Bible česká/Kniha žalmů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bible česká
Podtitulek: Kniha žalmů
Autor: neuveden
Zdroj: Soubor:Bible česká SZ II.djvu
Vydáno: Praha
Licence: PD old 140
Překlad: Jan Hejčl
Licence překlad: PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha žalmů
Bible česká SZ II.djvu

Obsah

#1 #2 #3 #4 #5 #6 #7 #8 #9 #10

Žalm 1. Blaze spravedlivým, (v. 1.—3.) běda hříšníkům! (v. 4.—6.)

1Blaze muži, který nikterak
podle rady bezbožných nechodí,
na cestu hříšníků nevstupuje,
ve sboru posměvačů nesedá;
2ale v zákoně Páně má zálibu svou,
v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci.
3Jako strom bývá, štípený
u tekoucích potoků,
jenž dává ovoce časem svým,
jehož list neuvadá;
všecko, co podniká, daří se.

4Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak;
ale jak pleva, již vítr se země svívá.
5Protož bezbožní na soudu neobstojí,
ani hříšníci ve sboru spravedlivých.
6Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých,
kdežto cesta bezbožných záhubou končí.

V. 1.—3. líčí bohabojného Israelitu po stránce záporné (co nedělá v. 1.), po stránce kladné (co činí v. 2.) a požehnání, které mu za to kyne (v 3.). Shodují se s Jer 17, 5.—8. Srv. také Jos 1, 8. Žalm byl proto znám Jeremiášovi. (Jeremiáš znal a užil i jiných žalmů. Srv. Jer 11, l8—12, 6; 14, 7.—9; 15, 15.—21; 17, 12.—18.) Pořadatel žaltáře dal jej na prvé místo, ježto svým obsahem může býti vhodně pokládán za proslov knihy žalmů. Původně nebyl číslován. Viz k Ž 2, 1. — „bezbožní“ jsou pohané a Židé, kteří odpadli od svého náboženství, ježto mnohobožství lépe se jim zamlouvalo. — „cesta“ = smýšlení nábožensko-mravní a život dle něho. „hříšníci“ = „bezbožni“ = „posměvači“ = pohané, kteří se pyšnili svými nádhernými bohoslužbami a smáli se Judovcům, kteří neměli chrámu. Slabí Judovci chodili do společnosti pohanů, která je odcizovala náboženství zděděnému po otcích. — Místo „ve sboru posměvačů“ dle Vulg. slovně: „na stolici morové nákazy“. — Místo prvního „v zákoně“ navrhuje kritika důvodně čísti „v bázni“. — (Ke konci zajetí byli již v Babylonii učitelé zákona Mojžíšova, kteří ten zákon bedlivě studovali a své žáky k takovému studiu měli.) — „všecko, copodniká, daří se („činí se zdarem“ hebr.)“ je nebásnický výklad obrazu stromu, proto lze ta slova s Knabenbauerem pokládati za pozdější glosu. — Podobné připodobnění spravedlivce ke stromu viz Job 8, 16; 15, 32; Ž 92, 13. — Ježto list jeho neuvadá“ (hebr.) proto také „nesprchne“ (Vulg.). — Církev Ž 1. oslavuje své světce, i samého Krista, nejspravedlivějšího. Slov Ž 1. podivuhodným způsobem dá se užíti o nich. Byliť také pokoušeni ke zlému, raděno jim k němu, byli lákáni do svůdných společností, bývali pro svou zbožnost terčem posměchu, avšak nedali se svésti s cesty svatosti, na kterou jim svítil zákon evangelický. Byli a jsou jako stromy, jejichž kořeny pijí vláhu z hojných proudů milostí Božích. Čím hlouběji kořeny své pokorou zapouštějí, tím více dostává se jim té mízy. Jsou a budou věčně svěží, přinášejí ovoce zásluh a budou přesazeni ze slzavého údolí do ráje nadzemského. Bůh provází svým požehnáním vše, co činí. — Srv. na př. sv. Jana Nepomuckého.

V. 4. Nikoliv, nejsou jako stromy zavlažované hojnou vlahou. — Na Východě vymlácené obilí smíšené s plevami a se slámou, při mlácení rozdrcenou, bývalo a bývá dosud váto pod širým nebem tím způsobem, že proti větru vidlemi (věječkami) je házejí. Těžké zrno padá na zemi, plevy a slámu vítr odnáší a zavěje kdo ví kam. Takový zánik hrozil a hrozí bezbožným „lehkým“.

V. 5 - „Protož“, protože jsou toliko plevy. — Mesiáš bude tříbiti zrno a plevy; při tom tříbení duchů ukáže se, co v kom je (Lk 2, 34.). Zrno, t. j. spravedlivé shromáždí ve sbor, kterému se dostane mesiášského blaha, bezbožní budou z toho sboru spravedlivých vyloučeni, nedostane se jim štěstí mesiášského; to bude jejich zkáza. Tříbení duchů vyvrcholí a ukončí se při posledním soudu. — Srv. Job 21, 18; Is 17, 13; 29, 5; Os 13, 3; Mt 3, 12.

V. 6 — „zná“, schvaluje a odmění „cestu“, t. j. život spravedlivých; pečuje o ně také, kdežto bezbožné (nekající) ponechává svému osudu — záhubě. Srv. Ž. 36, 18; Přís 12, 10; 27, 23. — (Schlögl škrtá (právem?) 1c. 3de. a tak dochází dvou souměrných slok o 6 verších. Jiní jinak soudí o rozdělení na sloky.)

Žalm 2. Marno je vzpírati se vládě krále-Mesiáše.[editovat]

Pohané nadarmo se bouří proti Bohu a jeho pomazanému (1.— 3.). Bůh má pro jejich námahy toliko — úsměv, ale potom, až přijde hodina jeho, strašná slova hněvu (4.-6.). Jeť pomazaný syn Boží a jemu dal Hospodin všecky národy, aby nad nimi panoval (7.—9.). Z toho vyvozuje žalmista naučení, aby se podrobili všichni žezlu pomazaného syna Božího (10.—13.).

1(Básník) Proč se bouří národové,
a kmeny kují marné plány?
2Scházejí se králové země,
vládcové se umlouvají
na Pána a jeho pomazaného:

3(Vzbouření národové) „Roztrhejme jejich pouta,
národové) a jho jejich odvrhněme!

4(Básník) Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje,
Hospodin se posmívá jim.
5Poté (však) mluví k nim ve svém hněvu,
ve svém rozhorlení je děsí:
6(Mesiáš:) „Já přec jsem králem od něho učiněn
na Siónu, jeho svaté hoře!

7Hlásám výrok Hospodinův:
(Hospodin). Pravilť ke mně: „Syn můj jsi ty,
já dnes zplodil jsem tě.

8Požádej, a dám ti národy v majetek,
a v tvé vlastnictví končiny země.
9Ovládej je železnou holí,
a jako nádobu z hlíny je rozbij!“

10(Básník) Teď tedy, králové, buďte moudří,
přijměte výstrahu, vládcové země!
11Služte Hospodinu s bázní,
jásejte mu s uctivým chvěním.
12Podvolte se přikázáním,
by se Hospodin nerozhněval,
ať není vaše cesta vám zkázou;
13můžeť snadno vzplát hněv jeho.
Blaze všem, kdož doufají v něho!

Ž 2. — V. 1 . Ž tento Sk 13, 33. jmenován dle rukopisu kanterburyského, Origena, Hilaria a Bedy „prvním“. To lze se sv. Basilem vyložiti tak, že náš Ž 1. býval pokládán za proslov k Žaltáři a proto nebýval číslován. Staré prameny některé dosvědčují, že býval Ž 2. spojován se Ž 1. v jeden celek (ač obsahem neslučitelný) a dle toho číslován. Pravděpodobně byl Ž 1. na nynější místo vložen teprve později a dle toho také číslováno, jak číslujeme dnes. — Dle Sk 4, 25. je skladatelem Ž 2. David. Někteří sice tvrdili, že davidský původ ze jmenovaného místa nutně neplyne, ale papežská biblická komise jej Davidovi připisuje. Viz Úvod str. 154 pozn. 24. Dramatická stavba Ž dodává mu mnoho života a názornosti. — Básník žasne, proč národové hlomozí, proč strojí revoluci proti pomazanému, t. j. králi řádně od Hospodina ustanovenému, tedy zákonitému, a tím i proti Bohu samému. Čeho tím dosáhnou? Marné namáhání!

