Ottův slovník naučný/Persie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Persie
Autor: Rudolf Dvořák, Ladislav Hofman, Jan Palacký, Justin Václav Prášek, Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 522–561. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Perská říše

Persie, země v jihozáp. Asii, zaujímající západní čásť Iránu a tvořící v politickém ohledu neobmezené mocnářství, jehož plochu udává Houtum-Schindler na 1,640.070 km2, Gothajský Almanach (1902) na 1,645.000 km2, Rausch na 1,648.195 km2, Strělbickij na 1,640.736 km2 a Saint-John na základě výpočtu rozsahu úvodí pouze na 1,580.000 km2. Jméno P. pochází od řeckého Περδίς, jímž označována krajina ohraničená na s Médií a na severozáp. Susianou, jejímž hlavním městem byla Persepolis a později Šíráz a která dnes nazývá se Fárs nebo Fársistán. Název ten však rozšiřován ve starověku i na celou říši Achaimenovcův a později Sásánovcův a podle toho označuje se jím dnes celá říše Perská. Peršané sami zvou ji Irán (v. t.). Úřední titul nynější říše Perské jest Memalík-í mahruze-í Irán, území její prostírá se mezi 25°–39° 50' s. š. a 44° 6' až 63° 24' v. d. Gr.

Hranice záp. vybíhá dle stanovení angloruské kommisse z l. 1843–68 od jižní paty Mal. Araratu k jz. a k jjv., tvoříc malé okliky v horách Kurdistánu, pak sleduje záp. mez úvodí jez. Urmia, přetíná ramena Mal. Zábu, sleduje horní tok ř. Dijalé, směřuje k j. a jv. podél úpatí Pušti-Kuhu, konečně vede k j. a podél západního ramene delty Šat-el-Arabu k zál. Perskému. Hranice severní vybíhá od Malého Araratu k sv. po pr. břehu Arasu ke stepi Muganské, odtud vede přímo k Bolgary-čáji a po něm k ř. Adině, pak po hřebenu hor k ř. Astaře, od ústí jejího do moře Kaspického po břehu tohoto moře k ústí Atreku, který sleduje k ústí ř. Sumbaru, po němž jde k sv., s. a v., načež probíhá po hřebenu Kopet Dagu k jv., kterýžto směr zachovává celkem až k Serachsu, kde začíná hranice východní. Tato jde k j. po ř. Tedžendu a Heri-rúdu, pak po hřebenu Sang-í-Dachtaru a po záp. zdvižení Solné pouště k Šáh Sagaku, odtud k j. přichází k horám Sijat Kuhu, dále vede po již. břehu rokyta Naizar k ř. Hamunu a Helmendu, od něho přímo k jz. k hoře Malik-í Sijah, pak pouštěmi a přes pohoří Bampušt po ř. Nihing klikatě k jv., j., jz., z. a j. až k moři Arabskému, které dosahuje u delty ř. Daštu. Konečně na j. ohraničuje P-ii moře Arabské, průliv Hormuzský a záliv Perský v délce 2050 km. Celkem hranice perské měří 8100 km, z čehož připadá na hranici západní 1500 km, severní 2610 km, z toho 1000 km na břeh Kaspického moře, a na východní 1940 km, největší délka od Malého Araratu na sz. k Ras Farsa moře Arabského na jv. činí 2210 km, největší šířka jest na vých. hranici v čáře přímo od s. k j. probíhající a činí 1400 km, nejkratší vzdálenost mezi zálivem Perským a mořem Kaspickým měří 770 km a konečně na sz. se území říše v t. zv. Médském isthmu zužuje na 384 km v čáře jdoucí přes jezero Urmiá ke Kaspickému moři. V těchto mezích P. hraničí na s. s Ruskem, totiž se Zakavkázím a oblastí zakaspickou, kde poušť Kara-kum odděluje ji od Chívy, na v. s Afgánistánem a Belúdžistánem a na z. s tureckým Kurdistánem a s územím IrákArabí říše Turecké čili s vilájety basorským, bagdádským, mosulským a vánským. Leží tudíž P. téměř ve středu Starého světa a při tom na cestě ze západní Asie a ze Středomoří do Asie střední, východní, jižní i severní, od břehu moře Kaspického k Indickému a Tichému okeánu, z čehož zřejma jest vysoká její obchodní a politická důležitost. Ovšem dnes význam P. jako země průchodní valně klesl konkurrencí námořní paroplavby a pozemní dopravy železniční, neboť sama dosud má železničních tratí nedostatek, avšak s rozvojem jejich sítě v zemi vysvitne opět její závažnost v dopravě světové.

V ohledu horopisném jest P. mohutné náhoří prostoupené pásy vysokých hor, zvláště vápencových a křídových, obklíčené jími na s., z. i j. a snižující se ve středu na výši 400 m n. m. Tato pásma táhnou se většinou od sz. k jv. a jsou na sz. země téměř spolu souběžná. Vrstvy je tvořící probíhají taktéž po většině od sz. k jv. a i tam, kde horské hřbety od tohoto směru se odchylují, zachovávaji tento svůj zmíněný průběh. Střední výše vnitroperského náhoří dosahuje na z. 1200 m n. m., kdežto na v. nepřevyšuje 600 m n. m. Povrch vnitřní P. jest zvrásněný a skládá se z řady horských pásem zdvižených bočným tlakem a vyznačujících se rozmanitými poruchami pravidelného svého vrstveni. Mezery mezi těmito pásy jsou značně zarovnány vlivem atmosférického rozrušení a násypy horské suti i tvoří z veliké části široké, téměř horizontální kotloviny. Hrubší suť hromadí se na svazích hor, níže uloženy jsou jemnější násypy zemité promíšené ostrohranými valouny, uprostřed kotlovin pak bývá druhdy lös, častěji však tato čásť jejích bývá pokryta navátým pískem a má ráz skutečné pouště. Tyto násypy horské suti na mnohých místech tak jsou mohutné, že hory jeví se úplně do nich zaryty. Výsledkem tohoto zvětrávání jest částečná abrase povrchu vnitřní P., která tak dostává ráz plošiny. Horské pásy pozbývají ostrých rysů, stávají se nižšími a doliny mezi nimi vyplňují se násypy ze sousedních hor. Řeky vnitřní P. nejsou většinou s to, aby prorazily obklopující ji vysoká pohoří, následkem čehož větší její čásť nemá vnějšího odtoku a rozpadá se v řadu uzavřených úvodí. Poněvadž pak vody těchto úvalův obsahují v sobě vesměs rozpuštěné soli, které následkem silného vypařování se usazují, tvoří se na nejhlubších místech každého vnitroperského úvodí slatiny, které v největší vpadlině na v. vnitřní P. přecházejí ve velikou Solnou poušť (Dašt-í-Kevir), jejímž pokračováním na jv. jest poušť Lut. Místy, kde jest vody více, vzniká na dně takové slatiny solné jezero, v zimě a z jara bohaté vodou, v létě však vysýchající buď z části nebo docela, tak že namnoze zbývá z něho jen bílá vrstva solná. Skládá se tudíž vnitřní P. z horských pásem většinou holých a ze stepí i pouští solných, písečných a kamenitých mezi nimi se rozkládajících. Hory jen v dubnu a květnu pokryty jsou zelení, k vzdělání způsobilé pak jsou jen nižší části jejich svahů, přechod k vysokým planinám, jakož i pahorkatiny a říční údolí. Severovýchodní okraj P. tvoří Turkmeno-Chorasánská soustava horská, která skládá se z řady souběžných pásem, mezi sebou souvisících a táhnoucích se od stoku Herí-rúdu a Kešef-rúdu přímo k sz. Její hlavní články jsou: Hazár-Mesdžid, Gulistánské pohoří, Kopet-dag a Kuren-dag, které pokračují dále na sz. v Malých a Velikých horách Balchanských až k moři Kaspickému a dosahují v Hazár-Mesdžidu výše do 2740 m n. m. Široká dolina protékaná Kešef-rúdem na v. a Atrekem na z. odděluje tento horský systém od hor Níšapúrských na j., které probíhají taktéž od jv. k sz. pod různými názvy: Kerat-Kuh, Binálud, Aladag a Džuvein-Kuh. Na jv. od Mešhedu prodlužují se do Afgánistánu, kde splývají s odhořími Hindukuše, kdežto na z. na 57° v. d. Gr. odchylují se k jz. a spojují se s Elburzem. Tento jihozápadní jejich výběžek, který možno nazvati pohoří Asterábádské, dosahuje v hoře Šáhvaru výšky 3825 m n. m. Celý tento horský systém Níšapúrský souvisí dle Bogdanoviče (»Něskoljko slov ob orografiji i geologiji Sěv. Persiji« v »Izvěst. Rus. Imp. geograf. Obšč.« 1888) horopisně i geologicky tak těsně s Elburzem, že dlužno pokládati jej za bezprostřední pokračování tohoto. Uzemí na j. od něho až k pouštím vnitroperským vyplňují rozmanité s ním souvisící hornatiny, nabývající čím dále k j. tím více rázu vnitroperských pásem horských, zarytých ve svou suť. Pouze v jihových. Chorásáně zdvihá se horstvo Birdžendské mezi 58°–60° v. d. příkře z okolních pouští až do výše 2400 m n. m. Vlastní Elburz (v. t.) sestává rovněž z řady rovnoběžných pásem, která na v. od 52° v. d. směřují v podstatě od sv. na jz., kdežto západně odtud od jv. na sz. spojena jsou příčnými sedly a dosahují výše 4200 m n. m., nad ně pak vypíná se sopka Demávend (v. t.). Západní čásť Elburzu na z. od Šéfíd-rúdu zove se hory Talyšské. Všecka tato severní okrajová horstva jsou neschůdná, zvláště hory Turkmeno-Chorásánské, pouze příčná údolí říční tvoří přístupnější přechody, nejhojnější v Elburzu. Talyšské hory sbíhají se na z. se zdviženinami Ázerbeidžánu, z nichž hlavní jest Karadag na j. od Arasu, spojující Talyš s vysočinou Armenskou. Na v. vybíhá z něho mezi ř. Kara-su a Adži-čáj horský řetěz, končící se sopkou Savalán (4813 m), od něhož ř. Adži-čájem oddělen jest jiný pás táhnoucí se od Talyše na z. k Sehend-Kuhu (3546 m). K vysočině Armenské táhne se také soustava vápencových pohoří, obstupující P-ii na j. a jz., která vybíhá z Belúdžistánu a skládá se z veliké řady horských řetězů, táhnoucích se většinou souběžně od sz. k jv. Pouze v jihových. části země převládá směr záp.-východní. Horstva tato nepřistupují až bezprostředně k moři, nýbrž oddělena jsou od něho plochým a horkým pobřežím, jednotlivá jejich pásma pak obklopují dlouhá údolí stoupající až do výše 15–1800 m n. m., hojně zavlažená a dosti obydlená. Hlavní části tohoto horského okraje vnitřní P., jehož přečetné hřbety zasahují na jz. a z. hluboko do vnitrozemí a shrnují se obyčejně pod společným názvem Zagros, jsou: pohoří Ghanu v Laristáně, Gušnagan a Kamara-Kuh ve Fársistáně, Kuh-í-Zerd v Chúzistáně a Pušt-í-Kuh v Luristáně. Nejvyšší vrcholy tohoto perského systému jsou Kuh-í-Dena (5180 m) a Alidžuk (4270 m) na východní hranici Chúzistánu, avšak i hlouběji ve vnitrozemí vypínají se v něm mohutné hory, jako: Gargiš (3660 m) a Kah-i-Darbiš (3565 m) mezi Kašánem a Ispáhánem. Dopravě jest horská soustava tato na větší ještě překážku než severoperská, neboť pásma a uzly horské jsou zde četnější a vyšší, průsmyky dosahují výše do 2680 m n. m. a bývají nezřídka zataraseny sněhem, tak že mnohé hřbety musí doprava s velikou ztrátou času obcházeti. Rovnoběžně s hlavní osou této okrajové hornatiny probíhá ve větší vzdálenosti od ní ve vnitrozemí od Bampuru až na východ od Ispáhánu pohoří Kohrud, dosahující na jihovýchodě v hoře Kuh-í-Hazár výše 4570 m n. m.

