Bible česká/Knihy Machabejské

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bible česká
Podtitulek: Knihy machabejské
Autor: Jan Hejčl
Zdroj: Soubor:Bible česká SZ III.pdf
Vydáno: Praha
Licence: PD old 70
Index stran
Bible česká SZ III.pdf

Stručný obsah 1 Mach.

  1. Antioch IV. zuří proti Židům a tím dává podnět k dlouhým bojům (hll 1—2).
  2. Hrdinné činy Judy Machabejského (hll 3—9) v letech 167—161: Vítězí r. 167 před Kr. nad vůdci Antiochovými: nad Apolloniem (3, 10—12), nad Seronem u Bethoronu (3, 13—26), r. 166 nad Gorgiášem u Emmausu (3, 42—4, 25), r. 165 (kol. 20./XI.) nad Lysiášem (4, 26—35). — Vyčišťuje chrám (r. 165 24.—31./XII.), poráží Edomce a Amoňany r. 164 (4, 36—61; 5, 1—68). — Antioch umírá (6, 1—16). Judovy styky s Antiochem V. (164—162) a s vojevůdcem jeho Lysiášem (6, 17—63). — Juda poráží Nikanora, vojevůdce Demetria I. Sotera (162—150), ve dvou bitvách u Kafarsalamy a u Bethoronu (7, 26—50). Juda se smlouvá s Římany (8, 1—32). Juda v bitvě u Laisy proti Bakchidovi umírá (9, 1—22) roku 161 (v měsíci nisanu 24./III.—22./IV.).
  3. Hrdinné činy Jonatanovy (161—142). — Jonatan bojuje s Bakchidem (9, 23—73). — Jonatan drží se Alexandra I. (153—145), který mu odevzdal velekněžství (10, 15—89) r. 153. — Od Demetria II. (145—141) se odvrací a přichyluje se k Antiochovi VI. (145—142). smlouvá se s Římany r. 143 a se Sparťany (12, 1—23). Zabil ho Tryfon, vůdce Antiocha VI. (12. 39—52) roku 142.
  4. Hrdinné činy Šimonovy (142—135) hll 13—16. — Šimon vystavěl rodinnou hrobku v Modinu (13, 25—30), opustiv Tryfona (142—139) přidal se k Demetriovi Nikatorovi, od něhož nabývá svobody pro všecek národ (13, 31—42). Šimon opevňuje města (13, 43—54), pečuje o veřejné blaho (14, 1—15), obnovuje smlouvy se Sparťany a s Římany (14, 16—24). Také Antioch VII. (139—129) uznává svobodu Židů (15, 1—14). Šimon přemáhá jeho vojevůdce Cendebea (15, 25—16, 10). Padá r. 135 pod vražednou rukou svého zetě Ptolemea (16, 11—18). Po něm nastupuje Jan Hyrkan (135—104). (16, 18—24).

Stručný obsah 2 Mach.

  1. Úvod: Dva listy palestinských Židů egyptským. (1, 1—2, 19). Úvod spisovatele, který podává výtah většího díla Jasonova (2, 20—33).
  2. Část prvá: Jak byli Židé pronásledování (3, 1—7, 42): Za Seleuka IV. (187—175), který se pokusil skrze Heliodora rozchvátit poklady jerusalemského chrámu (3, 1—4, 6). — Za Antiocha, kdy byl znesvěcen chrám, mučen Eleazar (hl 6) a sedmero bratří (hl 7).
  3. Část druhá: Vítězství Judova nad Nikanorem, Timoteem, Bakchidem, vojevůdci Antiocha IV.; očista chrámu (8, 1—10, 9). — Juda vítězí nad Antiochem V. (164—162), t. j. nad jeho vojevůdcem Lysiášem (10, 10—13, 26), nad Nikanorem, vojevůdcem Demetria I. (14, 1—15, 37).
  4. V Doslovu žádá spisovatel za prominutí (15, 38—40).

