Bible česká/Kazatel

Bible česká
Kniha Přísloví	Kazatel	Píseň všech písní od Šalomouna

Údaje o textu
Titulek:	Bible česká
Podtitulek:	Kazatel
Autor:	neuveden
Zdroj:	http://vzdelavaci-institut.info/?q=node/261
Vydáno:	Praha
Licence:	PD old 140
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Dílo ve Wikipedii: Kniha Kazatel

Nadpis knihy. (1, 1.)

HLAVA 1. – ¹Slova Kazatele, syna Davidova, krále jerusalemského.

Základní myšlenka knihy. (1, 2n.)

²Čirá marnost – pravil Kazatel – čirá marnost! Všecko (jest) marnost!

³Co má člověk ze vší své lopoty, kterou lopotí se pod sluncem?

První (úvodní) úvaha: Nic lepšího nebude. (1, 4– 1.)

⁴Pokolení pomíjí a pokolení přichází, země pak na věky stoji. ⁵Slunce vychází a zapadá, a na místo své supá, ze kterého vychází (zase). ⁶Zatáčí se ku poledni a k půlnoci se obrací, do kola všecko provívá vítr, a do svých kolejí opět se vrací.

⁷Všecky řeky vcházejí do moře,
a moře nepřeplňuje se;
na místo, odkud řeky vyšly,
vracejí se, aby zas tekly.
⁸Všecky bytosti plahočí se,
nemůže toho člověk vyslovit;
oko se do syta nenahledí,
ucho se do plna nenaslouchá.

⁹Co bylo, totéž (opět) bude. A co se dálo, totéž se dít bude. ¹⁰Pod sluncem nic nového není, aniž může někdo říci: „Vizte, tato věc jest nová“; neboť bylo to již za dob, které před námi kdysi byly. ¹¹Není paměti předešlých (lidí), jakož ani těch, kdož později budou; nebudou na ně pamatovat, kteří posléze žíti budou.

Marnost lidských námah. (1, 12– 15.)

¹²Já, Kazatel, byl jsem králem nad Israelem v Jerusalemě, ¹³a uložil jsem svému srdci zkoumat a vyšetřovat moudře všecko, co se děje pod sluncem: trapné to zaměstnání, jež dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. ¹⁴Patřil jsem na vše, co pod sluncem se děje, a hle – vše marnost a trápení ducha.

¹⁵Křivé nesnadno napřímiti,
a počet nedostatků jest bez konce.

Pracné úsilí o moudrost zklame. (1,16–18.)

¹⁶Řekl jsem si ve svém duchu: „Ejhle, velmi jsem převýšil moudrostí všecky, kteří byli přede mnou v Jerusalemě.“ Poznalať mysl má moudrosti a vědy mnoho, ¹⁷a snažil jsem se ze srdce vědět, co jest moudrost a věda, a co jsou bludy a bláznovství. A shledal jsem, že i v tom jest námaha a trápení ducha; ¹⁸protože při mnohé moudrosti mnoho je starostí, a kdo množí vědění, množí také bolest.

Rozkoš neuspokojí člověka. (2,1–11.)

HLAVA 2. – ¹Řekl jsem si ve svém duchu: „Nuže, budu oplývati rozkošemi, a požívati budu dobrých věcí.“ A shledal jsem, že i to jest marnost. ²Smích mi bylo pokládati za blud a radosti říci: „Co se darmo klameš?“ ³Usmyslil jsem si odtrhnout od vína své tělo, abych se domohl moudrosti a vyhnul bláznovství, dokud bych nepoznal, co lidem prospívá, co by třeba bylo činiti pod sluncem ve dnech života jim vyměřených.

⁴Vykonal jsem si veliká díla: vystavěl jsem sobě domy, pěstoval jsem vinohrady, ⁵vzdělal jsem si zahrady a sady, vysadil jsem je všelikým ovocným stromovím, ⁶nadělal jsem sobě rybníků, abych svlažoval háj stromů bujících, ⁷zjednal jsem si sluhů a služebnic, také domorodé čeládky mnoho jsem získal, a skotu a velikých stád bravu více nežli všichni, kteří byli přede mnou v Jerusalemě.

