Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Vilindar

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vilindar
Autor: trad.
Původní titulek: Саво и Турски цар
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf, s. 145–151
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Procházeli dva se panošové,
Stambolem se procházeli městem,
jeden Omer-Ćehajićů paša,
a s ním druhý Ćuprilićů vezír,
procházeli, porozprávěli si.

A tu, „poslyš,“ Ćuprilićů vezír,
„poslyš,“ dí, „Omere-Ćehajićů!
Vyhlíd’ já jsem překrásnou ti kořist,
klášter onen slavný pokraj moře
Vilindar tam na té Svaté Hoře!
Aj, jaký to klášter, chvála bohu!
Zakryt všecek klenutím jest zlatým,
pokryt všecek perlemi a stříbrem;
jako zlaté jehlice jsou věže,
ze samého zlata dvéře, sloupy,
samé zlato obrazy a kříže!
Při něm tři sta jesti kaluděrů
a jim správcem mníšek jakýs Sava,
mimo ně pak pět set mladých žáků,
jižto s hlavou nekrytou jim slouží.
A což, pašo, kdybys teprv věděl,
co tam stříbra zádušního, zlata!
Na, tu Svatou Horu tedy žoldán
s třemi vojska tábory ať táhne,
Vilindar jim vyplení ten klášter,
obrazy a kříže všechny zlaté
sebere a církve všechen poklad,

na ručnice přepálí a šavle,
kaluděra poturčí pak Savu,
velikým ho učiní vezírem,
poturčí s ním tři sta kaluděrů,
v osadnictví Savovi je zavdá,
poturčí s ním pět set mladých žáků,
za komonstvo ku dvoru mu přidá,
poturčí pak klášter všecek s chrámem,
přemění jej na mečet, pak při ní
pandurům ať strážnici dá zřídit,
panduři by hlídali mu ráju!“

A mu na, to Omer-Ćehajićů:
„Na, to, bratře, ani nemysli si!
Před tím jsou i žoldanové byli,
ale chrámů nikdy neplenili,
nebo jich se dotknout rádno není,
ano by se prolomilo nebe,
na zem s něho kamení se ssulo,
bez počtu by pobýlo nám Turků.
A pak onen mníšek, onen Sava,
neníť jako ledakterý mníšek!
Jeť on správce obezřelý, chrabrý,
na vysokém hnědouši zná jezdit;
a co pod ním tři sta kaluděrů,
ozbrojeni na obranu chrámu
proti Turkům šavlemi jsou všichni!
A zda-li pak povážils, vezíře,
jaký jest ten svatohorský klášter?
Nad hvězdy jak dennice se třpytí,

tak báň jeho mezi hrady svítí;
s báně v dáli zlatý prapor vlaje,
pod ním ležet černého zříš zmaje,
pod ním leží, ke Stambolu číhá
vždycky hotov pohltiti Turky!“

Myslí jeden, kořist že je jista,
myslí druhý, že je nebezpečna;
Svadili se, k žoldánu se brali,
náhled každý svůj mu vykládali.

Slyší žoldan, zda co řekne paša,
naslouchá, co k tomu poví vezír;
pašovou pak řečí povrhuje,
vezírovu sobě oblibuje,
tábory hned vojska troje zdvihne,
na Horu jim v čele Svatou táhne,
pod Horou si polem s nimi lehne,
polem jedva lehnul, bez prodlení
do kláštera posly kvapné pošle,
bez odkladu aby v tuto chvíli
pod stan Savu přivedli mu mníška.

I skočili poslové hned kvapní,
na horu se brali, ve chrám vpadli; —
a hle s třemi sty tu kaluděrů
liturgii právě Sava pěje!

Poslové což pašovi kdy zřeli,
z chrámu páně za tím ustoupili,
před chrámem, až liturgie páně
odbude se, slušně posečkali.

A kdy služby odbyty již byly,
z chrámu Sava kaluděr k nim vstoupí,
poslové tu přistoupivše k němu,
„Půjdeš,“ velí, „kaluděre, s námi!
Žoldan sám nás posílá pán k tobě,
v chvíli hned ať stavíš se mu pod stan!
S třemi, hle, on tábory tu vojska,
s nimi polem pod klášterem leží!“

A jim Sava neohrožen: „Jdu já!
Žoldna však kdokolivěk naved’,
živým bohdá neujde on mukám!“
Na koně pak na hnědouše dosed’,
k žoldanu jel do ležení s bohem.

