Bible česká/Kniha žalmů

U tohoto textu probíhá digitalizace.

Text je k dispozici v naskenované podobě a právě probíhá jeho digitalizace nebo korektura. Postup prací můžete sledovat na indexové stránce Index:Bible česká SZ II.djvu.

Bible česká
Kniha Job	Kniha žalmů	Kniha přísloví

Údaje o textu
Titulek:	Bible česká
Podtitulek:	Kniha žalmů
Autor:	neuveden
Zdroj:	Soubor:Bible česká SZ II.djvu
Vydáno:	Praha
Licence:	PD old 140
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha žalmů

العربيةбеларускаяBezděkova bible/Kniha ŽalmůvBible kralická (1613)/ŽalmyBible kralická (1918)/ŽalmyBible svatováclavská/ŽalmyEnglishespañoleuskara한국어עבריתLatina日本語polskiрусскийslovenščinasvenskaукраїнська中文

Na druhém^[1] místě řady básnických knih biblických je Žaltář,^[2] čili Kniha žalmů,^[3] t. j. náboženských písní, které zpívali Hebreové s průvodem strunových nástrojů.

Kanonických^[4] těch písní jest úhrnem jedno sto padesát.^[5] Hebr. je čísluje poněkud jinak nežli LXX a Vulg.

Odchylky patrny jsou z této tabulky:

Dle číslování bible hebr.:	Dle číslování LXX a Vulg.:
Žž 1.-8.	= Žž 1.-8.
Ž 9, 1.-21.	= Ž 9, 1. -21.
Ž 10, 1.—18.	= Ž 9b., 1.—18. čili 9, 22.—39.
Žž 11.—113.	= Žž 10.-112.
Ž 114.	= Ž 113, 1.-8.
Ž 115.	= Ž 113b., 1.-18. čili 113, 9.-26.
Ž 116, 1.-9.	= Ž 114, 1.-9.
Ž 116, 10.—19.	= Ž 115, (1.-10.)
Žž 117.—146.	= Ž 116.—145.
Ž 147, 1.— 11.	= Ž 146, 1.—11.
Ž 147, 12.-20.	= Ž 147, 12.-20. čili 1.-9.
Žž 148.—150.	= Žž 148.-150.

Jak zřejmo, spojuje LXX a Vulg. hebrejský žalm devátý a desátý v jeden, devátý; taktéž hebr. žalm stý čtrnáctý a stý patnáctý v žalm stý třináctý. Za to rozděluje hebrejský žalm stý šestnáctý ve stý čtrnáctý a stý patnáctý, jakož i stý čtyřicátý sedmý v stý čtyřicátý šestý a stý čtyřicátý sedmý. Dlužno tedy k číslici Vulg. Žž 10.—146. zpravidla připočísti jednu, chceme-li nabýti příslušné číslice dle číslování hebrejského. Čísla žalmů dle hebr. bývají v závorkách při- pojována k číslům dle Vulg. (případně naopak^[6]).

Od pradávna býval Žalt dělen na pět knih: První kniha obsahuje Žž 1.—40; druhá Žž 41.—71. (tedy třicet jeden Ž); třetí 72.—88. (tedy sedmnácte Žž); čtvrtá Žž 89.—105. (tedy sedmnácte Žž); pátá Žž 106.—150. tedy čtyřicet pět Žž). Ty „knihy“ jsou menší sbírky žalmů, pořízené od několika^[7] sběratelů^[8] různých dob.^[9]

Každý Ž má zpravidla delší nebo kratší nadpis; v LXX a ve Vulg. nemají nadpisů toliko Žž 1 a 2, v Hebr. postrádá 26 Ž nadpisů. Nadpisy udávají jméno básníka (žalmisty), který ten onen Ž složil,^[10]

případně poznámku, kdy a z jakého námětu vznikl,^[11] jakým způsobem má býti přednášen,^[12] a kdy má býti ho použito při bohoslužbě.^[13]

Papežská biblická komise dne 1. května 1910 rozhodla: Ze souhlasu zněni hebrejského s řeckým zněním alexandrijským a s jinými starými překlady právem lze vyvozovati, že nadpisy v čele žalmů hebrejských jsou starší nežli překlad zvaný sedmdesáti mužů a proto pocházejí — ne-li přímo od samých spisovatelů žalmů — aspoň ze starobylého podáni židovského.^[14] O jmenovaných nadpisech, svědcích židovského podání, nelze rozumně pochybovati, není-li závažného důvodu proti jejich původnosti.^[15]

Názvy „Žalmy Davidovy“, „Kniha žalmů Davidových“, „Žaltář davidský“,^[16] kterých užívají staré sbírky ano i samé sněmy,

aby pojmenovaly knihu starého Zákona obsahující sto padesáte žalmů, ani názor většího počtu otců a učitelů, kteří měli za to, že všecky žalmy žaltáře venkoncem třeba přičítali jedinému Davidovi,^[17] nemají té váhy, aby musil býti pokládán David za jediného původce celého žaltáře.

Máme-li na zřeteli ne nečetná svědectví Písma o přirozeném,^[18] milodarem Ducha sv. osvíceném^[19] umění Davidově skládati písně nábožné, povážíme-li, že dle týchže svědectví uspořádal bohoslužebný zpěv žalmů,^[20] že mu žalmy přičítány jsou jak ve starém^[21] tak v novém^[22]

Zákoně, jakož i v nápisech, které mají žalmy od pradávna v čele, máme li nad to na pam?ti souhlasné smýšleni Židů, otců a učitelů církevních, nelze rozumně popírati, že je čelným^[23] původcem písni žaltářových David, nebo naopak tvrditi, že možno toliko málo těch písní jmenovanému královskému žalmistovi připisovati.^[24]

Nelze upirati zejména původ davidský těm žalmům, které ve starém nebo v novém Zákoně výslovně jménem Davidovým jsou uváděny, ku kterým popředně počítati žalmy: 2, 15, 17, 31, 68, 109.^[25]

Nelze se držeti důvodně domněnky novějších kritiků, kteří toliko na základě známek vnitřních^[26] nebo méně správného výkladu posvátného znění snažili se dokázati, že jest nemálo^[27] žalmů složených za dob Esdrášových a Nehemjášových, ano i za dob machabejských.^[28]

Ježto vliv řecké filosofie počal se uplatňovati značněji v Palestině teprve od konce století čtvrtého, tedy půldruhého století po Esdrášovi, jest patrno, že nelze toho vlivu najíti valně v žaltáři. Proto „bezbožní“ nejsou Israelité, kteří zvlažněli ve svém oteckém náboženství neb dokonce od něho a od Boha odpadli působením živlů řeckých; bezbožníků bylo v Israeli již dříve dosti (srv. Is 5, 12. 19; 29, 19. 20; 57, 1; 59, 1.—15; Sof 2, 3; 3, 2; Mich 7, 2; 1. Sam 2, 9. a jj.); „bezbožci“ (= „atheisté“) jmenovaní v žalmech netvrdí, že Boha není, jako někteří řečtí filosofové, ale žijí tak, jakoby nebylo Boha, který si všímá, co kdo dobrého nebo zlého činí, dle toho pak odměňuje a trestá. (Srv. 1. Sam 2, 3; Jer 5, 12. Mal 3, 19.) Israelští spisovatelé uměli vyčísti z knihy přírody velikost Hospodina, svého Boha (Is 6, 3; Am 4, 13.) prve nežli mohla jim k té četbě dáti podnět řecká bádavost. (Srv. mnohem starší ovšem mnohobožské hymny babylonské a egyptské podobných námětů.) — „Že někteří žalmisté nezdůrazňuji oběti zvířat, ale mravný život, nelze přičítati vlivu řecké filosofie; kdežto filosofové neodpírali oběti bohům státu a společnosti, proroci již dávno před tím kladli důraz na to, že si nezíská člověk obliby Boží porážkami býků a kozlů, ale čistým životem. Srv. Os 6, 6; Am 4 5; 5, 21. n.; Mich 6, 6.-8; Jer 7, 22. n.“ (Heinisch).

Některé žalmy byly původně písně soukromých jednotlivců,^[29] později pak bylo jich používáno k veřejné bohoslužbě. Jiné žalmy vznikly již proto, aby jimi byl Bůh při veřejných službách Božích oslavován^[30] Aby žalmy, které byly původně písněmi soukromníků^[31] k bohoslužbě lépe se hodily, byly od povolaných činitelů poněkud pozměněny,^[32] rozšířeny,^[33] zkráceny, rozděleny nebo spojeny.^[34] Takto stal se žaltář bohoslužebným zpěvníkem a modlitební knihou starozákonné církve^[35] a tím býti nepřestal ani v církvi Kristově.^[36] Proto byl záhy přeložen do jiných jazyků. Do řečtiny již před r. 130 před Kr.^[37] Z této řecké předlohy pořízen byl ve druhém století křesťanském překlad starolatinský (Itala), který později sv. Jeroným dvakrát opravil. Po prvé dle obecné recense LXX v Římě r. 383 a 384, podruhé r. 389 v Betlémě dle kritické recense Origenovy („hexaplové“). Onen sluje „Žaltář římský“,^[38] tento „Žaltář gallský“,^[39] který je také v úředním znění Vulg. církve římské.^[40]

Den v týdnu	Hodinky jitřní:	Chvály:	Hodinka první: (Prima)	Hodinka třetí: (Tercia)	Hodinka šestá: (Sexta)	Hodinka devátá: (Nona)	Nešpory:	Doplněk
Neděle	Žž 1; 2; 3; 8; 9a; 9b;	92; 99; 62; 148.	117; (53.); 118a. 118 b.	118c. 118d. 118e.	118f. 118g. 118h.	118i. 118j. 118k.	109.–113.	4; 90; 133.
Pondělí	13; 14; 16; l7abc. 19; 20; 29.	46; 6; 28; 116.	23; 18a. 18b.	26a; 26b. 27.	30a; 30b; 30c.	31; 32a. 32b.	114; 115; 119.-121.	6; 7a; 7b.
Úterý	34abc; 36abc; 37ab; 38.	95; 42; 66; 134;	24abc.	39abc.	40; 41ab.	43abc.	122.-126.	11; 12; 15.
Středa	44ab. 45. 47; 48ab. 49ab. 50 (49c.)	96; 64; 100; 145.	25; 51; 52.	53; 54a; 54b.	55.-57.	58ab. 59.	127-131.	33a; 33b; 60.
Čtvrtek	61; 65ab.; 67abc; 68abc.	97; 89; 35; 146.	22; 71a; 71b.	72abc.	73abc.	74; 75a; 75b.	132; 135a; 135b; 136; 137.	69; 70a; 70b.
Pátek	77abc; 77def; 78; 80; 82.	98; 142; 84; 147.	21abc.	79ab; 81.	83ab; 86.	88abc.	138ab; 139.-141.	76ab; 88.
Sobota	104abc; 105abc; 106abc.	149; 91; 63; 150.	93ab; 107.	101abc.	103abc.	108abc.	143ab; 144abc.	87; 102ab.

Žaltář byl jednou z prvních biblických knih, kterou celou přeložil do jazyka staroslověnského buď sám sv. Cyrill nebo spolu s bratrem Metodějem.^[41] (Žaltář sinajský (hlaholský), vydaný od Geitlera; Žalt Pogodinův; Žalt boloňský, vydaný od Jagiče).

Do češtiny byl, pokud nám známo, žaltář dosti záhy přeložen dle latinské Vulgáty. Nejstarší překlad máme v rukopise glosovaného žaltáře z konce třináctého věku (Časopis Českého Musea 1897), v němž jsou arciť toliko jednotlivé glosy mezi latinskými řádkami vepsané. Z téže původní předlohy vyšel též musejní žaltář z počátku čtrnáctého století, v němž jsou kusy překladů; v žaltáři wittenberském a poděbradském (1395) jest úplný překlad žaltáře. Klementinský žaltář z počátku čtrnáctého věku vykazuje znění od jmenovaných žaltářů poněkud odchylné (Památky staré literatury české č. 10). Dle různých odchylek byly snad v staré době čtyři různé recense nebo čtvero různých překladů českého žaltáře. V úplných biblích je stejné aneb podobné znění Žalt. — Vytištěn byl český žaltář poprvé v Praze 1487, pak v Plzni roku 1498 dle starého znění. Jan Worličný, měštěnín v Novém Městě Pražském vydal u Giřího Melantricha r. 1572: Zialtarz Swateho Dawida Krále a Proroka Lidu Bozijho. Z latinské řeči (Hieronym) přeložený we wersse Hendecasyllabon u rytmy skorygowanij. Obsahuje předmluvu o výbornosti žalmů. Nový žaltář byl vydán r. 1579; úvod obsahuje výklad nadpisů; při žalmech jsou kratší výklady. Žaltář z r. 1581 jest jako předešlý, ale bez úvodu a výkladů R. 1606 vyšly u G. Nigrina a Nigroponte: Zialmowe někteřj w Pisnie Cžeské na spůsob veršů latinských w nowě uwedeni a wydáni od Vavřince Benedikta z Nudožer. Bratrský žaltář v rytmech a s notami z r. 1615. Giřík Streyc vydal žalmy r. 1620; při každém žalmu jsou též noty. Jiný žaltář jest při Novém zákoně z r. 1730; lipský dle hebrejského z r. 1736. Žaltář Giřího Petermanna, tištěný v Drážďanech r. 1781, jest ve verších a má při každém žalmu udáno, podle které melodie se zpívá. Žaltář Vojáčkův z Dědictví sv. Václava r. 1876 jest překlad z německého výkladu Dr. J. E. Veitha (Sedláček). Z původního zněni žalmy znova přeložil a v autografu vydal r. 1886 (po druhé r. 1892) v Olomouci dr. Melichar Mlčoch; týž překlad se souběžným překladem dle Vulg. a se stručnými výklady vyšel r. 1906. Před tím vydal již dr. Jaroslav Sedláček překlad dle obou jmenovaných předloh s důkladným úvodem a podrobnými vědeckými výklady r. 1900 a 1901. Překlad a obšírný výklad Dra Rudolfa Dvořáka postrádá církevního schváleni.^[42] Je samozřejmo, že kromě žaltářů zde vypočítaných byly žalmy vydány spolu s ostatními knihami v úplných biblích českých. (Viz Úvod k I. sv. na str. 15, § 14. čís. VII.)

Obsah žalmů vysvítá z této tabulky:

Číslo dle latin.	Číslo dle hebr.	Počátečná slova žalmu	Obsah jeho
		Kniha prvá.
1.	1.	Blaze muži, který nikterak…	Blaze spravedlivým, běda hříšníkům!
2.	2.	Proč se bouří národové…	Marno je vzpírati se vládě Krále-Mesiáše.
3.	3.	Pane, jak četni jsou…	Ranní modlitba pronásledovaného.
4.	4.	Když jsem volal, vyslyšel…	Večerní modlitba sklíčeného.
5.	5.	Slovům mým popřej sluchu…	Modlitba nevinně pronásledovaného, aby ho Bůh vedl.
6.	6.	Pane, ve svém hněvu mne netrestej…	Kající modlitba v nebezpečí smrti.
7.	7.	Pane, můj Bože, k tobě se utíkám…	Nevinně pronásledovaný prosí Nejvýš Spravedlivého.
8.	8.	Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno…	Velebnost Boží ve hvězdách a v člověku.
9a. 9b.	9. 10.	Chci tobě děkovat, Pane…	Díky za vítězství a prosba za další pomoc.
10.	11.	V Hospodina skládám důvěru…	Důvěra pronásledovaného.
11.	12.	Pomoz mi, Pane, nebot ubývá zbožných…	Prosba za ochranu před podlými jazyky.
12.	13.	Dlouho-li budeš mne, Pane, dokonce zapomínat…	Modlilba stísněného.
13.	14.	Říká si pošetilec v duchu…	Bůh nenechá bez trestu všeobecnou bezbožnost.
14.	15.	Kdo žije bezvadně…	Vzor zbožného, který smí s Bohem obcovat a čekat od něho ochrany.
15.	16.	Zachovej mě, Hospodine…	Štěstí žalmistovo z Boha, nejvyššího dobra.
16.	17.	Slyš, Pane, právo mé…	Modlitba nevinné utiskovaného.
17.	18.	Chci tě milovat, Pane…	Díky za dlouholetou Boží ochranu.
18.	19.	Nebesa vypravují slávu Boží…	Velebnost Boží v přírodě i ve zjevení.
19.	20.	Vyslyš tě Hospodin v den tísně…	Modlitba lidu za krále, jdoucího do boje.
20.	21.	Hospodine, z tvé moci král má radost…	Díky za královo vítězství a přání dalšího zdaru.
21.	22.	Bože, Bože můj, proč jsi opustil mne…	Modlitba opuštěného Spasitele a dík za ovoce jeho utrpení.
22.	23.	Pán je mým pastýřem…	Hospodin pastýř a hostitel.
23.	24.	Hospodinova souš jest…	Když byla přenášena archa pod nový stan na Sión.
24.	25.	K tobě pozdvihuji mysl svoji…	Prosba, by Bůh žalmistovi prominul hřích a vysvobodil ho.
25.	26.	Zastaň se mne, Pane…	Modlitba nevinného za Boží pomoc.
26.	27.	Hospodin je světlo mé a spása má…	Vítězná a prosebná důvěra v Boha.
27.	28.	K tobě, Hospodine, volám…	Modlitba za pomoc proti nepřátelům.
28.	29.	Přineste Hospodinu, synové Boží…	Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidu israelskému!
29.	30.	Vyvyšuji tě, Pane…	Díky za život zachráněný.
30.	31.	K tobě, Hospodine, utíkám se…	Naděje zbědovaných.
31.	32.	Blaze, jimž odpuštěny jsou nepravosti…	Uznej a vyznej hříchy, i budou ti odpuštěny.
32.	33.	Plesejte, spravedliví, z Pána…	Dík národa za to, že Hospodin zachránil svůj lid.
33.	34.	Velebit chci Pána každého času…	Spolehlivá záštita spravedlivých.
34.	35.	Odpírej, Hospodine odpůrcům mým…	Bůh záštitou potlačovaných.
35.	36.	Bezbožný posedlý jest nepravostí.	Zloba hříšníkova a dobrota Boží.
36.	37.	Nehorši se pro ty, již páchají zlo.	Štěstí bezbožného toliko zdánlivé, blaho spravedlivého blaho pravé.
37.	38.	Pane, ve svém hněvu mne netrestej…	Prosba za prominutí.
38.	39.	Děl jsem si: »Ostříhati budu…«	Nedej, Bože, by život můj beztoho vratký, byl plný bolu.
39.	40.	Pevně jsem doufal v Hospodina…	Dík a prosba trpitele Hospodinova.
40.	41.	Šťasten, kdo všímá si nuzáka…	Milosrdný dojde jistě milosrdenství u Boha.
		Kniha druhá
41. 42.	42. 43.	Jako prahne jelen po bystřinách…	Touha vyhnancova po svatyni.
43.	44.	Bože, na své uši slýchali jsme…	Modlitba poraženého národa za pomoc Boží.
44.	45.	Srdce mi kypí vzácnými city…	Sňatek Mesiášův s lidstvem.
45.	46.	Bůh jest naše útočiště a síla…	Hospodin — pevný hrad Israelův.
46.	47.	Všecek svět rukama tleskej…	Z říše Boží v Israeli bude, království světové.
47.	48.	Veliký jest Hospodin…	Hospodin opatruje své sídelní město.
48.	49.	Slyšte to všichni národové…	Pozemský blahobyt bezbožníkův není závidění hoden, ježto je krátký.
49.	50.	Bůh bohů, Hospodin mluví…	S obětí vnější nechat souhlasí život vnitřní!
50.	51.	Smiluj se nade mnou, Bože…	Kající prosba, by Bůh odpustil žalmistovi hřích a jeho následky.
51.	52.	Proč se chlubíš nešlechetností…	Hospodin zhatí bskoky velmožného násilníka.
52.	53.	Říká si pošetilec v duchu…	Všeobecnou bezbožnost Bůh nenechá bez trestu.
53.	54.	Bože, jménem svým mi pomoz…	Prosba za pomoc proti nepřátelům.
54.	55.	Vyslyš, Bože, modlitbu mou…	Modlitba pronásledovaného a zrazeného.
55.	56.	Smiluj se, Bože, neb šlapají po mně.	Důvěra v Boha nejlepši záštita pronásledovaného od lidí.
56.	57.	Smiluj se nade mnou, Bože, smiluj se.	Neochvějná důvěra v pomoc Boží.
57.	58.	Zdali skutečně vykonáváte právo…	Modlitba, by přestaly přehmaty činovníků.
58.	59.	Vytrhni mne nepřátelům…	Modlitba za pomoc Boží proti soldatesce.
59.	60.	Bože, ty jsi nás zavrhl…	Modlitba poraženého národa za vítězství.
60.	61.	Poslyš, Hospodine, kterak úpím…	Modlitba vyhnancova za krále.
61.	62.	Toliko v Bohu odpočívej, má duše…	Od Boha jedině čekej pomoci!
62.	63.	Bože, můj Bože, hned z jitra tě hledám.	Touha po Bohu pomocníku.
63.	64.	Slyš, ó Bože, hlas můj, kterým úpím.	Prosba za pomoc proti úkladným vrahům a zločinným jazykům.
64.	65.	Tobě přísluší chvalozpěv…	Píseň díků.
65.	66.	Plesejte jásavě Bohu…	Modlitba při obětech díků ze slibu.
66.	67.	Bůh se nad námi smiluj…	Díky za úrodu a prosba za další požehnání Boží.
67.	68.	Bůh se zdvihá, i rozptylují se…	Ke cti Boha-Vítěze.
68.	69.	Zachraň mne, ó Bože, neboť vody…	Modlitba trpícího spravedlivce za pomoc Boží.
69.	70.	Bože, na mou pomoc pomni…	Modlitba za sebe i za všecky ctitele Boží.
70.	71.	K tobě, Hospodine, utíkám se…	Modlitba sestárlého národa israelského za další život.
71.	72.	Dej, Bože, králi svou spravedlnost.	Modlitba za krále, který bude slavně panovati.
		Kniha třetí
72.	73.	Jak je dobrý Bůh, Israeli,…	Toliko v Bohu třeba pravé štěstí hledati bez ohledu na blaho bezbožných.
73.	74.	Proč, ó Bože, na věky zamítáš nás.	Zpustošená svatyně.
74.	75.	Velebíme tě, Bože, velebíme…	Jen strpení! Přijdeť čas Božích soudů.
75.	76.	Známým učinil se v Judstvu Bůh.	Díky Bohu za vítězství.
76.	77.	Úpěnlivě volám k Hospodinu…	Jindy a nyní.
77.	78.	Pozor dej, lide můj…	Učte se z dějin.
78.	79.	Bože, pohané vnikli do tvého dědictví…	Bože, ustrň se nad lidem, jemuž pohané znesvětili chrám.
79.	80.	Pastýři Israelův, poslyš…	Žalozpěv nad zkázou říše israelské.
80.	81.	Plesejte Bohu, jenž pomáhá nám…	Hospodin napomíná k jednobožství.
81.	82.	Bůh se dostavil do sboru Božího…	Běda nespravedlivým úředníkům!
82.	83.	Bože, nerač býti tak tichý…	Modlitba za pomoc Boží proti spojeným nepřátelům.
83.	84.	Jak jsou milé příbytky tvé…	Jaká rozkoš býti v domě Páně!
84.	85.	Požehnal jsi, Hospodine, své zemi…	Prosba za dokonalé blaho lidu.
85.	86.	Nakloň ucha svého, Pane…	Modlitba v tísni k velikému Bohu.
86.	87.	Brány Siónu, který založil…	Jerusalem budou všichni národové pokládati za svou otčinu.
87.	88.	Hospodine, Bože, můj Spasiteli…	Modlitba těžce nemocného.
88.	89.	O milostech Páně věčně chci zpívat.	Kde jsou, Pane, tvé sliby, dané Davidovi?
		Kniha čtvrtá
89.	90.	Pane, tys býval útočiště naše…	Bůh — útočiště křehkého smrtelníka.
90.	91.	Pod záštitou Nejvyšsího přebývá…	Bůh — ochránce spravedlivých.
91.	92.	Sladko jest oslavovati Hospodina…	Rozkošno chváliti prozřetelnost.
92.	93.	Hospodin kraluje, oděn jest velebností…	Hospodin — věčný král.
93.	94.	Bože veškeré odvety, Hospodine…	Bůh dá, že zavládne spravedlnost a milost.
94.	95.	Pojďte, chvalme s radostí Pána…	Prorok napomíná průvod ve svatyni k poslušnosti.
95.	96.	Zpívejte Hospodinu píseň novou…	Vesel se kde, kdo, až přijde Mesiáš, spravedlivý soudce.
96.	97.	Hospodin kraluje, plesej země…	Hospodin-král bude soudit spravedlivě.
97.	98.	Zpívejte Hospodinu píseň novou…	Sláva Bohu, spasiteli Israelovu a soudci světa!
98.	99.	Hospodin kraluje, at se pohané třesou!	Díky Bohu za vítězství nad pohany.
99.	100.	Jásej Bohu všecka země…	Radostně obcujte bohoslužbě!
100.	101.	Zpívat chci o lásce a spravedlnosti.	Program zbožného vladaře.
101.	102.	Pane, vyslyš modlitbu mou…	Modlitba vyhnanců za obnovu Jerusalema.
102.	103.	Dobrořeč, má duše, Hospodinu…	Boží milosrdenství.
103.	104.	Dobrořeč, má duše, Hospodinu…	Chvalozpěv ke cti Boha tvůrce a správce světa.
104.	105.	Chvalte Pána,vzývejte jméno jeho	Díky Hospodinovi za jeho věrnost!
105.	106.	Chvalte Hospodina, neb je dobrý…	Modlitba za vzkříšení národa israelského.
		Kniha pátá.
106.	107.	Chvalte Hospodina, neb je dobrý…	Díky vysvobozených Prozřetelnosti.
107.	108.	Posilněno jest mé srdce…	Prosba za pomoc Boží.
108.	109.	Bože, kterého slavívám…	Vytrhni mne škůdci, Bože!
109.	110.	Řekl Hospodin mému Pánu…	Mesiášovo věčné království a kněžství.
110.	111.	Chci tě slaviti, Pane, z celého srdce.	Díky nejvyššímu dobroditeli!
111.	112.	Blaze tomu, kdo bojí se Hospodina…	Štěstí spravedlivých.
112.	113.	Chvalte, sluhové, Hospodina…	Nejvznešenější všímá si nejnižšího, proto sláva mu!
113a.	114.	Když vysel Israel z egyptské země…	Zázraky na cestě z Egypta do Palestiny.
113b.	115.	Ne nám, Hospodine, ne nám…	Pomoz, Bože, v boji s pohany.
114.	116a.	Miluji Hospodina, neb vyslyšel…	Díky za život zachráněný.
115.	116b.	Důvěru (v Boha) mám a proto mluvím…	Díky za život zachráněný.
116.	117.	Chvalte Hospodina všichni pohané…	Chval každý Milostivého a Věrného!
117.	118.	Chvalte Hospodina, neb je dobrý…	Zpěv díků na průvod do chrámu.
118.	119.	Blahoslavení bezúhonných mravů…	Jak výtečné jest náboženství zjevené!
119.	120.	K Hospodinu v soužení svém volávám…	Stesk na lživé útočníky.
120.	121.	Pozdvihuji oči své k horám…	Hospodin pomocník a strážce Israelův.
121.	122.	Plesal jsem proto, že mi bylo řečeno…	Pozdrav Jerusalemu.
122.	123.	K tobě pozdvihuji své oči…	Milosrdný, zbav mne potupy!
123.	124.	Kdyby Hospodina s námi nebylo…	Bez Boží pomoci bylo by po nás veta!
124.	125.	Kdo v Pána doufají, jsou jako hora…	Bůh — záštita spravedlivých.
125.	126.	Až Pán obrátí osud Siónu…	Požehnaná setba, zavlažovaná slzami
126.	127.	Nestaví-li Hospodin domu…	Na Božím požehnání všecko záleží.
127.	128.	Blaze jest každému, kdo se bojí Pána.	Štěstí bohabojného věřícího.
128.	129.	Často mne sužovali od mého mládí…	Národ odjakživa utlačovaný.
129.	130.	Z hlubin volám k tobě, Hospodine…	Bože, smiluj se, já v tebe doufám.
130.	131.	Pane, není naduté mé srdce…	Kdo se spokojí s Bohem, má v duši sladký mír.
131.	132.	Hospodine, buď pamětliv Davida…	Bože, splň sliby, dané Davidovi!
132.	133.	Hle, jak je to dobré a utěšené…	Požehnání společných pobožností.
133.	134.	Nuže, teď oslavujte Hospodina…	Chvalte Pána ve chrámě i v noci!
134.	135.	Chvalte jméno Hospodinovo…	Proti Hospodinu nejsou modly nic — proto sláva mu!
135.	136.	Chvalte Hospodina, neb je dobrý…	Díky nekonečně Milostivému!
136.	137.	U řek babylonských tu sedíce lkáme…	Truchlozpěv z babylonského zajetí.
137.	138.	Děkuji tobě, Pane, celým svým srdcem…	Díky nejvýš Milostivému a Věrnému.
138.	139.	Pane, zpytuješ a znáš mě…	Bůh vševědoucí a všudypřítomný a — hřích.
139.	140.	Vysvoboď mne, Pane, od zlých lidí.	Pomoz, Bože, proti zlomyslným nepřátelům!
140.	141.	Pane, k tobě volám, rychle mne vyslyš…	Modlitba za vítězství v pokušení.
141.	142.	Hlasitě k Hospodinu volám…	Modlitba utlačovaného.
142.	143.	Hospodine, vyslyš modlitbu mou…	Kajícná modlitba za pomoc.
143.	144.	Požehnán buď Pán, má skála…	Díky za vítězství a prosba za další pomoc.
144.	145.	Budu tě velebit, Bože, můj králi…	Hospodinovy dokonalosti.
145.	146.	Chval, má duše, Hospodina…	Ne v lidi, ale v Boha důvěřujte.
146.	147a.	Chvalte Hospodina, jeť dobře mu zpívat.	Sláva Bohu, jenž obnovil Israele!
147.	147b.	Chval, Jerusaleme, Hospodina…	Sláva Bohu, jenž obnovil Jerusalem!
148.	148.	Chvalte Hospodina s nebes…	Nebe i země děkujte Tvůrci, který povznesl Israele!
149.	149.	Zpívejte Hospodinu píseň novou…	Díky Israelovy za vítězství.
150.	150.	Chvalte Pána v jeho svatyni…	Chval Pána kdekdo jak jen možno!

