Ottův slovník naučný/Alfons

Ottův slovník naučný
Alföld	Alfons	Alfonsia

Údaje o textu
Titulek:	Alfons
Autor:	Jan Jaromír Hanel, redakce, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 836–841. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Související:	Autor:Alfons X. Kastilský
Heslo ve Wikipedii: Alfons I. Aragonský
Související články ve Wikipedii: Alfons II. Aragonský, Alfons III. Aragonský, Alfons V. Aragonský, Alfons I. Asturský, Alfons VI. Kastilský, Alfons VII. Kastilský, Alfons VIII. Kastilský, Alfons X. Kastilský, Alfons XI. Kastilský, Alfons V. Leónský, Alfons II. Neapolský, Alfons I. Portugalský, Alfons II. Portugalský, Alfons III. Portugalský, Alfons IV. Portugalský, Alfons V. Portugalský, Alfons VI. Portugalský, Alfons XII., Alfons XIII.

Alfons, ital. Alfonso, špan. Alfonso, Alonso, Ildefonso, port. Affonso, osobní jméno, jež zvláště v dějinách poloostrova pyrenejského zhusta se vyskytuje. Nejznámější jsou:

Aragonští a navarrští. 1) A. I., zvaný El Batallador (Bojovník) pro četná svá vítězství, kterých dobyl v neustálých válkách s Maury (vyhrál v 29 bitvách), král aragonský a navarrský, syn Sancha Ramireza (Sancha IV.), nastoupil po svém bratru Petru I. r. 1104. Po smrti svého tchána, Alfonsa VI. kastilského a leonského, pokládal se též za krále kastilského a přijal, jako již před ním Ferdinand I. a Alfons VI., titul »císaře španělského«. Než manželka jeho Urraca chtěla v Kastilii sama vládnouti a proto vypukla mezi ní a jejím manželem válka, kteráž přes to, že na konciliu v Palencii r. 1114 manželství jejich prohlášeno bylo za rozloučené, trvala až do r. 1126. Maurům odňal A. r. 1118 po tuhých bojích Zaragozu a učinil ji hl. městem Aragonie; poraziv pak r. 1120 al-Morávidy u Daroky, rozšířil panství své na Valencii. R. 1125 podnikl novou výpravu proti Granadě, při čemž pomocí svou mu přispělo z dolin alpujarrských na 10.000 Mozarabů (křesťanských Maurů). R. 1130 překročiv Pyreneje dobyl Bordeaux, r. 1131 Bayonneu. R. 1133 dobyl opět na Maurech Mequinenzy, konečně však byl od spojených Maurů v bitvě u Fragy r. 1134 poražen, načež v brzku podlehl útrapám a námahám, či dle jiných zabit byl při výpadu obležených z Fragy.

2) A. II. (* 1152 – † 1196), syn Raymonda V., hraběte barcelonského, a Petronelly, dcery Ramirovy, nastoupil r. 1162 po smrti svého otce v Katalonii a zároveň v Aragonii, kterou mu matka postoupila; od té doby byly dějiny obou korun sloučeny. Nabyv po smrti Raymunda Berengara Provençska porazil spojené voje krále Sancha navarrského a hraběte Raymonda toulouského, načež připojil k své koruně i Roussillon a Bearn, tak že jeho moc sáhala daleko do jižní Francie. A. nejen že rozšířil moc aragonskou tak, že se stala vedlé Kastilie prvou křesťanskou mocností ve Španělsku, nýbrž moudrým panováním platně zasáhl i ve vnitřní rozvoj říše, zvláště v ustálení právních poměrův a ve vzrůst svobod jednotlivých stavů. Byl velikým ctitelem básnictví a sám složil několik coblas, v nichž opěvuje svou lásku; památny jsou již z té příčiny, že to jsou nejstarší verše v moderních nářečích poloostrova pyrenejského, jejichž autora známe. Na dvoře jeho žili vynikající troubadouři Pierre Rogiers, Pierre Raymond de Toulouse a Aiméric de Péguilain, kterýž opěval smrť svého mecenáše.