Žoldanova když pak dojel stanu,
ze stanu tu ihned posluhové
Vyběhli mu žoldanovi vstříce,
s hnědouše mu dolů pomáhali,
koně za tím, co on k žoldanovi
vešel pod stan, pod stanem s ním jednal,
podrželi slušně, prováděli.

„Poslals pro mne!“ pode stanem Sava
žoldanovi. „Co chceš, pane, na mně?“

A mu žoldan: „Chceš-li, kaluděre,
chceš-li pak se poturčiti, Savo?
Nejvyšším tě učiním vezírem,
poturčím pak tři sta kaluděrů,
podrobím je v osadnictví tobě,
poturčím i pět set mladých žáků,

komonstvem ti u dvora je přidám;
a pak kříže přepálíme všechny,
obrazy a chrámu všechen poklad
na šavle a na ručnice skvostné,
osadníky jimi obdaříme,
komonstvo tvé pěkně ozbrojíme;
a pak klášter poturčíme s chrámem,
proměníme na mečet, a při ní
strážnici si zařídíme pevnou,
panduři by hlídali nám ráju!“

A žoldanu Sava obezřele:
„Nevím, pane, svádí-li to hrdost,
čili zmatek na mysli tě k tomu?
Nebo mámť já nade sebou, pane,
vyššího, a poturčit se nesmím,
leč že on by svolil k tomu, pane!
Ale, pane, poradím já tobě!
Dervišů máš, kádů, hodžů dosti,
moslimského písma také znalců!
Svolej je, by musulmanských ze knih
do tří dnů se pomodlili bohu!
Modlení jich vyslyší-li pán bůh,
a slunéčku dá-li na východě
obrátit se, horám anadolským
s horami se srazit se džinskými,
vodě z tvrdé pod klášterem skály
vyrazit a pramenem se proudit, —
pak já, pane, poturčím se tobě,
vše učiním, čeho na mně žádáš!“

Takto pravil, na koně pak dosed’,
přímou cestou k klášteru se vrátil.

A nemešká žoldan, hodžů, kadů,
moslimského písma také znalců,
dervišů dá svolat, kde jen který.
I chopivše zákona se svého
do modliteb velikých se dali,
do tří dnů se bohu pomodlili;
a kdy toho dost se namodlili,
a ničeho nedomodlili se,
zákon ten svůj rozzlobení vzali,
o černou jím zemi pohodili.

A žoldanu rozvážný teď Sava:
„Strpení jen, žoldane, měj malé,
bohu nyní pomodlíme my se!“
A svých zvolav tři sta kaluděrů,
a svých sebrav pět set mladých žáků,
seřadil je, v čelo jim se stavil.
I svlékli se z velbloudích hned halin,
odvázali růžence od pasů,
obrazy a kříže zlaté sňali,
blahověstí z chrámu knihy vzali,
pánu bohu modliti se jali.
A, hle, podiv nade všechny divy!
Ni tři hodiny se nemodlili,
a již k zemi křížové se kloní,
obrazům všem slze z očí roní!
Na východu slunko — obrátí se,

anadolské hory se džinskými
sražejí se, pod klášterem z tvrdé
ze skály se pramenové proudí,
ze skály se proudí, a ležení
turecké vše zaplaví tak náhle,
že jim koně neujde ni muže!
A v tom černým nebesa již mračnem
zatažena, — s prolomených nebes
hustá mha a kamení se ssuje
a co Turků v ležení, v tu chvíli
pobiti tím kamením jsou všichni,
aniž není, kdo by zprávu podal,
kterak bídně zahynuli druzí,
kromě dvou, již jen jen smrti ušli
do kláštera utekše se honem, —
a to Omer-Ćehajićů vezír,
a stambolský v patách za ním žoldan!

I byl rád by pokřtít dal se žoldan,
i byl rád by pokřtil jeho Sava;
obával se ale, aby církvi
nevzešla snad jaká z toho nesnáz.
Upsal tedy obětí se značnou
monastýru Vilindaru žoldan,
každým rokem na svatého Dmitra
sto ok vosku správně že tam pošle.

A tak slova do slova se stalo;
zachovej nám pán bůh hospodáře!