Ohledem na obsah lze žalmy jaksi rozděliti a seskupiti na

1. chvalozpěvy v užším významu slova, čili hymny, které buď
   1. oslavují Boha, jeho vznešenost, velebnost, velikost, všemohoucnost, spravedlnost, věrnost, milostivost, milosrdenství a jiné vlastnosti,^[43] nebo
   2. vzdávají Bohu díky.^[44]
   3. Žalmy dějinné čili národní vypočítávají dobrodiní Boží, kterých se dostalo v minulosti národu israelskérňu a za něž má býti věčně vděčen.^[45]
2. Prosby či žalmy prosebné, modlitby v užším slova významu, které vyprošují na Bohu nějakou milost.^[46] — K nim se druží
   1. tak zvané žalmy zaklínací (méně vhodně „zlolajné“ či „zlopřejné“ zvané), kterými žalmista dovolává se spravedlnosti a svatosti Boží, aby zmizela se světa bezbožnost a nespravedlnost.^[47]
   2. Žalozpěvy (elegie) líčí bídu lidskou vůbec nebo zvláštní tíseň žalmistovu a prosí, aby byl z ní vysvobozen. Básník v nich hledá a dochází útěchy, proto slují také „žalmy potěšné“. K nim patří písně, které bolestně vyznávají bídu mravní a dovolávají se Božího smilování — tak zvané žalmy kající.^[48]
3. Poučné (čili mudroslovné) žalmy vštěpují a prohlubují život dle zjeveného náboženství starozákonného.^[49]
4. Na základě mnohonásobného svědectví svatých knih Nového zákona^[50] a jednomyslného souhlasu otců,^[51] jak i spisovatelé národa židovského vyznávají, dlužno jestuznati vícero^[52] žalmů prorockých a mesiášských, které předpovídaly budoucího Vysvoboditele příchod, království, kněžství, utrpení, smrt a vzkříšení; proto jest dokonce zavrci náhled těch, kteří prorocký a mesiášský ráz žalmů převracejíce, obmezují jmenovaná proroctví o Kristu toliko na budoucí osudy národa vyvoleného.

Věrouka a mravouka žalmů nedosahuje^[53] sice výše náboženství zjeveného v Novém zákoně, ale jest bohatá,^[54] čistá a vznešená.

„Je to výtah z celé bible v rouchu obrazném a stkvělém. Žalmisté podávají nám velikolepý obraz světa a stvořitele, ovšem v obrazech přiměřených chápavosti a tvarům jazykovým Hebreův. Svět je takořka veliká budova, kterou postavil Jahve stvořitel, pořadatel původního chaosu, jakéhosi moře nesmírného a temného. Zbytky tohoto moře obklopují dosud nynější svět; je to veliká řeka, moře končin světa, kam až rozprostře Mesiáš své království; nad ním zdvihá se země a nejvyšší její hory drží oblohu, která odlučuje nebesa od světa viditelného. Na nebi trůní Bůh věčně na svaté hoře, obklopen jsa vojskem nebeských zástupů, a odtud spravuje svět hmotný i lidstvo; nad oblohou jsou nakupeny a připraveny vykonati jeho rozkazy poklady vod, sněhu, krup, blesků a bouř); na obloze pohybují se světelná tělesa, hvězdy, měsíc a slunce, jež činí druhý zástup vojenský; v tom dvojim smyslu sluje Jahve „Bohem zástupů“ = Dominus Deus Sabaoth. Když přichází Jahve, aby soudil lidi, t. j. aby zjednal platnosti svým zákonům odměnou a trestem, neb aby se zastal dobrých a zahladil zločince, bývá líčen, kterak sestupuje na svém voze, taženém cheruby, kterak metá blesky kolem sebe, skryt jsa závojem mraků vydává hlas, t. j. hromobití, a činí, že země se třese a hlubiny vysychají. Svět má třetí část, zemi mrtvých, šeól, jakousi obrovskou hrobku podzemní, kam přichází mrtvý za mrtvým, aby se v něm usí- dlili: je to propast noci, mlčení a zapomenuti, Jahve není tam chválen. Nejstarší žalmy nemluví zřetelněji o tomto bytí posmrtném a nerozlišují osud spravedlivých od osudu bezbožných. V těchto popisech není vždy snadno rozlišiti pravý obsah od toho, co je toliko básnické rčení a pouhý obraz nebo narážka na představy náboženské starého Východu. Babyloňané, Egypťané mluvili často podobně.^[55] Žalmistům hebrejským bylo mluviti jak mluvili jejich vrstevníci. Avšak rozdíl bije do očí, pronikneme-li od porchu k jádru:^[56] bez mluvy filosofické, bez rozumování metafysického podávají nám takovou představu o Jahvovi, že nikde jinde nenalezneme ponětí o Bohu tak vznešeného a přesného. Kdežto bozi pohanů jsou nicoty, ohavy, postrádající citu, rozumu a života, Jahve je stvořitel a pán všech bytostí nebeských i pozemských; vše se mění a míjí, toliko Jahve je nezměnitelný; jeho bystrozrak proniká budoucnost jako minulost i přítomnost; jeho zrak vidí všady, až na dno propastí a temnot; nikdo nemůže utéci před jeho přitomností; ať jsme kde jsme, drží nás jeho ruka. Jeho moc je tak veliká, že stvořeni a zázraky ho nestály než jediné slovo; on zachovává všemu život a bytí; odvrací-li svou tvář, všecko se vrací ve svou nicotu; jeho spravedlnost jest neporušitelná, a nic jí neujde; svatost jest jeho přirozenost a bytnost; toliko jeho milosrdenství a dobrotivost ji převyšuje; slitovnost přebývá u něho, miluje lidi. Není pochyby, že má otcovské srdce pro Israele, avšak chce štěstí všech národů země, pečuje o ně nyní a přivede je k tomu, by poznali jednou všichni jeho království. Miluje člověka, stará se o něho, učinil ho podobného sobě, takořka viditelným Bohem země. Zákon, který dal Israelovi, je světlo, které občerstvuje duši svým poučením a svými rozkazy. Oběti, kterých žádá, nejsou pokrmy jemu podávané; neboť on ničeho nepotřebuje, ničeho nepostrádá. Obřady dlužno provázeti popředně spravedlností, poctivosti mravní a důvěrou v Hospodina; milejší jest mu srdce litující nežli celopaly; oběti jsou mu odporný, jsou-li provázeny vraždou, útiskem slabých, odpíráním spravedlnosti utlačovaným. Oběti podávané modlám, zejména oběti lidské v bohoslužbě kanaanské a fénické, poskvrňují zemi, Jahve se jich štítí a musí je tre- stati. Jahve je naše spása, štít, hrad, naše skála. Oči jeho jsou vždy otevřeny, zpytují srdce lidi, jeho ruka je drži, jeho křídla je zastírají stínem ochranným, jeho rámě trestá bezbožné, jeho šípy je probodávají, jeho hněv je vyhlazuje" (E. Pannier).

Po stránce umělecké nejsou všecky žalmy stejné ceny, ale mnoho jest jich zejména na dobu, kdy byly napsány, tak nádherných, že bývaly právem vždycky obdivovány lidmi, kteří měli smysl pro krásu;^[57] srv. na př. naše mistry Ant. Dvořáka (Ž 149. a „Biblické písně“) a Jos. Nešvěru (Ž 129.) a jj.^[58]

„Žalmy skýtají obraz nejen náboženského, ale ve velkých rysech i politického a společenského vývoje národa hebrejského, jenž uložil zde své radosti i své boly, své touhy i svá sklamání, svůj jásot i své vzdechy, své prosby i své kletby. Zříme jej na výsluní štěstí, jásati vstříc svému Bohu, vítati své krále; slyšíme však i ozvěnu jeho stálých zápasů vnějších i vnitřních, a zříme jej trpět, kát se a při tom stále doufati; sledujeme jeho zanícení pro chrám a touhu po něm, jeho obdiv zákona a pohružování se v něj, jeho vmýšlení se v budoucí dobu mesiášskou s líčením hrůz posledního soudu.“ (R. Dvořák.)

