Bible česká/Úvod

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Úvod
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Soubor:Bible česká SZ I.djvu
Vydáno: Praha
Licence: PD old 70
Index stran
Úvod.[1]

§ 1. Vstup.

Bůh, Rozum nejvyšší, stvořiv člověka ke své podobě a k obrazu svému, připodobnil ho k sobě také tím, že ho na cestu životem vyzbrojil poznávavostí, zejména rozumem. Prozřetelnost ve své nezměrné lásce povýšila lidstvo až k účastenství božské přirozenosti; proto obestírala i rozum jeho nadpřirozeným jasem. Otec sytil své děti chlebem poznání a napájel je křišťálovou vodou moudrosti…

Když člověk v touze, by „se mu otevřely oči“,[2] zločinnou rukou sáhl po ovoci stromu „poznání dobrého a zlého“,[3] husté mrákoty a mlhy zastřely jeho poznávavost, že se podobal člověku sedícímu v temnotách a ve stínu smrti.[4]

Bude v těchto okovech vinník úpěti na vždy? Nikoliv! Milosrdenství Boží nedopustilo, by člověk zůstal napolo slepcem, který sice dovede tušiti, jak velikou cenu má zrak, jak krásné je světlo ve svém jasu, jak krásné jsou asi nejrozmanitější barvy, ale jemuž není možno tuto krásu náležitě viděti, jí se do syta pokochati. Milosrdenství Boží nedopustilo, by člověk byl na vždy týrán žízní po pravdě, jíž by nikdo nemohl uhasiti.

Již prvému hříšníku, když z trpké zkušénosti poznával, jak veliký jest rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi tím, zda člověk v dokonalé oddanosti lne ke svému Pánu, nebo se odvrátí svou vůlí od Tvůrce, aby se jí přiklonil ke tvoru, — již prvnímu hříšníku zasvitly na duševním obzoru červánky, které postupem času rostly, šířily se, nabývaly světla víc a více,[5] až se konečně vyhouplo na oblohu velebné slunce, jež oslňujícím jasem, plným nevyrovnatelné krásy, osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět.[6] A tážete se, kdo je tento „pramen a vše převyšující zdroj světla, který metá paprsky svého jasu do temnot lidského rozumu“?[7] Je to „Světlo ze Světla“, onen, jenž před úřadem mohl právem o sobě vyznati: „Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na svět, abych svědectví vydal pravdě.“[8]


Jak šťastni byli tehdy ti, jimž dopřáno bylo vyhřívati se na výsluní tohoto Světla, jak blaze bylo jim, když sama vtělená Pravda lidským jazykem všechny mraky pochybnosti zapuzovala, když božský Učitel všecky životní záhady neomylně s nejvyšší autoritou řešil, když nejspolehlivější Mistr duševní obzor do nekonečna rozšiřoval, nové pohledy otevíral… Jsme však my, kteří žijeme bezmála dvě tisíciletí po odchodu tohoto Pastýře, jenž pravdou sytil své ovce, jsme v nevýhodě proti jeho vrstevníkům, kteří byli uchváceni krásou, rozlitou na jeho rtech,[9] kteří tak byli uneseni jeho výmluvností, že v údivu volali: „Tak nikdy člověk nemluvil!?[10] Jest nám snad v tísnící bolesti a v hrozném zoufalství volati: „Ke komu půjdeme?“ „Kde najdeme slova věčného života?“[11] Nedostane se nám v odpověď k těmto slovům ani slabé ozvěny? Nikoliv! Nejvýš Moudrý se o nás postaral. Vztyčil na zeměkouli nebetyčný maják, jenž nepřetržitě metá bohaté proudy světelné pravdy do temnot, kterými se lidstvo béře, vztyčil nám nevyvratný sloup pravdy, který se nikdy nezhroutí.[12] Tímto sloupem a obrovským majákem jest — církev Kristova. Jí svěřil božský její Zakladatel poklady své pravdy a milosti; ona již téměř dvacet století jest neohroženou, nikdy nestárnoucí hlasatelkou Božích myšlenek, jest matkou, která již po dvě tisíciletí sytila milliardy a sytí milliony duší nebeskou pravdou. Než — odkud čerpá církev sama zlato těchto božských pravd? Ze dvou vzácných, bohatých pokladnic[13] — z ústního podání a z bible. Bibličtí spisovatelé nachytali veliké množství čistých, jasných paprsků, jednak těch, které oznamovaly příchod velikého Slunce, jednak těch, které z tohoto Světla sálaly po jeho příchodu, a uložili je do písmen, slov, vět a knih, jichž sbírku nazýváme Písmem svatým.


§ 2. Seznam biblických knih a zkratky, jimiž se v tomto překladě uvádějí.

Knihy Písma sv., které byly napsány před příchodem Kristovým, nazýváme biblickými knihami Starého zákona (S. Z.), knihy pak, které byly napsány po tomto příchodu, slují biblickými knihami Nového zákona (N. Z.).

Biblické knihy S. Z. jsou tyto:

  1. 1—5. Patero knih Mojžíšových čili Pentateuch, t. j.
    1. Prvá kniha Mojžíšova čili Genesis,, stručně uvedeno: 1 Mojž (Gn)
    2. DruháMojžíšovaExodus, „ „ 2 Mojž (Ex)
    3. TřetíMojžíšovaLevitikus, „ „ 3 Mojž (Lv)
    4. ČtvrtáMojžíšovaNumeri „ „ 4 Mojž (Nm)
    5. PátáMojžíšovaDeuteronomium „ „ 5 Mojž (Dt)
  2. Kniha Josue „ „ Jos
  3. Kniha Soudců „ „ Sdc
  4. Kniha Rut „ „ Rut
  5. 9—12. Čtyři knihy Královské, a to:
    1. První kniha Královská čili první kniha Samuelova „ „ 1 Král
    2. Druhá kniha Královská čili druhá kniha Samuelova „ „ 2 Král
    3. Třetí' kniha Královská „ „ 3 Král
    4. Čtvrtá kniha Královská „ „ 4 Král
  6. 13.—14. Dvě knihy Kronik čili Paralipomenon, první a druhá „ „ 1 Par; 2 Par
  7. 15.—16. Dvě knihy Esdrášovy, a to:
    1. První kniha Esdrášova „ „ 1 Esdr
    2. DruháEsdrášova č. Nehemiášova „ „ 2 Esdr;Neh
  8. Kniha o Tobiášovi čili „Tobiáš“ „ „ Tob
  9. „ o Juditě čili „Judita“ „ „ Jud
  10. „ o Esteře „ „Ester“ „ „ Est
  11. „ o Jobovi „ „Job“ „ „ Job
  12. Žaltář čili Kniha žalmů; jednotlivě žalmy „ Ž
  13. Kniha Přísloví „ „ Přís
  14. Kazatel „ „ Kaz
  15. Píseň Šalamounova čili Píseň písní „ „ Pis
  16. Kniha Moudrosti „ „ Moud
  17. „ Ježíše, syna Sirachova, čili kniha Sirachovcova ,, „ Sir
  18. 27.—32. Knihy čtyř velikých proroků, a to:
    1. Kniha proroka Isaiáše „ „ Is
    2. „ „ Jeremiáše „ „ Jer
    3. Pláč čili Žalozpěv proroka Jeremiáše „ „ Pláč
    4. Kniha proroka Barucha, písaře Jeremiášova „ „ Bar
    5. Kniha proroka Ezechiela „ „ Ez
    6. „ „ Daniela „ „ Dan
  19. 33.—44. Knihy dvanácti proroků' „malých“, a to
    1. Kniha proroka Oseáše „ „ Os
    2. „ „ Joela „ „ Jo
    3. „ „ Amose „ „ Am
    4. „ „ Abdiáše „ „ Abd
    5. „ „ Jonáše „ „ Jon
    6. Kniha proroka Micheáše stručně uvedeno Mich
    7. „ „ Nahuma „ „ Nah
    8. „ „ Habakuka „ „ Hab
    9. „ „ Sofoniáše „ „ Sof
    10. „ „ Aggea „ „ Ag
    11. „ „ Zachariáše „ „ Zach
    12. „ „ Malachiáše „ „ Mal
  20. 45.—46. Dvě knihy Machabejské:
    1. První kniha Machabejská „ „ 1 Mach
    2. Druhá kniha Machabejská „ „ 2 Mach