3) A. III., syn Petra III. (* 1265 – † 1291), nastoupil r. 1285 v Aragonii, kdežto v Sicilii nastoupila a až do r. 1409 se udržela mladší linie aragonská. Ujci svému Jaymovi, králi ostrovů balearských, odňal Mallorku, s Francií vedl válku o Sicilii, a zapleten byv do sporů kastilských rozhněval si papeže Mikuláše IV., který jej dal klatby, ale později se s ním smířil. Tyto celkem neprospěšné války seslabily též královskou moc uvnitř, tak že A. byl při své korunovaci v Zaragoze r. 1286 nejen nucen přísežně potvrditi práva stavův aragonských, zvláště šlechty, kterýchž byly za předcházejích králů nabyly, nýbrž i r. 1287 potvrditi výsady mocné unie stavů. Tím povoleno jim bylo nejen právo sjednocovati se, nýbrž i v případě, že by král chtěl sáhnouti na jejich práva a svobody, ozbrojenou mocí proti němu povstati a nového krále si vyvoliti. Ano došlo tak daleko, že soudce (justizero) ze středu unie volený nade všemi kroky královými bděl, nejvyšší úředníky jmenoval a i časem sám zákony dával a jsa jedině unii zodpověden směl po případě i krále před cortesy předvolati. A-ovi podařilo se sice později moc šlechty poněkud omeziti, ale v zásadě nemohl své ústupky odvolati. A. nadán byl značným důvtipem státnickým, než poměry všeobecné byly mu nepříznivy a nad to zemřel na počátku své dráhy; ač sám nebyl básníkem, shromažďoval na svém dvoře troubadoury.

4) A. IV. Dobrotivý, syn Jakuba III., nar. r. 1299 a vládu nastoupil r. 1327. Se stavy dostal se ve spory jednak proto, že mladším svým bratřím chtěl udělovati úděly, jednak že manželce své Eleonoře, princezně kastilské, poskytnouti chtěl některé statky. Poddal se však a tím ušel dalším zápletkám. S Janovem vedl o Sardinii nešťastnou válku, která se skončila mírem r. 1336; naproti tomu spolčiv se s tchánem svým, králem kastilským, dobyl na Maurech všelikých výhod. Zemř. r. 1336.

5) A. V. (* 1385 – † 1458), král aragonský, Alfons I. jakožto král sicilský a sardinský, a konečně A. I. jakožto král neapolský, syn Ferdinanda Spravedlivého, nastoupil r. 1416 po smrti otcově v království aragonské, Sicilii a Sardinii; prvá dvě léta byla matka jeho vladařkou, po smrti její však panoval samostatně. Nepohodnuv se s Janovem o Korsiku obrátil se r. 1420 do Neapole, kdež královna Johanna II., aby ji chránil proti Ludvíkovi Anjouskému, jej adoptovala a právo nástupnické mu přiřkla. Brzy však vznikly rozepře mezi A-em a Johannou, a když dal A. zatknouti královnina milence Caraccioliho, prohlásila jej tato r. 1423 za zbavena všech práv a adoptovala s právem nastupnictví svého posavadního nepřítele Ludvíka Anjouského. V bojích, které z toho ná sledovaly, zvítězil konečně A.; ale ježto Kastilští v tu dobu napadli jeho bratra, krále navarrského, opustil Neapol a vrátil se do Španěl. Na cestě domů zmocnil se Marseille, patřící jeho soku Ludvíkovi; mezitím dostala se Neapol Ludvíkovi, který však r. 1434 zemřel. Po mnohých nerozhodných bojích a dlouhém obležení zmocnil se A. r. 1442 opět Neapole a slavil vítězný vjezd do města, kteréž si zvolil za své stálé sídlo zanedbávaje své vlastní království Aragonii. A. byl veliký muž a vynikající panovník a zasloužil si právem jména »Velkodušného«. Jeho největší vadou byla přílišná slabost pro druhé pohlaví. A. byl obezřelý vojevůdce a statečný vojín; jako státník vynikal houževnatostí a bystrozrakem; nemálo zisku přinesla mu jeho ráznost a přímost v jednání. O rozvoj věd a uměn, v nichž jevil řídkou obeznalost, má zásluhy nehynoucí; jeho dvůr poskytl útulku řeckým učencům vypuzeným z Cařihradu, nejproslulejší učenci a básníci byli od něho podporováni. Viz: Bart. Fazius, De rebus gestis ab Alphonso etc. (Lejda 1560); Ant. Panoruntanus (Beccateli), De dictis et factis Alphonsi etc. I. IV. (Pisa 1485): Mariana, Historia de España (1601, 1609); Ticknor, History of spanish literature.

Asturští. 6) A. I. Katolický, král asturský (* 693 – † 757), syn dona Pedra, vévody biskajského, vedl tuhé války s Maury; pomocí svého hrdinného bratra Fruely dostal se až k Braganze, Salamance a Avile, dobyl Leonu a Astorgy, části Galicie, Portugalska a Kasti. lie, tak že jeho panství sahalo od Pyrenejí až po ústí Doura. Zakládal města, kostely a kláštery, čímž získal si příjmí »Katolického«.

