Ottův slovník naučný/Bach

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Bach
Autor: red., Karel Stecker, Karel Tůma, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 84–87. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bach
Související články ve Wikipedii:
Johann Sebastian Bach (2), Wilhelm Friedemann Bach (3), Carl Philipp Emanuel Bach (4), Johann Christoph Friedrich Bach (5), Johann Christian Bach (6), Alexander Bach (9)

Bach: 1) B. Gustav, český spisovatel († 28. led. 1883 v Praze jako offíciál finanční prokuratury), absolvoval studia právnická, načež maje značnější jmění žil v soukromí jednak v Praze, jednak na venkově. Později vstoupil do služeb státních a hojně zakoušel útrap pro české své smýšlení. Literatury účastnil se jednak rediguje humoristický časopis »Blesk«, jednak sbírkou Básní (v Praze 1868 a se změněnou obálkou 1871— 2), vydanou pod pseud. Budislav Třemšínský, jejíž čistý výnos věnován Národnímu divadlu. Sr. Urbánkův Věstník bibl. 1883 str. 193. red.

2) B. Johann Sebastian, jeden z největších umělců hudebních, nejgeniálnější skladatel prvé polovice 17. věku a nejznamenitější varhaník své doby, syn Jana Ambrosia B-a, nar. 21. března 1685 v Eisenachu. Osiřev ve svém 10. roce vychován byl svým starším bratrem Johannem Chrístophem, žákem Pachelbelovým; r. 1700—1703 byl alumnem v Luneburku. Roku 1703 stal se houslistou při dvor. kapele prince saskovýmarského, r. 1704 varhaníkem v Arnstadtu v Durynsku, odkudž v živém styku byl s proslulým varhaníkem hamburským D. Buxtehudem; r. 1707 byl varhaníkem při chrámě sv. Blasia v Mühlhausech. R. 1708 jmenován dvor. varhaníkem vévody výmarského, r. 1714 téhož dvorním koncertním mistrem. R. 1717 přesídlil se jako dvorní kapelník ke knížeti Leopoldu z Anhalt-Köthen, od r. 1723 až do své smrti byl varhaníkem a kantorem na Tomášské škole v Lipsku. R. 1736 stal se dvorním skladatelem krále saského. Ve stáří oslepl a zemřel v Lipsku 28. července 1750. Skladby B-ovy jsou vesměs mistrovskými díly a zasahují téměř ve všechna odvětví hudebního umění. B. žil ve přechodní době dvou různých stilů hudebních, polyfonního a homofonního; ze zvláštních stránek obou stilů dovedl těžiti měrou úžasnou. Díla jeho jsou mistrovské výtvory práce kontrapunktické; vedle toho však budí druhdy obdiv jeho svěží metodika, živá rhythmika, jakož i bohatost obratů harmonických. Církevní skladby B-ovy vyznačují se dramatičností a malebným líčením textu, kontrastujíce tak s čistě objektivní náladou a typickou formou starší školy Palestrinovy. Vedle toho proslul B. jako reformátor techniky klavírní vytvořiv vlastní methodiku klavírního úhozu a prstokladu. Počet děl B-ových jest ohromný; ze hlavních uvedeny buďtež: 500 církevních kantát, Pašije dle sv. Matouše a Jana, H-moll mše, Vánoční a velkonoční oratorium, skladby instrumentální, najmě klavírní a varhanní (praeludia a fugy, dosud nikým nepřekonané, fantasie, sonáty, toccaty atd.), koncerty, ouvertury, světoznámá díla Temperovaný klavír a Kunst der Fuge atd., atd. Obšírné životopisy B-ovy napsali Forkel (1802), Hilgenfeldt (1850), Spitta (1880) a j.

3) B. Wilhelm Friedemann (nazýván »Hallský« B.), nejnadanější, zároveň však nejnešťastnější ze synů předešlého, nar. r. 1710 ve Výmaru; vzdělání ve theorii a skladbě nabyl u otce a studoval po té v Lipsku práva. R. 1733 byl varhaníkem v Drážďanech, v l. 1747 až 1769 ředitelem hudby v Halle n. S., kteréhož místa pro nespořádaný život musil se vzdáti. Od té doby zdržoval se jako potulný umělec v různých městech; zemřel v Berlíně 1. čce 1784 v nejkrutější bídě, tělesně i duševně všecek sešlý. Byl prvým, jenž zaměstnával se myšlénkou vzkřísiti na jevišti klassickou tragédii řeckou, opatřenou rouchem hudebním.

