Zpěvy lidu srbského (Kapper)/Had ženich

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Had ženich
Autor: trad.
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Související: Národní Báchorky a Powěsti/O bílém hadu
Index stran

Nastojte, ať o divu vám povím!

Ženil se král Milutin[1] budímský;
a když devět let již tomu bylo,
a žádného posud nemá rodu,
zdvihnul se, bral do lesa se na lov,
zdaby v lese neulovíl zvěře.
A tak bohem řízíno i štěstím, —
neulovil srnce ani laně.
A když prudkým král pak uhnán lovem
prahnul žízní, zašel ke studánce,
chladivou z ní občerstil se vodou,
pod zelenou jedli leh’ si v chládek.

Nedlouho však v chládku sobě hověl,
a tu lesem pohorské tři víly!
Chladivou i ony pijí vodu,
u studánky pak si pohovoří.
„Slyšíte,“ dí nejstarší z nich, „sestry,
pamětno-li je vám, kdy král onen
budímský se ženil, či už není?
Devět právě dnes je tomu roků,
v nešťastný co sňatek tehdáž vešel,
ale podnes potomstva král nemá!
Ví-li která z vás o jakém léku,
jímž by rodnou králová se stala,
nuže, sestry, ať nám o něm poví!“

A když o něm z mladších žádná neví,
jim tu ona dále: „Kdyby, sestry,

kdyby věděl král a znal, co já vím,
šel by, děvčat budímských by svolal,
předené jim kázal přinest zlato,
ze zlata síť uplést dal by zlatou,
síť by zlatou do Dunaje hodil,
ulovil by šestiploutvou rybu,
rybě ploutev jednu pravou uťal,
rybu zas by do Dunaje hodil,
ploutev paní králové dal snísti —
tak by ona plodnou se mu stala!“

To jak král sám na své uši slyší,
nemešká a domů ihned spěchá,
budímských hned na hrad svolá děvčat,
předené jim přinést káže zlato,
ze zlata síť uplést velí zlatou,
síť pak zlatou do Dunaje hodil,
šestiploutvou ulovil jí rybu,
rybě pravou uťal jednu ploutev,
ploutev paní králové dal snísti;
a když ploutev hospodyně snědla,
netrvalo dlouho, rodnou byla.

I šla šťastně se břemenem plodným
pod srdcem, šla do plného roku;
a když přišla slehnutí jí doba,
porodila; — plod však těla živý
není mužské děcko, had je divý,
kterýž jedva zrodiv se, hned vzhůru
na zeď příkrou od země si vylez’.

To když matka přeubohá zřela,
„Nuže!“ všecka poděšená děla:
„Nuže králi, z kamene-li nejsi,
zaraduj se plodu srdce svého!
Rodila jsem, ač ne mužské děcko,
rodila jsem divého přec hada!

A král na to: „Budiž bohu chvála,
buďtež díky za dar mu i tento!“ —

Sedm od té doby ušlo roků,
a tu otci králi se zdi hádek:
„Proč, můj otče králi, neženíš mne,
a za jakou příčinou s tím meškáš?“

I přemítá, co by na to řekl,
až pak koncem netaje se ničím,
„Hade,“ dí král, „nešťastný můj rode,
od srdce bych rád tě, synu, ženil,
ale kdož by za hada vdal dívku?“

Na to jemu had: „Nežť, milý otče,
otče milý, na Budímě králi!
Lašťovici jen ty koně sedlej,
na Prizren pak na hrad slavný k caru
k jasnému jeď caru prizrenskému,
on mně rád svou jedinou dá dceru!“

To když slyšel král, hned bez meškání
Lašťovici koně dal si sedlat,
vsednul na kůň, na Prizren jel na hrad.

Carova když poblíže byl hradu,
a car s věže vysoké ho zahlíd’,
car sám s věže slezti neomeškal,
do dvora mu vstříc šel, ruku podal,
tváře líbal, zdráv-li, se ho tázal,
za pravici hosta vzal, a na věž
na vysokou doved’, kdežto za tím
Lašťovici koně posluhové
do nového postavili staje.