7) A. II, zvaný el Casto (Cudný), král asturský († 843), syn Fruely I., rozšířil říši svou značně dobyv veliké části sousedních zemí hornatých i pobřeží, takže jeho říše sahala až k Minhu. Říše tato tužila se uvnitř, v ní panoval ještě starý, mohutný řád gotský. S Karlem Velikým udržoval A. stále přátelství. Rozšířil a okrášlil Oviedo, které učinil městem sídelním a hlavním celé říše. Osudy A-ovy opěvují mnohé romance, z nichž některé i ve sbírce španělských romancí v universitní knihovně pražské se nalézají.

8) A. III. Veliký, král asturský, leonský a galicijský (* 848 – † 910). Nastoupil po smrti otce svého Ordoña I. r. 866 a podnikl mnoho výprav proti Maurům, na nichž dobyl části Portugalska a staré Kastilie, tak že území jeho sahalo až ke Guadianě. V zemích dobytých zakládal četné tvrze, města a kostely, a upevňoval říši uvnitř; ale válečnými daněmi vzbudil nespokojenost svých poddaných, tak že vystoupil proti němu i sám nejstarší jeho syn Garcia. A. sice rychle vzpouru potlačil a syna uvěznil, ježto však většina národa a v jeho čele oba druzí synové královi se tomu opřeli, zřekl se A. r. 901 trůnu a korunoval sám Garciu. Tento dostal Leon, Ordońo západní Galicii a Fruela lI. Oviedo. Tím přeručeno bylo tvoření mohutné, rozsáhlé říše křesťanské pod žezlem asturským; nicméně Asturie od dob těch stala se Maurům hroznou. A. je pravým výrazem své doby a své země, muž naskrze rytířský.

Kastilští. 9) A. VI. kastilský, zvaný Statečný (* 1030 – † 1109), druhý syn Ferdinanda Velkého, od něhož při rozdělení říše na shromáždění stavů v Leoně dostal Leon, Asturii a území Campos, kdežto prvorozený Sancho dostal Kastilii a nejmladší Garcia Galicii a Portugalsko. R. 1068 Sancho II. napadl A-a, ale nic nepořídil; r. 1071 však obnovil válku a porazil v »bratrovražedné« bitvě u Golpejares nečestnou lstí, kterouž mu byl poradil Cid, A-a, a zajal jej i uvěznil; ale tomuto podařilo se prchnouti do Toleda, kdež jej emír Almamún pohostinsku přijal. Sancho obrátil se též proti Garciovi, porazil a zajal jej; avšak při obležení Lamory 1072 byl úkladně zavražděn. A. vrátil se a uznán byl králem; totéž chtěl učiniti Garcia, než A. ho zajal a věznil, až po 10 létech zemřel. A. byl nyní samojediným pánem všech zemí, které patřívaly jeho otci. Pokud dobrodinec jeho Almamún žil, nepodnikl nic nepřátelského proti Toledu, ba r. 1074 pomohl mu ke skvělému vítězství nad Kordovou. Ale proti jeho nástupci Jahjjovi ibn-Izmáílovi vytáhl do pole a zmocnil se, podporován jsa emírem sevillským, roku 1085 vyhladovělého Toleda, dobyl Talavery, Madridu a jiných částí území maurského a byl by snad celý poloostrov přivedl pod svoji moc, kdyby nebyla knížata maurská na pomoc přivolala al-Morávidy, kteří r. 1086 z Afriky se přeplavili. A. upustil od obležení Zaragozy a požádav krále aragonského a hraběte barcelonského za pomoc, sebral 100.000 pěších a 80.000 jezdců, s nimiž se utkal při Zalace, na březích Quadiany, s Maury 22. října t. r. S počátku vítězili křesťané, až vůdci al-Morávidů Júsufovi podařilo se zapáliti tábor křesťanský, čímž v řadách španělských způsobil hrozný zmatek, nespořádaný útěk a krveprolití. Sám A. byl poraněn a prchl do Toleda. Než Maurové svářili se nyní sami mezi sebou, Júsuf vrátil se do Afriky a A. mohl nejen nové síly sebrati, nýbrž i ve svých výbojích pokračovati. Roku 1090 přepravil se Júsuf po třetí do Španělska a dobyl Sevilly přes to, že tamní emír dostal posily od A-a. R. 1108 obrátili se al-Morávidé poznovu proti A-ovi a syn Júsufův, Ab-dul Hassan Alí, porazil jeho vojsko v bitvě, v níž padl Sancho, jediný syn A-ův. A. sice porážku tu dobytím Kordovy pomstil, než zdrcen jsa dvojí onou ztrátou zemřel již příštího roku v Toledě. – Vnitřní záležitosti říše A-ovy poskytují pohled utěšený; pevnou rukou chránil a udržoval zákonité poměry i řádnou správu a země těšila se za jeho panování všeobecnému blahobytu. Za něho vedl se ve Španělsku tuhý boj o liturgii mezi papežem Urbanem II., který naléhal na všeobecné zavedení liturgie římské, a mezi lidem, který stál na bohoslužbách gotských. Rozepře ta ukončena měla býti na rozkaz A-ův tak, že po jednom exempláři obou liturgií mělo býti vrženo do ohně a zvítěziti měl, který by zůstal ohněm nestráven. V souboji tom zvítězil gotský; ale A. vzal exemplář ten do ruky, vrhl jej zpět do ohně a rozhodl se tak pro liturgii římskou. K tomu odnáší se španělské pořekadlo: »Adonde van leyes, adonde quieren reyes« (Zákony řídí se vůlí králů).