1. V seznamu tridentském a ve Vulg. V řeckých biblích bývá v čele, tedy na prvém místě knih básnických. Hebrejské bible řadí Žalt do třetí skupiny posvátných knih, mezi tak zvané „svatopisy“ (srv. sv. I. str. 715 pozn. 1.); v rukopisech, psaných v Německu, bývá Žalt na prvém místě jmenované skupiny.
2. Slovo „Žaltář“ odvozeno je z latinského „psalterium“ a to z řeckého „psalterion“; znamená původně strunový nástroj, podobný harfě. Hráti na strunový nástroj znamenalo řecky „psallein“, latinsky „psallere“, píseň pak s doprovodem té hudby zpívaná slula „psalmos“, latinsky „psalmus“, česky žalm.
3. Židé ji nazývají „séfer tehillím (=kniha chvalozpěvů) nebo prostě „tehillím“, zkráceně „tillím“ (s aramskou koncovkou „tillin“), t. j. chvalozpěvy v širším slova významu. (O chvalozpěvech v užším, slova významu čili o hymnech viz níže.) V závěrku druhé knihy Žalt, t. j. Ž 71, 20. slují žalmy prvých dvou knih „prosby“ v širším významu slova, tedy „modlitby“. (O žalmech, které jsou modlitby prosebné v užším významu slova, viz níže.)
4. Od kanonických žalmů dlužno dobře rozlišovati nekanonický, tedy podvržený Ž 151., jakož i „Žaltář Šalomounův“, obsahující 18 podvržených žalmů. Vizo něm k 3. Král 4, 32. — Ž 151. jakožto „nadpočetný“ bývá v LXX. „David“ v něm opěvuje své vítězství nad Goliášem.
5. Ježto Ž 13 = Ž 52., počítán je tento Ž dvakrát. — Také Ž 69. = Ž 39., 14—18; Ž 107 = Ž 56., 8.—14. + Ž 59, 7.—14. Jiné nesrovnalosti, které by mohly miti vliv na součet žalmů, viz dále. (Talmudští Židé dělili žaltář toliko na 147 žalmů.)
6. Že býval dnešní Ž 2 pokládán za jeden celek se Ž 1., o tom viz k Ž 2., 1. — Ž 41. a 42. (hebr. 42. a 43.) činí nerozlučný celek, mohly by tedy případně býti počítány za žalm jeden. O jiném možném rozdělení a tedy číslováni Žž viz ve výkladech k Ž 18, Ž 23. a jj.
7. Proto nejsou Žž řazeny dle pořadu dějinného, ani dle jiného jednotného hlediska. Toliko tu.a tam nalézáme menší skupiny podobného obsahu (srv. Ž 3.-7.), týchže žalmistů (Žž 1.— 40. 50.-65. jsou Davidovy; Zž 41.-48. jsou Žž Koreovců, Žž 72.-82. jsou Zž Asafovy), týchže nadpisů (srv. „báseň poučná“ k Žž 41.-44. 51.— 54. Srv. „píseň stupňová“ v Žž 119.— 133. a pod. — Ž 1. jest proslov, Ž 150. doslov žaltáře. — Poslední sběratel ponechal rozděleni celé sbírky (žaltáře) na pět menších sbírek snad proto, aby se dělil Žalt podobně jako Pentateuch.
8. Těm dlužno připisovati závěrky prvních čtyř knih, tak zvané doxologie čili chvalořeči. Viz konce Žž 40; 71; 88; 105. Posjední, pátá kniha chvalořeč nemá, ježto poslední, kdo sebral všecky Žž v dnešní Žalt, pokládal právem Ž 150. (ba již i Žž 148. n.) za velikou chvalořeč, ke které netřeba připojovati chvalořeč menší. (Možno, že i Z 134. stával kdysi na konci menší sbírky žalmů, jak patrno z chvalořeči v. 21.)
9. V prvé, čtvrté a páté knize převládá jméno Boží „Jahve“ (Hospodin), ve druhé „Elóhím“, ve třetí vyskytují se obě jména stejným počtem, jak patrno z této tabulky, kterou sestavil Cornely:
   Kniha prvá: Jahve 272krát, Elóhím 15krát,
   Kniha druhá: Jahve 30krát, Elóhím 164krát,
   Kniha třetí: Jahve 44krát, Elóhím 44krát,
   Kniha čtvrtá: Jahve 103krát, Elóhím 0krát,
   Kniha pátá: Jahve 236krát, Elóhím 7krát.
   Tato střída jmen Božích není nahodilá, ježto Ž 13. (knihy prvé) má všude Jahve, kde týž Ž v knize druhé (pod čís. 52.) má Elóhím. Srv. také Ž 39, 14.—18. (kniha prvá) se Ž 69. (kniha druhá) jakož i Ž 67., 2. 8. 9. (kniha druhá) s Nm 10, 35; Sdc 5, 4. n. Kolik Žž má každá kniha, vyslovuje tento poměr: 10 : 8 : 4 : 4 : 11. Délka jejich se má jako 13 : 9 : 7 : 6 : 11. — Kteří žalmisté v které knize jsou více nebo méně zastoupeni, o tom viz níže. — Kdy která „kniha“ vznikla a z jakých menších sbírek předešlých, nesnadno říci, ježto nemáme dosti dějinných pramenů, které by nás o tom poučovaly. — Dle domnění Schlöglova vznikla první kniha nejspíše za dob Davidových, kdy zbožný král pečoval usilovně o to, by zavedena byla pravidelná bohoslužba na Siónu i v Gabaonu (srv. 1 . Par 16, 37. nn.). — Druhá kniha vznikla snad o něco později, kdy David připravoval všecky potřeby na stavbu chrámu (srv. 1. Par hll. 22.-26.) Třetí kniha sebrána byla asi za krále v Ezechjáše (727—696), jak lze vyvozovati z 2. Par 29, 30. Srv. také Přis 25, 1. Žalmy knihy čtvrté sebrány byly pravděpodobně po návratu židovských vyhnanců z Babylonie do Palestiny, tedy kolem r. 535. Srv. Esdr 3, 10, nn. Základ ke knize páté položen mohl býti sbírkou z dob, kdy byl druhý chrám svěcen (Esdr 6, 16.); ta sbírka byla později rozmnožena od Esdráše (srv. 2. Mach 2, 13.). Možno, že i po Nehemjášovi některý žalm mladší byl zařazen mezi Žž Davidovy neb Asafovy a pak pokládán za Ž Davidův neb Asafův. (Srv. níže „o žalmech machabejských“.) Jiní jinak.
10. Davidovi připisuje
    Hebr. úhrnem 73 Žž, 37 z knihy I., 18 z kn. II., 1 z kn. III., 2 z kn. IV. a 15 z kn. V.
    LXX úhrnem 84 Žž, 38 z knihy I., 20 z kn. II., 1 z kn. III., 11. z kn. IV. a 14 z kn. V.
    Vulg. úhrnem 85 Žž, 38 z knihy I., 21 z kn. II., 1 z kn. III., 11 z kn. IV. a 14 z kn. V.
    Mojžíšovi přičítají nadpisy Ž jeden (89.).
    Šalomounovi přičítají Žž dva (71. a 126.). Koreovcům přičítají Žž deset: Žž 41. (42.) (k němu patří ž 42. (43.); 43.—48. (44.—49.); 83.(84.); 84.(85.); 86.(87.). Srv. také nápis k Ž 87. Asafovi přičítají jeden Ž, t. j. 49. (50.) z knihy druhé, a jedenácte Žž z knihy III., t.j. Zž 72.—82. (73.—83.).
    Emanovi Ezrachovci přičítají Ž jeden: 87. (88.).
    Etanovi Ezrachovci přičítají Ž jeden: 88. (99.).
    Žalmy, které nemají v nadpisu svého spisovatele, čili „otce“, slují „sirotci“.
    V Hebr. jest jich 50 (dle knih: 4 + 4 + 0 + 14 + 28),
    v LXX jest jich 33 (dle knih 2 + 1 + 0 + 5 + 25),
    ve Vulg. jest jich 35 (dle knih 2 + 1 + 0+5 + 27).
11. Srv. na př. Ž 3;.Ž 17; (18.).
12. Srv. v čele 57. Žž hebr. „mizmór“ = žalm, t. j. píseň, která budiž provázena hrou na struny. — Proti tomu „šír“ byla (aspoň snad původně) píseň, která hudbou provázena nebyla. Dostalo-li se jí později melodie, slula „píseň žalmová“, „šír mizmór“. Srv. Žž 65., 82., 87., 107; 29., 67., 66., 74., 75., 86.
    Patnácte Žž přidává ke slovu „šír“: „hamma‘alóth“. (Žž 119.-133.). Ti, kdo se domnívají, že je zpívali levité o svátku stanovém na patnácti stupních, vedoucích z nádvoří žen do nádvoří Israelitů, překládají to slovo: „Píseň stupňová“. Jiní, kteří se dohadují, že je zpívali lsraelité cestou na svátky do Jerusalema, překládají: „Písně poutní“. Byly snad i zpívány při průvodech ve chrámě, že by mohly se zváti také „Písně provodní“. Že z nich některé svým obsahem nepřiléhají k pouti nebo ku průvodu, nic nevadí, ježto rozhodovati mohl též obyčej a nikoli vždycky jen obsah o tom, které písně mají býti cestou zpívány.
    „Maskíl“ třinácti Žž 31., 41., 43., 44., 51.-54., 73., 77., 87., 88., 141. znamená ohledem na obsah píseň poučnou čili mudroslovnou. Tento druh písní měl snad i zvláštní svůj nápěv. „Poučná“ byla každá píseň, která upevňovala a prohlubovala v posluchači nebo ve zpěvákovi nábožensko-mravní přesvědčení starozákonné.
    Šest Žž (15, „55.— 59.) má v nadpise záhadné slovo „michtám“. Starší pokládali Žž ty za Žž „nápisové“, t. j. takové, které pro svůj obsah důležitý zasluhují, aby napsány byly na pamětní sloup neb oblouk. Jako totiž vítězům staví se pomníky, které hlásají jejich slávu, tak byl postaven již předem Kristu, vítězi nad peklem, pomník ve spisech proroků a v Žž (Euseb.). Cornely shledává, že všecky žalmy „michtám“ mluví o vysvobozeni z veliké tísně jakož i o utrpení a vzkříšení Páně ve smyslu literním (Ž 15.) neb aspoň předobrazném. Tento výklad však neví, proč jiné Žž, které mluví o vítězství a jež bylo by lze ve smyslu předobrazném vykládati o Kristu, slovem „michtám“ označeny nejsou. Vykladači novější překládají záhadné slovo: „Báseň zlatá“ („Kethem“ = zlato). Snad je nejlépe překládati: „Zlaté pravidlo“ (srv. Horácovy „Zlaté mravy“), buďže každý žalm dotčený má býti nazván zlatým pravidlem žiíota či moudrosti, nebo že jsou vzaty ze zvláštní sbírky, která slula „michtám“. Jistě se neliší valně smysl toho slova od „maskilu“, což může býti také titul zvláštní sbírky. Tím bylo by vyloženo, proč jiné žalmy téhož nebo podobného obsahu nebyly taktéž nadepsány. Že takové sbírky byly, jest jisto (Schlogl).
    Šiggájón (Ž 7.) znamená žalozpěv a snad i pokyn, že má býti zpíván nápěvem, žalozpěvům přiměřeným.
    Patero Žž (16., 85., 89., 101., 141.) jest nadepsáno „tefillá“, t, j. „modlitba“. Vyznamenávají se vroucím citem, sotva však znamenají zvláštní druh Žž, ježto jiné Žž obsahem jim úplně podobné toho nadpisu nemají. Zdá se proto, že bývaly, sbírky Žž, nadepsané tím slovem a z nich i s nadpisem pojaty jmenované Žž do našeho žaltáře. V závěrce druhé knihy Žž (Ž 71., 20.) slují všecky Žž dvou prvních knih „Modlitby“.
    Jiná menší sbírka měla snad název kdysi „tehillím“ a obsahovala Žž hymny, chvalozpěvy v užším slova významu; z té pojat do páté, knihy žalmů Ž 144. se svým nadpisem „tehillá“ (Chvalozpěv).
    Padesát Žž nadepsáno jest v hebr. „lammenaçéach“, t. j. patří řediteli hudby nebo sbormistrovi. Byl-li který žalm majetkem toho onoho sbormistra, který byl v čele bohoslužebných zpěváku, patrno, že byl zpíván při bohoslužbě. LXX však četli „leminçach“ a překládali „na konec“. Taktéž Vulg. Stař vykládali „na konec“ ve smyslu mesiášském: píseň, kterou zpivaji vstříc Mesiáši, který „na konec“ časů přijde.
    O jiných pokynech zpěvákům a hudebníkům(?) v nadpisech Žž viz na příslušných místech výkladů.
13. Srv. nadpis k Ž 91. (92.); který dle souhlasného znění hebr. LXX i Vulg. byl zpíván v sobotu.
    Ž 23. byl zpíván dle nadpisu LXX první den po sobotě (tedy v neděli).
    Ž 47. byl zpíván dle nadpisu LXX druhý den po sobotě, tedy v pondělí.
    Ž 93. byl zpíván dle nadpisu LXX čtvrtý den po sobotě, tedy ve středu.
    Ž 92. byl zpíván dle nadpisu LXX {{Prostrkaně|den před sobotou, tedy v pátek.
    Ž 99 (100.) byl asi dle svého nadpisu zpíván při oběti děkovné (tódá).
    Srv. Ž 106. (107.), 22 (23.); 115. (116), 17. (18.); 55. (56.), 13. (14.); 2. Par 29, 31; Lv 7, 12. nn.
    Žž 37. a 69. (38. a 70.) byly dle nadpisu „lehazkír“ zpívány, když byla pálena na oltáři část oběti nekrvavé, zvaná „azkárá“. Srv. Lv 2, 2. 9. 16; 5, 12; 6, 8; Nm 5, 26.
    Zde buďte jmenovány také Žž allelujské, zvané tak proto, že mají v čele neb i na konci allelú-Jáh = allelú Jahve = Chvalte Hospodina. Možno, že to slovo byla antifona, zpívaná před a za tím oním žalmem. Srv. Žž 105. (106.); 110.—112. (111—113.); 116. (117.); 134. (135.); 145.—150. (146.—150.).
    V LXX (a ve Vulg.) mají Alleluja také Žž 104; 106; 113. 114. 115. 117. 118. 135.
14. Odpověď k otázce 2. — Namítá se sice proti jejich původnosti zubožený, zanedbaný stav, v jakém se nás dochovaly, a který pry svědčí, že opisovači nevěnovali jim pozornosti stejné jako žalmům samým a tedy prý nepokládali je za rovnocenné dalšímu znění žalmů; namítá se velmi značná nesrovnalost nadpisů hebrejských s nadpisy starých překladů: Hebr. má úhrnem toliko 345 údajů, LXX však 408 a Vulg. dokonce 415; Pešito vynechává vůbec pokyny hudební a nahražuje poznámky dějinné jinými údaji; také prý nadpisy nesrovnávají se s obsahy příslušných Žž a v mnohých případech dle výzkumů Thirtlesových nevíme, zda ten onen nápis patří v čelo Ž následujícího či na konec (závěrek) Ž předešlého. To však opravňuje toliko k tomu, bychom nadpisy kriticky zkoušeli, ne však bychom je všecky jakožto nepravé a bezcenné šmahem zavrhli, jak činí „moderní kritika“. Neboť nadpisy, které má souhlasně dnešní znění hebr. se LXX jsou starší, nežli LXX sama (Žž byly přeloženy do řečtiny jistě před rokem 130. před Kr.) Že byly mnohem starší, nežli LXX možno pravém vyvozovati odtud, že mnohým již alexandrijští překladatelé ani nerozuměli, jak plyne z jejich nedokonalého překladu! Kdyby to bvly toliko poznámky a glosy čtenářů, byly by srozumitelnější, ježto čtenáři přičiňují poznámky, aby vysvětlili temné, ne však aby zatemnili jasné. Nic však není v Žalt tak nejasného jako právě nadpisy. Jestliže jiné hebrejské básně byly označovány jmény svých původců, autorů (Ex 5, 1; Dt 31, 30; 33, 1; Sdc 5, 1; 1. Král 1, 17; 22, 1; 23, 1; Is 39, 6; Hab 3, 1.) proč nemohly podobným způsobem přičítány býti svým spisovatelům žalmy? Srv. také nadpis Přís a Pís. — Spíše se diviti tedy, že některé Žž nemají v čele svého spisovatele nežli naopak a spíše pokud nemáme důvodu pro opak, kloniti se k LXX, která měla starší hebrejské rukopisy nežli masorete pátého století křesťanského, kteří nám zachovali dnešní znění hebrejské. Jestliže tu a tam dlužno připustit údaj nesprávný a tedy jej zamítnouti, nesmíme proto zavrhovati nadpisy všecky právě tak jako letopočtáři nezamítají všecky číslice nalezené v pramenech proto, že jest jich dosti mnoho nesprávných! (Cornely).
15. Odpověď téže biblické komise z udaného dne k otázce 3.
16. Otcové sněmu tridentského, kteří připravili předlohu seznamu kanonických knih biblických, navrhovali, aby žaltář byl nazván žaltářem „Davidovým“, jak byl pojmenován i na sněmu florencském, avšak většina sněmu tridentského přijala místo „Davidův“ název „davidský“, aby zřejmo bylo, že nechce prohlásiti Davida za spisovatele všech sto padesáti kanonických žalmů.
17. Také židovské podání se kolísalo. Talmud na jednom místě (pojednání „Baba bathra“) jmenuje deset žalmistů, na jiném však místě (pojednání „Pesachim“) praví, že všecky žalmy napsal jediný David. — Mezi otci a spisovateli církevními názor o víceru žalmistů zastával zejména Hippolit, Origenes, Euseb Cesarejský, Atanáš, z latinských pak Hilar a Jeronym. „Jest nesmyslno — píše Hilar — jmenovati „žalmy Davidovy“, kdyžtě tolik autorů udávají samy jejich nadpisy.“ Vrstevníci jejich však smýšleli jinak (Ambrož, Augustin a jj.) nebo také se kolísali. I spisovatelé doby pozdější se rozcházejí. Sv. Tomáš Aquinský († 1274> na př. zastává názor sv. Augustina, že všecek žaltář je dílo Davidovo, jemu odporuje Mikuláš z Lyry († 1340) dovolávaje se sv. Jeronýma. Bellarmin nazývá mínění Augustinovo důvodnějším, Jeronýmovo důvodným. Zastánci názoru Ambrožova a Augustinova tvrdili, že prý vlastní jména vyskytující se v nadpisech žalmů kromě Davida neznamenají původce žalmů, ale zpěváka, jemuž má býti dotčený žalm odevzdán; nedbali toho, že jsou Žž připsány také Mojžíšovi a Šalomounovi týmiž slovy jako Davidovi, že tomuto a tím méně onomu nemohl býti dán Davidův žalm, aby jej zpíval, ježto onen (Mojžíš) žil půl tisíce let před Davidem, Šalomoun pak, Davidův syn nebyl levitským zpěvákem. — Také z 2. Par 29, 30. vysvítá, že kromě Davida složil žalmy též Asaf. — V některých žalmech je řeč o událostech z dob, kdy David již dávno odpočíval v hrobě. Mohl sice Duch sv. poučiti Davida o těch událostech, za jeho doby teprve budoucích, ale nelze ničím dokázati, že ho skutečně tak poučil! — V žalmech je tak veliká pestrost slohová, nestejná hodnota umělecká, že nelze mysliti na jednoho spisovatele celého žaltáře.
18. „Umí hráti; jest… obratný v řeči… a Hospodin je s ním“ řečeno o Davidovi v 1. Sam 16, 18. — 2. Sam 23, 1. sluje „utěšený pěvec Israelův“. Ostatně srv. pozn. k 3. Král 2, 11. — Viz též 2. Sam 1,17; 3, 33. n.; 6, 15; Am 6, 7.
19. Srv. Mt 22, 43. n., kde se táže Kristus fariseův: „Kterak tedy David nazývá jej (Mesiáše) v Duchu, (t. j. v Duchu sv., z vnuknutí Ducha sv.) Pánem pravě: Řekl. Pán Pánu memu: „Seď na pravici, mé, dokavad nepoložím nepřátel tvých za podnoží nohou tvých“ (Ž 109, 1.).
20. Srv. 1. Par 16. 4 nn.; 23, 30 nn.; 25, 1.—31.
21. Srv. 2. Sam 22, kde Davidovi přisouzen Ž 17. — Srv. 1. Par 16, 7; 2. Par 7, 6; 29, 30; Am 6, 5; Sir 47, 11.n.; 2. Mach 2, 13
22. Pán tvrdí, že David je skladatelem Ž 109: „Vždyť David sám praví v knize žalmů: Řekl Pán Pánu mému: Seď na pravici mé…“ Lk 20, 42. Srv. Mt 22, 43. 45; Mk 12, 36 n. — Sv. Petr pravil před volbou apoštola Matěje: „Muži bratři, musilo se naplniti Písmo, které Duch svatý předpověděl ústy Davidovými o Jidášovi… Jest totiž psáno v kniže žalmů: „Ať spustne příbytek jeho a nebudiž nikoho, jenž v by obýval v něm, a úřad jeho ať dostane jiný“ Sk 1, 16. 20. Dle toho Ž 68, 26. a 108, 8. napsal David. — Týž apoštol pravil o letnicích (tamže 2, 25.—28.): „Neboť David praví s hledem k němu: „Viděl jsem Hospodina před sebou stále, neboť jest po pravici mé, abych se nezviklal; proto se zaradovalo srdce moje a zaplesal můj jazyk; ano i tělo mé odpočine v naději, neboť nezanecháš dušemé v podsvětí, a nedopustíš, aby tvůj světec uzřel porušení. Oznámil jsi mi testy života a naplníš mě radostipřed tváří svou.“ Výrok, jejž tu Petr jménem Davidovým uvádí, vzat je z Ž 15, 8.— 10. — Křesťané jerusalemští, když k nim přišli Petr a Jan od velerady byvše propuštěni, modlili se (Sk 4, 24. nn.): „Hospodine, ty jsi ten…, jenž jsi v Duchu svatém ústy našeho otce Davida, služebníka svého řekl: „Proč se vzbouřili pohané, a (proč) národové smyslili věci marné? Povstali králové země a vládcové sešli se vespolek proti Hospodinu a proti Pomazanému jeho?“ Pokládají tedy Davida za původce Ž 2., 1.n. A ježto tehdy činil Ž 2. se Ž 1. jeden celek, pokládán byl David také za původce Ž 1. (Srv. k Ž 2, 1.) Taktéž sv. Pavel soudil o Ž. 31., když Řím 4, 6.—8. napsal: „Jakož i David vyslovuje blahoslavenství nad člověkem, kterému Bůh přičítá spravedlnost bez skutků (řka): „Blahoslaveni jsou ti, jichžto nepravosti jsou odpuštěny, a jichž hříchy jsou zakryty. Blahoslavený člověk, kterému Hospod in nepřičítá hříchu.“ V témže listě (11, 9. n.) pokládá Davida za spisovatele Ž 68; píšeť: „A David praví: „Budiž jim stůl jejich osidlem a léčkou a pastí aodplatou; zatemnět ež se oči jejich, aby neviděli a hřbet jejich skláněj se vždycky.“ Z Žid 4, 7. vyplývá, že byl David pokládán za spisovatele Ž 94. Bůh „stanoví opět jakýsi den (= dobu mesiášskou), jakési dnes, pravě u Davida po čase tak dlouhém, jakož bylo řečeno: „Dnes-li uslyšíte hlas jeho, nezatvrzujte srdce svého.“
23. Dle kritického šetření Schlöglova pocházejí od Davida jistě Žž: 1.—40; 50.—64; 67.—69; 85; 100; 102; 108; 109; 137.—144., tedy úhrnem sedmdesát dva žalmy. Velmi pravděpodobno jest, že jsou téhož původu Žž 41. + 42; 70; 90—106., možno že i Žž 110.—117; 135. Je tedy úhrnem Davidových Žž asi jedno sto, t. j. dvě třetiny žaltáře. Právem dí Vigouroux: Pokus, zbaviti Davida slávy, že složil část našich posvátných písní, jest jeden z nejšílenějších podniků moderní nevěry. Nesložil-li David žalmy, není jistá ni jediná událost v dějinách minulosti; Pindar nenapsal žádnou odu, a Vergil není skladatelem Eneidy.
24. Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 4.
25. Odpověď biblické papežské komise ze dne výše udaného na otázku 5.
26. Zejména vyšší nebo menší stupeň nábožensko-mravního vývoje, který z toho onoho Ž vysvitá (stanovisko dějin náboženství) jakož i starší či mladší jazyk jsou znániky velmi mlhavé a volné; proto tak veliký zmatek v táboře těch, kdož ustanovují dle nich dobu, kdy Žž vznikly. „Nám nelze dosud určitě vypsati, jak velikou byla náboženská znalost Israelitů a pisatelů žalmů v jednotlivých obdobích, abychom mohli toho užiti jako kriteria, s nímž bychom dle náboženských vět žalmu mohli bezpečně souditi na dobu jeho sepsáni. Ani dle slohu, dle jazykových tvarů a zvláštnosti nelze dobu přesně stanovití, poněvadž neznáme dopodrobna stav hebrejského jazyka v každém století jeho literatury. Tyto dvě známky, z náboženských údajů a ze slohu žalmu mohou toliko podporovati udání jiných svědectví, nemohou hledanou dobu přímo naznačiti. Mnohé z těch písní byly asi po nějakou dobu v paměti zbožných zachovávány a teprve později psány.“ (Sedláček.)
27. Je-li 100 Žž davidských, dlužno-li značný počet jiných žalmů klásti do časů před zajetím babylonským (srv. výše pozn. 10.) a dlužno-li o jiných se doumívati, že vznikly v době zajetí (srv. Žž 73; 78; 101; 92; 95.—98; 136) o jiných, že byly napsány při návratu z Babylonie nebo brzy potom (srv. Žž 106; 110—115; 116; 117. a jj.) zbývá Žž na doby Esdrášovy nemnoho (Ž 118?; 147.—150.?).
28. Odpověď papežské biblické komise ze dne výše udaného k otázce sedmé. Již někteří otcové a staří církevní spisovatelé se domnívali, že David (příp. jiný žalmista) byl osvícen Duchem sv. a poučen o budoucích osudech národa israelského za dob machabejských (ano i římských, na př. o zkáze Jerusalema z r. 70. po Kr.) a že ty osudy v tom onom Ž předpovídá a ma- lebně líčí. Tak smýšlel Euseb († 340) a sv. Atanáš († 373) o Ž 78. (79.), Jan Zlat. († 407) o Ž 43. (44.), Basil († 379) o Žž 43. (44.) a 78. (79.), Teodor z Mopsvestie († 428) dokonce o sedmnácti Žž: 43. (44); 46. (47.); 54.—59. (55.—60.); 61. (62.); 68. (69.); 73. (74.); 78. (79.); 79. (80.); 82. (83.); 107. (108.); 108. (109.); 143. (144.), Teodoret (f 458) o Žž 43. (44.); 61. (62.); 78. (79.); 114, n. (116.), Augustin († 430) a Kassiodor († 563) o Ž 78. (79.), Beda Ctihodný († 735) o šestnácti žalmech a jj. Počínajíc Kalvínem pozměnila novější kritika názor o žalmech „machabejských“ v ten rozum, že jmenované Žž nelíčí toliko události z dob machabejských, ale že byly také v tu dobu teprve napsány. Nadkritika napočítala postupem doby veliké množství „machabejských Žž“; proti tomu však uváděli i mnozí nekatoličtí kritikové tolik závažných námitek, že mírnější kritika dnešní připouští toliko asi čtyři takové žalmy, totiž: Ž 43. (44.); 73. (74.); 78. (79.); 82. (83.). Z katolických kritiků toliko Salvatore Minocchi kladl vznik i obsah vícera Žž do časů machabejských; Patrizi a Zenner-Wiesmann tvrdí, že byl žaltář konečně uzavřen teprve od Judy Machabejského, případně kolem r. 140. před Kr.; mohlo by tedy býti více machabejských Žž, avšak Patrizi omezuje počet jich toliko na čtyři (Žž 43; 73; 78; 93.), Zenner-Wiesmann pak toliko na jeden: Ž 78. a to s poznámkou, že mohl býti jmenovaný Ž napsán již dříve; Knabenbauer přeje názoru Zenner-Wiesmannovu a poznamenává, že papežská komise zavrhuje toliko náhled, že bylo „nemálo“ žalmů složeno v dobách machabejských, a že tedy dovoluje vznik toho neb onoho žalmu pozdní te dobé připisovati, možno-li se prokázati závažnými důvody. Palmieri smýšlí podobně o Ž 73. (74.) a Schulz o Ž 109. (110.). Většina však katolických kritiků chovala se k otázce machabejských Žž velmi zdrželivě nebo jich jsoucnost dokonce potírala; k nim se přidružil za nejnovější dobu (r. 1914) s pádnými důvody Dr. E Goossens. — 1. Mach 7, 17. (srv. s Ž 78. (79.) 2. n.) nemůže sice být uváděn pro ani proti jsoucnosti Žž machabejských. Mohly-li inspirované knihy Mach líčiti události druhého století před Kr., mohly také sice téže doby vzniknouti inspirované žalmy; neuzavřel-li konečně kanonickou sbírku biblických knih S. Z. Esdráš, byla-li po něm ještě otevřena, mohly-li do ní býti vloženy knihy Mach, není nutno míti za to, že byl žaltář již od Esdráše tak vydán jak jej nyní máme. Proti machabejským žalmům nelze se dovolávati 2. Mach 2, 13. ani Josefa Flavia, který tvrdí, že od časů perského krále Artaxerxa nemají Židé žádných knih, o jejichž božském původu nepochybují. Je-li však 1. Par 16, 8.—36. vzato ze žaltáře (Ž 104, 1.—15. + Ž 96. + Ž 105, 1. 47. 48.) a ne naopak, a byla-li 1. Par napsána kolem r. 300 před Kr., obsahoval žaltář té doby nejméně 105 (106) žalmů a byly v něm zajisté již také Žž 43; 73; 78; 93., o něž popředně běží. (Vykládáme-li 1. Par 16, 8.—36. jako Schlögl (viz Sv. I. str. 1118) pozbývá to místo žádoucí důkaznosti.) Závažnější svědectví proti macha- bejským žalmům skýtá kniha Sir napsaná hebrejsky kolem r. 190 před Kr. a (přeložena do řečtiny kolem r. 130 před Kr.) Gasser a Eberharter shledali, že Sir opírá se o žalmy tou měrou, že za jeho času náš žaltář o pěti knihách v podstatě měl týž rozsah, jaký má dnes; není proto dovoleno klásti větší počet Žž do časů machabejských. Překladatel knihy Sirachovcovy praví v předmluvě ke svému překladu, že byly již přeloženy di řečtiny (před r. 130) „torá, proroci a ostatní otcovské knihy“ (O tóře a „prorocích“ viz Sv. I str. 715 pozn 1.). Mezi „ostatními kninami“ posvátnými byl zajisté také žaltář. Byl-li Žalt již před r. 130 do řečtiny přeložen, byl prve v jazyku hebrejském uzavřen; nesnadno mysliti, že byl ještě po tomto překladu hebrejský Žalt rozmnožován novými žalmy a že ty žalmy nové byly ojediněle do řečtiny překládány a do řeckého žaltáře dodatečně vkládány. Tím nesnáze vysvětliti, že domnělé žalmy machabejské nebyly dány na v konec žaltáře, ale vsunuty mezi staré žalmy, do knihy druhé (Ž 43.) a třetí (Žž 73; 78; 82.)! Proto považuje Schlögl záhadu, jsou-li či nejsou žalmy machabejské za „nerozluštěnou otázku“.
29. V těch mluvívá žalmista o sobě v první osobě jednotného čísla a líčívá své osobní zkušenosti a zážitky. Srv. na př. Ž 8; 4, 3.—6; 18. a.; 28; 21, 26; 33, 4; 34, 18; 61, 9; 68, 7. nn. Srv. také Ž 26, 10; 34, 11.—14; 40, 6. 10; 50, 1—19; 102; 103: 110; 144.
30. Srv. na př. Žž 14; 19; 20; 23; 45.-47; 67; 71; 75; 105.-108. a jj.
31. „povolaní činitelé“ byli popředně (inspirovaní) proroci.
32. Tak dle odpovědi papežské biblické komise ze dne 1. května 1910 k otázce 6.
33. Na příklad uvádí papežská komise Ž 50. Ten Ž jest sice dílo Davidovo, avšak poslední dva verše jsou pozdější dodatek. Viz výklady k Žž 113b, 4.—8; 134, 15.-18; 3; 13; 24; 27; 33; 52; 68; 101, 14.—23; 105; 124; 130; 143, 12.—14.
34. O tom rozdělení nebo sloučení viz výše pozn. 6. Papežská komise připouští, že se tak státi mohlo také nedopatřením opisovačů nebo z jiných neznámých příčin.
35. Již David ustanovil zpěváky, aby zpívali při bohoslužbě (1. Par 16, 4.). Podobně zpívány byly žalmy ve chrámě za dob Ezechjášových (2. Par 29, 25.30.), Josiášových (2. Par 35, 15.), Esdrášových a Nehemjášových (Esdr 3, 10; Neh 12, 24. n.). Který den který žalm býval zpíván, o tom částečně poučují nás některé nadpisy, jak řečeno již výše v pozn. 12. Dle talmudu býval zpíván dne třetího po sobotě, tj. v úterý Ž 81; pátý pak den po sobotě, t. j. ve čtvrtek Ž. 80. — Šest Žž, 112.—117. pěli Hebreové na nov měsíce, na velikonoce, letnice a svátky stanové; zpívali je stojíce slavněji nežli žalmy jiné; skupinu těch žalmů nazývali rabíni „hallél (= hymnus) egyptský“. (Tu a tam se praví, že ji nazývali „hallél veliký“. Avšak „hallél veliký“ sluje ve spisech starých rabínů buď toliko Ž 135. (136.), nebo (jindy) Žž 134. a 135 (135, 4 — 136, 26.), nebo konečně Žž 119.—135. (120.—136.). „Egyptský hallél“ zpívali Židé po hostině velikonočního beránka. Ten obyčej zachoval také Pán a apoštolově Mt 26, 30; Mk 14, 26 ). — O žalmech „stupňových“ viz výše pozn. 12. V pozdějších dobách rozdělili prý Židé žaltář na sedm částí a každou zpívali jeden den v týdnu, takže za každý týden přezpívali celý žaltář. Že byly žalmy oblíbeny také v modlitbách soukromých, možno vyvozovati z 2. Sam 23, 2; Is 38, 20; Jon 2; Jer 33, 21; Sir 51. — Dle Ž 105, 48. možno se domnívati, že sbor zazpíval (jednohlasně diatonicky) žalm, načež lid provolával Amen, Amen, a tak spojoval se s přáním, vysloveným ve zpívaném Ž. — Jindy však zpívaly dva sbory střídavě po jednom verši nebo sloce, jako Ex 15, 21; Neh 12. 27. n. Jindy snad předzpěvoval sbormistr a pod. Střídavý zpěv, který bylo sbormistrovi ríditi, mohla znamenati poznámka: „Sbormistrovi“ o které viz výše v pozn. 12 Dle pozdějšího židovského podání každý den po ranní oběti zazněly cymbaly, pak ostatní nástroje, načež byl zpíván ustanovený žalm rozdělený na tři části; mezi zpěvem každé části hudba dlouho vyhrávala. Když byl n 70. po Kristu chrám jerusalemský rozbořen, zanikly oběti a z bohoslužby nezbylo Židům leč předčítání Písma a zpěv žalmů.
36. Pán i apoštolově rádi se dovolávají žalmů, Pán umírá se slovy žalmů na rtech (Ž 21, 2. srv. s Mt 27, 46. a Ž 30, 6. srv. s Lk 23, 46.).
    Ježto Pán zpíval při poslední večeři s apoštoly žalmy (Mt 26, 30; Mk 14, 26.), a že bývaly složkou veřejné bohoslužby israelské, snadno si vysvětliti, že byly pojaty do mešních obřadů, do pravidelných veřejných pobožností konaných v ustanovené hodiny a proto zvaných „Hodinky církevní“, do všech ostatních bohoslužebných úkonů, a že věřící i v soukromí rádi se modlili a zpívali žalmy.
    „V prvních dobách nebylo ještě všeobecně stanoveno, které žalmy by bylo pěti při nejsv. oběti a v určitých hodinách, v nichž se křesťané k modlitbám scházeli a na modlitbách trvali. To určoval v každém místě ten, který řídil bohoslužbu, biskup neb i snad duchovní pastýř osady. Pavel ze Samosaty, Antiochijský biskup, zapověděl v polovici třetího století všecky písně a žalmy kromě Davidových žalmů. Řecká liturgie neměla až do dob Justinianových žádných písní než Davidových. — Nejdříve snad modlili se žalmy při přijímáni sv. částek, aby tak následovali příkladu Páně při poslední večeři. To lze sledovati již od 4. století. Později zavedena na místě toho celého žalmu pouze antifona jeho, kterou jmenuje mešní kniha do dneška „Communio“ (= Přijímání). Podobné zkrácení zavedl Papež Řehoř Veliký na místě žalmů, jež pěli při vstupu k oltáři (=Introitus)apři obětování (= Offertorium). Před evangeliem zpívávali již dle apoštolských „constitutiones“ (2c. 57.) celý žalm; nyní zbyly jen jednotlivé verše v tak zvaném responsorium neb graduale“. (Také „stupňová modlitba“ i „Lavabo“ vzaty jsou ze žaltáře: Ž 42; 25, 6.—12.) — „Již záhy byly zavedeny modlitby v určitých hodinách dne, tak zvané hodinky. Jak byly v nejstarších dobách složeny, nevíme. Apoštolská ustanovení (constitutiones-podvržený spis složený dle starších spisů snad ke konci čtvrtého století) zmiňuje se o tom, že se při ranní pobožnosti modlívali Ž 62. a při večerním Ž 140. Syrské církve modlívaly se o vigiliích velkých svátků vždy celý žaltář ; v řecké a latinské církvi byly dle středověkých zpráv žalmy na sedm dní týdne rozvrženy tak, že se každý týden celý žaltář pomodlili. Sv. Jeroným to rozvržení prý nejprve provedl. V ruské církvi pomodlí se při službě v týdnu celý žaltář, v postě ho odříkají dvakráte za týden“ (Sedláček).
    Dle úpravy kněžských hodinek čili brevíře, kterou pořídil papež Pius X. r. 1911 jsou rozděleny žalmy do týdne takto: (Viz tabulku na str. následující.)
37. Viz výše pozn. 27.
38. Sluje tak proto, že se ho užívalo v Itálii až do časů Pia V. a dosud se modlí dle něho v Římě v basilice vatikánské.
39. Sluje tak proto, že byl nejprve přijat v Galliji.
40. T. j. v bibli papežů Sixta V. a Klimenta VIII. z let 1592, 1593 a 1598. Také v kněžských hodinkách; toliko Ž 94 je v nich (v brevíři) dle žaltáře „římského“. (V mešní knize (misálu) je také starší znění žalmů.) Latina těchto žaltářů není klasická, nýbrž lidová, jakou se tehdy v obecném životě mluvilo. Třetí žaltář, který přeložil sv. Jeroným přímo z hebrejského (původního) znění do lepší latiny, neujal se v bohoslužbě.
41. „Byltě prve (než ostatní knihy) toliko žaltář a evangelium s apoštolem a s vybranými texty bohoslužebnými přeložil s Filosofem (sv. Metoděj)“ Pannoský životopis sv. Metoděje hl. 15. — Poprvé vytištěn byl staroslověnský Žalt v Krakově r. 1491.
42. Ojediněle žalmy překládali: Jan Josef Rais (Věneček uvitý v zahradě Davidově, aneb prvotiny českého, v řeči vázané přeložení žalmů z r. 1832. nn.), Jan Bílý (od r. 1861); K. Vinařicky (Metrický překlad žalmů 1, 2, 8, 19. 28, z r. 1860), Em. Týn (Padesáte žalmů v rýmu novověkém, v Plzni r. 1869), Barták Jos., (od r. 1873), a jj. — Beaufortův žaltář z r. 1889 je toliko otisk z bible.
43. Velebnost Boží slaví Žž 32; 95; 97; 99; 102; 112; 116; 133; 144; 150. Všemohoucnost Boží, kterou hlásá zejména příroda, velebí Žž 8; 18; 28; 92; 103; 148.
    Prozřetelnost Boží chválí Žž: 22; 33; 34; 90; 99; 102; 106; 116; 120; 144; 145.
44. Srv. Ž 9; 17; 21; 29; 33; 39; 74; 102; 107; 115; 117; 137; 143. a jj. — Chvalozpěvy mají pravidelně vyhraněnou osnovu: V úvodě vyzývá žalmista ke chvále Boží; jádro hymnu líčí jeho přednosti, načež následuje doslov.
45. Srv. Ž 77; 80; 93; 94; 98; 104; 105; 113; 134; 135; 149.
46. Srv. Žž 4; 5; 10; 27; 40; 43; 54; 58; 59; 63; 69; 73; 78; 82; 88; 93; 101; 108; 119; 128; 136; 139; 140; 142. a jj.
47. Jsou to Žž 34; 51; 53; 54; 57; 58; 67; 103; 136. Aby jim bylo náležitě rozuměno třeba uvážiti:
    a) Žalmista nepřeje zlo svým bližním z osobní nenávisti nebo msty; tím méně chce někomu z této pohnutky zlého cos učiniti. Nepřátelství, zášť a msta jsou a byly zakázány přirozeným i kladným zákonem Staré úmluvy a Duch sv. nebyl by vnukl projevy takové (hříšné) básníkovi inspirovanému. „Nehledej pomsty a nevzpomínej křivdy svých soukmenovců. Milovati budeš přítele svého, (t. j. soukmenovce svého) jako sám sebe. Jáť Hospodin“ (Lv. 19, 18.). Ta povinnost váže, i když se Israelita se svým soukmenovcem znepřátelí: „Potkáš-li býka neb osla, který tvému odpůrci zaběhl, přiveď mu jej. Shledáš-li, že osel tvého nenávistníka pod břemenem klesl, nepomineš ho, ale pomůžeš mu ho pozdvihnouti (Ex 23, 4.n.) Srv. Dt 22, 1.—4; Přís 24, 17; 25, 21. Taktéž ukládá Zákon starý lásku k cizinci: „Bude-li sídliti cizinec v zemi vaší, bude-li přebývati mezi vámi, neutiskujte ho, ale ať je mezi vámi jako váš soukmenovec. Budete ho milovati jako sami sebe“ (Lv 19, 33. n.).
    b) Jistě však má v nenávisti žalmista bezbožnost a zločinnost, která úctu jedinému pravému Bohu příslušnou vzdává nicotám, která vraždí, plení, loupí, utlačuje, bohabojné pronásleduje již proto, že jsou bohabojní, která přepadá národy mírumilovné. Básník si přeje, aby ty zločiny (které se vyskytly pohříchu také ve XX. století křesťanském za světové války!) se světa zmizely. Mělo-li se to státi, bylo třeba, aby zločinci zlomyslní, nenapravitelní, zatvrzelí se světa zmizeli, vyhynuli, vymřeli.
    c) Budou-li řáditi beztrestně dále, a budou-li při tom a přes to oplývati blahobytem, je nebezpečí, že i ctitelé Boží vidouce to a pozorujíce, že údělem zbožných bývá namnoze utrpení, odvrátí se od Boha, odpadnou od něho, sejdou s cesty spravedlnosti a přidají se k bezbožníkům, i vyhyne bohabojnost a s ní mravnost se světa, Bůh nebude míti žádných ctitelů.
    d) Dovolávati se toliko světské moci, která měla zločiny trestati a práv hájiti, bylo málo plátno, ježto mnozí králové, úředníci a důstojníci zneužívali svých úřadů k tomu, aby sebe obohatili, páchajíce bezpráví na jiných. (Srv. novodobá hesla „carismus“, „činovnictví“, „soldateska“.) Žalmisté, jako všichni lidé dobré vůle tehdejší doby byli bezbožností a zločiny, jež viděli, do duše roztrpčeni, sami nedovolovali si zakročiti proti nim násilně, od úřadů nemohli mnoho čekati, i poroučeli své bolesti a stezky Bohu, nejvyššímu řediteli řádu právního i mravního.
    e) Boha se dovolávali, ježto šlo popředně o zájmy jeho. Zbožní byli přesvědčeni, že Hospodin jest Bůh nejvýš svatý, který miluje mravní dobro a nenávidí mravní zlo; že jest nejvýš spravedlivý, který trestá a musí trestati zlo tou měrou, jak zasluhuje a to již tu na zemí tresty pozemskými právě tak, jako odměňuje a musí odměňovati dobré měrou, jakou zasluhuje, již tu v životě časném; že jest nejvýš věrný, který plni, co slibuje a čím hrozí, a to dle neujasněných názorů starozákonných již v životě pozemském. Vřelý smysl žalmistů pro spravedlnost poroučel sice svá přání Hospodinu, ale nedovedl dokonalou odevzdaností do vůle Boží odložiti vše do života posmrtného, který mu nebyl tak jasný jako je křesťanu, nedovedl klidně čekati, že Bůh srovná vše při všeobecném soudu na konci dějin lidstva, ale přál si, aby Bůh počal své soudy co nejdříve způsobem, který by všemu světu zřetelně ukázal jeho svatost, spravedlnost, věrnost, vševědoucnost a moc, aby všichni lidé dobré vůle odvrátili se od nemravnosti a přiklonili se k Bohu. Naopak, nezakročí-li Bůh, nechá-li zločinnost volně bujeti, budou tím jmenované vlastnosti Boží zastřeny, Boží sláva bude zastíněna a bude hůře nežli dosud.
    f) Tyto své city a přání vyslovují žalmisté lyricky nejednou ze široka, což zaráží křesťana. Dlužno tu míti na zřeteli:
    Dovoleno-li lyrickému básníkovi kochati se v širokém výlevu citu, je dovoleno podobně činiti také žalmistovi; nedosahují sice jeho city dokonalosti evangelické, jsou sice na nižším stupni mravním, ale nejsou přece nemravné, nejsou hříšné. Nejsou prodchnuty sice křesťanskou láskou a milosrdenstvím, ale jsou přísně spravedlivé. Hrozil-li Bůh ve St. Z.: „Navštívím vás náhle úbytěmi a horečkou, která vás zbaví zraku a zničí život váš. Nadarmo budete síti símě, neboť bude od nepřátel pohlceno… Rozmnožím tresty za hříchy vaše sedmeronásobně. Učiním, že bude nebe jako železo a země jako měď, země úrody nevydá a stromy ovoce neponesou… Pošlu na vás divoká zvířata, která budou hubiti vás i dobytek váš a všeho tak ubude, že spustnou cesty vaše. Uvedu na vás meč, jenž pomstí mé úmluvy… pošlu mor mezi vás, dostanete se do moci nepřátel, když zničím oporu vaší výživy; pak deset žen bude péci chléb v jedné peci a přesně jej budou odvažovati; budete jísti, avšak nebudete nasyceni… Budete jísti maso svých synů adcer. Zničím výšiny vaše a modly ztroskotám… (Lv 26, 16. nn. Srv. Dt 28.) nebylo dovoleno básníkovi opakovati tyto a podobné výroky Boží a přáti si, by se splnily, ježto vysvitne tím Boží spravedlnost a věrnost? Nesměl žalmista pokládali svůj národ za posvátný majetek Boží, nesměl považovati škůdce toho národa za nepřátele Boží, nesměl doufati, že Bůh nejvýš věrný splní své slovo: „Hospodin dá, že nepřátelé tvoji, kteří proti tobě budou vyvstávati, budou padati před tváří tvou; jednou cestou proti tobě potáhnou a sédmi budou před tebou prchati (Dt 28, 7.). I uzří všichni národové světa, že máš jméno Hospodinovo, i budou se té báti“ (tamže v. 10.).
    Nelze také zazlívati žalmistovi, který je synem své doby, hledí-li na věc okem přísné spravedlnosti, která žádá, aby zločin byl potrestán bez milosti tak, jak zasluhuje a pokud lze způsobem podobným, jakým byl spáchán. Srv. Ex 21, 24. — Křesťan, který chce se modliti dnes tyto žalmy dokonale, prodchne a oduševní je myšlenkami evangelickými.
48. Jest jich v žaltáři vice, avšak církevním obyčejem ustáleno pokládati za žalmy kající těchto sedm: 6; 31; 37; 50; 101; 129; 142. (Srv. Žž 24; 38.)
49. Srv. Žž 1; 110; 111; 118; 124; 126; 127. a jj.
50. Srv. Lk 20, 42; Sk 13, 33.
51. „Jediná tato kniha žalmů předpovídá budoucí věci, minulé uvádí na paměť, podává, co jest činiti.“ (Sv. Basil.) — Bezmála v každém žalmu lze najiti věci, které hledí ke Spasiteli“. (Sv. Aug.) Podobně Hilar, Tertullian, Teodoret a jj.
52. Tato věta jest odpověď biblické komise ze dne výše uvedeného k otázce 8. — Jak zřejmo, nerozhoduje papežská komise spor mezi biblisty, z nichž někteří pokládali velmi mnoho, bezmála všecky žalmy za mesiášské, jiní však toliko počet značně omezený, jejichžto ráz mesiášský je přesně zjištěn. — O království Kristově mluví Žž 2. a 71; o jeho kněžství Ž 109; o jeho utrpení Ž 21; o vzkříšení Ž 15; o zasnoubení se s církví Ž 44. Ostatní viz dle výkladů. — Papežská komise nezmiňuje se výslovně o běžném obyčeji rozlišovati mesiášské žalmy na mesiášské přímo (bezprostředně) a nepřímo (prostředečně, typicky) dle toho, a) nemluví-li žalmista o nikom jiném než o Kristu nebo církvi, nebo b) mluví li ve smyslu literním o jiné osobě St. Z. (na př. o Davidovi), která Krista předobrazovala, že tedy co řečeno^ jest ve smyslu literním o ní, platí ve smyslu předobrazném o Kristu. Srv. na př. Ž 44. (přímo mesiášský) a Ž 68. (nepřímo mesiášský).
53. Srv. na př. co bylo řečeno výše v pozn. o žalmech zaklínacích.
54. Veškero Písmo od Boha vnuknuté jest užitečnok poučení, jak psáno jest; ale kniha žalmů má cosi zvláštního, co zasluhuje nejpečlivějšího povšimnutí od lidí, kteří chtějí býti pozorni. Každá totiž kniha má svůj zvláštní obsah… ale kniha žalmů jako zahrada obsahuje jaksi ovoce všech ostatních; zpívá o něm a spolu ukazuje své vlastní. (Sv. Atanáš.) — Jinému učí proroci, jinému dějepisci, jinému Zákon (Pt), jinému napomenutí, kterého lze se dočisti v Příslovích; avšak cokoli jest v nich užitečno, obsahuje tato jediná kniha… Čemu nemohl bys naučiti se z ní? Zda neučí slávě statečnosti? Zda ne závažnosti střídmosti, dokonalosti, opatrnosti, způsobu kajícnosti, míře trpělivosti? Zda ne veškerému dobru, jehož potřebuješ? Zde je dokonalá nauka o Bohu, zde jsou proroctví o příchodu Kristovu v těle, hrozba soudem, naděje ve vzkříšení, strach trestu, slib slávy, zjevení tajemství; — abych věc vyslovil jedním slovem — všecko jako ve velikém jakémsi a obecném pokladě jest uloženo v této knize žalmů. (Sv. Basil.) Dle sv. Tomáše Aq. obsahuje žaltář „všecku látku bohovědy“. Proto býval také vykládán častěji nežli kterákoli jiná hniha; možno čítat různých výkladů žaltáře mnohem více nežli jeden tisíc! Co vykonaly žalmy a výklady k nim v dějinách bezmála tří tisíciletí v oboru výchovy židovstva i křesťanstva!
55. Těž Egypťané, Babyloňané a Assyřané měli podobné bohoslužebné i soukromé básně a písně, hymny ke cti svých bohů, písně děkovné, prosebné, kající a poučné, ve kterých vystupují mluvící bohové. Ty podobnosti, někdy až nápadné a do podrobností zabíhající, lze vysvětliti totožností místa, času, kdy a kde všecko to básnictví vykvetlo, stejnou vzdělaností, která ovládala tehdejší starý Východ, jakož i národní a jazykovou příbuznosti Hebreů s Babyloňany a Assyřany. Dobře však praví Alexander Baumgartner S J.: „Tak vřelou zbožnost, touhu po Bohu, pokorné podrobení se Bohu, dětinnou oddanostk Bohu nenalezneme u žádného jiného národa starověku.“
56. Zdůrazněna bývala zejména podobnost biblických žalmů kajících s básněmi babylonskými příbuzného obsahu, které nazývají assyriologové „babylonskými žalmy kajícími“. Výsledek srovnávacích studií lze vysloviti stručně asi takto: Ačkoli jsou babylonské „žalmy kající“ biblickým velmi podobné, (takže Eberharter připouští vliv oněch na tyto), přece liší se od nich a stojí za nimi právě tak daleko, jako vyniká čisté jednobožské mravní náboženství israelské nad mnohobožství a obřadnictví babylonsko-assyrské. Jako jest pojem Boha v bibli nepoměrně dokonalejší nežli měli Babyloňané, tak i pojem hříchu, mravní urážky tohoto Boha, jakož i pojem o způsobu, jakým uraženého Boha dlužno usmířiti, pojem lítosti, upřímného odvratu od hříchu atd. jsou v bibli nedostižně vznešenější. Babylonští bohové se usmiřují zevní obětí, modlitbou rtů, Bůh Israelův žádá však zkroušené srdce (Ž 50, 18. n.). Jest pozoruhodno, že bývá v babylonských „žalmech kajících“ nejčastěji vzývána Ištar, bohyně pohlavní lásky, která bývala ve svatyních svých „ctěna“ pohlavními neřestmi.
57. Proto byly žalmy velmi často zbásněny a přebásněny do nejpestřejších tvarů od pozdějších básníků. — „Milton prohlásil poesii Žalmů za nevyrovnatelnou nejen božským obsahem, ale i samým způsobem komposice. Nenajde-li se podle Herdera u „žádného lyrického básníka Řecka a Říma tolik poučení a povzbuzení jako právě v Žalmech,“ zdají-li se Lamartineovi řečtí a římští lyrikové „vybledlými vedle Žalmů,“ najdeme i u známého obdivovatele řecké civilisace Gladstonea výrok, podle něhož „všecky zázraky řecké civilisace, sneseny v jedno, jsou méně obdivu hodny, než prostá kniha Žalmů — historie lidské duše v poměru k svému stvořiteli.“ (Dvořák.)
58. Jest málo žalmů, které nebyly zhudebněny. Budiž jmenován toliko Mozart (Ž 129.), Brahms (Ž 23.), Cavallo (Ž 50.), Draesecke (Ž 23; 93; 112.), Hauptmann (Ž 84; 91.), Liszt (Ž 13; 18; 137.), Lewandowski (osmnácte žalmů), Mendelssohn (2; 22; 43; 95; 100; 114.), Saint-Saëns (Ž 18.), Schubert (Ž 23.).