Podle Kuglerových výpočtů:

Antioch III. (Veliký)
zemřel mezi 11. dubnem a 18. červencem r. 187 př. Kr.
Seleukus IV. (Filopator)
byl zabit od Heliodora mezi 3. říjnem r. 176 a 29. březnem r. 175; pravděpodobně v únoru nebo v březnu roku 175.
Antioch IV.
připlul z lea do vlasti pravděpodobně teprve ve druhé polovici března r. 175. — Antioch IV. zemřel mezi 27. březnem a 4. dubnem r. 164 před Kr. (t. j. r. 149 letopočtu Seleukovců).
Antioch V. (Eupator)
byl popraven i s Lysiášem, správcem říše v říjnu r. 162 před Kr.
Demetrius I. (Soter)
syn Seleuka IV., nastoupil trůn kolem 30. září r. 162. Proti němu vystoupil
Alexander Balas
(předstíraný syn Antiocha IV.) mezi 1. nisanem a 15. tišri r. 153 před Kr. (t. j. mezi 25./6. březnem a 2./3. říjnem) nebo přesněji: mezi 26. březnem a 1. srpnem r. 153. — Poslední vladařský rok Demetria I. byl r. 151/0 před Kr.
Demetrius I.
zemřel krátce přednebo po 1. březnu r. 150.
Demetrius II.
syn Demetria I., přišel z Krety domů r. 148/7 a nastoupil na trůn pravděpodobně v březnu r. 145. Konec jeho babylonského kralování dlužno klásti mezi l. a 7. den července r. 141 před Kr.
Antioch VI.
syn Alexandra Baly, vzdorokrálem byl asi od března r. 145 do února/března r. 142 (kdy byl zavražděn). Po něm vládl
Tryfon
od února/března r. 142 do doby mezi 21. březnem a 14. říjnem r. 139 před Kr.
Antioch VII. (Sidetes)
byl zabit v polou března r. 129 před Kr.
Antioch III. panoval od r. 223 do r. 187.
Seleukus IV. panoval od r. 187 do r. 175.
Antioch IV. panoval od r. 175 do r. 164.
Antioch V. panoval od r. 164 do r. 162.
Demetrius I. panoval od r. 162 do r. 150.
Alexander (Balas) panoval od r. 150 (153) do r. 145.
Demetrius II. panoval od r. 145 do r. 139.
Antioch VI. panoval od r. 145 do r. 142.
Tryfon panoval od r. 142 do r. 139.
Antioch VII. panoval od r. 139 do r. 129.
Juda vedl národ od r. 167 do r. 161.
Jonatan vedl národ od r. 161 do r. 142.
Šimon vedl národ od r. 142 do r. 135.
Jan Hyrkan vedl národ od r. 135 do r. 104.
Juda Aristobul panoval od r. 104 do r. 104.
Alexander Janneus panoval od r. 104 do r. 78.
Alexander (Salome) panoval od r. 78 od r. 69.
Aristobul II. panoval od r. 69 do r. 63.
Palestina římskou provincií r. 63.
Machabejský“ (řecky Makkabaios) byl čestný přídomek[1] třetího syna Matatiášova, Judy (1 Mach 2, 4. 66). Aramsky zněl Maqqábaj[2] = ten, který bije jako kladivo (maqqábá) nepřátele. (Srv. Karel „Martel“.) Název „Machabejský“ přešel později na všecky Judovy bratry, t. j. Matatiášovy syny ano i potomky, kteří proti syrským králům neohroženě bojovali, dále na statečně vyznavače israelské víry a mučedníky za ni z těchto (syrských) dob; v tom významu mluvíme o „{{Prostrkaně|sedmi bratrech“ machabejských, o machabejské „matce“ (2 Mach 6, 18—7, 42) a pod. Ježto knihy, které zavírají sbírku kanonických knih biblických, vypravují hrdinné boje „Machabejských“, zejména Judy „Machabejskeho“, slují také „Knihy Machabejských“ nebo „Machabejské“.[3]

Dvě kanonické knihy Mach[4] jsou dvě podobná, avšak samostatná díla, lišící se jazykem, kterým byla původně psána, slohem, úkolem, východiskem letopočtů a rozsahem času, který zabírají, jakož i dobou, kdy a místem, kde byla napsána.

