Ottův slovník naučný/Albrecht

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Albrecht
Autor: Vojtěch Jaromír Nováček, Jan Lepař, Vavřinec Josef Dušek, Arnošt Vilém Kraus, Emanuel Chvála, Jan Jaromír Hanel, Karel Vrba, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 731–739. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albert
Související články ve Wikipedii:
Albrecht I. Habsburský, Albrecht II. Habsburský, Albrecht Meklenburský, Jan I. Olbracht, Albrecht III. Bavorský, Albrecht IV. Bavorský, Albrecht I. Medvěd, Albrecht III. Achilles, Albrecht Braniborsko-Ansbašský, Albrecht Braniborský (kardinál), Albrecht I. Míšeňský, Albrecht II. Moudrý, Albrecht III. Habsburský, Albrecht IV. Rakouský, Albrecht VI. Habsburský, Albrecht VII. Habsburský, Albrecht Fridrich Rakousko-Těšínský, Albrecht III. Saský, Albert Kazimír Sasko-Těšínský

Albrecht, vlastní jméno (ze staroněm. adal a peraht, rodem se skvoucí), jinak též Adalbert (v. t.).

1) A. I., král něm. (1298–1308), nejstarší syn Rudolfa Habsburského a Gertrudy hrab. z Hohenberka, nar. mezi l. 1248–54. R. 1282 udělena mu společně s bratřími jeho vévodství Rakouské a Stýrské v léno, roku pak následujícího (1. čna) stal se sám dědičným vévodou. V zemích svých potlačil záhy povstání, k němuž zavdal příčinu tím, že přál více Švábům než tuzemcům, a osvědčil se panovníkem rázným, ale i bezohledným. Král Rudolf byl by mu rád i v Německu pojistil nástupnictví, což zmařeno osobním nepřátelstvím kurfirštův a zejména Václava II., krále českého, k A-ovi. I zvolen po smrti Rudolfově († 1291) za krále něm. Adolf Nassavský, jehož A. po delším vyjednávání také za krále uznal. Když však Adolf nemoha splniti všech slibů kurfirštům před volbou lehkovážně učiněných s nimi se znepřátelil, neváhal A. smířiti se s bývalými protivníky a zejména se svatem svým Václavem, králem českým, a spojiti se s nimi ku pokoření nenáviděného soka. První úmluvy v té příčině staly se u příležitosti korunování Václava II. za krále českého v červnu 1297 v Praze. Kurfirštové záhy se shodli, sešli se v Mohuči, kde 23. čna 1298 král Adolf sesazen a A-ovi nabídnuta koruna německá. Dne 2. července srazili se oba soupeřové u Göllheima a Adolf poražen a zabit. A. na to 27. čce ve Frankfurtě za krále zvolen a v Cáchách korunován, Zasazuje se energicky o povznesení kleslé moci panovnické přijal A. politiku předchůdce svého ve hlavních rysech za svou a mohl i s větším důrazem jednati opíraje se o značnou moc domácí. První léta jeho panování vyplňovala jednak snaha o uznání volby jeho se strany papežovy, jednak boj s kurfiršty duchovními, jimžto nemínil nikterak dodržeti nemírných slibů za příčinou volby vynucených. Papež Bonifác VIII. odpíral A-ovi uznání vyhlašuje jej za vraha pravého krále. Té okolnosti chopili se kurfirštové duchovní hodlajíce A-a zbaviti koruny, kterou jejich pomocí sotva byl získal. Ale A. dovedl obtíže odstraniti. R. 1299 8. pros. sešel se osobně u Vaucouleursu nedaleko Toulu s Filipem IV. Krásným, králem franc., největším nepřítelem papeže Boniface VIII., a uzavřel s ním spolek, který utvrzen zasnoubením Rudolfa, syna A-ova, s Blankou, sestrou krále franc. Brzo na to (r. 1301) zemřel poslední Arpadovec Ondřej III., zeť A-ův. Papeži velice na tom záleželo, aby králem uherským se stal Karel Robert z Aujou a nikoli Václav český a hleděl pro to i A-a získati a to tím více, aby přestal přátelský poměr jeho ke Kapetovci Filipovi. A. skutečně smířil se s papežem, zrušil spolek s Filipem, uznal, že západní císařství od Řeků na Němce přeneseno a právo volební kurfirštům od papeže uděleno bylo, a slíbil, že bude primát papežův hájiti proti komukoli. Toto smíření A-a s kurií dovršilo porážku duchovních kurtrštů, proti nimž a spojenci jejich falckraběti ve vítězném boji roku 1301 byl užil A. hlavně pomoci měst. – Rozšíření moci Václava II., krále českého, vzbudilo závisť A-ovu; bylť Václav r. 1300 získal korunu polskou a po vymření Arpadovců ucházel se pro svého syna také o korunu uherskou. A. obával se, že by říše česká byla pro jeho domácí země sousedem příliš nebezpečným, a proto zdvihl proti Václavovi válku. Papež Bonifác VIII. jako domnělý nejvyšší soudce mezi panovníky vynesl nález, kterým přiřkl Uhry Karlu Robertovi a Polsko Vladislavu Lokietkovi. Dle nálezu toho jal se A. rozkazovati Václavovi, aby se zbavil koruny uherské a polské, ba žádal také, aby mu vydal Míšeň i Cheb a aby mu postoupil na 6 let stříbrných dolů kutnohorských nebo zaplatil 80.000 hř. stříbra. R. 1304 A. se silným vojskem z říše a velikými zástupy pomocnými z Uher vtrhl do Čech a přitáhl až ke Kutné Hoře, ale musil odtáhnouti s nepořízenou. Václav II. strojil se roku následujícího vtrhnouti do země rakouské, ale zemřel (1305) a nástupce jeho Václava III. A. snadno přiměl ke smlouvě, kterou mu postoupil Václav Chebska a Míšně, A. pak odřekl se všeho dalšího zakročování ve při o Uhry a Polsko. Když pak Václav III. r. 1306 byl zavražděn, přinutil A. pány české, že zvolili syna jeho Rudolfa za krále. V témž čase podnikl výpravu proti Bedřichovi a Diezmanovi, synům lantkraběte Albrechta Durynského, než vojsko A-ovo blíže Altenburka 1307 poraženo. Hned na to zemřel syn jeho Rudolf a za krále českého zvolen Jindřich Korutanský, ač A. Čechům opět vnutiti chtěl druhého syna svého Bedřicha. Výprava, již za tou příčinou do Čech podnikl, minula se s výsledkem, a než mohl vykonati přípravy k nové, větší, zavražděn A. od synovce svého Jana, jemuž se dostalo v historii příjmení Parricidy, dne 1. kv. 1308 ve Švýcařích nedaleko hradu Habsburka. A. měl od r. 1276 za manželku Alžbětu, dceru Menharta II. hraběte gorického a tyrolského, která ho přežila († 1313). Ze šťastného manželství toho pošlo 11 dětí, mezi nimiž 6 synů: Rudolf, Bedřich, Leopold, Albrecht, Jindřich a Otto, kteří kromě Rudolfa, nejstaršího, někdy krále českého. při smrti otcově byli všickni živi a společně vládli v zemích rakouských. Srovn. Kopp, Geschichte der eidgenössischen Bünde, III. díl, odd. 2. 1862. Nk.