V. 2. „pomazaný“ = hebrejsky mášíach (z toho mesiáš), = řecky christos (z toho Kristus) sluje Lv 4, 3. kněz, pak slují tak judští králové, zejména David (na př. Ž 17, 51; 20, 7; 83, 10.), patriarchové (Ž 104, 15.), ano í Cyrus (Is 45, 1.). — (Novější kritika (Zapletal) se domnívá, že „na (proti) Hospodina a jeho pomazaného“ je glosa, která je sice věcně správná, ale ruší souměrnost slokovou). — Kdo jest pomazaný, t. j. král v Ž 2. jmenovaný? Někteří myslili na Davida, na Šalomouna, Uziáše, Ezechiáše, jiní dokonce na Alexandra Jannea. Ale za Davida a Šalomouna nevzbouřili se národové tou měrou, jak líčí vzpouru Ž 2. Uziáš a Ezechiáš zdědili sice zeslabené království, ježto národové, kteří mu byli kdysi poddáni, od něho odpadli; nemáme však bližšího dokladu, z něhož bylo by lze vyvoditi, že skladatel Ž 2. míní jmenované krále. Dokonce zamítnouti dlužno názor o Alexandrovi. Dobyl sice vícera měst a přinutil jejich obyvatelstvo, aby přijalo náboženství mojžíšské; Pellu pak, jež odporovala, r. 77. před Kr. rozbořil. Nesnadno však míti za to, že tyran tak lačný krve, který počal svou vládu bratrovraždou, byl tímto žalmem oslavován a žalm ten že byl pojat do sbírky písní posvátných. Žalm tak pozdní byl by spíše zařazen do sbírky nekanonických žalmů Šalomounových. Poruchy znění, které znali již LXX rovně svědčí proti původu tak pozdnímu. N. Z. viděl v králi Ž 2. — Mesiáše. Sk 4, 25.—28. vykládány prvé dva verše o společném nepřátelství Heroda a Piláta, židů i pohanů proti Kristu. Srv. tamže 13, 33; Žid 1, 5; Zjev 2, 27; 12, 5; 19, 15. Že má Pán kromě žezla míru také železnou hůl, toho se dotýká častěji v evangeliích. Srv. Mt 21, 44; 24, 50. n.; Lk 19, 27. V duchu mesiášském vykládali Ž 2. starší židovští vykladači ; teprve za středověku, duchem protikřesťanským jsouce vedeni, vzdali se toho výkladu. Mesiáše vidí v „pomazaném“ také křesťanští vykladači, ačkoli někteří — Calmet nechce je odsuzovati — ve smyslu typickém, tedy nepřímém. Mesiášský výklad doporučuje také vláda nade všemi národy, která je ve v. 8. králi slíbena (Zapletal).

V. 3. Lidé, kteří chtějí hověti svým vášním a v tom hledají svého štěstí, snaží se svrhnouti jho sebezáporu, které ukládá Pán členům své říše, katolické církve. Příkazy, které prohlásil Pán za lehké a sladké, (Mt 11, 30.) pokládají za odporné a těžké.

V. 4. Směje se (lidomluva) jsa si vědom své nesmírné převahy nad nimi, která hravě všecky jejich snahy může zmařit. Král králů, který v nebesích sídlí, položen tu proti králům zemským.

V. 5. Všeho do času! Mocnáři tohoto světa nebudou moci vzpírati se vládě zákonitého duchovního krále dle libosti. Až Bůh za dobré uzná, přestane jeho klid a úsměv, a počne zníti jeho hněvivý, hromový hlas. Co praví ten děsný hlas, oznamuje sám Mesiáš-král níže. Jaká to opovážlivost, jaká to zpupnost, jaké šílenství vzpírati se vládě Mesiáše, jejž králem ustanovil sám Hospodin! (Knabenbauer.)

V. 6. Na Siónu byl Davidův královský palác, tam byl také nový posvátný stan a do něho přenešena archa úmluvy. Sión měl býti východištěm říše Mesiášovy. Srv. Ž. 109, 2.

V. 7. „výrok“ = ustanoveni, zákon, kterým Hospodin odevzdal Mesiáši vládu. „Hospodin, Jahve dal Mesiášovi veškeru moc a vládu proto, že jest pravý Syn Boží. Pomazanému Páně dá Bůh národy a končiny země. Davidovi a Šalomounovi dáno bylo panství nad zemí israelskou, ti nevládli nad národy; ačkoli jsou tito jednou nazýváni „syny Božími“ (Ž 88, 27 ; 2. Král 7, 14.) přece nejsou slova tohoto verše o nich promluvena. „Dnes“ značí dobu, kdy se Mesiáš stal synem Božím i kdy byl ustanoven nad Siónem; mnozí sv. Otcové vykládají „dnes“ o věčném synovství Kristově, neboť v tom zajisté je základ a příčina všemohoucnosti jeho a vítězství nad národy; nikdo není mu roven, ani andělé, neboť: „Komu z andělů kdy pravil: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě?“ (Žid 1, 5.) Poněvaž porovnává sv. Pavel Krista s anděly a tvrdí, že se stal vznešenějším jich a že obdržel jméno výbornější než jest jejich jméno — což o člověku toliko říci lze — proto rozuměli sv. Cyprian a j. tento v. 7. o lidském narození Spasitelově (Žid 5, 5.—8.).“ Sedláček. — O „synovství Božím“ králů starovýchodních viz k Ž 109, 3.). Je velmi důležito, věděti, zda slova „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě“ mohla býti řečena o některém králi israelském (pouhém člověku). Ježto král zastupoval národ a těšil se z mimořádné ochrany Boží, sluje též on synem Božím. Byl-li však pokládán král za syna Božího ode všech, může Bůh v den jeho nastolení říci: „já dnes zplodil jsem tě“ (Zapletal). Důsledně vykládá Knabenbauer: „Ustanoven je králem tím, že je nazván synem Božím: „Hospodin mi řekl: „Syn můj jsi ty“; viz 2. Král 7, 16; Ž 88, 28; „já dnes zplodil jsem tě“ za syna jsem tě uznal, jmenoval, učinil, dnes, t. j. v ten čas, kdy byl ustanoven králem; těmi totiž slovy jest vysloveno slavné pomazání a ustanovení bohovládného krále. — Van Sante pak píše: „Zrozením“ (Ž 109, 3. jako Ž 2. srv. Sk 13, 33; Řím 1, 4.) dlužno rozuměti nikoliv narození časné, tím méně věčné (řeč tu jest o Kristu, ne o Slovu), ale úkon, kterým Jahve (Hospodin) odevzdává mu s trůnem svrchovanost a — jak sám Kristus věc vykládá po svém vzkříšení — všelikou moc na nebi i na zemi, což — přesně řečeno — nepřísluší nikomu leč Bohu. — Knabenbauer však dokládá: Ježto vidíme v Ž 2. krále bohovládného a to mesiášského (dle názorů proroků), jakmile je známa (z N. Z.) božská přirozenost Mesiášova, chápeme, co řečeno o Synu a jeho zrození, způsobem mnohem vznešenějším než o pouhém ustanovení za krále bohovládného. — Srv., co řečeno k Ž 109, 3.

V. 8. „požádej“ samozřejmě „ode mne“. — Tu světovládu vykonává Mesiáš v církvi katolické.

V. 9. Místo „ovládej“ lépe hebr.: „roztloukej“. Nebudou-li dobrovolně chtíti se podrobiti. — „žezlo“ vzniklo zkrácením hole vladařské (srv. hůl biskupskou). — „nádoba hrnčířova“ vzor křehkosti. Uhodí-li kdo do ní holí, rozbije ji na padrť, že nelze ji znovu sklížiti. Tak se stane všem buřičům, o kterých mluvil v. 1. n.

V. 10. nn. vyvozuje poučení z toho, co bylo výše řečeno. Ježto Mesiáš má takovou moc od Hospodina, podrobte se poslušně všichni jeho vládě, jeho zákonům. — „králové“ a „vládcové země“ jako výše ve v. 2.

V. 11. „služte“ bohoslužbou zejména. Při té „jásejte“, zpívejte písně radostné důvěry a oddanosti, ale s přiměřenou úctou.

V. 12. Místo nejistého „podvolte se přikázáním“ (= kázni Vulg.) čítává kritika a překládá hebr. porušené znění: „líbejte mu nohy“ Zapletal jednodušeji: „líbejte zemi“ dovolávaje se starovýchodního zvyku na znamení poddanosti líbati vladařům nohy nebo před nimi dokonce půdu. — „cesta“ = život nábožensko-mravní neb jeho opak. Ti králové sešli s cesty „pravé“ (Vulg.), t. j. poddanosti Mesiášovi, a kráčeli po cestě vzpoury, která vede do záhuby.

