským hranicím, proudem stěhování národů; vystupují na jeviště dějin světových, počíná se jejich doba historická. Proudem tím střetl se národ germanský se vzdělaným, mocným světem římským. Vandalové ohrožují říši Římskou na Dunaji, a r. 214 při severním pobřeží moře Černého s Římany poprvé se utkají Gotové, kmen, který zahajuje germanské křesťanství a stojí v čele germanské literatury. Geniální biskup jejich Wulfila (r. 311–383), horlivý hlasatel víry křesťanské a věrný zastánce arianismu, přeložil národu svému bibli, snad ne celou, ale jistě Nový zákon, učiniv éthický podklad a zásady nového učení přístupným lidu způsobem, který byl dalek vší spekulace; dovedl toho proto, že dílem svým vyhověl duchu gotskému. A nejenom to, on vytvořil také zvláštní písmo a jazyk gotský učinil tak pro věky budoucí východiskem jazykozpytného badání. Obé jest velký čin, který však cele oceniti měly teprve věky příští. Neboť kmenové východo germanští přes jednotnou konfessi nedovedli čeliti církvi orthodoxní, ani zaujmouti místo mezi civilisovaným světem ostatním; svůj úkol dějinný vyplnili záhy. Za to tím déle udržela se upomínka na ně v poesii. To hnutí dějinné, jež je zachvátilo, dalo vznik německé pověsti bohatýrské. Epické básnictví boha týrské dosvědčeno jest již u Gotů. Jordanes zmiňuje se o starých písních, jimiž opěvovali své tažení od Visly k Černému moři. Ale národ gotský sám ani v této poesii se neudržel; pověsti bohatýrské nešlo o celý národ, nýbrž o jednotlivce; tito svými vynikajícími činy stali se předmětem národní poesie epické. Jest to především Ermanarich († 375), za něhož říše Gotská podlehla Hunům, a Theodorich († 526), zakladatel říše Východogotské v Italii. Burgundové vzpomínali Gundikara, za něhož říše jejich podlehla Hunům, později Frankům (r. 437), a Hunové sami želeli porážky a smrti Attilovy a ztroskotání obávané říše jeho. U kmenů západogermanských významu nabyl Chlodvik, zakladatel říše Francké, a jeho syn Theodorich i vnuk Theodebert, jejichžto památka udržela se v pověsti o Hugdietrichovi a Wolfdietrichovi; pěkného rozvoje dospěla pověst bohatýrská u Langobardů, jak dosvědčuje Paulus Diaconus. Tato poesie šířila a udržovala se arci pouze ústní tradicí, která žila jednak mezi lidem samým, jednak se sdělovala pěvci z povolání, putujícími po dvorech panovnických a k jednotlivým kmenům; typem je jich jest onen widsíd (daleko putovavší, der Weitgereiste), o němž mluví báseň anglosaská ze VI. stol. Epické písně tyto, vzniklé pod dojmem událostí historických, bývaly slučovány s mythy, a tento živel historicko mythický vyznačuje je v podobě, v jaké přešly a později trvale zaznamenány byly hlavně v poesii staroseverské.

Epochální událostí pro literaturu německou bylo, když po Gotech také ostatní kmenové němečtí přijali křesťanství. V tom vůdčí úloha připadla Frankům, jejichž král Chlodvik učinil panství římskému v Gallii konec a kteří na rozdíl od Vandalův a Burgundů hlásili se ke katolicismu. Tím se dostali v úzký styk se vzdělaností římskou, a s rozšiřováním víry katolické spojovali také šíření kultury, zejména když novou víru přijali také Alamani, Anglosasové, Frísové, Bavoři a Durynčané. Horliví missionáři usilovali o reformu církve, v níž přirozeně byla víra s počátku něčím ryze vnějším a teprve znenáhla poznání její přecházelo v hlubší cit. Východiskem těchto snah stal se přísně asketický klášter, jejž v Luxeuilu založil irský mnich Columban; jeho žák založil důležitý klášter sv. – havelský, a přesnou organisací snahy ty utvrdil apoštol Němců Bonifác (v. t. 1). Pečoval o vymýcení náboženských živlů pohanských, o jednotu učení a ritu, zakládal kláštery, zaváděl řeholi benediktinskou; zásady své uplatnil nejprve v církvi hessko-durynské a bavorské a chtěl tak reformovati také franckou; dílo to provésti mu však nebylo dopřáno, ale pokračoval v něm Pipin a dokonal je Karel Veliký. Karlu Velikému více nežli Bonifácovi na srdci ležela právě stránka kulturní. Především šlo o vzdělání mnichův a těch, kdo se jimi měli státi; měli se seznámiti s literaturou římskou, Columban sám skládal latinské básně, rovněž Bonifác, který také kompiloval grammatickou a metrickou učebnici. Záhy přihlíželo se také ku vzdělání kněží světských. Při sídlech biskupských zakládány školy a stanoveny požadavky a míra vědění, jímž duchovním bylo vykázati se: žádáno trivium (grammatika, dialektika, rhetorika) na stupni nižším, quadrivium (arithmetika, geometrie, astronomie, theorie hudby) na stupni vyšším. Karel Veliký vydal nařízení, kterými se přikazovalo i laikům osvojiti si nejen základy víry, ale i znalost čtení. A jako pečoval o vzdělání lidu, tak dbal i o vzdělání dvora. Také členové rodiny panovnické a rodin šlechtických měli si osvojiti náležité vzdělání, jak tomu ostatně bylo již za Merovingův. Karel sám byl znatelem vzdělanosti antické, povolával učence z Italie ke dvoru, sám se dal vyučovati v grammatice, při dvoře jeho působili Alcuin a Paulus Diaconus. Šlo tu o vzdělání vyšší a to přecházelo i na kruhy širší. Alcuin založil klášterní školu v Toursu, Hrabanus Maurus ve Fuldě a ty staly se střediskem snah vzdělávacích, přecházejících na kláštery a školy jiné. Vznikla tak literatura theologická, grammatická, encyklopaedická a básnická, povstávají kroniky světské i klášterní, pěstována historiografie dvorská, Einhard podle Suetonia napsal životopis Karlův. Vše to jest arci pouhou reprodukcí nebo kompilací ze starých spisovatelů duchovních i světských, názory svými tkvící v pojímání biblickém, a všechno to sleduje jeden cíl, osvojiti si jazyk latinský jakožto jazyk literatury klassické a křesťanské. Ale přes to byly to přece průkopy k základům vlastní literatury německé. Jisto však jest, že tradice epické poesie národní i nyní žije dál. Karel Veliký dal dokonce, jak tvrdí jeho biograf, staré písně sebrati, ale sbírka ta, jež by měla význam nedocenitelný, zanikla; langobardské dějiny Paula Diacona čerpány jsou z tradice národní. Stkvělým svědectvím dalšího trvání poesie národní jest báseň, která se po staletí udržela až do dob Karlových a za jeho doby poprvé byla napsána: píseň o Hildebrandovi (v. Hildebrandslied). Jest to slavný dokument staroněmecké poesie národní a spolu jediný. Objevena byla v klášteře Fuldě, nyní nachází se v Kasselu spolu s latinským kodexem, na jehož první a poslední stranu s počátku IX. stol. byla napsána. Motiv je vysoce tragický: jde o silný konflikt mezi pokrevenstvím a ctí bohatýrskou, v němž se ocitnou otec se synem, zcela ve smysle názoru staré doby. Tragiku motivu báseň tlumočí vážnými, zádumčivými verši alliterujícími, jež přes fragmentárnost dají tušiti výsledek, vítězství synovo. Spolu jest píseň o Hildebrandovi filologické unicum: psána jest podivuhodnou směsí tvarů dolnosaských a hornoněmeckých, a lze to vysvětliti tak, že báseň původně dolnosaskou z chatrné paměti napsal písař hornoněmecký, dle této předlohy pak vepsali ji dva písaři ve zmíněný kodex, sami pro ni nemajíce náležitého porozumění; proto text vykazuje hojně porušení a mezer. Ale jest to památka vzácná, která se udržela přes nepříznivé okolnosti, jež básnictví národnímu nastaly snahami církve. Ta jala se jazyka německého užívati k účelům vlastním. Latinské slovníky byly opatřovány německými výklady, byly činěny glossy, sestavovány glossáře, z nichž nejstarší jest Vocabularium Sancti Galli z VIII. století, mylně přičítaný sv. Havlu; vznikaly verse interlineární, jestliže se glossovalo slovo od slova, a to nejen významově, nýbrž i grammaticky, jako při sv.-havelské řeholi benediktinské z IX. stol., a od těchto překladů neúplných a úryvkovitých přešlo se k překladům souvislým, aby se nové učení rozšířilo mezi lid. Sepsány křestní formule, z nichž nejstarší jest saská (r. 772), vykládána modlitba Páně, vyznání víry na základě orthodoxních výkladů (katechismus Weissenburský, frisinský výklad Otčenáše), obě modlitby také překládány. Věřící musili se jim učiti z paměti, duchovní měli povinnost konati homilie v řeči lidu. Dochovala se i fragmentární sbírka překladů, určená asi pro kruhy dvorské; nejdůležitější z nich jest překlad spisu, v němž Isidor Sevillský hájí pravd učení křesťanského proti Židům, nejlepší, co za Karla Vel. bylo napsáno staroněmeckou prosou. Z nařízení Karlova pořídil Paulus Diaconus latinskou sbírku homilií, později takovou sestavil Hrabanus Maurus, aby duchovní při liknavosti, kterou dosti ještě dávali na jevo, mohli z nich čerpati pro kázání v řeči německé. Všechno to vznikalo z potřeby praktické. Bylo však málo účinno vštěpovati lidu nové učení spekulativními traktáty theologickými a pouhým výkladem Písma a modliteb. Aby zájem lidu o ně se zvýšil, sáhnuto k prostředku jinému: zájmy církevní uvedeny ve spojení s tím, na čem lid posud stále lpěl, s jeho poesií, hleděno obsah její národní zaměniti s křesťanským. V tom smysle složena jest poetická modlitba Das Wessobrunner Gebet, nalezená v bavorském klášteře Wessobrunnu. Jest to bavorský převod originálu starosaského, pocházejícího z r. 772; metricky spojuje se v ní verš epický s paroimiaky, t. j. krátkými verši alliterujícími. Bůh, který jest od věčnosti, dá také moc zvítěziti nad zlem – to jest jejím obsahem. Básník odvolává se v úvodních slovech k sdělení ústnímu, tak jak to shledáváme v poesii staroseverské, a přecházeje k věci líčí prázdnotu a prostotu, která předcházela před stvořením světa, zcela ve způsobu Eddy, a tak se v ní slučují oba momenty, národní a křesťanský. Podobný zjev shledáváme při fragmentární básni Muspilli (Weltbrand), složené r. 830–840 bavorským duchovním, jejíž rukopis pochází z kláštera sv.-emmeranského v Řezně a nyní jest v Mnichově. Báseň líčí osud duše po smrti na základě bible a latinsko-křesťanských pramenů a při líčení boje mezi Eliášem a antikristem navazuje na představy pohansko-mythologické. Staré živly mythologické obsahuje také velká báseň starosaská Heliand (v. t.). Skladatel básně byl duchovní, ale opravdový básník, který dalek jsa theologického reflektování z harmonie Tatianovy s dobrým vkusem a rozmyslem vytvořil skutečnou báseň. Charakterisuje jej, že názory evangelické akkommodoval duchu a názoru německému a ve všem vůbec cítil jako básník svého národa; klade důraz na germanskou věrnost manskou, projevuje smýšlení aristokratické, poukazuje na královský rod Kristův, vypravováním svým dovede uchvátiti. Lze říci, že podání křesťanské zgermanisoval. Zcela jiné cíle sledoval Otfried (†  kol r. 870) svou knihou evangelií, Evangelienbuch: on básnil jakožto učený theolog. Ze čtyř evangelií vybíral dle vlastního plánu a sestavil v nářečí jihofranckém báseň o pěti knihách, kterou chtěl čeliti klassické ě křesťanské literatuře latinské. Nebyl takový talent jako básník Helianda, ale užil k básni většího apparátu vědeckého, je mnohem subjektivnější, theoretisuje, je didaktický a místy lyričtější; také jeho báseň má nátěr německý. Otfriedův význam je po jedné stránce veliký: jest to první básník německý, jejž známe jménem, a první užil rýmu; verše jeho zbudovány jsou na principu střídání dvihu a kladu, a obě polovice jeho souvisí ne již alliterací, jež sem tam arci posud se vyskytuje, ale rýmem. Tím uvedl německou poesii na novou dráhu. Báseň jeho dochována jest v několika rukopisech, nejznamenitější z nich jest vídeňský. Některá místa její určena byla pro zpěv, odtud Otfriedova lyričnost. V době Otfriedově vznikly i jiné menší básně německo-křesťanské, jako píseň o Petrovi, Kristovi a Samaritánce, modlitba augšpurská, modlitba Sigihartova a ještě před Otfriedem snad píseň o sv. Jiří, nejstarší legenda německá.

Tak se literatura německá za Karlovců počala vyvíjeti dost utěšeně. Ale říše Karlova byla ohrožena nebezpečím vnějším i vnitřním, dynastie Karlovců octla se v úpadku. Jen jednou ještě se vzepjala: tenkráte, když roku 881 vnuk Karla Holého, Ludvík III., u Sancourtu porazil divé pohanské Normany. Vítězství jeho oslavovala jihofrancká báseň Ludwigslied, opěvující poslední chvíle slávy francké a dynastie Karlovské. Když pak za Otty I. panství německé s Franků přešlo na Sasy, nepřešly na ně zároveň také snahy jejich v pěstování literatury. Jindřich I. sám neuměl ani čísti ani psáti, Otto až do poloviny svého života rovněž ne. neměli zájmů literárních. Tak z dlouhé doby půldruhého století, z doby císařů saských a prvních dvou Saliovců, nemáme žádné básně německé. Pěstováno bylo jen básnictví a prosa latinská v klášteřích a při dvorech. Latinská poesie pěstována byla hlavně v klášteře sv.-havelském. Notker Balbulus zavedl nový druh duchovní lyriky, sequence, druh zpěvu přednášeného po graduale a hallelujah, který nastoupil místo dřívější dlouhotrvající modulace poslední slabiky bez textu. Současník jeho Tuotilo nově skládal t. zv. tropy, jimiž text evangelií rozšiřoval pro zpěv církevní. Jiný nový druh poesie byla poesie zvířecká, čerpající ze zdroje zlatinisovaných bajek aisópských, jichž známost u Franků dosvědčuje r. 612 kronikář Fredegar Tourský, a z Fysiologa, knihy vzniklé v Alexandrii a přenášející vlastnosti zvířecí symbolicky na lidi. Kolujíce mezi lidem, k němuž dostaly se z klášterův a pěvci, daly tyto bajky vznik eposu zvířeckému, jehož dokladem nejstarším jest Ecbasis captivi (v. t.). Báseň složil mnich kláštera sv.-aperského v Toulu, který motivy z báje zvířecí allegorisuje svůj vlastní život, své poblouznění a polepšení. Poesie starší sice žila v ústech lidu, ale literatura národní tak dokonce ustoupila do pozadí, že na př. německá píseň na sv. Havla, kterou složil Radpert, dochovala se jenom v latinském překladě. A pověst bohatýrská dotud žijící mezi lidem dala vznik důležitému eposu, složenému ne řečí německou, nýbrž latinskou: Waltharius manufortis, jež složil sv.-havelský mnich Ekkehart r. 930, opravil učitel jeho Geraldus a v XI. stol. přepracoval Ekkehart IV. – v této poslední podobě se nám báseň dochovala. Opěvuje odvážný útěk Walthera, syna krále aquitanského, a Hildegundy, dcery krále burgundského, z rukojemství Attilova a konečně i jejich vítězství nad vším protivenstvím. Báseň arci není prosta příměsků křesťanských, ale základ její tvoří báseň staroněmecká; ze zpracování germanského dochovaly se jen nepatrné fragmenty eposu anglosaského a stř. hornoněmeckého, starosaská Thidrekssaga, narážky a písně v Nibeluncích a v Biterolfu. Zájem o literaturu a vzdělání klassické na úkor národního stupňoval se víc a více, když Otto I. sám jal se pečovati o vzdělání vlastní a dvora. Ten kráčel ve šlepějích Karla Vel., a jako za tohoto lze mluviti o renaissanci francké, tak nyní o saské, a opět tato renaissance přechází ode dvora ve kruhy širší. Tak tomu bylo i za Otty II. a III.; i ženy měly účast v učeném vzdělávání, především choť Otty I. Adléta, choť Otty II. Theofana, neť onoho Hedvika a sestra její Gerberg. Spolupůsobily ovšem i kláštery, zejména po přísně askétické reformě života mnišského, která vyšla z kláštera Cluny, založeného r. 910 v Burgundsku; askési tu velice podporoval a utvrzoval bratr Otty I. Bruno, přešla i ke dvoru panovnickému a obráží se také v literatuře této doby renaissanční. Jeptiška Roswitha z Gandersheimu (* kol r. 930) napsala šest latinských dramat prosou, jimiž zmoralisovala dramata Terentiova a z nichž vane klášterní odříkání. Skládala také legendy, básnicky líčí dějiny svého kláštera a vládu Otty I. Rod Ottův byl i jinak oslavován, krátkými písněmi, arci latinskými. Zajímavou výjimku z této poesie naskrze latinské činí píseň De Heinrico, velebící vévodu Jindřicha bavorského, bratra Otty I.; v ní verš latinský střídá se s německým a tudíž slovo latinské rýmuje se s německým; jaký účel toto kuriosum mělo, je těžko říci. Vedle této poesie seriosní a askétické vnikaly do literatury přece také živly světské vlivem styků Ottonův se světem byzantským, různé novelly a žerty, pikantní a obveselující. Ty vedly k novému druhu poesie, s nímž se v literatuře německé setkáváme poprvé, k nejstaršímu románu poetickému Ruodlieb; román je fragmentární; vypravuje o rytíři, který záhy pozbyv otce hledá štěstí v cizině, vykazuje sloučení pověsti bohatýrské s novými živly novellistickými a má význam kulturně historický; složen byl od mnicha kláštera tegernseeského. – Tak tedy za panovníků saských poesie německá ustupovala do pozadí za latinskou. A přece vystoupil v době této muž, který svou činností literární chtěl k platnosti přivésti jazyk mateřský. Jest to Notker Labeo († 1022), zvaný pro své zásluhy o jazyk německý Teutonicus. Nebyl básník, ale vědec, který se svým úkolem učitelským jakožto představený kláštera sv.-havelského spojoval péči o vypěstění německé prosy, a to jsa si vědom, že vyučování může se zdárně díti jediné na základě mateřštiny. Za tím účelem přeložil žalmy (rukopis však, z něhož dílo toto známe, pochází teprve ze stol. XII.), Boéthiův spis »De consolatione philosophiae«, Martiana Capelly »De nuptiis Mercurii et Philologiae«, Boéthiův kommentář ke kategoriím Aristotelovým a zpracování Aristotelovy hermeneutiky. Samostatně napsal latinskou rhetoriku, promíšenou místy německými, tak jako naopak v jeho spisech německých nechybí vložek latinských; jiné spisy jeho, jako základy arithmetiky a překlad knihy Hiob, Catona, Vergilia a Terentia, se ztratily. Šlo mu při tom o vytříbení jazyka, jež vrcholí v zákoně o fonetice větné a o pravidelném přízvukování slov. Bývalo by velmi významné, kdyby snahy jeho byly našly následovníkův. Ale tak se nestalo.

Vliv církevní vzmáhal se během XI. a XII. století víc a více. Politicky papežství čelí moci římské, v organisaci vnitřní odděluje se život duchovní askéticky důsledně ode všeho světského. Zájem pro klassicismus ve vědě přešel ve filosofii specificky křesťanskou, ve scholastiku, jejímž střediskem stala se Francie působením Abélardovým, a také poesii ovládají idee výhradně křesťanské. To zejména v tom druhu poesie, s nímž se v lit. něm. setkáváme poprvé, v dramatě. Původní drama německé jest drama duchovní; i ono vzalo původ svůj v náboženství, tak jako u národů jiných. Nejstarší zárodek jeho shledáváme u Tutila, jenž velikonoční evangelium Markovo přizpůsobil k přednesu dramatickému. Látku bralo drama z významných slavností církevních, především z velikonočních a pašijových, z narození Kristova, Epifanias a slavnosti tří králů. Předváděly se scény jednotlivé a znenáhla spojovaly se v cykly, které představujíce celý život Kristův a odbočujíce až k prorokům starozákonným tlumočí křesťanský názor světový, tkvící v naději v blažený život posmrtný a v boji proti Antikristovi. Provozovány byly hry ty v kostelích, dokud v ně nevnikly živly světské, leckdy dost laxní, jak se časem stalo Psány byly latinsky, ale právě v době této zaznamenáno jich bylo málo. Nejvýznamnější jest Tegernseeská hra o Antikristovi, složená za Bedřicha Barbarossy. Askétický duch křesťanský obráží se také v některých básních německých tou dobou vzniklých: v alamanské básni Memento mori a v písni, již složil bamberský biskup Ezzo (Ezzolied) o zázracích Kristových a jíž úvodem předeslal vylíčení stvoření světa (anegenge) a velebí vřele význam kříže; dále v písni složené (kol r. 1080) na počest arcibiskupa kolínského Annona, ‚Annolied‘ (v. t.), nejstarší básni dolnorýnské, dochované jen otiskem Opitzovým. Báseň neobmezuje se však jen na chvalozpěv svého hrdiny a na vylíčení zázraků, jež se konaly nad jeho hrobem, nýbrž vkládá i živly historické dotýkajíc se boje mezi papežstvím a císařstvím, líčí dějiny světa od stvoření člověka a od pěti říší světových přechází až k městu Ko línu a Annonovi, stručnými a místy živými verši. Dolnorýnská jest také legenda o irském rytíři Tundalovi, kterou kol. r. 1160 složil dle latinské »Visio Tundali« básník hesský; líčí radosti nebe a strasti pekla, a použil jí i Dante. Látky biblické berou se za předmět básnických zpracování, a není to pouhá parafrase; ve zpracování první knihy Mojžíšovy ve Wiener Genesis básník volnou formou metrickou věci starozákonné připíná k přítomnosti a poměrům soudobým, a to beze vší askése; ryze epicky, beze vší symbolické morálky líčí básník první polovice XII. stol. útisky Židův od Faraóna a odchod jejich v Exodu, při čemž Isráélity obdařuje přednostmi německých rytířů; tím více allegorie a výkladů theoretických jest ve zpracování starozákonných dějin až k Josuovi, dochovaném ve velikém rukopise Voravském (Vorauer Genesis). V rukopise tom dochovány jsou také básně paní Avy (v. t.), v nichž líčí život Kristův a hrůzy Antikristovy, jak učinil také hesský básník ve fragmentární básni Friedberger Christ und Antichrist a jak činili také jiní. Ava jest první básnířka německá, o jejím životě nevíme však nic. Líčí místy dost vřele, ale celkem suše. Jest zajímavé, že více než u ženy vyniká cit a živel lyrický u básníka: Wernher složil r. 1172 tři písně o Panně Marii Driu liet von der maget, dle pseudoevangelia Matoušova. Ty tři písně jsou tři knihy, v nichž básník vypravuje o rodičích a narození Panny Marie, o jejím dětství, zasnoubení, početí a o narození a žití Ježíšově až k útěku do Egypta, epicky, ale má při tom smysl pro její ženskost; krásně pojímá její mateřství, i její božství jest jen výronem nejkrásnější důstojnosti ženy, jejího mateřství; cítí s ní radost i bol, který prožila jako matka, a vzhlíží k její panenské čistotě. Wernher netkví jenom v podání biblickém, ale pojímá Bohorodici lidsky; ona jest mu ideálem ženy vůbec. Jeho písně jsou výrazem marianského kultu, jemuž i jinak v této době dáván výraz (Melker Marienlied, Arnsteiner Marienleich, Mariensequenz von Muri a j.) a v nějž vkládáno hojně allegorie a symboliky, snad působením Písně písní, která již r. 1063 stala se známou německým překladem prosaickým a německo-latinskou parafrasí Willirama von Ebersberg. Je v těch básních proto více poesie nežli v oněch výkladech askétických, s jakými se ještě dále setkáváme ve výkladě nicejského vyznání víry rýnského duchovního Hartmanna, odmítajícího i manželství, a v přísné básni Von des Todes gehügede (Erinnerung an den Tod), satiricky bičující zkázu světa a stavův. Napsal ji snad Heinrich von Melk (kol r. 1160), a on jest asi také původcem zvláštní satiry vom Priesterleben, ač v askési nejde tak daleko jako Hartmann, spíše se blíže korutanské básni vom rechte, v níž i ženě ponechává se její právo. Jako pak v látky a motivy duchovní vkládány živly světské, tak naopak chápala se poesie látek světských a proplétala je živly křesťanskými. Tak obsáhlá rýmovaná Kaiserchronik, složená řezenským duchovním kol r. 1150, podává dějiny římských králů a císařů od Romula až ke Konradu Staufskému, líčí vítězný boj císařství s pohanstvím a spojujíc křesťanství s rytířstvím v popředí staví stav duchovní a jeho zájmy. Je to dílo kompilační, mezerovité, není v něm jednoty (po Romulovi na př. hned jde Julius Caesar, po Neronovi Collatinus a j.), ale pro rozmanitý a zábavný obsah došlo hojného rozšíření. Ze zmíněné snahy vzniklo také první světské epos německé, píseň o Alexandrovi, ne původní ovšem. Jest to zpracování pověstí o Alexandru Vel., jež již v V. stol. po Kr. spojeny v románové vypravování řecké, záhy rozšířené překlady po východě i západě; na západ dostaly se latinským přepracováním Julia Valeria a Leona (»historia de proeliis Alexandri«), dle nich složil Aubry de Besançon epos francouzské, a tuto báseň německy zpracoval v první polovici XII. st. rýnský duchovní Lamprecht. Epos velebí činy rytířské a lící báječný svět Orientu, zcela časově v době výprav křižáckých, a na konec přechází v duchovní moralisování. Mnohem více však tento živel duchovní vyniká v písni o Rolandovi. Složil ji bavorský kněz (Pfaffe) Konrad (v. t. 14) dle starofranc. Chanson de Roland, pocházející z 2. pol. XI. stol. a opěvující přepadnutí zadního voje Karla Vel., vracejícího se r. 778 z výpravy proti Maurům, u Roncesvallů, a hlavního z hrdin Karlových, Rolanda. Básník německý uchýlil se od francouzského originálu nejen formálně, ale především ideově; nationální a patriotický ráz písně franc. setřev nahradil jej vědomím křesťanským, statečnost osobní přechází v účelný boj za víru, z Maurův učinil křižáky XII. stol. Zcela duchu doby odpovídá báseň, jež jest produktem poesie »spielmannů«, kteří se svou poesií pro odpor básníků duchovních odkázáni byli jinak na tradici ústní: König Rother; líčí výpravu mocného krále Rothera za chotí daleko žijící a pro krutost otcovu nedobytelnou; Rother ji konečně získá a po několika letech oba odřeknou se světa; slučují se v ní tak časové dojmy Orientu s duchem křesťanským. Fantastický svět Orientu tvoří také hlavní obsah básně Herzog Ernst, který zbaven byv trůnu otčímem usmrtí jej a vydá se na pouť do země Svaté, až dojde odpuštění. Zažije při tom hojnost dobrodružství. Pověst ta sloučila dvě osobnosti historické: vévodu Ludolfa švábského, syna Otty I., který se pozdvihl proti vlastnímu otci, a švábského vévodu Arnošta II. (v. Arnošt 14). – Jakožto nový druh byla v kruzích rytířských také pěstována lyrika světská. Počátky její sahají vlastně již do doby Ottů, kdy básně latinské přednášeny byly po způsobě poesie špilmanské. Skladateli jejich bývali mnichové, kteří životu kočovnému dávali přednost před přísnými kláštery a kteří později tvořili zvláštní cech (clerici vagantes). Plody této »Vagantenpoesie« dochovány jsou v bohaté sbírce písní, objevené v klášteře Benediktbeuern (Carmina Burana); byly to písně zejména milostné, winileodes, jež později pro svou nevázanost byly zapověděny. Ve stol. XII. byla však tato lyrika světská pěstěna jako zvláštní druh básnický. Jako nejstarší skladatel jejich dosvědčen jest Kürenberger (v. t.), pod jehož jménem dochovalo se 15 strof čtyřveršových se sdruženým rýmem, pěkných a cituplných. U Dietmara von Aist (v. t.) shledáváme poprvé t. zv. Tagelied, písně lyrické skládal Meinloh von Levelingen a jiní stavu rytířského. K této poesii druží se také. Spruch, krátká báseň rázu poučného a satirického; čásť takových básní dochována jest pod jménem Spervogel. Druh ten rádi pěstili špilmani. V tuto dobu spadá také první německé epos zvířecké, Reinhart Fuchs, jež dle franc. cyklu bajek Roman de Renart složil Heinrich der Glîchezâre (v. Heinrich 3). Dle vzoru francouzského vznikly také báseň Floris und Blancheflur a Tristan und Isolde, oba romány milostné, z nichž druhý (kolr. 1170) zpracoval Eilhart von Oberge (v. t.), jen fragmentárně, ale z pozdějšího zpracování jest s dostatek znám. Chronologicky a částečně i obsahově řadí se k nim také epos o hraběti Rudolfovi, složený dle básně franc. kol r. 1172.

Tak se znenáhla zkypřila půda pro rozkvět básnictví rytířského, který spadá v léta 1180–1300. Stav rytířský vyvinul se ve Francii a stálými, nevyhnutelnými styky přešel do Němec se svými ideály, z nichž nejvýše se pnuly osobní statečnost a láska, a s nimi přišel nový proud také do německé poesie. Rytířská poesie německá čerpala přímo ze zdroje francouzského. Nejen že formálně dle vzorů franc. dbala i po stránce technické jakési uhlazenosti dvorské, ale francouzské plody přímo přejímala. Tím nemá býti řečeno, že je vždy pouze překládala; básníci látky přejímali a do nich vkládali z individuality vlastní. Vergiliova Aeneis byla přepracována básníkem francouzským ve XII. stol., a dle ní složil samostatně svou Eneit Heinric v. Veldeke (v. t.), jehož si cení sám Gottfried Štrasburský, Bénoît de Sainte-More zbásnil dle latinského překladu historii o válce trójské, a dle něho Herbort von Fritzlar své epos Liet von Troie; Albrecht von Halberstadt (viz Albrecht 28) zbásnil r. 1210 Ovidiovy Metamorfosy, přímo však dle originálu antického; k francouzské předloze poukazují také fragmenty románu Athis und Prophilias a historický román Eraclius. Všude tu jest patrný vliv Veldekův a jeví se také u prvního ztrojice vynikajících básníků dvorského eposu Hartmanna von Aue (v. t.). Vyznačuje-li jeho Ereca a Iweina jemný, dvorský tón, psychologická motivace a veliká bohatost stilistická, vedoucí leckdy k epické rozvláčnosti na úkor názornosti, pak působí v legendách Gregorius a Der arme Heinrich básníkův opravdový, zbožný cit: on se ideálů rytířských, světských zřekl ve prospěch ideálů křesťanských. Zcela jinak nejznamenitější z uvedené trojice, Wolfram von Eschenbach (* mezi 1170–1175), který v neskvělých poměrech vyrostl a sám se vzdělav vytvořil nejznamenitější epos středověké Parzival. Také jím zmítal onen rozpor jako u Hartmanna, ale Wolfram z něho vyšel vítězně: ne odříkání, ale uplatnění obou těch ideálů bylo základem jeho názoru na svět, jak jej seznáváme z osudů jeho hrdiny, který si učinil zásadou »des lîbes prîs und ouch der sêle pardîs bejagen mit schilt und ouch mit sper«. To je také ideou eposu. Člověk činy svými má si pojistiti blaženost duše, k tomu tíhne Parcival a k té zkušenosti dospěje po mladistvé naivní skepsi, po hrdém sebevědomí a odvrácení se od boha a po trpkých zkouškách života. To jsou fase eposu. Význam jeho spočívá v tom, že Wolframův Parcival jest typem člověka jeho doby, a lze říci, člověka vůbec; jemu nejde jen o vnější dekoraci přejatého motivu, jde mu především o nitro hrdiny, jeho báseň má vlastní filosofický názor, a názor ten tlumočí vysoce poeticky, především krásným symbolem tajemství sv. Graalu, symbolem lidské dokonalosti a lidského štěstí. Tím samostatným názorem liší se od pramene svého, od Parcivala Chrétiena de Troyes, nejstarší básně o sv. Graalu; neznáme jiné, které by byl mohl užiti, ani ne provençalského pěvce Kyota, jehož se sám dovolává. Co dále vyznačuje Wolframovu osobnost, jest jeho názor o ženě. U něho není to rytířská galantnost a dvornost, ve které vrcholí poměr muže k ženě, on jediné v manželské lásce a věrnosti shledává štěstí tohoto poměru; proto v osudech Parcivalových láska k choti hraje tak důležitou úlohu. Na témže názoru spočívati měla báseň jeho Titurel, dochovaná jen zlomkovitě, a rovněž tak Willehalm; i v něm k reflexím o pravdách křesťanských a protivě jeho k pohanství druží se ideál ženy, jak jej Wolfram pojímal. Poetickými scénami, velkolepou dikcí básnickou, zdravým humorem a smělými obrazy, jaké shledáváme i v několika jeho básních lyrických (Tagelieder), vyniká W. nade všechny předchůdce. Básnická řeč jeho působí však značné obtíže, a to bylo, co mu vytýkal znamenitý jeho vrstevník Gottfried ze Štrasburka (v. t.), jenž v eposu Tristan líčí utrpení a blaho lásky způsobem, jakého literatura něm. doposud nezná. Ideový podklad není tak hluboký jako u Wolframa; všechno se soustřeďuje kolem vášně neodolatelné lásky. Formálně stojí Gottfried ze všech nejvýše. Rád allegorisuje, zejména v krásné scéně, kde Tristan s Isoldou prožijí blažené okamžiky lásky, rád vkládá francouzská slova a frase, v míře daleko větší nežli básníci jiní. Pramenem byl Gottfriedovi Eilhart von Oberge a franc. básník Thomas. Epos není dokončeno, smrt básníka přerušila. Pokračovali v něm Ulrich von Türheim (1240) a Heinrich von Freiberg (v. von Freiberg), končíce smrtí obou milenců. – Tito tři básníci uměním svým působili na řadu následovníků, sahajících pro motivy k pověsti o Artušovi a vzhledem k pramenům svým více méně samostatných. Ulrich von Zatzikhoven složil román artušovský Lanzelot, dost laxní, Wirnt von Gravenberg seriosnější Wigalois dle stfrc. básně »Bel Inconnu«, Heinrich von dem Türlin (v. Heinrich 5) román Die Krone, Stricker báseň o rytíři artušském Daniel v. dem blühenden Thal, bavor. básník Pleier dle něho Garel vom blühenden Thal a mimo to Tandarois a Meleranz, neznámý básník napsal Wigamur, Konrad v. Stoffel (v. t.) pendant k Hartmannovu Iweinu Gauriel von Muntavel a j. Wolfram našel dokonce pokračovatele svého Titurela: Albrecht (v. Albrecht 30) složil epos Der jüngere Titurel (1272), až do konce básně vydávaje se sám za Wolframa, aby dojem díla svého zvýšil; za tím účelem snaží se také básníka ve všem překonati, v dobrodružstvích, divech sv. Graalu i v učeném apparátu, v metru i řeči; líčí dějiny sv. Graalu od dob Kristových až k potomkům Parcivalovým, zejména obšírně popisuje nádherný chrám sv. Graalu, jejž r. 1834 rekonstruoval Sulpic Boisserée a dle kteréhožto vylíčení Karel IV. dal vystavěti kapli sv. Kříže na Karlštejně. Zmíněný Ulrich von Türheim pokračoval ve Wolframově eposu Willehalm, a co ve Wolframově básni jenom jest naznačeno nebo se předpokládá, ve vlastním Willehalmu vylíčil Ulrich von Türlin. Jako vypravovatel uveden jest Wolfram v básni o Parcivalově synu Lohengrinovi, složené v Bavořích ke konci XIII. stol. Vliv těch tří básníků jest pak patrný i při jiných látkách, jež básníci bavorsko-rakouští a středoněmečtí činí předmětem svých plodů básnických. Tak při novém druhu poetickém, krátkých básních didakticko-satirických, jež nazývají se Reden a bîspel, při humoristických básních zvaných Schwank, jaké shledáváme ve Strickerově Pfaffe Amîs, jenž svými kousky klame lid i duchovenstvo i knížata, v pěkné básni Mai und Beaflor, líčící utrpení a konečnou očistu šlechetné ženy, v eposu Apollonius von Tyrus, jež složil vídeňský lékař Heinrich v. Neustadt (v. Heinrich 15), i v histor. románě o Alexandru Velikém, jejž také dle latinského složil Ulrich von Eschenbach pro krále Václava II., svého příznivce; týž v eposu Wilhelm von Wenden sloučil cizí tradice s motivy domácími. Epické básně historické vůbec byly oblíbeny; tak Johann von Würzburg r. 1314 v eposu Wilhelm von Oesterreich slučuje živly německé s orientálskými. Jindřich Lev jest hrdinou velkého románu alamanského o Reinfriedovi von Braunschweig, Berthold von Holle (v. Berthold 6) líčí lepší doby rytířstva v básních Demantin, Crane, Darifant; básník slezský vyličuje křížovou výpravu lantkraběte Ludvíka Zbožného Durynského, a vznikají rýmované kroniky: Eberhardova o klášteře Gandersheimském r. 1216, kronika brunšvická r. 1298, Gottfrieda Hagenova kronika města Kolína, kronika livlandská r. 1290; Jans Enenkel (v. t.) píše kroniku světa a Fürstenbuch von Osterreich und Steier, a od r. 1300–17 Ottokar von Steier cennou kroniku rakouskou, sahající od smrti posledního Babenberka až k r. 1309. Kulturně historicky zajímavá jest báseň Meier Helmbrecht, kterou napsal bavorský básník Wernher der Gartenäre a již lze pokládati za nejstarší německou »Dorfgeschichte«; líčí, kterak jinoch selský stal se z ješitnosti a zpupnosti loupežným rytířem. Kulturně historický význam má také báseň Frauenbuch, v níž (1257) Ulrich von Lichtenstein ve formě dialogické uvádí příčiny úpadku jemných mravů rytířských a dvorských. Vliv Gottfriedův patrný jest u alamanského básníka Konrada Flecka (v. t.) v jeho básni Flore und Blanscheflur a dvou jiných básníkův alamanských, Rudolfa von Ems a Konrada v. Würzburg (v. Konrad 23); u Rudolfa více v ohledu formálním; jeho báseň nejstarší, Der gute Gerhart, osvědčuje v četných dobrodružstvích lásku k bližnímu, askétická legenda Barlaam und Josâphat, svým časem velice oblíbená, rytířský román Wilhelm von Orlens a Geschichte Alexanders des Grossen prodchnuta jest středověkým názorem křesťanským, tak jako Weltchronik, líčící dějiny Starého zákona až k Šalomounovi s exkursy z dějin světových a z geografie. Činnost Rudolfova a Konradova nebyla bez popudu pro jiné. V básnictví duchovním zejména Rudolf působil mimo na jiné na dvě největší legendy z doby této: Das Buch der Väter a Passional, jejichž hlav. pramenem byly »Vitae patrum« připisované Hieronymovi, a »Legenda aurea« Jacoba de Voragine.

Ale jako v dobách jiných, tak ani v této době nového proudu v poesii nevymizely z paměti pověsti domácí, národní. Jenom že ode dvorů, přejících směru novému, uchýlily se mezi vrstvy lidu prostého, špílmani pěstovali umění své na vesnicích, na silnicích a mezi chasou, zejména na Rýně, kde dále spojovali pověsti pohanské s křesťanskými, starou svéráznost s přejemnělým vkusem novějším. Odtud pochází také nejryzejší produkt poesie špílmanské Solman und Morolf, sahající svým motivem milostným o lehkomyslnosti ženy do doby prastaré; k ní náleží také báseň Orendel, líčící, kterak Orendel v zemi svaté dobude si ruky královny Bridy, osvobodí boží hrob a získá roucho Kristovo, a König Oswald, vítězně bojující proti Saracenům. Vážnějšího a ušlechtilejšího rázu nabyla poesie špílmanův a tradice národních básní bohatýrských v německých krajích jihovýchodních, kde také rytířstvo více jim přálo. Tam také byly skládány zpěvy bohatýrské a eposy pro recitaci, ovšem s jistým ústupkem módnímu směru. Tak také vznikla píseň o Nibelunzích. Báseň ta jest zlatým rounem německé poesie středověké. Význam její spočívá v tom, že přes směrodatné proměny, jež zasáhly v dějinný život německý, po dlouhou dobu se dovedl udržeti a v básni se obráží germanský duch. Vědomí bohatýrské statečnosti a nevyhladitelná věrnost ve všech poměrech jsou stežejní idee, v nichž béře vznik i průběh vysoce dramatický děj básně. Ne však ten děj, ale charaktery osob, jež jsou jeho nositeli, tvoří poetický dosah básně, charaktery ty vyznačuje naprostá důslednost. Nový názor křesťanský z toho odkazu dob dávných nesetřel ničeho, neboť pokud živel křesťanský v báseň zasahá, jest čistě vnější a formální; živly mythické i historické jsou jím v podstatě nedotknuty. Po stránce vědecké staly se Nibelungy později předmětem usilovného a účinného badání, skýtajíť zajímavý doklad pro dějiny pověsti bohatýrské, její vznik, vývoj a přechod od kmene ke kmeni, pro svůj živel mythický i svou stránkou metrickou a rukopisným podáním; co do složení svého vyvolaly theorii tak svůdnou i pochybnou, jakou shledáváme v otázce homérské. K písni o Nibelunzích připojen byl záhy elegický doslov Die Klage, líčící smutek pozůstalých a tesknící o osud zahynulých. Co do poetické ceny nejblíže jí pak stojí Gudrun (v. t.), v níž k starému mythu připínají se události a poměry z doby norských a dánských Vikingů. Tak jako v Nibelunzích, i zde jest vůdčím motivem věrnost, ale především věrnost ženy. Nevede však k tragické katastrofě, nýbrž po dlouhém strádání a utrpení ke konečnému štěstí a smíru; jiný rozdíl od Nibelungů tkví v tom, že Gudrun nevykazuje takové dramatické jednotnosti jako Nibelungové; ty vrstvy, z nichž sestává, nijak vnitřně nesouvisí, pouze vztah genealogický je navzájem víže, dovnitř děje nezasahují. Z toho lze souditi, že původní báseň základní doznala časem značného rozšíření, čemuž ostatně tak asi bylo i při Nibelunzích. Gudrun daleko nedosáhla té obliby a toho rozšíření, jako Nibelungové; svědčí o tom ta okolnost, že dochována jest v rukopise jediném (ve stkvostné sbírce, která na počátku XVI. stol. pořízena byla k rozkazu císaře Maximiána I.), kdežto rukopisů písně o Nibelunzích jest přes dvacet. Pod vlivem těchto dvou eposů národních vznikla celá řada jiných. Většina jich pojí se k vážnému, dobromyslnému a statnému hrdinovi Dietrichovi v. Bern (v. Dětřich 1), kupíce kolem něho hrdiny gotsko-hunské, líčíce jeho boje s obry i trpaslíky. Básně ty jsou dochovány většinou v několika podáních; pro Goldemare, líčící boj jeho s králem trpaslíkův, uvádí se i jméno básníka, Albrechta v. Kemenaten (v. Albrecht 29). Samostatná jest, ale s Dietrichem přece souvisí langobardská pověst, jež jest základem básně o Ortnitu a Wolfdietrichovi; Ortnit za pomoci Albericha, otce svého, dobude si pohanské princezny Sidraty, ale v boji proti dračímu plemeni, jež mu do země poslal zlý tchán, padne, i pomstí jej jeden z předků Dietrichových. Wolfdietrich jest synem Hugdietricha, krále cařihradského, byl unesen vlčicí, později se vrátí na dvůr a musí podstoupiti boje s druhými syny Hugdietrichovými, kteří ho nechtějí uznati; pomáhá mu Berchtung se svými desíti syny, bitvu však prohraje, musí uprchnouti a zažije řadu dobrodružství, až po 16 letech andělé duši jeho odnesou do nebes. – V kruzích dvorských došla obliby také poesie lyrická. Jako se mluví o dvorském epose, tak možno mluviti i o dvorské lyrice. Vůdčím motivem poesii té byla láska, Minne. Náleželo k rytířskému tónu, paním holdovati nejen uhlazeným mravem, ale i písněmi; sám Barbarossův syn Jindřich v mladých letech zastoupen jest jako básník lyrický ve velkém, stkvostném rukopise Heidelberském, vykazujícím 141 jmen básnických. Již pro takové množství básníků není možno, aby lyrika ta byla vesměs individuální, svérázná. Jest to ohlas jednoho a téhož motivu, lásky více méně šťastné. V době dřívější paní více vycházely pěvcům vstříc, nyní jsou zdrženlivější, ale v každém případě poměr milostný povznáší morálně. Také formálně se lyrika vyhranila. Od napodobení metra starofrancouzského a provençalského přešlo se k typické strofě trojdílné, sestávající ze strofy, antistrofy (Stollen) a z episody (Abgesang) s dovednými rýmy. Básně byly určeny pro zpěv a každý básník byl zároveň skladatelem. Oblíbeny byly písně Friedricha von Hausen († 1190), ač nemá mnoho invence; originálnější jest Heinrich von Morungen (v. t.), v jehož lyrice jest více života a smělejších obrazů, z básníků hornoněmeckých více než Heinrich von Rugge a Albrecht von Johannsdorf vyniká Reinmar von Hagenau († kol r. 1210) reflexí o stavech duševních a milostných zkušenostech i elegancí dikce, ač zase nemá tolik vřelého citu a takové názornosti jako Morungen. Nejznamenitější však z lyriků středověkých jest Walther von der Vogelweide (asi 1170–1228). Jeho význam jako básníka lyrického nespočívá jenom v jeho poesii milostné, která vymykajíc se konvenienčnímu čerpá z dojmů ne vybásněných, ale vskutku prožitých, a nedbá rozdílu stavů, stejně vřele se obracejíc k dámě velkého světa jako k prostému kouzlu nevinné dívky, jež trhá kytičky a uvíjí z nich vínek, a s níž jde na pláň, kde lípa na ně střásá déšť květů; lyrika Waltherova čerpá ze života vůbec; jest též politicko-vlastenecká, jeho Sprüche jsou ohlasem bouřlivých událostí dějinných, jež nastaly v básníkově vlasti po smrti Jindřicha VI., kdy vzplanul boj mezi Ottou a Filippem, do něhož zasahoval papež Innocenc III. Waltherovi jde o věc německou, o věc národní, o jednotu německých kmenův a upevnění a slávu říše; proto jest proti papeži, brojí proti jeho moci světské, nedbá jeho klatby a ostře vystupuje proti nešvarům kleru vůbec. To však nevadilo, aby nebyl smýšlení opravdu křesťanského; on Bedřicha II. vybízí k tažení do Sv. země, pěje písně křižácké a mocnou touhou jat jest po zemi svaté sám. Walther hloubá o nekonečnosti boží, je však také přesvědčen o marnosti takového přemítání a vrací se vždy zase ke skutečnému, danému. Nenávidí nevěry a pokrytectví, proti hrdinství zbraní staví hrdinství morální – takovou bohatost vykazuje Waltherova lyrika. Není tedy divu, že vyvolal hojně následovníků více méně povolaných, i v kruzích nejvyšších – mimo jiné náležejí mezi minnesängry markrabě Jindřich III., vévoda vratislavský Jindřich IV., markrabě Otto braniborský a král český Václav II. – básníci z povolání pěstují dále »Spruchpoesii« se všemi odrůdami jejími, hádankou, bajkou zvířecí, a pěstili také zvláštní druh, zvaný Priamel (praeambulum), záležející v tom, že řada pozorování nebo pojmů na pohled nesouvislých staví se vedle sebe a posléze se k nim najde společné pojítko. Zmíněný Ulrich von Lichtenstein napsal báseň Frauendienst, v níž vypravuje o svých rytířsko-milostných dobrodružstvích a kterou vzdává hold rytířské lásce, jež vyplňovala celý život jeho, způsobem leckdy naivním a fantasticky romantickým, jímž ozařuje skutečnost daleko střízlivější; jeho erotika jest již karikatura. Zcela ve šlepějích jeho kráčí nejplodnější z básníků »Špruchu«, Reinmar von Zweter, který básnil také při dvoře českého krále Václava I. a jehož ideálem byla »Frau Ehre«; psal také básně politické a didaktické. – Proti poesii této nastala reakce, kterou lze nazvati »höfische Dorfpoesie«, pendant franc. »Pastourel«. V jejím čele stojí Neidhart von Reuenthal († kol r. 1275). Také on svou lyrikou sestoupil do kruhů venkovských, jenže ne s takovým jemnocitem jako Walther; má naopak smysl pro drsnější stránky života venkovského, a písně jeho opěvují dobrodružství a násilné kousky, k nimž při zábavách venkovských nutně dochází. V líčení takových výjevů jest dost realistický, a písně toho druhu byly hojně napodobovány, mezi lidem i v kruzích dvorských. Tannhäuser rád dodává svým písním tanečním komičnosti tím, že je opatřuje dlouhými úvody, velebícími buď knížete nebo líčícími milostné dobrodružství, a vkládá hojně výrazů cizích, i narážek literárních a geografických. Obojí pak lásku, höhere i niedere minne, slučovali ve svých písních Burkart v. Höhenfels, Gottfried von Neifen, Schenk Ulrich v. Winterstetten, ale až k bezohlednému naturalismu uchýlil se Steinman, rytíř durynský († 1294), který erotiku dvorskou parodisuje; ústupek tomu směru novému učinil také Johann Hadlaub z Curichu, ač je především erotický lyrik vkusu staršího se vší sentimentálností a lichtensteinskou naivností, ne však strojenou. Gottfried Keller ve svých »Züricher Novellen« památku jeho pěkně obnovil. Theologickou a přírodovědeckou učeností své »Sprüche« vyplňuje švábský básník Marner, jehož příkladu následovali básníci z kruhův občanských, jako Meister Boppe, Rumegland, Rogenhagen, Meissner, plno mysticismu a allegorií ve své verše vložil Heinrich von Meissen, zvaný Frauenlob (v. t.). Mezi básníky toho druhu znamenati je vůbec jakousi rivalitu vzájemnou, jak o tom svědčí zvláštní druhy básní, zvané Reizungen, Strafen, Schändungen, i jejich opak, písně chvály a na počest příznivců básníků, mezi něž náleží báseň o zápase pěvců na Wartburee (mezi 1260–1270); hlásí se jimi předzvěst periody pozdější. Z nich vznikly básně poučné. Wernher von Elmendorf sestavil Tugendlehre z děl spisovatelův antických, přebásněna báseň Cato, kterou již Notker přeložil, fragmentárně dochována jest didaktická báseň König Tirol von Schotten, v níž král dává naučení synu Vridebrantovi, a podobně poučuje otec syna o ctnostech a povinnostech stavu rytířského v básni Winsbeke, v jejím pendantu Winsbekin matka poučuje dceru o ctnostech ženy. Kanovník Thomasin von Zirkläre († 1238) složil velikou báseň didaktickou o 10 knihách, Der welsche Gast, podávaje názorný obraz o duchovním a společenském životě své doby. Nazval báseň tak proto, že jako cizinka zavítá z Italie do země Německé a dožadovati se musí příznivého přijetí; před tím složil báseň podobnou v jazyce italském nebo francouzském. Zdrojem ctností vidí se mu staete, nectností unstaete; není sice přísně církevní, ale zastává se papeže Innocence III. proti Waltherovi a vybízí ke křižácké výpravě. Zření má především ke stavům vyšším. Nejlepší však z těchto básní didaktických jest Freidankova Bescneidenheit (v. Freidank), t. j. zkušenost, moudrost, která se knihou měla šířiti; dotýká se víry, tajemství lidské duše, nebe i země, vedle toho římských poměrů, jež seznal za svého pobytu v Římě, a neutěšených poměrů země svaté, jež seznal z účastenství při křižácké výpravě Bedřicha II.; básní svou sebral a rozmnožil zkušenost a moudrost lidu, i byla velice rozšířena a oblíbena až do XVII. st. Satiricky vyličuje úpadek rytířství cyklus 15 básní Der kleine Lucidarius, připisovaných mylně Seifriedu Helblingovi (v. t.), podávaje ve formě otázek a odpovědí zajímavý obraz poměrů rakouských za prvních Habsburků; jméno mají dle velké encyklopaedie XII. stol. Nejobsáhlejší z básní tohoto druhu jest Renner, již napsal Hugo z Frimbergu (v. t.); systematicky probírá neřesti a ctnosti lidské započav allegorií a od hlavních neřestí zabočuje k jiným úkazům lidského života (odtud její jméno »Renner«). Poměrně málo byla v tuto dobu pěstována poesie duchovní. Františkán Lamprecht von Regensburg (v. t.) napsal život sv. Františka z Assisi a allegorii o lásce dcery Sionské, duše lidské, jež dojde spojení s Kristem. Mnich františkánský David Jos. Augšpurský (v. David 12) píše prosou několik traktátů, v nichž dává praktická naučení mravní. Prosy bylo užíváno především v právnictví. Rytíř Eike von Repkow (v. t.) sepsal zemské a lénní právo saské, Sachsenspiegel, které se neobyčejně rozšířilo a dalo základ k literatuře právnické. Dle něho učiněn pokus sestaviti německé právo všeobecné ve Spiegel aller deutschen Leute a v Schwabenspiegel.

