Ottův slovník naučný/Magdeburské právo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Magdeburské právo
Autor: Jan Jaromír Hanel
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. s. 593–594. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Magdeburské právo

Magdeburské právo náleží k nejdůležitějším i nejzajímavějším městským právům německým, v nichž přišly k platnosti zásady saského práva, jak je nalézáme vylíčené v t. zv. Saském zrcadle (v. t.), pokud pro poměry městské byly vhodny. Formální základ m-ho p-va tvoří výsada, kterouž udělil městu magdeburský arcibiskup Wichmann r. 1188. Výsada tato byla později od císařů i od arcibiskupů magdeburských potvrzována i valně rozmnožována. Nejdůležitější z pozdějších těchto výsad jsou výsady z l. 1292, 1323, 1424 i 1431. Hlavně však vyvíjelo se m. p. svéprávní činností městského soudu magdeburského (šefní stolice), kterýž udílel jednak městům, na právu jeho osazeným, podrobné zprávy o zásadách práva svého, jednak poskytoval jim právní naučení v důležitějšich případech, kdykoli za ně byl požádán, jednak konečně nálezy svými rozhodoval rozepře, od soudů měst takových rozhodnuté, kdykoliv jedna ze sporných stran nálezem původně vyneseným spokojena nebyla a odvolala se k soudu magdeburskému jako k t. zv. vrchnímu dvoru soudnímu. M. p. rozšířilo se nejdříve ve Slezsku, kde již r. 1211 městu Zl. Hoře (Goldberg) uděleno jest k žádosti vév. Jindřicha I. V l. 1261 a 1295 uděleno bylo m. p. městu Vratislavi a odtud šířilo se rychle na východ i na západ (Chlum, 1388; Svídnice, 1363; Hally, 1364 a j.). Již v pol. XIII. stol. sepisovány jsou též práce soukromé, vyličující zásady m-ho p-va a vykládající je zejména poukazy k praxi šefní stolice magdeburské, k t. zv. Saskému zrcadlu a příbuzným sbírkám; vedle toho pořizovány jsou i všelijak uspořádané sbírky nálezů (ortelů) magdeburských. Mezi těmito pracemi o m-m p-vě jsou nejdůležitější tak zv. Magdebursko-Vratislavské šefní právo (Magdeburg-Breslauer Schöffenrecht; vyd. Laband r. 1863), jež sepsáno as v pol. XIV. stol. ve Vratislavi a vyličuje v soustavném pořádku m. p., jakož tam bylo v platnosti, dále t. zv. Saské právo vikpildní (Sachs. Weichbildrecht) sepsané koncem XIV. nebo poč. XV. stol. i překládané často na jazyk latinský, český i polský. – M. p. rozšířilo se ve valné většině měst ostfálských, braniborských, míšenských, lužických, slezských, v řádových zemích pruských, v král. Polském, v Čechách i na Moravě. Ano v XV. i XVI. stol. přijato m. p. i ve městech litevských a na Ukrajině. Mezi městy na m. p. osazenými stala se četná města opět vrchními soudními dvory pro menší města vůkolní i šířila v nich platnost práva svého mateřského. Takovými vrchními soudy byly zejm. Vratislav, Krakov, Toruň, Chlum, Lehnice, Ratiboř, Svídnice, Olomúc, Lvov a j., a i tu vznikaly rozmanité sbírky m-ho p-va spisované i jazykem národním svého území, čímž nabylo m. p. začasté povahy jakéhos práva zemského.

V Čechách i na Moravě šířilo se m. p. hlavně v sev. i sev.-vých. městech českých i sev. moravských; tak obdařil již ok. r. 1210 markrabě moravský Vladislav založené jím město Freudenthal (Bruntál) m-kým p-vem, záhy pak udělil totéž právo i městu Olomúci a do pol. XIII. stol. požíval m-ho p-va již značný počet měst v Čechách i na Moravě. Hlavními podporovateli práva toho byli v Čechách král Přemysl II., na Moravě vrstevník jeho biskup Bruno Olomúcký. I na Malé Straně platilo v Praze již ve XIII. stol. m. p. Jako vrchní dvory soudní pro města, v nichž magdeburské práho pagdeburské práva užíváno, ustálil se v Čechách jednak soud m. Kr. Hradce, kterýž však význam ten měl pouze do pol. XVI. stol., obzvláště však městský soud v Litoměřicích, který již ve XIV. stol. uznával se obecně za vrchní dvůr soudní m-ho p-va. R. 1387 pak stanovil král Václav IV. všeobecně, že veškerá města v král. Českém, kteráž se řídí m-kým p-vem, mají se na dále odvolávati i za naučením bráti výhradně k soudu kmetů v Litoměřicích. Na Moravě nabyl podobného významu jako vrchní soudní dvůr m-ho p-va městský soud v Olomúci, kamž dle nařízení markraběte Jana z r. 1352 veškerá místa moravská m-kým p-vem se spravující obraceti měla se za naučením. Olomúc sama pak až do pol. XVI. st. táhla se k soudu m. Vratislavi jako k svému mateřskému soudu. Když pak kr. Ferdinandem I. r. 1548 v Praze královská komora nad appellacími zřízena, přestala záhy odvolávání se k soudu litoměřickému i do Olomúce, ač zřízení to nedotýkalo se platnosti m-ho p-va. Avšak za Maximiliána II. naléhali stavové zemští vždy častěji, aby práva tato byla vyzdvižena, a na sněmě obecném, konaném za přítomnosti kr. Rudolfa II. v l. 1609 až 1610, ustanoveno konečně, aby veškeré užívání m-kých práv naprosto přestalo a na jeho místo vstoupilo právo pražské; pouze rozepře dle práv oněch zašlé mohly dle téhož práva býti dovedeny ke konci. Na Moravě pak působnost m-ho p-va v XVII. st. taktéž vždy více se zužovala, až konečně i tuto resolucí ze dne 30. kv. 1680 pražské právo městské prohlášeno za podpůrný pramen moravského Obnoveného zřízení zemského a tím i zde platnost m-ho p-va naprosto zrušena. – Z bohaté literatury o m-m p-vě srv.: Gaupp, Das alte Magdeburgische u. Hallische Recht (1826); Franklin, Magdeburger Weisthümer für Breslau (1856); Laland, Das Magdeb.-Breslauer syst. Schöffenrecht (1863); o rozšíření m-ho p-va v Čechách i na Moravě: Hanel, O vlivu práva německého v Čechách i na Moravě (1874; str. 23 a násl. a 58 a násl.); Prasek, Organisace m-kých práv na sev. Moravě a v rak. Slezsku (1900). –l.