4) B. Karl Philipp Emanuel, druhý ze synů J. S. B-a (zván »Berlínský« nebo »Hamburský«), nar. 14. března 1714 ve Výmaru; navštěvoval Tomášskou školu v Lipsku, později studoval práva tamže a ve Frankobrodě n. O. Od r. 1740 byl klavírním komorním virtuosem Bedřicha II. v Berlíně; po rozpuštění král. kapely r. 1767 opustil Berlín a nastoupil po Telemannovi jako ředitel chrámové hudby v Hamburku, kdež skonal 14. pros. 1788. Z děl jeho podnes velice cenný jest Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen ; dále napsal ke 200 skladeb klavírních, 52 koncertů, písně, kantáty, symfonie, pašije, oratoria a j. v.

5) B. Johann Christoph FriedrichBückeburský« B.), devátý ze synů J. S. B-a, nar. 21. čna 1732 v Lipsku. Opustiv záhy studia universitní věnoval se cele hudbě a stal se kapelníkem hr. Schaumburg-Lippe v Bückeburku, kdež zemřel 26. ledna 1795. Napsal klavírní koncerty, oratoria, motetta, kantátu Pygmalion, operu die Amerikanerin a j.

6) B. Johann Christian (zván »Milánský« nebo »Anglický«), jedenáctý a spolu nejmladší syn J. S. B-a, nar. r. 1735 v Lipsku, vychován po smrti otcově bratrem Emanuelem v Berlíně. R. 1754 byl varhaníkem při dómu v Miláně, r. 1759 kapelníkem královny anglické v Londýně, kdež veda život lehkovážný v lednu r. 1782 zemřel. Napsal skladby klavírní, mše, četné opery v italském slohu a j.

7) B. Friedrich Ernst Wilhelm, vnuk J. S. B-a a syn Jana Krištofa B-a, nar. 27. kv. 1759 v Bückeburku, odebral se r. 1772 vyzván strýcem Janem Kristiánem do Londýna, po jeho smrti pak do Paříže. Od r. 1792 byl královským pianistou v Berlíně a později učitelem synů Bedřicha Viléma III. Zemřel tamže 25. pros. 1845. Psal skladby klavírní, písně, kantáty a jiné, z nichž jen některé vydány tiskem. Str.

8) B. Johann August, právník německý (* 17. kv. 1721 v Hohendorfu u Pirny, † 6. pros. 1758). Roku 1745 stal se magistrem filosofické fakulty v Lipsku a na to soukromým docentem. Roku 1750 dosáhl hodnosti doktora práv a mimořádné professury právních starožitností, kterou nastoupil r. 1752. Téhož roku stal se mimořád. přísedícím konsistoře v Lipsku. Sepsal Historia iurisprudentiae Romanae (tamže, 1754, vyd. Stockmannem r. 1796 a Wenckem r. 1822); Traianus, sive de legibus Traiani Imp. commentarius (tam., 1747). Vydal Brissoniovo »De formulis et solennibus populi Romani verbis« (t., 1754) a J. J. Bergra »Oeconomia iuris« (t., 1755), pak menší spisy Xenofontovy r. 1749 a byl spolupracovníkem čas. »Unparteiische Critik iiber jur. Schriften« (1750—58). Spisy jeho vydal Klotzius (Opuscula ad hist. et iurisprud. spectantia, 1767) a lat. básně jeho Stockmann r. 1787.