Celkem tedy čtyřicet šest knih.[14]


Biblické knihy N. Z. jsou tyto:

  1. 1.—4. Čtyři evangelia, a to:
    1. Evangelium podle sepsání sv. Matouše stručně uvedeno Mt
    2. „ „ „ „ Marka „ „ Mk
    3. „ „ „ „ Lukáše „ „ Lk
    4. „ „ „ „ Jana „ „ Jan
  2. Skutky apoštolské „ „ Sk
  3. 6.—19. Čtrnácte listů sv. Pavla, a to:
    1. List k Římanům „ „ Řím
    2. První list ke Korintským „ „ 1 Kor
    3. Druhý „ „ „ „ „ 2 Kor
    4. List ke Galatům „ „ Gal
    5. „ k Efeským „ „ Ef
    6. „ „ Filippským „ „ Fil
    7. „ „ Kolosským „ „ Kol
    8. První list k Soluňským „ „ 1 Sol
    9. Druhý „ „ „ „ „ 2 Sol
    10. První list k Timoteovi „ „ 1 Tim
    11. Druhý „ „ „ „ „ 2 Tim
    12. List k Titovi „ „ Tit
    13. „ „ Filemonovi „ „ Filem
    14. „ „ Židům „ „ Žid
  4. List sv. Jakuba „ „ Jak
  5. První list sv. Petra „ „ 1 Petr
  6. Druhý „ „ „ „ „ 2 Petr
  7. 23.—25. Tři listy sv. Jana, a to:
    1. První list sv. Jana „ „ 1 Jan
    2. Druhý „ „ „ „ „ 2 Jan
    3. Třetí „ „ „ „ „ 3 Jan
  8. List sv. Judy „ „ Juda
  9. Zjevení sv. Jana „ „ Zjev

Všech posvátných knih obojího zákona jest sedmdesát a tři knihy. (Počítáme-li starozákonních jen 45, pak jest jich jen 72.)

§ 3. O skupinách biblických knih S. Z.

Biblické knihy S. Z. třídíme nyní se zřetelem k jich obsahu[15] ve tři skupiny:

  1. Knihy dějepisné, dějinné, které obsahují z veliké části příběhy. Jsou to všecky knihy uvedené svrchu pod čísly: 1—19, č. 45 a 46.
  2. Knihy poučné (didaktické, básnické, mravoučné, mudroslovné v širším slova smyslu, theosofické). K této skupině patří knihy svrchu uvedené pod čísly 20—26.
  3. Třetí skupinu tvoří knihy prorocké, uvedené svrchu pod čís. 27—44.


§ 4. O rozdělení textu biblických knih S. Z.

Ve starých dobách se psávala slova a věty biblických knih souvisle tak, že znění jejich nebylo žádnými znaménky rozděleno ani na menší nebo větší oddíly (věty, odstavce). Teprve později činěny byly různé pokusy rozděliti biblický text na delší a kratší úryvky, z nichž pro praktickou potřebu nejdůležitější jest rozdělení nyní běžné na kapitoly nebo hlavy a na verše.

Naše dnešní rozdělení biblického textu v hlavních rysech dlužno připisovati Štěpánu Langtonovi, pařížskému professoru a pozdějšímu arcibiskupovi v Canterbury (✝ 1228). Jednotlivé kapitoly rozdělil pak na verše pařížský (později ženevský) knihtiskař Robert E(s)tienne, a to ve vydání Vulgáty z roku 1555.

Jest litovati, že toto rozdělení na hlavy není na každém místě správné. Celistvý děj bývá někdy roztržen, jindy obsahuje jedna kapitola více logicky ohraničených a samostatných celků, verše souvislostí patřící ke kapitole předcházející jsou přiřazeny ke kapitole následující [16] a naopak. Totéž v míře ještě větší jest říci o rozdělení na verše. Již papež Sixtus V. se pokusil odstraniti tento nedostatek, avšak rozdělení toto bylo již tak zakořeněno, že jeho snaha nepronikla. My ve svém překladě ponecháváme sice toto rozdělení, označujeme kapitoly i verše obvyklým způsobem, ale rozdělujeme text dle logického zaokrouhlení na větší a menší oddíly a odstavce.

Když se uvádějí biblická místa, označuje se kapitola buď římskou číslicí, nebo arabskou s čárkou, a verše se označují číslicemi arabskými opatřenými tečkou. Na př. 1 Mojž 4, 1. znamená prvý verš čtvrté hlavy prvé knihy Mojžíšovy. Jindy označují se verše arabskými číslicemi o něco menšími, než jsou číslice znamenající hlavy, na př. 1 Mjž 41 anebo 41.

§ 5. O původu biblických knih S. Z.


Biblické knihy pocházejí ode dvou činitelů: prvým jest sám Bůh, druhým jest člověk, svatopisec, jako byl Isaiáš, Jeremiáš, Ezechiel atd.

Je tedy bible knihou božsko-lidskou a dlužno rozeznávati při každé biblické knize dva původce, dva spisovatele, a to: 1. původce hlavního, kterým byl Duch svatý, a 2. původce vedlejšího, kterým byl příslušný lidský spisovatel.

Ani protestanté ani racionalisté nepochybují, že židé považovali některé knihy za posvátné, o jejichž božském původu byli z celé duše přesvědčeni;[17] nikdo rovněž nepopírá, že v církvi křesťanské od prvopočátku bylo hluboce zakořeněno totéž přesvědčení.[18] Církev častěji toto své přesvědčení v minulosti vyslovila, až je pak i slavným způsobem prohlásila ústy sněmu tridentského;[19] později sněmem vatikánským, který se vyslovil, že církev považuje biblické knihy za posvátné a kanonické, ne proto, že byvše sepsány pouhou činnosti lidskou byly potom její (církve) autoritou schváleny, ani ne proto jen, že obsahují zjevení bez omylu, nýbrž proto, poněvadž jsou sepsány vnuknutím Ducha sv., tak že Bůh jest jejich původcem.[20] Ba vyloučením z církve hrozí sněm vatikánský tomu, kdo by tvrdil, že celé knihy Písma sv. se všemi svými částmi, jak je vypočítal sněm tridentský, nejsou od Boha inspirovány.[21]

Nadpřirozený vliv Ducha sv., pod nímž biblické knihy vznikly, nazývá se inspirace, vnuknutí, vdechnutí čili bohoduchost, bohonadšení. Biblické spisovatele, kteří byli při spisování biblických knih pod tímto vlivem, nazýváme spisovateli inspirovanými čili bohoduchými (bohonadšenými), a knihy takto vzniklé knihami inspirovanými čili bohoduchými (bohonadchnutými).

