Zpěvy lidu srbského (Šafránek)/IV.

Zpěvy lidu srbského (Šafránek) Jan Šafránek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	Zpěvy lidu srbského IV.
Autor:	Jan Šafránek
Zdroj:	Zlatá Praha II (1885), str. 71, 83, 95, 96, 107
Licence:	PD old 70

IV.

Ba i zvířata v srbské národní písni nejen rozumějí, než i vypravují lidem zvěsti, poselství a takové činy. Tak porážku na Kosovu nebohé Milici dva havrani oznamují. V písních často slavený kůň Markův Šarac rozumí slibům svého pána, ba smrť jeho předvídaje i slzy roní! Když pak večernice cosi sestrám hvězdám vypravuje nebo jitřenka-li koho ze sna probouzí a k činu nějakému pobízí, kdož tomu by se divil? S přírodou téměř srostlý Srb oduševnil všecky zjevy její a všecky také za sobě rovné pokládaje v jinakém žije světě v básních svých.

Tolik povšechně o zvláštnostech srbských národních písní povědevše, zprvu o zpěvech junáckých, které při guslích zpívány jsou, rozpravěti budeme. Jakož svrchu již pověděno i vysvětleno, nejstarší písně srbské netvoří takového jednotného skupení, v němž látka buďto táž, buďto příbuzná rhapsodicky, t. j. úryvmo byla by spracována. To právě bylo příčinou, že neudržely se v paměti národa samého, jenž později děje, duše i srdce jeho mocně se dotýkající, horlivě opěvoval. Zpěv takový proslavená hrdinství slavící rozněcoval lid sám k činům velikým, k podnikům těžkým, k úsilí napjatému. Památka dějů těch ve zpěvích bohatýrských zachována, jež v paměti národní nikoli písmem, nýbrž tradicí ústní pěstovány byly a samy zárodek takořka zpěvův nových tvořily, dokud trvala historická činnosť národa samého. Ohromné to množství junáckych písní srbských přesně a zplna roztříditi jest věcí nemožnou. Historické dělidlo není veskrze spolehlivé, poněvadž od staletí ku staletí prozpěvované písně přelévány byly samy ve formu zajisté že novější a znenáhla zbaveny roucha starožitného, jež by pořadateli spolehlivým bylo vodítkem. Takto písně dle látky historické jenom přibližně spořádati se dají, poněvadž stránka jazyková i metrická v tradici samé zhusta porušená nebo zaměněná tu nespomáhá. Roztřídění naše nese se tedy pouze k látce básní samých, k jich obsahu, nikoli pak ku formě.

A to na mysli majíce stanovíme tento postup v národním básnictví srbském:

Písně obsahu mythologického, kde třeba i křesťanský ráz písně byl zachován, nicméně mnohé symptomy pohanství prozrazují, čítáme mezi nejstarší nám známé zpěvy junácké. V nich neoddělil se ještě člověk na cele od přírody; tu bytostem vyšším, tamo různým obludám podléhaje zápasil s přírodou a zhusta podlehl. Víra v osud nezabloudila v lid srbský snad od vyznavačův Islamu, jak lehkomyslní historikové literarní se domnívají, ta jest myšlénkou v poesii národní prastarou. Tamo zmínka se děje o knihách, do nichž ode věkův všecko znamenáno a z knih těch — dle sbírky Vukovy II. 32. — starý Jug, tchán Lazarův, blížící se propasť srbského carství věštil!

»Či vidíte, moji krásní bratři,
či vidíte, co ve knihách stojí?
Přijde, přijde k nám den soudný,
nebude tu pšenice ni ovcí,
na poli pak ani kvítka;
kmotr kmotra před soud bude volat,
bratr bratra k soudu povolávat.«

Jako víra v osud, neméně rozšířena jest víra, že lidem víly, nebezpečné bytosti horské i vodní, dosud své pikle kují. O vilách rozvodnicích — u Vuka II. 48. — jež hněv a smrť dvou rodných bratří způsobily, pěje lid písně, jež bychom pro baječné ohlasy z doby pohanské nejraději národními balladami nazvali. Mirko a Stanko, dva rodní bratři, velice se milovali, jich lásku a vzájemnou důvěru zviklati nezdařilo se smrtelníkům. Až kdysi na modrém jezeře honíce pro zlatou kačku málem by se byli rozvadili, leč povolný Mirko prudčímu bratru ustoupiv sváru překazil. To víly vidouce samy o rozvod bratří pokoušeti se jaly. Netrvalo dlouho, když lovem unavení bratří pod jedlí krásnou si zdřímli. Vila jedna znamenavši příhodný čas snesla se k nim a Mirka, za jehož hlavu se usadila, různými čáry zmámila.

