Bible česká/Kniha žalmů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bible česká
Podtitulek: Kniha žalmů
Autor: neuveden
Zdroj: Soubor:Bible česká SZ II.djvu
Vydáno: Praha
Licence: PD old 140
Překlad: Jan Hejčl
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha žalmů
Bible česká SZ II.djvu

Žalm 1. Blaze spravedlivým, (v. 1.—3.) běda hříšníkům! (v. 4.—6.)

1Blaze muži, který nikterak
podle rady bezbožných nechodí,
na cestu hříšníků nevstupuje,
ve sboru posměvačů nesedá;
2ale v zákoně Páně má zálibu svou,
v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci.
3Jako strom bývá, štípený
u tekoucích potoků,
jenž dává ovoce časem svým,
jehož list neuvadá;
všecko, co podniká, daří se.

4Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak;
ale jak pleva, již vítr se země svívá.
5Protož bezbožní na soudu neobstojí,
ani hříšníci ve sboru spravedlivých.
6Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých,
kdežto cesta bezbožných záhubou končí.

V. 1.—3. líčí bohabojného Israelitu po stránce záporné (co nedělá v. 1.), po stránce kladné (co činí v. 2.) a požehnání, které mu za to kyne (v 3.). Shodují se s Jer 17, 5.—8. Srv. také Jos 1, 8. Žalm byl proto znám Jeremiášovi. (Jeremiáš znal a užil i jiných žalmů. Srv. Jer 11, l8—12, 6; 14, 7.—9; 15, 15.—21; 17, 12.—18.) Pořadatel žaltáře dal jej na prvé místo, ježto svým obsahem může býti vhodně pokládán za proslov knihy žalmů. Původně nebyl číslován. Viz k Ž 2, 1. — „bezbožní“ jsou pohané a Židé, kteří odpadli od svého náboženství, ježto mnohobožství lépe se jim zamlouvalo. — „cesta“ = smýšlení nábožensko-mravní a život dle něho. „hříšníci“ = „bezbožni“ = „posměvači“ = pohané, kteří se pyšnili svými nádhernými bohoslužbami a smáli se Judovcům, kteří neměli chrámu. Slabí Judovci chodili do společnosti pohanů, která je odcizovala náboženství zděděnému po otcích. — Místo „ve sboru posměvačů“ dle Vulg. slovně: „na stolici morové nákazy“. — Místo prvního „v zákoně“ navrhuje kritika důvodně čísti „v bázni“. — (Ke konci zajetí byli již v Babylonii učitelé zákona Mojžíšova, kteří ten zákon bedlivě studovali a své žáky k takovému studiu měli.) — „všecko, copodniká, daří se („činí se zdarem“ hebr.)“ je nebásnický výklad obrazu stromu, proto lze ta slova s Knabenbauerem pokládati za pozdější glosu. — Podobné připodobnění spravedlivce ke stromu viz Job 8, 16; 15, 32; Ž 92, 13. — Ježto list jeho neuvadá“ (hebr.) proto také „nesprchne“ (Vulg.). — Církev Ž 1. oslavuje své světce, i samého Krista, nejspravedlivějšího. Slov Ž 1. podivuhodným způsobem dá se užíti o nich. Byliť také pokoušeni ke zlému, raděno jim k němu, byli lákáni do svůdných společností, bývali pro svou zbožnost terčem posměchu, avšak nedali se svésti s cesty svatosti, na kterou jim svítil zákon evangelický. Byli a jsou jako stromy, jejichž kořeny pijí vláhu z hojných proudů milostí Božích. Čím hlouběji kořeny své pokorou zapouštějí, tím více dostává se jim té mízy. Jsou a budou věčně svěží, přinášejí ovoce zásluh a budou přesazeni ze slzavého údolí do ráje nadzemského. Bůh provází svým požehnáním vše, co činí. — Srv. na př. sv. Jana Nepomuckého.

V. 4. Nikoliv, nejsou jako stromy zavlažované hojnou vlahou. — Na Východě vymlácené obilí smíšené s plevami a se slámou, při mlácení rozdrcenou, bývalo a bývá dosud váto pod širým nebem tím způsobem, že proti větru vidlemi (věječkami) je házejí. Těžké zrno padá na zemi, plevy a slámu vítr odnáší a zavěje kdo ví kam. Takový zánik hrozil a hrozí bezbožným „lehkým“.

V. 5 - „Protož“, protože jsou toliko plevy. — Mesiáš bude tříbiti zrno a plevy; při tom tříbení duchů ukáže se, co v kom je (Lk 2, 34.). Zrno, t. j. spravedlivé shromáždí ve sbor, kterému se dostane mesiášského blaha, bezbožní budou z toho sboru spravedlivých vyloučeni, nedostane se jim štěstí mesiášského; to bude jejich zkáza. Tříbení duchů vyvrcholí a ukončí se při posledním soudu. — Srv. Job 21, 18; Is 17, 13; 29, 5; Os 13, 3; Mt 3, 12.

