Bible česká/První kniha Machabejská

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bible česká
Podtitulek: První kniha Machabejská
Autor: neuveden
Zdroj: Soubor:Bible česká SZ III.pdf
Vydáno: Praha
Licence: PD old 140
Překlad: Jan Hejčl
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: 1. kniha Makabejská
Bible česká SZ III.pdf

Vstup: Alexander Veliký a jeho nástupci

(1, 1—10)

Slavný Alexander (1, 1—5) umírá v mužném věku (1, 6—8). Jeho nástupci (v. 9 n).

Hlava 1. – 1Když Alexander, (syn) Filipův, Macedoňan, který prve kraloval v Řecku, byl vytáhl ze země Cetim, porazil Daria, krále perského a médského, 2svedl mnoho bitev, dobyl všech pevností a pobil krále země; 3pronikl až na kraj světa, obral mnoho národů — a země mlčela před ním. 4Sebral moc, vojsko velmi silné — srdce jeho vysoko se pozdvihlo — 5opanoval krajiny národů i knížata, že se stali jemu poplatnými.

6Poté padnuv na lože a znamenaje, že umře, 7povolal vznešené služebníky své, kteří s ním byli vychováni od mládí a rozdělil jim království své ještě za živa. 8Dvanácte let panoval Alexander prve než umřel.

9I nastoupili služebníci jeho vládu, každý na svém místě, 10a vstavili si po smrti jeho všichni koruny, i synové jejich po nich, na mnoho let, a rozmohlo se mnoho zlého po zemi.

Hl. 1. — V. 1 navazuje jaksi na dobu králů perských, za nichž odehrály se události, vylíčené v předešlých knihách Esdrášových a v knize Ester. — Nástupcem těchto králů stal se Alexander Veliký. Prve (r. 336) byl nastoupil po otci na trůn macedonský. Brzy se splnilo, o čem otec jeho Filip II. (359—336) toliko snil — Alexander spojil pod svým žezlem všecky Řeky, stal se „prvním“ králem řeckým (Vulg.) — „Cethim“ znamená tu ostrovy a pobřeží moře Středozemního a Egejského. Viz Gn 10, 4; Is 23, 1; Jer 2, 10; Ez 27, 6; Dan 11, 30. Alexander totiž táhl s vojskem z Illyrie, Tesalie, Macedonie a z Řecka přes Hellespont do Asie (r. 334). — O titulu „král Peršanů a Médů“ srv. Dan 5, 28; 6, 16; 8, 20; Est 1, 14. 18 n. — Darius tu jmenovaný byl D III Kodomannus (336—331). Alexander „porazil“ nejprve u Granika (řeky v Mysii) Spithrobata, místodržitele Jonie, zetě Dariova. — U Issuporazil“ Alexander samého Daria, v listopadu r. 333. — Konečně r. 331 (v říjnu) byl Darius na hlavu poražen u Gaugamel (Assyrská Adiabene); po jeho smrti zaujal trůn jeho Alexander. Podrobněji o tom všem vypravují zejména: Diodor Sicilský, řecký dějepisec (z Agyria na Sicilii) jenž psal po r. 21 před Kristem; Flavius Arrianus, jenž napsal řecky dějiny Alexandrova tažení (zemřel kolem r.172 po Kr.); Rufus Kurcius napsal za císaře Klaudia (41-54) latinsky dějiny Alexandra V.; Markus Justinus, římský dějepisec z druhého století křesťanského.

V. 2. líčí, co bylo Alexandrovi vykonati, prve nežli dosedl na trůn Dariův. Prve než mohl táhnouti do Asie, bylo mu zkrotiti odbojná města řecká, Tráky, Paeony, Illyry. Kolika měst dobyl, kolik bitev svedl, kolik národů si podmanil na své výpravě Asií! — „krále“ = vladaře vůbec.

V. 3. „na kraj světa“ — až k Indu (r. 326). Srv. Danielova kozla, přichazejícího od západu (Dan 8, 5. 21). — „země“ od Alexandra podrobené, t. j. národové je obývající „mlčeli“, nebouřili se uznávajíce svou podřízenost.

V. 4. připomíná prostředky, jimiž dodělal se tolikerých úspěchů. — Do Asie přepravil asi 30 000 pěších a 5000 jezdců (Arrian, Diodor). Na dalším pochodu doplňoval a rozmnožoval své voje tak, že v bitvě u Gaugamel měl 40.000 pěších a 7000 jezdců. — Srdce Alexandrovo zpyšnělo tolika úspěchy (v. 3).

V. 5. „opanoval“ krajiny od Egypta až k Indii!

V. 6. Diodor a Plutarch vypravují, že si uhnal smrtelnou nemoc nestřídmostí na hostině.

V. 7. „rozdělil jim“ je v ten rozum , že měli býti místodržícími těch oněch provincií pod jediným králem. Oni však „rozdělili si“ později dědictví Alexandrovo tak, že se učinil každý z nich vladařem samostatným (v. 10).

V. 8. Alexander zemřel kolem 13. června r. 323 před Kr. došed 32 roků stáří.

V. 9. Po smrti Alexandrově provolán za krále Arrhidaeus, syn Filipův a jemu přidělen byl Perdikkas; tomu byl umírající Alexander dal s ruky svůj prsten a tím ho ustanovil správcem říše. Ptolemeus Lagi dostal Egypt, Laomedon Syrii , Filotas Cilicii, Python Medii, Eumenes Paflagonii a Kappadocii, Antigonos Pamfilii a Lycii, Asander Karii, Menander Lydii, Leonnatos Malou Phrygii, Lysimachos Tracii, Antipater a Krateros Macedonii, Illyrii, Epir a Řecko, atd.

V. 10. „po smrti“ ne hned, ale teprve později; pokud měl Alexander zákonité dědice, uznávali více méně jejich nadřízenost. — „všichni“ řečeno lidově (přibližně), neboť neučinili tak všichni do jednoho. „Králi“ jmenováni bývají: Antigon v Asii, Ptolemeus v Egyptě, Seleukus v Syrii, Lysimachus v Tracii, Kassandros v Macedonii kolem r. 305. — „Mnoho zlého“ natropili jmenovaní „diadochové“ vzájemnými válkami, útisky národů, nespravedlostí, všelijakými zločiny.

ČÁST PRVÁ: Antioch IV. Epifan a Matatiáš

(1, 11—2, 70)

1. Antioch IV. Epifan pronásleduje Židy

(1, 11—67)


Epifan podporuje Židy, pohanům přející: Nastoupiv na trůn (1, 11) dal jim právo beztrestně a bezpečně žíti pohansky (1, 12—14); ti toho práva používali na hanbu Jerusalema (1, 15 n). Epifan poraziv Egypt (1, 17—20) olupuje chrám jerusalemský, (1, 21—24) pobíjí lidi (1, 25—29); znova posílá na Jerusalem Apollonia (1, 30—34) a zanechává v jerusalemském hradě svou posádku (1, 35—42)‬. Epifan usiluje říši svou nábožensky sjednotit (1, 43—45). Zakazuje Židům výkony jejich náboženství (1, 46—52); ustanovuje vykonavalele svých rozkazů (1, 53—56); dává chrám jerusalemský zneuctít a knihy svaté pálit (1, 57—62); neposlušné dává popravovati (1, 63—67).

11Vzešel z nich také výhonek nešlechetný, Antioch Slavný, syn krále Antiocha, jenž byl v Římě rukojmím; stal se králem léta stého třicátého sedmého vlády řecké.

12Tehdy povstali z Israele ničemníci a přemluvili (mnohé) těmito slovy: „Pojďme a smluvme se s národy, kteří jsou vůkol nás, neboť od té doby, co jsme se odloučili od nich, potkalo nás mnoho zlého.“ 13Ta řeč zamlouvala se jim. 14Někteří z lidu se usnesli a odešli ke králi, i dovolil jim, aby zavedli obyčeje pohanské.

15Vystavěli tedy tělocvičnu v Jerusalemě po způsobu pohanském, 16učinili si předložky, odpadli od svatého zákona, spřáhli se s pohany a zaprodali se, aby činili zlé.

17Když Antioch viděl, že jest utvrzeno království jeho, zabral se myšlenkou kralovati v Egyptě, aby kraloval nade dvěma říšemi. 18I vtrhl do Egypta s vojskem velikým, s vozy a slony, s jezdci i s hojným množstvím lodí, 19a vedl válku proti Ptolemeovi, králi epyptskému. Ptolemeus maje strach z něho utekl. Bylo mnoho padlých. 20Zabral egyptské pevnosti a odnesl kořist z Egypta.

21Poraziv Egypt Antioch obrátil se roku stého čtyřicátého třetího a táhl nahoru na Israele; 22vstoupiv do Jerusalema s množstvím velikým 23a všed zpupně do svatyně, vzal zlatý oltář, svícen s veškerým příslušenstvím, stůl předkladných chlebů, číše, mísy a misky zlaté, oponu, věnce (záslibné) i ozdobu zlatou, která byla v průčelí chrámu, všecko odloupav; 24vzal stříbro, zlato a vzácné nářadí; pobral skryté poklady, které našel; pobrav to všecko odešel domů.

25Pobil mnoho lidí
a mluvil s velikou pýchou.
26I nastal nářek veliký v Israeli,
na každém místě, kde sídlil;
27úpěli knížata a starší lidu,
panny a jinoši chřadli,
ženy pozbyly krásy.
28Každý novomanžel počal naříkati,
a ta, jež seděla v manželské ložnici, plakat.
29Země pohnula se nad těmi, kdož bydlili na ní,
a všecek Jakobův dům oblékl se v hanbu.

30Po dvou letech poslal král nejvyššího berního do měst judských. Přišed do Jerusalema s velikým zástupem 31mluvil k nim na oko blahovolně, i uvěřili mu. 32Náhle pak město napadl, způsobil mu velikou ránu, zhubil mnoho lidu z Israele, 33vzal z města mnoho kořisti, zapálil je, pobořil domy jeho a zdi vůkol; 34ženy a děti odvedli do zajetí a sebrali dobytek.

35Město Davidovo obehnali zdí velikou a pevnou, jakož i věžemi pevnými, i bylo jim za hrad; 36usadili tam plémě hříšné, lidi ničemné, opevnili se v něm, složili tam zbroj a potraviny, snesli kořist z Jerusalema, 37složili ji tam a stali se velikým osidlem.

38Vznikly tím nástrahy svatyni,
(vznikl) nepřítel zlý Israeli (vždycky).

39Vylévali krev nevinnou kolem chrámu
a poskvrňovali svaté místo.
40Utekli obyvatelé Jerusalema pro ně,
i stal se sídlem cizozemců;
dětem svým stal se cizinou,
synové jeho jej opustili.
41Svatyně jeho je zpuštěna jako poušť,
sváteční dny jeho obrátily se v pláč,
soboty jeho v pohanění,
čest jeho v nivec.
42Jak veliká byla kdys jeho sláva,
taková je teď jeho hanba,
vznešenost jeho obrátila se v pláč.

43Král Antioch napsal veškerému království svému, aby všichni splynuli v jeden národ, a každý by opustil zákon svůj. 44Všichni národové podrobili se slovu krále Antiocha; 45také mnohým z Israele zalíbila se bohoslužba králova, i obětovali modlám a znesvěcovali sobotu.

46Král poslal po poslech listy do Jerusalema a do všech měst judských, aby žili podle zákonů cizinců v zemi, 47aby jim bráněno bylo přinášeti celopaly, oběti a úlitby v chrámě Božím, 48aby jim bráněno bylo světiti soboty a svátky; 49kázal poskvrnit svatyni a lid svatý israelský; 50dal nastavěti oltářů, chrámů a model, kázal obětovati vepřové maso i nečistá zvířata, 51nechati děti bez obřízky, kázal jim, aby poskvrňovali duše své všelikými věcmi nečistými a ohavnými, aby tak zapomněli na zákon a změnili všecky řády Boží. 52Kdokoli by neučinil podle slova krále Antiocha, měl zemříti.

53Co bylo řečeno, psal veškerému království svému a ustanovil dozorce nad lidem, kteří by nutili, aby se to dálo. 54Kázali obětovati po městech judských. — 55I přidali se mnozí z lidu k nim — ti, kteří byli odpadli od zákona Hospodinova — činili zlé věci v zemi 56a zahnali lid israelský do skrýší, kdekoli bylo mu lze nalézti útočiště.

57Dne patnáctého měsíce kasleu roku stého čtyřicátého pátého vystavěl král Antioch ohavnost spuštění, [modlu] na oltáři Božím; taktéž po městech judských nastavěli oltářů; 58i přede dveřmi domů a po ulicích zapalovali kadidlo a obětovali; 59knihy zákona Božího pálili ohněm roztrhavše je; 60u kohokoli nalezeny byly knihy smlouvy Hospodinovy a kdokoliv zachovával zákon Hospodinův, každého zabili podle rozkazu královského.

61Mocí svou činili ty věci lidem israelským, cokoli jich přistihli v městech měsíc od měsíce; 62a dvacátého pátého dne měsíce obětovali na oltáři, který byl na oltáři (Hospodinově).

63Ženy, které dávaly obřezávati syny své, usmrcovali podle rozkazu krále Antiocha, 64věšíce jim dítky na krk, (plenili) dům od domu a zabíjeli také ty, kteří je byli obřezali.

65Ale mnozí z lidu israelského pevně si umínili, že nebudou jísti věcí nečistých a chtěli raději zemříti než aby se poskvrnili nečistými pokrmy; 66nechtěli zrušit svatého zákona Božího, i byli usmrcováni.

67Velmi veliký (Boží) hněv stihl lid.

V. 11. „z nich“ = ze synů „diadochů“ (v. 10), kteří natropili tolik zla; z kořene zlého vzešel, vypučel výhonek, jenž nemohl býti než nešlechetný. „Osvícený“ = Epifanes, přívlastek, jejž měli také jiní králové jako Seleukus VI., Ptolemeus V. — R. 198 před Kr. porazil Antioch III., příjmím Veliký, u pramenů Jordánských (u Paneas) egyptské vojsko, jemuž velel Skopas. Následek toho vítězství: Palestina byla navždy odtržena od Egypta a přivtělena k Syrii (Viz Sv. I. str. 1284). — Antioch III zpyšněv četnými šťastnými válečnými výpravami pojal úmysl vzkřísiti pod svým žezlem říši Alexandra Vel. Podle toho plánu také jednaje počal sjvou říši rozšiřovati na úkor Egypta, Pergamu a Řeků. Ti požádali za pomoc v Římě a tak došlo k válce Antiocha III. s Římany r. 192. před Kr. Válka skončila bitvou u Magnesie r. 190 pro Antiocha nešťastně. Byl přinucen přijmouti podmínky Římanů, mezi nimiž byl také závazek, že dá Římanům 20 rukojmí. Do počtu toho patřil trvale také Antiochův syn, Antioch (později toho jména IV.) V Římě zůstal až do r. 176., kdy bratr jeho Seleukus IV. jej vyměnil za svého syna, Demetria. Po smrti Seleuka IV. (187—175) měl sice nastoupiti tento syn jeho na trůn (Demetrius I., příjmím Soter), nastoupil však bratr otce jeho — Antioch IV. (175—164). Ve snaze býti „lidovým“ zašel tak daleko, že se až zahazoval: Opouštěje tajně královský palác potuloval se po městě. Pokládal za čest obcovati a stolovati s lidmi nejnižších vrstev. Překvapoval schůzky rozpustilých jinochů náhlým svým vstupem s píšťalou, nebo jiným hudebním nástrojem. Svlékal oděv královský a oblékal se v bílou togu jako činili v Římě kandidáti; každého, koho potkal, pozdravoval, zastavoval, objímal, a prosíval ho, aby se za něho přimluvil. Ve veřejných lázních často se koupával s lidem. Rozdával kostky, větvičky, zlato, a pod. Pro tyto výstřední, dobrodružné kousky, jež prováděl, změnili mu jméno z „Epífanés“ (Osvícený) v „Epimanés“, t. j. Blázen. — „vláda řecká“ znamená tu letopočet Seleukovců, jenž se rozšířil ve III. století před Kr. v Babylonii (podrobené tehdy Seleukovcům) jakož i ve Fénicii a v Palestině. Počinem jeho byla bitva u Gazy (r. 312 před Kr. asi v březnu), ve které Seleukus, podporovaný od Ptolemea, porazil Demetria Poliorketa, a po které zabral Babylonii. R. 137 letopočtu seleukovského jest rok 175 (tři poslední čtvrtiny tohoto roku) a 174 (první čtvrtina jeho), tedy popředně r. 175 před Kr. Srv. níže 7, 1; 10, 1. — Jak počíná letopočet Seleukovců 1 Mach a jak 2 Mach, o tom viz úvod na str. 1041.

V. 12. „Tehdy“ byl v čele obce židovské, omezené toliko na bývalé Judsko, velekněz pod nadvládou syrskou. Vliv pohanského vzdělání šířili velmi důrazně četní cizinci usazeni ve městech palestinských (2 Mach 6, 8). Mnoho Židů počalo se pořečťovati a zvykati mravům pohanským. — „Tehdy“ na počátku panování Antiocha IV. — „ničemníci“, pekelníci, synové Belialovi jako 3 Král 21, 10. 13. — Vynikl mezi nimi zejména Jason, bratr velekněze Oniáše III., jenž nabídl Antiochovi IV. veliké peníze, aby Oniáš byl sesazen, a on, Jason, ustanoven veleknězem místo něho (2 Mach 4, 7). — „smluvme se“, že budeme žíti v ustavičném styku s nimi, že se nebudeme jich straniti jako dosud jsme činili, což nám vyneslo jen potupu a pohrdání. Ať jsme pokládáni za přátele pokračujícího vzdělání (pokroku)! — Ničemníci, radící k odpadu od života podle náboženství židovského, překrucují dějiny. Pravý opak byl pravda. Kdykoliv se Israelité odvrátili od svého Boha, od svého zákona a bratřili se příliš s pohany, Hospodin je trestal, stíhalo je mnoho zlého! (Srv Dt 7, 2 n.) — Výrazem „mnoho zlého“ mohou odpadlíci právem rozuměti toliko potupu, kterou kydali pohané na pravověrné Židy, žijící v odloučenosti od pohanské kultury.

V. 13. „jim“ — mnohým, kteří se k nim přidali.

V. 14. Za peníze koupili si právní ochranu proti úřadům židovským, aby jim nebylo dovoleno stíhati je pro přestoupení zákona mojžíšského, případně pro odpad od něho. Srv. 2 Mach 4, 7. — Naopak dostali moc nutiti beztrestně Židy, aby zanechali svých náboženských obyčejů a přidrželi se výkonů pohanských!

V. 15. „tělocvičnu“, t. j. veřejnou budovu, tak zvané gymnasion, ve které byla pěstována gymnastika, všelijaká tělesná cvičení, jež vábila zejména mládež. Tělocvik stal se prostředkem k přijetí mravů pohanských! Tělocvik — byl za této doby (II. století před Kr.) již vysoce vyvinutý. (Zápasy řecko-římské a pod.)

V. 16. Tělocvik konávali nazí. Aby pohané v tělocvičně (‬nebo v lázních) nemohli Židům posměšně vytýkati obřízku, Židé umělým způsobem, případně i ranhojičskou operací, rozšiřovali si zbytek předkožky tak, aby nebylo viděti, že byli v mládí obřezáni. Jaký význam obřízka pro Israelitu měla, viz Gn 17, 9 n. Zahladiti stopy obřízky znamenalo skutečně odpad od svatého zákona mojžíšského, odpad od náboženství israelského. — „Zaprodali se“ za služebníky, za otroky zla, hříchu. Srv. 3 Král 21, 20. — Podrobnější popis toho viz 2 Mach 4, 11—20. — Odpadlíci doufali, že odpad od života podle židovského náboženství přinese jim mnoho dobrého (v. 12). To „dobro“ se dostavilo! Spisovatel 1 Mach je počíná líčiti. — Pro přehled budiž tu podán rodokmen Seleukovcův od Antiocha III. počínající. (Viz také sv. I. str. 1284.)

Antioch III. (Veliký) † 187
Seleukus IV. (Filopator) † 176/5 Antioch IV. (Epifanes) † 164
Demetrius I. (Soter) † 150 Antioch V. (Eupator) † 162 Alexander I. (Balas) † 145
Demetrius II. (Nikator) † 125 Antioch VII. (Sidetes) † 129 Antioch VI. (Dionysos) † 142 Alexander II. (Zebeuna) † 121
Seleukus V. † 125 Antioch VIII. (Grypus) † 96 Antioch IX. (Kyzikenos) † 95
syn Antiocha VII.
Antioch X. (Eusebes) vnuk Antiocha VII.
Antioch XIII. (Asiatikos)

(sesazen od Pompeje r. 64)

Seleukus VI. † 84 Antioch XI. (Epifanes Filadelfos) † 93 Filip Demetrius III. Antioch XII.
Filip

V. 17. Trůnem Antiocha IV. otřásl Heliodor, jenž byl zabil bratra Antiochova Seleuka IV. a sám se prohlásil za krále syrského. Otřesen byl také právem nápadnickým Seleukova syna Demetria, jenž byl poslán místo Antiocha za rukojmí do Říma. Když však byl zabit i Heliodor, a když Řím neuznal práv Demetriových, bylo království Antiochovo „utvrzeno“.

V. 18. „s vozy“, opatřenými kosami. — O slonech srv. 3, 34; 6, 30. 34; 11, 56; 2 Mach 11, 4; 13, 2; 15, 20. — Mohlo by se zdáti podivným, že je tu zmínka o velikém loďstvu a o slonech, ježto po veliké porážce, kterou Antioch Veliký utrpěl u Magnesie (viz výše k v. 11) bylo v podmínkách míru také stanoveno, že Antioch vydá všecky slony a nebude míti více nežli deset menších lodí (Polybius 22, 26, 12). Avšak tyto podmínky nebyly zachovávány. Antioch IV., puzený žádostí zabrati království, nebyl muž, jenž se domníval, že jest řečenými podmínkami vázán. Úřady pak římské bylo lze dary podplatiti nebo takové zanedbávání smlouvy mohlo býti pokládáno za vítanou příležitost, by Římané podle libosti mohli válku proti Sýrii obnoviti. (Knabenbauer[red 1]).

V. 19. Ježto běží tu o válku druhou, dlužno mysliti na Ptolemea příjmím Fyskona (sv. I. str. 1284). Na prvé výpravě do Egypta Antioch IV. podmanil si Ptolemea Filometora (VI, 181—145). Mladší jeho bratr (jmenovaný Fyskon) zabral království. Antioch předstíraje, že chce je vrátiti staršímu bratru (Filometorovi) podnikl druhou výpravu do Egypta (Livius 44, 19). O výpravách Antiochových do Egypta viz k Dan 11, 24 nn.

V. 21. Proč Antioch na zpáteční cestě z Egypta táhl na Jerusalem, dovídáme se z 2 Mach 5, 5—7. 11. Antioch viděl ve zmatcích, jichž původcem byl Jason, vzpouru proti sobě. — R. 143 éry seleukovské byl r. 170/169 před Kr. — Svatopisec uvádí nejprve svatokrádež spáchanou na chrámu (v. 23 n), pak zuřivost jeho proti obyvatelstvu (v. 25); oběma zločiny způsobil národu velikou bolest (v. 26—29). (Knabenbauer[red 2].)

V. 23. Vstoupiti do svatyně byla zpupnost, ježto bylo toliko židovským kněžím dovoleno tak činiti. — „zlatý oltář“ kadidlový, t. j. uloupil s něho zlaté plechy. O příslušenství zlatého svícnu, který byl rovněž ve svatyni, přístupné toliko kněžím (Ex 25, 31), viz Ex 25, 37; 37, 23. — Také stůl předkladných chlebů byl obložen zlatými plechy (Ex 25, 24; 1 Par 28 16). — „číše“, z nichž bývalo víno v úlitbu přinášeno. — O „miskách“ (kappóth) srv. Ex 25, 29 (hebr); 37, 16. — „zlaté“ byly misky, mísy i číše. — „oponu“, zejména tu, jež dělila svatyni od velesvatyně (Ex 26, 31); srv. níže 4, 51. — „věnce“ dávali zbožní Židé chrámu ze slibu.

K v. 24. srv. 2 Mach 5, 21.

K v. 25. srv. 2 Mach 5, 14. — O zpupných řečech srv. Dan 11, 28. 36.

V. 27. Ženy, oblečené ve (špinavý) smuteční šat jedné, temné barvy, posypané na hlavě a v obličeji popelem, s kšticí neupravenou — skýtaly trapný pohled.

V. 28. Líbánky — vrchol radosti podle názorů starých. Srv. Jer 7, 34; 16, 9; 25, 10 a jj.

V. 29. O národní hanbě mluví také Ž 43, 17; 78, 4; 88, 42; 108, 24; Jer 14, 21.

V. 30. „Po dvou letech“ počítaných od r. 170/169 (=143 e. s.) výše ve v. 21.— Bylo to tedy r. 168/7 před Kr. (=145 éry seleukovské.) — Nejvyšší berní (výběrčí) sluje 2 Mach 5, 24: Apollonius. — „veliký zástup“ čítal 22.000 mužů (2 Mach 5, 24).

V. 34. srv. s 2 Mach 5, 25 n.

V. 35. Kde byl ten to hrad (zvaný „Akra“) jest zavilá otázka místopisu jerusalemského, jež nebyla dosud přesně rozřešena. Pravděpodobně byl na jižním cípu východního pahorku jerusalemského, tedy na jih od pahorku chrámového, kde bývalo „Davidovο město“ (2 Sam 5, 9) a předtím tvrz Jebusanů. (Jiní jinak.) Teprve Šimonovi za 26 let později podařilo se syrské vojsko z ní vypuditi a ji trvale obsaditi (r. 142 př. Kr.) Níže 13, 51.

V. 36· „plémě hříšné“ = posádku pohanskou. Srv. níže 2, 48. 62; 1 Sam 15, 18; Řím 2, 19; Gal 2, 15. — „lidi ničemné“ = židovské odpadlíky.

V. 38. „nepřítel“ = satan. Srv. 1 Sam 29, 4; 2 Sam 19, 23; 3 Král 5, 18.

V. 39. Stříleli na ty, kteří šli do chrámu nedbajíce posvátnosti jeho. Srv. 2 Mach 6, 4.

V. 41. Soboty jsou v pohanění tím, že pohané o nich pracují, je znesvěcují, posmívají se a tupí ty, kteří jich šetří.

V. 43. Již mnozí staří panovníci, zejména Alexander Veliký postřehl, že příliš veliká pestrost náboženská, jazyková, pestrost všelijakých kultur říši seslabuje, kdežto jednota kultury ji posiluje. To chápal také Antioch IV. a proto chtěl svou říši nábožensky i kulturně sjednotiti („unifikovati“). Byl centralistou a odpůrcem samosprávy. Tato snaha byla Židům tím nebezpečnější, čím horlivější a štědřejší byl Antioch tu, kde šlo o podporu pohanských, řeckořímských bohoslužeb.

V. 45. O těch „mnohých“ byla řeč již výše ve vv. 15 n.

V. 46. „listy“ = písemné rozkazy (irade). — „v zemi“ Judské a v Palestině bylo tehdy již usazeno mnoho cizinců, kteří byli obdivovateli kultury řecko-římské. Židé, kteří se k nim přidávali, byli „pokrokáři“ tehdejší doby.

V. 49. Lid měl býti poskvrněn tím, že měl býti donucen ke skutkům, působícim levitskou nečistotu, jakož i tím, že mu mělo býti bráněno užívati očist.

V. 50. Místo „oltářů“ podle řec: „výšin“; místo „chrámů“ podle řec.: (posvátných) „hájů“; místo „model“ podle řec. rukopisu Sinajského: „modláren“. — „nečistá“ zvířata, jež podobně jako vepře zákon obětovati zakazoval.

V. 55. „k nim“ — dozorcům (inspektorům, kontrolorům), jmenovaným výše ve v. 53.

V. 56. Srv. s 2, 28. 31; 2 Mach 6, 11.

V. 57 n. vypravuje, že vykonáno bylo, co byl král přikázal podle v. 47. — „vystavěl“ = vystavěli dozorci výše jmenovaní (ve v. 53). — „‬kasleu“ byl devátý měsíc roku židovského (počítátme-li od nisanu); byl to náš prosinec. — Rok 145 éry seleukovské byl r. 168 před Kr. — „na oltáři Božím“ = na oltáři zápalných obětí, jenž byl v nádvoří pod širým nebem. — „ohavnost spuštění“ vzato jest z Dan 11, 31. — „modlu“ jest glosa, jíž řecké znění nemá. Zakládá se na nesprávné domněnce, že ona „ohavnost spuštění“ byla socha Joviše Olympského. Ze slovesa „vystavěl“ a z v. 62 vyplývá, že nepostavili nad oltářem zápalných obětí sochy, ale že na oltáři židovském vystavěli oltář pohanský. Ten byl „ohavnost spuštění“. — Za deset dní poté byl oltář „posvěcen“ první obětí na něm podanou. Viz níže v. 62.

V. 59 n. „kniha zákona Božího“ jest popředně Pentateuch (Mojžíšský pětisvazek), pak jsou to posvátné knihy vůbec. — „Kniha smlouvy Hospodinovy“ byly vlastně a původně Ex hll 20—23; snadno lze se dovtípiti, že byl později tento název rozšířen na Pentateuch, ano i na knihy biblické vůbec. Ježto byla tou dobou již celá bible kniha veliká, měl málo kdo bibli celou, ale tu onu biblickou knihu nebo několik jich (psaných v závitcích).

V. 61. „Mocí svou“ jim od krále udělenou; velmi horlivě, v největší míře té moci užívali. Každý měsíc proslídili pochopové kontrolní komise výše jmenované celé Judsko a každý měsíc byly konány hromadné popravy Židů přistižených, že konali něco proti královskému rozkazu. Pravidelnými měsíčními hromadnými popravami chtěli zastrašiti každého zbožného Israelitu a přiměti jej k odpadu.

V. 62. srv. s v. 57. — Od jmenovaného dne přinášeli pravidelně každý měsíc (25. dne) na novém oltáři pohanskou oběť. Srv. níže 4, 54; 2 Mach 10, 5.

V. 64. srv. s 2 Mach 6, 10.

V. 65 n. srv. s 2 Mach 6, 18 n.

V. 67. Všecky ty svízele byly nástroje Prozřetelnosti, která byvši uražena od Židů, hněvala se na ně. Srv. níže 2, 49; 3, 8; 2 Mach 5, 17—20; 6, 12; 7, 33; 8, 5.

2. Matatiáš kněz horlí pro zákon Boží

(2, 1—70).

Matatiáš, otec pěti synů, sídlem v Modinu, (2, 1—6) oplakává bídu svého lidu. (2, 7—14); odporuje statečně královským honákům, nutícím Židy obětovati pohanským způsobem (2, 15—22); zabíjí pohansky obětujícího Žida i s královským zřízencem (2, 23—26); utíká se svými lidm i do hor (2, 27—30); počátek bojů v horách, boje v sobotu (2, 31—41); posíliv své čety horlivci zahlazuje známky modlářství a horlí pro obřízku (2, 42—48). Matatiáš cítě smrt povzbuzuje své syny (2, 49—64), rozděluje jim úlohy (2, 65—68), a žehnaje jim umírá (2, 69 n).

Hlava 2. — 1V těch dnech povstal Matatiáš, syn Jana, syna Simeonova, kněz z rodu jerusalemských Joaribovců; sídlil na [hoře] Modinu 2a měl patero synů:

Jana, který měl přijmí Gaddis,
3Šimona, který měl přijmí Thasi,
4Judu, který slul Machabejský,
5Eleazara, který měl přijmí Abaron
a Jonatana, který měl přijmí Apfus.

6Ti viděli hanebnosti, které se dály v Judsku a v Jerusalemě.

7I řekl Matatiáš:

Běda mně, že jsem se narodil,
abych viděl zkázu lidu svého,
jakož i zkázu svatého města,
a tu seděl, ano jest vydáno v ruce nepřátel,
8a svatyně jest v rukou cizinců!
Chrám jeho jako bezectný člověk,
9nádherné nářadí jeho odnesli jakožto kořist,

zbiti jsou starcové jeho po ulicích,
a jinoši jeho padli mečem nepřálelským.
10Který národ nedělí se o království jeho
a nebere si kořist z něho?
11Všecku jeho krásu mu vzali,
svobodné kdysi otrokem se stalo.
12Svatyně naše, ejhle, nádhera naše,
jakož i lesk náš je zpustošený,
pohané to znesvětili.
13K čemu tedy ještě nám žíti?

14I roztrhl roucha svá Matatiáš a synové jeho, oblékli se v žínice a kvílili velice.

15Tu přišli tam poslové krále Antiocha donutit obyvatele města Modinu, aby obětovall, kouřili kadidlem (modlám) a (tak) odpadli od zákona Božiho. 16Mnozí z lidu israelského přivolivše přistoupili k nim, ale Matatiáš a synové jeho pevně stáli. 17Poslové Antiochovi ujavše slovo řekli Matatiášovi: „Jsi starostou, jsi slavný a veliký v tomto městě, jsi ozdoben syny a bratry. 18Proto přístup nejprve a vykonej rozkaz královský, jako jej vykonali všichni národové, Judovci a ti, kleří zůstali v Jerusalemě; i budeš ty a synové tvoji mezi přáteli královskými a budeš poctěn zlatem, stříbrem a mnohými dary!“ 19Matatiáš odpovídaje řekl velikým hlasem: „Ať si všichni národové poslouchají krále Antiocha, aby odpadli od bohoslužby podle zákona svých otců a podvolili se příkazům jeho: 20já, synové a bratři moji poslušni budeme zákona otců našich! 21Chraniž nás Bůh! Není nám užitečno opustiti zákon, ustanovený od Boha! 22Neposlechneme slov krále Antiocha, bychom obětovali, přestoupili příkaz našeho zákona, abychom šli cestou jinou!“

23Když domluvil talo slova, přistoupil kterýsi Žid před očima všech, by obětoval modlám na oltáři v městě Modinu podle přikazu králova. 24Matatiáš vida to, rozhorlil se, zatřásly se útroby jeho, vzplál v něm hněv, jak zákon kázal, a přiskočiv, zabil jej nad oltářem; 25ano i toho muže, kterého byl poslal král Antioch, který nutil obětovati, tehdy zabil, oltář zbořil 26a horlil pro zákon jako byl učinil Finees Zamrimu, synu Salomovu.

27Matatiáš vzkřikl v městě velikým hlasem: „Každý, kdo horlí pro zákon a chce býti věrný smlouvě, nechť vyjde za mnou!“ 28I utekl on a synové jeho do hor, opustivše cokoli v městě měli.