§ 6. V čem tkví inspirace biblická čili bohoduchost?


O knize, která byla sice později církví (neb Duchem svatým) schválena, ale sepsána byla pouhým lidským důmyslem, nelze říci, že jest inspirována; k pojmu inspirace nestačí dodatečné (následné) schválení.

Rovněž není bohoduchou kniha, jejíhož autora sice Bůh chránil, by nenapsal žádného bludu, která tedy obsahuje zjevení Boží bez omylu, která však jest rovněž pouhým přičiněním lidským složena.

Inspirovanou jest jen ta kniha, která vznikla za předcházející a za nepřetržitě provázející nadpřirozené součinnosti Boží, tak že Bůh působil

  1. na vůli svatopisců, by se rozhodla knihu napsati, v tomto předsevzetí vytrvala až do ukončení knihy, a toto předsevzetí tedy též uskutečnila.
  2. Na poznávavost svatopisců působil Bůh při inspiraci tím, že vzbudil v jejich mysli představy, pojmy a myšlenky, které chtěl, aby byly zaznamenány.
  3. Po všecku dobu, co byla kniha psána, bylo třeba, by Bůh působil na svatopisce tak, by jen to, co jim vdechl, ale též všecko to zaznamenali, nic ze svého nepřidávajíce, nic z vnuknutého nepomíjejíce.
  4. Ačkoli jest přiznati svatopiscům značnou svobodu co do volby slov, přece i zde jest uznati vliv Boží, který nepřipustil, by volili spisovatelé slova, jež by dávala jiný smysl, než který jim Bůh suggeroval (vnukl).[22])

Tato inspirace vztahuje se i na zásady věro- a mravoučné v Písmě obsažené, i na zmínky dějepisné, přírodopisné a pod. Vztahuje se nejen na věci hlavní, nýbrž i na věci vedlejší, o nichž Písmo mluví jen mimochodem, vztahuje se nejen na delší úryvky, nýbrž i na malé části biblického textu.[23])


§ 7. Závažný důsledek inspirace — neomylnost Písma svatého.


Uvádí-li svatopisec něco, o čem jest přesvědčen, že se zakládá na pravdě, nebo schvaluje-li výslovně anebo mlčky výrok jiné osoby, kterou uvádí, pak nelze s pojmem inspirace srovnati možnost omylu, poněvadž by omyl takový bylo nutno přičísti tomu, jenž za spisovatelem stojí — Bohu, který nemůže ani klamati ani oklamán býti. V tomto smyslu jest Písmo sv. bezbludné čili neomylné.[24]

Může však svatopisec uvésti též osoby nebo prameny jiné, za jejichž pravdivost nebéře žádné zodpovědnosti.[25] Ano může z dobrých důvodův uvésti i osoby pronášející názory nesprávné.[26]


§ 8. Poměr bible k vědě

lze vysloviti stručně těmito slovy:

Mezi jistým výsledkem vědy a mezi jistým smyslem některého místa Písma svatého nemůže býti skutečného rozporu.

Pravíme: mezi jistým výsledkem vědy, připouštějíce, že mezi nedokázanými, prchavými hypothesami čili domněnkami některé vědy, které jako jepice se rodí, aby ihned zase dříve nebo později zanikly, a mezi biblí může vzniknouti rozpor. [27]

Pravíme: mezi jistým smyslem některého místa Písma svatého, bychom upozornili, že vedle velikého množství biblických míst, jichž výklad jest nade vši pochybnost povznesen, jsou též místa, jichž výklad není zcela zajištěn, které tedy možno různým způsobem více nebo méně pravděpodobným vykládati; tyto výklady mají pak rovněž pouze platnost domněnky.

Pravíme: skutečný rozpor, připouštějíce možnost zdánlivého rozporu, který hned zmizí, když se k věci přihlédne blíže.

Skutečný rozpor jest ve jmenovaném případě nemožný, poněvadž jeden a týž Bůh, který jest hlavním původcem Písma sv., je též původcem lidského rozumu,[28] jakož i knihy přírody.[29] Bůh však nemůže si odporovati, mluví-li nadpřirozeně k člověku inspirací nebo jen přirozeně lidským rozumem; Bůh nemohl napsati do knihy přírody něco, co by stálo v přímém odporu s tím, co napsal anebo dal napsati v bibli.

Zdánlivé rozpory zavinují lidé, kteří buď překračují[30] meze svého oboru, v němž jsou kompetentními povolanými činiteli, anebo vydávají za jisté výsledky vědecké, co jest málo odůvodněnou domněnkou.[31]


§ 9. O poměru bible k vědám přírodním

dlužno[32] připomenouti:

  1. Bible poskytuje čtenářům předně a hlavně poučení náboženského, nemá však v úmyslu poučovati lidstvo o vědách přírodních.[33] Tu a tam některá zmínka v bibli o zjevech přírodních je tam jen proto a potud, že a pokud je toho třeba k podání pravdy náboženské; mluví tedy o těchto zjevech takořka mimochodem.
  2. K poučení náboženskému nebylo třeba, by inspirující Bůh svatopisce povznesl na stanovisko moderního přírodovědce, který líčí jevy přírodní, jak ve skutečnosti se odehrávají, užívaje při tom vědeckého názvosloví (terminologie). Pro účel bible stačilo, by svatopisec zůstal na stanovisku prostého lidového pozorovatele přírody. Líčí tedy její zjevy tak, jak působí na smysly, na zrak, sluch atd., a užívá při tom mluvy lidové.[34] Poněvadž na př. lidskému oku prostého pozo- rovatele se zdá, že slunce se po obloze pohybuje a země že stojí, proto svatopisec dle tohoto vnějšího smyslového vjemu též věc poznačuje. Oko lidového pozorovatele přírody zařazuje netopýra mezi „létavce", zajíce mezi živočichy, kteří hýbou rty, veliké pak množství zvířeny řadí do veliké říše „lezců", t. j. zvířat, která po zemi lezou; rostlinstvo řadí ve trojí velikou říši: 1. traviny, 2. větší rostliny (semenonosné) a 3. stromy.

§ 10. Poměr bible k vědám dějepisným.