V. 6 — „zná“, schvaluje a odmění „cestu“, t. j. život spravedlivých; pečuje o ně také, kdežto bezbožné (nekající) ponechává svému osudu — záhubě. Srv. Ž. 36, 18; Přís 12, 10; 27, 23. — (Schlögl škrtá (právem?) 1c. 3de. a tak dochází dvou souměrných slok o 6 verších. Jiní jinak soudí o rozdělení na sloky.)

Žalm 2. Marno je vzpírati se vládě krále-Mesiáše.[editovat]

Pohané nadarmo se bouří proti Bohu a jeho pomazanému (1.— 3.). Bůh má pro jejich námahy toliko — úsměv, ale potom, až přijde hodina jeho, strašná slova hněvu (4.-6.). Jeť pomazaný syn Boží a jemu dal Hospodin všecky národy, aby nad nimi panoval (7.—9.). Z toho vyvozuje žalmista naučení, aby se podrobili všichni žezlu pomazaného syna Božího (10.—13.).

1(Básník) Proč se bouří národové,
a kmeny kují marné plány?
2Scházejí se králové země,
vládcové se umlouvají
na Pána a jeho pomazaného:

3(Vzbouření národové) „Roztrhejme jejich pouta,
národové) a jho jejich odvrhněme!

4(Básník) Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje,
Hospodin se posmívá jim.
5Poté (však) mluví k nim ve svém hněvu,
ve svém rozhorlení je děsí:
6(Mesiáš:) „Já přec jsem králem od něho učiněn
na Siónu, jeho svaté hoře!

7Hlásám výrok Hospodinův:
(Hospodin). Pravilť ke mně: „Syn můj jsi ty,
já dnes zplodil jsem tě.

8Požádej, a dám ti národy v majetek,
a v tvé vlastnictví končiny země.
9Ovládej je železnou holí,
a jako nádobu z hlíny je rozbij!“

10(Básník) Teď tedy, králové, buďte moudří,
přijměte výstrahu, vládcové země!
11Služte Hospodinu s bázni,
jásejte mu s uctivým chvěním.
12Podvolte se přikázáním,
by se Hospodin nerozhněval,
ať není vaše cesta vám zkázou;
13můžeť snadno vzplát hněv jeho.
Blaze všem, kdož doufají v něho!

Ž 2. — V. 1 . Ž tento Sk 13, 33. jmenován dle rukopisu kanterburyského, Origena, Hilaria a Bedy „prvním“. To lze se sv. Basilem vyložiti tak, že náš Ž 1. býval pokládán za proslov k Žaltáři a proto nebýval číslován. Staré prameny některé dosvědčují, že býval Ž 2. spojován se Ž 1. v jeden celek (ač obsahem neslučitelný) a dle toho číslován. Pravděpodobně byl Ž 1. na nynější místo vložen teprve později a dle toho také číslováno, jak číslujeme dnes. — Dle Sk 4, 25. je skladatelem Ž 2. David. Někteří sice tvrdili, že davidský původ ze jmenovaného místa nutně neplyne, ale papežská biblická komise jej Davidovi připisuje. Viz Úvod str. 154 pozn. 24. Dramatická stavba Ž dodává mu mnoho života a názornosti. — Básník žasne, proč národové hlomozí, proč strojí revoluci proti pomazanému, t. j. králi řádně od Hospodina ustanovenému, tedy zákonitému, a tím i proti Bohu samému. Čeho tím dosáhnou? Marné namáhání!