⁸Nahromadil jsem si stříbra a zlata, jakož i pokladů od králův i krajin; opatřil jsem si pěvce a pěvkyně, i rozkoše lidské, číše a džbány, aby v nich podávali nalité víno; ⁹a převýšil jsem bohatstvím všecky, kteří byli přede mnou v Jerusalemě; a moudrost zůstala se mnou. ¹⁰Čeho žádaly oči mé, nic jsem jim neodepřel, aniž jsem zbraňoval srdci svému, aby nepožívalo všeliké rozkoše, a nekochalo se v tom, co jsem byl připravil; to byla odplata moje – užívat práce své. ¹¹Když však jsem se ohlédl na všecka díla, která učinily ruce moje, na práce, při nichž nadarmo jsem se potil, uzřel jsem ve všem marnost a trápení ducha, a že nic trvale neprospívá pod sluncem.

Čím se liší moudrost od bláznovství. (2,12–17.)

¹²Obrátil jsem se, abych pozoroval moudrost, jakož i bludy a bláznovství – co jest, řekl jsem, člověk, že může následovati krále, Stvořitele svého. – ³¹I viděl jsem, že vyniká moudrost nad bláznovství o tolik, oč se liší světlo od temnosti:

¹⁴Moudrý má oči ve své hlavě,
kdežto blázen v temnu chodí.

Ale poznal jsem, (též) oba že stejně zahynou; ¹⁵i řekl jsem si ve svém duchu: „Zhyneme-li stejně oba, blázen i já, co mi plátno, že jsem moudrosti více byl pilen?“ a rozjímaje v duchu postřehl jsem, že i to jest marnost. ¹⁶Nebudeť na věky pamatováno moudrého jako ne blázna, ježto budoucnost všecko stejně přikryje zapomenutím; umírá učený stejně jako neučený. ¹⁷Protož omrzel mne můj život, když jsem viděl, všecko že zlé jest pod sluncem, že je vše marnost a trápení ducha.

Majetek, jejž mudřec pracně nahromadí, musí nechati dědici, který snad bude bláznem. (2,18–23.)

¹⁸Omrzela mne také všecka má snaživost, se kterou jsem usilovně pracoval pod sluncem, protože budu míti po sobě dědice, ¹⁹o němž nevím, bude-li moudrý či blázen, a (ten) bude panovat nad veškerou mou prací, na kterou jsem vynakládal pot a moudrost. Zda jest co tak marného? ²⁰Proto jsem přestal; srdce mé odřeklo se dále pod sluncem se namáhati. ²¹Neboť musí-li, kdo se přičiňoval s moudrostí, věděním a pečlivostí, zanechat, čeho nabyl, tomu, jenž nepracoval, také to jest marnost a veliké zlo. ²²Co totiž má. člověk ze vší své práce a trápení ducha, kterým pod sluncem se týral? ²³Všecky dni jeho plny jsou bolu a psoty, ani v noci neodpočívá mysl jeho. Zdali také to není marnost?

Nic lepšího než užívati radostí, kterých dopřává Bůh svým miláčkům. (2,24–26.)

²⁴Zda není nejlépe jísti, píti, a popřát si požitků ze svých prací? Ale to je z ruky Boží. ²⁵Kdo jí a rozkoší oplývá bez něho? ²⁶Miláčku svému dává Bůh moudrost, rozum a radost; protivnému však trápení a zbytečnou péči, by kupil, hromadil a dával tomu, kdo se líbí Bohu. Avšak také to jest marnost a trápení ducha.

Marnost lidských námah. (3,1–22.)

HLAVA 3. – ¹Všecko má svůj čas, a svým vyměřeným během jdou všecky věci pod sluncem: ²Jest čas rození i umírání. Jest čas sazby a čas vytrhování zasazeného. ³Jest čas zabíjení a čas hojení. Čas boření a čas stavění. ⁴Čas pláče a čas smíchu. Čas kvílení a čas skákání, ⁵Čas rozmítání kamení a čas sbírání. Čas objímání a čas vzdálenu býti objímání. ⁶Čas nabývání a čas pozbývání. Čas schovávání a čas vyhazování. ⁷Čas roztrhávání a čas sešívání. Čas mlčení a čas mluvení. ⁸Čas milování a čas nenávisti. Čas boje a čas pokoje.

⁹Co má člověk ze své lopoty? ¹⁰Viděl jsem trápení, jež uložil Bůh lidem, aby se plahočili jím: ¹¹Všecky věci činí pěkné časem svým, i svět vydal hádání jejich, ale tak, že nemůže člověk pochopiti dílo, jež Bůh činí od počátku do konce.

