Bible česká/Kniha Rut

Bible česká
Kniha Soudců	Kniha Rut	První kniha Královská

Údaje o textu
Titulek:	Kniha Rut
Autor:	neznámý Jan Hejčl
Krátký popis:	text s komentářem
Zdroj:	Soubor:Bible česká SZ I.djvu
Vydáno:	Praha
Licence:	PD old 140 PD old 70
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha Rút

العربيةBezděkova bible/Kniha RutBible kralická (1613)/RutBible kralická (1918)/RutKniha RútEnglishespañolEsperantoeuskara한국어עבריתpolskiportuguêsslovenščinaукраїнськаTiếng Việt

velmi vhodně je v kánoně za knihou Sdc a před 1. Král. Vypravujíc událost, která se sběhla v dobách soudců, přiléhá kniha těsně k dodatkům Sdc (17, 1.—21, 24.); vypravujíc šlechetnost Davidových předků, připravuje takořka na život Davidův, líčený v 1. Král 16, 1. nn. Origenes a Jeronym tvrdí, že staří považovali knihu Rut za dodatek k Sdc a tedy za jednu knihu se Sdc. Pozdější Židé však Rut zařadili do třetí skupiny posvátných knih, zvané „Svatopisy“. (Za Pís a před Pláč.)^[1] Učinili tak z důvodů bohoslužebných (liturgických), že totiž bývala Rut při židovské bohoslužbě veřejně předčítána o letnicích (na kteréžto svátky svým obsahem velmi dobře se hodí), a že i jiné knihy (zvané „megillóth“ = závitky), předčítávané o jiných svátcích, byly v oné třetí skupině („Svatopisů“).^[2]

Hlavním záměrem spisovatelovým bylo rozkošnou touto knížečkou ukázati, jak šlechetní byli předkové Davidovi, a zejména jak vynikali láskou ke svým příbuzným, začež byli miláčky Jahvovými; David, jsa z rodu tak šlechetného, mohl doufati, že bude Jahve milostiv i jemu (Ex 20, 6; Dt 5, 10.), a lid, který slyšel o jeho předcích tak chvalitebné věci, byl puzen, by si Davida tím více vážil.

Hlavní hrdinkou knihy je Rut; proto právem se zřetelem na obsah má knížečka její jméno (srv. Úvod k Jos a Sdc). Na ní nejvíce patrna láska k příbuzným manželovým („pieta“) a odměna za ni. Rut přináší této „pietě“ veliké oběti: opouští vlast, své pokrevní příbuzenstvo, naději na sňatek se soukmenovcem (Moabem) a ubírá se s tchyní do neznáma (bohy moabské zajisté opustila již tehdy, kdy se stala chotí Noemina syna); jako zde dala Rut přednost lásce ke tchyni před pohlavní láskou, starostí o zaopatření v manželství, touhou po blahu a požehnání rodinném (hojnost dětí), tak z úcty k zákonu o příbuzenských povinnostech (nikoli z lásky pohlavní) žádá později Booza, aby ji pojal za choť. Tutéž lásku k svým domácím lidem jeví Booz: váží si jí (2, 11. nn.), z lásky té pojímá Rut za choť (4, 10. nn.), ano i ke svým domácím služebníkům má se blahovolně (2, 4, nn.). Oběma dostává se v odměnu syna, který měl slavné potomstvo (4, 13. nn). Patrno, že knížečka Rut má velikou cenu etickou (mravoučnou).

Má však také velikou cenu uměleckou, budíc ve čtenáři požitek krásna (význam estetický). Děj odehrává se na venkově, živě líčen život zemědělců, zejména o žni, sloh je prostý, jednoduchý, při tom však něžný, jednání osob i rozmluvy podány velmi živě, bezmála dramaticky.

Z této umělecké přednosti knihy však neplyne, že je to pouhá selanka, nebo vůbec báseň smyšlená. Naopak je to skutečná událost, oblečená v roucho krásné prósy.^[3]

Jméno lidského spisovatele knihy Rut je neznámo.

Kniha nebyla napsána dříve než David počal poutati veřejnou pozornost v Israeli.^[4] Klásti vznik této knihy až do času po babylonském zajeti není odůvodněno.^[5]

Spisovatel knihy užil dvou pramenů: 1. příběhu vypravovaného buď ústně nebo již napsaného (1, 1.—4, 17.), a 2. rodopisu Davidova (4, 18.—22.)

1. Židé totiž třídili a dosud třídí své biblické knihy na tři skupiny, a to: 1. Thóru = Pt, 2. „nébí’ím“ čili proroky a) přední: Jos, Sdc, Sam, Král, a b) zadnější: Is, Jer, Ez, jakož i dvanáct proroků „menších“. 3. Třetí skupinu, obsahující ostatni knihy židovského kánonu (tedy bez našich knih „druhokánonických“),nazývali „kethúbím“, t. j. „Spisy“, rozuměj posvátné, tedy „Svatopisy“. Třídí tedy Židé jinak knihy biblické než my dle § 3. Úvodu na str. 5.
2. Mezi tyto knihy patřily též: Píseň (předčítávaná velikonocích), Pláč (9. července v domnělý výroční den, kdy oba chrámy jerusalemské vyhořely), Kaz (o svátku stánkovém), a Est (o svátku „Purim“ dne 14. a 15. února).
3. Kniha jmenuje dobu, kdy se vypravovaná událost sběhla (1, 1.). 4, 17. nn. jmenuje osoby jistě historické, dlužno tedy míti za to, že též událost s nimi tak úzce srostlá jest událost skutečná, historická; že pak Booza, Rut a Obeda dlužno považovati za skutečné osoby, patrno z rodopisu Kristova, podaného Mt 1, 5. Proto staří Hebreové (viz výše) kladli knížečku mezi knihy dějinné (Sdc a Král). Také židovský dějepisec Josef Flavius považoval knihu Rut za historický pramen a čerpal z něho. Kdyby si byl spisovatel ke cti Davidově příběh smyslil, sotva by byl učinil z jeho pramateře (Ruty) cizinku, Moabku, neboť více by bylo ke cti jeho přispívalo, kdyby bylo vypravováno, že David pochází toliko z čisté krve israelské.
4. Uveřejniti rodopis Davidův (4, 18.—22.) a příběh ze soukromého života jeho předků, nemohlo dříve míti veřejný zájem. — Z pečlivého údaje (1, 1.), že se událost sběhla za doby soudců, možno vyvozovati, že spisovatel nežil již v této době, ale v době, která měla jiný tvar vlády, tedy v době královské.
5. K tomu, by byla psána kniha, obsahující rodopis jen po Davida (a ne dále), v době po návratu ze zajetí, nebylo dostatečného námětu. Zásada, že i dobří Israelité brali si za manželky cizinky (Mahalon, Chelion, Booz), a že i takovému manželství Jahve žehnal (Booz-Rut), nehodila se do časů po návratu Židů ze zajetí babylonského, kdy bylo dlužno Židům taková manželství spíše zrazovati a brániti jim, než je doporučovati (Esd 9, 1. nn.; 10, 1. nn.; Neh 13, 23. nn.).

---

Jak se dostala Moabka Rut do israelské vystěhovalecké rodiny Elimelechovy

(1, 1—6).

Hlava 1. — 1Za dnů [jednoho soudce], kdy soudcové vládli, nastal v zemi hlad. Tu vyšel člověk z Betléma Judského, aby pobyl jako host v Moabsku s manželkou a se dvěma syny. 2Sám slul Elimelech, jeho žena Noemi, jeden ze dvou synů Mahalon a druhý Chelion, Efratští z Betléma Judského. Přišedše do Moabska zůstali tam. 3I zemřel Elimelech, manžel Noemin, a ona zůstala se syny. 4Ti vzali si za manželky Moabky, z nichžto jedna slula Orfa, druhá pak Rut. Zůstali tam deset let. 5Oba však umřeli, Mahalon totiž i Chelion, a tak zůstala žena zbavená dvou dětí a manžela. 6I vstala, aby se navrátila s oběma svými snachami z Moabska do vlasti; slyšelať, že Hospodin shlédl na lid svůj a dal mu chleba.