V. 13b. bývá pokládán za dodatek bohoslužebný. Viz Úvod str. 156 pozn. 32. — V Ž 2. podivuhodně nastíněny jsou osudy katolické církve, Kristovy to říše. Sotva že Mesiáš v Betlémě otevřel svá očka, již tu vystupuje proti němu král — Herodes. Od té doby kolik císařů a velmožů brousilo své meče až do dneška, aby jimi rozťali „pouta“, která také jim církev jménem Božím ukládá! Kolik Neronů, Mark-Aurelů, Julianů, Saporů, Bedřichů, Napoleonů, Josefů…! Přeli se mezi sebou o hranice, o čest, o dědictví, o léna, ale boj proti Kristu je spojoval, jako sjednotil Heroda a Piláta. Kolik krve vyteklo ze žil neohrožených bojovníků za tuto říši od nevinných dětí betlémských až po smrt misionáře, který padl vražednou rukou před několika dny! Ruku v ruce s těmito králi, kteří zneužívali moci státní k tomu, by potlačovali církev, šli velmožové ducha, vědy a umění, Kolikráte za dob našich slýcháme podobné heslo vzpoury proti církvi a jejímu zakladateli, heslo vyslovené ve v. 3.! A výsledek toho? Kristus a jeho říše žije, vládne a panuje! Vysvětlitelno, že církev často klade kněžstvu tento Ž v hodinkách na jazyk! — (Schlögl škrtá 12ad. a rozšiřuje 8a. ve dva verše. Tak dochází čtyř sedmiřádkových slok.)

Žalm 3. Ranní modlitba pronásledovaného.

Nadpis (v. 1.). Pěvcův nebezpečný stav (v. 2. n.). Důvod, proč důvěřuje v Boha (4. n.). Další důvod té důvěry (6. 7a.). Modlitba, by Bůh zase jako jindy přispěl na pomoc. Závěr (7b.—9.).

1Žalm Davidův, když utíkal před Absalomem, synem svým.

2Pane, jak četní jsou, kteří mne sužují!
Mnozí proti mně povstávají,
3mnoho těch, kteří o mně říkají:
„Není mu pomoci u jeho Boha.“

4Ty však, Pane, jsi štítem vůkol mne;
slávou mou, a ty hlavu mou zdviháš.
5Hlasitě volávám k Hospodinu,
a on mne vyslýchá se svaté hory své.

6Klidně jsem si lehl a usnul,
a vstal jsem, ježto Pán mne podpírá.
7Nebojím se tisíců lidu,
který se vůkol mne utábořil.

Povstaň, Pane, pomoz mi, Bože můj!
8Vždyť jsi rozbil mým odpůrcům čelisti,
zuby bezbožných roztříštil jsi.
9U Pána pomoc jest, a nad tvým lidem tvé požehnání!

Ž 3. — V. 1. Kterak utíkal David před Absalomem, vypravuje 2. Sam hll. 15.-18. — Popírati pravdivost nápisu nelze, ježto není pro to důvodu. Naopak, ten nadpis dodává výkladu hojně světla. — Není nutno se domnívati, že David složil tento Ž na útěku. Spíše po vítězství, když byl již ve svém paláci, vzpomněl si na své tehdejší myšlenky a puzen a veden jsa Duchem sv. je zachytil a vyslovil.

V. 2. Jak mnoho bylo přívrženců Absalomových, vypravuje také 2. Sam 15, 12. n. Ustavičně jich přibývalo. Bolest Davidovu lze si vysvětliti, že nepřátelé, kteří se stále množili, byli jeho bývalí poddaní, kteří od něho odpadli a že vůdcem jejich byl jeho vlastní syn, který se proti otci byl vzbouřil!

V. 3. Tíseň je tak veliká, že mnozí zoufají, domnívají se, že Bůh, jemuž byl David tak horlivě sloužil, ho opustil a vydal na pospas zkáze. K těm patřil, také Semej (2. Sam 16, 8.)

V. 4. n. Žalmista nedá se másti škarohlídy, kteří ho svádějí k zoufalství, ale projevuje pevnou důvěru v Boha. Ten, který mu tolikráte dosud pomohl, který ho tolikráte vyslyšel, vyslyší a přispěje mu na pomoc také tentokráte. — „slávou“ = chloubou; David se honosil, že má takového Boha. — „zdvihnouti hlavu“ znamená býti zbaven svízelů, ve kterých člověk hlavu svěšuje. Srv. Ž 26, 6; 109, 7; Sir 11, 1. — „svatá hora“ Hospodinova byl Sion, na kterém dal David postaviti nový stan a pod něj přenésti archu úmluvy. Tam Hospodin sídlil, tam se David modlíval, tam docházel potřebných milostí.

V. 6. 7a. Již včera byl David obklíčen četnými vojsky, pevná důvěra v Boha však jej sílila tak, že si zcela klidně lehl. Ta důvěra také se osvědčila, neboť dnes ráno šťastně zase vstal. Majíce na zřeteli tuto myšlenku, nazvali jsme Ž 3. ranní modlitbou. — Hospodin Davida podpírá a drží. Srv. Přís 3, 24. — „lidu“ ozbrojeného, vojska Absalomova.

V. 7b. 8. David vedl v životě ne jeden boj s nepřáteli. Pán mu pomáhal, že mohl je pokořiti, že mohl jím rozbíti čelisti a zvyrážeti zuby. Ta pomoc, která ho vedla k vítězství tehdy, pudí ho, by s důvěrou prosil Boha, by ujal se ho i tentokrát. V boji na život a na smrt není místa pro citlivůstkářství. Místo výrazného, malebného 8a. má Vulg.: „zbil jsi všecky, kteří byli bez príčiny mými nepřáteli.“ — Srv. Ž 34, 16; 56, 5; 57, 7; 123, 6.

V. 9. Neběží v tísni této jen o Davida, ale též o lid israelský, o lid Boží. Bůh tolikráte ukázal, že svému lidu žehná, že jeho požehnání takořka ustavičně nad národem israelským še vznášelo a vznáší. Jistě tedy, že osvědčí se, co David dosud byl pozoroval, i tentokráte. Hospodin udělí jeho lidu požehnání, že v boji zvítězí a že rozkol, který Absalom způsobil, bude zase šťastné zažehnán. — Také Kristus, jeho matka, jeho služebníci, zejména mučedníci byli ne jednou nepřáteli obklíčeni, ano církev ustavičně jest obstoupena četnými odpůrci. Co činili a co činí dosud? S důvěrou skálopevnou prosí za pomoc, té se jim dostává a vítězí!

Žalm 4. Večerní modlitba sklíčeného.

Nadpis (v. 1.). Dosud býval žalmista vždycky od Boha vyslyšen. To jej opravňuje k naději, že ani tato prosba nebude oslyšena (v. 2.). Nepřátelé Davidovi učinili proti němu vzpouru, jako by mu nepříslušela důstojnost a čest královská (v. 3.). Zapomínají, že sám Bůh jej králem ustanovil, a ten Bůh jistě se ho ujme (v. 4.66.) Proti malomyslnosti klade svou radostnou důvěru (6c—9.).

1Ku konci. S průvodem strunových nástrojů. Žalm Davidův.

2Když jsem volal, vyslyšel mne
Bůh, jenž chrání moje právo;
v soužení jsi uvolnil mi;
slituj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu.

3Pokolení mužů, jak dlouho
bude čest má na potupu?
Proč máte zálibu ve věcech marných,
a proč honíte se za lží?
4Vězte přece, že podivuhodně
Hospodin mne omilostil;
Hospodin mne vyslýchá,
kdykoli ho vzývám.
5Jste-li roztrpčení, nehřešte!
Čím se v mysli své zabýváte,
toho na svých ložích želte.

6Podejte obět, jak se sluší,
a mějte důvěru v Hospodina.

Mnoho je těch, kteří praví:
7„Kdo nám dá dočkati se blaha?“
Vznáší se nad námi jas tvé tváře,
8Hospodine, udělil jsi
srdci mému radost větší
nežli bývá, kdy mají hojnost
obilí, vína i oleje.

9Klidně na lůžko uložím se
a také budu spáti,
neboť ty, Pane, sám se staráš,
aby bydlo mé bezpečné bylo.