Kdežto 1 Mach byla původně napsána hebrejsky,[5] byla původní řeč 2 Mach řečtina.[6]

1 Mach vypravuje příběhy slohem dějepisným, prostým (podobným starším dějepisným knihám S. z.). — 2 Mach vypravuje uměleji, slohem řečnickým, který podává některé události, stručněji vypravovaně již v 1 Mach, podrobněji, aby snáze mohla na ně navázati náboženskomravní poučky a pobídky, ve kterých si libuje. V 1 Mach převládá hledisko dějepisce, ve 2 Mach vystupuje do popředí více hledisko řečníkovo.[7]

Obě knihy udávají sice dějinné údaje podle letopočtu (éry) Seleukovců; 1 Mach však počíná tento letopočet od 1. nisanu tedy od jara r. 312 před Kr., kdežto 2 Mach počíná jej teprve od 1. tišri, tedy od podzima téhož roku. (Tak v nejnovější době také Kugler.[8]

1 Mach zabírá události od nastoupení Antiocha IV. (Epifana), t. j. od roku 175 před Kr. (únor/březen) až do smrti velekněze Šimona (v šebatu, t. j. v době od 6. února do 7. března) r. 135 před Kr., tedy okrouhle 40 roků.[9] — Druhá kn. Mach nevypravuje dějin dále; počínajíc o něco dříve, t. j. za Seleuka IV. (187—175) končí smrtí Nikanorovou, t. j. 13. dnem měsíce adaru (= 8. března) r. 161 před Kr., zabírá tedy události toliko asi 15 roků!

1 Mach zdá se, že byla napsána v Palestině, 2 Mach nejspíše v Egyptě (Alexandrii).[10]

1 Mach byla napsána[11] mezi roky 104—63 (Knabenbauer, Kugler). 2 Mach byla napsána dříve, t. j. nejspíše již r. 125/4 před Kr. neb o něco později.[12]

Spisovatel 1 Mach užil pramenů starších, ústních[13] i písemných,[14] jež uvádí slovně neb u výtahu. Spisovatel 2 Mach kromě dvou listů položených v čelo knihy užil toliko většího díla Jasonova[15] u výtahu; 2 Mach 2, 20—33.

Všichni vážní dějepisci uznávají velikou dějinnou cenu 1 Mach. I nekatolík Grimm byl nucen doznati, že její zprávy v podstatě souhlasí se zprávami o egyptských a syrských králích, jež nám o nich podávají řečtí a římští dějepisci (Polybius, Appianus, Diodor Sicilský, Livius, Justin); tento souhlas musí nám vštípiti důvěru, že zasluhují víry i ty úryvky 1 Mach, které rozmnožují ostatní naše vědomosti o syrské říši, vzaté z pramenů řeckých a římských. — Ačkoliv spisovatel 1 Mach vypravuje vesměs nestranně, jak se na dějepisce sluší, nezapírá nikde lásky k náboženství a národu svému; toho však nelze zazlívati žádnému dějepisci, píšícímu dějiny své vlasti (Gutberlet).

Také 2 Mach zasluhuje víry, třeba že má její hodnověrnost mezi nekatolíky mnoho protivníků. Mnoho námitek spočívá na nesprávných výkladech těch oněch míst. Viz níže výklad k 2 Mach.

Knihy Mach podávají netoliko vzory hrdinných bojovníků a trpitelů za pravé náboženství, ale obsahují důležité pravdy náboženské, zejména o vzkříšení těl (2 Mach 6, 26; 7, l4 nn), o pomoci, kterou živí mohou prokázati zemřelým (tamže 12, 42 nn), jakož i o přímluvě svatých zemřelých za živé (tamže 15, 14).