Hl. I. — V. 1. - Spisovatel označuje „dobou soudců“ jen všeobecně čas, kdy se událost sběhla. O této době viz Sdc 2, 16; 3, 11. Neuvádí jménem soudce nejspíše proto, že v době, kdy Elimelech opustil Betlem, bylo Judsko porobeno nepřítelem, který přicházel v době žni se svými stády také do úrodných niv betlémských a tam vše, co se zelenalo, spásl (srv. Sdc 6, 5.), že nastal v zemi hlad. Madianové, kteří si tak v Israeli vedli a zabíhali na svých loupežných výpravách až ke Gaze (Sdc 6, 4.), sotva se vyhnuli úrodnému Betlému. Nejmenuje tedy spisovatel určitého soudce proto, že tehdy, kdy Elimelech Betlem opouštěl, Judsko vůbec žádného soudce nemělo. Teprve po deseti letech (Rut 1, 4.) slyšela Noemi (1, 6), že je zase v Betlémě dostatek chleba, a když se do Betléma vrátila, bylo možno zase konati ječnou žeň (1, 22.), protože nepřítel, Madian, byl již zahnán Gedeonem. Ani toho však spisovatel jménem neuvádí, ježto Gedeon „soudil“, t. j. vládl jen ve střední a snad i v severní Palestině, do Judska však jeho vliv nesahal, Judsko tedy ani tehdy žádného „soudce“ nemělo. Klademe-lí Booza do doby Gedeonovy, tedy přibližně mezi léta 1198—1158, a nastoupil-li David trůn po Saulovi asi roku 1011, připadá na pokolení Booz-Obed-Isaj-David (4, 17.) asi 150 roků, což není pravdě nepodobno; na věci by nic nezměnilo, kdyby snad bylo jedno nebo dvě kolena v tomto rodopise mezi Obedem a Isajem vynecháno. Viz níže 4, 18.—22. — Elimelech opustil svůj domov patrně proto, by se vyhnul nepříteli, který pustošil betlémská pole. Kdyby byl hlad způsoben toliko nedostatkem deště, byl by sotva domov opustil, ale modlil se k Jahvovi a očekával, že budoucí rok bude lépe, nebo by se byla jeho rodina zase z Moabska vrátila a nebyla by tam zůstala deset let. Rodina Elimelechova byla by se vrátila tím raději do Betléma, že tam měla své pole (4, 3.) a bohaté příbuzné (2, 1.) — „v zemi“ = ve vší Palestině, jak dosvědčuje době Madianů Sdc 6, 4. Kdyby byl mohl nalézti Betleman útulek v Palestině, byl by se vystěhoval raději někam do Palestiny a sotva do ciziny, kde býti „hostem“, t. j. cizincem, který má jen tolik práv, kolik mu jich přisoudí a uhájí jeho ochránce, nebylo nic příjemného. Elimelech měl v Betlemě nemovitý majetek, pole, které však prodal. Viz níže. K Betlemu přidáno „Judský“, t. j. patřící kmeni Judovu, aby bylo to město rozlišeno od jiného, stejnojmenného, které náleželo Zabulonovcům. Jos 19, 15. V. 2. Elimelech = Bůh je králem. — Jméno to bylo v obyčeji také u Kanaanů, jak patrno z dopisův amarnských (Ilimilku, Milkili). Ježto byl krevním příbuzným Boozovým (2, 3.) a měl v Betlémě, tedy v území Judovců, majetek, byl sám také příslušníkem kmene Judova. — No‘omí = Má sličnost, rozkoš, potěšení a pod. Tak asi říkala matka dítku, celujíc je, a název ten mu pak zůstal jakožto jméno vlastní. — „Machlón“ bývá vykládáno a překládáno: „Churavý“, Kiljón pak „Chřadnoucí“ nebo pod. Správno-li to odvozování, byla jim ona jména „Churavec“ a „Neduživec“ dána za živa a zůstala jim; možná, že měli také jiná jména, ale spisovatel nám tu podal ta, která přiléhala k jejich osudu. — Slují „Efratští“, ježto Betlem, jejich domovská obec, byl v „Efratě“. Srv. Gn 35, 16. 19; 48, 7; Mich 5, 2. — Moabsko, jeho náhorní rovina, zvaná Míšór, byla a je dosud velmi úrodná. Srv. Jos 13, 23. Dosud tam chodí chudí dělníci z Palestiny hledati obživy a také ji nalézají. V. 4. Z 4, 10. vyplývá, že manželem Rutiným byl Mahalon, tedy důsledně mužem Orfiným byl Chelion. — „Rúth“ znamená nejspíše „Přítelka. — „‘Orpá“ — snad Vlasatá, Krasovláska a pod. — „vzali si manželky“ již prve, ještě za života otcova. — Manželství Israelitů s Moabkami platnými zákony (Ex 23, 28. 32; 34, 11. 16; Dt 7, 3.) nebylo sice výslovně zakázáno, odporovalo však ovšem jejich duchu, jehož asi rodina Elimelechova v rozháraných dobách soudcovských, kdy nejeden zákon v životě zachováván nebyl, nepostřehla. Byla to manželství z nouze, že totiž nemohli rodiče v cizině svým synům opatřiti Israelek, nemajíce ani potřebného snubného (Gn 24, 53.) ve vyhnanství. Ostatně příčina, proč byla ona smíšená manželství Israelitům zakázána, bylo nebezpečí, že by mohla žena svésti svého muže k modlářství. Nebezpečí mohlo však býti odvráceno tím, že Moabky přijaly náboženství israelské, a nadějí, že rodina brzy se vrátí domů, kde nebude nebezpečí, že by Moabky vodily své manžely z Betléma do vzdálených svatyň moabských. V. 6 - Dokud žili synové Noemini, nalézala matka obživu u nich. Nyní, když zemřeli, nemohla cizinka v Moabsku hledati právem u nikoho výživu, měla však právo žádati jí u svého rodu, tedy v Betlémě. (Srv. Gn 38, 11.) Také ovdovělé bezdětné Moabky dle právních názorů tehdejších staly se zase příslušnicemi svých rodův, a tam mohly hledati živobytí. — „shlédl“ dosl. „navštívil“ v dobrém významu slova. (Srv. Gn 50, 24; Ex 4, 31; 1. Král 2, 21.)

Návrat z Moabska do Betlema. Rut vzácným vzorem příbuzenské lásky, oddanosti a věrnosti

(1, 7.—22.)

7Vyšla tedy z místa, kde jako host bydlila, s oběma snachami. Když byla již na cestě vracejíc se do Judska, 8pravila jim : „Jděte (každá) do domu matky své; Hospodin buď vám milostiv, jako jste byly vy mrtvým i mně! 9 Dej vám dojíti spokojenosti v domech mužů, kterých se vám dostane!“ A políbila je. Ony však počaly hlasitě plakati 10a říkati: „S tebou půjdeme k lidu tvému!“ 11Noemi jim odpověděla: „Navraťte se, dcery mé! Proč byste se mnou šly? Mám ještě syny ve svém lůně, že byste mohly nadíti se mužů ze mne? 12Vraťte se, dcery mé, jděte, nebo jsem již stářím sešlá, že nejsem způsobilá k manželskému svazku. A kdybych i mohla této noci počíti a poroditi syny, 13kdybyste si chtěly na ně počkati, až by dorostli, [až by dospěli], budete dříve stařeny, nežli se vdáte. Ne tak, prosím, dcery mé! Neboť vaše tíseň (ještě) více mne trápí, že vystoupila ruka Hospodinova proti mně.“ 14Tu zase počaly hlasitě plakati. Orfa políbila tchyni a vrátila se; Rut (však) se tchyně přidržela. 15I řekla jí Noemi : „Hle, tvá švakrová vrátila se k lidu svému a k bohům svým; jdi s ní.“ 16Rut odpověděla: „Nenuť mne, bych tě opustila, bych odešla; neboť kamkoli půjdeš ty, půjdu já, a kde dlíti budeš ty, dlíti budu také já. Lid tvůj lid můj, a Bůh tvůj Bůh můj. 17Která země tě přijme, až budeš umírati, v té zemru a tam dojdu hrobu. Ať mě Hospodin trestá a zase trestá, odloučí-li mne od tebe něco jiného než toliko smrt!“ 18Vidouc tedy Noemi, že je Rut nezvratně odhodlána jíti s ní, přestala jí odporovati [a domlouvati, aby se vrátila k svým]. 19Šly tedy spolu a přišly do Betléma. Když vešly do města, roznesla se všady rychle (o tom) zvěst, a ženy pravily: „Je to ona Noemi?“ 20Ona jim však řekla: „Nenazývejte mne Noemi, [to jest Sličnou], ale raději nazývejte mne Mara, [to jest Hořkou], nebo hořkostí mne velmi naplnil Všemohoucí. 21Vyšla jsem plna, a prázdnou mne zpět přivádí Hospodin. Proč tedy nazýváte mne Noemi, když mne Hospodin ponížil a Všemohoucí sklíčil?“ 22Přišla tedy Noemi s Moabkou Rut, svou snachou, ze země, kde byla hostem; vrátila se do Betléma, když počali žíti ječmeny.