Svatopiscové jakožto synové své doby, podávajíce dějiny, neužívali historicko-kritické methody, dle jaké pracují a dějiny podávají dějepisci XX. věku. K náboženskému poučení, jež jest hlavním úkolem bible, nebylo nutno, by inspirující Bůh povýšil spisovatele na stanovisko moderního historického badatele. Přece však biblický vypravovatel pod vlivem inspirace byl tak veden a chráněn, že nemohl svým jménem, t. j. jménem Božím vydávati něco za historickou pravdu, co jí skutečně nebylo. Nemohou proto biblické příběhy obsahovati historické nepravdy. Svatí Otcové, katoličtí bohoslovci i věřící všech minulých věků byli hluboce přesvědčeni o tom, že biblická vypravování do nejmenších podrobností jsou dokonale pravdivá. Jen ve výjimečných případech, kdy jest dokázáno, že biblický spisovatel jen uvádí pramen nějaký, ale nechce o něm rozhodovati, je-li pravdivý čili nic, bylo by možno pochybovati o historické ceně podané zprávy. Tu by se však pochybovalo o věrohodnosti onoho pramene, nikoliv o věrohodnosti samého biblického inspirovaného spisovatele! Viz svrchu § 7. str. 8, pozn. 1. Rovněž jen ve výjimečných případech, kdyby totiž bylo nade vši pochybnost zjištěno, že biblický spisovatel svojí knihou nebo svým příběhem nechce podávati děje v přísném slova smyslu, ale že používá roucha historického, jen aby názorně podal poučení věroučné anebo mravoučné, bylo by lze pochybovati, zdaž a pokud volené vypravování srovnává se s přísně historickou pravdou.[35]

§ 11. Kdo nás může nade vši pochybnost ujistiti o tom, že ta nebo ona kniha vznikla Boží inspirací?

Četba Písma sv. působí sice na čtenáře velice blahodárně: osvěcuje mu rozum, srdce rozněcuje, nadšením naplňuje, vůli k dobrému mocně povzbuzuje, duši plní sladkým klidem, hojí krvavé rány, rosou útěchy zvlažuje. Nicméně všecky tyto blahodárné účiny četby nejsou ještě neklamným znamením, že kniha, takto na mysl čtenářovu půso bící, jest nadpřirozeným dílem samého Boha. Kdo by soudil z těchto subjektivných známek, na které má veliký vliv též povaha čtenářova, okamžitá jeho nálada, přirozeně vzrušený cit atd., velmi snadno by mohl považovati za inspirovanou knihu, která jí není, a naopak zase by snadno mohl z řady inspirovaných knih vyloučiti neprávem některou, když v něm tak nepůsobí.

Nelze dokázati, že Duch sv. každému jednotlivému čtenáři inspirované knihy vniterně (nadpřirozeným způsobem) zjevuje, že kniha, kterou čte, jest bohoduchá.

Nelze také knihu, jež vypravuje zázraky, obsahuje proroctví, po dává nauky svaté, ve všem souhlasné, nikde si neodporující, podivu hodně pojí jednoduchost a prostotu se slohovou vznešeností, míti nade vši pochybnost za inspirovanou, neboť tyto všecky vlastnosti mohl by někdo nalézti též v knize neinspirované.

Napsal-li prorok nějakou knihu, není hned proto též inspirovaná, poněvadž prorok mohl psáti též knihy neinspirované.

Inspirace biblická jest zjev tak vniterný, t. j. v duši svatopiscově se odehrávající, jest čin tak nadpřirozený, tak božský, že jediný Bůh může neomylně ujistiti o inspiraci té oné knihy; jinými slovy: Abychom mohli právem neomylně považovati nějakou knihu za bohoduchou (a byli k tomu vázáni ve svědomí), {{Prostrkaně|je třeba, by sám Bůh přiměřeným způsobem zjevil, že jest skutečně on sám jejím původcem.

Bůh skutečně tak učinil. Poněvadž pak církev Kristova jest k tomu ustanovena, zavázána a oprávněna, by obsah celého zjevení Božího neporušeně zachovávala, střežila, hlásala a vykládala, jsouc v tom vedena a chráněna neomylným Duchem Božím, jest patrno, že kdo chce nade vši pochybnost věděti, které knihy jest považovati za inspirované a které nikoliv, má se otázati církve. Církev slavnostním způsobem otázku tuto zodpověděla na sněmu tridentském, na němž podala seznam knih inspirovaných.[36] Seznam tento nazýváme kánonem, knihy v něm obsažené knihami kanonickými, knihy pak do něho nepatřící, byť jevily sebe větší podobnost ke knihám inspirovaným, nazýváme nekanonickými čili apokryfy.

§ 12. Poměr kánonu církve katolické ke kánonu židovskému a protestantskému.

Židé a souhlasně s nimi protestanté nepovažují za posvátné těchto sedm celých knih a zlomky dvou knih: 1 Tob; 2. Jud; 3. Moud; 4. Sir; 5. Bar; 6. a 7. Obě knihy Mach; 8. Est 10, 4—16, 24; 9. Dan 3, 24—90; 13. a 14. Sedmero těchto knih k vůli stručnosti nazýváme knihami druhokanonickými (případně zlomky druhokanonickými), kdežto všecky ostatní knihy, které všecky církve křesťanské jakož i židé považují souhlasně za posvátné, slují prvokanonické.

Pravda sice, že ve IV. století křesťanském vynořily se v některých krajinách církve katolické pochybnosti, zdali jsou knihy druhokanonické právě tak inspirovány jako prvokanonické,[37] a ozvěna těchto pochybností nesla se i do století následujících. Proti tomu však ne méně jest pravda,

  1. že i ve IV. i následujících stoletích v lůně církve katolické většinou bylo pevné přesvědčení, že i tyto knihy jsou bohoduché, a že hlavně církev římská, jež byla a jest učitelkou církví ostatních, měla ve svém kánoně jedině a všecky knihy, jak prvo- tak i druhokanonické.[38]
  2. Jisto jest, že v prvních třech stoletích křesťanských o nadpřirozeném vdechnutí knih druhokanonických nikdo ani v nejmenším ne pochyboval.[39]
  3. I židé měli ve svém kánoně v polovici druhého století předkřesťanského všecky knihy druhokanonické.[40] Teprv po roku 70. po Kristu rabíni židovští, dávajíce se unášeti strohým fariseismem, vymyslili nové znaky inspirace a na základě jich vyloučili z kánonu knihy, které nebyly psány v Palestině, knihy mladší a dle jejich názorů nesrovnávající se s knihami Mojž. Oklestěný takto kánon ujal se však všeobecně u židů teprv koncem II. a počátkem III. století křesťanského.

Pro katolíka jest rozdíl na knihy prvokanonické a druhokanonické čistě dějinným čili historickým, nikoli dogmatickým čili věroučným. Jest rozdílem historickým, t. j. dlužno uznati, že v některých dobách a krajinách bylo o jejich inspiraci pochybováno. Rozdíl tento však není dogmatickým, t. j. knihy druhokanonické jsou právě tak inspirovány a jsou nám právě takovou autoritou, jako knihy prvokanonické.

Ojedinělé pochybnosti o inspiraci knih druhokanonických nikterak neopravňují protestantů, by knihy ty z bible vylučovali a počítali je mezi apokryfy nebo knihy podvržené.

§ 13. Došlo nás znění biblických knih neporušené?

Autograf (prvopis) biblických knih, t. j. rukopis, který sám inspirovaný spisovatel psal nebo který písaři diktoval, se nám nezachoval ani jediný. Znění biblických knih známe jen z opisův.

Žádná jiná kniha nebyla tolikráte opisována jak v původním znění, tak v různých překladech, jako bible. Bylo by jen zázrakem bývalo možno, aby se do těchto tisíců a tisíců opisů, vznikajících v nejrůznějších krajích zeměkoule postupem mnohých staletí, nevloudil ani přehlédnutím a nedopatřením opisovačů nějaký omyl nebo chyba.[41] Tohoto zázraku Bůh neučinil.