Stoletím XIV. počíná se úpadek literatury německé, který trvá až do stol. XVI. Po celou tu dobu ani v jednom směru nevyspěla poesie německá k takové výši, na jaké ji shledáváme v době předchozí. Je to doba přirozené reakce, která v literatuře nastati musí tak jako v životě, a doba přechodu. Rytířství pozbylo svého významu, lesk jeho pobledl, nemohl se již tak zastkvíti jako v době křižáckých výprav; k tomu přispěly také zásadní změny ve válečnictví; místo toho nastoupilo pěstní právo, jež vkusu jemnějšímu nebylo arci na prospěch. Dvůr císařský za dob Rudolfa Habsburského a následujících panovníků dbal více zájmů materiálních než duševních, šlo mu o rozšíření moci a panství více než o pěstování literatury. Církev byla plna rozporův a svárů vnějších i vnitřních, činnost starých mocných řádů převzali mnichové žebraví, zkrátka bývalých podmínek rozkvětu nebylo. Místo pěvcův oživujících dříve dvory knížecí nastoupili rýmaři, kteří místo poesie pěstovali heraldiku (wappendichter), Reimsprecher a Pritschmeister (obracející na sebe pozornost klapajícím dřevem, Pritsche). A tak se poesie utekla ke kruhům nižším, občanským. Tam však přes utěšené poměry hmotné, jež přivodil rozkvět průmyslu a obchodu, a uvolnění poměrů sociálních, i přes to, že vzdělání stalo se přístupnějším zakládáním universit, nebyla půda posud tak zúrodněna jako ve kruzích vyšších, a proto také poesie nemohla se nějak zvláště vyvinouti. Ale poesie pěstěná kruhy občanskými jest pro toto údobí zjevem charakteristickým a zajímavým. Nebylo ovšem smyslu pro uměleckou formu, nebylo vytříbeného vkusu aesthetického, doba měla zájem jen o látku, kterou poesie čerpala především ze soudo bých poměrů politických, sociálních a náboženských. Ani tak epochální vynález jako knihtiskařství nebyl s to, aby poesii povznesl, vždyť jím bývalý přednes melodický odstraněn a tím smysl pro formu seslaben. Ideí nových tím vším přibylo arci dost, ale poesie z nich měla těžiti teprve v dobách pozdějších. Náhradu za poesii duševní život německý našel v umění; sochařství a malířství rozkvetlo zároveň s občanským řemeslem, architektura dospívá nebývalé výše. – Básnictví výpravné především se obracelo ku plodům poesie francouzské a k tomu, co zdědilo z doby dřívější; ale při nedostatku vkusu formálního uvolnilo se v prosu. Vévodkyně Eleonora von Österreich podle franc. zpracovala milostný román Pontus und Sidonia; Margarethe von Lothringen přeložila vypravování o Loherovi, nešťastném synu Karla Vel., a o jeho věrném druhu Mallerovi z latiny do frančtiny, a její dcera Elisabeth von Nassau-Saarbrücken přeložila je do němčiny; od téže pochází německý překlad románu Hug Schapler, líčící dobrodružné a milostné příběhy Huga Kapeta. Tak i staré látky dvorského eposu obnovují se prosaicky, buď dle eposů stř.-hornoněm. nebo dle prosy franc. anebo dle textu lat. Tím způsobem obnoven byl Wigalois, Tristan, Lanzelot, Apollonius Tyrský, Herzog Ernst, Alexander Veliký, válka trójská, Fierabras, Ogier von Dänemark, Die Haimonskinder, Valentin und Orsus, román o přátelství Olivier und Artus, milostný Díe schöne Magelone, Kaiser Octavianus v t. zv. Volksbücher, jež vzbudily později zájem romantiků. Z rýmovaných vypravování oblíbena byla píseň Vom hürnen Seyfried, líčící dobrodružství Siegfridova mládí. Stojí hluboko pod Nibelungy, ale literárně historicky jest důležita pro svou neodvislost od nich. Několik dílů pověsti bohatýrské sestaveno bylo v Heldenbuchu, obsahujícím eposy o Ortnitu a Wolfdietrichovi, růžové zahradě a Laurinu, jeden z nejstarších tisků německých; obsáhlejší jest Heldenbuch drážďanský, obsahující mimo uvedené ještě epy Ecke, Sigenot, Virginal, Herzog Ernst a dvě jinak neznámé pověsti o Dietrichovi, Das Meerwunder a Etzels Hofhaltung. Jeden z písařů jeho byl Kaspar von der Roen, po němž Heldenbuch tento také se nazývá. Básník středofrancký spojil německé a nízozemské epy o Karlově mládí v básni Karlmeinet, Johann von Soest zpracoval z různých motivů dobrodružný román Margarete von Lineburg, Hans von Bühel báseň příbuznou s eposem »Mai und Beaflor«, Von einer Königstochter. Claud Wisse a Philipp Colin složili nadmíru obsáhlou báseň (30.000 veršů) o Parzivalovi (1331–1336) a vložili ji mezi 14. a 15. knihu eposu Wolframova; je to otrocký a řemeslný překlad francouzských pokračování Chrétienova »Conte De Graal«; nadšený ctitel Wolframův Püterich z Reichertshausen, který putoval ke hrobu básníkovu a nad ním za duši jeho se modlil, ve strofě Titurela napsal podivnou báseň Ehrenbrief, v níž podává seznam bavorských rodů šlechtických a katalog své bibliotéky rytířských a duchovních básní. Ulrich Füetrer složil cyklickou báseň o stolové společnosti Artušově Buch der Abenteuer, kterou počíná válkou trójskou a výpravou Argonautův a v niž pojal také látky odjinud neznámé. – Také k poesii allegorické, jež se vyskytla již v době dřívější, století XIV. a XV. sahalo. Heinrich von Hesler podal rýmovanou parafrasi apokalypse, přebásněno oblíbené »Speculum vitae humanae«, symbolika a allegorie vkládány do traktatův a kázání. Mnich Jacob von Cessolis ve svých kázáních užíval figur šachových za symboly jednotlivých stavů, jeho Schachbuch doznal hojného rozšíření. Zejména oblíbena byla allegorie lásky, pro niž ve Francii Guillaume de Lorris a Jean de Meun podali typický vzor; vypravuje se o klášteře lásky (Kloster der Minne), v němž milující žijí podle pravidel řeholních, o lásce staré a nové, Heinzelein von Konstanz již koncem XIII. stol. složil Der Minne Lehre, Heinrich von Mügeln, jemuž byl příznivcem Karel IV., Der Meide Kranz, kde vědy vystupují v podobě panen, Hadamar von Laber složil allegorickou báseň Jagd; tento druh poesie didaktickoepické pěstoval také Hermann v. Sachsenheim, rytíř švábský († 1458), jenž v básni Die Mörin pro nestálost v lásce postaven jest před soud a v Abenteuer vom Spiegel podstoupí těžké zkoušky věrnosti. Nejznámější báseň allegorickou složil však císař Maximilián I. (v. t.), zvaný posledním rytířem, v epose Teuerdank, více zajímavém než poeticky cenném. Od císaře Maximiliána pochází také dílo prosaické Der Weisskunig. Vkusu doby více než vážná epika hověla groteskní báseň Der Ring, kterou složil Švýcar Heinrich Wittenweiler. Jest to první komické epos německé, jehož hrdinou jest hloupý junák venkovský Bertschi Triefner a jež paroduje nenáviděný stav selský; jméno má báseň odtud, že běh světa má vylíčiti na prstenci. Týž stav, ale také vévodu Ottu s jeho chotí i duchovenstvem nejapnými a hrubými vtipy napadá prohnaný Pfaffe von Kalenberg, jejž učinil hrdinou básně své Philipp Frankfurter, a sedláky činí terčem svých šprýmů Georg Widmann ve své Histori Peter Lewen. Ale také opravdový vtip lidu vítězí nad stavy jinými, jak ukazuje zpracování svrchu uvedené básně Salomon u. Markolf a Till Eulenspiegel (osoba skutečná), jehož originál dolnoněmecký z r. 1483 se ztratil, ale v četných zpracováních hornoněmeckých a překladech se udržel a stal se oblíbeným Volksbuchem. Vedle toho vykazuje doba tato nepřehlednou řadu menších vypravování poetických i prosaických nejrozmanitějšího druhu, sloužících buď k zábavě nebo poučení: o sedmi mudrcích (von den sieben weisen Meistern), jež Hans von Bühel převedl ve verše (Diocletianus' Leben), Buch der Beispiele der alten Weisen dle latinského »Directorium vitae humanae«, sbírku vážných i žertovných vypravování zur Besserung d. Menschen, Schimpf und Ernst od Joh. Pauliho (1522) a básní Gartengesellschaft od Freye (1556), Montanův Wegkürzer (1557), Michaela Lindnera Rastbüchlein a Katzlpori, Schumannovo Nachtbüchlein (1559); vážnější jest Jörg Wickram ve svém Rollwagenbüchlein (1555) a Hans Wilhelm Kirchhoff ve své sbírce Wendunmuth (1563). Lalenbuch líčí řadu kouskův abderitských, jež se v pozdějším jeho zpracování odehrávají v saském městečku Schilda a odtud kniha se zove Die Schildbürger. Se snahou didaktickou souvisí pěstování bajky aisópské. Oldřich Boner vydal sto bajek aisópských pod jménem Der Edelstein (1349), sbírku jejich vydal latinsky i německy Steinhöwel (Esopus, 1476–80), a v té době vznikl také vynikající plod básnický Reineke de Vos; východovlámský básník Willem sepsal v polovici XIII. stol. dle francouzského »Roman de Renart« svůj Roman van den Vos Reinaerde, kol r. 1375 neznámý básník západovlámský dílo toto přepracoval a rozšířil, v XV. stol. Hinrik van Alkmer rozdělil je ve knihy a kapitoly, opatřil je nadpisy a moralisujícími glossami prosaickými, a tuto redakci Hinrikovu neznámý básník s malými změnami přeložil do nářečí dolnosaského – tak vzniklo slavné epos zvířecí, jež svým humorem, přírozenou řečí a didaktickými i satirickými narážkami působilo od Luthera až po Goetha. Jiná vyníkající báseň té doby jest Sebastiana Branta Narrenschiff (v. Brant). Ze zmíněných »Reimsprecher« uznání se těšil rakouský Heinrich der Teichner (v. t.) a krajan jeho Peter Suchenwirt, který psal verše na počest zesnulých knížat a pánův a náleží také k »Wappendichter«, má však také zájem a smysl pro lid. K nim náleží také Hans Rosenplüt, který sám se zove der Schnepperer, ale s větší zálibou vypisoval události své doby, na př. boje husitské (Spruch von der Hussenflucht, Spruch von Böhaim), skládal »Schwänke«, »Priameln«, t. j. průpovědi, v nichž řada předvětí shrnuje se v závěrečný soud. Duševně spřízněn jest s ním Hans Folz. – Poesie lyrická také navazuje na dobu předchozí. Dozvuky minnesangu, podléhajícího ovšem také již hrubšímu vkusu doby, vyznívají z lyriky hraběte Huga z Montfortu (v. t.) a Oswalda z Wolkensteinu († 1445), který čerpal i z vlastních zkušeností životních, tak jako Michael Behaim (v. Behaim 2), a z básní Muskatblütových, který pěstoval také lyriku duchovní, v níž opěvuje Pannu Marii a brojí proti Husovi, »der des Wassers Fluss zuerst trübte, der den Christenglauben in manchen Stücken taub macht und viele Christenleute zweifelnd«. Charakteristickým však produktem doby v oboru básnictví lyrického jest zpěv mistrovský, Meistergesang (v. t.), charakteristický nejen jakožto protipól básnictví dvorského, podmíněný povahou doby, ale celým svým rázem. Počestní mistři pěvci poesii vtiskli pečeť cechu, básník podroben jako učeň zkoušce, musil prodělati stupnice, dříve než se stal mistrem. Forma byla této poesii vším, na obsah nehleděno. Z básníkův jednotl. nemnozí vynikli; nejproslulejší jsou Rosenplüt, Folz, Hans Sachs, a ve skutečnosti nad celým tím zjevem-charakteristickým nespočívá tolik poetického kouzla, jakým jej dovedl ozářiti Richard Wagner. Ale působením svým mistři pěvci zasáhli v nejširší vrstvy lidové, a zajímavo je, že se udrželi až do stol. XIX. – Zjevem však v poesii lyrické této doby nejvýznamnějším jest rozkvět písně lidové. Celý národ má v ní účast, není stavu. který by v písních těch nebyl zastoupen, odtud to bohatství, jehož pouhým výčtem vystihnouti nelze. Tradicí dochovávajíc staré motivy bohatýrské (Koning Ermenrikes dod, píseň o Hildebrandovi) a pověsti (na př. o Tannhäuserovi) obměňovala je poesie národní svým způsobem a dala jim zvláštní, stručnou formu ballady, sahala sama k motivům historickým, až přešla k ryze individuálním, osobním. Mimo tradicí rozšiřovaly se písně písmem a tiskem a pojaty jsou i ve sbírky, jak učinila augšpurská jeptiška Klara Hätzlerin r. 1471, leckdy i s nápěvy. Vedle lyriky světské vzmáhala se také lyrika duchovní; popularisovala se stará píseň církevní (Hermann von Salzburg, Heinrich v. Laufenberg, v. t.), národní písně světské obměňovány v duchovní. – V básnictví dramatickém pěstily se dále duchovní hry o význačných událostech v dobách církevních, jak je známe již z doby předchozí. Pokrok jeví se v tom, že vedle a místo dramat latinských nastupuje drama německé. Zpracovány také legendy, o sv. Kateřině, sv. Dorotě, o Theofilovi, o papežce Johanně Spiel von Frau Jutten, i celé drama světové (Drama vom Weltende, Weltgerichtsspiel), a leckdy působily neobyčejně silně, jako eschatologické drama Mysterium der zehn Jüngfrauen, jejichž osud a nářek markraběte Bedřicha v Eisenachu r. 1322 tak dojal, že upadl v těžkomyslnost a krátce potom zemřel. Z druhé polovice XV. stol. dochováno jest také drama světské, ač bylo pěstěno jistě již dříve. Jsou to t. zv. Fastnachtsspiele, provozované po domech i veřejnými průvody; obsah byl arci primitivní: hádka mezi mužem a ženou, vměšování se příbuzných do svárů rodinných, podvod v obchodě, úmluva k sňatku, výjevy soudní a p.; ve výrazech nejsou kusy takové právě vybíravé, ale duchu doby přiměřené; také starší historie a »Schwank« poskytovaly obsah (Salomon und Markolf, Neidhartspiel), někdy se disputuje vážně o otázkách náboženských (Der Kaiser Konstantin, alte und neue Ehe), vkládány i narážky politické (Der Türken Fastnachtsspiel). Většina kusů těch vznikla v Norimberce, Bamberce a Augšpurce; poetická cena jejich jest arci malá.

Mezi tyto druhy poesie přišly hned počátkem stol. XIV. proudy nové. Jest to především humanismus, který se ujal vlivem renaissančních snah a sympathií Karla IV., jenž měl osobní styky s Petrarkou a při jehož dvoře dlel Cola di Rienzi, nadšený republikán starořímský. Dvojím směrem hleděl se humanismus uplatniti: jednak obnovením latinského slohu veršem i prosou, jednak překlady, jimiž by se šířila známost literatury latinské. Na podnět Eneáše Sylvia Niklas von Wyl překládal z Eneáše Sylvia samého, Poggia, Petrarky a jiných humanistů; čásť jeho překladů dochována v jeho Translationes č. Teutschungen. Z Plauta i jiných překládal Albrecht von Eybe (v. t.), jejž také zajímaly otázky morální, jak svědčí jeho kniha o manželství (Ob einem Manne sey zu nemen ein eeliches Weyb oder nit, 1472); přeložen Terenc, historikové, řečníci, filosofové i básníci latinští a také řečtí, především Aristoteles a Lukian, a také Odyssea r. 1537; překlad Iliady vytištěn teprve r. 1610. Významné je, že se obsah antický přenášel do doby současné. V XV. a XVI. století vznikla hojnost básní latinských, jejichž význam především spočívá v tom, že se jimi šířil kult antický a vědecké studium jeho na universitách, což vedlo k emancipaci od scholastiky a theologie, ač tím arci jazyk národní zanedbáván; neboť jazyk latinský stal se jazykem učenců, jen málokteří z humanistů psali také německy, jako Jacob Wimpheling svou Germanii, v níž snaží se dokázati, že Elsasko nikdy nenáleželo ke Gallii, a Johann Aventinus, který napsal dějiny bavorské (také lat.). Z humanistických učenců něm. vynikl Johannes Reuchlin († 1522); překládal z řečtiny, dle Terence složil drama Henno, ale hlavně byl činný vědecky, podporuje studium hebrejštiny a studuje filosofii Pythagorovu i Platonovu. Pro své tolerantní snahy filosemitské stal se předmětem četných útoků, jež odrážel v německy psaném Augenspiegel; jak velice působil na veřejné mínění, o tom svědčí Epistolae clarorum virorum (1514), po nichž následovaly trpké satiry z kruhů humanististických na odpůrce Reuchlinovy Briefe der dunklen Männer (v. Epistolae obscurorum virorum, r. 1515 a 1517). – Velikého rozvoje dospěla prosa duchovní. Náboženské hnutí, které zaujalo lid, vzbudilo touhu po seznání pramene náboženského vědění, a z potřeby té vznikla první úplná bible německá. První její vydání tištěné vzniklo ve Štrasburce r. 1466; po něm do r. 1518 následovalo 13 nových vydání hornoněmeckých a tři vydání dolnoněmecká. Vedle toho vznikly překlady rukopisné, z nichž nejstkvostnější jest ten, jenž mezi r. 1389–1400 pořízen byl pro krále Václava a jeho choť Žofii. Podkladem jejich jest Vulgata. Dokonalé tyto překlady nejsou, ale k povznesení německé prosy přispěly značně. Více však dokázali mystikové. Mysticismus jest důsledkem zralejšího a samostatného přemýšlení o záhadách theologických. Jest výrazem vroucí touhy po spojení duše s bohem, jak se již ohlašuje v básních stol. XII. a XIII. a v Písni písní. Koncem stol. XIII. byla mystika mnichy dominikánskými uvedena v systém i mělo se jí prostředkovati mezi spekulací scholastickou a náboženským cítěním, zejména v klášteřích ženských. Zakladatelem mystického systému jest Meister Eckhart († r. 1327), jenž filosoficky scholastiku prohloubil hlásaje, že ač ani filosofie ani řeč tajemství bytosti božské vysloviti nedovedou, přece bůh člověku jest bližší, nežli tento sobě sám. Žákem jeho jest Heinrich der Seuse (Suso), jejž nazývají »Minnesänger der göttlichen Liebe«, a Johannes Tauler, který kázáním filosofickou mystiku svého mistra popularisoval. Mezi laiky mystiku propagoval Rulmann Merswin, složiv mystickou knihu Das Buch von den neun Felsen; chtěl, aby člověk bezprostředním spojením s bohem emancipoval se od kněžství. Nechybělo arci ani při mysticismu výstředností, a proti němu obrátil se nejmenovaný duchovní spisem, jejž r. 1516 vydal Luther pod názv. Die deutsche Theologie. Proti neřestem své doby vůbec obracel se působivý kazatel štrasburský Johannes Geiler von Kaysersberg (v. t.). Oba nové ty směry, mysticismus i humanismus, působily na Luthera. Luther stojí v čele německé reformace, a z jeho snah reformačních vzešel také jeho význam pro německou literaturu. Spočívá v tom, že překladem bible podal lidu nejen pevný základ pro veškeré konání a myšlení a že ji učinil také zdrojem, z něhož čerpala napotom poesie všeho druhu, ale že jí přispěl také k ustálení novohornoněmecké mluvy spisovné. Přeložil napřed zákon Nový r. 1522, potom zákon Starý mimo proroky, na něž došlo teprve r. 1531, až pak r. 1534 ve Vitemberku u Luffta vyšla bible celá. R. 1541 vyšlo vydání nové, opravené. Od zmíněných biblí předchozích liší se tím, že ji Luther pořídil ne na základě Vulgaty, nýbrž dle originálu hebrejského a řeckého. S jemným smyslem filologickým dovedl ducha jazyků starých přenésti v ducha jazyka národního, čerpal z mluvy lidové a dovedl nalézti tón obsahu písma přiměřený. Přidržoval se nářečí, jehož užívala kancelář saská a jež zatím jevilo nejvíce jednotnosti; tím z církve i škol vytlačil dolnoněmčinu a předešel jazykovému rozpoltění. Luther dále vytvořil evangelický zpěv církevní, jehož základem učinil duchovní píseň národní; první sbírku písní vydal r. 1524, a příklad jeho vyvolal mnoho následovníků. Sepsal řadu spisů reformatorských, populárně didaktických: An den christlichen Adel deutscher Nation (1520), von den geistlichen Klostegelübden 1522 a j., hojná kázání, četné listy a srdečné Tischreden, dýšící teplem rodinného štěstí. Z duchů jemu spřízněných a do jisté míry i svobodomyslnější byl Ulrich von Hutten (v. t.), horlící proti papeži i zvrhlému kleru. Neohroženosti jeho neměl žádný z humanistů, ani Melanchthon. Lutherovi přívrženci naopak pod vlivem moci církevní se viklali, a v straně protivné ovšem našel hojně odpůrců, z nichž nejznamenitější jest Thomas Murner (v. t.). Za to statečně při Lutherovi stál Erasmus Alber (v. t.) veršem i prosou a především ve spise Der Barfüsser Mönche Eulenspiegel und Alcoran; protestantskou polemikou vyplnil také knihu bajek Buch von der Tugend und Weisheit, čerpající většinou z Aisópa; tak učinil, ač měrou menší, i Burkard Waldis ve svém Esopus (1548). Do sporů církevních zasáhlo také drama. Pamphilus Gengenbach (v. t.) a Niklas Manuel (v. t.) stojí v čele protestantského dramatu tendenčního, vzniklého pod dojmem Lutherova boje proti odpustkům. Přísně konfessionální tendence ovládá dolnoněmecké drama De Parabel vam vorlorn Szohn, jež r. 1527 složil Burhard Waldis; tendenčně přibarvují dramata biblická Sixt Birk (Susanne), Jakob Rüeff, Jörg Wickram a j.; o povznesení stránky formální snaží se Joh. Kolross (Fünf Betrachtnusse) a hlavně Paul Rebhun (Susanne), který mezi akty vkládal zpěvy sborové v rýmovaných strofách sapfických a partie dialogické psal iambickým a trochejským veršem; Bartholomäus Krüger zdramatisoval celou látku biblickou od počátku světa s tendencí protipapežskou, celá řada látek jiných vůbec volena. Kusy bývaly skládány německy i latinsky; výhradně jazyka latinského užíval Thomas Kirchmair (Naogergus) v dramatech Incendia, Mercator, Judas a j., jež byla záhy překládána. Vedle tendence měla dramata tato také účel paedagogický, majíce žákům, kteří je provozovali, zjednati znalost latiny; v tom směru nejvíce působil humanista Nikodemus Frischlin (v. t.) dramaty Priscianus vapulans, Julius redivivus, Rebecca, Susanna a j.; něm. složil jen drama o dceři krále Jindř. I. Frau Wendelgart a chtěl tak učiniti také v zamýšleném cyklu dramat Terentius Christianus, jehož nedokončil. – Nade všemi však básníky těmito stojí zajímavý zjev literární Hans Sachs (1494–1576). Jeho 34 vlastní rukou psaných svazků vyplňuje 4275 písní mistrovských, 73 písní duchovních a světských v duchu národ., 1700 »Reimpaardichtungen«, mezi nimi 208 her, 7 dialogů prosaických. To jsou druhy, jež pěstil s neobyčejnou plodností. Látku k nim bral z klassického starověku, z novějších kronik, z Volksbuchů, z romantiky středověké, z kronik severských, z Boccaccia, z bible a z bohaté zkušenosti vlastní. V Hansu Sachsovi repraesentuje se onen směr občansko-národní v poesii. Je skutečný talent básnický, třeba že mnohé z úžasné činnosti jeho aestheticky i formálně je nedokonalé; sám Goethe jeho talent básnický uznal. Radost ze života, láska k práci, hluboké přesvědčení náboženské v duchu reformace, mravnost prostá pruderie, a zdravý humor jsou podstatou jeho názoru světového, jejž básně jeho tlumočí. Plodnost jeho vysvětluje se lehkým vnímáním a snadnou tvořivostí. Originální jest jeho naivnost, s kterou pojímá látky biblické, jako v komédii Von den ungleichen Kindern Evä nebo ve Schwanku St. Peter mit der Geiss. Přes to však doba následující jej umlčela, a větší vliv na literaturu nežli jeho prostá poesie lidová měly vlivy cizí. Vliv ten přinesly anglické společnosti divadelní, které sestávajíce z herců, ne dilettantů, nýbrž z povolání, od r. 1592 vystupovaly ve velkých městech a při dvorech knížecích a v produkci dramatickou vnesly živel nový, živel opravdu dramatický, pohnutý děj, vášnivé charaktery i živel komický v postavě šaška, označovaného různými jmény (Jean Potage, John Bouset, Pickelhäring, později Hanswurst), i hudební. Tím působily značně, zejména když z anglických přešly znenáhla ve společnosti německé. Z dramat jejich dochovaly se jenom dvě sbírky, jedna z r. 1620, druhá 1630. Působily i na produkci domácí. Tak vévoda Jindřich Julius Brunšvický (v. t.) napsal 12 dramat prosou, jež vyznačuje záliba v hrůzném a příšerném (Von einem ungeratenen Sohn); jsou v nich i vložky hudební a živel komický (Vincentius Ladislaus). Po způsobu her anglických komediantů psal také Jakob Ayrer (v. t.). Cizí vlivy působily také na román, jejž jako samostatný druh poesie vypěstil Wickram, i jinak činný (v. svrchu). Připisuje se mu dobrodružný román Galmy (1539), složil milostný román Der Goldfaden, v němž syn pastýřův dobude lásky dcery hraběcí, Gabriotto und Reinhard, líčící lásku sestry krále anglického a její společnice ke dvěma jinochům, paedagogický jest román Der Knabenspiegel; význam jejich jest především kulturně historický. Satirik s protestantskou morálkou jest Bartolomäus Ringwaldt († 1599), jehož Treuer Eckart a Lautere Wahrheit pro svou pouť do pekel i do nebes, pro svou bezohlednost i lidový ráz byly velice oblíbeny podávajíce obraz své doby, a ve větším ještě rozsahu Georg Rollenhagen (1542–1609) v hlavním díle svém, Froschmeuseler, složeném dle Batrachomyomachie homérské, pronáší své mínění o životě soukromém, veřejném, církevním i státním, válce a míru. Nejvlastnějšího však satirika svého protestantismus našel v Joh. Fischartovi (v. t.). Přeložil též franc. román rytířsko-galantní Amadis aus Frankreich; ale zajímavější jest překlad spisu Jeana Bodina Daemonomania Magorum, jímž hájí násilné pronásledování domnělých čarodějnic proti rozumovým důvodům lékaře Wiera, vydal také hlavní dílo soudců jejich Malleus Maleficarum (Hexenhammer) a překlad střhn. básně o rytíři Staufenbergerovi a jeho sňatku s vilou doprovodil obsáhlým výkladem o duších pekelných: vším tím Fischart holdoval duchu své doby, věřící ve spojení s mocnostmi pekelnými, jež základ má v probudilé snaze po poznání tajů přírodních, doby alchymistů, astrologů, magův a kabbalistických spekulací, doby, jejímž typickým repraesentantem v tom směru jest Faust; r. 1587 také vytiskl Johann Spies ve Frankfurtě Historia von D. Johann Fausten, dem weitbeschreyten Zauberer und Schwarzkünstler.

Století XVII. stojí ve znamení neblahé války třicítileté, která jako jinde také i v N-ku v duševní život zasáhla tak rušivě, že v době, kdy Francii nastala zlatá doba básnictví, literatuře německé nevzešel opravdový básník. Země byla zpustošena, obchod i průmysl vázly, demoralisace vnikla ve všechny stavy, lid pozbyl národního sebevědomí, stav učenců se lidu odcizil, na universitách zavládla pe danterie a úzkoprsý formalismus, jazyk, k jehož usjednocení dal podnět Luther, zanedbáván. Je to doba suchoparu, na němž poesie vykvésti nemohla. Ale přece vyskytly se snahy, které alespoň poněkud chtěly jej zúrodniti; snahy ty na se vzaly společnosti, t. zv. Sprachgesellschaften, sestávající z učenců a šlechticů, kteří po vzoru cizím usilovali o vytříbení jazyka a tím o povznesení a povzbuzení poesie; jenom že snahy ty uplatnily se pouze směrem prvním, pro poesii z nich nevzešlo mnoho. Vzorem tím byla jim florencká Accademia della Crusca, akademie pro pěstování jazyka a básnictví, jejíž intence na půdu francouzkou přenesl Malherbe. Nejstarší z takovýchto společností německých jest die fruchtbringende Gesellschaft čili Palmenorden, založená r. 1617 na podnět výmarského dvorního maršálka Kaspara von Teutleben, a trvající až do r. 1680. Symbolem jejím byla palma, heslem »všechno k užitku«, t. j. na prospěch řeči, která měla býti zbavena slov cizích a orthograf. ustálena. Stejné cíle sledovala Die aufrichtige Tannengesellschaft, zal. r. 1663 Schneuberem v Strasburku. V Hamburku měla své středisko die teutsch gesinnte Genossenschaft, kterou r. 1643 založil Philipp von Zesen a jež rozdělena byla na tři cechy: Rosen-, Lilien- u. Nelkenzunft a trvala až do r. 1705; snahy její puristické vedly až k absurdnostem a titěrnostem (místo Fenster zaváděla výraz Tageleuchter, za Nonnenkloster: Jurgfernzwinger, Papst: Grosserzvater, Venus. Lustinne, Liebinne a p.). V Norimberce založili r. 1644 Harsdörfer a Joh. Klaj Die Gesellschaft der Schäfer an der Pegnitz č. Der gekrönte Blumenorden, jejíž členové dávali si jména řeckých a latinských pastýřů. K nim pak přistoupil Der Elbschwanen-Orden, jejž r. 1660 v Holštýně založil Hans Rist a který se rozpadl r. 1667. A tak v souhlase se snahami těmito byla také činnost muže, který stojí v čele tohoto údobí, a který měl více dobré vůle nežli talentu. Jest to Martin Opitz (1597–1639). Historii literatury německé náleží ne pro svou činnost básnickou, přes to že byl poeta laureatus – vyznamenání to bylo v té době více módou nežli uznáním – a že se nazývá otcem a obnovitelem německé poesie, a přes to, že činnost jeho básnická byla velmi obsáhlá: zpracoval žalmy, Píseň písní a jiné básně duchovní, skládal epigrammy a básně příležitostné, Trostgedichte in Widerwertigkeiten des Kriegs, přeložil Senecovo drama Trójanky a Sofokleovu Antigonu, Rinucciniho Dafne, k níž Heinrich Schütz složil hudbu a jíž se razila cesta hudbě italské do Němec, zpracoval německy Barclayův allegoricko-poetický román Argenis a Sidneyův anglický román pastýřský Arcadia a vlastní báseň pastýřskou Schäfferey von der Nimfen Hercinie, jež nás vede do Krkonoš a ke Krakonoši, složil báseň didaktickou Vesuvius, životní moudrost vložil v báseň Zlatna oder von Ruhe des Gemütes a filosoficko-křesťanskou reflexi o štěstí v báseň Vielguet. Ale důležitější nežli všechno to byla pro jeho dobu jeho poetika, Buch von der deutschên Poeterey (1624), jež vznikla ze snah, čeliti zanedbávání jazyka německého, na něž již r. 1687 toužil v latinském pojednání Aristarchus sive de contemptu Linguae Teutonicae, a ze snah po uspořádáni německého verše, kterou ostatně projevil již Paul Rebhun, a jíž dal výraz před Opitzem Ernst Schwabe von der Heyde svým Sinnreiches poetisches Büchlein; i jinam mohl Opitz sáhnouti, především k poetice Scaligerově, jež byla vodítkem i básníkům francouzsk. působením Ronsardovým i hollandským zásluhou Daniele Heinsia. Opitz hájí práv jazyka německého proti latinskému, usiluje o všeobecnou hornoněmeckou mluvu spisovnou a žádá pro verš pravidelného střídání slabik přízvučných i nepřízvučných, zavádí verš trochajský i iambický, zamítá hexametr. Od Francouzů přejal a zavedl také šestistopý verš alexandrinský a formu znělky. Dává pokyny o básnickém slohu a vykládá druhy různých básní od satiry až k dramatu a provádí zásadu, že všechno básnictví spočívá »im Nachäffen der Natur« a v moralisování; klade důraz na vrozený talent básnický, k němuž však přistoupiti musí znalost literatury klassické – i tu při své reformě tkví tedy Opitz v učenosti, v jejímž jařmu poesie byla sevřena. Opitzova poetika platila za směrodatnou až do Gottscheda. Našla i následovniky; z nich Buchner (v. t.) svým návodem Anleitung zur deutsch. Poeterey (1665) zavedl do německé poesie daktyl. Činnosti Opitzovy si vrstevníci vůbec velice vážili; Zinkgref r. 1624 vydal básně jeho a poukázal k jejich významu. On dal vznik t. zv. první slezské škole básnické. Řada básníků stojí pod vlivem jeho: Scultetus, jehož básně našel Lessing, Tscherning, Lund, Dietrich von dem Werder, který přeložil Tassův Osvobozený Jerusalem a Ariostova Zuřivého Rolanda, mimo to skládaje básně vlastní; talentem nad samého Opitze vyniká Paul Fleming (v. t.); fantastický jest zmíněný Philip von Zesen, poetickými hříčkami zabývá se Georg Philipp Harsdörffer (v. t.) skládaje z veršů všelijaké figury; sepsal osmidílnou knihu Frauenzimmer-Gesprächspiele, druh konversačního lexica pro dámy, jímž měly snadno nabyti nové vzdělanosti, a vynašel známý Poetischer Trichter; v onomatopoetických hříčkách utápí se Siegm. von Birken (v. t.), a více než poeticky jest činný grammaticky Justus Georg Schottelius, složiv dílo Ausführliche Arbeit von der teutschen Haubt-Sprache (1663). Duchovní písně skládal Joh. Klaj (v. t.) a také ješitný a svárlivý Johann Rist, který skládal také dramata, z nichž však jen málo jest dochováno (Das Friede wünschende Teütschland, 1637). Pěkným zjevem v poesii této doby jest kroužek básníků, jenž se v Královci sestoupil kolem Simona Dacha (v. t.) a k němuž náležel také Joh. Peter Titz. Dachovy písně duchovní i světské vynikají hloubkou, vřelostí citu a melodičnosti. Zpěvnosti a živlem melodickým se tento kroužek básníků významně liší, především od četných básní příležitostných, hlavně svatebních, jež prosty jsouce citu holdovaly vnější kráse hledanými a strojenými verši; jenom Jakob Schwieger ve sbírce básní Die geharnschte Venus (1660) jest poněkud citovější. Melancholií provanuty jsou duchovní písně, jež skládal těžce zkoušený Andreas Gryphius (v. Gryphius 2). Dramatem Cardenio und Celinde podal první pokus dramata občanského, snaha na tu dobu pozoruhodná, protože osoby stavu nižšího v dramatě vystupovati nesměly. Od této školy opitzovské, které také nechybělo odpůrců, jako v Laurembergovi a Weckherlinovi, liší se druhá škola slezská, v jejímž čele stojí Christian Hofmann von Hofmannswaldau (v. t.) a Daniel Caspar von Lohenstein (v. t.) a k níž náležejí Zingler, Mühlpfort, Assmann, Assig, Chr. Gryphius, Hallmann a jiní. Básníci ti odvracejíce se od živlů národních a lidových přilnuli tak jako škola první ke vzorům cizím, ale především k literatuře italské, jíž té doby dodával tónu Marino svými hlavními díly »Adone« a »Strage degli innocenti«, holdujícími nevyčerpatelným bohatstvím obrazův a lahodnou mluvou smyslnosti a bezohledné chtivosti. Z tohoto marinismu čerpala tato druhá škola svůj bombast, epikureismus, svou pikantnost a obscoenost, vnitřní nepravdy a strojenost, které měly nahrazovati opravdovou poesii; při vší nucené nádheře ani ta vášeň jejich není opravdová, při vší bohatosti přirovnání a jiných prostředků stilistických je to poesie bezbarvá. Tak se to jeví v sedmisvazkové sbírce Herrn von Hofmannswaldau und andrer Deutschen Gedichte (1695), obsahující básně Lohensteinovy i jiných, a také v Hofmannswaldauských heroidách Heldenbriefe i v Poetische Wälder Chr. Gryphia, syna Andr. Gryphia, i ostatních. Obě ty školy působily na souvěkou produkci básnickou vůbec. Jednou nebo druhou prošli i ti, kteří přece vykazují trochu individuálnosti; stalo se tak v oboru poesie duchovní, kterou pěstil jesuita Friedrich von Spee, horlivý odpůrce reformace a lidumilný zastance těch, již v oběť padli neblahému pronásledování kouzelníkův a čarodějů, proti němuž vystoupil anonymním spisem Cautio criminalis seu de processibus contra sagas liber (1631). Sbírka jeho písní Trutz-Nachtigall, přiléhajících obsahově k moralisujícím rozmluvám jeho Güldenes Tugendbuch a oděných v kostým poesie pastýřské, jest prosta frasovitosti a vyplývá ze vřelého přesvědčení básníkova. Duchovní písně pastýřské skládal Angelus Silesius (Johann Scheffler) v Heilige Seelenlust; jsou plny mysticismu, tak jako jeho Der Cherubinische Wandersmann jest výrazem vroucí touhy duše po spojení s Kristem; působil naň slezský mystik Abraham von Franckenberg, přívrženec theosofických názorů Jakoba Böhme. Duchovní básně latinské skládal Jakob Balde (v. t.). Usilovněji lyriku duchovní pěstili básníci protestantští, Johannes Heermann, Martin Rinckart, Joh. Michael Dilherr a především Paul Gerhardt (v. t.) – Doba války třicítileté svými neblahými následky, jež se kryly a omlouvaly heslem boje za víru, v pravdě však odhalovaly trapný stav poměrů vnitřních ve všem směru, dala vznik k satiře, jíž pravý stav věcí nezůstal utajen. Jejím hlavním repraesentantem jest Friedrich von Logau (v. t.), největší satirik německý vůbec, třebaže teprve Lessing musil mu dopomoci k významu. Jeho satiry svědčí o mužnosti, ryzosti přesvědčení, opravdové lásce k vlasti a nestrojené, zběžné víře básníkově, jenž nenáviděl podlízavost a horlil proti napodobování ciziny. Proti němu také brojil Hans Lauremberg (v. t.); satiry jeho došly více ohlasu než Logauovy, ale tím, že pro poesii hájí práva nářečí dolnoněm., vzhledem ke snahám doby o usjednocení jazyka vymykají se z programmu doby. V Joachimu Rachelovi (1618–69) doba souvěká spatřovala svého Persia a Juvenala (Böse Sieben, Die Kinderzucht, Vom Gebet, Jungfern-Lob, Jüngfern-Anatomie a j.), byl žákem Laurembergovým, přizpůsobil se však Opitzovi. Za to proti němu, proti učenému pedantismu školskému a proti formalismu obracel ostří své satiry Joh. Balthasar Schuppius (1610 až 1661), pastor hamburský, tepající také zvrhlý život studentský, jak učiniI již J. G. Schoch komedií Studentenleben. Velmi účinně působil opravdovostí a humorem své satiry vídeňský kazatel Abraham a Sancta Clara (v. Abraham 4), výborný řečník, »ein prächtiges Original«, jak jej nazývá Schiller, drastický a neúprosný; hlavní dílo jeho jest Ertzschelm Judas. Zvrhlosti doby své tepal Johann Michael Moscheroch (v. t.). Pod dojmem pohnutých dob válečných a změněných mravů vznikl také román, jakožto produkt své doby, která nenalézala zalíbení v románech pastýřských a fantastických, neskutečných dobrodružstvích svých hrdin, proti nimž ve Španělsku ohlásila se reakce Don Quijotem. Tvůrcem románu jest Johann Jakob Christoff v. Grimmelshausen (v. t.) svým románem Simplicissimus. Simplicissimus byl velice oblíben a byl napodobován i mimo básníkovu vlast. To byl pravý jeho živel; jeho básně jiné hověly sice módnímu směru románu, ale stojí daleko za Simplicissimem. Daleko toho významu nenabyly romány, jež skládal Christian Weise: Die drei ärgsten Erznarren in der ganzen Welt (1672), Die drei klügsten Leute in der ganzen Welt (1673) a Der politische Näscher; mají spíše význam paedagogický. Weise skládal také písně duchovní, z dojmů jeho lipských let studentských vznikly písně studentské Überflüssige Gedanken der grünenden Jugend. Jeho lyrika je střízlivější, nežli bylo zvykem u básníků druhé školy slezské. Také ve svých dramatech snažil se býti přirozenější, čele Lohensteinovi; složil 55 kusů, z nichž 15 se ztratilo; jsou to kusy biblické, historické i veselohry, které jsou nejzdařilejší (Der bäurische Macchiavellus, Unvergnügte Seele a j.). Velice vtipným satirikem jeví se lipský stud. theol. a jur. Christian Reuter v malém románě Schelmuffskys wahrhafftige curiöse und sehr gefährliche Reisebeschreibung zu Wasser und zu Lande (1696), jímž se básník chtěl pomstiti své paní domácí za vyhoštění a pro paskvil svůj potrestán byl akademickým senátem relegací; je to satirický román osobní, ale působí i bez znalosti těchto poměrů osobních, a stal se svými vymyšlenostmi hyperbolickými pratypem Münchhausena. Líčením dobrodružství cestovních druží se Schelmuffsky k robinsonádám, jež této doby jako oblíbený druh románu německého vznikly po příkladě Defoeova Robinsona Crusoe; nejznamenitější z německých robinsonád jest Insel Felsenburg, již sepsal Johann Gottfried Schnabel (Gisander) a již r. 1827 obnovil Tieck; vypisuje, kterak Albertus Julius zahnán byv na rajský ostrov stane se zakladatelem rodu, jenž vyroste ve šťastnou obec, stát. Byl vůbec také druh románů státnických, Staatsromane, jež líčily pokusy o zařízeni státu ideálního a k nimž náležejí již Barclayova Argenis, přeložená Opitzem. S ním pak v souvislosti jest román hérojsky galantní, jejž možno nazvati románem pseudohistorickým, historické vědění přechází v něm v zájmy bližší, jak to dosvědčuje Scudéryův Artamène ou le grand Cyrus. K pěstitelům jeho náleží vévoda Antonín Oldřich Brunšvický (v. Antonín 6), jenž svými romány přenáší nás z doby pradávné do doby rytířů, státníkův a moderních pastýřů a do událostí XVII. stol.; dále Philipp von Zesen svými milostnými romány Adriatische Rosamund a romány s motivem starozákonným Assenat, d. i. derselben und des Josephs Stahts-, Liebes- und Lebensgeschichte, a Simson, eine Helden- und Liebesgeschicht. Dle originálů francouzských zpracoval Ibrahims oder des durchlauchtigsten Bessa und der beständigen Isabellen Wundergeschichte, a Afrikanische Sophonisbe; byl i jinak literárně činný, jsa spisovatelem z povolání. Níže stojí Andreas Heinrich Buchholz (1607–1671) romány Des christlichen teutschen Herkules und des böhmischen königlichen Fräulein Valisca Wundergeschichte, a Wundergeschichte der christlich königlichen Fürsten Herkuliskus und Herkuladisla, plnými všelikého děje, osob s tendencí křesťanskonáboženskou. Slaven byl svým časem román Die asiatische Banise, jejž napsal r. 1688 Heinrich Anselm von Ziegler, neméně Lohensteinův Grossműthiger Feldherr Arminius oder Hermann nebst seiner durchlauchtigsten Thusnelda in einer sinnreichen Staats-, Liebes- und Heldengeschichte, neobyčejně obsáhlý, že ho ani Lohenstein sám nemohl dokončiti; je v něm obsaženo všechno: dobrodružné rytířství, klassický heroismus, objevení Ameriky, státnictví, zeměpis, morálka, lékařství, historie, císařové habsburští jakožto Hermannovi předkové, císař Leopold v osobě jeho samého, a mezi tím i jednotlivé básně. K těmto pak ještě přistupuje Eberhard Werner Happel, který rád operoval s materiálem geografickým a napsal také »román akademický«. – Všechna tato produkce má význam po výtce literárně-historický. Znenáhla však do těchto stojatých vod vnikal proud nového života duševního. Usiluje se o samostatnost myšlení, prohlubuje se vědění, a to na základě jaz. mateřského. Christian Thomasius (1655–1728), předchůdce osvícenství, akademická čtení na universitě lipské koná německy, kriticky uvažuje o Lutherově orthodoxii, hlásá, že napodobování Francouzů má vésti k vlastní samostatnosti, a vydává r. 1688–89 první měsíčník něm., jimž brojí proti orthodoxní úzkoprsosti scholastické filosofie i právnickému formalismu a všímá si něm. básnictví, čině tak nové názory liberálnější přístupnými kruhům širším; založen byl také první list vědecký, psaný arci latinsky, »Acta eruditorum« (v. t.). V odporu proti despotické orthodoxii Thomasius našel souhlas s pietisty, jejichž sídlem působením lidumilného Augusta Hermanna Francka od r. 1692 stalo se Halle se svou nově zřízenou universitou. Pietismus toužil po spojení člověka s bohem, ne na základě dogmatické pravověrnosti, nýbrž vnitřního osvícení a zbožného citu, ovládajícího jednotlivce i rodiny. V tom smysle řídil Philipp Jakob Spener ve Frankfurtě n. M. svá collegia pietatis, té zbožné touze dal výraz Joachim Neander písněmi Glaub- und Liebesübung i hrabě von Zinzendorf, ochránce Bratří českých, hojnými písněmi, působícími přes přílišnou sladkost a měkkost vřelým citem, i Gerhard Tersteegen. Komenského systém názorného vyučování (Orbis pictus vyšel r. 1657 v Norimberce) docházel uplatnění, a jeho působením také řeč mateřská dovolávala se svého práva. Řada myslicích duchů emancipovala myšlení z područí theologie, Pierre Bayle, John Locke, Shaftesbury, a v N-ku samém vyvstal filosof, universální genie Leibniz (v. t.). Veliký ten muž spisy své psal sice většinou latinsky nebo francouzsky, což je pochopitelno, ale byl při tom smýšlení patriotického a dbal o povznesení jazyka mateřského, jak to dokazuje jeho Ermahnung an die Teutsche, ihren Verstand und Sprache besser zu üben a Unvorgreiffliche Gedanken, betreffend die Ausübung und Verbes rung der Teutschen Sprache, i snahy jeho o založení německé akademie. A také do literatury přešel vkus jiný, především vlivem literatury francouzské, jež za Ludvíka XIV. vyspěla ke klassické výši. Marinismus se přežil, Hoffmannswaldau znechutil, působil Boileau svým L'art poétique, hledající vzory pro básnictví nové v poesii antické. První k němu přidal se Friedrich Rudolf von Canitz (v. t.), který svými Nebenstunden unterschiedener Gedichte i satirami vyhnul se bombastu a frasovitosti; vlivem jeho zřekl se směru dřívějšího také Benjamin Neukirch. Oba náleželi ke kruhům dvorským, a k nim řadí se básníci dvorští, Hofpoeten. Johann von Besser, Johann Ulrich von König, Karl Gustav Heräus, Morhof, Joh. Valent. Pietsch, Joh. Burkhard Mencke. To však byli vlastně dvorní úředníci, kteří musili básniti z nejvyššího rozkazu, vyličujíce dvorní slavnosti a události; pro poesii arci významu nemají, ale dobré bylo, že dali výhost manýře hofmannswaldauské a tím připravovali půdu čistšímu slohu poetickému. Je charakteristické, že mezi nimi nedošel uznání Johann Christian Günther (v. t.), který arci jenom z příčin materiálních se k nim přihlásil odou na vítězství prince Eugena; jeho nevázaný, rozháraný život byl uznání jeho v kruzích vyšších na překážku. Ale Günther svým talentem, opravdovým citem a prožitým přesvědčením za to náleží k vynikajícím lyrikům německým, jehož význam sám Goethe dovedl oceniti. Proti básnické škole slezské a proti hamburským přívržencům jejím obrátil se ostrými epigrammy (Überschriften) Christian Wernigke, zejména proti Postelovi a Hunoldoci, a dal také podnět ke kritice činnosti básnické. Z Hamburka pochází také básník, jenž uhodil na nový tón: Barthold Heinrich Brockes (v. t.). Jak on čerpal z přírody také učený Albrecht von Haller (v. Haller 2); již jeho sbírka Versuch Schweizerischer Gedichte (1732) jest obsahově i formálně pozoruhodná přes to, že se omlouvá pro nedostatečnou znalost hornoněmčiny, ale hlavní jeho dílo básnické jsou Die Alpen, jejichž vůdčí ideou není však velebení přírodních kras alpských, ač ovšem jich nepomíjí, nýbrž kontrast mezi přírodou a kulturou a jejich důsledků, prostota mravů s jedné, zkaženost jejich s druhé strany, tedy především báseň moralisující. Tím přivedl do poesie nový motiv a zušlechtěnou mluvu básnickou. Nevinný život přírodní jest také thematem jeho satir Die verdorbenen Sitten a Der Mann nach der Welt, všeobecně filosofických otázek po vzoru Popeově dotýká se v Gedanken über Vernunft, Aberglauben u. Unglauben, v úvaze Über die Ehre, Die Falschheit menschlicher Tugenden a v básni Über den Ursprung des Übels. V stáří napsal romány politické, Usong, Alfred König der Angelsachsen, Fabius und Cato, v nichž projednává druhy ústavy státní. Vážnost vyznačuje celou činnost jeho. Lehčí názor na svět mluví z básně Friedricha Hagedorna (v. t.); také on miloval přírodu, ale horatiovsky veselá mysl a jarost mluví z jeho písní, jimiž se stal předchůdcem německé anakreontiky, i z jeho Fabeln und Erzählungen.