V. 7 - Jméno místa (města nebo vsi), kde bydlila Noemi, není udáno, buď že ho spisovatel v prameni nenalezl, nebo se domníval, že na něm nezáleží, že tedy lze je vynechati. — Obě snachy, i kdyby nebyly zamýšlely Moabsko opustiti, byly by tchyni kus cesty doprovodily a prohlásily, že půjdou s ní, kamkoli půjde ona; tak totiž velel mrav Výchoďanů. Domníváme se však, že obě snachy s tchyní jdoucí měly upřímný úmysl jíti s ní až do Betléma a tam spolu s ní o život se sdíleti; slabší Orfa však podlehla radě Noemině a vrátila se domů, kdežto vytrvalá Rut nevzdala se svého záměru. Dlužno si tedy představiti, že ženy ty nesou (nebo vezou na oslu?) chudá svá zavazadla (všecek svůj majetek). (Hummelauer.) V. 8. n. Noemi posílá své snachy tam, kde dle tehdejšího práva bylo bezdětné vdově po smrti mužově hledati výživu — otecký krb; dům ten tu nazván však matčiným, že dcery bývají bližší matce než otci a zůstávaly buď ve staně matčině, neho v oddílu společného stanu, vykázaném ženám (harem), tedy v bydlišti matčině. — Rut i Orfa chovaly se „milostivě“, laskavě, dobrotivě k mrtvým, dokud žili, i k Noemi; byla tedy rodina jejich sídlem vzájemné úcty, lásky, jakož i svornosti. Tu lásku nechať jim Bůh odplatí láskou svou! Pěkný vzor i rodině křesťanské! — Z toho, že Noemi svolává na obě snachy požehnání Jahvovo, lze právem vyvozovati, že obě byly také ctitelkami Boha Jahve; možno z těch slov také vyvozovati její přesvědčení, že Jahve může komu chce i v Moabsku dobře činiti, že je tedy Bohem všehomíra, a ne snad jen národním bohem Israelovým, jehož moc sahá jen potud, pokud sahají hranice Israelitů. — „spokojenosti“ může dojiti mladá vdova, plná života, roztoužená po radostech rodinných a mateřských (srv. níže 3, 1.) v manželství. Této spokojenosti, nejvřelejší tužby starozákonné ženy nedojdou, půjdou-li s Noemi, která jim mužů dáti nemůže (srv. níže 12. n.). — Možná, že podobná slova, kterými Noemi své snachy vrací domů, byla projevem tehdejší zdvořilosti, a že obyčej v takových případech podobný projev ukládal; jisto však, že Noemi míní tu slova svá upřímně. Totéž dlužno tvrditi o jiných zdvořilůstkách, pokud v následujících rozmluvách jsou obsaženy (na př. v. 10.). V. 11. n. Noemi tu má na zřeteli zákon o levirském manželství Dt 25, 5; Gn 38,26. — „k manželskému svazku“ = k účelu manželského svazku, způsobem člověka důstojným dbáti o zachování neb i rozmnožení lidského pokolení dítkami. V. 13a. hebr.: „budete proto čekati, až dorostou, zavřete se proto a nevdáte se za muže? t. j. chcete tak dlouho postrádati radostí manželských (a mateřských)? — „ruka Hospodinova výstoupila proti Noemi“ tím, že jí odňala manžela i dva syny. To působí jí veliké hoře; ta bolest bude však ještě větší, bude-li žíti se dvěma snachami, a patřiti ustavičně na to, že nedošly „uspokojení“ oprávněných ženských tužeb (srv. v. 9.). Že by mohly zachovávati vdovskou čistotu z vyšších pohnutek, z lásky k Bohu, proto neměla ovšem Noemi, jsouc dcerou S. Z., smyslu. O ceně takové ctnosti poučilo lidstvo teprve křesťanství. V. 14. Jako dle v. 9. políbila Noemi Orfu na rozloučenou, posílajíc ji domů, tak nyní zase Orfa líbá tchyni, vracejíc se domů. — Pozoruj veliký rozdíl v jednání obou snach. Orfa dává se unášeti touhou po novém rodinném krbu a proto se vrací. Rut však přemáhá tento mocný požadavek svého srdce, vzdává se naděje na sňatek, děti a potomstvo a tím těsněji se přimyká ke staré, vetché, opuštěné, těžce zkoušené tchyni, od které nemůže očekávati, co by hovělo její samolásce. Je to takořka hrdinná láska snachy k tchyni, která je tím vzácnější, čím řidčeji se vyskytá. Takové lásce slíbeno Boží požehnání: dlouhý věk a pozemský blahobyt (Ex 20, 12; Dt 5, 16.). V. 15. - „vrátila se k lidu svému“ = k otci a tím do národního svazku moabského; ježto v tehdejších dobách národnost a náboženství toho onoho národa splývaly v jedno, znamenalo vrátiti se do pospolitosti národní ctíti bohy nebo Boha toho národa. Vrátila-li se tedy Orfa k oteckému krbu, vrátila se také k oteckému náboženství, k oteckým bohům. Obětovala tedy Orfa své touze po rodinném krbu také pravé náboženství, odpadla od pravého Boha, kterého vzýval její manžel, odpadla od Jahve. Přijmouti náboženství a bohy moabské bylo by jí také v manželství, do kterého by vešla s Moabem, ježto dle tehdejších názorů náboženství mužovo bylo také náboženstvím manželčiným. Noemi, posílajíc Rut domů, předvídá, že i Rutě bude odloučiti se od Boha Jahve, ano jaksi Rut k tomu činu svádí; opírá sice svou radu o běžný názor lidový, tehdy všeobecné rozšířený, v ústech Israelitky je však nesnadno jej ospravedlniti! Ani tehdy nebyla „víra jako víra“ zejména tu, kde šlo o změnu víry pravé k vůli manželskému sňatku. Inspirovaný spisovatel sice podává slova Noemina, avšak jejího jednání neschvaluje! Ostatně možno uvésti na Noeminu omluvu, že byla tak dojata starostí o budoucnost snach a láskou k nim tak uchvácena, že rozum a svobodná vůle její nemohla se úplně uplatniti, že nepřestoupila zákona Božího zcela vědomě a dobrovolně, že jí tedy nelze hřích přičítati. V. 16. Rut je tak pevně odhodlána jíti se tchyní, že je každý pokus o zvrácení jejího úmyslu marný. — Příslušnici národa israelského, kmene judského („lid tvůj lid můj“), a tím spolu také vyzná vačkou Boha Israelova, Jahve („Bůh tvůj Bůh můj“) stala se Rut již svým sňatkem s Mahalonem; prohlašuje nyní, že toho svazku národního, kmenového a náboženského nemíní trhati. — Příslušnost ke kmeni dávala nárok na pobyt v území onoho kmene a na hrob v něm. „Ať mi učiní Hospodin cokoli“ = „Ať mě Bůh trestá“ je formulka zaklínací přísahy. Srv. 1. Král 3, 17. a jj. — Rut tu jedná z úcty a lásky ke tchyni, kterou považovala netoliko za matku manželovu, ale také za matku svou, plní tedy příkaz desatera (Ex 20, 12; Dt 5, 16.). Zajisté poutal ji ke tchyni způsob, jak se k ní měla: laskavost, přívětivost, moudrost, rozšafnost a jj. Snad měla na srdce Rutino vliv i soustrast s nešťastnou, opuštěnou vdovou. V. 19. Betlem nebylo město veliké, příchod ženy vzbudil tedy pozornost veškeré obce (hebr.). — Otázka „Je to ona Noemi?“ je podiv, že se Noemi tolik změnila od té doby, co ji viděly (před deseti lety). Betlemanky nedivily se, že za deset let sestarala, ale že přichází nyní bez manžela, bez synů, bez vnuků. Znajíce její bezúhonnost divily se, že byla stižena tak velikým trestem Božím. V. 20. Staří se domnívali, že jméno má vždycky přiléhati ke skutečnému stavu osoby nebo věci; změnil-li se stav ten, měnívali také jména. O významu jména Noemi viz výše v. 2. — Márá = Hořká, Bolestná. V. 21. „plná“ — majíc muže a dva syny. V. 22. Žeň ječná, kterou počíná žeň vůbec, zahajována o velikonocích, tedy kolem našeho prvního dubna. Poznámka, kdy přišla Noemi a Rut do Betléma, připravuje na událost vypravovanou ve hl. 2., která se odehrává o žni.

Za svou lásku k příbuzné dochází Rut laskavého přijetí na poli jiného svého příbuzného, Booza, v Betlémě.

Hlava 2. — 1Muž Elimelech měl krevního přítele, člověka zámožného, velmi bohatého, jménem Booz. — 2I řekla Moabka Rut ke své tchyni: „Poroučíš-li, půjdu na pole a budu sbírati klasy, které ujdou rukám ženců, kdekoli naleznu milost hospodáře, ke mně laskavého.“ Ona jí dpověděla: „Jdi, dcero má.“ 3Šla tedy a sbírala klasy za ženci. I přihodilo se, že pole toho pán byl z příbuzenstva Elimelechova, jménem Booz. 4A hle, Booz přišel z Betléma a řekl žencům: „Hospodin (buď) s vámi!“ Oni mu odpověděli: „Požehnej ti Hospodin!“ 5Pak řekl Booz služebníkovi, který byl nad ženci: „Čí je tato dívka?“ 6Ten mu odpověděl: „Je to Moabka, která přišla s Noemi z Moabska, 7a prosila, by směla sbírati zbylé klasy chodíc za ženci. Od rána až do nynějška trvajíc na poli ni na okamžik domů se nevrátila.“ 8Tu řekl Booz k Rut: „Slyš, dcero! Nechoď na jiné pole sbírati, neodcházej s tohoto místa; ale připoj se k mým služebným, 9a kde budou žíti, choď za nimi! Neboť rozkázal jsem služebníkům svým, aby ti nikdo nečinil obtíží; ano i bude-li se ti chtít píti, jdi k nádobám a napij se vody, kterou i služebníci (moji) pijí.“ 10Rut padla na tvář a poklonivši se k zemi řekla mu: „Odkud mi to, že jsem nalezla milost před očima tvýma, že ráčíš znáti se ke mně, cizince?“ 11On jí odpověděl: „Všecko mi bylo oznámeno, co jsi učinila tchyni své po smrti muže svého: žes opustila rodiče své i zemi, ve které jsi se narodila, a přišlas k lidu, kteréhos prve neznala. 12Odplatiž ti Hospodin skutek tvůj, plné mzdy dostaň se ti od Hospodina, Boha Israelova, k němuž jsi přišla a pod jehožto křídla jsi se utekla!“ 13Ona řekla: „Nalezla jsem milost před očima tvýma, můj pane! neboť mne těšíš a mluvíš k srdci služebnice své, ač nejsem rovna jedné z tvých služebných.“ 14I pravil jí Booz: „Když bude čas k jídlu, přijď sem, pojez chleba a omoč skývu v octě.“ Posadila se tedy vedle žencův, on jí nahrnul pražmy, i jedla, nasytila se a ještě jí zbylo. 15Pak vstala, aby sbírala dle obyčeje klasy. A Booz přikázal služebníkům svým: „I kdyby chtěla s vámi žíti, nebraňte jí; 16odhoďte také úmyslně něco z vašich snopkův a nechte ležeti; ať [bez zahanbení] sbírá, ať jí nikdo nedomlouvá, když bude sbírati!“ 17Sbírala tedy na poli až do večera; a co sebrala, vytloukla prutem, vymlátila, a tak dostala ječmene asi tolik, co má efa [to jest tři mírky]. 18S nimi vrátila se do města a ukázala je tchyni své; k tomu vyňala a dala jí zbytky svého jídla, kterým se byla nasytila. 19I pravila jí tchyně: „Kde jsi sbírala dnes, kdes pracovala? Buď požehnán ten, který se slitoval nad tebou!“ Oznámila jí tedy, u koho pracovala, a pověděla jméno muže, že sluje Booz. 20Noemi jí odvětila: „Požehnán buď od Hospodina, že touž milost, kterou učinil živým, zachoval i mrtvým.“ A opět pravila (Noemi): „Je náš příbuzný ten člověk.“ 21Rut dodala: „Také to mi přikázal, abych tak dlouho připojovala se k jeho žencům, dokud nebude všecko obilí požato.“ 22Tu jí tchyně radila: „Bude velmi dobře, dcero má, choditi na žeň s jeho služebnými, aby na cizím poli někdo ti neubližoval.“ 23Přidružila se tedy k Boozovým služebným a chodila s nimi tak dlouho na žeň, dokud ječmene a pšenice do stohů nesklidili.

