Ottův slovník naučný/Mozart

Ottův slovník naučný
Mozarabové	Mozart	Mozartova

Údaje o textu
Titulek:	Mozart
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 799–801. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Související:	Autor:Wolfgang Amadeus Mozart
Heslo ve Wikipedii: Wolfgang Amadeus Mozart

Mozart Johann Chrysostomus Wolfgang Amadeus, z nejslavnějších hudebních skladatelů něm. (* 27. led. 1756 v Salcpurku – † 5. pros. 1791 ve Vídni). Jeho otec, Leopold M. (1719–1787), dvorní hudebník při arcibisk. kapele v Salcpurku, sám dobrý skladatel a učitel hudby, poznal záhy mimořádné nadání svého syna a ujal se s veškerou péčí hudebního vzdělání malého Wolfganga, který v šesti letech a dříve ještě, než dovedl pořádně psáti noty, začínal komponovati a improvisovati malé kousky na klavír; pročež otec rozhodl se podniknouti s ním a jeho sestrou uměleckou cestu. R. 1762 odjeli tedy do Mnichova, kde obě děti setkaly se s velikým úspěchem; neméně ve Vídni, kde hrály u dvora císařského. Po svém návratu do Salcpurku naučil se malý M. rychle na varhany a na housle, načež r. 1763 odebrali se malí virtuosové s otcem přes Bavorsko, rýnské provincie a Nízozemsko do Francie. V Paříži vydány tehda první M-ovy skladby, sonáty pro klavír. Z Francie odebrala se rodina M-ova r. 1764 do Londýna, kde M. komponoval nových šest sonát klavírních, věnovaných královně, následujícího pak roku do Hollandska; M. psal zde opět klavírní sonáty později věnované princi v. Nassau-Weilburg. Teprv r. 1766 vrátila se rodina přes Paříž, Lyon a Švýcarsko do Salcpurku. Při všech koncertech na této cestě pořádaných M. vzbuzoval největší obdiv svými improvisacemi a přednesem vlastních skladeb. Po svém návratu oddal se M. pod přísným, avšak moudrým vedením otcovým pilným studiím hudebním, zvláště komposici, a studoval skladby E. Bacha, Hasseho a Haendela. Koncem r. 1767 M. osobně ve Vídni dirigoval svoje Te Deum a operettu Bastien a Bastienne. Na rozkaz Josefa II. komponoval hudbu ke komické opeře La Finta semplice. R. 1769 jmenován M. koncertním mistrem v Salcpurku (ač teprv později dostával služné 12 zl. 30 kr. měsíčně) a podnikl s otcem koncem téhož roku a zač. 1770 cestu do Italie. Cesta tato, při níž M. zastavoval se ve všech větších městech italských až po Neapol, byla nepřetržitou řadou triumfů. V Miláně napsal operu Mitridate, jež byla tu provozována 20krát po sobě. Potom bylo mu uloženo od císařovny Marie Terezie napsati k poctě zasnoubení arcivévody Ferdinanda v Miláně r. 1771 slavnostní kantátu Ascanio in Alba; načež pro karnevál milánský napsal operu Lucio Silla. Obé setkalo se s nevšedním úspěchem, rovněž i dram. serenáda Il Sogno di Scipione (1772, k uvedení arcib. Jeronyma v Salcpurku). V téže době komponoval několik symfonií a kvartett, r. 1773 koncert pro dvoje housle, mše, serenádu, šest kvartett, kvintetto, koncert pro piano; r. 1774 dvě mše, čtyři symfonie, dvě serenády a jiné menší skladby. Při pobytu v Mnichově r. 1775 M. složil operu La finta giardiniera, dvě mše, serenádu Il re pastore pro Salcpurk, pět koncertů pro housle a j. Léta 1776 a 1777 výhradně věnována jsou činnosti skladatelské a to ve všech možných oborech; z bohatého seznamu těch let uvádíme vedle oratoria La Betulia liberata pět mší, offertorium, šest sonát a tři koncerty pro piano, sedmnáct skladeb pro varhany a několik skladeb pro nástroje dechové, mimo jiné koncert pro hoboj. Přes usilovnou tu činnost skladatelskou M-ovi hmotně nevedlo se dobře. R. 1777 M. podnikl novou