V. 2. „pomazaný“ = hebrejsky mášíach (z toho mesiáš), = řecky christos (z toho Kristus) sluje Lv 4, 3. kněz, pak slují tak judští králové, zejména David (na př. Ž 17, 51; 20, 7; 83, 10.), patriarchové (Ž 104, 15.), ano í Cyrus (Is 45, 1.). — (Novější kritika (Zapletal) se domnívá, že „na (proti) Hospodina a jeho pomazaného“ je glosa, která je sice věcně správná, ale ruší souměrnost slokovou). — Kdo jest pomazaný, t. j. král v Ž 2. jmenovaný? Někteří myslili na Davida, na Šalomouna, Uziáše, Ezechiáše, jiní dokonce na Alexandra Jannea. Ale za Davida a Šalomouna nevzbouřili se národové tou měrou, jak líčí vzpouru Ž 2. Uziáš a Ezechiáš zdědili sice zeslabené království, ježto národové, kteří mu byli kdysi poddáni, od něho odpadli; nemáme však bližšího dokladu, z něhož bylo by lze vyvoditi, že skladatel Ž 2. míní jmenované krále. Dokonce zamítnouti dlužno názor o Alexandrovi. Dobyl sice vícera měst a přinutil jejich obyvatelstvo, aby přijalo náboženství mojžíšské; Pellu pak, jež odporovala, r. 77. před Kr. rozbořil. Nesnadno však míti za to, že tyran tak lačný krve, který počal svou vládu bratrovraždou, byl tímto žalmem oslavován a žalm ten že byl pojat do sbírky písní posvátných. Žalm tak pozdní byl by spíše zařazen do sbírky nekanonických žalmů Šalomounových. Poruchy znění, které znali již LXX rovně svědčí proti původu tak pozdnímu. N. Z. viděl v králi Ž 2. — Mesiáše. Sk 4, 25.—28. vykládány prvé dva verše o společném nepřátelství Heroda a Piláta, židů i pohanů proti Kristu. Srv. tamže 13, 33; Žid 1, 5; Zjev 2, 27; 12, 5; 19, 15. Že má Pán kromě žezla míru také železnou hůl, toho se dotýká častěji v evangeliích. Srv. Mt 21, 44; 24, 50. n.; Lk 19, 27. V duchu mesiášském vykládali Ž 2. starší židovští vykladači ; teprve za středověku, duchem protikřesťanským jsouce vedeni, vzdali se toho výkladu. Mesiáše vidí v „pomazaném“ také křesťanští vykladači, ačkoli někteří — Calmet nechce je odsuzovati — ve smyslu typickém, tedy nepřímém. Mesiášský výklad doporučuje také vláda nade všemi národy, která je ve v. 8. králi slíbena (Zapletal).

V. 3. Lidé, kteří chtějí hověti svým vášním a v tom hledají svého štěstí, snaží se svrhnouti jho sebezáporu, které ukládá Pán členům své říše, katolické církve. Příkazy, které prohlásil Pán za lehké a sladké, (Mt 11, 30.) pokládají za odporné a těžké.

V. 4. Směje se (lidomluva) jsa si vědom své nesmírné převahy nad nimi, která hravě všecky jejich snahy může zmařit. Král králů, který v nebesích sídlí, položen tu proti králům zemským.

V. 5. Všeho do času! Mocnáři tohoto světa nebudou moci vzpírati se vládě zákonitého duchovního krále dle libosti. Až Bůh za dobré uzná, přestane jeho klid a úsměv, a počne zníti jeho hněvivý, hromový hlas. Co praví ten děsný hlas, oznamuje sám Mesiáš-král níže. Jaká to opovážlivost, jaká to zpupnost, jaké šílenství vzpírati se vládě Mesiáše, jejž králem ustanovil sám Hospodin! (Knabenbauer.)

V. 6. Na Siónu byl Davidův královský palác, tam byl také nový posvátný stan a do něho přenešena archa úmluvy. Sión měl býti východištěm říše Mesiášovy. Srv. Ž. 109, 2.

V. 7. „výrok“ = ustanoveni, zákon, kterým Hospodin odevzdal Mesiáši vládu. „Hospodin, Jahve dal Mesiášovi veškeru moc a vládu proto, že jest pravý Syn Boží. Pomazanému Páně dá Bůh národy a končiny země. Davidovi a Šalomounovi dáno bylo panství nad zemí israelskou, ti nevládli nad národy; ačkoli jsou tito jednou nazýváni „syny Božími“ (Ž 88, 27 ; 2. Král 7, 14.) přece nejsou slova tohoto verše o nich promluvena. „Dnes“ značí dobu, kdy se Mesiáš stal synem Božím i kdy byl ustanoven nad Siónem; mnozí sv. Otcové vykládají „dnes“ o věčném synovství Kristově, neboť v tom zajisté je základ a příčina všemohoucnosti jeho a vítězství nad národy; nikdo není mu roven, ani andělé, neboť: „Komu z andělů kdy pravil: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě?“ (Žid 1, 5.) Poněvaž porovnává sv. Pavel Krista s anděly a tvrdí, že se stal vznešenějším jich a že obdržel jméno výbornější než jest jejich jméno — což o člověku toliko říci lze — proto rozuměli sv. Cyprian a j. tento v. 7. o lidském narození Spasitelově (Žid 5, 5.—8.).“ Sedláček. — O „synovství Božím“ králů starovýchodních viz k Ž 109, 3.). Je velmi důležito, věděti, zda slova „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě“ mohla býti řečena o některém králi israelském (pouhém člověku). Ježto král zastupoval národ a těšil se z mimořádné ochrany Boží, sluje též on synem Božím. Byl-li však pokládán král za syna Božího ode všech, může Bůh v den jeho nastolení říci: „já dnes zplodil jsem tě“ (Zapletal). Důsledně vykládá Knabenbauer: „Ustanoven je králem tím, že je nazván synem Božím: „Hospodin mi řekl: „Syn můj jsi ty“; viz 2. Král 7, 16; Ž 88, 28“; já dnes zplodil jsem tě“ za syna jsem tě uznal, jmenoval, učinil, dnes, t. j. v ten čas, kdy byl ustanoven králem; těmi totiž slovy jest vysloveno slavné pomazání a ustanovení bohovládného krále. — Van Sante pak píše: „Zrozením“ (Ž 109, 3. jako Ž 2. srv. Sk 13, 33; Řím 1, 4.) dlužno rozuměti nikoliv narození časné, tím méně věčné (řeč tu jest o Kristu, ne o Slovu), ale úkon, kterým Jahve (Hospodin) odevzdává mu s trůnem svrchovanost a — jak sám Kristus věc vykládá po svém vzkříšení — všelikou moc na nebi i na zemi, což — přesně řečeno — nepřísluší nikomu leč Bohu. — Knabenbauer však dokládá: Ježto vidíme v Ž 2. krále bohovládného a to mesiášského (dle názorů proroků), jakmile je známa (z N. Z.) božská přirozenost Mesiášova, chápeme, co řečeno o Synu a jeho zrození, způsobem mnohem vznešenějším než o pouhém ustanoveni za krále bohovládného. — Srv., co řečeno k Ž 109, 3.