Ž4. — V. 1. „S průvodem strunových nástrojů“ je běžný překlad hebrejského „bingínóth“. Schlögl však pokládá „negínóth“ za vlastní jméno zpěváckého sboru, jejž řídil majitel tohoto Ž. — Ž 4. souvisí se žalmem 3. (Wiesmann). Myšlenky tu vyslovené měl David večer, před jitrem, jehož city vyslovil v Ž 3. Patří tedy Ž 4. časově před Ž 3. — Co znamená „Ku konci", viz v Úvodě str. 151. n. pozn. 12

V. 2. Právo na trůn Davidovi dal Hospodin, ten také bude nyní toho práva hájit proti Absalomovi a jeho stoupencům, kteří chtějí Davida koruny královské zbaviti. — „slituj se“ = buď milostiv mi a vytrhni mne z nebezpečí.

V. 3. „pokolení mužů“, junáků, reků je tu Absalom a jeho vojsko. S důstojností hrdiny se nesrovnává, aby zradil svého krále, ale aby mu zůstal věren. Vzpourou Absalomovou trpí čest Davidova, ježto popírají svými činy skutečnost, že sám Hospodin vyvolil si Davida za krále, že tedy není vetřelec ani uchvatitel trůnu. Absalom a jeho stoupenci ovšem také vytýkali Davidovi, jak bývá v revoluci, že nespravedlivě nebo nedbale vládne a pod. Také těmi lžemi podrývali Davidovu vážnost a čest. — 3b. dle Vulg. doslovně: „budete těžkého srdce“, t. j. tvrdého, nespravedlivého na mne.

V. 4. Snahy Absalomovy jsou marny. Hospodin podivuhodným způsobem dal Davida, který ničeho ani netušil, za krále pomazati ještě za života Saulova, tím si ho zasvětil, David jest jeho posvátná osoba, jeho zvláštní majetek, jeho miláček (dle variantů tohoto místa), David byl ne jednou v nebezpečí smrti, ale modlíval se a Hospodin se ho ujal, pomohl mu ku právu. Kéž by to Absalomovci uznali!

V. 6. David připouští, že jsou snad v něčem s jeho vládou právem nespokojeni, na leccos roztrpčeni Buďsi! To však není zákonitým důvodem, aby se bouřili, a chtěli Davida svrci s trůnu. Toť zločin, toť hřích („nehřešte“). Místo „jste-li roz- trpčeni“ překládají jiní „zhrozte se“ toho, co činíte. — „na ložích“ = v samotě, kde bývá člověk přístupnější pravdě nežli ve shromáždění buřičů, kteří svým štvaním zakalují rozumný soud.

V. 6a. Hřích Absalomův a jeho stoupenců je tak veliký, že zasluhuje trestu smrti. Pro takový zločin nezná zákon oběti. Přece však budou-li svého zločinu želeti (srv. Ž 50., 19.) a přinesou-li v obět zkroušené srdce, budou moci doufati, že jim bude Hospodin milostiv, jako byl samému Davidovi kdysi.

V. 6c. Dosud mluvil David k nepřítomnému Absalomovi a jeho druhům. Nyní obrací se k těm ze svého tábora, kteří malomyslněli. Jsou to titíž, kteří vystupují v Ž 3, 3.

V. 7. „blaha“, t. j. kdy budeme vytrženi z tohoto nebezpečí, kdy uvidíme zase tebe na trůně bezpečně seděti. Na tu malomyslnou otázku odpovídá David slovy, která jsou vzorem pevné a radostné naděje v Boží pomoc. Mluví s takovou jistotou, jakoby již Bůh byl pomohl. — „jas tváře Hospodinovy“ = jeho požehnání. Srv. Nm 6, 25. — Ž 3, 9.

V. 8. Sotva lze si představiti větší radost nežli bývá po hojné, požehnané žni obilí, vinobraní a česání oliv. Srv. Is 9, 3.

V. 9. „také“ klidně, v pokoji. — Pro tuto myšlenku nazvali jsme Ž 4. modlitbou večerní. — Slovy tohoto zpěvu může a mohl se modliti každý křesťan v jakékoli tísni, zejména je-li pomlouván a je-li pokoušen k malomyslnosti. Také Trpiteli nejvyššímu klade církev do úst zpěv tento (na některé svátky Páně).

Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl.

Nadpis (1.) Pěvěc prosí Boha, by vyslyšel modlitbu, kterou provází ranní obět (v. 2.—5ab.). Opírá svou důvěru o Boží svatost, která nenávidí zlé, opírá, ji též o své čisté svědomí, které mu dovoluje dostaviti se do svatyně (5c—8.). Úklady zakuklených, licoměrných nepřátel, kteří jsou plni zlé vůle, mohly by svésti žalmistu k tomu, by sešel s cesty Boží. Kéž se to nestane! (v. 9.). Kéž Bůh pronásledovatele žalmistovy, kteří kazí věc Boží, potře, jak slušno a spravedlivo (v. 10. n.) a kéž ctitelé Boží se radují, že jsou zproštěni jejich nástrah! (12.—13.)!

1Ku konci. Pro tu, která dědí. Žalm Davidův.

2Slovům mým popřej sluchu, Pane,
povšimni si, kterak vzdychám,

3pozoruj, že hlasitě křičím,
panovníče můj a Bože můj!
4Modlímť se k Tobě z rána, Pane,
vyslyš (tedy) volání mé;
5z rána se ti představuji
a (tvou pomoc) očekávám.

Vždyť nejsi Bůh ty, jenž nepravost miluje,
6nesmí dlít u tebe zlomyslný.
Neobstojí bezbožníci
před očima tvýma.
7Nenávidíš všech nešlechetných,
vyhlazuješ všecky lháře,
muže krve a podvodníka
Hospodin má v ošklivosti.

8Mně však, ježto je velká tvá milost,
dovoleno vjít do tvého domu;
smím se klanět u tvé svatyně
v (uctivé) bázni před tebou.
9Pane, veď mne ve své správnosti
pro ty, kteří mi úklady strojí,
urovnej před sebou mou cestu.

10Neb není v jejich ústech pravdy,
jejich srdce ničemné jest.
11Zející hrob jest jejich hrdlo,
ačkoli dovedou se lísat.

Za svou vinu ať pykají, Bože,
ať je porazí jejich plány,
pro množství hříchů jejich je vyvrz,
neboť tobě se vzepřeli, Pane!

12A nechť se radují, kdož v tebe doufají,
všichni nechať plesají věčně;
buď s nimi, ať se honosí tebou
všichni, kdož milují tvé jméno!
13Neboť ty žehnáš spravedlivci,
štítem své blahovůle, Pane,
takořka nás obklopuješ.

Ž 5. — V. 1. „pro tu, která dědí“ je jakýs takýs překlad hebrejského „hannechílóth“. Znamená-li to nástroj dechový, snad flétnu, která měla zpěv žalmu provázeti, či co jiného, je dosud neznámo. Schlögl překládá: „Majetek ředitele sboru Nechílóth“ — Mnozí viděli v té „dědičce“ starozákonnou obec náboženskou (synagogu), která předobrazovala církev katolickou. Svatyně, u které se modlil David, mohla býti nazvána hebrejsky (v. 8.) „héchál“, ježto i svatostánek v Silu byl tak zván (l, Sam 1, 9; 3, 3.); nelze tedy opírati o to slovo názor, že David skladatelem Ž. 5. býti nemůže.

V. 2 n. Zač prosí žalmista, vysloveno zřetelně ve v. 9. — Velkodušnost ukládá každému „panovníkovi“ (= králi), aby vyslyšel prosby svých poddaných. Jako ve všem, tak i v této velkodušnosti milostivé a blahovolné vyniká Hospodin-král nad krále lidí.

V. 4. n. Z hebr. vyvozuji, že žalmista byl přítomen v nádvoří svatyně každodenně ranní oběti a ji tímto žalmem provázel a tak Boží ochraně poroučel nastávající den.

V. 6. „dlíti“ jakožto host (hebr.) a požívati ochrany svého hostitele, nebo dokonce s ním jisti (obětní kvas). Nesmí se, pokud, nezmění svého smýšlení a života, účastniti bohoslužby, blížiti se k Bohu. Srv. Ž 14, l.nh. Nesmí vážiti z bohoslužby radost, jakou se těší níže (v. 8.) skladatel tohoto Ž.