Básníky těmi zabočili jsme již do stol. XVIII. – přesných hranic v literatuře vůbec nelze stanoviti. Na prahu století tohoto stoji Johann Christoph Gottsched (v. t.), který energickou činností literární a reformátorskou na čas stál v čele literatury vůbec, bojem, který vznítil, přispěl k protříbení názorův a jehož zásluh při jeho průměrném talentu podceňovati nelze, třeba že v době nejnovější E. Reichel slávu jeho do světa hlásá důrazněji, nežli skutečnému významu jest přiměřeno. Byl především theoretik a kritik, tkvící v názorech antických, pečoval o povznesení jazyka na úkor latiny i dialektů a poukazoval k starší literatuře a řeči německé. Šlo mu především o reformu německého divadla. Při všem tom byl Gottschedovi základem poesie rozum a forma. Ale větší význam nežli tato theoretická i praktická činnost Gottschedova má, že svými zásadami a názory dal podnět k zmíněnému boji. Utkal se v něm se Švýcary Joh. Jak. Bodmerem a Joh. Jak. Breitingerem (o tom v. Bodmer 1). Oč v tom prudkém boji běželo ? Ve mnohém obě strany se shodovaly; že poesie má vstoupiti ve službu morálky, že epos a bajka aisópská jsou nejvyššími druhy básnickými, že poesie jest napodobování přírody – ale napodobování to, tak tvrdili Gottschedovi odpůrci, prostírá se nejen na svět skutečný, nýbrž nové má býti napodobováno, nebývalé a podivuhodné ze tvoří středisko poesie; ne pravidla, jak Gottsched tvrdil, jsou původní, nýbrž dříve než ona jest a bylo dílo umělecké; pravidla z něho se jen abstrahují. Proto nestačí k poesii rozum, ale třeba také poetického nadšení a k básni samé vznešeného obsahu. Tímto posledním požadavkem rozhodně Gottscheda překonali, a vítězství připadlo skutečně přes autoritu Gottschedovu jim, přes to, že ani sám Bodmer svým eposem Noah a celou řadou patriarchád i dramat nedovedl přispěti k uplatnění těch theorií. Že v boji tom, jako při boji menších duchů bývá, mnoho působil moment ryze osobní, rozumí se samo sebou. A nechyběIo s obou stran přívrženců; při Gottschedovi stáli Wilh. Triller, Joh. Joachim Schnabe, Christlob Mylius, kteří mu pomáhali kritikami a komickými eposy, při Bodmerovi Lange, Pyra, Wieland i Lessing – boj vůbec měl i později dozvuky, a právě tím vynikla jeho včasnost a důležitost. Také vědě byl na prospěch: Joh. Georg Sulzer (1720–79) švýcarskou theorii systematicky zpracoval ve své Theorie der schönen Künste, aesthétika vůbec byla pěstována vědecky, Alexander Gottlieb Baumgarten (v. t.) ve svém díle Aesthetica novou vědu poprvé tím jménem označil a užil zásad Breitingerových. Ovšem ani Gottsched nebyl bez vlivu, zejména v literárních kruzích lipských a saských. Pod vlivem jeho stoji Johann Elias Schlegel (1721–93), alespoň v počátcích své produkce dramatické (Orestes und Pylades, Trojanerinnen, Dido, Lucretia), v niž volil látky antické jakožto k dramatu nejpříhodnější. Ale s dobrým vkusem nastoupil dráhu vlastní. Již svým nedokončeným eposem Heinrich der Löwe sahal pro motiv do dějin národních a učinil tak i dramatem Herrmann a motivy severskými Kanut a Gothrika; to znamenalo novotu aspoň volbou látky a Lessing chválí i jeho komédie Triumph der guten Frauen a Die stumme Schönheit, v nichž (i v jiných) jest patrný nejen vliv komédie francouzské, ale i dánského básníka Holberga, jehož komédie byly známy z překladů z r. 1743. Mimo Cronegka a Braweho náleží k dramatikům Christian Felix Weisse (1726–1804), který s francouzskou jednotou dramatu a pravidelností spojovati chtěl tragičnost situací a charakterů dramatu anglického. Po veselohrách Matrone von Ephesus a Der Leichtgläubige přešel ke komické opeře, a tím čelil proti Gottschedovi: Die verwandelten Weiber, Der Dorfbarbier a j.; komédií Die Poeten nach der Mode persifluje Gottschedovce i Bodmeriany; psány jsou lehkou řečí, obratným dialogem a se vtipem. Dvěma dramaty konkurroval se Shakespearem: Richard III., Romeo und Julie. Komédie francouzská působila také na komédie paní Gottschedové, jež kusy francouzské převáděla v poměry německé (Die Pietisterei im Fischbeinrocke oder die doctormässige Frau) i skládala kusy původní: Die ungleiche Heirat, Die Hausfranzösin a j., v nichž brojí proti konvenienčním předsudkům, nevyjímajíc ani přehnanou zálibu pro vše francouzské. Proti celému stavu obrací se Joh. Christian Krüger satirickou komédií Die Geistlichen auf dem Lande a Christoph Mylius svými Ärzte, a satira jest až příliš oprávněna. Komédie vůbec brala se směrem realistickým a dařilo se jí vůbec lépe nežli tragédii. Školou Gottschedovou také prošli t. zv. Bremer Beiträger, většinou Sasové rodem, přispívající do časopisu »Neue Beiträge zum Vergnügen des Verstandes und Witzes« (1744–48), k jehož vydávání se uvolil nakladatel brémský; vznikly ze Schwabeových »Belustigungen des Verstandes und des Witzes«, když tento list proti vůli jejich měl účast v gottschedovsko-bodmerovském sporu. Náležejí k nim Giseke (v. t.), Johann Andreas Cramer (v. t.), Johann Adolf Schlegel, otec obou romantiků, Joh. Arnold Ebert (v. t.), Friedr. Wilhelm Zachariä, jehož oborem bylo epos komické (Der Phaeton, Das Schnupftuch, Murner in der Hölle); jeho Renommist (1744) jest kulturním obrazem německého života universitního v XVIII. stol. (kontrast mezi jemnými mravy Lipska a drsnou Jenou); vtipný, ne fadní satirik Gottlieb Wilhelm Rabener (1714–1771), který svou sbírkou Sammlung satirischer Schriften tepe zpozdilosti obmezeného života občanského; satirik je také Christian Ludwig Liscow (Sammlung satyrischer und ernsthafter Schriften, 1739), obracející se proti zpozdilostem literárním, soudní a vtipné epigrammy psal Abraham Gotthelf Kästner; nejpopulárnější i svou osobností i činností básnickou byl Christian Fürchtegott Gellert (v. t.); jeho význam spočívá v bajce, již pěstil s opravdovou dovedností a jíž tlumočil názory a mravy doby své. Bajky jeho druhu skládal Magnus Gottfried Lichtwer (v. t.), nezávisle však na něm Joh. Ludwig Meyer von Knonau tím, že většina bajek jeho jest vzata ze světa zvířat a svědčí o bystrém smysle pro přírodu. – Jiným sdružením básnickým byli básníci hallští anakreontikové. Ke kruhu tomu lze počítati také hallské básníky Immanuele Jakoba Pyru a Samuele Gottholda Lange, a to pro jejich odpor proti rýmu, proti němuž vystupoval i Gottsched a ještě více Bodmer; Pyra složil Popeovskou báseň Der Tempel der wahren Dichtkunst, Lange vydal překlad Horatiových ód (Horatzens Oden), jež zvěčniti mělo Lessingovo Vademecum, a společnými písněmi Thirsis und Damons freundschaftliche Lieder velebí přátelství, Švýcary, Hallera i Hagedorna. Anakreontismus je poesie požitku, vína a lásky, leckdy upadající v titěrnost i smyslnost, ale třeba že ta rozkoš, kterou se rozplývají zdobné ty básně, nebyla vždy prožita, přece lahodnou formou hodně se tomu blíží a celým rázem svým od obvyklého směru v poesii prospěšně se odráží. Anakreontik byl Joh. Nikolaus Götz (v. t.), překladatel Anakreonta, jenž sbírku Versuch eines Wormsers in Gedichten (1745) vydal anonymně; líbila se z nich elegická Mädcheninsel. Joh. Peter Uz skládal také písně anakreontské, ale vážná mysl pudila jej k motivům seriosnějším, k básni filosofické. V Theodicee (1755) ukazuje mu Leibniz stezku vedoucí ke svatyni osudu a vážnější než jeho anakreontika z mládí jest Versuch über die Kunst stets fröhlich zu sein (1760). Většinou smýšlené byly Scherzhafte Lieder Joh. Wilh. Gleima, (v. t.), ale svým lehkým, veselým tónem zjednaly vlastně anakreontismu všeobecného uznání. Také Ewald Chr. von Kleist (v. t.) přihlásil se k anakreontikům napodobením básníka řeckého, ale jeho význam pojistila mu hallerovsko-thomsonovská báseň Der Frühling, líčící dovednými hexametry obrazy z přírody a ne prostá vědomí moci božské ani citu, jenž mluví také z básně Sehnsucht nach Ruhe a Landleben. Báseň o jaru jest jen zlomek z větší básně, již Kleist projektoval, chtělť opěvati všechna roční počasí dle Thomsona.

Ale poesii německé vzešlo konečně jaro skutečné. První květ, jenž na její neutěšené pláni, jen ojedinělými oasami osvěžené, vykvetl, byl Klopstockův Messias. Dnes květ ten dávno sice již povadl, má tak cenu pro poetický herbář, ale svou dobou zaskvěl se plnou, mnohoslibnou silou a vůní. Dnes nemůže býti o tom sporu, že z klassiků německých žádný tak záhy se nepřežil, jako právě první z nich, Klopstock (v. t.); jeho Messias nemá životní síly, epika jeho rozplývá se v lyrických výronech unavujících rozvláčností, není v ní individuálního pojetí veliké látky ani mohutnosti charakterů, jen Abbadonna činí výjimku. Ale Klopstockova báseň znamenala opravdový čin; s hlediska vlastní doby její musíme ji posuzovati, ač právě tou podmínkou význam její se restringuje nejvíce. V ní se na čas vyhranilo vše, k čemu úmyslně i spontanně tíhla celá dlouhá doba předchozí a po čem toužily snahy jejích reformátorů a kritikův. Byla to báseň, která vznešeným motivem i formou byla opravdovou básní, kterou složil opravdový básník. Poetický i filosofický rozsah arci nebyl značný, jeho ducha nezachvátily ještě francouzsko-anglické ideje osvícenské, ale co vytvořil, vyplývalo z jeho duše, třeba že to byla duše malá. S přesvědčivou zbožností k motivu sáhl a s láskou o něm pracoval, přicházeje tak vstříc době souvěké, nerozrušené posud ideovou revolucí. Velebným pathosem, který nepřeháněl, skvělými obrazy, jimiž se povznášel ve sféry nadpřirozené, ač jimi bohužel příliš unikal všemu skutečnému, a svěží, bohatou formou svého eposu zahájil novou dobu německé literatury. A ten význam jeho potrvá navždy. Také ódy jeho se svým obsahem milostným, náboženským i vlasteneckým pro svou procítěnost znamenaly obohacení soudobé literatury, ba jistý význam mají i jeho dramata, dnes docela zapomenutá; ne dramata biblická, ale jeho vlastenecká trilogie Hermannsschlacht (1769), Hermann und die Fürsten, Hermanns Tod (1787), jimiž přivodil do poesie nový směr vlastenecký a zpěvy svých bardův obrátil zření k mythologii domácí od antické, anticipuje tak snahy dob pozdějších; i jeho Deutsche Gelehrtenrepublik (1774), ač naskrze zklamala, jest ohlasem dobré vůle básníkovy o povzneseni národní literatury. Jak vysoce vynikl Klopstock nad své vrstevníky, ukazují slabé produkty jeho napodobitelův a následovníků, od Bodmera až k Schönaichovi, jenž se mu hrdinským eposem Hermann oder das befreyte Deutschland (1751) na popud Gottschedův postavil po bok. Báseň jeho při trvajícím sporu o zásadách poetiky a aesthétiky vzbudila mnohohlasé pro a proti, zejména po stránce formální; i v té příčině dnes jest nám jasno: hexametr je metrum jazyku německému nepřístojné, třeba že je sám Goethe zvolil pro své epos Hermann und Dorothea; je přežilé, ale bylo přece jen důkazem velikého umění Klopstockova a veliké práce jeho, když formu antickou tak dokonalým způsobem převedl v poesii německou, a lze tvrditi, že bez toho kroku by sotva byl nastal v lit. něm. pokrok i po této stránce; i za to musí děkovati tvůrci novověké Messiady.

Bylo štěstím pro literaturu německou, že zároveň vyskytl se jí muž, jehož kritický duch nejen sňal bělmo s vlastních očí jejích, ale zároveň jí umožnil patřiti s velikým prospektem do budoucna. Byl to Gotthold Ephraim Lessing (v. t.). Lessing je především kritik; také úspěch a význam vlastní jeho činnosti básnické je více nežli dílem talentu, dílem vlastní autokritiky – ten smysl mají asi známá slova jeho o těžkopádném tvoření. Trojí věc působila na uplatnění Lessingovy individuality: neobyčejný talent kritický, který mu nedal shlížeti se s ješitným míněním v tom, co literatura domácí posud vytvořila a tvořila, ale naopak bezohledně odhalovati její nedostatky a slabosti; potom vliv Voltaireův, jehož ideje filosofické v souhlase s kritickým duchem Lessingovým zjednaly mu veliký rozhled duševní, a Joh. Joachim Winckelmann (1717–1768), který jako celému světu také jemu svou Geschichte der Kunst des Altertums odhalil tajemství krásy antické. Tím také směrem nesla se jeho činnost kritická, která však nebyla jen negativní; dotýkala se literatury domácí, dokazujíc slabosti domněle velkých a prohlédajíc i zjevy opravdu významné, jako Klopstocka (Briefe die neueste Literatur betreffend), podává theorii bajky, a zejména slabá literatura dramatická dávala podnět ke kritice; Lessing stanoví základ dramatu, probírá theorii dramatu antického, uvažuje o poměru jeho ke dramatu francouzskému a poukazuje od Francouzů k Shakespearovi (Hamburgische Dramaturgie), stanoví rozdíl mezi uměním výtvarným a poesií (Laokoon), a kritický duch jeho zasáhl i do otázek nejchoulostivějších, když se dostal v prudký spor se zástupci orthodoxními (Goeze); ve sporu tom proti dogmatice klade důraz na éthické jádro učení Kristova a na mravní konání, dějiny lidstva jsou mu dějinami jeho vychování k duševní svobodě. Bystrost úsudku, zápal přesvědčení, zloba nad obmezeností lidskou a důvody vědecké dodávají spisům jeho sem spadajícím velikého významu; něco podobného něm. prosa dosud nepoznala. Také jeho díla básnická vlastní znamenají směrodatný pokrok. Dramatem Miss Sara Sampson (1755) stvořil německé drama občanské, jaké již Angličané měli vedle románu občanského zásluhou George Lilla a Richardsonovou; Minna von Barnhelm (1763) znamenalo první německou veselohru, Emilie Galotti (1772) jest první a nejstarší truchlohra německá, která vedle Minny podnes působí živým dojmem, a Nathan der Weise (1779) má význam jakožto drama, z něhož mluví ohlas básníkových bojů filosoficko-náboženských. Mějme na paměti ten úhor, který ve dramatě byl v době předchozí, a význam dramat Lessingových vynikne sám sebou. Činností Lessingovou plno nových idejí oplodňujících přivoděno do liter. něm. On sám pak jest jednou z nejsympathičtějších jejích osobností. – S Klopstockem a Lessingem působila zároveň řada jiných menších, ale k rázu doby leckdy významně přispívajících. Formální snahy vyznačují Karla Vil. Ramlera (1725–1798), napodobitele Horatiova, hledícího řeč a verš přivésti k dokonalosti. V ohledu tom platil za autoritu; Lessing sám dával mu své práce prohlédnouti i jiní, a Ramler při tom ciseloval a měnil s naprostou libovůlí. Ve směru formálním působil také na Salomona Gessnera (v. t.), básníka idylly (Idyllen 1756). Jeho idylly nejsou pouhá líčení přírodní; je v nich sice málo děje, ale v jeho lidech jest mnoho citu, jaký shledáváme v periodě wertherovské. Jsou psány prosou a vynikají lahodou mluvy, pro kterou byly oblíbeny i u jiných národů. Ramler také podporoval talent básnířky Anny Louisy Karschové, zvané Karschin (v. t.). Lyrika Klopstockova působila na ódy a křesťanské písně, jež skládal Johann Kaspar Lavater (v. t.); ale daleko známější než pokusy poetickými jest svými Physiognomische Fragmente zur Beförderung der Menschenkenntnis und Menschenliebe, jimiž chtěl zbudovati zvláštní systém, dle kteréhož by bylo lze souditi z tahův obličeje o povaze a duševním životě lidí; vžil se také ve zvláštní poměr k bohu, věřil v naprostou moc modlitby, a nazývali jej »Magus des Südens«. Jeho přízni těšil se Heinrich Jung-Stilling (1740–1817), přítel Goethův, který vlastní pílí a snahou šťastně se vzmohl k významné osobnosti; vylíčil vlastní život v Heinrich Stillings Jugend, eine wahrhafte Geschichte, po němž následovaly Heinrich Stillings häusliches Leben a Heinrich Stillings Alter, jež svou originálností a svěžestí náležejí již do periody »Sturm und Drang«. Složil také romány pietistické a jako básník ód a hymnů řadí se ke Klopstockovi. Ke kruhu Lessingovu náleží berlínský knihkupec Christoph Friedrich Nicolai (1733–1811), činný, ale hodně obmezený, s nímž Lessing založil »Briefe, die neueste Literatur betreffend«; měl účast na myšlenkových proudech doby, ale byly jeho buržoastickému názoru světovému příliš hluboké, jak dokazuje hojně čítaný román jeho Leben und Meinungen des Herrn Magister Sebaldus Nothanker i Leben und Meinungen Sempronius Gundiberts. Vydával až do r. 1806 »Allgemeine deutsche Bibliothek«. Hlubší byl přítel Lessingův Moses Mendelssohn (v. t.), jímž židovství poprvé má účast v literatuře své doby; je to duch filosofický, hledící prostředkovati mezi intellektualismem a sensualismem, muž, který působil jak na Lessinga, jenž jej do literatury uvedl, i na Schillera. Z dramatikův uvésti jest Grossmanna, Sprichmanna a Gottera (v. t.), v nichž arci lessingovského není nic. Za to Lessing velice působil na Josefa v. Sonnenfelsa (1733–1817), který to, co Lessing dokázal na severu, provésti hleděl na jihu, v Rakousku. Zreformoval vídeňské divadlo. Týdenníkem »Der Mann ohne Vorurtheil« kritisoval posavadní jeho repertoire, dával praktické pokyny, témuž účelu sloužily Briefe über die Wienerische Schaubühne. Jeho snahám lessingovským vídeňské »Hof- u. Nationaltheater« v neposlední řadě děkuje za svůj vznik (r. 1776). – Jak brzy měly se rozplynouti aetherické sféry, v nichž se vznášela poesie Klopstockova, ukázalo se hned při Christophu Martinu Wielandovi (1733–1803). Jeho poesie s počátku brala se směrem náboženským, upadajícím v citlivůstkářství, moralisujícím a vlasteneckým. Proti svůdné erotice Ovidiově ohrazuje se svým Anti-Ovidem, materialistickým názorům Lukretiovým čelí didaktickou básní o šesti knihách Die Natur der Dinge (1751), opěvuje Hermanna, skládá zbožné hymny a s Bodmerem závodí patriarchádou Der geprüfte Abraham (1753), zcela vlivu Klopstockovu podlehl i v Moralische Briefe a v Briefe von Verstorbenen an hinterlassene Freunde, zbožností a citem samého Younga předčí jeho Sympathien a Empfindungen eines Christen, brojí proti anakreontikům. Ale když r. 1758 vydal tragédii Lady Johanna Cray oder der Triumph der Religion, mohl Lessing s potěšením konstatovati, že Wieland opustil aetherické sféry a sestoupil mezi lidi; o tom svědčí také zlomek epické básně Cyrus, Araspes und Panthea i druhé jeho drama Clementina von Poretta, jímž zpracoval Richardsonův román »Grandison«, a znenáhla blouznivá jeho poesie přenesla se z úzkoprsého toho ovzduší do parketů salonů, jimž dodávali tónu Rousseau, Diderot, d'Alembert a Shaftesbury, a vlivuplným stykem s jemně vzdělaným hrabětem Stadionem v Biberachu a jeho elegantními kruhy vzklíčilo a ujalo se v poesii Wielandově sémě, jež v ně spontanně uložil již za doby studií v pietistickém klášteře Bergen, kde přes přísný zákaz oddal se četbě Baylea, Voltairea i Cervantesova Dona Quijota. Tu fantasii své i tlumené vášni povolil uzdu nadobro, jeho smyslné Komische Erzählungen (1765) znamenají přímé popření prvního stadia jeho činnosti básnické, ze směru nábožensko-blouznivého docela vybočuje román Don Silvio von Rosalva (1764), v němž nad blouzněním vítězí příroda, a variací téhož thematu jest román Die Geschichte des Agathon, (1766), román o nedostižnosti ideálův. Jím vstoupil na půdu řeckou, a do života řeckého sahá Wieland ve všech románech ostatních. Ale pojímá jej smysly člověka moderního a s filosofií životní. Musarion oder die Philosophie der Grazien (1768) hlásá s užíváním života morálku, která má shovění s nedokonalostmi lidské přirozenosti, prvotní církev křesťanskou karikuje v Geheime Geschichte des Philosophen Peregrinus Proteus (1791), jehož hrdina bojuje s vášni smyslnou a v žádném systému filosofickém nenalézá uspokojení, do dějin světových poskytuje pohled Agathodemon (1796), románem Die Abderiten (1774) dotýká se satiricky poměrův a osobností soudobých; Aristipp podává obraz světa řeckého v době nejvyššího jeho vývoje duševního a uměleckého. V eposu kráčel Wieland ve šlepějích Ariostových; v nedokončeném eposu Idris und Cenide (1768) shledáváme živly obojí poesie Wielandovy, z doby curyšské i biberašské; marná snaha o uskutečnění ideálu, jejž nahraditi musí skutečnost, tvoří především thema komického eposu v 18 zpěvích Der neue Amadis, jímž zavedl ottave rime; řadu menších básní epických uveřejnil »Der teutsche Merkur«, první měsíčník belletristický, jejž vydával vedle listů »Attisches Museum« a »Neues attisches Museum«. Z činnosti jeho epické památku trvalou pojistila mu romantická báseň herojská Oberon (1780), pro nějž čerpal ze starofrancouzského románu Huon de Bordeaux a pro charakter Oberonův ze Shakespearova Snu v noci svatojanské. Vůdčím motivem jeho jest věrná, vítězná láska, a ten jest tlumočen s takovým uměním, takovou hravou lahodou a romantickým kouzlem, které přece zase tkví v procítěné skutečnosti životní, že opravdu platí slovo Goethovo, věštící básni nepomíjitelné uznání budoucnosti. V něm se jeví harmonické uklidnění Wielandovy poesie, která prodělala tak protilehlé fase, a bohatost formální je podivuhodná. Z ostatní činnosti Wielandovy ještě uvésti jest: Z doby akademické činnosti jeho erfurtské pochází Der goldene Spiegel oder die Könige von Scheschian (1772), v němž líčí svůj ideál panovníka, připínající se k Josefu II., román státnický, plný rousseauovských idejí; jeho pokračováním jest Danischmend. Překládal dále z Horatia, Euripida, Aristofana, Lukiana a Cicerona, větší důležitost má však překlad 21 dramat Shakespearových (1762–66), ne sice dokonalý, ale při Lessingově appelu na drama anglické včasný a významný. Nejvýznamnější čin Wielandův jest jeho »Oberon« a to, že novému románu německému vykázal novou dráhu. V eposu i románě působil na mnohé básníky souvěké. Joh. Aixinger (v. t.) napodobuje jej v rytířských básních Doolin von Mainz a Bliomberis, Al. Blumauer (v. t.) travestií Aeneidy, vliv »Amadisa« patrný jest při originálním epose komickém, jež složil K. A. Kortum (v. t.): Leben, Meinungen und Thaten von Hieronymus Jobs dem Kandidaten, líčícím vtipným humorem a groteskní komikou osudy propadlého kandidáta theologie; lehce románové pojímání starověku Wielandovi odpozoroval Aug. Gottlieb Meissner (v. t.) v románech Alcibiades, Spartakus, Epaminondas i v čtrnáctisvazkových Skizzen; sepsal také román historický z konce XVI. stol. Bianca Cappello; komické romány skládal Aug. Langbein, oblíben byl Joh. Timotheus Hermes (v. t.), jako on také Wielandova přítelkyně Sophie v. Laroche (v. t.) moralisuje ve svých Moralische Erzählungen a v románě Geschichte des Fräuleins von Sternheim, richardsonovsky citlivém; veselá životní filosofie Wielandova mluví z komického eposu, psaného prosou, jež složil Moritz August von Thümmel (1738–1817), Wilhelmine oder der vermählte Pedant; největšího úspěchu dosáhl však čtyřsvazkovým románem Reise in die mittäglichen Provinzen Frankreichs, obsahujícím hojně vlastních pozorování, smyšlených dobrodružství galantních, narážek literárních i politických. Vlivu románů Richardsonových čeliti chtěl však Karl August Musäus (v. t.) románem Grandison der Zweite, a v době Wielandových »Abderiten« a Jobsiady Kortumovy vznikl román, jehož smýšlené příhody válečné i cestovní a lovecké kupí se kolem osoby Münchhausenovy. Oblíbený román ten složil R. E. Raspe anglicky (Baron Münchhausen's Narrative of his marvellous travels and campaigns in Russia, 1785), německy jej přeložil (1787) a později vlastními přídavky rozmnožil Bürger. – V tuto dobu spadá také popularisování vědy. Je důsledkem snah osvícenských, učiniti poklady vědění přístupnými pokud možno každému, a působení Voltaireova, Shaftesburyho, Fontenellova, Diderotova a Humeova. Obrací se zřeni k filosofii a aesthetice, theologii i historii, řada spisovatelův nezávislých na jiných skupinách literár. projednává je formou obecně srozumitelnou a poutavou; snaha ta trvá i na dále. Th. Abbt píše o smrti pro vlast a o zásluze (Vom Tode fürs Vaterland, Vom Verdienst), jež v době války sedmileté značně působily, J. G. Zimmermann o hrdosti národní a o dobrých a zlých stránkách samoty (Von der Einsamkeit, Vom Nationalstolz), Isaak Iselin v díle Über die Geschichte der Menschheit (r. 1764) proti Rousseauovi věří v pokrok lidstva, I. G. Schlosser vydal Katechismus der Sittenlehre f. das Landvolk (1771) a pro poměry německého absolutismu osvícenského důležit jest Friedrich Karl von Moser knihou Der Herr und Diener, geschildert mit patriotischer Freyheit (1759). Důležito jest dílo Osnabrückische Geschichte (1768), jež sepsal Justus Möser (v. t.); jím podán základ ke studiu německého starověku, hlásá se pokrok, ušlechtění a oblažení lidstva musí se díti na základě vývoje národního a ne prostřednictvím živlů cizích; zcela v půdě vlastenecké tkvi také jeho Patriotische Phantasien, pojednávající o starých mravech a právech, poměrech národohospodářských, dějinných, jazykových i aesthetických; dokonalou prosou psal do Boieova orgánu své essaye literární a cestopisné Helferich Peter Sturz; humorem a satirou vyniká Georg Christoph Lichtenberg (v. t.), ideje Kantovy propagoval Theodor Gottlieb von Hippel (v. t.) v románě humoristickém Lebensläufe nach aufsteigender Linie, ale daleko větší cenu nežli román tento i román Kreuz- u. Querzüge des Ritters A bis Z má jeho spis Über die Ehe (1774), jakožto předzvěst ženského hnutí emancipačního; týž význam má jeho spis Über die bürgerliche Verbesserung der Weiber (1792). Adolf von Knigge napsal známé dílo Über den Umgang mit Menschen (1788), svědčící o znalosti lidí tak jako jeho Roman meines Lebens. Paedagogické ideje Rousseauovy hleděl uplatniti Joh. Bernhard Basedow (v. t.), zakladatel dessavského Philanthropina, na němž působil také Joach. Heinr. Campe, obnovitel paedag. Robinsona, r. 1781 Joh. Heinrich Pestalozzi (1746–1827) vystoupil s paedagogickým dílem Lienhard u. Gertrud. Joh. Jakob Engel (v. t.), jehož rodinný román Herr Lorenz Stark těšil se velké oblibě, vzdělání filosofické rozšiřoval dílem Der Philosoph für die Welt, Christian Garve (v. t.) svými Versuche über verschiedene Gegenstände aus der Moral, der Litteratur und dem gesellschaftlichen Leben, v oboru aesthetiky působili Johann Georg Sulzer dílem Allgemeine Theorie der schönen Künste a Joh. Joach. Eschenburg svým Entwurf einer Theorie u. Litteratur der schönen Wissenschaften, v oboru filologie klassické Christian Gottlob Heyne, v historii August. Ludwig Schlözer, moderní pokrokovostí vyznačuje se Joh. Georg Forster (v. t.), zkušený znalec světa a lidí.

Ještě jiný směr v literatuře německé tou dobou zavládl, na první pohled z nových druhů jejích se vymykající. V době Lessingova kriticismu a Wielandova modernismu navazuje literatura styky německo-severské. Heinr. Wilh. Gerstenberg (v. t.) od anakreontismu přechází básní Gedicht eines Skalden (1766) k poesii bardů, Friedr. David Gräter vydává Barden-Almanach der Teutschen, Karl Friedrich Kretschmann (1738–1809) nazývá sebe jménem barda Rhingulpha a skládá lyrickou trilogii o Hermannovi (Gesang, als Varus geschlagen war, Klage Ringulphs, Hermann in Walhalla), Denis vystupuje se svými Lieder Sineds des Barden. Ale směr ten jest docela v souvislosti s literaturou soudobou; podnět dal k němu Klopstock bardy svými (viz svrchu), a mělo se jím čeliti vlivům cizím, poesie měla se jím obrátiti k zdrojům domácím. Tím pak se ve směru tom, jehož skutečná cena poetická jest asi skrovná, žádá pro poesii toho, co bylo jedním z hesel a požadavků doby, jež označuje se názvem Sturm und Drang. Je to údobí, jež v lecčems odpovídá romantismu a Mladému N-ku. Význam jeho tkvi v tom, že appellovalo na původnost, originalitu, kterou se mělo čeliti všemu starému a cizímu, že žádalo, aby poesie spočívala v citu a vášni, aby měla životní obsah, pro básníka pak ne pouhý vtip a talent, ale genie. Ty chabé pokusy bardů jsou ohlasem právě toho appelu na originalitu, arci slabým. Jméno samo tohoto údobí označuje, že šlo o boj a kvašení nových ideí, k nimž se hlásila řada básníků, hledajících stezky k uplatnění ideí svých; k slunné výši ideálu toho dospěli Goethe a Schiller. Ten však, jenž hlasem prorockým na ty cesty nové prvý poukázal, jest Joh. Gottfried Herder (1744–1803, v. t.). Cosi věštecky posvátného spočívá skutečně na Herderově osobnosti. Byl to duch, který »naslouchal do světa«, hledaje odpověď k otázce o minulosti, přítomnosti i budoucnosti lidstva, o jeho duševním životě a jeho podmínkách, a tím daleko předbíhá dobu svou. Jeho nevyznačuje vlastní produkce básnická ani systém, v nějž by ideje své sestavil, ale má cit pro duševní i fysickou individualitu národův a faustovský duch jeho, hledící obsáhnouti vše, rychle přechází s jednoho problému na druhý. Od literární kritiky fragmentů Über die neuere deutsche Litteratur (1767–1768) a Kritische Wälder (1769) přechází k pojednání o původě mluvy Abhandlung über den Ursprung der Sprache (1770), charakterisuje Ossiana a národní poesii a vystihuje význam Shakespearův v listech Von deutscher Art und Kunst (1773), hloubá o původě náboženství v Älteste Urkunde des Menschengeschlechtes (1781), o duchovní poesii hebrejské Vom Geist der Ebreischen Poesie (1782–83), bojuje proti osvícenství ve prospěch zušlechtěného oživení náboženství, bohoslužby i jejich vykonavatelů (Provinzialblätter an Prediger, 1774, Briefe, das Studium der Theologie betreffend, 1780–81) a vznešený ideál svůj humanitní hlásá v díle Ideen zur Philosophie der Geschichte d. Menschheit (1784–91), tlumočí krásy poesie národní s pravým pochopením jejím (Volkslieder, později Stimmen der Völker in Liedern) a mezi tím skládá sám legendy, ódy, paramythie a opěvuje Cida (vydán po smrti jeho). Vliv jeho jest ohromný, nejen na literaturu německou; ovšem svým ideálem humanitním působil více do budoucna, ale tím, že kladl důraz na národní individualitu a tím samým na originálnost poesie, která tvoří z vlastní řeči, neboť genius řeči jest také geniem literatury národa, z vlastního náboženství, dějin, mravů i klimatu, postavil se v čelo celého údobí. Nejlépe na Goethovi jest patrný vliv jeho; on to byl, jenž jej od Voltairea přivedl k Shakespearovi, ukázal mu bibli v jiném světle, naučil jej chápati Homéra a diviti se Ossianovi a vzbudil v něm smysl pro německý starověk a píseň národní, a tím zároveň vystiženo, čím na německou poesii přímo působil vůbec. Také my mu za mnoho děkujeme – Kollár jest hlasatelem jeho ideí u nás. Nebyl bez předchůdců: Johann Georg Hamann (1730–88) pronesl mnohou myšlenku, kterou dále rozvedl Herder; ale duchaplný ten předchůdce jeho byl příliš chaotický a impressionistický (jeho Kreuzzüge eines Philologen, 1762, o tom svědčí), aby mohl působiti na jiného než ducha kongeniálního; takým byl Herder. Ne bez vlivu na něho tak jako na celou periodu mimo Rousseaua a Kanta byl Eduard Young svými Bemerkungen über Originalarbeiten, 1759, Wood studií Über den Originalgenius Homers, 1769, Percyho Reliques of ancient English Poetry, 1765, Macphersonův Ossian, 1760. – K básníkům »Sturmu a Drangu« náleží Reinhold Lenz (1751–92), talent, který v lyrice dovedl uhoditi na tóny goethovské, ale nedovedl se koncentrovati a umírniti ani v poesii ani v životě; v dramatech Der Hofmeister a Soldaten čerpal ze skutečných poměrů, poukazuje ke škodlivosti soukromého vychování v kruzích šlechtických a mravnímu nebezpečí, jež hrozí stavem vojenským dcerám občanským, ale dobrá ta myšlenka přes všechno nadšení shakespearovské dramaticky provedena není; slabá jsou Der neue Menoza a Die Freunde machen den Philosophen. Heinrich Leopold Wagner (1747–79), jenž satirou Prometheus, Deukalion und seine Recensenten vystoupil pro Goethova Werthera (hlavně proti Nicolaimu), jeví dramatický talent v dramatech dotýkajících se otázky sociální Die Reue nach der That a Die Kindesmörderin (1776), pro které jej Goethe vinil z plagiátu netištěného Fausta svého. Hrdě samostatný, divoce geniální a při tom chladně přísný jest Friedrich Max Klinger (1752–1831), jehož drama Sturm und Drang (1776) celému hnutí dalo jméno a jehož drama Die Zwillinge ze tří konkurrujících uznáno za nejlepší proti Leisewitzovu »Julius von Tarent«; thematem jeho jest bratrovražda. I jeho veselohry Der Derwisch a Die falschen Spieler svědčí o talentu pozorovacím; temné stránky života morálního a politického daly rozhořčenému básníku podnět k cyklu románů, z nichž nejznámější jest Fausts Leben, Thaten und Höllenfahrt (1791); chtěl jimi ukázati, jak síla morální a nesobecké působení překlenouti mají propast mezi životem a ideálem. K cyklu se řadí Betrachtungen und Gedanken über ver- schiedene Gegenstände der Welt und der Litteratur. V postavách Klingerových je plno síly, vzdoru a touhy po činu. Svérázný je také Friedrich Müller, zvaný Maler Müller (1749–1825), i ve svých idyllách utíkajících se ke skutečné přírodě, i ve fragmentě Situation aus Fausts Leben a nedokončeném dramatě Doktor Fausts Leben und Tod dramatisirt, v nějž vložil mnoho osobního, tak jako v drama Golo und Genoveva. K motivu tomu vrátil se později Hebbel, jenž i pro svou Agnes Bernauer má zde předchůdce v Törringovi. S ním v Římě dlel Wilhelm Heinse (1749–1803), neobyčejný talent, který plane uměleckým nadšením, ale při tom tone v rafffinované smyslnosti; v románě Ardinghello und die glückseligen Inseln podává své názory o malířství, v Hildegard von Hohenthal o hudbě, ale ne s klidem klassickým, jakým italské nebe působilo na Goetha, ale s drsnou, smyslnou vášnivostí; mladé N. spatřovalo v něm předchůdce emancipace masa. Jako kritik náleží k těmto básníkům Johann Heinrich Merck (1749–1791), jehož sarkastický, bystrý duch mefistofelský působil tolik na mladého Goethe. Všichni ti básníci jsou jeho vrstevníci, a také on náleží k Sturmu a Drangu, ale k němu samému vede cesta ještě směrem, který jest pravým rubem vířivé periody této, citlivou idyllou básnického sdružení, zvaného »Der Göttinger Hain«. Almanach, jejž od r. 1770 vydával Boie po způsobu franc. Almanac des muses, stal se střediskem básníků, horujících pro Klopstocka a zavrhujících Wielanda a Voltairea; nezůstali při pouhém romanticky blouznivém slibu, jímž se zasvětili Musám a vespolnému přátelství, ale splnili jej také. Joh. Heinrich Voss (1771–1826) vynikl jako básník idylly, z jeho idyllického eposu Luise vane spokojený klid venkovského zátiší; veliké zásluhy získal si překladem Homérovy Iliady a Odysseie. Citlivost vyznačuje Joh. Martina Millera, jehož román Siegwart, eine Klostergeschichte jest charakteristický pro dobu, v niž vzniknouti mohl sensační román Goethův Werther. Křesťanský živel tvoří podstatu hrabat Christiana a Friedricha Leopolda Stolbergův, oba jsou však vice osobně zajímaví než poeticky významní; melancholie a těžkomyslnost nelíčená dodává rázu cituplným veršům, jež skládal Ludwig Heinrrich Hölty (1748–1776, v. t.), lidovost a ducha národního dovedl vystihnouti Matthias Claudius (1740–1815), zvaný Wandsbecker Bote. Nade všechny však vyniká Gottfried August Bürger (1747–1794, v. t.), vášní zmítaný, ale opravdový básník, který by byl za příznivějšího osudu dovedl uskutečniti přání a snahy herderovské; měl právě smysl pro ducha poesie národní, z níž také poesie jeho čerpala; jeho Lenore (1774) svou dobou přímo elektrisovala. Mezi Wielandem a Klopstockem pohyboval se talent Christiana Frant. Daniela Schubarta, který však dovedl leckdy také napodobiti tóny národní (Schwäbische Bauernlieder, svobodomyslná píseň Kaplied, Der ewige Jude, Fürstengruft.)

Z periody »Sturm und Drang« vyšli také Goethe a Schiller. Každý národ jest povolán k tomu, aby v dějinách lidstva svým způsobem se uplatnil a k vývoji a pokroku lidstva přispěl; někteří úlohu svou dohráli dávno, jiní později, a jiným teprve úkol ten nastává – takový je světa běh s jeho přílivy a odlivy, pokrokem a reakcí, životem a živořením. Hledím-li vystopovati ten světový význam u národa německého, pak stanouti musím u těchto dvou geniův: oni jménem národa svého zaujímají místo v pantheonu lidstva. Co připravovaly doby minulé, v nich se shrnulo a vyhranilo, a z jejich duševního díla žije celé století následující i nedohledná budoucnost. Nejen v životě duševním, ale i vnějším: dnešní světový význam národa německého, jehož příčiny shledáváme v momentech jiných, svými základy tkví u těchto dvou veleduchů; bez Goetha a Schillera nemůžeme si ho dobře mysliti; vědomi národa, že z něho vyšly dvě osobnosti světové, při dalším jeho vývoji nelze dosti zdůrazniti, a národ německý byl tak šťasten, že vědomí toho nepozbyl nikdy; ono mu bylo vzpružinou pro veškerý život další. Není možno význam těchto dvou jediných chtíti vystihnouti stručnými črtami, které by nevybočovaly z úzkých mezí této stati; není možno vytknouti jejich dílo nejvýznamnější a charakterisovati je několika slovy; to proto, že celá činnost jejich jest významná a každé z děl jejich má význam vlastni; a mimo to souvisí tak úzce s jejich celým životem, že bez podrobných dat životních nelze posuzovati básnických jejich děl; uvésti pak pouhý chronologický pořad toho, co vytvořili, bylo by bezvýznamné. V příčině té odkazujeme k statím, jež jsou věnovány oběma básníkům zvlášť. Chceme však význam jejich aspoň poněkud vystihnouti vzájemným jich srovnáním. Goethe a Schiller se pravidelně jmenuji vedle sebe, jméno jednoho vybavuje druhého, a Schiller sám hleděl poměr svůj ke Goethovi určiti (Über naive und sentimentalische Dichtung). Rozdíl mezi oběma vystihl bych slovy: Schiller nenapsal Fausta. Námitka, že Schillerovi bylo osudem dopřáno věku mnohem kratšího nežli Goethovi a že tedy nemohl vytvořiti po případě dílo v pravdě životní, nemá váhy, protože počátky Fausta Goethova sahají až do jeho mládí. A k tomu bychom připojili jinou věc: kdežto Goethe vědecky lnul k vědám přírodním, Schiller zabýval se dějinami a problémy aesthetickými. Schiller nenapsal díla, které by bylo evangeliem člověka snažícího se, bloudícího a bojujícího s peklem, nebem i zemí, a nešlo mu tak o prapříčinu všech věcí jako Goethovi. V tom smysle zcela správně tvrdí sám, že Goethe cítí se ještě v nepřerušené souvislosti s přírodou, kdežto on této jednoty, jež v době moderní zašla, hledá. A doufá ji nalézti – ve mravním heroismu; pocitem krásy musí umělec napomáhati pudům mravním, v tom spočívá úkol básně, jež musí vespolek smířiti smyslné i duševní; jinak »mit des Menschen Widerstand verschwindet auch des Gottes Majestät«. Goethovi však šlo o nadčlověka, a Schiller proti němu jest užší, jednostrannější. Goethe hleděl vysvětliti si poměr člověka k přírodě a vesmíru, Schiller jen vybaviti jej z ustálených konvenienčních hranic a mezí. Mluví se o Schillerově pathosu, o ohnivě jiskřícím dojmu jeho nadšených básní, a naproti tomu o Goethově klassickém klidu. To je soud jenom chvilkový; kdo vlastní individualitu dovedl vložiti ve Fausta, kdo tolik hloubal o nejzákladnějších poměrech lidského bytí a žití, ten jistě zmítán byl velikými, palčivými boji a nebyl tak harmonicky povznesen a nepohlížel s tak olympickým klidem na život, jak se za to mívá, a neodcizil se přítomnosti tak, jak se to s důrazem konstatuje proti enthusiasmu Schillerovu; rozdíl je ten, že Goethe s větší objektivností dovedl dáti výraz vlastním bojům vnitřním. Mluví se dále o Goethově štěstí, jakého Schiller se musil zříkati. I to je jen částečně správné. Goethe vyrostl, pravda, v poměrech příznivějších; ale všechny ty přednosti, jimiž jej osud obdařil, byly přece jen vnější; svým prvním dílem básnickým, a to je rozhodující, dramatem Die Räuber, docílil Schiller úspěchu, který se úplně vyrovnal úspěchu Goethova Werthera a Götze, a ostatně vůbec přes kratší věk činností svou básnickou na věky se postavil po bok nesmrtelnému Goethovi; a i když při té tradici setrváme: není právě to větším štěstím, že jeho geniu básnickému bylo se k té výši vznésti z poměrů daleko nepříznivějších? To jsou tak věci, jež na poměr a obapolný význam obou básníků mohou vrhnouti poněkud jiné světlo, nežli v jakém se obyčejně jeví. Jinak ovšem jest třeba, jak řečeno, básnické dílo jejich posuzovati v přímé souvislosti s bohatým jejich životem; každá báseň, každá ballada, každé xenion tak jako všechna díla obsáhlejší mají základ v tom jejich žití; a netřeba se obávati upřílišení; filologie goethovská, a snad lze dnes mluviti u o schillerovské, přese všechnu podrobnost a detailovanou důkladnost nezábíhá do koujekturáIních výstředností, ale hledí naopak právě v souvislost mezi jejich životem a činností básnickou přivésti potřebného jasna a světla.

Z básníků souvěkých v dramatě usilovnou činnost vyvinuli Iffland a Kotzebue. August Wilhelm Iffland (1759–1814), vynikající herec a divadelní ředitel, skládal dramata ze života občanského, s jeho ctnostmi a dojemnou morálkou; jeho hrdinové jsou hodní a dobří lidé, proti nim staví špatné a nemorální, nejsou to však charaktery tragické ani komické; ale drama jeho bylo oblíbeno právě v kruzích občanských (Die Jäger, Die Dienstpflicht a j.). Smělejší v motivech jest Aug. Kotzebue (1761–1819), jeden z nejplodnějších spisovatelů německých, který zejména svým dramatem Menschenhass und Reue, jehož thema jest porušení manželství, docílil znamenitého úspěchu a povzbuzen byl k vydatné činnosti; sepsal přes 200 kusů divadelních a mimo to romány, novelly a memoiry; je v nich arci leccos triviálního. Úspěchu docílil především svou shovívavou morálkou, se kterou posuzoval poklesky lidské, hlavně v lásce, zajímavými situacemi a překvapujícími effekty divadelními. V lyrice vedle Joh. G. Jacobiho (1740–1814), který z upřílišeného sentimentalismu povznesl se k opravdovému citu, vyniká Fried. v. Matthisson (1761–1831), melancholický a zamyšlený, jenž se těšil uznání samého Schillera, měkký a čistý jest J. G. von Salis-Seevis (1762–1834), poněkud rhetorický jest, ale tón národní dobře vystihuje Christoph Aug. Tiedge (1752–1841), skladatel lyricko didaktické básně Urania, jež se stala brevířem kruhů vznešených, sentimentální jest také L. Th. Kosegarten (1758–1818). Pod dojmem Goethova Götze vznikla celá řada dramat rytířských (Bobo, Törring, Boden) i románů. V románě filosofickém čelné místo zaujímá Fried. Heinr. Jacobi (1743 až 1819), mladší bratr svrchu uvedeného; v jeho románech Eduard Allwills Briefsammlung a Woldemar zápasí filosofický rationalismus a hluboká náklonnost ke křesťanství, a právě tím sporem jsou charakteristické. Mezi klassickou poesií Goethovou a Schillerovou a mezi romantikou stojí svérázná osobnost literatury německé Jean Paul; jeho romány (Unsichtbare Loge, Hesperus, Titan, Flegeljahre, Levana a j.) působily neodolatelným humorem, jejž nesnadno definovati, čistou náladou mladistvého zanícení i případným vtipem, přes to, že básník leckdy překročuje trochu meze a že vkládáním obsáhlé učenosti ruší proud vypravování svého. Modernímu čtenáři jest se ve spisy jeho teprve vpravovati, ale svého času měly vliv značný; Heine i Börne divili se jeho vtipu, jeho humor hraje četnými barvami u romantiků, jeho řeč básnická na dlouho byla jiným vzorem.

Tak se dostáváme k periodě německého romantismu. Romantismus navazuje na »Sturm und Drang«. Také on chce poesii uvésti v souvislost se životem a od poesie cizí, především klassické, poukazuje k vlastnímu zdroji národnímu. Tento druhý moment sesílen byl protitlakem, jímž národ opíral se tísnivé situaci změněných poměrů světových za doby Napoleonovy; s touhou po uvolnění jejím ruku v ruce kráčel zájem o vše národně individuální. Duchové myslící vraceli se k bohaté minulosti německé a z dávných dob vybavovali poklady, jež nakupila národní svéráznost. Přilnuli k romantickému středověku, a s tím v přímé souvislosti oživen zájem o křesťanský katolicismus; byla to arci více láska aesthetická nežli ideová, kterou romantismus ke katolicismu lnul; Schleiermacher slavil jej proti osvícenství jakožto souvislost jednotlivce s věčným a nekonečným a učinil náboženství věcí ne rozumu, ale citu, a tato citovost byla vítána individualismu, který romantismus vyznačuje; neboť od individualismu národního k individualismu osobnímu jest jenom krok, a filosofie Fichteova, Schellingova i Hegelova jest právě filosofií romantismu. Ze subjektivismu toho vysvětlí se také libovůle, která v některých plodech romantismu zavládla v oboru obsahovém i formálním, jako při Schlegelově Lucindě. Skorem však větší dosah má romantismus ve vědě než v poesii. Z jeho snah postaveny základy nové vědy jazykozpytu srovnávacího a literatury jakožto vědy; neboť od národní individuality vlastni romantismus přecházel k národům jiným. až k orientálským a indickým, a z nových těchto věd vzešlo také vědecké studium jazyka, literatury a starověku německého a germanského, jež v době nedlouhé mělo dojíti nejkrásnějšího rozkvětu. Romantismus nebyl obmezen na literaturu německou, nýbrž byl všeobecný; ale popud k němu vyšel z N-ka.