¹²I poznal jsem, že není nic lepšího nežli se veselit a dobře (si) činit v životě svém; ¹³avšak i to, že smí někdo jísti, píti a okoušeti štěstí z práce své – je dar Boží. ¹⁴Poznal jsem, že vše, co Bůh činí, trvá na věky; nemožno nám nic k tomu přidati aniž co ubrati. A Bůh tak činí, bychom se ho báli. ¹⁵Co bývalo, děje se dále, a co bude, již bylo; a Bůh obnovuje, co pominulo.

¹⁶Viděl jsem pod sluncem na místě soudu – bezbožnost a na místě spravedlnosti – nepravost. – ¹⁷řekl jsem si ve svém duchu: „Spravedlivého i bezbožného soudit bude Bůh; a tehdy dojde na každou věc.“ – ¹⁸Řekl jsem si v duchu o lidech: „Zkoušet je chce Bůh a ukázat, že se podobají zvířatům.“ ¹⁹Neboť stejně hyne člověk i zvíře, a stejný obou jest osud: jak umírá člověk, tak umírá též ono; jednostejně dýchají oba, a nic nemá člověk nad zvíře; (neboť) všecko poddáno jest marnosti, ²⁰a všecko spěje k témuž místu: z prachu je to vše učiněno, a zase vrátí se do prachu. ²¹Kdo ví, zdali dech života lidského vstupuje vzhůru, a zdali dech života zvířecího sestupuje dolů? ²²I hledal jsem, že není nic lepšího, než aby se veselil člověk v práci své, a to že jest úděl jeho; neboť kdo jej k tomu přivede, aby poznal, co později bude?

O všelijakých nepořádcích mezi lidmi. (4,1–8.)

HLAVA 4. – ¹Obrátiv se k jiným věcem viděl jsem útisky, které jsou páchány pod sluncem; (viděl jsem) slzy nevinných, ale žádného těšitele; (viděl jsem), že nemohou odolati jejich násilí, jsouce zbaveni pomoci všech. ²¹blahoslavil jsem více mrtvé nežli živé; ³a za šťastnějšího nad oboje pokládal jsem toho, který se ještě nenarodil, a proto neviděl zločinů, jež se dějí pod sluncem.

⁴Opět patřil jsem na všecky práce lidské, i znamenal jsem, že snaživost jedněch budí závist druhých; a protož i v tom jest marnost a starost zbytečná. ⁵Blázen skládá ruce své a užírá se říkaje: ⁶Lepší je hrstka (plná) odpočinku, nežli obě ruce plné práce a trápení ducha.

⁷Hledě nalezl jsem i jinou marnost pod sluncem: ⁸Jest sám jediný a nikoho nemá, ani syna ani bratra, ale práčova ti nepřestává, oči jeho nemohou se nasytit zbožím, aniž ho napadne, aby si řekl: „Pro koho pracuji a odpírám sobě požitek?“ I v tom jest marnost a trápení velmi zlé.

První snůška průpovědí. (4, 9–12.)

⁹Lépe jest věru dvěma býti spolu než jednomu, ježto mají zisk ze společnosti své: ¹⁰Padne-li který z nich, druhý ho pozdvihne. Běda samotnému: nemať, padne-li, kdo by ho zdvihl. ¹¹Taktéž budou-li dva spolu spáti, zahřeje se jeden od druhého; (ale) jeden, kterak bude moci se zahřátí? ¹²A zmocní-li se kdo jednoho, dva mu odolají; provázek trojnásobný nesnadno se přetrhne.

O nesrovnalostech mezi lidmi. (4,13–16.)

¹³Lepší jest jinoch chudý a moudrý než král starý a blázen, který neumí hleděti do budoucna, ¹⁴ježto mnohdy onen ze žaláře a z okovů vychází, aby kraloval, kdežto tento, narozený v paláci královském, chudobou hyne. ¹⁵Viděl jsem všecky živé, kteří chodí pod sluncem, u jinocha, druhého (krále), který nastoupil místo prvého. ¹⁶Nesčíslný byl počet lidí všech, kteří byli před ním; ale kteří potom budou, nebudou mít radost z něho, neboť i to jest marnost a trápení ducha.

Druhá snůška průpovědí. (4,17–5, 6.)

¹⁷Měj pozor na nohu, když vcházíš do Božího domu, a přibližuj se, abys poslušen byl. Jeť mnohem lepší poslušenství než oběti nemoudrých, kteří nejsou si vědomi toho, co zlého činí.