V ohledu geologickém zastoupeny jsou v P-ii dle všeho všecky geologické útvary. Okrajová horstva mají z části archaické pásmo střední, které zvláště vyvinuto jest v Zagrosu, kde táhne se od západního břehu jezera Urmijského až k hornatině Elvend u Hamadánu. V Elburzu takovéhoto pásma není, pouze na severním jeho svahu nalézáme pás hornin archaicko-krystallinických. Stopy takového pásma vyskytují se i v horách Níšapúrských mezi Níšapúrem a Mešhedem, pohoří pak na jihu od nich jsou taktéž v podstatě složena z hornin krystallinických. Elburz složen jest kromě hornin krystallinických zvláště z palaeozoických vapencův útvaru devonského a kamenouhelného, jurských pískovcův a vrstev miocenních. Řidčeji vyskytují se triasové vápence, usazeniny křídové a slepence eocenní. Velice shodné složení mají i pohoří soustavy Níšapúrské, kdežto hory Turkmeno-Chorásánské skládají se hlavně z vápencův a pískovcův útvaru křídového a tertierního. V Zagrosu rozšířeny jsou nejhojněji vápence hippuritové a nummulitové. Vnitřní P. pak pokryta jest mladšími vrstvami třetihorními a čtvrtohorními, pustinným pískem a štěrkem a prostoupena solnými jezery a stepmi. Celý jižní a jihovýchodní okraj náhoří perského a pobřežní rovina při zálivu Perském skládá se z tertieru. Po celé zemi rozšířeny jsou horniny sopečné, trachyty, andesity a čediče, jakož i vyhaslé sopky namnoze v solfatarné činnosti, jako Demávend na severu, Sehend a Savalán na severozápadě, Hazár Kuh a j. na jihovýchodě.

Vodopis. Následkem nepatrného množství atmosférických srážek v největší části země jest také její zavlažení vodními toky velice skrovné. Nad to tyto toky nemají téměř žádného dopravního významu, neboť největší jich čásť náleží k vnitrozemským úvodím a mimo to většina jich není splavna jednak následkem nedostatku vody zvláště v době letní, jednak následkem příliš prudkého spádu. Pouze 21% země, t. j. asi 340.000 km2, vysílá vody své do zálivu Perského, asi 260.000 km2 náleží k úvodí moře Kaspického a jezera Aralského, přes 50.000 km2 k úvodí jezera Urmia, zbytek pak jest vnitrozemské plateau bez odtoku, kde vodní toky buď v písčinách vysýchají nebo ztrácejí se v močálech a slatinách nebo se vlévají do solných jezer. K úvodí Aralského jezera počítá se Tedžend směřující k Amu-darji, avšak jí nedostihující, který v Herátu a na hranici persko-afgánské (250 km) má jméno Herírúd. Teče zde přímo k s. a přijímá z P. ř. Šur (400 km) protékající řadou slatin, dále ř. Džaní a Kešef (300 km), které po celý rok jsou naplněny vodou. Z řek Kaspického úvodí tvoří Aras a Atrek z částí persko-ruskou hranici. Atrek jest dlouhý 500 km, vzniká ve výši 1350 m n. m. v horské soustavě Kopet-dagu, přijímá v pravo Sumbar s Čandyrem a ústí do zát. Hasan-Kuli moře Kaspického. Se severního sklonu Elburzu a Talyše stéká řada říček bohatých vodou, avšak krátkých a s příliš prudkým spádem, kdežto mohutná ř. Sefíd-rúd nebo Kyzyl Uzen vzniká v horách Zagrosu blíže pramene Malého Zábu na jižní straně Elburzu, jehož celou horskou soustavu prorývá, teče v četných a velikých oklikách z vsv., k s., jv. a opět k vsv. a přijímá ř. Karagul, Zeugan a Sáh-rúd. Ostatní řeky Kaspického úvodí vlévají se do Arasu, přítoku to Kury, který na hranici opisuje oblouk 180 km; jsou to: Maku-čáj (120 km), Ak-čáj (100 km), Kara-su (320 km), Adina, Bolgary-čáj a j. Úvodí Arasu stýká se s přítoky jezera Urmia, které na z. jsou krátké, kdežto z v. přitéká nejdelší přítok Adži-čáj (300 km). Údolím Adži-čáje vede důležitá cesta z Tabrízu ke Kaspickému moři. K j. odtud jsou prameny Malého Zábu, jímž počíná se úvodí Perského zálivu, dále k j. vznikají zřídelná ramena ř. Dijaléh nebo Dijala, jižněji pak vyvěrá na záp. svazích Pušti-Kuhu řeka Mendeli nebo Bedrai. Na vých. svazích tohoto horstva pramení ř. Kara-su, která s Gamasabem tvoří ř. Kerchu, z jejíhož toku 700 km náleží P-ii a která vlévá se do Šat-el-Arabu, kdežto řeky předešlé vtékají do Tigridu, tvoříce přirozenou cestu z P. do úžiny mesopotamské. Pak přichází nejdůležitější řeka perská, Kárún. splavná v celém dolním toku, která vzniká stokem řek Ab-í-Kudž a Ab-í-Diz, jest dlouhá 700 km a má kromě přirozeného ústí do Perského zálivu ještě umělý odtok do Šat-el-Arabu. Do zálivu vlévá se dále ř. Džerahi (350 km), zvaná v horním toku Ab-Ergun, dale Tab (200 km), Ab-í-Šem-síarab (150 km), Sefíd-rúd (300 km), Mund (500 km) s přít. Kara-Agač (1500 km), Nabend-rúd (230 km), Ab-í-Šur (300 km) a Kaligh. Za úžinou Hormuzskou vpadá do moře Arabského Džegin (200 km), Bint-rúd nebo Rabidž (200 km) a konečně Kadžu (250 km), kdežto pohraniční ř. Nihing vlévá se do belúdžistánské ř. Dašt, jejíž delta jest na hranici perské. Řeky perského vnitrozemí ne majícího k moři odtoku kupí se v řadu úvodí seřazených dle hlavní horopisné osy od sz. k jv., na jejímž počátku leží úval jezera Urmia. Úval tento oddělen jest řekou Kyzyl-Uzen od veliké solné pouště zv. Dašt-í-Kevír, do které odtéká řada říček, zvláště: Keredž s přítokem Abhar (420 km), Kara-su s přítokem Kom-rúd (300 km) a j., které vesměs vpadají do jezer Hauz-í-Sultán vzniklého opětně r. 1885, dále Simnan (160 km), Abrišem nebo Kal Mura (300 km), Kaluš (250 km), Fidž-rúd atd. Do pouště Lut odtéká z Kohistánu Chusf-rúd (400 km), mimo to od sz. k jv. protéká ji Šur nebo Sáh-rúd. V horách oddělujících na jz. vnitroperské plateau bez odtoku od přítoků Tigridu vzniká řeka Zájendé (350 km), tekoucí Ispáhánem a vpadající do močálu Gavchaneh. K němu na j. připojují se 2 jezerní úvodí, totiž jezera Niriz s přítokem Bend-Emír (250 km), který jest tvořen řekami Polvar a Kur, a pak jezero Mahluja, které odděleno jest od předešlého pohořím Gušnagan a přijímá 2 říčky z Šírázu a Sarvistánu. S pohoří Kohrud stéká ř. Ab-í-Čeri, konečně ze Seistánu na vých. hranici perské odtékají nepatrné vodní toky do močálu Naizar, na jv. odtud pak vytéká do Belúdžistánu říčka Mašked nebo Meškid, naplněná jen po krátký čas vodou. Všecky tyto řeky vnitroperské mají ve svém horním toku kamenité řečiště a prudký spád. Dříve než opouštějí pahorkatinu, odvádí se z nich voda příkopy zavlažujícími horské svahy, dále v rovině vedou z řeky větší a větší průplavy zavodňovací, tak že její vodní množství víc a více se vyčerpává, tok stává se pomalým a končí se v slatině, močále nebo písčině. Kromě Karúnu není ani jedna perská řeka užitečná dopravě, mnohé řeky horské pak dokonce dopravě překážejí, ježto přechod přes ně jest při nedostatku mostů zvláště z jara obtížný. Ovšem údolí jejich jsou přirozenými spojovacími cestami důležitými zvláště v končinách hornatých a umělými cestami chudých. Důležity jsou perské řeky pro zemědělství, neboť jejich vody užívá se k umělému zavlažování, a to jednak trativody nadzemními (arik), jednak i podzemními (kenat, keriz). Četná jezera perská jsou většinou solná a nemají valné důležitosti. Největší z nich jest Urmia měřící 4357 km2 a Niriz s 1650 km2. Toto jezero, dříve jedinou vodní nádržku tvořící, rozdělilo se v poslední době na dvě a zvětšilo připolením jezera Narghíz nebo Tašt na s. V letech 1883–85 vzniklo na poštovní cestě z Kumu do Teheránu solné jezero Hauz-í-Sultán dlouhé 45 km, šir. 3–13 km s plochou 400 km2.