Přes to zachovalo se znění biblických knih v podstatě neporušeno, t. j. nauky víry a mravů, podstata biblických příběhů, podstata proroctví v dnešním znění biblickém, úplně se srovnává se zněním vyšlým z péra (= ze třtiny) svatopiscův. Dokazuje to soulad v podstatných věcech mezi rukopisy, podávajícími nám původní znění, a mezi rukopisy, podávajícími nám totéž znění v různých starých překladech. Nepatrné odchylky ve věcech podružných nazýváme různočtěním čili variantem (variantou).

§ 14. Nejdůležitější staré překlady bibl. knih S. Z.

Biblické knihy S. Z. byly původně většinou napsány jazykem hebrejským, některé aramejským a dvě řeckým. Záhy byly knihy ty překládány.

  1. Překlady řecké.
    1. Nejstarším překladem bible S. Z. do jazyka řeckého jest t. zv. překlad alexandrijský, zvaný tak dle města, v němž vznikl; sluje též překladem Sedmdesáti („Septuaginta“ zkratka: LXX), poněvadž dle pověsti pořídilo jej (překlad Pentateuchu) sedmdesát (dva) překladatelů. Různi pracovníci překládali též různou methodou mezi r. 285 a asi 150 před Kristem. Když se častým opakováním do něho vloudilo něco omylů a nedostatků, opravil jej Origenes. Text Origenem opravený nazývá se zněním hexaplovým čili šestisloupcovým, poněvadž bylo napsáno v jednom ze šesti sloupců velikého díla Origenova, podávajícího v jiných sloupcích kromě původního znění hebrejského též jiné překlady, uvedené níže pod č. 2—4. Jiné opravené vydání překladu alex. obstaral Lucian, kněz syrský († 312), a Hesichius, biskup egyptský (z téže doby).
    2. Řecký překlad Akylův pochází z počátku 11. století křesťanského.
    3. Řecký překlád Theodotionův pochází z druhé polovice téhož století.
    4. Řecký překlad Symmachův pochází z konce téhož století.
  2. Z překladů bible do jazyka aramejského, zvaných „targumy“, kde překladatel text biblický spíše opisuje čili volně podává, než překládá, zasluhují zmínky:
    1. Targum Onkelův, t. j. opis pěti knih Mojž.
    2. Targum Jonatanův (ben Uziel), t. j. opis „Proroků“ (dle pojmu židov.).
    3. Targum Lži-Jonatanův, t. j. opis pěti knih Mojž.
  3. Překlad čili targum samaritánský (pěti knih Mojž).
  4. Z překladů syrských
    1. první místo zaujímá t. zv. Pešitá, pořízená dle hebrejského původního znění ne-li již v prvém století křesťanském, jistě ve století druhém.
    2. Překlad syrsko-hexaplový, pořízený dle Origenova řeckého znění „šestisloupcového".
    3. Překlad filoxenský, z počátku VI. století, dle obecného znění překladu alexandrijského, Origenem neopraveného.
  5. Z překladů latinských jest jmenovati:
    1. Překlad, kterého užívala církev latinská před Jeronýmem.[42] Byl pořízen z řecké LXX. Sluje obyčejně (ač ne zcela správně) Itala.
    2. Obecný překlad latinský čili Vulgáta, dílo to sv. Jeronýma.[43] Překlad tento byl sněmem tridentským prohlášen za překlad authentický, t. j. církev úředně jej ověřila; prohlásila, že v podstatě se srovnává s originálem. Dle usnesení sněmu tohoto vydal Apoštolský Stolec ve vatikánské knihtiskárně překlad Jeronýmův v podobě co nejdokonalejši (r. 1592, 1593 a 1598 za Klementa VIII.)[44] Dle tohoto latinského úředního znění katolické církve jest pořízen též tento český překlad.[45]
  6. Z ostatních starých překladů (koptického, etiopského, arménského, gótského, gruzského, arabského) nás nejvíce zajímá překlad sv. apoštolů Slovanstva, soluňských bratří Cyrilla a Methoda, do jazyka staroslověnského.
  7. Také do češtiny byly záhy knihy posvátné překládány. Celé překlady knihy žalmů jsou v žaltáři klementinském (z počátku XIV. věku), wittemberském (ze druhé polovice téhož věku), „kapitulním“ a poděbradském (z r. 1395). V téže době přeloženo bylo patero knih Mojž. Za Karla IV. (1346—1378) byly již přeloženy všecky biblické knihy.

Jak velikou pozornost naši předkové věnovali Písmu sv., svědčí, že máme z XV. století tak veliký počet českých biblí různých recensí; český národ může čestně v tom zápoliti s velikými národy kulturními. Buďtež jmenovány:

  1. bible, v nichž se ještě „pravopis Husův“ nevyskytuje: Leskovecká bible (sluje nyní drážďanskou, poněvadž se chová v Drážďanech; pochází z doby kolem r. 1410), litoměřická bible (čili slavatovská z roku 1411—16), emauská bible (z r. 1416), vatikánská bible (zvaná též římskou, anebo královny Kristiny), olomoucká bible (z r. 1416).
  2. „Pravopisem Husovým“ jsou psány: opis bible šafhúské (z roku 1450—1470), b. musejní (z r. 1462), b. boskovská, b. Dlabačova, b. Bočkova, b. strahovská atd.

Když byl vynalezen tisk, používali naši předkové i této vymoženosti pro zmnožování biblí. Již r. 1475 vytištěn byl N. Z. Dvě léta na to r. 1477 vyšel v Plzni první český tištěný žaltář. V Praze vytištěna byla celá bible r. 1480 anebo 1488 „prací Jana Pytlíka, Severina Kramáře, Jana od Čápů a Matěje od bílého lva“. R. 1489 vytištěna byla bible kutnohorská, 1509 bible benátská. Po bibli Severyna z Kapí Hory (Praha 1529), po bibli norimberské (z r. 1540) a po bibli Netolického (Praha 1549) vycházely bible v krásné úpravě v Praze u Jiřího Melantricha (1556 nebo 1557, 1561, 1570, 1577).

Ačkoliv se Čeští bratři odvrátili od církve, přece podrželi lásku a úctu k bibli, kterou přijali od církve katolické! O péči, jakou věnovala bratrská jednota psanému slovu Božímu, svědčí veliká jejich bible zvaná biblí „kralickou“. (Vycházela v Kralicích od r. 1572—1593.)

Pro katolíky vydána v Praze v letech 1677, 1712, 1715 t. zv. bible svatováclavská, která se později dočkala druhého (1769—1771) i třetího vydání (1778—1780). Toto vydání bylo později základem bible Procházkovy (1804), Krbcovy (1851), Srdínkovy a Borového (1857, nové vydání 1888—89). Frenclova a Desoldova bible (1864) jest zpracována na základě vydání z roku 1851. Lenz jen nepatrně změnil znění své bible, provázené obrazy Doreovými (z r. 1892), „Zlatá Bible“ (z r. 1884—94) přidržela se textu bible z r. 1888—89. Překlad bible z původních jazyků vydal Tomáš Draský 1821—27.

§ 15. Poměr křesťana k bibli.

Svatou povinností každého křesťana jest, bible na výsost si vážiti, poněvadž obsahuje psané slovo Boží, a výroky její, poněvadž jsou to výroky Boha, jenž nemůže ani klamati ani býti oklamán, přijímati s nezlomnou věrou.

