Zpěvy lidu srbského (Kapper)/O zbudování Skadra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O zbudování Skadru
Autor: trad.
Původní titulek: Зидање Скадра
Zdroj: Soubor:Kapper, Siegfried - Zpěvy lidu srbského 2.pdf, s. 42–50
Licence: PD traditional
Překlad: Siegfried Kapper
Licence překlad: PD old 70
Index stran

O zbudováni Skadra.[1][editovat]

Budovali hrad tři rodní bratří,
bratří rodní Mrljavčevićové,
i byl bratrů Vukašin král jeden,
Ugliješa vojevoda druhý,
Mrljavčević mladý Gojko třetí.
Budovali nad Bojanou Skader,
budovali po tři ho již léta,
po tři léta se třemi sty mistrů,
ani základ z hloubi nevyzdvihli,
neřkuli že hrad by postavili.
Co jsou mistři za dne zbudovali,
přes noc jim to víly pobouraly.

Tu když rok již nastával jim čtvrtý,
s hora lesů ozvala se víla:
„Nemučiž se, Vukašine králi,
nemučiž se, statků nepromrhej!
Nevyzdvihneš, králi, základ z hloubi,
neřkuli bys postavil kdy Skader,
dokud jmen dvou nevynajdeš, králi,
jmen to sličných, Stojana a Stojy,
těmi jmeny bratra pak i sestru,
a té věži nezazdíš je v základ!
Jinak, králi, nevyzdvihneš základ,
jinak Skader nikdy nedostavíš!“

Zjevení to Vukašin když zaslech’,
Desimíra zavolal hned sluhu:
„Desimíre, hochu ty můj milý!

Dnes jsi, hochu, prostým jenom sluhou,
ode dneška miláčkem mně budeš!
Zapřáhni, jdi, k vozu tedy koně,
nákladů šest na vůz nalož statků,
putuj, synu, bílým putuj světem,
vyzvěď, synu, sličná mi dvě jmena,
sličná jmena Stojana i Stojy,
těmi jmeny bratra pak i sestru,
unes je anebo kup, jak můžeš,
a pak, synu, na Bojanu přiveď,
bychom věži zazdili je v základ;
jinak, synu, nevyzdvihnem základ,
ni do smrti nezbudujem Skader!“

Rozkaz králův Desimír kdy slyšel,
nemeškal, hned koně k vozu zapřáh’,
nákladů šest naložil naň statků,
všemi světa končinami táhnul,
po dvou všude jmenech sličných pátral,
po dvou jmenech Stojana i Stojy,
nikde jich se dopátrati nemoh’,
Stojana i Stojy sourozenců
v božím světě nevyzvěděl nikde.
Vrátil tedy ke Skadru se domů,
koně s vozem králi pánu odved’,
odvedl i nákladů šest statků:
„Tutě, králi, koně zase s vozem,
tu i, pane, nákladů šest statků;
dvě ta jmena Stojana i Stojy
sourozenců vyzvědět jsem nemoh’!“

Vyslyšev král Vukašin tu zprávu,
stavitele povolal hned Ráda,
Rádo ihned tři sta svolal mistrů,
a jali se budovati zase.

Avšak — mistři staví, víly boří;
zdvihnout z hloubi nedají jim základ,
neřkuli pak zbudovati Skader.

A z hor zase ozývá se víla:
„Bláhový jsi, Vukašine králi,
že se moříš, statků promrháváš!
Nevyzdvihneš, králi, základ z hloubi
neřkuli bys dostavěl kdy Skader!
Tři jste rodní bratří, a ve dvoře
každý z vás má milou věrnou ženu; —
která zejtra na Bojanu přijde,
k mistrům přijde, přinese jim oběd,
tu vy vemte, zazděte ji v základ,
jinak základ z hloubi nezdvihnete,
ni do smrti Skader dostavíte!“