cestu, tentokráte ve průvodu matky, do Mnichova, Augšpurku, Mannheimu a do Paříže, jež mu však nepřinesla úspěchu hmotného. V Paříži musil se dokonce protloukati hodinami, a když 3. července 1778 zemřela mu tam matka, vrátil se do Salcpurku v červnu 1779. Zde zaujal dřívější své místo koncertního mistra a organisty za podmínek poněkud příznivějších a zůstal tu až do konce r. 1780; napsal v tom čase operu Zayde, dvě mše, Kyrie, dvě symfonie, sonáty pro piano a varhany, orchestrální hudbu k heroickému dramatu Král Thamos a j. Odejel pak do Mnichova, kde r. 1781, v lednu, operou Idomeneo (text od Giamb. Varesco), jež přijata byla s nadšením, zahájil slavnou řadu svých děl dramatických. Potom vystoupil ze služeb arcibiskupa salcpurského, který nedůstojně s ním zacházel, a usadil se ve Vídni, kde pod ochranou císaře Josefa II. oddal se skladbě hudební. Opera Únos ze Serailu (text od Bretznera), komponovaná r. 1781, provozována r. 1782 s neobyčejným úspěchem i přes úklady italských zpěvákův, a jméno M-ovo teď teprve stalo se slavným. Hned po Vídni opera tato provozována i v Praze. Dne 16. srpna 1782 oženil se M. s Konstancí Weberovou, s níž nehledě ke stálým nesnázím peněžním žil ve sňatku velice šťastném. S touto svojí mladou chotí navštívil r. 1783 Salcpurk a začal tam komponovati operu Ľ oca del Cairo (text od Varesca); tamže provedena nová mše M-ova, po té pak ve Vídni opera Lo sposo deluso. R. 1785 M. napsal operu Davide penitente a šest kvartett věnovaných Haydnovi. Císař Josef II., který dával přednost hudbě italské, zanedbával M-a, a teprv na přímluvu hraběnky Thunové a knížete Cobentzela dávána při dvoře opera Únos ze Serailu a M-ovi vykázáno služné ročních 800 zl. R. 1786 dávána v Schönbrunně malá opera Divadelní ředitel, načež následovala Le nozze di Figaro, Figarova svatba, dle Beaumarchaisova Le mariage de Figaro od Daponte, komponovaná v šesti nedělích na rozkaz cís. Josefa II. Při prvním provedení opery zpívali italští zpěváci, chtíce operu psanou proti dosavadním tradicím zničiti, zúmysla tak špatně, že M. ještě při samém představení musil žádati císaře za ochranu svého díla. Představení druhé bylo sice lepší, ale přes to byla opera zatlačena Martinovou »Una cosa rara«. Za to v Praze měla »Svatba Figarova«, provozovaná společností Bondiniho, úspěch takový, že M. slíbil napsati pro Prahu nejbližší svoji operu. M. při svém tehdejším pobytu v Praze byl tu přijat s velikým nadšením a dva koncerty jeho měly tu nevídaný úspěch. Násl. roku 1787 dne 29. října dávána tu za přítomnosti M-ovy slíbená opera Don Juan (text od Daponte), kterou nadšení Pražanů pro M-a teprve se stupňovalo. Úspěch byl úplný, ba neslýchaný v hudebních annálech. V květnu 1788 dávána opera i ve Vídni, ale za podmínek docela rozdílných, jak co do interpretace, tak co do porozumění obecenstva, tak že byla zatlačena operou Salieriho »Axur«. – Hmotné postavení M-ovo ani těmito úspěchy se nepolepšilo valně a M. nalézal útěchy jen v práci, které se oddával s horlivostí neobyčejnou. R. 1788 psal svoje poslední tři symfonie a mnoho skladeb komponovaných pod dojmem děl S. Bacha, jejž zbožňoval. Téhož roku a r. 1790 řídil provedeni oratorií Händelových, jež umožnil bohatý maecenáš hudební baron Van Swieten, a provozována opera buffa Cosi fan tutte. Nabízené místo kapelníka při dvoře berlínském M. nepřijal, neboť nemohl se odhodlati opustiti Vídeň a »svého dobrého císaře«, a vrátil se raději z Berlína do Rakouska. Koncert na této cestě zpáteční v Lipsku pořádaný setkal se s