V čele romantismu německého stojí bratří August Wilhelm a Friedrich Schlegel. August Wilhelm (1767–1845), záslužný překladatel Shakespeara a duchaplný kritik »Athenaea« (Charakteristiken und Kritiken), konal přednášky o aesthetice a poesii romantické, o dramatickém umění a literatuře i o umění výtvarném a byl takřka apoštolem romantismu. Jeho vlastní básně (Poetische Werke) vynikají uhlazenou formou; drama Ion je slabé. Friedrich (1772–1829) také má význam ne svou vlastni produkcí básnickou – jeho román Lucinde, jehož se přes jeho laxnost zastával sám Schleiermacher, působil dojmem jen dočasným, drama Alarkos nemělo úspěchu – ale činností vědeckou, vydav zejména spis Über die Sprache und Weisheit der Indier (1808), jímž položil základ k srovnávacímu jazykozpytu, a Geschichte der alten und neuen Litteratur (1815), jímž dějiny literatury povznesl na vědu; přednášel o filosofii života, filosofii dějin a filosofii řeči a slova. Jako básník romantismu vynikl však Friedrich von Hardenberg, zvaný Novalis (1772–1801), pietistický a snivý; v Hymnen an die Nacht vložil svou nejvnitrnější duši, povznášeje se k výšinám věčnosti s bolestnou touhou po smrti; hluboce procítěné jsou jeho písně duchovní, v nedokončeném románě Heinrich von Ofterdingen poeticky ozařuje středověk a katolicismus; modrá květinka, »blaue Blume«, již básník v pouti svého života hledá, stala se symbolem celé romantiky; názory o přírodě a jejím vztahu k lidem podává v románovém fragmentě Die Lehrlinge zu Sais. Po časné smrti jeho za básníka školy romantické pokládán Johann Ludwig Tieck (1773–1853), ačkoliv na sklonku života svého od ni se odvrátil, tak jako sprvu holdoval Nicolaiovu osvícenství. Byl vůbec talentovaný, ale charakteru nedost důsledného. Před plody jeho speciálně romantickými vyšel anglicky kostumovaný román William Lovell a osudová tragédie Karl von Berneck. Ale již r. 1796 pohádkou Der blonde Ekbert přihlásil se k romantismu. Obnovil staré Volksbücher, napsal romantickou tragédii Ritter Blaubart a satirickou komédii pohádkovou Der gestiefelte Kater, po níž následovaly Prinz Zerbino a Die verkehrte Welt. Vrchol jeho básnické činnosti romantické označuje tragédie Leben und Tod der heiligen Genovefa a veselohra Kaiser Octavianus, tonoucí v náladách a barvitý obsah odívající pestrými formami veršovými a strofickými. Ze studií staroněmeckých vzniklo záslužné dílo Minnelieder aus dem schwäbischen Zeitalter (1803), obnovení Lichtensteinova »Frauendienst« a částí z »König Rother«. Velice se zabýval Shakespearem (Altenglisches Theater, Shakespeares Vorschule), ale sám mnoho shakespearovského nejeví. K romantismu byl Tieck přiveden svým přítelem Wilh. Heinr. Wackenroderem († 1798), nadšeným ctitelem umění středověkého, který své studie o malířství a hudbě vydal v Herzensergiessungen eines kunstliebenden Klosterbruders, po nichž Tieck vydal Phantasien über die Kunst für Freunde der Kunst; od něho také dostal popud k staroněmeckému vypravování Franz Sternbalds Wanderungen. Originálností fantasie a vtipu vyniká Clemens Brentano (1778–1842), jenž ji však při boji mezi vášní a vírou nedovedl dost ovládati. Svůj román Godwi oder das steinerne Bild der Mutter sám nazývá zdivočilým, lepší jest veselohra Ponce de Leon (1801); ideál pozemské lásky líčiti chtěl v Chronica eines fahrenden Schülers, jež však nedokončena; lehkost formy vyznačuje Die Romanzen vom Rosenkranz (1809), romantické jest drama Die Gründung Prags (1815), pravou »Dorfgeschichte« podal v Geschichte vom braven Kasperl und der schönen Annerl, ve vlastním však živlu pohybuje se jeho fantasie v Märchen, a jeho nejvýznamnější dílo jest vydání národních písní ve sbírce Des Knaben Wunderhorn. O velikou zásluhu tu děli se s ním Achim von Arnim (1781–1831), mimo jiné skladatel historického románu Die Kronenwächter a Armut, Reichtum, Schuld und Busse der Gräfin Dolores, které však přes překvapující invenci a hloubku rozplývají se tak jako jeho dramata Halle und Jerusalem, Päpstin Johanna a Schaubühne. Skorem větší pozornosti než Arnim svým časem těšila se jeho choť Bettina (1785–1859) pro svůj Goethes Briefwechsel mit einem Kinde, kus básně a pravdy ze života Goethova, oplývající andělsky naivním citem; v letech pozdějších měla živou účast v poměrech sociálních (Dies Buch gehört dem König). Rytířsko-feudální živel v romantice zastupuje Friedrich de la Motte Fouqué (1777–1843), který pokračuje ve stycích německo-severských; z mythologie severské a ze středověku vytvořil si fantastický svůj ideál, jenž se jeví v jeho rytířských románech (Der Zauberring, Die Fahrten Thiodulfs, Sintram a j.). Ale dnes i ty romány i severská dramata trilogie Der Held des Nordens jsou zapomenuta a památku jeho udržuje jen rozmilá pohádka Undine. Nejgeniálnější vypravovatel romantiků jest Ernst Theodor Amadeus Hoffmann (1776–1822), básník výstřední fantasie a satirických šlehů, jenž život všední spojuje s nadpřirozeným (Die Elixire des Teufels, Serapionsbrüder, Meister Martin a j.). Zvláštní místo mezi romantiky zaujímá Joh. Chr. Friedrich Hölderlin (1770–1843), který s ideální láskou v hluboké lyrice své přenášel se do života antického; jeho romantismus spočívá na základě antickém; v dobu bojů řecko-tureckých spadá jeho nedokončený román Hyperion oder der Eremit in Griechenland. Ernst Schulze (1789–1817) druží se k nim jak eposem Cäcilie, líčícím vítězství křesťanství nad modloslužbou odinskou, tak především půvabnou pohádkou, v stancích složenou, Die bezauberte Rose.

Aktuálního významu romantismus německý nabyl, když N. po bitvě u Jeny skloniti se musilo před vítězným Napoleonem. Tenkráte jeho ideál a theorie octly se na půdě praktické, jeho nationalismus vyšinul se k hrdé sebeobraně; praporem jejím nadšeně mávali Fichte (Reden an die deutsche Nation) a Görres (Reflexionen über den Fall Deutschlands und die Bedingungen seiner Wiedergeburt), a básníci se seskupili kolem nich: H. J. v. Collin svými Wehrmannslieder, Fr. Aug. von Stägemann (1763–1840) svými Historische Erinnerungen in lyrischen Gedichten, Theodor Körner (1791–1813), který mladý život obětoval za vlast, ohnivými písněmi válečnými Leier und Schwert, jevícími Schillerovské pathos, které jest patrno i při jeho dramatech Rosamunde, Hedwig a Zriny, kdežto veselohra Die Nachtwächter a j. upomínají na Kotzebua; se šlechetným zápalem své písně vlastenecké pěl Max von Schenkendorf (1783–1817), pln nenávisti proti Francouzům jest Ernst Moritz Arndt (Lieder für Deutsche, Kriegslieder der Deutschen a j.); proti potlačovatelům vlasti i proti zbabělosti národní obrátil se spisem Der Geist der Zeit. K vlasteneckým básníkům těmto náleží také Friedrich Rückert (1789–1866) básněmi Geharnischte Sonette. V básních jiného rázu vyniká více stránkou formální než ideovou: jeho znělky, ghazely a ritornelly jsou pozoruhodny jen svou technikou; důležitější jsou jeho překlady a napodobení poesie orientálské (Abu Seid von Serug, Nal und Damajanti, Schi-King a j.), kdežto malou cenu poetickou mají epos Rostem und Suhrab a jeho dramata (Saul und David, Herodes, Kaiser Heinrich IV., Christoforo Colombo). Heinrich Wilhelm v. Kleist (1777–1811), opravdový, ale nešťastný básník, vlast. nadšení dal výraz dramaty Die Hermannsschlacht, jíž vane duch starých dob do doby přítomné, a Prinz von Homburg, přes dávku somnambulismu vynikající psychologií i technikou. Kleist jest individualista; i Penthesilea i nejpopulárnější jeho drama Käthchen von Heilbronn to dosvědčují; v jeho dramatech je plno vášně nezdolné, důsledných charakterův a aischylovské síly, jakou jeví i fragment dramata Robert Guiscard, k němuž se upínaly všechny ideály básníkovy, i markantními rysy kreslené vypravovaní Michael Kohlhaas z doby Lutherovy. Také v komédii se talent básníkův osvědčil (Der zerbrochene Krug, Amphitrion). Svým dramatem prvním, Die Familie Schroffenstein, jejíž motiv upomíná na Romeo a Julii, přihlásil se k módnímu tehdy dramatu osudovému, k Schicksalstragödie, jež inauguroval Zacharias Werner (1768–1823) dramatem Der vierundzwanzigste Februar, a jeho vzoru následovali Adolf Müllner dramatem Der 29. Februar a Die Schuld, Ch. Ernst von Houwald (1778–1845) kusy Das Bild a Der Leuchtthurm mimo jiné. Tragédie osudová jest paskvil dramatu, je to negace nejzákladnějších požadavků dramatických. Jsou také ty plody pouhé dramatické jepice, a Platen vším právem proti nim se obracel. Werner sám byl by mohl snad nadání své uplatniti jinak, sám Goethe se o něj zajímal; ale i ostatní jeho díla, drama Die Söhne des Thals a Da Kreuz an der Ostsee se svou tendencí katolickou, i Martin Luther oder die Weihe der Kraft, ač jím dosáhl velikého úspěchu, i jeho pendant Weihe der Unkraft a drama Attila, Wanda mají cenu jen literárně historickou. – V oboru vědy má romantismus zásluhy veliké. Ne tak ve filosofii, ačkoli systém Hegelův ovládl na dlouhou dobu veškeré myšlení německé, ale po odmítnutí jednotlivců, na př. Grillparzerově, význam její se ztrácel čím dále tím více, a filosof, jehož doba souvěká sotva znala, Arthur Schopenhauer, jehož hlavní dílo Die Welt als Wille und Vorsteltung vyšlo již r. 1818, pronikl směrodatně teprve později. R. 1816 vydal Fr. Bopp své stěžejní dílo z oboru jazykozpytu srovnávacího, Wilhelm v. Humboldt r. 1820 rozvinul svůj systém filosofie řeči, a především mnohoslibný vznik vzala filologie germanská. Velicí bratří Grimmové ji vytvořili; jejich velikou, láskyplnou činností nabylo teprve významu to, co svými pracemi průpravnými vykonali Görres, Gräter, v. d. Hagen, A. W. Schlegel, Docen a jiní. R. 1819 Jakob Grimm (1785–1863) vydal první svazek historické Deutsche Grammatik, r. 1829 Wilhelm (1786 až 1859) svou Deutsche Heldensage, společně pracovali o epochálním slovníku (Deutsches Wörterbuch), jehož první díl vyšel r. 1854, a mezi to spadají Jakobovy Deutsche Rechtsalterthümer a Deutsche Mythologie. Jakob a Wilhelm Grimmové jsou ideály člověka vědce; láska k vědě provází veškeré jejich práce, nejsou to učení pedanti a filistři, s jakými se právě ve vědě tak často setkáváme, kteří by se uzavírali před světem veřejným a v jednostranné omezenosti neměli smyslu pro nic jiného; jsou to vědcové oduševnění, kteří v nejkrásnějším slova smysle prospěti chtějí národu. Zasahují do politiky a mají jemný smysl pro duši lidu, jak dosvědčují jejich Kinder und Hausmärchen a Deutsche Sagen, jimiž se záslužně připojili k »Wunderhornu«; tím dali vznik lidovědě, folkloru, jehož jméno v době novější tak často béře se nadarmo. A je v tom věru zvláštní přízeň a štěstí osudu, že syn a synovec jejich, Hermann Grimm, jedna z nejsvéráznějších osobností německých, nedávno zesnulý, působením vlastním oživoval slavnou památku jejich až do doby nejmodernější. Po boku jejich působili germanisté Karl Lachmann, Andreas Schmeller, dle jejich vzoru Friedrich Diez dal základ k filologii románské a ne bez vlivu byli také na Miklosiche a na vědecký romantismus český. V úzké souvislosti s romantickými studiemi staroněmeckými jest historie. Od r. 1826 vycházejí Monumenta Germaniae historica, Karl Friedrich Eichhorn vydal Deutsche Staatsund Rechtsgeschichte, Fr. Chr. Dahlmann píše dějiny Dánska, Berthold Niebuhr vydává epochální dílo Römische Geschichte (1811–32), Fr. G. v. Raumer svou Geschichte der Hohenstaufen. Dějinami umění středověkého zabývá se Fr. Kugler, dějinami všeobecnými Rotteck (Allgemeine Geschichte, 1812) a Schlosser (Weltgeschichte, 1817–24), Georg Gottfried Gervinus (1805–71) píše dějiny literatury německé Geschichte der poetischen Nationalliteratur (později Geschichte der deutschen Dichtung), a novou školu historickou zakládá Leopold Ranke (Geschichte der romanischen und germanischen Völker im 15. und 16. Jahrhundert, 1824, Römische Päpste, 1834, Deutsche Geschichte im Zeitalter der Reformation, 1839). Karl Ritter počíná vydávati veliké dílo geografické Die Erdkunde im Verhältnis zur Natur und zur Geschichte des Menschen, dokončené teprve r. 1857, Alexander v. Humboldt (1769–1859) pracuje o svém díle životním Kosmos. – Po válkách osvobozujících nadešla v literatuře německé doba t. zv. epigonův. Nelze ji arci přesně ohraničiti a má vlastně jen ten smysl, že poesie romantismu trvala i na dále, mezi tím, co již vznikala proti ní reakce a směry nové; historicky přesného v ní není nic a tak se jí jenom doplňuje to, co uvedeno v řádcích předchozích. Jako lyrik především vynikl Joseph von Eichendorff (1788–1857) vřelými písněmi prostých, ale hluboce procítěných motivův. Ty mají větší význam nežli jeho pozdější básně epické (Julian, Robert und Guiscard, Lucius). Vážné ideje tlumočí román jeho Ahnung und Gegenwart, napsaný pod dojmem dusivých poměrů soudobých, zápas mezi pohanskou smyslností a křesťanskou zbožností jest thematem novelly Das Marmorbild, naivní poesii dolce far niente a romantické touhy velmi pěkným způsobem vystihuje novella Aus dem Leben eines Taugenichts. Také v dramatě se pokusil (tendenční komédie Krieg den Philistern, tragédie Ezzelin von Romano a j.), překládal z Calderona a byl činný i v oboru literární historie. Sám sebe nazývá romantikem »novějším, pravým«, který netouží do neurčita, ale má cíl jasně před očima; cílem tím mu byl mír křesťanské víry. Pod vlivem Waltera Scotta básněny četné romány historické. Překládal z něho Wilibald Alexis (1798–1871), který k vlastním románům čerpal z dějin braniborských (Roland von Berlin, Die Hosen des Herrn von Bredow) a z doby napoleonské (Ruhe ist die erste Bürgerpflicht, Isegrimm). Karl Spindler (1795–1855) líčí obrazy ze XIII. a XV. stol. Der Bastard, Der Jude a z počátku XVIII. stol. Der Jesuit, Heinrich Zschokke (1771–1848) boj švýcarských sedláků proti městům v XVII. a proti šlechtě rakouské ve XIV. stol. v Addrich im Moos a Freihof von Aarau a je vůbec z oblíbených romanopisců německých (Der tote Gast, Das Goldmacherdorf a j.). Wilhelm Hauff (1802–1827) napodobil Scotta v románě Ulrich von Lichtenstein; v Memoiren des Satans tepe vkus doby souvěké, zejména proti Claurenovi vystupuje v satiře Der Mann im Mond, nejlépe se však jeho talent vypravovací osvědčil v pohádkách a ve Phantasien im Bremer Ratskeller. Pohádkou Peter Schlemihls wundersame Geschichte uznání došel Adalbert von Chamisso (1781–1838), ale vynikl jako lyrik (Frauenliebe und- Leben, Lebenslieder und -Bilder), čerpaje z mládí a z lidu; jeho ballady Salas y Gomez, Mateo Falcone a j. vyznačuje dokonalost formy; překládal z Eddy a Hartmanna von Aue, s Fr. v. Gaudym písně Bérangerovy a dává výraz svým sympathiím pro Řeky (Lord Byrons letzte Liebe, Chios). Sympathie ty vzbudil nejen tragický osud Byronův, ale také ovšem situace vlastní. Julius Mosen (1803–67), básník epický (Ahasver) i dramatický a pěvec znárodnělé písně Zu Mantua in Banden, později v románě Der Kongress zu Verona vylíčil, jaký rozruch a co politických nadějí vzbudilo povstání Řeků. K tomuto filliellenismu přidružilo se pak polonofilství, od doby povstání varšavského, a obé našlo ohlas v německé lyrice; sám král Ludvík I. bavorský k četným básníkům se přidružil, nejvřeleji však sympathie s Řeky projevil Wilhelm Müller (1794–1827) svými Lieder der Griechen, jenž vůbec vyniká talentem lyrickým, jejž osvědčil v lehkých Müllerlieder, dýšících svěžestí a prostotou. S Poláky sympathisoval také August v. Platen-Hallermünde (1796–1835), nadšený ctitel umění a aristokrat formy; jeho Ghaselen a Sonette aus Venedig jsou kabinetní kousky básnické techniky. V něm romantismus našel odpůrce, ač k němu sprvu také náležel; v pěkných balladách svých i v básních dramatických Der gläserne Pantoffel, Der Schatz des Rhampsinit, Treue um Treue, i v poslední básni epické Die Abbassiden volil látky ryze romantické, ale v aristofanských komédiích Die verhängnisvolle Gabel a Der romantische Ödipus obrací se proti tragédii osudové a proti romantickému dramatu, dávaje mu za vzor Sofoklea; ale neprávem učinil jeho zástupcem Immermanna; u Platena vůbec mnoho platil moment osobní. Napodoboval jej August Kopisch (1799–1854), překladatel Dantea, kterému však lépe se dařily básně rázu humoristického, a Wilhelm Waiblinger (1804–30), také jeden z filhellenů (Lieder der Griechen); hrdinou románu Phaeton učinil krajana svého Hölderlina. – Dramatu nevalně se dařilo; je významné, že v divadle berlínském rozhodujícím činitelem byl Ernst Raupach (1784–1852), který je zaplavoval řemeslnými kusy a jehož Mlynář a jeho dítě zjednalo mu divným řízením osudu pochybnou nesmrtelnost; rád skládal zejména cykly (24 dramat z dějin hohenstaufských). Karl von Holtei (1798–1880) zdramatisoval Bürgerovu Lenoru, snažil se uplatniti melodram; jeho dojímavé drama Lorbeerbaum und Bettelstab má thematem zneuznání genia, tak jako A. Öhlenschlägerův (1775–1850) Correggio, jímž tento básník dánský řadí se mezi básníky německé; pro dramata svá volil látky rád z mythologie severské. Holteiova dramata tak jako jeho romány (biografický Vierzig Jahre, Die Vagabunden a j.) nemají té ceny jako jeho básně lyrické Gedichte in schlesischer Mundart (1830), při nichž mu byl vzorem Joh. Peter Hebel (1760–1826) svými Allemannische Gedichte. Friedrich von Üchtritz (1800–1875) úspěchu dosáhl dramatem Alexander und Darius, mimo něž napsal vážné romány nábožensko-dějinné Albrecht Holm, Eleazar i dramata Rosamunde z dějin langobardských a Die Babylonier in Jerusalem, Michael Beer (1800–1833) dramatem Paria a Struensee (mimo to Klytämnestra, Schwert und Hand a j.). S velikými praetensemi vystoupil Christian Dietrich Grabbe (1801–36), a také literární historie uvykla v něm spatřovati dramatika se Shakespearovským geniem a nástupce Schillerova, ba jeho dramata stavívají se posud v čelo dramatu moderního. To je těžký omyl. Grabbe je pozoruhodný právě jenom těmi praetensemi svými, velikými motivy a smělostí charakterů, jaké by rád byl dramaticky zpracoval, ale k nimž se mu nedostávalo ani nadání ani trpělivé práce. Don Juan und Faust, Napoleon, Hannibal, Hermann – jedna postava ohromnější nežli druhá, ale zakrněly všecky. Jaký by to musil býti duch, aby v době tak kratičké učinil postavy ty nositeli dramatických básní! K tomu byl Grabbe příliš sláb; H. Kleist stojí nepoměrně výše, a také mu osud neustlal na růžích. Ani Karl Lebrecht Immermann (1796–1840) pro drama neznamená mnoho; je v něm příliš romantikem (Das Thal von Ronceval, Periander und sein Haus, Cardenio und Celinde, Andreas Hofer, Friedrich II.). Ale jeho Merlin, dramatický mythus, svědčí o hloubce faustovské a Tristan und Isolde o pochopení lidské vášně. V románě Epigonen, který celému údobí dal jméno, líčí kulturní stav německý mezi koncem válek osvobozujících a červencovou revolucí a mistrným románem Münchhausen satiricky obrací se proti všemu nezdravému a přežilému i upřílišněnému; nejvíce působí ta část románu, která nás uvádí do »Oberhofu« a líčí život lidový; to je mistrný realismus novelly vesnické. – Za epigony romantiků pokládati lze také básníky švábské, v jejichž čele stojí Ludwig Uhland (1787–1862); jenom že právě Uhland svým romantismem tak jest individuální, že by jinakým býti nemohl ani v době poetických hesel jiných, neromantických. Láska k německé svéráznosti jest podstatou jeho jadrné, čisté, bodré a charakterní osobnosti, a v ní tkví veškera jeho činnost. Nebyl jen básník, byl také vědec. Svými Schriften zur Geschichte der Dichtung und Sage důstojně řadí se po bok Grimmův, svými balladami německou individuálnost vystihuje s uměním, v němž se mu hned tak žádný básník nevyrovná; šlechetnost smýšleni patriotického mluví jak z jeho Vaterländische Gedichte, tak z dramat Ernst, Herzog von Schwaben a Ludwig der Baier, ač jinak právě ona ukazují, že poesie dramatická ovzduším jeho není. Z ostatních básníků švábských kouzla a síly ballad jeho nevystihl žádný. Ale prostou srdečností lyriky dýše poesie Eduarda Mörika (1804–75), básníka románu Maler Nolten a novelly Mozart auf der Reise nach Prag, a svým spiritismem, plynoucím z opravdové víry v říši třetí (Die Seherin von Prevorst), zajímavý jest Just. Kerner (1786–1862), z jehož básní lyrických mluví zádumčivý, ale opravdový bol, ale také zdravý humor; rozmarně působí jeho Reiseschatten v. dem Schattenspieler Luchs a Bilderbuch aus meiner Knabenzeit. Žákem Uhlandovým sám sebe nazývá Gustav Schwab (1792–1850); jako básník sám zvláště nevyniká, ale zásluhu má obnovením »Deutsche Volksbücher« a jako ochotný podporovatel mladých talentů básnických, na př. Lenaua, Romance skládal Gustav Pfizer (1807–90), dramata Friedrich Notter (1801–84), s malým však úspěchem, tak jako Johann Georg Fischer (Florian Geyer, Kaiser Maximilian von Mexico a j.), který druhy své daleko přežil (1816–1897), ale v poesii zůstal jim věren jak sbírkou básní svých první z r. 1854, tak pozdější (Mit achtzig Jahren). K nim druží se dále aristokrat uhlandovsky demokratického smýšlení hrabě Friedrich Alexander von Württemberg (1801–44) svými Lieder eines Soldaten im Frieden, Lieder des Sturms; živel vlastenecký a náboženský v písních svých spojuje Alb. Knapp (1798–1864), Friedrich Karl von Gerok (1815–90) a Friedrich Julius Krais (1807–78), vlastní však názor světový hlásá David Friedrich Strauss (1808–74), autor díla Das Leben Jesu, v básních Das poetische Gedenkbuch, a Friedrich Theodor Vischer (1807–87), slavný aesthetik, ve svých Lyrische Gänge, osobnost nanejvýš svérázná, jak ji seznáváme z originálního románu Auch Einer; pod pseudonymem Deutobold Symbolizetti Alegoriowitsch Mystifizinsky parodoval Vischer Goethova Fausta (Faust, der Tragödie dritter Theil, 1862). K básníkům těmto náleží také Hermann Kurz (1813–73), který mimo jiné románem Schillers Heimatjahre vytvořil první román umělecký.

Jakožto reakce proti romantismu ohlásilo se mladé Německo, das junge Deutschland. Nebyla to však reakce pouze proti poesii romantické, nýbrž i proti Goethovi a klassicismu, byla to vůbec reakce proti všemu předchozímu a s touhou po novém, tak jako »Sturm und Drang« minulého sto letí. Jenomže touha ta v mladistvém zanícení zalétala příliš vysoko a tím rychleji klesla; poměry politické ji udolaly přede vším, a ochabla také sama sebou. Jedním z nejvážnějších hesel jeho bylo, přimknouti poesii k životu. To ovšem nebyl požadavek nijak nový, hlásal jej již »Sturm und Drang« a také romantismus, ale v době tísnivého, zpátečnického systému Metternichova znamenal bolestný výkřik, který v dusivou atmosféru sjel jako blesk. Chtěla svobodu, a v tom důrazném přání orgány vládní spatřovaly snahy revoluční a přímo spikleneckou organisaci, udržující styky s tajnými politickými spolky zahraničními, s italskou »la giovine Italia« a se švýcarským »junges Deutschland«; o spojení takovém se mladému N-ku však ani nesnilo, nebylo vůbec spolkem a stíhání jejich, jež vedlo r. 1835 k zápovědi jejich spisův a Gutzkowa přivedlo až do žaláře, bylo bezdůvodné a nespravedlivé. Bylo to jen sdružení duchů stejně smýšlejících. Hlásili se k socialistickým ideím saint-simonismu, sympathisovali s Poláky, v ohledu náboženském byli pod vlivem Straussova »Das Leben Jesu«, hlásali emancipaci ženy a masa a chtěli býti aestheticky úplně volni, nevázáni ustálenými normami. Těmto svobodomyslným požadavkům jejich vtištěna byla pečet literatury nemorální; stalo se tak zásluhou diktátora tehdejší literatury německé, Wolfganga Menzela (1798 až 1873), jenž byl sám pro vlastní nationalismus a demokratismus zásadním odpůrcem Goethovým. Hlasatelem ideí politických mladého N-ka byl Ludwig Börne (1786–1837), přísná, důsledná povaha, muž stkvělého espritu, zakladatel moderního žurnalismu německého. Proti němu i aesthetik mladého N-ka Ludolf Wienbarg (1802–1872) svými Aesthetische Feldzüge i Gustav Kühne (1806 až 1888) svými portraity a silhouettami i novellami (Eine Quarantäne im Irrenhause) nabyli významu jen dočasného, a Theodor Mundt (1808–61) za úspěch nejznámějšího románu svého Madonna děkuje více poměru svému k nebohé Charlottě Stieglitzové, která vlastní smrtí chtěla vznítiti básnický talent svého chotě Heinricha (Lieder zum Besten d. Griechen), bohužel marně, a jež Mundtově »Madonně« propůjčila leckterý rys. Charlotte Stieglitzová vedle duchaplné Rahel, choti Varnhagenovy, a božsky naivní, poetické Bettiny tvoří trojici žen, kolem nichž se soustřeďovaly emancipační snahy mladého N-ka. Skutečný význam literární mají Karl Gutzkow (1811–1878) a Heinrich Laube (1806 až 1884). Nervosní Gutzkow se arci neuklidnil vlastně nikdy, horečný chvat a zápal jeho nevyhasl ani v době činnosti jeho pozdější; cosi ze sensačního románu Wally najdeme i v seriosním románě Ritter vom Geiste, románě velkého prospektu do budoucna, ale v dramatě se talent jeho uplatnil cenně (Uriel Acosta, Richard Savage, Das Urbild d. Tartüffe a j.). Drama bylo také oborem, na němž se dařilo Laubemu, daleko více, nežli na př. v rozvleklém románě Der deutsche Krieg, a praktický jeho smysl, veliký rozhled a energie mnoho přispěly k významu dvorního divadla vídeňského. Vavřín nesmrtelnosti zdobí však čelo jediného z básníkův mladého N-ka, a to je Heinrich Heine (1797–1856, v. t.), největší lyrik německý po Goethovi. Heine je genie, poeta citů nejkrásnějších, ale také svrchovaně frivolních, básník jásavých vášni, jež strhnou až k bezuzdnosti, ale také nejsladších a nejjemnějších akkordů náladových, které ukolébají v tiché blaho a roztoužení, básník, horující se zápalem pro svobodu a při tom strhující její ideály v prach, milující svůj národ, jejž však bičuje sžíravým, cynickým výsměchem své ironie a ostřím neodolatelného vtipu; básník, který nás provází svatyněmi smyslnosti, povznáší se zas ke hvězdám nad kal pozemského žití a zase v něj klesá, básník, který podává kytici nejvonnějších květů, mezi něž však uvil květy plané, jehož verše jsou samá plamenná růže, ale také melancholicky uvitý věnec z pohřebního kvítí. S takovými protivami setkáváme se v poesii Heineově. Protivy ty jsou důsledkem jeho názoru na svět. Tíhl k nejvyšším ideálům poesie, ale při tom tkvěl tak docela v prose skutečnosti a při nejsmělejším vzletu jasný výhled do nekonečna a říše věčných krás kalilo mu vědomí lidské, vlastní nedokonalosti a bídy. V tom tkví základ těch protiv v jeho poesii, v tom spočívá zároveň jeho modernost, a jen s toho stanoviska lze jej posuzovati a lze mu porozuměti. Místo toho však nikdo nebyl a není tak odsuzován jako Heine a nikomu se tak málo nerozumívá jako jemu. A přece již ta upřímnost, s kterou se Heine odhaluje jako člověk a básník, měla by mravokárcům vyraziti zbraň z ruky. U takových geniů nevystačíme s obvyklou morálkou, zejména nechce-li míti smyslu pro to, co by jí mohlo dáti podnět k slavným chvalozpěvům na poetické krásy básníkovy. To dobře cítil Heine sám, a s plným právem mohl se proti takovým lidem obrátiti slovy: »nur wenn wir im Kot uns fanden, verstanden wir uns gleich.« – V letech 1817–1848 repraesentuje se v poesii německé také Rakousko. Teprve v době předbřeznové mohlo se Rakousko, v němž všechno hnutí duševní bylo systematicky potlačováno, postaviti poesií vlastní po bok poesii německé. Především v dramatě. Jenom význam pokusný arci má svou činností dramatickou Heinrich Joseph von Collin (1771–1811), jehož Regulus zjednal mu neoprávněnou slávu rakouského Schillera, dovedně byla skládána dramata Joh. Ludw. Deinhardsteina (1794 až 1859), jehož drama Hans Sachs sám Goethe poctil prologem, ale básník skutečný, jehož talent záhy prohlédl dramaturg Josef Schreyvogel (1768–1832), literatuře rakouské vzešel teprve ve Fr. Grillparzerovi (1791–1872, v. t.). Nežil život utěšený; nervosní a jemně citlivý štítil se zrovna vší veřejnosti a na konec i s plody poetickými před světem se uzavíral. Ale život jeho duševní byl bohatý a z něho daroval stkvosty poesii. Grillparzer právě v poesii hledal náhradu za to, čeho mu život odepřel. Rozpor mezi životem skutečným a mezi ideálem umění, k němuž se básník povznášel, jest nejvýznačnějším rysem poesie Grillparzerovy. Duch odříkání jimi vane a osud dramatických postav jejich vzbuzuje nelíčenou účast; neobmezený údiv vzbuzují stkvostné scény, jež poesie Grillparzerova dovede vykouzliti (Sappho, Des Meeres und der Liebe Wellen), veliké umění, s jakým dramatisuje motivy mythické (Das Goldene Vlies), v napjetí uvádí pokořená, zdeptaná velikost a sláva Otakarova, jehož osud neprávem se přibarvuje tendenčně, žhavá vášeň plane ve scénách dramatu Der treue Diener seines Herrn a Die Jüdin von Toledo, velkolepou ideu tlumočí Libussa – je to zkrátka bohatý zdroj, z něhož poesie básníkova čerpá a o jejímž bohatství dále svědčí řada dramatických fragmentův a projektů (Faust, Christus mezi nimi). Pod jeho vlivem marně snažili se proniknouti jiní, jako Otto Prechtler (1819 až 1881), Joseph von Weilen (1829–1889), ale dramatický talent osvědčil Friedrich Halm (1806–1871), nástupce Laubeův při dvorním divadle (Griseldis; Sohn der Wildnis; Fechter von Ravenna a j.). Vídeňské ovzduší bylo nejvlastnějším živlem Eduarda Bauernfelda (1802–90; Bürgerlich u. Romantisch; Moderne Jugend; Grossjährig a j.), hluboký cit a opravdová vážnost mluví z humoru působivých dramat Ferdinanda Raimunda (1790–1836), který dovedl fantasii lidu upoutati nejen obsahem myšlenkovým, ale i tím, že v děj dramatický zasahovaly bytosti nadpřirozené; jeho Bauer als Millionär, Der Verschwender mají trvalou cenu dramat lidových, jež Johann Nepom. Nestroy (1802–1862) nechal klesnouti k parodii a travestii (Der böse Geist Lumpacivagabundus; Zu ebener Erde und im ersten Stock). Novella našla svého básníka v Adalbertu Stifterovi (1805–68), rodáku šumavském; jeho Studien, Bunte Steine, Der Nachsommer a j. svědčí o jeho smyslu pro přírodu, v níž tkví celá jeho individualita a kterou odpozoruje do detailů. Lidový život domoviny své líčí krajan jeho Joseph Rank (1815–96), poznášeje se od menších líčení a vypravování (Aus dem Böhmerwald; Eine Mutter vom Lande) k obsáhlým románům (Im Klosterhof; Achtspännig a j.), a Uffo Horn (1817–60) v Böhmische Dörfer (napsal i drama o Otakarovi). Povídka a román historický byly oborem činného K. G. Herloše (Herloszsohn, 1804–49), v nichž však je nakupeno historické romantiky až k nechutnosti (Die Hussiten; Wallensteins erste Liebe; Die Tochter des Piccolomini a j.). Jako lyrik brzy zanikl Ernst von Feuchtersleben (1806–49), ač jeho píseň Es ist bestimmt in Gottes Rath znárodněla; známějším stal se populárně vědeckou knihou Zur Diätetik der Seele. Za to rázem staly se majetkem literatury německé Totenkränze, jež dojemnými kanzonami zbásnil Joseph Christian von Zedlitz (1790–1862) a jimiž upomínku kladl na hrob Napoleonův, Valdšteinův, Petrarkův, Romea a Julie, Tassa a Byrona, jehož Childe Harolda přeložil; v dramatech (Kerker und Krone; Der Stern von Sevilla) napodoboval drama španělské, jeho Altnordische Bilder upomínají na Fouqué. Nemnoho znamená Joh. Ladislaus Pyrker (1772–1847) svými eposy heroickými Tunisias a Rudolf von Habsburg, na užší vlast českou omezen zůstal Karl Egon Ebert (1801–82) eposem Wlasta a dramatem Bretislaus und Jutta; více účasti dostalo se lyrickým básním Karla Gottfr. Leitnera (1800–1890) a vídeňské básnířce Betty Paoli (Elisabeth Glück, 1815 až 1894), jejíž procítěné a zádumčivé verše upomínají na Lenaua. Pro nás Čechy speciálně nejvýznamnější jsou Moritz Hartmann (1821–72) a Alfred Meissner (1822 až 1885); k nim pojí se vřelá upomínka na sympathie česko-německé, dávno zaniklé, jaké od jejich dob nevyklíčily již nikdy. Oba básníci milovali vlast opravdovou láskou, bojovali za její svobodu a s úctou se skláněli před velikou vznešeností českých dějin. Poeticky stojí Hartmann výše, ač jeho sbírka básní Kelch und Schwert nepronikla tak široko jako Meissnerovo epos Žižka, ozářené vším kouzlem romantického patriotismu; Hartmann je hlubší a důslednější. Po zklamaných nadějích, jež skládali v rok revoluční, oba básníci dali se směrem jiným; Meissner zejména rozepsal se v objemných románech, pro jejichž autorství dostal se v nemilý spor literární. Pro náboženskou svobodu Tyrolska horoval písněmi Hermann von Gilm (1812–64, Jesuitenlieder), k básníkům tyrolským náleží dále Beda Weber (1790–1858), Ludwig Steub (1812–88) a nejnadanější z nich Adolf Pichler (Lieder der Liebe; Frühlieder aus Tirol a j.). Stkvělými a nadšenými verši k básníkům politickým a patriotickým přidružil se Anastasius Grün (Alexander hrabě Auersperg, 1806 až 1876) svými Spaziergänge eines Wiener Poeten a Nibelungen im Frack, působivými tak jako jeho epos Der Pfaff von Kahlenberg, plné humoru, který vedle ostré satiry a veselé žertovnosti jej vůbec vyznačuje. Ale bolestně smutným, melancholickým, beznadějným akkordem vyznívá lyrika nešťastného Nik. Lenaua (1802–50); vášnivý temperament maďarský ztlumen u něho časnou předtuchou neblahého osudu, který jej po letech utrpení skutečně stihl, a zádumčivý bol spočívá na jeho písních, ať se s nimi utíká do snivé noci nebo naslouchá hlasům a dechům přírody, ať prchá v lesní samotu nebo do dálné ciziny za okeán, všude jest to sten raněného srdce. Tak eminentní lyrik nezapře se ani v básních epických Faust, Savonarola, Die Albigenser, v jejichž boji spatřuje boj za pokrok lidstva; také doba husitská vzbudila živý jeho zájem (Bilder aus dem Husitenkriege; Žižka) a sympathií provázel i boj za svobodu Polska (Polenlieder). Don Juan jeví již stopy básníkova nešťastného stavu duševního. Lenau vedle Grillparzera z básníků rakouských stoji nejvýše. – V N-ku pak samém v době let čtyřicátých až do vypuknuti revoluce v poesii převládá především politická lyrika. Pojila se k nadějím, jež skládány v romantického Bedřicha Viléma IV., který však pro nové idee málo měl smyslu a k provedení jejich málo energie. S otevřeným hledím, přímo do očí mu pohleděl Georg Herwegh (1817–75), básník hněvu a zápalu plných Gedichte eines Lebendigen, jež působily silným dojmem. August Heinrich Hoffmann von Fallersleben (1798–1874), sběratel písní národních a básník pěkných písní v duchu lidovém (Deutschland, Deutschland über alles), nevoli všeobecné nad poměry politickými dal výraz svými Unpolitische Lieder, neodolal jí ani soudruh jeho ve vědě Wilhelm Wackernagel (Zeitgedichte), Franz Dingelstedt (1814 až 1881) vybouřil se v Lieder eines kosmopolitischen Nachtwächters, aby se pak lépe uplatnil jako divadelní intendant, spravedlivý hněv mluví z politických veršův Roberta Prutze (1816–72), básníka aristofanské komédie Die politische Wochenstube, znamenité satiry politické. V letech čtyřicátých zbásnil také Nikolaus Becker svůj Rheinlied (Sie sollen ihn nicht haben) a Max Schneckenburger píseň Wacht am Rhein, jež se později stala vítěznou hymnou německého národa. Mnoho pro své přesvědčení politické vytrpěl Johann Gottfried Kinkel (1815 až 1883), jenž si však místo v literatuře pojistil více nepolitickým eposem Otto der Schütz. Vší frasovitosti politické i sociální prost jest Ferdinand Freiligrath (1810–76), který řadu svých básní politických zahájil politickým credem Ein Glaubensbekenntnis (Ça ira, Zwischen den Garben, Neuere politische Gedichte); v básních těch z daleké ciziny, již fantasie jeho vyličuje živými barvami a plastickými obrazy (Löwenritt, Mohrenfürst, Scheik am Sinai a řada jiných), stanul na půdě domácí, i bylo mu dopřáno, opěvati také vítězné činy roku 1870 (Die Trompete v. Gravelotte). Krajankou jeho jest Annette v. Droste-Hülfshoff (1797–1848), jež arci s politickým hnutím nemá nic společného. Jest cele svá, individuální, její lyrika tkví v prosté půdě její domoviny a v hlubokém přesvědčení náboženském; její cyklus Das geistliche Jahr jest nejlepší, co vytvořila duchovní poesie německá vůbec, a vroucnost citu, svěžest a síla výrazu a pravá ženskost charakterisuje originální tu ženu; jest největší básnířkou německou. Méně politiky a narážek časových vložil Wilhelm Jordan (* 1819) v Mysterium Demiurgos, v němž slučují se živly faustovské, merlinovské i prometheovské; z jeho básní vůbec nejvýznamnější jsou Nibelunge, v nichž líčí osudy Siegfriedovy a dcery jeho Schwanhildy až k zasnoubení jejímu se synem Hildebrandovým na základě zkazek německých a severských, ve které však vkládá také filosofické názory moderní (darwinismus). Podobně Karl Joseph Simrock (1802–1878), básník-germanista (Handbuch der deutschen Mythologie, překlad Eddy a j.), do germanské dávnověkosti přenesl se svými Amelungen. Dle něho jiní zpracovali znova epicky staré mythy a pověsti: Geibel König Sigurds Brautfahrt (1845), Hertz Hugdietrichs Brautfahr (1863), Dahn Amelungen (1876), Baumbach Horand und Hilde (1879). Z dějin pruských motivy čerpal Christian Friedrich Scherenberg (1798–1850) k básním epickým Ligny, Waterloo, Hohenfriedberg, jejichž dojem již sestaral, a k německé minulosti utíkal se také Gustav Freytag (1816 až 1895); učinil tak v poutavých, kulturně-historických Bilder aus der deutschen Vergangenheit, jež daly podnět k idei románového cyklu Die Ahnen, jímž poeticky vyličuje rozvoj německého života od dob mythických až k době souvěké; ale větší význam než toto i než román Die verlorene Handschrift, pohybující se v kruzích učencův, i než působivá veselohra Die Journalisten a drama Die Fobier má jeho román skutečně cenný Soll und Haben, hledající lid německý při jeho práci, v níž spatřuje básník zdroj národního blahobytu a tendenčně jej nationálně přibarvuje, dotýkaje se poměru světa německého k slovanskému. Je to román speciálně německý. Kolem Freytaga skupilo se v době počáteční jeho činnosti několik básníků, z nichž zmínky zasluhují pantheistický Friedrich von Sallet (1812 až 1843) a vlastenecky nadšený Moritz von Strachwitz (1822–47). A vedle Freytaga oblibě se těšil Otto Roquette svou půvabnou Waldmeisters Brautfahrt (1851) i Oskar von Redwitz svou první, poněkud měkkou básní Amaranth (1849): důkaz, že poesii nepodařilo se v této době zaujmouti mysli a působiti význačným, třeba snad jednostraným směrem. Nebylo nálady. Po roce 1848 nastalo nutné ochabnutí mysli, nebylo volného života, a tudíž poesie nemohla v něm samém zapustiti kořeny. Doba, kdy poesie i věda navzájem se doplňovaly a obě byly v těsné souvislosti s životem, jako za romantismu a i v Mladém N-ku, minula. Věda šla cestou svou a poesie rovněž. Zejména vědy přírodní a sociální dospěly k vysoké výši, třeba jen dotknouti se jmen jako Darwin, Huxley, Mill, Spencer, Haeckel, Liebig, Helmholtz, Büchner, Marx, Lasalle, Engels, Feuerbach. Ale v poesii se vliv jejich neobráží ještě tak, jak by bylo přiměřeno velikému jejich významu, leda ojediněle. A tak se setkáváme v době novější i nejnovější se zajímavým úkazem, že řada básníků jde docela směrem svým, samostatným, nijak nereagujíc na pokrokový život duševní v oborech jiných. To mělo dvojí následek: ten, že v době té literatura německá vykazuje individuality básnické nejrůznějšího druhu, o různé hodnotě jejich ani nemluvě, že je nesnadno seskupiti je pod prapor stejných hesel a směrů; s tím pak souvisí, že leckterá osobnost vynikající, jako Gottfried Keller nebo Conrad Ferdinand Meyer, po dlouhou dobu se stkvělou poesií svou zůstali nepovšimnuti a dlouho jim bylo čekati, nežli se uplatnili. A než se tak stalo, zatím básníci mladší bez ohledu na ně vystoupili s programmem a hesly novými. To stalo se v letech osmdesátých XIX. stol. a následujících, a tu teprve idee moderní vědy zjednávají si přístup také do poesie; ideím sociálním se to podařilo nejdříve. Je tudíž nesnadno, v době posledních padesáti let XIX. stol. nalézti červenou nitku, která by se důsledně vinula jejich poesií. Román navazoval především na Mladé N., obíraje se otázkou emancipace a poměru ženy k muži, a romány, jež psala demokraticky smýšlející Fanny Lewaldová (Clementine, Jenny), aristokraticky smýšlející Ida von Hahn-Hahn (1805–1880), jež přestoupivši ke katolicismu upoutala k sobě tím větší pozornost (Aus der Gesellschaft, Maria Regina, Doralice, Zwei Schwestern a j.), rodinné romány Ottilie Wildermuthové (1817–77, Aus dem Frauenleben, Im Tageslicht), ale zejména více módní než moderní romány E. Marlittové (1825–87), bojující proti předsudkům stavu a náboženské nesnášelivosti (Das Geheimnis der alten Mamsell, Im Hause des Kommerzienrates a j.), přes svou šablonovitost byly po dlouhou dobu hledaným čtením. Časovost látky to způsobila. Ne snaha po effektu, ale hlubší tendence morální vyznačuje Friedricha Spielhagena (* 1829) hned v prvním románě jeho Problematische Naturen, líčícím dobu před r. 1848, i v románě nejlepším Sturmflut z let sedmdesátých; je v něm kus Freytaga a kus Gutzkowa. Dovedným vypravováním dovedl upoutati Friedrich Wilhelm Hackländer (1816–77), zejména svým nejvýznamnějším románem Europäisches Sklavenleben, líčícím sociální egoismus a bezpráví slabších proti silnějším. Dickense a Jeana Paula připomíná Wilhelm Raabe; s citem dovede odpozorovati dobré i zlé stránky člověka, štěstí a neštěstí hledaje jenom v jeho srdci, velebí idealismus a odvrací se od materialismu, jehož zástupce nalézá v životě společenském i politickém (Hungerpastor, Abu Telfan, Horacker, a dovede upoutati svým humorem (Die Chronik der Sperlingsgasse). Individualita jemu spřízněná jest Hermann Heiberg. V humoristické drobnomalbě vyniká Heinrich Seidel (Leberecht Hühnchen, Vorstadtgeschichten). Neodolatelný však, stkvostný humor jest údělem Fritze Reutera (1810–74); tkví ve zdravém názoru na svět, jejž tlumočí básník svými romány, psanými dialektem, nepostrádaje při tom smyslu pro vážnost a tíhu života (Ut mine Stromtid, Ut mine Festungstid a j.). V tom se mu nevyrovná Klaus Groth s verši nářečí dithmarského (Quickborn). Mistrem však epické prosy jest Gottfried Keller (1819 až 1889, v. t.), jeden z nejznamenitějších zjevů literatury německé XIX. století. Jeho velikost spočívá v tom, že z úzkých mezí švýcarské domoviny své přenáší se v celý svět a mimo něj, charaktery a typy, jež odpozoroval životu a prostředí sobě blízkému, poesií svou povznáší k všeobecně lidskému. Od hrdiny jeho autobiografického románu Der grüne Heinrich vede přímá čára nazpět ke Goethovu Faustu a do dálné minulosti až k Wolframovu Parzivalu; jeho Die Leute von Seldwyla jsou obrazem lidí vůbec. Z jeho poesie vane dech uklidnění, harmonického usmířeni se světem a optimistický názor na svět vůbec (Das Sinngedicht, Züricher Novellen), usmívavým humorem utěšuje se básník cituplně za vlastní odříkání; Keller není básníkem vášní, jeho poesie je ztlumí a přivádí v kompromiss se životem (partie v Der grüne Heinrich, Sieben Legenden, Martin Salander). Vedle něho darovalo Švýcarsko poesii německé ještě jednoho velikého básníka, Konrada Ferdinanda Meyera (1825–1898). To je Shakespeare novelly, největší básník moderního románu historického. Poměrně pozdě začal býti produktivní, ale potom každá báseň znamená čin; co dlouho v hloubi nitra jeho dřímalo, procitlo elementární silou, všechno vytvořila omladlá, nezdolná síla mládí. U něho vášeň hárá mocným plamenem (Die Richterin, Der Heilige, Die Hochzeit des Mönchs, Jürg Jenatsch), on napíná nervy; psycholog. hloubka vyznačuje Meyerovu poesii, a co vytvořila, je samý kov a samá žula. Přímou protivou jeho jest Theodor Storm (1817–88); v jeho novellách (Immensee, Aquis submersus, Viola tricolor, Unter dem Tannenbaum a j.) není nic vzrušujícího, ani tehda, když se vyšine k síle dramatické (Der Schimmelreiter), ale základní akkord jejich jest lyrický. V tom, jak Storm při motivech nijak neobyčejných dovede uchvátiti lyrikou, básnický talent jeho vyniká. Povídku vesnickou (Dorfgeschichte) pěstuje Berthold Auerbach (1812–82), přešed od mladoněmeckých románů tendenčních (Spinoza) k Schwarzwälder Dorfgeschichten, a Jeremias Gotthelf (1797–1854), drsnější a přísnější (Uli der Pächter, Uli der Knecht a j.), Melchior Meyer (Erzählungen aus dem Ries), Hermann Theodor von Schmid a Ludwig Ganghofer (Schloss Hubertus, 1896), mimo jiné; k vrcholu povídku vesnickou přivedl Petri Kettenfeier Rosegger (* 1843), básník samouk, mající bystrý smysl pro přírodu i lid (Buch der Novellen, Waldheimat, Als ich noch jung war, i pro lidový cit náboženský a problémy oekonomicko-sociální (Dorfkaplan, Der Gottsucher, Jakob d. Letzte, Das ewige Licht). Povídku vesnickou pěsti) také Ludwig Anzengruber (1839–89), ale nad Letzte Dorfgänge daleko vyniká jeho venkovské drama, vyznačující se přirozeností a realističností; dramaty Der Pfarrer von Kirchfeld, Der Gewissenswurm, Fleck auf der Ehr, Meineidbauer, Das vierte Gebot a Die Kreuzelschreiber řadí se k nejlepším dramatikům nové doby. Wilhelm Heinrich Riehl (1823–1897), skládal novelly kulturně historické (Kulturhistorische Novellen), k nimž jej přivedlo studium historie kulturní, jejímž byl v Mnichově professorem. Tam vůbec sdružil se kroužek básníků, směrů arci různých; náleží k nim Friedr. Bodenstedt (1819–92), jehož Lieder des Mirza Schaffy přenášejí do Orientu, pestrého a slunného, Emanuel Geibel (1815–84), jenž s živým smyslem pro krásu převzal dědictví Platenovo (Juniuslieder, Spätherbstblätter a oplývá bohatstvím lyriky, proti níž živel dramatický (Brunhild) se ztrácí. Pod vlivem jeho básnil Heinrich Leuthold (1827–79) své těžkomyslné písně a gazely, Hermann Lingg své veliké epos s dějinnou perspektivou Die Völkerwanderung, Julius Grosse rozvinul plodnou činnost jako vypravovatel, epik i dramatik (Das Mädchen von Capri, Vox populi vox dei, Cola di Rienzi); Wilhelm Hertz obnovuje látky poesie staroněmecké (Hugdietrichs Brautfahrt, Tristan und Isolde), a Mnichov byl také městem, v němž se doma cítil duševní aristokrat a maecenáš Adolf Friedr. Graf von Schack (1815–1894), nadšený ctitel krásy, náboženský i politicky svobodomyslný essayista i básník (Weihgesänge, Lotosblätter, Nächte d. Orients). Prostším, ale tím trvalejším dojmem působí lyrické verše Martina Greifa (* 1839), jimiž povznáší se až ke kouzlu písně národní; v nich a ne v dramatech spočívá jeho význam literární. V roucho dialektické po příkladě Hebelově odívá naivní verše své lidové lyriky Franz von Kobell (1803–82), Karl Stieler (1842–85; Bergbleameln, Um Sunnawend, Hochlandlieder); August Stöber (1808–84, v nářečí elsaském), a jiní mimo zmíněného Grotha a Reutera; v ohledu tom nesluší podceňovati mnichovské »Fliegende Blätter«; lidovým humorem oplývá Julius Stinde (Buchholz) a Edwin Bormann (dialekt saský). Ze zdroje poesie národní čerpal také Joseph Victor von Scheffel (1826–1886); jeho epos Trompeter von Säckingen v krátké době 30 let dožil se stého vydání, jeho román Ekkehard, v němž kreslí plastický obraz něm. života X. stol., náleží k nejlepším románům histor., radost ze života a mládí září z básní Gaudeamus, a opravdového básníka prozrazují i ostatní jeho plody (Juniperus, Hugideo, Frau Aventiure, Waldeinsamkeit). Jeho vliv nepopíratelně patrný jest u Julia Wolffa (* 1834) v jeho Till Eulenspiegel redivivus, Rattenfänger von Hameln, Tannhäuser i v historickém románě z doby XV. stol. Der Sülfmeister, Josefa Viktora Widmanna (* 1842), jednoho z nejnadanějších básníků vypravovatelů švýcarských (Spaziergänge in den Alpen, Jenseits des Gotthard), a Rudolfa Baumbacha (* 1840) v jeho zpěvných, svěžích písních (Lieder eines fahrenden Gesellen, Thüringer Lieder); pěkně Baumbach zbásnil slovinskou pověst v eposu Zlatorog; v Scheffelovi našel svůj vzor také Friedr. Wilh. Weber (1813–94) pro epicko-lyrickou báseň Dreizehnlinden, jejíž vůdčí ideou jest boj dvou epoch kulturních, z doby Sasův a Franků, zápasu pohanství s křesťanstvím; také vliv poesie severské jest u něho patrný, i v druhé jeho vynikající básni Goliath, hrající na půdě norské; Weber byl přísný katolík, a vřelá zbožnost jest význačným rysem jeho osobnosti. »Makartem mezi básníky« zván jest Robert Hamerling (1830–89, v. t.); jeho hlavní díla básnická jsou eposy Ahasverus in Rom z doby Neronovy a Der König von Sion z doby novokřtěnců (1534). Jeho poetickým programmem bylo sloučiti harmonicky pravdu a krásu, přírodu a ducha, a tato harmonie čeliti má materialismu moderní doby (Homunculus); ale přece více než hloubka myšlenek u Hamerlinga vyniká sytá nádhera obrazův a bohatý kolorit historický. Neobyčejným vzletem fantasie, u ženy překvapujícím, k němu se druží Maria Eugenie delle Grazie (* 1864), jejíž epos Robespierre náleží k nejlepšímu, co v něm doba moderní vytvořila; se smělou bezohledností a přímou svobodomyslností líčí velikou tu událost dějinnou, jest to píseň písní revoluce; sociální hnutí vůbec provází básnířka se živým zájmem a zápalem. Tím se básnířka druží k jednomu z nejmodernějších, Heinrichu Hartovi (* 1855); jeho epos Das Lied der Menschheit snaží se vylíčiti organický vývoj lidstva od semene ke stromu, od dětství k mužnosti, pod vlivem ideí Darwinových a Haeckelových; je to báseň velikého pojetí. Takové dílo má ideově i poeticky větší cenu nežli řada objemných románů historických, jak jej pěstují Georg Ebers (1837–1898) a Felix Dahn (* 1834, v. t.). Jejich romány (Ebersův Ägyptische Königstochter, Dahnův Ein Kampf um Rom, abychom se dotkli nejznámějších) jsou ne důsledkem určitého názoru na svět, ale spíše poetickým kommentářem jejich studií a děl vědeckých, a jeho nedostatek nenahradí se prostředky vnějšími sebe skvělejšími ani eventuální tendencí. »Am Ende ist's der Herren selber Geist« platí přečasto jak o historii vůbec, tak také o historickém románě genru těchto dvou učených básníků. A sáhl-li Dahn mimo to pro motivy básní svých do severské mythologie (Odhins Trost), nečiní tak daleko s takovým hlubokým, individuálním pojetím jako Richard Wagner. Dali však přes to vznik četným románům historickým v době novější; řadí se k nim George Taylor (Adolf Hausrot) romány Antinous a Klytia, Adolf Stern (Die letzten Humanisten, Camoens), Rudolf v. Gottschall (Im Banne des schwarzen Adlers), Ernst Eckstein (Die Claudier, Prusias, Nero), známý více svými humoreskami, Gregor Samarow, Alfred Dove (Caracosa). Novella našla vynikajícího básníka v Paulu Heyseovi (* 1830, v. t.); jeho vzory jsou Tieck, Goethe a novellisté románští, formální dovednosti a bohatosti různých motivův upomíná na Wielanda. Bystrá charakteristika a umělecké zaokrouhleni jsou nejsilnější stránky jeho novell. Novella jest vlastni jeho živel; v něm lépe se mu daří než v románě (Die Kinder der Welt, Merlin, Im Paradiese), a zejména než v dramatě (Die Sabinerinnen, Hadrian, Meleager, Ehrenschulden a j.). K básníkům novelly náleží mimo něho Karl Heigel (Novellen), Richard Voss (Römische Dorfgeschichten), Hans Hopfen, jehož novelly i romány (Verdorben zu Paris, Arge Sitten, Böswirt, Ein wunderlicher Heiliger) vyznačuji se smělou realističnosti smíšenou s citem, Ferdinand von Saar (* 1833), jenž od romantismu dovede se povznésti k síle až kellerovské (Novellen von Österreich). Stormovskou lyrikou prodchnuty jsou novelly a romány Wilhelma Jensena (* 1837); k radosti z přírody a života druží se v nich snivý bol nad nedostatkem štěstí, básník bývá sentimentální a pessimistický. Svérázným zjevem literárním jest paní Marie Ebnerová z Eschenbachu (* 1830, v. t.), jest aristokratka, která žije mezi lidem, a také poesie její ze zámkův a salonů sestupuje, a to jest její ovzduší nejvlastnější, do dědin a chat a čte v srdcích prostého lidu. Zná jeho dobré i zlé stránky, s realistickou věrností a psychologickou pravdou líčí jeho morální i sociální bídu; prosta jsouc nationalismu poesii svou staví ve služby ideí všelidských a dobrem chce lidi přivésti ke štěstí. Po Annettě Droste-Hülshoffové je německou básnířkou nejpřednější (Dorf- und Schlossgeschichten, Das Gemeindekind, Unsühnbar); stojí výše nežli básnířky již uvedené i nežli Bertha Suttnerová (* 1843), propagující myšlenku světového míru (Die Waffen nieder), než básnířka vášnivého citu Maria Janitschkova (* 1860; Vom Weibe, Ins Leben verirrt), realistická i symbolisující Helene Böhlauova (* 1859; Der Rangierbahnhof, Halbtier), naturalistická Anna Croissant-Rustova (* 1860; Lebensstücke, Feierabend), horlivě produkující Clara Viebigova (1860, Kinder der Eifel). Také Otto Ludwig (1813–65, v. t.) náleží svou Heiterethei mezi básníky »Dorfgeschichte«. Ale jemu nejde o charakteristiku světa lidového a jeho osobnosti, jemu jde o psychologickou drobnokresbu; on vystihuje každičké hnutí duševní a zachytí jak zvonivý smích, tak umíněnou hrdost svých postav z lidu, a s neobyčejným uměním dovede napínati nervy až křečovitě (vzrušující scéna mezi otcem a synem v Zwischen Himmel und Erde). Ta psychologie jdoucí až do detailů jest stkvělou stránkou jeho básnického talentu, a snad v těchto dvou básních vyniká více nežli v jeho dramatech (Erbförster, Die Makkabäer). Lze vůbec těžko říci, v čem je Ludwig větší, zda v novelle a románě či dramatě; básník produkoval poměrně málo. Ale bohatost jeho plánův a poetických studií svědčí, s jak povzneseného stanoviska pojímal úkol a povolání básníka; jemu samému osud nedopřál z vlastní hřivny básnické rozdati více. Z těch málokterých, jimž poesie jest opravdu vším, jest také Friedrich Hebbel (1813–63, v. t.), básník silných motivů dramatických. Strádání života již v době mládí dalo základ k jeho egoismu, a ten v jeho poesii se obráží jako naprostý, nepodmíněný individualismus. Postavy jeho dramat (Judith, Herodes a Marianne, Genoveva i ostatní) silou individua povznášejí se až k nadlidskému. Síla vůbec charakterisuje Hebbelovu poesii, plamenná, sebe ztravující vášeň našla v něm svého básníka. Za to ve veselohře setkal se s naprostým nezdarem; v nich jen titul je stkvostný (Der Rubin, Der Diamant). Je zajímavou náhodou, že téhož roku 1813, kdy narodili se O. Ludwig a Hebbel, světlo světa uzřel také geniální Richard Wagner (1813–1883). Nad jeho poesií jakoby se vznášela holubice sv. Graalu. Je v podstatě romantik; všechna dramata jeho od Tannhäusera až k Parzivalu jsou motivy romantické, ale on německý romantismus zmodernisoval; to tím, že v ty motivy ryze německé vložil celou svou individualitu a jí se povznášel k všeobecně lidskému. Ta řada dramat jest velikou básní jeho vlastního života. Svým názorem světovým, jak jej tlumočí jeho poesie, přiléhá k pessimismu Schopenhauerovu; v něj po dramatech počátečních (Die Feen, Das Liebesverbot, Rienzi) vyznívají Tannhäuser, Lohengrin, Der Ring des Nibelungen a Tristan und Isolde; ne však, že by teprve idee Schopenhauerovy byly vyvolaly Wagnerův pessimismus, on zcela instinktivně vlastními názory ocitl se s ním ve shodě; zcela mimovolně také od pessimismu znenáhla přešel k optimismu, arci podmíněnému; absolutní pessimism Tristanský mírní se a v Meistersinger von Nürnberg znamená již ne negaci vůle, ale pohnutku k novému žití a smírným akkordem vyznívá v Parzivalu. R. Wagner je bohatá individualita a markantní osobnost, mladicky vznětlivá (jeho poměr k revoluci) a mužně vytrvalá; jemu poesie a umění jsou v nejvlastnějším slova smysle svaté, on sám svou velikolepou hudbou a poesií umění toho veleknězem. Vedle O. Ludwiga, Hebbela a Wagnera novější poesie ovšem vykazuje celou řadu dramatických básníků menších. Ve šlepějích Schillerových kráčí Franz Nissel (1831–93), jenž dramatem z doby války třicítileté Die Zauberin am Stein docílil velikého úspěchu a jehož drama Agnes von Meran poctěno bylo cenou Schillerovou; jen dočasný význam měla dramata Alberta Lindnera (1831–88; Brutus und Collatinus, Die Bluthochzeit, Marino Falieri) a Julius Leopold Klein (1810–76) svými dramaty Zenobia a Moreto; cenou Grillparzerovou poctěn byl Adolf Wilbrandt (* 1837) za drama Gracchus; volí látku vůbec rád z historie (Arria und Messalina, Nero, Kriemhilde), ale sahal také k motivům veseloherním (Unerreichbar, Jugendliebe, Die Maler) a básnil i novelly a romány (Herman Iffinger). Z kruhů společenských látky k dramatům béře Paul Lindau (* 1839; Gräfin Lea, Maria Magdalena, Die Sonne, Der Abend), jenž také v románě Berlin líčí vývoj života společenského. Svérázný jak v básních lyrických (Fahrendes Volk, Winternächte) tak ve svých dramatech jest malíř a básník Arthur Fitger (* 1840); Die Hexe, Von Gottes Gnaden a Die Rosen von Tyburn jsou toho nejlepším dokladem. Básníkem patriotického dramatu historického jest Ernst von Wildenbruch (* 1845); jest silný talent, který básní s živým temperamentem (Die Karolinger, Heinrich und Heinrichs Geschlecht, Die Quitzows); ale není dramatikem v plném slova smysle; o něm platí to, co řečeno o básnících historického románu; v jeho dramatech je více effektu nežli hloubky, více theatrálnosti než dramatičnosti. Ale v těch effektech a v té theatrálnosti opravdu vyniká. Při jeho aristokratickém patriotismu není divu, že berlín. kruhům vládním jest sympathičtější nežli Gerhart Hauptmann. Bohatou produkci osvědčila Charlotte Birch-Pfeifferová (1800–68), jejíž některé dojímavé kusy (Die Waise von Lowood, Dorf und Stadt, Die Grille a j.) rády byly vídány, veselohru s dobrým úspěchem pěstil Julius Roderich Benedix (1811–73; Das bemooste Haupt, Eigensinn a j.) a Ernst Wichert (Die Realisten, Post festum). U Gustava Mosera veselohra klesá již na frašku, jak ji s oblibou skládají Schönthan, Kadelburg, a duchaplným vtipkováním nahrazuje opravdovou komiku Oskar Blumenthal; seriosnější jest L'Arronge (Mein Leopold, Doktor Klaus). – O N-ku nejmladším lze mluviti od let osmdesátých XIX. stol. R.1882 bratří Heinricha Julius Hart vydali své Kritische Waffengänge a brzy po nich vyšla Bleibtreuova brošura Die Revolution d. Litteratur. Tím ohlásila se generace nejmladší. Co ji vyznačuje ? Je to zase moderní »Sturm und Drang« a již tím samým v lecčems připíná se k Mladému N-ku. Nejsou to hesla v podstatě nová, ale padají na půdu úrodnější, podmínky rozvoje jsou jiné, příznivější. Dávno toužený ideál sjednocení N-ka uskutečněn, patriotické i politické snahy let předchozích korunovány stkvělým výsledkem a přivedly v zemi blahobyt. Rok 1870 sám nevzbudil v poesii daleko toho ohlasu, jako za romantického nadšení bojů za svobodu nebo palčivých tužeb let čtyřicátých a padesátých XIX. stol. Zdá se, jakoby vědomí kynoucího vítězství ani nebylo potřebovalo zvláštní vzpruhy. Již svrchu dotčeno, jak básníci různých směrů šli docela nezávisle cestou vlastní, a snad u vynikajících z nich jest to právě základ jejich velikosti. Proti nim generace nejmladší vystoupila se svým programmem: chtěla spojiti ty cesty ojedinělé a rozbíhavé a spěti jimi k jedinému cíli: žádala poesii moderního člověka. Poesie ta stojí ve znamení socialismu a především naturalismu; vědy přírodní, jež v době nové pronikly až do vrstev širokých, filosofie Nietzschova, vývoj psychologie na základě věd přírodních k tomu připravily půdu; směrodatné idee velikých duchů jiných národů, Ibsena, Dostojevského, Tolstého, neminou se arci při tom bez účinku na nejnovější literaturu německou a působí, že tato nezůstává při socialismu a naturalismu. Je vůbec možno pohlížeti na literaturu moderní zatím jen se stanoviska vývoje; nenastala ještě doba, kdy by se vyhranila; je to samé vlnění, a teprve budoucnost ukáže, co z té veliké produkce fin de siècle nepomíjitelným odkazem přejde na věky další. Také to třeba míti na mysli, že mezi dobou nejnovější a předchozí není nepřeklenutelné propasti; svědčí o tom, že generace nejmladší s hrdostí mezi sebe počítá i básníky starší (přesný mezník časový vůbec je nesnadno stanoviti), a zejména jednoho z básníků nejstarších; Theodora Fontane (1819–98, v. t.); to není jen proto, že Fontane celou individualitou svou tkví na domácí půdě pruské, hned s počátku své činnosti (Wanderungen durch die Mark Brandenburg, Vor dem Sturm, Schach von Wuthenow), a že těžisko nového směru spočívá v Berlíně, ale proto, že zcela nenuceně akkommodoval se požadavkům doby nové, ne z módy, ale přirozeným vývojem svého talentu. Fontane je básník, který život béře tak, jak jest; neidealisuje ho ani nedegraduje, ale stojí nad ním se shovívavou přísností a s usměvavou ironií. V tom spočívá jeho modernost, pro kterou se k němu rádi hlásili mladší a on k nim. Jeho romány Irrungen Wirrungen, Effi Briest, Frau Jenny Treibel jsou nejlepším, čím se vykázati může německá poesie moderní. Zmíněný Karl Bleibtreu (* 1859) je pozoruhodný talent, jak ukazují jeho moderní romány z dusného ovzduší berlínského Schlechte Gesellschaft, Die Prostitution des Herzens i romány Die Propaganda der That, Letzte Wahrheiten, i dramata Schicksal, Byron mimo jiné; ale je v nich přes vši seriosnost málo přesvědčivého tepla. Mnohem výše stojí Heinrich Hart (* 1855, viz svrchu); Julius Hart (* 1859) k modernismu se přihlásil především dramatem Sumpf; v poesii filosofuje, Der neue Gott jest velikým jeho credem (»svět jest bůh a člověk jest svět«); touhu po nové době a větších lidech sdílí s bratrem. Kolem nich a Bleibtreue jakožto přední hlasatelé nového směru v literatuře skupili se Michael Georg Conrad (* 1846), který s Bleibtreuem založil moderní revue »Gesellschaft«; jeho romány Was die Isar rauscht, Die Beichte des Narren jeví vliv Zolův; Hermann Conradi, předčasně zesnulý (1862–1890), byl opravdové »Kraftgenie« (Brutalitäten, Lieder eines Sünders; romány Phrasen, Adam Mensch), Konrad Alberti (* 1862), z jehož románů významné jsou pro nový směr Wer ist der Stärkere? a Die Alten und die Jungen; od továrního dělníka ke spisovateli se vyšinul Max Kretzer (* 1854); realistické romány jeho socialistické hrají mezi dělníky (Meister Timpe, Der Millionenbauer, Die gute Tochter), jmenují jej německým Zolou; románem Das Gesicht Christi od realismu přechází však k symbolismu, plnému opravdové hloubky; vydáním moderních portraitů literárních Moderne Dichtereharaktere Wilhelm Arent (* 1864) postavil se s Henckelem (1864) proti starým a v čelo těch, kdo přivésti měli dobu velikých duší a hlubokých citů; od moderny se později odtrhl Wolfgang Kirchbach (* 1857), jenž po dramatě Waiblinger se naturalismu zřekl. Vynikající lyrik socialistický jest Arno Holz (* 1863), jehož Buch der Zeit udeřila na nové struny a jenž s Joh. Schlafem sepsal novelly Papa Hamlet a naturalistické drama Familie Selicke; radikálně politický jest Reinhold von Stern (* 1859) ve svých Proletarierlieder a John Henry Mackay (* 1864) v Kinder des Hochlands, Die Anarchisten, od socialismu k individualismu cestu hledá Bruno Wille (* 1860), na něhož působili Stirner a Nietzsche (Einsiedelkunst aus der Kiefernhaide). Básníkem realistického románu jest Ernst v. Wolzogen (* 1855; Die Kinder der Excellenz, Die tolle Komtess); nejlepším dílem jeho však jest tragikomédie Das Lumpengesindel, a v době poslední všechen zájem na sebe strhl svým originálním Überbrettl; k němu se druží Georg v. Ompteda (* 1863), překladatel Maupassantův (Unter uns Junggesellen, Drohnen), Wilh. von Polenz (* 1861; Sühne, Der Pfarrer von Breitendorf, Der Grabenhäger), J. J. David (* 1859), jehož hlavní dílo jest Höferecht a Blut (novelly Probleme, drama Hagars Sohn), Felix Holländer (* 1867) debutoval románem Jesus und Judas, po němž následovaly romány berlínské Ellin Röte, Sturmwind im Westen, z berlínského demimonde čerpá Heinz Tovote (* 1861) v románech a novellách Im Liebesrausch, Fallobst, Ich, Die rote Laterne; román časový jest oborem Rudolfa Stratze (* 1864; Unter den Linden, Belladonna, Buch der Liebe, drama Jörg Trugenhoffen); on náleží k spisovatelům románu zábavného, tak jako Fedor von Zobeltitz (* 1857) svým Lichterfelderstrasse 1a a Talmi; v kruzích společnosti internationální pohybuje se Rudolf Lindau (* 1830) romány Robert Ashton, Gute Gesellschaft, v rakouských kruzích aristokratických a důstojnických zejména Ossip Schubin (Lola Kirschnerová, * 1854; Ehre, Schuldig, Gebrochene Flügel, Es fiel ein Reif in der Frühlingsnacht) a Carl Torresani (* 1846), jenž ve svých románech nezapře Rakušana (Schwarzgelbe Reitergeschichten, Mit tausend Masten), mezi šlechtici žije také Johannes Richard zur Megede (* 1864; Kismet, Quitt, Von zarter Hund). Jako duchaplní feuilletonisté vynikají Max Nordau (* 1849; Konventionelle Lügen der Kulturmenschheit, Entartung), Maxmilian Harden (* 1861), vydavatel »Zukunft«, smělý a bezohledný (Apostata, Theater und Litteratur), a trochu koketní kritik moderny vídeňské Hermann Bahr (* 1863), skladatel románů i dramat (Die Mutter, Tschaperl). V čele moderního dramatu stoji Gerhart Hauptmann (* 1862) a Hermann Sudermann (* 1857). Ani o těchto dvou velikých básnících literatura dnes ještě nemůže pronésti stručné slovo definitivní, přes jejich obsáhlou činnost. Sami ještě neprodělali svého vývoje docela: třeba jen od Hauptmannova prvního dramatu Vor Sonnenaufgang poukázati k jeho Weber a od nich k Hannele a Die versunkene Glocke a od nich zas k Fuhrmann Hentschel a Schluck und Jau, u Sudermanna pak od Ehre, Heimat, Morituri k Johannes, Die drei Reiherfedern a Johannisfeuer. Tolik jest jisto, že divadlo německé opanoval Hauptmann; Sudermann sice hned svým prvním dramatem nastoupil dráhu vítěznou po všech divadlech německých i cizích, kdežto Hauptmann se svým musil se utéci na berlínskou »Freie Bühne«; ale sláva Sudermannova bledla každým velikým úspěchem Hauptmannovým, a dnes jeho premiery mají více ráz zdvořilostní: to proto, že tak docela zabočil v dráhy jiné, od sociálního milieu a boje proti tradici a konvenienci chtěje se nořiti do hloubky ibsenovské a tolstojské, a při tom zatím jenom tápá; prodělává novou fasi a tím se nadšeným ctitelům odcizil. Hauptmann naproti tomu jest od počátku hlubší a povznáší se výš; neoslňuje dramatickou technikou, ale ideou. Důslednějším než v dramatě jest Sudermann ve svých románech (Frau Sorge, Geschwister, Katzensteg, Es war a j.). Vedle nich honosí se doba moderní řadou dramatických talentů jiných: Max Halbe (* 1865) s velikým uměním vystihl kouzlo a tragédii mládí dramatem Die Jugend, jež podnes jest jeho nejlepší básní. Z pozdějších dramat (Der Amerikafahrer, Lebenswende, Mutter Erde, Das tausendjährige Reich) tak neodolatelným dojmem nepůsobí žádné; Lud. Fulda (* 1862) dramaty Das verlorene Paradies a Talisman a veselohrami (Das Recht der Frau, Unter vier Augen) osvědčil nejlépe svůj dramatický talent (mimo to: Robinsons Eiland, Jugendfreunde, Schlaraffenland a j.); psychologem lásky polosvěta jest Arthur Schnitzler (* 1862), literární zjev moderní v pravém slova smysle (Anatol, Liebelei, Freiwild); Felix Philippi (* 1851) dramatem Das Erbe dotkl se choulostivých stránek ovzduší kruhů nejvyšších s dovedností hardenovskou, Max Dreyer (* 1862) podal pendant k Halbeově »Jugend« dramatem Winterschlaf a šťastně, zcela spravedlivě a působivě jeho Probekandidat tepe bezmeznou bezhlavost a šosáctví všech pseudopaedagogů, kterým by měl býti hlasem výstražným; O. Ernst svým Flachsmann als Erzieher se již opozdil; Otto Erich Hartleben (* 1864) jest dramatik (Angele, Die Erziehung zur Ehe, Ein Ehrenwort, Die sittliche Forderung, Der Rosenmontag) a lyrik; v lyrice jest mu vzorem Maupassant (Meine Verse), jest ironikem moderny (Die Geschichte vom abgerissenen Knopf, Vom gastfreien Pastor); zaslouženého úspěchu docílil Philipp Langmann (* 1862) sociálním dramatem Bartel Turaser (Die vier Gewinner, Gertrud Antles), ve šlepějích Hauptmannových kráčí Ernst Rosmer (Elsa Bernsteinova, * 1866; Wir Drei, Dämmerung, Königskinder), naturalistický jest Georg Hirschfeld (* 1873; Zu Hause, Die Mütter, Agnes Jordan). Z lyriků moderních nejvíce vyniká Detlev von Liliencron (* 1844), subjektivní, netendenční, z vlastního nitra čerpající (Adjutantenritte, Gedichte), k němu pak se druží Gustav Falke (* 1853), Carl Busse (* 1872), Ludwig Jacobowski (* 1868; Leuchtende Tage, Aus bewegten Stund.), Ricarda Huchova (Ric. Ceconiova, * 1864); Anna Ritterova (* 1865), Joh. Ambrosiusova (* 1854; Gedichte), Lud. Palmer, Gust. Renner, Richard Schaukal. Filosofující a objektivní jest Ferd. Avenarius (* 1856; Wandern und Werden, Lebe), Carl Spitteler (* 1845; Schmetterlinge, Balladen); talent básnický s filosofickým rozhledem spojuje Wilhelm Bölsche (* 1861; román Die Mittagsgöttin), kresbou psychologickou vyniká Walther Siegfried (* 1858) v románě uměleckém Tino Moralt (Um der Heimat willen, Fermont). Symbolismus vyznačuje poesii Joh. Schlafa (* 1862, viz svrchu), plného touhy a velkých nadějí moderního člověka (Frühling, Sommertod, Gertrud; z jeho trilogie románové, jež má vylíčiti »novočlověka« rázu hamletovského v jeho vývoji, vyšel díl první: Das dritte Reich); humor a satira vyznačuje Ottu Jul. Bierbauma (* 1865; Pankrazius Graunzer, Stilpe, romány tragikomické), v mystice se ztrácí Franz Evers (* 1871), hloubavý a symbolický jest Richard Dehmel (* 1863; Erlösungen, Aber die Liebe, Weib und Welt, Lebensblätter); v pravém slova smysle dekadent, který miluje »die hektischen schlanken Narzissen, alles, was krank und faul und wund«, jest Felix Dörmann (Felix Biedermann, * 1870; Neurotica, Sensationen), měkký jest a lyrikou svou připomíná Jacobsena Hugo von Hofmannsthal (* 1874), na jehož dramata (Der Thor und der Tod, Die Hochzeit der Sobeide) působil D'Annunzio, náladový Peter Altenberg (* 1862; Wie ich es sehe); Stefan George (* 1865) zbásnil lyrickou trilogii Hymnen, Pilgerfahrten, Algabal, po níž následovala druhá Die Bücher der Hirten und Preisgedichte, der Sagen und Sänge und der hängenden Gärten, potom Das Jahr der Seele a Der Teppich des Lebens und díe Lieder vom Traum und Tod, plné vnitřního, záhadného života; nervosní a chorá jest fantasie Alfr. Momberta [Tag und Nacht (1894), Der Glühende (1896), Die Schöpfung (1898)]. K moderně vídeňské druží se Hugo Salus (* 1866) svými Gedichte, Neue Gedichte, Ehefrühling a dramatem Susanne. Bylo by uvésti ještě leckteré jméno, ale přestáváme na těchto; i tak snad dosti jest patrna aspoň úžasná produktivnost doby nejnovější. Jejich význam skutečný oceniti bude moci teprve střízlivější, vzdálenější doba příští. Jan Krejčí