Pro podnebí celé P. jest charakteristickou nepatrná roční výška atmosférických srážek připadajících téměř výlučně jen na 3 zimní měsíce, která činí v jihozáp. části země nejvýše 25 cm, jakož i výstřední letní horka oproti poměrně chladným, ba studeným zimám. Nebe jest téměř neustále jasné a bez oblačné, roční počasí střídají se pravidelně, noční teplota jest i za letního horka nízká, denní však namnoze nadmíru vysoká. Zvláště v jižní P-ii v t. zv. Germsíru, t. j. teplé zemi, letní vedra dostupují takových stupňů, že krajina tato v té příčině rovná se nejteplejším místům světa. Teplota v červenci dosa huje až +60 °C, půda pak ohřívá se až na 70 °C. Nejvyšších stupňů dostihuje temperatura ve vnitrozemí zvláště na v. v poušti Lut, ale zde zároveň jest vzduch nejsušší, takže vedra jsou poměrně dosti snesitelná. Avšak zároveň následkem tohoto sucha jsou zde noci a zimy velmi chladné a tím i podnebí svrchovaně výstřední s velikými ročními i denními odchylkami. Tak pozorováno v Kirmánu v čci na slunci +62 °C, v Mešhedu pak dokonce +65,5 °C, kdežto v téže době teplota noční byla jen +120 až +13 °C. Naproti tomu v únoru klesá v těchto končinách teploměr hluboko pod 0°, v Seistánu až na –15 °C, v sev. pustinách dokonce na –25 °C. Při zálivu Perském jest podnebí mnohem stejnoměrnější, průměrné maximum v červenci jest +34,4 °C, prům. minimum v lednu pak +8,3 °C, avšak následkem vysoké vlhkosti vzduchu jest podnebí toto Evropanům mnohem obtížnější než ve vnitrozemí, ba namnoze nesnesitelné. Ostře liší se od jižního pobřeží země svým podnebím její sev. břehy při moři Kaspickém, které těší se vlahému a příjemnému podnebí, nejpříznivějšímu z celé říše, větry vanoucí z Kaspického moře přinášejí po celý rok dostatek vláhy a umirňují letní vedra, srážek jest hojně, rostlinstvo bujné a půdu zavlažuje tu množství vodních toků. Převládající větry jsou dle St. Johna severozáp. a jihových., kterýžto hlavní směr lze vysvětliti i průběhem a uspořádáním horských pásem, jež větry do něho jaksi nutí. Některé končiny, zvláště Seistán, vydány jsou prudkému větru severových., vanoucímu přes celou Sibiř z krajin polárních až do stepí turkmenských. Dešťonosnými jsou ovšem větry s moře vanoucí, totiž v jižní P-ii jihovýchodní a v severní severozápadní. Při stoupání na svahy pobřežních horstev vzduch s moře přicházející se ochlazuje a zbavuje přinášených par v podobě atmosférických srážek. Když pak vrstvy vzduchové dále do vnitrozemí opět klesají, ohřívají se znova a tím jejich vlhkost, beztoho již předchozími srážkami zmenšená, stává se relativně ještě nepatrnější. Tento pochod jest v létě, kdy vnitřek země jest vysokým letním horkem neobyčejně rozehřát, tím intensivnější, čímž se vysvětluje jednak nedostatek srážek v těchto končinách vůbec, jednak i téměř výlučné jich spadání v době zimní. Jaká jest suchost vzduchu ve vnitřní, zvláště východní P-ii, zjevno z pozorování v poušti Lut, kde zjištěna relativní vlhkost jen 11,2%. Rozdělení srážek na jednotlivá roční počasí jest velice nestejnoměrné. Nejvíce jich spadává v zimě a to v horách při nízké teplotě v té době panující v podobě sněhu, v pozdním podzimu jsou malé deště a z jara jen nepatrné pršky, léto jest bezdeštné. Nejkrásnější roční dobou jest v P-ii jaro a podzim, zvláště květen, avšak na j. a jz. počínají již v té době horka trvající hluboko do podzimu. Roční výška srážek jest největší v pobřežních nížinách a na horách moři blízkých, dále do vnitrozemí jí ubývá, tak že kromě břehu moře Kaspického a zálivu Perského nepřevyšuje nikde 25 cm, většinou pak nečiní více než 12,5 cm. Na Perském zálivě jest tato výška dle průměru 11 let 35,9 cm, z čehož připadá na zimu 28 cm, na podzim 4 cm a na jaro 3,9 cm, od května do října není vůbec deště. Mnohem hojnější jsou srážky na pobřeží Kaspického moře na svazích Elburzu a Talyše, kde činí nejméně pětkráte více než na jižních sklonech těchto horstev. Tak padá jich v Lenkoranu při perské hranici ročně do výše 131,4 cm, podobné množství jest jich i v nížinách Gílánu a Mazenderanu, naproti tomu v Teheránu na jižní straně Elburzu činí jejich roční výška jen 29,6 cm. Zmíněné rozdělení srážek na jednotlivé roční doby má pro P-ii vysoký hospodářský význam, neboť spadávají většinou v zimě v podobě sněhu a hromadí se tak zvláště na horách, kde uchovávají se do léta, kdy pomalu tají a napájejí průplavy sloužící umělému zavlažování. Kdyby srážky ty spadaly v podobě letních dešťů, vypařily by se rychle a tak by P. byla mnohem sušší a pustější než nyní. Dle St. Johna bylo by pak 9/10 země pouští, kdežto takto jest jí sotva polovina. Ovšem na druhé straně jsou zase veliké spousty sněhu, které v zimě na horách leží, podstatnou překážkou dopravě a mnohé cesty jsou jimi po celé měsíce zataraseny. Avšak mnohem větší vliv na dopravní ruch P. mají letní denní horka, zvláště v horkých končinách, kde veškera doprava zboží i osob děje se v noci a nejvýše ještě večer nebo z rána, zvláště karavany cestují výhradně jen v této době. Soustavné sítě pravidelných meteorologických pozorování dosud v P-ii není; jen o podnebí některých. míst jsou přesnější a hojnější data. Tak v Šírázu, ve výši 1448 m n. m. jest podnebí velmi suché a v létě horké, průměrná teplota léta (čce a srp.) jest +30,5 °C, zimy (led. a ún.) +5,6 °C; Ispáhán má podnebí z perských měst snad nejpříjemnější, maximum v čci jest jen +30,56 °C, podzim jest dlouhý a mírný, noci překrásné; pro tepelné poměry horkých krajin vnitroperských jest typickým Kazerún s teplotou června +42,2 °C, pro záliv Perský pak Bušír, kde jest maximum v září +35,2 °C, minimum v lednu +8,3 °C a kde od května do září dosahuje teplota průměrně maxima 34° až 35 °C. Avšak přes tato veliká horka není klima P. celkem nezdravé kromě několika málo míst, jako Bender Abbásí a j. Nemocí jest také v zemi méně než v Evropě, zvláště řídká jest tuberkulosa, rhachitis a p., naproti tomu epidemie při nedostatečných zdravotních opatřeních krutě zde řádívají. V Laristánu trpí téměř veškeré obyvatelstvo alepskou hlízou, v Chamsech jest rozšířena lepra, v Ázerbeidžáně zuřívá mor, avšak žádná z těchto nemocí nevyžaduje tolik obětí jako hlad téměř pravidelně nastupující a stíhající zvláště krajiny suché a obyvatelstvo kočovné. Tšr.

Květena nebyla dosud předmětem díla zvláštního a látka jest velmi roztroušená, tak že nejlépe sbírati ji z Boissierovy Flora Orientis, ač od té doby sběratelé, jako Bornemann a j., přinesli více nového. Sbírali tu Michaux, Olivier, Gmelin, Szovits, Kočí, především pak Bunge. Boissier rozeznává tři krajiny: sever mírný, kde dosti deště (Gílán i Mazenderan), vnitřek planinný (Ispáhán, Šíráz, Mešhed-Tahrís) a pouště severovýchodu (Chorásán), středu (Jezd) a jihu (břeh tropičtější a podobný Arabii). K tomu třeba přidati hory. Bylinstvo severu palaearktické podobné Kavkázu a nelišící se valně od našeho, leda v druzích. Výjimky jsou na př. Parrotia, Pterocarya, Zelkova, Gleditschia – lesní stromy, sic duby, vazy, habry, olše, jasany, javory (5), topole, platany, výše i buk, tis, chvojka. V Talyši sebral Meyer 630 druhů a tolik i Kočí v okolí Teheránu. Okolo Demávendu sebral Kočí 600 (102 alp.) a okolo Tovalu 510. Alpinské tvary ve 4000 m Potentilla Meyeri, náš řebříček, Oxyria reniformis (arktický), Veronica Aucheri, Galium delicatulum, Carex dioica v 3700 m, Cerastium trigynum, Eritrichium persicum, Helichrysum cabichrysum v 3300 m, Iberidella tenuis, Pedicularis caucasica, Nepeta mussini. Okolo hor bývá nejlepší ještě pastva, dále od nich nastupuje poušť, kde není umělého zavlažování štolami podzemními (Kerises), dále v střední rovině solní step, až poušť Kirmánská je skoro bezbylinná. Tak v Chorásánu ruská výprava sebrala ke 2000 bylin, Buhse okolo Jezdu jen 245. Typické jsou umbellifery četné (jen Aucher-Eloy přinesl k 70 druhům, Bunge 75), které u Níšapúru dosahují až 2–2,5 m výše (Dorema, Ferula), v horách až 2 m a dávají pastvu i lékařské šťávy (assu foetidu, galbanum a j.), pak rod Cousinia – trní zdejší, jichž má Winkler 112 v P-ii (z 270, Boissier 92 ze 140). Největší počet druhů má Astragalus (263 284 teď ze 787 u Boissiera a bude jich i více). Chudý počet stromů z konifer: 4 chvojky, tis v sev. jako Thuja orientalis a jediná Pinus (Ossetia) nepočítaje sázený u hrobu cypřiš – toť vše, za to 6 Ephedra (2 endem.). Mezi bylinami vyšších hor typická Dionysia (71 dr.). Břeh Indického moře má tropické tvary, pokud to sucho dovoluje:Ficusy, Terminalia, Cissus. Dosti veliký počet rodů v P-ii endemických, zejména u crucifer (241 všech u Boissiera), Zerdana, Diceratella, Buchingera, Graellsia, Physalidium, Didymophysa, Brossardia, Tetrapterygium, Fortuynia (s několika monotypy). Málo kapradí, jen 14 (21 sensu lat), a to nejvíc v severu, jenom (9). Celá květena P. má asi (3261 Flora Orient.) 3500 dr., tam má 462 leguminos (teď víc), 469 composit, 241 crucifer, 201 labiat., jen 155 trav, 129 caryofyl, 128 asperifol.