2) A. II. (jako císař 1438–39, A. V. jako arcikníže rakouský 1404–39, *1397). Osiřev po otci A. IV. v 7. roce dětství měl za poručníky strýce Viléma I. a Leopolda IV., ale již ve 14. roce prohlášen za plnoletého. Ježto děd jeho A. III. s bratrem svým Leopoldem III. r. 1379 o země habsburské proti úmluvám rodinným z r. 1283 se rozdělili (větev Albertinská a Leopoldinská), vládl A. V. toliko v Rakousích. Čině si však naději ve smyslu úmluv rodu lucemburského a habsburského, učiněných v Brně r. 1364 mezi cís. Karlem IV. a Rudolfem IV. ve příčině posloupnosti ke koruně české, stál věrně při císaři Sigmundovi hned od počátku válek husitských a účastnil se také krvavého boje před Vyšehradem roku 1420. Zasnoubiv se pak r. 1421 s dcerou císařovou Alžbětou, již r. následujícího slavil s ní sňatek, načež hned r. 1423 Sigmundem prohlášen byl za jeho dědice a uvázal se tudy u vládu v markrabství moravském. Po smrti Sigmundově r. 1437 uznán sice v Uhrách hned (9. prosince) za krále, ale v Čechách měla se k němu toliko jedna strana, ač ovšem většina, kdežto horliví husité strany Ptáčkovy k polskému králevici Kazimírovi se klonili, jakkoli A. byl se zavázal v Jihlavě r. 1438 hájiti země při kompaktátech a zápise císaře Sigmunda. V Němcích zvolen jsa téhož roku (19. března) za císaře a v Praze (29. čce) na krále korunován učinil 1439 s Polskem příměří ve příčině Čech a vytáhl pak ihned do Uher proti Turkům, kde však nebezpečně onemocněl. Spěchal nazpět do Vídně, ale umřel 28. října v Nesmilech (Langendorf) zůstaviv ovdovělou Alžbětu, jíž teprve 22. února 1440 narodil se syn Ladislav. Jako arcikníže rakouský obdržel A. r. 1426 od cís. Sigmunda Dolní Bavory po vymření tamních Wittelsbachů jsa synem Johanny, sestry posledního vévody dolnobav. Jana. Ale dědictví toho opět se vzdal po některých sporech s Wittelsbachy hornobavorskými. Povahou svou byl A. panovníkem rozumným a přísným, u věcech náboženských pak rovněž jako otec jeho horlivým obhájcem jednoty církevní. Lp.

3) A. (1364–1389), král švédský, syn vév. Albrechta I. Meklenburského, byl bez volby vyhlášen za krále od velmožů švédských, rozhořčených proti Magnusovi; ale krajiny poblíž Norska zůstaly v držení Magnusa a jeho syna Hakona, i když onen v bitvě u Gatského lesa upadl v zajetí A-ovo. Král dánský Valdemar, spojenec Magnusův, zabral několik částí Smalandu a Vestergötlandu. A. dobyl ovšem nazpět Smalandu a podnikal občas výpravy do Skanska a Vestergötlanu, ale byl nucen rozpůjčiti a rozdati největší čásť země německým pánům, spojencům svým. To, jakož i hrůzovláda a nejistota v celé zemi způsobily vzpouru v severním Švédsku ve prospěch Magnusa, právě když Hakon táhl na Stockholm. Aby se zachránil, propustil A. Magnusa (1371) a uzavřev smlouvu s pány složil moc v ruce rady (od té doby »říšská rada« zvané), a nejvznešenějšího člena jejího, Bo-Jonssona. Když po smrti tohoto chtěl zajmouti jeho statky, způsobil tento pokus zmenšiti práva šlechty novou vzpouru, v níž v bitvě u Falköpingu (1389) byl zajat. R. 1395 vrátil se do Meklenburku, ale teprve 1405 vzdal se posledního území švédského, Gotlandu. Zemřel r. 1412 v Dobberanu.

4) A. (Ołbracht, Jan Albrecht), třetí syn Kazimíra IV.Jagełłońčíka, krále pol. (* 1459 – † 1501). Od roku 1467 byl vychováván Janem Długoszem, jemuž r. 1471 přidán slavný Kallimachus; pod jejich dozorem ostal do r. 1474. Když zemřel král Kazimír (1492), vládl rod Jagellońský Polskem, Litvou, Prusy, Čechy, Uhry a Valašskem, avšak země ty, ač měly panovníky z téhož rodu, jinak ani osobního, ani reálného spojení neznaly. Nejstarší Kazimírův syn Vladislav byl tou dobou králem českým a uherským, druhý, Kazimír (svatý), umřel již r. 1483; náležel tedy trůn polský a s ním spojená Litva A-ovi. Avšak panstvo litevské zvolilo si velkoknížetem mladšího Alexandra, čímž povzbuzeno panstvo polské sebralo se v Piotrkově, umlouvajíc se s knížetem mazovským. A. rychle přitáhl k Piotrkovu a vynutil svou volbu a korunovaci. Arcibiskup hnězdenský Zbihněv dobře cítil svou porážku, nicméně král obávaje se mocné strany jeho učinil s bratrem Vladislavem II. smlouvu na pomoc proti vnitřním buřičům (1492). Ještě pevnější opory nalezl ve spolku se szłachtou (zemanstvem). Na dvou velkých sněmích v Piotrkově r. 1493 a 1496 svěřena jí péče o zákony, uveden pořádek v soudy zemské i župní, omezeny soudy duchovní (bisk.), zastaveny přísnými řády rozbroje a násilí a zaveden řád právní. Ještě zjevněji ukázal A. náchylnost svou k szłachtě tím, že jí dovolil, aby zmocnila se vesnic i městeček zapomínaje, že lid vesnický a městský mohl se státi nejpevnější podporou koruny i panovníka. Následky toho objevily se v úpadku měst a v utužování poddanosti lidu. Ale szłachta hleděla odvděčiti se králi. Veliké daně, povolené na sněmích, uložené bezohledně szłachtě, panstvu, duchovenstvu a městům, naplnily pokladnu královskou; panstvo přivedeno k nebývalé poslušnosti. Dva úřady, jež posud spravovali přívrženci panstva odporného králi, biskupství krakovské a arcibiskupství hnězdenské, spojil v rukou svých upřímný bratr králův Bedřich (1493). Rovněž velmistr křižácký, Jan Tiefen, složil bez odporu hold. Tehdáž Polsko více než kdy před tím uvnitř pokojné mohlo hleděti na východ, kde za dlouhé vlády Kazimírovy důležité sběhly se události. Litva spojena unií s Polskem a s ní zároveň Volyň a Podol, při čemž rychle zaváděna polská řeč a náboženství katolické v těchto krajinách ruských. R. 1492 odtrhla se Litva od Polska, čímž mizel tu vliv jazyka polského. Toho užil veliký kníže moskevský Ivan III. k rozšíření svého panství v těchto stranách. Větším ještě nepřítelem objevili se krymští Tataři a Valaši podporovaní sultánem tureckým. Na kterého z těchto nepřátel měl by se nejprve vrhnouti, o tom radil se A. s Kallimachem a bratry svými v Levoči (1494) a zvláště s Alexandrem v Parčově (1495). Co zde bylo ujednáno, nevíme, avšak jisto jest, že hleděno především k urovnání sporů s Ivanem III., což se na ten čas i podařilo. Obchod ruskopolský bral se v těch dobách dvojím směrem: z Krymu přes Kijev, Vilno do Královce a Rigy; podruhé z Bialgoroda přes Sučavu a Lvov do Krakova a odtud do Gdaňska a Vratislavě. Obě tyto dráhy přetrženy panstvím tatarským na Krymu a tureckým ve Valašsku. Proto raděno k dobytí Krymu a Valašska. R. 1497 podnikl A. velikou výpravu do Multan. Avšak bratří kromě malého zástupu Alexandrova neposlali mu pomoci pro vlastní nesnáze domácí. Obležena Sučava. Když však obléhání se protahovalo, způsoben nepokoj vležení nedostatkem špíže, najezdnou válkou Štěpánovou a konečně nemocí A-ovou, načež vojsko vrátilo se s velikými ztrátami přes Bukovinský les. Hned potom sultán Bajazet dvěma výpravami (1498) zpustošil Červenou Rus, Tataři pak Volyň a Podol. Avšak nezdar výpravy měl i dobré následky. Jižní Rus zbavena jsouc přístupu k moři musila obrátiti se k Polsku a rovněž stále smělejší postup panství moskevského přiměl Litvu hledati podpory na západě. R. 1499 obnovena opět unie. A. tou dobou nemyslil než na odvetu; ale uprostřed příprav překvapila jej smrť (8. čna 1501). A. byl panovník bystrého rozumu, velikých zámyslů, podoben otci v upevňování moci královské a v potlačování výstředného panstva pomocí četného zemanstva. Avšak pomoc ta vykoupena za cenu velikou: za obětování lidu selského šlechtě, což stalo se osudným pro další vývoj dějin polských. Fr. Czerny, Panowanie Ołbrachta i Aleksandra (Kraków 1872); Bobrzyňski L., Dzieje Polski w zarysie (Varš. 1881). Dšk.