29Tehdy odebrali se mnozí, kteří dbali práva a spravedlnosti, na poušť; 30usadili se tam oni, děti, ženy jejich i dobytek; rozmohly se totiž proti nim zlé věci.

31Když to bylo oznámeno královým lidem a vojsku, jež bylo v Jerusalemě, v městě Davidově, že totiž odešli muži někteří - kteří porušili králův přlkaz - do skrýší na poušti, a že mnozí odešli za nimi: 32hned táhli na ně a chystali se do boje proti nim v den sobotní. 33Řekli jim: „ještě i nyní odpíráte? Vyjděte, učiňte podle slova krále Antiocha, a budete živi.“ 34Ale oni řekli: „Nevyjdeme a neučiníme podle slova králova, bychom znesvěcovali sobotu!“ 35Počali tedy rychle proti nim bojovati. 36Ale (Židé) neodpovídali jim, ani kamene nevrhli na ně, aniž také zahradili skrýše 37řkouce: „Zemřeme všichni ve své poctivosti a svědky budou nám nebe i země, že nespravedlivě zabíjíte nás!“ 38Zdvihli tedy boj proti nim v sobotu, i zemřeli oni, ženy, děti a dobytek jejich, asi tisíc lidí.

39Matatiáš a přátelé jeho zvěděvše o tom kvílili nad nimi velmi, 40ale řekli sl: „Učiníme-li všichni jako tito naši bratři učinili, a nebudeme-li bojovati proti pohanům o životy a zákony své, vyhladí nás velmi brzy se země. 41I ustanovili se ten den na tomto: „Ať přijde kdokoliv, aby bojoval proti nám v sobotu, bojovati budeme proti němu, ať nezemřeme všichni, jako zemřeli bratři naši v skrýších!“

42Tehdy přidal se k nim sbor horlivců, udatní mužové z Israele, kteří všichni byli oddáni zákonu; 43také všichni, kteři chtěli utéci zlým věcem, připojili se k nim a zesílili je. 44Sebrali tedy vojsko

a porazili hříšníky ve svém hněvu
a muže nešlechetné ve svém rozhorlení,

kdežto ostatni utekli k pohanům, aby vyvázli.

45Matatiáš a přátelé jeho obcházeli a bořili oltáře, 46obřezávali děti neobřezané, kterékoli nalezli v území israelském, třebas i násilně, 47honili zpupníky a dařilo se dílo rukám jejich. 48Ujali se zákona proti pohanům, i proti králům, a nedopustili, by hříšníkovi narostly rohy.

49Kdyz se přiblížily Matatiášovi dny smrti, řekl svým synům: „Nyní rozmohla se zpupnost, týrání, čas rozvratu a veliký hněv. 50Protož nyní, synové, horlete pro zákon a dejte životy své za smlouvu svých otců; 51pamatujte na skutky otců našich, které činili za své doby, i dojdete slávy veliké a jména věčného!“

52Abraham, zda nebyl shledán věrným v pokušení a zda nebylo mu to přičteno ke spravedlnosti?

53Josef za doby své tísně šetřil zákona, i stal se pánem Egypta.

54Finees, otec váš, horle horlivostí pro Boha, obdržel přípověď kněžství věčného.

55Josue splniv rozkaz (Boží) stal se vůdcem v Israeli.

56Kaleb, vydav svědectví (pravdě) před shromážděním, obdržel úděl (země)

57David pro svou zbožnost dostal trůn královský na věky.

58Eliáš, když horlil horlivostí pro zákon, vzat byl do nebe.

59Ananiáš, Azariáš a Misael pro víru vysvobozeni byli z plamene.

60Daniel pro svou poctivost vysvobozen byl ze lvích tlam.

61Tak projděte v mysli rod od rodu; žádný, kdo doufá v něho, neklesá. 62Nebojte se slov člověka hříšného; jeť sláva jeho na kal a pro červy; 63dnes se povyšuje a zítra ho nebude, neboť obrátí se v prach svůj a po jeho úmyslech bude veta.

64Vy tedy, synové, vzmužte se a buďte silni v zákoně, nebo tím budete slavni.

65Hle, Šimon, bratr váš - vím, že jest muž rady; toho vždycky poslouchejte a on bude vám otcem. 66Juda Machabejský, silný hrdina od mládí, budiž vaším vojenským vůdcem a on ať vede boj národa! 67Vy pak přiveďte k sobě všecky činitele zákona a vykonejte pomstu, jaká přísluší národu vašemu; 68oplaťte, co jest oplatiti pohanům a dbejte příkazů zákona!“

69I požehnal jim a přiřazen byl k otcům svým. 70Zemřel roku stého čtyricátého šestého, pochován byl od svých synů v otcovské hrobce v Modinu a oplakával ho všecek národ israelský pláčem velikým.

Hl. 2. — V. 1. „povstal“ = veřejně vystoupil. — Matatjáš jest jméno vlastní, jež znělo hebrejsky; Mattithjá (Dar Hospodinův). Srv. 1 Par 9, 31; 15, 18. 21; 16, 5 a jj. - Jos. Flavius (Starož. XII. 6, 1) jmenuje Šimona synem Asamónajovým. Od tohoto slují potomci Matatjášovi Chašmóním, Hasmoneovci. — Joaribovci činili první třídu kněžskou od dob Davidových, kdy bylo kněžstvo rozděleno na 24 třídy. Viz 1 Par 24, 7. Joaribovci pocházeli z Jerusalema, odkud Hasmoneovci často chodili na svůj venkovský statek v Modinu. Jméno toto zachováno jest dosud v názvu pahorku Rás Medije a vesnice Medije, ležící nedaleko dnešní Lyddy. Stará osada byla na řečeném pahorku, porostlém dnes olivami. Nejkratší cesta z Jerusalema vedla přes Bethoron do předhoří, v němž byl Modin: uraziti bylo ji možno za den (30 km) Abel.

V. 2. Gaddis je snad totéž co Geddiel (Mé štěstí jest Bůh) jmenovaný Nm 13, 11.

V. 3. Thassi = Vřelec, Horlivec (?) Srv. aramské tesas = vřel.

V. 4· „Machabejský“ bývá nejlépe odvozováno od aramského makkábá = kladivo. Makkábaj znamená tedy muže statečného jako kladivo. Také na hrobě Eduarda I. v opatství Westminsterském jest nápis: Eduard tento jest první „kladivo Skotů“. Viz úvod na str. 1040. Budiž tu podán rodokmen Hasmoneovců čili Makkabeovců:

Asmonaj
Šimon
Jan
Matatjáš († 167 před Kr.)
Jan († 161) Šimon (142—135) Juda (167—161) Eleazar † 162 Jonatan (161—142)
Juda († 135) Jan Hyrkan I. (135—104) Matatjáš († 135) Manželka Ptolemeova (1 Mach 16, 12)
Aristobul I. (104) Alexander Jannaj (104—78) Antigon († 105)
Manželka Alexandrova: Alexandra Salome (78—69)
Hyrkan II. (63—40) † 30 Aristobul II. (69—63) † 49
Alexandra († 28) provdaná za Alexandra († 49) Antigon (40—37)
Aristobul III. († 35) Mariamme († 29), manželka Heroda Velkého Manželka Antipatera, syna Heroda Velikého

V. 6. „hanebnosti“ proti Bohu a zákonu jeho, jež páchali cizinci a odpadlí Židé.

V. 7. „seděl“ ve smutku a v nečinnosti.

V. 8· „jeho“ svatého města.

V. 9· O tom nářadí srv. výše 1, 23. — Místo „starcové“ řec. „dítky“. Srv. výše 1, 63 n. V. 10. V posádkách syrských, po Judsku roztroušených sloužili příslušníci všelijakých národů: Chaldů, Arabů, Amoňanů, Moabanů, Edomců, Filíšťanů atd. (2 Mach 8, 9).

V. 11. Jerusalem těšil se ze svobody náboženské za dob perských Achaemenovců, za Alexandra Vel., za egyptských Ptolemeovců, ano i za předků Antiochových (Seleukovců).

V. 16. zní v řec. krátce: „A přišli poslové královští, kteří měli nutiti k odpadu, do města Módein, aby (Módeinští) obětovali“. — Srv. výše 1, 50. 61.

V. 16. „přistoupili k nim“, poslům, dozorcům královským jsouce ochotni podrobiti se vůli královské. — „pevně stáli“ - shromáždivše se (řec.), postavivše se stranou.

V. 17. „ozdoben“ podepřen, silný (řec).

V. 18. „zůstali“ neutekše. — „přáteli“ důvěrníky, rádci, kterým svěřuje král vysoke a výnosné úřady.

V. 19. „všichni národové“ říše Antiochovy (řec).

V. 22. Místo „abychom šli cestou jinou“ řec: „abychom se uchýlili na levo nebo na pravo“ (=jakýmkoli způsobem). Srv. Dt 2, 27; 5, 29; 17, 11

V. 24. Co „zákon kázal“, viz Dt 13, 7 n.

V. 25. O horlivosti Fineesově viz Nm 25, 4 — Podle jos. Flavia (O válce židovské 1) onen úředník královský, jejž Matatjáš zabil, slul prý Bakchides.

V. 27. Matatjáš poznal, že dlužno zosnovati vojenský odpor, má-li býti vrácena lidu náboženská svoboda.

V. 28. „do hor“ blízkých, dobře známých.

V. 29 n. „na poušť“ judskou, západně Mrtvého moře, kde bylo mnoho skrýší. — „zlé věci“ = nebezpečí, že budou nuceni k modlářství, nebo že budou utraceni a pod.

V. 31 n. „královým mužům“ = dozorčí komisi, o níž byla řeč výše. V opevněném „městě Davidově“ byla syrská posádka. Viz výše 1, 35 n. — Syrští pádili za nimi a dostihnuvše jich položili se proti nim táborem, že nemohli uniknouti ze skrýší, do nichž se byli uchýlili. (Řec).

V. 36. Vykládali si zákon o svěcení soboty v ten rozum, že není ve svatý den dovoleno bojovati ani ve válce obranné. Bylo jim hrdinství jejich zajisté přičteno ke spravedlnosti, ačkoli vykládali zákon jednostranně, příliš přísně. Jinak soudil Matatjáš (v. 40).

V. 39. Matatjáš, skrývajicí se na horách nedaleko Modinu.

V. 41. Jos. Flavius (Starož. 12, 6) odvozuje odtud obyčej Židů v případě nutnosti bojovati i v sobotu.

V. 42. Tito „horlivci“, „Asidaioi“ (řecky), „Chasídim“ (hebrejsky) zdá se, byli tehdy zorganisovaní ve zvláštní společnost, jež horlila o zachovávání zákona jako později fariseové. Jak dlouho u Makkabeovců vytrvali, viz níže 7, 13. — „oddáni zákonu“ a ochotni za něj trpěti.

V. 43. „zlým věcem“, jež páchali královšti dozorcové.

V. 44. „hřísníky“ = „muže nešlechetné“ = židovské odpadlíky.

V. 46. „třebas i násilně proti vůli bázlivých rodičů, kteří byli zákonem vázáni dáti děti obřezati.

V. 48. „hříšníku“ - Antiochovi. - „rohy“ náznak moci jako 1 Sam 2, 19. a jj.

V. 49. O podobných závětech srv. Gn 49; Dt 33; Jos 23, 24; 3 Král 2. „zpupnost“ Antiocha a jeho zřízenců, kteří „týrají“ věrné Židy, kteří „rozvracejí“ řády Boží. — „veliký hněv“ Boží. Srv. 1, 67; 2 Mach 5,17. 20.

V. 50. „smlouva otců“ s Hospodinem učiněna = zákon.

K v. 52. srv. Gn 22, 2; 15, 6 — „v pokušení“ = ve zkoušce.

K v. 53. srv. Gn 39.9, — Šetřil zákona tím, ze ve všech svízelích zachoval si víru a důvěru v Boha, která byla později tak nápadně odměněna.

K v. 54. srv. Nm 25, 7. 13. — Finees, syn Eleazarův a vnuk Aronův byl vynikajícím členem kněžského rodu, k němuž patřili také Makkabejští. Viz výše V. 1.

K. v. 55. O Josuoví srv. Nm 27, 16 n; jos 1, 2—10, — „vůdcem“ a vysvohoditelem (=soudcem“ řec).

V. 56. O Kalebovi srv. Nm 14, 6—10. 24; Jos 14, 6—14.

K v. 57. srv. 2 Sam 7, 2. 13. 16; Ž 88, 29. 37 n; 131, 11 n.

K v. 58. srv, 3 Král 18, 16 n; 4 Král 2, 11.

K v. 59 n. srv. Dan hl 3; 6, 8—23.

K v. 61 srv. Is 40, 31; Zž 77, 104, 134, 135; Ez 20, Moudr 10, Sir 44 n.

V. 63. srv. s Ž 86, 35; 145, 4.

V. 64. „vzmužte se a buďte silni“ vzato jest z Jos 10, 25.

V. 69. „k otcům“, kteří žili dále v šeólu (podsvětí). Srv. Gn 25, 8; 35, 29; 49, 33; Dt 32, 50.

V. 70. Rok 146 seleukovskeho letopočtu byl r. 167/166 před Kr. — O smutku národním srv, Gn 50, 10.

ČÁST DRUHÁ: Činy Judy Machabejského

(3, 1—9, 22).

1. Za Antiocha IV.

(3, 1—6, 16).


Poráží Apollonia a Serona (3, 1—26). Epifanes shromažďuje vojsko (3, 27 n) chtěje v Persii vymáhati daně (3, 29—31). Lysiášovi, správci říše, ukládá, aby vyhubil Židy (3, 32—36). Sám táhne na východ (3, 37). Lysiášovi generálové položili se táborem u Emaus (3, 38—41). Židé dávají si navzájem odvahy (3, 42—45), v Masfě se postí a modlí (4, 46—54); poté položili se táborem proti Emausu (3, 55—60). Juda vyhýbá se vojsku Gorgiášovu (4, 1—5); ostatní vojsko syrské zahání na útěk (4, 6—15); také vojsko Gorgiášovo pojímá hrůza (4, 16—22). Juda se svými stoupenci chválí Boha (4, 23—25). Také Lysiáš, který následující rok přišel do Bethoronu, byl od Judy obrácen na útěk (4, 26—35). Juda oplakává s vojskem svým poskvrněný chrám (4, 36—40), očištuie chrám (4, 41—51), na novém oltáři přináší oběť (4, 52—55), slaví posvěcení oltáře (4, 56—59) a opevňuje Jerusalem (4, 60 n). Juda, napadený od sousedních pohanů bojuje proti Edomcům, Beanovcům a Amoňanům (5, 1—8); osvobozuje Židy v Galaadsku a v Galilejsku, zanechav v Judsku Josefa a Azariáše (5, 9—20); Židy galilejské osvoboditi káže Šimonovi (5, 21—23), sám pak s Jonatanem válčí v Galaadsku (5, 24—45). Trestá nepovolné město Efron (5, 46—51) a vraci se do Judska (5, 52—54), kde zatím Josef a Azarjáš byli utrpěli porážku (5, 55—64). Juda poráží opět Edomce a Filišťany (5, 65—68). Epifan vrací se s nepořízenou z Persie (6, 1—4), s bolestí dovídá se o vítězných bojích Judových (6, 5—7). V nemoci uznává své zločiny (6, 8—13). Ustanoviv Filipa správcem říše umírá (6, 14—16).

Hlava 3. — 1I povstal Juda, přijmím Machabejský, syn jeho, místo něho. 2Pomáhali mu všichni bratři jeho a všichni, kteří se byli přidali k otci jeho; vedli boj Israelův s radostí.

3I proslavil svůj národ daleko široko,
oděl se v pancíř jako obr,
oblékl se v odění své do boje
a hájil tábora svým mečem.
4Podobal se lvu svými činy,
lvíčeti, řvoucímu po kořisti.
5Honil bezbožné, pátraje po nich,
a kteří bouřili jeho lid, ty spaloval.
6strachem z něho zhrozili se bezbožníci.
všichni, kdož páchali nešlechetnost, zděsili se,

i dařila se spása jeho přičiněním.
7Kyselostí naplňoval mnoho králů,
ale obveseloval Jakoba činy svými,
i bude památka jeho na věky v požehnání.
8 Táhl po městech judských,
vybíjel v nich bezbožníky,
i odvrátil hněv od Israele.
9Proslavil se až na kraj světa
a shromáždil ty, kteří hynuli.

10I sebral Apollonius pohany, to jest ze Samařska vojsko velmi četné, aby bojovali proti Israelovi. 11Avšak Juda, zvěděv to, vytáhl proti němu, porazil ho a zabil. Padlo raněných velmi mnoho, ostatní pak utekli. 12I vzal si s nich kořist; také meč Apolloníův Juda ukořistil a bojoval jím všecky dny.

13Seron, velitel vojska syrského, uslyšev, že Juda sebral tlupu, shromáždění věrných, 14řekl: „Učiním si jméno a proslavím se v království výpravou proti judovi a vojsku jeho, kteří tupi slovo královo.“ 15Připravil se tedy a táhl s vojskem bezbožníků, silných pomocníků, aby se pomstili na synech Israelových. 16Přiblížili se až k Bethoronu. Juda vytáhl proti nim s hrstkou. 17Když viděli, že (to) vojsko táhne proti nim, řekli Judoví: „Kterak bude moci hrstka nás bojovati proti tak velikému a silnému množství, kdyžtě (nad to) my zemdleni jsme dnes hladem?“ 18Juda řekl: „Snadno jest (Bohu) dáti sevříti mnohé rukou nemnohých; a není rozdílu u Boha nebes vysvoboditi mnohem nebo málem. 19Není totiž ve množství vojska vítězství boje, ale s nebe je síla. 20Oni táhnou proti nám s množstvím zpupnosti a bezbožnosti, aby pohubili nás, ženy naše, děti naše, a aby zloupili nás; 21ale my bojovati budeme za životy a zákony své. 22A Pán sám potře je před obličejem našim; vy tedy nebojte se jich!“

23Když domluvil, udeřil na ně náhle, i potřen byl Seron i vojsko jeho před obličejem jeho. 24A hnal ho cestou bethoronskou až na rovinu; padlo z nich osm set mužů, ostatní pak utekli do země Filištínské.

25I padl strach a bázeň z Judy a z bratří jeho na všecky sousední národy. 26Doneslo se také jméno jeho králi a o bojích Judových vypravovali všichni národové.

27Když uslyšel král Antioch tyto události, popudil se hněvem, i poslal a sebral vojsko všeho království svého, vojsko velmi silné. 28Otevřev pokladnu svou, dal žold vojsku na (celý) rok a přikázal jim, aby hotovi byli ke všemu. 29A vida, že ubylo peněz z pokladů jeho a daně země (že byly) malé pro rozbroje a bídu, kterou způsobil v zemi chtěje odníti práva odvěká — 30bál se, že leckdy nebude míti na vydání a na dary, jaké byl dával štědrou rukou a hojněji udílel nežli králové, kteří byli před ním. 31Jsa mysli velmi zdrcené, umínil si táhnouti do Persie, vybírati daně po krajích a nahromaditi mnoho peněz.

32I zůstavil Lysiáše, muže znamenitého, z rodu královského, aby spravoval věci královské od řeky Eufratu až po Egyptský potok, 33a vychovával Antiocha, syna jeho, dokud by se nevrátil. 34Dal mu polovici vojska se slony a uložil mu (vykonati) vše, co si umínil, zejména v příčině obyvatelstva judského a jerusalemského — 35aby totiž poslal na ně vojsko, aby potřena a zahlazena byla moc israelská i to, co zbývalo z Jerusalema, aby vykořeněna byla památka jejich z toho místa; 36(uložil mu), aby osadil za obyvatele cizince ve všech končinách jejich, aby (těm) rozdělil losem zemi jejich.

37Král pak vzav druhou polovici vojska vytáhl z Antiochíe, města království svého, léta stého čtyřicátého sedmého a přepraviv se přes Eufrat, táhl hořejšími krajinami.

38Lysiáš vybral Ptolemea, syna Doryminova, Nikanora a Gorgiáše, muže mocné z přátel králových, 39a poslal s nimi čtyřicet tisíc mužů jakož i sedm tisíc jezdců, aby táhli do Judska a pohubili je podle rozkazu králova. 40Ti táhli s veškerou mocí svou a přišedše položili se táborem u Emaus na rovině. 41Kupci (těch) krajin, zaslechše, co se o nich vypravovalo, nabrali stříbra a zlata velmi mnoho jakož i služebníků a přišli do ležení, aby kupovali syny Israelovy za otroky. K nim připojila se také vojsko syrské a filištínské.

42Juda a bratři jeho vidouce, že se rozmohlo neštěstí, že vojska se kladou táborem v končinách jejich a zvěděvše o slově králově, kterým přikázal záhubu lidu a dokonalou jeho zkázu, 43řekli si vespolek: „Vyzdvihněme ponížený lid svůj, bojujme za svůj národ a svatyni svou.“ 44I sešlo se shromáždění, aby hotovi byli k boji, aby se modlili a vyprosili si milosrdenství a slitování.

45Jerusalem byl liduprázdný jako poušť,
nebyl, kdo by vcházel nebo vycházel z dětí jeho,
a svatyně byla pošlapána.
Cizozemci byli na hradě,
bylo tam sídlo pohanů.
Vzata byla radost Jakobovi,
umlkla tu píštala i harfa.

46Shromáždili se tedy, přišli do Masfy proti Jerusalemu — v Masfě totiž bývalo kdysi místo modlitby v Israeli — 47postili se ten den, oblékli se v žínice, popel sypali si na hlavu, 48roztrhli roucha svá, rozvinuli knihy zákona, po kterých slídili pohané, aby je pomalovalí modlami svými, 49přinesli ozdoby kněžské, prvotiny a desátky, přivedli nazirejské, kteří vyplnili dny (svých slibů) 50a volali hlasem velikým k nebi: „Co máme činiti s těmito a kam je zavésti, 51kdyžtě svatyně tvá jest pošlapána a poskvrněna, kněží tvoji v zármutku a v ponížení, 52a hle, pohané proti nám se sešli, aby nás pohubili; ty víš, co smýšlejí proti nám. 53Kterak bude možno nám obstáti proti nim, nepomůžeš-li nám ty, Bože?“ 54A zatroubili na polnice zvukem velikým.

55Poté ustanovil Juda vůdce lidu, tisícníky, setníky, padesátníky a desátníky 56a řekl těm, kteří stavěli domy, právě se ženili nebo štěpovali vinice jakož i bázlivcům, aby se vrátil každý domů podle zákona.

57I hnuli se táborem a položili se k straně polední u Emaus. 58Tu řekl juda: „Přepašte se, vzmužte se a buďte hotovi k jitru, abyste bojovali proti pohanům těmto, kteří se sešli proti nám, aby zahladili nás i svatyni naši; 59neboť lépe jest nám umříti v boji nežli patřiti na neštěstí národa našeho a svatyně. 60Avšak, jak bude vůle na nebi, tak se staň!“

Hlava 4. – Gorgiáš vzal pět tisíc mužů a tisíc výborných jezdců, vytrhl s nimi z ležení v noci, 2aby přepadli tábor Židů a porazili je náhle; mužstvo hradní posádky je vedlo. 3Dověděv se o tom Juda vstal, on i junáci (jeho), aby porazili sílu vojska královského, které bylo v Emausu; 4ještě totiž bylo vojsko rozběhlé mimo tábor. 5Když pak Gorgiáš přitáhl do ležení Judova v noci a žádného nenalezl, hledal jich po horách mysle si: „Oni před námi utíkají!“

6Jak se rozednilo, ukázal se Juda na rovině se třemi tisíci mužů [toliko], kteří neměli ani odění ani mečů (jak si přáli). 7Když uzřeli pohanské vojsko, silně opevněné a vůkol něho jezdce, kteří byli vycvičení v boji, 8řekl Juda mužům, kteří byli s ním: „Nebojte se množství jejich a útoku jejich se nestrachujte! 9Pomněte, kterak vysvobozeni byli otcové naši v moři Rudém, když je honil farao s vojskem velikým. 10Volejme nyní k nebi a smiluje se nad námi Hospodin, rozpomene se na úmluvu s otci našimi, potře dnes toto vojsko před naším obličejem; 11i zvědí všichni národové, že jest, kdo by vysvobodil a zachránil Israele.“

12Když cizozemci zdvihli oči a uzřeli je, ani táhnou proti nim: 13vytáhli z ležení k boji. Tu ti, kteří byli s Judou, zatroubili na polnici. 14Když pak se utkali, pohané byli poraženi a utekli do roviny; 15kteří zůstali pozadu, všichni padli mečem; honili je až ke Gezeronu, až k rovinám idumejským, azotským a jamnijským; padly jich asi tři tisíce.

16Když se vrátil Juda a vojsko, jež táhlo za ním, 17řekl lidu: „Nebuďte dychtivi kořistí, neboť nastává (ještě) boj protí nám — 18Gorgiáš a vojsko jeho jest blízko nás na horách, — ale stůjte nyní proti nepřátelům našim a bojujte proti nim; poté bude vám lze bráti kořist bezpečně.

19Když Juda ještě mluvil, hle, ukázal se oddíl nějaký vyhlédajíci s hory. 20Gorgiáš viděl, že se dali jeho (lidé) na útěk a že stany hoří; dým totiž, který bylo viděti, ukazoval, co se stalo. 21Vidouce ty věci velmi se ulekli, a vidouce také Judu s vojskem na rovině hotovým k boji, 22utekli všichni do země Filišťanů.

23Juda pak se vrátil, aby kořistil v táboře; i nabrali mnoho zlata, stříbra, purpuru modrého i mořského, zkrátka množství zboží. 24Vracejíce se zpívali píseň a dobrořečili Bohu k nebi, že jest dobrý a že na věky (trvá) milosrdenství jeho.

25Ten den došel Israel velikého vysvobození.

26Všichni cizozemci, kteří vyvázli, přišli a oznámili Lysiášovi vše, co se přihodilo. 27Když to uslyšel, zděsil se a malomyslněl, že se nestalo v Israeli tak, jak on chtěl a co poručil král.

28Druhého roku sebral Lysiáš šedesáte tisíc vybraných mužů a pět tisíc jezdců, aby bojovali proti nim. 29Když přitáhli do Judska a položili se v Bethoronu, Juda vytáhl proti nim s desíti tisíci mužů. 30Vida vojsko silné modlili se takto: „Požehnán budiž, spasiteli Israelův, který jsi odrazil útok mocného rukou služebníka svého Davida a vydal jsi tábor cizozemců do rukou Jonaty, syna Saulova a zbrojnoše jeho. 31Sevri vojsko toto rukou lidu svého israelského, ať se zklamou ve vojsku svém i v jízdě. 32Zastraš je a zeslab smělost moci jejich, ať se pohnou porážkou svou. 33Poraz je mečem těch, kteří tě miluji, aby tě chválili písněmi všichni, kteří poznali tvé jméno!“

34Když pak svedli bitvu, padlo z vojska Lysiášova pět tisíc mužů. 35Lysiáš vida útěk svých a udatnost Židů, kteří hotovi jsou buď žíti anebo statečně umříti, odtáhl do Antiochie a sbíral bojovníky, aby jsouce rozmnoženi zase táhli do Judska.

36Tehdy řekl Juda a bratří jeho: „Hle, potřeni jsou nepřátelé naši; pojďme nyní, vyčisťme svatyni a znova ji posvěťme.“ 37I shromáždilo se všecko vojsko a vystoupili na horu Sion. 38Viděli svaté místo zpustlé, oltář znesvěcený, brány vypálené, v nádvoří proutí vyrostlé jako v lese nebo na horách a chrámové kobky pobořené. 39Tu roztrhli si roucha, kvílili kvílením velikým, sypali si popel na hlavu, 40padli na tvář k zemi, zatroubili na polnice, kterými dávali obyčejně znamení a volali k nebi.

41Tehdy zřídil Juda muže, aby bojovali proti těm, kteří byli na hradě, dokud by nevyčistili svatého místa. 42Vybral také kněze bez úhony, mající zálibu v zákoně Božím, 43i vyčistili místo svaté a vynesli kamení poskvrněné na místo nečisté. 44Přemýšlejíce, jak naložiti s oltářem na zápalné oběti, který byl znesvěcen, 45připadli na dobrou radu zbořiti jej, aby snad nebyl jim na potupu, že jej pohaně znesvětili. Zbořili jej tedy 46a složili kamení na chrámové hoře, na příhodném místě, dokud by nepřišel prorok a nedal poučení o něm. 47Vzavše pak bezvadné kamení podle zákona vystavěli oltář nový, takový, jaký byl prve; 48vybudovali svatyni a místnosti chrámového vnitřku a s domem posvětili také nádvoří; 49nadělali nových svatých nádob, vnesli do chrámu svícen, oltář kadidlový a stůl; 50položili kadidlo na oltář, rozsvítili lampy, které byly na svícně, i bylo světlo v chrámě. 51Položivše pak na stůl chleby a zavěsivše opony dokonali všecko dílo, o kterém pracovali.

52Dvacátého pátého dne měsíce devátého, to jest měsíce kasleu, roku stého čtyřicátého osmého vstavše před jitrem 53podali oběť podle zákona na novém oltáři na zápalné oběti, který byli udělali. 54Týž čas, týž den, kdy jej poskvrnili pohané, týž den obnoven byl se zpěvy za zvuku citar, harf a cymbálů. 55Veškeren lid padl na tvář, klaněli se a dobrořečili k nebi tomu, který jim dal štěstí.

56Osm dní slavili posvěcení oltáře podávajíce s veselím oběti zápalné, oběti pokojné a chvály. 57Průčelí chrámu ozdobili zlatými věnci a štítky, obnovili také brány jakož i chrámové kobky a udělali k nim dveře. 58Velmi veliké bylo veselí lidu, že byla odvrácena potupa pohanů.

59Juda, bratří jeho a všecka obec israelská ustanovili, aby slaven byl den posvěcení oltáře časy svými, rok co rok, osm dní ode dne dvacátého pátého měsíce kasleu s veselím a radostí.

60Toho času postavili také kolem hory Sionu vysoké zdi a pevné věže, aby někdy pohané přitáhnouce nepošlapali jí, jako učinili prve 61a položili tu posádku, aby ji střehli. K ochraně její ohradili také Betsur, aby měl národ pevnost proti zemi Edomské.

Hlava 5. — 1Když okolní národové uslyšeli, že jest oltář a svatyně zřízena jako prve, rozhněvali se velmi; 2uradili se na tom, že příslušníky rodu Jakobova, kteří byli mezi nimi, vyhladí a počali (také) lid pobíjeti a (jej) pronásledovati.

3Juda pak bojoval proti synům Esauovým v zemi Idumejské, to jest proti těm, kteří byli v Akrabatane — byli totiž znepokojovali lid israelský — a porazil je ranou velikou.

4Vzpomněl si také na zlobu synů Bean, kteří byli lidu osidlem a léčkou úklady mu činíce na cestě. 5Zavřel je tedy ve věžích, oblehl je, vykonal nad nimi klatbu; spálil věže jejich ohněm se všemi, kteří byli v nich.

6(Odtud) táhl proti Amoňanům, i nalezl (tam) silnou moc, mnoho vojska a Timoteje, vůdce jejich; 7svedl s nimi mnoho bitev, i byli tváří tvář potřeni; zvítězil nad nimi. 8A dobyv Gazeru města a osad k němu příslušných vrátil se do Judska.

9Tu sebrali se národové usedlí v Galaadu proti Israelitům, kteří byli v končinách jejich, aby je zahubili; i utekli do pevnosti Dateman 10a poslali list Judovi a bratřím jeho tohoto znění: „Sebrali se proti nám vůkolní národově, aby nás zahubili; 11a strojí se přitáhnouti a dobýti pevnosti, do níž jsme utekli; Timotej jest vůdcem vojska jejich. 12Protož nyní přitáhna vytrhni nás z rukou jejich, neboť padlo (již) množství našich; 13všichni bratří naši, kteří byli na místech Tubin pobiti jsou; do zajetí odvedli ženy jejich i děti i kořist; pobili tu na tisíc mužů.“ 14Ještě ten list byl předčítán, když tu — aj — poslové jiní přišli, z Galilee, s roztrženými rouchy oznamujicí tytéž věci: 15že se sebrali proti nim z Ptolemaidy, z Tyru a ze Sidonu a z celé Galilee cizinci, aby je zahladili.

16Když uslyšel Juda a lid tyto věci, sešlo se veliké shromáždění, aby se uradili, co by učinili pro své bratry, kteří byli v soužení a proti kterým (pohané) bojovali. 17Tu řekl Juda Šimonovi, bratru svému: „Vyber si mužstvo a vytáhna vysvoboď bratry své v Galilei; já pak a bratr můj Jonatan potáhneme do země Galaad.“ 18Josefa pak, syna Zachariášova, a Azariáše, vůdce lidu, zůstavil s ostatkem vojska v Judsku na stráž 19a přikázal jim: „Buďte nad tímto lidem, ale nepouštějte se do boje s pohany, dokud se nevrátíme.“ 20Byly pak přiděleny Šimonovi tři tisíce mužů, aby táhl do Galilee a Judovi osm tisíc do země Galaad.

21Táhl tedy Simon do Galilee, svedl mnoho bitev s pohany, i byli pohané od něho potřeni; hnal je až k bráně 22Ptolemaidy; padlo z pohanů na tři tisíce mužů; obral je o kořist. 23A vzav ty, kteří byli v Galilei a v Arbatech, se ženami, s dětmi a se vším, cokoliv měli, přivedl je do Judska s radostí velikou.

24Juda Machabejský pak a Jonatas, bratr jeho, přepravivše se přes Jordan, táhli cestou tří dnů po samotě. 25I vyšli jim vstříc Nabutejšti, přijali je pokojně a vypravovali jim všecko, co se stalo bratřím jejich v zemi Galaad, 26také to, že mnozí z nich zavřeni jsou v Barase, v Bosoru, v Alimis, v Kasforu, v Magetu a Karnaimu — všecka ta města jsou veliké pevnosti. — 27Také prý v jiných městech země Galaadské zavřeni jsou a zítra hodlají oblehnouti ta města, dobýti (jich) a zahubiti je (všecky) jednoho dne. 28Tu obrátil se náhle Juda se svým vojskem na cestu pouští proti Bosoře; dobyl města, pobil mečem všecky mužského pohlaví a vzav jim všecko za kořist vypálíl je ohněm. 29Odtud vstavše v noci táhli až k pevnosti (Dateman). 30Na úsvitě, když pozdvihli oči — aj (viděli) mnoho vojska, jemuž nebylo počtu, jež neslo žebříky a nástroje dobývací, aby dobývali té pevnosti a bojovali proti nim. 31Juda tedy vida, že se počal boj a že ryk válečný stoupal k nebi jako zvuk polnice, křik veliký z města: 32řekl vojsku svému: „Bojujte dnes za své bratry!“ 33Napadl je třemi oddíly ze zadu; a troubili na polnice a volali na modlitbě. 34Když pak poznala vojska Timotejova, že je to Machabejský, utekla před ním; porazili je ranou velikou; padlo jich ten den na osm tisíc. 35I zahnul Juda do Masfy, napadl ji a dobyl ji; pobil v ní všecky pohlaví mužského a vzav si kořist z ní vypálil ji ohněm. 36Odtud vytáhnuv dobyl Kasbonu, Magetu, Bosoru a jiných měst galaadských.