V. 7. „lež“ mluví zejména ti, kteří pěvce pomlouvají. — Jazyky stíhali Davida Zifané, Doeg, Achitofel a jj. — „muž krve“ je netoliko krvežíznivý vrah, ale také ten, kdo jinými křivdami ssaje bližnímu krev, t. j. ujímá mu života („krev“ = život). Takovým mužem krve byl na př. Saul (1. Sam 22, 16.)

V. 8. Radostné vědomí, plynoucí z čistého svědomi a dovolující žalmistovi provázeti ranní obět v nádvoří svatyně modlitbou, podporuje důvěru jeho, že modlitba konaná na místě posvátném a spojená s obětí tím spíše bude vyslyšena (v. 2.-5.). — „klanět se“ = padnouti celým tělem na zemi (prostrace).

V. 9. Protože nepřátelé Davidovi mohli by svésti jej k odpadu od Boha, t. j. k nedůvěře, zoufalství a k jiným hříchům z něho plynoucím, prosí žalmista, vědom jsa si křehkosti své, aby Bůh jej vedl po správné cestě svých přikázání, aby tu „svou“ (hebr.) cestu před žalmistou (hebr.) urovnal, aby na ní neklopýtl a nepadl. To se stane zejména tím, že bude zbaven svých nepřátel, jejichžto zloba líčena níže.

V. 10b. dle hebr. jest nitro jejich (= plány jejich) jen zkáza a zkáza.

V. 11. „hrob“, t. j. smrt polyká takořka lidi, bere jim život; podobně činí nepřátelé Davidovi; svými jazyky úskočnýmí chtějí ho zabiti, jícen jejich chce jej bezmála pohltit. Kdo padne jednou do hrobu, po tom je veta; běda, kdo se stané

kořisti nenasytných nepřátel. — Žalmista rozhorlen jsa na to, že jeho nepřátelé vzpírají se Bohu, domnívá se, že zájem Boží toho žádá, aby došli spravedlivého trestu.

V. 12. n. Spravedlivci, vidouce, že hříchů, vzpoury proti Bohu ubylo, že odpůrci Boží došli, čeho si zasloužili, že se ukázala na nich Boží svatost, která hřích nenávidí, spravedlnost, která jej trestá, jakož i věrnost, která splnila, čím hrozila, budou se z toho radovati. Sami zakusí, že Bůh je s námi, t. j. je chrání, budou se honositi, že mají takového Boha! — „nás“ = spravedlivce. — Každý křesťan má na cestě k svému poslednímu cíli mnoho nebezpečných nepřátel, kteří všemi prostředky snaží se ho s cesty spravedlnosti svésti ; i může se modliti zejména ráno, aby Bůh celý den provázel a vedl jeho kroky po stezkách ctnosti. — Ježto Spasitel měl tolik nepřátel v čas svého utrpení, a má jich dosud v těch, kteří pronásledují církev, možno při modlitbě tohoto Z mysliti na utrpení Páně, které bylo zdrojem požehnání a radostí všem spravedlivým. Také za trpící duše v očistci modlí se církev tento Ž.

Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti.

(První žalm kající).

Nadpis (v. 1.) Bída prosebníkova, zaviněná hříchem (v. 2.—4.). Prosba za život, ježto po smrti nemohl by žalmista chválili Boha, jako jej bude slaviti, daruje-li mu Bůh život (v. 5. n.) Bída žalmistova znova popisována (v. 7. n.). V pevné důvěře, že bude vyslyšen, jásá, jako by skutečně již bylo tak se stalo (v. 9.—11.).

1Ku konci. S průvodem strunových nástrojů, na osmé. Žalm Davidův.

2Pane, ve svém hněvu mne netrestej,
ve svém rozhorlení mne nekárej!
3Slituj se, Pane, neboť jsem schřadlý;
uzdrav mne, Pane, neb chvějí se kosti mé.
4Také má duše je zděšena velmi,
ale ty, Hospodine, dokavad…?

5Obrať se, Pane, a vytrhni život můj,
zachraň mne pro své milosrdenství!
6Neboť kdo ve smrti je tebe paměliv,
v podsvětí kdo tobě chválu vzdává?

7Unaven jsem svými nářky,
zaplavuji co noc své lože,
svými slzami smáčím svou postel.
8Zkalilo se hořem mé oko,
sestárlo v kruhu všech škůdců svých.

9Odstupte ode mne všichni zločinci,
vyslyšelť Pán mé hlasité lkání.
10Vyslyšel Hospodin mou prosbu,
Hospodin přijímá mou modlitbu!
11Dlužno se hanbit a hrozně se zděsit
veškerým mým nepřátelům,
obrátit se s hanbou rázem.

Ž 6. — V. Nadpis srv. s Ž 4, 1. — Co znamená „'al haššeminíth“ = „na osmé“ viz k 1. Par 15, 21. — Schlögl překládá celý nadpis: „Majetek ředitele, sboru Šeminit“.

V. 2. Rozlícený člověk trestá v ráži více, nežli kdo zasluhuje. Na podobnou lidomluvu, že by totiž Bůh trestal nespravedlivě a krutě, nelze tu mysliti. Žalmista prosí toliko, aby trest, který z rukou Božích přijímá, byl mu zmírněn, aby mu nepodlehl, ačkoli by toho (t. j. smrti) zasluhoval. Smrtí mu hrozí nepřátelé (srv. v. 9.nn.). Slova tohoto v. opakuje Ž 37, 2; Srv. také Jer 10, 24.

V. 8. „slituj se“, jak samozřejmo — „nade mnou“. — „kosti“ jsou nositeli, jakýmsi základem celého člověka. Jsou-li ty otřeseny, chvěje se všecko tělo. Zdá se, že žalmista byl skutečně tělesně nemocen. (Jiní vykládají vše jen o bojích duševních.)

V. 4 Vysílenost svou básník velmi pěkně naznačil tím, že nedokončil větu, jako by ze slabosti. — Třeba si domyslili: „nezbavíš mne smrtelného nebezpečí?“ Srv. Ž 90, 13.

V. 5. Hněvající se Bůh byl od žalmisty „odvrácen“. Ukáže mu svou přízeň, jestliže se k němu „obrátí“.

V. 6. „ve smrti" = v říši mrtvých = „v podsvětí“. — O ponurých představách života posmrtného ve S. Z. srv. Ž 29, 10; 87, 11; Kaz 9, 10; Job 10, 21.

V. 7. „postel“ = lůžko buď velmi nízké, nebo toliko na zemi rozprostřený koberec.

V. 8. Ke všem bolestem tělesným i duševním dorážejí nepřátelé na žalmistu dlouho již,_takže bezmála v jejich kruhu sestárl (Vulg.).

V. 9. Žalmista je si jist, že Bůh vyslyší jeho modlitbu, že ho zbaví nepřátel; v tom vědomí je od sebe již odhání.

V. 11. Škůdci básníkovi budou se hanbit, budou zklamáni, ježto záludné jejich plány. se zhatí. Budou se děsit i, až dopadne na ně ruka Boží, která je zapudí. — Žalmem 6. učí církev své děti oplakávati hříchy; klade jej na prvé místo ve sbírce žalmů kajících. — Také za duše v očistci modlí se církev slovy tohoto žalmu, připomínajíc, jak mnoho jest jim trpěti.

Žalm 7. Úpěnlivá prosba nevinně pronásledovaného k nejvýš spravedlivému.

Nadpis (v. 1.). Pomoc a ochranu proti pronásledujícím (v. 2. n.). Pěvec přísahá, že je nevinen a že tedy zasluhuje ochrany Boží (v. 4.-6.). Kéž tedy Bůh, nejvyšší soudce a znatel srdcí lidských, povstane a koná soud (v. 7.—10.). Bůh je vždycky spravedlivý (v. 11.—12.). Nelze uniknouti jeho trestu (v. 13. n.). Špatný člověk zaplete se do svých vlastních osidel (v. 15.—17.); žalmista však oslavuje spravedlnost Boži (v. 18.).

1Davidův žalm, který zpíval Hospodinu pro slova Chusi, sy na Jemini.

2Pane, můj Bože, k tobě se utíkám,
zbav mne všech, kteří mne stihají, zachraň mne,
3aby jak lvi mne neroztrhali,
když není, kdo by (mne) vytrhl, zachránil.

4Pane, můj Bože, to-li jsem učinil,
je-li nepravost na mých rukách,
5oplatil-li jsem svým škůdcům,
nechť padnu, jak jsem zasloužil si,
bezmocně rukou nepřátel svých,
6ať mne nepřítel stíhá a lapí,
nechť i zdeptá na zemi život můj,
a nechť zašlape do prachu čest mou!

7Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu,
vzkyp a zdvihni se proti mým nepřátelům!
Procitni, abys mi pomohl, Pane, můj Bože,
ty, jenž jsi ustanovil, (by) soud (byl konán);
8shromáždění kmenů nechť obklopí tě,
a ty nad nimi ve výši se posad.
9Hospodin soud koná nad národy.
Zasťaň se mne, Pane, dle mého práva,
podle mé nevinnosti staniž mi se!
10Kéž (již) skončí zloba bezbožníků,
a dej síly spravedlivci, Bože,
ty, jenž vyšetřuješ srdce i ledví.

11Spravedlivá má záštita u Pána jest,
který pomáhá lidem přímého srdce.
12Bůh je spravedlivý soudce, mocný,
zdali se nemůže rozhněvat každodenně?

13Jistě že zase již meč svůj brousí,
lučiště své napjal a miří,
14přichystal si nástroje smrti,
svoje šípy opatřil ohněm.

15Ejhle, (bezbožník) počal špatnost,
bol nosí pod srdcem, a rodí zklamání.
16Prohlubeň vykopal a prohloubil,
padl však do jámy, kterou (sám) učinil.
17Bol jeho vrací se na jeho hlavu,
padá mu na témě jeho špatnost.

18Chválit budu Hospodina
podle jeho spravedlnosti,
a budu opěvovat jméno
Hospodina, Nejvyššího.

Ž 7. — V. 1. „žalm“ je tu překlad záhadného hebrejského slova „šiggáj ón“. — Srv. Úvod str. 151. poz. 12. „slova“ = štvavé pomluvy neb i jiné plány záludné a škůdné. — Chusi tu jmenovaný není přítel Davidův, známý z 2. Sam 15, 32; 16, 16. — „syn Jeminův“ = Benjaminovec. Nesnadno říci, bylo-li Chusi kryté jméno Saula, který Davida pronásledoval a jehožto života David velkodušně ušetřil (srv. v. 4.-6.). Nejspíše byl to nepřítel, který štvaním podrýval trůn Davidův, jehožto jména však Písmo nám nezachovalo.

V. 2. Žalmista hledá ochrany u Hospodina, protože v něho doufá (Vulg.).

V. 4. „to-li“, co mi nepřítel podkládá a z čeho mne viní.

V. 5. „oplatil-li jsem“ zlé zlým, dle zásady práva: „Oko za oko, zub za zub“. Dle hebr. zní v. 5. dle překladu dra Rudolfa Dvořáka:

(jestli) „zlem jsem splatil tomu,
kdo žil se mou v míru,
tiskl bez příčiny
(byt i) škůdce svoje…

Jiní jinak.

V. 6. Pravda-li, z čeho byl žalmista nařčen, ať pyká za ten zločin smrtí a zemře v pověsti zločince, tedy bezectného člověka. — Tak je si jist své neviny, že může se dovolávati soudu Božího! Bůh spravedlivý, až počne soudit, ukáže žalmistovu nevinu a zlobu jeho škůdců, kterou také spravedlivě potrestá. Job dovolával se podobně soudu Božího vědom jsa neviny své (Srv. hl. 31.).

V. 7. Nepřátelé Davidovi mohli dosud nerušeně páchati své zločiny proti Davidovi, pomazanému Páně. Zdálo se, jakoby Bůh jich nedbal, jako by — po lidsku mluveno — spal, ačkoli jest nejvyšším soudcem všech národů a ačkoli sám stanovil, že všecko bude soudit a zlé trestat. Aby se to nyní vše splnilo a osvědčilo, za to David proiií. — 7b. možno též překládati „povstaň proti přehmatům škůdců mých.“ (LXX Vulg).

V. 8. Žalmista prosí, by Bůh „posadil se“ na soudcovskou stolici a před veškerou obcí israelskou, zastoupenou všemi kmeny konal soud, který má význam ne toliko pro žalmistu, ale pro všecek národ, jehožto králem z Boži milosti jest. Ať je všecek národ přesvědčen, že je lež, co nepřátelé královi proti němu roztrušují.

V. 10. Spravedlivec, pokud vidí, že hříšníci beztrestně tropí svou špatnost, bývá pokoušen tím ve víře v Boží spravedlnost a prozřetelnost, snadno se kolísá ve své spravedlnosti, na té víře založené. Dostane-li se zločincům přiměřeného trestu, bude patrno, že Bůh ví o tom, co páchají, že je nejvýš svatý, spravedlivý, i bude spravedlivec posílen ve svém životě zbožném a svatém. — O Bohu, který zkoumá srdce i ledví, viz 1. Par 28, 9; Jer 11, 20. a jj.

V. 11. „spravedlivý“ vztahuje hebr. na předchozí „Bůh“; dle toho je žalmistův štít (hebr.) Bůh proto, že je spravedlivý. — „přímého“ = upřímného.

V. 12. Zdá-li se ten onen den, že Bůh netrestá, je to proto, že je shovívavý (glosa LXX a Vulg.), Bůh však může stihnouti hříšníka každou chvilku!

V. 13. n „zase“ jako již ve stu a stu případů minulých. Ty tresty stihnou hříšníky, „neobrátí-li se“ (Vulg.).

V. 15.—17. „počal“ = pojal úmysl zločinný. — „bol“, který chce učiniti škůdce svému bližnímu, „nosí pod srdcem“ jako žena těhotná svůj plod. Těší se, kterak uškodí jinému, jaký zisk snad z toho bude míti, zatím však plán jeho se zhatí a hříšník je rozčarován, zklamán. K obrazu srv. Job 15, 35. — Do jam chytali staří zvěř, znamená tedy zde to slovo léčky, jež bezbožník klade bližnímu. — „bol jeho“ = bolest, kterou zlomyslník (= on, „jeho“) zamýšlel učiniti.

V. 18. Žalmista jest ve své důvěře pevně přesvědčen, že Bůh se ho ujme, jemu pomůže ku právu, i bude za to Bohu vroucně děkovati. — Ž 7. patří mezi ty, které možno klásti do úst Krista trpícího, a kterým možno se modliti za církev bojující, i trpící (za duše v očistci).

Žalm 8. Velebnost Boží zrcadlí se ve hvězdném nebi a v člověku, králi přírody.

Nadpis (v. 1.). Jak podivně zračí se velebnost Boží po celém světě (refrén v. 2abc). Vesmír hlásá tak zřetelně velebu Boží, že i malé dítko ji slyší a usvědčí snadno toho, kdo jí nechce uznati, kdo popírá Hospodinovu moc, moudrost a prozřetelnost (v. 2d. 3.). Co je nepatrný člověk proti velikosti Boží, jevící se na hvězdnatém nebi? (v. 4. n.). A přece ten človíček proti nebesům, ozářeným nesčetnými hvězdami, pidimužík stal se řízením Božím králem přírody (v. 8a.). Popis říše člověkovy (v. 8bn.). Jak podivně zračí se velebnost Boží v přírodě (refrén v. 10.)

1Ku konci. Pro lisy. Žalm Davidův.

2Hospodine, Pane náš,
jak podivuhodné je tvé jméno
po veškeré zemi!

Jeť vysoko na nebi tvoje sláva.
3Ze rtů nemluvňat a kojenců
vyvozuješ si mocnou chválu
na vzdory svým nepřátelům,
bys umlčel odpůrce, protivníky.

4Hledím-li na nebesa tvoje,
jež jsou dílo tvojich prstů,
na měsíc, na hvězdy, které jsi upevnil,
5co je člověk, že si ho všímáš,
nebo smrtelník, že o něj pečuješ?

6Učinils rovna ho bezmála andělu,
slávou a ctí jsi ho korunoval.
7Ustanovil’s ho nad díly rukou svých,
8všecko jsi podřídil jeho nohám:

všecek brav a hovězí skot,
ano i zvířata polní;
9nebeské ptactvo a ryby mořské,
cokoli prochází cestami moře.

10Hospodine, Pane náš,
jak podivuhodné je tvé jméno,
po veškeré zemi!

Ž 8. — V. 1. „Ku konci“ viz Úvod str. 151. n. pozn. 12. „Pro lisy“ mohlo by znamenati, že býval Z 8. zpíván, když Israelité šlapali v kamenných lisech hrozny, nebo když děkovali Bohu za vinobraní o svátku stanovém. S tím však málo se srovnává obsah Z., dle něhož bychom jej nazvali „Píseň večerní“ (srv. v. 4.). Čarovná noc východní, kterou si dovede představiti toliko ten, kdo její krásy sám viděl, byla nejspíše vnější námět, který naladil básníkovu duši a se kterou náladou Duch sv. spojil svou inspiraci. — Schlögl místo „Pro lisy“ překládá: „Majetek sbormistra (sboru) Gittit.