Mythologie.

Prameny, z nichž čerpáme vědomost o náboženských názorech germanských, jsou většinou severské; z území německého zachovalo se méně starých zpráv (zprávy řeck. a římsk. autorů, nápisy něm. vojínů na valu Hadrianově, životopisy prvních věrozvěstů u Germanů, zákony proti staropohanským obyčejům, poenitentiáře, zažehnávací a kouzelné formule v rouše křesťanském, lidové podání ze středověku a novověké atd.). Za to vědecké badání o mythologii povšechně germanské je hlavní zásluhou německých vědců, z nichž prvé místo zaujímá Jakub Grimm (Deutsche Mythologie, 1835).

I. Jednota mythických představ u národů germ. není valná; z původního pragermanského božstva *Tiwaz u jednotlivých kmenů germ. vyvinula se. nová božstva, v nichž obrazí se ony stránky činnosti prabožstva, které dle poměrů místních přišly zvláště k platnosti a jež básníci, hlavně severští, ovíjeli nejkrásnějšími květy umělé poesie. U všech germ. národů shledáváme appellativum božstvům společné: masc. gotské guƥ, sthornoněm. got, stsev. god (souvisí se skr. hû = volati, vzývati), a fem. gyđja. Prabůh, vládce světa, stal se v drsném podnebí severním Vôdanem (koř. va-vanouti), bohem větru; sedlák vzývá a miluje jej pod jménem ƥor, Thonar, Freyr, Njord (bůh světla); Bavorům slove Er, Sasům Saxnôt. Rakouskými zeměmi žene se s chotí Holke na bílém oři; jinde je divým myslivcem, ženoucím se za nevěstou (Windsbraut), jinde náčelníkem sboru duchů a duší zemřelých; je také bohem smrti, převáží duše bojovníků severských do valhaly a jako bůh války žádá oběti, jež valkyry (daemoni boje) usmrcují. Je pánem života, štěstí, vládcem větru, jejž Island'an vzývá o příznivou pohodu k plavbě. U básníků seversk. dochází denně k dobrému daemonu Mimirovi pro moudrost; zná runy a jejich tajnou sílu, hojí nemoci; je původem daru básnického, bohem nebe a slunce. U jin. kmenů vyskýtá se ve variantech obměněných: Baldr, začátek, Loki, dokonavatel všeho dobra i zla, chytrý a lstivý. Choť Angrbora nosí úzkost, dcera Hel je vládkyní podsvětí.

Jako prabůh, tak i choť jeho záhy se vyskytuje pod různ. jmény. Přijímá mrtvé do své náruči a žertvy za ně. Na jaře odívá zemi krásou. Je bohyní žen, ochránkyní domác. krbu, rodiny a sňatku, jejž žehná potomstvem. V sev. pověstech vyskýtá se mnohem častěji, v staroněm. památkách zřídka. Jí a Freyovi (v. Freyr), bohu života a jara, konány slavnostní průvody, při nichž přinášeny z lesů stromy, oživené dobrými duchy (máje), a stavěny v příbytcích n. u nich. Seveřanům a Dolnoněm. slove Frigg, Frija, (isl.) Freya (v. t.), Nertha. Jednak přičiněním skaldů na sev., ale jednak i v Něm. v lidu samém došla rozvětvení v mnoho božstev, z nichž nejznámější jsou: Holda č. Frau Holle a Perchta. Sněží-li, Holda strojí si lůžko; mlha na horách je kouřem z jejího ohně. Je krásná jako Matka-Země, bílý závoj její vlaje nad luhy, oplodňuje stromoví a osení. Perchta duše dětí zemřelých nosí v povětří, je »Heimchenkönigin«. Menší bohyně Austrô (Ostern) Iduna (v. Iduna), věčně mladá strážkyně zlatých jablek, která bohy uchovávají vždy mladé. Z nápisů z dob řím. znám jest ještě bůh Requalivaho (temnobarvý), bohyně Fulla (plodná), Hludana, Nehalemnia (pomocně se blížící), Sandraugida (bohatá), Vagdavercustis (oživující); jsou to as jen hypostase Nerthiny. Božstvům celným dle příkl. řím. posvěcovány byly dny: Eristag, Mittawecha (Tivaz), Wôdenesdag, Thonarstag, Freyatag. Básníci vytvořili ještě mnoho jiných božstev, jež však lidu zůstala cizí. – Bozi uctíváni v přírodě, později též v chrámích. Modlám, obrazům božstev, obětováno buď jen symbolicky n. zvířata, ba druhdy i lidé jim na česť usmrcováni. Obětováno též větru, skalám (dosud posvátné ohně). Kněz, guđja, skand. kuƥi, gudi (příbuz. s Gott), jest též strážcem práva, êwart, stanovitel zákonů = êsago. Kněžky gyđfur měly dar prorocký. Čarodějky požívaly vážnosti i opovržení, provozujíce kouzla na prospěch n. na škodu člověka. – O vzniku světa věřilo se, že na počátku byla velká propast, Ginnungagap; na severu jejím zamžený Niflheim, na jihu Múspellzheimr, pramen ohně a tepla. Setkáním proudu ze sev. a z jihu povstal obr Ymir, jenž ze sebe zplodil obry. Z krve jeho jsou vody, z masa země, z kostí hory, z vlasů lesy. Bohové našli dva stromy a dali jim: Ođin duši, Hoenir myslícího ducha, Lođur teplo životní a svěžest. Tak povstal člověk. Bozi sídlili v posvátných hájích blaze, v nevinnosti, dokud nevešli ve styk s obry a dokud Vóđan nezpůsobil první válku. Seveřané dali bohům sídlo Asgard (v. t.), duchům Alfheimr, obrům Jotunheimar, duším zemřelých Niflheim, bojovníkům Valhalu (u básníkův). Před podsvětím je louka s růžov. keři, na stromích visí střevíce pro nebožtíky. Přes řeku je most. – Po čase obrovští sluneční a měs. vlci dají se v boj s hvězdami. Zatmí se; černý kohout Fjalar zavolá do boje. Bozi budou pobiti; na zemi uvolní se všechen řád; hvězdy klesnou do moře; země se potopí, ale vypluje po čase znovu. Na nebi i na zemi nadejde doba lepší: obnova a mír.

II. Na zemi obývali původně daemoni, jež zahnali lidé za pomoci bohův. Daemoni jsou personifikace jevů přírodních a mocí živelných, bytosti ohromné silou i rozměry; mají dar hojiti; v hor. Něm. znají dosud Watzmanna v Alpách, Rübezahla v Krkonoších. Daemoni v mythol. germanské mají obyčejně svou říši; žijí však i ve vodách, ve skalách, ve stromích a v povětří. V moři žije obrovský oř vodní (Seeross), v stř. Něm. krásná vodní panna a zištný vodník, Wassermann, sasky Hakeman, malý, potměšilý, se zelen. zuby. Typem všem těmto daemonům je Mimir (v. t.), slunce, shlížející se ve vodě, z níž táhne moudrost pro Vóđana.

III. Víra v posmrtný život duše z veškerého názoru náboženského nejhlouběji utkvěla v pradávné své podobě v mysli lidu, a člověk nejhouževnatěji uchovává kultus, obyčeje a zvyky, jež s ním souvisí. Dodnes na př. jako za pohanské dávnověkosti kladou se mrtvým do hrobu věci nejoblíbenější. Kulturou ovšem zevně obyčej ten se pozměnil. Dodnes otvírá se duši okno, a smrť člověka oznamuje se celému domu. Duše se přivolávají, mrtví se zaklínají, konají se pohřební hody, jichž duše nebožtíkova jest účastna. Duše bloudí světem, vrací se do bývalého těla n. vstupuje do nového. Jako bludička zavádí, plane na hrobích n. se sbory duchů plyne vzduchem. I jako strašidlo se zjevuje v určitý čas na urč. místě (křižovatka, hřbitov atd.). Duše i za živa opouštívá tělo; vtěluje se ve strom n. účastní se reje duchův. Po smrti usídlí se ve stromech duše nevinně zabitých. Jako můra Mare, jako Alp, Schratt (dosud Schrettele, Schretzlein, Schrähebin), Trude klamou a obtěžují člověka. V podobě zvířecí obchází Werwolf (vlkodlak); Bilwis škodí polím; Haegtesse (Hexe, čarodějka) sídlí v lese pod ochranou vlků; Norny (sudičky) dávají život, dobré i zlé časy, smrť. V Alpách víly (Holz-, Moosfräulein, Holz-, Moosweibel, Buschfrau, Lohjungfer, v Krkonoších Rüttelweib, v Šlesv. Frau Elhorn), krásné, útlé jako lilie, koupají se v paprscích slunečních. Tančí za měsíčného svitu, lákají mládce, trestají zpronevěru. Pídimužíci (Wicht, Zwerg), postavy droboučké, vousatí, s husími n. kozími nožkami, s čepičkou (Tarnkappe), kteráž je činí neviditelnými, jejichž řeč je ozvěna skal, jsou moudří a obratní. Mají ohromné poklady. Jsou výteční kováři (nejslavn. Wieland). Fanggen, Waldfänken mají tělo omšené, dutá záda, vlající vlas, visutá prsa; člověku pomáhají; tne-li se do stromu, v němž bydlí, krvácí. Šotek, Kobold (kob-walt, kob = stáj); též Heinz-, Polter-, Wichtelmännchen, Polter-, Rumpelgeist, Hütchen, Popanz, Butzemann, frís. Boeseman, angl. Poock, dan. Huspuke, Nisse (= domácí), potají v domácnosti a v řemesle pomáhá, dává peníze a obilí. Na lodi ve stožáru bydlí Klabautermann (v. t.). V záp. Něm., v Tyr., ve Vých. Prusích jsou Alrunen, ohniví draci (ve středov.), střídnice za ďábla. Vodním elfům mnoho a rádo se obětovalo. Dívky dosud ověnčují studánky a prameny; v nich zvídají svou budoucnost; z nich béře se v urč. doby posvátná voda; nehty ostřihují se do řeky, aby byl člověk celý rok bez bolesti. Ve vodách sídlí Nix (fem. i masc.) rusalky (Mervîp, Wasserfräulein, Seejungfer) a Nickelmann.

Literatura: L. Uhland, Schriften zur Geschichte der Dichtung und Sage. Bd. VI., VII. (Štutgart, 1868); J. Grimm, Deutsche Mythologie. 3 Bde., 4. vyd. péčí E. H. Meyera (Berlin, 1875–78); K. Simrock, Handbuch d. deutsch. Mythologie, Bonn, 1887 (6. vyd.); A. Holtzmann, Deutsche Myth., herausgeg. v. A. Holder (Lip., 1874); H. Petersen, Über d. Gottesdienst und den Götterglauben des Nordens während der Heldenzeit, autor. překlad do němč. od M. Riesa (1882); W. Mannhardt, Mythol. Forschungen, aus dem Nachlasse herausgegeben v. H. Patzig (Štrasburk, 1884); S. Bugge, Studien über die Entstehung der nord. Götter u. Heldensagen, autor. překlad něm. O. Brennera (Mnichov, 1889); K. Müllenhof, Deutsche Alterthumskunde, Bd. V. (Berlín, 1883–1891); E. H. Meyer, Germanische Mythologie (Berlín, 1891); E. Mogk, Mythologie (Paul, Grundr. d. german. Philol., III2, 230 násl., Štrasburk, 1897); Fr. Kauffmann, Deutsche Mythologie (Sammlung Göschen, Lip., 1898). Emilie Schmutzerová

Filosofie.

Počátky filosofie u Němců poutají se k Albertu Velkému (v. Albertus Magnus), jakožto zástupci scholastického směru, a k mystiku mistrovi Eckardtovi, muži téhož celkem myšlenkového rázu, jako u nás byl Štítný. Žáky tohoto byli Tauer ze Štrasburku a Heinrich Suso z Kostnice. Eckardtovi i stoupencům šlo o to, aby uvolnili směr myšlenkový ze scholastické semknutosti a úvahami svými aby se přiblížili lidovému porozumění. V době reformační a v přechodě k ní ukazuje se již směr přírodnický. Nejasné ovšem poznatky přírodoslovné té doby vypěstěny byly v mysticko-fantastický směr Paracelsem Bombastem (1493–1541). Všeobecné mystické pudy lidové vyhraněny jsou u Jakuba Böhma (v. Böhme) [1575–1624] v theosofii promíšenou hojnými reflexemi astrologickými a přírodnicko-mystickými. Na druhé straně opřen o filologii ustaluje se svými následky i pro další rozvoj protestantismu důležitý vliv Aristotelovský Melanchthonem (1497–1560). První skutečně vědecké pojetí filosofie jest teprve u Leibnize (1646–1716), jenž na podstati dogmatické rozvádí pluralistickou soustavu a prohloubává přírodnický pomysl atomu v monadu. Ethiku zřetelem přirozeného práva podnikají a právní filosofii stvořují Sam. v. Pufendorf (1632–94) a Christian Thomasius (1655–1728). Myšlenky Leibnizovy uvedl s malými pozměnami Christ. Wolff (1679 až 1754) v učebnou soustavu, přístupnou školskému podání. Dogmatický tento směr opanoval v N-ku zplna až do Kanta, i eklekticismus pověstné osvětové filosofie německé (Popularphilosophie) k němu upíná, ač patrny jsou v něm též vlivy anglické a francouzské. Osvětnými tendencemi filosofii podloženými přeneseno zde filosofování z úvah theoretisujících na pole důležitostí individualistních: předsudky náboženské a pověra mají býti shlazovány a platiti má všude požadavek jasného poznání rozumového. V řadu těchto myslitelů náleží Reimarus, Mendelssohn, Nikolai, Garve, Tetens a hlavně Lessing. Vystoupením Im. Kanta (v. t.) přivedena nová hlediska poznatková, kterými se nadobro mění hodnotné ocenění filosofie dřívější: theorie chtějící dospěti absolutního poznání prohlášeny za troufalost rozumu a sofistický mam. Metafysika, jež na příště jako věda možnou má býti, vymezena Kantem jako soubor našich pojmů a priori a »věc o sobě« (das Ding an sich), která podává látku našemu poznání, prohlášena za nepoznatelnu čili jinak: poznávání jest obmezeno jen na zkušenost; principy poznání jsou jiné než principy reálné. Kritiku rozumu Kantem zahájenou bezprostředně dále vedli mezi jinými Reinhold († 1823), Fr. Schiller († 1805), Fr. H. Jacobi († 1819), Krug († 1842) a Jak. Fr. Fries († 1843), tento ve smyslu anthropologicko-psychologickém; k odpůrcům náležejí Herder (v. t.), a Gottlob E. Schulze (Aenesidemus). Postup od Kanta stal se z pomyslu »věci o sobě«. Produkuje-li poznávací mohutnost formy zkušenosti a apriorné kategorie, proč by nemohla produkovati i látku? Snad mají látka i forma jeden zdroj, v jehož prvotní jednotě obé jest zahrnuto. Pak teprve mohutnost poznávací stane se čistým rozumem, v němž bude obsaženo vše implicite, a princip poznání spadal by tu v jedno s principem reálním. Tak si upravil Joh. Gottlieb Fichte (v. t.) Kantův problém, prohlásiv za všetvorný ideový princip nepodmíněné a universální, od všech empirických příměskův odlišené Já (idealismus subjektivní). Nejznámější ze stoupenců jest romantik Fr. Schlegel (1772–1829). Schelling (1775–1854) doplnil výlučný tento subjektivismus kladem objektu, přírodou (proto idealismus objektivní), ale tak, že obému, subjektu i objektu, dává splývati v jediné podstatě světové (filosofie identity). Důrazem na přírodu položeným zahájena na podkladě evolučním t. zv. »naturfilosofie«. Ke stoupencům náležejí Oken, Baader, Krause a j. Myšlenku Schellingovu v dialektickou methodu vpravil a zavírá pomyslem absolutního ducha Hegel (v. t.), položiv oproti aesthetisující metafysice Schellingově více důraz na logismus absolutna. Z četného stoupenectva školy Hegelovy, která s počátku vábila zdánlivou hotovostí, brzy však na podnět pomyslů theologických rozbíhala se směry zcela protichůdnými a dospěla až k materialismu, nejznámější jsou Bruno, Bauer, Feuerbach, Strauss, Rosenkranz, Erdmann, Lassale, Marx, Carl Ludw. Michelet, k opponentům náleží Trendelenburg, z katolické strany Ant. Günther a j. Proti způsobu, vyvozovati vše z jediného principu, který způsob byl v prvé třetině XIX. stol. tak významný pro něm. filosofii, stojí Herbart (v. t.) na stanovisku monadistického pluralismu, s četným stoupenstvem jmenovitě v oboru aesthetiky (R. Zimmermann) a psychologie, kteráž rozvedena v rododuševědu (Lazarus a Steinthal). Atomismus tolikéž ve smysle monadologickém pojímají Lotze (v. t.) a Fechner (v. t.). Proti Herbartovi zakládá Beneke (v. t.) [1798–1854] dušesloví výhradně na empirii sebepozorování a staví na podkladě psychologickém systém (psychologismus). Za podstatu světovou vyhlásil vůli, jako puzení bez konce, Schopenhauer (1788–1860) a dospívá k pessimismu, z něhož není prý východu než umrtvováním vůle k životu. (Nejznámější přívrženec Julius Frauenstädt, v. t.) O Leibnize, Hegela a Schopenhauera se opírá Ed. v. Hartmann (v. Hartmann 21) svou filosofií bezvědomého: vůle bez idee (Hegelův vliv) je slepá, idea však bez vůle jest neschopna sebekladu, uskutečnění vlastního, obojí teprve v nedílné jednotě v »bezvědomu« tvoří podklad světa. V novodobém hnutí filosofickém z metafysických pokusův možno jmenovati Wundtův (* 1832), jenž pojímá svět jako účelný rozvoj ducha, Frohschammerův (1821–1893), jenž fantasii prohlašuje za tvůrčí princip světový, a Kirchmannův (1802–1884) realismus. Jinak se prozrazuje hnutí to jednak návratem k starým směrům Hegelovu, Herbartovu, jednak odporem proti systémovým metafysikám, na místo nichž nastupují záhady noetické hlavně vlivem Kantovým, který ze směrů dřívějších nejmocněji oživl v t. zv. Novokantismu (v. t.), což působilo reakčně proti náběhům metafysickým, jevilo i blahodárný přímý vliv na vědy přírodní (Helmholtz) a rozkladně působilo na přírodnický materialismus Büchnerův a j. z let padesátých (Lange, Geschichte des Materialismus). Metafysickým pokusům čelí tolikéž positivisté Laas, Riehl, Jodl, Giźycki. Významná pro positivistické pojímání éthiky v N-ku jest společnost pro éthickou kulturu (srv. čl. Moralista). Bezohledně individualistickou éthiku hlásal Max Stirner († 1856), jež jest u Nietzscheho (v. t.) potom stupňována v pomysl »nadčlověka«. K snahám kladoucím důraz na význam individua náleží tolikéž básníka R. Hamerlinga atomistika vůle (Die Atomistik d. Willens, 1891). Positivismu podobná snaha jest t. zv. filosofie immanentní, jež vycházejíc z Kanta chce býti jen výkladem a vědou čisté zkušenosti; váha zde položena na theorii poznání. Tolikéž za kritickým zpracováním zkušenosti se nese empiriokriticismus (Rich. Avenarius). Stanovisko psychologismu zaujímají z novějších Brentano, Lipps, Uphues. Pilná péče se věnuje psychologii experimentální (revue: »Zeitschrift f. Psychologie und Physiologie der Sinnesorgane« v Hamburku od r. 1889 a »Schriften der Gesellschaft f. Experimentalpsychologie« v Lips. od r. 1889) hlavně zásluhou Wundtovou. Mimo něho pracují tím směrem Horwicz, Ebbinghaus, Münsterberg, Ziehen a j. Mezi logiky náleží Sigwart, Schröder, Beno Erdmann a SchmitzDumont. Se strany katolické pěstí sethomismus; theologové protestantští se přiklánějí ke Kantovi (Ritschl, Lipsius). K nejnovějším úkazům srov. Ueberweg, Gesch. d. Philosoph. d. Neuzeit, 2. sv., 1897, a příslušné články Frant. Čády a Fr. Krejčího v »České Mysli«, 1900. Zb.

Umění výtvarné.

I. Stavitelství viz čl. Architektura str. 681, 684–685, 689–690.

II. Sochařství německé počíná se vyvinovati za Karlovců a Ottonů z prací umělecko-průmyslových. Vedle kovolijectví pěstuje se hlavně řezba ze slonové kosti, ponejvíce v Porýní a v dolním Sasku; nejstarší jistě něm. prací toho druhu jsou desky Tuotilovy († 911) u sv. Havla ve Švýcařích. V XI. a XII. stol. užívá se plastiky téměř výhradně k výzdobě chrámové, a sice přísluší vůdčí úloha po celé století kovolijectví, jež zvláště v Sasku zastoupeno jest monumentál. památkami, jakými jsou Bernwardův sloup v Hildesheimu z r. 1022 a kovové dvéře dómu téhož města z r. 1015; těmto podobají se dvéře dómu augšpurského, hnězdenského (s výjevy sv. Vojtěcha) a novgorodského. Kamenné plastiky románské v Řezně, Quedlinburku, Goslaru a jinde, jakož i kolossální dřevěné krucifixy v Mnichově a Norimberce nevymaňují se z primitivní hrubosti; nejdůležitějším pomníkem kamenné plastiky této ranní doby jest veliký relief na »Extern steinech« ve Vestfálsku z r. 1115, kdežto v Porýní plastická výzdoba skvělých románských chrámů zůstává na stupni nápadně nízkém. – První rozkvět něm. plastiky spadá do konce románského a do počátku gotického slohu v XIII. stol., kdy pod nepopíratelným vlivem francouzským vznikají v Halberstadtě, Wechselburku, Saském Freiberku, Brunšvíku, Děvíně a zvláště v Naumburku i Bamberku díla vysoké umělecké ceny: co do přirozené svěžesti, ušlechtilosti a monumentálnosti slohové nemohou se těmto znamenitým prácem plastiky vyvinutého a pokročilého slohu gotického od konce XIII. až do polovice XV. stol. pro nucenou líbeznost a konvencionálnost nikterak rovnati; francouzský vliv na dále trvající zvláště zjevným jest na skulpturách hornorýnských, ve Freiburku v Br., Štrasburku a jinde. Přední místo přísluší bohaté plastické výzdobě kostelů norimberských, jež jsou z velké části pomníkem zásluh Karla IV. o toto město. V ostatním N-ku záliba v kovových a kamenných náhrobcích a snaha vystihnouti podobu zemřelého udržují umění sochařské na jistém stupni řemeslné dovednosti. – Ke druhému rozkvětu německá plastika dochází v l. 1450–1530 působením řady znamenitých mistrů, kteří v sobě sloučili každý svým způsobem řemeslnou vyškolenost gotiky pozdní s novým duchem renaissance. Uměleckým střediskem této periody jest Norimberk, kde vedle Michaela Wohlgemutha jsou činni zvláště proslavení mistři německého umění řezbář Vít Stoss (Stwosz, dlouhá léta v Krakově zaměstnaný), kamenník Adam Kraft a kovolijec Petr Vischer. Nejrozšířenějším a zároveň nejvyspělejším oborem této periody jest řezbářství, jež jak technickou virtuositou a hlubokým produševněním, tak četností a kolossalitou prací, na př. skládacích oltářů, zastiňuje všechnu ostatní činnost uměleckou. Rozeznávati lze několik škol, v nichž mezi četnými mistry neznámého jména nejvíce vynikají oba Syrlinové ve Švábsku, Tylmann Riemenschneider v Dolních Francích, Michael Pacher v Tyrolsku a Hans Brüggemann ve Šlesviku. Plastika kamenná nedosahuje této umělecké výše snižujíc se v kamenických hutích k pouhému řemeslu, jež se stále ještě přidržuje odumírající gotiky. – V době vyspělé a pozdní renaissance v letech 1530–1680 klesá německá plastika na nejnižší stupeň svého vývoje, blízkého úplnému odumření; posledními výběžky norimberské školy jsou Pankrác Labendorf a Benedikt Wurzelbauer. Německé dvory knížecí téměř výhradně zaměstnávaly mistry cizí, nízozemské a vlašské, z nichž nejznámější jsou Adrian de Vries, Hubert Gerhard, Pietr de Vitte, Nosseni a Alexandr Colin; 30letá válka učinila i této činnosti na dobro konec. Když ke konci XVII. a v první polovici XVIII. stol. barokovým uměním se rozproudil ruch nový, tím čilejší, dostavili se opět domácí mistři, mezi nimi vynikající umělci, jako Ondřej Schlüter v Prusku, Georg Raphael Donner v Rakousích, P. Wagner v Bavořích. Vedle nich dochází zvláště v katolických zemích hojného zaměstnání nepřehledné množství velice zručných dekoratérů, kamenníků, stukatérů a řezbářů, jejichž stupňovaná rutinovanost a spojená s ní povrchnost vede za změněných společenských poměrů v druhé polovici XVIII. stol. k žalostnému úpadku něm. umění. – Lit. Bode, Geschichte der deutschen Kunst, Plastik, 1885. Mja.