Žalm 1. Blaze spravedlivým, (v. 1.—3.) běda hříšníkům! (v. 4.—6.)

1Blaze muži, který nikterak podle rady bezbožných nechodí, na cestu hříšníků nevstupuje, ve sboru posměvačů nesedá; 2ale v zákoně Páně má zálibu svou, v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci. 3Jako strom bývá, štípený u tekoucích potoků, jenž dává ovoce časem svým, jehož list neuvadá; všecko, co podniká, daří se. 4Nikoliv tak bezbožní, nikoliv tak; ale jak pleva, již vítr se země svívá. 5Protož bezbožní na soudu neobstojí, ani hříšníci ve sboru spravedlivých. 6Neboť Hospodin zná cestu spravedlivých, kdežto cesta bezbožných záhubou končí.

V. 1.—3. líčí bohabojného Israelitu po stránce záporné (co nedělá v. 1.), po stránce kladné (co činí v. 2.) a požehnání, které mu za to kyne (v 3.). Shodují se s Jer 17, 5.—8. Srv. také Jos 1, 8. Žalm byl proto znám Jeremiášovi. (Jeremiáš znal a užil i jiných žalmů. Srv. Jer 11, l8—12, 6; 14, 7.—9; 15, 15.—21; 17, 12.—18.) Pořadatel žaltáře dal jej na prvé místo, ježto svým obsahem může býti vhodně pokládán za proslov knihy žalmů. Původně nebyl číslován. Viz k Ž 2, 1. — „bezbožní“ jsou pohané a Židé, kteří odpadli od svého náboženství, ježto mnohobožství lépe se jim zamlouvalo. — „cesta“ = smýšlení nábožensko-mravní a život dle něho. „hříšníci“ = „bezbožni“ = „posměvači“ = pohané, kteří se pyšnili svými nádhernými bohoslužbami a smáli se Judovcům, kteří neměli chrámu. Slabí Judovci chodili do společnosti pohanů, která je odcizovala náboženství zděděnému po otcích. — Místo „ve sboru posměvačů“ dle Vulg. slovně: „na stolici morové nákazy“. — Místo prvního „v zákoně“ navrhuje kritika důvodně čísti „v bázni“. — (Ke konci zajetí byli již v Babylonii učitelé zákona Mojžíšova, kteří ten zákon bedlivě studovali a své žáky k takovému studiu měli.) — „všecko, copodniká, daří se („činí se zdarem“ hebr.)“ je nebásnický výklad obrazu stromu, proto lze ta slova s Knabenbauerem pokládati za pozdější glosu. — Podobné připodobnění spravedlivce ke stromu viz Job 8, 16; 15, 32; Ž 92, 13. — Ježto list jeho neuvadá“ (hebr.) proto také „nesprchne“ (Vulg.). — Církev Ž 1. oslavuje své světce, i samého Krista, nejspravedlivějšího. Slov Ž 1. podivuhodným způsobem dá se užíti o nich. Byliť také pokoušeni ke zlému, raděno jim k němu, byli lákáni do svůdných společností, bývali pro svou zbožnost terčem posměchu, avšak nedali se svésti s cesty svatosti, na kterou jim svítil zákon evangelický. Byli a jsou jako stromy, jejichž kořeny pijí vláhu z hojných proudů milostí Božích. Čím hlouběji kořeny své pokorou zapouštějí, tím více dostává se jim té mízy. Jsou a budou věčně svěží, přinášejí ovoce zásluh a budou přesazeni ze slzavého údolí do ráje nadzemského. Bůh provází svým požehnáním vše, co činí. — Srv. na př. sv. Jana Nepomuckého. V. 4. Nikoliv, nejsou jako stromy zavlažované hojnou vlahou. — Na Východě vymlácené obilí smíšené s plevami a se slámou, při mlácení rozdrcenou, bývalo a bývá dosud váto pod širým nebem tím způsobem, že proti větru vidlemi (věječkami) je házejí. Těžké zrno padá na zemi, plevy a slámu vítr odnáší a zavěje kdo ví kam. Takový zánik hrozil a hrozí bezbožným „lehkým“. V. 5 - „Protož“, protože jsou toliko plevy. — Mesiáš bude tříbiti zrno a plevy; při tom tříbení duchů ukáže se, co v kom je (Lk 2, 34.). Zrno, t. j. spravedlivé shromáždí ve sbor, kterému se dostane mesiášského blaha, bezbožní budou z toho sboru spravedlivých vyloučeni, nedostane se jim štěstí mesiášského; to bude jejich zkáza. Tříbení duchů vyvrcholí a ukončí se při posledním soudu. — Srv. Job 21, 18; Is 17, 13; 29, 5; Os 13, 3; Mt 3, 12. V. 6 — „zná“, schvaluje a odmění „cestu“, t. j. život spravedlivých; pečuje o ně také, kdežto bezbožné (nekající) ponechává svému osudu — záhubě. Srv. Ž. 36, 18; Přís 12, 10; 27, 23. — (Schlögl škrtá (právem?) 1c. 3de. a tak dochází dvou souměrných slok o 6 verších. Jiní jinak soudí o rozdělení na sloky.)

Žalm 2. Marno je vzpírati se vládě krále-Mesiáše.

Pohané nadarmo se bouří proti Bohu a jeho pomazanému (1.— 3.). Bůh má pro jejich námahy toliko — úsměv, ale potom, až přijde hodina jeho, strašná slova hněvu (4.-6.). Jeť pomazaný syn Boží a jemu dal Hospodin všecky národy, aby nad nimi panoval (7.—9.). Z toho vyvozuje žalmista naučení, aby se podrobili všichni žezlu pomazaného syna Božího (10.—13.).

1(Básník) Proč se bouří národové, a kmeny kují marné plány? 2Scházejí se králové země, vládcové se umlouvají na Pána a jeho pomazaného: 3(Vzbouření národové) „Roztrhejme jejich pouta, národové) a jho jejich odvrhněme! 4(Básník) Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje, Hospodin se posmívá jim. 5Poté (však) mluví k nim ve svém hněvu, ve svém rozhorlení je děsí: 6(Mesiáš:) „Já přec jsem králem od něho učiněn na Siónu, jeho svaté hoře! 7Hlásám výrok Hospodinův: (Hospodin). Pravilť ke mně: „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě. 8Požádej, a dám ti národy v majetek, a v tvé vlastnictví končiny země. 9Ovládej je železnou holí, a jako nádobu z hlíny je rozbij!“ 10(Básník) Teď tedy, králové, buďte moudří, přijměte výstrahu, vládcové země! 11Služte Hospodinu s bázní, jásejte mu s uctivým chvěním. 12Podvolte se přikázáním, by se Hospodin nerozhněval, ať není vaše cesta vám zkázou; 13můžeť snadno vzplát hněv jeho. Blaze všem, kdož doufají v něho!