10) A. VII. (či VIII.) kastilský, zvaný Raimundez (* 1106 – † 1157). Roku 1135 korunován byv na sněmě v Leoně za »císaře španělského« (byl poslední, který si jméno to dal) potvrdil stavům stará práva a svobody. Proti jeho nadvládě vzepřeli se král Alfonso I. portugalský a Garcia Ramiro navarrský; ježto však maurské hnutí al-Mohadů počalo býti hrozivým nejen al-Morávidům, ale i křesťanským knížatům, shodl se A. se svými oběma odpůrci a vytáhl s četným vojskem al-Morávidům na pomoc. Podporován jsa námořní mocí janovskou a pisanskou dobyl Almerie, hlav. sídla námořských loupežníků. Po jiných šťastných bojích dobyl r. 1148 Tortosy. Než fanatičtí al-Mohadové vrhli se poznovu na území maurská i křesťanská a dobyli Granady zpět. A. zemřel vraceje se z nerozhodné bitvy u Jaenu v úžině muradalské. Za něho založen r. 1156 řád sv. Juliana del Pereyro, který roku 1219 nazván byl řádem alcantarským (v. t.).

11) A. VIII. (čili IX.), král kastilský, zv Šlechetný (el Noble), též Dobrý (1155 – † 1214). Nastoupil v 3. roce věku svého po smrti svého otce Sancha III.; o vladařství svářily se mocné rodiny Castrův a Larův, a rozepří těch použili Maurové k rozšíření svého panství. R. 1170 zasnoubil se A. s Eleonorou, dcerou Jindřicha II. angl. a sám se ujal vlády. Spor hrozící mezi Sanchem navarrským a A-em uklidil Jindřich II. anglický. Ve válce s Maury utrpěl A. 19. července 1195 u Alarcosu hroznou porážku, kterouž se Maurům dostalo skoro celé Nové Kastilie. Toho použili králové Aragonie, Navarry a Leonu k obnovení války s A-em, kteráž po několik let se vlekla. Na štěstí pro křesťany zemřel již 4 roky po bitvě u Alarcosu vítěz Jakub al-Mansur; emír Muhammed al Nasr sice sbíral ohromné vojsko, ale i křesťané, vybízeni jsouce důrazně papežem, konečně se vzpamatovali, mezi sebou smířili a branné síly shledávali. Konečně přerušeno bylo příměří, A. překročil Sierru Morenu a podporován jsa Petrem II. aragonským a Sanchem VII. navarrským svedl 16. července r. 1212 bitvu u Novas de Tolosa. V bitvě té poraženi byli Maurové a tím kořen jejich panství ve Španělsku podťat. Chystaje se k nové válce, zemřel A. v Garci Muňos r. 1214. A. byl v pravdě velký muž, za nejnepříznivějších poměrův uchoval své území a uprostřed válek pečoval o utvrzení právního řádu v zemi a rozšíření osvěty. Podporován jsa účinně arcibiskupem toledským zřídil roku 1208 učiliště v Palencii, kamž povolal nejlepší professory z Francie a Italie, nešetře nákladu. Učiliště to bylo podkladem první křesťanské španělské university. red.