»Procit Mirko, děvu krásnou spatří,
děvu spatří, celý zmámen skočí:
,Vzhůru, Stanko! k domovu se beřme,
krásné bůh hle! nadělil mi děvy.‘
Procit Stanko, spatří děvu krásnou,
spatřl ji a jako střeštěn skočí:
‚Má je děva, má je a ne tvoje.‘«

Že od děvy ustoupiti jeden druhému nechtěl, rozvadili se, a Mirko rozvaděný handžarem ostrým bratrovi život zmařil. Vílu na koníka Stankova posadiv do lesů cválal. V půli cesty namanula se jim černá vrána. Křídla pravého nemajíc a přece poletujíc upoutala mysl Mirkovu a nastojte! jemu divícímu se toto hovořila:

»Oj, hrdino, počestný junáku,
tak mi jesti bez pravého křídla,
jako bratru bez rodného bratra,
jako, Mirko, bez Stanka jest tobě.«

Zarazil se po slovech těch dobrý junák a brzy omyl svůj poznal. Slibujeť mu sice víla, že bratra zkřísí, ale sliby chyby. Zamyšlen vrací se k místu u jezera, za ním kluše Stankův koník — bez víly. Nebohý smrti bratrovy přežíti nehodlaje i svému životu konec učinil. Zápas člověka smrtelníka s vílami nedobře mnohým se končí. Toliko králevic Marko, junák nad junáky proslavený, i víly zkrocuje, jak píseň »Marko a Víla«^[1] svědčí. Vojevoda Miloš a králevic Marko kolem Miroče, hory nad Dunajem, jedouce zpěvem se bavili. Prosiltě Marko na duchu jsa sklíčen svého pobratřence, by hrozby víly Ravijojly nedbaje nicméně zpěvem ho konejšil. Miloš na Markovu pomoc spoléhaje počne

»— popěvati,
krásnou písní Marka veseliti,
nejpěknější z našich starodávných,
o jakémsi králi, jak sídlíval
v Macedonsku druhdy veleslavném.«^[2]

Marko zpěvem v libý spánek ukolébán co víla rozdrážděná jednou střelou bílé srdce, druhou střelou srdce junácké vojvodě Miloši proklála. Nářkem umírajícího pobratima probuzen byv honem Šarace za vílou škůdcí na poskok pohání a stihnuv ji spoutanou donucuje, by Miloši dech a život navrátila. Čáry víly Ravijojly ozdravělo zase Milošovo srdce junácké, ba zdravější než kdy jindy bylo. Zatím co veselí pobratřenci Timokem se přebrodivše do krajů Vidinských cválala, víla družkám svým vyprávěla:

»Nestřílejte po horách junáka,
dokud pověsť králevice Marka,
dokud pod ním Šarac vidovitý
a v rukou mu šestiperec zlatý.«

Druhý okruh písní mužských tvoří zpěvy historické ze slavné doby panování srbských vladařů z rodu Nemanjova ve XII.—XIV. věku. Jsou to zkazky národní o sv. Sávě, o Stěpánu Uroši III. a jiných osobách rodu královskému blízkých, jakož i zpěvy, v nichž k rozmíškám mezi církví Latinskou a východní na poměry národní a politické přeneseným tu i onde se ukazuje. Jakoby na rozhraní prvního a tohoto okruhu známa báseň k historickým událostem krále Miljutina, syna Štěpána Uroše (1275—1321) se nesoucí: »Had ženich«.^[3]

Miljutin, král budínský, oženiv se, za devět let žádných dítek neměl. Krajinou kdysi cestuje ke studánce přišel, u níž napíti se chtěje brzy seznal, že za ním tři víly se ubírají a o něm si rozprávějí. Jedna z nich velice se divíc, že král dosud potomstva nemá, k ostatním vece, jí že tajemství pro něho velmi důležité známo.