Zvířena P. dosavad v celku jen líčená od Blanforda – dřív Menetriés, Eichwald, hlavně Filippi (22 ryb) o ní psali. Blanford počítá 89 ssavců, 383 ptákův a 101 amfibií a reptilů (dle Andersona). Není tropická, ale hlavně pouštevní, ač nescházejí v nížinách zbytky zvířeny tropické – v horách alpinské. K oněm počítáme Cynonycteris amplexicaudata, Triaenops persicus (Šíráz), lva (Šíráz), tygra (sever), hyenu (do 2500 m), Herpestes persicus, Pycnonotus, Nectarinia (vých.), Testudo Horsfieldii (též), gekonidy četné (13), Typhlox, Eryx jaculus, Dipsas, Naja, Halys a j., avšak víc jihu náležející. V horách máme Lagomys 2330 m, medvědy, vydru naši, bobra (u řek sev.), kozy a ovce (O. cycloceros záp. do 4000 m), jeleny, bažanty (sev. jako Tetraogallus caspius, žáby naše, 2 tritony). Nejčetnější jsou druhy stepní a pouštevní Gerbilly (7), Dipus, Alactaga, divocí oslové, gazelly (3), taxicoly, alaudidy (12). frankoliny, agamidy, varan atd. Rozdíl arci při tom mezi severem a jihem, jenž je více tropický. – Nejlépe to znát u ryb: severní úvodí má ještě pstruhy, štiku, sumce, Barbus, Alburnus, Squalius – jih již Lebias sofiae (Šíráz) – v Beludžistánu známe indický Ophiocephalus gachua. Ale i jinde lze to pozorovati: v sev. krtek u Lenkoranu, vlk v severu, jako liška, Arvicoly, náš zajíc (Lenkoran), drozdi (4), Tichodroma muraria, Fringilla spinus (Moris). Alauda arborea, Emberiza cia, Corvus corax, koroptev (Perdix cinerea), 3 Lacerty, 2 tritoni. K jižním tvarům náležejí mořská zvířata jižního břehu: hadi mořští (3–4), pak Psammophis (2), Eumeces pavimentatus, Pristiurus rupestris, Uromastix, 3 Phrynocephalus, Trionyx eufratica, Halcyon smyrnensis, Coracias indica a j. – Zajímavo, že zástupce ovoce žravých Pteropidů – zmínění již Cynonycteris – žere tu měkkýše. Endemických druhů od Filippiho a Blanforda popsáno několik, ale částečně pak staženo – tak jmenujeme: Vesperugo leucotis, Vulpes persicus, Meles canescens, Myoxus pictus, Gerbillus persicus, Centrotrachelus omarii, Ceratoscincus Keyserlingii. Pý.

Počet obyvatelů není přesně a bezpečně znám, neboť není ani záznamův o pohybu obyvatelstva, ani skutečného sčítání lidu a veškeré úřední vyšetřování v tom směru obmezuje se na zjištění počtu rodin nebo domácností (krbů), který jest podkladem vyměřování a vybírání daní. Dle toho počítají pak úřady počet mužského obyvatelstva, kdežto ženské zůstává úplně bez povšimnutí. Proto také jednotlivé odhady a udání silně se od sebe liší. Tak páčil Zolotarev a po něm Champain r. 1890 počet ten na 6,000.000 duší, ačkoliv výtečný znalec P. Houtum Schindler již roku 1881 odhadoval jej na 7,653.600 osob. Tento úbytek Zolotarev vysvětloval skutečnou depopulací některých krajin následkem hladu, vystěhování atd., kteréžto zmenšení obyvatelstva namnoze bylo zjištěno. Avšak pozdější odhady přičítají P-ii obyvatelů více, tak v Year-Booku udává jich Scott Keltie 9,000.000, z nichž 1,909.700 kočovníků, kteréžto číslo přijímá i Gothajský Almanach, počítaje však kočovníků 2,500.000. Dle toho činila by hustota obyvatelstva perského skoro 6 osob na 1 km2, tedy mnohem méně než průměrná hustota obyvatelstva celé Asie. Asi polovice všeho obyvatelstva připadá na usedlé rolníky, druhá polovina rozděluje se asi stejným dílem mezi obyvatelstvo městské a kočovné. Hustota obyvatelstva v jednotlivých částech země jest nestejná. Nejmenší jest v Kirmánu, 2 ob. na 1 km2, pak přicházejí vnitrozemské provincie Chorásán a Irák-Adžmí (4 ob. na 1 km2), kdežto nejhustěji zalidněny jsou provincie při moři Kaspickém a na z., totiž Gílán, Mazenderán, Azerbeidžán, Ardilán a Luristán, kde připadá 13 ob. na 1 km2. Soustřeďuje se tudíž populace především na s., sz. a z. země, kde jest také středisko jejího hospodářského života a kde kupí se nejhustěji i lidnatější její osady (Tabríz, Teherán, Rešt, Barferúš, Kazvín, Mešhed, Hamadán, Kum, Kašán, Ispáhán a m. j.).

Národopisné složení obyvatelstva perského jest velmi pestré. Dle Scotta Keltie jest z kočovníků 720.000 kočujících Turkův a Turkmenů, 675.000 Kurdů nebo Laků, 234.000 Lurů (Luriů) a Bachtiarů, 260.000 Arabův a 20.700 Belúdžův a Cikánův. Většinu perského obyvatelstva a zvláště jádro usedlé jeho části tvoří vlastní Peršané (Farsí), na které připadá dle Häntsche 60% perské populace, tedy asi 51/2 mill. osob. V Ázerbeidžánu, Gílánu, Mazenderánu a j. usedlí jsou hojně i Turktataři v počtu asi 1,500.000 osob, zbytek usedlého obyvatelstva pak činí Židé (19.000), Armeni (43.000), chaldejští Nestoriáni (23.000), něco málo Indů v Kirmánu, Afgánů na v. a Evropanů, hlavně obchodníků v městech, celkem asi 5–6000 osob. Kromě toho jest v zemi, zvláště na z. a jz., malý počet černochů, kteří přišli sem jednak jako otroci, jednak jako dobrovolní přistěhovalci.

Vlastní Peršané jsou kromě nepatrných zlomků obyvatelstva v Kirmánu (Gebrové) a Fársistánu (Fársové), které jeví čistý typus starých Peršanů, smíšeninou plemene árijského, semitského, turánského a j., ačkoliv převládá v nich živel árijský. Jsou vesměs usedlí a většinou pilní rolníci, nazvaní Tadžikové a rozšíření i za hranicemi P., zvláště v Afgánistáně, Chívě, Bucháře, ruském Zakavkází, Turkistáně a j. V Zakavkází nazývají se Tatové, v ruském Turkistáně pak jejich smíšenci s Uzbeky slovou Sartové, a všude jsou jádrem obyvatelstva rolnického a řemeslnického. Mimo to jako obchodníci rozšířeni jsou i v jižní Sibiři a čínském Turkistáně. V P-ii obývají zvláště severozápad, provincie střední a jih a dlužno pokládati je za potomky prabydlitelů země, zvláště starých Peršanů, Médův a Baktrův, ovšem pomíšené s nejrozmanitější cizí krví. Nazývají se na z. také Adžemové, na v. pak Tadžikové v užším smysle, tito jeví ve svém typu zároveň známky plemene árijského: rovný nebo orlí nos, husté vlasy atd., i turanského: široký, brachykefalně obličej atd., oni však blíží se buď Árijcům nebo spíše Turáncům. Pleť jejich jest tmavší než u Evropanů, oči většinou hnědé, zřídka černé, vlasy a vousy husté a rovné, postava prostředni, lebka ovální. Všeobecně chválí se krása jejich drobných rukou a nohou. Oblek Peršanů skládá se z bavlněné, modré nebo bílé košile, kalhot soukenných nebo bavlněných, u lidu širokých a u vznešených tříd úzkých, suknice, barevného kabátce sepiatého pasem a kazajky, hlavu kryje černá vysoká, kuželovitá čepice plstěná nebo vlněná, šat ženský jest nevkusný a nepohodlný. Strava jest většinou rostlinná, zvláště chléb z pšenice a durry, pak rýže, luštěniny, ovoce atd., oblíbeným nápojem jest šerbet, jídelního nádobí a náčiní se dosud málo užívá. Domy perské jsou nízké a obklopené rozmanitými dvory, uvnitř jsou rovněž dvory s vodní nádržkou uprostřed, ozdobenou pravidelně vodotrysky a zahradními záhony. Okna domu jdou do vnitřního dvora a ne do ulice, střechy jsou ploché a slouží v létě za ložnici. Paláce boháčů se svými přístavbami tvoří téměř samostatné městské čtvrti s četnými průchody, jsou velice pohodlné, avšak přes to nejsou ani tyto budovy dlouho obývány, neboť každý Peršan dle možnosti opouští dům zemřelého vlastníka a staví si obydlí nové. Ostatně ani perské domy dlouho nevydrží, jsouce stavěny z cihel na slunci sušených, ba často i jen z hlíny napěchované mezi prkna a dodatečně na vzduchu ztvrdlé. V každém domě bydlí jen jediná rodina, chudí pak přistavují své příbytky jen ke zdem domů větších. Z těchto příčin perské osady jsou velice rozlehlé a plny zřícenin a často mění svou polohu. Většina měst jest dobře ohrazena, předměstí nebývá, v okolí některých pak není vůbec lidských obydlí. Ulice jsou úzké, špinavé a špatně dlážděné, bez průčelí, s holými, obílenými zdmi bez oken, pouze ve velikých městech bazáry tvoří skutečné ulice v našem smysle. Hojně jest v zemi karavanserájů.