List Žid 11, 35 naráží na 2 Mach 6, 19. 28; knihy Mach jsou uváděny jakožto knihy posvátné (na Západě) od Tertuííiana, Cypriana, Hippolyta, Hilara, Augustina, Jer, (na Východě) od Klementa Alex, Origena, Atanáše, Efrema; bývaly také zařazeny v rukopisných biblích mezi ostatní knihy kanonické.

  1. Prapraděd Judův, (praděd Matatiášův) slul Asamónaios; podle něho nazývá Jos. Flavius (Starož. XII 6, 1 a jj) rod judův (Matatiášův): Asamónaioi, t. j. Hasmoneovci (Chašmóním).
  2. jiní (Calmet) vykládají tvar z „machbí“ = Hubitel (Ničitel) — Jiní jinak.
  3. Kromě dvou kanonických těchto knih (první a druhé Machabejské) slujl tak dvě knihy podvržené (apokryfy), které bývají číslovány dále jakožto „Třetí“ a „Čtvrtá“ (kniha machabejská). — Třetí kniha Mach vypravuje o pronásledování Židů v Egyptě za Ptolemea IV. Filopatora (221—205); tedy z doby {{Prostrkaně|před Judou Machabejským. Zdá se, že čestný název „Machabejských“ byl později přenesen i na Židy, kteří pro své náboženství trpěli v Egyptě ještě pred „machabejskýmíi“ bojovníky palestinskými. Kniha byla napsána nejspíše r. 70. po Kristu v Egyptě; „zachována jest ve znění řeckém a v překladu do syrštiny a armenštiny. — Čtvrtá kn. Mach dokazuje na příkladě Eleazarově a na vzoru sedmi bratří machabejských, že má v člověku panovati rozum; byla napsána nejspíše v Alexandrii v I. století před nebo po Kristu, aby Židy povzbudlla k zachovávání zákoníku Mojžíšova a k životu zbožnému. Bývala přičítána Josefu Flaviovi.
  4. Kromě jiných společných znaků srovnávají se spisovatelé obou v tom, že často užívají misto „Bůh“ slova „nebesa“ (1 Mach 3, 50. 60; 4 10. 40; 9, 46; 12, 15; 16, 3; 2 Mach 7, 11; 8, 20; 11, 10; 15, 8).
  5. Dokazují to hebraismy, zachované v překladě do řečtiny, který se nám zachoval v LXX, svědčí o tom Origenes i Jer. — Podle Origena 1 Mach slula hebrejský Sarbéth Sarbaneél, t. j. {{{1}}}.
  6. Dokazuje to uhlazená řečtina, prostá hebraismů, kterou psáno jest řecké znění její, složená slova, jakých semítské řeči neznají, jakož i hříčky slov, které nesnadno pokládati za napodobení původního znění hebrejského (neb aramskeho). — Z řeckého znění pořízen byl překlad starolatinský, kterého užívala církev latinská od nejstarších dob a kterého užívá dosud, ježto sv. Jer ho neopravil.
  7. 1 Mach používá dějin, aby zachoval příštím věkům památku těch mužů, kteří neobyčejně mnoho vykonali na obranu otcovského náboženství a pro svobodu národa. 2 Mach užívá dějin, aby své čtenáře utvrdil v této otcovské víře a zejména aby přiměl egyptské Židy k návštěvě chrámu jerusalemskěho a k častější účasti na bohoslužbě v něm konané. — Snad že chtěl spisovatel 2 Mach odvrátiti egyptské Židy od návštěvy chrámu proti zákonu v Lentopoli postavenému a zachovati je v jednotě se Židy palestinskými, jejímž výrazem byl jediný chrám jerusalemský. (Sloh 2 Mach podobá se slohu Polybiovu).