Hl. 2. — V. 1. Bó‘az = Živý, Čilý, „Čipera“ a pod. V. 2. Zákon mojžíšský dával právo paběrkovati chudině (Lv 19, 9; 23, 22; Dt 24, 19.). Že se nabízí Rut první jíti a paběrkovati, z toho vyvozuje Hummelauer domněnku, že i v Moabsku byl obyčej, který považoval paběrky za majetek chudiny. — Ze slov Rutiných vyplývá také, že mohl hospodář nebo jeho ženci ztrpčovati chudině oprávněnou práci na jeho roli, že snad některý ustanovil, kteří chudí směji na jeho poli paběrkovati, jiné pak že zaháněl a pod. — Nabídku tuto pronesenou klade Rutě na jazyk rovněž láska a úcta ke tchyni. V. 3. — „Přihodilo se“, náhodou (hebr.), t. j. řízením Božím. Neposlala ji tedy tchyně úmyslně na pole Boozovo, aby snad se s ním Rut seznámila! — Ježto dle 1, 22. přišly ženy z Moabska na počátku ječné žně, a událost tuto líčená sbíhá se o žni samé, patrno, že paběrkovala Rut brzy po svém příchodu do Betlema. V. 4. Booz přišel asi krátce před polednem. Srv. níže v. 7. 14. 17. — Krásný, starobylý pozdrav „Jahve s vámi“, kterého církev užívá dosud při bohoslužbě („Dominus vobiscum“), přeje 1. ochranu a 2. pomoc Páně, podobnou té, ze které se těšili Israelité, vycházející z Egypta (Ex 3, 11; srv. Jos 1, 5; Ž 22 (23), 4.). — Obvyklá odpověď žencův (a vůbec pracujících dělníků) byla: „Požehnej ti Jahve!“ Srv. Ž 128 (129), 8. Srv. naše křesťanské pozdravy „Pomáhej Pán Bůh!“ a „Dej to Pán Bůh!“ Škoda, že mizí. V. 5. n. „dívka“ = mladistvá žena. — Ježto Booz znal chudinu betlémskou, nyní však zpozoroval neznámou mladou ženu, táže se, čí je, t. j. kdo jsou její rodiče, nebo kdo jest její muž. Slyšel sice (1, 19.), že z Moabska vrátila se Noemi se svou snachou, osobně však Rut dosud neznal. V. 7. Ač byla Rut dle zákona oprávněna paběrkovati, přece prosí dozorce, šafáře, by jí bylo dovoleno na poli jemu svěřeném právo to vykonávati. Příklad slušnosti, ke které se druží pracovitost, zračící se v tom, že od rána pilně, bez přestávky sbírá klasy. — Za celou tu dobu neuchýlila se na místo, kde by si poněkud pohověla, odpočinula, paprskům palčivého slunce ušla. Tu vytrvalost jí oslazovala pieta ke tchyni. V. 8. n. Místo {{Prostrkaně|„slyš“ rozkazumm hebr. jemná otázka: „Slyšíš?“, svědčící o laskavostí a přívětivosti Boozově. — Z toho, že Rutu oslovuje slovy „dcero má“, možno vyvozovati, že byl Booz proti Rutě již staršího věku. — Také z Booza mluví láska k příbuzné (vzdálenější švakrové). „Neodcházej“ jinam, kde by tě mohli týrati. Mezi chudými dávána právem přednost chudým příbuzným. — „k mým služebným“ ženám. — Obilí žali malými srpy a svazovali je bez povřísel v malé snopky zavázané několika stébly obilí právě požatého, podobně jako se děje dosud v Palestině a jak znázorněno na starých egyptských malbách. Žali a vázali muži i ženy. Snopky snášeny na hromadu, do stohu. — Voda na východě má mnohem větší cenu než u nás; prokazuje tedy Booz sešvakřené cizince značné dobrodiní. — Štědrost Boozova ještě více činí dle v. 14. — Rozkaz, o kterém se tu Booz zmiňuje, teprve dá; je to však tak jisto, jakoby jej skutečně již byl dal, proto: „rozkázal jsem“. V. 10. Všimni si skromnosti Rutiny: je sice Moabkou, tedy cizinkou, ale také Boozovou švakrovou; mohla by tedy tohoto příbuzenského poměru se dovolávati a žádati Booza za pomoc; nečiní tak. Skromností tou si podmaňuje srdce Boozovo. V. 11. Že Rut milovala tchyni za života Mahalonova, o tom se Booz nezmiňuje, zdůrazňuje toliko Rutinu lásku ke tchyni po smrti Mahalonově, ježto se ukázala ryzost a pevnost lásky té zejména v této době, že je to cos ojedinělého, neslýchaného. Kolik obětí lásce té přinesla! V. 12. „pod křídla“ = pod ochranu, do opatrování. Srv. Ex 19, 4; Dt 32, 11; Ž 16 (17), 8; 35 (36), 8; 56 (57), 2 ; 60 (61), 5; 62 (63), 8; 90 (91), 4. V. 13. n. Útěcha, kterou Booz vlévá Rutě do srdce, je důkazem, že je jí Booz přízniv; dle jiných je to však důvod, že se odvažuje Rut prosby, by jí byl Booz podobně nakloněn i dále, a proto místo: „nalezla jsem milost“ překládají — „kéž nalézám milost…“ — „Nejsem rovna…“ nový projev skromnosti (srv. v. 10.), která budí v srdci Boozově štědrost. Viz podivuhodnou pokoru Ruty, která se považuje za nejnižší ze všech Boozových služebnic, za služebnou služebných, a tak si zasloužila státi se jeho manželkou. „Tak blahoslavená Panna řkouc: „Aj, já dívka Páně“ zasloužila si státi se matkou Boží.“ Kornel van Steen (= Cornelius a Lapide, † 1637). — Rut mohla se považovati za nižší než služky Boozovy, protože byla cizinkou (v. 10.), kdežto žnečky Boozovy byly Israelky. — Zastíněna byla také tím, že služky Boozovy dostaly včas od svého štědrého pána pokrmu a nápoje, kterého Rut postrádala. Booz ji proto dává totéž právo, které přísluší jeho služebným — s nimi jísti a píti. — „sem“ na místo stinné, snad pod košatý strom, jakých dosud kolem Betléma hojnost. Že měli ženci Boozovi na poli nějaký stan, do něhož se scházeli k jídlu, Písmo nikde nepraví. — „octa“ vinného v Palestině révou oplývající bylo a je dosud dostatek; ocet čistý nebo spíše rozředěný vodou v parných dnech mile občerstvuje. — „posadila se vedle ženců“, t. j. ke žnečkám (srv. v. 8. „připoj se k mým služebnicím“). — „pražma“, zrní pražené, tu patrně z čerstvé ječné sklizně. Dosud jí v Palestině požívají. Srv. Lv 2, 14; 1. Král 17, 17; 2. Král 17,28. — „on“ buď dozorce nad ženci nebo spíše Booz sám, který dle obyčeje patriarchálního jídal se svou čeládkou a jí také úděly podával. — Co „jí zbylo“, uschovala té, kterou tak vroucně milovala, tchyni (srv. níže v. 18.). V. 15. Rut nehověla si dlouho po jídle, ale hned dala se zase do práce. Zatím co sbírala klasy, nařídil Booz: „I kdyby chtěla s vámi žíti, nebraňte jí…“ Dle hebr. však Booz nakazuje: „i mezi snopky ať si sbírá, a neubližujte jí.“ Mezi snopky bylo patrně více klasů než za nimi a ženci byli oprávněni je i se snopky vzíti, ježto chudí měli právo toliko na klasy ležící za ženci. V. 17 Také Gedeon mlátil kdysi tak. Sdc 6, 11. — „efa“ = 36,44 litru. — Efa měla tři „mírky“ zvané hebr. „sea“, t. j. 12,148 litrů. Srv. Gn 18, 6. V. 18. „s nimi“ — nesla to zrní v plášti. Srv. níže 3, 15. V. 19. „slitoval se“ nad cizinkou, a dopřál jí neobyčejně veliké žně. V. 20. Booz miloval Elimelecha a jeho syny za živa; tu lásku osvědčil jim dnes, kdy jsou již mrtvi, tím, že laskavě a štědře ujal se Elimelechovy snachy, ano i manželky jeho. — Dle hebr. připomíná Noemi, netoliko že je Booz jejich příbuzným, ale také „gó’élem“, povinným postarati se, by nevymřel rod Elimelechův. Viz níže 3, 9. a srv. Lv 25, 25; Dt 25, 5. V. 23. „chodila s nimi na žeň“ sbírati klasy, jako činila dříve. Po ječné žni, která trvala 2—3 neděle, nastala žeň pšeničná. Když bylo vše sklizeno, bylo mláceno, a Booz počal váti vymlácený ječmen. Srv. niže 3, 2. Snopky nanesli na ustanovené k tomu místo na poli, kde byla upěchovaná půda, t. j. humno; tam bylo obilí vymláceno a hned také vyváto. Do stodol se nedováželo. Rolníkovi nebylo obávati se, že snad obilí pod širým nebem zmokne, ježto tu dobu v Palestině vůbec nepršívá.