Tuto povinnost celá křesťanská starobylost též svědomitě, ba nadšeně plnila.

  1. Již ze jmen, kterými bibli označovala, prosvítá tato úcta. „Svatá písmena“, „svatá písma“, „svaté knihy“, „Boží písma“, „Boží knihy“, „zákon“, „měřítko pravdy“, „nebeské stránky“, „list všemohoucího Boha psaný k tvorstvu“, toť jsou čestné názvy, kterými staří bibli poctili.

    Jindy označovali bibli slovem „kniha“ beze všeho přívlastku, aby dali na jevo, že bible jest kniha knih, kniha nejznamenitější, nejdůležitější, nejdražší, nejvzácnější; jí že přísluší název „kniha“ v nejdokonalejším významu, a tento titul že tak jí stačí, že není třeba blíže ji označovati.

  2. Hned od počátku církve kladla se kniha tato na oltář, užívalo se jí, když se slavila svatá tajemství, předčítaly se z ní úryvky shromážděnému lidu. Církev obcujíc při bohoslužbě s Bohem, projevuje mu svou oddanost slovy biblickými. Křesťané modlitbou i zpěvem mluvíce s Bohem, činívali to nejraději slovem biblickým.

    Kázání ve starších dobách církve nebylo nic jiného než přiměřený výklad bible. Ve školách křesťanských dlouho jedinou učebnicí bývala bible,[46] a jádrem bohosloví byl opět výklad této knihy.