Ž 2. — V. 1 . Ž tento Sk 13, 33. jmenován dle rukopisu kanterburyského, Origena, Hilaria a Bedy „prvním“. To lze se sv. Basilem vyložiti tak, že náš Ž 1. býval pokládán za proslov k Žaltáři a proto nebýval číslován. Staré prameny některé dosvědčují, že býval Ž 2. spojován se Ž 1. v jeden celek (ač obsahem neslučitelný) a dle toho číslován. Pravděpodobně byl Ž 1. na nynější místo vložen teprve později a dle toho také číslováno, jak číslujeme dnes. — Dle Sk 4, 25. je skladatelem Ž 2. David. Někteří sice tvrdili, že davidský původ ze jmenovaného místa nutně neplyne, ale papežská biblická komise jej Davidovi připisuje. Viz Úvod str. 154 pozn. 24. Dramatická stavba Ž dodává mu mnoho života a názornosti. — Básník žasne, proč národové hlomozí, proč strojí revoluci proti pomazanému, t. j. králi řádně od Hospodina ustanovenému, tedy zákonitému, a tím i proti Bohu samému. Čeho tím dosáhnou? Marné namáhání! V. 2. „pomazaný“ = hebrejsky mášíach (z toho mesiáš), = řecky christos (z toho Kristus) sluje Lv 4, 3. kněz, pak slují tak judští králové, zejména David (na př. Ž 17, 51; 20, 7; 83, 10.), patriarchové (Ž 104, 15.), ano í Cyrus (Is 45, 1.). — (Novější kritika (Zapletal) se domnívá, že „na (proti) Hospodina a jeho pomazaného“ je glosa, která je sice věcně správná, ale ruší souměrnost slokovou). — Kdo jest pomazaný, t. j. král v Ž 2. jmenovaný? Někteří myslili na Davida, na Šalomouna, Uziáše, Ezechiáše, jiní dokonce na Alexandra Jannea. Ale za Davida a Šalomouna nevzbouřili se národové tou měrou, jak líčí vzpouru Ž 2. Uziáš a Ezechiáš zdědili sice zeslabené království, ježto národové, kteří mu byli kdysi poddáni, od něho odpadli; nemáme však bližšího dokladu, z něhož bylo by lze vyvoditi, že skladatel Ž 2. míní jmenované krále. Dokonce zamítnouti dlužno názor o Alexandrovi. Dobyl sice vícera měst a přinutil jejich obyvatelstvo, aby přijalo náboženství mojžíšské; Pellu pak, jež odporovala, r. 77. před Kr. rozbořil. Nesnadno však míti za to, že tyran tak lačný krve, který počal svou vládu bratrovraždou, byl tímto žalmem oslavován a žalm ten že byl pojat do sbírky písní posvátných. Žalm tak pozdní byl by spíše zařazen do sbírky nekanonických žalmů Šalomounových. Poruchy znění, které znali již LXX rovně svědčí proti původu tak pozdnímu. N. Z. viděl v králi Ž 2. — Mesiáše. Sk 4, 25.—28. vykládány prvé dva verše o společném nepřátelství Heroda a Piláta, židů i pohanů proti Kristu. Srv. tamže 13, 33; Žid 1, 5; Zjev 2, 27; 12, 5; 19, 15. Že má Pán kromě žezla míru také železnou hůl, toho se dotýká častěji v evangeliích. Srv. Mt 21, 44; 24, 50. n.; Lk 19, 27. V duchu mesiášském vykládali Ž 2. starší židovští vykladači ; teprve za středověku, duchem protikřesťanským jsouce vedeni, vzdali se toho výkladu. Mesiáše vidí v „pomazaném“ také křesťanští vykladači, ačkoli někteří — Calmet nechce je odsuzovati — ve smyslu typickém, tedy nepřímém. Mesiášský výklad doporučuje také vláda nade všemi národy, která je ve v. 8. králi slíbena (Zapletal). V. 3. Lidé, kteří chtějí hověti svým vášním a v tom hledají svého štěstí, snaží se svrhnouti jho sebezáporu, které ukládá Pán členům své říše, katolické církve. Příkazy, které prohlásil Pán za lehké a sladké, (Mt 11, 30.) pokládají za odporné a těžké. V. 4. Směje se (lidomluva) jsa si vědom své nesmírné převahy nad nimi, která hravě všecky jejich snahy může zmařit. Král králů, který v nebesích sídlí, položen tu proti králům zemským. V. 5. Všeho do času! Mocnáři tohoto světa nebudou moci vzpírati se vládě zákonitého duchovního krále dle libosti. Až Bůh za dobré uzná, přestane jeho klid a úsměv, a počne zníti jeho hněvivý, hromový hlas. Co praví ten děsný hlas, oznamuje sám Mesiáš-král níže. Jaká to opovážlivost, jaká to zpupnost, jaké šílenství vzpírati se vládě Mesiáše, jejž králem ustanovil sám Hospodin! (Knabenbauer.) V. 6. Na Siónu byl Davidův královský palác, tam byl také nový posvátný stan a do něho přenešena archa úmluvy. Sión měl býti východištěm říše Mesiášovy. Srv. Ž. 109, 2. V. 7. „výrok“ = ustanoveni, zákon, kterým Hospodin odevzdal Mesiáši vládu. „Hospodin, Jahve dal Mesiášovi veškeru moc a vládu proto, že jest pravý Syn Boží. Pomazanému Páně dá Bůh národy a končiny země. Davidovi a Šalomounovi dáno bylo panství nad zemí israelskou, ti nevládli nad národy; ačkoli jsou tito jednou nazýváni „syny Božími“ (Ž 88, 27 ; 2. Král 7, 14.) přece nejsou slova tohoto verše o nich promluvena. „Dnes“ značí dobu, kdy se Mesiáš stal synem Božím i kdy byl ustanoven nad Siónem; mnozí sv. Otcové vykládají „dnes“ o věčném synovství Kristově, neboť v tom zajisté je základ a příčina všemohoucnosti jeho a vítězství nad národy; nikdo není mu roven, ani andělé, neboť: „Komu z andělů kdy pravil: Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě?“ (Žid 1, 5.) Poněvaž porovnává sv. Pavel Krista s anděly a tvrdí, že se stal vznešenějším jich a že obdržel jméno výbornější než jest jejich jméno — což o člověku toliko říci lze — proto rozuměli sv. Cyprian a j. tento v. 7. o lidském narození Spasitelově (Žid 5, 5.—8.).“ Sedláček. — O „synovství Božím“ králů starovýchodních viz k Ž 109, 3.). Je velmi důležito, věděti, zda slova „Syn můj jsi ty, já dnes zplodil jsem tě“ mohla býti řečena o některém králi israelském (pouhém člověku). Ježto král zastupoval národ a těšil se z mimořádné ochrany Boží, sluje též on synem Božím. Byl-li však pokládán král za syna Božího ode všech, může Bůh v den jeho nastolení říci: „já dnes zplodil jsem tě“ (Zapletal). Důsledně vykládá Knabenbauer: „Ustanoven je králem tím, že je nazván synem Božím: „Hospodin mi řekl: „Syn můj jsi ty“; viz 2. Král 7, 16; Ž 88, 28; „já dnes zplodil jsem tě“ za syna jsem tě uznal, jmenoval, učinil, dnes, t. j. v ten čas, kdy byl ustanoven králem; těmi totiž slovy jest vysloveno slavné pomazání a ustanovení bohovládného krále. — Van Sante pak píše: „Zrozením“ (Ž 109, 3. jako Ž 2. srv. Sk 13, 33; Řím 1, 4.) dlužno rozuměti nikoliv narození časné, tím méně věčné (řeč tu jest o Kristu, ne o Slovu), ale úkon, kterým Jahve (Hospodin) odevzdává mu s trůnem svrchovanost a — jak sám Kristus věc vykládá po svém vzkříšení — všelikou moc na nebi i na zemi, což — přesně řečeno — nepřísluší nikomu leč Bohu. — Knabenbauer však dokládá: Ježto vidíme v Ž 2. krále bohovládného a to mesiášského (dle názorů proroků), jakmile je známa (z N. Z.) božská přirozenost Mesiášova, chápeme, co řečeno o Synu a jeho zrození, způsobem mnohem vznešenějším než o pouhém ustanovení za krále bohovládného. — Srv., co řečeno k Ž 109, 3. V. 8. „požádej“ samozřejmě „ode mne“. — Tu světovládu vykonává Mesiáš v církvi katolické. V. 9. Místo „ovládej“ lépe hebr.: „roztloukej“. Nebudou-li dobrovolně chtíti se podrobiti. — „žezlo“ vzniklo zkrácením hole vladařské (srv. hůl biskupskou). — „nádoba hrnčířova“ vzor křehkosti. Uhodí-li kdo do ní holí, rozbije ji na padrť, že nelze ji znovu sklížiti. Tak se stane všem buřičům, o kterých mluvil v. 1. n. V. 10. nn. vyvozuje poučení z toho, co bylo výše řečeno. Ježto Mesiáš má takovou moc od Hospodina, podrobte se poslušně všichni jeho vládě, jeho zákonům. — „králové“ a „vládcové země“ jako výše ve v. 2. V. 11. „služte“ bohoslužbou zejména. Při té „jásejte“, zpívejte písně radostné důvěry a oddanosti, ale s přiměřenou úctou. V. 12. Místo nejistého „podvolte se přikázáním“ (= kázni Vulg.) čítává kritika a překládá hebr. porušené znění: „líbejte mu nohy“ Zapletal jednodušeji: „líbejte zemi“ dovolávaje se starovýchodního zvyku na znamení poddanosti líbati vladařům nohy nebo před nimi dokonce půdu. — „cesta“ = život nábožensko-mravní neb jeho opak. Ti králové sešli s cesty „pravé“ (Vulg.), t. j. poddanosti Mesiášovi, a kráčeli po cestě vzpoury, která vede do záhuby. V. 13b. bývá pokládán za dodatek bohoslužebný. Viz Úvod str. 156 pozn. 32. — V Ž 2. podivuhodně nastíněny jsou osudy katolické církve, Kristovy to říše. Sotva že Mesiáš v Betlémě otevřel svá očka, již tu vystupuje proti němu král — Herodes. Od té doby kolik císařů a velmožů brousilo své meče až do dneška, aby jimi rozťali „pouta“, která také jim církev jménem Božím ukládá! Kolik Neronů, Mark-Aurelů, Julianů, Saporů, Bedřichů, Napoleonů, Josefů…! Přeli se mezi sebou o hranice, o čest, o dědictví, o léna, ale boj proti Kristu je spojoval, jako sjednotil Heroda a Piláta. Kolik krve vyteklo ze žil neohrožených bojovníků za tuto říši od nevinných dětí betlémských až po smrt misionáře, který padl vražednou rukou před několika dny! Ruku v ruce s těmito králi, kteří zneužívali moci státní k tomu, by potlačovali církev, šli velmožové ducha, vědy a umění, Kolikráte za dob našich slýcháme podobné heslo vzpoury proti církvi a jejímu zakladateli, heslo vyslovené ve v. 3.! A výsledek toho? Kristus a jeho říše žije, vládne a panuje! Vysvětlitelno, že církev často klade kněžstvu tento Ž v hodinkách na jazyk! — (Schlögl škrtá 12ad. a rozšiřuje 8a. ve dva verše. Tak dochází čtyř sedmiřádkových slok.)

Žalm 3. Ranní modlitba pronásledovaného.

Nadpis (v. 1.). Pěvcův nebezpečný stav (v. 2. n.). Důvod, proč důvěřuje v Boha (4. n.). Další důvod té důvěry (6. 7a.). Modlitba, by Bůh zase jako jindy přispěl na pomoc. Závěr (7b.—9.).

1Žalm Davidův, když utíkal před Absalomem, synem svým. 2Pane, jak četní jsou, kteří mne sužují! Mnozí proti mně povstávají, 3mnoho těch, kteří o mně říkají: „Není mu pomoci u jeho Boha.“ 4Ty však, Pane, jsi štítem vůkol mne; slávou mou, a ty hlavu mou zdviháš. 5Hlasitě volávám k Hospodinu, a on mne vyslýchá se svaté hory své. 6Klidně jsem si lehl a usnul, a vstal jsem, ježto Pán mne podpírá. 7Nebojím se tisíců lidu, který se vůkol mne utábořil. Povstaň, Pane, pomoz mi, Bože můj! 8Vždyť jsi rozbil mým odpůrcům čelisti, zuby bezbožných roztříštil jsi. 9U Pána pomoc jest, a nad tvým lidem tvé požehnání!

Ž 3. — V. 1. Kterak utíkal David před Absalomem, vypravuje 2. Sam hll. 15.-18. — Popírati pravdivost nápisu nelze, ježto není pro to důvodu. Naopak, ten nadpis dodává výkladu hojně světla. — Není nutno se domnívati, že David složil tento Ž na útěku. Spíše po vítězství, když byl již ve svém paláci, vzpomněl si na své tehdejší myšlenky a puzen a veden jsa Duchem sv. je zachytil a vyslovil. V. 2. Jak mnoho bylo přívrženců Absalomových, vypravuje také 2. Sam 15, 12. n. Ustavičně jich přibývalo. Bolest Davidovu lze si vysvětliti, že nepřátelé, kteří se stále množili, byli jeho bývalí poddaní, kteří od něho odpadli a že vůdcem jejich byl jeho vlastní syn, který se proti otci byl vzbouřil! V. 3. Tíseň je tak veliká, že mnozí zoufají, domnívají se, že Bůh, jemuž byl David tak horlivě sloužil, ho opustil a vydal na pospas zkáze. K těm patřil, také Semej (2. Sam 16, 8.) V. 4. n. Žalmista nedá se másti škarohlídy, kteří ho svádějí k zoufalství, ale projevuje pevnou důvěru v Boha. Ten, který mu tolikráte dosud pomohl, který ho tolikráte vyslyšel, vyslyší a přispěje mu na pomoc také tentokráte. — „slávou“ = chloubou; David se honosil, že má takového Boha. — „zdvihnouti hlavu“ znamená býti zbaven svízelů, ve kterých člověk hlavu svěšuje. Srv. Ž 26, 6; 109, 7; Sir 11, 1. — „svatá hora“ Hospodinova byl Sion, na kterém dal David postaviti nový stan a pod něj přenésti archu úmluvy. Tam Hospodin sídlil, tam se David modlíval, tam docházel potřebných milostí. V. 6. 7a. Již včera byl David obklíčen četnými vojsky, pevná důvěra v Boha však jej sílila tak, že si zcela klidně lehl. Ta důvěra také se osvědčila, neboť dnes ráno šťastně zase vstal. Majíce na zřeteli tuto myšlenku, nazvali jsme Ž 3. ranní modlitbou. — Hospodin Davida podpírá a drží. Srv. Přís 3, 24. — „lidu“ ozbrojeného, vojska Absalomova. V. 7b. 8. David vedl v životě ne jeden boj s nepřáteli. Pán mu pomáhal, že mohl je pokořiti, že mohl jím rozbíti čelisti a zvyrážeti zuby. Ta pomoc, která ho vedla k vítězství tehdy, pudí ho, by s důvěrou prosil Boha, by ujal se ho i tentokrát. V boji na život a na smrt není místa pro citlivůstkářství. Místo výrazného, malebného 8a. má Vulg.: „zbil jsi všecky, kteří byli bez príčiny mými nepřáteli.“ — Srv. Ž 34, 16; 56, 5; 57, 7; 123, 6. V. 9. Neběží v tísni této jen o Davida, ale též o lid israelský, o lid Boží. Bůh tolikráte ukázal, že svému lidu žehná, že jeho požehnání takořka ustavičně nad národem israelským še vznášelo a vznáší. Jistě tedy, že osvědčí se, co David dosud byl pozoroval, i tentokráte. Hospodin udělí jeho lidu požehnání, že v boji zvítězí a že rozkol, který Absalom způsobil, bude zase šťastné zažehnán. — Také Kristus, jeho matka, jeho služebníci, zejména mučedníci byli ne jednou nepřáteli obklíčeni, ano církev ustavičně jest obstoupena četnými odpůrci. Co činili a co činí dosud? S důvěrou skálopevnou prosí za pomoc, té se jim dostává a vítězí!

Žalm 4. Večerní modlitba sklíčeného.

Nadpis (v. 1.). Dosud býval žalmista vždycky od Boha vyslyšen. To jej opravňuje k naději, že ani tato prosba nebude oslyšena (v. 2.). Nepřátelé Davidovi učinili proti němu vzpouru, jako by mu nepříslušela důstojnost a čest královská (v. 3.). Zapomínají, že sám Bůh jej králem ustanovil, a ten Bůh jistě se ho ujme (v. 4.—66.) Proti malomyslnosti klade svou radostnou důvěru (6c—9.).

1Ku konci. S průvodem strunových nástrojů. Žalm Davidův. 2Když jsem volal, vyslyšel mne Bůh, jenž chrání moje právo; v soužení jsi uvolnil mi; slituj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu. 3Pokolení mužů, jak dlouho bude čest má na potupu? Proč máte zálibu ve věcech marných, a proč honíte se za lží? 4Vězte přece, že podivuhodně Hospodin mne omilostil; Hospodin mne vyslýchá, kdykoli ho vzývám. 5Jste-li roztrpčení, nehřešte! Čím se v mysli své zabýváte, toho na svých ložích želte. 6Podejte obět, jak se sluší, a mějte důvěru v Hospodina. Mnoho je těch, kteří praví: 7„Kdo nám dá dočkati se blaha?“ Vznáší se nad námi jas tvé tváře, 8Hospodine, udělil jsi srdci mému radost větší nežli bývá, kdy mají hojnost obilí, vína i oleje. 9Klidně na lůžko uložím se a také budu spáti, neboť ty, Pane, sám se staráš, aby bydlo mé bezpečné bylo.

Ž4. — V. 1. „S průvodem strunových nástrojů“ je běžný překlad hebrejského „bingínóth“. Schlögl však pokládá „negínóth“ za vlastní jméno zpěváckého sboru, jejž řídil majitel tohoto Ž. — Ž 4. souvisí se žalmem 3. (Wiesmann). Myšlenky tu vyslovené měl David večer, před jitrem, jehož city vyslovil v Ž 3. Patří tedy Ž 4. časově před Ž 3. — Co znamená „Ku konci“, viz v Úvodě str. 151. n. pozn. 12 V. 2. Právo na trůn Davidovi dal Hospodin, ten také bude nyní toho práva hájit proti Absalomovi a jeho stoupencům, kteří chtějí Davida koruny královské zbaviti. — „slituj se“ = buď milostiv mi a vytrhni mne z nebezpečí. V. 3. „pokolení mužů“, junáků, reků je tu Absalom a jeho vojsko. S důstojností hrdiny se nesrovnává, aby zradil svého krále, ale aby mu zůstal věren. Vzpourou Absalomovou trpí čest Davidova, ježto popírají svými činy skutečnost, že sám Hospodin vyvolil si Davida za krále, že tedy není vetřelec ani uchvatitel trůnu. Absalom a jeho stoupenci ovšem také vytýkali Davidovi, jak bývá v revoluci, že nespravedlivě nebo nedbale vládne a pod. Také těmi lžemi podrývali Davidovu vážnost a čest. — 3b. dle Vulg. doslovně: „budete těžkého srdce“, t. j. tvrdého, nespravedlivého na mne. V. 4. Snahy Absalomovy jsou marny. Hospodin podivuhodným způsobem dal Davida, který ničeho ani netušil, za krále pomazati ještě za života Saulova, tím si ho zasvětil, David jest jeho posvátná osoba, jeho zvláštní majetek, jeho miláček (dle variantů tohoto místa), David byl ne jednou v nebezpečí smrti, ale modlíval se a Hospodin se ho ujal, pomohl mu ku právu. Kéž by to Absalomovci uznali! V. 6. David připouští, že jsou snad v něčem s jeho vládou právem nespokojeni, na leccos roztrpčeni Buďsi! To však není zákonitým důvodem, aby se bouřili, a chtěli Davida svrci s trůnu. Toť zločin, toť hřích („nehřešte“). Místo „jste-li roz- trpčeni“ překládají jiní „zhrozte se“ toho, co činíte. — „na ložích“ = v samotě, kde bývá člověk přístupnější pravdě nežli ve shromáždění buřičů, kteří svým štvaním zakalují rozumný soud. V. 6a. Hřích Absalomův a jeho stoupenců je tak veliký, že zasluhuje trestu smrti. Pro takový zločin nezná zákon oběti. Přece však budou-li svého zločinu želeti (srv. Ž 50., 19.) a přinesou-li v obět zkroušené srdce, budou moci doufati, že jim bude Hospodin milostiv, jako byl samému Davidovi kdysi. V. 6c. Dosud mluvil David k nepřítomnému Absalomovi a jeho druhům. Nyní obrací se k těm ze svého tábora, kteří malomyslněli. Jsou to titíž, kteří vystupují v Ž 3, 3. V. 7. „blaha“, t. j. kdy budeme vytrženi z tohoto nebezpečí, kdy uvidíme zase tebe na trůně bezpečně seděti. Na tu malomyslnou otázku odpovídá David slovy, která jsou vzorem pevné a radostné naděje v Boží pomoc. Mluví s takovou jistotou, jakoby již Bůh byl pomohl. — „jas tváře Hospodinovy“ = jeho požehnání. Srv. Nm 6, 25. — Ž 3, 9. V. 8. Sotva lze si představiti větší radost nežli bývá po hojné, požehnané žni obilí, vinobraní a česání oliv. Srv. Is 9, 3. V. 9. „také“ klidně, v pokoji. — Pro tuto myšlenku nazvali jsme Ž 4. modlitbou večerní. — Slovy tohoto zpěvu může a mohl se modliti každý křesťan v jakékoli tísni, zejména je-li pomlouván a je-li pokoušen k malomyslnosti. Také Trpiteli nejvyššímu klade církev do úst zpěv tento (na některé svátky Páně).

Žalm 5. Důvěrná modlitba, by Bůh nevinně pronásledovaného vedl.

Nadpis (1.) Pěvěc prosí Boha, by vyslyšel modlitbu, kterou provází ranní obět (v. 2.—5ab.). Opírá svou důvěru o Boží svatost, která nenávidí zlé, opírá, ji též o své čisté svědomí, které mu dovoluje dostaviti se do svatyně (5c—8.). Úklady zakuklených, licoměrných nepřátel, kteří jsou plni zlé vůle, mohly by svésti žalmistu k tomu, by sešel s cesty Boží. Kéž se to nestane! (v. 9.). Kéž Bůh pronásledovatele žalmistovy, kteří kazí věc Boží, potře, jak slušno a spravedlivo (v. 10. n.) a kéž ctitelé Boží se radují, že jsou zproštěni jejich nástrah! (12.—13.)!

1Ku konci. Pro tu, která dědí. Žalm Davidův. 2Slovům mým popřej sluchu, Pane, povšimni si, kterak vzdychám, 3pozoruj, že hlasitě křičím, panovníče můj a Bože můj! 4Modlímť se k Tobě z rána, Pane, vyslyš (tedy) volání mé; 5z rána se ti představuji a (tvou pomoc) očekávám. Vždyť nejsi Bůh ty, jenž nepravost miluje, 6nesmí dlít u tebe zlomyslný. Neobstojí bezbožníci před očima tvýma. 7Nenávidíš všech nešlechetných, vyhlazuješ všecky lháře, muže krve a podvodníka Hospodin má v ošklivosti. 8Mně však, ježto je velká tvá milost, dovoleno vjít do tvého domu; smím se klanět u tvé svatyně v (uctivé) bázni před tebou. 9Pane, veď mne ve své správnosti pro ty, kteří mi úklady strojí, urovnej před sebou mou cestu. 10Neb není v jejich ústech pravdy, jejich srdce ničemné jest. 11Zející hrob jest jejich hrdlo, ačkoli dovedou se lísat. Za svou vinu ať pykají, Bože, ať je porazí jejich plány, pro množství hříchů jejich je vyvrz, neboť tobě se vzepřeli, Pane! 12A nechť se radují, kdož v tebe doufají, všichni nechať plesají věčně; buď s nimi, ať se honosí tebou všichni, kdož milují tvé jméno! 13Neboť ty žehnáš spravedlivci, štítem své blahovůle, Pane, takořka nás obklopuješ.