HLAVA 5. – ¹Nemluv nic bez rozvahy, a tvá mysl se neukvapuj, abys vynášel řeči před Bohem. Neboť Bůh jest na nebi a ty na zemi; proto budiž málo slov tvých.

²Po mnohých starostech bývá mnoho snů,
a kde mnoho řečí, (tam i) bláznovství.

³Slíbil-lis co Bohu, neprodlévej to splniti; nelíbit se mu nevěrné a bláznivé slibování. Cokoli jsi tedy slíbil, splň; ⁴neboť mnohem lépe jest neslibovati, než po slibu, co připověděno, nesplnili. ⁵Neužívej úst svých k tomu, bys hříchem sebe zatížil; aniž říkej před knězem: „Nebylo v tom rozvahy,“ aby snad Bůh se nerozhněval na tvé řeči a nezkazil všech skutků rukou tvých; ⁶[Kde mnoho snů, velmi mnoho marnosti a řeči bez počtu], ale boj se Boha.

O nesrovnalostech mezi lidmi. (5, 7n.)

⁷Uzříš-li, že chudý jest utiskován, právo potlačováno, a spravedlnost že je převracována v zemi, nepozastavuj se nad touto věcí; neboť nad (jednou) vrchností jest jiná vyšší, nad těmi zase jsou jiní ještě vznešenější, ⁸a nad to král vládne veškeré zemi, jemu poddané.

Marnost bohatství. (5,9–7,1.)

⁹Lakomec nenasytí se penězi; a kdo miluje bohatství, nemá užitku z něho; i to tedy jest marnost. ¹⁰Kde mnoho majetku, tam i mnoho těch, kteří jej jedí; a jaký (jiný) prospěch má (z něho) pán, nežli že vidí bohatství očima svýma? ¹¹Sladce spí pracující, ať jídá málo nebo mnoho; ale nadbytek bohatého nedopouští mu spáti.

¹²Jest i jiná velmi zlá bolest, již jsem viděl pod sluncem: bohatství nachované na neštěstí pána jeho; ¹³pozbývá ho totiž nehodou velmi zlou; syn, kterého zplodil, v největší nouzi bude. ¹⁴Jak vyšel z lůna své matky, nahý, tak se vrátí, a nic neodnese s sebou z práce své ¹⁵to, jest žalostná bolest, že jak přišel, tak se vrátí: jaký tedy užitek má (z toho), že pracoval do větru? ¹⁶Po všecky dny života svého jídal ve tmách, v starostech mnohých a v bídě i v zármutku.

¹⁷To tedy zdálo se mi za dobré: aby každý jedl, pil a užíval radosti z práce své; kterou se plahočil pod sluncem za dnů života svého, jež mu Bůh dává, neboť to jest úděl jeho. ¹⁸A dává-li Bůh komukoli bohatství a statky, a dopřává-li mu, aby jedl z nich, aby užíval údělu svého, a radoval se z práce své – je to Boží dar. ¹⁹Neboť nebude mnoho vzpomínati na dny života svého, protože Bůh zaměstnává rozkoší srdce jeho.

HLAVA 6. – ¹Jest i jiné zlo, které jsem viděl pod sluncem, a to bývá časté mezi lidmi: ²Člověk, jemuž dal Bůh bohatství, statky i čest, a nic se nedostává duši jeho ze všech věcí, kterých žádá, avšak nedopouští mu Bůh, aby toho užil (on), ale cizák užívá toho. To jest marnost a bída veliká. ³Zplodil-li by kdo sto dětí, a byl by živ mnoho let, došel-li by velikého věku, ale neužil by blaha ze svých statků, a neměl-li by (nad to) ni pohřbu: o tom prohlašuji, že je lépe mrtvo rozenci než jemu. ⁴Neboť nicotný přišel a do tmy se ubírá; zapomenutím bývá zahlazeno jeho jméno; ⁵neviděl slunce, aniž poznal rozdílu mezi dobrým a zlým. ⁶A byť i živ byl dva tisíce let (onen boháč) a dobrého neužil, zdaliž na jedno místo všecko nepospíchá?

⁷Všecko činí člověk pro svá ústa,
ale duše jeho nedá se nasytit.

⁸Co má na víc moudrý nežli blázen? a co chudý? Toliko aby se bral tam, kde jest život. ⁹Lépe jest viděti, čeho žádáš, nežli žádati, čeho neznáš. Ale i to jest marnost a trápení ducha. ¹⁰Kdo potom bude, toho jméno jest již vysloveno a ví se, že to bude člověk, jenž nebude moci se souditi se silnějším, nežli jest sám. Bývá mnoho řečí, jež v rozpravách jen množí marnost.