úspěchem jen nepatrným. Ve Vídni však jeho příchylnost nebyla náležitě oceněna, nedosáhl ani druhého kapelnického místa u dvora a stal se tedy příručím kapelníka u sv. Štěpána, když úmrtím císaře Josefa II. byl zbaven i tohoto svého, byť nepříliš nadšeného příznivce. Postavení M-ovo bylo čím dále tím horší a usilovná práce podrývala jeho zdraví. Ze skladeb do tohoto času spadajících uvádíme proslulé Ave verum. R. 1791 složil M. pro divadlo Schikanederovo operu Kouzelná flétna, ke které Schikaneder sám napsal text s tendencí svobodnozednářskou. M. sám byl horlivým svobodným zednářem. Zbankrotělý Schikaneder operou pomohl si na nohy, ale k M-ovi za to nepěkně se zachoval; nejen že nedal mu honoráře, ale ani nedodržel slibu, že partitury neopíše. Zatím co pracoval M. o »Kouzelné flétně« – v červnu 1791 – dostavil se k němu cizinec žádaje, aby napsal requiem pro osobu, která chce zůstati neznámou, za honorář 100 dukátů. M. dal se ihned do práce, kterou však přerušil a odebral se znova do Prahy na žádost českých stavů a napsal zde v 18 dnech ke korunovaci Leopolda II. za krále českého operu La clemenza di Tito na slova Metastasiova. Po návratu do Vídně byla dokončena Kouzelná flétna, načež chtěl M. dostáti danému slovu a dokončiti také Requiem, přes nevalné své zdraví. Vedle choroby plicní byl ještě stižen nemocí nervovou. Myšlénka na Requiem neustále jej pronásledovala, ale k dokončení jeho už nedošlo. Zemřelť 5. prosince r. 1791 a pochován ve společné šachtě chudých, tak že nikdo nezná přesně místa, kde uloženy kosti největšího z hudebních skladatelů. Teprv 5. pros. 1859 město Vídeň postavilo pomník tam, kde bývala společná šachta. Vdova M-ova, jíž císař Leopold II. povolil pensi 260 zl., provdala se r. 1809 za dán. stát. radu Jiřího Mik. v. Nissen, biografa M-ova, ovdověla r. 1826 podruhé a zemřela r. 1842 v Salcpurku.

Starší syn M-ův Karel (1784–1859) byl v Miláně berním úředníkem, mladší Wolfgang Amadeus (1791–1844) vzdělal se hudebně u Neukomma a Albrechtsbergera, odebral se r. 1808 do Haliče, kde byl soukromým učitelem hudby; r. 1823 stal se ve Lvově kapelníkem. Zemřel v Karlových Varech. Skladby jeho, klavírní koncerty, kvartetta, sonáty a j., nemají valného významu. Srv. Jos. Fischer, W. A. M., Karlovy Vary 1888. – Ku poctě M-ově založeno několik nadací pro stipendia hud. umělcům, jako v Salcpurku, Frankfurtě n. M. a j. Zvláštní spolek M-ův r. 1892 v Düsseldorfě založený podporuje Mozarteum v Salcpurku, jež vydržuje veřejnou školu »Mozarteum« a snaží se založiti archiv M-ův. Z četných podobizen M-ových nejlepší je Tischbeinova z r. 1778. Pomníky byly postaveny M-ovi ve Výmaru (1799), v Salcpurku (1842, od Schwanthalera), ve Vídni (1896, od Tilgnera). Jako člověk byl M. neobyčejně dobrotivý, ba naivní, veselý, upřímný a laskavý. Každému ochotně pomáhal a vůči svým šťastnějším soudruhům v umění neznal závisti. I vědecky byl M. vzdělán, zvláště mathematiku pěstoval se zálibou a vedle své mateřštiny mluvil anglicky, italsky a francouzsky. Listy jeho prozrazují ducha i jinak bystrého a myslícího. Zanechal celkem 626 děl a to 20 mší, 8 litanií a nešpor, 40 offertorií, hymnů a jiných zpěvů duchovních, 17 varh. sonát, 10 kantát s průvodem varhan, 23 opery, přes 100 arií s průvodem orchestru a klavíru, 23 kánonů pro 2–12 hlasů, 22 klav. sonát, přes 50 jiných klav. kusů, 11 trií, kvartett atd. s klavírem, 48 skladeb komorních pro smyčcové nástroje, 49 symfonií, asi 100 menších skladeb pro orchestr a 55 koncertů, to vše v krátkém žití 35 let.