»Kdyby, sestry,
kdyby věděl král a znal, co vím,
šel by, děvčat budínských by svolal,
předené jim kázal přinést zlato,
ze zlata síť dal by uplést zlatou,
síť by zlatou do Dunaje hodil,
ulovil by šestiploutvou rybu,
rybě ploutev jednu pravou uťal,
rybu zas by do Dunaje hodil,
ploutev paní králové dal snísti —
tak by ona plodnou se mu stala.«

Zaradoval se velice Miljutin a tajemství vil přímo seznav domů spěchal učinit, jak byly si povídaly. Všecko splniv shledal brzy, že rada účinkovala, však po čase králová místo děcka hada porodila. Král výčitkami týrán byl zarmoucen. Uplynulo sedm let. Tu hádě pojednou krále se tázalo, proč jemu také nevěsty opatřiti nechce. Na výmluvu otcovu, že by stěží asi kdo mu dceru dal, odpovídá hádě, by zajel král Miljutin do Prizrenu, ku caru srbskému, ten že jedinou svou dceru za manželku mu dá. Učinil tak Miljutin král, avšak po třídenním hodování, když caru všecko vyjevil, obdržel od něho tuto odpověď:

»Vyslyš slova má, Budínský králi!
Vrať se, králi, s Pánem Bohem domů;
doma králi na zdi hada ptej se,
zda z Budína přivést by si troufal
do Prizrena svatebčany svoje,

aby slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa?
Dovede-li toho, dám mu dceru.«

Smuten Miljutin z cesty své domů se vracel. Ku hradu přijížděje malému hadu synu odpovídal, jak poselství ku caru srbskému vyřídil. Synek hádě nezalekl se toho a mrak zvláštní provázel ho i průvod veselých svatebčanů nejen na cestě do Prizrena, nýbrž i kdy s nevěstou svou do Budína se vracel. Tamo veselili se a hody skončivše hádě králevice s nevěstou jeho spanilou na věž zavedli. Matka králová dychtiva zvěděti, co asi vnitř se děje, přikradla se a otevřevši dvéře — co vidí?

»Div to nade divy;
vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný
a ten dívku obejímá milou.«

Chtějíc tu prospěti sebrala hadí kůži a spálila ji. Leč — tu pochybila. Vběhši s králem do komůrky spatřila mládence na loži mrtvého, a při něm dívku krásnou, ana s nářkem obejímá milence:

»Běda mně pro jediného Boha,
ježto mladá již jsem ovdověla!
Běda, tchyně! Bůh to oplať tobě: —
mnes o to mé blaho připravila,
hůř jsi sobě sama učinila,
jediného syna usmrtila.«

V okruh tento náleží rovně zpěv »o Radoslavu«.^[4] Ještě nezaskvěla se zoře na nebi, když sivá vlastovice krále Radoslava ze sna probuzujíc novinu mu zvěstovala, že Lika i Karbava mezi Chorvaty, pak Kotor panství jeho se sřekly. Radoslav budí hned Časlava syna a s polovinou branné síly vypravuje ho proti banu chorvatskému Selimírovi, sám pak s družinou jinou na Kotor táhne. Syn bana Selimíra poraziv, rozkazu otcova zapomíná, krajiny napořád plení a pálí. Také Radoslav odbojníky pokořil; že však přemožených šetřil a vojsku pleniti a páliti nedovolil, rozhněvaní vojáci Časlava syna králem provolali. Náhlou slávou syn omámen jsa, nejen že stolce královského se ujal, než i otce pronásledovati rozkázal. Ten na studené skále blíže siného moře nezdárníka proklev na latinském korábu do bílého Říma se přeplavil. Tam mladou Římanku za choť pojav s ní syna Petrimíra zplodil, jehožto syn Pavlimír, nástupce nezdárného Časlava, velikým byl králem slovanským.