37Po těchto událostech sebral Timotej vojsko jiné a položil se s ním před Rafonem za potokem. 38Juda poslal (vyzvědače), aby ohledali to vojsko; ti mu oznámili: „Shromáždili se k němu všichni národové, usedlí kolem nás, vojsko velmi veliké; 39také Araby si najali na pomoc, a položili se za potokem hotovi jsouce táhnouti proti tobě do boje.“ Tu vytáhl Juda proti nim. 40Timotej řekl vůdcům vojska svého: „Až se přiblíží Juda se svým vojskem k potoku: přepraví-li se k nám prve, nebudeme moci mu odolati, ježto bude mocnější nežli my. 41Bude-li se však báti přepraviti se a položí-li se s vojskem za potokem, přebrodíme se k nim a zmocníme se ho.“ 42Když se tedy Juda přiblížil k potoku, postavil zapisovatele lidu u potoka a přikázal jim toto: „Žádného člověka nenechte (si odpočinouti), ale nechť táhnou všichni do boje!“ 43I přebrodil se k nim nejprve on a všecek lid (jeho) za ním a potřeni byli všichni ti národové tváří v tvář; odvrhše zbraň svou utekli do chrámu, který byl v Karnaim. 44(Juda) však dobyl toho města a zapálil chrám ohněm se všemi, kteří byli v něm; tak bylo potlačeno Karnaim nemohouc odolati Judovi.

45Poté shromáždil Juda všecky Israelity, kteří byli v zemi Galaad, od nejmenšího až do největšího, i manželky a děti jejich, velmi veliký to zástup, aby táhli do země Judské. 46Přišli až k Efronu; bylo to město veliké, v průsmyku postavené, velmi hrazené, jemuž nebylo lze vyhnouti se na pravo ani na levo, ale prostředkem jeho (jen) vedla cesta. 47Obyvatelé města se zavřeli a zatarasili brány kamením; i vzkázal jim Juda slovy pokojnými 48toto: „Budiž nám dovoleno projítí zemí vaší, abychom mohli (dále) táhnouti do své země; žádný vám nic neuškodí; toliko pěšky přejdeme.“ Ale nechtěli jim otevřítí. 49Tu kázal Juda provolati ve vojsku, aby se položil každý na místě, na kterém (právě) byl. 50Položili se tedy muži silní táborem; poté dobýval města toho celý den a celou noc, i dostalo se město v jeho ruce; 51tu zbili všecky pohlaví mužského ostřím meče, vyvrátil je z kořene, vzal si z něho kořist a táhl celým městem po zbitých. 52Poté přepravivše se přes Jordán vtáhli na velikou rovinu před Betsanem. 53Juda pak shromažďoval zůstalé vzadu a dodával síly lidu po vší cestě, až přišli do země Judské. 54I vstoupili na horu Sion s veselím a s radostí a podávali zápalné oběti, protože nepadl z nich žádný dokud se v pokoji nevrátili.

55Za těch dnů, kdy byl Juda a Jonatas v zemi Galaad a Šimon, bratr jeho, v Galilei před Ptolemaidou, 56Josef, syn Zachariášův, a Azariáš, velitel vojska, uslyšev o zdárných podnicích a o bitvách, jež byly svedeny, 57řekl: „Učiňme i my sobě jméno; pojďme bojovali proti pohanům, kteří jsou vůkol nás!“ 58I přikázal vojsku svému a odtáhli k Jamnii. 59Avšak Gorgiáš vytáhl z města se svým mužstvem proti nim do boje. 60Josef a Azariáš byli zahnáni až k pomezí judskému; ten den padlo z lidu israelského asi dva tisíce mužů; lid (israelský) utrpěl velikou porážku, 61protože neposlechli Judy a bratří jeho domnívajíce se, že dokáží rekovných činů. 62Ti totiž nebyli z rodu mužů, skrze které dostalo se Israelovi vysvobození. 63Muži Judovi však byli velmi zvelebeni před veškerým lidem israelským a přede všemi národy, kde slyšeno bylo jméno jejich. 64I sešli se k nim blahopřejíce jim.

65Poté vytáhl Juda a bratří jeho a bojovali s Edomci v jižní zemi; dobyl Hebronu a osad jeho, (zbořil) zdi jeho a věže vypálil vůkol ohněm. 66A hnul se s vojskem, aby táhl do země Filišťanů a prošel Samaří. 67Tehdy padli (také) kněží v boji, kteří chtějíce dokázati rekovnost, vytáhli nesmyslně do boje. 68Juda pak uchýlil se do Azotu, do země Filišťanů, pobořil oltáře jejich a vyřezané bohy jejich spálil ohněm; a pobrav z měst kořist, vrátil se do země Judské.

Hlava 6. — 1Král Antioch přecházel tedy hořejší krajiny; když uslyšel, že jest město Elymais v Persii, slynoucí velikým bohatstvím stříbra a zlata, 2že jest v něm chrám velmi bohatý, a tam že jsou odění zlatá, pancíře a štíty, které (tam) byl zůstavil Alexander Filipův, král macedonský, jenž byl nejprve kraloval v Řecku: 3přitáhl, aby dobyl města a zloupil je; ale nemohl, ježto se o tom dověděli obyvatelé města, 4i povstali k boji a on utekl odtud; odtáhl s velikým zármutkem, aby se vrátil do Babylona.

5I přišel posel oznámiti mu v Perské zemi, že byla na útěk obrácena vojska, která byla v zemi judské; 6že Lysiáš v čele velikého vojska odtáhl zahnán byv od Židů, kteří se zmohli zbrojí, zbožím a množstvím kořisti, nabraným s vojsk poražených; 7že zbořili ohavnost, kterou byl zřídil na oltáři v Jerusalemě, a že svatyni, jak byla prve, obehnali vysokými zdmi, jakož i Betsuru, jeho město.

8Když uslyšel král ty řeči, lekl a pohnul se velice; klesl na lože a upadl zármutkem v nemoc, že se mu nesplnilo, co si byl přál. 9A pobyl tu drahně dnů, neb se obnovoval v něm veliký zármutek. Když soudil, že umře, 10svolal všecky své přátele a řekl jim: „Odstoupil spánek od mých očí, poklesl, padl jsem na mysli z úzkosti; 11myslím si v duchu svém: V jak veliké soužení jsem přišel a v jaké záplavě zármutku jsem nyní, já, který jsem býval dobrotivý a milovaný, dokud jsem moc měl! 12Nyní však se rozpomínám na zlé věci, které jsem učinil v Jerusalemě, z něhož jsem pobral všecko nářadí zlaté a stříbrné, které v něm bylo a poslal jsem hubiti obyvatelstvo judské bez příčiny. 13Poznávám tedy, že proto stihly mě tyto zlé věci, a aj, hynu zármutkem velikým v zemi cizí.“[red 3]

14I povolal Filipa, jednoho z přátel svých, a ustanovil ho nad celým královstvím svým; 15dal jemu korunu, roucho své a prsten, aby vedl Antiocha, syna jeho, a vychoval za vladaře. 16A umřel tam král Antioch léta stého čtyřicátého devátého.

Hl. 3. — V. 3. Báseň tato byla asi rozšířena mezi lidem a spisovatel 1 Mach pojal ji do do své knihy (pramen ústní.) Knabenbauer.

V. 4. srv. s Gn 49, 9; Nm 23, 24; 2 Sam 1, 23; 17, 10; 1 Par 12, 8. a jj. —

V. 5. „bezbožné“ odpadlíky od církve židovské. — Národ „bouřili“, znepokojovaíi — cizinci. Srv. níže 5, 5. 44; 2 Mach 8, 33.

V. 6. „nešlechetnost“ páchali jmenovaní odpadlíci i cizinci. — „spása“=svoboda vykonávati židovské náboženství, národní samospráva a všecko blaho s ní spojené.

V. 7. „mnoho králů“ — Epifana, Eupatora, Demetria I., jak bude níže vypravováno. — „Jakoba“ = Israele.

V. 8. „hněv“ Boží, který dopustil na Israele porobu a pronásledování. Srv. l, 67; 2, 49.

V. 10. „Apollonius“ byl podle všeho čtenářům znám, kdyžtě ho spisovatel blíže neurčuje (Gutberlet); byl nejspíše velícím generálem v Samařsku, o němž se zmiňuje Jos. Flavius ve Starož. XII 7, l. - Bývá ztotožňován s Apolloniem, nejvyšším berním, jmenovaným výše 1, 30; 2 Mach 5, 24. (Mohl by to býti Apollonius Tarseův, jmenovaný 2 Mach 3, 5. 7; 4, 4 nebo Apollonius Mnesteův, jmenovaný 2 Mach 4, 21).

V. 11. „zabil“ Juda sám nebo některý z jeho vojáků.

V. 13. jako Apollonius tak i „Seron jednají na svůj vrub bez zvláštního příkazu králova táhnouti do Palestiny. - Seron byl „velitel vojska syrského“ toliko v Célesyrii (Jos. Flavius) a nikoli nejvyšší velitel (generalissimus) veškeré syrské branné moci!

V. 15. „Připravil se a táhl“ - táhl také Seron (řec) jakoby] již prve táhl Apolloníus, kterému se nebylo podařilo potlačiti „vzpouru“ židovskou. - Nezdržuje se přípravami, jež pokládal za zbytečné, (Seron) sebral vojsko, jež měl po ruce a k němuž se připojili Židé naklonění Řekům, přinucení náboženskou reakcí dáti se na útěk (Abel).

V. 16. Seron přitáhl od severu podél pobřeží až k Lyddě, odkud se dal na jihovýchod po známé cestě vedoucí průsmykem Bethoronským na Jerusalem (o Bethoronu pět hodin na severozápad od Jerusalema srv. Jos 10, 10; l Sam 13, 18). Juda, který se byl skrýval v blízkých horách, dověděv se o příchodu Seronově, obsadil Horní Bethoron (Bét-Urel-fóka), t. j. vysoký pahorek vévodící srázné cestě průsmykem, po které bylo Seronovi do vrchu stoupati.

V. 17. srv. s 2 Mach 5, 27. (O hladu.)

V. 23. Juda se nepochybně na výšinách bethoronských ukryl a nechal nepřátelský předvoj vylézti po příkré cestě výše jmenované, načež náhle na něj vyrazil s hora, zmatek do něho uvedl, obrátil na útěk po srázném svahu do dolního Bethoronu a odtud dále na rovinu, kterou zabírali Filišťané. Srv. Jos 10, 11. — Byl-li zabit také Seron, nebo zachránil-li se útěkem, není jasno.

V. 28. Velkodušnou mrhavost Antiocha IV., která potřebovala mnoho peněz, dosvědčuje také Polybius (26, 10: 31, 3) a Diodor (31, 16).

V. 29. Antioch svým pronásledováním židovského náboženství ochromil všecek život v „zemi“, t. j. v Judsku, také život hospodářský; nedivno tedy že se daně z Judska nescházely. '

V. 31. O té výpravě do Persie srv. 2 Mach 9, 2 n.

V. 32. „z rodu královského“, ježto podle 2 Mach 11, 1 byl královým „sourozencem“, ktezýžto název jest však toliko čestný, nežádající nutně pokrevní příbuznosti (Niese-Knabenbauer)! — „Od Eufratu až po Egyptský potok“ sahala západní polovice veleříše Syrské.

V. 33. Antioch, kterého měl Lysiáš vychovávati, byl potomní Antioch V. Eupator (164—162). — Srv. níže 6, 17. 28n; 7, 2; 2 Mach 13, 1 n. — Také Appian (Syr 46) vypravuje, že výchova Antiocha V. byla svěřena Lysiášovi, kterého jmenuje také Polybius (31, 15. 2n; 31, 19. 2). — Antioch V. byl spoluvladařem svého otce již od r. 174 (ne-li dříve). Tak podle klínopisných památek dokazuje Kugler.

V. 37. „hořejší krajiny“ jsou hornaté země Persie a Medie; také Polybius jmenuje Persii a Medii „horní“ částí říše Syrske (5, 40, 7.) — R. 147 letopočtu Seleukovců bylo devět posledních měsíců r. 166 a první tři měsíce r. 165 před Kristem.

V. 38. Ptolemeus Doryminův bývá právem (?) ztotožňován s Ptolemeem, přijmím „Makronem“ jmenovaným 2 Mach 4, 45; 10, 12. Byl kdysi guvernérem egyptským na ostrově Cypru, ustanoveným od Ptolemea Eupatora, jak svědčí Polybius (27, 12). Odpadl však od něho a přidal se k Antiochovi Epifanovi, který ho ustanovil velícím generálem v Celesyrii a Fénicii (2 Mach 8, 8); tam jest zaznamenáno, že Filip, kterého byl král zanechal v Jerusalemě za guvernéra (2 Mach 5, 22), upozornil listem Ptolemea na nebezpečí, které hrozí od Židů syrskému správci v Jerusalemě a jeho lidem. Snadno se domysliti (Knabenbauer), že Ptolemeus oznámil věc Lysiáši, správci západní polovice říše Syrské, a ten že svěřil výpravu proti „nepokojným“ Židům Ptolemeovi; přidělil mu dva syrské generály, Nikanora Patroklova a Gorgiáše (2 Mach 8, 9). Ptolemeus sám sehnal 20.000 mužů; Lysiáš poslal mu na pomoc druhých 20.000, takže vzrostlo vojsko jeho na 40.000 pěchoty a 7.000 jezdců. Ptolemeus sám nesúčastnil se bitev ponechav všecko Nikanoroví a Gorgiášovi, z nichž každý podnikal válečné kroky se svou armádou na vlastní vrub. (Možno také, že Ptolemeus dostal zprávy od Filipa teprve potom, když mu byl Lysiáš uložil, aby táhl proti Židům. Patrizzi).

V. 40. „Emmaus“ = dnešní ‘Amuás prostřed vozové cesty z Jafy do Jerusalema. — „na roviněSefelské, kde přechází v pohoří Judské. Později slulo to město Nikopolis. Místo bylo velmi dobře voleno. Z roviny mohlo vojsko snáze dostávati potraviny nežli v horách. Odtud bylo lze míti v patrnosti nejdůležitější cesty vedoucí do Jerusalema. Zde nemohlo se opakovati, co bylo potkalo v horách Serona (3, 13—24). Tábor syrský, rozkládající se na výšině, která se na severu skláněla do údolí, zvaného dnes Uádi Selmán, neměl čeho báti se od severu. Za to od jihu bylo návrší ‘amuáské přístupno; Juda využiv té polohy, neblížil se k táboru syrskému od severu, nýbrž od jihu! Nejprve opustili na severu blízký styk s nepřítelem („odpoutali se od něho“) a odebrali se do Masfy. (Níže v. 46 nn.)

K v. 41. srv. 2 Mach 8, 10 nn. — Nikanor byl vyzval obchodníky přímořských měst filištínských, aby se dostavili do jeho tábora, že jim prodá Židy, které zajme podle práva válečného za otroky. — Místo „služebníků“ mají některé rukopisy „provazů“ na svázání otroků, jež hodlali koupiti. — „vojsko syrské“, jež bylo v menších posádkách roztroušeno po Palestině. Srv. l, 36; 2, 44; 2 Mach 8, 6.

V. 45. V Jerusalemě, od Židů opuštěném a od pohanů zabraném, nemožno se shromážditi k modlitbě! — O pošlapané svatyni srv. výše 1, 57. 62. — O „hradě“ jerusalemském viz výše 1, 36. — „Jakobovi“ = Israelovi. — „píšťala a harfa“, která tam kdysi radostně zaznívala. Srv. Jer 30, 19; 31, 4; Zach 8, 5 a jj. — Srv. podobnou píseň lidovou výše v. 3.

V. 48. Masfa severně Jerusalema v území Benjaminově (Nebí Samuíl. Viz Jos 18, 26; Sdc 20, 1 nn; 3 Král 15, 22 a jj. Někteří vidí místo bývalé Masfy na pahorku Tell Nasbe severozápadně od er-Rám (severně od Jerusalema.) Od Bét Uru (Bethoronu) vede podnes do Nebí Samuíl (Masfy) několik pěšin, na př. přes et-Tire, Bét-Dukka, Bét-Izza, Biddu. (jiná přes el Džib.)

V. 47. srv. s 2 Král 13, 19; Est 4, l. 3; Jer 6, 26; 25, 34; Pláč 2, 10; Dan 9, 3. a jj.

V. 48. srv. s 4 Král 19, 14 (Ezechiáš, sevřený od Senacheriba). — Srv. výše 1, 60.

V. 49. Kněžská roucha, prvotiny atd. nezbytně předpokládají svobodné používání chrámu, který však nyní jest znesvěceu a pod moci pohanů! — O nazirejských viz Nm 6, l. — Kdo se zavázal dočasným slibem nazirejským, když lhůta slibu jeho vypršela, měl se dostaviti do chrámu a tam přinésti obět; při tom bývala kštice jeho ustřihována a házena do obětního ohně. Nm 6, 13—18. To bylo za tehdejších poměrů nemožno!

V. 59. „k nebi“ = k Bohu nebes. Srv. Dan 4, 23 Užívati „nebes“ místo „Boha“ může býti zvláštní zvyk, jaký mají ještě dnes mnozí zbožní křesťané; není to úpadek vřelého vědomí Boha, ale spíše jakási hrůza a úcta jména Božího, a někdy i výraz náboženského citu, který jest živější než u těch, kdož mají jméno Boží ustavičně v ústech (Gutberlet). Srv. níže 3, 60; 4, 10. 40; 9, 46; 12, 15.

V. 52. Hospodin ví, co smýšleji proti lidu jeho a tím i proti úradkům, které s lidem Svým má. Jest proti Boží cti a slávě, aby lid jeho byl vyhlazen.

V. 54. srv. s Nm 10, 9.

V. 55. srv. s 2 Mach 8, 22. — ježto hodlal Juda svésti s nepřítelem pravidelnou bitvu, bylo třeba vojsko zorganisovati jak velel zákon; srv. Nm 31, 14; Ex 18, 21; Dt l, 15.

V. 58. Vše podle zákona Dt 20, 5—8. — Nepřítel se domníval, že Juda se skrývá v horách na sever od Emausu trčících. Juda vsak zatím odtáhl do Masfy a odtud přitrhl k Emausu od jihovýchodu, odkud nebyl očekáván. Srv. výše v. 40. 46.

V. 57. Z Nebi-Samuilu (Masfy) vedou pěšiny na vozovou cestu, spojující Jafu s Jerusalemem; po této však Juda sotva táhl; spíše, zdá se, táhl po stezkách horských měně známých a měně schůdných; taková stezka vede na př. přes Qatanne údolím el-Qotne do Jáló, odkud mohl Juda táhnouti přes Dér Eijúb na jih a oklikou (zátočem) dostati se na jih Emausu do míst, kde jest nyní Látrún.

Hl. 4. — V. 1. Gorgiáš, výtečný generál (2 Mach 8, 9) domníval se, že bude s Judou, který se utábořil jižně od Emausu, brzy hotov, napadne-li jej časně z rána, k čemuž bylo třeba nočního pochodu. Vybral k tomu jádro vojska. Juda však dověděv se o tom, vyklidil svůj tábor, vyhnul se Gorgiášoví nepozorovaně na jih. Když pak zpozoroval, že Gorgláš táhne na sever do hor, kam podle jeho domněnky byli Židé utekli, rozhodl se k rychlému činu: napadnouti ostatek tábora nepřátel, kteří spoléhajíce se na to, že Gorgiáš dostatečně Židy zaměstná, rozběhli se po rovině a dali střežíti svůj tábor ledabylo. Juda použil nepřítomnosti jádra syrského vojska a nejlepšího generála k přímému útoku na nepřipravený tábor. Jaká hrůza pojala syrské vojáky, když viděli náhle s jižních návrší valiti se vojsko Judovo! Rychle se snažili postaviti se do bitevní řady, ale v tě rychlosti nemohli se ubránití zmatku.

V. 2. Mužstvo posádky jerusalemského hradu (1, 36), které bylo delší dobu již v Judsku, znalo místní poměry, pozemí, cesty atd. lépe než vojáci, kteří nyní poprvé snad přitáhli do Palestiny: mohli tedy oni býti vůdci těchto.

V. 6. Podle 2 Mach 8, 22—32 rozdělil Juda 6000 mužů svého vojska na čtyři odíly po 1500 mužích; velení prvního oddílu nechal si sám, v čelo ostatních oddílů postavil své tři bratry, Simona, Jana a Jonatana. Je-li tu řečeno, že měl Juda 3000 mužů, dlužno se domnívati, že velel dvěma oddílům maje při sobě oddíl jednoho ze svých bratří. (Knabenbauer).

V. 15. Gezeron = Gazer, severozápadně Emausu. Viz Jos. 10, 33; 12, 12. a jj. Místo „idumejským“ lépe snad čísti: „judským“, t. j. jižně a jihozápadně se rozkládajícim. — Azot — známé město filištínské. — Jamnia — město jižně Joppe.

V. 16. Juda, jakožto bystrý vojevůdce věděl, že nesmí se pouštěti za nepřítelem příliš daleko, dále že nesmí ještě vojsku popřáti sbírati kořist — že má ještě co činiti s Gorgiášem, který se octl Judovi v týle, ovšem ještě dosti daleko v horách. Srv. výše v. 5. — Zadržel tedy Juda své vojsko v bitevním šiku a dal snad již prve nebo nyní zapáliti tábor, který bylo syrské vojsko opustilo, a do kterého, jak Juda předvídal, přirozeně se vrátí Gorgiáš, až se přesvědčí, že Židé nejsou na horách, kde je byl marně hledal. V. 19 n. Pohled vojska Gorgiášova vracejícího se s hor, pohled na jejich vlastní tábor byl zdrcující: byl opuštěn od jejich druhů a stál v plamenech! K tomu táhl proti nim Juda v čele udatného vojska!

V. 23. „mořský purpur“ = červený, vyráběný z mořských šneků.

V. 24. srv. s 1 Par 16, 34; 2 Par 5, 13; Z 105, 1. a jj.

V. 25. Zprávě 1 Mach 3, 38—41 odpovídá 2 Mach 8, 8—11; 1 Mach 3, 42—60 odpovídá 2 Mach 8, 12—23; 1 Mach 4, 1—25 srv. s 2 Mach 8, 23—36. — Události zde vylíčené sběhly se podle 3, 37 (srv. níže 4, 28) roku 147 seleukovského letopočtu, t. j. za doby od 1. nisanu (21. března) r. 166. před Kr. do l. nisanu (7. dubna) r. 165 před Kr. — Pravděpodobně válčil Juda s Nikanorem a s Gorgiášem na jaře r. 166 o letnicich; smuteční, kající slavnost v Mispě konána byla nejspíše dne 24. května (ve čtvrtek) a bitva u Emausu strhla se den na to, t. j. v pátek dne 25. května r. 166. před Kr.

V. 28 „druhého roku, t. j. r. 165. před Kr. (r. 148 letopočtu Seleukovců) podle 3, 37. (tam jmenován rok 147). — Srv. 2 Mach 10, 6. — Lysiáš, správce západní polovice říše Syrskě a zástupce krále, který byl odtáhl za penězi do Persie.

V. 29. Místo „Judska“ lépe čísti Edomska (Idumejska) a misto Bet-horonu“ lépe čísti „Betsur“. — Betsur(a) byla pevnost 29 km na jih od Jerusalema vedle cesty vedoucí z hlavního města do Hebronu. (Jos 15, 58; 1 Par 2, 45; 2 Par 11, 7.) — Lysiáš přitáhl ze Syrie od severu podél moře do roviny Sefelské, tedy do jihozápadní Palestiny, která tu sluje „Edomsko“ (Idumea) a odtud údolímí, dělícími horstvo Hebronské od krabatin Betdžibrinskýcn (Abel) přitrhl k Betsuru, pevnosti, která byla klíčem k další cestě na Jerusalem. „Lysiáš volil tuto cestu snad proto, že byl povolán od Edomců, válčících se Židy (2 Mach 10, 15) na pomoc. Lysiáš táhnouci od jihu měl záda krytá Edomci, válečnými spojenci. — Po vítězstvích Judových přirozeně vojsko jeho vzrostlo s 6000 (2 Mach 8, 22) na 10.000 mužů.

V. 30. srv. s v. 8. — „mocného“ Goliáše (1 Král 17, 4.) — „cizozemců“ Filištanů, jak vypravuje 1 Král 14, 1—15).

V. 34. Pět tisíc v samé bitvě, ne teprve na útěku z bitvy! (řec) — Toho prvního vítězství nad Lysiášem dobyl Juda na podzim kolem 20. listopadu (po slavnosti stánků) r. 165. (Kugler).

V. 35. Druhá, větší výprava Lysiášova líčena jest 2 Mach 11, 1—15; 0 třetí jeho výpravě jest řeč níže 1 Mach 6. 17 n a 2 Mach 13, 1 n. Kugler dokazuje, že zpráva 2 Mach 8, 30—33 o porážce Timoteje a Bakchida a o vítězství slaveném v Jerusalemě splývá v jedno se správou 1 Mach 4, 26—35 o porážce Lysiáše a o vítězném vjezdu Judově do Jerusalema (1 Mach 4, 36 n). Timotej a Bakchides byli prý tehdy generálové v armádě Lysiášově, čítající 60.000 mužů (pěchoty). Viz pozn. k 2 Mach 8, 30. 36; 9, 1.

V. 37 n. Vítězoslavný vjezd. — Oltář znesvěcen byl podle 1, 57. — O spálených branách srv. 1, 33; 2 Mach 8, 33 (Kallisthenes). — O chrámových kobkách srv. 3 Král 6, 6.

V. 40. O významu troubení srv. Nm 10, 9.

V. 41 n. Aby mohl býti chrám nerušeně vyčištěn a znov a posvěcen, bylo třeba zaměstnati syrskou posádku na jerusalemském hradě (1, 36 n), která by sice byla tyto práce kazila. — O kněžských nedostatcích srv. Lv 21, 17—21.

V. 43 n. „kamení poskvrněné“, z něhož byli vystavěli pohané oltář na oltáři ísraelském. — „místo nečisté“, snad Tofet, jmenované 4 Král 23, 10; Jer 19, 13. — Co učiniti s tímto oltářem pohanským, o tom nebylo pochybnosti. Co však učiniti se spodním starobylým oltářem israelským, na kterém byli otcové obětovali, na který však postavili syrští pohané svůj oltář (1, 62)? Jistě byl tím znesvěcen. Měl a mohl však býti ocištěn a znova posvěcen, že by oběti mohly býti na něm podávány dále? Nebo je znesvěcen tak, že nesmí na něm býti venkoncem obětováno, že tedy nezbývá nežli jej rozbořiti? Rozhodli se pro toto, ale tak, že kamení rozbořeného israelského oltáře uložili na přiměřeně čisté a slušné místo, aby nebylo nějak znesvěceno. Příští prorok měl Židy poučiti, jak s tímto kamením naložiti. (v. 46.)

V. 47. „bezvadné“ — neotesané podle Ex 20, 25; Dt 27, 6. — „Vybudovali“, co bylo pobořeného — „posvětili“ — bohoslužbě na věčné časy zasvětili; snad je pokropili také očistnou vodou (Nm 19, 13).

V. 49 n. srv. s 1, 23.

V. 52 n. Bylo to 24. prosince r. 165. před Kr., právě tři roky po tom kdy byl oltář poskvrněn (1, 62). Zasvěcením oltáře byl zasvěcen spolu i chrám. To posvěcování trvalo osm dní, t. j. od 24—31 prosince (Kugler). Srv. v. 56. I jiné svátky bývaly slaveny osm dní. — S obětmi pokojnými byly spojeny obětní kvasy (hody).

V. 59. Také otcové jejich slavívali výroční dny památných událostí: Srv. na př. Jer 52, 12n; Zach 7, 3. — Srv. Jan 10, 22. Jos. Flavius svědčí, že za dob jeho slaveno bylo každoročně posvěcení chrámu; slulo tehdy „Světla“ (Starož. XII 7, 7). Srv. níže 2 Mach l, 9; 10, 6.

V. 60n. „Sion“ slula tehdy chrámová hora; srv. výše v. 37 n. — Betsur byla pevnost, která bránila Jerusalem a tedy také chrám proti nepříteli, přicházejícímu od jihu, jako na př. proti Edomcům. Srv. výše v. 29. opravený podle řeckého.

Hl. 5. — V. 1 n. „lid“, Židy, kteří žili v menšinách mezi pohanskými národy, sousedícími s Judskem. Stará zášť znova vzplála. Odvěkými nepřáteli Židů byli Edomci. Srv. Nm 20, 18; 1 Král 14, 17; 2 Par 28, 17; Z 136, 7. a jj. Snadno si vysvětliti, že Israelité, jejichž území šlo kdysi až k Akabě, zůstali roztroušeni, zejména na bývalém území kmene Simeonova, na jihu území kmene Judova, až do této doby. Juda pokládal se pochopitelně za ochránce těchto židovských menšin, proto vytáhl do boje proti jejich utlačovatelům, Edomcům ke konci února r. 164. před Kr. (Kugler). O té výpravě vypravují níže v. 3—5; 2 Mach 10, 14—23.

V. 3. synové Esauovi“=Esauovci=Edomci. Srv. Gn 36, 15. 43. a jj. - „Akrabatane“ jest krajina edomská, zvaná tak od Štírového průsmyku“ Ma'ale Aqrabbím. Viz Nm 34, 4. — Za v. 3. schází ve Vulg: „pokořil je, obral je o kořist“ — (Jiní dovolávajíce se rukopisu Alexandrijského, který místo „Idumejské“ má „Judské“ domnívají se, že Juda bojoval proti kolonii Edomců, usazených v severovýchodním Judsku (jihovýchodně Sichemu), v krajině Akrabaténé, kterou častěji jmenuje Josef Flavius (O válce žid. II 12, 4; 20, 4; 22, 2; III. 3, 4; IV. 9, 3. 4. 9.) V Edomsku byl tehdy velícím generálem Gorgiáš, kterého byli Židé porazili u Emausu (1 Mach 4, 1 nn; 2 Mach 8, 9; 12, 32). Jest přirozeno, že mu šlo o to, by válčeno bylo dále a proto že Edomce podporoval.

V. 4 n. „Beanovci“ jsou nejspíše kmen usedlý v Baal—Meónu a okolí t. j. jihozápadně Madaby. Viz Nm 32, 3. (Bojoval-li Juda proti kolonii Edomců v Akrabateně jihovýchodně od Sichemu, pak by Beanovci mohli býti beduini Róru (poříčí Jordánu); odtud bylo by snadno napadnouti Amoňany (níže v. 6n). Srv. Jos 15, 6)

V. 6—8. Ještě téhož měsíce — února — roku 164. vypořádal se Juda s Amoňany, kteří rovněž utlačovali menšinu židovskou, usedlou ve svém území, rozkládajicím se mezi Jabokem a Arnonem (Dt 2, 19. 37; 3, 16. a jj.) — Timotej byl nejspíše syrský důstojník, kterého byl král nebo správce říše (Lysiáš) ustanovil velícím generálem v Amonsku, jakým byl Gorgiáš v Edomsku. Tento Timotej, jmenován jest také 2 Mach 12, 2. Jiný jest Timotej, jmenovaný 2 Mach 8, 30. 32; 10, 24. 32. 37! — „tváří v tvář“ = v pravidelných bitvách, které žádají zejména udatnosti. — Místo „Gazeru“ dlužno čísti podle řec. „Jazeru“. Kde bylo toto město, viz k Nm 21, 24. — Časově patří sem vpád syrského generála Timoteje do Judska, který vypravuje 2 Mach 10, 24—38; Timotej byl poražen a zabit v Gazaře; podle Kuglera sběhlo se to vše v březnu r. 164 před Kr. Podle něho dlužno sem (před v. 9 nn) zařaditi časově 2 Mach 12, 3—9 (Trestná výprava proti Joppe a Jamnii).

V. 9. Jak z dalšího vypravování vysvítá, „Galaad“ znamená tu severní Zajordání, rozkládající se na východ a na jihovýchod jezera Tiberiadského. Viz o něm k Jos 13, 28—32. — „Dathema“ bylo nejspíše tam, kde je dnes el-Hosn (Pevnost).

V. 11. Timotej, který velel také Amoňanům podle v. 6. výše.

V. 13. Tubin=Tób — jmenováno také Sdc 11, 3. asi tam, kde je dnes zřícenina Súsije. — Abel vyslovuje možnost, že to byla krajina, zvaná dnes es—Suveit, táhnoucí se na jihovýchod od el—Hosn.

V. 33. „Arbata“ je snad dnešní rovina, mezi Ptolemaidou a Tiberíadou, zvaná 'Arábet el—Battóf (Abel, jiní jinak). — Srv. níže v. 45.

V. 24 n. Jordan přešli brody u Jericha (Jos 2, 7; Sdc 3, 28; 12, 5) — „po samotě“ na západním okraji Syrsko-arabské stepi. — Nabatejšti (Gn 25, 13) přicházeli nejspíše od severu, kdežto Juda na sever táhl; jestliže přišli od severu, mohli podati Judovi zprávy, co se tam děje.

V. 26. Místo v „Barase“ dlužno čísti podle řec: „v Bosoře“; bylo to město, které později Řekové a Římané nazývali Bostra a které nyní sluje Bosra eski—Šám, v čedičovém území Hauranském. Viz k Jos 13, 32. — „Bosor“ jest snad dnešní Busr el—Harírí, na jižním pomezí čedičové krabatiny, zvané Ledžá. — Alima, Alama bylo snad tam, kde je dnes osada 'Alma, jihozápadně od Busru. — „Kasfor“ byl asi tam, kde je dnes el Muzérib, severozápadně Dér'atu. — Maked=Tell el Džamíd západně Muzeribu. Karnaim = dnešní = Šeich-Sa'ad, na sever od Muzéribu. (Tak Abel, jiní jinak). —

V. 28. Juda táhl po kraji pouště od jihu k severu, náhle pak zahnul hlouběji do pouště na východ k Bosoře (Bosra eski—Šám). — Srv. 26. — Bosra byla v moci pohanů, kteří byli Židy z města a okolí drželi v žaláři nebo v policejním dozoru; aby je mohl vysvoboditi, bylo Judovi města dobýti. Jinak měla se věc v Datemě, kterou naopak drželi Židé sami a kterou pohané oblehali!