HLAVA 7. – ¹Co jest plátno člověku věcí na sebe větších hledati, kdyžtě neví, co mu jest užitečno v životě jeho, v počtu dnů putování jeho, za času, který jako stín pomíjí? Aneb kdo bude moci mu oznámiti, co bude příště pod sluncem?

Třetí skupina průpovědí. (7,2–13.)

²Lepší jest jméno dobré, než voňavky vzácné,
a den smrti než narození.
³Lépe jest jíti do domu truchlozpěvu
nežli (jíti) do domu hodování,
neb onen připomíná všech lidí konec,
a kdo živ jest, myslí, co bude potom.
⁴Lepší jest mrzeti se nežli smát se,
neb tvář zasmušilá je prospěšná mysli.
⁵Srdce moudrých tam bývá, kde je truchlozpěv,
ale srdce bláznů tam, kde je veselí.
⁶Lépe poslouchati od moudrých výtku,
nežli slýchati svůdnou píseň bláznů;
⁷neb jako praskot trní pod hrncem v ohni –
takový bývá smích blázna.
Také i to jest marnost.
⁸Nátlak (může) i moudrého poblázniti,
a (dar) zmařit sílu srdce jeho.
⁹Lepší bývá konec věci než počátek,
lepší mysl trpělivá než pyšná.
¹⁰Nebuď kvapný, když máš hněvá ti se,
neboť hněv v lůně (jen) blázna odpočívá.
¹¹Neptej se: „Čím to, že dávné doby lepší byly, než nynější jsou?“
Neboť je bláznivá taková otázka.
¹²Užitečná jest moudrost jako bohatství,
a velmi prospívá těm, kteří vidí slunce.
¹³Neb jako chrání moudrost, chrání též peníze;
tu však přednost má moudrost, že život dá těm, kdož ji mají.

Mravnost nebývá na světě s důstatek zdůrazňována. (7,14–18.)

¹⁴Pozoruj skutky, jež Bůh činí: že žádný nemůže napravit, co on zkřivil. ¹⁵Za dne dobrého požívej štěstí a za dne zlého uvažuj, že ten i onen (den) činí Bůh, ale tak, aby člověk nepoznal, co bude. ¹⁶Dvojí věc jsem viděl v marných dnech svých: Jsou spravedliví, kteří hynou ve své spravedlnosti a jsou bezbožní, kteří dlouho žijí ve své nepravosti. ¹⁷Nebuď výstředně spravedlivý, aniž dělej moudrého více nežli třeba; ať nezpitomíš! ¹⁸Nečiň (také) mnoho bezbožného a nebývej bláznem, abys neumřel před svým časem.

Čtvrtá skupina, průpovědí. (7,19–23.)

¹⁹Dobré ti, abys přidržel se tohoto [spravedlivého], ale také od onoho neutrhl své rukv` neboť kdo se bojí Boha, ničeho nezanedbá.

²⁰Moudrost posiluje moudrého více nežli desatero velmožů města.

²¹Není zajisté člověka spravedlivého na zemi,
který by činil (vždy) dobré a (nikdy) nehřešil.

²²Nepřikládej také srdce svého ke všem řečem, které se mluví, abys neslyšel snad služebníka svého, an ti zlořečí. ²³Neboť ví tvé svědomí, žes i ty často zlořečil jiným.

Mravnost nebývá na světě jak patří zdůrazňována. (7,24–30.)

²⁴Vše (to) zkusil jsem s moudrostí; řekl jsem: „Budu moudrým,“ ale to zůstalo daleko mne, ²⁵daleko mne jest, co se děje, a hluboko, hluboko; kdo to najde? ²⁶Všecko jsem přeběhl svou myslí, chtěje poznat a zpytovat, chtěje hledat moudrost a rozum, i poznal jsem, že bezbožnost jest bláznovství a blud nemoudrost. ²⁷A shledal jsem, že větší hořkost, nežli smrt působí žena, ježto jest osidlo, tenata její srdce a okovy její ruce. Kdo se líbí Bohu, varuje sejí, ale hříšník jat bývá od ní. ²⁸Hle, to jsem shledal – řekl Kazatel – to i ono (zkoumaje) chtěje nalézti poznání, ²⁹které hledá dosud má duše, avšak marně: Muže z tisíce jednoho nalezl jsem; ženy ze všech nenašel jsem. ³⁰Toliko to jsem shledal, že učinil Bůh člověka správného, ale on že zapletl se do nesčíslných nesprávností.

