Ottův slovník naučný/Händel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Händel
Autor: Eduard Fiala, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Desátý díl. Praha : J. Otto, 1896. S. 838–840. Dostupné online.
Licence: PD old 70
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Georg Friedrich Händel

Händel: 1) H. Thomann, od r. 1584—87 mincmistr vídeňský, a H. Ondřej, mincmistr víd. v l. 1605—09 a 1612, jejichž ražby označeny jsou mincovním znaménkem představujícím kohoutka (kuře). Často objevují se v nálezech z české půdy dobytých. Faa.

2) H. Georg Friedrich, slavný hudební skladatel něm. (* 23. ún. 1685 v Halle n. S. — † 14. dubna 1759 v Londýně), syn kurfirštského braniborského komorníka. Již jako malý chlapec lnul takovou láskou k hudbě a tak byl zběhlý ve hře na piano a varhany, že otec jeho, ač dlouho mu v tom překážel chtěje z něho míti právníka, konečně mu dovolil, oddati se hudbě. V učení na varhanách a v komposici přijal H-a hallský varhaník Zachau, pak od r. 1696 kapelník Atilio Ariosti v Berlíně. Potom odbyv latinskou školu ve svém rodišti, studoval H. práva na tamější universitě a při tom zastával i místo varhaníka při hlavním chrámě. R. 1703 rozhodl se nastoupiti dráhu uměleckou, odešel do Hamburku, kde tehdáž Keiserova zpěvohra těšila se značnému rozkvětu, vstoupil do jejího orchestru jako houslista a za nedlouho stal se vedle Matthesona jejím kapelníkem. Již tehdáž počal také skládati opery, z nichž první dvě, Almira a Nerone, krátce po sobě vypravené (v lednu a ún. 1705), přijaty příznivě; rovněž dvě následující, Florinda a Dafne (1708), se líbily. Ale zatím H. již meškal v Italii (1707—10), kam odejel na studie. Tehda již byl zdatným skladatelem a z nejlepších virtuosů na varhanách a klavíru a italská hudba, formálně i zvukovou krásou tak vyspělá, měla naň vliv prospěšný. I jinak štěstí mu přálo: ve Florencii s pochvalou přijata jeho opera Roderigo (1707), v Benátkách Agrippina, ve 3 nedělích složená {1708), provozována 27kráte za sebou a v Římě zvláště kardinálové Otteboni a Colonna Pamfili otevřeli mu své paláce k provozování skladeb. Zde složil mimo jiné některé skladby církevní (opery byly tehdáž v Římě zakázány), oratorium Risurrezione a kantátu Il Trionfo del Tempo e del Disinganno, potom v Neapoli pastorale Aci, Galatea e Polifemo. H. byl pak jmenován dvorním kapelníkem kurfiršta hannoverského Jiřího Ludvíka, ale prve než úřad nastoupil, obdržev dovolenou, odebral se do Londýna, kde přijat byl vřele; zejména opera jeho Rinaldo (1711), složená ve dvou nedělích, líbila se velmi. Navrátiv se do Hannoveru, komponoval H. 12 slavných komorních duett pro princeznu Charlottu a mnoho skladeb instrumentálních, ale již r. 1712 byl opět v Londýně, kde i u dvora požíval velké přízně. Zde napsal zpěvohry Teseo (1712) a Pastor fido (1712) pro italskou operu a r. 1713 velké Te Deum a Jubilate na oslavu míru Utrechtského, za které mu královna Anna vykázala roční plat 200 lib. sterl. Ale tím rozhněval si svého kurfiršta, jenž míru tomu nepřál a dosednuv rok na to na trůn anglický jako král Jiří I., s nemilostí k H-ovi se netajil, až pak usmířen jeho úspěchy (op. Silla, Amadigi, 1715), zvláště