9) B. Alexander, JUDr., ministr rakouský. Nar. 4. ledna 1813 v Loosdorfě v Doln. Rakousích, záhy přišel do Vídně, kdež otec jeho Michal, dotud justiciár, r. 1820 stal se dvorním a soudním advokátem. Pečlivě byv vychován a obdařen nevšední bystrostí i pamětí studoval zde B. s výborným úspěchem vědy právní a dosáhl již ve 24. roce svém hodnosti doktorské. Daleké cesty po východní a západní Evropě, na kterých hleděl seznamovati se s vynikajícími muži doby své, rozšířily prospěšně obzor názorův jeho. Vracel se do Rakouska jako rozhodný stoupenec pokroku, odhodlaný spolupracovati k tomu, aby monarchie rakouská byla omlazena zřízením svobodným na způsob belgického neb anglického. Snahám těm klestil průchod především v právnicko-čtenářském spolku vídeňském (založeném r. 1842), kdež soustřeďoval se dosti četný kruh mladých, horlivých právníkův, rovněž nespokojených se stavem nesvobodného Rakouska; pod rouškou vědecké zábavy pěstovány tu rozpravy politické, v nichž vedlé Mühlfelda, Sommarugy, Würtha, Hyea, Wildnera a j. vynikal smělostí myšlének B., jenž převzal po otci († 20. prosince 1843) advokátní jeho kancelář. Když obrat dříve všeho nadání výbuchem revoluce francouzské (24. února 1848) přikvačil, populární vídeňský advokát B. vskutku byl jedním z prvních pionérů, kdož způsobili ve Vídni prudký výbuch pod nohama všemohoucího ministra Metternicha. V bytě B-ově (ve třídě Singerovské) sepisovala se první ona petice ke stavům dolnorakouským náhodou právě svolaným, v níž měšťanstvo vídeňské žádalo netoliko zrušení censury a tedy svobodu tisku a slova, netoliko veřejnost soudního jednání, ale i svolání vyslanců všech stavovských sněmů ze zemí německých, slovanských a italských, aby v pospolitém sněmu povolovali daně a dělali zákony pro říši. — Nescházelo mezi přátely B-ovými, shromažďujícími se v těch dnech (4. až 9. března 1848) k redakci této adressy, na přímluvcích pro splynutí Rakouska s Německem povstávajícím za národní jednotu všech Němcův a pro podání ruky Maďarům v jejich snaze po neodvislosti státní. Obému opíral se B. co nejrozhodněji: »Proti německonárodním snahám musí se míti Rakousko právě tak na pozoru jako proti snahám maďarským; těžník monarchie nespočívá ani ve Frankfurtě ani v Pešti. Cílem naším musí býti: Rakousko přetvořené ve scentralisovaný, demokratickou ústavou zpevněný stát jednotný.« Zvítěziv s náhledem svým získal pro adressu svou v kruzích měšťanstva i studentstva hojnost podpisů, načež ji dne 11. března s deputací měšťanů podal výboru stavů dolnorakouských. Od té chvíle byl nejodvážnějším agitátorem a podněcovatelem vznětlivého lidu. Cokoliv demagogův tehda hýbalo zástupy, sotva který znal mocněji působiti v lid nad výmluvného B-a. On dráždí jeho netrpělivost vůči otálejícímu dvoru, jitří jeho nedůvěru v sliby z nouze dávané, varuje, aby se nedal lid odbyti žádnými lichými splátkami, a dohnav tak zbouřené zástupy ke bránám hradu vniká k ministrům a osobnostem u dvora rozhodujícím, aby jim ukazoval na to vzbouřené množství a vystrašoval z nich ústupky. Dne 13. března již teče krev občanská, a B. mluví k lidu slovy Dantonovými, že nelze nadíti se polepšení ode dávných utiskatelů lidu, pročež žádá si revoluce ve velkém slohu. Metternich a Sedlnický jsou svrženi, vojsko nesmí střílet, zbrojnice se otevřela měšťanům a studentům, ale B. vede 14. března nové zástupy proti hradu císařskému, vniká v čele deputace do vnitř chtěje býti vpuštěn k císaři a neustupuje až před tasenou zbraní dvorní stráže. Neúnavnému tomuto úsilí konečné podléhá poslední odpor, a k radě Kolovratově povoluje Ferdinand Dobrotivý dne 15. března svobodu tisku, národní obranu a svolání vyslanců všech stavů zemských. B. vítězoslaví s lidem a jest miláčkem demokracie vídeňské, která nemá ani tušení, jaká proměna se zatím téhož dne byla udala s červeným demokratem. Teprv později vyšlo na jevo, kterak měl B. dne 15. března o 4. hod. odpolední soukromé slyšení u arcivévodkyně Žofie. — Od onoho dne B. stal se jiným člověkem; nevídáno ho odtud již nikdy v řadách buřičův, nýbrž spíše v řadách konejšitelův; ale přechod ten jest ovšem opatrně kryt a odstiňován. Již dne 18. března spisuje program prozatímního výboru měšťanů, v němž horlí za zlepšení obecního zřízení, za úlevu roboty, za opravu berního systému, za svobodu vyznání, za lepší školství a za veřejné i ústní jednání soudní: ale všeho toho chce se domáhati nikoli cestou revoluční, nýbrž cestou »zákonné opravy«. Když v právn.