Na humně Boozově. Jménem lásky příbuzenské, která zplodila povinnost švakrovského manželství, žádá Rut Booza, by ji pojal za choť. Booz jest ochoten tak učiniti.

Hlava 3.

Dle rady Noeminy Rut odebírá se na humno, na němž bude Booz po práci odpočívati, odhaluje v noci jeho nohy, lehá si k nim a probudivšího se Booza žádá, by ji pojal za manželku dle práva švakrovského manželství (v. 1.—9.). Booz prohlašuje, že je sice ochoten vyplniti tuto povinnost příbuzenské lásky a věrnosti, upozorňuje však, že je tu bližší příbuzný, kterému přísluší povinnost a právo levirského manželství více než Boozovi. Jestli však tento svého práva se vzdá, pojme Booz Rut za ženu, (v. 10.—13.). Ráno naměřil Booz Moabce, s níž byl sešvakřen, šest měr ječmene, pomohl jí s ním na záda a propustil ji domů. Rut přichází s darem ke tchyni a vypravuje ji, jak pochodila (v. 14.—18.).

1Když zase přišla kdysi ke své tchyni, uslyšela od ní: „Dcero má, zjednám ti spokojenost [a postarám se], by ti bylo dobře. 2Ten Booz, k jehožto služebným na poli jsi se přidružila, je náš příbuzný, a této noci věje ječmen na humně. 3Umyj se tedy, pomaž se, oblec se v pěknější roucha a jdi dolů na humno; (ale) ať neuzří tě člověk ten, dokud nepřestane jísti a píti! 4Když pak půjde spat, všimni si dobře místa, na kterém bude odpočívati; pak půjdeš, poodhrneš s nohou plášť, kterým se přikryje, položíš se a budeš tam ležeti; on ti pak poví, co bys měla činiti.“ 5Rut odpověděla: „Cokoli kážeš, učiním.“ 6I šla na (to) humno a učinila všecko, co jí byla tchyně přikázala. 7Když Booz pojedl a napil se, když se rozveselil a lehl si u stohu snopů: přišla skrytě, poodhrnula mu plášť s nohou a položila se. 8Tu hle, (když bylo) již půl noci, ulekl se člověk (ten), zarazil se a zpozoroval, že mu leží žena u nohou. 9I řekl jí: „Kdo jsi ty?“ Ona odvětila: „Já jsem Rut, služebnice tvá; rozprostři plášť svůj na služebnici svou, nebo jsi příbuzný.“ 10„Požehnána jsi od Hospodina, dcero,“ — dí on — „tys první lásku poslednější (láskou) překonala; neboť nenadbíhalas jinochům chudým ani bohatým. 11Neboj se tedy; cokoli mi pravíš, učiním ti. Neboť ví všecek lid, který bydli ve branách mého města, že jsi žena ctnostná. 12Nepopírám, že jsem příbuzný, ale je jiný bližší příbuzný nežli já. 13Odpočiň si zde této noci; ráno, bude-li on cbtíti právem příbuzenství si tě podržeti, dobře; nebude-li chtíti, vezmu si tě já beze všech okolků; — živ je Hospodin — spi až do rána.“ 14Tak spala u jeho nohou až do rána. Dříve však, nežli se lidé vespolek poznávali, vstala; neboť (Booz) pravil : „Varuj se, aby žádný nezvěděl, že jsi sem přišla.“ 15A opět řekl: „Rozestři plášť svůj, kterým se přikrýváš, a drž oběma rukama.“ Když jej rozestřela a držela, naměřil jí šest mírek ječmene a vložil (je) na ni. Ona s tím vešla do města 16a přišla ke své tchyni. Ta se jí tázala: „Jak jsi pochodila, dcero?“ Tu jí vypravovala všecko, co jí učinil člověk ten. 17A dodala: „Hle, šest mírek ječmene dal mi, a řekl : „Nechci, bys prázdná vrátila se ke své tchyni.“ 18I řekla Noemi: „Čekej, dcero, (klidně), až uzříme, jak ta věc dopadne; neboť člověk ten neustane, dokud nesplní, co mluvil.“