V. 29. Z Bosry táhl Juda přímo na západ do Pevnosti (Datema, el-Hosn). rychlým pochodem. — Pevnosti dobývati chystal se právě Timotej (v. 34), známý již z v. 6.

V. 35. Juda, který byl táhl z Bosry k Datemě od východu na západ, „zahýbá“ nyní na sever, ježto tím směrem prchal poražený Timotej a na severu ležela města, kde byli Židé v tísni. „Masfa“ byla nejspíše tam, kde je dnes Bét Rás (severozápadně od el-Hosn) Abel. (Jiní se domnívají, že Masfa tu jmenovaná jest „Masfa v Galaadu“, známá z Sdc 11, ll. 29.)

V. 36. „Kasbon“ = Kasfor jmenovaný ve v. 26. Viz tamže a ve v. 27. ostatní města.

V. 37. Rafon=Tell eš-Šiháb jihozápadně od el-Muzéribu (Kasforu). — „za potokem“ = za Uádi el-Baddže. (Abel. Jiní myslí na údolí el-Ehreir a na er-Rafe, západně od Busr el-Harírí.)

V. 39. Možno, že zpráva vyzvědačů byla správná, že vojsko Timotejovo skutečně pomýšlelo na útok; Timotej sám však usoudil jinak; srv. níže v. 40. věděl, že odváží-li se Juda sám k útoku, bude to znamením, že jeho vojsko je svěží, a tomu že neodolá. Neodváží-li se Juda k útoku, bude to znamením, že nemůže, že vojsko jeho jest vysíleno a že tedy nezdrží náporu Timotejova. — Údolí el-Baddže vine se od východu k západu a poté zatáčí se k jihozápadu. Timotej byl na severním, Juda na jižním břehu. (Udolí Ehreir jde od severu k jihu a poté zatáčí se na jihozápad; podle toho byl by Timotej býval na východním, Juda na západním břehu. Knabenbauer.)

V. 42. „zapisovatele lidu“ (vojska) jako Dt 20, 5; Jos 1, 10. a jj. Byli to „polní četníci“. — Ježto byla v údolí voda, sběhlo se, co tu jest vypravováno, na jaře.

V. 43. „Karnaim“ : Šeich Sa'ad severně od Tell 'Aštara, kde bylo asi Atargateion, jmenované 2 Mach 12, 26., jež dlužno lišiti od Karnionu, t. j. od chrámu Karnaim-ského. (Abel.)

V. 46. Efron byl tam, kde je dnes et-Taijibe, na cestě z el-Hosnu k mostu (starému) přes Jordán, zvanému Džisr el-Mudžámi.

V. 49. Na to, aby se položili pravidelným táborem nebylo ani místa ani času. — Jen chvilku bylo popřáno odpočinouti.

K v. 51. srv. Dt 20, 10—15; Nm 20, 17; 21, 22. Dobyvše Efronu zanechali další cesty vedoucí k mostu výše jmenovanému a zabočili na jihozápad k Arba'ínu; až se dostali do kotliny Jordanské (Rór). Překročivše Jordan octli se v rovině Beisanské (ne Esdrelonské!). — {{{1}}}. Odtud zbývalo jim do Jerusalema ještě asi 100 km.

V. 53. „zůstalé v zadu“, unavené, nemocné, váhavé, kterým bylo za těžko opustiti nehybný majetek v Galaadu atd. Juda činil tak z pečlivě lásky ke svým soukmenovcům, aby ani jediný z nich nepadl do rukou nepřátelských. Ta snaha se mu také podařiía, jak dokazuje v. 54 (konec).

V. 55. O Josefu Zacharjášovu a o Azarjášovi srv. výše v. 18 n.

V. 58. Jamnia byla jmenována již výše 4, 15. — jde tu o město, které bylo asi 7 km vzdáleno od moře a nikoliv o stejnojmenný přístav!

V. 59 n. Gorgiáš jmenován byl již výše 3, 38; 4, 1. — „k pomezí Judskému“, kde počínaly judskě hory, jež poskytly prchajícím Židům úkrytu.

V. 62. Hasmoneovci vyznamenávali se pokorou, poslušností, horlivostí o čest a slávu Boží a proto jich použila Prozřetelnost k vysvobození národa vyvoleného. Josef a Azarjáš však nebyli ani tělesně ani duchovně příslušníci Hasmoneovců, ježto se prohřešili neposlušností, pýchou a ctižádostí.

V. 65. Starý ten Hebron rozkládal se na západ dnešního, na návrší zvaném dnes er-Rumejde (na němž stojí stará svatyně el-Arba'ín), od něhož nedaleko je pramen 'Ain Džedíde.

V. 66. Místo „Samaří“ dlužno čísti: „Marissou“ (podle Josefa Flavia): O tomto městě viz Jos 15, 44; 1 Par 2, 42; 2 Par 11, 8; 14, 9. Srv. 2 Mach 12, 35.

V. 67. patří nejspíše za v. 61. Buď byl Josef a Azarjáš z kněžského rodu, nebo se k nim někteří kněží připojili, případně radili jim, aby se pokusili o válečné štěstí.

V. 68. Azot — známé město filištínské.

Hl 6. — V. 1 n. O výpravě Antiochově do Persie viz výše 3, 29—31. 37. — Pokus vyloupiti chrám v Elymaidě stal se v lednu r. 164 (Kugler). Svědčí o něm také Polybius (31. 11), Appian (Syr 66) a Porfyrius (u sv. Jer k Dan 11, 44 n). — Elymais byla perská provincie, tedy krajina; slulo tak také město, jak vyplývá z Jos. Flavia (Starož XII 9, 1). To město slulo také Persepolis (2 Mach 9, 2); dlužno je však lišiti od stejnojmenného města (Persepolis), které bylo mnohem jižněji a jehož název Persepolis byl původnější (starší). Město Elymais bylo jen „tak řečené“ Persepolis. Kugler. (Jiní čtou „město v Elymaidě, v Persii“; podle toho nebylo by zde město, o které běží jmenováno, ale toliko udáno, že bylo v perské provincii, zvané Elymais; ta provincie se rozkládala severně Perského zálivu, severozápadně jiné provincie, zvané Persis, západně od provincie Parétacéné, jižně Medie; — „Persie“ znamenalo by tu celou bývalou Perskou říši, ne jen provincii Persis!) — V městě řečeném byl chrám Artemidy (Diany), jak svědčí Polybius a Appian. — O Alexandru Vel. srv.výše 1,1. — „zůstavil“ zasvětiv je řečenému chrámu (jeho božstvu).

V. 3 n. Místo „aby se vrátil do Babylona“ (Kugler) jiní překládají: „a vrátil se do Babylona“ přes Medii; srv. 2 Mach 9. 3 (Knabenbauer, který klade tuto událost do r. 166. před Kr.); v Babylonii prý přezimoval chystaje se na válku proti králi armenskému, kterou počal následujícího jara; po té válce vrátil prý se do Persie a tu se dověděl o porážkách sveho vojska v Palestině v. 5. —

V. 5 n. „v Perské zemi“ na cestě do Babylonie. — O porážce Lysiášově viz výše 3, 32—4, 61.

V. 7. srv. s 4, 43. 60 n.

V. 9. „tu“ v Persii, ve městě Gabai; tak podle Kuglera dlužno opraviti Polybiovo „Tabai“.

V. 11. „dobrotivý“ štědrý až nad míru, t. j. marnotratný.

V. 12. Také Polybius píše (31, 11), že Antioch zemřel „zachvácen byv zuřivostí, jak někteří tvrdí, ježto zlé božstvo ho poděsilo nevídanými zjevy za to, že znesvětil řečenou svatyni

V. 14. Tento Filip byl snad kdysi správcem Judska (2 Mach 5, 22; 6, 11; 8, 8); Antioch vzal jej později s sebou na výpravu do Persie a nyní ho ustanovuje vychovatelem Antiocha V. a správcem celé říše; tím byl Lysiáš sesazen se svých dvou úřadů, vychovatele korunniho prince a správce západní polovice říše (výše 3, 32 n); byl to trest za Lysiášovy porážky v Palestině.

V. 16. Zemřel mezi 27ým březnem a 4ým dubnem r. 164 před Kr. Viz. níže 2 Mach 9, 1—29.

2. Juda za panování Antiocha V. Eupatora

(6, 17-63)

Juda snažil se dobýti jerusalemské tvrze, v níž ležela syrská posádka (6, 17—20). Odpadlíci povolali vojsko Antiocha proti svým bratřÍm (6, 21—27). Královské vojsko přichází se slony k Betsuře (6, 28—30). Židé statečně se drží (6, 31—47). Konečně však Betsura kapituluje (6, 48—50). Za to však syrské vojsko nemohlo dobýti Jerusalema (6, 51—54). Lysiáš chtěje se uhájiti proti Filipovi vešel se Židy v mír (6, 55—61), který však porušil (6, 62), načež vrátil se do Antiochie (6, 63).

17Lysiáš zvěděv, že je král mrtev, ustanovil Antiocha, syna jeho, kterého byl z mládí vychovával, králem, a dal mu jméno Eupator.

18Posádka na hradě obtěžovala lid israelský kolem svatého místa, vyhledávajíc vždycky, jak jim uškoditi a byla pohanům oporou. 19Juda pojal úmysl zahubiti je, i svolal všecek lid, aby je oblehli. 20Shromáždivše se tedy, oblehli je roku stého padesátého; zřídili berany a (jiné) stroje.

21Někteří z obležených unikli a k těm připojilo se několik bezbožníků z Israele; 22odšedše ke králi řekli: „Dokavad nevykonáš soudu a nepomstíš bratří našich? 23My jsme si umínili sloužiti otci tvému, choditi v příkazech jeho a poslušni býti rozkazů jeho; 24naši soukmenovci pro tu věc na nás zanevřeli: kteříkoli z nás byli nalezeni, jsou pobiti a majetky naše jsou rozebrány. 25A netoliko na nás ruku vztáhli, ale i na všecky sousedy naše. 26A hle, oblehají dnes hrad jerusalemský chtějíce ho dobýti a pevnost Betsuru ohradili; 27a jestliže rychle nepředejdeš jich, větší věci nežli tyto činiti budou a nebudeš moci jich se zmocniti.“

28Král se rozhněval, když to uslyšel; svolal všecky své přátele, velitele vojska svého i ty, kteří byli v čele jízdy. 29Ano i z jiných říší a ostrovů mořských přitáhly k němu zástupy žoldnéřů. 30Byl pak počet vojska jeho: sto tisíc pěších, dvacet tisíc jezdců a dvaatřicet slonů, vycvičených k boji.

31Táhli skrze zemi Idumejskou, položili se u Betsury a bojovali (proti ní) dlouho; nadělali také válečných strojů; (Židé však) vypadše spálili je ohněm a bojovali zmužile. 32Juda pak odtrhnuv od hradu hnul vojskem k Betzachaře proti ležení královu. 33Za prvního úsvitu král kázal vojsku hnáti se směrem k Betzachaře; vojska se připravila k boji a polnice zazněly; 34slonům pak ukázali krev z hroznů a z moruší, aby je rozdráždili k boji; 35rozdělili ta zvířata po houfech; při každém slonu stálo tisíc mužů v pancířích ze spojených kroužků a s měděnými přilbami na hlavách; také pět set vybraných jezdců bylo ke každému tomu zvířeti přiřazeno. 36Ti byli (již) před tím tu, kdekoli bylo zvíře; kamkoli šlo, šli a neodcházeli od něho. 37Také pevné dřevěné věže byly na nich, na každém zvířeti kryjící je; a na nich byly přístroje; na každé bylo dvaatřicet silných mužů, kteří bojovali s hora a Ind zvíře řídil. 38Ostatek jezdců postavil tu a tam na dvě strany, aby znepokojovali vojska (nepřátelská) polnicemi a shluklé v příslušné houfy aby kryli. 39Jak slunce zasvítilo na zlaté a na měděné štíty, svítily se hory od nich a blýštěly se jako ohnivé pochodně. 40Díl vojska králova rozprostřel se po vysokých horách a jiní po místech nízkých; táhli důvěřivě a spořádaně. 41Všichni obyvatelé země chvěli se od hluku množství, od pochodu zástupů a od hřmotu zbroje; byloť to vojsko velmi veliké a silné.

42Když se Juda se svým vojskem přiblížil k bitvě, padlo z vojska králova šest set mužů. 43Tu Eleazar, syn Saurův, vida, že jedno z těch zvířat oděno jest pancíři královskými, že jest větší než ostatní zvířata, domníval se, že jest na něm král; 44i vydal se, aby vysvobodil lid svůj a dobyl sobě jména věčného. 45Rozběhl se tedy k němu směle doprostřed houfu zabíjeje na pravo i na levo, že padali od něho sem i tam. 46A vlezl slonovi pod nohy, lehl si pod něj a zabil ho; slon pak padl na něho na zemi, že tu zemřel. 47(Židé) vidouce sílu královskou a tlak vojska jeho, ustoupili před nimi.

48Vojska králova táhla tedy proti nim do Jerusalema; vojska králova položila se táborem proti Judsku a proti hoře Sion. 49S těmi, kteří byli v Betsuře, (král) vešel v mír; vytáhli z města, ježto neměli tam potravy jsouce zavření, neboť sobotu měla země. 50Vzal tedy král Betsuru a osadil ji posádkou, aby ji střehli.

51Svatyni oblehal mnoho dní; postavil tam berany, jakož i (jiné) stroje válečné, vrhače ohně, vrhače kamení, vrhače kopí, štíry k metání šípů a praky. 52Pořídili si však také Židé stroje válečné proti strojům jejich a bojovali mnoho dní. 53Ale nebylo spíže v městě, ježto byl sedmý rok a Židé z pohanstva vysvobození byli strávili zbytky zásob. 54Zbylo tedy na místech svatých málo mužů; byl se jich totiž zmocnil hlad, i rozprchli se, každý do svého domova.

55Lysiáš, když uslyšel, že Filip, kterého byl ustanovil král Antioch, když ještě živ byl, aby vychoval Antiocha, syna jeho ke království, 56vrátil se z Persie a z Medie s vojskem, jež bylo s králem vytáhlo, a že se snaží ujmouti správu říše, 57spěchal odtáhnouti i řekl králi a vůdcům vojska: „Hyneme každý den, potravy máme málo, místo, které obléháme je dobře hrazeno a dlužno nám postarati se o říši. 58Proto nyní podejme pravice těmto lidem a učiňme mír s nimi i se vším národem jejich; 59zaručme se jim, že jim bude dovoleno choditi v zákonech svých jako prve. Nebo pro jejich zákonná ustanovení, která jsme potupili, rozhněvali se a učinili toto všecko.“ 60Ta řeč zalíbila se králi i knížatům, i poslal k nim nabídnouti mír a oni jej přijali. 61Když jim byl král i knížata přisáhli, vyšli z pevnosti.

62Král však vystoupiv na horu Sion a spatřiv pevnost místa toho, zrušil rychle přísahu, kterou byl učinil a kázal zbořiti zeď vůkol.

63A spěšně odtrhnuv vrátil se do Antiochie; nalezl Filipa, an panuje nad městem; i bojoval proti, němu a vzal město.

V. 17. Snadno se dovtípiti, že Lysiáš, se svých úřadů od Antiocha sesazený, nešel ochotně. Aby se udržel, prohlásil syna Epifanova již v únoru r. 164 za „prince regenta“, jehož jménem vládl sám jakožto správce říše veškeré. (Kugler.) Tím byl Filip se svými nároky odbyt. — Když zemřel Epifan, bylo jeho synu, Antiochovi V. teprve 9 (Polybius, Diodor) nebo 12 let (Porfyrius). Také římský senát uznal Antiocha V. za krále nedbav nároků, jež na trůn uplatňoval Demetrius I., syn Seleukův, jemuž po právu trůn patřil. — „Eupator“ pocházející z dobrého otce. Podle Kuglera dokazují astronomické zprávy klínopisné, že Antioch V. byl spoluvladařem svého otce Epifana již od počátku r. 138 (=174/3 před Kr.) až do r. 143 (=169/8 př. Kr) a pravděpodobně opět r. 147 (=166/165 př. Kr.). — Správnější je tedy zpráva Porfyriova, že bylo Antiochovi 12 let, když nastoupil na trůn.

V. 18—63. srv. s 2 Mach 13, 1—26. — O „posádce na hradě“ srv. 1, 36.

V. 20. R. stý padesátý letopočtu Seleukovců jest r. 163/2 před Kr. — Týrání byli Židé od posádky několik již roků, od té doby, co tam byla osazena. Byl-li hrad („Akra“) na jihu hory chrámové, snadno si představiti, že syrští vojáci znepokojovali Židy, ubírajicí se s dary do chrámu.

V. 23. Židovští odpadlíci si umínili sloužiti otci nynějšího krále, t. j. Antiochovi IV., přijmouti mravy pohanské, zanechatí obyčejů náboženství židovského; za tu oddanost králi jsou však od Židů pronásledováni! Jaké to bezpráví! A král nechce se jich ujmouti! Tak dlouho otálí! — Srv. 2, 44.

V. 25. „sousedy“=pohanské národy, které Juda potíral.

V. 26. Betsur(u), město královo (v. 7). Podle řec. stěžují si, že také horu chrámovou ohradili (4, 60; 6, 62).

V. 29. „s ostrovů mořských“ jako s Cypru, Rhodu a Krety atd.

V. 30. Lysiáš shromáždil větší vojsko, ježto slabší bylo již prve od Judy poraženo (4, 28 n) a mohl míti za to, že ani Juda nelení, ale že sbírá vojska nová (5, 20. 23. 45). Hodlal asi Židy napadnouti na několika místech; k tomu však bylo třeba vojsko rozděliti; čím více mělo býti děleno, tím početnější musilo býti. Možno, že jest do počtu ve v. 30. udaného zahrnuto také vojsko, jež Lysiáš sbíral, aby mohl čeliti svému soku Filipovi, případně i proti soku Antiocha Eupatora — proti Demetriovi, snad i proti Římanům, kdyby chtěli vojensky Demetria podporovati (Knabenbauer).

V. 31. Jako již prve 4, 29. tak i tentokráte přitáhlo vojsko syrské od severu až do jihozápadní Palestiny (Edomska) a odtud se otočilo, aby směrem severovýchodním táhlo na pevnost Betsur, která chránila Jerusalem od jihu a byla spolu východištěm výprav zejména proti Edomcům. (4, 61). Jedna cesta, vedoucí z pomořské roviny Filišťanů na cestu, spojující Jerusalem s Hebronem, šla přes Odollam a Charas k Bétsuru (vzdálenému asi 28 km od Jerusalema na jih). Na pahorku zvaném dnes Betsur jsou rozvaliny z pevnosti středověké, nikoli starověké. Starověká pevnost, o které je tu řeč byla nejspíše asi o 5 minut dále na severozápad na pahorku, který dnes sluje Chirbet et—Tabeiqa (Abel). — Juda postřehl, že jeho soukmenovci nemohou pevnosti Betsur uhájiti proti tak velikému množství nepřátelského vojska, proto zastavil dobývání jerusalemského hradu a chvátal Betsuřanům na pomoc. Táhl na jih, zahnul na západ tak, že mu zůstal Betlem na levici a přes el—Chadr přitrhl na pahorek Bét-Zacharjá, vzdálený asi 18 km na jih od Jerusalema a 10 km na sever od Betsuru. Asi kilometr na jih od Bet—Zacharjá na místě, zvaném dnes Ballutat el—Jerza strhla se nejspíše bitva. (Abel.)

V. 33. „král“=Lysiáš jeho jménem.

V. 34. Sloní rádi prý pijí červené víno; ukáže-li se jim toliko a nedá, vzniká v nich šílená vášeň — „Po houfech“, t. j. každému šiku přikázali jednoho slona, který stál v něm jako pohyblivá věž.

V. 36 n. Aby si zvyklo mužstvo na slony a sloni na mužstvo a koně, bylo vše již dávno před výpravou do Palestiny secvičeno. Koně prý nemohou s počátku snésti zápachu sloního (Appian). — Ty věže byly na každém slonu zvláštními přístroji upevněny (řec). Věže „kryly“ vojáky, s nich bojující. — Všeobecně bývá uznáváno, že číslice 32 jest chybně dochována; podle zpráv jiných (Eliana, Livia) bývali totiž na slonu tři bojovníci a jeden vůdce; dlužno tedy místo 32 čistí nejspíše tři (nebo dva). Ind byl nejlepším vůdcem slonů, ježto od mládí byl zvyklý s nimi se zabývati.

V. 38. Jízdu postavil Lysiáš, jak bývalo v obyčeji, na obě křídla; úkolem jejím bylo děsiti nepřítele rychlostí, dupotem, troubenim, buditi v jeho řadách zmatek a dále chrániti střed svých, aby nemohli býti napadení z boků.

V. 39. Štíty měděné, t. j. měděnými plechy pobité; štíty „zlaté = zlatem zdobené (měli důstojníci).

V. 43. Místo „syn Saurův“ dlužno čistí Auaran jako výše 2, 5. Auaran mohlo by znamenati „Pícháče“ (Píchala), srv. arabské chauara = píchl. Je to přídomek Eleazara, Judova bratra! (Abel) — Ze zvláštní velikosti slona a z mimořádných ozdob jeho Eleazar vyvozoval (pohřichu mylně), že na něm sedí král. (Antioch V).

V. 45 n. „od něho“=od slona. — Místo „lehl si pod něj“ se zřetelem na některé rukopisy a na 2 Mach 14, 41 lépe překládatí: „nasadil pod ním meč“.

V. 47. „ustoupili“ rozumně podle zásad vojenských; Juda se uchýlil do známých hor a nikoliv do Jerusalema t. j. do opevněného chrámoviště, Sionu (v. 48), aby se tam dal zavříti do pevnosti. Vojsko královo pokud nebylo zaměstnáno dobýváním Betsuru, rozdělilo se na dva díly, jeden položil se na místě blíže neznámém proti „Judsku“, t. j. proti ustoupivšímu vojsku Judovu, druhý pak díl táhl na Jerusalem, aby dobyl hory chrámové.

V. 49. „sobotu měla země“ = byl rok sobotní, kdy měly podle zákona pole zůstati ležet úhorem (Ex 23, 10 n; Lv 25, 4—7). Obhájci Betsury se vzdali vymínivše si svobodný odchod.

V. 51. „syatyni“ = chrám opevněný v Jerusalemě. Srv, 4, 60.

V. 53 n. Židé z pohanstva, t. j. z Galilee a z Galaadu vysvobození, o kterých byla řeč 5, 23. 45, — Výše ve v. 34. bylo řečeno, že syrští vojáci ukázali slonům červenou šťávu z hroznů a moruší; moruše zraje v Palestině v květnu a v červnu, vinná réva v červenci a srpnu, mohly tedy události zde vypravované se sběhnouti v červenci nebo v srpnu r. 163. před Kr. kdyžtě bylo ještě dosti dlouho do konce sobotního roku (do měsíce tišrí r. 163). Juda zvěděl o přípravách králových a o pochodu jeho vojska na jaře nebo v létě r. 163 (150 letopočtü Seleukovců).

V. 55. srv. s 6, 14 n, Z nouze Lysiáš nabízí mír statečným obhájcům Sionu. Vždyť mu nyní počne tuhý zápas s Filipem o správu cele říše! (v. 57).

V. 59. „potupili“ zrušivše je (řec).

V. 63. srv. s 2 Mach 9, 29; 13, 4n.

3. Juda za Demetria I.

(7, 1—9, 22)

Juda nabyl vrchu nad odpadlým veleknězem Alcimem (7, 1—25). Bojuje vítězně proti Nikanorovi (7, 26—50). Juda vvjednává s Římany (8, 1—32). Statečně bojuje proti Bakchidovi umírá (9, 1—22).

Hlava 7. — 1Léta stého padesátého prvního vyšel Demetrius, syn Seleukův z města Říma, vtáhl s nemnohými muži do města pomoského a prohlásil se tam králem. 2Když vešel do královského domu svých otců, zajalo vojsko (jeho) Antiocha a Lysiáše, aby je přivedli k němu. 3Když mu to bylo oznámeno, řekl: „Neukazujte mi tváří jejich!“ 4Zabilo je tedy vojsko. A Demetrius zasedl na svůj královský trůn.

5I přišli muži nešlechetní a bezbožní z Israele v čele s Alcimem, který chtěl býti (nejvyšším) knězem, 6a obžalovali (svůj) národ u krále řkouce: „Pobil Juda a bratří jeho všecky tvé přátele, nás pak vyhnal z naši vlasti. 7Proto nyní pošli muže, jemuž důvěřuješ, ať jde, přesvědčí se o veškeré zhoubě, kterou učinil nám a královým krajinám, a nechať ztresce všecky přátele jeho a pomocníky jejich!“

8Tedy král vybral z přátel svých Bakchida, který panoval za Řekou, velikého v řiši, věrného králi, a poslal ho, 9aby ohledal zhoubu, kterou udělal Juda — ale i bezbožného Alcima, (jejž) ustanovil veleknězem — a přikázal mu vykonati pomstu nad syny Israelovými. 10I vstali, přitáhli s vojskem velikým do země Judské a poslali po poslech Judovi a bratřím jeho vzkaz na oko pokojný. 11Ale oni nedbali na řeči jejich, neboť viděli, že přitáhli s vojskem velikým.

12I sešlo se k Alcimovi a k Bakchidovi mnoho zákonníků, aby vyšetřovali, co by se srovnávalo s právem; 13Assidejští byli první mezi syny Israelovými, kteří hledali u nich pokoje. 14Neboť pravili: „Kněz z potomstva Áronova přišel, (ten) nás neoklame!“ 15I mluvil s nimi slovy pokojnými a přisáhl jim řka: „Neučiníme vám nic zlého, ani přátelům vašim.“ 16Když mu uvěřili, jal z nich šedesáte mužů a usmrtil je v jeden den podle slova, které psáno jest:

17Těla svatých tvých a krev jejich vylili vůkol Jerusalema,
a nebyl, kdo by je pochoval.

18Tu připadl strach a hrůza na všechen lid, protože (si) řekli: „Není při nich pravdy ani spravedlnosti, neboť porušili smlouvu a přísahu, kterou byli. učinili.“

19Bakchides pak hnul se s vojskem svým od Jerusalema a položil se u Bethzechy; poslav dal zjímati mnohé z těch, kteří byli od něho utekli; také některé z národa zabil a do studnice veliké vmetal. 20Poté Bakchides poručil zemi Alcimovi, nechav u něho vojsko, aby ho podporovalo, (sám) pak odešel ke králi.

21Alcim velmi se přičiňoval, aby upevnil své velekněžství. 22I sešli se k němu všichni, kteří působili zmatek ve svém národě, opanovali zemi Judskou a učinili velikou pohromu v Israeli.

23Juda vida všecko zlo, jež činil Alcim a jeho přivrženci synům Israelovým, — mnohem více nežli pohané — 24prošel všecky končiny judské vůkol a vykonal pomstu nad muži odpadlými, že již nemohli činiti vpádů do země. 25Alcim vida, že se zmohl juda se svými přívrženci a znamenaje, že nemůže odolati jim, šel opět ke králi a obžaloval je z mnohých zločinů.

26Tu poslal král Nikanora, jednoho z nejznamenitějších svých vojevůdců, který byl nepřítelem lidu israelského, a přikázal mu vyhladiti ten lid. 27Přitáhl tedy Nikanor do Jerusalema s vojskem velikým a vzkázal Judovi a bratřim jeho tato slova na oko pokojná: 28„Nechť není války mezi mnou a vámi; přijdu s muži nemnohými, abych viděl tváře vaše s pokojem.“ 29Když tedy přišel k Judovi, pozdravili se vespolek pokojně ; ale nepřátelé byli, připraveni chytiti Judu. 30Juda zvěděv tu věc, že (totiž) lstivě přišel k němu, strachoval se ho a nechtěl již viděti tváře jeho. 31Nikanor srozuměv, že vyjeven byl záměr jeho, vytáhl proti Judovi k bitvě vedle Kafarsalama. 32I padlo z Nikanorova vojska na pět tisíc mužů; (ostatní) utekli do města Davidova.

33Po těchto událostech vystoupil Nikanor na horu Sion; i vyšli (někteří) z kněží (a ze starších) lidu, aby ho přivítali v pokoji a ukázali mu zápalné oběti, které obětovány bývaly za krále. 34Ale on s posměchem pohrdl jimi a poskvrnil (je); mluvil pyšně 35a zapřisáhl se zlostně řka: „Nebude-li vydán Juda i vojsko jeho v ruce mé hned, jak se navrátím v pokoji, vypálím tento dům!“ A vyšel s velikým hněvem. 36Tu kněží vešli, postavili se před oltářem a chrámem, plakali a řekli: 37„Ty, Pane, vyvolil jsi dům tento, aby jmenován byl podle jména tvého, a aby domem modlitby a prosby lidu tvého byl. 38Vykonej trest nad tímto člověkem a nad vojskem jeho, ať padnou mečem! Pomni na rouhání jejich a nedej jim obstáti!“

39I vytáhl Nikanor z Jerusalema a položil se s vojskem svým u Bet-horonu; tu se k němu připojilo vojsko syrské. 40Juda pak položil se u Adarsy se třemi tisíci mužů. Juda modlil se takto: 41„Pane, když ti, kteří poslání byli od krále Senachériba, rouhali se tobě, vyšel anděl a pobil z nich sto osmdesát pět tisíc: 42tak potři vojsko toto před námi dnes, ať poznají ostatní, že zle mluvil proti tvému svatému místu; suď ho podle zloby jeho.“ 43Když pak vojska svedla bitvu třináctého dne měsíce adaru, poraženo bylo vojsko Nikanorovo; on padl první v bitvě. 44Když uzřelo vojsko jeho, že Nikanor padl, odhodili zbraně a utekli; 45i honili je cestu jednoho dne od Adazeru, až jak se jde do Gazary a troubili za nimi na polnice dávajíce návěští. 46I vyšli ze všech městeček judských vůkol a napadli je z boků, že se vraceli zase k oněm; všichni padli mečem a nezůstal z nich ani jeden.

47I obrali je o kořist, o lup, hlavu Nikanorovu sťali, jakož i pravou jeho ruku, kterou byl pyšně vztáhl; přinesli a pověsili (ji) proti Jerusalemu. 48Lid se velmi veselil; slavili ten den s veselím velikým. 49A ustanovil (Juda), aby slavili každý rok ten den třináctého dne měsíce adaru.

50Měla pak pokoj země judská nedlouho.

Hlava 8. — 1Juda uslyšel o slávě Římanů, že jsou mocni a silní, že povolují všem, co kdo od nich žádá, že se všemi, kteříkoli přistoupili k nim, vešli v přátelskou smlouvu, že jsou tedy mocní a silni. 2Slyšeli také o jejich válkách a o hrdinských činech, které byli učinili v bojích s Galaty, že se jich zmocnili a učinili si je poplatnými; 3(uslyšeli) dále jak veliké věci učinili ve Španělsku, že se zmocnili dolů na stříbro a na zlato, které tam jsou, že opanovali všecka místa svou moudrostí a vytrvalostí; 4— a ta místa že byla velmi daleko od nich — a že krále, kteří byli přitáhli na ně od končin země, potřeli, že je porazili ranou velikou, ostatní pak že jim dávají poplatek každý rok; 5dále Filipa a Persea krále cetejského i jiné, kteří se zbroje proti nim byli chopili, že potřeli bojem a zmocnili se jich; 6dále Antiocha Velikého, krále Asie, který byl proti nim válku zdvihl, maje stodvacet slonů, jezdce, vozy a vojsko velmi veliké, že porazili a potřeli, 7že ho jali živého a uložili mu, aby dával on i ti, kteří kralovati budou po něm, velikou daň, aby dal rukojmě a aby jim postoupil uložené krajiny, 8Indii, Medii, Lydii; z nejlepších krajin jejich vzavše jim, že je dali králi Eumenovi; 9dále že ti, kteří byli v Helladě, chtěli táhnouti a zhubiti je; ale když tito zvěděli o té věci, 10že poslali na ně jednoho vůdce, že bojovali proti nim, že mnozí z nich padli, ženy jejich a děti že odvedli do zajetí, že zloupivše je ovládli zemi jejich, že pobořili zdi jejich a že je porobili až do tohoto dne; 11i jiná království a ostrovy, které se jim byly někdy postavily na odpor, prý vyhladili a sobě porobili. 12Ale přátelům svým a těm, kteří se byli jim svěřili, zachovali prý přátelství; že prý se zmocnili království blizkých i dalekých, neboť kteříkoli slyšeli jméno jejich, báli se jich; 13kterým chtějí pomáhati, aby kralovali, ti že kralují, kdežto ty, které chtějí, s království svrhují; zkrátka že prý se velmi zmohli. 14A mezi nimi všemi žádný prý nenosí koruny aniž se obléká v šarlat, aby zveleben byl v něm. 15A že prý si sestavili poradní sbor, že se radí každý den tři sta dvacet mužů, ustavičně se radíce o obci, aby co jest slušněho činili; 16a že svěřují jednomu člověku vládu svou na každý rok, aby panoval nad veškerou zemí jejich, že všichni poslouchají jednoho a že není závisti ani řevnivosti mezi nimi.

17I vyvolil Juda Eupolema, syna Jana, syna Jakobova a Jasona, syna Eleazarova, a poslal je do Říma, aby s nimi vešli v přátelství a společenství, 18a aby sňali s nich jho Reků, neboť viděli, že království (ono) si porobuje Israele. 19Vydali se tedy do Říma, na cestu velmi dalekou a všedše do rady řekli: „Juda Machabejský, bratři jeho a národ židovský poslali nás k vám, abychom vešli s vámi ve spolek a v přátelství, abyste zapsali nás za spojence a přátele své.“ 21Ta řeč se jim zalíbila.