12) A. X. Moudrý (el Sabio, král kastilský a leonský, nar. 1221 i následoval r. 1252 ve vládě otce svého, Ferdinanda III. (Svatého). R. 1257 byl od arcibiskupa trevirského Arnolda, jenž v té příčině jednal prý jménem knížete saského, markrabí braniborského i kr. českého Otakara II, zvolen za krále německého; avšak arcibiskupové mohučský i kolínský, jakož i falckrabí porýnský zvolili hraběte Richarda z Cornwallisu, bratra kr. angl. Jindřicha III., kterýž záhy uznán jest i od kr. Otakara II. A. sice snažil se zjednati sobě uznání pap. Řehoře X. a činil i nároky na vévodství Švábské jako syn Beatrice, dcery vév. Filipa švábského; avšak ani papež, ani knížata říšská, Richardem již zakoupená, neuznali A-a, a týž zaměstnán jsa ve vlastních zemích nemohl do říše německé ani vstoupiti a nárokům svým dáti jakéhokoliv důrazu. Proti Maurům bojoval A. šťastně i odňal jim r. 1263 čásť Algarbie a Murcii, jež s Kastilií spojil; avšak méně šťastným byl v potlačení vzpoury velmožů říše své. R. 1271 a opětně r. 1277 podařilo se sice A-lvi poraziti odpůrce své, v jejichž čele stáli sám syn jeho Filip a bratr jeho Fradrigue; avšak když A., aby důrazněji nastupovati mohl proti vnitřním nepřátelům svým, různými ústupky zjednal mír s Maury, postavil se i druhý jeho syn, Sancho, v čelo nespokojencův, a A-ovi zbavenému r. 1282 koruny, bylo hledati útulku u Maurů. Zemřel, marně se snaživ dosíci opět vlády, v Seville 4. dub. 1284. – A. pokládán za nejmoudřejšího panovníka své doby a skutečně, oddán jsa vědám co nejvřeleji, byl nejhorlivějším jejich podporovatelem. K podnětu jeho zřízeny Alfonsinské astronomické tabule (v. t.). A-dal sepsati též první všeobecné dějiny Španělska a od židovských učenců přeložiti bibli do španělštiny. Roku 1254 založil universitu v Salamance podle vzoru universit italských i zřídil na ní jednu stolici pro římské a tři pro církevní právo. Opravu zákonů, již Ferdinand III. měrou ovšem obmezenou započal, provedl A. dav sepsati především zákonník Fuero Real, kterýž však pro odpor kastilských velmožů již po 17 létech pozbyl platnosti a jen v Leonu i Galicii se zachoval. Dále sepsal A. na základě práv provinciálních i municipálních dvě díla právnická: Septenario a Espejo de todos los Derechos (Zrcadlo všech práv), kterážto díla měla bezpochyby nabyti platnosti jako obecné právo všeho obyvatelstva říšského. Veškeré tyto práce zákonodárné měly však ustoupiti před onou, již A-podnikl zvolen byv za krále německého a kterou asi r. 1265 dokončil; nazývá se Ley de las Siete Partidas (Sedmidílný zákon). Zákonník tento, obsahující zásady všeho veřejného i soukromého práva (I. o právu vůbec i právu církevním; II. o právu veřejném: III. řízení soudní; IV. až VI. právo hm. soukromé; VII. právo i řád trestní) platné pro veškeré obyvatelstvo bez rozdílů stavovských jeví se jako první pokus sloučení římského práva s domácím právem obyčejovým a má význam dějiny výhradně španělského práva daleko přesahující. Jednotlivé jeho části zachovaly i praktickou platnost svoji až do našich dob. —l.

13) A. XI., Mstitel, král kastilský a leonský (* 1300 – † 1350), syn Ferdinanda IV. Byla mu 2 léta, když mu zemřel otec, a o vladařství zápasily rozličné mocné strany, z čehož byla všeobecná anarchie a libovůle v zemi, demoralisace a především bujení loupežnictví. Maje teprve 14 let A. r. 1314 sám se uchopil vlády, při čemž vyvíjel energii neobyčejnou. Jeho úsilí podařilo se konečně zjednati v zemi řád a zpupnou šlechtu pokořiti; za to dostalo se mu zaslouženého jména »Mstitel«. I na venek upevnil A. poznovu moc koruny. Shromáždiv pod svým praporem celé katolické Španělsko porazil 1340 krále granadského a marockého na řece Salado, při čemž získal obrovskou kořisť. R. 1342 oblehl Algeciras a dobyl ho po tuhém odporu roku 1344. Desítileté příměří přerušil tím, že oblehl Gibraltar, klíč ke Španělsku; než ve vojště vypukl mor, jemuž též A. 26. března 1350 podlehl. Veliký talent politický osvědčil A. tím, že dovedl žíti ve shodě se sousedními katolickými panovníky a je pod velením svým shromážditi; uvnitř pak dovedl výtečně použiti mohutnějících měst naproti bujné šlechtě. Městům dal značné výsady, začež mu tato povolila výnosnou daň z potřeby, zvanou alcavalu. On zavedl institut t. zv. regidorů, kteří se stali výlučnými voliteli kortesův. A. toho též dosáhl, že r. 1348 po dlouhém odporu se strany měst a šlechty všeobecně uznány byly Las siete partidas, čímž ve všech územích příslušejících králům leonským a kastilským zaveden byl nepodmíněně závazný jednotný zákonník, důležitý krok k jednotě národní. Jako zde, tak následoval A. i jinde příkladu svého proslulého soujmenovce Alfonsa X. i rozkázal, aby ve vypisování dějů se pokračovalo, kde končí Chrónica general, za kterouž příčinou zařízen byl po prvé stálý úřad královského kronikáře. Kronika na rozkaz A-ův sepsaná obsahuje dobu Alfonsa X., Sancha Brava a Ferdinanda IV. (od 1252 do 1312). Panování A-a XI. podává zvláštní kronika, sepsaná na rozkaz Enriqua II. I k jiným literárním pracím zavdal A. podnět. Ticknor, Hist. of. span. lit. (1863, vol. V.).