-čten. spolku vzplanula otázka frankfurtismu a s tou otázka, má-li se Rakousko změnit ve stát spolkový nebo ve spolek států, B. rozhodně zápasil za jednotu Rakouska, ano již uklouzla mu i pochybnost, »může-li se Rakousko udržeti pohromadě jinak, kromě osvíceným — absolutismem?« Za nové prudké bouře dne 15. května barrikádníci vídeňští marně ohlíželi se po »miláčku lidu«. B. omluvil se chorobou a nevystoupil z ústraní až dne 27. června, kdy promluvil k voličům VII. okresu vídeňského (Mariahilf) ucházeje se o mandát poslanecký pro říšský sněm. V kandidátní té řeči mistrně snoubil rázná hesla doby se svým umírněným stanoviskem. Vyslovil se pro pokrok, »pro celý a rozhodný pokrok, ale bez překoty« pro svobodné demokratické Rakousko, »které však se zřetelem na zvláštní svou povahu toliko ve federaci nalézti může záruky svého trvání«. Nezbytnost federačního zřízení dokládal dějinami rakouskými, které ukazují, jak všechny centralisační pokusy pro Rakousko osudně končívaly, spolu vysvětloval, jak centralisace může se hoditi pro jednonárodní stát francouzský, ale nikoli pro opačné poměry Rakouska. Konečně přísahal, že zůstane svobodomyslným až do hrobu. Byl jednohlasně zvolen, ale nevkročil do sněmu říšského dne 19. července jako poslanec, nýbrž jako — ministr. Neboť když po pádu Pillersdorfova kabinetu (8. čce) arcivévoda Jan vyzval všemohoucí tehda »výbor bezpečnosti«, aby mu byli označeni kandidáti ministerstva, kteří by se těšili největší důvěře lidu, odporučen mu vedle barona Doblhoffa k přímluvě radikálního listu »Constitution« též advokát dr. B. Dnem 18. července bylo nové ministerstvo Wessenberg-Doblhoffovo sestaveno a B-ovi svěřeno v něm ministerium spravedlnosti. Vřelý potlesk krajní levice vítal vstupujícího ministra B-a, který hned v téže schůzi hleděl se zalíbiti veřejnosti oslňující, později (v Kroměříži Riegrem) trpce mu vyčtenou průpovědí. Že »majestátnost zastupitelstva národního jest tak posvátnou, jako majestátnost trůnu«. Avšak za nedlouho němečtí demokraté poznávali, že v B-ovi nadobro skiamali se; touž měrou, jak oni pracovali pro myšlénku velkoněmeckou a pro Kossutha, jakou dále revoluční »výbor bezpečnosti« hleděl k sobě potrhnouti veškeru skutečnou moc vládní ve Vídni, touž měrou B., řídící a oduševňující celé ministerstvo, oddaloval se v zájmu dynastie, Rakouska i autority vládní od levice nalézaje ve všech těch příčinách mocnou podporu u slovanské pravice, aniž potřeboval odvděčovati se jí něčím bytelnějším než zdánlivou náklonností k principu ústavnímu, k myšlénce rovnoprávnosti národní a k federaci. Sílen mocnou podporou většiny parlamentární B. čelil čím dále tím pevněji nárokům vídeňské ochlokracie. Kam B. zatím dospěl, dosti záhy měli zkusiti právě národové neněmečtí. Propukla revoluce říjnová ve Vídni, ministerstvo rozprášeno a B. přestrojen za sluhu s těží utekl dne 7. října před pomstou zuřivé chátry do vojenského ležení hr. Auersperga, načež zmizel. Až po měsíci objevil se pod cizím jménem v Praze a pobyv zde nějaký den na důvěrných poradách s některými poslanci českými chvátal za císařským dvorem do Olomouce, kamž jej kníže Felix Schwarzenberg, sestavující nové ministerstvo, snažně zval vida v něm sílu tím časem nutně potřebnou. Nabídl mu opět ministerstvo spravedlnosti, což B. dne 7. listop. přijal. Byl jediným nešlechticem v aristokratickém tom ministerstvě Schwarzenberg-Stadionově, které připravilo změnu na trůně (2. prosince 1848), načež dnem 7. března 1849 provedlo dávno chystaný osudný převrat státní rozehnavši ústavodárný sněm kroměřížský. B. jako ministr vnitra a policie (od 28. července 1849) vždy ještě dovedl mýliti veřejnost aspoň o své povaze dávaje o sobě šířiti pověsti, jako by byl pořád ještě tím starým demokratem a liberálem, který, seč jest, odolává proudům reakčním, který prý nepřijal nabízeného mu řádu Leopoldova a čelí německému aristokratu kn. Schwarzenbergovi. Aby pak Slované neviděli v něm germanisátora, vydal veřejný oběžník k zeměsprávcům, v němž jim »kladl na srdce, aby rovnoprávnost všech kmenů ve skutečnou platnost byla uvedena«. Jistému spisovateli českému poděkoval za poslaný výtisk české knihy přípisem českým, v němž ujišťoval, že