  1. Úvod tento chce býti katechismem předběžných vědomostí, potřebných neb aspoň velmi užitečných k úspěšné a plodné četbě Písma sv.
  2. 1 Mojž 35.
  3. Tamtéž 217.
  4. Is 92 Lk 179.
  5. „Mnohokráte a mnohými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky.“ Žid 11.
  6. Jan 19.
  7. Sv Tomáš Aqu. v modlitbě: „Nevýslovný Bože…“
  8. Jan 1837.
  9. Ž 443.
  10. Jan 746. Srv Lk 429.
  11. Jan 668.
  12. Tim 315.
  13. Srv. IV. zasedání sněmu tridentského. (Dekret o kanonických písmech.)
  14. Bar se počítává s Jer za jednu knihu, tak že jest pak celkem 45 starozákonných knih.
  15. Obsah knih není však přesně jednotný. Některé knihy Mojž. mají vedle částí dějepisných celé stati obsahu zákonodárného, jinde zase úryvky básnické, jako jest píseň Lamechova (1 Mojž 428n.), požehnání dvanácti patriarchů (1 Mojž 491—27) atd. Za to v knihách prorockých jsou celé kapitoly obsahu dějinného (na př. Is 36—39).
  16. Tak na př. k biblické zprávě o stvoření veškerenstva, vypravované v 1 Mojž 1, patří logicky též 21—3. Jiný příklad: 1 Mojž 11 10—26 dlužno odděliti jednak od 111—9, jednak od 1127—32.
  17. Srv. známý výrok žida z I. století křesťanského, Josefa Flavia: „U nás … není nesčetné množství knih, které se navzájem rozcházejí a potírají, nýbrž jendvacet dvě knihy …, o kterých právem se věří, že jsou božské … Ačkoliv již tolik staletí uplynulo, nikdo se dosud neodvážil k nim něco přidati, aniž něco změniti. Všem židům hned od samého narození jest vštípena a vrozena víra, že jsouto příkazy Boží, k nimž lneme, a za ně, kdyby bylo třeba, ochotně i smrt bychom vytrpěli.“ (Proti Apionovi 1, 8.)
  18. Racionalisté sice tvrdí, že bibl. knihy ve skutečnosti vznikly jako kterékoliv knihy jiné, uznávají však, že byly knihy tyto považovány v církvi za posvátné. Protestanté popírají jen inspiraci některých biblických knih, o čemž viz níže § 12.
  19. Sněm tridentský všecky knihy jak Starého, tak Nového zákona, poněvadž původcem obou jest jeden Bůh…, se stejným pocitem úcty … přijímá a jich si váží (IV. zasedáni, dekret o kanonických písmech.)
  20. Dekret o víře, hlava 2.
  21. Kánon 4. tamtéž. — Lev XIII. ve svém okružním listě ze , začínajícím slovy: „Nejvýš prozřetelný Bůh“ (Providentissimus Deus), praví hned na počátku, že biblické knihy „se nazývají svatými a kanonickými,poněvadž za vedení Ducha svatého napsány byvše mají původcem Boha, a jako takové církvi samé svěřeny jsou. — Toto přesvědčení o knihách obojího zákona v pravdě vždy měla a veřejně vyznávala církev.
    Poněvadž Bůh neomylný byl hlavním autorem biblických knih, a poněvadž svatopiscové byli pouze podřízenými nástroji v ruce Boží, snadno si vysvětlíme, že byla všecka pozornost soustřeďována na hlavního původce biblických knih, takže jméno lidského spolupracovníka u některých biblických knih z paměti následujících věků vymizelo. Platí tu slovo sv. Řehoře Vel. (Předmluva k Jobu č. 2): „Kdo tyto věci psal (t. j. který lidský spisovatel), jest otázka velice zbytečná, když se přece oddaně věří, že jest Duch svatý původcem knihy
  22. Lev XIII. v uvedeném okružním listě (Nejvýš prozřetelný Bůh) mistrně tento pojem vystihuje takto: „Nadpřirozenou silou sám (Duch sv.) je (svatopisce) tak ku psaní vybídl a pohnul, tak jim při psaní pomáhal, že všecko, ale též jen to, co sám kázal, správně myslí pojali, věrně sepsati chtěli a vhodným způsobem s neomylnou pravdivostí vyjádřili; sice by nebyl sám původcem celého Písma.“
  23. Srv. list „Nejvýš prozřetelný Bůh“, kde čteme: „Bylo by rozhodně hříchem omézovati inspiraci toliko na některé části sv. Písma.“ A opět: „Nelze trpěti jednání těch, kdož … připouštějí, že inspirace se vztahuje na věci víry a mravů, na nic však jiného.“
  24. „Byl by to rozhodně hřích … připustiti, že sám svatý původce pobloudil… Jest tak daleko, by v božské inspiraci mohl tkvíti nějaký omyl, že ona (inspirace) nejen sama sebou jakoukoliv mýlku vylučuje, ale vylučuje ji a protiví se jí tak nutně, jako jest nutno, by Bůh, svrchovaná pravda, naprosto žádného bludu původcem nebyv … Na tom valně nezáleží, že Duch sv. užil lidi za nástroje ku psaní, jako by mohlo něco nepravdivého vyklouznouti ne sice hlavnímu původci, avšak inspirovaným spisovatelům … Ti, kdož se domýšlejí, že na neporušených místech knih svatých může býti něco nepravdivého, ti zajisté buď převracejí katolický pojem o božské inspiraci, nebo činí samého Boha původcem bludu. Bylo pak přesvědčení všech Otců i učitelů o úplné bezbludnosti Písem ve stavu, v jakém byla od svatopisců vydána, tak velice pevné, že proto nemálo oněch věcí, které se zdají podávati něco si odporujícího neb nesrovnávajícího se… neméně zevrubně než svědomitě se snažili navzájem vyrovnati a v souhlas uvésti, jednomyslně vyznávajíce, že knihy ty i v celosti i v částech jsou stejně Bohem vdechnuty a že Bůh sám svatými spisovateli mluviv, nemohl naprosto nic vložiti od pravdy vzdáleného. Platiž vůbec to, co napsal Augustin Jeronýmovi: „Já se zajisté lásce tvé přiznávám, že jsem se naučil jedině těm knihám Písem, které již se nazývají kanonickými, vzdávati takovou úctu a čest, že pevné věřím, že žádný z jejich spisovatelů při psaní v ničem nepobloudil. A narazím-li v těch spisech na něco, co by se zdálo býti v rozporu s pravdou, rozhodně žádnou jinou možnost nepřipustím, než buď že jest rukopis chybný, neb že překladatel nevystihl toho, co jest řečeno, anebo že jsem nikterak nepochopil.“ (List 82, 1 a jinde častěji.) Lev XIII. n. u. m.
  25. Papežská komise biblická se schválením Pia X. vydala dekret, jímž připouští, že jest o některém místě biblickém možno dokázati, že spisovatel inspirovaný 1. cituje pramen neb výrok jiné osoby a 2. že výroku toho ani neschvaluje ani nepřijímá za své přesvědčení. Tak na př. spisovatel 1 Mach 126—23 neručí za pravdivost obsahu listu, který poslal Jonathan Sparťanům.
  26. Tuto zásadu klassicky vyslovil již sv. Augustin: „Ačkoliv jest naprosto jisto, že řečeno bylo, co se v evangeliích vypravuje, přece není nutno věřiti v pravdivost všeho, co jest v nich řečeno, poněvadž pravdomluvná evangelia podávají též mnoho nepravdivého a bezbožného, co mluvili židé; podobně v této knize (Job), ve které se uvádějí četné mluvící osoby, dlužno uvážiti, nejen co se praví, nýbrž též kdo to praví.“ (K Oros. proti Prisc. 9 č. 12.)
  27. O těchto domněnkách platí slovo Lva XIII. (n. u. m.): „Přemnoho věci z nauk všeho druhu bylo dlouho a velice proti Písmu namítáno, které nyní, poněvadž jsou jalové, docela zanikly… Smyšlenky totiž domněnek zahlazuje den; avšak „pravda zůstává a rozmáhá se na věky“. (3 Esd 438.)
  28. „Mezi věrou a rozumem nemůže nikdy býti skutečný rozpor, ježto týž Bůh, který zjevuje tajemství a vlévá víru, dal (též) lidskému duchu světlo rozumu; Bůh však nemůže sebe sama popříti, aniž může pravda pravdě odporovati.“ Sněm vatikánský ve 3. zasedání v hl.  4. „o víře a rozumu“.
  29. Lev XIII. proto (n. u. m.) napomíná učenců: „Mějte věrně na paměti, že týž Bůh, který jest stvořitelem a ředitelem veškerenstva, jest i původcem Písem; nelze proto ničeho z přírody, ničeho z dějepisných památek uvésti, co by skutečně Písmu odporovalo.“
  30. „Žádný skutečný rozpor mezi bohoslovcem a přírodovědcem nenastane, pokud zůstane každý ve svých mezích, varujíce se dle napomenutí sv. Augustina, „bez důvodů něco tvrditi a vydávati věc neznámou za známou.“ Lev XIII. n. u. m. A opět: „Jestliže přírodovědečtí spisovatelé překročivše meze své nauky vrhli se na obor filosofie… bohoslovec ponechá jejich vyvrácení filosofům.“
  31. „Jest litovati, že jest mnoho těch, kdož bádají a na světlo vynášejí s velikou sice námahou starobylé památky národů, mravy, zřízení a svědectví podobných věcí, avšak velice často s tím úmyslem, aby nalezli skvrny bludů v posvátných knihách, že by pak jejich vážnost víc a více slábla a kolísala. Činí tak mnozí s myslí až příliš nepřátelskou a soudem ne dosti spravedlivým; důvěřují tak světským knihám a starobylým památkám, jako by v nich nemohlo býti skryto ani podezření omylu, knihám však Písma sv. jen na základě domnělého, zdánlivého, aniž řádně vyšetřeného omylu ihned stejné hodnověrnosti upírají.“ Lev XIII. n. u. m.
  32. Ujasnění tohoto poměru jest důležito, poněvadž někteří, „zneužívajíce svých přírodovědeckých vědomostí, prohledávají všestranně svaté knihy, aby odtud mohli spisovatelům vytýkati neznalost takovýchto věcí a spisy samé kárati“. Lev XIII. n. u. m.