5) A. III., vévoda bavorský (* 1401 – † 29. ún. 1460), syn vév. Arnošta. vychován byl v Praze u tety své královny Žofie, roku 1430 seznámil se s Anežkou Bernauerovou, dcerou (dle jiných služkou) bradýře augšpurského, kterou r. 1432 tajně vzal na hrad svůj Vohburg. Když však otec jeho zanášel se myšlénkou zasnoubiti ho s dcerou Ericha, vévody brunšvického, věc ta prozrazena a A. prohlásil Anežku za svou manželku. Tu rozhněvaný vév. Arnošt za nepřítomnosti A-ovy dal milenku jeho zajmouti, z čarodějství obžalovati, k smrti odsouditi a 12. října 1435 u Straubinka v Dunaji utopiti. Císař Sigmund smířil opět A-a s otcem a on pojal roku následujícího 6. listopadu Annu Brunšvickou, nevěstu otcem vyhlídnutou, za manželku a uvázal se ve vládu r. 1438. Koruny české, podávané mu r. 1440, A. nepřijal. V zemi své vládl mírně a rozumně a snažil se obzvláště o zreformování klášterův. A. byl velkým milovníkem hudby, i s učenci rád obcoval. Nk.

6) A. IV. Moudrý, falckrabě rýnský a vévoda bavorský (* 1447 – † 10. bř. 1508), třetí syn Albrechta III., studoval v universitních městech italských, po úmrtí nejstaršího bratra svého Jana († 1463) vládl od r. 1465 do r. 1467 spolu s bratrem svým Sigmundem, když pak i tento toho roku vlády se vzdal, stal se A. jediným vévodou bavorským. R. 1487 pojal za choť Kunhutu (* 1465 – † 1520), dceru cís. Bedřicha III., bez vědomí a proti vůli císařově. A. byl panovník učený, dobrosrdečný a zaváděl mnohé opravy lidu prospěšné. R. 1506 vydal domácí zákon, kterým stanovil posloupnost dle prvorozenství, a po dvou létech zemřel zanechav 3 syny a 5 dcer; ze synů jeho vládli po něm Vilém a Ludvík, kdežto Arnošt stal se arcibiskupem salcpurským. Nk.

7) A. V., vév. bavorský (* 1528 – † 1579), syn vévody Viléma IV., pojal r. 1546 za manželku Annu, dceru krále Ferdinanda, nastoupil vládu po otci r. 1550, byl velkým přítelem umění a položil základ k mnichovským sbírkám uměleckým. Libůstky jeho a obzvláště záliba v přepychu vedly k tomu, že, ač země daněmi velice stížena byla, vzrostly i dluhy nesmírně. A. byl nepřítelem protestantů, jejichž učení v zemi své téměř zcela potlačil užívaje pomoci jesuitů, jimž zbudoval v Mnichově, Ingolstadtu a Landshutu kolleje a semináře. Nk.

8) A. I., Medvěd či Sličný, zakladatel domu askanského v marce braniborské (* ok. r. 1100 – † 18. listop. 1170), syn hraběte Otty Bohatého a Eiliky, dcery vév. saského Magnusa, po úmrtí otce svého r. 1123 ujal se panství, dne 18. ún. 1126 bojuje u Chlumce ve vojště cís. Lothara upadl v zajetí českého knížete Soběslava a r. 1134 obdržel od cís. Lothara, jemuž byl prokázal znamenité služby při prvním tažení do Říma r. 1132, severní marku v léno. Území to hleděl A. rozšířiti na úkor slovanských Luticův a Havolanů. Po smrti Lotharově uděleno A-ovi od krále Konráda III. vévodství saské, z čehož vznikl boj s Velfy, v němž ztratil A. i dědičné své země. R. 1142 uzavřen mír, jímžto A. odřekl se nároků svých na vévodství saské. R. 1150 zemřel Přibislav, kníže Havolanův, a A. dle dědičné smlouvy s ním dříve uzavřené uvázal se v držení dílu střední marky; téhož roku obdržel od krále Konráda III. také marku braniborskou jako dědičné knížectví říšské. R. 1157 vzbouřili se zubožení Havelané vedením Jazka, synovce Přibislavova; A. však je záhy potlačil, načež začal u veliké míře zaváděti německé osadníky do země, zakládati hrady (Berlín, Kolín na Sprévě, Aken a j.) a vesnice, obnovovati stará zaniklá biskupství a obraceti Slovany násilím na víru křesťanskou. Rytířským řádům Johanitův a Templářů udělil rozsáhlá území. R. 1164 bojoval ve spojení s Jindřichem Lvem s Bodrci. Zanechal 2 dcery a 7 synů, z nichž Otto zdědil marku braniborskou, Bernard Anhalt a Hermann statky orlamündské. Srovn. Heinemann, A. der Bär (Darmstadt 1864). Nk.