Leonští. 14) A. V., král leonský (* 994 – † 1027). Nastoupil po smrti otce svého Bermuda II., avšak za jeho nezletilosti vládl (999 až 1015) poručník, hrabě Menendo Gonzalez. Hlavní snahou A-ovou bylo rozšířiti a upevniti říši, jež za předešlých let byla velmi utrpěla. Správa říše byla za jeho panování vzorná; zvláště důležita pro právní a kulturní dějiny jsou práva, která udělil jednotlivým městům, t. zv. Fueros. Tato zřízení městská jsou podkladem zdárného a mohutného dalšího vývoje městského a jsou tím důležitější, že souvisí přímo se starými gotskými institucemi právními.

Neapolští a sicilští. 15) A. I., neapolský viz Alfons V. aragonský.

16) A. II., král neapolský, vévoda kalaberský, nejstarší syn krále Ferdinanda I., vnuk Alfonsa I. a Isabelly z Clermontu. R. 1469 porazil vojsko papežské a benátské, válčící s Robertem Malatestou z Rimini, později porazil Florencké, r. 1481 Turky. Nastoupiv r. 1494 po smrti otce svého na trůn neapolský, ukrutností svou, hrdostí a prostopášností, jakož i vyděračností požíval malé lásky. Vzdal se již po roce, 23. ledna 1495 trůnu ve prospěch syna svého Ferdinanda II. a uchýlil se do jakéhosi kláštera na Sicilii, kdež téhož ještě roku zemřel.

Portugalští. 17) A. I., Dobyvatel (* 1110 – † 1185), král portugalský, syn Jindřicha burgundského, hraběte portugalského a Terezie kastilské, nastoupil po smrti otcově r. 1112. Vládu zatím vedla jeho matka, která se jí ani nechtěla vzdáti, když byl A. r. 1128 prohlášen panovníkem portugalským; než A. potlačil odboj matkou zorganisovaný. Alfons VII. leonský sice chtěl přispěti Terezii na pomoc, byl však poražen a musil se vzdáti všelikých nároků na Portugalsko. Válče s Maury dobyl A. 26. čce 1139 památného velikého vítězství u Ourique. Rozjařené vojsko provolalo jej ještě na bojišti králem. Svolav r. 1143 v Lamego sněm,Ą se za souhlasu šlechty i duchovenstva korunovati arcibiskupem z Bragy, při čemž zároveň Portugalsko bylo prohlášeno za zproštěno všech závazků k Leonu. Nového krále potvrdil papež, jemuž se byl A. zavázal k ročnímu poplatku. Pokračuje v bojích s Maury dobyl A. pevného a důležitého Santaremu. V týž čas vystoupili bouří byvše zahnáni na břeh portugalský křižáci francouzští, němečtí a nizozemští; A. nadchnul je pro svou věc a tak jejich pomocí oblehl Lisabon po suchu i po moři a konečně 25. října 1147 města dobyl. Dav křižákům bohatou náhradu z kořisti i na pozemcích pokračoval ve výbojích, zmocnil se během času Alcaçeru do Sal, Bejy, Evory atd., čímž království své rozšířil až po Guadianu. S Ferdinandem Leonským zapletl se do války, byl od něho r. 1167 spadnuv s koně a zlomiv nohu zajat a propuštěn teprve, když se zřekl všech výbojů v Galicii. Poslední válečné tažení konal roku 1184 proti Maurům, z jejichž rukou vysvobodil svého syna a nástupce Sancha (I.), kterého byli v Santaremu obklíčili. Přenesl sídlo vlády z Coimbry do Lisabonu, kterému dal veliké svobody, tak že město to v brzku došlo velikého rozkvětu. S jeho jménem slučuje se nejvzácnější historiekostavitelská památka portugalská, Alkassar santaremský s kostelem Sancta Maria d'Alcáçova. A., »dom Affenso Henriques«, je portugalským hrdinou národním par excellence; jeho váží si jako vlastního zakladatele Portugalska, především jako hrdiny, který panství Maurů jednou pro vždy konec učinil. Veliký Camões věnoval mu ve svém nesmrtelném eposu Os Lusiadas ve III. zpěvu stanci 28–84.; zvláště krásný je žalozpěv nad jeho smrtí ve st. 84.