Než rozsáhlý ten okruh písní historických, jež sladkou upomínku dávné slávy srbské zachovaly, zakončuje známou katastrofou na Kosovu poli, kde sláva a svoboda srbského národa na dlouhá století byla pohřbena.

A tu ociťujeme se u třetího okruhu písní mužských; jsou to zpěvy oslavující hrdiny, kteří v zápase za národnosť a za náboženství hlavy své položili v oběť — bojujíce proti odvěkým nepřátelům křesťanstva, proti kletým vrahům tureckým.

Víra i svoboda národa samého ohrozena byla Turky do Evropy se valícími. Země kopyty jejich koňstva zdupaná ni travičky nevydala; rajské i lidnaté kraje zaměněny v poušť. Nemohl nevšimnouti si takových ukrutností národ; nechtěl-li šíji svou samochtě v porobu dáti, bylo mu chystati se k činům. A činy ty zvěčnila národní píseň srbská, oslavujíc hrdiny, kteří v zápase za národnosť a za náboženství se obětovali bojujíce proti kletým vrahům tureckým. Neštěstí na Kosovu poli sřítilo celou říši slavných druhdy carů srbských. Tak velikého žalu a smutku nedovedl lid jedinou ztlumočniti písní, tak ohromnou proměnou obíral se duch zoufajícího lidu dlouho. — — A pěvec zahloubav se v minulosť opěval v jednotlivých písních osudy jednotlivých junákův; aby však veškero neštěstí národní na jednom obraze nakreslil, toho pro velikou žalosť vlastní národní básník srbský nedovedl! Ty třídenní veliké boje na Kosovu jsou lidu srbskému dosud nejmilejší a líce zpívajícího slepce skropí ještě nyní vřelá slza soustrasti, jakoby od katastrofy kosovské uplynulo několik dní, nikoli celá století!

Vzpomíná-li lid náš v písni své jen letmo někde událostí na Moravském poli? Pěje-li o slávě a záhubě svého Otakara? Zná-li píseň česká bojovníky národa svého, kteří za víru, volnosť a lidstva nejdražší ideje životy své kladli a spěchali vstříc smrti mučenické? — Žalno, trudno přirovnávati!

Kosovo pole — česká Bílá hora. Na něm odzvonili svobodě staré Srbije. Pusto, smutno jest pole to, ni travičky na něm nenajdeš, ni hrudy černé země, by nebyla nasycena lidskou krví. Jak ovce na louce nebo labutě na jezeře, na poli tom srbská srdce leží a zemi pokrývají, ve které zničil a zvrátil jeden nešťastný den štěstí od staletí, štěstí, sílu a slávu zahynulou s Nemaniči a carem Lazarem. Mohyl tu jako na posečeném poli žitném; v každé mohyle dřímá junák, jenž za druhý domov, za svatou víru krev svou vycedil!

Může-liž býti látky pro pěvce důstojnější? Znáš-li něco jiného, čím by lid více se rozehřál? Čím by víc a žalostivěji se rozplakal nežli upomínkou na ztracenou svobodu a slávu?

Slyšme aspoň úryvmo, jak národní básník srbský líčí katastrofu, kteráž nicméně básnickým jeho duchem neotřásla tou měrou, by v zármutku hlavu svěsil a pro žal hluboko se zamlčel. Začátek zpěvu samého má tklivé přirovnání z přírody:^[5]

»Velekrásné vykvétají růže
v bílém dvoru, Lazarově dvoru;
nikdo neví, která z nich pěknější,
která vyšší, která ruměnnější.
Nejsou v kráse růže to vykvetlé,
leč jsou dcery Lazara slavného,
nade Srbskem ladným panovníka,
z dávných časů vítěze i bana.«

Sešly se dcery ty v domě rodném a každá svého chotě nad míru vychvalujíc nemohla dopustiti, že by nebyl junákem nad junáky. Zejména krásná Vukosava velice byla roztrpčena, že by Vuk Brankovič byl nejkrásnějším, stěžovala si tedy choti svému Miloši Kobyloviči pro tu pohanu! Svár a domácí různice mezi sestrami. Kyselosť a nedůvěra mezi sešvakřenými vojevody. Málo potom uplynulo času a přivalili se Turci na Srbské carství. Sebral tedy Lazar vojska svá a shromáždiv zetě k nim vece:

»Poslyšte mne, hrdinové moji!
vybraní vy knížata i páni!
My na Turky z jitra udeříme
pode správou Miloš’ Kobyliče;
bohatýrtě Miloš nejslavnější,
bojí se ho křesťané i Turci.«

Veřejná pochvala ta hnětla Vuka Brankoviče a kypě hněvem proti Milošovi namlouvá Lazarovi, že Miloš ho Turkům zradí. Slovům těm uvěřeno, a když po skončené hostině pozdvihl Lazar číši, by připil šťastnému boji, vytryskly slzy z bohatýrských očí a ze sklíčených prsou prodrala se žaloba na Miloše:

»Ne na zdraví Srbije mé drahé,
já připíjím zeti Kobyliči,
kterýžto mne zraditi obmýšlí
jako Jidáš svého stvořitele.« —

Úžas a veliké leknutí po stanu celém. Za přítomnosti všech vojevodů přísahá Miloš Lazarovi přísahu velikou a svatou, že klamem a lstí jest domněnka taková, přísahá na svoji spásu — ale podezření, byť nepravé, nedá se již utlumiti. Rozhořčen spravedlivě opouští Miloš stan Lazarův, ubírá se do tureckého tábora a předstíraje, že hodlá zraditi Srby, doveden jest k samému sultanovi. Nyní stojí u cíle své tužby; nyní činem hodlá se zbaviti pohany a poskvrny. Protož:

»Nůž ostrý tajně dobyv z pasu,
Muratovi srdce jím proteknul;
pak vytasiv ode paží šavli
seče kolem baše i vezíry.« —

Však i jemu štěstí dosloužilo; na šavlích ho Turci rozmetali, ale jména jeho slavného vděčná lidu srbského nezapomněla paměť. — Co prospělo hrdinství Milošovo, jenž sultana Murata den před rozhodnou bitvou na Kosovu v jeho staně zabil, co prospěla jeho vlasti posvěcená smrť, že na dýkách rozneseno bylo tělo jeho po celém táboře tureckém: zradou Vuka Brankoviče, jenž v rozhodném okamžiku dvanácte tisíc bílých kyrysníků odvedl, rozhodnuto bylo o dalším osudu celého národa! Nadarmo prolévali krev svou na bojišti junáci srbští za vlasť a víru; klesli Jugoviči, padli vojvodové, i slavný Lazar na bojišti duši vypustil. —

Jaká to shoda dějinných událostí? Vuk Brankovič — a český Milota! — — —

Na Kosovu tedy odzvonili svobodě srbské. Kolem šíje hrdinského národa těžký ovinut řetěz hnusné poroby. Ale ku podivu! Národ, jenž tolikeré svízele a útrapy snášel, neklesl na duchu; jemu zbyl ještě drahocenný poklad, kterého diví lupiči nemohli uchvátiti, a v pokladě tom dřímal zárodek příštího vykoupení. Zůstalyť lidu svobody zbavenému jeho písně junácké, kterých když nesměl po městech a vesnicích prozpěvovati, utekl se do hor a tamo po skalách a stráních těkaje zpěvem sílil týranou duši svou. Zpívaje pak o nehodě Kosovské a slovem srdce jímajícím bídy své sobě připomínaje přísahal při popelu předkův svých nepřátelství těm, kteří řetěz otrocký kolem šíje jeho ovinuli, kteří na jeho víru a jazyk břitký jen chystali meč. Tu pak rozléhalo se po skalinách a lesích srbských volání za pomstu, řadili se mstitelé v šiky, sbory — a sborů těch hajduckých písně jsou čtvrtým okruhem výpravných písní srbských. Boj křesťanstva s mohamedánstvem, boj plemene slovanského s asijskými vetřelci, boj na život a na smrť jest obsahem a ideou tohoto epického okruhu. A kdo medle neznal by onoho hlavního zástupce hajductva srbského a bulharského? Věru — hajductví lepšího vzoru vybrati si nemohlo nad slavného povždy králevice Marka, jehož národní píseň všemi výtečnými vlastnostmi obmyslila, aniž by ho nad dokonalosť lidskou povznesla.