9) A. Achilles, kurfiršt braniborský a purkrabí norimberský (* 1414 – † 1486), třetí syn kurf. Bedřicha I., žil za mládí svého několik let při dvoře císaře Sigmunda a vydal se maje 20 let se starším bratrem svým na pouť do Jerusalema. Po návratu svém byl od krále Albrechta II. jmenován vrchním velitelem ve Slezsku, po otcově smrti (1440) obdržel markrabství ansbašské, po úmrtí nejstaršího bratra Jana zdědil markrabství baireuthské a r. 1470, když bratr jeho Bedřich II. se vzdal vlády, připadla A-ovi i marka braniborská a hodnost kurfirštská. A. † 11. března 1486 ve Frankfurtě, kamž se byl krátce před tím vydal k volbě Maxmiliána I., které se, jsa již těžce nemocen, ještě účastnil. Velkých zásluh o Braniborsko získal si A. domácím zákonem Dispositio Achillea zvaným, kterým r. 1473 vyslovena nedělitelnost marky braniborské. Dle zákona toho zdědil po něm Braniborsko s hodností kurfirštskou syn jeho Jan, kdežto francké země jsouce rozděleny na Ansbašsko a Baireuthsko dostaly se mladším jeho synům. Nk.

10) A. Alcibiades, markr. braniborský z větve baireuthské (* 1522 – † 8. led. 1557), syn markraběte Kazimíra a bav. princezny Susanny. R. 1541 při rozdělení zemí franckých dostal markrabství baireuthské s Kulmbachem. V bojích proti protestantům stál nejprve na straně císařově a byl ve válce šmalkaldské v bitvě u Rochlice zajat, ale brzo potom vítězstvím u Mühlberka dosáhl zase svobody. Později stál A. s Moricem Saským proti císaři a přičinil se hlavně o spojení knížat protest. s Francií. Smlouvu pasovskou, uzavřenou v červnu 1552 mezi prot. knížaty a císařem, nechtěl A. uznati a pustošil území duchovních knížat na Mohanu. Tu konečně měl proti sobě obě strany; aby ušel nebezpečí, smířil se opět s císařem a účastnil se polního tažení vojska říšského proti Francii. Když ale r. 1553 opět začal loupežně přepadati sousedy své, spojili se proti němu biskupové bamberský a vircpurský s kurfirštem Moricem, porazili A-a ve dvou bitvách a vyhnali ho z jeho zemí. A. hledal nejdříve pomoci ve Francii, ale marně, vrátil se roku 1556 do Němec a násl. roku zemřel ve Pforzheimu nezanechav potomků. Přijmí Alcibiades dáno mu později pro dobrodružný život jeho. Srovn. Voigt, Markgr. A. Alcib. von Brandenburg-Kulmbach (1852). Nk.

11) A., markrabě braniborskoansbašský, poslední velmistr něm. řádu a první vévoda pruský (* 1490 – † 1568), vnuk Albrechta Achilla, r. 1510 zvolen za velmistra řádu německého a 22. listop. 1512 slavil svůj vjezd do Královce, tenkráte sídla velmistrova. Seznámiv se v Norimberce s Osiandrem a brzo potom s Lutherem samým ve Vitemberce, přilnul záhy k novému učení a bezpochyby k radě Lutherově přeměnil Prusko ve světské knížectví, které od krále polského v léno přijal r. 1525. R. 1526 pojal za choť Dorotu († 1547), dceru krále dánského Bedřicha I. Se vší horlivostí zasazoval se o to, aby učení Lutherovo stalo se v zemi jeho panujícím, neboť reformace byla jedinou oporou nově zřízeného vévodství. Zval učené bohoslovce do země, zakládal školy, obzvláště Collegium Albertinum v Královci, které r. 1544 proměnil v universitu, dával pilně překládati spisy bohoslovecké do jazyka pruského, z nichž překlad Lutherova katechismu jest poslední památkou jazyka pruského. Poslední léta života svého trávil A. sešlý jsa na duchu i na těle; zanechal syna Albrechta Bedřicha (* 29. dubna 1553), kterého mu porodila druhá choť jeho Anna Marie Brunšvická, již byl pojal r. 1550 a jež přežila manžela svého toliko o den († 21. března 1568). Nk.

12) A. I., arcibiskup mohučský (1514–45), nejmladší syn kurf. branibor. Jana Cicerona, * 1490, stal se 1513 arcibiskupem magdeburským a administrátorem halberstadtským, vedlé toho 1514 arcibiskupem mohučským. A. jsa nadšeným milovníkem věd a umění ozdobil sídlo své výtvory nejznamenitějších mistrů německých a povolával ke dvoru svému přední zástupce humanismu. Záhy však nedostávalo se mu peněz, jichž hleděl si opatřiti způsobem tenkráte dosti obvyklým zplnomocniv dominikána Tezela ku hlásání odpustků ve svých diécésích. Neopatrné vystupování tohoto hlasatele odpustků přimělo Luthera k oznámení známých 95 thesí. A. stal se r. 1518 kardinálem. Když hnutí reformační vzrůstalo, snažil se nejprve prostředkovati mezi oběma stranami, vida ale záhy marnost tohoto počínání přistoupil r. 1533 v Halle k líze katolické proti spolku šmalkaldskému a r. 1541 byl mezi těmi, kteří zamezili vyrovnání stran v Řezně. Zatím reformace vůčihledě se zmáhala i v jeho zemích, Magdeburk a Halberstadt přilnuly k novému učení. A. necítě se ve svém dosavadním sídle Halle dosti bezpečným musil přesídliti do Mohuče; tu první z knížat německých přijal řád jesuitů do své země. Brzo potom 24. září roku 1545 zemřel v Aschaffenburku. Srovn. Hennes, A. von Brandenburg, Erzb. v. Mainz u. von Magdeburg (Mohuč 1858). Nk.

13) A. I. (Longus č. Magnus), vévoda brunšvický (1253–79), druhý syn vév. Otty a Mathildy Braniborské, *1236. Za války krále českého Přemysla II. s Uhry r. 1252 byl pasován na rytíře. Ve válce o dědictví durynské byl A. 27. října 1263 u Besenstedtu nedaleko Vettinu od synů markraběte míšenského zajat a držán ve vazbě v Merseburce, a teprv po půl druhém roce za výkupné propuštěn; r. 1265 účastnil se války proti pohanským Prusům. R. 1267 smluvil se A. s bratrem svým Janem o rozdělení zemí brunšvických, které od té doby nikdy více nespojeny v rukou jednoho panovníka. Chotí A-ovou byla Alžběta Brabantská († 1261); po její smrti pojal r. 1263 Adlétu z Monferratu za manželku a zemř. 15. srpna 1279. Nk.