Pátá snůška průpovědí. (7,30c– 8, 8.)

^30cKdo může rovnali se s moudrým?
a kdo umí vykládat věci?
HLAVA 8. – ¹Moudrost tvář člověkovu osvěcuje
a hrubost obličeje mu mění.
²Šetři slov královských a pro přísahu při Bohu
³nepospíchej, abys vzdálil se od něho;
netrvej v nebezpečném stavu,
neboť vše, čeho se zachce jemu, učiní;
⁴řeč jeho je plná moci,
nikdo mu nemůže říci: „Proč tak činíš?“

⁵Kdo dbá přikázání, neokusí nic zlého. Srdce moudrého ví o času a soudu. ⁶Mát věc každá svůj čas a soud a zlo velmi doléhá na člověka;

⁷nevíť, co bude a kdy to bude, nižádným poselstvím nemůže zvěděti.

⁸Není v moci člověkově zadržeti v sobě dech života, nemá v moci dne smrti, nemá úlevy, když ten boj nastane, aniž vysvobodí bezbožnost bezbožného.

Mravnost nebývá na světě náležitě zdůrazňována. (8,9–9,10.)

⁹Toto vše znamenal jsem pozoruje všecko, co se děje pod sluncem za dob, kdy panuje člověk nad člověkem k jeho zlému: ¹⁰Viděl jsem. bezbožné pohřbené (čestné); a ti také, když ještě živi byli, na místě svatém byli a chváleni byli v městě jako ze spravedlivých skutků. / to také jest marnost. ¹¹Protože totiž ortel proti zlým hned nebývá vynášen. Proto bez veškeré bázně lidé páchají zlé věci; ¹²proto, že hříšník ač stokráte činí zlé, trpělivě bývá snášen. Vím však, že dobře bude bojícím se Boha, ježto se bojí tváře jeho; ¹³nebude dobře bezbožnému, nebudou prodlouženy dni jeho, ale jako stín pominou, kteří se nebojí Hospodina.

¹⁴Je to marnost, co se děje na zemi: Jsou spravedliví, jimžto se zle vede, jako by činili skutky bezbožných, a jsou bezbožní, kteří tak bezpečni jsou, jako by měli skutky spravedlivých. Také to za velikou marnost pokládám. ¹⁵Protož pochvaloval jsem si veselí, ježto nic nemá člověk dobrého pod sluncem, jediné aby jedl, pil a veselil se, a pouze to provází ho při práci jeho za dnů života, kteréž mu dal Bůh pod sluncem.

¹⁶Když jsem přiložil své srdce, abych poznal moudrost, a pozoroval pachtění, kteréž bývá na zemi, – jsoutě lidé, jimž ani ve dne ani v noci nepřichází sen na oči – ¹⁷shledal jsem, že člověk všech skutků Božích žádného smyslu nalézti nemůže, těch, které se dějí pod sluncem; a čím snažněji hledá, tím méně nalézá; byť i řekl moudrý, že ví (něco), nechápe toho.

HLAVA 9. – ¹Všecko to rozvažoval jsem v srdci svém, až jsem bedlivou snahou shledal: že spravedliví a moudří i skutky jejich v ruce Boží jsou, aniž ví člověk, je-li lásky či nenávisti hoden. ²Všecky věci před ním jsou marné, protože týž osud potkává spravedlivé i bezbožné, dobré i zlé, čisté i nečisté, přinášejícího oběti i pohrdajícího jimi. Jak se mívá dobrý, tak i hříšník; jako křivopřísežník tak i ten, který přísahy si váží.

³Je to veliké zlo ve všem, co se děje pod sluncem, že stejně všichni se mají. Protož i srdce lidská plná bývají zloby, jakož i zpupnosti, pokud žijí, a potom – odcházejí na onen svět. ⁴Nikoho není, kdo by, vždycky živ byl, a kdo by mohl v tu věc doufati. Lepší jest pes živý, nežli lev mrtvý. ⁵Neboť živí vědí (aspoň), že zemrou, mrtví však nic již nevědí; aniž mají dále odměny, neboť v zapomenutí přišla památka jejich. ⁶po jejich lásce i záští i závisti jest již veta, aniž účastní se kdy díla, jež se děje pod sluncem.