V ohledu kulturním Peršané jsou vlastními představiteli vzdělanosti v zemi, ovládají obchod a dopravu a zachovávají přes staletý svůj úpadek a porobu stále ještě tradice starobylé své kultury, byť i v současné době u nich vědy a umění stály na stupni nízkém. V obzvláštní úctě a oblibě jest poesie a snad u žádného jiného národa světa není tak v lidu rozšířena znalost velikých básníků jako v P-ii. Oblíbená místa z jejich děl, vybrané partie z dějin, jakož i tradicionální báje a pověsti přednášejí na veřejných ulicích zvláštní vyprávěči (naqqal), kterým jest tato činnost pramenem výživy. Náruživě milují Peršané svůj jazyk, který po dlouhou dobu byl pro východní jejich sousedy po přednosti řečí kulturní, tak že i v Indii vlivem a rozšířením dlouho zápasil s jazyky odvozenými od sanskrtu, dosud pak vznešení Afgánci a Belúdžové užívají ho na znamení vzdělanosti své. Nicméně značně jest rozšířena v zemi i znalost řečí cizích, pro které má Peršan podivuhodné nadáni. Z výtvarných umění jest dosud v skutečném rozkvětu architektura, jejíž rozvoj podporován jest zmíněným již neustálým přestavováním perských obydlí, ba i osad. V pavillonech, školách i mečetách velikých měst jeví se vkusný a harmonický sloh perského stavitelství v celé své kráse a původnosti, kdežto v soukromých domech architektonická výzdoba patrna jest spíše ze vnitř než zvenčí. Zdi pokryty jsou freskami, zvláště květinomalbami, vynikajícími krásným koloritem, a i figurální malby jsou hojné, trpí však nedostatkem perspektivy a odstínů. V Ispáhánu jest od dob šáha Abbása společenstvo malířů, těšící se dosud dobré pověsti. Mimo to nadání Peršanů pro výtvarná umění jevilo se ode dávna v uměleckém průmyslu, jehož výrobky dnes ovšem jsou téměř úplně zatlačeny evropskou soutěží. Konečně jsou Peršané i velikými milovníky zpěvu a hudby. Vědy rozdělují na 72 odbory, u veliké vážnosti jest dosud hvězdopravectví a alchymie. V posledních letech hledí se vědecký ruch v zemi povznésti povoláváním evropských učenců, neboť z velikého domácího rozkvětu věd v P-ii zůstaly jen sotva patrné stopy, pouze perští lékaři vynikají dosud zručností a jistými znalostmi. Avšak o vzdělání dětí starají se Peršané dosti pečlivě, téměř při každé mečetě jest škola (medrese), kde učí se počtům, psaní, recitaci koránu a vybraných míst z velikých básníků. V četných školách měst a i některých vesnic vyučuje se i arabštině, turečtině, poetice, bohosloví, lékařství a hvězdářství, v Teheránu a Ispáhánu založeny vyšší školy dle vzoru evropského, mimo to mnozí Peršané posílají děti své na školy do Cařihradu, Kahýry, Bombaye, Kalkutty a j. Následkem toho téměř všichni Peršané mají jisté elementární vzdělání a vědomosti, zvláště pak proslulí jsou po celém Východě jako výteční písaři. Ženy však jsou dosud téměř beze všeho vzdělání. V Teheránu, Ispáhánu a Tabrízu jsou tiskárny, jejichž práce jsou však velice hrubé, tak že k rozmnožování rukopisů oblíbenější jest fotografie. V uvedených městech vycházejí také časopisy, které však jsou redigovány úřady a pro kulturní život země nemají významu. Všeobecně oblíbena jsou všechna tělesná cvičení, zvláště smělá a vytrvalá jízda na koni, dlouhé pochody a honba. Ve všech zaměstnáních Peršan jeví znamenitou zručnost napodobovací, chápavost a přístupnost novotám, jakož i značný přirozený vkus a uhlazenost. V obcování jest až přehnaně zdvořilý, vůči vyšším až podlízavý, naproti tomu k nižším pánovitý, velikou váhu klade na zevnější slušnost a okázale klidné chování, libuje si v nádherných šatech a skvostech, všeobecně rozšířeno jest přes náboženský zákaz pití vína a vášnivá záliba v hrách. Sami sebe Peršané nazývají rádi Francouzi Východu a jsou si plně vědomi své kulturní převahy nad sousedy. Následkem dlouhé poroby vyvinula se u nich povaha lživá, pokrytecká a věrolomná, zbabělost, poddajnost, změkčilost a zištnost. Typickou pro perské poměry jest zvláštní třída obyvatelstva v zemi dosti hojná zv. fuzul, do níž počítají se lidé nemající majetku ani zaměstnání, kteří pro výživu ochotni jsou k jakékoliv práci, byť sebe horší a špatnější. Z nich pochází největší čásť služebnictva cizinců. S pokrytectvím pojí se v perské povaze lehkovážnost, rychlé chápavosti a bystrému úsudku škodí duševní těkavost, tak že jsou Peršané mělcí, povrchní a jen zevnějšku a formalit dbalí, ve skutečnosti však ke všemu lhostejní, což jeví se i v ohledu náboženském. Postavení žen jest nízké a málo vážené, vzdělání neposkytuje se děvčatům žádného. Sňatky uzavírají se také koupí, ba i nájmem ženy, perskou zvláštností jsou dočasná manželství uzavíraná s kněžským svolením a požehnáním na dobu 25 dnů, ba i kratší. V nižších třídách cení se žena dle toho, jak bude mužovi ve výživě nápomocna, vyšší třídy pak oddány jsou mnohoženství. Ženy uzavírají se v haremech, smějí však volně vycházeti, u chudších i bez závoje. Jinak chválí se perské ženy jako výborné hospodyně, pečlivé matky a obratné kuchařky, o kráse jejich se mínění rozcházejí. Velice snadný a ze všech zemí světa snad v P-ii nejhojnější jest rozvod, většina žen již před svým 24. rokem mívá 2–3 manžely. Náboženství dovoluje sice míti 4 manželky, avšak z příčin finančních málokdo toho používá, spíše vydržuje si zámožný Peršan větší počet souložnic. Hojná jsou manželství mezi příbuznými, děti pak považuje zákon za legitimní, ať pošly ze svazku jakéhokoliv. Otroctví dosud ve skutečnosti trvá, avšak s otroky zachází se jako se svobodnými sluhy; jsou to buď černoši nebo zajatci z divokých kmenů. Svobodné obyvatelstvo dělí se na třídy, z nichž nejvznešenější jest příbuzenstvo šáha, pak duchovní, vojenská a pozemková šlechta (chanové a begové), dále kupci (tadžir) a konečně řemeslníci a rolníci, kteří jsou téměř vesměs jen nájemníci pozemků, jež vzdělávají. K vojenské službě jsou Peršané málo schopni, tak že pravidelné vojsko se doplňuje násilně a jádrem armády jsou nepravidelné sbory sestavované kočovnými a neperskými kmeny.

S Peršany ethnicky příbuzni jsou Kurdové a Lurové, k nimž počítají se i t. zv. Bachtiarové. Jsou to většinou kočovní obyvatelé nesnadno přístupných pohoří na západní hranici říše, velmi bojovní a na perské vládě téměř nezávislí, loupeživí, kteří daleké okolí svých sídel činí nejistým a zvláště obchodu a dopravě jsou na překážku. Kurdové jsou v P-ii méně četni než v sousedních krajích Turecka, kde leží hlavní jejich středisko, a byla čásť jich násilně perskou vládou přesídlena do hor Kopet Dagu a na jihovýchodní hranici země. Lurové sídlí v Luristáně v horním úvodí Kerchy, blíží se sice Kurdům svým nářečím, avšak fysickým typem se od nich liší, a také sami prohlašuji se za národ rozdílný od Kurdů, které označují jménem Lakové. Bachtiary považují někteří za Kurdy, jiní počítají je k Lurům, sídlí v Luristáně a Susiáně, rozdělují se na řadu kmenův a jsou patrně silně smíšeni. K íránským národům náležejí také Belúdžové, kočující na jv. země v počtu asi 20.000 osob. Avšak přes tento malý počet jsou pro celou jihovýchodní čásť P. velikou metlou, neboť pořádají skutečné loupežné výpravy sahající až k Jezdu, tak že karavany v této končině obyčejně mívají vojenský průvod. V mnohém ohledu pravým opakem Belúdžů jsou Armeni, a to jak usedlým způsobem života tak i svojí mírností a poddajností. Byli dříve v zemi mnohem četnější, avšak r. 1828 vystěhovala se veliká jich čásť do ruské Armenie. Sídlí v krajním severozápadě říše v Ázerbeidžáně kolem města Choi jako rolníci, avšak jako kupci a řemeslníci rozšířeni jsou hojně v městech po celé zemi. R. 1605 bylo přesídleno 12.000 armenských rodin od břehu Arasu do Ispáhánu a okolí, zvláště do předměstí Džulfy. Na sz. odtud v horských údolích jest několik rolnických osad armenských, jejichž obyvatelé od ostatních Armenů liší se velikou svojí statečností, s jakou odporují útokům loupežných Bachtiarův.

K semitskému plemeni náležejí z usedlého obyvatelstva Chaldejci vyznání nestoriánského, kteří sídlí v nepřístupných krajinách na z. od jezera Urmijského, kde zachovali si nejen řeč a náboženství, ale i jistou politickou neodvislost. Jsou silně smíšeni zvláště s Kurdy. Po celé zemi v městech roztroušeni jsou Židé, obývající zvláštní oddělené čtvrti, kteří provozují některá řemesla, jsou zpěváky, vinaři a zvláště obratnými lékaři, avšak v obchodě nehrají důležité úlohy, ustupujíce tu Armenům, Indům a Pársům. Nejdůležitější ze semitských kmenů říše jsou Arabové, většinou kočovní, kteří obývají celé pobřeží na j. a jsou četní zvláště v Chuzistáně, nejjihozáp. perské provincii, která nazývá se zhusta dle nich Arabistán. Jako Kurdové, Lurové, Bachtiarové a Belúdžové jsou i Arabové živel velice nepokojný, ba namnoze i loupeživý.

K plemeni středomořskému náležejí v P-ii ještě Cikáni, žijící zde Evropané a Indové. Cikáni známi jsou v zemi pod názvem Kauliové, Lutiové nebo Karačiové, potulují se po celé říši, jsou komedianti, kováři, koňaři atd. a z nich šáh vybírá své běhouny. Polák počítá jich 15.000 rodin, kdežto H. Schindler jen 700 duší, udati přesný jich počet ovšem nijak nelze. Evropská kolonie v P-ii skládá se většinou z obchodníků, pak i z dobrodruhů různých národností, nehledě k personálu vyslanectví, učencům, důstojníkům a učitelům z Evropy do země povolaným. Všichni jsou zde úplnými cizinci, pouze Poláci, kteří v značném počtu uprchli sem z řad ruského vojska a přijali islám, pokládáni jsou za domácí. Indů jest zde jen nepatrný počet, vynikají však svým obchodním významem.