14) A. Nerůdný (Degener), lantkrabě durynský a markrabě míšenský (* okolo 1240 – † 13. list. 1314), syn markraběte míšenského Jindřicha Osvíceného a Konstancie, dcery vév. rak. Leopolda, obdržel okolo r. 1265 od otce svého lantkrabství durynské, přinutil r. 1270 choť svou Markétu, dceru cís. Bedřicha II., k útěku a pojal za manželku dosavadní milenku svou, Kunhutu z Eisenberka, která mu porodila syna Apice. Když Jindřich Osvícený r. 1288 zemřel, dostal se A. se synem svým Bedřichem Pokousaným, jehož chtěl skrátiti při dědictví, do sporu, který dosáhl tím větší míry, když r. 1291 synovec Albrechtův, Bedřich Tutta, markrabě míšenský, zemřel nezanechav potomků. Adolf, král něm., prohlásil Míšeň a s ní spojený Osterland za uprázdněné léno říšské, koupil od A-a za nepatrný obnos právo nástupnictví v Durynkách a zmocnil se těch zemí; ale r. 1298 padl, A. pak vyrovnal se se syny svými Bedřichem a Diezmannem, ale také nástupce Adolfův, král A. I., obnovil nároky předchůdce svého k zemím míšenským, než výprava jeho proti synům A-ovým minula se se zdarem. A. potom odevzdal vládu synům svým a žil od té doby v soukromí v Erfurtě, kde také zemřel. Nk.

15) A. IV., hrabě habsburský, v. Habsburg.

16) A. I. (II.), první vévoda meklenburský, praotec nyní panujícího domu (* ok. 1317 – † 1379), syn Jindřicha II. z druhého manželství s Annou, vdovou po lantkraběti durynském, dcerou vév. Albrechta saskovitemberského, panoval od r. 1329 jako kníže a byl od cís. Karla IV. 8. čce 1348 na vévodu povýšen. R. 1358 po vymření hrabat zvěřínských zvětšil své vévodství jejich územím. A. byl horlivě pečliv o docílení všeobecného míruzemského v říši. Manželkou jeho byla Euphemia, sestra krále švédského Magnusa II. Eriksona, po jehož úmrtí A-ův syn z toho manželství, Albrecht (viz A. 3), dne 30. list. 1363 od švédských stavů za krále zvolen. Nk.

17) A. Hrdý, markrabě míšenský (1190 až 1195), nejstarší syn Otty Bohatého (* 1158), s nímž vedl válku z té příčiny, že týž hodlal ku přání choti své Hedviky, dcery Albrechta Medvěda, mladšího syna svého Dětřicha učiniti hlavním dědicem svým a zanechati mu marku míšenskou. Spor ten ukončen teprve úmrtím Otty († 13. ún. 1190). A. uvázav se po něm u vládu, ještě hleděl bratra svého, který byl zdědil po otci hrabství weiszenfelské, vším způsobem utiskovati, sám ale od něho utrpěl porážku u Reveningen nedaleko Allstädtu. Zároveň dostal se do sporu s císařem Jindřichem VI., z něhož vzniklo mu nebezpečí, že ztratí bohaté doly stříbrné v Míšni. Pokoušeje se u císaře v Italii marně o narovnání vrátil se do vlasti, ale tu zemřel bez potomků již 25. čna 1195 na cestě v Krummenheinrichsdorfu byv otráven svým bývalým důvěrníkem Hugoldem. Nástupcem jeho stal se mladší bratr jeho Dětřich. Nk.

18) A. Friedrich Heinr., princ pruský (* 1809 – † 14. října 1872), třetí syn kr. Bedřicha Viléma III., vstoupil r. 1819 do vojska. Ve válce proti Rakousku r. 1866 velel jízdě první armády a účastnil se bitev u Jičína a Hradce Králové. Ve válce proti Francii byl velitelem 4. jízdní divise prvního armádního sboru, táhl do Paříže a vedl pak svou divisi proti armádě loirské. Po ukončení války jmenoval ho cís. Vilém maršálkem (Generaloberst).

19) A. II., vév. rakouský, čtvrtý syn krále Albrechta I. a Alžběty, dcery hraběte Menharta II. Tyrolského (* ku konci r. 1298 nebo na poč. 1299 – † 20. čce 1358). Byl ustanoven z mládí pro stav duchovní a v tom smysle vychován. R. 1313 zvolen sice od některých kanovníků při dvojité volbě za biskupa pasovského, ale nemoha ke skutečnému držení stolice biskupské se dostati, odřekl se stavu kněžského a oženil se v březnu r. 1324 s Johannou, dědičkou hraběte Ulricha z Pfirtu, jehož hrabství tím způsobem k Rakousku se dostalo. Po čas zajetí nejstaršího bratra Bedřicha r. 1322–25 spravoval vévodství rakouské a štýrské, po smrti pak bratra svého Leopolda († 28. ún. 1326) uvázal se v řízení »zemí předních«, v čemž však ustoupiti musil bratru mladšímu Ottovi, který vynutil, že správa »zemí předních« ku konci r. 1328 jemu svěřena. Vůbec ustupoval A. nějaký čas poněkud do pozadí vedlé bratra svého Otty, který po úmrtí Bedřichově († 13. ledna 1330) ze synů Albrechta I. kromě něho sám na živu zůstal, což přičítati sluší jeho tělesné slabosti. Bylť 25. bř. 1330 otráven a unikl sice životem, ale zůstal na rukou i na nohou chromým. Když ale i Otto zemř. 1339 dne 26. ún., soustředěna vláda rakouských zemí v rukou A-ových. A. usiloval o udržení míru, ač se i válce nevyhýbal, když se jednalo o zájmy zemí jeho. V bojích Ludvíka IV. s Lucemburky zachoval úplnou neutralitu a ač císaře Ludvíka uznával za hlavu říše, přece ho v ničem nepodporoval. Když po smrti Ludvíkově Karel IV. všeobecně za krále římského uznáván, zasnoubil A. nejstaršího syna svého Rudolfa s dcerou Karlovou Kateřinou. A. býval pro svou moudrost brán za prostředníka mezi knížaty, jemu podařilo se smířiti Wittelsbachy s Karlem Lucemburským, on dovedl i toho. že papež r. 1358 Ludvíka Braniborského zbavil klatby a uznal za platné manželství jeho s Markétou Tyrolskou. V létech 1350 až 1355 byl A. nucen válčiti s městy švýcarskými. Tři léta po ukončení té války zemř. zanechav 4 syny, Rudolfa, Bedřicha, Albrechta a Leopolda, kteří dle domácího zákona vydaného A-em 25. list. 1355 zeměmi rakouskými společně a se stejnými právy měli vládnouti, a dvě dcery, Kateřinu a Markétu r. 1364 provdanou za Jana, bratra cís. Karla IV. Nk.