Tu pak spolu pansky hodovali,
do tří dnů si vínem připijeli,
až jim v tváře rumeň vína stoupla,
pálenka se hovořiti jala.

V tom král tichnul pojednou budímský.
A to car když pozoroval na něm,
„Pán bůh s tebou,“ dí, „budímský králi!
Co pak je ti? Zda si nesnáz kterou
připomínáš, pojednou že’s utich’?“

Na to jemu král: „Račiž, o care,
račiž přát mně laskavého slechu!
Nevím, care, v paměti-li ještě,
aneb není, ona tobě doba,
když jsem já se ženil. Devět roků,
slavný care, byl jsem ženat s chotí,
aniž srdci dostalo se rodu.

Tu, devátý právě rok když došel,
počala mně žena. Porodila,
přeneštastný plod však byl to těla:
není děcko mužské, had to divý,
kterýž, jedva zrodiv se, hned vzhůru
na zeď příkrou od země si vylez’
Sedm od té doby ušlo roků,
a tu na zdi ubohý had ke mně:
,Proč, můj otče králi, neženíš mne
a za jakou příčinou s tím meškáš?‘
A mu já: ,Rád nešťastný můj rode,
od srdce bych, synu, rád tě ženil;
ale kdož pak za hada vdá dívku?“
A mně na to on: ,Můj otče milý,
Lašťovici jen ty koně sedlej,
na Prizren jeď na hrad slavný k caru,
k jasnu caru prizrenskému dojeď;
on mně rád svou jedinou dá dceru!‘
Na to já pak na cestu se vydal,
a to, care, proč jsem k tobě přišel!“

K řeči této králi car prizrenský:
„Vyslyš slova má, budímský králi!
Vrať se, králi, s pánem bohem domů,
doma, králi, na zdi hada ptej se,
zda z Budíma přivést by si troufal
do Prizrena svatebčany svoje,
aby slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa?
Dovede-li toho, dám mu dceru!“

Což když mile slyšel král budímský,
rozloučil se s carem, Lašťovici
ze staje pak vyvedli mu koně,
vsednul naň, a letěl rovní domů,
jako nebem jasná prchne hvězda.

Za nedlouho, Budímu když hradu
již se blížil, „Milostivý bože!“
prál sám sobě, „jest-li toho hada
na té zdi pak najdu, bych od cara
osudný ten vyřídil mu pozdrav?“
Avšak sotva hradu dojel do vrat,
hle tu vstříc mu had, an se ho táže:
„Nuže, otče, na Budímě králi,
dcerušku svou dá-li car, či nedá?“

A mu na to otec král budímský:
„Synu hade, nešťastný můj plode,
od Budíma hradu od našeho
troufáš-li si svatebčany přivést
do Prizrena hradu do bílého,
aby na ně nesvítilo slunce,
aniž vlhká svlažila je rosa,
dá car dceru; jinak ti jí nedá!“

A had na to: „Nuže, otče králi,
tož jen honem svatebčany pozvi;
pojedeme, otče, za nevěstou!
Od Budíma povedu pak já je

do Prizrena hradu do bílého,
ani slunce na ně nezasvítí,
ani vlhká nezvlaží je rosa!“

I zval tedy car hned svatebčany,
do plna jich do tisíce sezval;
hradu pak se na nádvoří sjeli,
Lašťovici koně sedlaného
sluhové ven ze staje zas vedli,
odjezdu pak rozkaz svatebčanům
čaušové hbití ohlásili:
„Hotovte se, svatebčané švarní!
Hotov se i ty, ženichu mladý!“
Tu had na zdi, vida Lašťovici,
se zdi na zem černou hbitě sklouznul,
Lašťovice kolena se chytil,
od kolena na sedlo se vyšvih’,
sedlu kolem zlaté hrušky ovil,
a z Budíma s ním pak táhli z hradu,
A hle divu! Když vytáhli z hradu,
nad nimi se šerý táhnul oblak;
ten z Budíma sídla královského
do Prizrena provodil je hradu,
ani slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa.

