1. Pisma od Radoslava.
Josc zorica nezabijelîla,[1]
Ni danica pomolila lica,
Lastavica tica zapivala,
Radoslavu kralju pripîvala:
Ustanise kralju Radoslave,
Zloga lega i zoricu zaspa,
Odbixe te Lika i Karbava,
Ravni Kotar do vode Cetine.
Kad je kralju glase razumio,
Csiaslava sina dozivao:
Ustanise moje dıite drago,
Da kupimo vojsku na sve strane.
Odbixe nas Lika i Karbava,
Plemenita Harvaska darxava,
I vas Kotar do vode Cetine;
Bog chie dati, dachie dobro biti.
Kad je sinak bábu razumio,
Silenu je vojsku sakupio,
Mlade pîscce i barze koňike,
Dalmatine po izbor vojňike.
Lîpo ga je bábo svîtovao:
Csiaslave, drago dıite moje,
Uzmi sinko polovicu vojske,
|
Radoslav.
Rannj geště nezastkwěla zoře,
Ni gitřenka pokázala ljce,
Aytu wlaštowice zazpjwala,
Radoslawu králi přizpěwugjc:
Wzhůru králi, wzhůru Radoslawe!
Zleť ležeti, dennici zaspati;
Odpadla ti Lika i Karbawa,
Rowný Kotar do wody Cetiny.
Gak mile král hlasu porozuměl,
Tudjž syna Čáslawa přizjwá:
Wstaniž rychle, rozmilý můg synu,
Ať swoláme wogsko na wše strany;
Padlať od nás Lika i Karbawa,
Znamenité Horwátské královstwj,
I weškeren Kotar do Cetiny,
Bůh pomozi, aby dobře bylo.
porozuměw otcowým syn slowům,
Silné wogsko odewšad swoláwá,
Rychlé gezdce a mladau pěchotu,
Dalmatinské wybrané wogjny.
Blahoradil gemu maudrý otec:
Čáslawe, můg synu neymilegšj,
Pogmi s sebau polowinu wogska,
|
I prid vojskom poďi na Harvate:
Ako tebî Bog i srîchia dade,
Da dobijesc Bána Selimíra,
Nemoj palit sela ni varosca,
Ni prodavat suxňe u Latine.
Ti uzimlji Karbavu i Liku,
Tvoje majke zavicsaj i dıiku,
Ja chiu sinko Kotar do Cetine,
Ali nechiu robiti krajine.
Otolemse vojske podigosce,
Udarisce kraljeve borije,
Pîvajuchi i popîvajuchi,
Vince pijuch, koňe igrajuchi.
Jedna vojska ode u Kotare,
Prid ňome je kralju Radoslave;
Druga pobre poďe na Harvate,
Prid ňome je dıite Csiaslave.
Malo vrime postajalo bisce,
Razbi dıite Bána Selimíra,
I ňegovu vojsku svukoliku.
Páli sela i bíle varosce,
Sicse, kolje malo i veliko,
Suxňe hvata po vojsci ih dıili,
Nekti sluscat starca bábe svoga.
Kotarci se sami pridadosce,
Radoslavu kralju poklonisce,
Al je ňemu losca srichia bila,
Za scto ga je vojska odbîgnula.
Jer jim neda robiti Kotare,
|
A před wogskem táhni na Horwáty.
Bůhli tobě přispěge a štěstj;
Pokořiti Bana Selimjra,
Nepleň, nepal wesnice a města,
Aniž gaté Latincům prodůwey;
Podmaň sobě Karbawu a Liku,
Wlast twé matky gegj slawné wěno;
Gá pokořjm Kotar do Cetiny
Nepleně a nehubě kraginy.
Na rozchod se obě wogska hnula,
Zpijwagjce u weselém ryku;
Hlučně táhnau králowštj wogjni,
Wjno pigj, na konjch se točj.
Gedno wogsko táhne na Kotarské,
Wedeno gsauc králem Radoslawem,
Druhé wogsko ku mezem Horwátským,
Mladý Čáslaw oddán mu za wůdce.
Málo času bylo uplynulo,
Porazi syn Bana Selimjra
Se wšjm wogskem geho mnohočetným.
Wesnice a bjlá města pálj,
Malé, welké seče, proboduge,
Lid zagjmá, po wogsku geg dělj,
Nepamětliw rady otce swého.
Kotarštj se sami pokořili,
Radoslawu králi poklonili;
Ale běda! zlý osud geg stjhá,
0d něho se wogsko odrazilo,
An gim bránil pleniti Kotarské,
|
Ni svlacsiti carkve ni oltare,
Ni prodavat suxňe u Latine,
Ni ljubiti Kotarske dîvojke.
Ani to jim dosta nebijasce,
Radoslavu krunu ugrabisce,
Csiaslava kaljem okrunisce,
Ej nevîro, nigdi te nebilo!
Kad se dıite krune dobavilo,
ľusti mlade po vojscî telare,
Da telare od jutra do mraka
A od mraka do bijela dánka:
Ko uhvatıi starca bábu moga,
Ol’ uhvatıi ol donese glavu,
Csestita chiu ňega ucsiniti,
Na divanu sa mnom chıe sidîti.
To razumi sluga Milutine,
I uzimlje dvanajest delija,
Pak otiďe u Kotare ravne,
Radoslavu da odsicse glavu.
Dozivlje ga Vila posestrima,
S velebita visoke planine:
Zloga sijo kralju Radoslave!