V. 8. „požádej“ samozřejmě „ode mne“. — Tu světovládu vykonává Mesiáš v církvi katolické.

V. 9. Místo „ovládej“ lépe hebr.: „roztloukej“. Nebudou-li dobrovolně chtíti se podrobiti. — „žezlo“ vzniklo zkrácením hole vladařské (srv. hůl biskupskou). — „nádoba hrnčířova“ vzor křehkosti. Uhodí-li kdo do ní holí, rozbije ji na padrť, že nelze ji znovu sklížiti. Tak se stane všem buřičům, o kterých mluvil v. 1. n.

V. 10. nn. vyvozuje poučení z toho, co bylo výše řečeno. Ježto Mesiáš má takovou moc od Hospodina, podrobte se poslušně všichni jeho vládě, jeho zákonům. — „králové“ a „vládcové země“ jako výše ve v. 2.

V. 11. „služte“ bohoslužbou zejména. Při té „jásejte“, zpívejte písně radostné důvěry a oddanosti, ale s přiměřenou úctou.

V. 12. Místo nejistého „podvolte se přikázáním“ (= kázni Vulg.) čítává kritika a překládá hebr. porušené znění: „líbejte mu nohy“ Zapletal jednodušeji: „{{Prostrkaně|líbejte zemi“ dovolávaje se starovýchodního zvyku na znamení poddanosti líbati vladařům nohy nebo před nimi dokonce půdu. — „cesta“ = život nábožensko-mravní neb jeho opak. Ti králové sešli s cesty „pravé“ (Vulg.), t. j. poddanosti Mesiášovi, a kráčeli po cestě vzpoury, která vede do záhuby.

V. 13b. bývá pokládán za dodatek bohoslužebný. Viz Úvod str. 156 pozn. 32. — V Ž 2. podivuhodně nastíněny jsou osudy katolické církve, Kristovy to říše. Sotva že Mesiáš v Betlémě otevřel svá očka, již tu vystupuje proti němu král — Herodes. Od té doby kolik císařů a velmožů brousilo své meče až do dneška, aby jimi rozťali „pouta“, která také jim církev jménem Božím ukládá! Kolik Neronů, Mark-Aurelů, Julianů, Saporů, Bedřichů, Napoleonů, Josefů…! Přeli se mezi sebou o hranice, o čest, o dědictví, o léna, ale boj proti Kristu je spojoval, jako sjednotil Heroda a Piláta. Kolik krve vyteklo ze žil neohrožených bojovníků za tuto říši od nevinných dětí betlémských až po smrt misionáře, který padl vražednou rukou před několika dny! Ruku v ruce s těmito králi, kteří zneužívali moci státní k tomu, by potlačovali církev, šli velmožové ducha, vědy a umění, Kolikráte za dob našich slýcháme podobné heslo vzpoury proti církvi a jejímu zakladateli, heslo vyslovené ve v. 3.! A výsledek toho? Kristus a jeho říše žije, vládne a panuje! Vysvětlitelno, že církev často klade kněžstvu tento Ž v hodinkách na jazyk! — (Schlögl škrtá 12ad. a rozšiřuje 8a. ve dva verše. Tak dochází čtyř sedmiřádkových slok.)