V. 2. „jméno“ = vznešenost, kterou hlásá všecek svět, zejména nebesa. Srv. Ž. 18, 1. nn. Hab 3, 2.

V. 3. „nemluvňata a kojenci“ = děti, které již žvatlají, počínají užívati rozumu i jazyka. Děti bývaly kojeny na Východě třebas i dvě léta. Lidé, popírající velebnost a moc Boží usvědčeni jsouce od malých dětí z bludu, mrzí se, že byli tak zahanbeni. Srv. Mt 21, 15.

V. 4. vrací se k v. 2. aby s velikostí Boži srovnal ubohost člověkovu.

V. 6. n. Bůh počal pečovati o člověka již tehdy, kdy ho stvořil. Učinilť ho ku své podobě a k obrazu svému. Srv. Gn 1, 27. Dle hebr. chybí člověku málo, aby byl božstvím, bytostí božskou, bohem. Podobal se Bohu zejména tím, že byl králem přírody. Gn 1, 26. 28. — Z narážky na uvedené místo Gn, jakož i ze samých slov vyplývá, že tu popsána sláva a čest, jakou bvl korunován Adam v ráji, jak jej Bůh stvořil a jakým dle vůle Boží mel zůstati. Patřila-li ta důstojnost prvému Adamovi, patři v míře mnohem větší Adamovi druhému, otci pokolení lidského, Ježíši Kristu; proto snadno si vysvětliti, že v tomto smyslu užívá v. 6. sv. Pavel Žid 2, 9. Srv. také 1. Kor 15, 27; Ef 1, 22. (Knabenbauer.)

Žalm 9. (hebr. 9. a 10.) Díky za vítězství nad „pohany" a prosba, by Bůh zase žalmistu zbavil útisků.

Nadpis (v. 1.). Úvod (v. 2.—3.). Zánik pohanů (v. 4.—11.). Výzva k díkům (v. 12. n.). Zánik pohanů (v. 14.—19.). Prosba, by Bůh vždycky držel pohany na uzdě (v. 20. n.). Žalmistovy nářky (10, 1.—11.). Prosba, by Bůh zlomil moc bezbožných (10, 12.—15.). Projev důvěry, že Bůh ujme se utiskovaných (10, 16.—18.).

1Ku konci. Na tajnosti syna. Žalm Davidův.

2(Alef) Chci tobě děkovat, Pane, celým svým srdcem,
(Alef) chci vypravovat všecky tvoje divy,
3(Alef) chci radovati se a plesat z tebe,
(Alef) chci zpívat jménu tvému, Svrchovaný.

4(Bet) Byloť ustoupit mému nepříteli;
klesl a zašel před tvým obličejem.
5Neboť jsi provedl spravedlivě při mou,
zasedíš na trůn, spravedlivý soudce.

6(Gímel) Pokáral's pohany, i zhynuli hříšní,
jméno jejich vyhladil's na věky věkův.
7Veta jest po meči nepřátel, zbořil's jim města,
není památky po nich jako po zvuku.

(Dalet)…




8(He?) Hospodin však na věky trůnit bude,
postavil si trůn svůj, aby soudil.
9On soudí okruh země spravedlivě,
posuzuje národy dle práva.

10(Uau) Proto jest Hospodin útočištěm chudému,
pomocníkem v dobách utrpení.
11I doufají v tebe, kteří znají tvé jméno,
neb neopouštíš, Pane, tě hledajících.

12(Zajin) Zpívejte Pánu, jenž trůní na Siónu,
zvěstujte mezi národy skutky jeho.
13Neboť aby krev pomstil, vzpomněl si na ně,
nezapomněl na křik ubožákův.

14(Chet) Milostně shlédl jsi, Pane, jak snížen jsem byl,
15ty, jenž mne vyzdvjhuješ ze bran smrti,
abych vypravoval všecky tvé chvály,
16ve branách siónských z tvé spásy se těšil.

(Tet) Spadli pohané do jámy, svého to díla,
v osidle, jež polékli, chytli se za nohy.
17Dal se poznat Hospodin, jenž soudil,
do dila svých rukou se zapletl hříšník.

18(Jod) Hříšníci do pekel se vrátit musí,
každý pohan, jenž na Boha zapomíná.
19Nebudeť na věky v zapomenuti chuďas,
naděje ubohých nebude na vždy marná.

20(Kaf?) Povstaň, Hospodine, ať nepyšní člověk,
af jsou souzeni pohané před tvou tváří;
21ustanov jim, Pane, učitele,
aby poznali pohané, že jsou lidé.

22(10, 1. Lamed)Proč tak daleko, Hospodine, se stavíš,
odvracuješ se v čas utrpení?
23(10, 2.) Zpupnost bezbožného chuďasa pálí;
kéž se chytí do tenat, která si vymyslil!

24(10, 3. Mem?) Chlubíť se- bezbožník choutkami své duše,
25(10, 4.) lupič si pochvaluje a pohrdá Pánem;
hříšník ve své nadutosti ho nedbá,
26(10, 5.) myslí si, že není Boha;
poskvrněny jsou cesty jeho vždycky,

Nun? Daleko jsou od něho tvé soudy,
na všecky protivníky své s patra hledí.
27(10, 6.) Říká si v svém duchu: „Neviklám se,
nikdy, nikdy neštěstí nestíhá mne.“

(Samech ?) …




28(l0, 7. Ajin?) Ústa má plná zloby, lsti a hoře,
pod jazykem jeho je trýzeň a zkáza.
29(10, 8.) Sedává na číhané s bohatými
v skrýších, aby zabil nevinného,
30(10, 9.) oči jeho po chuďasu slídí.

(Pe?) Číhá v úkrytu jako lev v svém houští;
číhá, aby uchvátil ubohého,
31(10, 10.) uchv.átil ubohého léčkou ho zadrhna.
Poráží ho, že dlužno mu se krčit;
padá chuďas násilnou jeho rukou.

32(10, 11. Çade?)Říká si v duchu: „Bůh na to zapomíná,
odvrátil tvář svou, nic na věky neuvidí!“



33(10, 12. Qof) Povstaň, Pane, Bože, zdvihniž se ruka tvá,
nezapomínej se nad chudými!
34(10, 13.) Proč by měl bezbožník pohrdati Bohem,
a si myslit, že to nebudeš stihat?

35(10, 14. Reš) Vidíš to, neboť ty trápení a bolu
si všímáš, abys je vzal do svých rukou.
Na tebe jen odkázán jest chuďas,
sirotku (jen) ty jsi pomocníkem.

36(10, 15. Sin) Přelom rámě hříšníka, zlovolného,
buď hřích jeho stíhán, ať přestane býti.

37(10, 16.) Hospodin bude králem na věky věkův;
vyhynete, pohané, z jeho země.

38(10, 17.) Žádost ubohých vyslyšíš, Hospodine,
nakloníš ucho své ku přání srdce jejich,
39(10, 18.) bys ujal se sirotka a sníženého,
aby již neutlačoval smrtelník z hlíny.

Ž 9. — V. „Ku konci“ srv. Ž 4, 1. — „Na tajnosti syna“ je jakýs takýs překlad záhadného hebrejského: „‘Al múth labbén". (= Zpívá se jako „múth labbén?“ (Schlögl překládá: Majetek sbormistra, který byl v čele sboru ‘Alemet). — David přemohl v prvních dobách svého království pohany, cizí nepřátele, když mu nedlouho potom povstal nový nepřítel Absolon. Obsah žalmu by se dosti dobře nesl k této době (2. Sam 8,2.-12 ). Sión byl již sídlem Jahve (v. 12. 15.). města nepřátel byla zničena (v. 7.). Žalmista mluví vícekráte v množném čísle, ve jménu utlačovaných, těch, kteří znají jméno Jahve; David mohl tak mluviti jménem lidu, kterému vládl a který před Bohem zastupoval. Podobné stížnosti do svých nepřátel vede si žalmista i ve 12., 53. a v Ž 54. (Sedláček.)