  33. „Posvátní spisovatelé, či lépe Duch Boží, který jimi mluvil, nechtěl poučovati lidi o těchto věcech (totiž o vnitřním složení (podstatě) viditelných věcí), poněvadž by (takovéto poučení) nebylo nikterak přispívalo ke spasení.“ (Sv. Augustin.) Lev XIII. n. u. m.
  34. Svatopisci „spíše než by se přímo snažili zpytovati přírodu, popisují a vyličují věci samy někdy buď jakýmsi způsobem obrazným neb (tak) jak obecná mluva tehdy věc vyslovovala a podnes mnohých věcí v denním životě vyslovuje i mezi učenci. Poněvadž pak se v prostonárodní mluvě vyslovuje nejprve a vlastně to, co působí na smysly, podobně posvátný spisovatel (tak připomenul též Učitel andělský) vystihl to, co se smyslům jeví". Lev XIII. n. u. m.
  35. Papežská biblická komise dekretem ze dne 23. června 1905, schváleným Piem X., připouští výjimečně možnost dokázati, že spisovatel biblický neměl v úmyslu podati skutečné, v pravém slova smyslu dějiny, nýbrž že chtěl pod rouškou a v podobě dějin předložití podobenství (parabolu), jinotaj (allegorii) neb nějaký smysl, který jest vzdálen od vlastního literního čili dějinného (historického) významu slov. Takovouto výjimku lze však stanovití jen na základě závažných důvodů, a kdo tuto výjimku stanoví, má býti ochoten podrobiti se nálezu církevního úřadu. Srv. § 18. Táž papežská komise hájí historického rázu prvních tří hlav 1 Mojž, proti jejichž dějepisné ceně bylo velice mnoho namítáno. Dne 30. června 1909 rozhodla takto:
    1. Různé soustavy vykladatelské, které byly vymyšleny, by vyloučen byl z prvních tří hlav Genese literní smysl historický, soustavy to, které byly s vědeckým nátěrem útočně hájeny, neopírají se o pevný základ.
    2. Proti historickému rázu a tvaru knihy Genese, proti zvláštní souvislosti prvních tří hlav, jak mezi sebou tak s hlavami následujícími, proti mnohonásobnému svědectví Písem jak Starého tak Nového zákona, proti smýšlení sv. Otců skorem jednomyslnému, proti smýšlení tradičnímu, které bylo i od národa israelského předáno a které vždy chovala církev, nelze učiti, že jmenované tři hlavy Genese ne- obsahují vypravování věcí, které se skutečně udály, které totiž odpovídají objektivně skutečnosti a dějinné pravdě. Nelze učiti, že obsahují věci báječné, z bájesloví starých národů a z vypravování o vzniku všehomíra vzaté, očištěné svatým spisovatelem od jakéhokoliv bludu mnohobožského a přizpůsobené k nauce o jednobožství. Nelze učiti, že obsahují jinotaje (allegorie) a náznaky (symboly), podklady to postrádající objektivně skutečnosti, předložené pod rouškou dějin ke vštípení pravd náboženských a filosofických. Nelze konečně učiti, že obsahují legendy částečně historické, částečně však k poučení a ke vzdělání mysli volně zpracované.
    1. Zejména nelze pochybovati o literním smyslu historickém, kde jde o udá losti ve jmenovaných hlavách vypravované, které se dotýkají základů křesťanského náboženství, jako jsou mezi jinými tyto: stvoření všech věci od Boha na počátku času, zvláštní stvoření člověka, utvoření první ženy z prvního člověka, jednota pokolení lidského, prvotná blaženost prvních rodičů ve stavu spravedlnosti, neporušenosti a nesmrtelnosti; příkaz daný od Boha člověku, by zkusil jeho poslušnost, přestoupení Božího přikázání k radě ďábla v podobě hada svrhnutí prvorodičů s onoho prvotného stavu nevinnosti, jakož i zaslíbení budoucího Vykupitele.
  36. Dle tohoto seznamu jsou vypočteny biblické knihy svrchu v § 2.
  37. Byli to z řeckých Otců Athanáš, Cyrill Jerusal., Řehoř Naz., Epifan, z latinských Hilar, Rufin, Jeroným. Dlužno však míti na paměti, že tito Otcové, ačkoli v theorii pronášejí různé pochybnosti o autoritě druhokanonických knih, v praxi je citujíce, všichni jim přičítají tutéž vážnost a cenu, jaká přísluší prvokanonickým!
  38. Sněmy slavené v Hippu (393) a v Kartagině (397 a opět r. 419) vypočítávají ve svých seznamech všecky a jen tytéž knihy, které za kanonické prohlásil sněm tridentský. S těmito seznamy dokonale souhlasí katalog papeže Innocence I. (402—417) z r. 405, jakož i dekret vydaný na sněmu římském z r. 495 potvrzeném papežem Qelasiem (492—496).
  39. Spasitel uvádí Písmo S. Z. se členem tak, že právem můžeme míti za to, že má na mysli sbírku biblických knih všeobecně známou a všeobecně uznanou (Jan 539 Lk 2427-44). Táž sbírka uvádí se též ve Sk 1711 1824-28 a nemůže býti jiná než sbírka obsahující řecký překlad biblických knih S. Z., jenž sluje překlad alexandrijský (viz níže § 14.). Tento překlad však obsahoval nejen prvo-, nýbrž i druhokanonické knihy. Tohoto překladu užívali apoštolové, tuto sbírku odevzdali církvi. V N. Z. citováno celkem 350 výroků vzatých ze S. Z. Z těchto 350 souhlasí více než 300 míst tak s řeckým překladem alexandrijským, že nelze pochybovati, že jsou vzata z tohoto překladu. Sv. Petr, Jakub, Marek, Lukáš citují vždy, sv. Pavel bezmála vždy, sv. Jan a sv. Matouš většinou dle znění tohoto.
    Poněvadž církev přijala od apoštolů tuto sbírku, obsahující i knihy druhokanonické, vysvětlíme si, že v prvních třech stoletích bez výjimky se jim přičítá u církevních spisovatelů táž vážnost jako prvokanonickým, a že se události v nich vypravované (Zuzana, mládenci v ohnivé peci, Tobiáš) zobrazují v katakombách právě tak, jako události vzaté z knih prvokanonických. Sám protestant Kautzsch (a s ním jiní protestanté) doznává, že „ve 2. a 3. století, alespoň v obecném vědomí církve řecké i latinské, téměř docela vymizelo rozeznávati mezi kanonickými a mezi několika knihami nekanonickými“ (t. j. druhokanonickými).
    Za tohoto stavu věcí je zcela pochopitelno, když všecky církve východní, které se později od církve katolické odtrhly, podržely víru, že i druhokanonické knihy jsou božského původu.
    Všecky staré překlady, které v prvních stoletích vznikly, pořízeny byly dle sbírky alexandrijské a obsahovaly proto i druhokanonické knihy. (Výjimku činí pouze syrská Pešitá, která byla pořízena z hebr. znění; avšak i k té záhy byl přidán překlad knih druhokanonických.
  40. V polovici druhého století před Kr. již ukončen byl překlad alexandrijský, jenž obsahoval též knihy druhokanonické a těšil se u židů obecné úctě a vážnosti. Nelze tvrditi, že by jen alexandrijští a egyptští židé byli uznávali božský původ knih druhokanonických, kdežto židé palestinští že jej popírali, poněvadž této různosti židů v tak důležité otázce nelze průvodně dokázati.
  41. „Může sice býti, že písařům (opisovačům) při opisování rukopisů něco méně správného vyklouzlo, což dlužno s rozvahou posuzovati aniž snadno přípustiti, leč na těch místech, na kterých jest věc řádně dokázána.“ Lev XIII. n. u. m.
  42. V polovici druhého století křesťanského byl již celý překlad hotov. Z překladu toho uživá církev dosud Moud, Sir, Bar, 1 a 2 Mach, poněvadž sv. Jeroným těchto knih znova nepřeložil. Také žaltář, který nalézáme v dnešní Vulgátě, jest vzat ze staré „Italy“ a sv. Jeronýmem jen opraven dle Origenova zněni šestisloupcoveho.
  43. Vypracováno mezi r. 389—404 na základě původního hebrejského (příp. aramejskeho) znění. Mistrného překladu Jeronýmova užívalo se v V. a VI. století vedle staré „Italy“, postupem doby však nabýval takové převahy, že od století VII. jedině jeho se užívalo. Proto právem přísluší mu název „Vulgáta“, t. j. překlad všeobecně rozšířený, překlad obecný.
  44. Pius X. (listem ze dne ) anglickým benediktinům uložil nová šetření a připravné práce k novému vydáni Vulgáty ještě dokonalejšímu, aby se co nejvíce vystihly rukopisy Jeronýmovy.
  45. Zároveň přihlíženo jest i k původnímu znění hebrejskému a jiným starým překladům, dle slov Lva XIII. n. u. m.: „Učitel drže se ustanovení předků, vezme za předlohu obecný překlad, o němž sném tridentský nalezl, že při veřejných čteních, rozpravách, kázáních a výkladech má býti považován za authentický, a který jest doporučen každodenním obyčejem církve. Avšak při tom bude slušno míti zřetel k ostatním překladům, jež křesťanská starobylost schválila a jichž užívala, hlavně ke znění původnímu. Neboť ačkoliv, pokud se týče podstaty věci, ze zněni Vulgáty hebrejský a řecký smysl dobře vysvítá, přece, je-li tam podáno něco obecně, nebo méně přesně, dle rady Augustinovy prospěje „nahlédnouti do předešlého jazyka“.“
  46. Když povstaly v mnohých sídlech biskupských školy katechetické a theologické, mezi nimiž nejslavnější byly alexandrijská a antiochijská, tu jádrem tamějšího učení nebylo nic jiného, než čtení, výklad a obrana slova Božího. Odtud vyšli přemnozí Otcové a církevní spisovatelé, kteří asi po následující tři století tolik důkladných prací a výtečných knih podali, že věk ten právem nazván byl zlatou dobou biblického vykladatelství. Lev XIII. n. u. m.