Základní rys M-ovy bytosti, který je příčinou tak vynikajícího postavení M-ova v hudbě, jest zejména jeho neobyčejná vroucnost a citovost. M. »komponoval tak, jak se psávají dopisy«, praví o něm naivně jeho choť Konstancie. Rys ten jevil se u M. velmi záhy a ovládá nejen celý jeho život, ale zejména jeho díla. M. setkával se s úspěchem znamenitým sice ve všech oborech hudby, ve kterých působil – a ve všech byl činný – ale největší a epochální jeho význam tkví především v opeře. Neunavnou činností osvojil si M. záhy všecken tehdejší formalismus opery italské, ale oduševnil jej pak svou vlastní bohatou a hlubokou vniterností k živoucímu organismu, tak že opera jeho bije tepem svěžího, soudobého života. Tím stal se M. zakladatelem nové školy, tak že všickni jeho nástupci, kteří psali pro jeviště, jsou více méně jeho žáky. Důležitost orchestru, symfonický jeho charakter, opovrhování konvencionální formou týkající se délky a stavby arií, přesný a dokonalý výraz dramatický, jasná harmonie, nadbytek a čistota melodie, to vše začínalo sice býti zřejmým již v prvních pokusech operních, jako Bastien a Bastienne, La finta semplice, ostřeji ještě v Mitridate, Lucio Silia a La finta giardiniera, ale první dílo, v němž uměleckohistorický význam M-ův jako skladatele dramatického jest nepopíratelný, jest opera Idomeneo. Sic také Idomeneo stojí celkem na základě staré ital. opery serie, ale přese všecky koncesse umění zpěvnímu činěné a napodobení Gluckova formalismu vystupuje M-ův genius zvláště ve sborech, nejvíce však v tehda neslýchané, smělé a charakterisující instrumentaci. Ještě v následujících operách Cosi fan tutte a Titus byl trochu závislým na italských vzorech, ale ve všech následujících razí si originální myšlénky M-ovy vítězně cestu. Tak zejména ve Figarově svatbě, kterou M. založil vlastní uměleckou formu komické opery, které neznala ani opera italská ani francouzská, poněvadž oběma nedostávalo se ostrosti charakteristiky. V Don Juanu dovedl M. spojiti půvab italské melodiky s velkolepým pathosem franc. opery Gluckovy, působivost vokální s bohatstvím a leskem orchestru, tak že charaktery jak tragické tak komické pomocí instrumentace kreslí ostře a pravdivě i tam, kde tvoří nejkrásnější útvary kontrapunktické. V tomto hudebně dramatickém arcidíle všechno dosavadní bylo překonáno, třeba že text opery je tak jako texty většiny významných oper M-ových triviální, ba frivolní, a jenom genius M-ův dovedl je učiniti snesitelnými. To platí zejména o Kouzelné flétně Schikanederově, hovící vkusu publika předměstského. – Nemenší jest význam M-ův v hudbě instrumentální, ačkoli tu nebyl již zjevem tak osamělým jako v opeře. Počet děl instrumentálních, jimiž M. nabývá onoho významu, velikosti jeho odpovídajícího, není sice veliký, ale skladby ty náležejí k nejlepšímu, co kdy bylo vykonáno, a zajišťují mu zvláštní