Hl. 3. — V. 1. Místo „když zase přišla kdysi ke své tchyni“ hebr.: „a bydlela u své švekruše“; slova ta v hebr. patří k 2, 23. Z toho patrno, že Rut každodenně po lopotné práci vracela se na noc ke své druhé matce, jak se slušelo a patřilo na ctnou mladou vdovu. Srv. níže v. 10. — Noemi netoliko nazývá Rut „dcerou“, ale také se o ni stará, jakoby byla její matkou. Povinností rodičů bylo postarati se, by se jejich dcery šťastně vdaly. Tu povinnost Noemi nyní činí. — „spokojenost“ = „manželství“ jako 1, 9. Ve výhodném manželství najde Rut také přiměřené zaopatření, že jí nebude třeba živiti se paběrkováním, prací to velmi málo výnosnou, ke spokojenosti člověkově málo přispívající. V. 2. Aby bylo porozuměno tomu, co následuje, dlužno míti na zřeteli obyčej a zákony o manželství levirském. Srv. Gn 38, 8. nn.; Dt 25. 5.—10; Mt 22, 24. nn. „Je náš příbuzný“ a tedy povinen pojmouti za manželku bezdětnou vdovu po zemřelém „bratru“ svém Mahalonovi. Noemi se domnívá, že dle práva manželství levirského je Rut oprávněna šetrným způsobem upozorniti Booze na jeho povinnost příbuzenskou. Pohnutkou, proč tak činí, je láska k zemřelému manželu a synu, kteří nemají potomstva; chce zákonitým způsobem postarati se o to, by Mahalonovi a tím ovšem i Elimelechovi dostalo se potomka, který by zdědil jejich pole (nyní prodejem zastavené) a zachoval na tomto dědičném majetku jméno otce a děda svého. Tou myšlenkou, láskou k zemřelému choti a tchánu, vedena je také Rut při svém podniku. Zdaří-li se tento čin lásky a úcty k zemřelým příbuzným, bude tím zároveň také postaráno o hmotné zaopatření obou žen. (Viz níže.) Nápadno, proč Noemi posílá hned svou snachu s oprávněnou žádostí k Boozovi, a ne k onomu bližšímu příbuznému, o němž níže v. 12. Že by o něm Noemi nevěděla, nelze mysliti. Avšak z 4, 6. možno právem vyvozovati, že byl již ženat a měl svou rodinu; z téhož v. možno se dohadovati, že nebyl tak zámožný jako Booz a že tedy vykoupiti zastavené pole (ta povinnost byla spojena s povinností vzíti si bezdětnou vdovu po Mahalonovi za manželku) nebylo mu snadno; patrně se také o ruku Rutinu nikterak neucházel; z toho všeho mohla se Noemi domýšleti, že nejmenovaný bližší příbuzný nechce dostáti své povinnosti švakrovské, že nechce užíti práva z ní plynoucího, pojmouti Rut za svou manželku. Poslala pak Noemi svou snachu hned k Boozovi tím spíše, že z toho, jak se dosud Booz k ní choval, poznala jeho velkodušnost, poznala, že jí přeje, že je jí nakloněn; bylo tedy možno doufati, že nebude prosící Rut odmrštěna. Věděla také, že je zámožný a že tedy bude mu snáze dědičné pole Mahalonovo vykoupiti. Byl-li Booz také již vdovec, nebo byla-li jeho manželka ještě živa, měl-li z toho manželství děti a kolik, o tom nás Písmo nepoučuje; také na tom nezáleží; ježto tehdy bylo mnohoženství v obyčeji, mohl tedy Booz pojmouti za choť Rut a postarati se, by se dostalo Mahalonovi aspoň zákonitých potomkův i v tom případě, že byl již ženat a že manželka jeho dosud žila. — V Palestině věje denně asi od 4. hod. odpoledne až bezmála do západu slunce od moře vítr, proti kterému házejí dřevěnými vidlemi vymlácené obilí, t. j. zrno s plevami i se slámou rozdrcenou, a tak obilí vějí a tříbí. Práci možno protáhnouti do tmy tím spíše, že je snáze ji konati za večerního chladu nežli za dne, kdy ji palčivé paprsky sluneční ztěžují. — Humno bylo nedaleko pole, tedy za Betlemem, kus to upěchované půdy, na které bylo obilí ve snopech již dříve (viz výše 2, 23.) sneseno. Noemi mohla předvídati, že Booz zůstane celou noc na humně, ježto tehdy, podobně jako dnes, třeba obilí na humnech snesené hlídati, by nebylo rozkradeno. V. 3. Také nevěsta v den svého sňatku se myla, pomazala se olejem a oblékla se v nový šat, neb aspoň v roucho, ze kterého nečišel pot. Dle tehdejších obyčejů bylo povinností rodičů postarati se o sňatek svých dětí a povinností dětí bylo poslechnouti rodičů. Tu povinnost plní Noemi svým způsobem, posílajíc takořka ze svého příbytku svou snachu na svatbu, Rut pak poslušně plní příkazy své druhé matky. Jindy bývá odváděna nevěsta pod večer, nebo na počátku noci z domu otcovského do domu ženichova; tentokrát jde nevěsta sama, bez průvodu, ovšem však také večer, ano v noci. Málo by bylo slušelo, aby ženich v letech Boozových odváděl si svou nevěstu, vdovu, jako činívají ženiši mladí, když se zasnubují s pannami. Názor Noemin o způsobu, jak dlužno v manželství to vejíti, liší se od názoru Booza, (který nepotřeboval souhlasu rodičů ve svém vysokém věku), pouze tím, že Noemi se domnívala, že lze v manželství to vejiti soukromě, bez úředních formalit, kdežto Booz, maje vyvinutý smysl pro právo, chtěl, aby každá překážka byla odstraněna soudním řízením, aby byly urovnány spolu také majetkové otázky, které s manželstvím tím souvisely. Názor Noemin plynul sice více ze srdce nežli z rozumu, byl však přece i rozumově odůvodněn, ježto tehdy zákon nežádal úředních formalit, by bylo manželství platné, ba ani k tomu ne, by bylo dovolené. K tomu, by snoubenci v manželství platně vstoupili, stačil vzájemný jejich souhlas přiměřeně vyjádřený. Vyjádřen mohl býti beze svědků buď slovy, nebo jiným znamením, i prvním manželským obcováním. Nelze tedy podezřívati Noemi, že by byla sváděla snachu k něčemu, co bylo dle tehdejšího manželského práva nedovoleno. (Manželství nebylo tehdy svátostí!) Nesmíme ji posuzovati dle našeho manželského práva, které bylo pro veřejné blaho zavedeno později (zejména když bylo manželství povýšeno na svátost), o kterém však Noemi neměla ani zdání. Dle našeho manželského práva by ovšem nesměla tchyně raditi své snaše, by činila podobně, jako Rut v tomto případě, ježtoby tak vydávala v nebezpečí hříchu snoubenka sebe i snoubence! — „jdi dolů“ — ježto Betlem byl asi na dvou pahorcích jako je dnes, bylo dlužno z města na pole a tedy také na humno „jíti dolů“. — Rut nesmí se ukázati Boozovi dříve, nežli se jídlem a nápojem občerství a bude dobré mysli. Zkušená žena ví, že chce-li kdo, by byla prosba jeho vyslyšena, nesmí přijíti v čas nepříhodný. V. 4. „tam“, u nohou bude ležeti, jako k nohám pánovým padá prosebnice. S nohou poodhrne plášť, aby na sebe upozornila, spolu pak aby připomněla mu velmi šetrným působem, jaké právo jí dává zákon, nebude-li její prosba vyslyšena: zouti mu veřejně střevíce. Srv. Dt 25, 5. nn. Pláště se dotkne, ježto bude prositi, aby na ni „rozprostřel plášť svůj“. Srv. níže v. 9. V. 5. n. je projev Rutiny poslušnosti; může poslechnouti, protože jí Noemi dle tehdejších poměrů nesváděla ke zlému činu, ani ji neuváděla do nebezpečí hříchu proti vdovské čistotě srdce. Ježto dle poměrů, které stanoví naše zákonodárství, znamenal by čin Noemin posílati snachu do nebezpečí hříchu (viz výše), snacha křesťanská nesměla by takového příkazu poslechnouti! — Noemi volila noc k žádosti o manželství také asi proto, by mohl Booz žádosti té vyhověti hned a v soukromí, dříve než by se kdo o věci dověděl a prve než by mohl naň kdo působiti, by žádost zamítl. — Toho, „co kázala“, bylo více než tu stručně podáno. V. 7. Místo „u stohu snopů“ hebr. lépe „na kraj hromady“ (vymláceného obilí). — Rut není vedena pohlavní vášní, ani nezamýšlí Booza svésti ke hříchu; žádá na něm manželství předně z úcty a lásky ke svému zemřelému manželu, který zemřel bezdětek a kterému hrozí nebezpečí, že rod jeho zanikne, nemovitý majetek jeho připadne příbuzenstvu vzdálenějšímu (Srv. Nm 27, 5.—11.), a tak jeho jméno vymizí z Israele. Že by se mohl dáti Booz svésti k něčemu nedovolenému, vylučovalo jeho stáří a jeho poctivost všeobecně známá, která se v pravdě také osvědčila. (Viz níže.) Booz dává Rutě svědectví, že byla počestnou vdovou (v. 10.). Kdyby byl viděl v činu Rutině nedostatek této ctnosti, nebyl by tím puzen, by žádosti spíše vyhověl, ale naopak, by ji spíše zamítl; to také Noemi věděla; nebyla by tedy své snaše poradila činu, který byl spíše překážkou nežli prostředkem k cíli. (Srv. jak se kdysi Tamar domáhala práva na manželství švakrovské Gn 38!) V. 8. n. Místo „zarazil se“ hebr. „nachýlil se“ pátraje po příčině toho, že se polekal. — „rozestři plášť svůj“ = vezmi mne v ochranu, ujmi se mne tím, že mne pojmeš za choť. Podobný obyčej, že totiž ženich přikrývá nevěstu, dosud se u některých Arabů zachoval. — „jsi příbuzný“ = gó’él, výkupce, tedy povinen manželstvím se mne zastati. V. 10. „první láska“ vyplývá z 1, 8; 2, 11. — „poslednější láska“ jeví se v tom, že Rut, ač ještě mladistvá, nehledala vdáti se za mladého, věkem jí rovného („nenadbíhalas jinochům“), ale požádala o manželství obstarožního Booza, ježto tak bude zachována památka jejího zesnulého chotě a ježto tak může způsobit! tchyni své velikou radost, která jí osladí stáří (4, 14. n.) (Zase pieta!) V. 11. „neboj se“, že bude tvá žádost odmrštěna, že bude ti zklamané a zahanbené odejíti. „Žena ctnostná“, která má všecky vlastnosti, ženu mravně doporučující: cudnost, lásku k rodině a jejím příslušníkům, lásku k manželu i zesnulému, pracovitost, přičinlivost, pokoru, skromnost a pod. Jsou to vlastnosti, které vyváží chudobu Rutinu i její původ (byla cizinka). Toto pěkné vysvědčení Boozovo nedovoluje nikterak Rut podezřivati z nějakého nečestného úmyslu při jejím činu. V. 12. Booz jest ochoten dostáti své povinnosti, kterou mu pokrevenství a zákon káže, chce pojmouti Rut za choť, dlužno však prve se postarati, by manželství to bylo v každé příčině zákonité. Pak bude lze v manželství vejiti a je i dokonati, nyní však nesmí si Booz ničeho dovoliti. Viz, jak poctivý je ten muž a uctivý k zákonu! V. 13 n. Booz všemožně Rut těší; aby pak neměla nejmenší pochyby, že ji prosbu vyslyší, přisahá („živ je Hospodin“). Booz nechce, by Rut hned ještě v noci odebrala se domů, ježto by v nočním temnu, nic netušíc, snadno mohla se přiblížiti k jiným strážcům obilí na humnech, tak že by mohla býti podezřívána z noční krádeže obilí nebo z pohlavního poklesku. — Kdyby nebyl dbal Booz práv onoho bližšího příbuzného, a kdyby byl té noci Booz pojal za choť Rut, nebylo by snadno jej nebo ji podezřivati; ježto však dle názoru Boozova o švakrovském právu Rut takořka patřila bližšímu příbuznému, (že mu byla takořka zasnoubena zákonem, a on práva svého se dosud nezřekl), bylo nebezpečí, že budou oba podezříváni, a že vznikne z toho pohoršení, doví-li se kdo, že byla Rut v noci na humně; byli by bývali podezříváni z činu, který se podobal poruše manželské věrnosti. Tomu chce zabrániti Booz, a proto vyzývá příbuznou, by zůstala do rána, kdy bude jí lze snáze nepozorovaně dostati se domů. Snad také (kromě štědrosti a blahovůle) proto, by nebudila podezření, dal jí Booz nésti ječmen s pole domů (v. n.). — Noemi, posílajíc Rut k Boozovi na námluvy přehlédla snad, že vydává Rut dobrou pověst svou i Boozovu v nebezpečí; přehlédla asi též pohoršení, které by odtud mohlo vzniknouti obci. Nepostřehla snad těchto okolností proto, že pevně doufala, že se její rada zdaří, nepovažovala nárok bližšího příbuzného za tak vážný, těšila se, že se Rut jíž nevrátí, ježto si ji Bcoz odvede domů jakožto svou manželku. V. 16. Rut s rancem na zádech, zahalena cípy pláště či plachty, mohla snadno zůstati z dálky nepoznána. Kdo ji viděl jen z dálky, mohl se domnívati, že ta žena si přivstala, aby zanesla domů zrní, které na humně v noci bylo sváto. — „mírku“ hebr. blíže neoznačuje. Byla-li to „sea“ (srv. výše 2, 17.), pak jí dal 12,148 × 6 = 72,883 litru. Ježto však zdá se to býti na ženu tíže přílišná, dlužno se spíše domnívati, že jí dal šest omerů (čili issaronů), t. j. 3,644 × 6 = 21,864 litru. V. l8. Vulg chválí Booza, že je muž slova, který splní, co slíbil; hebr. také zdůrazňuje, že je muž činu, který ještě dnes věc projedná.