22A takto zněl zápis, který dali napsati na měděné desky a který poslali do Jerusalema, aby tam byl u nich na památku pokoje a spojenectví:

23„Dobře budiž Římanům a národu židovskému na moři i na zemi na věky! Meč a nepřítel daleko budiž od nich! 24Nastane-li válka prve Římanům nebo některému společníku jejich v oboru všeho panství jejich: 25poskytne pomoc národ židovský s veškerou ochotou, jak bude kázati doba; 26a těm, kdo bojovati budou, (Římané) nebudou dávati ani opatřovati potravy, zbroje, peněz, lodí, leda by jinak za dobré uznali Římané; a dbáti budou nařízení jejich nic od nich neberouce. 27Podobně také kdyby národu židovskému nastala prve válka, pomáhati budou Římané z té duše, jak jim doba dopustí; 28avšak těm, kdož budou pomáhati, nebude dodáváno potravy, zbroje, peněz, lodí, leda by jinak za dobré uznali Římané; a dbáti budou (těchto) povinností svých beze lsti. 29V ten rozum učinili smlouvu Římané s národem židovským. 30Kdyby pak po těchto slovech ti i oni chtěli něco k tomu přídati nebo ubrati, ať to učiní podle svého předsevzetí; a cokoli by přidali neb ubrali, pevné bude. 31Také v příčině škod, kterých nadělal jim Demetrius král, psali jsme mu toto: „Proč jsi zatížil tolik jho své na přátelích a spojencích našich Židech? 32Proto, budou-li si zase stěžovati u nás na tebe, zastaneme se jejich spravedlivé věci a bojovati budeme proti tobě na moři i na zemi.“

Hlava 9. — 1Zatím když uslyšel Demetrius, že padl Nikanor a vojsko jeho v bitvě, poslal podruhé Bakchida a Alcima do Judska a pravé křídlo (svého vojska) s nimi. 2I táhli cestou vedoucí do Galgaly, položili se u Masalotu, které jest v Arbellích, dobyli tohoto místa a pobili mnoho lidí. 3Měsíce prvního léta stého padesátého druhého položili se s vojskem u Jerusalema. 4Odtud vstavše táhli do Beree, dvacet tisíc mužů (pěších) a dva tisíce jízdných.

5Juda byl se položil s vojskem v Laise; tři tisíce vybraných mužů bylo s ním; 6ale vidouce sílu toho vojska, že jest jich mnoho, báli se velice, i vykradli se mnozí z ležení, že z nich nezůstalo než osm set mužů. 7Juda tedy vida, že se rozběhlo vojsko jeho a že bitvě nelze se vyhnouti, byl zkormouceného srdce, neb neměl času, aby je shromáždil; byl velmi znepokojen. 8I řekl těm, kteří byli zůstali: „Vstaňme a pojďme na své nepřátele, budeme-li moci bojovati proti nim!“ 9Odvracovali ho však řkouce: „Nebudeme moci, ale zachovejme životy své nyní; poté vrátíme se s bratry svými a tehdy bojovati budeme proti nim; jeť nás málo.“ 10Tu řekl Juda: „Odstup (to ode mne), bych učinil tu věc, abychom utekli před nimi; přišel-li čas náš, zemřeme zmužile pro bratry své a neuvoďme skvrny na svou slávu!“

11Postavili se tedy proti vojsku, když se hnulo z tábora. Jízda byla rozdělena na dvě strany; prakovníci, střelci, přední bojovníci, všichni silní muži táhli před vojskem. 12Bakchides byl na pravém křídle. Bitevní šik blížil se se dvou stran; a troubili na polnice. 13Tu troubili také lidé Judovi. Země se třásla od hluku vojsk. Bitva byla vedena od rána až do večera. 14Když Juda viděl, že silnější jest díl vojska Bakchidova na pravém křídle, sestoupili se kolem něho všichni lidé udatného srdce, 15i porazili pravé křídlo a honil je až k hoře Azotské. 16Ti, kteří byli na levém křídle, vidouce, že poraženo jest křídlo pravé, pustili se v patách za Judou a za těmi, kteří s ním byli; 17bitva se rozmohla, i padlo mnoho z těchto i z oněch. 18Také Juda padl; ostatní utekli.

19Jonatas pak a Šimon vzali ludu, bratra svého, a pochovali ho v hrobě otců svých v městě Modin. 20Všecek lid israelský oplakával ho pláčem velikým; kvílili mnoho dní 21říkajíce: „Jaktě padl junák, zastance lidu israelského!“

22Ostatní zprávy o bojích Judových, o udatných skutcích, které činil, jakož i o velikosti jeho nejsou zapsány; byloť jich velmi mnoho.

Hl. 7. — V. 1—50. srv. 2 Mach 14, 1—15, 36. — Podle výpočtů Kuglerových přistál Demetrius I. (Soter) v Tripoli {{Prostrkaně|krátce před 30. září r. 162 (= 151 Seleuk.) a nastoupil na trůn brzy po tom; Alcim nemohl přijíti na jeho dvůr dříve nežli v říjnu r. 162. — Jak bylo již výše poznamenáno, Demetrius, syn Seleuka IV. (bratra Epifanova) byl poslán do Říma, aby tam byl rukojmím místo Antiocha právě toho roku, kdy otec jeho Seleukus IV. od Heliodora byl zavražděn (r. 175). Poměry přály Antiochovi tak, že se zmocnil za souhlasu římského senátu trůnu syrského, ačkoliv podle práva a spravedlnosti patřil Demetriovi. Když Epifanes umřel, Demetrius dvakrát uplatňoval u senátu svá nástupnická práva, ale marně; proto na radu Polybiovu z Říma prchl a v průvodu osmi svých přívrženců přistál v Tripoli (v Syrii); bylo mu tehdy 23 let. (Polybius, Appian, Livius, Jos. Flavius). Odtud se dostal do hlavního města Antiochie. Obyvatelstvo jej s nadšením přijalo a vojsko Antiocha V. (Lysiášovo) k němu přešlo. Po dvou letech zásluhou Tiberia Grakcha byl uznán také od Římanů.

V. 3 n. Demetrius nechtěl vzíti odpovědnost za vraždu sveho bratrovce (syna otcova bratra), ale vojáci pochopili snadno a velmi dobře, čím se novému pánu svému nejlépe zavděčí.

V. 5. srv. s 6, 21. — Alcim (Alkimos) jest pořečtělé jméno z hebrejského „Eljákím“. Alcim byl již prve veleknězem, ale pro svou náklonnost k řecké vzdělanosti úřadu svého pozbyl (2 Mach 14, 3—7).

V. 8 n. „panoval za Řekou“ jménem královým, t. j. byl správcem části říše za Eufratem (Mesopotamie). Byl asi již věrným rádcem a úředníkem (= „přítelem“) Seleuka IV., otce Demetríova.

V. 12. Chtěli sjednati podmínky, které by se srovnávaly s „právem“, t. j. s životem podle mojžíšského náboženství. Srv. 6, 59. — O vřelcích, zvaných „Assidejští“ ,srv. výše 2, 42.

V. 17. Viz Ž 78, 2 n.

V. 19. „Betzecha“ není přesně dochováno, proto nesnadno stanoviti polohu. Heidet je ztotožňuje s dnešním Bét Izzá, jež leží 3 km západně el-Džíbu. (jiní jinak). — „do studnice“ — cisterny. Nejlépe jest s Abelem viděti Bezeth (řec.) v dnešní zřícenině Bét—Zéta (Beit—Zeita) 5 km severně od Bét-Sur — u nedaleké jiné zříceniny, zvané Chirbet Kúfín.

V. 26. Nikanor osvědčil sve nepřátelství vůči Židům již dříve. Viz 3, 38; 4, 14. — Podle Josefa Flavia Nikanor utekl prý s Demetriem z Říma.

V. 29 n. Jos. Flavíus (XII 10, 4) vypravuje, že Nikanor pozdraviv Judu a zapřed s ním hovor, dal svým průvodcům umluvené znamení, aby Judu jali; ten však věc zpozorovav uskočil a utekl ke svým. — Juda nechtěl s ním již podruhé vyjednávati a Nikanor vida, že lstí se ho nezmocni, sáhl k násilí.

V. 31 n. Kafarsalama bývá ztotožňováno s místem zvaným Kafar Salam mezi Nablusem a Kajsarií. (jiní jinak). — „do města Davidova“, kde drželi pevnost („Akru“). — Abel (Revue biblique 1924) důvodnéji se domnívá, že bitva se strhla mezi Adasou (viz níže) a Kafarsalamou a toto místo hledá 20 minut na východ od onoho ve zřícenině, jež sluje dnes Chirbet Erhá; jméno „Salama“ zachovalo se v nedalekém klášteře byzantském, který byl jmenován Deir Sellám. Místo jest 8—9 km severně Jerusalema, bylo tedy snadno poraženým prchnouti do veleměsta. Údolí mezi Adasou a Kafarsalamou sluje dnes Uádi ed-Damm. Srv. 2 Mach 14, 16.

V. 33. O zvyku obětovati za krále srv. Jer 29, 7; Bar 1, 11; Esdr 6, 10; později bývala obět podávána také za římskéno císaře (Jos. Flav. O válce ž. II. 17, 2).

V. 34 n. „poskvrnil je“ snad tím, že je poplval svou pohanskou slinou. — „v pokoji“ po vítězství, jehož nad Judou dobudu. — Žádá, aby zradou mu byl vydán Juda hned na místě.

V. 36. srv. s Joel 2, 17. — K v. 37. srv. 3 Král 8, 29 n; 9. 3; 8, 43; Is 4, 1. a jj.

V. 39 n. O Bethoronu viz 3, 16. Tam se k Nikanorovi přidružily čerstvě posily, které přišly od severu. Možno, že jim vyšel Nikanor vstříc, aby nebyly od Judy přepadeny a poraženy. — Adarsa (Adasa) byla 11 km na východ od Bethoronu, tedy tam, kde jest dnes Chirbet Adase. Juda překvapil nejspíše Nikanorovo vojsko na cestě z el—Džíbu do Adasy (Abel).

V. 41 n. srv. s 4 Král 19, 35; Is 37, 36.

V. 43 n. Třináctý den adaru byl čtvrtek 8. března r. 161 před Kr. (Kugler).

V. 45 n. {{{1}}} (v. 40). — {{{1}}} jako 4, 15. Od Chirbet Adasa jest k Tell—Džezeru asi 35 km. — Polnicemi budili v prchajících hrůzu a spolu dávali jimi obyvatelstvu krajiny, kudy nepřítel utíkal znamení, aby prchající napadali z boků. Ti tedy obraceli se vpřed a naráželi na své druhy, kteří pádilí za nimi; tím vznikl hrozný zmatek, který vnesl do řad utíkajich děsnou zkázu. — K lidovému rčení, které vyslovuje dokonalou porážku nepřítelovu srv. Ex 8, 31 (27); 10, 19. Jos 8, 22; 10, 28 n; ll, 8. 22. a jj.

V. 47. „proti Jerusalemu“ = proti jerusalemskému chrámu. Srv. 2 Mach 15, 33.

V. 49. Den na to, 14adaru byl den Mardocheův (2 Mach 15, 37.)

V. 50. Srv. Sdc 3, 11; 5, 31; 8, 28.

Hl 8. — V. 1. Co bylo „{{Prostrkaně|slavného“ o Římanech vypravováno, podáno níže; je to pověst, za jejíž pravdivost svatopisec do nejmenších podrobností neručí; podává toliko, co o Římanech v ústech lidu kolovalo. Ta pověst byla dostatečným důvodem, aby čin judův (hledati pomoci u Římanů) byl ospravedlněn.

V. 2. „Slyšeli“ Juda a bratří jeho. — „Galaty“, t. j. Gally či Kelty italskými; ty boje popisuje Polybius (2, 18—34). (Gallům usedlým v Malé Asii, t. j. v Galacii Římané poplatku neuložili.)

V. 3 n. O Hispanii bojovali Římané s přestávkami asi 200 roků, od prvnich Scipionů až po Césara Augusta. Za dob machabejských neměli ještě Římané celé Hispanie v moci. — „krále“ = vladaře menších území, případně i vojevůdce.

V. 5. Filip III., syn Demetria II., král macedonský válčil s Římany více roků, až konečně r. 197. před Kr. byl od nich doražen (Livius, Florus, Polybius). Perseus, jeho syn a nástupce poražen byl r. 167. před Kr. od Emilia Paula u Pydny. — O Ceťanech srv. výše 1, 1.

V. 6—8. mluví o Antiochovi Velikém (králi syrském 223—187). — „Asie“ = Syrie a většího dílu Malé Asie. Po bitvě u Magnesie r. 189, kterou Antioch III. prohrál, byl přinucen vzdáti se území před Taurem ve prospěch Římanů, kteří postoupili Mysii, Lydii a Frygii Eumenovi II., králi pergamskému, Licii pak a Karii až po řeku Méander Rhoďanům. — Když táhl Antioch III. r. 192 do války s Římany, mohl míti 120 slonů, kterých však mnoho pozbyl, takže v bitvě u Magnesie mohl jich postaviti do šiku toliko 54 (Livius 37, 39). — Appian píše, že měl Antioch 70.000 mužů; u Magnesie ztratil prý 50.000 (Livius, Appian a jj.). — „že ho jali živého“ byla pouhá zveličená pověst. — Antiochovi bylo prý uloženo, aby zaplatil 15.000 hriven eubéjských, a to 500 hned, 2 500 až národ římský smír potvrdí a poté po dvanáct roků po 1.000 (Polybius, Appian, Livius, Diodor). — Rukojmí měl dáti 20 — „Indii a Medii“ Antioch sám nikdy neměl, nemohl tedy těchto krajin Římanům postoupití; zde pověst zřejmě přeháněla. — „jim“ Syrům — „jemu“ — Antiochovi III.

V. 9 n. se zmiňuje o válkách Římanů s Řeky. - Juda mohl něco slyšet o Étolech, kteří skutečně se usnesli, že povolají na pomoc Antiocha, aby Řecko vysvobodil. Když pak Kvincius Flaminius, legát římský, volal étolského prétora Damokrita k odpovědností, odsekl prý Damokrit, že Římaně dostanou brzy' odpověď, až se položí Řekové táborem na březích Tibery (Livius). — Ve které válce řádili Římané proti Řekům tak, jak tu pověst (přehnaná) vypravuje, nebo na čem se ta pověst zakládá, nelze říci. O válce Římanů proti spolku achajskému z r. 147 a 146 př. Kr. nemůže zde přesně vzato býti řeči, ježto tehdy Juda již 15 roků byl mrtev. Možno však v. 10. pokládati za vložku spisovatelovu, kterou dodává nový doklad moci římské ne z doby Judovy, ale z doby své („až do tohoto dne“) aniž chce říci, že Juda o tom slyšel! Pověst, která se dostala až k uším Judovým, podává dále v. 11.

V. 14. klade republikánské zřízení římské proti monarchismu asijskému.

V. 15. Pověst, že se radí senát každý den byla právě tak nepřesná jako pověst, že bylo senátorů 320. Senát nezasedal každého dne (Varro) a senatorů bylo za posledních králů a později až do časů Sempronia Grakcha jen 300.

V. 16. Pověst, že Římané svěřují vládu „jednomu člověkovi“ mohla vzniknouti z obyčeje, že smlouvy s cizími národy potvrzovány byly usnesením senátu, jež podpisoval jeho předseda.

V. 17 n. Eupolemos a otec jeho Jan jmenováni jsou také 2 Mach 4, 11. — Místo „Jakoba“ řecké znění má „Akkós“, jméno kněžského rodu, uvedené v 1 Par 24, 10. — {{{1}}}. — „s nimi“ se Židy. — „království“ Řeků, t. j. Syrů. — „viděli“ Římané nemohli neviděti po zprávách židovského poselství…

V. 21. Římanům bylo jen vítáno míchati se do věcí asijských, podporovati protiváhu Syrské říši pomocí jejích sousedů.

v. 24—26. Bude-li třeba (kdy to usoudí Římané), budou Židé povinni na své útraty vojensky Římany nebo spojence jejich podporovati. — Také Římané a jejich spojenci budou povinni vojensky Židy podporovati, bude-li toho čas žádati; úsudek o tom, zdali okolnosti časové takovou pomoc vyžadují čili nic, zůstavují se Římané (v. 27 n).

V. 28. „dbáti povinností“ budou Římané. — Zdá se, že znění smlouvy jest v. 28. ukončeno. — Prvopis (originál) její byl vystaven na Kapitolu, opis nebo snad lépe řečeno překlad její do řečtiny na pergameně byl poslán do Jerusalema. Co podává v. 30—32. byl buď písemný dodatek ke smlouvě (napsané na kovových deskách) nebo bylo vzkázáno do Jerusalema toliko ústně po židovském poselství (Gutberlet). Také Polybius (3, 61, l) vypravuje, že ještě za jeho dob byly na Kapitolu chovány smlouvy s Puny napsané na kovových tabulkách. (Srv. „zemské desky“.)

V. 30. „podle svého předsevzetí“ t. j. podle obapolné dohody!

V. 31. Prve nežli Demetrius tu pohrůžku — (diplomaticky zákrok, demarš) dostal, byl již do Judska poslal svého generála Bakchida.

Hl 9. — V. 1. Nikanor padl dne 8. března (ve čtvrtek) r. 161. Brzy po této porážce, ne-li již dříve, bylo vypraveno poselství do Říma. — „Zatím“ vztahuje se tedy na čas, kdy poselství se bralo do Říma a tam vyjednávalo. Tehdy mělo Judsko krátký pokoj (výše 7, 50), který porušil Bakchides. Účinků diplomatického zákroku (8, 31) a návratu poselství židovského z Říma Juda se již nedočkal. — „Po prvé“ poslán byl Bakchides s Alcimem podle 7, 8 n. — „pravé křídlo“ jest nejspíše vojsko, které bylo usazeno v jižní (=„pravé“) části Syrie, blízké Palestině. (Podle jiných bylo to jádro syrského vojska.)

V. 2. Místo „Galgaly“ bývá se zřetelem na Jos. Flavia opravováno: „Galilee“ — tak i Abel. — „Arbély“ = dnešní Chirbet Irbid nad údolím uádi el-Hamám u jezera Tiberiadského na výšině Medždel-ské. Na příkrých svazích řečeného údolí jest množství pověstných opevněných jeskyní v několika poschodích nad sebou, spojených schody; ty schody slují hebrejsky „mesillóth“, z čehož utvořeno „Ma(i)saloth. Přítáhl tedy Bakchides a položil se táborem u jeskyní irbidských. — V těch jeskyních hledalo mnoho uprchlíků židovských útočiště před Bakchidem, proto bylo třeba jich dobýti, což se také stalo.

V. 3. První měsíc, t j. nisan r. 152 letopočtu seleukovského byla doba od 24. března do 22. dubna roku 161. před Kr. Zpráva o smrti Nikanorově mohla se dostati ke králi asi za 10 dní, tedy 18. března. Vojsko, ležící blízko hranic palestinských dostalo podle všeho rozkaz táhnouti na Jerusalem a rozkaz ten byl v horečnem chvatu také vykonán. Bakchides usadiv Alcima v Jerusalemě vydal se za Judou na sever od Jerusalema (v. 5. níže).

V. 4 n. Berea (Bereth) byla nejspíše tam, kde jest dnešní známé místo el-Bíre 16 km severně Jerusalema při cestě vedoucí do Naplusu (Sichemu) proti vesnici Ramalla. — „Laisa“ jest nejspíše zkomolenina z hebr. Elásá a bylo tam, kde je dnes Chirbet el-'Ašši, asi 10 minut jihozápadně od el-Bíre; obě výšiny dělí počátek údolí zvaného uádi Džilján. S tohoto místa mohl Juda a vojsko jeho pozorovati, kterak se Bakchidovo vojsko na severovýchodě šikuje do boje; mnozí z nich, vidouce velikou přesilu syrskou, vytratili se, na západ. Bitva se strhla na rovině (mezi dnešními vesnicemi el-Bíre a Ramalla) která se hodí k rozvinutí větších sil. (Abel.)

V. 10. „čas náš“=čas naší smrti, od Nejvyššího ustanovený.

V. 11 n. „Jízda, rozdělená na dvě strany“ kryla boky pěchoty. — „pravé křídlo“ bylo na severu.

V. 15 n. „Azot“ jest zřejmý omyl opisovačův. O Azotu, městě filištínském na přímořské rovině ležícím, kde hor vůbec není, nemůže být ani řeči. Tam nemohlo pravé křídlo Bakchidovo prchati; utíkati mohlo k severu k hoře zvané dnes Džebel el-Asúr, vroubící rovinu, táhnoucí se od el-Bíre na Sever zdéli 10 km. — (Abel.) — Juda ve vítězném rozjaření — jak již často se stalo — pustil se pronásleduje nepřítele příliš daleko; levému křídlu Bakchidovu stačilo jen obrátit se, aby se dostalo Judovi do týla! Tím byl osud jeho zpečetěn.

V. 19 n. O Modinu viz výše 2, 70.

V. 21. srv. s l Sam 1, 19.

V. 22. nepopírá, naopak předpokládá, že byly činy Judovy zapsány v knihách (nehledě k památce v živé paměti), ale tvrdí, že jich bylo tolik, že nebylo možno žádnému spisovateli vypsati je všecky. — Srv. níže 16, 23.

ČÁST TŘETÍ: Činy Jonatanovy

(9, 23—12, 52)

1. Jonatan za vlády Demetria I. (Sotera)

(9, 23—10, 50)

Když Bakchides Židy utiskoval (9, 23—27), zvolen byl za vůdce utlačovaných Jonatan (9, 28—31); zvolený hledá bezpečí v samotách Tekuy (9, 32—34). Jonatan trestá Jambrovce, kteří mu zabili bratra Jana (9, 35—42). Zabíjí 1000 mužů Bakchidových (9, 43—49a). Bakchides opevňuje se v Judsku (9, 49b—53); po smrti Alcimově (9, 54—56) vrací se ke králi, (9, 57). Odpadlí Israelité zase Bakchida volají (9, 58—60); Jonatan s bratrem Simonem u Betbessenu ho tuze sevřeli (9, 61—68); Jonatan trestá zrádné soukmenovce (9, 69). Mír s Bakchidem (9, 70—73). Když povstal vzdorokrál Alexander I. (Balas), Demetrius snaží se udržeti Jonatana všelijakými výsadami, kterých Jonatan také užívá (10, 1-14), Alexander, aby si Jonatana získal, ustanovuje ho veleknězem a královým přítelem (10, 15—20). Také Demetrius Jonatanovi slibuje nové výhody (10, 21—45). Jonatan však zůstává věren Alexandrovi, kterému se poštěstí Demetria zabíti (10, 46—50).

23Po smrti Judově

vynořili se nešlechetníci po všech končinách israelských;
pozdvihli se všichni, kteří činili nepravost.

24Za těch dnů nastal veliký hlad; všecka krajina jejich poddala se Bakchidovi s nimi. 25Bakchides vybrav muže bezbožné ustanovil je pány nad krajinou; 26ti slídili dychtivě po přátelích Judových, přiváděli je k Bakchidovi a ten mstil se nad nimi posmívaje se jim. 27Bylo soužení veliké v Israeli, jakého nebylo od té doby, co se neukázal prorok v Israeli.

28Tu sešli se všichni přátelé Judovi a řekli Jonatovi: 29„Od smrti bratra tvého Judy není muže podobného jemu, který by táhl proti nepřátelům našim, proti Bakchidovi, zkrátka proti těm, kdož nevraží na náš národ. 30Nuže tedy dnes vyvolili jsme si tebe místo něho za knížete a vůdce svého, abys bojoval boj náš.“ 31I přijal Jonatas toho času knížectví a nastoupil místo Judy, bratra svého.

32Bakchides zvěděv to hledal ho zabíti. 33Ale dověděv se o tom Jonatas a Šimon, bratr jeho a všichni, kteří s nim byli, utekli na poušť Tekue a položili se u vody cisterny Asfar. 34Bakchides zvěděv to přitáhl v den sobotní, on i všecko vojsko jeho, za Jordán.

35Jonatas byl totiž poslal bratra svého, vůdce dopravy a prosil Nabuťanů, přátel svých, aby jim uschovali zboží své, kterého měli hojně. 36Tu vyšli Jambrovci z Madaby, vzali Jana a všecko, co s sebou měl a odešli s tím. 37Po těch událostech zvěstováno bylo Jonatovi a Šimonovi, bratru jeho, že Jambrovci slaví velikou svatbu, a že vedou nevěstu z Madaby, dceru jednoho z velikých knížat chanaanských s velikým průvodem. 38Tu rozpomenuvše se na krev Jana, bratra svého vytáhli a skryli se v horském zákoutí. 39Když pak zdvihli oči a pohlédli — aj hluk a veliký průvod; ženich bral se s přáteli a bratry svými vstříc jim s bubínky, s (jinými) hudebními nástroji a se zbrojí mnohou. 40I vstali proti nim ze zálohy a pobili je; padlo mnoho raněných a ostatní utekli do hor; všecek majetek jejich pobrali za kořist. 41Svatba obrátila se v pláč a zvuk hudců jejich v nářek. 42Pomstivše takto krev bratra svého vrátili se k břehu jordanskému.

43Uslyšev o tom Bakchides přitáhl v sobotu až k břehu jordánskému s mocí velikou. 44Tu řekl Jonatas svým: „Vstaňme a bojujme proti svým nepřátelům; není totiž dnes jako včera a před včerejškem. 45Neboť aj — boj nám nastává; vodu Jordánu máme s této i s oné strany, břehy, bažiny a křoví; není, kudy se vyhnouti. 46Protož nyní volejte k nebi, abyste byli vysvobozeni z moci svých nepřátel!“ V nastalé bitvě 47napřáhl Jonatas ruku, aby udeřil Bakchida, ale ten se mu uhnul nazpět. 48Tu vskočil Jonatas a ti, kteří byli s ním do Jordanu a přeplavali [k nim] Jordan. 49Ten den padlo na straně Bakchidově tisíc mužů.

I vrátili se do Jerusalema 50a opatřili pevnosti v Judsku: tvrz, která byla v Jerichu, Ammaus, Bethoron, Betel, Tamnatu, Faru a Topo zdmi vysokými, branami a závorami; 51a obsadil je posádkou, aby utiskovali Israele. 52Ohradil také město Betsuru, Gazaru i hrad, a položil do nich posádky a zásoby potravin; 53a vzav syny velmožů krajiny v zástavu, uvěznil je na hradě jerusalemském.

54Léta stého padesátého třetího, měsíce druhého, rozkázal Alcim zbořiti zdi vnitřního (nádvoří) svatého domu a (tím) zkaziti díla proroků; počal také (již) bořiti. 55Ten čas raněn byl Alcim, i překaženo bylo dílo jeho; zavřena byla ústa jeho, poražen byl mrtvicí, že nemohl již promluviti slova aniž učiniti poslední pořízení. 56Umřel pak Alcim v ten čas za velikých bolestí.

57Bakchides vida, že Alcim je mrtev, navrátil se ke králi, i měla země pokoj dva roky.

58Tehdy uradili se všichni nešlechetní a řekli: „Aj, Jonatas a stoupenci jeho v pokoji bydlí bezpečně; nyní tedy přiveďme Bakchida, ať je všecky zjímá jedné noci.“ 59I šli a dali mu (tu) radu. 60Vstal tedy, aby přitáhl s velikým vojskem; a poslal tajně listy stoupencům svým, kteří byli v Judsku, aby jali Jonatu a ty, kteří s ním byli; ale nemohli, neboť oznámen byl jim záměr jejich.

61Jonatas zjímal z mužů krajiny, kteří byli původci nešlechetnosti, padesát mužů a zabil je; 62poté odešel Jonatas a Šimon se stoupenci svými do Betbessen, které jest na poušti; postavil, co bylo zbořeno v něm; opevníli je.

63Bakchides, když se o tom dověděl, shromáždll všecko množství své; vzkázal také pro ty, kteří byli v Judsku. 64Přitáhnuv položil se s vojskem svým proti Betbessenu a dobýval ho mnoho dní postaviv dobývací stroje. 65Tu Jonatas nechav Šimona, bratra svého v městě vytáhl do širého pole; táhl s (malým) počtem (lidu), 66a porazil Odara a bratry jeho, jakož i Faseronovce v stanech jejich; počal bíti a růsti v síle. 67Šimon pak a ti, kteří s ním byli, vyrazivše z města zapálili dobývací stroje, 68bojovali proti Bakchidovi a porazili ho; soužili jej náramně, že zmařen byl záměr a útok jeho.

69A rozhněvav se na muže nešlechetné, kteří mu byli poradili, aby přítáhl do krajiny jejich, pobil mnohé z nich a myslil s ostatními odejíti do své země.

70Zvěděv to Jonatas poslal k němu posly, aby s ním učinili mír, a aby mu vrátil zajatce. 71Přijav to rád učinil podle slov jeho a přisáhl jemu, že mu neučiní nic zlého po všecky dny života jeho. 72Zajatce, které byl prve odvedl z Judska, navrátil mu a obrátiv se odtáhl do své země, aniž se již pokusil, aby zase přitáhl do území jeho.

73Tu přestal meč v Israeli. Jonatas usadil se v Machmas a tu počav Jonatas spravovati lid, vyplenil bezbožníky z Israele.

Hlava 10. - 1Léta stého šedesátého přitáhl Alexander, syn Antiocha, toho, který měl přijmí Slavný a opanoval Ptolemaidu; i přijali ho a tak stal se tam králem. 2Uslyšev to král Demetrius sebral vojsko velmi veliké a vytáhl proti němu do boje.

3Demetrius poslal také list Jonatovi (psaný) slovy pokojnými, aby ho zvelebil. 4Řekl totiž: „Pospěšme vejíti s ním ve smlouvu pokoje prve nežli by on vešel v ni s Alexandrem proti nám. 5Vzpomeneť zajisté na všecko zlo, které jsme učinili jemu, bratru jeho a národu jeho.“ 6A dal jemu moc sbírati vojsko, nadělati zbroje, býti spojencem jeho a ty, kteří byli v zástavě na hradě, rozkázal vydati jemu.

7Tu přišel Jonatas do Jerusalema a četl list zřetelně lidu všemu i těm, kteří byli na hradě. 8I báli se bázni velikou, když slyšeli, že mu dal král moc sbírati vojsko. 9Vydáni tedy byli Jonatovi ti, kteří byli v zástavě a navrátil je rodičům jejich; 10Jonatas ubytoval se v Jerusalemě a počal stavěti a obnovovati město. 11Přikázal dělníkům, aby stavěli zdi, a horu Sion vůkol kameny čtverhranými aby ohradili; i učinili tak. 12Cizinci, kteří byli v pevnostech, vystavěných od Bakchida se rozutekli; 13každý opustiv své místo ušel do své země; 14toliko v Betsuře zůstali někteří z těch, kteří byli opustili zákon a přikázání Boží, neboť tam bylo jejich útočiště.

15Když uslyšel Alexander král o slibech, které byl dal Demetrius Jonatovi — vypravovali mu také o bojích a hrdinných činech, jež dokázal on i bratři jeho a o útrapách, kterými trápeni byli — 16řekl: „Zdali najdeme kterého muže takového? Nuže, tedy uděláme ho přitelem a spojencem svým!“ 17A napsav list poslal mu jej; byl tohoto znění. 18„Král Alexander bratru Jonatovi pozdrav! — 19Slyšeli jsme o tobě, že jsi muž vynikající silou a že jsi způsobilý, abys byl přítelem naším; 20nuže tedy, ustanovujeme tebe dnes veleknězem národa tvého, budiž jmenován přítelem královým“ — poslal mu také šarlat a zlatou korunu — „naše zájmy společně s námi na mysli měj a zachovej přátelství k nám!“

21Jonatas oblékl se v roucho posvátné sedmého měsíce léta stého šedesátého v den slavný stánků; a sebral vojsko a nadělal hojnost zbroje.

22Demetrius uslyšev o těch věcech zarmoutil se velmi a řekl: 23„Co jsme to učinili, že předešel nás Alexander, aby si zjednal přátelství Židů k upevnění svému? 24Napiši jim také já slova důtklivá a (poskytnu) důstojenství a dary, aby mi byli na pomoc. 25I psal jim takto: „Král Demetrius národu židovskému pozdrav! 25Že jste nám zachovali smlouvu, že jste zůstali našimi přáteli a nepřidali jste se k nepřátelům našim; slyšeli jsme a radovali jsme se. 27Také nyní setrvejte dále chovajíce k nám věrnost, i odplatime se vám dobrým za to, co jste nám učinili: 28odpustíme vám daně mnohé a dáme vám dary. 29Nyní tedy osvobozuji vás a všecky Židy od daní, odpouštím poplatky ze soli a upouštím od korun, od třetího dílu semene, 30jakož i od polovice ovoce se stromů, která mně patří; odpouštím vám (ji) ode dneška i pro příští časy, aby brána nebyla z Judska ani z tří krajů, které přivtěleny jsou k němu ze Samařska [a Galilee], ode dneška na všecky časy; 31Jerusalem budiž svatý a svobodný s okolím svým; desátky a poplatky buďte jeho. 32Pouštím také moc nad hradem, který jest v Jerusalemě a dávám jej nejvyššímu knězi, aby jej osadí] muži, kterékoliv on vybere na stráž jeho. 33Dále každého příslušníka židovského, který byl odveden do zajetí z Judska kamkoliv do mého království, propouštím svobodného darmo; všichni buďtež osvobozeni od daní, i z dobytka svého. 34A všecky dny slavné, soboty, nové měsíce, dny ustanovené, jakož i tři dny před slavností a tři dny po slavnosti ať mají svobodné a volné všichni Židé, kteří jsou v království mém; 35a žádný ať nemá moci činiti (jim) něco a obtěžovatí koho z nich z jakéhokoli důvodu. 36Dále budiž připsáno ze Židů k vojsku královu okolo třiceti tisíců mužů; a budiž jim dáváno čeho potřebují jak náleží všem vojskům královským; a z nich ustanovení budou, kteří by byli v pevnostech velekrále; 37z nich buďtež také někteří usazeni v říšských úřadech, které dlužno věrně spravovati; buďtež z nich vzati představení; ať také žijí podle zákonů svých, jak byl (již) přikázal král v Judsku. 38Tři kraje, které přivtěleny jsou k Judsku ze Samařska, ať jsou pokládány s Judskem za jeden celek; ať jsou pod jedním (pánem) a nechať neposlouchají moci jiné nežli jediného velekněze. 39Též Ptolemaidu a území její daruji svatyni Jerusalemské na potřebné její náklady. 40A já dávám (k tomu) každý rok patnácte tisíc lotů stříbra z důchodů královských, které mně patří; 41a vše co zbývá (dodati), co nezapravili úředníci za předešlých let, od nynějška budou dodávati na potřeby chrámu. 42A nad to pět tisíc lotů stříbra, které vybírali z důchodů svatyně na každý rok — i to ať přináleží kněžím, kteří konají službu. 43Dále kdokoli se uteče do chrámu jerusalemského nebo do obvodu jeho, proviniv se proti králi v jakékoli věci, ať jest propuštěn a všecky věci, které má v království mém ať má svobodné. 44Také na stavbu neb opravu staveb chrámových náklady placeny budou z důchodu královského. 42Konečně i na stavbu zdí jerusalemských a obvodní ohrady, jakož i na stavbu zdí v Judsku vydáván bude náklad z důchodu královského.“

46Avšak Jonatas a lid slyšíce řeči tyto nevěřili jim a nepřijali jich; neboť vzpomněli si na veliké zlo, které byl učinil (Demetrius) v Israeli a (kterým) je trápil velice. 47Ale oblíbili sobě Alexandra, neboť on jim byl prve mluvil řeči pokoje a jemu pomáhali po všecky dny.