Zjevení to král když mile zaslech’,
rodných ihned zavolal dvou bratří:
„Slyšte, bratří moji, pozorujte,
z hor co právě zjevila mně víla, —
základ z hloubi že prý nevyzdvihnem,
ni do smrti postavíme Skader!
A pak víla dále ještě řekla,
tři jsme rodní bratří prý, a každý
milenou že ve dvoře má ženu;

která zejtra na Bojanu přijde,
k mistrům přijde, přinese jim oběd,
tu abychom zazdili prý v základ,
jinak z hloubi základ nevyzdvihnem,
do smrti prý Skader nezbudujem!
Nuže, bratří, přísahejmež bohu,
žádný z nás že nevyzradí ženě;
ano, bratří, na náhodu dejmež,
která zejtra na Bojanu přijde!“

I dali si bratří slovo, dali,
ženě žádný nic že nevyzradí.

A když noc pak snížila se temná,
k dvoru svému ubíral se každý,
večeřeli, po večeři panské
se ženou šli v ložnici si lehnout.
Než, — my zrádě nedivme se žádné,
když sám ruší Vukašin král víru,
první své on ženě zradí všecko!
„Ať se chráníš,“ dí on, „ženo moje,
na Bojanu zejtra ať mi nejdeš,
obědu tam mistrům neponeseš;
neboť odtud by tě nepustili,
věži v základ zazdili tě živou!“

Nešetří též Ugliješa víry,
ženě svojí on i všecko zradí:
„Chraň se,“ dí on, „ženo moje milá,
na Bojanu at mi zejtra nejdeš,
obědu tam mistrům nepřineseš;

neboť odtud by tě nepustili,
věži v základ zazdili tě živou!”

Jedin věry šetří Gojko mladý,
an ni slovcem nezmíní se ženě.

Z rána časně za jitřeny svitu
tři se zdvihli Mrljavčevićové,
na Bojanu ku stavbě se brali.

V poledne pak, kdy již byla doba,
doba byla, nésti mistrům oběd,
a jej nésti na královu došlo,
králová šla k švakrové své mladé,
k Uglješově, jí se vymlouvala:
„Švakrová má znejmilejší, poslyš!
Mnětě nějak rozbolela hlava,
(chraň bůh tebe!) přetrvám-li, nevím;
nenesla bys oběd mistrům za mne?

A jí chytrá na to Uglješova:
„Švakrová má, králova milostná,
mnětě nějak rozbolela ruka,
(chraň bůh tebe!) přetrvám-li, nevím;
Gojkovy což abys požádala?“

Šla králova ke Gojkově mladé:
„Švakrová má nejmilejší, poslyš,
mnětě nějak rozbolela hlava,
(chraň bůh tebe!) přetrvám-li, nevím;
nenesla bys mistrům oběd za mne?“

A králové žena na to mladá:
„Švakrová má, králova milostná,
od srdce bych za tebe šla ráda,
a mně ještě děcko nekoupáno,
nevyprány ještě bílé pleny!“

A jí na to králova milostná:
„Švakrová, má, jdi jen, znejmilejší,
jdi jen,“ praví, „oběd mistrům dones,
a já zatím vykoupám ti děcko,
bílé pleny vyperu ti sama!“

I šla mladá, od srdce šla ráda,
za královu mistrům nesla oběd.

A když přišla na Bojanu řeku,
milenou svou ženu Gojko uhled’,
junácké mu zachvělo se srdce;
hoře jemu milé ženy mladé,
hoře děcka o měsíci jednom,
v kolébce že ubohé osiří, —
horké jemu tváří kanou slze.

Což když na něm žena mladá uzří,
cudně kročí, cudně mu se blíží,
cudně k němu přistoupivši ptá se:
„Co pak je ti, hospodáři dobrý,
že ti tváří horké kanou slze?“

A jí na to Mrljavčević Gojko:
„Zle je, věrná ženo moje milá!