Jak hojně byla odměněna Rutina láska příbuzenská.

Hlava 4.

Bližší příbuzný vzdává se veřejně svého práva před soudem (v. 1.—8.), Booz béře si Rut za manželku a tak vyžeňuje majetek pozůstalý po Elimelechovi (v. 9. n.). Blahopřání Betlemských ke sňatku (v. 11. n.). Manželství požehnáno synem, jehož vnukem byl David (v. 13.—17.). Rodopisem Davidovým kniha zakončena (v. 18.—22.).

1Vstoupil tedy Booz do brány a posadil se tam. A když viděl jiti kolem příbuzného, o kterém prvě byla řeč, řekl mu, zavolav ho jeho jménem: „Uchyl se maličko a poseď tu.“ Když se uchýlil a posadil, 2Booz vzav deset mužů ze starších města, řekl jim: „Posaďte se tu.“ 3Když sedli, mluvil k příbuznému: „Noemi, která se vrátila z Moabska, má prodané pole, podíl to bratra našeho Elimelecha. 4Chtěl jsem, abys to slyšel, abych ti to pověděl přede všemi tu sedícími, před staršími lidu mého. Chceš-li ho nabýti právem příbuznosti, vykup a měj si je; pakli se ti nelíbí, oznam mi to, ať vím, co činiti; neboť není žádný příbuzný kromě tebe, který jsi první, a mne, který jsem druhý.“ I odpověděl: „Já to pole vykoupím.“ 5Tu mu Booz řekl: „Nabudeš-li pole toho z ruky ženiny, budeš povinen vzíti si také Moabku Rut, vdovu po mrtvém, abys vzbudil jméno příbuzného na dědictví jeho." 6On odpověděl: „Vzdávám se práva švakrovského, neb nesmím uškoditi potomstvu rodiny své; ty užij práva mého; vyznávám, že ho rád budu postrádati.“ 7Byl pak za starodávna v Israeli ten obyčej [mezi příbuznými], postupoval-li kdy druh druhu svého práva, aby bylo postoupení potvrzeno, že sezul člověk obuv svou a dal ji bližnímu svému. Tak dosvědčovali v Israeli, že (právo) postupují. 8Řekl tedy Booz příbuznému svému: „Sezuj obuv svou!“ Když ji hned s nohou sezul, 9pravil Booz starším a všemu lidu: „Svědky jste vy dnes, že nabývám od Noemi všeho, co bylo Elimelechovo, Chelionovo a Mahalonovo, 10a že beru si za manželku Moabku Rut, vdovu po Mahalonovi, abych vzbudil mrtvému jméno na jeho dědictví, aby nebylo jméno jeho vyhlazeno z čeledi, z bratří a z lidu jeho; vy, pravím, jste svědky toho!“ 11Všecek lid, který byl ve bráně, i starší odpověděli: „Ano, jsme svědky (toho). Učiniž Hospodin tuto ženu, která vchází do domu tvého, jako Ráchel a jako Liu, které zbudovaly rod Israelův, by byla příkladem ctnosti v Efratě a měla slavné jméno v Betlémě; 12dům tvůj buď jako dům Faresa — jejž Tamar zrodila judovi — potomstvem, jež ti dá Hospodin z této ženušky.“ 13Vzal si tedy Booz Rut, pojal ji za manželku, a vešel k ní; i dal jí Hospodin, že počala a porodila syna. 14Tu pravily ženy Noemi: „Požehnán buď Hospodin, jenž nedopustil, aby scházel dědic rodu tvého, ale jmenováno bude jméno jeho v Israeli. 15Budeš míti, kdo tě bude těšit a ve stáří živit, neboť narodil se ze snachy tvé, jež tě miluje, a je ti mnohem lepší, než kdybys měla sedm synů.“ 16Noemi vzavši chlapce položila si jej na klín, a byla mu pěstounkou i chůvou. 17Sousedky pak radujíce se s ní a řkouce: „Narodil se syn Noemi“, nazvaly ho jménem Obed; je to otec Isaje, otce Davidova. 18Rody Faresovy jsou tyto: Fares zplodil Esrona, 19Esron Arama, Aram Aminadaba, 20Aminadab Nahassona, Nahasson Salmona, 21Salmon Booza, Booz Obeda, 22Obed Isaje a Isaj Davida.