48Král Alexander sebral veliké vojsko a položil se s ním proti Demetriovi. 49Když pak ti dva králové svedli bitvu, uteklo vojsko Demetriovo, i honil je Alexander a nabyl vrchu nad nimi. 50Bitva zuřila náramně až do západu slunce; padl také Demetrius v ten den.

V. 23. srv. s Ž 91, 8. — „nešlechetníci“ = židovští odpadlíci jakož i pohané, mezi Židy usedlí.

V. 24. K nešlechetníkům (v. 23), pronásledujicim zbožné Židy a k Bakchidovi připojila se, spikla se s nimi i palestinská půda tím; že neposkytla potřebné úrody Božím bojovníkům. Bakchides a jeho stoupenci mohli dostati spíži ze Syrie, ne tak Machabejšti.

V. 25 n. „pány“ = všelikymi úředníky. — „posmívaje se jim“ pro jejich náboženství.

V. 27. „prorok vvlsraeli se neukázal“ od Malachiáše (kolem r. 420). Doba po něm byla pro Židy smutná, ježto neměli, kdo by je těšil; vrchol smutku nastal nyní po smrti Judově.

V. 30. „knížectví“ znamená správu národní, „vůdcovství“ vojenské velitelství. Veleknězem byl tehdy Alcim (níže v. 54).

V. 33. Tekua jihovýchodně Betlema. Srv. Amos 1, 1. — Na jihu (5 km) zříceniny Chirbet Teqúa‘ je studna jménem bír Za‘frán. (Heidet.) — Odtud odtáhl Jonatan se svými do Zajordání, kde je Bakchides hledal (v. 34). Co Židy pohnulo, aby táhli za Jordán, vykládá v. 35—42.

V. 34. „v den sobotní“, kdy Židé neradi bojovali. — V. 34. patří časově za v. 42. Proto v. 43 jej opakuje.

V. 35. Jan, bratr Judův měl na starosti dopravu žen, dětí, zavazadel („{{Prostrkaně|vůdce dopravy“). Majetek Ž idů nebyl na poušti Judské dosti bezpečný, proto chtěli jej uložiti v Zajordání u svých přátel, u kmene Nabatejských (výše 5, 25).

V. 36. „Tu“, když Jan dopravoval (zavazadla) zboží (na so u m arech ) v Z ajord ání, podle všeho východně Mrtvého moře přešed Jordán nedaleko ústí jeho. (Jos 2, 1.) — Madaba, město moabské bylo východně severního cípu Moře M rtvého. Viz Nm 21, 30; Jos 13, 9. 16. a jj. — „Jambrovci“ byl nejspíše (polo) beduinský kmen, který nám není blíže znám.

V. 37. Místo chybného „z Madaby“ řecké znění má: „z Nadabath“ (Nabath). Svatební průvod vycházel z Madaby (s ženichem) a šel do Nadabathu pro nevěstu, kterou hodlal do Madaby odvésti na svatbu. — Kde „Nadabath“ bylo, nevíme.

V. 39. „vstříc jim“ = vstříc průvodu s nevěstou. O zvycích svatebních srv. II. sv. str. 571 p. 32. — O „přátelích ženichových“ srv. Jan 3, 29.

V. 42. „k břehu“ bažinatému (řec.).

V. 43. vrací se k v. 34. — Bakchides přitáhl k Jordánu a Jordán také překročil (v. 34. 44).

V. 44 n. Dosud nikdy („včera a předevčírem“) nebyli Židé tak sevřeni územními poměry (v. 45) jak o tentokráte. Nebylo možno od nepřítele se odpoutati, bitvě se vyhnouti.

V. 45. Jonatan se svými přeplaval Jordan na západní břeh. — „k nim“ jest asi zbytek ze ztracené věty: „(Bakchides a jeho lidé) nepřešli k nim Jordanu“ (řec.).

V. 49n. „vrátili se“ Bakchides a jeho vojsko. — O tvrzi jerišské srv. níže 16, 15. — Emaus jmenován již 3, 40. — Bethoron 3, 16. — Tamnat bylo několik, zde snad možno mysliti na Tamnatu v území Danově, o které viz Jos 15, 10; 19, 43: Sdc 14, l. — {{{1}}} (řecky) jmenováno Sdc 12, 15. — {{{1}}} (řec.) srv. s Jos 15, 53 (et-Taffúh, 7 km západně Hebronu); o jiných místech toho (nebo podobného) jména viz Jos 15, 34; 12, 17; l6, 8; 17, 8.

V. 52 n. Betsur(a) známá pevnost jižně Jerusalema (výše 4, 61. a jj.). — {{{1}}} (výše 4, 15), „hrad“ jerusalemský. — „velmožů“ židovských. — „krajiny“ Judska. - „v zástavu“ = rukojmí.

V. 54. Rok 153 letopočtu seleukovského jest doba od dubna do prosince r. 160 a od ledna do března r. 159 před Kr. — „druhý měsíc“: náš duben až květen roku 160. — Chrám Zorobabelův byl stavěn pod dozorem proroků Aggea a Zacharjáše, byl stavěn podle plánů od Boha vnuknutých (Ex 25, 9; 1 Par 28, 19), nesmělo tedy býti v něm nic značnějšího bouráno. Alcim dal nejspíše odbourati zeď, která dělila nádvoří vnitřní od vnějšího, aby zjednal i lidu přístup do nádvoří, vyhrazeného dosud toliko levitům (zásada demokratická?)

V. 57. Bakchides byl poslán, aby chránil práv Alcimových; když tento zemřel, vyplnil svůj úkol a vrátil se domů (výše 7, 21; 9, 1). Možno, že dostal pokyn z Antiochie od krále, který nemohl nedbati zákroku římského (výše 8, 31 n). Dva roky, t. j. 153 a 154 seleukovského letopočtu (t. j. r. 160/159 a 159/158 př. Kr.)

V. 58. „nešlechetní“ židovští odpadlíci.

V. 59. Bakchides, t. j. Demetrius král mohl se chopiti žaloby židovského poselství a uvésti nepokoje, o kterých podávalo zprávu, za důvod svého zákroku v Palestině, kdyby byl od Římanů k odpovědnosti volán býval. Tím snáze, když Jonatan zabil padesát předních odpadlíků (v. 61).

V. 62. Betbessen (Baithbasi, Béthalagan) bylo nejspíše na poušti Judské (srv. výše v. 33) snad Masada, dnešní el-Sebbe na jihozápadním břehu Mrtvého moře (Heidet). Je-li jméno té pevnosti lépe zachováno u Jos. Flavia (Béthalagan) mohlo by to býti Béth-Hagla mezi Jerichem a ústím Jordanu.

V. 63. „v Judsku byli“ stoupenci Bakchidovi, kteří s ním již prve byli bojovali (v. 60).

V. 66. Odar atd. byli asi beduinští kmenové (edomští?), kteří patřili k „spolubojovníkům“ Bakchidovým. — Jonatan počal nejen „růsti v síle“ (Vulg) ale s novými silami, které zatím byl sehnal, dorážeti na oblehající vojsko a tak „stoupati“ proti obleženému Betbessenu. Bakchides octl se ve dvou ohních: z venku na něho dorážel Jonatan, z vnitřku vypadl na něho Šimon!

V. 68. „soužili“, že byl sklíčen velikou vnitřní bolesti, zármutkem.

V. 73. Machmas severně Jerusalema v území Benjaminově. Srv. 1 Král 13, 2; 14, 5. a jj.

Hl 10. — V. 1. Rok 160 letopočtu seleukovského jest r. 153/2 před Kr. Počínal se 25./26. března r. 153 „syn Antiochadomnělý, za jakého se vydával proto, že byl nápadně podoben pravému synu Epifanovu Antiochu Eupatorovi. ježto Demetrius kde koho si znepřátelil, nalezl pokus Alexandra (Baly) příznivý ohlas v Římě, v sousedství Syrie (Attalus II., král pergamský, Ptolemeus VI. Filometor, král egyptský a Ariarates, král kappadocký), i v samé Syrii, kde bolestně pociťovali Demetriovu krutost. Ptolemais jmenována již 5, 15. — Podle Josefa Flavia zmocnil se Alexander Ptolemaidy zradou tamní posádky.

V. 2. „zvelebil“ všelikýmí právy a výsadami, jaké jsou jmenovány ve v. 6.

V. 5. „bratru jeho“ Judovi (podle řec.: „bratřím jeho“).

V. 11 n. „horu Sion“ = chrámovou. — O městech, jež Bakchides opevnil, viz 9, 50. — O Betsuře srv. 9, 52. — Posádky syrské v řečených pevnostech i na hradě jerusalemském zůstaly.

V. 18. Viz níže v. 25; 11, 30; 12, 6. 20. a jj. - „bratru“ = královskému kolegovi (sobě rovnému). — „Slyšeli jsme“ množné číslo veličenství (pl.-majestaticus).

V. 19 n. „přítelem“ (tajným, dvornim radou). — „šarlat a zlatá koruna“ byly odznaky královské moci veleknězovy. — Velekněžský stolec byl od smrti Alcimovy sedm roků již prázdný (9, 54).

V. 21. Dne 2./3. října roku 153 př. Kr. (2./3. října = 15. den tišri, kdy se počínal svátek stánků).

V. 23. „k upevnění svému“ na trůně.

V. 25. Prvý svůj list poslal Jonatanovi (v. 18). Tento list posílá národu židovskému. Věděl asi, že Jonatan jest již zadán Alexandrovi, dommval se však, že se mu podaří získati pro sebe národ, který přiměje i Jonatana, aby se přidal , k Demetriovi, slibujícímu národu více než Alexander.

V. 28. Jaké dávky Demetrius Židům promine, vypočítávají vv. 29—35. Jaké dary jim uštědří, vykládá v. 36—45.

V. 29 n. „od daní“ osobních (s hlavy Jos. Flav. Starož. XII, 3, 3). — Sůl byla dobývána z vody „Solného“ (Mrtvého) moře. — Poddaní přinášívali svým králům zlaté vínky, věnce, koruny darem; z darů se ieckde vyvinula služebnost; tak i zde. — „tři kraje“ byly: Aferema, Lydda a Ramatem (níže il, 34).

V. 31. „svatý“, nedotknutelný v příčině dávek, příslušných chrámu a kněžstvu, ze kterých vybíral dosud král poplatky. — „poplatky“, jež budou od nynějška patřiti Jerusalemu, jsou prvotiny (Nm 18, 11; Dt 18, 4), všelijaké výkupy (prvorozenců, zvířat nečistých, zaslíbených Bohu) atd.

V. 32. Jonatana nejmenuje, zřejmě proto, Že ho nechce uznati za nejvyššího kněze.

V. 33. „každého příslušníka“ bez ohledu na pohlaví nebo věk. — Mají býti osvobozeni od poplatků všech, které by jim (a dobytku jejích) ztěžovaly návrat do Palestiny.

V. 34. „svobodné a volné“ k jejich svěcení; nesmějí tedy býti nuceni k práci, poháněni k soudům a pod. To právo se vztahuje ne toliko na Židy, usedlé v Palestiné, ale i na jejích soukmenovce usazené kdekoliv říši Syrské. — „tři dny“ před a po svátcích byly snad ustanoveny na cestu do Jerusalema a zpět. Srv. EX 23, 17; 34, 23; 2 Par 8, 13. — „dny ustanovené“ zákonem k svěcení.

V. 36 n. „všem vojskům královským náleží“ šat, strava, přístřeší a žold. Král bude také ochráncem zákona židovského! Srv. výše 9, 70 n.

V. 41. Již králové perští, pak egyptští Ptolemeovci a Seleukovci po Antiocha Epifana přispívali na potřeby chrámové.

V. 43. Král slibuje chrámu právo útočištné (asylu) mnohem širší než jaké stanovil zákoník mojžíšský. Srv. Ex 21, 14; 3 Král 1, 50; 2, 28—34.

V. 41. Pevnosti stavěné z důchodů královských, byly by důvodem, o který by mohl snadno král opírati své nároky vlastnické na ně. To chápalí také Židé; věděli také, že neradno věřiti, že jsou ty sliby upřímně míněny; nemohli konečně zapomenouti na vše, co od Demetria zakusili (výše hll 7—9). Proti tomu Alexander jim dosud neublížil, naopak hned jak nastoupil dobře jim činil (výše v. 15—21); Alexander byl zatím také již uznán od Římanů, s nimiž měli Židé smlouvu. (Polybius 33, 16.)

V. 48 n. Justin (35, 1) vypravuje, že došlo ke dvěma bitvám Alexandra s Demetriem; v první zvítězil sice Demetrius, v druhé však štěstí válečné se obrátilo tak, že i sám Demetrius padl (po hrdinném odporu). Padl krátce před nebo po 1. březnu r. 150 př. Kr. — Srv. výše 7, 1. a níže 10, 57.

2. Činy Jonatanovy za panování Alexandra I. (Baly)

(10, 51—11, 18)

Když Alexander vešel v přátelství s králem egyptským Ptolemeem VI. (Filometorem) a když byl pojal za choť Kleopatru, jeho dceru, vyznamenal vysoce Jonatana (10, 51—66). Když Demetrius II. (Nikator) válčil proti Alexandrovi, poslán byl na Jonatana Apollonius s velkým vojskem (10, 67—73) Jonatan s bratrem Šimonem oblehají Joppe, dobývají ho a vyhánějí z něho posádku Apolloniovu (10, 74—76). Apollonius poražen (10, 77—87). Jonatanovi dostává se od Alexandra zvláštních poct (10, 88 n). Jonatanovi dostává se uznání také od Ptolemea (11, 1—7), který se smluvil s Demetriem II. proti Alexandrovi (11, 8-18).

51Tehdy poslal Alexander k Ptolemeoví králi egyptskému posly s tímto vzkazem: 52„Poněvadž jsem se navrátil do své říše a zasedl jsem na trůn svých otců, poněvadž jsem se zmocnil vlády a potřev Demetria opanoval jsem naší zemi, — 53svedl jsem bltvu s ním, ve které byl poražen on i vojsko jeho od nás, a dosedli jsme na trůn království jeho — 54proto vejděme nyní spolu v přátelství; dej mi dceru svou za manželku: i budu zetěm tvým a dám dary tobě i jí, hodné tebe“. 55Král Ptolemeus odpověděl takto: „Šťastný den; v němž jsi navrátil se do země otců svých a dosedl jsi na trůn království jejich. 56Proto nyní učiním tobě, oč jsi psal; ale přijeď mi vstříc do Ptolemaidy, abychom se viděli spolu a abych zasnoubll tobě (dceru) jak jsi řekl“.

57I vyšel Ptolemeus z Egypta, on i Kleopatra dcera jeho a přišel do Ptolemaidy léta stého šedesátého druhého. 58Alexander král vyjel mu vstříc, i dal mu Kleopatru dceru svou a vystrojil jí svatbu v Ptolemaidě jak (činívají) králové s velikou okázalostí.

59Tu napsal král Alexander Jonatoví, aby se vypravil na schůzku s ním. 6Jonatas vyjel tedy se slávou do Ptolemaidy, setkal se s dvěma králi a dal jim mnoho stříbra, zlata a (jiných) darů, i nalezl milost před obličejem jejich. 61I shlukli se proti němu muži jedovatí z Israele, muži nepraví, žalujíce na něho; ale král jich nedbal. 62Ano rozkázal svléci Jonatu z roucha jeho a obléci jej v šarlat. Když se tak stalo, posadil ho král vedle sebe 63a řekl knižatům svým: „Vyjděte s ním do prostřed města a ohlaste, ať žádný nežaluje na něho žádnou věc a nikdo ať ho v ničem neobtěžuje!“ 64Když viděli žalobníci slávu jeho, kterou oni rozhlašovali a jej oděného šarlatem, utekli všichni. 65I zvelebil jej král, zapsal ho mezi první přátele a učinil ho vévodou a místním vladařem. 66Jonatas pak vrátil se do Jerusalema s pokojem a s veselím.

67Léta stého šedesátého pátého přišel Demetrius, syn Demetriův, z Krety do země svých otců. 68Král Alexander uslyšev to, zarmoutil se velmi a vrátil se do Antiochie.

69Demetrius král ustanovil vůdcem Apollonia, který spravoval Célesyrii; (ten) sebrav veliké vojsko přiblížil se k Jamnii a vzkázal Jonatovi, nejvyššímu knězi 70toto: „Ty sám jediný odpíráš nám; a jsem na posměch a na potupu, že ty proti nám moc provozuješ na horách. 71Nyní tedy, doufáš-li v sílu svou, sestup k nám na rovinu a měřme se tu vespolek; nebot na mé straně jest moc válečná. 72Otaž se a zvěz, kdo jsem já a ostatní, kteří jsou mi na pomoc, kteří také praví, že nemůže obstáti noha vaše před tváří naší, neboť dvakráte byli na útěk obráceni otcové tvoji v zemi své; 73a nyní kterak budeš moci snésti jízdu a vojsko tak veliké na rovině, kde není kamene ani úskalí ani útočiště?“

74Když uslyšel Jonatas řeči Apolloniovy, pohnut byl v mysli; i vybral deset tisíc mužů a vytáhl z Jerusalema; Šimon, bratr jeho připojil se k němu, aby mu pomáhal; 75položili se s vojskem u Joppe; zabránili mu však vstoupiti do města; — byla tam totiž posádka Apolloniova — i dobýval ho. 76Tu měšťané přestrašeni jsouce otevřeli mu, i opanoval Jonatas Joppe.

77Uslyšev to Apollonius pojal tři tisíce jezdců a množství pěchoty.

78A táhl k Azotu jakoby chtěl projíti (jen), ale současně (také) vytrhl na rovinu, protože měl množství jezdců a v ty skládal naději. I hnal se po něm Jonatas k Azotu a svedli bitvu. 79Apollonius byl zanechal tisíc jezdců v záloze tajně za nimi; — 80ale Jonatas zvěděl, že jsou zálohy za ním — (ti) obešli vojsko jeho a stříleli šípy na lid od jitra až do večera. 81Lid však stál, jak byl rozkázal Jonatas, kdežto koně jejich umdlévali. 82Tu vyvedl Šimon své vojsko a svedl bitvu s pěchotou — jezdci byli unaveni — i byli od něho poraženi a utekli. 83A kteří se rozprchli po rovině, utekše do Azotu vešli do chrámu Dagona, modly jejich, aby se tu zachovali. 84Ale Jonatas zapáliv Azot a okolní osady nabral si z nich kořistí; také chrám Dagonův a všecky, kteří uteklí do něho, spálil ohněm. 85Těch, kteří padli mečem s těmi, kteří byli spáleni bylo okolo osmi tisíců mužů. 86Odtud hnul se Jonatas s vojskem a položil se s ním u Askalonu; i vyšli z města jemu vstříc s velikou slávou. 87Poté vrátil se Jonatas se svými do Jerusalema; kořisti měli množství.

88Když uslyšel Alexander král o těch věcech, oslavil ještě více Jonatu. 89Poslal mu zlatou záponu, jak bývá obyčejem dávati příbuzným královým. A dal jemu Akkaron í všecko území jeho ve vlastnictví.

Hlava 11. — 1Král pak egyptský sebral vojska jako jest písku na břehu mořském; také množství lodí; snažil se totiž, aby lstivě zmocnil se království Alexandrova a připojil je ke království svému. 2Vytáhl tedy do Syrie se slovy pokojnými; i otvírali mu města a vítali ho, byltě král Alexander přikázal, aby ho vítali, protože byl jeho tchán. 3Ptolemeus pak vcházeje do měst nechával posádku v každém městě.

4Když se přiblížil k Azotu, ukázali mu vypálený chrám Dagonův, Azot i s okolím pobořený, povržená těla a hromady zabitých v boji, kterých byli nadělali vedle cesty. 5Vypravovali, že ty věci učinil Jonatas, aby uvedli jej v nenávist; král však mlčel.

6Jonatas vypravíl se králi vstříc do Joppe se slávou; pozdravili se vespolek a spali tam. 7A doprovodiv Jonatas krále až k řece, která slove Eleuterus, vrátil se do Jerusalema.

8Král Ptolemeus opanoval města až do Seleucie přímořské a zabýval se zlými úmysly proti Alexandrovi. 9Poslal posly k Demetriovi se vzkazem: „Pojď a učiníme spolu smlouvu; dám tobě svou dceru, kterou má Alexander a kralovati budeš v království otce svého. 10jest mi totiž líto, že jsem jemu dal svou dceru, neboť mi ukládal o život“. 11Pomlouval ho, protože byl žádostiv království jeho. 12I vzav jemu svou dceru dal ji Demetriovi; odtrhl se od Alexandra; nepřátelství jeho bylo zřejmo. 13A všed Ptolemeus do Antiochie vstavil si na hlavu dvě koruny: egyptskou a asijskou.

14Král Alexander byl těch časů v Cilicii; byliť odpadli od něho obyvatelé těch míst. 15Alexander uslyšev to táhl proti němu do boje; tu vyvedl král Ptolemeus vojsko, potkal se s ním s velikou mocí a zahnal ho. 16Alexander utekl do Arabie, aby tam došel ochrany, i nabyl král Ptolemeus vrchu. 17Zabdiel Arab sťav Alexandrovi hlavu poslal ji Ptolemeovi. 18Třetí den (na to) umřel (také) král Ptolemeus, posádky pak v pevnostech (od něho zanechané) byly vyhubeny od obyvatelstva (řečených) pevností.

V. 51. Alexander chce svou moc upevnití politickým sňatkem s Kleopatrou, dcerou egyptského krále Ptolemea VI. (Filometora 180—145). — O tomto sňatku zmiňuje se také Appian (68).

V. 57 n. R. 162 letopočtu seleukovskěho byl r. 151/0 př. Kr. — Alexander přibyl do Ptolemaidy z Antiochie, svého sídelního města.

V. 59. Dary dal také dvořenínům královským (řec.).

V. 61. Jako kdysi Alcim 7, 25.

V. 63. Srv. Gn 41, 43; Est 6, 11.

V. 65. „vévodou“, vojenským velitelem („stratégos“) — „místním vladařem“ v Judsku.

V. 67. R. 165 letopočtu seleukovského byl r. 148/7 př. Kr. — Tři roky po sňatku s Kleopatrou (v. 57). — Syn Demetria I. (Sotera) byl Demetrius II. Nikator. Justin (35, 2) vypravuje, Že Demetrius I. na počátku války s Alexandrem poslal své dva syny k příteli do Karie (Knidu), aby ušetřeni byli litice válečné a případně aby pomstili otcovu smrt. Starší z nich Demetrius, dospěv a uslyšev o rozmařilosti Alexandrově s pomocí Kreťanů napadl Alexandra.

V. 68. Alexander, který byl zůstal v Ptolemaidě a tam se oddával životu haremovemu, nestaraje se o říši, byl „zarmoucen“, když mu bylo vrátit se do Antiochie, zanechati hýřivého života a věnovati se vážným starostem.

V. 69. K Célesyrii patřila tehdy také Fénicie a Palestina. Královský správce této provincie odpadl od Alexandra a přidal se hned k Demetriovi II. Byl to snad spoluchovanec a přítel Demetria I., drženého jakožto rukojmí v Římě, otce nynějšího nápadníka trůnu Demetria II. (Polybius 31, 19, 6; 21, 2.) — Jamnia jmenována již 4, 15. Ježto byla v území Fílišťanů, možno se domnivati, že také již Filišťané přidali se k Demetriovi II. (Knabenbauer.)

V. 72. „dvakráte“ = ne jednou, vícekráte.

V 75. Jonatan chtěl míti proti Apolloniovi základnu, na níž by měl proti Filišťanům krytá záda. V Joppe sídlili Filišťané.

V. 78. „jakoby chtěl projíti“ Azotem a vyhnouti se Jonatanovi.

V. 82 n. Šimon přibyl v rozhodnou chvíli se svými zálohami na pomoc a dovršil vítězství. — „po rovině se rozprchli“ jezdci. (řec.), kdežto pěchota hledala spásu {{Prostrkaně|v Azotě. — „modly jejich“ — Azoťanů. Srv. 1 Sam 5, 2.

V. 89. Srv. níže 11, 58; 14, 44. — „příbuzným“ čestným (3, 32).

Hl 11. — V. 1. „egyptský král“ Ptolemeus VI. Filometor, Alexandrův tchán vytáhl, aby na oko pomáhal Alexandrovi, ve skutečnosti však, aby rozmnožil svou moc. Ve městech zanechával posádky zdánlivě proto, aby se mohla chrániti proti Apolloniovi (Demetriovi), ve skutečnosti však činil tak proto, aby zajistil držení jejich sám sobě!

V. 5. „mlčel“ diplomaticky; chváliti Jonatana nemohl, aby si neodrazil Azoťanů; kárati ho nechtěl, ježto byl přivrženec Alexandrův, v jehož prospěch Ptolemeus zdánlivě bojoval.

V. 6 n. Eleuterus = nejspíše dnešní Nahr el-Kebír, řeka vlévajici se nad Tripolí do moře. — Doprovodil tedy Jonatan egyptského krále až na hranice Syrie.

V. 8. Seleucie sluje „přímořská“, aby se lišila od jiných stejnojmenných měst. Slula také Seleucia Pieria a ležela nedaleko ústí Orontu.

V. 13. Ze Seleucie (v. 8) nebylo do Antiochie, hlavního města Syrie, daleko. — „asijskou“=célesyrskou. Ptolemeus dohodl se s Demetriem v ten rozum, že si sám podrži Célesyrii (s Fénicií a s Palestinou), kdežto ostatek říše Syrské připadne Demetriovi. (Diodor.) Možno, že se dal korunovati skutečně v Antiochii za krále celé říše Syrské, že však se poté „velkodušně“ kromě Célesyrie ostatku ve prospěch Demetriův vzdal. Učinil tak asi ze strachu, že by Římané nedovolili, aby Egypt a Syrie splynula v jednu veleřísi.

V. 14. Ten odpad zosnovalo vojsko Demetriovo, které se tam (do Cilicie) bylo přeplavilo z Krety.

3. Činy Jonatanovy za panování Demetria II. (Nikatora)

(11, 19—53).

Demetrius II., povolal k sobě Jonatana, který, obléhal jerusalemskou tvrz (11, 19—22). Když Jonatan přišel s dary, Demetrius ho blahovolně přijal a udělil mu žádané výsady (11, 23—37). Demetríus jsa v úzkých jest ochoten vykliditi jerusalemskou tvrz, ano činí i další sliby, žádá však Jonatana za ozbrojenou pomoc (11, 38—43). Jonatan posílá králi 3000 mužů, kteří mu zachraňují život (11, 44—51). Nevděčný král utiskuje Jonatana dále (11, 52 n).

19I počal kralovati Demetrius léta stého šedesátého sedmého.

20V ty dny shromáždil Jonatas Judovce, aby dobývali hradu jerusalemského; nadělali proti němu dobývacích strojů mnoho. 21Tu odešli někteří, kteří měli v nenávisti svůj národ, muži nešlechetní ke králi Demetriovi a oznámili mu, že Jonatas obléhá hrad. 22Ten uslyšev o tom, rozhněval se a hned přišel do Ptolemaidy a napsal Jonatanovi, aby neoblehal (dále) hradu, ale ať se rychle vypraví k němu na rozmluvu. 23Jonatas uslyšev (to), kázal oblehati (dále) a vybrav průvodce ze starších israelských a z kněží vydal se v nebezpečí. 24Nabrav zlata, stříbra, rouch a jiných darů mnoho jel ke králi do Ptolemaidy a nalezl milost před obličejem jeho. 25Sočili sice na něj někteří nešlechetníci z národa jeho, 26ale král zachoval se k němu tak, jako předchůdci jeho, i povýšil ho přede všemi přáteli svými; 27potvrdiv mu velekněžskou důstojnost a všelijaké jiné hodnosti, jež prve měl, učinil jej prvním z přátel.

28Jonatas požádal krále, aby svobodné učinil Judsko a tři kraje od území samařského (oddělené) a slíbil mu tři sta hřiven. 29Král svolil a napsal Jonatovi listinu o všech těch věcech tohoto znění: 30„Král Demetrius (vzkazuje) Jonatovi bratru i národu židovskému pozdrav. 31Opis listu, který jsme napsali Lastenovi, otci svému, o vás, posíláme vám, abyste (o něm) věděli: 32Král Demetrius otci Lastenovi pozdrav! 33Národu židovskému, přátelům našim, kteří zachovávají povinnosti své k nám, usoudili jsme dobrodiní prokázati za oddanost jejich k nám. 34Proto přidělujeme jim všecko území Judska jakož i tři kraje, (Aféremu,) Lydu a Ramatu, které přivtěleny jsou k Judsku od Samařska, i všecky končiny jejich. Všem, kteří obětují v Jerusalemě (promíjíme) ty poplatky, které vybíral od nich prve král každý rok z úrody země i z ovoce. 35Také ostatní poplatky, které náležely nám jménem desátků a daní, od tohoto času odpouštíme jim; také solné doly a koruny, kteréž nám byly přinášeny, 36všecko jim odpouštíme; a nic z toho nebude zrušeno od nynějška až na věčné časy. 37Protož nyní snažte se učiniti opis toho, a (ten) ať jest odevzdán Jonatovi a položen na svaté hoře na význačném místě.“

38Demetrius král vida, že jest pokojná vůči němu jeho země a že mu nic neodpírá, rozpustil všecko své vojsko, každého do svého domova, kromě cizího vojska, které byl sebral s ostrovů pohanů; (proto) všecka vojska otců jeho pojala zášť proti němu.

39Tryfon pak byl jeden z těch, kteřl byli prve na straně Alexandrově; ten vida, že všecko vojsko repce proti Demetriovi, odebral se k Emalchuelovi, Arabovi, který vychovával Antiocha, syna Alexandrova, 40a naléhal na něho, aby mu ho vvdal, aby se stal králem místo svého otce; oznámil mu také, co učinil Demetrius a že vojska jeho mají jej v nenávisti. Zůstal tam dlouho.

41Tu poslal Jonatas ke králi Demetriovi, aby odvolal posádku s jerusalemského hradu a z (ostatních) pevností, neboť ustavičně přepadali Israele. 42Demetrius vzkázal Jonatovi toto: ‫„‬Nejen to učiním tobě a národu tvému, ale slavně zvelebím tebe i národ tvůj, jak se naskytne příležitost. 43Protož nyní dobře učiníš, pošleš-li mi muže na pomoc, neboť odpadlo ode mne všecko vojsko mé.“ 44Poslal mu tedy Jonatas tři tisíce udatných mužů do Antiochie; když přišli ke králi, byl potěšen král z příchodu jejich.

45Tu shluklo se z měšťanů sto dvacet tisíc mužů a chtěli krále zabíti. 46Král utekl do paláce; obyvatelé města však osadili ulice a počali útok. 47Tu povolal král Židy na pomoc; (ti) shromáždili se všichni u něho; poté rozptýlili se všichni po městé 48a pobili v ten den sto tisíc lidí; zapálili také město a nabrali mnoho kořisti toho dne; tak vysvobodili krále. 49Vidouce pak měšťané, že vládnou Židé ve městě jak chtějí, zemdleli ve své odvaze a volali prosebně ke králi: 50Podej nám pravici, a nechť přestanou Židé bojovati proti nám a proti městu!“ 5I odhodili svou zbraň a učinili mír. Tu oslaveni byli Židé před obličejem krále a před obličejem všech obyvatelů království jeho; na slovo vzati byli v říši. Navrátili se pak do Jerusalema majíce kořistí mnoho.

52Když seděl (pevně) Demetrius král na trůně království svého, a když země byla pokojná před ním, 53zvrátil všecko, cokoliv byl slíbil a zanevřel na Jonatu; neodménil se jemu podle dobrodiní, která mu byl prokázal, ale sužoval ho náramně.

V. 19. Demetrius II. počal panovati (pravdě podobně v březnu) r. 145 př. Kr. — V Arabii mu vyrůstal sok - Antioch, syn Alexandrův, kterého byl otec prchaje do Arabie vzal s sebou. — Ptolemeus utržil si v bitvě více ran, na které zemřel brzy (Josefus Flavius, Livius).

V. 20. O hradu jerusalemském viz výše 1, 36; 3, 45; 4, 41; 6, 18; 9, 53; 10, 32. Jonatan využil vhodné příležitosti: Ptolemeus i Demetrius byli válečně zaměstnáni s Alexandrem.

V. 26. „předchůdci jeho“ Alexander a Ptolemeus; 10, 60n.

V. 27. „prvním z přátel“ = jedním z prvních přátel. — Ostatně viz výše 10, 20. 62. 65. 89.

V. 28. O těch třech krajích viz výše 10, 30. a níže 11, 34. — Tu svobodu byl již slíbil Demetrius I., otec nynějšího krále (10, 29).

V. 30. „bratru“ jako 10, 18.

V. 31. Jos. Flavius vypravuje (Starož. XIII, 4, 3), že Lastenes (z Kréty) přivedl mnoho najatého vojska Demetriovi II., když se plavil z Kréty do Cilicie, aby se ujal královské vlády (10, 67). Snadno se dovtípiti, že Demetrius pokládal Lastena za svého dobrodince, za nejlepšího rádce a pomocníka, že ho proto nazývat „otcem“ svým a že ho učinil guvernérem v Célesyrii, ne-li dokonce správcem celé říše, Byl li tím či oním, vysvětlíme si, proč posílá Demetrius královský výnos týkající se Židů Lastenovi — byltě jejich nadřízeným úředníkem, který měl provésti královskou vůli.

V. 32. První město, ve Vulg vynechané, sluje v řec. Afairema, t. j. Efraim, Efron, jmenovaný 2 Par 13, 19; 2 Sam 13, 23. Viz Jos 18, 23 (et-Taijibe) — Lydda = dnešní Lud 1 Par 8,12; Esdr 2, 33; Neh 11, 35. — Ramata (Ramadem, Ramathaim). Viz Jos 18, 25; 1 Král 1, 1.

V. 34. srv. s 10, 30. — „všem, kteří obětují v Jerusalemě“, ne tedy Samařanům, kteří obětují na hoře Garizim (Gutberlet).

V. 35. Srv. 10, 29. - „solné doly“ = poplatky z používání jich.

V. 37. ukládá Lastenovi a jeho úředníkům (kanceláři), aby list královský jemu svědčící dal opsati a ten opis poslal Jonatanovi. Vedle toho však posílá sám král opis řečeného listu Jonatanovi — zvláštní to důkaz královské přízně.