20) A. III., vév. rakouský, syn Albrechta II. (* 1349 nebo 1350 – † 29. srpna 1395.) Po smrti nejstaršího bratra svého, Rudolfa IV. (1365), stal se vladařem domu Habsburského a s bratrem svým Leopoldem III. ujal se vlády v zemích rakouských v době pro země ty velice choulostivé; bylyť jednak pro Tyrolsko ve válce s vévody bavorskými, na druhé straně vedena válka s patriarchou aquilejským a spojenci jeho, hrab. Menhartem Gorickým a Fr. Carrarským. V tísni své utekli se mladí vévodové s prosbou o pomoc k cís. Karlu IV., jehož teprv osmiletou dceru Alžbětu A. dne 19. března 1366 pojal za manželku, načež dne 26. března obnoveny již dřívější úmluvy dědičné mezi Lucemburky a Habsburky. Cís. Karel IV. pak zprostředkoval příměří s patriarchou aquilejským, které brzo proměněno v mír, tak že země rakouské aspoň s jižní strany nebyly více ohrožovány. Také Wittelsbachové učinivše marný pokus zmocniti se Tyrolska, musili se odhodlati k uzavření míru v Schärdingu 29. září 1369, jímžto za 116.000 dukátův a vydání některých zástav se zřekli všech nároků na Tyroly. Toho času získali vév. rakouští Freiburkve Švábsku, ale nedovedli obhájiti Terstu; musiliť mírem Lublaňským 30.října 1370 města toho Benátčanům postoupiti. Ve válce Benátčanů s Frant. z Carrary a králem uherským Ludvíkem získali vév. rak. Valsugano, Feltre a Belluno. Ač by byla nebezpečná doba vyžadovala pevného a jednotného řízení politiky rakouské, byla tato ochromena neshodami, které mezi bratřími vypukly a vedly k rozdělení jejich državy. Po smrti Rudolfa IV. A. odvolávaje se na smlouvu rodinnou z r. 1364 činil nároky na nejvyšší moc, kterou po nějaký čas i skutečně vykonával. Než mladší, ctižádostivý a podnikavý vév. Leopold nechtěl se podrobiti vrchnímu řízení mírumilovného bratra a stál na tom, aby v moci a příjmech mu byl na roveň postaven. Napjetí dosáhlo té míry, že zdálo se, že dojde mezi bratřími ke zjevnému boji; tu ustoupil A. a uzavřel s Leopoldem dne 25. čce 1373 smlouvu, dle níž spokojil se vládou ve vévodstvích Rakouských a Stýrsku a polovicí všech příjmů, ostatní území bratrovi ponechávaje. Leopold ale ani s tím nebyl spokojen, nutil A-a vždy k novým ústupkům, až konečně smlouvou dne 25. září 1379 v Neubergu uzavřenou nejen správa, ale i skutečné držení země rozděleno, při čemž A. obmezen na obojí Rakousy. Země ty těšily se za samovlády jeho téměř neustálému míru. A. jsa povahy mírumilovné účastnil se toliko jediné výpravy válečné osobně, a to r. 1377 křižáckého tažení do Prus; náboženská cvičení byla hlavní potřebou zbožného jeho srdce, on byl i přítelem věd a umění a se zvláštní zálibou obíral se astronomií a theologií. A. byl štědrým podporovatelem, ba druhým zakladatelem university vídeňské a vymohl r. 1384 na papeži, že směl založiti při ní fakultu bohosloveckou, kteroužto z ohledu na universitu pražskou papež před tím při vídeňské povoliti nechtěl. Když bratr jeho Leopold 9. čce 1386 v bitvě u Sempachu padl, ujal se A. jsa poručníkem nedospělých jeho synů vlády i v jeho zemích a pokračoval ve válce proti Švýcarům, utrpěv pak dne 9. dubna 1388 u Näfelsu porážku byl nucen uzavříti 1. dub. 1389 příměří na 7 let na základě přítomného držení, které r. 1394 na dalších 20 let prodlouženo. Těsným spojením, v něž vstoupil A. již r. 1389 se svým sousedem Joštem, markrabím mor., byl vtržen i do sporu, který vypukl r. 1393 mezi králem Václavem a českými pány, v jichž čele Jošt stál: ale dříve, nežli spor ten dokončen, zemřel A. dne 29. srpna 1395 zanechav jediného syna Albrechta IV. – Kurz, Oesterreich unter Herzog A. III. (Linec 1827). Nk.

21) A. IV., vév. rak. (1395–1404), řečený Div světa neb Mírný (* 1377), syn vévody Albrechta III. a Beatriky, dcery hraběte Hohenzollernského, purkrabího norimberského. Podnikl pouť do Jerusalema r. 1398 a pasován na sv. hrobě na rytíře. S bratrovcem svým, vévodou Vilémem, dostal se A. do sporu o dědictví, který pro mírnost jeho vyrovnán na poč. roku 1404 ve prospěch Vilémův. A. válčil s Prokopem, markrabím moravským, a záškodníky moravskými, kteří časté vpády činili do území rakouského; při tom obléhal r. 1404 Znojmo bez úspěchu, neboť byl v době obléhání otráven. Lékař z Vídně povolaný užil k vyléčení methody tenkráte oblíbené, dav pověsiti A-a hlavou dolů, aby jed z těla vyšel. Slabý A. tohoto léčení nesnesl a zemřel. Manželkou A-ovou byla Johanna, dcera Alberta, vév. bavorského a hraběte hollandského, zeelandského a hennegavského. Srv. Kurz, Oesterreich unter A. IV. (1830). Nk.

22) A. V., vév. rak., viz A. 2).

23) A. VI. Marnotratný, vévoda rak. (* 1418 – † 1463), syn Arnošta Železného z druhého manželství jeho s Cimburkou Mazovskou. Po smrti otcově (1424) dostal přední země rakouské, ale jsa s podílem svým nespokojen a puzen ctižádostí nesmírnou válčil s bratry svými, zejména s císařem Bedřichem III., s malými přestávkami. Král český Jiří nejednou v bojích těch býval prostředníkem. A. založil universitu ve Freiburce r. 1457.

24) A. VII. (* 1559 – † 1621), arcivévoda rakouský, šestý syn cís. Maxmiliána II. a Marie, dcery cís. Karla V., byl vychován při dvoře krále španělského Filipa II. a věnoval se stavu duchovnímu. Již r. 1577 stal se kardinálem, r. 1584 arcibiskupem v Toledě, v létech 1584 až 1596 byl místokrálem portugalským, načež poslán jako místodržitel do španělského Nizozemí, kde svou umírněností nemálo přispěl k opětnému upevnění vlády španělské. Ku přání krále Filipa II. zasnoubil se (1599), dosáhnuv dispense papežské, s Isabellou, dcerou jeho, která mu přinesla věnem Nizozemí, jež opět mělo spadnouti na korunu španělskou, kdyby manželství to bez dítek ostalo. A. válčil s Moricem Oranienským několikleta dobyl Ostende po tříletém obléhání r. 1604. R. 1609 uzavřel příměří na 12 let, jehož co nejsvědomitěji užíval ke zvelebení země. Nk.