se pilně učí česky a že »pokládá za povinnost svého úřadu, pomáhati upřímně k žádoucímu výkvětu jazyka slovanského«. Podobnými prostředky dovedl odvraceti ostražitost unavených národův od svých stop, másti a rozptylovati šiky opposičních stran; ale Havlíček záhy prohlédl hru i hráče; vytkl již 19. června 1850 B-ovi pokrytecké jednání napsav o něm ve »Slovanu«: »Nám velmi mnoho záleží na tom, aby obecenstvo naše dobré ponětí mělo o panu ministru B-ovi, který umí tak liberálně mluviti a tak krásně psáti ve svých instrukcích, jenžto ale zcela jinak jedná; který se umí nechat představovati tak, jako by on sám byl ještě poslední hráz proti absolutismu, ale jenžto jest právě nejschopnějším a nejpotřebnějším nástrojem k nenáhlému obmezování všech konstitučních práv. Věru! mnoho se proměnilo od té doby, co p. dr. B. táhl na koni proti císařskému hradu ve Vídni, až do nynějška, kdežto tentýž p. Bach co veliký vezír vládne vojensky nad větší polovicí nešťastného Rakouska.« B. poznával odtud v Havlíčkovi nejvážnějšího nepřítele svého, kterého když nemohl porušiti, konečně násilím se zbavil potlačiv mu v létě r. 1851 »Slovana«, načež v prosinci t. r. beze všeho odsouzení dal Havlíčka internovati na léta do Tyrol. Několik dnův po této násilnosti proklamací z 31. prosince 1851 zrušena jest »nedotknutelná« ústava i se základními právy (mezi nimi také rovnoprávnost národní) a obnoven již nepokrytě čirý absolutism. Všechen politický život přestal, neodvislost soudců podlomena krutým terrorismem s hora, němčina opanovala jako jediný úřední jazyk všech c. k. úfadův a soudů po veškeré říši, školství poněmčováno, obecní samospráva zničena, všechny spolky a časopisy jen poněkud národní potlačeny, všeliká upomínka na svéprávnost historíckopolitických individualit vyhlazována (tak patentem z 21. února 1852 i řízení posud stávajících stavovských výborů zemských vzneseno na příslušná c. k. místodržitelství); B. požívaje podpory hierarchie i vysokých kruhů vojenských, byl na vrchole své moci neobmezené, kteréž nedovedl pohříchu užívati na prospěch říše. A odtud šla cesta dolů. Stará pravda, že vláda nejlibovolnější jest též vládou nejdražší, počala se ohlašovati mocí nezdolnou. Zjištěno, že během 12 let vlády B-ovy zvýšeny daně přímé o 143 %, daně nepřímé o 120 %. Přirážkami všeho druhu vybráno o 800 millionů daní více než v předešlém desítiletí, prodáno za více než 100 millionů korunních statků (hlavně českých a moravských), naděláno přes 1300 millionů dluhův, a přece stále rostl schodek v pokladnách státních. Úvěr Rakouska byl podkopán. Válkou východní r. 1857 nadešla latentní krise. Jakkoli hrobové ticho vládlo, postarala se zejména emigrace maďarská, aby cizině vylíčila, co se v nitru děje. Vedle Maďarů zejména Čechové zakoušeli nejhorších trýzní, ano byli vládní germanisací ohroženi ještě nepoměrně nebezpečněji než Maďaři. B. počínal pozbývati své bývalé sebedůvěry a smělosti. Ruka jeho ve zlé předtuše počala se chvěti. Dnes učinil malý ústupek obecné nespokojenosti, zítra hlásal, že v ničem neustoupí od směru posavadního. Tak zastihla zabředující B-ův absolutismus r. 1859 válka italská. Zoufalost národů dosáhla takové výše, že obecná v nich panovala touha, aby Rakousko na bojištích prohrálo. »Dříve nebude lépe,« znělo přesvědčení všech. A tak se stalo. Porážkou u Solferina dostal B. smrtelnou ránu, systém domýšlivé libovůle připravil Rakousku ponížení. Neodvratně byl podán důkaz, že Rakousko nemůže býti ovládáno bez spoluúčastenství národův, a proto musil B. dne 26. srpna 1859 »požádati« za své propuštění. Dáno mu ve formě nejlichotivější a poslán jako vyslanec Rakouska ke dvoru papežskému. Tak opouštěl zdoben velkořádem Leopoldovým a povýšen na barona B. po jedenáctileté veřejné činnosti Rakousko zůstavuje odstrašující příklad politické bezcharakternosti, která prospěchu svému obětuje všechno. V Římě prodlel jako vyslanec do r. 1868, pak ještě do pádu světského panství papežského jako pensista, načež vrátil se do Vídně, kdež dosud, zapomenut, přebývá. Životopisná data viz: Reschauer, Geschichte d. Wiener Revolution; Politische Charaktere in Oesterreich (Lipsko, 1850.); Alexander Bach. Politisches Charakterbild (Lipsko, 1850); Helfert, Geschichte Oesterreichs III.; Springer, Geschischte Oesterreichs 2 sv.; Wurzbach, Biogr. Lexicon. KT.