Od středověku až téměř po naše dny P. byla cílem útokův a stěhování národů turánských, kteří opanovali sice celou říši, avšak vlastní sídla svá volili na s., kde z té příčiny také od těch dob bývala sídelní města perských šáhů. Podle toho podnes nalézáme kmeny turecké na s., kde obývají zvláště Ázerbeidžán východně od jezera Urmijského a velice četní jsou i v kaspických provinciích Gílánu a Mazenderánu a to jako obyvatelé usedlí i jako kočovníci. Na dolnim Atreku pak sídlí asi 180.000 Turkmenů. Počtem duší jsou sice tyto kmeny daleko za Peršany, avšak v dějinách země hrají od staletí důležitou úlohu jako dobyvatelé a vládci říše. Z nich vyšla řada dynastií a doplňuje se po přednosti perské vojsko a úřednictvo. Rozdělují se na řadu kmenů, z nichž nejpřednější jsou dnes Kadžarové, ze kterých pochází nynější panovnická rodina perská. Mocné kmeny jsou dále Afšarové, Kara Gözlüové, Šáh Sevenové, dodávající životní stráž šáhovu, a Kaškaiové. Jsou mohutnější postavy než Peršané; znají téměř všichni perský a přijali mnohé perské obyčeje a způsoby, ačkoliv jinak Peršany nenávidí. Až do polovice XIX. stol. turečtina byla řečí dvora a úřadův, ale i tu ustoupila perštině. Na sv. od pradávna vpadávali Turkmeni na perské území, pleníce a loupíce zde. Většina jich vracela se sice zpět do svých sídel, avšak čásť zůstávala tu buď jako kočovníci nebo jako usedlí rolníci. Odtud pocházejí jejich osady v Chorásáně.

Všichni kočovníci Perské říše, jichž úhrnný počet možno zajisté páčiti nejméně na 2 mill. duší, shrnují se oproti usedlému obyvatelstvu pod souborným jménem Iljatové. Jest jim dovoleno volně kočovati v mezích určitých territorií, kde v době horka zdržují se se svými stády v chladnějších výšinách zv. jailak, v zimě pak v teplejších chráněných polohách t. zv. kišlak. Překročí-li některý kmen hranice svého území, nastává mu pravidelně krutý boj s kmenem jiným. Pramenem výživy jest jim chov dobytka a to zvláště ovcí; koně a velbloudy chovají na prodej, mimo to mívají i skot, mezky, osly, kozy a krásné psy. Jednotlivé kmeny těší se téměř úplné samosprávě. poslouchajíce jen své stařešiny (riš e sefíd), kteří vyjednávají v záležitostech kmene s vládou, smlouvajíce zvláště výši poplatku a počet branců dodávaných kmenem armádě perské. Rozdělují se na Iljaty perské a turecké, u těchto jmenuje stařešiny šáh, u oněch jest jejich hodnost dědičná. Časem se někteří kočovníci na území kmene svého pevně usazují, zovouce se pak šehr-nišin, avšak obyčejně opět brzy vracejí se k životu kočovnému.

Národopisná pestrost říše, z předešlého přehledu patrná, jest značným nebezpečím pro její jednotu a celistvost, zvýšeným ještě poměrnou samostatností kmenů kočovných a horských. Avšak tento škodlivý vliv ethnické roztříštěnosti z veliké části vyvažuje mnohem větší jednotnost obyvatelstva v ohledu náboženském. Dle H. Schindlera jest 90% šiitů, 9% sunnitů a muhammedánských sektářů a 1% nemuhammedánů, totiž 43.000 Armenů, 23.000 Nestoriánů, 19.000 židův a 8000 Pársův. Naproti tomu Häntsche udává čísla pro šiity méně příznivá, totiž jen 70% šiitů, 20% sunnitů, 8% muhammedánských sektářův a 2% nemuhammedánů. Avšak data Schindlerova zdají se býti správnější, neboť nejen vlastní Peršané, ale i většina kmenů turánských a kočovných jsou šiité, což dodává říši nejen vnitřní pevnosti, nýbrž i svéráznosti oproti sunnitským muhammedánům zemí okolních. Jeť šiitismus specificky perská forma islámu, zastupuje u Peršanů málo vyvinutý cit národnostní a spojuje pevně části říše ethnograficky od sebe se lišící.

V živnostech P. liší se od sebe velmi patrně živností obyvatelstva kočovného a usedlého. Kočovný způsob života uveden byl do země a podporován rozšířením islámu, jakož i vpády kočovníků původu arabského a tureckého. Neboť naproti starší nauce Zarathuštrově, činící ze vzdělání půdy jaksi povinnost náboženskou, jest islám náboženství určené původně pro kočovníky, jehož předpisy nijak nesměřují ku povznesení kultury zemědělské. Proto také kvetoucí dříve kulturní činnost v tomto směru za jeho vlády klesla, zvláště umělé zavlažování zanedbáno a tak veliká čásť dřív orné půdy buď úplně zpustla nebo změnila se v pastviny. Mimo to před loupeživými kočovníky do země vpadlými opouštěli i íránští kmenové Lurové, Bachtiarové a j. své usedlosti a stávali se také hordami kočovnými, ba i loupeživými. K tomuto způsobu života má ostatně P. i přírodní podmínky namnoze velmi příznivé, neboť mnohé vysoké planiny skýtají výborné pastviny letni, horké a v létě zcela suché nižší polohy pak hodí se za pastviny v zimě, kdežto k pravidelné orbě tato území jsou nezpůsobilá. Hlavním zaměstnáním kočovníků jest ovšem chov dobytka a to především ovcí, neboť ovce jsou u Peršanů hlavním dobytkem jatečným. Velmi cení se také jehněcí kůže, kdežto vlna má cenu mnohem menší, neboť jest hrubá a barvy špinavě hnědé, stříž provádí se zcela primitivně, o nějakém ušlechťování ovčího plemene není ani řeči. Domácí spotřeba masa, vlny i koží jest velmi značná, nicméně se tyto předměty i živé ovce silně vyvážejí, zvláště z Kurdistánu do Kavkázska a Turecka. Hlavním sídlem chovu ovcí jest kromě Kurdistánu také Kirmán, Chorásán, Luristán a okolí Kirmánšáhánu. Vedle ovcí chovají všude kozy, které dávají dobré mléko a znamenitou srsť rozmanitých jakostí. Z hrubší dělají se provazy a hrubá černá plsť na stany, z jemnější hotoví se měkká plsť a různé tkaniny, kdežto z nejjemnější, pocházející od kašmírských koz z okolí Kirmánu a Mešhedu, vyrábějí se krásné perské šály vyvážené ve velikém množství přes Bender Abbásí do Indie. Skotu chovají kočovníci velmi málo, neboť při píci skládající se ze suchých a solimilných rostlin perských pastvin daří se jen velmi chatrně. V provinciích kaspických, jejichž vlhké podnebí není příznivo chovu ovcí, jest hojně buvolův užívaných druhdy i za soumary. Velice pečlivě pěstují se koně, kteří jsou silní a vytrvalí a jejichž plemeno bylo křížením s arabskými velice zušlechtěno, tak že těší se dnes po celém Východě dobré pověsti. Avšak není jich mnoho. Mnohem více jest oslův a mezků, zvláště tito cení se vysoko jako soumaři a chovají se nejhojněji v provinciích jižních a středních, především v Irák Adžmí a Fársistáně, odkudž vyváží se jich mnoho do Turecka. Nejdůležitějším dopravním zvířetem pro kočovníky však jest velbloud a to dvouhrbý, chovaný zvláště v suchých krajinách jihovýchodní P., kdežto velbloud jednohrbý chová se v písčitých pouštích na v. země pro svoji rychlost a vytrvalost k rychlým jízdám. Velbloudí srsť pak jest důležitým předmětem obchodu a vyváží se silně do Evropy. Střediskem vlnařského obchodu perského vůbec jest Tabríz, Kirmánšáhán a Kirmán, vývoz vlny činí ročně 31/2 mill. kg, z čehož třetina jde do Bombaye a zbytek většinou do Marseille.

U obyvatelstva usedlého chov dobytka jako pramen výživy ustupuje zcela do pozadí, hlavním zaměstnáním pak stává se zemědělství. Vzdělávání půdy jest většinou podmíněno umělým zavlažovaním; pouze deštnatější provincie kaspické Gílán a Mazenderán, činí v tom výjimku. Z důvodu toho rolnické obyvatelstvo, vyjma tyto dva kraje, sídlí po výtce na horských svazích a v horských údolích zvláště vysokých, krajních hornatin země, kde umělé zavodňování jest nejsnadnější a nejhojnější. Dle Häntsche připadá z celé plochy země 10% na pole a zahrady, ležící hlavně v horských krajinách, 10% na louky a pastviny, 5% na lesy a 75% jest půdy nevzdělané. Zemědělství provozuje se velice primitivně. Pluhem jest železná špice zaražená v kmeni stromu, vláčidlem pak svazek stromových větví, za to horlivě užívá se k vzdělání půdy rýče a motyky. Na j. se pole hnojí, v Ispáhánu pak se dokonce vyrábějí umělá hnojiva. V zemědělském majetku převládají téměř úplně veliké državy pozemkové a to především ohromný majetek rodiny panovnické, dále majetek duchovní (škol, mečet a různých náboženských nadací) a konečně pozemkové šlechty. Tato půda pronajímá se pachtýřům za podmínek namnoze dosti krutých, stížených ještě velikými státními daněmi, tak že rolnické obyvatelstvo žije ve veliké bídě.