III. Malířství německé vzrůstá za doby Karlovců na základě umění starokřesťanského a částečně i byzantinského, při čemž nepatrné jinak umělecké počátky germanské přispívají k rázovitému vytváření ornamentiky; hojné doklady poskytují miniatury (v. t.), které po celý středověk co do počtu i významu zůstávají nejdůležitějšími památkami něm. malířství. Z nástěnných maleb, podléhajících mnohem častěji zkáze, zachovala se jako nejstarší z konce X. stol. monumentální výzdoba chrámu v Oberzell na ostrově Reichenau, jež jeví přímou souvislost se soudobým malířstvím italským. Působením vzkvétajícího umění francouzského ustoupil ve XII. stol. latinský element větší samostatnosti; velikolepé zmohutnění románské architektury zvláště přispělo k rozkvětu nástěnného malířství, neboť žádný románský kostel nepostrádal malované výzdoby, rozsáhlých cyklů biblických. Počet zachovaných památek jest však poměrně nepatrný; nejdůležitější jsou v Porýní, Sasku a Vestfálsku: ve Schwarzrheindorfu u Bonnu z let 1151–1156, v kapitulní síni brauweilerské, u sv. Gereona v Kolíně, v dómě münsterském a brunšvickém; z jihoněmeckých jsou nejznamenitější v jeptišském kůru v Kerce (Korutany). Tyto nástěnné malby románského slohu prováděny jsou vesměs poněkud řemeslnicky, nelze jim však upříti vážného dojmu a slohové přísnosti. Z přečetných kdysi malovaných stropů rom. kostelů zbyly v N-ku jediné dva: v Zillis v Grisonsku ze zač. XII. stol. a zvláště znamenitý u sv. Michala v Hildesheimě z konce XII. st. Tabulové malířství nebylo v N-ku za trvání rom. slohu valně pěstováno, poněvadž dle starokřesťanského zvyku stavěly se na oltáře až do XI. stol. jen kříž, svícny a relikviáře. Teprve když výzdoba oltářů drahocennými kovovými deskami došla veliké obliby, sáhlo se tam, kde nebylo dostatečných prostředků, k levnějším deskám s malbami na dřevě. Nejstaršími takovými tabulovými obrazy jsou dvě antipendia z konce XII. stol. v Soestu a v museu berlínském. – Za panování gotického slohu nástěnná malba nemohla se náležitě vyvinouti; neboť čím důsledněji se vytvářil architektonický systém, tím méně místa poskytovala slohově vyspělá budova gotická rozsáhlým malbám. Plochy stěn ustupují ohromným oknům, na která se přenášejí malované výjevy biblické, a sklomalba přejímá proto vůdčí úlohu v monumentálním malířství gotickém. Zbytky nástěnných maleb jsou sice dosti četné, ale málo významné, jsouce většinou pracemi menších mistrů ve venkovských kostelích; pokrok nad románskými malbami jeví se v nich nepatrný. Koncem XIV. stol. množí se též památky světské, na př. na zámku Runkelsteině v Tyrolsku. – Rozhodujícím pro další vývoj jest tabulové malířství, které se však v N-ku domáhá umělecké výše teprv o půl století později než v Čechách. Hlavní střediska povstávají ve Francích a v Porýní. V Norimberce za rozkvětu způsobeného Karlem IV. vyniká na zač. XV. stol. malířská škola, jejíž hlavním dílem jest Imhofův oltář u sv. Vavřince. Ještě proslavenější je škola kolínská, která již v druhé polovici XIV. stol. vykázati se může znamenitým mistrem Vilémem a v pol. XV. stol. Štěpánem Lochnerem. Od té doby němečtí mistři počínají nabývati určité umělecké tvářnosti. V dolnorýnské škole vyniká řada mistrů neznámých sice jmen, ale umělecky velice rázovitých, při nichž mocný vliv sousedního umění nízozemského jest zvláště patrný; takovými jsou: mistr mnichovského života Panny Marie, mistr lyversberské pašije a j. V elsaském Kolmaru činný jest jediný německý mistr XV. stol., jenž nabyl světového jména, Martin Schongauer; k němu druží se v Ulmě Hans Schüchlin a Bartolme Zeitblom, v Nordlinkách Friedrich Herlin, v Augšpurce Hans Holbein st., v Norimberce Michal Wohlgemuth. Těmito mistry uvedeno německé malířství do nových dra renaissančního slohu, čímž posavadní řemeslo povzneseno na svobodné umění. Nemálo k tomu přispěl rozkvět grafického umění, mědiryjectví a dřevorytu. Staroněmecké malířství vrcholí v Albrechtu Dürerovi (v. t.), jímž národní rázovitost německá dochází ve výtvarném umění nejmohutnějšího výrazu. K jeho soudruhům a pomocníkům náležejí Hans Springinklee, H. L. Schäufelin, Hans Sues von Kulmbach, Georg Penz, bratří Hans Sebald a Bartel Behamové; Dürerův vliv nezůstal však obmezen na norimberskou školu, nýbrž rozšířil se záhy po celém N-ku, k čemu zvláště přispěly jeho znamenité mědirytiny a dřevořezby; vlivu toho nezapírají Albrecht Altorfer v Řezně, Heinr. Aldegrever (v. t.) v Soestu, Lucas Cranach (v. t.) v Sasku, Hans Baldung Gruen, Mathias Grünewald v Elsasku, Martin Schaffner v Ulmě, Bernhard Striegel, Christoph Amberger, Barthel Bruyn; četní z těchto mistrů, kteří se oddali ponejvíce ryjectví, shrnují se v skupinu »kleinmeistrů«. Na norimberské škole úplně nezávislý je poslední a vedle Dürera největší umělec této periody, Hans Holbein ml. (v. t.). – Po době těchto velikých mistrů nastává v druhé pol. XVI. stol. úpadek téměř dvě stě let trvající. Někteří malíři a hlavně ryjci, jako Jost Amann, Tobias Stimmer, Virgil Solis, Lautensack a j., obmezují se na činnost více umělecko-průmyslovou, vytknutou staršími »kleinmeistry«, jichž nedosahují ani z daleka. Valná většina oddává se však módnímu napodobování italských a nízozemských mistrův. V Italii, hlavně v Římě a v Benátkách, prodělali školu svou Christoph Schwarz, Jan van Acken, Josef Heinz a Jan Rottenhammer; jediný pravý umělec jest Adam Elzheimer (v. t.). Dle příkladu cizích mistrů pozvedli se i němečtí malíři ze skromného postavení svých předchůdců k větší vážnosti a cti; avšak umění jejich klesalo víc a více v manirismu, virtuositě a akademickosti. Knížecí dvory německé, které sice neskrblily hojnou přízní uměnám, povolávaly většinou síly cizí, jako Nízozemce Bartolomea Sprangra, Jiřího Hufnagela, Friedricha Lustrise a j. V stejné závislosti zůstává těch několik německých malířů, kteří provozují své umění v XVII. stol. a z nichž Sandrart získal si zásluhy spíše jako uměl. spisovatel, kdežto Ovens, Paudiss a Willmann jsou přímými nebo nepřímými žáky Rembrandtovými; v Italii vzdělali se malíř bitev Rugendas a malíři zvířat Roos a Ruthart. Cizácké elementy rozmáhají se ještě více v barokním umění XVIII. stol. V protestantských krajích převládá francouzská móda; na nové akademie umění, založené dle vzoru pařížského, povolávají se Francouzové, jako Louis Sylvestre do Drážďan a Antoine Pesne do Berlína. V katolickém Bavorsku a v Rakousích italské klenbové fresko slaví pravé triumfy; s povolanými Vlachy, mezi nimiž předním je jesuita Pozzo, závodí četní mistři domácí, praví virtuosové monumentální dekorace, jako Rottmayer, Troger, Unterberger, Daniel Gran, Mart. Joh. Schmidt, Maulpertsch a m. j. Ani v ostatních oborech nenedostávalo se dovedných mistrů, z nichž nejzajímavější jsou portraitisté B. Denner a Anton Graff, malíř zvířat Ridinger, všestranný Dietrich a znamenitý illustrátor Chodowiecki (v. t.). Ale velikého ducha mezi nimi není; vůbec německé malířství v druhé polovici XVIII. stol. pozbývá životní síly. Touha po Italii stupňuje se každým rokem, tam vzniká pozvolna kolonie německých umělců, z nichž nejlepší jest Anton Raphael Mengs (v. t.), zakladatel německého klassicismu. – Janitschek, Geschichte der deutschen Kunst, Malerei, 1890. Mja. Na počátku XIX. stol. umění německé obrodilo se studiem umění klassických národů, týmž pochodem, ale jinými formami než umění francouzské. Všechna tři sesterská umění šla tu ruku v ruce. Mja.

Na počátku XIX. stol. umění německé obrodilo se studiem umění klassických národů, týmž pochodem, ale jinými formami než umění francouzské. Všechna tři sesterská umění šla v ruku v ruce.

V architektuře chopil se nových názorů šťastnou rukou Schinkel. Jeho činnost dala architektuře berlínské z prvních tří desítiletí osobitý ráz. V klassicismu jeho bylo víc individuálnosti a jádra než v antikisujícím způsobu Leona Klenze, který za krále Ludvíka postavil v Mnichově a jinde v Bavorsku četné budovy, volné interpretace architektury řecké i přímé imitace chrámů. V druhém a třetím desítiletí století vnesen nový proud též do umění stavitelského romantismem, který jakožto odlesk soudobého hnutí literárního vznítil náboženskou horlivost a historism národního směru. Studovaly se domácí památky stavitelské, restaurační práce na dómě kolínském vzbudily horování pro sloh gotický, který z neznalosti jeho francouzského původu pokládán za nejvlastnější výraz německého ducha. Tyto tendence, nesoucí se za obrozením středověkých slohů, spojeny jsou se jménem Zwirnera, Hübsche, mnichovského Gärtnera a j. K pozoruhodným výsledkům docházeli i někteří z těch, kdo jako Eisenlohr snažili se zpracovati a přizpůsobovati prvky gotické neb románské způsobem samostatným. Později soustředilo se pěstování gotiky zvláště ve Vídni – čehož vylíčení ovšem jest mimo obor tohoto přehledu. Na sklonku let čtyřicátých nastalé vystřízlivění z horování romantických, jejichž namnoze reakcionářský duch příčil se hnutí novému, při tom pak zvolna i hlubší vnikání v podstatu středověkého stavitelství, přivádějící k vědomí planost napodobování jeho, připravily půdu k studiu renaissance. Dle nálady doby, podle místních tradicí a dle podnětu daného vynikajícími individualitami, připíná se studium to k různým fasím renaissance v třístaletém jejím vývoji. Geniální Semper je předním a čelným pěstitelem renaissance italské (Drážd'any, Curich a j.). Po letech sedmdesátých, kdy národní vědomí německé dosahuje největšího rozmachu, sahá se po celém N-ku se zálibou zpět ke vzorům domácí renaissance. Jejich studium slouží namnoze zároveň hlubšímu pochopení zásad tvoření architektonického. Co v N. ku poslední dobou vzniklo nejvíce charakteristického, jsou veřejné i soukromé budovy, při nichž je dbáno též lokálních zvláštností co do materiálu a disposice. Pokusy staveb v »novém slohu«, v N-ku ostatně střízlivější nežli ve Vídni, do stručného líčení tohoto, naznačujícího jen nejhlavnější fase vývoje stavitelství v N-ku, registrovati již nenáleží.

Zároveň se stavitelstvím vyvíjelo se sochařství. Mělo výhodu, že nalezlo hned při počátcích svého novověkého vývoje individualitu tak silnou, že proudem klassicismu nedala se strhnouti ke konvencionálnímu napodobení antiky. Byl to Schadow, který dovedl tvořiti charakteristické typy v době, kdy platila jen krása, a který položil zdravý základ k sochařské škole berlínské. Po Schadowovi nastoupil tu Rauchem směr přibližující se k studiu přírody, ač ovšem idealismus antiky napořád je heslem vedoucím. Jeho osobnost a učitelský vliv daly skulptuře severoněmecké ráz mužné síly, který jí přes stálý ohled na ladnost a míru komposice v čelnějších jejích repraesentantech nedal upadati v mdlou konvencionálnost. Škola tato měla též svoji skupinu realistův, oproti dnešnímu rozsahu pojmu ovšem velice krotkých a povrchních. Pokládán za realistu také Rietschel, v němž ostatně kus romantismu zjevně se zachytilo. Také Drake, Kiss a Wolf dovedli, když potřeba kázala, vnější pravdivosti učiniti v detailu leckterý ústupek. V Drážďanech šli žáci Rietschelovi, mezi nimi Donndorf, jeho směrem dále, kdežto Hähndel a Schilling výhradnější důraz kladli na lahodu formy. V Mnichově soustředila se činnost sochařská téměř výhradně na dekoraci četných stavebních podniků králem Ludvíkem podporovaných. V Schwanthalerovi nalezen mistr k úkolům těm ochotně a obratně se propůjčující. Pod jeho vedením pracovala legie umělců, jejichž jména dnes dávno jsou zapomenuta, s dekorativní lehkostí šablonovitě vyhovující běžným předpisům komposice. Mnichovské sochařství dlouho se nemohlo vzpamatovati z povrchnosti a nedostatku vážného pozorování přírody. V letech padesátých a šedesátých teprv působením Widmanna, dobrého portraitisty Wagmüllera a j. nastal obrat k lepšímu. V posledních desítiletích století německé sochařství počalo se učiti u Francouzů. Jejich příkladem probralo se také německé sochařství k živější dikci a malebnějšímu způsobu komposice; nejpozoruhodnější projevy národního rázu lze stopovati na četných pomnících, po r. 1870 vzniklých. Hlavním a daleko nejpřednějším repraesentantem této skupiny realistů je v Berlíně působící Begas.

Rozmanité fase, kterými výtvarná tvůrčí schopnost německá během XIX. století vyvíjela se v souvislosti s celkovou disposicí myslí a s ovzduším v jednotlivých střediskách, nejzřejměji a nejúplněji se obrážejí v malířství. Že prvním tlumočníkem snahy, na umění klassickém vybudovat obrození umění soudobého, byl mezi Němci abstraktní Carstens, neostalo bez vlivu na další vývoj malířství německého. Pohrdati technickými podmínkami účinku, zanedbávati studium přírody, přezírati malířskou hotovost, ostalo tu zásadou až hluboce do stol. XIX. Carstensovy principy převádí Genelli pak až do let čtyřicátých. Na půdě připravené těmito snahami nebylo by mohlo zakotviti malířství německé trvaleji, kdyby je nebyl nadchl nový proud cítění, ovládnuvší literaturu, a nový vzmach národního vědomí. Toto hnutí romantismu, které v N-ku na se vzalo ráz náboženského horování a vlasteneckého toužení, došlo výrazu v dílech veliké skupiny mladých malířů, kteří však své středisko hledali a našli nikoli na půdě německé, nýbrž v Římě. Individualita Cornelia na jedné straně vnáší do malířství německého hloubavost, poetickou obsažnost látky, rozpřádající se v duchaplně pojímaných cyklech, Overbeck a celá družina Nazarenů mystickou zanícenost a romantický okruh látkový. Všem je společné přimykání se ke vzorům primitivním, najmě k mistrům předcházejícím Raffaela, nedbání studia přírody, neschopnost pracovati malbou olejovou, ale i v malbě freskové, znova vynalezené skupinou Nazarenů v Římě, stálý zápas mezi koncepcí bohatou a nitrně procítěnou a nedostatečností zevních prostředků výrazu. Cornelius měl v Mnichově příležitost výtvory své obraznosti volně rozpřádati na velkých plochách nástěnných – tyto mnichovské malby a pozdější v Campo santo berlínském jsou ve své složité obsažnosti, ve tvrdé a nevytříbené mluvě formové, ve vadách i přednostech nejvyšším výrazem onoho hnutí, které v prvním desítiletí si podrobilo valnou čásť umělectva, hnutí, které ve své jednostrannosti a v čistém zápalu zůstane nejvýznačnějším momentem ve vývoji novodobého umění německého. Vnitřní jeho cena vynikne tím více ze srovnání s programmovou tvorbou žáka Corneliova, Kaulbacha. Romantika literárně přibarvená, sentimentální a povídavá, našla na akademii düsseldorfské úrodnou půdu mezi umělci, kteří vzdáleni jsouce žilobití národního ruchu v malé své kolonii žili životem výlučným. Protože malbě olejové věnovali svědomitou péči a hleděli k jakési lahodě barvy, došly jejich scény z básníků, postavy středověkých slečen a sličných panošů, potom zase motivy biblické, jako Bendeřannovi truchlící židé, různé výjevy plačtivé a pohnutlivé, nadšeného přijetí u vrstevníků. Na vážnější notu uhodil tu Slezan Lessing svými obrazy historickými (též z válek husitských) a po něm řada jiných, tlumočících látky čerpané z minulosti. Vedle škol tíhnoucích více méně k malbě t. zv. velkého slohu našlo se porůznu několik malířů, kteří sestoupili mezi lid a dostupnými jim prostředky zachycovali scény z jeho života. Náležejí sem vojenští malíři rodiny Adamů, genristé mnichovští s dobromyslným humorem neb romantickou sentimentálností malující sedláky a maloměšťáky (Bürkel, Spitzweg a j. v.), o něco později v Berlíně Meyerheim. V Düsseldorfu kolem Krausa a Vautiera pak celá škola genristů, malující s novellistickým přibarvením. Poznáním koloristických snah a technické vytříbenosti belgických a francouzských romantiků vzešlo konečně v N-ku přesvědčení o nevyspělosti a chatrnosti vlastního školování odborného. Nastalo hromadné putování do Antverp a do Paříže. Žádný z těch, kdož odtamtud se vrátili, neostal beze stop některé z velkých individualit uměleckých, ke kterým se tam přimkl. Feuerbach, Schrader, Gustav Richter a j. v letech padesátých a šedesátých pokládáni za nejvýznačnější repraesentanty koloristické vytříbenosti nabyté v Paříži. V Mnichově utvořila se pak kolem Pilotyho škola víc a více vyhledávaná, která, v kontrastu se starou Cornelianskou školou a se směrem Kaulbachovým, hlavní důraz kladla na zevní prostředky malířské a pokládána byla za význačnou představitelku realismu. V Mnichově pod vedením Pilotyho nabyla nového rozmachu také malba historická, sahajíc s oblibou k malování velikých pláten. Tradice Pilotyho, zkřižované s jinými vlivy dobovými, vedli tu dále Hellquist, Lindenschmidt, A. Wagner a j. – Podobný průběh jako malba figurální mělo krajinářství německé. Též ono v Prellerovi a Rottmannovi mělo své klassiky; mělo svoji periodu romantickou, kde na místo linie nastoupilo působení barvy, kde malovány s oblibou zříceniny, rozeklané partie horské, měsíční svit a effekty, bouřky; i tu realistické nazíraní v Düsseldorfu Achenbachem st., v Mnichově Schleichem způsobilo zas obrat a rozšířilo i prohloubilo obor malby krajin. – Poslední čtvrť století německé malířství prodělává obdobný process jako malířství francouzské, k jeho průkopnickým snahám se přimykajíc. Heslo těsného přimknutí k přírodě a skutečnosti, o sobě již starší, doplněno úsilím po nových problémech malířského vystižení barevných dojmův a světelných zjevů. Vedle malířů přítomného života, na samé německé půdě samorostle se vyvinuvších, jako je Menzel a Leibl, je tu velká skupina z ciziny inspirovaných impressionistů. První zástupci nového směru soustředili se sprvu v Berlíně, hlavně kolem osobnosti Liebermannovy, později stal se také Mnichov sídlem novotářův. Vedle těch, kteří se brali hlavním proudem po stopách Francouzů a k nimž se přimkli také mladší z krajinářů, je tu arciť řada jednotlivců, řešících princip dokonalého tlumočení zjevu barevného a světelného svým způsobem zcela osobitým. Z nich budiž tu jmenován slavný portraitista Lenbach. Na sklonku století vzor západu vnesl též do N-ka tendence odchylné od realistického nazírání a tlumočení skutečnosti. Z »novoidealistů« německých někteří se přimkli k geniálnímu Švýcaru Boecklinovi. Mnichov stal se zase hlavním střediskem novotářů, z nichž každý spatřuje nejvyšší cíl umění v absolutní volnosti individualistického nazírání. Již dříve šel tu takto svou cestou Uhde, líčící náboženské sujety se zvláštním sloučením mysticismu a naturalismu. Z vůdců nejmladších buďtež jmenováni Stuck a Klinger. Ta.

Hudba.

Počátky hudby v N-ku dlužno hledati již ve středověku, a to v klášteřích a školách zvaných Sängerschulen, spíše však básnických než hudebních, v nichž hudba vystupovala jen málo samostatně, jakož ještě ve věku XIII. singen a sagen bylo stejného významu. Znamenitými skladateli a theoretiky byli již Notker Balbulus († 912), jeden z nejlepších pěstitelův rhythmických textů, jež byly podkládány melodiím halleluja, a Franco von Köln ve XII. století, autor nejstarší známé rozpravy o hudbě mensurální, Musica et cantus mensurabilis; později Heinrich Isaac (* 1450 snad v Praze), který dokonce předčil tehdejší cizí vzory ve svých mších, motettech a vícehlasých písních. Nicméně tenkráte hudba německá řídila se ve všem všudy vzory nízozemskými a italskými, tím spíše, když největší z nízozemských hudebníků, Orlandus Lassus, působil v N-ku. Z té příčiny, jakož i proto, že hudba nízozemská svým kontrapunktem a svou širokou vázaností spíše odpovídala německému duchu a německým potřebám církevním, více v N-ku zdomácněla než hudba italská. Reformace upoutala hudbu na chrám, a zatím co ostatní uměny živořily více nebo méně, z forem hudebních zvláště svérázný německý chorál a později pro potřeby protestantismu upravené motetto vyvíjely se přese všecku svou vázanost a omezenost v umělecký útvar nad míru rozmanitý. Hudba instrumentální, která přirozeně mohla se vyvíjeti teprve mnohem později než zpěv, omezovala se původně (podobně jako i v jiných zemích) na t. zv. Spielleute, kteří se svými nedokonalými nástroji vedli život šumařský, a teprve v XV. stol. zřizují se ve městech hudební sbory pištců a hudců, kteří doprovázeli v kostele zpěvy a při slavnostech vystupovali samostatně, třeba že neměli ještě samostatných skladeb, užívajíce několikahlasých skladeb vokálních, při čemž jednotlivci svoje party všelijak ozdobovali, a toto »diminuiren« a »coloriren« stalo se pak u těchto instrumentalistů zvláštním, s listu provozovaným uměním. Za reformace a po ní věnována pozornost varhanám, jakožto hlavnímu a jedinému nástroji chrámovému, a proto protestantské N. severní nejdříve docílilo v hudbě jisté samostatnosti. Od Luthera počínaje celá řada skladatelů pracovala s úspěchem o hudbě chrámové, a to zejm. Johannes Eccard (1533–1621, zpěvy vícehlasé), Heinrich Schütz zvaný Sagitarius (1585 až 1672), jehož vlastní zásluha a historický význam spočívá v tom, že zavedl do N-ka hudební vymoženosti Italie, polyfonní umění skladatelské starší školy, jakoz i dramatickou hudbu, operu, vypěstovanou tam kol. r. 1600; pak Sebastian Bach (1685–1750, v. t.), z největších umělců hudebních vůbec a nejznamenitější varhaník své doby. Přes omezenost hudebních forem takto vypěstovaných docíleno přece největší umělecké svobody, jakož toho důkazem Georg Friedrich Händel (1685–1759, v. t.). Hudbu operní a orchestrální začalo nejdříve pěstovati N. jižní, zejména Vídeň, a to vlivem Italianů, kteří působením zmíněného Schütze pronikli asi r. 1630 do N-ka, tak že kolem r. 1700 opera stala se panující formou hudební, působící i na ostatní hudební útvary. Však přes různé pokusy, jako Reinharda Keisera (1673–1739), který napsal přes 100 oper, z nichž některé dostaly se dokonce i do Paříže, i přes opery Händelovy opera německá nevyrovnala se opeře francouzské a italské, naopak dostala se do naprosté závislosti na opeře italské tak, že i severní N. s sebou strhla, a nejlepší skladatelé té doby, jako Karl Heinr. Graun (1701–59), král. kapelník v Berlíně, a Joh. Adolf Hasse (1699–1783), kapelník v Drážďanech, komponovali docela italsky. Oba dva přivedli dokonce italskou operu Scarlattiho k nebývalé výši a oblibě, tak že i Bach a Händel přicházeli v zapomenutí, a teprve Gluck zatlačil jejich opery, třeba že Hassova hudba pašijová do dnes těší se pozornosti. Kterak Vlachové a Francouzi v hudbě instrumentální všude udávali tón, toho důkazem, že řídili všecky větší kapely německé, až teprv Josef Haydn (1732–1809, v. t.) způsobil ve věci té obrat. Jeho symfonie, kvartetta a sonáty, samy o sobě vynikající nad instrumentální tvorbu souvěkou, razily slavně cestu reformátoru opery Krištofu Willibaldu Gluckovi (1714–1787, v. t.) a Wolfgangu Am. Mozartovi (1756–94, v. t.), který přivedl operu po stránce hudební k dokonalosti nebývalé. Po stránce zpěvní a dramatické zahajuje Mozart stkvělou řadu německých skladatelův operních, kteří operu německou čím dále tím více zdokonalovali. Ludvík van Beethoven (1770–1827, v. t.) značí vůbec vrchol umění hudebního skoro ve všech oborech, instrumentální hudby zejména, a v jeho symfoniích soustřeďuje se všechen význam jeho pro hudbu vůbec, německou pak zvláště. V oboru písně nad jiné vynikl Franz Schubert (1797–1828, v. t.), jehož díla v N-ku zdomácněIa a náležejí dosud k nejstkvělejším květům písně německé; jako skladatel symfonií Schubert přiblížil se Beethovenovi mnohem více než jeho vrstevníci. Trojice tato, Mozart, Beethoven a Schubert, kteří žili bezmála stejnou dobou a většinou ve Vídni, značí klassicismus německé hudby, jenž předčil i lesk severoněmecké doby Bachovy, která nicméně zůstává první co do hloubky a všeobecnosti; dohromady však charakterisují druhou periodu německé hudby a znamenají neobyčejný rozmach, jímž N. postavilo se v čelo veškerého snažení hudebního umění, zatlačujíc zejména Vlachy dotud dominující. Odtud až po doby nejnovější, ve třetí své periodě, německá hudba jest vůdčí, třeba že, vyjma snad Wagnera, nemůže se již honositi individualitami tak výraznými, jakými byli Mozart, Beethoven a Schubert. Těžisko této třetí periody nesoustřeďuje se tak jako ve předešlé a pojí se v ní nejrozmanitější snahy umělecké. Na Schuberta navazuje Robert Schumann (1810 až 1856, v. t.), na Bacha a Händela Felix Mendelssohn-Bartholdy (1809–1847, v. t.). Oba repraesentují směr romantický, který r. 1820 v něm. hudbě byl zahájen. O hudbě dramaticko-divadelní pracují pak se zdarem Karel Maria Weber (1786–1826), jehož hudba vyznačuje se zvláště lidovým, německým rázem, uměleckým taktem a smyslem pro dramatickou účinnost, Giacomo Meyerbeer (1791–1864), který duchaplně dovedl užiti orchestru, a přede všemi Richard Wagner (1813–1883, v. t.), tak že opera opět ociťuje se na vrcholu všech uměleckých snah. Pro operu staví se všude nádherná divadla, opatřená velikým apparátem všelikých technických vymožeností, veřejnost zajímá se o ni daleko více než o všecky ostatní formy hudební a Richard Wagner snaží se nejvíce operu emancipovati ode všech neněmeckých vlivův a stop, ba staví ji na základy docela nové, bera ku pomoci stejně moment dekorativní jako recitativní a lyrický ve zpěvu, tónomalbu v instrumentaci a obecnou zálibu ve staroněmeckých pověstech. Wagner omezuje převahu hudby nad poesií, chtěje obnoviti její platnost tak, jak asi tomu bylo v antické tragédii, a hledaje plný účinek hudebního dramatu jediné v jednotné součinnosti hudby s poesií. Wagner značí mezník německé hudby a jest posledním jejím velikánem; všecko ostatní v něm. hudbě jest pak více méně jen dalším postupem na cestách dříve vytčených. Hudba chrámová omezuje se na skladby menšího druhu a tam, kde pracuje o formách rázu většího (mše, requiem, oratorium), užívá jich často jen k účelům koncertním. Vynikají tu Friedrich Kiel (1821–85), Johannes Brahms (* 1833) a zvláště Franz Liszt (1811–1886, v. t.), také z nejvíce vynikajících hudebníků výkonných. Oratoria stala se skladbami polo církevními, polo scénickými a celkem a poměrně vyskytují se zřídka mezi pracemi německých skladatelů, kteří raději volívají oblíbenější látky z poesie světské, staroněmecké nebo severské, jako Bruch, Brahms, Krug a j. V opeře po velkých účelných a jednotných dílech Wagnerových vyskytuje se jen málo pozoruhodného, a Goldmark (* 1830), Kienzl (* 1857) a j. mají úspěch spíše přechodný než trvalý. Z ostatních vynikají Nessler, který dovedně užil moderní písně; v komické opeře skladatelé pracující po vzoru Alb. Lortzinga (1803–51), který byl první a jediný z německých skladatelů, jenž po K. Dittersdorfovi (1739–99) s úspěchem se věnoval komické opeře německé, a to Otto Nicolai (1810–1849) a Herm. Götz (1840–76), jehož opera Der Widerspenstigen Zähmung je dnes po Wagnerových Meistersingrech nejlepším výtvorem německým v oboru komické zpěvohry. Za to operetta vykazuje značný rozmach, a je to opět Vídeň, ve které »německý Offenbach« Suppé (* 1820) a Strauss (* 1825) zakládají novou školu operettní; působení její záhy znamenati i v N-ku severním, tak že operetta zatlačuje valnou měrou i vážnou operu. Hudba instrumentální ustupujíc od napodobenin vokálních a operních forem obrací se znovu k útvarům osvědčeným, jako zejména symfoniím (Brahms, Ant. Bruckner), a přibližuje se tím ke klassicismu Beethovenovu. Brahms vůbec nejvíce vynikl i v koncertních ouverturách a instrumentální hudbě komorní.

V dějinách hudby německé pro nás Čechy zvláště zajímavo je to, že přemnozí z pěstitelův umění toho v N-ku rodem byli z Čech a ještě dosud drobná práce umělecká v N-ku namnoze spočívá v rukou českých, jakož svědectvím toho jsou četné výkonné síly umělecké, po N-ku roztroušené.

Z hojné literatury o německé hudbě dlužno poukázati k četným dílům biografickým německých hudebníkův, zvláště pak uvádíme: Becker, Die Hausmusik in Deutschland im XVI., XVII. u. XVIII. Jahrh. (Lips., 1840); Winterfeld, Der evangel. Kirchengesang (t., 1843–1847); Lindner, Die erste stehende deutsche Oper (Berlín, 1855); Naumann, Deutsche Tondichter von Seb. Bach bis auf d. Gegenwart (5. vyd. Berl., 1882); Brendel, Gesch. d. Musik in Italien, Deutschand und Frankreich (7. vyd. Lips., 1888); H. Kretzschmer, Über den Stand d. öffentlichen Musikpflege in Deutschland (Lips., 1881). Mimo to v každých dějinách hudby o německé hudbě zvlášť zmínka se činí.

Dějiny.

Za starého věku známo bylo N. jménem Germania, obyvatelé Germani. Stará Germanie byla však rozsáhlejší než N. nynější, a také obyvatelstvo nenáleželo vesměs ke kmeni germanskému. První, ovšem velmi kusé vědomosti o části Germanie přinesl řecký kupec Pytheas (v. t.) z Massilie (ok. r. 350 př. Kr. ) ze své cesty k břehům Severního moře. Koncem II. stol. př. Kr. bylo se Římanům brániti proti nájezdu dvou severoněmeckých kmenů; jsou to Cimbrové a Teutoni (r. 113–102 př. Kr. ). V I. stol. př. Kr. šíření moci římské do Gallie a do zemí alpských vedlo k přímým stykům Římanů s Germanií. Caesar opanováním Gallie, při němž nepřátelsky se srazil s germanským náčelníkem Ariovistem, pošinul hranice panství římského až k Rýnu, tedy k samým hranicím Germanie. V jeho díle »O válce gallské« čteme první obšírnější zprávy o Germanech. Za vlády cís. Augusta (r. 30 př. Kr. až 14 po Kr.) opanovali jeho nevlastní synové, Tiberius a Drusus země alpské až k Dunaji a podnikli r. 12 př. Kr. se strany gallské i od zemí alpských soustavný boj o vlastní Germanii. Legie římské pronikly až k Veseře a k Labi; k utvrzení nového panství zakládány četné tvrze, z nichž přední byla Aliso (v. t.) při vtoku Elisy do Lippy. Avšak porážkou, již legát Quinctilius Varus (v. t.) utrpěl od náčelníka Cherusků Arminia v Teutoburském lese (r. 9 př. Kr.) nové panství zvráceno úplně. Výprava syna Drusova, Germanika, do vnitra Germanie (r. 15–16 po Kr.) neměla následků trvalých. Hranicí panství římského zůstával pak zhruba na západě Rýn, na jihu Dunaj. Pouze za horním Rýnem a Dunajem opanováno koncem I. století po Kr. území zvané Agri Decumates (v. t.). K ochraně panství římského zbudován tu proslulý násep (limes). Na levém břehu Rýna Rímané utvořili dvě provincie, Germanii superior (v. t.) až k ústí Nahy, a Germanii inferior, jež při ústí Rýna sahala též na pravý břeh této řeky; ale provincie ty náležely zeměpisně vlastně ke Gallii. Četná, později kvetoucí města v těchto končinách (Kolín, Mohuč, Špýr, Štrasburk, Koblenc a j.) sahají původem svým do doby římské.

V III. stol. po Kr. poměry v Germanii počínají se měniti. Jednotlivé kmeny sdružují se ve větší celky, které pak přecházejí k útoku proti říši Římské. Přední z nich jsou: Frankové na středním a dolním Rýně, Alamani na hor. Rýně a Dunaji, Frísové na pobřeží moře Severního, Sasové na dol. Labi a Veseře, dále na východ Durynkové, Markomani, Langobardi, Burgundové a Gotové. Ve IV. stol. počíná t. zv. veliké stěhování národů, jemuž západní říše Římská padla za obět. Na jejím území založili si říše jednotliví ze jmenovaných národů germanských, kteří buď úplně, buď z části z původní otčiny se vystěhovali. Kmenové, kteří – aspoň větším dílem – setrvali ve vlastním N-ku a slili se postupem času v nynější národ německý, jsou pak zejména: Na severu Frísové a Sasové, ve středu Frankové a Durynkové, na jihu Alamani a Bavoři. Východně od nich byla sídla národů slovanských, kteří v době stěhování národů posunuli se pozvolna až k Labi a Sále a do východních zemí alpských. Přední z řečených kmenů byli Frankové, kteří opanovali Gallii a tam založili mocnou říši. Koncem V. století přijali pod králem Chlodvikem (v. t.) křesťanství. Říši Francké musili se záhy poddati též Alamani, Durynkové, Bavoři a Frísové. Pod záštitou říše Francké šířilo se křesťanství do vnitra N-ka. Ze značného počtu missionářů, kteří jednotlivým kmenům hlásali křesťanství, nejdůležitější jest Anglosas Vinfrid-Bonifacius (v. Bonifác 1), přední apoštol Němcův a tvůrce církevního zřízení německého, jehož vrcholem bylo arcibiskupství v Mohuči založené r. 745. Mocný král francký a od r. 800 císař římský Karel Veliký (768–814, v. t.) podrobil si po krutých válkách a ke křesťanství přivedl také Sasy, ostatní pak kmeny německé uvedl v tužší jednotu s říší Franckou. Kmenoví vévodové odstraněni a všude provedeno pravidelné rozdělení na hrabství. Území při hranicích a v krajích nedostatečně podrobených měla zvláštní zřízení a slula marky (viz Marka 2). Tak dostalo se N-ku – v rámci ovšem říše Francké – pevné církevní i státní organisace. Jednota říše Francké však netrvala dlouho. Již r. 843 rozdělili se tři synové Ludvíka Pobožného († 840) ve Verdunu o panství otcovo, a východní čásť, tedy krajiny nynějšího N-ka, obdržel Ludvík (v. t. 27), příjmím Němec († 876). Hranicí jeho panství byl na záp. Rýn, na jehož levém břehu příslušely k němu jenom Mohuč, Špýr a Vorms. Po smrti svého synovce Lothara II. (869) Ludvík smlouvou Mersenskou (870) nabyl také části jeho panství, zvaného po něm Lotrinskem, až k Mosele, Ourthě a Móse. Na jihu obsahovalo panství Ludvíkovo ještě Rhaetii (sv. čásť Švýcar) a nynější rakouské země alpské mimo nejjižnější jejich čásť. Na východě osobovali si panovníci frančtí od doby Karla Velikého vrchní panství nad slovanskými kmeny v Polabí (viz Baltičtí Slované) i nad Čechy a Moravany, jenže panství to bylo velmi vratké a vedeny proto v těchto končinách i později ustavičné boje. V čele církevní organisace říše Ludvíkovy stálo té doby patero arcibiskupů: mohucský, primas říše, kolínský, trevírský, hamburský a solnohradský. Po smrti Ludvíkově říše jeho rozdělena mezi syny Ludvíka II., Karlmanna a Karla Tlustého, ale Karel Tlustý brzy sjednotil po smrti obou bratří celé panství otcovo ve svých rukou r. 882. Roku 880 říše Východofrancká získala i západní Lotrinsko až k Šeldě. Karel Tlustý uznán později (885) za panovníka i v říši Západofrancké a získal též korunu císařskou, takže sjednotil celou říši Karla Vel. ve svých rukou; ale byl muž slabý, který neuměl uhájiti svých zemí proti nepřátelům vnějším, jmenovitě proti loupeživým Normanům, ani proti rozkladným živlům vnitřním, a byl proto r. 887 svržen. Panství v říši Východofrancké zmocnil se Arnulf, syn Karlmannův, dosud vévoda korutanský, muž rázný a statečný. Od Normanův osvobodil N. vítězstvím nad Dylou (891), proti mocnému knížeti moravskému Svatoplukovi (v. t.) spojil se s Madary a vypravil se také dvakrát do Italie, kde r. 896 došel koruny císařské. Za nezletilého jeho syna Ludvíka IV. Dítěte (899–911, v. Ludvík 29) stihly říši velké pohromy. K dřívějším nepřátelům přidružili se divocí Madaři, kteří vyvrátivše říši Svatoplukovu, podnikali zhoubné vpády do všech končin NěmecNěmecko Uvnitř jednota říše se uvolnila; v čelo jednotlivých bývalých kmenů (Sasů, Franků, Alamanů č. Svábů, Bavorů, pak i v Lotrinsku) vstupují za slabosti ústřední vlády znovu dědiční vévodové.

Ludvíkem IV. vymřel rod Karlovcův, a všechny kmeny, mimo Lotrinky, zvolily si, nedbajíce Karlovců západofranckých, nového panovníka v osobě Konrada, vévody franckého. Konrad za pomoci vyššího duchovenstva pokoušel se odstraniti vévody a obnoviti královskou moc v původním rozsahu, ale bez výsledku. Po smrti Konradově zvolen od Frankův a Sasů za krále vévoda saský Jindřich (919–936, v. t.), který brzy dosel uznání též od ostatních kmenů. Tím prvenství v říši přešlo na kmen saský, a byla-li již smrtí Ludvíka Dítěte přetržena slabá páska jedné dynastie, jež dosud udržovala jakési vědomí původní jednoty říše »Západofrancké« s říší »Východofranckou«, tož vědomí to přestalo nyní úplně. Z říše Východofrancké stává se říše Německá. Jindřich vzdal se marné snahy odstraniti kmenové vévody, ale uměl je aspoň do té míry podříditi koruně, že mohl zase rázněji vystupovati na venek. Připojil opět k říši vévodství Lotrinské (925), uvedl v tužší závislost polabské Slovany a knížete českého (928–929), porazil r. 933 rozhodně Maďary, ano pomýšlel i na výpravu do Italie. Svému synu Otovi I. zabezpečil nástupnictví tím, že jej dal voliti již za svého života. Příkladu toho následovali všichni pozdější panovníci, čímž vznikaly jednotlivé dynastie na trůně německém, ač jinak N. zůstalo vždy říší volební. Ota I. (936–973, v. t.) byl z nejznamenitějších panovníků německých. Ústřední moc královskou zvýšil tím, že vévodství udílel jen osobám sobě oddaným a vévodům postavil po bok úředníky královské, falckrabí (v. t.). Také duchovenstvo bylo jemu i jeho nástupcům dlouho oporou proti živlům odstředivým. V postupu moci německé na venek učiněny velké pokroky. Dánsko uznalo svrchovanost Otovu. Odpor Polabanů přemožen a křesťanství i moci německé dán tu pevný podklad založením četných biskupství (Stargrad, Havelberk, Brandenburk, Žič, Míšeň) a zejména r. 968 arcibiskupství magdeburského. K dokonalému utvrzení panství nad Polabím bylo ovšem potřebí ještě mnohých bojů, jež trvají až do 2. polovice XII. stol. (v. Baltičtí Slované). Moc Maďarů zlomena nadobro vítězstvím nad Lechem (955). Důležité a směrodatné pro všechnu další budoucnost byly Otovy výpravy do Italie (951–52, 961–65, 966–72). Na druhé výpravě opanoval Italii a dal se v Římě korunovati na císaře římského. Od té doby Italie a hodnost císařská zůstává spojena s korunou německou. Každý následující nově zvolený král německý byl zároveň praedestinovaným králem italským a císařem římským, ale tituloval se tak až do konce středověku teprve po korunovaci, pro niž podnikal zvláštní »jízdu« do Říma. Spojení mezi Italií a N-kem mělo pouze ráz jakési personální unie, takže »svatá Říše římská jazyka německého« r. 962 založená skládala se ze 2 na sobě nezávislých celků. Spojením tím těžiště politiky králů německých na dlouhou dobu přeneseno do poměrů italských. To ukázalo se již za Oty II. (976 až 983), který marně se pokoušel opanovati od Řeků kraje dolnoitalské, a ještě více za Oty III. (983–1002), blouznivého mladíka, který, když samostatně ujal se vlády, pomýšlel dokonce Řím učiniti střediskem své říše, v níž N. by bylo pouze zemí vedlejší. Za těchto okolností vzmohli se sousedé N-ka, Dánové a Slované – založena zejména mocná říše Polská – a uvnitř říše vzrostla moc velmožův a vyššího kleru. Za Oty II. zřízeno (976) nové vévodství Korutanské a marka Východní dostala se v držení Babenberků. Nástupce Otův Jindřich II. Svatý (1002 až 1024) třemi výpravami obnovil panství nad Italií, proti němuž ke konci vlády Otovy nastala reakce, ale věnoval se přece více zase poměrům německým. Proti Polsku nepřálo mu štěstí; v míru Budišínském (1018) musil Boleslavovi Chrabrému ponechati Lužici. Jím vymřel rod Saský a za nástupce jeho zvolen Konrad II., vévoda francký, zakladatel rodu Franckého č. Salského.

Konrad II. (1024–1039) obnovil převahu N-ka na východě pokořením Polska a Čech, utvrdil dvěma výpravami (1027, 1038–1039) panství nad Italií a opanoval r. 1032 království Burgundské (Arelatské), které však, podobně jako Italie, trvalo i nadále proti N-ku jako zvláštní celek a mělo svou vlastní kancelář. Moc králů německých v tomto království nikdy nebyla veliká a klesla časem tak, že království Arelatské rozpadlo se, a jednotlivá territoria dostala se ve XII.–XIV. stol. řadou annexí pod panství francouzské. Ve vnitřní politice přestal Konrad hledati oporu v duchovenstvu' jehož moc přízní dřívějších panovníků přes míru vzrostla, ale opíral se jak v N-ku tak v Italii o nižší šlechtu. Jeho syn Jindřich III. (1039–1056) přinutil r. 1044 i Uhry k uznání lenní závislosti na říši a mocnou rukou zasáhl také do rozháraných záležitostí církevních; od r. 1046 sám rozhodoval o obsazování stolce papežského.

Za Konrada II. a Jindřicha III. moc králův německých dostoupila vrcholu, ale utrpěla veliké rány v době následující. Příčinou byla jednak nezletilost Jindřicha IV. a nepořádky v době té nastalé, potom povstání Sasů, zaviněné r. 1073 nátisky úředníků královských, jež nabylo dokonce rázu kmenového odboje, ale hlavně veliký konflikt mezi císařstvím a papežstvím, vyvolaný snahami papeže Řehoře VII. (1073–1085) o vybavení církve ze vlivu světského. Vnitřních poměrů německých týkal se tu hlavně požadavek papežský, aby vyšší beneficia církevní obsazována byla svobodnou kanonickou volbou bez vlivu koruny, jež dosud obsazování prováděla sama. Ale duchovenstvo německé dostalo se za dřívějších dob přízní panovníků v držení rozsáhlých statkův a veliké moci, a nemohl tedy král německý provedení myšlenky té v celém jejím dosahu naprosto dopustiti. Nastal zápas známý pode jménem boje o investituru. Boj ten, který s sebou přinesl domácí válku v N-ku samém, kde dva protikrálové (Rudolf Švábský, 1077 až 1080, a Heřman Lucemburský, 1081 až 1088) vystoupili proti Jindřichovi, vlekl se dlouho a ukončen byl teprve za syna Jindřichova Jindřicha V. (1106–1125, v. t.) konkordátem Vormským (1122) v ten smysl, že biskupové měli býti sice voleni od svých kapitol, ale za přítomnosti plnomocníka královského, a nově zvolený měl sice uváděn býti do svého úřadu od papeže udělením berly a prstenu, ale od krále uváděn v držení světských statkův udělením žezla, a to před vysvěcením. Konkordát tento byl tedy jakýsi kompromiss mezi bojujícími stranami, ale přes to znamenal velikou porážku moci císařské na prospěch papežství. Kdežto až dosud církev od doby Oty I. stála theoreticky sice jen v ochraně, ale skutečně v područí císařství, povzneslo se nyní papežství do popředí a brzy počalo se domáhati dominujícího postavení nad císařstvím. Také v N-ku samém dlouhý boj byl na škodu moci královské; urychlil vývoj, který od delší doby se připravoval a také potom pokračoval. Již od dob posledních Karlovců stav drobnějších svobodných statkářů řidnul pod tíhou břemen vojenských a jiných povinností říšských. Svobodní dříve držitelé pozemků byli nuceni vstupovati v manský poměr k velmožům světským i duchovním, jejichž moc rostla tou měrou, jako ubývalo středního stavu. Tak vznikla v N-ku mocná aristokracie, jež stále oslabovala moc královskou domáhajíc se dědičnosti úřadův a osvojujíc si ve svých územích kus po kuse práva dříve královská. Bouřlivá doba boje o investituru snahám jejich byla na prospěch, a moc duchovenstva konkordátem Vormským beztoho posílena.

Po vymření rodu Franckého nejbližším dědicem koruny byl rod Hohenstaufský, zastoupený té doby dvěma bratry Bedřichem a Konradem, synovci zemřelého krále. Zvolen však vévoda saský Lothar Supplinburský (v. Lothar 2), který překonal od boj strany staufské a rázně panoval až do r. 1137. Teprve po jeho smrti dostal se volbou na trůn Konrad III. Staufský (1138–52, v. t.), ale tím, že pominut mocný zeť Lotharův, Jindřich Pyšný, vévoda saský a bavorský, došlo k domácímu boji mezi Hohenstaufy a Velfy, který s přestávkami vlekl se přes celou vládu Konradovu. Vláda ta vůbec nebyla šťastna, a přece podnikl král v l. 1147–1149 křížovou výpravu do Pale stiny. Jeho nástupcem byl synovec jeho, slavný Bedřich I. Barbarossa (1152–1190, v. t.), jehož dlouhé panování čítá se k nejskvělejším v dějinách německých. Bedřich uklidil spor s Velfy a pevnou rukou obnovil aspoň zevní svrchovanost N-ka v Dánsku, Polsku a v Čechách. Hlavní však zření obracel k Italii. Jeho autokratické snahy vedly tu (od r. 1157) k novému konfliktu s kurií, která sama zase po svém prvním vítězství počala činiti nároky na první místo ve světě křesťanském; k tomu přidružil se boj s mocnými městy severo-italskými, jež Bedřich zbaviti chtěl jejich rozsáhlé autonomie a nad nimiž obnoviti chtěl moc císařskou ve smysle práva starořímského. Ale boj vydařil se ve prospěch papeže a měst, a Bedřich musil zanechati svých snah (r. 1183). Ukončený již spor s Velfy vrátil se, když Jindřich Lev (v. Jindřich 14), vévoda saský a bavorský, odepřel císaři pomoc proti městům lombardským. Císař odňal mu obě vévodství; Bavorsko – od něhož mimo jiné odtrženo Štýrsko jako zvláštní vévodství – dal Otovi Wittelsbašskému, Sasko pak rozkouskováno v několik dílů. Podobně stalo se postupem času již dříve všem vévodstvím. Území jednotlivých pánů duchovních i světských za rozličných okolností vytrhována z moci vévodů. Posledně došlo nyní i na Sasko. Tak drobila se dřívější kmenová území na menší panství a tím zároveň tvořila se zvláštní třída aristokracie, říšská knížata, držitelé území pouze králi a žádnému jinému pánu podřízených (pro tuto bezprostřední podřízenost vyvinul se pojem reichsunmittelbar). Stav říšských knížat počal se tvořiti ve XII. stol. a ustálil se zejména v době Bedřichově. Náleželi k nim vévodové, falckrabata, markrabata, lantkrabata, arcibiskupové, biskupové, pokud vládli bezprostředním územím, a někteří opati.