Eto na te dvanajest delija,
Prid ňima je sluga Milutine,
Sada chie te pogubiti starcse;
U zacsas si sina porodio,
Koji iscte rusu glavu tvoju.
Kad je kralju rîcsi razumio,
On pobixe k móru niz Kotare,
|
Kostely a oltáře wybjget,
An gjm nedal zagaté prodáwat,
Aniž prznit mladé Kotarkyně.
Ale na tom nebylo gim dosti,
Radoslawa koruny zbawiwše
Na hlawu gi wznesli Čáslawowu, —
Oy newěro, nikdy tě nebylo!
Korunu syn pochytiw otcowskau
Wywolawce rozpauštj po wogště,
Hlásagjcj od gitra do mraka,
A od mraka až do dne bjlého:
Kdo uchwátj starce otce mého,
Buď uchvátj, buď přinese hlawu,
Králowsky geg woljm oslawiti,
Na diwanu k sobě posaditi,
Což když otrok Milutjn byl slyšel,
Pogaw k sobě dwanáct bogownjků,
S nimi táhne w rowiny Kotarské,
Hotow stjti Radoslawu hlawu.
Aytu slyšet posestřini Wjlu
S wysokých hor mluwiti ku králi:
Zleť seděti králi Radoslawe!
Eyhle na tě dwanáct bogownjků,
W čele gegich otrok Milutjnec,
Hledagjcj zahubit tě starče;
W zlauť gsi dobu zplodil syna swého,
Který bažj po twé rusé hlawě.
Gedwali král hlasu porozuměl,
K moři spěchá rowinau Kotarskau;
|
U siňe je more uplivao,
Na studena stînu izplivao.
Ah, moj Boxe, csuda velikoga,
Daje komu posluscati bilo,
Kako starac sinka prokliňasce,
U srîd mora na stînî studenoj:
Csíaslave, drago dıite moje,
Puno sam te u Boga prosio,
I Bog mi te darovao bisce,
A sad ochiesc da pogubisc bábu.
Odi tamo drago dıite moje,
Siňe tebe proxdiralo more,
Kak ono chie proxdriti i mene
Na kamenu u srîd siňa móra.
Visce tebe sunce pomarcsalo,
Nad tobom se nebo otvorilo,
Iz neba te stríle udarile,
Zemlica ti kosti izmechiala,
Ne ostalo od tebe poroda,
Nebila ti srîchia na oruxju,
Ljuba ti se u csarno zavila,
Barzo tebe poxelio bábo;
Dalmacio vechie nerodila
Rujnim vínom ni bílom scenicom;
Jer sîn ochie da pogubi bábu,
Svoga bábu, kralja Radoslava.
Isctom tako starac besidechi,
I niz obraz suze prolijuchi,
Ormanica sajka izjedrila;
|
W náruč swěřiw sinému se moři
Šťastně skálu studenau dostihnul.
Ach! můg Bože, diwu welikého!
Aby bylo komu poslechnauti,
kterak syna stareček prokljnal,
W prostřed moře na studené skále:
Čáslawe můg, drahé djtě moge!
Co gsem Boha o tě se nažádal,
Nežli Bůh ge darowal mi tebe,
Za to nynj chceš zahubit otce?
Wzdal ode mne, wzdal se synu milý!
Siné moře nechť pohltj tebe,
Gakož mne tu pohltiti hrozj,
Na skalině u prostřed siných wln.
Pomrač nad tebau se nebes slunce,
Nad hlawau twau otewři se nebo,
Pauštjc blesky na zabitj tebe.
Zem wywrhni z lůna twoge kosti,
Nezůstaniž po tobě potomka,
Štěstj opusť na wěky zbraň twogi,
Choti twá se zawiň w černé raucho,
A twůg tebe brzo ožel otec[2];
Dalmácie nezplozug ti wjce
Žluté wjno, ni bjlau pšenici;
Neb syn otce zahubiti prahne,
Swého otce krále Radoslawa.
Mezi tjm co takto stařec kwjlj,
Slzami swé poléwage ljce,
Zwětřený se korábec ukázal,
|
U ňoj bihu latinska gospoda.
Zakliňe îh starcse Radoslave
Nebom, zemljom, suncem i misecom,
Daga primu u ďemiju svoju,
Daga metnu u zemlju latinsku.
Latini su sarca milostiva,
Milostiva i Boga bojechia,
Primisce ga u ďemiju svoju,
Baciscc ga u zemlju latinsku.
Ode starac k Rímu bijelomu,
Oxeníse Rimkiňom dîvojkom,
Rimkiňa mu sina porodila,
Porodila mlada Petrimíra.
Kadali je dıite ponareslo,
Oxenise Rimkiňom gospojom,
Lîpo mu je csedo porodila
Pavlimíra kralja slovinskoga.
|
W něm šlechetnj byli Latinjci.
Klna prosj Radoslaw gich stařec
Nebem, zemj, sluncem i měsjcem,
Aby do swé přigali geg lodi,
A dowezli ku břehům Latinským.
Latinjci gsauce laskawého
Srdce a Boha se bogecjho,
Přigawše geg do korábce swého,
Wypustili na břehy latinské.
Přišed stařec do Řjma bjlého,
Mladau za choť pogal si Řjmanku,
Která gemu syna porodila,
Podle gména mlada Petrimjra;
A když syn byl dospěl u swém wěku,
Oženil se šlechetnau Řjmankau,
Krásného genž syna porodila,
Pawlimjra krále Slowanského.
|