25) A. (Friedrich Rudolf), arcivévoda rakouský, polní maršálek, nejstarší syn arcivévody Karla, nar. ve Vídni 3. srpna 1817. Hned za útlého mládí určen byv ke stavu vojenskému obdržel důkladné theoretické vzdělání odborné pod dohledem svého otce a začal r. 1836 konati praktickou službu vojenskou ve Štýrském Hradci jsa velitelem praporu; r. 1839 stal se podplukovníkem a na počátku téhož roku provázel otce svého do Neapole a v létě poslán v záležitostech politických do Berlína a Petrohradu. V létech 1845–48 byl A. kommandujícím generálem v obojích Rakousích a Salcpurku; r. 1849 účastnil se pod velením Radeckého války proti Piemontu a bojoval v bitvách u Gravellony, Mortary a Novary, téhož roku stal se guvérnerem v Mohuči a spolu vrchním velitelem 3. arm. sboru v Čechách. Když povstání uherské bylo potlačeno a Haynau odstoupil, stal se A. r. 1851 civilním a vojenským guvernérem v Uhrách, kterýžto úřad složil 19. dubna 1860, namáhav se marně, aby Uhry s politikou rakouskou smířil. Od počátku ústavní vlády v Rakousku vzdal se A. vší politické činnosti a věnoval se výhradně svému povolání vojenskému, v němž r. 1863 dostalo se mu nejvyšší hodnosti polního maršálka. R. 1866 byl arcivévoda A. vrchním velitelem armády jižní a zvítězil dne 24. čna v bitvě u Custozzy. Po porážce u Hradce Králové odevzdáno mu vrchní velení nad celou armádou, avšak mír pražský učinil konec další válce. Od té doby měl A. činné účastenství při reformách u vojště rakouském zaváděných a byl pro tyto své zásluhy 22. září 1866 jmenován generálním inspektorem celé armády. Arcivévoda A. sepsal i některé odborné spisy vojenské: Wie soll Oesterreichs Heer organisirt sein? (Vídeň 1868); Über die Verantwortlichkeit im Kriege (t. 1869, přel. do jaz. franc. a angl.). Arcivévoda A. je z nejbohatších velkostatkářů rakouských a věnuje správě rozsáhlých svých statků, ležících hlavně ve Slezsku, nemalou péči. V paláci jeho ve Vídni nachází se slavná sbírka výkresů a mědirytin, zvaná po zakladateli Albrechtovi, vév. saskotěšínském, Albertina. Sbírku tu a knihovnu při ní A. velice rozhojnil. V životě rodinném zažil A. nemálo bolestí. Šťastné manželství jeho s princ. Hildegardou, třetí dcerou Ludvíka I., krále bavorského, rozloučeno předčasným jejím úmrtím (2. dub. 1864); jediný syn jeho Karel (* 1847) zemřel již r. 1848, mladší dcera jeho Mathilda (* 1849) zemř. 6. čna 1867 následkem popálenin. Starší dcera Marie Terezie (* 1845) jest od roku 1865 chotí vévody Filipa Virtemberského. Nk.

26) A. Srdnatý (Animosus), vév. saský, zakladatel nyn. královské linie saské (* 1443 – † 12. září 1500). druhorozený syn kurfiršta Bedřicha Mírného a Markéty Rakouské, byl r. 1455 dne 8. čce se starším bratrem svým Arnoštem unesen z hradu Altenburku rytířem Kuncem z Kaufungen, brzo však z moci jeho vybaven. R. 1459 zasnouben se Zdenou (* 1449 – † 1510), dcerou krále českého Jiřího, po jehož smrti ucházel se také, ač marně, o korunu českou. Od r. 1464 vládl společně s bratrem svým Arnoštem, který byl zdědil hodnost kurfirštskou. Okolnost ta, že jednak výbojem (Plavno 1466), jednak dědictvím (Durynsko 1482) země obou bratří nemálo vzrostly, měla za následek, že se o ně rozdělili r. 1485, při čemž A. obdržel Míšeň, v níž zavedl posloupnost dle prvorozenství. A. byl horlivým stoupencem cís. Bedřicha III., jemuž poskytl podpory ve válce proti Karlovi Burgundskému, proti Uhrům a v Nizozemsku, stal se r. 1488 císařským místodržícím v Nizozemsku a o deset let později dědičným místodržícím ve Frisech. A. jsa delší čas churav následkem poranění, které byl utrpěl při obléhání Gronink, zemřel v Emdenu. Za nástupce svého ustanovil v Sasku syna svého Jiřího, kdežto místodržitelství ve Frisech přešlo na mladš. Jindřicha. R.1876 odhalen v Míšni pomník A-ův. Nk.

27) A. (Albert) Kazimír, vévoda saskotěšínský, syn krále polského Augusta III., * 11. čce 1738 v Moritzburku u Drážďan, účastnil se 7leté války proti Bedřichu II. a r. 1760 jmenován rak. generálmajorem, později cís. maršálkem a od r. 1765–80 vrchním kapitánem v Uhrách. Sňatkem s arcivév. Marií Kristinou r. 1766 stal se zetěm cís. Marie Terezie, která mu propůjčila lénem vévodství těšínské. Za Josefa II. r. 1780 poslán do Nizozemska za místodržitele, kterýžto úřad zastával po 10 let. V bojích s republikou franc. obléhal Lille r. 1792, ale byl nucen ustoupiti a po porážce u Jemappů (6. list.) zanechati Belgii v rukou nepřátelských. R. 1794 řídil s pruským gen. Möllendorfem opět válečné operace proti Francii, ale již r. 1795 vzdal se služby a žil až do smrti (11. ún. 1822) v soukromí na dvoře vídeňském. Již jako guvernér v Uhrách získal si obliby zvl. tím, ze prováděl značné stavby, jako na př. Albrechto-Karašický průplav v Uhrách, ve Vídni Albrechtovy vodovody v předměstí Mariahilf a j. Bohatství svého užíval k podpoře uměleckých snah založiv sbírku rytin, obrazů, náčrtů, rukopisů a knih, která po něm pojmenována Albertina (v. t.). Znamenitý náhrobek u augustiniánů ve Vídni, jejž A. své choti zemřelé r. 1798 za 30.000 duk. dal postaviti, jest dílem Canovy. Srovn. Vivenot, Herzog A. v. Sachsen-Teschen als Reichsfeldmarschall (Vídeň 1864–66).