V. 2. n. Všecky 4 řádky prvé sloky počínají v hebr. písmenou alef, která je první v hebrejské abecedě. Původně obsahovaly Ž 9. + 10. dvacet dvě sloky a každá začínala jinou písmenou dle pořadu hebrejské abecedy. Jsou tedy oba žalmy „báseň abecední“ (abecední akrostich). Opisovači však porušili ten postup, takže je zachován toliko částečně, jak níže udáno. Pokusy přeházeti verše nebo půl verše byly sice činěny, ale žádný nemá práva na jistotu. — „děkovat“ = „vypravovat“ = „radovat se“ = „zpívat“ následující žalm.

V. 4. počíná podávati důvody, proč chce žalmista Bohu děkovati. — „ustoupit“ = dáti se na útěk. — „klesl“ klopýtnuv (hebr.). — „obličej“ tu rozhněvaný (srv. Ž 20, 10.).

V. 6. n. Místo „gójím“ čte Schlögl po Duhmovi gé’ím = zpupné, násilné. Pak by znamenalo v překladě „pohan“ asi to, co my vyjádřujeme slovem „nekřesťanský“ utlačovatel. — „pokáral’s“ = zasednuv na trůn odsoudil a hned také rozsudek vykonal. — Přirovnání ke „zvuku“ v hebr. není. — Sloka počínající (za v. 7.) další písmenou hebrejské abecedy není zachována. Či neprovedl sám básník dokonale ten postup?

V. 8. n. To právo vynikne jasněji za dob mesiášských, zejména nakonec jich.

V. 10. n. „Proto“, že spravedlivě soudí, dobré odměňuje, zlé trestá. — „útočištěm“ = tvrzí (hebr.); — Taktéž „pomocníkem“ = tvrzí (hebr.). — „znají jméno“ = vyznávají, ctí je (= Hospodina).

V. 12. n. srv. s v. 2. n. — „na ně“ — ubožáky utiskované, jejichžto krev zpupní „pohané“ prolévali. Bůh potrestal krveprolití a ten skutek Boží má býti hlásán mezi národy.

V. 14. n. „vyzdvihuješ ze bran smrti“ — Bůh žalmistu ne jednou vytrhl z nebezpečí smrti.

V. 16. n. „pohané“ (gójím) jako výše ve v. 6.

V. 18. n. „naděje“ ubohých, že se jim dostane dostiučinění za útisky, že jejich utlačovatelé budou spravedlivě potrestáni. — „pohan“ jako ve v. 6. 16. — „naděje“ ubohých sluje „trpělivost“ (slovně Vulg.), ježto dlouho, dlouho se neplní a utlačovaným je trpělivě čekati ; zdá se, jako by Bůh na ně, na jejich útisky „zapomněl“. — „vrátí se“ — t. j. budou na útěk zahnáni, a zemrou.

V. 20. n. „učitelem“ má býti sám Bůh. Poučiti je má názorně, t. j. citelnými kárnými prostředky, aby zpupni si byli vědomi, že jsou lidé právě tak jako chudí a neutiskovali jich. Kdyby Bůh „nepovstal,“ nezakročil, „zpyšněl“ by bídný červík-člověk a utiskoval by dále ukrutněji, nelidštěji.

V. 22. n. Žalmista si stěžuje, že Bůh dlouho beztrestně dopouští, aby zpupní utiskovali slabé. — „tenata“ = úskoky. — „pálí“ = palčivě tísní.

V. 24. n. Choutky utiskovatelovy draze a bolestně platí utlačovaný chuďas. — „cesty“ = smyšlení a jednání. — „poskvrněné“ = špjnavé a tedy hříšné. Lépe však 10, 5b. dle hebr. překládati „{{{1}}}“ a spojiti se slokou následující.

V. 26cd. 27 od tyrana jsou daleko soudy Boží, ježto ho netrestá hned. — „s patra hledí“ = fouká si, kašle naně. Bůh neužívá jeho nepřátel, aby ho jimi jakožto metlou svou potrestal — „neviklá se“ v blahobytu. — Sloka počínající písmenou samech se nezachovala. Srv. k v. 7.

V. 28.-30. „hoře a trýzeň“ působí řečmi pomluvačnými, štvavými a pod. svému bližnímu. Srv. Řím 3, 14. — „bohatými“ = velmoži. Dlé hebr. však bývá v zálohách „u vesnic“. Vzpomeň na loupežné rytíře středověké.

V. 36. Chuďas odkázán jest na Boha, že Bůh jeho útisk „vezme do rukou“ t. j. ujme se ho, pomůže mu ku právu.

V. 36. n. „přelom“ rámě, af nemůže hříšník dále činiti bezpráví. — „vyhynete jistě jak patrno z dokonaného času hebr. Podobně jistojistě „vyslyšíš“ ve v. n.

V. 39 . srv. s v. 20. n. — „z hlíny“ země.

Žalm 10. (hebr. 11.) Důvěra pronásledovaného.

Nadpis (v. 1.). Žalmista pevně doufá v Boha, ačkoli mu nebezpečí líčeno jest barvami černými (v. 2.—4). Bůh nejvýš spravedlivý vše zkoumá a dle toho také potrestá bezbožnost a ujme se spravedlivého (v. 5.—8.).

1Ku konci. Od Davida.

2V Hospodina skládám důvěru svou;
kterak můžete mi radu dávat:
„Prchni do hor jako ptáče činí!
3Neboť hle, hříšnici luk již natahují,
kladou střely svoje ha tětivu,
by z temna stříleli na lidi upřímných srdcí.
4Vždyť i základy řádů tvých podvracejí,
spravedlivý pak co mohl poříditi?“

5Hospodin však — ve svatém chrámu svém jest;
Hospodin však — na nebesích trůni.
Oči jeho na chudasa hledi,
zraky jeho zkoumají lidské plémě.
6Pán zkoumá svatého i bezbožného;
do duše nemá rád toho, jenž miluje špatnost.
7Dštít bude na hříšné ohnivé uhlí a síru;
bouřný vichor bude kalich jim daný.
8Jeť Pán spravedlivý a miluje správnost;
na to, co slušno jest, patří jeho tvář.

Ž 10. — V. 1. Dala-li podnět k žalmu tíseň Davidova, o které vypravuje 1. Sam 22, 5. n. není jisto. — Ostatně viz k nadpisu Ž 4, 1.

V. 2c—4. podává řeč rádců Davidových, kteří se domnívají, že lze se zachrániti toliko útěkem do hor. Srv. Sdc 6, 2; 1. Sam 13, 6; 22, 1; 23, 14; 24, 1. a jj. — Básník však má tak velikou důvěru v pomoc Boží, že nepokládá za nutno poslechnouti rady svých malomyslnějších přátel. Ta důvěra je v čele žalmu vyslovena jako základní tón celé písně. — Pták lovci nebo dravci honěný nalézá také ve skalních úžlabinách a roklích útočiště.

V. 3. Žalmista není sám terčem útoků bezbožných, ale jest hlavou a vůdcem zbožných, kteří docházejí téhož osudu. — Bývají pronásledováni a utiskováni a mnohdy se zdá, že se děje tak beztrestně.

V. 4. Bezbožní rozmohli se tak, že základy říše, práva, dobrých mravů a veřejného pořádku, snad i řádu bohoslužebného podkopali. Samo sebou se rozumí, že jim spravedliví odporovali, ale, jak bývá, mnoho nesvedli, podlehli.

V. 5. n. mluví dále žalmista. Všeho dó času, Pán Bůh na věky. Bezbožní mohou se domoci nadvlády a spravedlivým dlužno strádati, ale Bůh vše vidí, až uzná za dobré, vše zase spořádá, — „chuďas" utiskovaný. Lépe však čisti s některými „na svět“ nežli „na chuďasa“. — „špatnost“ = násilí, křivdu.

V. 7. Bůh násilníky potrestá, jako kdysi potrestal Sodomu. Srv. Gn 19, 24. — Při hostinách na Východě býval pokrm na společné míse; nápoj však býval předkládán každému ve zvláštní nádobě, poháru čili kalichu. Odtud jest kalich, t. j. obsah jeho — obrazem osudu, či toho, co komu souzeno jest; trpký osud slově trpkým, hořkým kalichem. Srv. Mt 20, 22. n.; Mk 14, 36; Lk 22, 42; Jan 18, 12. (Mlčoch). — „bouřlivý vítr“ = horký, žhoucí, který vysušuje z rostlin všecku vláhu a tak ničí úrodu. (Samum?)

V. 8. „patří“ se zálibou, a pak odměňuje. — Dle hebr. 8b. zbožní „budou patřiti na tvář jeho“, t. j. zakusí přízeň a blahovůli Boží. Srv. Ex 33, 13; Nm 6, 25; 2. Sam 3, 13; 14, 28.