Z obilin nejdůležitější jest pšenice, hlavně ozimní, která daří se velice hojně a vyváží za hranice (do Ruska, Indie), neboť ve vnitrozemí jest doprava následkem nedostatku dobrých cest svrchovaně obtížná, tak že i při veliké úrodě některých provincií trpívají jiné hladem. Nejbohatší pšeničné krajiny P. jsou severozápadní provincie a Chorásán, pšenice daří se až do výše 2800 m n. m. a dává roční sklizeň do 8 mill. hl. Žito pěstuje se s obstojným výsledkem jen v některých horských krajinách, ječmen rozšířen jest po celé zemi, avšak slouží hlavně za koňskou píci, neboť ovsa vůbec není. Rýže jest hlavní potravinou zámožnějších vrstev, pěstuje se hlavně v údolí řek, kde jest možno zaplavování rýžových polí, a to především v kaspických provinciích až do výše 1250 m n. m. Odtud a to hlavně z Reštu exportuje se jak do jiných končin říše, ročně za 1/2 mill. fr., tak i do Ruska ročně za 6 mill. fr. Luštěnin rodí se všechny evropské druhy a něco se jich také vyváží do Arabie a Indie. Od r. 1894 pěstuje se ve větších rozměrech cukrovka, pro niž jest půda velice příhodná, i zásobuje již domácí výroba asi 15 menších raffinerií v Jezdu a Reštu. Naproti tomu ubývá starých plantáží cukrové třtiny v Chorásáně a Fársistáně a rovněž nepatrné jest její pěstování v některých horkých údolích Mazenderánu a Chúzistánu, tak že musí se dovážeti z Javy. Velice rozšířen jest bavlník, který daří se až do výše 2000 m n. m. zvláště po celém severu země, jakož i v okolí Ispáhánu, Jezdu a Kirmánu, bavlny klidí se pro vývoz asi 41/2 mill. kg ročně. Z nejdůležitějších kulturních rostlin P. jest tabák, ačkoliv tato plodina následkem zrušení státní režie jest v silném úpadku. Daří se jak ve vlhkých rovinách Gílánu (t. zv. tutun), tak i v suchých krajinách vnitroperských, nejlepší v Laristáně (tabák pro vodní dýmky t. zv. tombaku), průměrný roční vývoz jeho činí 51/2 mill. kg. Počátkem let šedesátých oseta na rozkaz vlády všecka příhodná půda mákem, což mělo sice za následek zhoubný hlad v letech 1869–72, avšak zároveň i neobyčejně velikou výrobu opia, ročně přes 1 mill. kg, které kromě značné domácí spotřeby i silně se vyváží do Evropy i Číny. Střediskem této kultury jest Jezd. Důležité jest i pěstování moruší jednak pro bobule oblíbené velice v Teheráně, jednak k účelům hedvábnickým, a to v Mešhedu, Mazenderánu, Gílánu, Kašánu a Jezdu. Roční výroba surového hedvábí činí 274.920 kg (1897), z čehož dvě třetiny se vyvážejí do Evropy.

Od pradávna proslulé jest perské ovoce, zvláště melouny z Nusrabádu, Chorásánu a Ispáhánu, kdoule z Ispáhánu, jablka z Bostánu a broskve z Gílánu a Mazenderánu. Na s. pěstují se mimo to hrušky, meruňky, pistacie a slívy, dále k j. pomoranče, citrony, mandle a fíky, na horkém jižním břehu datle, nejlepší na území Belúdžů. Mnoho sušeného a zavařeného ovoce vyváží se zvláště do Ruska. Rozsáhlé olivové sady rozkládají se v údolí Sefíd Rúdu mezi Reštem a Kazvínem, z oliv dobývá se stolní olej a veliké množství mýdla. Výborně daří se v P-ii vinná réva až do výše 2300 m n. m., nepotřebuje umělého zavlažování a prospívá v suchém podnebí země. Nejlepší vína jsou z okolí Šírázu, Ispáhánu, Hamadánu a Jezdu, výroba jich a obchod s nimi jsou výlučně v rukou Armenů. Většinou však hrozny požívají se čerstvé, sušené nebo zavařené, značný jest i vývoz sušených hroznů (kišmiš) do Indie a Ruska. Z barviv jest důležita mořena, šafrán, indigo a henna, pocházející hlavně z j. a Chorásánu. V aralsko-kaspické poušti (Chorásánu) jest hojně rostlin lékařských a drog, tak zvláště asa foetida, artemisia, gumma tragantová, manna a j. v. Kolem Sultánábádu sbírá se t. zv. med tamaryškový, který v prášku rozesílá se po celém Východě. Zmínky zasluhuje i perské květinářství a zelinářství. Z květin pěstují se hlavně růže všech druhů k výrobě růžového oleje v okolí Reštu a růžové vody v okolí Šírázu a Kumu. Proslulé jsou žluté růže níšapúrské, dále perské chrysanthemy, narcissy, tulipány, jasmíny, tuberosy, šeřík, karafiáty, hyacinty atd. Ze zelenin, jichž jsou zde všecky evropské druhy, vynikají jakosti rajská jablka, česnek a okurky. Dříví jest dostatek jen v kaspických provinciích, hlavně v Asterábádu, kde v rozsáhlých lesích rostou zvláště duby, buky, jilmy, ořechy, platány, sykomory, olše, tisy, zimostrázy a jalovec; jedle, smrky a cedry jsou zde řidší, vyskytujíce se hojně na v. v horách Chorásánu. Mimo to jsou dubové lesy kolem Šírázu, ostatně jest dříví nedostatek jak k stavbám tak i k palivu, k němuž užívá se sušeného hnoje.

Podřízeného významu jako pramen výživy jest lov ryb v moři Kaspickém pronajatý ruským podnikatelům. Veliké rybárny jsou v Enzeli a při ústí Sefíd Rúdu, z nichž zasílá se veliké množství kaviáru, jeseterův a znamenitých kaprů do Astrachaně. Tak zvaných »bílých ryb« jest zde taková hojnost, že loví se jich denně 20–30.000 kusů. V Perském zálivě jest bohatý lov ryb a zvláště perel (ročně téměř za 5 mill. K) výhradně jen v rukou Arabů. Zvěře a ptactva jest nedostatek, ačkoliv honbu provozují Peršané velmi horlivě, cvičíce k ní gepardy a sokoly. Po celé zemi chová se hojně pěkné drůbeže a včel.

Průmysl provozuje se v P-ii jen v rozměrech řemesla a pokusy o založení továrních závodů ve velikých městech skončily se většinou úpadkem hlavně následkem drahého paliva, neobratnosti dělníkův a obtíží poplatkových. Mimo to soutěží evropského zboží, proti domácím výrobkům velice laciného, utrpěl silně jejich odbyt a tím klesla ovšem i jejich výroba. Pouze některá odvětví kvetoucí dříve industrie udržela se na větší výši, a to především tkaní vlny, zvláště pak výroba kobercův a šálů. Koberců perských počítá se do 30 druhů, nejvíce zhotovuje se jich v Kurdistánu, Chorásánu, Kirmánu a Fársistánu. Vývoz jejich cenil se již v posledních 10 letech XIX. stol. na 31/2 mill. fr. ročně, od té doby pak produkce jejich silně stoupla, tak že na př. v jediném Sultánábádu a okolí počítá se 1500 závodů kobercových. Šály perské a zvláště kirmánské vyrovnávají se kašmírským, tkají se ručně ze srsti zvláštního místního druhu koz, která vyváží se odtud i do Pendžábu. Obyčejné druhy pak dělají se v Jezdu. Zde jakož i v Hamadánu vyrábí se hlavně plsť a flanel, v Hamadánu pak i zvláštní druh sametu. Tkaní hedvábí jest následkem evropské soutěže v úpadku a provozuje se hlavně v Jezdu, Kašánu, Ispáhánu a Reštu, nejkrásnější vyšívané práce pocházejí z Reštu. Laciné bavlněné látky zhotovují se v Ázerbeidžánu a to jak pro domácí potřebu, tak i pro vývoz do Ruska, kde kupuje je hojně muhammedánské obyvatelstvo. Po celém Východě proslulé jsou perské vodní dýmky t. zv. nargile, které obzvláště krásně pracují se v Ispáhánu a Šírázu. Znamenité jsou i výrobky majolikové, bronzové zboží vyváží se z Ispáhanu i do Evropy, vysoce cení se mosaiky ze Šírázu, naproti tomu výroba zboží kovového, koženého atd. má dnes jen malý význam. V Tabrízu a Teheráně jsou veliké arsenály vojenské, které zabývají se i litím soch, kovových ozdob atd. a výrobou vozů, v Teheráně pak jest strojírna a v Amolu železná huť.

Nepatrné jest hornictví P., ačkoliv má země hojnost užitečných nerostů. Zvláště veliké jest bohatství kamenné soli (ve Fársi stáně), nafty v Elburzu a Kirmánu a síry v Minábu, kteréžto předměty bylo by možno silně vyvážeti. Železná ruda (magnetit a hae matit) vyskytuje se na několika místech říše, nejmocnější ložisko jest na vjv. od Jezdu, které páčí se na 6 mill. m3 kromě velikého množství bludných balvanů rudu obsahujících a roztroušených do okolí 2–3 km. Avšak domácí výroba železa jest nepatrná, tak že přes skrovnou jeho spotřebu dováží se asi 2000 t ročně z Ruska a něco i z Indie. Ložiska mědi jsou téměř v každé provincii, nejbohatší v Ázerbeidžánu, v Ardebílu, kamenné uhlí jest v Elburzu, olovo v Kohi stáně, kolem Níšapúru jest řada tyrkisových dolů, nejbohatší v Maadenu. Na sz. od Mešhedu dobývá se krásný malachit, v Čandizu a u Jezdu jsou lomy mramorové, hory v Irák Adžmí bohaty jsou minerálními prameny, v městě Nihu na j. Kohistánu jsou tak bohatá teplá zřídla, že jejich vody užívá se k umělému zavlažování. Veškeré báňské těžení v P-ii monopolisováno jest císařskou bankou Perskou.

Pro obchod mají Peršané veliké nadání a zálibu, tak že veškeren vnitřní ruch jest v rukou domácích. Avšak přes to obchodní obraty země nejsou příliš značné, neboť je jich rozkvětu překážejí rozhárané hospodářské i politické poměry země, nejistota majetková i osobni, nedostatek kapitálu, splavných řek, námořních přístavův a dobrých cest pozemních, vysoká a četná cla vnitrozemská, fiskální libovůle atd. O rozsahu vnitřního obchodu perského jest naprosto nemožno podati nějakých dat. Pouze z rostoucí dopravy telegrafní lze souditi na jeho vzrůst. Trati telegrafní měří 7700 km (1901) s 11.300 km vedení, stanice telegrafní jsou 104. Z toho připadá 1061 km s 3258 km vedení na trať mezi Bušírem a Teheránem, 904 km na trati mezi Teheránem a Mešhedem a 668 km s 2003 km vedení na trať mezi Teheránem a Džulfou na ruské hranici, které vesměs přináležejí k anglickému telegrafu indoevropskému. Ostatek jest v rukou perské vlády. Pošta karavanní byla r. 1874 zorganisována rakouskými úředníky, má 97 stanic, avšak není spolehlivá. Na Kaspickém moři projektována železniční trať z Mahmudabádu do Amolu a Barferúše (32 km), která však postavena jest jen do Amolu (19 km). Mimo to vede z Teheránu železnice na j. do poutnického místa Šáh-Abd-ul-Azím (18 km), v posledních letech pak udělena řada koncessí na stavbu tratí železničních. Veliký vliv na dopravní a obchodní ruch zvláště severní P. má dráha Zakaspická. Ostatní doprava děje se po několika málo umělých silnicích, většinou však po přirozených cestách karavanních, ba i jen po stezkách soumarů, tak že zboží nutno dopravovati jen na velbloudech, mezcích a na koních. Dobré cesty vozové vedou z Teheránu přes Kazvín do Aga Baby a z Teheránu do Kumu, z Tabrízu do Džulfy na Arasu, pak na menší vzdálenosti kolem Teheránu a Reštu. Stavba silnice z Teheránu do Bagdádu jest podnik německý. Pro dopravu soumary upraveny jsou silnice z Reštu do Aga Baby, z Teheránu přes Barferúš a Asterábád na severovýchodní hranici země a jiné méně důležité. Ostatní cesty jsou jen přirozené směry karavan, kterým pouze v horských soutěskách a při přechodu řek a močálův uměle se napomáhá. Mosty jsou však jen dřevěné a svrchovaně chatrné. Ve vzdálenosti 35 až 40 km bývají postaveny na takovýchto karavanních drahách karavanseráje. Pomocí soumarů obstarává se i poštovní doprava a to jak osobní tak i listovní, tato vládními kurýry.