  8. Z toho vyplývá, že rok bývá v 2 Mach udán o jednotku menší než v 1 Mach, připadá-li událost do času mezi nisanem a tišrím; jinak bývá číslice udávající rok události v obou knihách stejná. — Srv. 1 Mach 6, 18 nn s 2 Mach 13, 1 nn; srv. 1 Mach 6, 1 nn s 2 Mach 14, 1 nn.
  9. Přípočítáme-li k tomu kratičké údaje o Janu (Hyrkanovi), sahá 1 Mach až do r. 104. před Kr.
  10. Má tedy 1 Mach na zřeteli popředně Židy palestinské, 2 Mach pak Židy egyptské.
  11. Nemohla býti napsána ještě v prvních letech Jana Hyrkana (135—104), kdyžtě se zmiňuje o jeho vládě (16, 23 nn). Po roku 63., kdy byl Pompejus dobyl Jerusalema, nebyl by spisovatel 1 Mach tak přátelsky o Římanech psal, jako píše (1 Mach o přátelskěm spolku s nimi).
  12. Srv. údaj listu 2 Mach 1, 10a.
  13. Z ústního podání váženy jsou zejména číslice udávající počet nepřátelského vojska, jež nebylo lze Židům přesně spočítati, ale odhadnoutí toliko podle oka. Z toho pramene vážil nejspíše číslice také Jason pro své pětidílne dějiny, jejichž výtah podává spisovatel 2 Mach. Ten „podle svého záměru' (2, 28n) ponechává podrobně šetření jednotlivých věcí dějepisci, sobě přičíta snahu dbáti zásad, podle kterých bývá pořizován výtah. Události tedy bere z Jasona, jehož vypravování pokládal za hodné, aby podal z něho výtah svým čtenářům. O těch bojích sotva bylo mnoho a jistých spisů; o mnohých nezbylo bezmála než jakési mlhavě vypravování lidové. Odtud snadno možno vysvětliti zjev, že počet zabitých bývá častěji uváděn týž. Z toho spolu vyplývá, jakým způsobem ona čísla dlužno bráti. Podávají, co lidé tehdejšího věku o řešených bojích soudili. Aniž takovým způsobem vypravování jest nějak ublíženo zdravému pojmu o inspiraci. Neboť jako Bůh může chtíti a skutečně také chtěl, aby inspirovaný spisovatel zaznamenal mravy, domněnky a soudy lidí všelikých věků, tak na základě inspirace nikterak netřeba čekati, že nedostatky lidských vědomosti a mezery budou odstraněny nadpřirozeným zjevením, nejde-li o věci víry a mravů neb o pravdu dějinnou, kterou spisovatel zamýšlí podati a na které spočívá nauka, kterou chce vyložiti (Knabenbauer).
  14. Podle 1 Mach 16, 23. byly psané letopisy Jana Hyrkana. Z toho možno se dohadovati, že byly podobné letopisy i o jiných Machabeovcích, kterých mohl spisovatel 1 Mach (a také Jason) použíti. Písemné listiny, kterých spisovatel 1 Mach použil, jsou tyto:
    1. List Židů zajordanských (5, 10—13),
    2. Odpověď Římanů (8, 22—30),
    3. List Alexandrův Jonatanovi (10, 18—20),
    4. List Demetria I. Jonatanovi (10, 25-45),
    5. List Demetria II. Jonatanovi (11, 30—37),
    6. List Antiocha VI. Jonatanovi (11,57),
    7. List Jonatanův Sparťanům (12, 6—18),
    8. List krále Ariáše veleknězi Oniášovi (12, 20—23),
    9. List Demetria II. Šimonovi (13, 36—40),
    10. List Sparťanů Šimonovi (14, 20—23),
    11. Nápis ke cti Šimonově (14, 27—47),
    12. List Antiocha VII. Šimonovi (14, 2—9),
    13. List konsula Lucia Ptolemeovi (15, 16—21).
  15. Jason napsal své dílo řecky kolem r. 150. před Kr.