Historie ví toho poměrně málo o Marku králevici.^[6] Byl synem srbského krále Vukašina, zavražděného r. 1371. Zdědiv po otci s bratry svými Ondřejem, Dimitrem a Ivanyšem čásť otcovy říše nechtěl uznati panství cara Lazara, a poněvadž doufal, že sám vlády dosáhne, panování jeho jen znesnadňoval. Marko podrobil se Turkům a byl jim věrně oddán sídle ve Prilipu a vládna spolu okolí Ochridskému. Ba dle letopisu Tronošského vyzýval sultana Amurata k boji proti caru Lazarovi, a když Amurat s vojskem na Kosovo pole vtrhl, byli mu vůdci Marko a Ondřej, synové Vukašinovi. V letech 1394—95 provázel Marko sultana Bajazita do boje s Mirčou, vévodou Valašským, a zahynul v bitvě u Kraljeva potomkův nezanechav.

Jinak vylíčen Marko v písni národní. Dle té byl bohatýrem, na něhož rád sobě vzpomíná slepec i junák srbský; byl to junák národu po duši i vůli, jakoby mu z oka vypadl. Prchliv a v prchlivosti ku přenáhlení hotov, ale vždy upřimný, laskavé domluvě, kterou mu jmenovitě matka zhusta činí, přístupný. Hrdinským, odvážným a neoblomným jest miláček ten bohův i lidstva; při tom skromný a pokorný — zkrátka: vzor bohatýra slovanského, Achilleus ve slovanské Iliadě!

Králevice Marka pokládati lze za prvního junáka, jenž zůstal všem za víru a svobodu bojujícím hajdukům vzorem. Poesie proslavila jméno Markovo daleko široko. Patří zajisté Marko tak dobře v okruh písní srbských jako bulharských. Jako historicky sloučen byl s oběma kmeny, tak i v národních písních obou kmenů jest představitelem různých národních poměrů.^[7] Ale jakkoliv epická jeho sláva jest veliká, neučinila přece národní píseň z něho osobu nadlidskou. V ideálním typu hrdiny jihoslovanského setřeno jest ovšem s historického charakteru vše, co by mu skvrnou vytýkáno býti mohlo, ale na druhé straně pohnutky všech jeho činův jsou přísně mravné neb aspoň lidské a nikde není nadpřirozených motivů.^[8] Že Marko Turkům sloužil, nezapírají národní písně; ale jeho skutky ve službě turecké vyličují právě tak, že Marko nikdy jako poddaný jejich, nýbrž spíše jako pán, Turci pak jako bezvolní a vůli jeho podrobení sluhové se objevují. Marko nebojuje ze svévole nebo zisku; zbraň tasí jenom, aby slabšímu pomohl nebo křivdu a bezpráví potrestal. Pobratimům svým jest věren do posledního dechu a ukazuje všude svou šlechetnosť a jemnosť srdce. Tak ujímá se chudých, hostí je, putuje po Srbiji a ulevuje bědám, které ukrutenství nebo náhoda na ubohý lid uvalily. Jak skonal historický Marko, již pověděli jsme. V národní písni jinak Marko dokonává. Maje zemříti zbroj svou do moře zahodil, Šarci hlavu sťal a jej zakopal, aby Turkům ničeho po něm se nedostalo. Pověsti^[9] národní praví, že Marko vůbec nezemřel; ulehl toliko k pokojnému spánku se Šarcem v jeskyni, a národ doufá, že ještě jednou procitne… Neupomíná zvěsť tato nás Čechů na bohatýry Blanické?