Když Bedřich r. 1187 vypravil se na třetí výpravu křížovou, ujal se vlády syn jeho Jindřich, který sňatkem získal království obou Sicilií. Byl to muž rázný a násilnický, který zanášel se dalekosáhlými plány založiti veliké světové panství, ale zemřel předčasně r. 1197. Smrtí jeho bylo N. uvrženo do dlouhé domácí války o korunu, způsobené dvojitou volbou r. 1198 mezi Filipem Švábským a Otou Brunšvickým, později pak volbou mladého syna Jindřichova Bedřicha II. proti Otovi (1212). Papež i knížata ovšem těžili z toho boje, a těžil z něho i kníže český Přemysl I., který mimo jiné vymohl si důstojnost královskou, i dánský král Valdemar II. Bedřich, který r. 1215 došel všeobecného uznání, byl vychováním, smýšlením a cítěním spíše Vlach nežli Němec a věnoval se v přední řadě poměrům italským, jmenovitě správě svého dědičného království Sicilského, kde i většinou trávil. V N-ku, o jehož vnitřní vývoj málo se staral, zastupovali jej v pozdějších letech jeho synové Jindřich (1220–35) a po něm Konrad (IV., v. t.). V Italii dostal se Bedřich, ač nerad, jako jeho děd do boje s papežem, na jehož straně stála také Francie a města italská. Spor vedl až k tomu, že Bedřich r. 1245 i se svou rodinou dán do klatby. Z toho pošla válka občanská; zvoleni protikrálové Jindřich Raspe (1246–47) a Vilém Hollandský (1247–1256). N. se rozstoupilo na stranu Hohenstaufskou a papežskou, a rozdvojení nepřestalo ani smrtí Bedřichovou (1250). Syn Bedřichův Konrad IV. († 1254), nemoha se v N-ku udržeti, odešel do Italie hájit svého dědictví proti papeži. Ale i jeho soupeř Vilém Hollandský, který po jeho odchodu pole opanoval, požíval pramalé vážnosti. Po jeho smrti došlo r. 1257 znovu k dvojité volbě, z níž jako králové vyšli 2 cizinci, Alfons (v. t.), král kastilský, spřízněný s Hohenstaufy, a anglický princ Richard Cornwallský. Ve skutečnosti však nenabyl žádný z obou králů náležité vážnosti a moci. Alfons dokonce do N-ka ani nepřišel. N. bylo fakticky bez ústřední moci; jest to doba t. zv. interregna, jež trvá až do r. 1273. Rod Hohenstaufský v té době vymřel. Poslední jeho potomek Konradin, syn Konrada IV., padl r. 1268 v boji dobývaje svého sicilského dědictví.

Poměry, jež nastaly po smrti Jindřicha VI. r. 1197 a hlavně v době interregna, vedly k hlubokému úpadku moci královské, z něhož se již nepozvedla. Většina práv dříve královských přešla na knížata v jejich územích, jak se byla až do té doby vytvořila, a knížata stávali se tak znenáhla panovníky stojícími pod svrchovaností královou. Takový stav věcí jevil se již za Bedřicha II. Mezi knížaty vystupuje v této době v popředí 7 »kurfirštů«, na něž obmezilo se ok. pol. XIII. stol. právo voliti krále. První volba, při níž vystupuje kurfirštské kollegium (v. t.), jest r. 1257. Kurfirštové těžili ovšem ze svého práva na ujmu moci kralovské a nejednou své hlasy takořka prodávali. Vedle knížat nabývají důležitosti politické také města. Vznik a vývoj právních poměrů měst německých není dosud uspokojivě objasněn; jisto však jest, že na poč. stol. XIII. města vystupují jako činitel politický. Sluší tu ovšem rozeznávati říšská města od měst, jež jednotliví knížata zakládali na svých územích a jež byla úplně podřízena jejich zeměpanské moci. Ve rmutných dobách interregna a také později sestupovala se města k hájení svých práv v branné spolky. Nejznámější spolek měst německých (později také neněmeckých), ale s rázem více obchodním než politickým, jest hanza, jejíž květ ovšem spadá teprve do pozdějšího středověku. Města za středověku soustřeďovala v sobě veškeren průmysl a obchod. – Jiný nový stav, který se vytvořil v době mezi XI.–XIII. stol. a na poč. XIII. stol. vystupuje již jako uzavřený celek, jest rytířstvo. Stav ten vyvinul se z největší části z lidí původně nesvobodných, t. zv. ministeriálův a censuálův (v. t.). Ti konajíce v plucích knížat neb králů. službu vojenskou na koních, povznesli se znenáhla i nad prosté svobodníky a tvoří zvláštní stupeň šlechtický, jakožto nový střední stav mezi nižšími vrstvami a vysokou aristokracií. Politický rozklad N-ka neměl vlivu na kulturní vývoj. Právě ve XIII. stol. pěstování věd a umění dostoupilo znamenité výše. Také na venek živel německý se šířil. Německé řády rytířské založili si panství v Prusích a v Livonsku. Do Polska, do Čech, do Uher hrnuli se němečtí osadníci.

Interregnum trvalo až do smrti Richarda Cornwallského (r. 1272). Stav bezvládí, který nastal v této době, a zejména vzrůst moci krále českého Přemysla II., který ve svých rukou v době té sjednotil větší čásť nynějších rakouských zemí alpských, přiměl knížata, že po smrti Richardově, nedbajíce Alfonsa Kastilského, přikročili k nové volbě a s pominutím voličských práv Přemyslových zvolili r. 1273 švábského hraběte Rudolfa Habsburského (1273–1291). Rudolf byl muž praktický. Dohodl se s papežem a vzdal se všech plánů Hohenstaufských v Italii, za to však věnoval se důrazně poměrům německým. Především obrátil se proti králi českému. Ve dvou válkách (1276 a 1278) zlomil s pomocí knížat něm. jeho moc a odňal mu země alpské. Z těch udělil Rakousko a Štýrsko svým synům Albrechtovi a Rudolfovi (r. 1282), čímž položil základ k potomní moci svého rodu. O obnovení pořádku v N-ku se pilně staral, ale povznésti moc královskou na dávný stupeň nebylo již možno. Do Italie se nevypravil a korunován na císaře nebyl. Vzrůst moci rodu Habsburského přiměl kurfiršty, že po jeho smrti nezvolili králem jeho syna Albrechta, nýbrž Adolfa (v. Adolf 3), hraběte nassavského (1291–1298). Avšak Adolf neměl veliké domácí moci, o kterou by se byl mohl opříti, a když pokoušel se moc svoji rozmnožiti, odpadla od něho většina kurfirštův a zvolili králem Albrechta Rakouského. Adolf v bitvě u Göllheimu poražen a padl (r. 1298). Albrecht I. (1298 až 1308) opíral se proti knížatům o města a snažil se rozmnožiti moc domu svého v Hollandsku, Durynsku a v Čechách, ale bez úspěchu. Rozšířiti moc domácí bylo od doby Rudolfa I. snahou všech panovníků a také se musil s druhé strany panovník, chtěl-li důrazněji přivésti k platnosti svou vrchní moc nad knížaty, opírati o náležitou moc domácí. Albrechtův nástupce Jindřich VII. Lucemburský (1308–1313, v. Jindřich 4) obrátil zase zření k Italii a pokusil se obnoviti císařství. Byl sice v Římě r. 1311 od legáta papežského (papež Klement V. sídlil tehdy již v Avignonu) korunován, ale zemřel r. 1313. Svému rodu získal r. 1310 korunu Českou sňatkem svého syna Jana s Eliškou Přemyslovnou. Po jeho smrti došlo (r. 1314) k dvojité volbě mezi Ludvíkem IV. (v. Ludvík 5), vévodou bavorským, a Bedřichem Sličným (v. Bedřich 54), vévodou rakouským. Po několikaleté domácí válce podržel vrch Ludvík, jmenovitě vítězstvím u Mühldorfu (r. 1322). Vměšování se papeže do toho sporu vedlo zároveň s jinými okolnostmi k novému velikému konfliktu mezi císařstvím a papežstvím. Papežové počali si totiž od svého vítězství nad Hohenstaufy osobovati právo téměř svrchovanosti nad panovníky světskými a jmenovitě právo potvrzovati krále německého jakožto budoucího císaře a vkládali se při každé příležitosti do vnitřních záležitostí říšských. Okolnost ta stala se povážlivou, když papežové XIV. stol. sídlíce v Avignoně dostali se pod vliv francouzský. Ve sporu měl Ludvík netoliko podporu v knížatech německých, nýbrž i v samé církvi (řád františkánský), neboť již tehdy veliká moc papežův a jejich vyděračský systém vládní budily odpor. Kurfirštové na shromáždění v Rhense r. 1338 ohradili se proti pretensím papežským prohlášením, že král německý řádně od kurfirštů zvolený nepotřebuje nijakého stvrzení papežského. Přátelský poměr mezi Ludvíkem a knížaty vzal však za své nezřízenou snahou Ludvíkovou, by zvětšil rodinné panství, jmenovitě v záležitosti Tyrolska. Pět kurfirštů zvolilo r. 1346 protikrále v osobě českého králevice Karla, který po smrti Ludvíkově (1347) brzy došel uznání všeobecného. Úpadek, ve kterém se octla brzo potom moc papežská, zbavil císařství mocného protivníka. Karel IV. (1346–1378) žil sice v stálém míru s papeži, ale pevně zastupoval proti nim stanovisko císařské. Státoprávní poměry německé uspořádány za Karla t. zv. zlatou bullou, zákonem vydaným na sněmích r. 1355 a 1356. Zlatou bullou uzákoněn faktický stav věcí, jak až dosud se byly vyvinuly. N. tvoří skupinu velikého množství států, státečkův a obcí městských, nad nimiž přísluší králi pouze nepatrná vrchní moc. Nepatrná tato moc nedovolovala ovšem Karlovi ani jeho nástupcům činiti pro N. mnohem více nežli starati se o udržení míru, čehož docilovali smlouvami s knížaty, t. zv. lantfrídy (v. t.). Jinak dějiny N-a přesunují se do jednotlivých territorií. Syn Karlův Václav (1378 až 1419) s počátku upřímně se snažil udržeti pořádek, ale mír zemský porušen již v prvních letech jeho vlády válkou knížat švábských s městy a bojem Habsburků s kantony švýcarskými, nad nimiž. Habsburkové marné snažili se obnoviti někdejší svoji vrchnost. Z té příčiny všímal si Václav později méně poměrů německých, pročež 4 kurfiršti zvolili r. 1400 proti němu králem Ruprechta Falckého. Ale ten neuměl si získati ani všeobecné uznání ani náležitou autoritu. Po jeho smrti došlo od jeho strany k dvojité volbě; zvoleni Lucemburkové Sigmund, král uherský, a Jošt, markrabí moravský; v téže době, kdy v církvi byla trojice papežská, v N-ku objevila se trojice královská. Konečně po smrti Joštově r. 1411 došel Sigmund všeobecného uznání i od Václava. Sigmund získal si veliké zásluhy o obnovení jednoty v církvi, jež vlastně jeho přičiněním na koncilu Kostnickém r. 1417 k místu přivedena, ale v N-ku samém i jeho vláda byla slabá. Slabost říše, její rozklad a neschopnost rozvinouti síly celku ukázaly plnou měrou pohromy vojsk německých a nerušené téměř nájezdy Čechů do krajin německých za válek husitských. V době Sigmundově dostal se rod Hohenzollernský v držení Braniborska (r. 1415), a Wettinové v držení kurfirštství Saského (r. 1423). Smrtí Sigmundovou (r. 1437) vymřel rod Lucemburský a králem zvolen jeho zeť Albrecht II. Habsburský (v. Albrecht 2). Od té doby až do r. 1806 (s malou přestávkou) voleni panovníci němečtí z rodu Habsburského, který mohl se až do XVIII. stol. opírati o největší rodinnou moc. Po krátké vládě Albrechtové zvolen jeho bratranec Bedřich IV. (v. Bedřich 55), jehož dlouhá vláda (1440–1493) vyznačovala se velikou slabostí a nerozhodností. Na poli církevní reformy Bedřich konkordátem vídeňským (r. 1448) vzdal se všech vymožeností koncilu Basilejského, pokud smlouvami mezi papežem a jednotlivými knížaty byly N-ku zaručeny. Ani mír v říši nedovedl udržeti. Zatím co na západě Francie přetvořovala se v jednotný stát moderní, co na východě sousední říše, Čechy, Uhry a Polsko dostoupily znamenité moci, tříštila se moc N-ka v četných drobných různicích a bojích territoriálních a vážnost jeho na venek klesala. Řád Německý v Prusku bez pomoci z říše klesl v boji proti Polákům (r. 1466). Císař bedliv byl pouze rozmnožení panství svého rodu, a tu docílil velikého úspěchu šťastným sňatkem syna svého Maximiliána (1475), kterým zjednal svému rodu dědictví Burgundské. Mnohem větší činnost ve prospěch vnitřního pořádku v říši vyvinul syn Bedřichův Maximilián I., že však příliš roztřišťoval svoje síly v podnicích zahraničních a neměl potřebné vytrvalosti, nedodělal se valného úspěchu ani on. Ale přece aspoň některé kroky byly učiněny k uspořádání poměrů říšských dle změněných potřeb časových. Na sněmě vormském r. 1495 nařízen věčný mír; r. 1500 zřízen říšský komorní soud (Reichskammergericht; v. Komorní soud říšský), za to povolil Maximilián r. 1500 stavům zřízení t. zv. říšského regimentu, t. j. výboru stavů, který jemu po bok postaven. N. za tím účelem rozděleno na 10 krajů: rakouský, bavorský, švábský, francký, hornorýnský, kurrýnský (kurfirštství Mohučské, Kolínské, Trevírské a j.), burgundský, vestfalský, hornosaský a dolnosaský. Švýcarsko, jež r. 1499 vybojovalo si faktickou nezávislost na císaři, nebylo pojato do zřízení krajského, rovněž ani země české. Ale reformy tyto, které jsou poslední fasí ve vývoji říšské ústavy německé, neměly a při tehdejším politickém stavu N-ka nemohly míti velikého vlivu. Maximilián, nemoha se vypraviti do Italie pro korunu císařskou, přijal r. 1508 titul »zvoleného císaře římského«. Mnohem šťastnější nežli v N-ku byl Maximilián v politice rodinné: Výhodnými sňatky získal svému rodu korunu Českou a Uherskou a ohromné panství Španělské.

V konec vlády Maximiliánovy spadají události, jež mají dalekosáhlý význam pro vývoj nejen N-ka, nýbrž i celé Evropy, totiž vystoupení Lutherovo (r. 1517 sld.) a reformace náboženská, k níž přidružily se snahy politické a sociální. Pokusy o nápravu církve ve stol. XV. selhaly téměř úplně a nemohly nikterak uspokojiti snah reformních, naopak zvýšily jen nespokojenost a zviklaly důvěru v možnost obratu cestou zákonitou. Touha po nápravě byla tím mocnější, čím více pokročil život duševní za stol. XV. proudem humanismu a renaissance a různými pokroky na poli kulturním, jmenovitě vynálezem knihtiskařství. Také politický stav N-ka, jeho roztříštěnost a politická rozháranost, protivy mezi jednotlivými stavy, knížaty, městy a rytířstvem a konečně i bídné společenské poměry nižších tříd, tedy většiny obyvatelstva, budily nespokojenost a touhu po nápravě. Za takových okolností smělé vystoupení Lutherovo proti officiální církvi vedlo k mocnému hnutí nejen náboženskému, nýbrž i politickému a sociálnímu. V popředí ovšem stála otázka náboženská. Na samém počátku hnutí toho zemřel Maximilián a zvolen (r. 1519) jeho vnuk Karel V., král španělský. Tento byl sice přítelem reformace ve smysle stol. XV., ale proti novému revolučnímu hnutí postavil se na stanovisko církve katolické. Na sněmě ve Vormsu (r. 1521) Luther dán do achtu a učení jeho zapověděno. Ale krok ten ukázal se nedostatečným, tím více, ježto Karel, ačkoliv byl pánem ohromného panství a moc rodu jeho dostoupila tehdy vrcholu, příliš byl zaměstnán na jiných stranách – jmenovitě válkami s Francií a s Turky – aby se cele mohl věnovati záležitostem německým. Učení Lutherovo rychle nabylo půdy jak mezi knížaty – jsou to zejména kurfiršt saský, lantkrabí hesský, později kurfirštové braniborský a falcký a j. – tak i mezi městy a rytířstvem, jmenovitě v jižním N-ku, kde setkalo se s podobným hnutím vyšlým ze Švýcar (v. Zwingli) a razilo si také rychle cestu do krajin mimoněmeckých. Současně vyšel z něho podnět k velikému sociálnímu hnutí selskému v již. N-ku (válka selská), které po krutém boji potlaceno r. 1525. Reformace šířila se tou měrou, že r. 1529 na sněmě ve Špýru stavové naklonění učení Lutherovu odvážili se již protestu proti novému usnesení většiny sněmovní, týkajícímu se potlačování nové víry (odtud protestanté) a r. 1531 na jaře sestoupili se proti krokům císařovým v branný spolek (Šmalkaldský), v jehož čele stáli kurfiršt saský Jan Bedřich (v. Jan 85) a lantkrabí hesský Filip (v. t. 22). Zápletky zahraniční a snaha po mírném narovnání zdržovaly císaře od kroků důraznějších. Teprve, když protestanté odepřeli dostaviti se k jednání na koncil Tridentský, zahájený r. 1545, a když císaři nastal na venek poněkud klid, došlo k válce se spolkem Šmalkaldským (1546–47). Válka skončila se úplnou porážkou spojencův, ale náhlé odpadnutí vévody saského Morice (v. t.), dříve spojence císařova, k protestantům a ke spolku s Francií (r. 1552) připravilo císaře o ovoce jeho vítězství. Byl nucen s protestanty vyjednávati a výsledkem byla nejprve r. 1552 smlouva Passovská a r. 1555 definitivní mír Augšpurský. V něm přiznána říšským stavům (ale ne jejich poddaným) volnost hlásiti se ke konfessi augšpurské, jiná vyznání však (zwingliáni, kalvinisté) nepřipuštěna. Ve příčině poddaných uvedena v platnost zásada: Cujus regio, ejus religio, ponecháno však právo vystěhování. Nerozřešenou zůstala otázka t. zv. církevního reservátu, t. j. zásady, vyslovené se strany katolické, dle níž kníže duchovní, přestupujíci k protestantství, měl beneficia svého pozbýti. Mír Augšpurský, třeba že nevyhovoval plně požadavkům protestantským, byl mocným průlomem do náboženských zásad středověkých, které nepřipouštěly klidného spolužití s jinověrcem. Že však protestantům učiněné ústupky nestačily, to zavdalo příčinu ještě k dlouholetým sporům a krvavým válkám.

Nástupcem Karla V., který byl poslední císař korunovaný r. 1530 od papeže, byl jeho bratr Ferdinand I. (v. t.), arcivévoda rakouský, král český a uherský. On i jeho nástupcové nebyli vůbec na císařství korunováni, ale následovali příkladu Maximiliána I., přijímajíce titul »zvoleného císaře římského«. Za Ferdinanda I. (1556–64) a jeho syna Maximiliána II. (1564–76, v. t.) požívalo N. míru až na drobné vnitřní spory a hádky náboženské. Maximilián sám byl v mládí nakloněn protestantismu, ale jako císař přidržel se z příčin politických církve katolické. Nicméně získalo protestantství v té době (přes reservát vyslovený v míru Augšpurském) některá katolická biskupství, za to však došlo mezi protestanty samými, jmenovitě mezi lutherány a reformovanými, ke značné roztržce, zatím co církev katolická z koncilu Tridentského vyšla k boji posílena. Předními zástupci katolicismu v říši byli vedle Habsburků vévodové bavorští. Syn a nástupce Maximiliánův Rudolf II. (1576 až 1612), byl vychován přísně po katolicku, ale neměl ani energie ani rozhodnosti, aby ke konci přivedl stále se vzmáhající rozbroje náboženské, které doby té zatlačovaly vše do pozadí. Strana katolická stále se uvnitř sílila. Nově založený řád jesuitský počal soustavně pracovati ve prospěch katolicismu, vévoda Maximilián Bavorský a arci kníže Ferdinand Štýrský učinili konec protestantství ve svých zemích. Na severozáp. N-ka, v Nízozemí, protestantství klesalo vůči převaze Španělska. Protivy náboženské v N-ku způsobily, že konečně strany seskupily se ve dva veliké spolky. Když vévoda bavorský Maximilián vymohl acht na říšské město Donauwörth pro útisk tamní katolické minority a jako vykonavatel achtu obsadil město (r. 1607), sdružila se větší čásť protestantských knížat v jižním N. ku r. 1608 v branný spolek »Unii«, v jejíž čele stál kurfiršt falcký a jež vstoupila ve spojení s franc. králem Jindřichem IV. Naproti tomu utvořil se hned násl. roku na straně katolické podobný spolek zvaný liga pod vedením vév. bavorského. Zdálo se, že již nastane mezi stranami rozhodný boj, a to podnětem sporu o dědictví Julišsko. Klevské (v. Julich), ale smrť franc. krále Jindřicha IV. (r. 1610) a jiné okolnosti zastavily na čas výbuch obecného boje. Spor julišský vyrovnán mezi účastníky samými. Podnět k veliké srážce mezi stranami vzešel o něco později odjinud a přivodily jej domácí poměry v rodě Habsburském a náboženské poměry české (v. Čechy str. 227 sl.).

Povstání Čechů r. 1618 stalo se počátkem dlouhé a pro N. zhoubné třicetileté války. Unie, jejíž náčelník Bedřich, kurfiršt falcký, zvolen za krále českého, přidala se na stranu Čechů, liga na stranu Matiášova nástupce Ferdinanda II. (1619 až 1637), jemuž hlasy své v N-ku dali přes nastalý již boj i protestantští kurfirštové, i sám Bedřich Falcký. Ferdinand bitvou na Bílé Hoře (8. list. 1620) dobyl úplného vítězství a zmocnil se v následujících letech i Falce, již udělil Maximiliánovi Bavorskému. Teprve nyní vzchopili se rázněji též protestanté severoněmečtí. Jejich věci ujal se dánský král Kristián IV., jenž počal r. 1625 ve spojení s protestanty severoněmeckými a s podporou Hollanďanů, Francie a Anglie válku proti císaři. Ale i z této války císař, jenž v čele vojska svého měl znamenitého vojevůdce Albrechta z Valdšteina, vyšel jako vítěz, a vítězství svého mínil použiti netoliko ve prospěch věci katolické (»restitučním ediktem«, r. 1629), nýbrž i ke zvýšení své moci císařské. Leč právě tato snaha narazila na odpor i u knížat katolickych, kdežto vnější nepřátelé Habsburků, Francie, Anglie a Hollandsko, z nepřízně proti císaři zjednaly protestantům novou pomoc, totiž od krále švédského Gustava Adolfa (v. t.). Tak počala r. 1630 válka švédská, a r. 1635 vystoupila i Francie jako zjevný nepřítel císařův a spojenec Švédův. Dosavadní úspěchy císařovy tak rázem přivedeny vniveč; další válčení vzalo průběh císařovi a jeho katolickým spojencům nepříznivý. Zároveň však pozbýval boj víc a více – jmenovitě od vystoupení katolické Francie – rázu náboženského a měnil se v boj politický, vedený zištnými snahami knížat nejen vnějších, nýbrž i domácích. N. dlouhou válkou trpělo hrozně. Blahobyt zničen, města a vesnice obráceny v kouřící ssutiny, celé krajiny zpustly, mravy zesurověly, vzdělanost poklesla. Za války zemřel císař Ferdinand II. a nastoupil jeho syn Ferdinand III. (1637–1657). Po dlouhém jednání učiněn konečně r. 1648 mír Vestfálský. Mír znamenal sice vítězství protestantův, ale zároveň porážku netoliko císaře a Habsburků, nýbrž N-ka vůbec. Výslovně uznána samostatnost Švýcar a Hollandska, Francii ponechány Elsasy, Švédsku postoupeno přední a čásť zadního Pomoří s Rujanou, biskupství Brémské a Werdské jakožto říšská knížectví, čímž N-ku uzavřena ústí 3 velikých řek: Odry, Labe, Vesery. Do míru náboženského pojati tentokrát netoliko lutheráni, nýbrž také reformovani, jakožto katolíkům ve všem stejnoprávní. Za normální rok ve příčině držení círk. statků ustanoven rok 1624. Vůbec se jeví ve příčině náboženské jakási unavenost a uklidněnost stran; otázky náboženské pozbývají své ostrosti a počínají ustupovati otázkám politickým. Ve vnitřním zřízení N-ka znamená Vestfálský mír úplný rozklad, dokončení staletého vývoje. Moc císařská přivedena na mizinu, císař není nadále než primus inter pares. Knížatům přiznáno právo volně činiti smlouvy s cizími mocnostmi, třeba že obmezeno ustanovením, že nemá to býti proti císaři a říši. N. jest odtud fakticky spolkem velikého množství států, jež dohromady pojí ani ne tak císař jako říšský sněm, na němž ve třech kuriích zasedá 8 kurfirštů (Bavorsko jest po restituci rodu Falckého osmé kurfirštství), 100 knížat a 61 říšských měst (s 52 hlasy). Sněm tento, který zasedal od r. 1663 permanentně v Řezně, byl nejvyšší správní, vojenskou a zákonodárnou instancí pro říši, ale jeho těžkopádná organisace činila nemožným, aby mohl osvědčiti náležitou působnost. Mocnější knížata, jako byli vévodové bavorští, kurfirštové saští a braniborští, navykli si říditi svou politiku úplně nezávisle.

Hluboký úpadek, ve kterém se N. octlo po míru Vestfálském, objevil se v době následující, zejména v poměru k Francii. Tam vládl od r. 1643 Ludvík XIV., za něhož francouzská moc královská dostoupila svého vrcholu. Po smrti Ferdinanda III. (1657) ucházel se také o korunu německou a získal pro sebe duchovní kurfiršty, ale přičiněním Bedřicha Viléma Braniborského zvolen po dlouhém jednání přece syn Ferdinandův Leopold I. (1658–1705, v. t.), jen že musil přivoliti k většímu ještě ponížení moci císařské. Hamižné snahy Ludvíkovy, aby moc svou rozšířil na východ, přiváděly cís. Leopolda proti vůli do válek s Francií, a tu se ukázalo, že někteří západní knížata, jmenovitě duchovní, zakoupeni byli úplně od Francie. První válka, do které říše byla zapletena, byla Ludvíkova válka proti Hollandsku. Nejprv kurfiršt braniborský, potom císař a konečně i říše (1674) vystoupili ve prospěch Hollandska. Ale v celém vedení války se strany N-ka nebylo jednoty a ráznosti. Pouze kurfiršt braniborský dodělal se úspěchu vítězstvím nad Švédy s Francií spojenými u Fehrbellina (1675), ale na konec, od ostatních spojenců byv opuštěn, musil se úspěchů vzdáti (r. 1679). Jediný stkvělejší zjev v dějinách N-ka té doby jsou vítězné boje s Turky (1683–99), k nimž také říše svou pomocí přispěla. Za to nová válka s Francií (1688–97), jež způsobena sporem o dědictví kurfirštské linie falcké, měla, hledě k říši Německé, zrovna tak žalostný průběh jako dřívější. Francie počala válku hrozným zpustošením Falce. Císař měl na své straně Anglii, Nízozemí, Španělsko, Savojsko a Dánsko, ale přes to zůstávala Francie na suché zemi v převaze, a jen ta okolnost, že Ludvík již zření měl k nastávajícímu zápasu o dědictví španělské, způsobila, že v míru Rijswijckém (1697) učinil císaři a říši některé ústupky, vzdav se reunií a části dřívějších výbojů. Pro nastávající zápas o dědictví Habsburků španělských také císař hleděl si získati spojence. Hannoversko povýšil r. 1692 na deváté kurfirštství, kurfirštovi braniborskému udělil roku 1701 pro Prusy, jež od r. 1618 byly v držení kurfirštů braniborských, titul královský. Byl to nový krok k rozkladu říše Německé, právě jako volba kurfiršta saského na trůn polský (r. 1697), jíž panovníci saští odcizili se zájmům německým. V náboženských poměrech nastaly touto dobou některé změny. Falc dle míru Rijswijckého dostala se katolické linii Falc-Neuburské a kurfirštové saští přestoupili ke katolictví. Ve válce o dědictví španělské (1701–1714) vystoupila říše na straně císařově, ale jednotliví knížata, jako vévoda bavorský a kurfiršt kolínský, byli spojenci Ludvíkovými. Tím se stalo, že v N-ku válka nabyla v prvních letech rázu války domácí (v. Bavorsko). V konečném míru (v Rastattě r. 1714) N. neutrpělo sice nijakých ztrát, ale vyšlo z války slabší a rozháranější než prve. Za války zemřel Leopold I. a následovali po něm synové Josef I. (1705–11) a Karel VI. (1711–40), poslední mužský člen rodu Habsb., jehož veškera politika točila se kolem nástupnického zákona pragmatické sankce (z r. 1713), jíž země své hleděl pojistiti dceři Marii Terezii. Aby pragmatické sankci zjednal všeobecného uznání, zapletl se r. 1733 do války o dědictví polské, do níž r. 1734 přehmaty Francie také říše byla stržena, ačkoliv Bavorsko, Falc a kurfiršt kolínský opět stáli na straně Francie. V N-ku nedošlo tentokráte k značnějším bojům, ale v míru Vídeňském (r. 1738) utrpěla říše ztrátu Lotrinska, jež dáno Stanislavovi Leszczyńskému s ustanovením, aby po jeho smrti připadlo Francii, což se stalo r. 1766.

Ve všech válkách, jež byly vedeny od doby Leopolda I., bylo čím dál zřejmější, že říše Německá jako celek nemá moci ani vážnosti. Ale úpadek N. ka a převaha sousední Francie jevila se nejen v politice, nýbrž i na poli kulturním. Lesk, který Ludvík XIV. dovedl dáti své vládě, nezůstal bez üčinku na knížata německá. Na všech téměř dvorech knížecích, ba všude ve vyšších vrstvách nastalo titěrné opičení po vzoru francouzském. Na dvorech knížecích zavedeny francouzské formy vládní a etiketní, i francouzský luxus, spojený s ohromným mrháním peněz; ve společnosti německé rozšířil se francouzský mrav a ovšem i nemrav, řeč francouzská stala se panující v obecném životě, v diplomacii i (vedle latiny) v literatuře. Následek velikého přepychu na malých dvorech knížecích byla ovšem veliká finanční bída, a jednotliví knížata neostýchali se prodávati své poddané za vojáky Holanďanům i Angličanům. N. bylo politicky, hospodářsky i morálně na mizině. Ze všech německých států největší a skutečné pokroky činilo v té době Prusko, totiž původní markrabství Braniborské, s nímž v XVII. stol. slily se mimo jiné též Pomoří a Prusy. Od doby kurfiršta Bedřicha Viléma (1640–88), vzkvétalo Prusko pod moudrou správou svých panovníkův, až v pol. XVIII. stol. vystoupilo jako skutečná velmoc vedle panství Habsburků – »Rakouska« – a – proti Rakousku. Stalo se tak po smrti cís. Karla VI. r. 1740.

Smrtí Karla VI. vymřel rod Habsburský po meči. Koruna císařská v N-ku zůstala po dvě léta neobsazena, teprve r. 1742 zvolen kurfiršt bavorský Karel Albert jako Karel VII. Zatím rozzuřila se válka o dědictví rakouské (1740–48), v níž Karel VII. vystoupil se svými nároky proti Marii Terezii, a souběžně dvě války slezské (1740 až 42 a 1744–45), jimiž pruský král Bedřich odňal Marii Terezii téměř celé Slezsko. Císař Karel VII. byl v boji nešťasten; bylť netoliko vytištěn ze zemí rakouských, nýbrž vypuzen i ze své vlastní země a zemřel r. 1745 hořem. Jeho syn Maximilián Josef učinil s Marií Terezií mír. Ostatek války o dědictví rakouské netýkal se již tak zemí německých. Za císaře zvolen pak (r. 1745) manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský, velkovévoda toskánský, tak že na trůně císařském jeví se opět genealogická kontinuita s rodem Habsburským. Až dosud byli Habsburkové nejmocnější z knížat něm., nyní však vystoupil proti nim nebezpečný soupeř v králích pruských. Při rozdrobenosti N-ka na množství drobných knížectví přirozeně musilo dojíti mezi oběma nejmocnějšími rody, jedním zástupcem katolictví, druhým zástupcem protestantismu, k rivalitě o prvenství. První nepřátelskou srážkou byly obě války slezské, z nichž Bedřich II. vyšel jako vítěz. Po ukončení války o dědictví rakouské v Rakousku stále se pomýšlelo na znovudobytí Slezska, a snahy ty vedly r. 1756 k válce sedmileté. A právě v této válce ukázala se veliká síla a znamenitá státní organisace Pruska, zrovna jako zbědovanost říše a jmenovitě jejího zřízení vojenského. Přesto, že měl Bedřich přesilu proti sobě, zůstal na konec vítězem a v nezkráceném držení Slezska. Význam Rakouska a říše válkami s Pruskem utrpěl velikou pohromu, Prusko pak za vlády Bedřicha II. stalo se velmocí. Odtud až do doby nejnovější jest soupeřství mezi Rakouskem a Pruskem osou dějin německých. Za nástupce Františka I., Josefa II. (1765–90), protiva mezi Rakouskem a Pruskem vystoupila znovu, když Josef pokoušel se zvětšiti rakouské panství v Němcích získáním některých částí Bavor. První pokus učinil r. 1777 po vymření panující linie rodu Wittelsbašského. Ale Bedřich vystoupil proti tomuto rozšíření, a tak došlo mezi oběma k válce o dědictví bavorské (1777–1779), jíž císař přinucen byl spokojiti se pouze nepatrným územím (Innviertel). Když pak později r. 1785 Josef II. chtěl Bavor nabýti záměnou za Belgii, způsobil král pruský spolek 13 knížat německých (Fürstenbund), mezi nimiž přední byli Hannoversko, Sasko, Badensko, Meklenbursko, Anhaltsko, kurfiršt mohučský a j., tak že Josef II. opětně byl nucen zanechati plánu svého. Prusko sledovalo také žárlivě pokroky Rakouska za války s Turky (1788–1791) a svým zakročením přimělo bratra Josefova cís. Leopolda II., že učinil s Turky mír. Zatím co stará říše Německá jako celek blížila se vylíčeným způsobem k úplnému rozkladu, počínal se od pol. XVIII. stol. v N-ku připravovati ve všech odvětvích veřejného života obrat na základě osvětového snažení té doby. Proud nových ideí a názorů filosofických z Anglie a Francie vedl k obratu myšlenkovému, k národnímu, náboženskému i mravnímu obrození Němců, jež nejpěkněji repraesentuje se v literatuře; v 2. polovici XVIII. stol. nastává klassická doba literatury německé. V životě státním vyvolán ruchem tím »osvícený absolutismus«, který v rámci jednotlivých států něm. – až na nečetné výjimky – odstranil mnoho zlořádův, uvolnil staré zkostnatělé formy a dal základ k zdravějšímu životu politickému i společenskému. Uprostřed tohoto vývoje strženo N. do mnohonásobných vírů politických, jež způsobeny revolucí francouzskou.

Dalekosáhlé převraty, jež s sebou přinesla francouzská revoluce od svých prvních počátků, pád monarchie a zvrácení všech společenských poměrů, působily mocně na mysli v N-ku, a příklad jejich hrozil otřásti základy starých řádů také v N-ku. Při těchto poměrech nemohli knížata němečtí přihlížeti k revoluci lhostejně, nehledě ani k příbuzenskému svazku rodu Habsburského s Bourbony francouzskými a k četné diaspoře emigrantů francouzských, kteří rozdmychovali boj proti revoluci. Císař Leopold II. (r. 1790–1792), a král pruský Bedřich Vilém vzhledem k poměrům ve Francii zanechali vzájemné nevraživosti a dohodli se o společné akci na sjezdu v Pilnici (r. 1791). Kroky knížat německých a přízeň k emigraci vzbudily ovšem nevoli ve Francii, jež v dubnu r. 1792 sama vypověděla válku synu Leopoldovu Františkovi, »králi českému a uherskému«, který potom v čci byl zvolen za císaře. K němu přidal se král pruský. Válka počata s velikou sebedůvěrou a podceňováním nepřítele. Teprve roku následujícího (1793) připojila se k válce také ostatní říše jako celek, ve skutečnosti však k utvoření říšské armády ani nedošlo, nýbrž sbory jednotlivých knížat, pokud byly od nich postaveny, připojily se k některému z vojsk hlavních státův. Po prvních nepatrných úspěších boj veden nešťastně přes to, že r. 1793 i Anglie, Hollandsko, Španěly, Neapolsko a Sardinie vystoupily proti Francii (»první koalice«). Prusko ustalo již r. 1795 od války a učinilo separátní mír v Basileji; po dvou letech pokroky generála Bonaparte donuceno i Rakousko k míru v Campu Formiu (1797); tam v tajném článku svolilo k odstoupení celého levého Porýní Francii. Knížata, která by tím utrpěla ztrátu, měla býti odškodněna saekularisací území duchovních v ostatním N-ku. K projednání těch věcí a dojednání míru s říší sešel se koncem roku 1797 kongress v Rastattě, obeslaný plnomocníky Francie, Rakouska a Pruska a desítičlenou deputací říšských stavů. Francii pravoplatně postoupeno levé Porýní, ale stále stoupající požadavky Francie a přehmaty její ve Švýcarsku a v Italii vedly k nové roztržce mezi ní a Rakouskem, jež r. 1798 s Ruskem a Anglií utvořilo druhou koalici. Kongress rozešel se bez účinku a jeho smutnou dohrou bylo přepadení poslů francouzských na jejich zpáteční cestě (28. dub. 1799). – Válka druhé koalice, v níž Prusko a knížata severoněmečtí zachovávali neutralitu, vedena s počátku šťastně, ale když r. 1800 v čelo vojska se postavil Napoleon, štěstí se obrátilo, a nad to nastoupily mezi spojenci neshody. Vítězství Napoleonova přinutila Rakousko k míru v Lunéville (1801), který cís. František II. tentokrát učinil také jménem říše Německé. Francii znovu, a to definitivně, přiřčeno levé Porýní. Ku projednání náhrad jednotlivým knížatům, kteří utrpěli ztráty, sešla se r. 1802 říšská deputace, jež však vlastně jen prostě přijala (r. 1803) ujednání o té věci mezi Napoleonem I. a Ruskem učiněné. Úpadek nejen politického, ale i národního vědomí německého ve vládních kruzích objevil se tu nejokatěji v poníženém plazení stavů německých před Napoleonem a jeho stvůrami, jen aby si zabezpečili zvětšení neb udržení svého území. Usnesením říšské deputace (Reichsdeputationshauptschluss) saekularisována byla všechna duchovní knížectví až na arcibiskupství mohučské a velmistrovství německého řádu, četná pak drobná knížectví mediatisována. Z říšských měst udrželo se pouze šest: Hamburk, Brémy, Lubek, Frankfurt n. M., Norimberk a Augšpurk. Nejlépe pochodili větší knížata, jež Napoleon podporoval jednak za dřívější neutralitu a povolnost, jednak aby zjednal protiváhu moci rakouské. Bylo to zejména Prusko, Bavory, Virtembersko, Badensko, Hessy-Kasselsko a Hessy-Darmstadtsko. – Badensko, Virtembersko, Hessy-Kasselsko a nově utvořené knížectví Solnohradské – jež však r. 1805 držiteli Ferdinandovi Toskánskému zaměněno za Vircpurk – povýšeno na kurfirštství, jichž bylo pak 10; z duchovních kurfirštův zůstal pouze arcibiskup mohučský. – Změnami těmito stará říše Německá vlastně již vzala za své, ačkoli dle jména trvala i nadále, a proto císař František, hledě ke skutečnému stavu věcí, přijal r. 1804 titul císaře rakouského. K dokonalému konci říše vedla válka třetí koalice (1805), již Rakousko počalo ve spolku s Anglií, Ruskem, Švédskem a Neapolskem. Poražené Rakousko musilo v míru Prešpurském roku 1805 přivoliti k novým změnám v N-ku; bylo to zejména povýšení Bavorska a Virtemberska na království, Badenska na velkovévodství s plnou suverenitou. Když pak konečně v čci r. 1806 16 předních knížat německých sestoupilo se v Rýnský spolek pod protektorátem Napoleonovým a zřeklo se svých říšských hodností, címž i formálně protrhli dosavadní svazek říšský, císař František složil hodnost císařskou. »Svatá říše Římská jazyka německého«, jež dávno již se byla přežila, vzala tak i formálně za své.

Utvořením spolku Rýnského dostala se veliká čásť N-ka pod moc Napoleonovu. Ještě téhož roku došlo pak k pokoření Pruska, jež Napoleon až dosud uměl udržovati v neutralitě. Nešťastnou válkou v l. 1806–07 moc jeho zlomena úplně. Prusko musilo se pak vzdáti všech výbojů z dělení Polska a všech svých zemí záp. od Labe. Částí těchto krajin odměnil Napoleon své německé spojence, z ostatku pak a z Brunšvicka, Hessy-Kasselska a části Hannoveru utvořil nové království Vestfálské, jež dal svému bratru Jérômovi (v. Bonaparte, str. 332). Kurfiršt saský obdržel titul královský a přistoupil k spolku Rýnskému, který nyní vztahoval se na celé N. mimo Prusko a Rakousko. Rakousko vzchopilo se ještě jednou (r. 1809) k boji proti převaze a násilnosti Napoleonově, ale vyšlo z války poraženo a zúženo o velikou čásť svého území. Konečně r. 1810 připojil Napoleon severní kraje německé (hl. Oldenbursko a sever. Hannoversko) až k Lubeku přímo k Francii. Tím ponížení N-ka a Němcův dostoupilo svého vrcholu. Velká část N-ka pozbyla úplně samostatnosti, členové spolku Rýnského, dle jména samostatní, byli ve skutečnosti poníženými stvůrami Napoleonovými. Rakousko a Prusko musilo se podřizovati jeho vlivu, obchod německý zničen kontinentálním systémem (v. t.), vojska německá musila prolévati krev za zájmy Napoleonovy, německé peníze plynuly do jeho pokladny. Vše kořilo se v prachu vůli mocného despoty. Ale právě toto hluboké ponížení N-ka přivedlo národ k poznání, kam až dospěl svou rozervaností a svými zastaralými a převrácenými formami vládními a společenskými. Obrození, počínající od pol. XVIII. st., proniklo do veškerého života německého. Touha po vybavení ze smutných poměrů rostla co den, nadšení mužové jali se neohroženě hlásati lásku k vlasti a k svobodě a potřebu svornosti i jednoty. Prusko poučeno smutnými zkušenostmi dalo se na cestu rozsáhlých vnitřních oprav. Jinde vedla svrchovanost francouzská přímo k mnohým nápravám. Státy spolku Rýnského pod ochranou Napoleonovou reformovaly administraci, finance, vojenství, zákonodárství dle vzoru francouzského, vojska německá poznala pod prapory francouzskými nový způsob válčení, myšlenky a vymoženosti francouzské revoluce našly snadný přístup do N-ka. A tak nadvláda Napoleonova přímo i nepřímo vedla N. k veliké reformě politického života, z něhož se měly rozvinouti zárodky lepší budoucnosti. Pohroma Napoleonova v Rusku za takových okolností rychle podvrátila i jeho postavení v N-ku. První krok učinilo Prusko, jež v ún. r. 1813 spojilo se s vítězným Ruskem. V celém N-ku nastalo mocné hnutí. V čnu přidalo se ke spojencům i Rakousko, ale knížata spolku Rýnského zůstali zatím při Napoleonovi. Štěstí v boji obracelo se však proti Napoleonovi, až konečně třídenní bitva u Lipska (16.–18. října) přivedla jej k pádu. Knížata němečtí z části již před bitvou, z části po bitvě přecházeli k spojencům, království Vestfalské se rozpadlo v původní kusy, řády zavedené Napoleonem valem se řítily. Poměry v N-ku uspořádány pak po úplném vypuzení Napoleonově na kongresse Vídeňském (1814–15). Hýbl.

Na kongresse Vídeňském, který svolán na měsíc září r. 1814 a jehož se účastnili zástupcové mocí, kteréž měly podíl na válkách proti Napoleonu I., zaveden nový pořádek záležitostí N-ka na základě stavu věcí po zrušení říše r. 1806. Suverenní knížata německá, císař rakouský, král dánský a král nízozemský utvořili spolek, jehož účelem bylo zachování vnitřní i zevní bezpečnosti N-ka a nezávislosti a nedotknutelnosti jednotlivých německých států, kterýž v základní listině z 9. čna 1815 obdržel jméno »Deutscher Bund«. Záležitosti spolku spravovány shromážděním (Bundestag) složeným ze zástupců jednotlivých států, jemuž předsedal zástupce Rakouska. Sídlem jeho ustanoven Frankfurt n. M. Prusku vráceny všechny země, v jichž držení bylo před r. 1806, a dána mu veliká čásť království Saského, velkovévod. Cleve-Bergské a kraje na středním a dolním Rýně, Bavory obdržely Falcko, Hannoversko stalo se královstvím, Výmar, Oldenburk a oba Meklenburky velkovévodstvími, z říšských měst zachována Frankfurt, Lubek, Hamburk a Brémy. Poněvadž sny o veliké národní jednotě německé nedošly svého splnění a sliby, že zavedena budou liberální zřízení, zůstaly na papíře, povstala nespokojenost, která víc a více se vzmáhala a jevila se zvláště mezi studující mládeží. Jednotlivé státy jaly se nastupovati proti hnutí tomu násilnými opatřeními, jako zavedením censury, rozpouštěním spolkův a pod., a když tato se neosvědčovala, svolána na podnět Metternichův do Karlových Varů schůze ministrů, jejíž usnesení spolkovým shromážděním 20. září 1819 potvrzena v plném znění. Na zabezpečení veřejného pořádku ustanoven exekutivní řád, vysoké školy dány pod přísný dozor, zavedena přísná censura a zřízena ústřední vyšetřovací kommisse proti »demagogickým rejdům« se sídlem v Mohuči. Vyšetřovací kommisse byla horečně činná: vynášela přísné rozsudky, zbavovala obžalované úřadův a plnila žaláře. Mezi zatčenými a odsouzenými byli vůdcové liberálního hnutí Arndt, Welcker, Jahn a j. Metternich nespokojil se s tím a usiloval o opatření přísnější a přísnější, čehož docílil usnesením vídeňským z 8. čna 1820, jímž z Německého spolku učiněno policejní sdružení na potlačování všeho volnějšího ruchu. Avšak ani toto opatření nebylo s to, aby zadrželo mocný proud liberalismu, který vypuknutím červencové revoluce v Paříži r. 1830 obdržel nové posily. V některých státech – v Sasku, Hannoversku, Brunšvicku a Hessech-Kasselsku – vypukly bouře, které donutily vlády k ústupkům v liberálním směru. Vítězný postup liberalismu neměl však dlouhého trvání: vlády napjaly veškeré síly, aby zdolaly hnutí národní a svobodomyslné. Spolková rada usnesla se r. 1832 po návrhu Metternichově na nových zostřených opatřeních k udržení pokoje a pořádku, dle nichž veškerá státní moc vložena do rukou panovníkových, odepření daní od stavů za odboj prohlášeno a vyslovena zásada, že zákony jednotlivých zemí mohou býti spolkovou radou rušeny; dále vyhrazeno spolku právo, zakročiti proti revolučnímu hnutí bez vyzvání brannou mocí, zakázána všechna sdružení rázu politického a všechna shromáždění lidu a liberální časopisy Zastaveny. Všude zaveden nejtužší absolutismus a žaláře plnily se opět politickými odsouzenci. Avšak ani tentokráte nepodařilo se potlačiti hnutí svobodomyslné, a když se již zdálo, že Metternichův absolutistický systém na nedozírnou dobu jest utvrzen, vzepjaly se pojednou spoutané síly a ničitelé občanských a národních svobod pozbyli rázem veškeré moci své. Pařížská únorová revoluce r. 1848 byla potlačovaným živlům mocnou vzpruhou: vzepjali se a nepřemožitelný zdánlivě absolutismus rozpadl se v niveč. Dne 27. led. 1848 Jindřich v. Gagern učinil v darmstadtské komoře návrh na zřízení německé moci ústřední s lidovým zastupitelstvem a 5. břez. sešli se v Heidelberce čelní němečtí mužové směru liberálního a usnesli se vyzvati německé vlády důrazně, aby se postaraly, by zastupitelství německého národa co nejdříve vstoupiIo v život. Zároveň zvolena kommisse, kteréž uloženo, aby vypracovala základy německé ústavy, a tato kommisse pozvala tehdejší i dřívější členy sněmův, aby se dostavili k předběžné poradě do Frankfurtu. Spolková rada netroufala si postaviti se tomu na odpor, a vlády, dříve k násilnosti vždy hotové, pozbyly vší zmužilosti a ustupovaly všude bouřícímu se lidu: bavorský král vzdal se trůnu, Metternich svržen hledal spásu v útěku, v Berlíně postavil se následkem povstání dne 18. břez. král Bedřich Vilém v čelo národního hnutí a svolal národní shromáždění za příčinou úrady o liberální ústavě. Dne 30. břez. sestoupil se ve Frankfurtě předchozí parlament, jenž se radil o svolání národního shromáždění. V této poradě ozvali se hlasové žádající zavedení republiky. Když stoupenci zásad republikánských, Hecker, Struve, s návrhy svými propadli, uchýlili se do Badenska a vzbouřili lid, avšak hnutí toto brzy potlačeno. Předchozí parlament zvolil tak zvaný »výbor padesáti«, je nuž uloženo, aby opatřil vše, čeho bylo potřebí k svolání národního shromáždění. Tento výbor usnesl se, že ve všech zemích náležejících k Německému spolku voleni býti mají poslanci do národního shromáždění. K poradám »výboru padesáti« pozván též Fr. Palacký, jenž pozvání důrazné zamítl památným listem z 11. dub. 1848 k rukám předsedy Soirona, odůvodňuje zamítnutí to tím, že »kdo žádá, aby Rakousy (a s nimi i Čechy) připojily se národně k říši Německé, požaduje od nich samovraždu, což nemá nižádného morálního ani politického smyslu«. Volby vykonány ve všech zemích německých, v Čechách však a na Moravě v českých krajích odepřeny.