skladbou Water-music (t. r.), jež hrána byla při veliké lodní slavnosti na Temži, jmenoval ho hudebním učitelem svých dětí se služným 600 l. st. Od té doby zaujímal H. vynikající místo ve vyšší společnosti anglické i nalézal pohostinství na venkovských sídlech šlechtických, zejména v Cannons-Castelu (1717—20), kde řídil kapelu vévody Chandoského a kde vzniklo jeho 12 slavných anthemů (Chandos Anthems), dvojí Te Deum, pastorale Acide e Galatea zcela přepracované, oratorium Esther (první v jazyku angl.) a Pašije (1716) na text něm. od Brocka, jež provozovány v Hamburku. Když r. 1720 vysoká šlechta anglická v Haymarketě zřídila vlastní svou operu („Král. hudební akademii“), svěřeno její řízení H-ovi, jenž vydav se na cestu po pevnině, získal neslavnější té doby pěvce a nový ústav svým Radamistem otevřel a to s velikým úspěchem. Opera zkvétala a H. složil pro ni ještě 13 děl: Muzio Scevola, Floridante (1721), Ottone (1722), Flavio (1723), Giulio Cesare (1723), Tamerlano (1724), Rodelinda (1725), Scipione, Alessandro (1726), Admeto, Ricardo I. (1727), Tolomeo, Siroe (1728). Avšak mezitím poměry Král. hud. akademie se zhoršily: úspěchy H-ovy vzbuzovaly závist jeho soupeřů, jeho umělecká hrdost a z části i příkrost dráždila jeho nepřátele (Buononcini, Porpora, Farinelli), mezi zpěváky nastaly rozmíšky, pak i obecenstvo počalo se různiti ve stranu vlasteneckou a italskou, a posléze nastaly i nesnáze peněžní, tak že konečně r. 1738 akademie byla zavřena, načež strana italská, sama získavši divadlo Haymarketské, Porporu v jeho čelo postavila. H. sebral po Italii novou společnost a r. 1729 s Haideggrem otevřel v divadle Coventgardenském „Novou operní akademii“, pro niž složil opery Lotario (1729), Partenope (1730), Poro (1731), Ezio, Sozarme, Orlando (1732); avšak trvalé veřejné přízně již nenalezl a po 4 létech musil se vedení divadla vzdáti. Ještě jeden pokus soupeřiti s italskou operou učinil r. 1733 na svůj náklad — v té době vznikly opery Ariadne (1733), Parnasso in festa, Pastor fido nově komponovaný, Ariodante, Alcina (1735), Atalanta (1736), Arminio, Giustino, Berenice (1737) — tu, pozbyv již všeho svého jmění, počal na mysli malátněti a ochromen mrtvicí. V lázních cášských nalezl sice zotavení a složil pak ještě opery Feramondo (1737), Alessandro Severo, Serse (1738), Jupiter v Argu (1739), Imeneo a Deidamia (1740), ale touto zpěvohrou H. s divadlem navždy se rozloučil, věnuje se nadále oratoriu. Tím počíná se nové období duševního života a tvorby jeho. Některé oratorní skladby jeho náležejí ovšem ještě době předešlé, kromě již uvedených ještě Esther (1731), Deborah (1732), Athalia (1733), Slavnost Alexandrova (1736), Isráél v Egyptě, Saul (1738), Veselí a Těžkomyslnost (Allegro ed il Pensoroso, 1740); nyní pak, kdy H. zcela obrátil se k oratoriu, následovala díla: Messiáš, nesmrtelná práce 24 dnů, provedená poprvé v Dublině, Samson (1741), Semele, Josef a jeho bratři (1743), Herkules, Belsazar (1744), Occasional Oratorio na oslavu vítězství u Cullodenu, Juda Makkabejský (1746), Alexander Balus, Josua (1747), Zuzana, Šalomoun (1748), Theodora (1749), Heraklés (1750), Jefta (1751) a The Triumph of Time and Truth (přepracování