Šťastně hradu prizrenského došli,
slavný ve dvůr carský byl jich příjezd,
krásný na ně pohled, kterak dvorem
sličné svoje prováděli koně.

Lašťovice, jako by jí jezdce
nebylo, se prováděla sama.
Slušně car je uvítal, pak na to
svatebních jal rozdávat se darů:
po košilce svatům po hedbávné,
ženichovi sokola a koně,
nad to krásnou jedinou svou dceru.

I když vše tak šťastně vyřízeno,
hlasately zase ohlášeno:
„Hotovte se, svatebčané švarní!
Hotovte se, starosvate, kume!
Hotov se i ty, nevěsto naše!
Doba nám se navrátiti domů!“
Na koně tu svatebčané sedli,
nevěstu vyvedli, na kůň zvedli.
Což když uzřel had, vysoké se zdi
radosti pln lehce klouznul na zem,
Lašťovice kolena se chytil,
od kolena na sedlo se vyšvih’,
sedlu kolem hrušky zlaté ovil,
radosti pln Lašťovici koně
carovými proháněl pak dvory,
až rozpálen proháněním prudkým
všecku dvorem rozkopal kůň dlažbu,
všecken na to Prizren kolem potlouk’,
že, co caru nadělal tam škody,
za dvanáct zas let se nenapraví.

A hle divu nového! Když z hradu
vytáhli, táh’ nad nimi se oblak,

ten z Prizrena, z carova to sídla,
provodil je do Budíma hradu,
ani slunce na ně nesvítilo,
aniž vlhká svlažila je rosa.

Šťastně hradu králova tak došli,
šťastně svatbu odbyli a slušně,
slavně celý týden hodovali.
Po tom každý ku domovu svému
vrátili se, krále na divanu,
hada na zdi zůstavivše příkré. —

Ženichovi sejíti se s pannou,
s čepenou když nastala mu chvíle,
na věž žínku očepenou vedli,
v nejhořejší komůrce na věži
na ustlaném loži zanechali.

A když v noci bylo o půl noci,
kterak libě na vysoké věži
manželové spolu rozmlouvají,
v dolní síni králova kdy slyší:
z dolní síně ode patra patrem
na vysokou věž až ke komůrce
k nejhořejší ona se tu krade,
zlehounka pak dvéře otevírá.

A — co vidí? Div to nade divy!
Vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný,
a ten dívku obejímá milou!

Plodu každá máť se svému těší.
Popadlatě hadí tedy koži,
utíkala s věže, v oheň vrhla,
k hospodáři běžela hned králi;
„Blaze tobě, králi, mně též blaze!
Na vysoké věži teď jsem byla,
u komůrky dvéře otevřela,
div tam nade všechny divy zřela;
vedle lože hadí kůže pestrá,
na loži pak mládenec překrásný
a ten dívku obejímá milou!
Vzala jsem tu koži, v oheň vrhla!“

„Kéž by tě,“ král na to, „nešťastnice,
zmije shltla! Co’s to učinila?“
A na věži už jsou spolu oba.
Než — co vidí? Mládence na loži
mrtvého, a při něm dívku krásnou,
ana s nářkem objímá milence:
„Běda mně pro jediného boha,
ježto mladá již jsem ovdověla!
Běda, tchýně, bůh to oplat tobě: —
mne’s o to mé blaho připravila,
hůř jsi sobě sama učinila,
jediného syna usmrtila!“

  1. Milutin, král srbský, syn Štěpána Uroše z dynastie Nemaničův, panoval od r. 1275—1321. Odstrčiv od sebe tři manželky jednu po druhé pojal z příčin politických v manželství čtvrté šestiletou Simonidu, dceru cara byzantského Andronika II. Palaiologa, sám již v roce věku svého 45. Pobočka svého Štěpána, že prý mu klade o život a o stolec, dal oslepit a odvést ve vyhnanství do Byzancie. Smířiv se s ním později, dosadil poloslepého syna na náměstnictví Dioklejské. Sešed smrtí roku 1321 byl duchovenstvem srbským, jemuž vždy přál, co „Sveti kral,“ za svatého prohlášen. — Legenda naše proměnila patrně nešťastného syna na hada.