Ž 5. — V. 1. „pro tu, která dědí“ je jakýs takýs překlad hebrejského „hannechílóth“. Znamená-li to nástroj dechový, snad flétnu, která měla zpěv žalmu provázeti, či co jiného, je dosud neznámo. Schlögl překládá: „Majetek ředitele sboru Nechílóth“ — Mnozí viděli v té „dědičce“ starozákonnou obec náboženskou (synagogu), která předobrazovala církev katolickou. Svatyně, u které se modlil David, mohla býti nazvána hebrejsky (v. 8.) „héchál“, ježto i svatostánek v Silu byl tak zván (l, Sam 1, 9; 3, 3.); nelze tedy opírati o to slovo názor, že David skladatelem Ž. 5. býti nemůže. V. 2 n. Zač prosí žalmista, vysloveno zřetelně ve v. 9. — Velkodušnost ukládá každému „panovníkovi“ (= králi), aby vyslyšel prosby svých poddaných. Jako ve všem, tak i v této velkodušnosti milostivé a blahovolné vyniká Hospodin-král nad krále lidí. V. 4. n. Z hebr. vyvozuji, že žalmista byl přítomen v nádvoří svatyně každodenně ranní oběti a ji tímto žalmem provázel a tak Boží ochraně poroučel nastávající den. V. 6. „dlíti“ jakožto host (hebr.) a požívati ochrany svého hostitele, nebo dokonce s ním jisti (obětní kvas). Nesmí se, pokud, nezmění svého smýšlení a života, účastniti bohoslužby, blížiti se k Bohu. Srv. Ž 14, l.nh. Nesmí vážiti z bohoslužby radost, jakou se těší níže (v. 8.) skladatel tohoto Ž. V. 7. „lež“ mluví zejména ti, kteří pěvce pomlouvají. — Jazyky stíhali Davida Zifané, Doeg, Achitofel a jj. — „muž krve“ je netoliko krvežíznivý vrah, ale také ten, kdo jinými křivdami ssaje bližnímu krev, t. j. ujímá mu života („krev“ = život). Takovým mužem krve byl na př. Saul (1. Sam 22, 16.) V. 8. Radostné vědomí, plynoucí z čistého svědomi a dovolující žalmistovi provázeti ranní obět v nádvoří svatyně modlitbou, podporuje důvěru jeho, že modlitba konaná na místě posvátném a spojená s obětí tím spíše bude vyslyšena (v. 2.-5.). — „klanět se“ = padnouti celým tělem na zemi (prostrace). V. 9. Protože nepřátelé Davidovi mohli by svésti jej k odpadu od Boha, t. j. k nedůvěře, zoufalství a k jiným hříchům z něho plynoucím, prosí žalmista, vědom jsa si křehkosti své, aby Bůh jej vedl po správné cestě svých přikázání, aby tu „svou“ (hebr.) cestu před žalmistou (hebr.) urovnal, aby na ní neklopýtl a nepadl. To se stane zejména tím, že bude zbaven svých nepřátel, jejichžto zloba líčena níže. V. 10b. dle hebr. jest nitro jejich (= plány jejich) jen zkáza a zkáza. V. 11. „hrob“, t. j. smrt polyká takořka lidi, bere jim život; podobně činí nepřátelé Davidovi; svými jazyky úskočnýmí chtějí ho zabiti, jícen jejich chce jej bezmála pohltit. Kdo padne jednou do hrobu, po tom je veta; běda, kdo se stané kořisti nenasytných nepřátel. — Žalmista rozhorlen jsa na to, že jeho nepřátelé vzpírají se Bohu, domnívá se, že zájem Boží toho žádá, aby došli spravedlivého trestu. V. 12. n. Spravedlivci, vidouce, že hříchů, vzpoury proti Bohu ubylo, že odpůrci Boží došli, čeho si zasloužili, že se ukázala na nich Boží svatost, která hřích nenávidí, spravedlnost, která jej trestá, jakož i věrnost, která splnila, čím hrozila, budou se z toho radovati. Sami zakusí, že Bůh je s námi, t. j. je chrání, budou se honositi, že mají takového Boha! — „nás“ = spravedlivce. — Každý křesťan má na cestě k svému poslednímu cíli mnoho nebezpečných nepřátel, kteří všemi prostředky snaží se ho s cesty spravedlnosti svésti ; i může se modliti zejména ráno, aby Bůh celý den provázel a vedl jeho kroky po stezkách ctnosti. — Ježto Spasitel měl tolik nepřátel v čas svého utrpení, a má jich dosud v těch, kteří pronásledují církev, možno při modlitbě tohoto Z mysliti na utrpení Páně, které bylo zdrojem požehnání a radostí všem spravedlivým. Také za trpící duše v očistci modlí se církev tento Ž.

Žalm 6. Kající modlitba v nebezpečí smrti.

(První žalm kající).

Nadpis (v. 1.) Bída prosebníkova, zaviněná hříchem (v. 2.—4.). Prosba za život, ježto po smrti nemohl by žalmista chválili Boha, jako jej bude slaviti, daruje-li mu Bůh život (v. 5. n.) Bída žalmistova znova popisována (v. 7. n.). V pevné důvěře, že bude vyslyšen, jásá, jako by skutečně již bylo tak se stalo (v. 9.—11.).

1Ku konci. S průvodem strunových nástrojů, na osmé. Žalm Davidův. 2Pane, ve svém hněvu mne netrestej, ve svém rozhorlení mne nekárej! 3Slituj se, Pane, neboť jsem schřadlý; uzdrav mne, Pane, neb chvějí se kosti mé. 4Také má duše je zděšena velmi, ale ty, Hospodine, dokavad…? 5Obrať se, Pane, a vytrhni život můj, zachraň mne pro své milosrdenství! 6Neboť kdo ve smrti je tebe paměliv, v podsvětí kdo tobě chválu vzdává? 7Unaven jsem svými nářky, zaplavuji co noc své lože, svými slzami smáčím svou postel. 8Zkalilo se hořem mé oko, sestárlo v kruhu všech škůdců svých. 9Odstupte ode mne všichni zločinci, vyslyšelť Pán mé hlasité lkání. 10Vyslyšel Hospodin mou prosbu, Hospodin přijímá mou modlitbu! 11Dlužno se hanbit a hrozně se zděsit veškerým mým nepřátelům, obrátit se s hanbou rázem.

Ž 6. — V. Nadpis srv. s Ž 4, 1. — Co znamená „'al haššeminíth“ = „na osmé“ viz k 1. Par 15, 21. — Schlögl překládá celý nadpis: „Majetek ředitele, sboru Šeminit“. V. 2. Rozlícený člověk trestá v ráži více, nežli kdo zasluhuje. Na podobnou lidomluvu, že by totiž Bůh trestal nespravedlivě a krutě, nelze tu mysliti. Žalmista prosí toliko, aby trest, který z rukou Božích přijímá, byl mu zmírněn, aby mu nepodlehl, ačkoli by toho (t. j. smrti) zasluhoval. Smrtí mu hrozí nepřátelé (srv. v. 9.nn.). Slova tohoto v. opakuje Ž 37, 2; Srv. také Jer 10, 24. V. 8. „slituj se“, jak samozřejmo — „nade mnou“. — „kosti“ jsou nositeli, jakýmsi základem celého člověka. Jsou-li ty otřeseny, chvěje se všecko tělo. Zdá se, že žalmista byl skutečně tělesně nemocen. (Jiní vykládají vše jen o bojích duševních.) V. 4 Vysílenost svou básník velmi pěkně naznačil tím, že nedokončil větu, jako by ze slabosti. — Třeba si domyslili: „nezbavíš mne smrtelného nebezpečí?“ Srv. Ž 90, 13. V. 5. Hněvající se Bůh byl od žalmisty „odvrácen“. Ukáže mu svou přízeň, jestliže se k němu „obrátí“. V. 6. „ve smrti“ = v říši mrtvých = „v podsvětí“. — O ponurých představách života posmrtného ve S. Z. srv. Ž 29, 10; 87, 11; Kaz 9, 10; Job 10, 21. V. 7. „postel“ = lůžko buď velmi nízké, nebo toliko na zemi rozprostřený koberec. V. 8. Ke všem bolestem tělesným i duševním dorážejí nepřátelé na žalmistu dlouho již, takže bezmála v jejich kruhu sestárl (Vulg.). V. 9. Žalmista je si jist, že Bůh vyslyší jeho modlitbu, že ho zbaví nepřátel; v tom vědomí je od sebe již odhání. V. 11. Škůdci básníkovi budou se hanbit, budou zklamáni, ježto záludné jejich plány. se zhatí. Budou se děsiti, až dopadne na ně ruka Boží, která je zapudí. — Žalmem 6. učí církev své děti oplakávati hříchy; klade jej na prvé místo ve sbírce žalmů kajících. — Také za duše v očistci modlí se církev slovy tohoto žalmu, připomínajíc, jak mnoho jest jim trpěti.

Žalm 7. Úpěnlivá prosba nevinně pronásledovaného k nejvýš spravedlivému.

Nadpis (v. 1.). Pomoc a ochranu proti pronásledujícím (v. 2. n.). Pěvec přísahá, že je nevinen a že tedy zasluhuje ochrany Boží (v. 4.-6.). Kéž tedy Bůh, nejvyšší soudce a znatel srdcí lidských, povstane a koná soud (v. 7.—10.). Bůh je vždycky spravedlivý (v. 11.—12.). Nelze uniknouti jeho trestu (v. 13. n.). Špatný člověk zaplete se do svých vlastních osidel (v. 15.—17.); žalmista však oslavuje spravedlnost Boži (v. 18.).

1Davidův žalm, který zpíval Hospodinu pro slova Chusi, sy na Jemini. 2Pane, můj Bože, k tobě se utíkám, zbav mne všech, kteří mne stihají, zachraň mne, 3aby jak lvi mne neroztrhali, když není, kdo by (mne) vytrhl, zachránil. 4Pane, můj Bože, to-li jsem učinil, je-li nepravost na mých rukách, 5oplatil-li jsem svým škůdcům, nechť padnu, jak jsem zasloužil si, bezmocně rukou nepřátel svých, 6ať mne nepřítel stíhá a lapí, nechť i zdeptá na zemi život můj, a nechť zašlape do prachu čest mou! 7Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, vzkyp a zdvihni se proti mým nepřátelům! Procitni, abys mi pomohl, Pane, můj Bože, ty, jenž jsi ustanovil, (by) soud (byl konán); 8shromáždění kmenů nechť obklopí tě, a ty nad nimi ve výši se posad. 9Hospodin soud koná nad národy. Zasťaň se mne, Pane, dle mého práva, podle mé nevinnosti staniž mi se! 10Kéž (již) skončí zloba bezbožníků, a dej síly spravedlivci, Bože, ty, jenž vyšetřuješ srdce i ledví. 11Spravedlivá má záštita u Pána jest, který pomáhá lidem přímého srdce. 12Bůh je spravedlivý soudce, mocný, zdali se nemůže rozhněvat každodenně? 13Jistě že zase již meč svůj brousí, lučiště své napjal a miří, 14přichystal si nástroje smrti, svoje šípy opatřil ohněm. 15Ejhle, (bezbožník) počal špatnost, bol nosí pod srdcem, a rodí zklamání. 16Prohlubeň vykopal a prohloubil, padl však do jámy, kterou (sám) učinil. 17Bol jeho vrací se na jeho hlavu, padá mu na témě jeho špatnost. 18Chválit budu Hospodina podle jeho spravedlnosti, a budu opěvovat jméno Hospodina, Nejvyššího.

Ž 7. — V. 1. „žalm“ je tu překlad záhadného hebrejského slova „šiggájón“. — Srv. Úvod str. 151. poz. 12. „slova“ = štvavé pomluvy neb i jiné plány záludné a škůdné. — Chusi tu jmenovaný není přítel Davidův, známý z 2. Sam 15, 32; 16, 16. — „syn Jeminův“ = Benjaminovec. Nesnadno říci, bylo-li Chusi kryté jméno Saula, který Davida pronásledoval a jehožto života David velkodušně ušetřil (srv. v. 4.-6.). Nejspíše byl to nepřítel, který štvaním podrýval trůn Davidův, jehožto jména však Písmo nám nezachovalo. V. 2. Žalmista hledá ochrany u Hospodina, protože v něho doufá (Vulg.). V. 4. „to-li“, co mi nepřítel podkládá a z čeho mne viní. V. 5. „oplatil-li jsem“ zlé zlým, dle zásady práva: „Oko za oko, zub za zub“. Dle hebr. zní v. 5. dle překladu dra Rudolfa Dvořáka: (jestli) „zlem jsem splatil tomu, kdo žil se mou v míru, tiskl bez příčiny (byt i) škůdce svoje… Jiní jinak. V. 6. Pravda-li, z čeho byl žalmista nařčen, ať pyká za ten zločin smrtí a zemře v pověsti zločince, tedy bezectného člověka. — Tak je si jist své neviny, že může se dovolávati soudu Božího! Bůh spravedlivý, až počne soudit, ukáže žalmistovu nevinu a zlobu jeho škůdců, kterou také spravedlivě potrestá. Job dovolával se podobně soudu Božího vědom jsa neviny své (Srv. hl. 31.). V. 7. Nepřátelé Davidovi mohli dosud nerušeně páchati své zločiny proti Davidovi, pomazanému Páně. Zdálo se, jakoby Bůh jich nedbal, jako by — po lidsku mluveno — spal, ačkoli jest nejvyšším soudcem všech národů a ačkoli sám stanovil, že všecko bude soudit a zlé trestat. Aby se to nyní vše splnilo a osvědčilo, za to David proiií. — 7b. možno též překládati „povstaň proti přehmatům škůdců mých.“ (LXX Vulg). V. 8. Žalmista prosí, by Bůh „posadil se“ na soudcovskou stolici a před veškerou obcí israelskou, zastoupenou všemi kmeny konal soud, který má význam ne toliko pro žalmistu, ale pro všecek národ, jehožto králem z Boži milosti jest. Ať je všecek národ přesvědčen, že je lež, co nepřátelé královi proti němu roztrušují. V. 10. Spravedlivec, pokud vidí, že hříšníci beztrestně tropí svou špatnost, bývá pokoušen tím ve víře v Boží spravedlnost a prozřetelnost, snadno se kolísá ve své spravedlnosti, na té víře založené. Dostane-li se zločincům přiměřeného trestu, bude patrno, že Bůh ví o tom, co páchají, že je nejvýš svatý, spravedlivý, i bude spravedlivec posílen ve svém životě zbožném a svatém. — O Bohu, který zkoumá srdce i ledví, viz 1. Par 28, 9; Jer 11, 20. a jj. V. 11. „spravedlivý“ vztahuje hebr. na předchozí „Bůh“; dle toho je žalmistův štít (hebr.) Bůh proto, že je spravedlivý. — „přímého“ = upřímného. V. 12. Zdá-li se ten onen den, že Bůh netrestá, je to proto, že je shovívavý (glosa LXX a Vulg.), Bůh však může stihnouti hříšníka každou chvilku! V. 13. n „zase“ jako již ve stu a stu případů minulých. Ty tresty stihnou hříšníky, „neobrátí-li se“ (Vulg.). V. 15.—17. „počal“ = pojal úmysl zločinný. — „bol“, který chce učiniti škůdce svému bližnímu, „nosí pod srdcem“ jako žena těhotná svůj plod. Těší se, kterak uškodí jinému, jaký zisk snad z toho bude míti, zatím však plán jeho se zhatí a hříšník je rozčarován, zklamán. K obrazu srv. Job 15, 35. — Do jam chytali staří zvěř, znamená tedy zde to slovo léčky, jež bezbožník klade bližnímu. — „bol jeho“ = bolest, kterou zlomyslník (= on, „jeho“) zamýšlel učiniti. V. 18. Žalmista jest ve své důvěře pevně přesvědčen, že Bůh se ho ujme, jemu pomůže ku právu, i bude za to Bohu vroucně děkovati. — Ž 7. patří mezi ty, které možno klásti do úst Krista trpícího, a kterým možno se modliti za církev bojující, i trpící (za duše v očistci).

Žalm 8. Velebnost Boží zrcadlí se ve hvězdném nebi a v člověku, králi přírody.

Nadpis (v. 1.). Jak podivně zračí se velebnost Boží po celém světě (refrén v. 2abc). Vesmír hlásá tak zřetelně velebu Boží, že i malé dítko ji slyší a usvědčí snadno toho, kdo jí nechce uznati, kdo popírá Hospodinovu moc, moudrost a prozřetelnost (v. 2d. 3.). Co je nepatrný člověk proti velikosti Boží, jevící se na hvězdnatém nebi? (v. 4. n.). A přece ten človíček proti nebesům, ozářeným nesčetnými hvězdami, pidimužík stal se řízením Božím králem přírody (v. 8a.). Popis říše člověkovy (v. 8bn.). Jak podivně zračí se velebnost Boží v přírodě (refrén v. 10.)

1Ku konci. Pro lisy. Žalm Davidův. 2Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno po veškeré zemi! Jeť vysoko na nebi tvoje sláva. 3Ze rtů nemluvňat a kojenců vyvozuješ si mocnou chválu na vzdory svým nepřátelům, bys umlčel odpůrce, protivníky. 4Hledím-li na nebesa tvoje, jež jsou dílo tvojich prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi upevnil, 5co je člověk, že si ho všímáš, nebo smrtelník, že o něj pečuješ? 6Učinils rovna ho bezmála andělu, slávou a ctí jsi ho korunoval. 7Ustanovil’s ho nad díly rukou svých, 8všecko jsi podřídil jeho nohám: všecek brav a hovězí skot, ano i zvířata polní; 9nebeské ptactvo a ryby mořské, cokoli prochází cestami moře. 10Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno, po veškeré zemi!

Ž 8. — V. 1. „Ku konci“ viz Úvod str. 151. n. pozn. 12. „Pro lisy“ mohlo by znamenati, že býval Z 8. zpíván, když Israelité šlapali v kamenných lisech hrozny, nebo když děkovali Bohu za vinobraní o svátku stanovém. S tím však málo se srovnává obsah Z., dle něhož bychom jej nazvali „Píseň večerní“ (srv. v. 4.). Čarovná noc východní, kterou si dovede představiti toliko ten, kdo její krásy sám viděl, byla nejspíše vnější námět, který naladil básníkovu duši a se kterou náladou Duch sv. spojil svou inspiraci. — Schlögl místo „Pro lisy“ překládá: „Majetek sbormistra (sboru) Gittit. V. 2. „jméno“ = vznešenost, kterou hlásá všecek svět, zejména nebesa. Srv. Ž. 18, 1. nn. Hab 3, 2. V. 3. „nemluvňata a kojenci“ = děti, které již žvatlají, počínají užívati rozumu i jazyka. Děti bývaly kojeny na Východě třebas i dvě léta. Lidé, popírající velebnost a moc Boží usvědčeni jsouce od malých dětí z bludu, mrzí se, že byli tak zahanbeni. Srv. Mt 21, 15. V. 4. vrací se k v. 2. aby s velikostí Boži srovnal ubohost člověkovu. V. 6. n. Bůh počal pečovati o člověka již tehdy, kdy ho stvořil. Učinilť ho ku své podobě a k obrazu svému. Srv. Gn 1, 27. Dle hebr. chybí člověku málo, aby byl božstvím, bytostí božskou, bohem. Podobal se Bohu zejména tím, že byl králem přírody. Gn 1, 26. 28. — Z narážky na uvedené místo Gn, jakož i ze samých slov vyplývá, že tu popsána sláva a čest, jakou bvl korunován Adam v ráji, jak jej Bůh stvořil a jakým dle vůle Boží mel zůstati. Patřila-li ta důstojnost prvému Adamovi, patři v míře mnohem větší Adamovi druhému, otci pokolení lidského, Ježíši Kristu; proto snadno si vysvětliti, že v tomto smyslu užívá v. 6. sv. Pavel Žid 2, 9. Srv. také 1. Kor 15, 27; Ef 1, 22. (Knabenbauer.)

Žalm 9. (hebr. 9. a 10.) Díky za vítězství nad „pohany“ a prosba, by Bůh zase žalmistu zbavil útisků.

Nadpis (v. 1.). Úvod (v. 2.—3.). Zánik pohanů (v. 4.—11.). Výzva k díkům (v. 12. n.). Zánik pohanů (v. 14.—19.). Prosba, by Bůh vždycky držel pohany na uzdě (v. 20. n.). Žalmistovy nářky (10, 1.—11.). Prosba, by Bůh zlomil moc bezbožných (10, 12.—15.). Projev důvěry, že Bůh ujme se utiskovaných (10, 16.—18.).

1Ku konci. Na tajnosti syna. Žalm Davidův. 2(Alef) Chci tobě děkovat, Pane, celým svým srdcem, (Alef) chci vypravovat všecky tvoje divy, 3(Alef) chci radovati se a plesat z tebe, (Alef) chci zpívat jménu tvému, Svrchovaný. 4(Bet) Byloť ustoupit mému nepříteli; klesl a zašel před tvým obličejem. 5Neboť jsi provedl spravedlivě při mou, zasedíš na trůn, spravedlivý soudce. 6(Gímel) Pokáral's pohany, i zhynuli hříšní, jméno jejich vyhladil's na věky věkův. 7Veta jest po meči nepřátel, zbořil's jim města, není památky po nich jako po zvuku. (Dalet)… … … … 8(He?) Hospodin však na věky trůnit bude, postavil si trůn svůj, aby soudil. 9On soudí okruh země spravedlivě, posuzuje národy dle práva. 10(Uau) Proto jest Hospodin útočištěm chudému, pomocníkem v dobách utrpení. 11I doufají v tebe, kteří znají tvé jméno, neb neopouštíš, Pane, tě hledajících. 12(Zajin) Zpívejte Pánu, jenž trůní na Siónu, zvěstujte mezi národy skutky jeho. 13Neboť aby krev pomstil, vzpomněl si na ně, nezapomněl na křik ubožákův. 14(Chet) Milostně shlédl jsi, Pane, jak snížen jsem byl, 15ty, jenž mne vyzdvjhuješ ze bran smrti, abych vypravoval všecky tvé chvály, 16ve branách siónských z tvé spásy se těšil. (Tet) Spadli pohané do jámy, svého to díla, v osidle, jež polékli, chytli se za nohy. 17Dal se poznat Hospodin, jenž soudil, do dila svých rukou se zapletl hříšník. 18(Jod) Hříšníci do pekel se vrátit musí, každý pohan, jenž na Boha zapomíná. 19Nebudeť na věky v zapomenuti chuďas, naděje ubohých nebude na vždy marná. 20(Kaf?) Povstaň, Hospodine, ať nepyšní člověk, af jsou souzeni pohané před tvou tváří; 21ustanov jim, Pane, učitele, aby poznali pohané, že jsou lidé. 22(10, 1. Lamed)Proč tak daleko, Hospodine, se stavíš, odvracuješ se v čas utrpení? 23(10, 2.) Zpupnost bezbožného chuďasa pálí; kéž se chytí do tenat, která si vymyslil! 24(10, 3. Mem?) Chlubíť se- bezbožník choutkami své duše, 25(10, 4.) lupič si pochvaluje a pohrdá Pánem; hříšník ve své nadutosti ho nedbá, 26(10, 5.) myslí si, že není Boha; poskvrněny jsou cesty jeho vždycky, Nun? Daleko jsou od něho tvé soudy, na všecky protivníky své s patra hledí. 27(10, 6.) Říká si v svém duchu: „Neviklám se, nikdy, nikdy neštěstí nestíhá mne.“ (Samech ?) … … … … 28(l0, 7. Ajin?) Ústa má plná zloby, lsti a hoře, pod jazykem jeho je trýzeň a zkáza. 29(10, 8.) Sedává na číhané s bohatými v skrýších, aby zabil nevinného, 30(10, 9.) oči jeho po chuďasu slídí. (Pe?) Číhá v úkrytu jako lev v svém houští; číhá, aby uchvátil ubohého, 31(10, 10.) uchvátil ubohého léčkou ho zadrhna. Poráží ho, že dlužno mu se krčit; padá chuďas násilnou jeho rukou. 32(10, 11. Çade?)Říká si v duchu: „Bůh na to zapomíná, odvrátil tvář svou, nic na věky neuvidí!“ … … 33(10, 12. Qof) Povstaň, Pane, Bože, zdvihniž se ruka tvá, nezapomínej se nad chudými! 34(10, 13.) Proč by měl bezbožník pohrdati Bohem, a si myslit, že to nebudeš stíhat? 35(10, 14. Reš) Vidíš to, neboť ty trápení a bolu si všímáš, abys je vzal do svých rukou. Na tebe jen odkázán jest chuďas, sirotku (jen) ty jsi pomocníkem. 36(10, 15. Sin) Přelom rámě hříšníka, zlovolného, buď hřích jeho stíhán, ať přestane býti. 37(10, 16.) Hospodin bude králem na věky věkův; vyhynete, pohané, z jeho země. 38(10, 17.) Žádost ubohých vyslyšíš, Hospodine, nakloníš ucho své ku přání srdce jejich, 39(10, 18.) bys ujal se sirotka a sníženého, aby již neutlačoval smrtelník z hlíny.