V. 39 n. Diodotus, přijmím Tryfon (Bříchopásek), rádce Demetriův zpozoroval, že jeho pán a král jest velmi neoblíben pro své všelijaké nectnosti (Livius, Justín); i zosnoval si plán, který měl vynéstí na trůn jej samého. Po Alexandrovi zbyl chlapec, Antioch, chovaný v Arabii u knížete, který tu sluje zkomoleně Emalchuel (Diodor ho nazývá Jamblichos, Jos. Flavlus: Malchos). Toho chlapce chtěl dostatí jakožto bývalý oddaný sluha jeho otce do své moci, aby mu zjednal královskou korunu; za jeho nezletilosti chtěl jakožto správce říše a poručník králův vlásti; z toho úřadu mohl by se snadno později vyšvihnouti na trůn královský sám! Arabský emir prohlédl asi záměry Tryfonovy a zdráhal se vydati mu Antiocha. Proto bylo Tryfonovi dlouho přemlouvati ho („zůstal tam dlouho“).

V. 41. Násilím nebylo možno hradu se zmocniti (v. 23). — Jonatan využitkoval tíseň, ve které se král octl a král povolil, ježto potřeboval na výsost židovské pomoci.

V. 43. „{Prostrkaně|odpadlo“ = vzbouřilo se proti králi staré domácí vojsko (veteráni), protože je král propustil ze služby (v. 38).

V. 47. Židé, dobře vyzbrojení a ve válečnictví vyškolení, prodrali se zástupem shluklým , špatně a málo vyzbrojeným (v. 51) k paláci, ke hradu královskému; odtud podnikli útok proti shluklému davu a rozprášili jej po městě; pronásledujíce ho rozptýlili se ovšem i sami po ulicích města; celé město tak opanovali.

V. 63. „sužoval ho náramně“ hroze mu válkou, nebudou-li Židé platit všecky daně, které byli dosud jeho předchůdcům platili. (Josef Flav. XIII., 5, 3). —

4. Činy Jonatanovy za panování Antiocha VI. (Dionysa)

(11, 54—12, 52).

Mladistvý král Antioch VI. váží si Jonatana a Šimona (11, 54—59). Jonatan obléhá Gazu a nutí ji k míru (11, 60—62). Čelí vojsku Demetriovu (11, 63 n ). Šimon, bratr jeho dobývá Betsury (11, 65 n). Další vítězné boje Jonatanovy proti Demetriovi (11, 67—74). Jonatan obnovuje přátelské smlouvy s Římany (12, 1—4), se Sparťany, (12, 5—18), jejichžto král Arias I. byl poslal list veleknězi Oniášovi (12, 19—23). Jonatan bojuje dále se zdarem proti Demetriovi (12, 24—30) jakož i proti Arabům (12, 31 n). Šimon, bratr jeho dobývá Joppe (12, 33 n). Jonatan opevňuje Judsko (12, 35—38). Tryfon úskočné jedná s Jonatanem (12, 39—45) a zajímáho (12, 46—48). Žide oplakávají ho, jako by byl již mrtev (12, 49—52).

54Poté však navrátil se Tryfon a s ním Antioch, mladičký chlapec, a prohlásil se králem vstaviv na sebe korunu. 55Všecka vojska, která byl rozpustil Demetrius, shromáždila se k němu a bojovala proti onomu; Demetrius obrátiv se zády utekl. 56Tryfon pak zmocnil se slonů a opanoval Antiochii.

57Mladistvý Antioch psal Jonatovi toto: „Potvrzuji tebe v (nejvyšším) kněžství, ustanovuji tebe nad čtyřmi kraji a patřiti budeš k přátelům královským.“ 58Poslal mu také nádoby k službě (stolní), dal mu právo píti ze zlaté číše, býti v šarlatě a míti zlatou záponu; Šimona pak, bratra jeho ustanovil vévodou od pomezí tyrského až ke hranicím egyptským.

60Jonatas pak vyšed procházel města za řekou, i shromáždilo se k němu všecko vojsko syrské, aby mu pomáhalo. Když přišel k Askalonu, vyšli mu slavně vstříc z města. 61Odtud táhl ke Gaze; obyvatelé Gazy se zavřeli; i oblehl je a spáliv okolí města zloupil je. 62Tu prosili obyvatelé Gazy Jonatu i podal jim pravici; vzav syny jejich v zástavu poslal je do Jerusalema; a prošel zemi až k Damašku.

63Když pak uslyšel Jonatas, že přitáhli vůdcové Demetriovi do Kades, které jest v Galilei, s četným vojskem, chtějíce odstrčiti ho od vlivu na řízení říše, 64vytáhl proti nim, Šimona však, bratra svého, zanechal v zemi.

65Šimon položil se u Betsury a dobýval ji po mnoho dní obklíčiv ji. 66Když ho žádali, aby přijal (jejich) pravici, podal jim ji, ale vyhnav je odtud zabral město a osadil je posádkou.

67Jonatas a vojsko jeho položili se u vody Genesar a přede dnem vyrazili na rovinu Asor. 68A aj, vojska cizozemců táhla proti nim na rovině; - na horách položili mu zálohy - on táhl proti nim, 69Tu zálohy vyskočivše z míst svých daly se do boje. 70I utekli, kteří byli na straně Jonatově všichni; žádný nezůstal z nich kromě Matatiáše, syna Absalomova, a Judy, syna Kalfova, důstojníka. 71Tu roztrhl Jonatas roucha svá, nasypal si země na hlavu a modlil se. 72A počav zase bojovati proti nim obrátil je na útěk, ačkoliv odporovali. 73Vidouce to jeho stoupenci, kteří utíkali, vrátili se k němu a honili s ním všecky až do Kades, do ležení jejich; a položili se táborem až tam. 74V ten den padly z cizozemců tři tisíce mužů. Jonatas pak vrátil se do Jerusalema.

Hlava 12. — 1Jonatas tedy vida, že čas mu přeje, vybral muže a poslal je do Říma, aby utvrdili a obnovili s nimi přátelství; 2také Sparťanům a do jiných míst rozeslal listy téhož obsahu. 3I odešli do Říma a všedše do rady řekli: „Jonatas, nejvyšší kněz a národ židovský nás poslali, bychom obnovili přátelství a spojenectví podle předešlého (ujednání),“ 4Tehdy jim dali listy, (svědčící) příslušným úřadům míst, aby je doprovodíli v pokoji do Judska.

5List, který napsal Jonatas Spartanům zněl takto:

6Jonatas velekněz, starší lidu, kněží a ostatní národ židovský (posílá) Sparťanům, bratřím svým pozdrav. 7Již prve Ariáš, který panoval u vás, poslal Oníášovi, nejvyššímu knězi list, že jste bratři naši, jak praví níže připojený opis. 8Oníáš přijal posla s poctou, a přijal list, který oznamoval spojenectví a přátelství. 9My, ačkoli nic z toho nepotřebujeme, ježto máme na potěšení svaté knihy, — a ty jsou v našich rukou — 10přece jsme se pokusili poslati k vám (poselství), které by obnovílo bratrství a přátelství, abychom se snad neodcizili vám; neboť drahně času minulo od té doby, co jste k nám poslali. 11My tedy každého času bez přestání ve dny sváteční i v jiné příslušné (dny) pamatujeme na vás při obětech, které podáváme a při modlitbách, které konáme, jak se sluší a patří pamatovati na bratry. 12Tedy radujeme se z vaší slávy. 13Nás však sevřelo se všech stran mnoho soužení jakož í mnoho válek, ježto bojovali proti nám králové, kteří jsou vůkol nás. 14Nechtěli jsme však býti na obtíž vám ani jiným spojencům a přátelům našim v těch válkách. 15Měli jsme totiž pomoc s nebe, i byli jsme vysvobozeni, kdežto nepřátelé naší byli pokořeni. 16Proto vyvolili jsme Numenía, syna Antiochova a Antipatra, syna Jasonova, a poslali jsme je k Římanům, aby obnovili s nimi předešlé přátelství a spojenectví 17Poručilí jsme jim také, aby i k vám se vypravilí a pozdravili vás a dodali vám list náš o obnově našeho bratrství. 18Nyní tedy dobře učiníte, dáte-li nám odpověď na to.

19List, který poslal Oniášovi, zněl takto:

20Ariáš, král Sparťanů Oniášovi veleknězi (posílá) pozdrav! 21Nalezeno bylo v (jednom) spise o Sparťanech a o Židech, že jsou bratři a že jsou z pokolení Abrahamova. 22Nyní tedy když o tom víme, dobře učiníte, napíšete-li nám, jak dobře se máte; 23i my budeme vám zase psáti. Dobytek náš a jmění naše jest vaše a vaše naše. Poroučíme tedy, aby vám to bylo oznámeno.

24Když uslyšel Jonatas, že se vrátili vůdcové Demetriovi s vojskem mnohem větším nežli prve, aby bojovali proti němu, 25vytáhl z Jerusalema a táhl jim vstříc do krajiny Ematské; nechtěl jim totiž dáti chvíle, aby mohli vtrhnouti do země jeho. 26Poslal pak vyzvědače do ležení jejich; ti vrátivše se oznámili, že míní přepadnouti je v noci. 27Když tedy zapadlo slunce, rozkázal Jonatas svým bdíti a ve zbroji býti pohotově k boji přes celou noc; postavil také hlídky kolem ležení. 28Proto nepřátelé uslyševše, že hotov jest Jonatas se svými k bitvě, báli se a strachovali se ve své duši, i zapálili ohně v ležení svém. 29Jonatas však a ti, kteří s ním byli, nezpozorovali toho až ráno: viděli totiž světla hořeti. 30Tehdy hnal se po nich Jonatas, ale nedostihl jich, ježto se byli přeplavili přes řeku Eleuterus.

31Poté obrátil se Jonatas na Araby, kteří slují Zabaďané, porazil je a vzal jim kořist. 32A sebrav se přitáhl do Damašku a prochodil všecku tu zemi.

33Také Šimon vytáhnuv přišel až k Askalonu a k blízkým pevnostem; uchýliv se pak k Joppe dobyl ho; 34 — byltě slyšel, že chtějí hrad vydati stoupencům Demetriovým; — a usadil tam strážné, aby je hlídali.

35Když pak se Jonatas navrátil, svolal starší lidu a radil se s nimi, (jak) vystavěti pevnosti v Judsku, 36vystavěti zdi v Jerusalemě a vyhnati velmi vysokou přehradu mezi hradem a městem, aby odloučil jej od města, aby byl sám o sobě, aby (jeho posádka) nemohla ani kupovati ani prodávati. 37Tedy sešli se, aby opevnili město; část zdi, která byla nad potokem na východ slunce, byla spadla; opravil také tu, která sluje Kafeteta. 38Simon pak vystavěl Adiadu v Sefele, ohradil ji a opatřil vraty a závorami.

39Tryfon toužil po tom, by mohl kralovati v Asii, vstaviti si na hlavu korunu a vztáhnouti ruku na krále Antiocha; 40obával se však, že by snad nedopustil mu toho Jonatas, ale že by bojoval proti němu, i hledal ho jíti a zabíti. Vstav tedy přitáhl do Betsanu.

41Také Jonatas vytáhnuv proti němu se čtyřicíti tisíci mužů vybraných k bitvě přitáhl do Betsanu. 42Tryfon tedy vida, že přišel s vojskem velikým, bál se vztáhnouti na něho ruku, 43a přijal ho s uctivostí, doporučil ho všem přátelům svým, dal mu dary a přikázal svým vojskům, aby ho poslouchali jako jeho samého. 44A řekl Jonatovi: „Proč jsi obtěžovat všecek lid (tento), kdyžtě není váky mezi námi? 45Proto nyní odešli je domů; sobě pak vyber málo mužů, kteří by tě provázeli a pojď se mnou do Ptolemaidy, i dám ji tobě s jinými pevnostmi, s vojskem a se všemi činovníky; pak se obrátím a odtáhnu; vždyť proto jsem přišel.“

46(Jonatas) tedy uvěřiv mu učinil jak (byl) řekl: propustil vojsko a (to) přitáhlo do Judska. 47Tři tisíce mužů však nechal při sobě; dva tisíce z nich poslal do Galilee, tisíc pak šel s ním. 48Ale když vtáhl Jonatas do Ptolemaidy, zavřeli Ptolemaidští brány města, jali ho a všecky, kteří byli vtáhli s nim, pobili mečem.

49I poslal Tryfon vojsko a jízdu do země Galilejské a na velikou rovinu, aby pobili všecky stoupence Jonatovy. 50Tu oni zvěděvše, že Jonatas je zajat a že zahynul se všemi, kteří s ním byli, povzbuzovali se vespolek a táhli hotovi jsouce k bitvě. 51Když však ti, kteří je honili, viděli, že jim o život běží, vrátili se, 52oni pak přišli všichni v pokoji do Judska. Oplakávali pak Jonatu a ty, kteří s ním byli, náramně; Israel kvílil pláčem velikým.

Číslice, uvedené ve v. 45 a 48. podány jsou podle lidového odhadu a podání, které „sto tisíci“ naznačuje vůbec „veliké množství“ (Knabenbauer).

V. 54. Konečně podařilo se Tryfonovi dostati Antiocha, syna Alexandrova od arabského emira (výše v. 39 n).

V. 56. O slonech, používaných ve válce srv. výše 6, 30.

V. 57 n. O „čtyřech krajích“ srv. výše v. 28. 34. — O „šarlatě“ viz 10, 20; o „zlaté sponě“ 10, 89.

V. 59. „vévodou“ = strategem. — Místo „pomezí“ řec. lépe: „schodiště“. — „Schodiště Tyřanů“ = mys, zvaný dnes Rás en-Nakúra, sto honů nad Ptolemaidou. (Jos. Flav.)

V. 60 n. Jonatan táhne za „řeku“ Jordan, sbírá tam roztroušené vojsko syrské, jež byl Demetrius II. propustil a s pomocí tohoto vojska vrátiv se do Předjordání napadá Filišťany, kteří byli kdysi na straně Demetria (10, 75. 78). — Učelem cesty Jonatanovy bylo vykořeniti odpůrce nového krále Antiocha VI. (Dionysa).

V. 63 n. „Kades“ viz Jos 20, 7; 21, 32; Sdc 4, 6. — „odstrčiti ho“, aby nepracoval a nebojoval pro Antiocha VI.

V. 65. V Betsuře (6, 50; 9, 52) byli podle všeho stoupenci Demetria II.

V. 67. vypravuje dále, kde byl přestal v. 64. — „Genesar“ets ké jezero. — Asor viz Jos 11, 10; 12, 19; 19, 36; Sdc 4, 2.

V. 70. Ježto řec. zdůrazňuje, že oba byli důstojníky, možno se dohadovati, že také čety, oběma podřízené vytrvaly.

V. 73. „Vidouce to“ — že Jonatan s vytrvavšími počíná nový boj a že se mu daří… Teprve pak, když utíkající nebo kolísající se Židé dali se do nového boje, podařilo se jim nepřítele (stoupence Demetriovy) zahnati, t. j. přinutiti k ústupu do tábora; tábor sám však napadnouti se neodvážili. Z l2, 24 n možno se dohadovati, že přívrženci Demetriovi nebyli touto bitvou venkoncem vyhlazeni.

Hl 12. — V. 1. „čas Jonatanovi přál“, ježto sláva Machabejských zjednala ochotu jiných národů vejíti s vítěznýmí bojovníky ve smlouvy. — „poslové“ jsou jménem uvedeni níže ve v. 16. — S Římany ve smlouvu byl jíž vešel Juda (8, 1—32); tu smlouvu bylo na čase obnovit a upevnit.

V. 4. Římané dali poslům židovským jakési pasy, doporučujíci je všem úřadům římským, aby se postarali o bezpečnost poselstva na zpáteční cestě z Říma do Juvdska. (Jakýsí „glejt“.)

V. 7 n. Řeč tu může býti toliko o veleknězi Oniášovi I., synu Jadduově, který zasedal na stolci velekněžském 323—300 př. Kr. (za Ptolemea Lagi a Seleuka Nikatora) a se kterým současně vládl ve Spartě Arios (Areios) I. od r. 309—265 př. Kr. — „níže připojený opis“ ve v. 20—23. — Posla, kterého Ariáš k Oniášovi poslal, Jos. Flavius jmenuje Demoteles (13, 5. 8). (Podle letopočtové soustavy Šandovy Oniáš I. vládl od r. 350 do r. 315. Podle toho bylo by třeba opravíti leta panování Ariášova.)

V. 9 n. Židé nepotřebují zjednávati si vojenskou pomoc u jiných národů, ježto mají Písma svatá, která jim slibují pomoc Boží! Viz níže v. 15. — „drahně času minulo“ od dob krále Ariáše I. a velekněze Oniáše I.

V. 16. Možno, že Jason je týž, který byl jmenován výše 8, 17.

V. 19 n. Také Pergamští tvrdí, že již za dob Abrahamových byli jejich předkové přáteli Židů, jak bylo také zapsáno ve veřejných listinách (Starož. XIV, 10).

V. 23. {{Prostrkaně|Ariáš žádá na svůj list odpověď a slibuje, že bude zase psáti, až ji dostane. Častější dopisování udržuje přátelství. — „Dobytek náš…“ jest formulka přátelství jako dnešní výrok, kterým vítá Arab přišedšího hosta: {{{1}}}. (A pod.) — Ariáš „poručil“ svému písaři, aby myšlenky výše v listě vyslovené „oznámil“ listem Židům.

V. 24 n. navazuje na 11, 74. — Vůdcové vojska Demetriova, kteří byli nuceni v bitvě u Kadesu na rovině Asorské ustoupiti, vrátili se do Syrie pro posily a nyní s nimi táhnou zase do Palestiny. — {{Prostrkaně|Emath město na Orontu na severním úpatí Libanu. Srv. Nm 13, 21; 34, 8; 4 Král 14, 25; 25, 21. a jj.

V. 28 n. Dodej s řec. na konec: „a ustoupili“. — Nepřítel dal rozdělati v ležení svém ohně chtěje klamati Židy, kteři vidouce ohně budou se domnívati že jest nepřítel v táboře a nebudou tušiti, že se dal na ústup. Lest se skutečně povedla. — „nezpozorovali toho“, že v temnotě noční ustoupili.

V. 30. „Tehdy“ ráno, když byli zpozorovali, že nepřítel odtáhl. — Eleutheros - Nahr el-Kebir jmenován již 11, 7. V. 31 n. „Zabadaioi“ mohlo by zachováno býti v dnešním Zebedani, což znamená horu, rovinu a město v Syrii, na cestě z Damašku do Ba‘albeku. — „procházel všecku tu zemi“ v pokoji, ježto nebylo tam již stoupenců Demetriových.

V. 33n. O Askalonu srv. 10, 68; 11, 60. — O Joppe viz výše 10, 75 — Byl tam jako v každé palestinské pevnosti „hrad“ (tvrz, citadella). — Šimon ji dobyl prve (řec.) nežli se mohla vzdáti stoupencům Demetriovým. — Posádka židovská, kterou tam byl zajisté položil Jonatan (10, 75 n) byla nejspíše zase již vypuzena.

V. 35n. „vystavěti“ a opraviti. — Nebude-li moci posádka syrská na hradě kupovati spíži, bude hladem donucena odtáhnouti. Byl to nový pokus vypuditi Syry z jerusalemského hradu, když byly dva předchozí, vojenský (11, 20) i diplomatický (11, 41) selhaly.

V. 37 n. „nad potokem“ Kédronem. — Kafetetha je snad ona část zdi, která se sřítila (Knabenbauer). — Sefela = pomořská rovina mezi Joppem na severu a Gazou na jihu (Jos 11, 15; 15, 33). — Adida byla asi tam, kde je dnes Hadite, 5 km východně Lyddy; srv. Esdr 2, 33; Neh 7, 37; 11, 34. Že mělo toto místo strategický význam vysvítá z toho, že i Vespasián, když táhl na Jerusalem, vystavěl na něm opevnění. (Jos. Flav. „O válce židovské“ 4, 9, 1.)

V. 39 n. O Tryfonovi viz výše 11, 39. 54 n. — „Asie“ = Syrie. - „vztáhnouti ruku“ = zabíti.

V. 40. {{{1}}} jmenováno již výše.

V. 41. Jonatan asi se domníval, že Tryfon přichází, aby zase národ jeho porobil, jako syršti králové činívali; proti tomu pokusu postavil svých 40 000 mužů.

V. 43. Tryfon chytrácky zastřel záměr, který ho byl do Palestiny přivedl.

V. 45. Již Demetrius byl slíbil Židům Ptolemaidu (10, 39). Tryfon lže, že přišel proto, aby ji osobně Jonatanovi odevzdal! A Jonatan uvěřil!

V. 49. Tryton poslal vojsko do Galilee, abv rozprášili ony 2.000 Jonatanových mužů (v. 47). — „na velkou rovinu“ Esdrelonskou.

V. 50. Pověst, že i Jonatan byl v Ptolemaídě zabit se svými stoupenci mohla ovšem snadno vzniknouti, ale nebyla pravdivá. Jonatan byl v Ptolemaidě toliko vězněn. — „hotovi jsouce k boji“ ve sražených řadách (řec.).

V. 51. „o život“, o bytí a nebyti šlo Židům, byli odhodlání buď padnouti nebo zvítěziti, tedy bojovati neohroženě.

ČÁST ČTVRTÁ: Činy Šimonovy

(12, 53—16, 22).

1. Činy Šimonovy za vlády Antiocha VI. (Dionysa)

(12, 53—13, 30).

Zatím co pohané Židům ukládali a Tryfon verboval vojsko (12, 53—13, 1), Šimon byl zvolen za vůdce (13, 2—9). Opevnil Jerusalem a Joppe (13, 10 n). Tryfonovi odevzdal mnoho peněz jakož i syny Jonatovy (13, 12—19). Tryfon nepořidiv pobil syny Jonatovy a odtáhl (13, 20—24). Šimon zařizuje rodu svému v Modinu hrobku, dává pochovati Jonatu (13, 25—30).

53Všichni národové, kteří byli vůkol nich, hledali je potříti, neboť si (v duchu) řekli: 54„Nemají vůdce ani pomocníka; proto nyní bojujme proti nim a vyhlaďme z lidí památku jejich!“

Hlava 13. — 1Šimon uslyšev, že sebral Tryfon veliké vojsko, aby vtrhl do Judska a potřeí je, 2a vida, že se lid třese a bojí, vypravil se do Jerusalema, shromáždil lid 3a napomínaje jich řekl: „Vy víte, jak veliké věci činili jsme pro zákon a pro svatyni, já, bratři moji a dům otce mého, a jakých svízelů jsme zakusili. 4Proto zhynuli všichni bratři moji, k vůli Israelovi, a zůstal jsem já sám. 5Nyní však odstup to ode mne, abych šetřiti měl života svého v kterýkoli čas soužení; nejsemť lepší nežli bratři moji. 6Pomstím tedy národ svůj, svatyni, jakož i dítky naše a ženy; neboť sebrali se všichni národové, aby nás ze zášti potřeli.“ 7Duch, všeho lidu, jak uslyšel tyto řeči, rozpálil se 8a odpověděl hlasem velikým toto: „Ty jsi vůdcem naším místo Judy a Jonaty bratra tvého; 9bojuj boj náš a všecko, cokoli řekneš nám, učiníme!“ 10Tu sebrav všecky muže schopné boje pospíšil si, aby dokonal všecky zdi Jerusalema a ohradil jej vůkol. 11Jonatu pak, syna Absalomova, a s nim dostatečné vojsko poslal do Joppe, a (ten) vyhnav tamní obyvatelstvo, zůstal tam sám.

12Tryfon hnul se od Ptolemaidy s vojskem velikým, aby vtrhl do Judska a Jonatu měl s sebou zajatého. 13Šimon položil se (táborem) v Addus proti rovině. 14 Tryfon zvěděv, že Šimon nastoupil místo Jonaty bratra svého, a že se chce s ním utkati v boji, vzkázal mu po poslech: 15„Pro peníze, které dluhuje Jonatas bratr tvůj do královské pokladny z úřadů, jež mu byly svěřeny, držíme ho v zajetí. 16Nyní tedy pošli sto hřiven stříbra a dva syny jeho do zástavy, aby propuštěn jsa neodpadl od nás — a propustíme ho. 17Šimon pochopil, že lstivě mluví s ním, přece však rozkázal dáti stříbro a chlapce, by neupadl do nepřátelství velikého u lidu israelského, který by řekl: 18„Ze neposíal jemu stříbra a chlapců, proto zahynul (Jonatas).“ 19Poslal tedy chlapce a sto hřiven; ale on selhal a nepropustil Jonaty.

20Poté táhl Tryton do země, aby jí potřel; točili se cestou, která vede k Adoru; Šimon totiž a vojsko jeho byl jim ustavičně v boku kamkoli táhli. 21Posádka pak hradu poslala k Tryfonovi posly, aby rychle přišel po poušti a poslal jim spíže, 22I vypravil Tryfon všecku jízdu, aby přitáhl (k nim) tu noc; ale napadlo velmi mnoho sněhu; proto nepřišel (ale odtáhl) do Galaadu. 23Když pak se přiblížil k Baskamě, zabil tam Jonatu i syny jeho. 24Poté Tryfon obrátiv se odtáhl domů.

25Tu Šimon poslav pro kosti Jonaty bratra svého, vzal a pochoval je v Modinu, městě svých otců. 26Všichni Israelité oplakávali ho pláčem velikým; kvílili nad ním mnoho dní. 27Šimon pak dal zříditi nad hrobem otce svého a bratří svých vysokou stavbu, aby ji bylo (z daleka) viděti, z kamene hlazeného napřed i vzadu; 28a postavil sedm jehlanů, jeden proti druhému, otci a mateři a čtyřem bratřím; 29okolo nich postavil veliké sloupy a na sloupech zbroj na věčnou památku; a vedle zbroje vytesané lodi, které by viděti bylo ode všech plavících se po moři. 30Takový jest hrob, který udělal v Modinu, až do tohoto dne.

Hl 13. — V. 2. Šimon byl dosud na (rovině) Šefele (12, 38).

V. 3 n. Srv. 2, 17; 6, 43; 9, 18. 38. 42. — Šimon se také (mylně) domnívá, že Jonatan jest mrtev.

V. 10. Srv. 12, 36.

V. 11. Jonatan Absalomův rozmnožil tak posádku, kterou tam byl položil Šimon již prve 12, 33, — Město mělo pro Židy veliký strategický význam.

V. 13. Addus-Adiada. Viz 12, 38.

V. 15 n. 0 úřadech Jonatanových srv. 11, 57. — „propuštěn jsa“ Jonatan.

V. 19. „selhal“ tvrzením, že neslibil Jonatana propustit.

V. 20. „do země“ = do hor směrem k Jerusalemu. Ježto Šimon ustavičně Tryfona s boku (levého, severního) ohrožoval, nemohl Tryton táhnouti přímou cestou na Jerusalem, ale zahnul na jih po rovině, aby pak dal se směrem východním k Hebronu a odtud teprve na sever k Jerusalemu. Také jiní vůdcově před ním blížívali se k Jerusalemu od „Edomska“ a dobývali Betsury, která jim na cestě od Hebronu k Jerusalemu stála v cestě. — {{{1}}} 2 Par ll, 9. — dnešní ves Dura, 5 km západně Hebronu.

V. 21 n. Jerusalemská posádka nemohla si potravin opatřovati od té doby co ji Jonatan odřízl od světa obchodního. Srv. 12, 36. — „po pouštiJudské; jízda měla nejspíše objeti hory trčící jihovýchodně Jerusalema, táhnouti až k Jerichu a odtud příkvačiti náhle a neočekávané k Jerusalemu syrské posádce na pomoc. Sníh však ten plán zkazil. Tryfon se rozhodl, že se vrátí domů. Táhl s pěchotou nejspíše po Judské poušti k Jerichu, kde překročil známé brody Jordanu a tak se dostal do „Galaadu“.

V. 23. Baskama bývá ztotožňována s Tell-Bázúk severovýchodně jezera Genesaretského. — Místo „i syna jeho“ řecké znění praví, že „byl tam pohřben“ Jonatan.

V. 25. Modin jmenován 2, 1.

V. 28. „postavil“ na tu vysokou budovu (v. 27). — Sedmá pyramida měla býti postavena pro Šimona, který tím vyslovil přání, aby pohřben byl také v rodinné hrobce.

V. 29. Zbraně a lodi z kamene vytesané a na sloupech upevněné byly na památku vítězných bojů Machabejských, za kterých se zmocnili zbraní i lodí. (Srv. 10, 76; 12, 33; 14, 5.)

V. 30. Jako spisovatel inspirovaný 1 Mach svědčí, že hrobku řečenou za jeho dob bylo ještě viděti, tak píše i Jos. Flavius, ano i Euseb. Guerin se domnívá, že při svých vykopávkách v Chirbet el-Medije (r. 1872) nalezl také zbytky té hrobky.

2. Činy Šimonovy za panování Tryfona a Demetria II.

(13, 3—14, 49).

Tryfon zabiv Antiocha zmocnil se vlády (13, 31 n). Šimon opevňuje svou zemi (13, 33). Demetrius poskytuje Židům svobodu (13, 34—40). Zdálo se, že jho pohanské jest odstraněno (13, 41 n). Šimon vyčištuje Gazu (13, 43—48) a jerusalemskou tvrz (13, 49—52), opevňuje chrámovou horu (13, 53), syna svého Jana ustanovuje vůdcem (13, 54). I když byl Demetrius II. uvězněn, Šimonovi dařilo se zachovati národu bezpečnost a blahobyt (l4, 1-15). Šimon obnovuje smlouvy s Římany a se Sparťany (14, 16-24a). Národ provolává Šimona vůdcem a veleknězem na věčné časy (14, 24b—49).

31Tryfon lstivě nakládal s králem — chlapcem Antiochem, až ho zabil. 32I stal se králem místo něho, vstaviv sobě korunu Asie a natropil mnoho zla v zemi.

33Šimon pak opravil pevnosti Judské země ohradiv je vysokými věžemi a velikými zdmi, branami a závorami; nakladl také potravin do pevností. 34A vybrav Šimon muže poslal je ke králi Demetriovi, aby ulevil zemi, neboť vše, co Tryfon činil, bylo lupičství. 35Na to poselství odpověděl mu král Demetrius listem tohoto znění:

36„Král Demetrius (posílá) Šimonovi, nejvyššímu knězi a příteli králů, jakož i starším a národu židovskému, pozdrav!

37Zlatou korunu a palmovou ratolest, kterou jste poslali, přijali jsme; hotovi jsme vejíti s vámi v dokonalý pokoj a napsati královským úředníkům, aby vám odpustili, co my odpouštíme. 38Cokoliv totiž ustanovujeme, zůstane vám na vždy. Pevnosti, které jste vystavěli, buďtež vaše. 39Odpouštíme (vám), co jste přehlédli a opomněli až do dneška, i korunu, kterou jste dlužni, a bylo-li co jiného v Jerusalemě zdaněno, již nebude zdaněno. 40A jsou-li kteří z vás způsobilí, aby zapsáni byli mezi naše osobní strážce, nechť jsou zapsáni a budiž mezi námi pokoj!“

41(Tak) bylo léta stého sedmdesátého sňato jho pohanů s Israele.

42I počal národ israelský psáti v listinách a ve smlouvách „Léta prvního Šimona, nejvyššího kněze, velikého vojevůdce a vladaře židovského.“

43v těch dnech Šimon položiv se u Gazy obklíčil ji vojsky, nadělal dobývacích nástrojů, postavil je proti městu a udeřiv na jednu věž dobyl jí. 44Když pak vpadli ti, kteří byli v nástroji, do města, nastalo ve městě veliké pohnutí. 45Obyvatelé města vystoupili se ženami a s dětmi na zeď v roztržených rouchách a volali hlasem velikým žádajíce od Šimona, aby jim podal pravici. 46Řekli: „Neodplacuj nám podle zlých skutků našich, ale podle milosrdenství svého.“ 47Šimon usmířiv se nebojoval proti nim, ale vyhnal je z města a vyčistil domy, v nichž byly modly a teprve (pak) všel do něho s chválami a dobrořeče Pánu; 48odstranív z něho všelikou nečistotu usadil v něm muže, kteří by plnili zákon; a ohradiv je vystavěl si (v něm) bydliště.

49Těm, kteří byli v jerusalemském hradě, zabráněno bylo vycházeti a vcházeti do země, kupovati a prodávati; i lačněli velmi a mnozí z nich zhynuli hladem. 5Tu volali k Šimonovi, aby směli vzíti ho za pravici; i podal jim (ji), ale vyhnav je odtud očistil hrad od poskvrn. 51Vešli do něho dvacátého třetího dne druhého měsíce léta stého sedmdesátého prvního s chválou, s palmovými ratolestmi, s harfamí, s cimbály, s loutnami, s chválami a s písněmi, neboť vyhlazen byl nepřítel veliký z Israele. 52Ustanovil pak, aby každý rok slaveny byly ty dny s veselím.

53A ohradiv horu chrámovou vedle hradu bydlil tam sám i družina jeho.

54Vida pak Šimon Jana, syna svého, že jest muž silný k boji, ustanovil ho vůdcem nade všemi vojsky; a ten bydlil v Gazaře.

Hlava 14. — 1Léta stého sedmdesátého druhého sebral král Demetrius své vojsko a táhl do Medie, aby si opatřil tamodtud posilu do boje proti Tryfonovi. 2Tu Arsaces, král perský a médský uslyšev, že vtrhl Demetrius do jeho končin, poslal jednoho ze svých vojevůdců, aby ho živého jal [a přivedl k němu]. 3(Ten) tedy vytáhl, porazil vojsko Demetriovo, a jav ho přivedl jej k Arsakovi, (který) jej uvěznil.

4Všecko Judsko mělo pokoj po všecky dny Šimona,
(který) vyhledával dobro národu svému;
líbila se jim moc jeho
a sláva jeho po všecky dny.

5Mimo všecku svou slávu dobyl ještě Joppe, aby bylo přístavem;
tím učinil průchod ostrovům mořským.
6Rozšířil území národa svého
a opanoval zemi.
7Shromáždil ze zajetí mnohé
a panoval nad Gazarou, Betsurou a hradem;
odstranil z něho nečistoty
a nebyl, kdo by se mu opřel.
8Každý vzdělával svou zemi v klidu;
země Judská vydávala úrody své
a stromy rovin ovoce své.
9Starší sedali všichni na ulicích
a rozmlouvali o blahu země;
jinoši pak obláčeli se nádherou válečného roucha.
10Městům dodával spíže,
činil z nich opevněné bašty,
že bylo jmenováno slavné jméno jeho
do končin země.
11Způsobil pokoj v zemi,
i veselil se Israel veselím velikým.
12Každý sedal pod svým vinným kmenem a fíkem,
aniž koho bylo, kdo by je vystrašil.
13Nebylo na zemi, kdo by proti nim válčil;
králové byli potřeni v ty dny.
14Pozdvihoval všecky ponížené lidu svého,
vyhledával zákona,
vyhladil každého odpadlíka a zločince.
15Svatyni zvelebil
a nářadí svatyně rozmožil.