⁷Nuže tedy, jez s radostí chléb svůj a pij vesele své víno, neboť zalíbily se již Bohu tvoje skutky. ⁸Každou dobu budiž roucho tvé bílé, a oleje na hlavě tvé nebuď nedostatek. ⁹Užívej života s manželkou, kterou miluješ, po všecky dny života své nestálosti, které jsou ti dány pod sluncem [po všecky dny tvé nestálosti]; neboť to je tvůj úděl v životě a v lopotě tvé, kterou lopotíš se pod sluncem. ¹⁰Cokoli může učinit ruka tvá, usilovně dělej; nebudeť ani díla, ni rozumnosti, ni moudrosti, ani umění v peklích, kam se ubíráš.

Ani úsilí ani vloha nemůže zaručiti člověku úspěch. (9,11–16.)

¹¹Obrátiv se k jinému, spatřil jsem pod sluncem, že nepatří rychlým (vítězství) v běhu, ani silákům (zdar) ve válce, ani moudrým živobytí, ani učeným bohatství, ani znalcům přízeň, ale čas a příhoda stíhá všecky. ¹²Neznáť člověk času svého: [ale] jako ryby do sítě chytány, a jako ptáci lapáni osidlem, tak bývají lidé zatahováni v čas zlý, když náhle na ně přikvačí.

¹³Také v tom viděl jsem moudrost pod sluncem a pokládal jsem ji za velmi velikou: ¹⁴Bylo město malé a v něm nemnoho mužstva, i přitáhl na ně král veliký a oblehl je; nadělal náspů vůkol se všech stran. ¹⁵I nalezl se v něm muž chudý a moudrý, ten vysvobodil město moudrostí svou; žádný však potom nevzpomněl člověka toho chudého.

¹⁶I řekl jsem si: „Lepší jest moudrost nežli síla; kterak tedy moudrost chudého opovržena jest, a slov jeho lidé nedbají?“

Šestá snůška průpovědí. (9,17–10, 4.)

(O přednostech a moudrosti mudrců.)

¹⁷Klidná slova moudrých bývají slýchána
více nežli křik toho, jenž vévodí bláznům.
¹⁸Lepší jest moudrost nežli válečné zbraně;
a chyba jediná mnoho dobrého zkazí.
HLAVA 10. – ¹Mrtvá moucha nasmradí vonný olej,
a (všecku) cenu moudrosti zkazí maličko bláznovství.
²Moudrého rozum vede napravo,
blázna však rozum vede nalevo.

³Ano i na cestě, když po ní blázen jde, protože sám rozumu nemá, všecky za blázny má.

⁴Vzkypí-li hněv velmožův proti tobě, neopouštěj místa svého, neboť klid přítrž učiní chybám největším.

Ani přičinění ani vloha nemůže zaručiti zdar. (10, 5–9.)

(Část další.)

⁵Je to zlá věc, kterou jsem viděl pod sluncem, omyl, který vychází od knížete: ⁶blázen postaven jest v důstojnost vysokou, kdežto velmoži sedí dole; ⁷viděl jsem služebníky na koních, kdežto knížata chodí pěšky jako služebníci.

⁸Kdo kopá jámu, snadno do ní spadne, kdo boří zeď, toho často uštkne had; ⁹kdo láme kámen, snadno si utrží úraz a kdo štípá dříví, snadno se poraní.

Sedmá snůška průpovědí. (10,10–11, 6.)

¹⁰Otupí-li se železo a nenabrousí se ostří (jeho), dlužno člověku zdvojiti sílu; výhodu zostřit je – zjednává moudrost.

¹¹Uštkne-li (zaklinače) had, jejž opomněl zaklínati,
nic nemá z toho, že jest zaklinačem.
¹²Slova z úst moudrého (zjednávají) přízeň,
ale rty nemoudrého jej ničí.
¹³Počátek slov jeho jest pošetilost,
a konec úst jeho bláznovství velmi zlé.
¹⁴Blázen dělá mnoho řečí.
Neví člověk, co je před ním;
a co bude po něm, kdo mu poví?
¹⁵Lopota blázna omrzí,
neznáť do města cesty.
¹⁶Běda tobě země, jejímž králem jest otrok,
a jejížto knížata ráno již hodují!
¹⁷Blaze zemi, jejížto král jest urozený,
a jejížto knížata, kdy čas jest, jídají,
jak sluší mužům, a ne rozmařile.
¹⁸Pro lenost nakloní se (stropní) trámoví,
pro nečinnost rukou kapává do domu.
¹⁹Pro dobrou náladu strojí hostiny,
aby obveselili život, dávají víno;
a za peníze zjednati lze všecko.
²⁰Ani v myšlenkách nezlořeč králi,
ni v úkrytu ložnice neklň velmoži;
neboť i ptáci nebeští donesou hlas tvůj,
okřídlenci prozradí, co jsi řekl.
HLAVA 11. – ¹Házej chléb svůj do plynoucí vody,
neboť po dnech mnohých můžeš jej najít.