neapolského „Il Trionfo“, 1757). Tato oratoria provozovala se vždy po nějaký čas zjara (H. sám je řídil a zároveň produkoval se jako virtuos na varhanách) a ponenáhlu H-ovi vrátila přízeň obecenstva, tak že nabyl značného jmění. Skládaje „Jeftu“, oslepl, ale přece ještě veřejně vystupoval. Zemřel neženat a pochován v opatství Westminsterském, kde mu zřízen mramorový pomník od Roubilaca. Také v rodišti jeho postaven mu r. 1859 velký kovový pomník od Heidela. Stoletou památku jeho úmrtí konala Anglie, jež jej za svého pokládá, velkolepými hudebními slavnostmi. — Z množství ostatních skladeb H-ových kromě již uvedených vytknouti sluší ještě dva skvostné anthemy: korunovační z r. 1727 (Jiří II.) a jiný složený k pohřbu královny Charlotty, Te Deum na oslavu bitvy u Detting (1743), proslulou Ohňovou hudbu, 12 sonát pro housle nebo flétnu, 13 trií, 18 Concerti grossi pro smyčcové a dechové nástroje, koncerty pro varhany, čtyři sbírky klavírních skladeb (1720—35), množství kantát, žalmů, motet a j. skladeb církevních. — H. náleží k předním hud. skladatelům německým a z vrstevníků jeho jen Bach nad něj předčí. Starší tvary a sloh opery italské zdokonalil a dlouho ovládal jeviště skládaje zpěvně a účinně, ale hověl při tom hlavně panujícímu vkusu pěvců i obecenstva nepředcházeje svou dobu. Také byl více lyricky nadán než dramaticky. Proto činnost jeho dramatická neměla valného vlivu na další rozvoj opery. Mnohem důležitější a významnější jest jeho působení na půdě hudby církevní, zejména oratoria, jemuž stal se reformátorem a přivedl je na výši od pozdějších dosud namnoze nedostiženou. V „Messiáši“, „Slavnosti Alexandrově“, „Isráélu v Egyptě“, „Samsonu“, „Jeftě“ a j. jeví se veliký duch hudební, vládnoucí bohatostí a pravdivostí výrazu, velkolepostí myšlének, ušlechtilým citem, ohněm a čistým pathosem, slohem znamenitě polyfonním, majícím celkem povahu vznešenou, slavnostní („Hallelujah“ v „Messiáši“). Ovšem H. umí býti také naivním, lehkým, půvabným, sentimentálním i veselým. Byl především skladatelem vokálním, ale i jako instrumentalista poutá často hlubokou výrazností. Oproti velikému lyriku Bachovi stojí jako zakladatel slohu epického („Homér mezi skladateli“). H. jest i skladatel značně populární a mnohé jeho zpěvy, zvláště hromadné sbory, zpěvné s jasně vedenými hlasy, mocně působí na massy; mnohé v lidu německém a anglickém také zobecněly. — Sebraná díla jeho uspořádali Walsh, Meare a Cluer, neúplné a méně správné, ale nákladné jest londýnské vydání Arnoldovo o 40 sv. (1786); nejnovější, nejúplnější a nejdůkladnější vydání opatřila lipská k tomu účelu zvláště založená (1856) H-ova společnost dle vlastních exemplářů H-ových prací Chrysanderovou (1856—94, 100 sv. fol.). Týž vydal i důkladný životopis: G. Fr. H. (Lipsko, 1858—67, 3 sv.). Kromě toho viz Mainwaring, Memoirs of the life of the late G. F. H. (Londýn, 1760, něm. překlad od Matthesona, Hamburk, 1761); Schölcher, The life of H. (Londýn, 1858); Gervinus, H. u. Shakespeare (1868); Reissmann, G. F. H. (Berlin, 1881); Kretschmar, G. F. H. (Lipsko, 1883); W. S. Rockstro, The Life of H. (Londýn, 1883); E. David, G. F. H., sa vie, ses travaux et son temps (Paříž, 1884).