16Když bylo slyšeti v Římě a až ve Spartě, že jest Jonatas mrtev, zarmoutili se náramně. 17Ale když se dověděli, že se stal Šimon, bratr jeho, nejvyšším knězem místo něho a ten že drží všecku tu krajinu i města v ní, 18psali mu na měděných deskách, aby obnovili přátelství a spojenectví, ve které byli vešli s Judou a s Jonatou, bratřími jeho. 19(Ten list) byl předčítán před shromážděním (lidu) v Jerusalemě.

List, který poslali Sparťané zněl takto: 20„Spartští vladaři a města (posílají) Šimonovi, nejvyššímu knězi, starším, kněžím i ostatnímu lidu židovskému, (svým) bratřím, pozdrav! 21Poslové, poslaní k našemu národu, oznámili nám o vaší cti a slávě i radosti; radovali jsme se z příchodu jejich. 22To, co pravili, zapsali jsme do usnešení lidu takto: „Numenius Antiochův a Antipater Jasonův, poslové judští, přišli k nám, aby obnovili s námi předešlé přátelství. 23Národ se usnesl, že přijme ty muže slavně a že dá vložiti přepis řečí jejich do zvláštních státních knih, aby byl (tam) na památku národu Sparťanů. Opis toho byl napsán Šimonovi veleknězi.“

24Poté poslal Šimon Numenia do Říma s velikým zlatým štítem vážícím tisíc min, aby upevnil s nimi spolek.

Když uslyšel lid [římský] 25o těchto událostech, řekli: „Jaké poděkování učiníme Šimonovi a synům jeho? 26Neboť on pozdvihl své bratry, zapudil bojem nepřátele Israelovy a (s bratřímir svými) zajistil mu svobodu.“ I napsali to na měděné desky, které postavili na sloupy na hoře Sion. 27Ten nápis zněl takto:

„Osmnáctého dne měsíce elul léta stého sedmdesátého druhého, léta třetího panováni velekněze Šimona v Asaramel 28oznámeno bylo ve velikém shromáždění kněží, lidu, činovníků národa jakož i starších země toto:

Protože bývaly často války v zemi naší, 29Šimon, syn Matatiášův, Jaribovec a bratři jeho vydávajíce se v nebezpečí odpírali nepřátelům národa svého, aby obstála svatyně jejich a zákon; slávou velikou oslavili svůj národ. 30Když sjednotil Jonatas národ svůj a stal se jemu nejvyšším knězem, a když přiřazen byl k lidu svému:
31tu chtěli nepřátelé jejich pošlapati a zpustošiti zemi jejich a vztáhnouti ruce na svatyni jejich. 32Tehdy opřel se tomu Šimon, bojoval za svůj národ, s velikým nákladem (svých) peněz ozbrojil vojáky národu svého a platil je. 32Ohradil judská města, také Betsuru, která byla při hranicích země Judské, kde bývaly prve zbraně nepřátelské a usadil tam judskou posádku. 33Ohradil také Joppe, které bylo u moře, dále Gazaru, která jest při hranicích Azotska, kde bydlili prve nepřátelé, usadil tam Judovce a uložil tam vše, čeho bylo třeba k udržení jich. 35Lid vida dílo Šimonovo a slávu, kterou si umínil zjednati národu svému, ustanovil jej svým vůdcem a veleknězem, protože on učinil všecky ty věci a pro spravedlnost a věrnost, kterou zachoval národu svému a že vyhledával každým spůsobem povznésti svůj lid. 36Za dnů jeho dařilo se (dílo) rukou jeho, aby vypleněni byli pohané ze země jejich i ti, kteří byli v městě Davidově v Jerusalemě a na hradě, ze kterého vycházeli a poskvrňovali vše, co jest kolem svatyně na veliký úkor svatosti (její); 37osadil jej Judovci na obranu země i města a zvýšil zdi jerusalemské. 38Král Demetrius potvrdil mu velekněžství 39podle toho, učinil jej přítelem svým a oslavil ho slávou velikou. 40Byltě slyšel, že byli Židé od Římanů prohlášení za přátele, spojence a bratry a že byli poslové Šimonovi slavně přijati. 41Židé tedy a kněží jejích se usnesli, aby byl jejich vladařem a nejvyšším knězem na věky, dokud by nepovstal prorok spolehlivý; 42aby byl jejich vojevůdcem, 43aby pečoval o svatyni, aby ustanovoval činovníky nad bohoslužbou, nad zemi, nad zbrojí a nad pevnostmi, aby pečoval o svatyni, aby ho všichni poslouchali, aby jeho jménem spisovány byly všecky listiny v zemi, aby se obláčel v šarlat a zlato, 44a nikomu z lidu nebo z kněží aby nebylo dovoleno zrušiti něco z těch práv nebo vzpírati se proti tomu, co on praví, aneb svolati shromáždění v zemi bez něho, neb obláčeti se v šarlat a užívati zlaté zápony. 45Kdo by pak proti tomu učinil nebo zrušil něco z těch věcí, bude hoden trestu. 46Zalíbilo se tedy všemu lidu ustanoviti Šimonovi právo, by směl jednati podle toho, co bylo řečeno. 47Šimon to přijal a souhlasil s tím, aby zastával velekněžství, aby vůdcem byl a knížetem národa židovského i kněží, aby vládl nade všemi.“

“Tento nápis kázali vrýti do měděných desk a postaviti je! v ohradě svatyně na význačnémv místě; “opis pak toho (nápisu) vložiti do pokladnice, aby jej měl Simon a synové jeho.

V. 31 n. „zabil“ = dal zabíti. Podle Livia prohlásili podplacení lékaři, že král trpí kaménky, že bude operován; při operaci ho zabili a lidu namluvili, že při ni zemřel. — Také Jos. Flavius, Diodor, Appian a Justin svědčí, že Tryfon dal zabíti Antiocha VI., tvrdí však, že se tak stalo teprve po výpravě Demetriově do Medie, o které se zmiňuje níže hl 14. — Patřil by tedy v. 31 n časově za tuto hlavu. Gutberlet se domnívá, že zmínka o smrti Jonatanově (v. 24) přiměla spisovatele k tomu, aby se hned zmínil také o smrti Antiochově. — Kugler však dokazuje, že Antioch VI. byl zabit pravděpodobně v únoru nebo březnu r. 142. př. Kr., kdežto Demetrius II. podnikl svou nešťastnou výpravu proti Partům teprve r. 141. př. Kr.; podle toho vypravuje 1 Mach i zde v časovém postupu. (Nevládl tedy Tryfon jménem Antiocha osm roků, nýbrž toliko tři roky! (asi od března 145 do února nebo do března r. 142. př. Kr). - {{{1}}}. — „natropil mnoho zla“ válkami, jež vedl, aby svůj trůn si upevnil.

V. 34. Od Demetria byl se Jonatan odklonil, protože nedodržel slova (11, 52 n). Šimon za změněných poměrů mění ten politický směr. Mohl se totiž Šimon domnívati, že Demetrius v boji proti Tryfonovi nepohrdne židovskou pomocí a že si ji i vykoupí ústupky, jež budou Židé žádati. — Příklad „lupičství“ Tryfonova viz 13, 15 nn.

V. 37. O zlaté koruně viz 10, 20. 29; 11, 35. — „ratolest“ ze zlata. Srv. 2 Mach 14, 4.

V. 39. „co jste přehlédli a opomněli“ znamená odpad Židů od Demetria II. a příklon jejich k soku jeho Antiochu VI. (Tryfonovi), jakož i všecky projevy nepřátelství Židů k Demetriovi II. — O zlaté koruně srv. 10, 29.

V. 41 n. „sňato jho“ ještě však ne úplně! Viz níže 14, 38. — Rok 170 letopočtu seleukovského byl r. 143/2 př. Kr. — Zachované mince s daty: „Roku x vysvobození“ (nebo svobody) Israelova (nebo Jerusalema nebo Sionu) sotva jsou peníze ražené od Šimona! Srv. níže 14, 27.

V. 43. Místo „Gazy“ bývá všeobecně se zřetelem na 14, 7. 34; 15, 28; 16, 1. čítáno: „Gazeru“, t. j. Geseru (4, 15; 7, 45; 9, 52). - „dobývací nástroj“, o němž mluví níže v. 44. byla obrněná povozná věž (na kolách), kterou bylo lze posunouti až k samým hradbám.

V. 48. Macalister se domnívá, že při svých vykopávkách na Tell Džezeru nalezl zbytky hradu, který si tam byl Šimon dal vystavěti. — Viz Klos 10, 33.

V. 49. srv. s 12, 36; 13, 21 n.

V. 50 n. „od poskvrn“ modlářství. — „druhého měsíce“ — ijjaru, t. j. v květnu r. 142) př. Kr., 23./II. bylo by v pátek dne 16. května (Kugler). — O ratolestech palmových, znamení radosti viz 2 Mach 10, 7; Jan 12, l3. — jak veliký význam měla tato událost, viz 1, 35—37; 3, 45; 4, 2. 4l; 6, 18.

V. 52. Srv. 4, 59; 7, 49. Vypuzení nepřítele z Jerusalemského hradu byla vrcholná událost v dějinách vysvobození Židů od jha syrského. Přes to mizí výroční slavnost zde jmenovaná v dalších dějinách beze stopy.

V. 53. Tu horu již ohradil Juda (4, 60), poté Jonatan (10, 11); Šimon ji opevnil potud, pokud hraničila s jerusalemským hradem, t. j. na jihu. - „tam“ na hradě. — Viz níže 14, 7.

V. 54. Srv. výše v. 43. — Byl to jan přijmím „Hyrkanus“.

Hl 14. — V. 1. Rok 172. letopočtu seleukovskéko byl r.&nbsp141,0 př. Kr. — Seleukovcí měli v Peršanech a jiných národech, kdysi Peršanům podrobených své přátele, kteří nelibě nesli nové jho Partů; proto výprava Demetriova došla u nich ohlasu (Justin). S počátku se podnik Demetriův dařil, později však se štěstí válečné obrátilo. V tísni přijal mír od Partů na oko nabízený, byl však jat a odveden do Hyrkanie (Justin).

V. 2. Arsaces VI. (král Partů) vlastním jménem Mitridates I. (Kugler podle klínopisů chce čísti Mitradates).

V. 5. Šimon zjednal obchodníkům z ostrovů moře Středozemního (a Egejského) přístup do Judska přístavem Joppe. — Srv. výše lidový chvalozpěv ke cti Judově (3, 3—9).

V. 6. Srv. 13, 43; 13, 10. 33. 51. 53.

V. 7. O Gazaře viz 13, 43—48; o Betsuře 11, 65; o jerusalemském hradě 13, 49 nn.

V. 9. srv. s Zach 8, 4 n.

V. 12. Srv. 3 Král 4, 25; Mich 4, 4; Zach 3, 10.

V. 14. Srv. 13, 47 n. 50

V. 16 n. Před v. 16. patří v. 24! Šimon oznámil zvláštním poselstvím do Říma (a do Sparty) vypraveným, že Jonatan, dosavadní židovský správce Judska jest mrtev, že on, Šimon nastoupil na jeho místo a žádal, by smlouvy, ve které byli Římané (a Sparťané) vešli s jeho předchůdci Judou a Jonatanem, byly obnoveny. Byltě tehdy obyčej, že králové, spolčení s Římem oznamovali své nastoupení a žádali, aby dosavadní smlouvy trvaly dále, t. j. aby byly obnoveny (Livius, Polybius).

V. 18. „psali mu“ Římané a Sparťané. — Co psali Římané, podáno jest níže 15, 16—24. — Co napsali Sparťané, obsahuje tu v. 20—23.

V. 20. „{{Prostrkaně|vladaři“, kteří sluli eforové. Království bylo ve Spartě zrušeno tehdy a to již od r. 192., kdy poslední král Pelops byl zabit. — O bratrství Sparťanů se Židy viz 12, 6. 21.

V. 21 n. „Poslové“ Numenius a Antipater zastávali tento úřad již za Jonatana; viz 12, 16.

V. 24. patří za v. 15. — Toliko Numenius je zde jmenován nejspíše proto, že byl prvním a hlavním legátem, kdežto Antipater byl mu podřízen. (Sotva je tu řeč o druhém poselství, které Šimon později snad poslal se zlatým štítem do Říma). — Bývalo všeobecným obyčejem, že panovníci, chtějící obnoviti smlouvu s Římany posílali jim značné dary, zejména zlaté věnce (koruny). — Štít byl náznakem ochrany, kterou Židé žádali a spolu vojenského spolku, který chtěli s Římany obnoviti. — Mna (mina) nevážila všude stejně; mna attická vážila na př. 436 gr; mina syrská 642 gr! Tisíc min bylo by tedy 486 kg, případně 642 kg! Protože by to byla váha na štít zlatý neobyčejně veliká, vykladači se zřetelem na 15, 18. se domnívají, že „vážícím“ jest glosa, a že není tu udána váha řečeného štítu, nýbrž cena. 1 mina řecká měla asi 100 K našich předválečných, měl tedy řečený štít cenu asi 100.000 předválečných našich korun. — Místo nesprávného „římský“ dlužno rozuměti lid židovský!

V. 25. „o těchto událostech“, vypravovaných výše ve v. 16—24. — Místo „synům jeho“ bylo by lépe čísti „a bratřim jeho“.

V. 26. „své bratry“ — Židy. Podle řeckého: „Neboť on, bratří jeho a dům otce jeho upevníli Israele…

V. 27. „elul“ byl náš srpen; 18 elul = 25. srpen (šestý měsíc od nisanu počínaje). Rok 172 letopočtu seleukovského byl r. 141. př. Kr. — O letopočtu vlády Šimonovy srv. výše 13, 41. — V záhadném „v Asaramelu“ nejlépe viděti hebrejský titul Šimonův; „sar 'am el“ t. j. kníže lidu Božího. (Jiní jinak.)

V. 23. O Joaribovcích srv. 2, 1.

V. 30 n. Jonatan „sjednotil“ národ tím, že se postavil po smrti Judově jemu v čelo; srv. 9, 28nn. — O jeho velekněžství viz 10, 20. — „přiřazen byl k lidu svému“, když byl zabit; viz 12, 48; 13, 23. — O snahách nepřátel po smrti Jonatanově viz 12, 53—13, 2.

V. 33 n. O Betsuře, sídle syrské posádky srv. 6, 50; 9, 52; 10, 14. — O Joppe srv. 12, 33; o Gazaře 13, 43n.

V. 35. Srv. 13, 8. 36. — „ustanovil jej svým vůdcem“ a s tím ustanovením vždycky souhlasil, nikdy toho nelitoval, nikdy neodvolal, nikdy lidu nenapadlo chtíti Šimona sesaditi.

V. 36. Srv. 13, 47; 1, 36 n. 57; 4, 41; 6, 18; 11, 41; 13, 50 n.

V. 37. Srv. 12, 36.

V, 38 n. Srv. 13, 36—40.

V. 40. Srv. 8, 20; 15, 17. — Ježto Demetrius, poslal již r. 170 list Šimonovi, nemohl slyšeti tehdy o přijetí židovských poslů v Římě, kdyžtě poselství to bylo vypraveno teprve r. 172! Dlužno tedy míti za to, že Židé, kteří sestavovali nápis tento, dali se vésti toliko touhou zdůrazniti všecky zásluhy Šimonovy, jeho čest a slávu, nikoli však postupem časovým!

V. 41. „vladařem“, knížetem politickým, vůdcem vojenským a veleknězem „na věky“ t. j. dědičným. — „prorok spolehlivý“, který by oznámil, že vůle Nejvyššího stanoví jiný řád. — Srv. 4, 46; 9, 27. — Bylo na pováženou, že veleknéžstvi, jež příslušelo nejstaršímu synu Áronovu, měli nyní Joaribovci (Hasmoneovci) a že i politická vláda, která podle Písma náležela Davidovcům, byla v rukou Joaribovců (Levitů).

V. 43 O šarlatu viz 10, 20. — „zlato“ = aby směl nositi zlatou sponu; viz 10, 89.

V. 49. „v pokladnici“, klenotnici chrámové (chrámový archív).

3. Činy Šimonovy za Tryfona a Antiocha VII.

(hll 15 n.)

Antioch VII. (Sidetes) potvrzuje Šimonovy výsady staré a nové mu uděluje (15, 1—19). Tryfon v úzkých (15, 10—14). Vyslanci židovští přinášejí Šimonoví list z Říma (15, 15—24). Antioch obléhající Tryfona odmítá pomoc Šimonovu (15, 25—27). Také Šimon zamítá požadavky královy (15, 28—36). Když Antioch pronásledoval poraženého Tryfona, vojevůdce jeho Kendebaios pustošil Judsko (15, 37—41). Byl však od Šimona a synů jeho zahnán na útěk (16, 1—10). Ptolemeus, zeť Šimonův zabíjí svého tchána spolu se svými dvěma svaky, s Matatiášem a Judou (16, 11—17). Jana však marně zabít usiluje (16, 18—22). O Janovi možno se vice dočísti jinde (16, 23 n).

Hlava 15. — 1Král Antioch, syn Demetriův poslal s ostrovů mořských list Šimonovi knězi a knižeti národa židovského i všemu národu 2tohoto znění:

„Král Antioch (vzkazuje) Šimonovi veleknězi a národu žídovskému pozdrav! 3Poněvadž někteří nešlechetníci zabrali království našich otců a já chci zase dobýti království a obnoviti je jako bývalo prve, sebral jsem množství vojska a dal jsem si nadělati válečných lodí; 4a (že) chci vystoupiti na pevninu, abych pomstil se nad těmi, kteří zkazili naši zemi a kteří obrátili v poušť mnoho měst v království mém: 5proto nyní potvrzují tobě (odpuštění) všech dávek, které tobě odpustili přede mnou všichni králové, jakož i kterýchkoli jiných darů (které) odpustili tobě, 6a dovoluji tobě, abys raziti směl vlastni mince ve své zemi. 7Jerusalem budiž svatý a svobodný. Všecka pak zbroj, která zkována jest a pevnosti; které jsi vystavěl, které držíš, ať zůstanou tobě. 8A vše, co dlužíš králi nebo co budoucně mu dlužiti budeš, od této chvíle na všecky časy budiž ti odpuštěno. 9Až pak dobudeme království svého, oslavíme tebe, národ tvůj i chrám slávou velikou, aby zřejmá byla sláva vaše po vší zemi.“

10Léta stého sedmdesátého čtvrtého vtáhl Antioch do země svých otců, i sešla se k němu všecka vojska, takže málo jich zůstalo s Tryfonem. 11Král Antioch stíhal ho, i přibyl do Dory na útěku pomořím. 12Věděl totiž, že se shrnulo (na něho) neštěstí a že ho vojsko opustilo. 13Tu položil se Antioch u Dory se sto dvacíti tisíci bojovníků a osmi tisíci jezdců. 14Obklíčil město, lodi připojily se od moře, takže sevřeli město od země i od moře a nedali nikomu vjíti nebo vyjíti.

15Přišel pak Numenius a průvodčí jeho z Ríma města majíce listy svědčící králům a zemím tohoto obsahu:

16„Lucius konsul římský (vzkazuje) Ptolemeovi králi pozdrav!

17Poslové židovští, přátelé naši, poslaní od Šimona, velekněze jakož i od národa židovského přišli k nám, aby obnovili dávné přátelství a společenství. 18Přinesli také štít zlatý (za) tisíc min. 19I usnesli jsme se, že budeme psáti králům a zemím, by jim nečinili nic zlého, aby neválčili proti nim ani proti městům ani proti zemím jejich; dále by nepodporovali těch, kteří by válčili proti nim. 2Uznali jsme také za dobré, přijmouti od nich štít. 21Jestliže tedy někteří nešlechetníci utekli ze země jejich k vám vydejte je veleknězi Šimonovi, ať je potrestá podle zákona svého.“

22Totéž bylo psáno také králi Demetriovi, Attalovi, Ariaratovi a Arsakovi, 23dále do všech zemí, do Lampsaku, Sparťanům, na Delus, do Myndu, do Sicyonu, do Karie, na Samos, do Pamfilie, do Lycie, do Alikarnasu, na Kos, do Sidy, do Aradu, na Rhodus, do Faselidy, do Gortyny, do Knidu, na Cyprus a do Cyreny. 24Opis toho napsali Šimonovi veleknězi a národu židovskému.

25Antioch král ležel s s vojskem u Dory druhý (den), přiváděl k ní ustavičně (nové) vojsko, dal nastavěti dobývacích nástrojů a zavřel Tryfona, aby nemohl se hnouti.

26Šimon poslal mu dva tisíce vybraných mužů na pomoc, stříbro, zlato a mnoho (válečného) nářadí; 27ale (Antioch) nechtěl těch věcí přijmouti, zrušil vše, co s ním byl prve smluvil a zanevřel na něho. 28A poslal k němu Atenobia, jednoho ze svých přátel na domluvu s ním; vzkázal: „Vy držíte Joppe, Gazeru a jerusalemský hrad, města království mého; 29okolí jejich jste zpustošili, pohromu velikou jste způsobili v zemi a zabrali jste mnoho míst v království mém. 30Proto nyní vydejte ta města, která jste opanovali, jakož i daně z míst mimo hranice judské, nad nimiž jste vládli. 31Není-li vám libo, dejte za ně pět set hřiven stříbra; a za zkázu, kterou jste učinili, a za daně z měst, jiných pět set hřiven; ne-li přitáhneme a válčiti budeme proti vám.“ 32Přišed tedy Atenobius, přítel králův do Jerusalema a vida nádheru Šimonovu, lesk zlata a stříbra, jakož i četné služebníctvo, užasl se; poté oznámil jemu slova králova. 33Šimon mu odpověděl: „Nezabrali jsme cizí země, aniž držíme cizí majetek, ale (držíme) dědictví po svých otcích, které bylo nespravedlivě od našich nepřátel na čas držáno. 34My tedy majíce (vhodný) čas, vracíme sobě zase dědictví po svých otcích, 35Pokud pak běží o Joppe a Gazaru, kterých žádáš, (právě) ty činívaly v lidu i v zemi naší velikou zkázu; (přes to) dáme za ně sto hřiven.“ Atenobius neodpověděl mu slova, 36ale navrátiv se s hněvem ke králi podal mu zprávu o té odpovědí, jakož i o nádheře Šimonově a o všem, co byl viděl; tu se král rozhněval hněvem velikým.

37Tryfon pak utekl po lodi do Ortosiady. 38Tu král ustanovil Cendebea vladařem v pomoří dav mu pěchotu i jízdu. 39A rozkázal mu král, by se hnul s vojskem proti Judsku; rozkázal mu také, aby vystavěn byl Gedor, aby opevněny byly brány města a proti lidu aby válčil. Král sám pak pronásledoval Tryfona. 40Přitáhl tedy Cendebeus k Jamnii a počal znepokojovati lid, pošlapávati Judsko, zajímati lidi, zabíjeti je a stavěti Gedor. 41A postavil tam jezdce i pěchotu, aby vycházeli a procházeli cesty Judska, jak mu byl král poručil.

Hlava 16. — 1Tehdy Jan vypraviv se z Gazary oznámil Šimonovi, svému otci, co učinil Cendebeus v lidu jejich. 2Šimon povolav dva starší syny, Judu a Jana řekl jim: „Já, bratři moji a dům otce mého bojovali jsme proti nepřátelům Israelovým od mládí až do tohoto dne, a zdařilo se nám rukama našima vysvoboditi Israele několikrát. 3Ale nyní zestárl jsem, vy tedy nastupte na místo mne a bratří mých; vytáhnouce bojujte za náš národ! Pomoc pak s nebe budiž s vámi!“ 4Poté vybral ze země dvacet tisíc válečníkű, také jezdců a táhli na Cendebea; nocovali v Modinu. 5Ráno vyrazili a táhli na rovinu: tu hle, vojsko veliké táhlo proti nim, pěšáci i jezdci, a potok byl mezi nimi. 6Položil se táborem proti nim on i lid jeho; vida pak, že se lid strachuje potok přejíti, přešel (jej) prve (sám); vidouc jej mužstvo, přešlo (jej) za ním. 7Poté rozdělil lid; jízdu (postavil) do středu pěchoty; — jízda nepřátelské byla velmi četná — 8když pak zatroubili na posvátné polnice, byl Cendebeus obrácen na útěk i s vojskem; padlo z nich mnoho raněných, ostatní pak utekli do pevnosti. — 9Tehdy raněn byl Juda, Ianův bratr. — Jan pak je pronásledovaí, až přišel do Cedronu, který byl (onen) opevnil. 10Utekli až na věže, jež byly na polích azotských. Zapálil je ohněm. Padly z nich dva tisíce mužů. A vrátil se do Judska v pokoji.

11Ptolemeus, syn Abobův, ustanoven byl velitelem na rovině jerišské; měl mnoho stříbra a zlata, 12ježto byl zetěm nejvyššího kněze. 13I zpyšnělo srdce jeho. Chtěl se zmocniti země, proto zabýval se lstivými úmysly proti Šimonovi a synům jeho, aby je zahladil.

14Simon procházíval města, jež byla v Judsku, aby se mohl o ně postarati; tak přišel (také) do Jericha, on a Matatiáš, syn jeho, a Juda léta stého sedmdesátého sedmého, měsíce jedenáctého, to jest měsíce sabath. 15Tu je přijal syn Abobův na pevnůstce, kterou byl vystavěl a která sluje Doch, lstivě: učinil jim veliké hody, ale skryl tam mužstvo. 16Když pak Šimon a synové jeho byli se rozjařili nápojem, vstal Ptolemeus se svými, vzali zbroj svou, vešli do hodovny a zabili jej, dva syny jeho, jakož i několik sluhů jeho. 17Tím dopustil se velikého úskoku v Israeli a oplatil se zlým za dobré.

18Poté Ptolemeus podal o tom písemnou zprávu králi se žádostí, aby mu poslal vojsko na pomoc a odevzdal mu jejich zemi, města a platy. 19Jiné poslal do Gazary, aby zahladili Jana. Také tisícniky písemně obeslal k sobě, aby jim mohl dáti stříbro, zlato a (jiné) dary. 20Jiné konečně poslal, aby se zmocnili Jerusalema a chrámové hory. 21Ale jeden předběhl a oznámil Janovi v Gazaře, že zahynul otec a bratři jeho, a že (Ptolemeus) poslal, „aby zabili také tebe.“ 22Když to uslyšel, užasl se náramně; a zjímav ty muže, kteří byli přišli, aby ho zahubili, pobil je; neboť věděl, že usilovali ho zahubiti.

23Ostatní zprávy o Janovi, o jeho válkách, o hrdinských činech jeho, které statečně vykonal, o stavbě zdí, jež postavil a o (jiných) skutcích jeho, 24aj, ty zapsány jsou v knize letopisů kněžství jeho, od té doby co se stal veleknězem po svém otci.

Hl 15. - V. 1. Antioch VII., syn Demetria I. a mladší bratr Demetria II., který byl v zajetí Mitridatově (výše 14, 3). — Antioch tento byl vychován v Sidě, městě pamfylském, proto sluje {{{1}}}. — {{{1}}} (Appian). — Antioch potřeboval podpory a proto ji hledal za náhradu také u Židů. Obrátil však hned, jak nabyl názoru, že Šimona jíž nepotřebuje (níže v. 27). '

V. 3. Srv. 10, 61.

V. 7. Srv. 10, 31.

V. 8. „co budoucně mu dlužíti budeš“ t. j. vyjde-li příště na jevo nějaký (starý) dluh.

V. 10. Rok 174 letopočtu seleukovského jest r. 139/8 př. Kr. — „do země svých otců“ do Seleucie přímořské, kam ho byla pozvala královna Kleopatra. Tryfon ze Syrie před Antiochem ustoupil do Fénicie a konečně se zavřel v přímořské pevnosti mezi dnešní Haifou a Kajsarií v místech dnešní Tantury. — „přibyl do Dory“ — Tryfon. — Antioch přibyl do Seleucie a porazil svého soka mezi 21. březnem a 14. říjnem r. 139 (Kugler).

V. 15. „listy“ — opis listů. — „králům a zemím“ vypočítaným níže ve v. 22 n.

V. 16. „Ptolemeovi“ Euergetovi II. (Fyskonovi), — Lucius Kalpurnius Piso byl konsulem s Popiliem Lénou roku 615 po založení Říma, t. j. r. 139. př. Kr. — Popilius Lénas byl tehdy právě zaměstnán v Hispanii, proto vystupuje v listě Lucius sám. — Podle toho vrátili se židovští poslové z Říma r. 139. t. j. 175/4 letopočtu seleukovského. Z 14, 1. 16; 15, 10. 15. vyvozuje Knabenbauer, že poslové vyšli po r. 172 a vrátili se r. 174 (seleuk. letopočtu).

V. 18. Srv. výše 14, 24.

V. 22. „Demetriovi II.“, který byl tehdy již v zajetí, o čem však Římané ještě nevěděli. Spisovatel 1 Mach nemohl toho nevěděti. Kdyby byl si list tento smyslil, byl by napsal „Antiochovi“ (15, 13) Knabenbauer. — Attalus II. přijmím Filadelfus, král pergamský. — {{Prostrkaně|Ariarathes V. přijmím Filopator, král Kappadocie (162—130). — Arsaces byl Mithridates I., viz výše 14, 2.

V. 23. Lampsakus město na Hellespontu v Mysii; místo toho však řec.: Sampsamé nebo Sampsaké; bylo to město na Černém moři mezi Sinopem a Trapezuntem (Samsun, Samsacha). — Myndus přístavní město v Karii. — Sicyon v severním Pelloponesu. — Alikarnassus město v Karii. — Sida jmenována byla výše k v. 1. — Arad ve Fénicii. — Faselis město v Lycii. — Gortyna na jižním břehu Krety. — „Knidus“ v Karii, na ostrovu Knidském. — „Cyrena“ hlavní město Cyrenské Lybie. — Poněkud podobně vypravuje o jiném usnesení senátu Jos. Flavius (Starož. XIV, 8, 5). Ostatně listina zde (v. 15—21) uvedená patří před 14, 25. Bylo velmi podivno, že tam, kde jest podána odpověď Spartanů, nebyla uvedena odpověď Římanů mnohem důležitější. — Zde listina přerušuje vypravování mezi v. 14 a 25.

V. 26 n. Antioch maje Tryfona v pasti cítil se již dosti silen, aby nepotřeboval pomoci Židů, proto nechce věděti o ničem, co byl Šimonovi slíbil.

V. 30. „místa mimo hranice“ Judska jsou tři župy ze Samařska k Judsku přičleněné (11, 34) jakož i města Joppe a Gezer. To znamenalo, že král chce řecené tři kraje od Judska odtrhnouti!

V. 32. Místo „lesk zlata a stříbra“ řec. přesněji: „skříň se zlatými a stříbrnými nádobami“. - Bylo to dovoleno již Jonatanovi 11, 58. — Lid přisoudil také Šimonovi šarlat a zlatou sponu 14, 44. — Nebylo tedy příčiny, aby posel Antiochův „žasl“, že jest Šimon obklopen nádherou královskou, ačkoli jest vládcem jen jednoho národa (ethnarch).

V. 37. Ortosias bylo město fénické tam, kde je dnes zřícenina Ard Arthusi, tři hodiny na sever od Tripole. Podle jiných pramenů Tryfon uprchl nejprve do Ptolemaidy, odtud do Ortosiady a odtud do Apamee, kde byl kdysi vychován (Jos. Flavius, Strabo). — Král se rozhodl, že sám bude stíhati Tryfona, svého vůdce pak, jménem „Kendebaios“, že pošle na Židy.

V. 39. „proti lidu“ židovskému. — Gedor zní v řec. Kedrón, srv. níže 16, 9. Je to snad „Gedera“, jmenovaná Jos 15, 36. Snad tam, kde je dnes Chirbet Džedíre, jihovýchodně Lyddy a nedaleko 'Amuásu. Jiní myslí na dnešní Katru, hodinu na jihovýchod od Jamnie. — Tryfon bídně zahynul. Podle jedné zprávy (Appian) zabil ho Antioch, podle jiné (Strabo) přinutil ho k sebevraždě.

V. 41. „tam“ v Gedoru.

Hl 16. — V. 1. Jan byl vojenským velitelem v Gezeru, 13, 54. — „z Gazary“ do Jerusalema.

V. 2. Byli-li Juda a Jan starší synové Šimonovi, byl Matatiáš, jmenovaný níže ve v. 14. mladší.

V. 3. Podle řec. Šimon proti svému stáří zdůrazňuje, že synové jeho jsou „ve věku způsobilém“ k boji; té způsobilosti se jim dostalo z „milosrdenství Božího“. — Místo „bratří mých“ řecké znění lepe: „bratra mého“ Jonatana, se kterým Šimon delší dobu se staral o lid; srv. 9, 37. 65; 10, 74; 11, 59. 64; 12, 33 n.

V. 4 n. „vybral“ Jan. — Poprvé užívají Židé také jezdců! - „na rovinu“ směrem západním k Lyddě. — Táboříce v rodišti bratří Machabejských a vidouce jejich náhrobek mohli se nadchnouti chutí do boje. — „potok“ byl nejspíše dnešní Uády eš-Šellál nebo některý jeho přítok.

V. 7. Cendebeus maje množství jízdy rozestavil ji nejspíše jako činívali jiní syrští generálové na boky pěchoty. Jan máje jízdy málo postavil ji do středu proti nepřátelské pěchotě.

V. 8 n. „do pevnosti“ Cedronu (v. 9). — {{{1}}} jmenovaný 15, 39 n.

V. 10. O Azotu srv. výše 10, 84.

V. 14. Šebet r. 177 letopočtu seleukovského byla doba od 6./II., do 7./III. roku 135. př. Kr.

V. 15 Doch, řecky Dók, byla na severu hory zvané dnes Džebel Qarantál asi tam, kde je Chirbet Abu Lahem a pramen 'Ain Dúk (v němž jest zachováno jméno pevnůstky).

V. 19. „tisícníky“, důstojníky janovy hleděl úplatky sobě zjednati.

V. 23 n. Ptolemeův pokus se nezdařil, místo zabitého Šimona nastoupil Jan jemuž bylo válčiti s Antiochem VII.; ten totiž vtrhl do Judska a obsadil Jerusalem; v míru, k němuž poté došlo, vymínil si Antioch, aby část opevnění jerusalemských byla rozbořena (Josefus Flavius, Starož. XIII, 8, 2).

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. KNABENBAUER, Josephus. Commentarius in duos libros Machabeorum. Parisiis : P. Lethielleux, 1907. Dostupné online. S. 50. Dále jen Knabenbauer. 
  2. Knabenbauer, s. 51
  3. Čísla veršů 6, 11 a 6, 12 v použité předloze chybí; zde byla doplněna podle „lidového vydání“.