10) B. Friedrich, českoněmecký básník a lékař (* 1817 v Král. Hradci — † 1865). Studoval v Praze, kamž s rodiči r. 1824 přesídlil, na akad. gymnasiu pod Jos. Jungmannem, který poznav záhy jeho básnické nadání snažil se s jinými jej roznítiti pro literaturu českou. Dozvukem těchto snah byly Básně ve »Květech« 1843. Vlivem Alf. Meissnera, M. Hartmanna a j. přestoupil však B. záhy k literatuře něm. a vydal již 1839 sbírku romantických básní Die Sensitiven (v Lipsku), které značně rozmnoženy vyšly po druhé 1847 pod názvem Gedichte (v Lipsku). Od té doby zaměstnán jsa prakticky v Banátě, později v Režici, co lékař B. umlkl. Zemřel ve Vršci.

11) B. Otto, něm. skladatel, nar. 1833 ve Vídni. Vyšed ze školy Sechterovy obrátil na sebe pozornost různými symfoniemi, hudbou komorní a zpěvy. Byl zprvu učitelem na vídeňské konservatoři, r. 1866 stal se divadelním kapelníkem v Augšpurce, kdež tak vynikl, že již roku 1868 byl povolán jako ředitel Mozartea do Solnohradu. Od r. 1880 jest ředitelem kůru při votivním chrámu ve Vídni. Jest zvláště výtečným dirigentem, ale také jeho opery, Sardanapal, Die Liebesprobe a Lenore provozovány s pěkným úspěchem; za veliký smyčcový kvartett dostal první cenu společnosti sv. Cecilie v Bordeaux.