Ž 9. — V. „Ku konci“ srv. Ž 4, 1. — „Na tajnosti syna“ je jakýs takýs překlad záhadného hebrejského: „‘Al múth labbén“. (= Zpívá se jako „múth labbén?“ (Schlögl překládá: Majetek sbormistra, který byl v čele sboru ‘Alemet). — David přemohl v prvních dobách svého království pohany, cizí nepřátele, když mu nedlouho potom povstal nový nepřítel Absolon. Obsah žalmu by se dosti dobře nesl k této době (2. Sam 8,2.-12 ). Sión byl již sídlem Jahve (v. 12. 15.). města nepřátel byla zničena (v. 7.). Žalmista mluví vícekráte v množném čísle, ve jménu utlačovaných, těch, kteří znají jméno Jahve; David mohl tak mluviti jménem lidu, kterému vládl a který před Bohem zastupoval. Podobné stížnosti do svých nepřátel vede si žalmista i ve 12., 53. a v Ž 54. (Sedláček.) V. 2. n. Všecky 4 řádky prvé sloky počínají v hebr. písmenou alef, která je první v hebrejské abecedě. Původně obsahovaly Ž 9. + 10. dvacet dvě sloky a každá začínala jinou písmenou dle pořadu hebrejské abecedy. Jsou tedy oba žalmy „báseň abecední“ (abecední akrostich). Opisovači však porušili ten postup, takže je zachován toliko částečně, jak níže udáno. Pokusy přeházeti verše nebo půl verše byly sice činěny, ale žádný nemá práva na jistotu. — „děkovat“ = „vypravovat“ = „radovat se“ = „zpívat“ následující žalm. V. 4. počíná podávati důvody, proč chce žalmista Bohu děkovati. — „ustoupit“ = dáti se na útěk. — „klesl“ klopýtnuv (hebr.). — „obličej“ tu rozhněvaný (srv. Ž 20, 10.). V. 6. n. Místo „gójím“ čte Schlögl po Duhmovi gé’ím = zpupné, násilné. Pak by znamenalo v překladě „pohan“ asi to, co my vyjádřujeme slovem „nekřesťanský“ utlačovatel. — „pokáral’s“ = zasednuv na trůn odsoudil a hned také rozsudek vykonal. — Přirovnání ke „zvuku“ v hebr. není. — Sloka počínající (za v. 7.) další písmenou hebrejské abecedy není zachována. Či neprovedl sám básník dokonale ten postup? V. 8. n. To právo vynikne jasněji za dob mesiášských, zejména nakonec jich. V. 10. n. „Proto“, že spravedlivě soudí, dobré odměňuje, zlé trestá. — „útočištěm“ = tvrzí (hebr.); — Taktéž „pomocníkem“ = tvrzí (hebr.). — „znají jméno“ = vyznávají, ctí je (= Hospodina). V. 12. n. srv. s v. 2. n. — „na ně“ — ubožáky utiskované, jejichžto krev zpupní „pohané“ prolévali. Bůh potrestal krveprolití a ten skutek Boží má býti hlásán mezi národy. V. 14. n. „vyzdvihuješ ze bran smrti“ — Bůh žalmistu ne jednou vytrhl z nebezpečí smrti. V. 16. n. „pohané“ (gójím) jako výše ve v. 6. V. 18. n. „naděje“ ubohých, že se jim dostane dostiučinění za útisky, že jejich utlačovatelé budou spravedlivě potrestáni. — „pohan“ jako ve v. 6. 16. — „naděje“ ubohých sluje „trpělivost“ (slovně Vulg.), ježto dlouho, dlouho se neplní a utlačovaným je trpělivě čekati ; zdá se, jako by Bůh na ně, na jejich útisky „zapomněl“. — „vrátí se“ — t. j. budou na útěk zahnáni, a zemrou. V. 20. n. „učitelem“ má býti sám Bůh. Poučiti je má názorně, t. j. citelnými kárnými prostředky, aby zpupni si byli vědomi, že jsou lidé právě tak jako chudí a neutiskovali jich. Kdyby Bůh „nepovstal,“ nezakročil, „zpyšněl“ by bídný červík-člověk a utiskoval by dále ukrutněji, nelidštěji. V. 22. n. Žalmista si stěžuje, že Bůh dlouho beztrestně dopouští, aby zpupní utiskovali slabé. — „tenata“ = úskoky. — „pálí“ = palčivě tísní. V. 24. n. Choutky utiskovatelovy draze a bolestně platí utlačovaný chuďas. — „cesty“ = smyšlení a jednání. — „poskvrněné“ = špjnavé a tedy hříšné. Lépe však 10, 5b. dle hebr. překládati „{{{1}}}“ a spojiti se slokou následující. V. 26cd. 27 od tyrana jsou daleko soudy Boží, ježto ho netrestá hned. — „s patra hledí“ = fouká si, kašle naně. Bůh neužívá jeho nepřátel, aby ho jimi jakožto metlou svou potrestal — „neviklá se“ v blahobytu. — Sloka počínající písmenou samech se nezachovala. Srv. k v. 7. V. 28.-30. „hoře a trýzeň“ působí řečmi pomluvačnými, štvavými a pod. svému bližnímu. Srv. Řím 3, 14. — „bohatými“ = velmoži. Dlé hebr. však bývá v zálohách „u vesnic“. Vzpomeň na loupežné rytíře středověké. V. 36. Chuďas odkázán jest na Boha, že Bůh jeho útisk „vezme do rukou“ t. j. ujme se ho, pomůže mu ku právu. V. 36. n. „přelom“ rámě, af nemůže hříšník dále činiti bezpráví. — „vyhynete jistě jak patrno z dokonaného času hebr. Podobně jistojistě „vyslyšíš“ ve v. n. V. 39 . srv. s v. 20. n. — „z hlíny“ země.

Žalm 10. (hebr. 11.) Důvěra pronásledovaného.

Nadpis (v. 1.). Žalmista pevně doufá v Boha, ačkoli mu nebezpečí líčeno jest barvami černými (v. 2.—4). Bůh nejvýš spravedlivý vše zkoumá a dle toho také potrestá bezbožnost a ujme se spravedlivého (v. 5.—8.).

1Ku konci. Od Davida. 2V Hospodina skládám důvěru svou; kterak můžete mi radu dávat: „Prchni do hor jako ptáče činí! 3Neboť hle, hříšnici luk již natahují, kladou střely svoje ha tětivu, by z temna stříleli na lidi upřímných srdcí. 4Vždyť i základy řádů tvých podvracejí, spravedlivý pak co mohl poříditi?“ 5Hospodin však — ve svatém chrámu svém jest; Hospodin však — na nebesích trůni. Oči jeho na chudasa hledi, zraky jeho zkoumají lidské plémě. 6Pán zkoumá svatého i bezbožného; do duše nemá rád toho, jenž miluje špatnost. 7Dštít bude na hříšné ohnivé uhlí a síru; bouřný vichor bude kalich jim daný. 8Jeť Pán spravedlivý a miluje správnost; na to, co slušno jest, patří jeho tvář.

Ž 10. — V. 1. Dala-li podnět k žalmu tíseň Davidova, o které vypravuje 1. Sam 22, 5. n. není jisto. — Ostatně viz k nadpisu Ž 4, 1. V. 2c—4. podává řeč rádců Davidových, kteří se domnívají, že lze se zachrániti toliko útěkem do hor. Srv. Sdc 6, 2; 1. Sam 13, 6; 22, 1; 23, 14; 24, 1. a jj. — Básník však má tak velikou důvěru v pomoc Boží, že nepokládá za nutno poslechnouti rady svých malomyslnějších přátel. Ta důvěra je v čele žalmu vyslovena jako základní tón celé písně. — Pták lovci nebo dravci honěný nalézá také ve skalních úžlabinách a roklích útočiště. V. 3. Žalmista není sám terčem útoků bezbožných, ale jest hlavou a vůdcem zbožných, kteří docházejí téhož osudu. — Bývají pronásledováni a utiskováni a mnohdy se zdá, že se děje tak beztrestně. V. 4. Bezbožní rozmohli se tak, že základy říše, práva, dobrých mravů a veřejného pořádku, snad i řádu bohoslužebného podkopali. Samo sebou se rozumí, že jim spravedliví odporovali, ale, jak bývá, mnoho nesvedli, podlehli. V. 5. n. mluví dále žalmista. Všeho dó času, Pán Bůh na věky. Bezbožní mohou se domoci nadvlády a spravedlivým dlužno strádati, ale Bůh vše vidí, až uzná za dobré, vše zase spořádá, — „chuďas“ utiskovaný. Lépe však čisti s některými „na svět“ nežli „na chuďasa“. — „špatnost“ = násilí, křivdu. V. 7. Bůh násilníky potrestá, jako kdysi potrestal Sodomu. Srv. Gn 19, 24. — Při hostinách na Východě býval pokrm na společné míse; nápoj však býval předkládán každému ve zvláštní nádobě, poháru čili kalichu. Odtud jest kalich, t. j. obsah jeho — obrazem osudu, či toho, co komu souzeno jest; trpký osud slově trpkým, hořkým kalichem. Srv. Mt 20, 22. n.; Mk 14, 36; Lk 22, 42; Jan 18, 12. (Mlčoch). — „bouřlivý vítr“ = horký, žhoucí, který vysušuje z rostlin všecku vláhu a tak ničí úrodu. (Samum?) V. 8. „patří“ se zálibou, a pak odměňuje. — Dle hebr. 8b. zbožní „budou patřiti na tvář jeho“, t. j. zakusí přízeň a blahovůli Boží. Srv. Ex 33, 13; Nm 6, 25; 2. Sam 3, 13; 14, 28.

Žalm 11. (hebr. 12.) Prosba za Boží ochranu před podlými jazyky.

Nadpis (v. 1.). Stesk žalmistův na prolhanost a licoměrnost lidi. (v. 2. n.). Prosba, by nemohli vše ovládati svým dryáčnictvím (v. 4. n.). Bůh odpovídá a slibuje, že se ujme chudých, kteří jsou utiskováni od jedovatých jazyků (v. 6.). Věrnost a spolehlivost výroků Hospodinových budí v žalmistovi pevnou důvěru, že nedopustí, by stal se obětí lživých a štvavých řečí, třebas Bůh ve své nevyzpytatelné moci nechává množiti se lidi toho druhu (v. 7.—9.).

1Ku konci. Pro, oktávu. Žalm Davidův. 2 (Žalmista:) Pomoz mi, Pane, neboť ubývá zbožných, neboť zmizeli spolehliví z lidstva. 3Neupřímně mluvívá druh druhu, úlisnými rty a dvojím srdcem. 4Kéž by Pán vyplenil všeliké úlisné rty, jazyky, jež zpupné řeči mluví. 5(Hrdopyšci:) Říkají: „Jazykem svým zvítězíme, máme rty své, kdo je našim pánem?“ 6(Hlas Boží:) „Pro bídu nuzných a nářek zubožených nyní povstanu“ — dí Hospodin — „zabezpečím je, zřejmě se jich ujmu.“ 7(Žalmista.) Slova Hospodinova slova jsou ryzí, stříbro v ohni přečištěné, prosté zemin, protříbené sedmkrát. 8Ty, Pane, budeš zachovávati nás, chrániti nás před tímto plemenem věčně. 9Vůkol bezbožní se potulují, ježto tvá svrchovanost množí lidstvo.

Ž 11. — V. 1 - „Ku konci“ viz Úvod str. 151. n. — „Pro oktávu“ je jakýs takýs překlad záhadného hebrejského „‘Al Šeminíth“. Na oktávu některého svátku byl zpíván? Či o oktávu níže nebo výše? Schlögl pokládá „Šeminít“ za jméno zpěváckého sboru, jemuž včele stál sbormistr, majitel tohoto žalmu. (?) — Zdá se, že tento žalm sepsán byl 1. buď toho času, když David pletichami Edomce Doega a dvořanů tomuto podobných, stíhán, své rodiče pro jistotu do Moabska odstěhoval, potom pak na vyzvání proroka Gada opět do území Judova se navrátil (1. Sam 22, 1—5.); nebo 2. onoho času, když přemnozí k Absalonovi odpadávali (2. Sam 15, 13. n.). Mlčoch. — Žalmista mluví jménem mnohých (v. 2. 6. 8.), t. j stejně zbožně smýšlejících Israelitů. V. 2. n. líčí velikou, všeobecnou neupřímnost a z ní plynoucí nespolehlivost. — Mají dvě srdce, dvoje smýšlení. Jedno pravé, které zakrývají a druhé falešné, padělané, které předstírají. V. 5. I jindy byli buřiči lidu, kteří svými klamy a mamy, jež uměli obratně zastříti do hladkých a sladkých slov, domohli se veliké vlády nad lidem na jeho zkázu. Běda národu, který jest ovládán takovými lidmi! V. 6. To plémě lidí zneužívá jazyka k tomu, by mohli jiné utlačovati. Nějaký čas zdá se, že Bůh nechává je bez trestu. Když však nadejde jeho chvíle, „povstane“ a učiní pořádek. Žádný strom neroste do nebe! V. 7. „ryzí“ = čisté, beze lsti proti řečem lidským. — „prosté zemin“ zdá se býti glosa; tomu-li tak, má v. 7. toliko dva členy (řádky). — „sedmkrát“ = mnohokrát. V. 9 - je porušen, proto různě překládán a vykládán. Dle Vulg. je žalmistovi podivno, že Bůh takové prolhané pokolení nechává potloukat se po světě, ano i množit se, ale připomíná si, že je to „ právo Nej vyššího, které člověk musí uznati a jemu se podrobiti. Tak vrací se Ž posledním veršem k počátku, kde si básník stýskal, že pravdomluvní a upřimní lidé bezmála již vymřeli.

Žalm 12. (hebr. 13.) Modlitba stísněného.

Nadpis. Žalmista si stýská, že tak dlouho nechává ho Bůh v tísni (v. 1.—3.). Prosba za vysvobození (v. 4. n.). Projev důvěry, že dojde povšimnutí a přípověď díků za to (v. 6.).

1Ku konci. Žalm Davidův.. Dlouho-li, Pane, budeš mne dokonce zapomínat, dlouho-li budeš odvraceti ode mne tvář svou, 2 dlouho-li bude mít starosti duše má, denně bol srdce mé, 3 dlouho-li bude se vypínat nade mne nepřítel můj? 4 Shlédni a vyslyš mne, ó Hospodine, můj Bože, vyjasni oči moje, abych snad neusnul do smrti, 5 aby snad neřekl nepřítel můj: „Zdolal jsem ho“; kteří mne sužují, plesali by, kdybych se viklal! 6 Já však v milosrdenství tvé důvěřuji, plesati bude srdce moje ze tvé spásy, zpívati budu Pánu, který mi učinil dobře, opěvovat jméno Pána, Nejvyššího.

Ž 12. — V. 1. Srv. Ž 4, 1. — David byl velmi často v životě v nebezpečí, jaké lze z tohoto Ž vyčisti. — Čtyři otázky jsou čtyři silné výkřiky duše dlouho, dlouho již tísněné. V. 2 n. O odvratu Boží tváře viz Ž 2, 4.n.; 9, 22. — „starosti“ a obavy působí stálé snahy, vymyslili plán, kterak by nebezpečí unikl. — „nepřítel“ bezbožník nad spravedlivým žalmistou. V. 4. n. Ježto Bůh dosud zdál se na žalmistu zapomínati, prosí, aby ho vyslyšel; ježto měl od něho odvrácenou tvář, prosí, by na něho shlédl; ježto mnoho trpěl, ubývalo mu života, jak hasnoucí oko svědčilo, že bylo nebezpečí, že jednou vyhasne na vždy, i prosí pěvec, aby mu Bůh dodal života, jehož síla jeví se jasným leskem zraku; ježto nepřítel dosud panoval nad pěvcem, prosí, aby ho neopanoval venkoncem. V. 6. Básník sice ještě nepocítil, že mu Bůh pomohl; je však přesvědčen tak pevně, že mu Bůh „dobře učiní“, t. j. prosbu splní, že již mluví, jako by skutečně bylo tak se stalo. — Ž 12. může se modliti prospěšně také křesťan ve svých bojích duchovních.

Žalm 13. (hebr. 14.) Všeobecnou bezbožnost Bůh nenechá bez trestu.

Nadpis. Bezbožnost hrozně jest rozšířena (v. 1.). Bůh hledá s nebe těch, kteří hledají jeho (v. 2.). Nevidí leč mravní spuštění (3a—d.). Glosa Z Řím 3, 13—18. (3e—m.). Dojde však na ty bezbožníky, kteří utiskuji lid; poznají, že Bůh jest (v. 4.—5a.). Ztrnou hrůzou, ježto Bůh je se spravedlivými (5b.—6.). — Prosba za blaho národa (v. 7)

1 Ku konci. Žalm Davidův. Říká si pošetilec v duchu: „Není Boha“. Zkažené, ohavné jsou jejich mravy, není, kdo činil by dobré [ani jednoho není]. 2 Hospodin s nebe pozoruje lidské plémě, aby viděl, má-li kdo rozum, hledá-li Boha. 3 Všichni se (od Boha) odchýlili, všichni jsou zvrhlí, není, kdo by činil dobré, ani jednoho. Řím 34.13.–18. 13 Hrobem otevřeným jest hrdlo jejich, svými jazyky jednají lstivě, jed hadí jest pod jejich rty. 14 Jejich ústa jsou plna zlořečení a hořkosti; 15 nohy jejich jsou rychlé ku prolévaní krve, 16 zkáza a bída na cestách jejich, 17 a cesty pokoje nepoznali. 18 Není bázně Boží před očima jejich. 4 Jistě zmoudří všichni zločinci, kteří zžírají lid můj jako kdyby chléb jedli, 5 Pána (však) nevzývají. 6 Pak náhle zhrozí se, neboť Pán je s rodem spravedlivých; úmysly vaše s chudým se zhatí, jeť Pán naděje jeho. 7 Kéž přijde se Siónu Israelovi spása! Až Pán obrat zjedná v osudu lidu svého, plesat bude Jakob, veselit se Israel.

Ž 13. — V. 1. Ž 13. = Ž 52. (s malými změnami). Zde (Ž 13.) jmenován Bůh Jahve, tam (Ž 52.) „elóhím“. — V. 7. pokládají někteří za pozdější bohoslužebný přídavek. — „pošetilec“ hromadně: pošetilci, proto dále „jejich“ (pošetilců). — Dle mluvy biblických knih mudroslovných „pošetilec“ = bezbožník, hříšník. Myslí-li si, že není Bůh, je praktický atheista, jenž tak žije, Jako by Boha nebylo. — „zkažené“ jako před potopou. Viz Gn 6, 5. 11.—13. Že není ani jednoho poctivce, jest nadsázka, kterou chce žalmista říci, že jest bezbožných (utlačovatelů lidu) proti zbožným velmi mnoho. V. 2. líčí dále skutečnost, jak mnoho jest na zemi mravního zla. — „rozum má“ člověk moudrý (opak pošetilce v. 1.), který má ustavičně na mysli Boha a vůli jeho („hledá Boha“) a dle toho svatě žije. — Počne-li Bůh vyšetřovati mravní stav lidí (Israelitů) na zemi — po lidsku mluveno — lze očekávati, že brzy dle toho, co shledá, učiní (v. 4. nn.). V. 3. podává žalostný výsledek Božího výzkumu. — „odchýlili se“ od pravé cesty, od zákona Božího (Ex 32, 8; Sdc 2, 17.) a tím také od Boha, místo aby ho „hledali“ (v. 2.) — Řím 3, 13.—18. jest kytička uvitá z Ž 5, 11; 139, 4; 9, 28; Is 59, 7.n.; Ž 35, 2. dle LXX. V. 4. „zmoudří“ až Bůh počne je trestati. Mluví žalmista. — Vyssávati lid bylo denním zaměstnáním bezbožných pijavic, jako jisti chléb. — Zmoudří, až náhle zachvátí je hrůza Boha, který bude mstít útisky svých miláčků. — „náhle“ = neočekávaně; domnívají se, že mohou klidně, „beze strachu“ (doslovně) žíti, zatím však, když se nejméně nadějí, stihne je trest. Pak ovšem přestanou další útisky, t j. úmysly bezbožníků, utlačovati chuďasy. V. 7. Byl to jistě „smutný osud“; jaký však, není známo.

Žalm 14. (hebr. 15.) Vzor spravedlivého, který smí s Bohem obcovat a čekat od něho ochranu.

Nadpis. Otázka, kdo smí býti ve svatyni hostem Božím a doufati, že Bůh bude ho chrániti, (v. 1.). Bůh odpovídaje na tu otázku kreslí v hlavních rysech ideál spravedlivce starozákonného (v. 2.—5.).

1Žalm Davidův. (Poutník před branou svatyně): „Pane, kdo smi být hostem ve tvém stánku, aneb kdo přebývat na tvé svaté hoře?“ 2 (Bůh ústy proroka): „Kdo žije bezvadně a koná spravedlnost: 3Ten, kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, s pomluvou na jazyku nepobíhá, nečiní žádné křivdy bližnímu svému, aniž hanu vznáší na své druhy; 4 zlomyslníka kdo zavrhuje, ale váží si ctitelů Hospodinových; přísahy, kterou se bližnímu zavázal, neruší, 5 kdo svých peněz na lichvu nepůjčuje, a proti nevinnému úplatků nebere. Kdo takto jedná, nebude viklat se na věky!“

Ž 14. — V. 1. Pěvec chystá se vstoupiti do svatyně, aby tu obcoval bohoslužbě (a snad i při obětní hostině aby hodoval s Bohem a byl jeho hostem). Bude-li Bůh pokládati se za jeho hostitele, bude také po lidsku mluveno považovati za svou povinnost dle tehdejších (i dnešních) názorů na Východě, svého hosta opatrovati, jeho práv hájiti. Žalmista vidí, že za hosta Božího nebude pokládán, účastní-li se toliko zevně bohoslužby, vidí, že Bůh žádá přiměřeného smýšlení a života, který s ním souhlasí. I táže se, jaké to smýšlení a jaký ten život má býti, áby se mohl pokládati za hosta a chráněnce (klienta) Božího. Bůh odpovídaje žalmistovi líčí starozákonného poctivce. Podobně Is 33, 13.—16. Možno, že později poutník sám nebo ve sboru putující do Jerusalema na svátky ne-li cestou, tedy u vchodu do svatyně zpíval si a na sebe obracel tento Ž. „svatá hora“ = Sión = Jerusalem, — Arabové dosud nazývají toho, kdo bydlí v Mekce u Kaby „džárul-láh“, t. j. host Boží. V. 2. Na krátkou otázku (v. 1.) dlouhá odpověď (v. 2.—5.) podává zrcadlo spravedlivého člověka nejprve všeobecně (v. 2.): nečiniti nic zlého (=„vada“, úhona mravní) a konati kladně dobré („spravedlnost“). V. 3. Základ spravedlnosti dlužno hledati v duši, v poctivém smýšlení, v upřímné snaze, v opravdové vůli. — „vznáší“ nebo „kydá“. V. 4. „zlomyslníka“ = člověka pro špatnost od Boha zavrženého pokládá také spravedlivec za hodna, by jím, t. j. přesněji řečeno jeho špatností opovrhoval. — Dle hebr. nemění přísahy, i když bude míti hmotnou škodu, splni-li ji svědomitě; bez ohledu na to, přísahal-li co Bohu nebo bližnímu. V. 6. O zákazu bráti úrok od soukmenovců viz Ex 22, 25; Lv 25, 36; Dt 23, 20. Úplatky bráti nesměli soudcové a vůbec lidé, kterým byl veřejný úřad svěřen. Srv. Ex 23, 8. — Vzor spravedlivce vymalován tu deseti větami; desítka byla náznačná číslice, znamenající veškerost nebo celek. Srv. desatero přikázání. — „nebude se viklati“, t. j. bude pevně státi, jsa chráněn samým Bohem, který ho pokládá za svého hósta a chráněnce. Srv. v. 1. Tak vrací se básník tímto posledním řádkem k otázce řádku prvého. — Chránil-li Bůh svaté starozákonné, chrání tím více spravedlivce Zákona nového; možno, proto vhodně Ž 14. modliti se na svátky sv. mučedníků a vyznavačů. Chrání je zejména tím, že dal jim anděly strážné. — Nejdokonaleji zrcadlí se obraz spravedlivého tu nastíněný v Ježíši Kristu, proto lze ho užiti také ke cti jeho.

Žalm 15. (hebr. 16.) Štěstí žalmistovo z toho, že Bůh je nejvyšší dobro jeho.

Nadpis. Prosba za ochranu (v. 1.). Bůh je nejvyšší dobro žalmisty i všech zbožných (v. 2.n.). Jak nešťastni jsou modláři, kteří hledají štěstí ve službě nicotným bohům; s těmi lidmi nechce žalmista nic mít; jeho úděl jest obcování s pravým Bohem (v. 4. n.). Vděčnost básníkova za to veliké štěstí (v 6.—8.). Důvěra blaživá, že pěvec bude šťastně vždycky žíti, ježto Bůh vytrhne ho z nebezpečí smrti (v. 9.—11.).

1 Sloupový nápis. (Žalm) Davidův. Zachovej mne, Hospodine, neboť v tebe důvěřuji. 2 Říkám Pánu: „Bůh můj jsi ty; nemám dobra mimo tebe.“ 3 Svatým, kteří jsou v zemi jeho, těm plní podivně všecka má přání. 4 Mnoho mají utrpení, kteří se za bohy jinými honí. Nebývám ve sboru jejich pro krev, jména jejich ni neberu do úst. 5 Pán je můj dědičný podíl a kalich; tys ten, jenž úděl můj zachováváš. 6 Podíl mi připadl v rozkošném kraji; moje dědictví též mi se líbí. 7 Velebím Pána, jenž dal mi rozum, k tomuť i v noci mne svědomí pudí. 8 Mám Pána stále na zřeteli, maje ho po právu, neviklám se. 9 I plesá srdce mé a jásá jazyk můj; odpočívá též tělo mé v pokoji. 10 Neboť nenecháš duše mé v podsvětí, a svému svatému nedopustíš, aby zakusil porušení. 11 Dáš mi poznati cesty k životu, radosti před tváří svou mne naplníš; (jeť) plno rozkoše v pravici tvé vždycky.