18) A. Tlustý (o Gordo) (1211–1223), syn a nástupce Sancha I., nar. 1185. Ve šťastných válkách, kteréž s rozličnými emíry maurskými vedl, proslavil se hlavně tím, že s pomocí křižáků, kteří v Lisaboně vystoupili na břeh, dobyl r. 1217 Alcaçeru do Sal, kteréž po tuhých bojích v létech dřívějších bylo opět padlo v moc muslimů. Jako jeho otec měl A. spor s duchovenstvem, kteréž nechtělo z bohatých svých statků přispívati na válečné výlohy. Arcibiskup z Bragy dal jej za to do klatby, A. však jej vypudil z diécése. Papež Honorius III. zakročiv v tomto sporu vyhlásil na A-a kletbu. Nežli A. s papežem se smířil, k čemuž jevil ochotu, zemřel r. 1223. A. chránil lid dobrými zákony a staral se, aby soudnictví se zvelebilo.

19) A. III. Restaurador, král portugalský, syn Alfonsa II., násl. po smrti bratra svého Sancha II. r. 1245. S Maury vedl šťastné války, dobyl Algarve a nazval se »králem portugalským a algarvským«. A. zakládal nová města, podporoval průmysl a obchod a dbal o moudré zákonodárství. V pozdějších létech svého panování dostal se jako jeho předchůdci do tuhých bojů s duchovenstvem, a papež dal jej r. 1277 do klatby. Zemřel 1279.

20) A. IV. Smělý (el Osado, * 1290 – † 1357), král portug., syn a nástupce Diniza. Jsa povahy panovačné osnoval neustále vzpoury proti svému otci, jenž zármutkem zemřel r. 1325. S králem kastilským válčil několik let a porazil Maury u Tarify 30. října 1340. Nejsmutnějším činem jeho jest úkladná vražda, která s jeho svolením spáchána byla roku 1335 na krásné doně Iněze de Castro, tajné choti prince Petra, a jejích dvou dětech. Roztrpčen tímto činem, chopil se Petr zbraní a pustošil kraje mezi Dourem a Minhem a smířil se s otcem teprve krátce před jeho smrtí r. 1357. Za panování A-ova stihlo roku 1344 Lisabon strašné zemětřesení a roku 1348 řádil mor v celé zemi.

21) A. V. Afričan (* 1432 – † 1481), nastoupil r. 1438 po smrti svého otce Eduarda I.; vladařství vedla s počátku matka jeho Eleonora kastilská, později až do r. 1448 strýc jeho Petr, který záležitosti státní spravoval velmi dobře. Po smrti první manželky Isabelly, dcery Petrovy, zasnoubil se s nemanželskou dcerou Jindřicha IV. kastilského, Johannou Beltranejou, vtrhl r. 1475 do Kastilie a spojil se s částí šlechty; ale byl u Tora poražen. Odebrav se potom do Francie žádat Ludvíka XI. za pomoc a ničeho nepořídiv, chtěl se vzdáti trůnu ve prospěch svého syna Jana. Tento však, když A. se vrátil do Portugalska, přiměl jej k tomu, že poznovu převzal vládu. Po nějakém čase však zmocnila se ho trudnomyslnost a chtěje se poznovu poděkovati z trůnu, odebral se do kláštera v Cintře, kdež zemřel r. 1481. Jméno »Afričan« získal si svými výboji na Maurech v Africe; r. 1458 zmocnil se Alcaçeru, r. 1471 při nové a mohutnější výpravě Tangeru a Arzily. Za jeho panování množily se zvláště zásluhou proslulého infanta dona Henriquesa »Plavce« portugalské objevy a državy na západě Afriky; r. 1445 odkryt byl Zelený mys, r. 1471–72 dospělo se až k ostrovu Pernão do Po. Po smrti infantově přerušil A. na čas další výzkumné výpravy; ale příjmy, které mu plynuly z rolnických i obchodnických osad na Madeiře a pobřeží africkém zakládaných, byly veliké. Péčí doma Pedra pořízen byl též portugalský zákonník zvaný Ordenanças del rey Affonso V., který se stal podkladem závažného kodexu králem Manuelem r. 1521 zavedeného.