místo proti Haydnovi a Beethovenovi. Mistrovství, se kterým M. dovedl si podrobiti orchestr a učiniti z něho orgán své umělecké nálady, jeví se zvláště v symfoniích Es dur, G moll a C dur. – Nehynoucí cenu mají M-ovy skladby na klavír, na nějž M. sám byl virtuosem ještě větším než na varhany a housle, a svou činností učitelskou může býti pokládán M. za zakladatele proslulé vídeňské školy klavírní, kterou jeho žák Hummel později vedl dále. M-ovy skladby klavírní vynikají jasností a snadností melodickou. V jeho sonátách a koncertech jsou k náležité platnosti přivedeny principy proporce a podřadění, které celému dílu M-ovu dodávají zvláštního rázu pořádku a klidu. – V oboru hudby chrámové má M. význam menší. Ačkoli jeho četné nešpory, litanie, motetta, hymny, kantáty a mše, oratorium La Betulia liberata, ale především Requiem dávají svědectví o jeho mistrovském umění, přece nedostává se jim specificky církevního ducha, kterým vynikají díla Bachova a Händlova. V oboru písně neměl M. onoho bohatého básnického podkladu, jehož umění jeho vyžadovalo. – Úplné kritické vydání děl M-ových pořídili 1876–1886 Breitkopf & Härtel v Lipsku; v. Köchel vydal Chronologisches thematisches Verzeichnis sämmtlicher Tonwerke M-s (t., 1862). Z přečetné literatury biografické o M-ovi uvádíme: Niemtschek, M-s Leben (Praha, 1798); G. N. v. Nissen, choť vdovy M-ovy, Biographie M-s (Lip., 1828); Oulibicheff, Nouvelle biographie de M., suivie ďun aperçu sur l'histoire générale de la musique et de l'analyse des principales oeuvres de M. (3 sv., Moskva 1843, něm. Štutg., 1847, 2. vyd. Gantter 4 sv., 1859); Abbé Goscher, M. (Paříž, 1857); E. Holmes, Life and correspondence of M. (Lond., 1845, 2. vyd. 1878); zvl. důkladný životopis vydal Otto Jahn, W. A. M. (Lip., 1856–59, 4 sv.; 3. vyd. zprac. H. Deiters 1889–91, 2 díly); L. Nohl, W. A. M., Ein Beitrag zur Aesthetik der Tonkunst (Heidelb., 1860); týž, M. nach den Schilderungen seiner Zeitgenossen (Lip., 1879); Nottebohm, Mozartiana (Lip., 1880); Rud. Procházka, M. in Prag; Osvěta r. 1900 str. 774, M. v Čechách; Lichtenthal, M. e le sue creazioni (Milán, 1842); Gounod, Don Juan de M. (Pař. 1890); Vict. Wilder, M., l' homme et l'artiste (Pař., 1880). Speciálně o requiem M-ově jednají: W. Pole, M-s Requiem (Lond., 1879); Gottfr. Weber, Ergebnisse der bisherigen Forschungen über die Echtheit des M-schen Requiem (Víd., 1821) a téhož Weitere Ergebnisse (Mohuč, 1827); Sievers, M. und Süssmayer (t., 1829). Nohl vydal také dopisy M.-ovy: W. A. M., Briefe nach den Originalen (1851, do franč. přel. Curzon); Nouvelles lettres inédites de W. A. M. (Pař., 1898); dopisy vdovy a sestry M-ovy vydal Nottebohm ve svazku citov. Mozartiana. Srv. také S. Bagge, Die Symphonien M-s (Lip., 1886); Karl Reinecke, Zur Wiederbelebung der M-schen Klavier-Koncerte; J. E. Engel, Festschrift zur M-feier, Salcpurk 1891.