Ž 15. — V. 1 . „Sloupový nápis“ (t. j. památný) je jakýs takýs překlad záhadného hebrejského slova „michtám“. Viz Úvod str. 151. — Sv. Petr (Sk 2, 25.-28.) uvádí z tohoto žalmu v. 8.—11b. a tvrdí, že ta slova pronesl David o Kristu a předpověděl jimi, že vstane z mrtvých. Podobně Sv. Pavel tamže 13, 35. Proto býval Ž 15. vždycky pokládán za žalm prorocký a mesiášský. Je však sporno, zdali tu mluví žalmista přímo o Kristové vzkříšení a Davida-li vylučuje, či mluví-li ve smyslu literním o sobě, t. j. o Davidovi a o Kristu potud, pokud byl Davidem předobrazen. Druhý výklad vyslovuje Hoberg: „Vztahujeme-li ty verše nejprve na Davida, splňují se dokonale teprve v Kristu. Davidovi jsou výrazem pevné důvěry a největší jistoty, že ho bude Bůh se zvláštní přízní ustavičně chrániti a i z největších nebezpečí vysvobozovati.“ V. 2. V jakém smyslu si přeje žalmista, by ho Bůh „zachoval“, vykládají vv. 9. nn. — „Po messiášském výkladu prosí Kristus jalco člověk svého nebeského Otce, aby jej zachoval ód smrti, či aby jej od smrti vzkříšením vysvobodil. Tak aspoň sv. Pavel též připomíná Kristovu modlitbu“ (Žid 5, 7.). Sedláček. V. 2b. dle Vulg. slovně: „neboť mých statků nepotřebuješ“ vykládá, jak veliký Pán je Bůh, který je sám sobě dokonale postačitelný; ale do souvislosti celkové ta myšlenka méně se hodí. — „Náš Spasitel mohl ta slova říci toliko jako člověk k Bohu Otci; jako Bůh je svému Otci roven“ (Sedláček). V. 3. „v zemi“ = v Palestině. — „jeho“ dodává správně LXX a Vulg. — „svatí“ = věrní ctitelově Hospodina. Bůh jim žehnal jak jen si mohl David přáti a tak ukázal na nich názorným způsobem, že je nejvyšší dobro. — „Přání ta byla dle mesiášského výkladu Kristova přání.“ (Sedláček.) V. 4 - Kdežto ctitelé Hospodinovi jsou šťastni, ctitelům jiných bohů, kteří nejsou dobro nejvyšší, je zakoušeti mnoho útrap. Pochopítelno, že chce žalmista vyhýbati se jim. — „ve sboru“, když konají bohoslužbu společnou, při které téká i krev nevinných dětí nebo válečných zajatců, které pohané svým bohům přinášejí v obět. — Žalmista nechce cizí bohy ani jmenovati dle zákona Ex 23, 13. V. 5 - Žalmista nepokládá za svůj majetek nicotné modly, ale toliko Hospodina. Pojem majetku vysloven slovy: „dědičný podíl“, „kalich“ (obraz vzatý z hostiny, kde se nalévá, co komu patří, jeho příděl do kalicha), „úděl“. — „zachováváš“ — v tvých rukou je dobře, nejlépe uchován, nikdo mi tebe nevezme. Jahve řekl, že nemají míti kněží a levité žádného jiného statku, dílu než Boha (Nm 18, 20; Dt 10, 9; 18, 1.). Po mesiášském výkladu jsou to slova Kri- stova: Spasitel patří na výsledky svého utrpení, vidí, jak bude oslaven i po částce lidské své přirozenosti; Bůh jemu dá, vrátí nebeskou slávu, kterou dobrovolně opustil, a která mu stále přináleží, vráti mu jeho dědictví. Někteří dědictví vykládali o sv. církvi, jiní o Božím království vůbec. (Sedláček.) V. 6. Místo „podíl“ doslovně „provázky“, kterými bývalo pole vyměřováno a dle kterých slul také tak odměřený díl pole. Viz Jos 17, 5. 14. — Také osobně (subjektivně) líbí se žalmistovi jeho úděl. V. 7. „velebím“ z vděčností za to, že sám Bůh jest jeho majetkem. — „rozum“, abych poznal své největší dobro. — „k tomu“, abych děkoval. V. 8. Ježto nalezl žalmista v Bohu zdroj síly, která ho drží, že se nekolísá, pochopitelno, že vděčně má na mysli ustavičně toho, který mu to dobrodiní prokazuje. V. 9. Z toho poměru žalmistova k Bohu plyne duševní i tělesné bezpečí, radost a štěstí. V. 10. Místo „v podsvětí“ hebr. prostě „podsvětí“ (třetí pád). — „zakusil“ — slovně: „viděl“ — t. j. aby hnilo tělo jeho v hrobě. — „Poněvadž tedy byl prorokem a věděl, že Bůh se mu zavázal přísahou posadit (jednoho) z plodu ledví jeho na trůn jeho, hledě do budoucnosti, pověděl to o vzkříšení Kristově, že totiž nebyl ponechán v podsvětí ani tělo jeho neuzřelo porušení. Toho Ježíše vzkřísil Bůh; my všichni jsme toho svědky.“ Sv. Petr Sk 2, 30.-32. Proto jest vykládati tento verš o Kristově vzkříšení. Kristova duše vešla do podsvětí, ale v brzku zase se spojila s tělem, které bylo tak ochráněno před porušením. Tak znal Spasitel před svým umučením cestu utrpení a slávy. (Sedláček.) V. 11. Naděje žalmistovy, které vyplynou z toho, že Bůh, dobro nejvyšší jest jeho majetkem. — Ve smyslu mesiášském líčena tu věčná odměna, které se dostalo Kristu Pánu jakožto člověku na pravici Otcově. — Žalm 15. velmi pěkně se hodí do úst mučedníků, jakož i těch, kteří přijímajíce postřižiny a tak vstupujíce do stavu duchovního volí si Boha za svůj podii (kalich) a za to Bohu v majetek se zasvěcují.

Žalm 16. (hebr. 17). Modlitba nevinně pronásledovaného.

Nadpis. Úvod: prosba, aby vyslyšen byl (v. 1.). Bůh ví, že je žalmista nevinen (v. 2— 5.). Prosba, aby zbaven byl utiskovatelů (v. 6.—9.). Líči jejich zlobu (v. 10.—12.): Prosí opět, aby došel svobody, nepřátelé ať jsou přiměřeně potrestáni (v. 13. n.). Veliká důvěra žalmistova, že mu bude možno těšiti se z blaživé přítomnosti Boží (v. 15.).

V. 1 Modlitba Davdova. Slyš, Pane, právo mé, všimni si mého nářku, přijmi mou modlitbu se rtů, prostých klamu. 2 Ó by vyšlo z tvých úst moje právo, neboť tvé oko zří rádo spravedlnost. 3 Zkoušíš-li srdce mé, v noci-li vyšetřuješ, ohněm-li zkoumáš mne, špatnosti nenalézáš. 4 Nemluví ústa má jak lidé činívají, vedle slov úst tvých cest k násilí jsem se zdržel, 5 dokonale kráčel po tvých stezkách, takže se nekolísaly mé kroky. 6 Já (k tobě) volám, neb vyslýcháš mne, Bože, nakloň ke mně své ucho a slyš má slova. 7 Učiň div milosti, spáso doufajících, kteří se skrývají u tebe před tvými odpůrci. 8 Střež mne jako zřítelnici oka, ve stínu svých křídel uschovej mne 9 před lidmi bezbožnými, kteří mne sužují, před nepřáteli, kteří mne obklíčili. 10 Tlustou blanou zavřeli svá srdce, ústa jejich mluví řeči zpupné. 11 Aby mne srazili, kolem mne se shlukli, upřeně hledí, jak by mne svalili na zemi. 12 Číhají na mne jak lev, jenž po lupu dychtí, a jako lvíče, které sedí v skrýši. 13 Povstaň, Pane, postav se proti nim, sraz je; vysvoboď mne od bezbožníků mečem svým, 14 od nepřátel rukou svou, Hospodine, od lidí z hlíny, jichž údělem tento život jest. Cos jim schoval, ať naplní útroby jejich, ať se tím nasytí, a zbytek odkáží dětem! 15 Já však, jsa nevinný, patřit budu na tvář tvou, do syta na tvou velebu, až se ukáže.

Ž 16. — V. 1. Nadpis „modlitba“ přiléhá k obsahu Ž. — Podobá se Ž 15. — „mé právo“ = mou spravedlivou věc. — Žalmista je nevinen, dožaduje se toliko svého práva, aby nebyl bez příčiny pronásledován nepřáteli. Kdyby bylo pravda, z čeho jej obviňují a kdyby ten domnělý zločin zakrýval, a přes to se modlil, nebyla by modlitba jeho upřímná a neměl by nároku, aby vyslyšen byl. V. 2. Bůh vidí rád spravedlnost, nerad nespravedlivé pronásledky, proto může žalmista čekati, že vynese spravedlivý rozsudek a také jej vykoná. Za ten spravedlivý ortel prosí. V. 3. „špatnost“, ze které mne obvinili — Boží „vyšetřování“ souvisí úzce se žalmistovým zpytováním svědomí. Do duše nahlédá člověk a vidí v ní nejlépe „v noci“, kdy zavládlo všady ticho. — „ohněm“ jako se taví kovy a poznává, co je v kovu ryzího a co přimíšeného. V. 4. Lidé velmi často hřešívají jazykem. Ž 11; Z 12. V. 6. „já“ spravedlivý. — Opakuje, co bylo řečeno již v úvodě (v. 1.). Vyslovena tím naléhavá tíseň básníkova. V. 7. Odpůrci žalmistovi a vůbec všech zbožných jsou spolu odpůrci Boží — „spáso“ = vysvoboditeli. — „div milosti“ učiní Bůh na žalmistovi, když ho vytrhne z velikého nebezpečí, ve kterém vězí. V. 8. „zřítelnice“ je člověku velmi vzácná věc. Srv. Dt 32. 10. Přís 7, 2. V. 10. Nepřátelé žalmistovi zavřeli své srdce tučnou bránicí, že k němu nemůže proniknouti bolest bližního, jsou tvrdí, necitelní, bezohlední. V. 12. Dosud zdálo se, že Bůh klidně a nečinně sedí a hledí k rejdům nespravedlivých škůdců žalmistových; proto žádá, aby „se zdvihl.“ V. 14. „lidé z hlíny“, bídní smrtelníci se opovažují protiviti se Bohu věčnému: lidé, jejichžto „život“ je tak vrátký a krátký! — Za tu opovážlivost zasluhují trestu. Bůh nejvýš shovívavý čekal sice, ale shromáždil jejich viny a jim odpovídající tresty, „uschovával“ je jaksi; nyní však, když povstane, násytí je i jejich potomstvo. Dokonce jinak nasycen bude za svou spravedlnost žalmista (v. 15.)! — Místo jest porušeno, proto pestře překládáno i vykládáno. Dle slovného znění Vulg: „Hospodine, od těch, jichž jest málo na zemi, odděl je v životě jejich; ze skrýší tvých naplněno jest břicho jejich. Naděleni jsou syny, a zanechávají ostatku svých maličkým svým.“ Žalmista prý prosí Boha, aby vyhladil z prostředku spravedlivých světáky, kterým se řízením Božím znamenitě na zemi vede; mají četné potomstvo a i jemu odkazují bohatství, ačkoli ho do syta užívali sami. V. 15. „já však“ proti nešlechetným odpůrcům Božím. Silný protiklad. Ti budou nasyceni za své hříchy božími tresty, já spravedlivý sladkým patřením na Boha přítomného, na jeho podobu, na jeho postavu, obraz (hebr). — „velebnost Boží se ukáže“ až básník „procitne“ (hebr.) až povstane z temna, do kterého zahaluje ho nebezpečí smrti. Žalmista pocítí sladkou přítomnost Boha vysvoboditele. Ta sladkost dojde vrcholu až v nebesích; právem lze míti za to, že tu zableskla duší básníka inspirovaného jiskra naděje na radost posmrtnou, nadpřirozenou, která plyne z blaživé přítomnosti Boží jeho přátelům, světcům, jakým byl žalmista. — Také křesťan, který se snaží, aby byl dokonale živ, bývá proto velmi často pronásledován. Bůh však ho neopouští, opatruje ho jako zřítelnici oka, dává mu již tu na zemi a dá mu dokonale po smrti okoušeti, jak sladko jest býti blízko Bohu, žíti s ním v ustavičném styku a spojení.

Žalm 17. (18.). Píseň díků za dlouholetou, podivuhodnou ochranu Boží.

Nadpis (v. 1.). První dvě sloky (v. 2—7.) ohlašují a rozvádějí předmět básně. — Sloka třetí a čtvrtá (v. 8.—13.). líčí výbuch Božího hněvu a popisuje příchod Boha na soud v podobě vichoru. — Sloky pátá a šestá (v. 14.—20.) rozpřádaji myšlenku a obraz sloky čtvrté. — Sloka sedmá až devátá vypočítává důvody, proč se Jahve básníka ujal (v. 21.—30.). Sloka desátá a jedenáctá (v. 31.—36.) učí, jak právem David v Jahva skálopevně doufal. — Sloky dvanáctá a třináctá líčí podrobněji, kterak Jahve Davidovi pomáhal (v. 31.—43.) Sloka čtrnáctá a patnáctá (v. 44.—50.) vzpomíná vděčně, že Jahve podporoval Davida v boji proti vnějším nepřátelům a dopřál mu podrobiti si cizí národy. — V. 51. je závěrek celé té písně děkovné.

1 Ku konci. — (Žalm) služebníka Hospodinova Davida, který pronesl k Hospodinovi slova této písně v den, kdy ho vytrhl Hospodin z ruky všech nepřátel jeho, i z ruky Saulovy. Řekl: 2 Chci tě milovat, Pane, má sílo! 3 Hospodin tvrz má je, a mé útočiště; on je také vysvoboditel můj. 4 Bůh můj je pomocník můj, budu v něj doufat; obránce můj, roh mé spásy, můj ochránce. Chválil jsem a vzýval Hospodina, a tak nepřátel svých byl jsem zbaven. 5 Obklíčily mne (totiž) hrůzy smrti, přívaly zloby mne poděsily, 6 Hrůzy pekelné mne obklíčily, náhle mne překvapila tenata smrti. 7 V soužení svém vzýval jsem Hospodina, Boha svého jsem se dovolával; i vyslyšel ze svého svatého paláce hlas můj, nářek můj před ním došel jeho sluchu. 8 Pohnula a zachvěla se země, hory v základech rozkolísaly se, zatřásly se neb se na ně hněval. 9 Počal vystupovat kouř, když se hněval, a oheň před jeho tváří zanítil se; uhlí od něho se rozpálilo. 10 Nebesa naklonil a dolů se snesl, mrákotu maje pod nohama svýma. 11 Vystoupil na cheruby, a (pak) letěl, na perutech větrných se vznášel. 12 Z temnot učinil si skrýši svoji; (v kruhu) kolem sebe měl svůj stánek Černající se vodstvo oblaků ve vzduchu. 13 Před zábleskem jeho obličeje mračna táhla, kroupy a řeřavé uhlí. 14 Tu počal Hospodin hřímati s nebe dolů, Svrchovaný vydávati hlas svůj; [krupobití, a pak řeřavé uhlí] 15 I vyslal střely svoje a rozptýlil je, blesky své rozmnožil a poděsil je. 16 Tu se ukázaly prameny vodní, odkryty byly základy zemského kruhu, žes (jim) počal hrozit, Hospodine, protože zavanul dech tvého rozhorlení. 17 Vztáhnuv ruku s výše uchopil mne, ze spoust velké vody vytáhl mne. 18 Zbavil mne protivníků mých velmi mocných, a mých nepřátel; byliť silnější mne. 19 Přepadli mne náhle v den mé tísně, ale Hospodin byl obráncem mým. 20 Vyvedl mne na prostranství volné, vysvobodil mne, že jsem se mu líbil. 21 Odplatil mi Pán dle mé spravedlnosti, a dle čistoty rukou mých odměnil mne. 22 Nebo dbal jsem Hospodinových cest, bezbožně jsem se nespustil Boha svého. 23 Mělť jsem na očích všecka jeho práva, a jeho příkazů jsem neodmítal. 24 Byl jsem bez úhony vůči němu a své nepravosti jsem se střehl. 25 Ano, odměnil mne Pán dle mé správnosti, a že ruce mé čisty jsou před jeho tváří. 26 (Nebo) ke svatým se chováš svatě, k mužům bez úhony — bezúhonně, 27 s vybranými vybraně si vedeš, s úskočným však dle jeho úskočnosti. 28 Neb ty lid ponížený zachraňuješ, avšak oči pyšných ponižuješ. 29 Neb ty činíš, že svítí má svíce, Pane; Bože můj, ty osvěcuj mě v temnotách mých. 30 Neb tebou vytrhuji se z pokušení a ve svém Bohu překročuji hradbu. 31 Bůh můj — bez poskvrny je cesta jeho, výroky Hospodinovy zčištěny ohněm; obráncem je všech, kteří doufají v něho. 32 Nebo kdo je Bůh krom Hospodina, a kdo Bůh je kromě našeho Boha, 33 Boha, který přepásal mne silou, a činí, že je bez poskvrny má cesta? 34 Rovné jelenům učinil mé nohy, a na vysoká místa postavil mne 35 Vycvičil mé ruce do zápasu, učinil takořka kovový luk z mých paží. 36 Tys mi poskytl svoji spásnou ochranu, a tvá pravice mne podpírala; tvoje kázeň vždycky mne k dobrému vedla, tvoje kázeň — ta mne vyučovala. 37 Prodlužoval jsi mé kroky pode mnou, a mé nohy neochabovaly. 38 Stíhal jsem nepřátele a dostihl jich, nevrátil jsem se, dokud nezhynuli. 39 Potřel jsem je, že se nemohli vzchopit, (ale) leželi mi pod nohama. 40 Tys mne přepásal silou do zápasu, srazils pode mne mé protivníky. 41 Nepřátel mých vydal jsi mi šíji, ty, kdo mne nenáviděli, rozprášil jsi. 42 Volali, nebyl však, kdo by je vysvobodil; k Hospodinu, avšak neslyšel jich. 43 Rozdrtil jsem je jako prach na větru, jako bláto na ulicích jsem je zničil. 44 Tys mne zachránil, když lid se bouřil; ustanovil jsi mne hlavou národů. 45 Lidé, kterých jsem neznal (prv), sloužili mi; ochotně na slovo mne poslouchali. 46 Synové ciziny mně lísali se, synové ciziny (jakoby) stářím sešli, a (též) od svých stezek odkulhali. 47 Živ buď Hospodin a požehnán Bůh můj; a buď vyvyšován Bůh mé spásy! 48 Bože, tys mi dopřál odvety dojít, a ty podmanil jsi národy mně; tys mne zbavil nepřátel mých zlostných. 49 Nad mé protivníky povýšil’s mne, ty jsi nespravedlivce mne zprostil. 50 Proto tě slavím, Pane, mezi národy, a tvému jménu prozpěvuji píseň.  * * * 51 Tobě, jenž hojně pomáháš svému králi, a milost činíš svému pomazanému, Davidu i rodu jeho na věky.

Ž 17. — Výklad k tomuto žalmu viz 2. Sam 22. V. 36. - „kázeň“ je poučení Boží, jeho řízení, vedení, zkoušky a útrapy. V. 46. „stářím sešli“ — schřadli — „jejich cesty“ — způsob jejich nábožensko-mravního života, modlářství. Zanechávají znenáhla mnohobožství a stávají se ctiteli Jahvovými. — Ježto „schřadli“, mohli jen obtížně se od svých cest odkulhati, odpotáceti.

Žalm 18. (hebr. 19.). Velebnost Boží hlásá příroda i zjevení.

Nadpis. Část I.: Velikost Boží hlásají nebesa (v. 2. n.). Ten hlas ozývá se po veškerém světě (v. 4.—6a.). Slunce bere se po nebeské obloze od kraje ke kraji světa a nic nemůže vyhnouti se žáru jeho (v 6b.—7.). Část II.: Zjevení starozákonné jest dokonalé (v. 8.), obsahuje právo a spravedlnost, blaží srdce, osvětluje rozum (v. 9.); další jeho přednosti (v. 10 n.). Štěstí žalmistovo, že dle zjeveného zákona žije (v. 12. n.). Prosba za pomoc Boží, aby se neprohřešil hrubě proti zákonu tolik vzácnému (v. 14.). Doslov (v. 15.).

1 Ku konci. Žalm Davidův. Část I. 2 Nebesa vypravují slávu Boží; a díla rukou jeho hlásá obloha. 3 Den dni výmluvně podává tu zprávu, a noc noci dává to poučení. 4 Není to mluva, aniž jsou to řeči, jejichžto hlasů bylo by možno neslyšet. 5 Po celé zemi rozléhá se zvuk jejich, a až na kraj světa jejich slova, 6 tam, kde postavil slunci stánek jeho. To jest jak ženich, jenž z ložnice vyšel, plesá jak rek, když se do běhu dává; 7 na jednom konci nebes jest východ jeho, běží do kola až dojde druhého konce, a nic nemůže skrýti se před jeho žárem. Část II. 8 Zákon Páně je dokonalý, občerstvuje duše. Zjevení Páně je spolehlivé, moudrost skýtá dětem. 9 Ustanovení Páně jsou správná, obveselují srdce. Přikázání Páně jsou stkvělá, osvěcují oči. 10 Bohoslužba Páně je svatá, potrvá na věky věkův. Výroky Páně jsou jen právo, všecky jsou spravedlivé. 11 Vzácnější jsou nežli zlato, než množství drahokamů. Ano, sladkost jejich je nad med, který vytekl z plástu. 12 Také tvůj sluha poslouchá jich, jeť za ně odměna velká. 13 Poklesky kdo může poznat? Od těch, jichž nejsem si vědom, mne očisť! 14 Také zpupných ušetři svého sluhu, nechať nade mnou nevládnou; i budu bez úhony a prost velikého hříchu. 15 Kéž se libí slova úst mých i smýšlení srdce mého tobě vždycky, Hospodine, pomoci má i spáso!

Ž 18. — V. 1. Obě části činí celek, ježto zmínka o skutečném slunci na konci části prvé je most, po kterém přechází básník ke slunci vyššího řádu, které svítí člověku na cestu života nábožensko-mravního — ke zjevení. Druhou část Ž 18. rozpředl široce později skladatel Ž 118. — „Ku konci“ viz Ž 4, 1. V. 2. „nebesa“ = „obloha“ s veškerou svou nádherou, zejména sluncem, o kterém níže. Ta nebesa vypravují, že je Bůh stvořitel, všemohoucí, vznešený, moudrý a krásný. V. 3. Jako vypravuje o velikých zázracích jedno pokolení Israelitů pokolení druhému, jako to ústní podání ustavičně trvá, tak vypravuje slávu Boží den svému nástupci, aby ji podával dále. Tak střídají se i noci. Jako prorok, ze kterého čiší slovo Boží, tak „chrlí“ den dni slova slávy Boží (hebr.). V. 4. Lidský hlas jest omezen prostorem. Čím dále kdo od mluvícího, tím méně slyší a z veliké dálky neslyšeti vůbec nic. Ne tak mluva nebes. Je tak mocná a rozléhá se všady (v. 5.), že není možno ji neslyšeti, není možno zacpati si před ní ucho. V. 5. uvádí Pavel (Řím 10, 18.) o kázání apoštolů (ve smyslu přizpůsobeném). V. 6. Slunce tu zosobněno, ale tak, že patrna jeho dokonalá závislost na Bohu, jeho tvůrci. Pohanští Výchoďané zašli v zosobnění slunce až k tomu, že je pokládali za boha. — Na západě, na obzoru vchází na noc slunce do svého stanu, který mu Bůh učinil a ráno zase z toho stanu vychází. Je to představa básnická, vzatá snad z lidového názoru na přírodu, a tak blízká lidské obrazotvornosti, že snadno nalézti podobné představy v lidovém básnictví i jiných národů starověkých. — „To“ slunce vychází ráno z tohoto „stanu“, v němž bylo strávilo noc, tak radostně jako ženich po svatební noci z ložnice. Ta radost vyslovena druhým obrazem: rek, vědom jsa si své rychlosti, jist jsa, že zvítězí, dává se do běhu. K pojmu reka patřila ne toliko síla, ale také rychlost Srv. 2. Sam 1, 23; 2, 18. Dle Vulg. 6a.: „V slunci položil svůj stán“ (Bůh) Srv. Kol 2, 9. V. 8. „zákon“ = „zjevení,“ = „ustanovení“ = „přikázání“ = „bohoslužba“ = „výroky“. — Srv Ž 118. — Ve zjeveném náboženství není nedokonalostí, jako v náboženstvích pohanských; proti N. Z. jest ovšem Z. S. nedokonalý, ale N. Z. nemá žalmista namysli. — „občerstvují“ — života dodávají. — Slibuje-li co zjevení Boží, lze pevné doufati, že se stane tak ježto Bůh zjevující je nejvýš věrný. Ovšem také dlužno se báti, že splní se hrozby! — „dětem“ = nezkušeným, neučeným, pošetilým, hříšníkům. V. 9. „správná“, rovná, přímá a proto lze se jimi říditi bezpečně. Kdo dle nich žije, dochází spokojenosti, ano radosti srdce. — „stkvělá“ jako Přls 6, 23; Ž 118, 105. V. 10. Zjevení Boží, zejména jeho bohoslužba („kult“) je „čisté“ (hebr.), zavrhuje nečistotu bohoslužeb pohanských; proto potrvá, kdežto modlářství zanikne. — Bůh zjevuje a žádá toliko právo a spravedlnost. V. 11. „med, který vytéká z plástu“ — jakýsi samotok, čistý, bez voštin, „strdí“. — Místo „drahokamů“ hebr: „ryzí zlato“. V. 12. „tvůj sluha“ = já. — Žalmisia zakouší tu odměnu, jak možno se dovtípiti, požehnáním Božím, také radostí čistého svědomí. V. 13 - Ovšem křehký člověk snadno chybí z nedopatřeni, o některých svých poklescích ani neví. Jsou to hříchy, za které mohl lsraelita činili dosti obětmi, provázenými modlitbami. Aby byl čist, dokonale čist, jak zákon Boži žádá, třeba se očistit od těchto nedopatření. Aby se tak stalo, za to prosí tu vroucně a pokorně Boha. V. 14. Žalmista je si však vědom, že jsou lidé na světě, kteří zcela vědomě a dobrovolně Boha urážejí a jiné k takovým hříchům („velikým“) svádějí. Aby žalmista nepodlehl zpupným těm odpadlíkům a sám se od Boha nevzdálil, prosí tu Boha, aby jim nebyl poddán, ježto z takového poměru vyplývalo by mu veliké mravní nebezpečí, že by mohl zpronevěřiti se Bohu. V. 15 - je prosba, by Bůh milostivě přijal tento žalm a vyslyšel, zač jím žalmista prosil. — Místo „pomoci má“ hebr: „skálo má“. Kristus je slunce spravedlnosti, které osvěcuje každého člověka svým zákonem jasným, dokonalejším nežli byl zákon S. Proto vhodně možno se modliti Ž 18. o svátcích Páně.