Písně hajducké opěvají touhu po ztracené tedy svobodě národní. Ale nechť si na Kosovu odzvonili samostatnosti a carství srbskému; zbyla Srbům ještě jedna zástava a té třímají se pevně v dobách nejhroznějších. Víra křesťanská byla jim záštitou a ohlasem té živé víry v Boha, v ochránce a patrony srbského lidu jest pátý okruh národní poesie srbské, jemuž říkáme křesťanské legendy.^[10] Tu čteme o caru Duklianu a sv. Janu Křestiteli, o sv. Mikuláši ochránci plavců, o matce a sestrách sv. Petra, o sv. Simeonu atd.

V legendách těch střídá se s vírou také i láska ke zubožené vlasti; v nich zřejma jest vytrvalosť v neštěstí i hněv proti utlačovatelům. Vizme ukázku.^[11]

Rozprávěli si kdysi ve Stambulu Omer paša Čehajičův a vezír Čupriličův o klášteře Svatohorském, jenž

»zakryt všecek klenutím je zlatým,
pokryt všecek perlami i stříbrem;
jako zlaté jehlice jsou věže,
ze samého zlata dvéře, sloupy,
samé zlato obrazy a kříže«.

V klášteře tom vládl Sáva poroučeje 300 mnichům a 500 jich žáků. Jeden z nich pokládal klášter za dobytelný, druhý naopak. A že se nedohodli, šli k Vilindaru žoldánu na poradu a na potaz. Vilindar usmyslil si Sávu poturčiti s ostatními mnichy a násilím sebrati poklady klášterní. Přitáhl tedy s velikým vojskem na Svatou Horu, vypravil poslů k Sávovi žádaje na něm, aby ho navštívil. Po skončené liturgii vyjel neohrožený Sáva k žoldánu Vilindaru a zvěděv pak o jeho úmyslech svolil na oko, ale pod tou podmínkou, svolá-li Vilindar derviše a hodže, tito pak modlíce se po tři dni z musulmanských knih obrátí-li slunko na jeho dráze a vyprosí-li pod klášterem pramen vody. Rád shromáždil žoldán dervišů počet valný; modlili se ovšem celé tři dni, ale ničeho nedosáhli. Na to jal se Sáva se svými mnichy a žáky modliti. Ani tři hodiny se nemodlili, a hle! slunko na východě se obrátilo,

»ze skály se pramenové proudí,
ze skály se proudí a ležení
turecké vše zaplaví tak náhle,
že jim koně neujde ni muže.
A v tom černým nebesa již mračnem
zatažena, — s prolomených nebes
hustá mha a kamení se ssuje,
a co Turků v ležení, v tu chvíli
pobiti tím kamením jsou všickni«.

Žoldán Vilindar a Omer vezír Čehojičů spasili se pouze útěkem do kláštera. Chtěli ovšem státi se křesťany, ale Sáva předvídal, že by z toho málo bylo zisku mravního, a proto jich nepokřestil. Ale zavázal jich, aby každého roku na den sv. Dimitra sto ok vosku na světlo v církvi obětovali. »A tak slova do slova se stalo,« dokládá legenda srbská, »zachovej nám pán Bůh hospodáře.«

A pravověrná zbožnosť nevymizela z povahy srbského lidu ani v dobách nejhorších. Téměř 450 let stenal národ pod jařmem sveřepých Turků, ale přece doufal pevně v hodinu blížící se spásy. Tušil, že po tolikerých útrapách zasvitne zlaté slunko svobody nad rozkošnými luhy drahé jeho vlasti. A když viděl, že porobitelé jeho ve vítězství svém zmalátněli a ducha svého v rozkoši a smyslnosti utápěti nepřestávali, národ srbský chopil se starého sice ale dobře známého jemu prostředku, by činem dokázal, že žije a to v plné síle své. Zatím co na západě evropském černé stahovaly se mraky, věštící záhubu světoborce Napoleona I., rozlehlo se po horách a dolinách skalné Šumadije a lesnatého Balkánu heslo, že národu srbskému v boji slavném kyne vítězství. A heslo to — stalo se skutkem! V čelo junáků srbských postavil se Jiří Karadjordje, vůbec »Černý Jiří« zvaný, a potřev janičary pomýšlel osvoboditi svůj lid. Po něm vynikl Miloš Obrenovič, jenž u Duplje Turky na hlavu porazil a r. 1820 na kongresse Vídeňském Evropu donutil, aby uznala poplatné Portě knížectví srbské.