Hl. 4. — V. 1. „vstoupil“ Booz ještě ráno toho dne, kdy Betlemští brali se branou do polí, do práce. — „u brány“ býval tehdejší „obecní úřad“, tam vyřizovány věci podobné. — „posadil se tam“ očekávaje onoho bližšího příbuzného, domnívaje se, že půjde také buď do práce, nebo že do brány přijde za jiným účelem; nebylo tedy třeba pro něho vzkazovati. — Místo „zavolav ho jménem“ hebr.: „ten onen“ t. j. naše: N. N. — Jméno neudáno buď proto, že v prameni, ze kterého spisovatel knihy Rut čerpal, nebylo, nebo že nepovažoval je za tak důležité, by je uvedl; Booz však jistě jej jmenoval jménem, proto právem Vulg: „zavolav…“ Někteří se domnívají, že spisovatel potlačil vlastní jeho jméno za trest, by nebylo zachováno jméno toho, který nedbal zachovati jméno svého příbuzného Mahalona. V. 2. Ti starší byli svědky a spolu i soudci, „úřadem městským“. V. 3. „podíl bratra (= příbuzného a spoluobčana) Elimelecha“ = pole, které dle zákona bylo nezadatelným dědičným majetkem Elimelechovy rodiny, že nesmělo býti na vždy prodáno, nýbrž toliko do budoucího roku milostivého, nebo jen na kratší dobu. Srv. Lv 25, 23.—28. V tomto smyslu „měla prodáno“ také Noemi pole po svém zesnulém manželu. Jmenována Noemi, že je ona nyní jediným, neb aspoň nejstarším členem rodiny, která je pánem onoho role; prodal je však z bídy asi Elimelech sám, dříve nežli se vystěhoval do Moabska. V. 4. Kromě „starších“, kteří tu jsou zejména uvedeni, jmenováni „všichni tu sedící“, t. j. obyvatelé Betlema, kteří se tu také zastavili. — „chceš-li ho nabýti“ úředně, za přítomnosti starších města. Místo „chceš-li ho nabýti právem příbuznosti“ hebr.: „chceš-li je vykoupiti, vykup“. Příbuzní mohli vykoupiti (měli předkupní právo) pole, které jejich „bratr“ prodal (Lv 25, 23. nn.). V našem případě domnívá se patrně nejmenovaný příbuzný Elimelechův (N. N.), že pole, které vykoupí, bude dle zákona Nm 27, 8.—11. jeho majetkem, ježto není tu ani mužských ani ženských dědiců po Elimelechovi (potomků). Ženy po mužích nedědily, neměla tedy ani Noemi dědického práva; měla sice nějaké právo na výživu, ježto je však již stařena, nebude mu dlouho ji živiti. O Rutě zajisté věděl; domníval se však, že je cizinka, která po smrti svého manžela měla se vrátiti domů (jako učinila Orfa) a která nemůže činiti nároku na výhodu, kterou poskytuje zákon vdově po Israelitovi, který zemřel bezdětek. Jiného právního názoru byl však Booz i přítomný městský úřad. I Rutě bylo přiznáno právo na švakrovské manželství. V. 5. „z ruky ženiny“, t. j, Noemi, která je tu jakousi majitelkou onoho pole potud, pokud není vykoupeno (srv. v. 3.); výkupem přejde z jejího vlastnictví v majetek výkupce (gó’éla). Ten, komu bylo pole Elimelechem prodáno, nebyl opravdivým majitelem jeho, ale směl toliko užívati ho do budoucího roku jubilejního. Netřeba poznamenávati, že majitelkou v tom smyslu toho pole byla také Rut; že však Rut byla pod mateřskou mocí Noeminou, jmenována tu „ruka Noemina“. — „vzbudil jméno příbuzného…“ syn, který vzejde z tvého manželství s Rut, bude pak právoplatným majitelem pole, které hodláš nyní vykoupiti. V. 6. Vykoupiti pole, které příbuzný prodal, nebylo právní povinností, ale ponecháno dobrovolné lásce „bratří“; nebyl tedy ani nejmenovaný příbuzný (N. N.) ani Booz právně zavázán pole to vyplatiti. Mohl tedy N. N. odmítnouti, jak též učinil. Uvázal-li se v úkol ten Booz, je to nový doklad jeho šlechetnosti a příbuzenské lásky. — N. N. byv upozorněn, že by pole, které chtěl vykoupiti, připadlo v majetek synu Rutinu, kterého by s ní zplodil na jméno zemřelého Mahalona, shledal, že by částkou, za niž by pole vykoupil, ochudil své osobní jmění, že tedy ti, kteří jsou nebo budou syny jeho jménem i krví, dědili by po něm o tu částku méně („nesmím uškoditi potomstvu rodiny své“). Proto vzdává se svého práva, odvolává svůj výrok (v. 4.), že chce pole Noemino vykoupiti. — „potomstvo rodiny své“ jsou synové jeho nejen krví, nýbrž i jménem (před zákonem) proti synu, kterého by mu porodila Rut a který by byl sice také krví jeho, jménem však a před zákonem by tyl považován za syna Mahalonova. Tito jeho synové krví i jménem byli by druhorozenci z jeho manželství s Rut, nebo byl již ženat a měl rodinu. Měl-li již ženu i syny, snaze pochopíme, že se práva švakrovského vzdal, ježto manželství s Rut činilo značné nároky na jeho měšec (výkup za pole, dary Noemi a výživa její i Ruty). Že již byl ženat, nebránilo mu pojmouti Rut, ježto mnohoženství bylo tehdy považováno za dovolené. Dle hebr. zní v. 6.: „Nejsem s to, bych si (to) vykoupil; sice bych uvedl ve zkázu dědičný majetek svůj…“ V. 7. Z toho, že spisovatel připomíná, jaký byl obyčej v Israeli za starých dob, možno vyvozovati, že za jeho dob již částečně vymizel; není však nutno tvrditi, že se tak stalo teprve babylonským zajetím, a že tedy kniha Rut napsána po návratu Židů z toho zajetí. Mezi dobou Gedeonovou, do které klademe příběh tu vypravovaný, a mezí dobou Davidovou, kdy dle našeho názoru kniha byla napsána, uplynulo bezmála dvě stě let, doba, za kterou se leccos změnilo, třeba že byl starý východ velmi konservativní. Příčina, pro kterou obyčej onen zanikal, byla spíše ta, že se zaváděly smlouvy psané, které činily takový obyčej zbytečným. — Hebr. obyčeje toho neomezuje sice jen na smlouvu „mezi příbuznými“, také však netvrdí, že byl zachováván při každé smlouvě. — Zvyk vyvinul se asi z toho, že majitel mohl na pole nově nabyté vkročiti, po něm svobodně choditi, a tak se uvázati v jeho držení; prodal-li pole jinému, odevzdal mu právo, na pole to jakožto majitel vkročiti a po něm ve střevících, tedy jakožto pán choditi; tak se stal střevíc náznakem (symbolem) vlastnického práva, odevzdání střevíce bylo pak znamení, že někdo to právo jinému dobrovolně postupuje; násilné nebo aspoň nucené sezutí střevíce znamenalo, že je někdo podobného práva nuceně zbaven. Srv. Ž 107, 10. Byl tedy úkon ten podoben onomu, o kterém se zmiňuje Dt 25, 9., avšak v nejedné příčině se od něho lišil. Při onom sezouvala žena obuv švakrovi za trest, že se zdráhal vzbuditi potomka zesnulému bratru svému, v tomto případě však zouval si obuv muž sám, by smlouvu slovy učiněnou potvrdil. Ono sezutí bylo nečestnou potupou, toto nikoliv. Ono dělo se dle zákona, toto dle obyčeje. Ono dálo se jen tehdy, bylo-li manželství švakrovské odepřeno, tedy toliko mezi příbuznými, toto však kdykoli se činila důležitá smlouva. Ostatní rozdíly viz Dt 25, 5. nn. V. 8. dle hebr.: „I pravil také gó’él Bó‘ozovi: „Kup si“. A sezul obuv svou“; LXX přidává: „a dal mu“ ji. V. 10. Vstupuje tedy Booz v manželství ne z pohlavní vášně, kterou by byl vzplál k Moabce, ale z piety k zemřelému příbuznému, jehož památku chce zachovati na jeho majetku. Bude zachována tím, že syn, který se z Ruty zrodí, bude slouti „B e n-M a c h l ó n“, Syn Mahalonův, a bude hospodařiti na statečku Elimelechově. Viz výše. V. 11. n. je svatební blahopřání ženichovi. Takové blahopřejné formulky byly ustáleny aspoň v jednotlivých rodech, městech. Srv. Gn 24, 60. Bývaly to básnické propovídky. Spisovatel knihy Rut nám podává svými slovy formulku, které užívali v Betlemě, která byla místně zabarvená („v Efratě“, „v Betlemě“, jmenován Fares, Tamar a Juda). — Není tu jmenována Sára ni Rebekka, ale Rachel a Lia, které daly Jakobovi dvanáct synů (buď samy nebo jejich otrokyně Bala a Zelfa). Rachel jmenována před Liou, ježto byla Jakobovi milejší. — O Efratě viz výše 1, 2. — O ženské „ctnosti“, t. j. ctnostech, viz výše 3, 11. Místo „by byla příkladem … v Betlemě“ dle hebr. kriticky opraveného: „vykonávej (Bó‘ozi) moc v Efratě a jméno tvé (Bó‘ozovo) budiž slaveno v Betlemě“. — „vykonávati moc“ = míti četné a silné potomstvo a jím uplatňovati značný vliv na širší příbuzenské kruhy. — O synech, které porodila TamarJudovi, srv. Gn 38; o čeledích, které vzešly z Faresa (Hesronovci a Hamulovci), viz Nm 26. 20. n. — První syn Boozův z Rut bude sice před zákonem patřiti Mahalonovi, Booz však bude přece jeho přirozeným otcem (srv. Mt 1, 5.). Kromě toho přejí Betlemané, by Rut dala Boozovi více jiných synů, kteří budou jeho i dle krve i dle zákona. V. 14. Místo „nedopustil, aby scházel dědic rodu tvého“ hebr.: „(Jahve) ti neodepřel dnes gó’éla“. — „jméno jeho“, Obeda, „dědice“. V. 16. n. „položiti si dítě novorozené na klín“ znamenalo, že ten, kdo tak činí, uznává dítě za své. Srv. Gn 30, 3; 48, 12; Job 3, 12. Učinila tak asi jménem zemřelého syna Mahalona, jakožto zákonitá zastupitelka jeho rodu. Z téhož důvodu praví sousedky, že se narodil syn Noemi, nejstaršímu členu rodiny Elimelech-Mahalonovy. Jméno, které daly novorozenému sousedky schváleno bylo patrně rodiči a tak mu zůstalo. ‘Óbéd je sice zkratka ze jména ‘Óbadjá = Ctitel Boží (Bohuslav?); sousedky však, chtějíce dáti slovu ‘Óbéd, význam „sloužící, obsluhovatel, ošetřovatel“, volí jméno to se zřetelem k v. 14., kde blahopřály Noemi, že má, kdo ji bude ve stáří ošetřovati. — Dle povahy biblických rodopisů možno se domnívati, že nebyl ‘Óbéd otcem Isajovým, ale dědem, nebo i vzdálenějším předkem, že tedy je tu nějaké koleno vynecháno. V. 18.—22. podán také Mt 1, 3.—5; 1. Par 2, 5. 9. nn.; v opačném pořádku Lk 3, 31.—33. — O Faresovi viz Gn 38; o Esronovi Gn 46, 8. 12. — Aram dosud v Písmě jmenován nebyl. — O Aminadabovi viz Ex 6, 23. Hebr. jmenuje ho „Rám“; to je zkrácenina z „Ramjá“ (= Vznešený je Jahve). — Nahason, syn Aminadabův, byl vrstevníkem Mojžíšovým: Nm 1, 7. Salmon rovněž v Písmě dosud nebyl jmenován. Salmón (=Salmá) = Ochránce (je Bůh). Pojal za manželku nevěstku Rahab (Mt 1, 5.), byl tedy vrstevníkem Josuovým. Mezi ním a Boozem, který žil později, za dob Gedeonových, vypuštěno tedy v rodopise nějaké koleno. Praví-li, Mt 1, 5., že Salmon zplodil Booze z Rahaby, není tím řečeno, že je Booz syn Salmonův, ale toliko potomek z jeho manželství, ve které vešel s Rahabou. — Od Faresa až po Davida jmenováno tu devět kolen, a připočítáme-li také Davida, deset osob. Patrně vybral spisovatel jen tolik osob z podrobnějšího a úplného rodopisu. Srv. deset členů v rodopise arciotců před potopou (Gn 5) a deset praotců po potopě (Gn 11, 10. nn.). — Nápadno, že spisovatel v rodopise neuvádí Obeda jakožto syna Mahalonova, o jehož jméno a dědictví tolik běželo; mohl tak učiniti, neučinil však tak se zřetelem na v. 17. a pak snad i proto, že nechtěl vypustiti z předků Davidových Booze, o jehož ctnosti bylo tolik krásného vypravováno.