Spanilé já jablko měl zlaté,
upadlo mi, do Bojany padlo —
do smrti, ach, neoželím jabko!“

Nerozumíc jemu žena mladá,
„Pros,“ — dí — „pána boha za své zdraví,
a jablka oželíš pak snadno!“

Nad tím Gojku nepuká div srdce;
odvrátí se v stranu od ní hlavou, —
nedá mu, by na neštastnou vzhlednul.

I přistoupí děveři tu k mladé,
děveři dva Mrljavčevićové,
za ruku ji za bělavou vzali,
staveništi do základu vedli,
stavitele Rádu zavolali,
i zavolal Ráda tři sta mistrů;
a smála se vidouc tři sta mistrů,
smála mladá, že to žert je, myslí.

I vedli ji mistři v hloubi dolů,
kamenem ji, kládou obložili,
po kolena kolem obezdili;
a smála se dívąjic se mistrům,
smála mladá, že to žert je, myslí.

Budovali mistři, budovali,
budovali dále, nepřestali,
kamenem ji, kládou obložili,
po pas zlatý kolem obezdili.

A tu, již již srdci když se blíží
tíseň klád, tíž kamenu ji tíží,
teprv tu, že není žertem, vidí,
zhrozí se a úpěnlivě prosí:
„Nechcete snad, děveřové moji,
nechcete to zazditi mne mladou?“

Avšak marná všecka prosba její,
děveři jí nedbąjí, ni slyší!

I vzchopivši nešťastná se studem
k hospodáři obrací se žena:
„Nedej, ty můj hospodáři dobrý,
nedej mladou ženu svoji zazdit!
Matince dej vzkázat mojí milé;
u matinky mé je statků dosti,
ona roba zakoupí či robku,
byste za mne zazdili ji v základ!“

Avšak i ta prosba není platna.

Což kdy žena přeubohá vidí,
žádné že již pomoci jí není,
Radu ona stavitele prosí:
„Pro bůh, bratře, staviteli Rado,
aspoň nech, nech na prsa mně otvor,
by mně byla prsa vidět bílá,
synáčka až přinesou mi Jova,
kojence bych svého mohla kojit!“
I přijal ji v pobratřenství Rádo,
na prsa jí ve zdi nechal otvor,

by jí byla prsa vidět bílá,
synáčka až přinesou jí Jova,
kojence by ukojiti mohla.

Avšak ještě za jedno ho prosí:
„Pro bůh, bratře, staviteli Rádo,
na oči mi otvoru nech ve zdi,
na dvory bych viděla ty bílé,
synáčka kdy přinesou mně Jova,
ode mne kdy ponesou ho zase!“

I byl Ráda po vůli jí v tom též,
na oči jí otvory v zdi nechal,
na bílé by viděla si dvory,
synáčka kdy ponesou k ní Jova,
a kdy od ní odnesou ho zase. —

A tak v základ zazdili máť mladou,
základ zdvihli, Skader postavili. —

A nosili ve zlaté kolébce
rmutné matce nosili kojence;
do téhodne synáčka kojila,
po témž dni pak duši vypustila;
i kanula sirotčeti ještě
do roka tam odtud živná krmě.

A jak bylo, taktě po tu dobu, —
kane odtud na památku věčnou
a na zázrak matkám posílení,
jimžto mléka mateřského není.

  1. Na místě nynějšího Skadra (Skutari nad řekou Bojanou nedaleko jezera Skaderského) stálo již za doby Římanů město Scodra, osada to ostatně, dle původu jmena toho nikoli Římany, ale bez pochyby obyvateli krajiny tamější druhdy illirskými zakládaná. Na Skadru sídlívali začastě županové slovanští, jak na p. Vukan, župan krajiny rašské r. 1089—1105. Bratři Mrljavčevićové žili teprvé v XIV. století. Nesrovnává se tedy se skutečností historickou, že by hrad ten bývali zbudovali. Možno ovšem, že jej přestavili anebo opevnili. Obyčej zazdívání lidi v základy hradů a t. p., vzpomínající na oběti člověčí za doby předkřesťanské, zachoval se ostatně dosti dlouho nejen u Jihoslovanů, ale také u jiných národů.