28) A. von Halberstadt (ok. r. 1210), kněz v klášteře Jechaburce (SchwarzburgSondershausen), jediný básník německý své doby, který se snažil poněkud věrněji napodobiti antické básně; přeložilť pro lantkrabího Hermanna Durynského Ovidiovy metamorfosy. Dílo nepotkalo se asi s pochvalou, nebo nezachoval se ani jeden úplný rukopis. Zlomky zachované, v Oldenburce nalezené, uveřejněny v Hauptově »Zeitschrift für deutsches Alterthum« (díl XI., v Berlíně 1856) a ve Pfeifferově »Germania« (d. 10., ve Vídni r. 1865). Celé dílo známo jest pouze z přebásnění, které provedl Wickram v XVI. stol. a které vyšlo po prvé v Mohuči r. 1545. (Bartsch, A. von Halberstadt und Ovid im Mittelalter. Quedlinburk a Lipsko 1861.) Ks.

29) A. von Kemenaten (z pol. XIII. st.), šlechtic z rodu alamanského nebo tyrolského, básník německý, který si zvláště oblíbil látky z podání národního; pochází od něho několik básní, z nichž je však jmenován jen v jedné zvané Goldemar; při ostatních se soudilo jen dle podobnosti slohu, že je jejich autorem. Jsou to: Virginal (také »Dětřichovo první dobrodružství« nazváno). která líčí boje mladého Dětřicha Veronského, s draky a obry. Podobného rázu jsou Sigenot a Ecke. – Srov. S. Zupitza, Dietrichs Abenteuer von A. v. K. (Deutsches Heldenbuch V. Berl. 1870.) Ks.

30) A. (okolo r. 1270), německý básník, kněz, napsal za pokračování Wolframova »Parzivala« báseň Titurel (t. ř. mladší). Báseň byla po celý středověk vysoce ceněna, též od kněžstva, jinak rytířským básním méně nakloněného. Již r. 1477 byla vytištěna a ještě na začátku tohoto století byla pokládána za dílo Wolframovo a za nejlepší báseň celého středověku od romantiků vyhlašována. Otisk jednoho rukopisu vydal Hahn (1842), kritické vydání se připravuje (viz též A. von Scharfenberg). Ks.

31) A. von Eybe (1420–1475), šlechtic a kněz, přeložil volně do němčiny komédie Plautovy Menaechmi a Bacchides (tišt. 1511), spracoval dle italského originálu (Ugelini) komédii Philogenia a vřadil několik novell dle Boccaccia a dle latinských pramenů do své knihy Ob einem manne sey zu nemen ein elich Weib oder nit (1472), která jako jeho Spiegel der sitten (tišt. 1511) patří k nejlepším prosaickým dílům XV. stol. Ks.

32) A. Ondřej, rodem z Neapole, štolmistr, kovář a koníř cís. Bedřicha III., složil knihu o lékařství koňském, zvanou podlé pozdního tisku frankfurtského z r. 1642 Hippopronia oder von der Art, Zäumung und Arznej der Pferde. Spis ten záhy přeložen do češtiny, rozšířen a zachován v rkp. univ. knih. praž. z r. 1440 a 1554 a v rkp. archivu brněnského ze XVII. stol. i v četných tiscích. Jest to vlastně sbírka receptů, často podivných, pro rozličné koňské nemoci. (Viz Jungmann, Historie lit. a Hanuš, Dodavky a Doplňky.)

33) A. Joh. Lorenz (* 1732 – † 1773), něm. spisov. hudební, stal se r. 1758 gymn. učitelem a zároveň kantorem a ředitelem kůru při hlavním chrámě v Mühlhausech. Vydal Adelungovu »Musica mechanica organoedi« a »Musikalisches Siebengestirn«, pak řadu vlastních prací kritických a instruktivních. V theoretickém sporu mezi Marpurgem a Sorgem byl rozhodčím. Chv.

34) A. Wilhelm Eduard (* 1800 – † 1876), výtečný znalec a učitel něm. práva, nar. v Elblagu v Záp. Prusku, stud. na univ. v Královci a habilitoval se r. 1823 tamtéž pro obor práva něm. Roku 1827 stal se mimoř., r. 1829 řádným prof. něm. práva tamtéž, přestoupil však r. 1830 na univ. v Gotinkách. Tu byl A. z oněch sedmi professorů univ., kteří veřejně protestovali proti jednostrannému zrušení ústavy se strany kr. Arnošta Augusta (1837), i byl proto se soudruhy svými služby zbaven a z Gotink vypověděn. Odebral se do Lipska, kdež přednášel nejdříve jako soukr. docent, avšak již r. 1840 stal se řádným professorem a dvorním radou. Roku 1848 vypracoval spolu s Dahlmannem jako důvěrník vlád spolku něm. osnovu ústavy říše něm., avšak zanechal ještě téhož roku činnosti parlamentární a věnoval se odtud zcela povolání svému učitelskému. Na stolici učitelské působil A. s výtečným úspěchem až do r. 1869, kdy odebral se na odpočinek jmenován byv tajným dvorním radou a doživotním členem první komory. A. zemř. v Lipsku odkázav dosti značné jmění své tamější universitě k podpoře soukr. docentů. Ze spisů jeho největšího významu nabyl spis Die Gewere als Grundlage des älteren deutschen Sachenrechts (Královec 1828), který lze pokládati za jeden z nejdůležitějších spisů pro ustálení methody vědeckého badání v oboru práva něm., a ve kterém i vysloveny jsou názory o povaze věcných práv něm., jež vzbudily sice mnohý odpor, do dneška však za vyvrácené pokládati se nemohou. —l.

35) A. Theodor, odborný přednosta geodetického ústavu v Berlíně. Určil délku kyvadla vteřinového na různých místech v Německu, uveřejnil pozorování planetoid a komet, vypočítal dráhu asteroidy Sapfo 80 a vydal buď samostatně, buď v odborném časopise »Astronomische Nachrichten« pojednání o telegrafickém určování délek geografických, jakož i o různých vadách, které se při takovém určování naskytují a původ mají buď v různé vodivosti drátů nad zemí neb pod zemí vedených, buď ve způsobu, jakým se čas určuje. Jednotlivé spisy jsou: Bestimmung der Längendifferenz mit Hulfe der electrischen Telegraphen (Lipsko 1869); Formeln und Hulfstafeln fur geographische Ortsbestimmungen (t. 1879); Astronomisch-geodätische Arbeiten des k. preuss. geod. Inst. Vr.

36) A. Karl, nar. r. 1823, od r. 1869 professor francouzského a angl. jazyka na vyšší měšťanské škole v Lipsku, vynikající těsnopisec a učitel těsnopisu. Sepsal: Lehrbuch der Stenographie nach der kalkulirenden Methode (1. kurs, 37. vydání v Hamburce 1881, 2. kurs, 8. vyd. 1878) a Gabelsbergers Leben und Streben (Gotha 1858).

37) A. Eugen Maria, nar. 16. čna 1842 v Petrohradě, výtečný houslista. R. 1877 jmenován hudebním inspektorem nad carskými divadly v Petrohradě. Chv.