²Rozděl majetek na sedm, osm dílů, neboť nevíš, co zlého se přihodí v zemi. ³Oblaky, když se naplní, déšť lijí na zemi; padne-li strom na jih nebo na sever, na které místo padne, na tom zůstane.

⁴Kdo šetří větru, nezaseje,
a kdo hledí na mraky, nikdy nebude sklízet.

⁵Jako nevíš, která jest cesta větru, a kterak se skládají kosti v mateřském lůně, tak neznáš skutků Božích, (skutků) toho, jenž působí všecko.

⁶Ráno rozsévej své símě,
a večer ať ruka tvá neodpočívá!

Neboť nevíš, které lépe vzejde, to-li či ono, nebo zda obé stejně se zdaří.

Závěr knihy. (11, 7–12, 8.)

(Křesťan pokládá den smrti za narozeniny k životu novému, lepšímu.)

⁷Sladké je světlo a libo jest očím viděti slunce. ⁸I kdyby člověk mnoho let živ byl, ať se raduje v nich všech, a nechť pamatuje na dny temné, kterých bude mnoho, a když přijdou, usvědčena bude minulost z marnosti.

⁹Vesel se tedy, jinochu, ve svém mládí, a raduj se srdce tvé ve dnech jinošství tvého, choď po cestách srdce svého, a vedle toho, co vidí oči tvoje; věz však, že pro to všecko tě přivede Bůh k soudu. ¹⁰Zaháněj mrzutost od srdce svého, a zapuzuj bolest od svého těla; jeť mládí a rozkoš věc vratká.

HLAVA 12. – ¹(Ale) pamatuj na svého tvůrce za dnů mládí svého, prve než přijdou dnové trápení, a přiblíží se léta, o nichž řekneš: „Nelíbí se mi“,

²prve nežli zatmí se slunce,
a světlo, jakož i měsíc a hvězdy,
a po dešti se vrátí mraky–
³kdy budou třásti se strážcové domu,
křiviti se muži silní,
zahálet mlečky, jichž počet se ztenčil,
kdy se zatmí hledícím okny:
⁴kdy dveře na ulici se zavrou,
poklesne zvuk mlýnku,
kdy člověk vstává, jak ptáče pískne,
kdy všecek hlahol zpěvu je hluchý;
⁵vyvýšených míst se hrozí,
na cestu vydati se bojí,
mandlemi pohrdá,
kobylka těžkou se stává,
kaprle účinku nemá,
– jeť člověk na cestě do svého věčného domu
a pěvci pohřební chodí dokola ulicí, –
⁶než se přetrhne stříbrný provazec,
nežli se rozbije zlatá lampa,
než se roztříští džbán nad zřídlem,
a kolo se rozláme nad studnicí,

⁷a prach se do země vrátí, jak býval, dech pak se vrátí k Bohu, jenž dal jej.

⁸Čirá marnost – pravil Kazatel – a všecko (jest) marnost.

Doslov. (12, 9–14.)

⁹Kromě toho, že byl mudrcem velikým, Kazatel učil národ (vědomostem), vážil, zkoumal a upravil přísloví mnoho; ¹⁰snažil se nalézt slova libá, a přesně napsat výroky správné. ¹¹Slova mudrců jsou jak ostny, a jako hřebíky hluboko vbité, skrze sbor mistruje dává pastýř jeden.

¹²Více než tato (slova), synu můj, nevyhledávej. Dělání knih mnohých žádného konce není, a mnoho přemýšlení unavuje tělo.

¹³Konec rozpravy všichni slyšme: Boha se boj a příkazů jeho šetři, neboť to patří ku přirozenosti lidské; ¹⁴a vše, co se děje, přivede Bůh na soud, každou věc skrytou, buďže je dobrá nebo zlá.