Tento boj Srbů za svobodu stal se opět předmětem pro básníky národní velezajímavým a písně junácké, opěvující boje Černého Jiří, boje Srbů a společně Rusů za svobodu národní a boje rakouských vojsk pod Laudonem, tvoří poslední okruh výpravných básní národních.

Národní básnictví v Srbsku dosud nevyhynulo; písně výpravné jsou lidu srbskému dějepisem, přecházejícím ústní tradici s pokolení na pokolení, jsou dědictvím doby minulé, jsou knihou národu svatou, do které nové a nové přidávají se listy, popsané zprávami o hrdinství a zápasech bohatýrských chrabrého lidu srbského.

Pravili jsme, že národní poesie srbská dosud nevyhynula. Tak r. 1845 kněz Pavel a vojvoda Bathory slavili vítězství své nad Turky takto: Po slavně dokonaném vítězství a po zahnání Turků kníže Pavel se spolurovným vládcem a druhem svým vojvodou Bathorym učinili si mezi mrtvými těly přemožených večeři. I sednuvše za stůl na mrtvých trupech postavený jedli a veselili se. pak vstavše počali válečný rej hráti přizpěvujíce rozličné junácké písně.^[12]

Bohatým zřídlem srbské národní poesie jsou Bosna a Hercegovina. V končinách těch sběratel písní srbských Karadžič nikdy nebyl: tak přičiněn ke sbírce jeho r. 1866 Vukem Vrčevičem svazek šestý: »Srpske narodne pjesme iz Hercegovine. Pamětihodné jsou dále sborníky kněze Bogoljuba Petranoviče, Kosty Rističe a jiných. Zajímava v té příčině je předmluva Vrčevičova, jenž ještě r. 1861 shledal, že srbských národních písní pramen je svěží. »Otcové v nedostupných horách učili syny junácké písně při zvuku guslí přednášeti a matky dcerám kratší písně milostné na přástvách a hrátkách zpívaly.« A že dosud je tvůrčí síla mezi pěvci srbskými v těch končinách, čteme u očitého svědka, našeho krajana. Jos. Holeček v úvodě ku převodu písní hercegovských^[13] dokládá: »Sám jsem byl svědkem, že složena a přednešena píseň, která látku vzala z bitvy nadešlé den před tím.« Ze sbírky Vrčevičovy zdařilý překlad písní hercegovských máme od Jos. Holečka. Kdož by neznal rozkošný převod písně národní o neštěstí, které potkalo Jovana a Marii? (str. 22.) Žalostná byla jich smrť, v jeden je uložili hrob; pak

»nad hlavami révu zasadili,
prostřed těla růží zaštěpili,
pod nohami vodu vyhloubili.
Kdo jsi hladov, utrhni si hrozen,
kdo jsi v květu, utrhni si růží,
kdo jsi žízniv, z pramene se napí,
to za duši Jovana a Mary«.

---

1. Přel. F. L. Čelakovský. »Krok« II. str. 175. (1831.)
2. Svědectví to, že lid srbský povědomí o písních starobylejších zachoval.
3. S. Kapper: »Zpěvy lidu srbsk.« I. Poes. Svět. 1872. V.
4. Čel., »Slov. písně nár.« II. (1825) str. 303.
5. Čelak. Sebr. spisy II. 315.
6. Srovn. článek dra. Jana Gebaura v Nauč. slov. díl IV. strana 126.
7. Pypin, Hist. slov. lit., I. 110.
8. Dr. J. Gebauer, Naučný slovník, V. 126.
9. Obrazy života 1861. Nap. Špun, Kraljevič Marko.
10. Siegfr. Kapper: Zpěvy lidu srbského, II. 65.—159. Poes. Svět. IX. 1874.
11. Kapper: Zp. l. srbsk., II. 145—156. Poes. svět. XI. 1874.
12. Pypin, Hist. slov. lit., I. 217., 293—31., překl. A. Kotíka.
13. Všeobecné knihovny VIII. svazek 1877.