Ústavodárný sněm sešel se 18. kv. 1848 ve Frankfurtě, kdež konal své porady ve chrámě sv. Pavla. Předsedou zvolen Jindřich v. Gagern. V shromáždění jevily se různé směry, z nichž nejsilnější byly dva: jeden žádající, aby shromáždění zabývalo se pouze ústavou a smluvilo se s jednotlivými vládami, druhý stojící neústupně na zásadě republikánské. Zástupci směru republikánského podlehli. Když se jednalo o ústřední moci, zvolen 29. čna rakouský arcivévoda Jan říšským správcem, jenž na základě usnesení parlamentu dne 12. čce zrušil spolkovou radu a jmenoval říšské ministerstvo. Dříve než se započalo s poradou o ústavě, rokováno o parlamentě a základních právech německého národa. Ačkoli rokování vleklo se do nekonečna, osoboval si parlament právo býti nejvyšším zástupcem vnitřní i zevní politiky. Když v Šlesvicku vypuklo povstání proti Dánsku, usnesl se parlament 2. čna, že válce má ráznými prostředky býti učiněn konec, a říšský správce nařídil, aby vojsko šlesvicko-holštýnské a pruské sesíleno bylo vojskem jihoněmeckým. Prusko, které následkem války s Dánskem dostalo se do veliké tísně, smluvilo 26. srp. s Dánskem příměří v neprospěch Šlesvicka a Holštýnska, což způsobilo ve Frankfurtě veliké rozčilení. Pravice parlamentu navrhovala schválení pří měří, návrh byl však sprvu zamítnut a teprve přijat, když po odstoupení říšského ministerstva nepodařilo se sestaviti jiné. Odpůrci návrhu sosnovali velikou bouři proti parlamentu a shromáždění lidu dne 17. září konané prohlásilo poslance, kteří pro návrh hlasovali, za zrádce německého lidu, jeho svobody a cti. Den potom vypuklo povstání, jehož účelem bylo rozehnati parlament násilím. Rakouské a pruské vojsko hájilo chrám sv. Pavla a potlačilo vzbouření. Většina parlamentu přistoupila potom k rokování o ústavě. Veliké obtíže způsobila otázka o přijetí Rakouska do Německé říše. Menšina žádala rozhodně, aby bylo vyloučeno, většina se vzpírala. Předseda rakouského ministerstva, kníže Felix Schwarzenberg, oznámil, že dříve musí veškeré země habsburské spojeny býti v státní celek, než se jednati může o poměru Rakouska k N-ku. Převážná většina parlamentu nechtěla však ani slyšeti o při jetí celého Rakouska, tedy i zemí uherských, do říše. Předsedou říšského ministerstva byl od měsíce srpna ryt. Schmerling, jenž následkem odporu toho odstoupil. Gagern, který se stal nástupcem jeho – předsedou parlamentu zvolen Simson – předložil 18. pros. programm tak zvané strany maloněmecké, v němž se žádalo, aby Rakousko bylo odloučeno od N-ka a poměr mezi oběma aby upraven byl zvláštní úmluvou. Rakousko protestovalo proti tomuto programmu a 60 poslanců rakouských ohradilo se proti vyloučení Rakouska. většina přijala však návrh Gagernův a zmocnila jej k vyjednávání s Rakouskem. Maloněmecká strana prorazila 27. břez. 1849 se svým návrhem na dědičnost císařské důstojnosti, načež 28. břez. zvolen pruský král císařem; z 538 přítomných poslanců hlasovalo 290 pro návrh ten, kdežto 248 hlasování se zdrželo. Za veliké slávy oznámena volba Bedřicha Viléma IV. dědičným císařem N-ka a říšská ústava prohlášena. Král Bedřich Vilém vyslovil se však, že hodnosti císařské z rukou revolucionářů nepřijme, a oznámil deputaci, která mu v slavné audienci 3. dub. 1849 zvěstovala jeho zvolení, že nemůže vyhověti přání parlamentu, pokud se nedorozumí s knížaty. Pruská vláda pozvala vlády německé, by vyslaly do Frankfurtu své zmocněnce, kteří by snárodním shromážděním dohodli se o ústavě. Veškeré vlády – až na čtyři království – vyslovily 14. dub. svůj souhlas s říšskou ústavou a s volbou císaře. Ale když poslanecká sněmovna pruská se usnesla, že právní trvání ústavy má býti zaručeno, rozpustila vláda sněmovnu a pohrozila národnímu shromáždění, nedohodne-li se s veškerými vládami, že tyto budou ústavu samy oktrojovati. Tu nabyli ve shromáždění opět vrchu živlové radikálnější, kteří vyzvali veškeren národ, lid i vlády, aby v platnost uvedli ústavu, jak národní shromáždění ji bylo přijalo. Následek toho byl, že bylo shromáždění rozpuštěno. Revolucionáři chopili se opět díla. Hnutí započalo se ve Falcku, kde veliké shromáždění lidu vypovědělo vládě poslušnost a zřídilo zemský ochranný výbor. Bouře vypukly potom v několika zemích, v Sasku, Hessích, v Badensku, na Rýně a ve Virtembersku. V Badensku zuřila revoluce a šířila se až do Virtemberska. Gagern složil úřad předsedy ministerstva a říšský správce jmenoval pruského justičního radu Grävella jeho nástupcem v parlamentě, který se usnášel radikálněji a radikálněji. Dne 12. kv. žádal, aby veškerá branná moc N-ka složila přísahu na říšskou ústavu. Tu odvolaly některé vlády, a to pruská, saská a hannoverská, své poslance z parlamentu, z něhož vystoupil i Gagern se svými stoupenci. Poněvadž kolem Frankfurtu se stahovala vojska, usneslo se shromáždění, že příští schůze mají se konati ve Štutgartě. Tam odebrali se zbývající ještě poslanci počtem 104 (Rumpfparlament), ustanovili za příčinou provedení ústavy říšské vladařství sestávající z pěti členů shromáždění, dali hnutí v Badensku a Virtembersku pod ochranu říše a žádali od virtemberské vlády vojsko, aby usnesení ta mohla býti provedena. Ministr Roemer žádost tu naprosto zamítl a vyzval shromáždění, aby své porady konalo v jiném státě. Když shromáždění tomuto vyzvání nevyhovělo, dal je rozehnati vojáky. Národní shromáždění již se nesešlo. Zatím podařilo se pruským vojskům udusiti všude revoluční hnutí a král Bedřich Vilém prohlásil, že Prusko učinilo se Saskem a Hannoverskem 26. květ. spolek tří králů k utvoření německé unie a že s Rakouskem bude sjednána zvláštní smlouva. Jedenadvacet německých států přistoupilo k unii, jen Virtemberk a Bavory kladly odpor podporovány jsouce Rakouskem, které se snažilo o znovuzřízení spolkové rady. Prusko smluvilo s Rakouskem r. 1849 tak zvané interim, jímž do 1. května 1850 zřízena provisorní spolková moc ve Frankfurtě sestávající ze zmocněncův obou státův. Říšský správce složil úřad svůj, který již dávno byl bez významu. Správa unie vypsala volby do lidové sněmovny (Volkshaus) a svolala budoucí říšský sněm na den 20. března 1850 do Erfurtu, ale Sasko a Hannoversko odepřely účastenství své udávajíce, že unie následkem odporu Bavorska a Virtemberska nestala se skutkem, vystoupily z trojspolku a smluvili s jižními královstvími čtyřspolek. Erfurtský parlament sestoupil se v určený den, usnesl se dne 17. dub. o ústavě pro unii, byl však náhle odročen a nesešel se již. Rakousko pozvalo veškeré členy Německého spolku, aby na den 10. květ. vyslali své zástupce do Frankfurtu. Bavorsko, Virtembersko, Hannoversko, Sasko, Nízozemí, Dánsko a obojí Hessy vyhověly tomuto pozvání a zástupcové jejich vyslovili se pro bývalou, dosud nezrušenou radu spolkovou za předsednictví Rakouska. Prusko nevzdalo se myšlenky unie. Hlavní zastance této myšlenky Radowitz jmenován ministrem zahraničních záležitostí a pruské vojsko vniklo do Hess, kde vypukla revoluce a kde dlelo již vojsko rakouské a bavorské. Na schůzi císařů rakouského a ruského ve Varšavě (26.–28. říj. 1850), kteréž byl přítomen také předseda pruského ministerstva, prohlásilo se Rusko pro Rakousko. Prusko bylo v úzkých. Radowitz propuštěn a na jeho místo dosazen Manteuffel, ale i ten se zdráhal vyplniti požadavky Rakouska, aby Prusko uznalo spolkovou radu a zrušilo unii. Situace stávala se kritickou a již došlo k srážkám mezi vojskem pruským a spolkovým v Hessích, ale pruský král neodhodlal se k válce, poněvadž, jak se tvrdí, v armádě jeho se objevily veliké nedostatky. Po dlouhém vyjednávání sjednána konečně Olomoucká smlouva, kterou se Prusko zavázalo, že od unie upouští. V měsíci březnu r. 1851 vyzvalo Prusko ostatní státy k unii náležející, aby spolkovou radu obeslaly. Nastala dlouhá léta klidu, nejtužší absolutismus panoval ve všech státech a vymoženosti z r. 1848 byly krásným snem. O nějaké shodě mezi státy Německého spolku nebylo však ani řeči. Na jedné straně toužilo Prusko po primátě ve Spolku, na druhé straně snažily se opět malé státy spolčiti se bez Rakouska a Pruska. Když r. 1859 vypukla válka mezi Rakouskem a Italií, vyžádal si rakouský císař brannou pomoc Německého spolku a tato byla mu z obavy před Napoleonem III. povolena. Také Prusko mobilisovalo svou armádu, ale přece vladař pruský nechtěl podrobiti se rozkazům Spolku a chtěl, aby Prusko vedlo válku jako samostatná velmoc. Tyto okolnosti přispěly k tomu, že Rakousko se odhodlalo smluviti příměří a odstoupiti Lombardsko. Spor mezi německými velmocemi a příklad Italie oživily opět myšlenku sjednocení N-ka a všude tvořily se spolky, aby pracovaly na uskutečnění myšlenky té a budily národní vědomí. R. 1859 utvořen národní německý spolek, jehož cílem bylo utvoření ústřední moci pod řízením Pruska a zřízení říšského parlamentu. Reforma Spolku stala se naléhavou a záležitost ta projednávána na konferencích ve Vircpurce r. 1862–1863, avšak bez úspěchu. Rakousko, kteréž se snažilo zabezpečiti si své otřesené vůdčí postavení ve Spolku, pozvalo knížata a svobodná města k německému sjezdu knížat do Frankfurtu n. M. na den 17. srpna 1863. Král pruský se nedostavil. Císař rakouský zahájil sjezd a ryt. Schmerling předložil návrh na důkladnou reformu Spolku. Návrh byl dne 1. září téměř jednomyslně přijat, ale nedostalo se mu souhlasu krále pruského, bažícího po dominujícím postavení ve Spolku. Bylo zjevno, že spor mezi Pruskem a Rakouskem nevyřídí se po dobrém. Zatím stala se událost, která obě velmoci na nějaký čas sblížila, avšak ve svých důsledcích způsobila, že obě válečně se střetly. Bylo to r. 1864, kdy vypukla německo-dánská válka. Dne 15. list. 1863 zemřel dánský král Bedřich VII. a jeho nástupcem stal se princ glücksburský, jenž přijal jméno Kristián IX. a jenž potvrdil ústavu v měsíci listopadu téhož roku přijatou, kterou Šlesvicko spojovalo se s Dánskem. Stavové a obyvatelstvo šlesvicko-holštýnské zdráhali se však uznati jej za svého panovníka a prohlásili prince Bedřicha z Augustenburka svým vévodou a tím odtržení od Dánska. Německá knížata i sněmy prohlásili se pro vév. Augustenburského a 21. pros. 1863 shromáždilo se ve Frankfurtě 500 zá stupců všech německých stran, kteří zvolili šestatřicetičlený výbor, jemuž uloženo, aby všemi prostředky pracoval pro vév. Augustenburského. Rakousko a Prusko prohlásily však, že musí se přestati na pouhém protestu proti listopadové ústavě a na spolkové exekuci. Spolek odmítl však dne 14. led. 1864 postaviti se na toto stanovisko. Prusko a Rakousko jednaly potom na vlastní vrub a 1. ún. 1864 vojska pruská a rakouská překročila hranice. V N-ku povstalo veliké rozčilení, neboť mělo se za to, že Holštýnsko a Šlesvik mají se vydati Dánsku. Pruská sněmovna odepřela povolení peněz a šestatřicetičlený výbor vyzýval k válce proti Rakousku a Prusku. Dne 18. dub. skončíla se válka s Dánskem a v míru Vídeňském (30. říj. 1864) odloučení obou vévodství od Dánska stalo se skutkem. Prusko žádalo, aby nový šlesvicko-holštýnský stát učinil mu v ohledu námořním a vojenském jisté ústupky. Německé střední státy postavily se tomu na odpor a k jejich radě vévoda Augustenburský zamítl žádost Pruska. Rakousko sblížilo se potom se středními státy a zastávalo se vévody Augustenburského; spolková rada a 36člený výbor žádaly, aby vévoda byl uznán a aby bylo svoláno zemské zastupitelství šlesvicko-holštýnské. Tu se Rakousko dostalo s Pruskem do tuhého sporu, jenž na nějaký čas odročen byl smlouvou Gastýnskou (14. srpna 1865), kterou správa vévodství rozdělena mezi oba státy. V březnu r. 1866 oznámilo Rakousko, že hodlá požádati Spolek, aby holštýnsko-šlesvickou záležitost rozhodl, a vyslovilo očekávání, že německé státy budou je podporovati. Prusko odpovědělo tím, že 9. dub. podalo návrh na reformu Spolku, v němž žádalo zřízení národního shromáždění zvoleného přímými volbami na základě všeobecného volebního práva. Zatím zbrojily oba státy a s nimi zároveň Sasko a Hannoversko. Rakousko svolalo holštýnské stavy a předložilo 1. čna rozhodnuti šlesvicko-holštýnské otázky Spolku. Prusko prohlásilo jednání to za porušení smlouvy Gastýnské, obsadilo Holštýnsko a oznámilo spolkové radě, že pokládá otázku šlesvicko-holštýnskou za národní a ochotno jest řešiti ji jen ve spojení s navrženou spolkovou reformou. Následkem obsazení Holštýnska Pruskem navrhlo Rakousko 11. čna, aby veškerá spolková armáda mimo její pruskou čásť byla mobilisována. Dne 9. čna hlasováno o tomto návrhu a tento přijat 9 hlasy proti 6 (Prusko, Oldenburk, Meklenburk, Duryňské státy, svobodná města mimo Frankfrt a Lucemburk). Pruský vyslanec prohlásil ihned, že pruská vláda pokládá spolkovou smlouvu za zrušenou a že jest ochotna s německými vládami umluviti nový spolek s vyloučením Rakouska. Válka Rakouska s Pruskem, kterouž toto již dávno připravovalo, stala se nevyhnutelnou. Dne 3. čce poražena rakouská armáda u Králové Hradce na hlavu a válka skončena. Pražským mírem ujednaným 23. srpna 1866 Rakousko vyloučeno nadobro z německého Spolku. Prusko přivtělilo si Šlesvik-Holštýn, Hannoversko, Kurhesy, Nassavsko a Frankfurt. Jihoněmecké státy obrátily se do Francie o pomoc, ale Bismarckovi podařilo se je získati, tak že učinily s Pruskem pevný spolek na odboj a výboj, v němž zaručily si svá území navzájem. Valná většina severoněmeckých států, které války proti Prusku se nesúčastnily, ujednala již za války pevný spolek s Pruskem, ostatní připojily se později. V prosinci r. 1866 předložena zmocněncům těchto 22 státův osnova ústavy pro Severoněmecký Spolek, 9. ün. 1867 docílena všeobecná shoda a již 12. ún. konaly se volby do ústavodárného říšského sněmu, který zahájen 24. ún. v Berlíně pruským králem Vilémem. Spolková ústava přijata 16. dub. velikou většinou hlasův a nabyla 7. čna platnosti. Prusku dostalo se dědičného předsednictví ve Spolku a nejdůležitějších práv: vypovídati válku, sjednávati mír, smlouvy a alliance, zastupovati Spolek na venek, jmenovati spolkového kancléře a svolávati spolkovou radu a říšský sněm. Spolková rada sestávala z 22 spojených státův a měla 43 hlasy, z nichž Prusku připadlo 22. Myšlenka sjednocení celého N-ka tím ještě neuvedena ve skutek, neboť stavěly se jí různé překážky v cestu, které však uklizeny válkou německo-francouzskou r. 1870, která se skončila úplnou porážkou Francie u Sedanu. Bavorsko a Virtembersko prohlásily ochotu vejíti ve vyjednávání o pevné spojení se Severoněmeckým Spolkem. Badensko a Hessy ohlásily ihned své přistoupení k němu. Přístup Badenska a Hess stal se 15. list., Bavorska 23. list., Virtemberska 25. list. Bavorsku a Virtembersku učiněny zvláštní ústupky, jako právo míti své vyslance, správce vojenství, vlastní pošty, telegrafy a železnice a zdanění piva a líhovin. Severoněmecký říšský sněm činil sprvu některé obtíže vzhledem k těmto ústupkům, ale když oznámeno, že bavorský král navrhl, aby s předsednictvím příštího Německého Spolku byl spojen titul »německého císaře«, přijal sněm dne 9. pros. příslušné smlouvy a nazval nový spolek Německou říší. Deputace říšského sněmu odebrala se do Versaill a prosila 18. pros krále Viléma, aby přijal německou korunu císařskou. Císař Vilém přijal korunu, a když knížata a svobodná města vyslovila svůj souhlas, vydal 17. led. 1871 proklamaci k německému národu, v níž mu zvěstoval událost tu. Dne 18. led. stalo se ve Versaillích ve slavném shromáždění knížat, princův a vojevůdců prohlášení Německého císařství. Versailleskými praeliminariemi míru (26. ún.) připadly nové říši Elsasko a Lotarinky. Dne 10. květ. ujednán ve Frankfurtě mír. První německý říšský sněm zahájen 21. břez. 1871. Dne 14. dub. 1871 přijal říšskou ústavu, kterou počet členův a hlasů spolkové rady, sestávající nyní ze zmocněnců 25 států, zvýšil na 58. Dílo sjednocení N-ka dokonáno, a snahy císaře a říšského kancléře Bismarcka nesly se k tomu, aby upevněna byla říše uvnitř i zevně. V parlamentě počala usilovná činnost zákonodárná, zejména sociálně-politická, ale vnitřní poměry nevyvíjely se tak, jak doufali zakladatelé říše a průkopníci německé jednoty: říšský sněm stal se záhy jevištěm tuhých bojů, jednak mezi jednotlivými stranami, jednak stran s říšským kancléřem. Ve sněmu byl značný počet stran, jejichž cíle a cesty valně se rozcházely. Počtem i významem rozhodující byla s počátku strana národně liberální, která však záhy dostala se na šikmou plochu a rychle upadala, až klesla v bezvýznamnost. Několikrát došlo k prudkým sporům mezi říšským sněmem a Bismarckem, jenž opětně hrozil svým odstoupením. Jen s velikými obtížemi prováděl říšský kancléř své záměry ve vnitřní politice. Úspěšnější byla politika zahraniční. Docíleno sblížení s Ruskem (na schůzi tří císařů v Berlíně 5.–12. září 1872), ujednán s Rakouskem spolek na odboj a výboj r. 1879, kterýž r. 1883 přistoupením Italie rozšířen v trojspolek, získány zámořské osady. Vliv N-ka na mezinárodní politiku vzrůstal R. 1888, 9. břez., zemřel u vysokém věku císař Vilém I. a nástupcem jeho stal se jeho syn, který však již od delší doby stižen byl smrtelnou nemocí. Bedřich III. zemřel již 15. čna. 1888 a po něm nastoupil jeho syn císař Vilém II., jenž ihned s velikou rázností ujal se vlády a jal se udávati směr vnitřní i zahraničné politice říše. Z toho vznikly záhy spory s říšským kancléřem, jejichž výsledek byl, že Bismarck r. 1890 podal žádost za propuštěnou, které císař Vilém, nedbaje hlasů veřejného mínění, ochotně vyhověl. Říšským kancléřem stal se generál Caprivi, muž beze vší politické minulosti, a později stařičký kníže Hohenlohe, jenž byl naprosto nečinným. Císař Vilém stal se, jak Bismarck kdysi předpověděl, v skutečnosti svým vlastním kancléřem. Nyní obracen všechen zřetel k vyplnění přání císařova, aby Německá říše stala se dominující ve světové politice. K tomu cíli s největším úsilím a bez ohledu na poplatnictvo rozmnožována branná síla na pevné zemi i na moři. V zahraniční politice německé jeví se veliká kolísavost, císař Vilém kloní se brzy k Anglii, brzy k Rusku. R. 1900 jmenován říšským kancléřem hrabě Bülow, kterýž osvědčuje mnohem větší samostatnost než jeho dva předchůdcové a snaží se udržeti císaře Viléma na půdě politiky reální.

R. 1900 vypuklo v Číně veliké vzbouření proti cizincům, jehož příčina z valné části přičítá se tomu, že N. příliš ukvapeně a usilovně snažilo se zjednati si na nejzazším Východě postavení rovné Rusku a Anglii. Dne 18. čna. 1900 zavražděn v Pekingu německý vyslanec Ketteler, načež císař Vilém ohlásil Číně krutou mstu a rozkázal bez předchozího schválení říšského sněmu vypraviti veliký počet německého vojska do Číny, jehož velitelem jmenován hr. Waldersee, kterému po návrhu císařově svěřeno i vrchní velitelství nad vojsky všech mocností v Číně operujících. Než sny císařovy o vítězstvích a vavřínech v Číně se nevyplnily. K velikým bitvám nedošlo a v kv. r. 1901 skončila se s malou slávou výprava, když s Čínou ujednáno jakés takés dohodnutí. – Uvnitř nenabyla Německá říše zdaleka oné pevnosti, o níž zakladatelé její snili: na všech stranách jeví se nespokojenost s panujícími poměry. -rb.

Literatura: Bibliografii historie německé podává Dahlmann-Waitz, Quellenkunde der deutschen Gesch. (6. vyd. od Steindorffa, Gotinky, 1894). O pramenech poučují: Wattenbach, Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter (6. vyd., Berlín, 1893, 2 sv.); Lorenz, Deutschl. Geschichtsquellen im Mittelalter seit dem XIII. Jh. (3. vydání t., 1887, 2 sv.). – Prameny vydány ve sbírkách: Monumenta Germaniae historica (v. t.); Böhmer, Fontes rerum germanicarum (Stutgart, 1843–1868, 4 sv.); Jaffé, Bibliotheca rerum germanicarum (Berl., 1864–73, 6 sv.); Chroniken der deutschen Städte v. XIV. bis ins XVI. Jh. (Lip., 1862 sl.); Deutsche Reichstagsacten (Mnich., 1868, sl.). Srov. Wegele, Geschichte d. deutsch. Historiographie (t., 1885). – Díla novější: Häberlin, Umständliche teutsche Reichsgesch. (Halle, 1767–73, 12 sv.); týž, Neueste teutsche Reichsgesch. (1774–86, 20 sv., pokrač. od Senkenberga), díla to posud ne docela zastaralá. Luden, Gesch. des teutschen Volkes (Gotha, 1825 až 1837, 12 sv., do r. 1237); Pfister, Gesch. der Deutchen (Hamb., 1829–35, 5 sv., pokrač. Bülau); Sugenheim, Gesch. d. deutsch. Volkes u. seiner Kultur (Lips., 1886, 3 sv.); »Deutsche Gesch.« ve sbírce Heeren-Ukertově (od Dahna, Dove a j.); Lamprecht, Deutsche Gesch. (Berl., 1891 sl., 7 sv.); Erler, Deutsche Gesch. in Erzählungen vaterländischer Geschichtsschreiber (Lipsko, 1882–84, 3 sv.). – O jednotlivých obdobích: Zeuss, Die Deutschen u. ihre Nachbarstämme (Mnichov, 1837); Dahn, Urgesch. der germ. u. roman. Völker (ve sbírce Onckenově, Berl., 1881–1890, 4 sv.); týž, Die Könige der Germanen (1861–1871, 6 sv.); Wietersheim, Gesch. der Völkerwanderung (2. vyd. Lips., 1880–1881, 2 sv.); Dümmler, Gesch. des Ostfränkischen Reiches (2. vyd., Lips., 1887–88, 3 sv.); Hahn, Jahrbücher d. Fränk. Reiches 741–752 (t., 1863); Ölsner, Jahrbücher des Fränk. Reichs unter Pippin (751–768; t., 1870); Abel a Simson, Jahrb. d. Fränk. R. unter Karl d. Gr. (2. vyd., t., 1888); Simson, Jahrb. d. Fränk. Reichs unter Ludwig d. Fr. (t., 1874); Giesebrecht, Gesch. d. deutschen Kaiserzeit (částečně 5. vyd., t., 1874–90); Jahrbücher des Deutschen Reiches (pro různá období až do interregna od Bresslaua, Steindorffa, Meyera v. Knonau a j.); Raumer, Geschichte d. Hohenstaufen (4. vyd. Lipsko, 1872–1873, 6 sv.); Lorenz, Deutsche Gesch. im XIII. u. XIV. Jh. (Víd., 1864 67, 2 sv.); Lindner, Gesch. des Deutschen Reichs vom Ende des XIV. Jh. bis zur Reformation (Brunšv., 1875 sl.); Bachmann, Deutsche Reichsgesch. im Zeitalter Friedrichs III. und Max. I. (Lips., 1884 sl.); Ranke, Deutsche Gesch. im Zeitalter der Reformation (6. vyd., 1880–82, 6 sv.); Janssen, Gesch. des deutsch. Volks seit d. Ausgang des Mittelalters (Freiburg, 1877–1888, 6 sv., pokračov. od Pastora); Ranke, Zur deutsch. Gesch. vom Religionsfrieden bis zum 30jähr. Krieg (2. vyd., Lips, 1874); Gindely, Gesch. d. 30jähr. Krieges (Praha, 1860–80, sv. 1.–4.); Koch, Gesch. des D. Reichs unter Ferdinand III. (Víd., 1865–1866, 2 sv.); Hauser, Deutschl. nach dem 30jähr. Krieg (Lipsko, 1862); Biedermann, Deutschland im XVIII. Jh. (t., 1854–80, 4 sv.); Oncken, Das Zeitalter Friedrichs d. Gr. (ve sbírce Onckenově, Berl., 1881–82, 2 sv.); Häusser, Deutsche Gesch. vom Tode Friedrichs d. Gr. bis zur Gründung d. deutschen Bundes (3. vyd., Berl., 1869, 4 sv.); Perthes, Das deutsche Staatsleben vor der Revolution (Hamburk a Gotna, 1845); Schmidt, Gesch. der preussisch-deutschen Unionsbestrebungen seit d. Zeit Friedrich d. Gr. (Berl., 1851); Treitschke, Deutsche Gesch. im XIX. Jh. (Lipsko, 1879 sl., 5 sv.); Biedermann, Dreissig Jahre deutscher Gesch. 1840–1870 (2. vyd., Vratisl., 1881); Goette, Gesch. der deut. Einheitsbewegung im XIX. Jh. (Gotha, 1892 sl.); Sybel, Die Begründung d. Deut. Reichs durch Wilhelm I. (Mnich., 1889–90, 5 sv.); Blum, Das D. Reich zur Zeit Bismarcks (Lipsko, 1893). – Henne am Rhyn, Kulturgeschichte des deutschen Volkes (2. vyd., Berl., 1892; Lippert, Deutsche Sittengesch. (Lips., 1889, 3 sv.); Lamprecht, Deutsches Wirtschaftsleben im Mittelalter (t., 1886, 4 sv.); Gerdes, Gesch. d. deut. Volkes u. seiner Kultur im Mittelalter (t., 1890 sl.); Hauck, Kirchengeschichte Deutschlands (t., 1887 sl.); Arnold, Verfassungsgesch. der deut. Freistädte (Gotha, 1854, 2 sv.); Maurer, Gesch. d. Städteverfassung in Deutschl. (Mnich., 1869–1871, 5 sv.); Barthold, Gesch. der Kriegsverfassung und des Kriegwesens der Deutschen (Lips., 1855, 2 sv.). Ostatek odkazuje se na jednotlivá hesla podrobnější.

Celní jednota.

Mnohem dříve než v ohledu státním sjednotilo se N. v ohledu národohospodářském. Jako v politice státní kráčelo i tuto Prusko v čele ostatních států německých. Velikých cílů vědomá národohospodářská politika pruská usilovala již ve dvacátých letech XIX. stol. o to, aby Prusko stalo se střediskem všech států německých. Snahy tyto se Prusku podařily. Základ k nynější moci politické Pruska položen byl na poli národohospodářském. Snahou Pruska bylo seskupiti všechny státy německé v jediné celní území, v němž by Prusko mělo primát. První krok učiněn byl tím, že především Prusko samo musilo se v příčině celnictví sjednotiti. Stalo se to zákonem ze 26. kv. 1818. Všechna vnitrozemská cla a dosavadní akcis na cizí zboží byly zrušeny, celní čára přeložena na hranice, a zaveden všeobecný celní tarif. Znenáhla počalo Prusko své celní území rozšiřovati smlouvami s jednotlivými státy. První stát, který se v té příčině připojil k Prusku, byl SchwarzburgSondershausen (1819), a po něm následovaly až do r. 1826 některé drobné státy jiné. Dne 14. ún. 1828 uzavřena byla celní jednota mezi Pruskem a velkovévodstvím Hesským. Zatím vznikla dne 18. led. 1828 na jihu německém jiná celní jednota mezi Bavorskem a Virtemberskem, k níž ještě téhož roku přistoupila knížectví Hohenzollernská, t. zv. jihoněmecká celní jednota. Naproti tomu sestoupily se Hannover, Kurhessy, Sasko a ještě některé jiné státy (mezi nimi i Frankfurt n. M. a Brémy) dne 24. září 1828 v t. zv. středoněmecký obchodní spolek, který si vytkl jen negativní účel: nepřistoupiti během šesti let k žádnému jinému celnímu spolku, a jmenovitě měl zabrániti spojení prusko-hesské a bavorsko-virtemberské celní jednoty. Jednotlivé státy sdružené ve středoněm. obchodním spolku nedodržely však uzavřené smlouvy a připojily se k prusko-hesskému svazu. Značně posílená prusko-hesská celní jednota spojila se konečně 22. bř. 1833 s jednotou jihoněmeckou. K novému sdružení připojilo se brzo na to i království Saské a státy durynské, a od 1. led. 1834 vstoupila v život t. zv. německá celní a obchodní jednota, uzavřená na 8 let a zahrnující 18 států s Pruskem v čele. Ze států, které k této jednotě nepřistoupily, utvořilo několik (Hannover, Brunšvik, Oldenburk a Schaumburg-Lippe) na základě smlouvy z 1. kv. 1834 a 7. kv. 1836 zvláštní svaz pod jménem berní jednota. Tato berní jednota nezabránila však vzrůstu jednoty celní. Již r. 1836 přistoupilo k celní jednotě něm. opět několik států nových a to se opakovalo i v letech následujících. Kdyby jí nebyla vadila poněkud těžkopádná správa, byla by bývala německá celní jednota v krátké době rozšířena na celé N. Správu její vedla generální celní konference, která se skládala ze zástupců jednotlivých států v jednotě seskupených. Jistá nehybnost spočívala v tom, že jen to bylo přijato, o čem učiněno usnesení jednohlasné. Pro tuto těžkopádnost obnovena po prvých osmi letech (1842) německá celní jednota jen s velikou námahou. Vidouc příznivé výsledky celní jednoty, usilovalo Rakousko na základě $ 33. říšské ústavy frankfurtské v l. 1849 a 1850 o uzavření celní jednoty mezi zeměmi německými a rakouskými. Roku 1850 vydalo totiž Rakousko svůj nový celní tarif, který v podstatě spočíval na německé celní soustavě. Vláda rakouská pozvala vlády celní jednoty k úřadě o celní a obchodní jednotě ve Vídni. Zatím se však Prusko dohodlo po dlouhém jednání s berní jednotou 7. září 1851, a nový svaz vstoupil v život 1. led. 1854. Prusko zvítězilo v této příčině nad Rakouskem, zmařivši rakouský plán celní jednoty mezi zeměmi rakouskými a německými. Pozvání na Vídeňskou konferenci Prusko odmítlo. Ostatní státy spojené v celní jednotě byly však nakloněny plánu rakouskému a radily se o něm na ministerských konferencích v Bamberku a Darmstadtě (Darmstadtská konference ze 6. dub. 1852). Když pak konečně vypracován plán středoevropské celní jednoty se zeměmi rakouskými, vypovědělo Prusko celní smlouvu. Neshoda mezi Pruskem a Rakouskem byla však vyrovnána obchodní a celní smlouvou mezi Rakouskem a Pruskem z 19. ún. 1853, a na tom základě podepsány v Berlíně dne 4. dub. 1854 od zástupců všech států dosavadní celní a berní jednoty smlouvy o obnově celní jednoty na 12 let, o přijetí berní jednoty a o přístupu k prusko-rak. obchodní a celní smlouvě. Válka z r. 1866 měla vliv na celní jednotu. Mezi státy Severoněm. spolku stala se zvláštní jednota v celnictví následkem spolkové ústavy zbytečnou. Se čtyřmi jihoněm. státy uzavřel však severoněm. spolek smlouvy, kterými dosavadní celní jednota byla prodloužena dokonce r. 1877. Dřívější generální celní konference sliberum veto jednotlivých států nahrazena byla celní spolkovou radou, jež se usnášela většinou hlasů, a pro zákonodárství o celnictví a vnitřních spotřebních daních zřízen t. zv. celní parlament, složený ze severoněm. říš. sněmu a jistého počtu jihoněm. delegátů. Výsledkem společné zákonodárné činnosti nové celní jednoty jest spolkový celní zákon z 1. čce 1869, který dosud jest v platnosti. – Se založením Německé říše pozbyla celní jednota svého významu, a na její místo nastoupila sama sebou v celnictví jednota. – Literatura; Nebenius, Der Deutsche Zollverein (Karlsr., 1835); Junghanns, D. Fortschritt des Zollvereins (Lipsko, 1848); Emminghaus, Entwickelung, Krisis und Zukunft des Deutschen Zollvereins (t,, 1863); Ägidi, Aus der Vorzeit des Zollvereins (Hamburk, 1865); W. Weber, Der Deutsche Zollverein (2. vyd., Lipsko, 1871); v. Festenberg-Pakisch, Geschichte des Zollvereins (t., 1869); Matlekovits, Die Zollpolitik der Oesterreichisch-ungarischen Monarchie von 1850 bis zur Gegenwart (Budapest, 1877). red.

Německé právo.

Tak jako národ německý tvoří jednu větev germanského kmene, tak i něm. právo pokládati sluší za jedno – a zajisté nejdůležitější a s hlediska právně-historického nejzajímavější – z oněch práv národních, jež se vyvinuly na půdě povšechně germansko-právní. Názvem německé právo označiti lze tudíž ono právo, jež se utvořilo a v platnosti se zachovalo u oněch národností germanských, které v ranním středověku v říši Francké, ve středověku pozdějším i novověku v říši Německé v jeden státoprávní celek spojeny jsouce, dnes jednak v říši Německé, r. 1871 zřízené, jednak v Rakousku tvoří příslušníky národnosti německé. Od samého prvopočátku historických dob národa německého až do dob dnešních lze rozvoj práva něm. podrobně stopovati a na jisto postaviti veškery činitele jeho a tím právě nabývá právo něm. – nehledě ani k politické důležitosti národa něm. – významu nejen jednoho z nejzajímavějších práv kulturních národův evropských, nýbrž i veledůležitého empirického podkladu k zbudování povšechných dějin právních.

O názorech právních, jež národnosti germanské, spojené později v politický národ německý, přinesly z pravlasti do sídel svých historických, můžeme sobě utvořiti dosti spolehlivý obraz zejména na základě zpráv, jež nám o způsobu života Germanův a jejich řádech společenských podali římští spisovatelé Caesar v Zápiskách o válce gallské i Tacitus ve spise svém o Germanii. Ze zpráv těchto dovoditi lze, že Germani žili původně, jako i jiní národové, na př. Slované, ve svazcích rodových, neznajíce nijaké, všem těmto rodům společné vlády, že však se tu již rozeznávaly různé třídy mezi příslušníky téže národnosti, jež byly zárodkem pro tvoření se t. zv. stavů, různících se právy, jednotlivcům již pro členství své k nim příslušejícími, a že i otroctví bylo u nich obvyklým. Neustálé boje, za kterých se dálo pídění národností germanských po nových sídlech, přispěly valně k utvoření se moci vladařské, jejímužto nositeli, zmocněnci to národnímu, příslušelo jak vůdcovství ve válce, tak i ochrana míru i práva celé společnosti národní i každého jednotlivého člena jejího, pokud tento sám tak učiniti nemohl a za porušení práva svého sám odvetou – jež v případě zabití příbuzného nabývala povahu krevní msty – zadostiučinění sobě nevyhledával. A tak jako jednotlivec jen členstvím svým v jednotě národní pojištění míru i práva svého dosíci mohl, tak byl i ve vykonávání práv svých vázán ohledy na celou společnost, jakož na př. zvláštního jakéhos vlastnictví pozemkového jednotlivci nepříslušelo, vyhoštění ze společnosti mělo v zápětí ztrátu všeho majetku i nároku na osobní bezpečí a p. Veškeré právo mělo povahu práva zvykového: životem i potřebami jeho se tvořilo i v platnosti své udržovalo, snad jen v písních, říkadlech i různých symbolech více neb méně přesného výrazu nabývajíc.

Dosažením trvalých sídel, ponejvíce v oblasti říše Římské, změnily se přirozeně četné řády společenské a důsledně tomu i právo něm. nabylo pevnějšího rázu, přizpůsobujíc se novým poměrům i vykazujíc tvary vždy četnější, ač povždy na základech čistě národních spočívající. Povahu práva zvykového zachovalo sice právo německé i tuto; avšak dosti záhy nastala nutnost sepsati jeho zásady, a tak povstala četná ona sepsání jeho, jež se označují názvem barbarorum leges (v. t.) a tvoří nejdůležitější pramen k seznání práva něm. v ranním středověku, ve kterém cizí živly jeviti mohly na rozvoj jeho jen nepatrného ještě vlivu. Vůdčí úkol v ohledu politickém mezi národnostmi germanskými připadl Frankům, záhy pod vládou mocných vladařův z domu Merovingův sjednoceným; francká práva národní, od konce stol. V. spisovaná a četnými tak zv. capitulariemi (v. t.) doplňovaná, nabyla souměrně s rozšířením politické nadvlády Franků nad ostatními národnostmi germanskými rozhodné převahy i nad právy jejich i zahájila tak jednotný rozvoj práva něm., jenž přetrval i samo trvání říše Francké. Národní práva ostatních národností germanských, jakož taktéž během času jsou sepsána, buďto franckými právy z užívání jsou naprosto vytlačena, aneb alespoň valně jim přizpůsobena, jak toho jasné doklady poskytují zejména četné, o právních jednáních spisované listiny i tak zv. formule právní. Rozšíření katolicismu mezi národnostmi germanskými nezůstalo však bez významu i pro rozvoj právní. Vlivem církve římské vnikly totiž leckteré zásady práva církevního i římského v soustavu práva německého, ačkoliv jednak povšechný ráz národní práva toho tím valně neutrpěl, jednak i zásady ty, třeba v sepsáních práva a obzvláště v capitulariích i listinách obsažené, v životě se neujaly.

Nejdůležitější změna v řádech společenských, zaujetím trvalých bydlišť způsobená, týká se poměrův ústavních. Tu dříve, tu později utužila se – vyjma Sasy i Frísy, na pohybech oněch se takřka neúčastňující – všeobecně jednotná moc vladařská. Vladař (konung, dux, rex), ačkoliv původně jen zmocněnec národa, všude se snažil o to, aby se vyprostil z područí národního a utužil moc svoji co nejvíce. To podařilo se v první řadě Merovingům, zejména však jejich nástupcům na prestolu franckém, Karlovcům, jejichž předek Pipin Krátký v pomazání papežem našel formuli pro názor, že moc vladařská, jakož pouze od Boha pocházející, na vůli národní jest nezávislá jak ohledně vzniku, tak i ohledně vykonávání svého. Král měl se jeviti vrchním ochráncem všeho práva i míru v říši, tudíž nejvyšším soudcem i vojevůdcem, jemu mělo náležeti vše, co právě nikomu jinému v říši nenáleželo, zejm. tedy i veškeré pozemky, jež nebyly ve vlastnictví ať určitých korporací, ať jednotlivých osob. Významné postavení, kteréž panovníci – někdy i násilím – sobě pojistili, nemohlo zůstati bez důsledků na rozvoj četných řádů společenských i právních. Panovníci zajisté nemohli vždy osobně vykonávati úkoly moci své i používali k výkonům takovým v první řadě členů své družiny (v. t.), chráníce je jako zmocněnce své zvláštním utužením pokut, stanovených na jejich zabití, a tím, že jim poskytovali za služby jejich četných pozemků buď ve vlastnictví, aneb v trvalé užívání. Tím však povznesla se vážnost osob takových– nalézajících se ve zvláštním poměru věrnosti k panovníku, a když i poměr ten sám i výhody, z něho plynoucí, dědičnými se staly, utvořil se z členův družin těch nový, nad ostatní třídy obyvatelstva říšského povznešený stav šlechty služebné, jenž sice za vlády panovníkův osobně vynikajících byl skutečně orgánem vůle jejich, avšak za panovníků chabých oproti obyvatelstvu okresův, správě jejich podřízenému, víc a více stával se samostatným držitelem veškeré moci soudní i správní. Rozvoji tomuto napomáhalo značnou měrou obzvláště tak zv. zřízení lenní i beneficiální (viz Lenní právo a Beneficium 2), kteréž v poslední řadě seslabovalo ústřední moc panovničí víc a více a v stol. XI.–XIII. utužovalo tak zv. moc territoriálních pánův. Nejdůležitějšími členy této šlechty služební byli hrabata (v. Hrabě), nad nimiž stáli tak zv. vévodové, kterýmž hrabata podřízeni byli zejména v ohledu vojenském. Lid prostě svobodný, tvořící původně jádro všeho obyvatelstva a požívající veškerých práv politických i soukromých, jejichž nositeli jednotlivci býti mohli, upadal víc a více nejdříve v hospodářskou, pozvolna i v právní závislost na těchto velmožích, tak že již koncem doby francké veškeré obyvatelstvo říše dělilo se ve dvě třídy počtem nadmíru nerovné, třídu totiž nečetnou šlechty a ostatní obyvatelstvo, závislé více méně na této a postrádající osobní i politické samostatnosti buď částečně aneb úplně. Panovníku náleželo též opatřovati veškeré prostředky hmotné ke správě říšské; jakýchsi daní – vyjma ony, jež bylo platiti obyvatelstvu římskému zbylému v národních státech germanských – nebylo vůbec, byl tedy panovník odkázán na prameny soukromých důchodův svých, tedy na výtěžek ze statků t. zv. korunních, ze svých práv výsosti, kořisti válečné, čestných darův a p. Obyvatelstvo bylo však povinno nésti různá břemena říšská, jako na př. poskytovati přípřež, pohoštění panovníka i družiny jeho, píci pro vojsko, stavěti a opravovati cesty i mosty a p. Břemeno válečné, zásadně taktéž na obyvatelstvu svobodném lpící, upravováno jest zejména za vlády Karla Vel. i Ludvíka Pobožného různým způsobem, avšak působilo vždy na zhoršení hospodářského stavu lidu svobodného a ztenčování řad jeho t. zv. kommendacemi, vedoucími k ztrátě osobní svobody.

Po zrušení říše Francké a založení samostatné říše Německé nastoupil bujný, na základech ryze národních německých se uskutečňující rozvoj právní. Arciť nebyl rozvoj ten ovládán z jednoho střediska, a okolnost tato, ač právě umožňovala nejtěsnější přimknutí práva k životu národnímu, způsobila záhy takové rozptýlení v práva místní i práva, jen pro určitý kruh osob platná, že o nějakém jednotném, v celé říši stejnoměrně platném právu něm. vlastně ani mluviti se nemohlo a právu něm. v pozdním středověku tvořily jen ony zásady, které vykazovaly obsah společný všem oněm tak zv. právům partikulárním i singulárním. Tak vyvinula se v prvním ohledě vedle práva říšského, stanoveného v nečetných zákonech říšských i nálezích soudu královského, práva zemská, ve větších nebo menších územích pro obyvatelstvo jejich potud platná, pokud nešlo o poměry upravené zvláštními právy, jakýmiž byla četná práva městská, dvorská, služební, zejména pak právo lenní. Vedle těchto práv však působila i na dále zvyklost soudní, jako činitel právo tvořící, sbírky pak zásad, zvyklostí touto ustálených, požívaly přímo zákonné vážnosti. Sbírkami takovými byla zejména četná ona tak zv. zrcadla, ve kterých mužové práva znalí vyličovali právo doby své, nejznamenitějšími z nich bylo pak t. zv. saské zrcadlo, seps. as r. 1235 i vyličující právo země saské, a pak t. zv. švábské zrcadlo, spočívající na saském, seps. ok. r. 1278 a přihlížející k právu jihoněmeckému.

Poměry ústavní, jak se ustálily v pozdním středověku v říši Německé, ukazují především neustálý boj mezi ústřední mocí vladařskou, zosobněnou císařem římsko-německým, a vládami t. zv. territoriálními, vykonávanými od zeměpánův, jejichž moc, původně jménem panovníka říšského vykonávaná, při dlouhotrvalých sporech císařův s papeži víc a více se utužovala a již ve stol. XIII. i zákonodárstvím říšským (hlavně t. zv. Confoederatio cum principibus ecclesiasticis z r. 1220 i Statutum in Favorem principum z r. 1232) formálně byla uznána. V čele těchto zeměpánů, na jejichž souhlas panovník říšský víc a více byl vázán, byli tak zv. kurfiršti či knížata voliči (v. Kurfiršti). Tito spolu s ostatními zeměpány, potom od druhé polovice XIII. stol. se zástupci t. zv. měst říšských tvořili sněm říšský, ve kterém projednávány zákony říšské i veškeré důležitější záležitosti říše; ve větších územích pak utvořily se sněmy zemské, na nichž zeměpánové spolu se svými lenníky i zástupci měst jednali o záležitostech zemských. Jakož však mezi právem panovníka říšského, zasahovati samostatně ve správu říšskou, a právem sněmů říšských, spolupůsobiti při správě této, přesných hranic nebylo a sněmy nabývaly působnosti vždy obsáhlejší, tak i sněmy zemské, kteréž měly se jeviti původně jakýmsi poradním sborem zeměpána, nabývaly vždy rozhodnějšího vlivu ve všech záležitostech týkajících se správy území, neboť stavové zemští, znajíce využitkovati zejména peněžité tísně svých zeměpánův, poskytovali jim pomoci peněžité jen za nové a nové ústupky, čelící k obmezení moci zeměpanské. Nebyliť ani panovníkové říšští, ani zeměpánové v územích svých oprávněni vypisovati o své ujmě daně, nýbrž i nyní ještě byli odkázáni na soukromé své příjmy při opatřování prostředků k vedení záležitostí veřejných, zejm. i válek; pouze jako mimořádné pomoci povolovali jak stavové říšští, tak i zemští berně, sami jich však neplatíce, nýbrž uvalujíce je na obyvatelstvo poddané. Stav obyvatelstva tohoto se následkem toho po celý pozdní středověk zhoršoval; ze starého obyvatelstva svobodného zbyl jen nepatrný počet, který právě tím, že sobě dovedl zachovati neodvislost, postoupil pozvolna sám v třídu šlechty, kdežto valná většina lidu venkovského rychleji a rychleji upadala v nevolnictví. Za to však vyvinula se v pozdním středověku nová třída obyvatelstva svobodného v říši, stav totiž městský (v. Město), nabyvší znenáhla úplné samosprávy, tak že zejména obvod měst říšských, panovníky říšskými buď bezprostředně založených, aneb na základě zvl. výsad za říšské prohlášených, tvořil území podobně samostatné, jako území kteréhokoliv zeměpána. Samospráva měst jevila se obzvláště v tom, že soudy městské byly jediným sudištěm měšťanů, jejich nálezy hlavním činitelem pro rozvoj práva městského; práva tato, již od XI. stol. vždy častěji spisovaná (srv. na př. Magdeburské právo) i neustále doplňovaná, byla přímo hlavním základem pro rozvoj moderního tak zv. práva občanského.

Koncem středověku i počátkem novověku počala se v říši Německé šířiti povšechnější známost i užívání práv cizích, zejména římského, což způsobilo v mnohém ohledu přímo převrat v celkovém rozvoji práva německého. Působením církve sice již dříve zásady církevního práva nabývaly platnosti, hlavně v oboru práva processního; avšak šířící se právo římské způsobilo nejen změnu v základech, na kterých doposud spočívalo veškeré soukromé právo německé; ono nezůstalo bez vlivu ani na rozvoj četných oborů práva veřejného. Zákonodárství říšské, i v dřívějších dobách nepříliš plodné, ustupovalo víc a více zákonodárství zemskému, na sněmích zemských se tvořícímu; zde však vždy méně bylo osob, jež mohly se vykázati dostatečnou znalostí práva, otřeseného v základech svých šířením se práv cizích. Tak byly to pouze obory práva trestního i ústavního, jež upravovány jsou významnějšími zákony a řády zemskými. Rozklad říše v celou řadu státův uvnitř a namnoze i ve stycích svých zevních takřka zcela samostatných – datující se od rozvoje mocí zeměpanských – postupoval rychle ku předu; války náboženské, zejména válka třicetiletá, ukončily rozklad ten, třeba ne ještě formálně. Panovník říšský, poukázaný ve veškerých svých opatřeních na sněm říšský, obmezován ohledně správy říšské na nepatrnější vždy počet t. zv. práv reservátních; za to však zeměpánové, využitkujíce jednak rozbrojů náboženských i válek, jež zničily blahobyt měst i uvedly duchovenstvo ve větší neb menší na nich závislost, jednak neumělost stavu světských pánů v pracích zákonodárných, rychleji a rychleji dovedli se vymaniti z područí svých sněmův i zaváděli za pomoci úřadnictva, na nich zcela závislého, absolutismus i v tom se jevící, že vykonávali i moc zákonodárnou o své újmě, zůstavujíce sněmům jen formální účastenství při vydávání zákonův. Ani zákony říšské bez jejich souhlasu nemohly nabýti platnosti v zemích jejich, tak že veškeren rozvoj jednotného práva něm. zejména od století XVII. takřka naprosto utuchl a o právu něm. odtud jen natolik mluviti lze, pokud základy jeho národní podmiňovaly souhlas zásad, obsažených v zákonodárstvu zemském. Pouze práva městská, zejména v říšských městech, doplňována jsou i na dále samostatně i v souladu s potřebami života; četné t. zv. reformace práv těchto, ve stoletích XV. i XVI. vzniklé, na mnoze velmi vhodně uvedly v soulad práva cizí, zejména římské, s domácím právem německým, a tím právě pojistila i zásadám tohoto práva platnosti i v oněch oborech práva, ve kterých, jako zejména v právu soukromém, recepce práva římského nabyla významu největšího. Když pak v stol. XVIII. nevolnictví lidu venkovského jest zrušeno, událostmi na sklonku téhož i ve stol. XIX. v politickém životě národův evropských se udávšími i šlechta namnoze pozbyla výjimečného svého postavení na poli práv, stala se právě ona městská práva nejdůležitějším základem nyní platného práva občanského.

Moderní právo něm., jak je nalézáme kodifikováno v zákonnících, platných nyní v nové říši Německé a zemích rakouských, k říši této dříve náleževších, není tedy ve všech oborech původem i celkovým rozvojem svým právem cistě národním. Avšak nehledě k tomu, že i přes recepci cizích práv samostatný národní rozvoj práva něm. nikdy naprosto přerušen nebyl, nemohla cizí ona práva, vzniklá za jiných poměrův společenských v jiných zemích i dobách, vyhovovati novým potřebám hospodářským národa něm., a zásady právní, těmito potřebami vyvolané, tvoří duševní vlastnictví národa toho a veledůležitou tedy součást moderního i v národním ohledu německého práva. Zákonníky obchodní i směnečné, zákonníky v oboru práva trestního vydané, četné zákony processní, jakož i nejdůležitější práce zákonodárná v nové říši Něm. podniknutá, totiž zákonník občanský pro říši Něm. z 1. čce 1896, jsou doklady i právo tvůrčí síly národa německého i nepřetržitosti rozvoje práva jeho na základech národních.

Z bohaté literatury něm. práva poukazujeme zejm. na spisy o dějích práva toho v nejnovější době vydané, kde se vyskytuje i přehled starší literatury. Jsou to: Schröder, Lehrbuch d. deutschen Rechtsgesch. (2. vyd., 1894); Brunner, Deutsche Rechtsgeschichte (I. sv. 1887, II. sv. 1892); Siegel, Deutsche Rechtsgeschichte (3. vyd., 1895); Hanel, Děje práva něm. (I., 1897); Heusler, Institutionen d. deutsch. Privatrechts (2 sv., 1885–86) a j. –l.^{[red 3]}

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V originále chybně vysazeno: obyvavatelstvo
2. V originále chybně vysazeno: zaměstknávají
3. Ve 28. dílu byl k heslu Německo uveřejněn doplněk, viz Německo (doplněk).