22) A. VI. (1656–1667), syn a nástupce Jana IV., prvého krále z domu Braganza. Nar. r. 1643 byl prvá léta svého panování pod vladařstvím své matky, Luisy de Guzman, než r. 1662 uchopil se sám vlády. Za něho vtrhl španělský vojevůdce don Juan d'Austria do Portugalska, dobyl Evory, byl však od hraběte Schomberga, vůdce francouzských a anglických pomocných vojsk r. 1663 u Americalu a r. 1665 u Villaviciosy poražen a odražen. Ježto však duchovenstvo, čásť šlechty a s ní hrabě Schomberg byli nespokojeni s vládou A-ovou, a s nespokojenými se spojila též vlastní choť A-ova a jeho bratr dom Pedro, nucen byl A. v listopadu 1667 poděkovati se z trůnu a odebrati se do vyhnanství na ostrov Terceiru. Kortesové schválili příštího roku tento krok a papež Clemens XI. uznal sňatek mezi královnou a vladařem domem Pedrem. Později dopraven byl A. do Cintry, kdež zemřel r. 1683. Po jeho smrti uznán dom Pedro králem portugalským.

Španělští. 23) A. XII. (1870–1885), král španělský, syn královny Isabelly II. a Františka z Asisi. Po revoluci r. 1868, která počala vypuzením král. Isabelly II. ze Španělska, strávil 2 léta v Paříži a 4 ve vídeňském Teresianu, načež navštěvoval po nějaký čas vojenskou školu v anglickém Sandhurstě. Poněvadž se matka vzdala trůnu v jeho prospěch, vydal koncem roku 1874 proklamaci, ve které hájil svých nároků na trůn španělský. Byv měsíc po dokonání 17. roku Martinezem Camposem v Murviedře provolán za krále španělského, přistal v lednu 1875 v Barceloně a brzo na to slavil vjezd do Madridu. Již tehdy budilo pevné a jisté vystupování královo obdiv, který vzrostl, když se osobně účastnil potlačení karlistického povstání 1875 a 1876, jakož i několika vojenských vzpour, v nichž ukázal také své nadání vojenské. Roku 1878 zasnoubil se s Marií de las Mercedes, dcerou vévody Montpensierského (švakra Isabellina), která však zemřela za šest měsíců, načež pojal Marii Kristinu Rakouskou, dceru arciknížete Karla Ferdinanda, bývalou abatyši teresiánského ústavu v Praze, která mu porodila dvě dcery. Oposice v zemi proti A-ovi neutuchla, ano i o jeho život usilováno. První attentát podnikl na něj dne 25. října 1878 Oliva y Moncasis bambitkou, druhý dne 30. pros. 1879 Gonzalez, střeliv také nadarmo dvakráte po králi. Přes to však A. nepozbyl osobní statečnosti, což dokázal znovu r. 1883, když vraceje se z návštěvy od císaře Viléma, který jej byl jmenoval náčelníkem pluku hulánského, v Paříži statečně a důstojně snesl hrubé demonstrace lidu pařížského. Obliba jeho v lidu pak ještě více vzrostla, když za cholery r. 1885 navštívil místa pohromou touto stižená, V politice zahraničné opíral se o Rakousko a Německo, a doma panství své upevňuje, získal časem mnohé odpůrce své dynastie. Chřadnuv vůčihledě od r. 1883 na prsní neduh, zemřel 25. list. 1885. Teprve po jeho smrti narodil se dne 17. kv. 1886 syn, také Alfons nazvaný. – A. byl panovník šlechetný a pokroku milovný a snažil se novými smlouvami obchodními a celními, zvelebováním průmyslu a rolnictví blahobyt v zemi povznésti a péčí o školství vzdělanost v lidu šířiti. O smýšlení jeho nejlépe svědčí, že za něho panovala v zemi úplná svoboda tisku.

24) A. XIII., syn předešlého, narozen po smrti otcově dne 17. kv. 1886. Za nezletilosti jeho spravuje zemi matka, královna Marie Kristina, jejíž vladařství bylo od kortesů schváleno.

25) A. Bourbonský, infant španělský, nar. 12. září 1849, syn infanta dona Juana a Marie Beatrice, arcikn. rakouské z domu Este, mladší bratr špan. pretendenta dona Carlosa, sloužil ve vojště rakouském, r. 1869 vstoupil do papežského sboru zuavů, r. 1871 pojal za manželku Marii de las Nieves, dceru pověstného doma Miguela, usurpátora portugalského. V létech 1873–75 měl účastenství ve válce karlistů ve Španělích jsa velitelem vojska v Katalonii, překročil roku 1874 řeku Ebro a vnikl do Valencie, ale byl u Alorky poražen. V červenci 1875 směle vpadl do Kastilie a dobyl Cuency (15. čce), při čemž vojsko jeho krutě s obyvatelstvem nakládalo, dopouštějíc se vražd a loupeží. Následkem neshod, které mezi ním a bratrem jeho vznikly, opustil v listopadu r. 1875 náhle bojiště a od té doby žije v Rakousku.