O vliv na vnitřní obchod perský zápasí od polovice XIX. stol. mezi sebou Anglie a Rusko. Až do r. 1850 veškeré evropské výrobky, v bazárech perských prodávané, dodávali obchodníci angličtí. Od té doby začali s nimi soutěžiti Rusové, kteří po vystavění dráhy Zakaspické, jíž zničen zbývající ještě průvozní obchod P., rychle opanovali svými výrobky a obchodním vlivem celou severní polovici říše, která víc a více upadala i do politické sféry Ruska. Proti tomu Angličané snažili se dosíci různých nových výhod. Tak zvláště r. 1888 učiněna ř. Karún přístupnou cizí plavbě, především ovšem anglické, a tím Angličané opanovali důležitý přístav při jejím ústí, Mohammeru, čímž nabyli v perských přístavech zálivu Perského naprosté převahy. Tento zápas jeví se i v bankovnictví země. Roku 1888 Londýnská »Východní banka« dostala povolení k činnosti v říši, r. 1889 koncessována baronu Reuterovi »císařská banka Perská« opatřená kapitálem 4 mill. lib. st., jež však počala pracovati pouze s kapitálem 1 mill. lib. st., zmenšeným r. 1894 na 650.000 lib. sterl., a jež r. 1890 splynula s »Východní bankou« v Teheráně a jejími pobočkami. Má právo vydávati bankovky i bez svolení šáha do výše 800.000 lib. st. dle kursu, avšak s výhradou 33% hotové reservy, mimo to udělen jí monopol báňského těžení v celé říši. Rusové mají v Teheráně »Úvěrní banku« a pobočku své »Obchodní banky«.

Pro zahraničný obchod sjednány jsou se všemi důlezitějšími státy světa obchodní smlouvy, nejstarší s Ruskem mírem v Turkmánčáji 28. února 1828. Avšak výše tohoto obchodu není přesně známa. S vyloučením Perského zálivu, ř. Karún, Kurdistánu a Seistánu činí (1901) dovoz 5,107.000 lib st. a vývoz 2,895.000 lib. st., v Perském zálivě pak páčí se import na 2,455.013 lib. st. a export na 1,398.546 lib. st. Hlavními předměty vývozu jsou: opium (za 359.280 lib. st.), perly (183.333), gummi (73.234), zboží vlněné (73.076), obilí (60.822), mandle (56.664), koně (47.352), bavlna (42.545), bavlněné látky (37.354), datle (26.314), vlna (21.316), perleť (15.806) a hrozny (12.447). Lodní ruch v přístavech Perského zálivu činí (1900) lodí připlulých: v Mohammeře 241 se 121.427 t, v Bušíru 561 se 161.064 t, v Lingeh 678 se 122.620 t a v Bender Abbásí 167 se 146.904 t, lodí vyplulých pak v Mohammeře 192 s 91.909 t, v Bušíru 566 se 160.541 t, v Lingeh 570 se 73.680 t a v Bender Abbásí 168 se 147.218 t. Obchodní loďstvo perské čítá jen 1 parník s 579 t a 1 plachetní loď s 608 t. Kromě jmenovaných přístavů jsou hlavní obchodní města říše: Tabríz, jímž vede obchodní cesta do Trapezuntu a Tiflisu, z části i ke Kaspickému moři, dále Rešt, Asterábád, Ispáhán, Šíráz, Jezd, Kirmán a Mešhed; Teherán má obchodní význam podřízený.

Obchod zahraniční podléhá při dovozu i vývozu clu, které pro domorodce činí 3% ceny zboží, pro obchodníky turecké 4% a pro evropské 5%. Uvnitř země pak vybírají se ještě z obchodního zboží v každém městě nové poplatky. Poněvadž vybírání jich svěřeno jest soukromým nájemcům, panuje tu největší libovůle, stěžující neobyčejně obchodní ruch a svádějící k rozsáhlému podloudnictví, čímž jakékoliv číselné údaje v obchodě perském stávají se velmi nespolehlivými.

Neuspořádané a neustálené jsou mincovní poměry země. Pro drobný obchod domácí zavedena jest dle jména od r. 1879 měna stříbrná na podkladě frankovém, jejíž jednotkou jest krán (kirán, orán) à 10 bisti à 10 dinar nebo též à 2 panabat à 10 šáhi, který má míti 5 g stříbra jakosti 0,900 a tudíž odpovídati 1 franku ve stříbře. V poměru k němu mají se raziti stříbrné mince à 5, 2, 1 1/2 a 1/4 kránu, avšak všecky tyto peníze razí se ve váze i jakosti daleko horší než stanoveno, pravidelně pod 0,800 jakosti. Pro velkoobchod a zahraničné obchodní styky měl sloužiti za základní minci toman, vážící 2,85 g zlata jakosti 0,996 a odpovídající tudíž hodnotou 8,80 fr., který učiněn rovným 10 kránům. Avšak i tato mince razí se v jakosti a váze mnohem horší a přes opětovné ražení vyskytuje se v oběhu jen zřídka, tak že jest spíše jen mincí početní. Proto také při velikých obchodech exportních a importních užívá se všeobecně ruského poloimperialu, jehož důležitost jako kovového platidla v P-ii rok od roku roste. Mince tato počítá se za 25 1/2 kránu. Kromě toho razí se drobné mince z mědi à 2, 1 a 1/2 šáhi, ve kterých drobný oběh z největší části se děje.

Míry a váhy perské trpí neurčitostí a nestálostí kolísajíce se mezi velmi rozdílnými hodnotami provinciálními, ba i místními, tak že celý jejich systém i úředně dělí se aspoň na 2 soustavy, tabrízskou a teheránskou. Jednotkou délkovou jest göz nebo zer (loket), který dělí se na 4 čerek (čeharek) po 4 girreh po 2 var a stanoven na 44 resp. 42 angl. palce. Míra cestovní jest farsang (parasang, fereš) po 6000 göz, jež počítá se za 7 ruských verst. Měrou polní jest batman mající 125 čtv. göz, obilní artaba = 65,238 l, tekutiny prodávají se na váhu. Jednotkou váhovou jest miskál po 24 nechud po 4 gendum = 4,59 g, 640 miskál = man nebo batman = 2,937 kg.

V ohledu politickém P. tvoří neobmezené mocnářství, jehož panovnická moc jest od r. 1794 dědičnou v šiitské dynastii tureckého kmene Kadžarů. Panovník označuje se v mezinárodních stycích diplomatických jménem »šáh-in-šáh«, t. j. král králů, s přívlastkem Veličenstvo, kdežto dle úředního titulu domácího přísluší mu název »svatý« a hodnost neobmezeného pána a císaře všech perských zemí. Vláda jeho jest sice despotická a žádnými předpisy ani zákony nevázaná, nicméně skutečná jeho moc jak v zahraničních, tak i ve vnitřních záležitostech obmezována jest ve mnohém směru. Tak zvláště veliký jest vliv cizích mocností a vyslanců na perské záležitosti, a to především Ruska a Anglie. Mimo to povinen jest šáh zachovávati předpisy koránu a dbáti mínění a rady duchovenstva, které má v říši ohromný vliv. Nad to pak nynější dynastie pokládána jest v očích pravověrných šiitův a zvláště vlastních Peršanů za samozvanou, neboť dle jejich náboženského přesvědčení mají na trůn Iránu výlučně právo potomci chalífy Alího, kteří jsou ženou jeho syna Huseina také potomky posledního krále Sásánovců, Jezdidžerda. Poněvadž však vojsko i úřednictvo vybírá se většinou z kmenův tureckých šáhovi oddaných a Peršany nenávidě jících, jest správa země samotná velmi libovolná, ba i krutá. Šáh jmenuje a sesazuje nejvyšší hodnostáře země i správce provincií zcela dle své libovůle, tito pak stejným způsobem vedou si vůči svým poddaným. Nejvyšší hodnosti v říši jsou: dvorské úřady ministra císařského dvora, vrchního komořího, podkoního, lovčího, ceremonáře, běhouna a lékaře, pak přednosty šáhova kabinetu, dále 13 ministrův s předsedou (za hraničních zálež., vojenství, vnitra, pokladu, financí, orby a cís. statků, spravedlnosti, telegrafů, pošty, vyučování, hornictví, tisku, obchodu a duchovních statků), pak ředitelé jednotlivých odborů zahraničního ministerstva, pošt, mincovny, cel, cís. banky, vysoké školy polytechnické a policie, jakož i nejvyšší kněz (imám-džumáh). V čele provincií, po případě i několika, jsou vladaři (hakim), kteří jsou většinou z rodiny panovnické, sídlí v Teheráně a území své spravují svými zástupci. Vybírají daně příslušné provincie a rozhodují nad životem a smrtí svých poddaných. Administrativní rozdělení P. není stálé a určité, neboť počet, rozsah, hranice a jména jednotlivých správních okrsků říše často a značně se mění dle okamžité libovůle šáhovy, lišíce se i mezi sebou plochou a počtem obyvatelů co nejvíce. Nyní (1901) dělí se země na 22 velikých vladařství nebo provincií, rozdělených na okresy (buluk, mehal), a na 10 malých. Následkem této nestálosti a proměnlivosti správních území a jejich jmen jest mnohem známějším a běžnějším topografické rozdělení říše na několik krajů nepřesného sice ohraničení, za to však s názvy všeobecně známými a ustálenými. Označování těchto pak užívá se namnoze i při správním rozdělení státu jako úředních jmen některých obvodů, byť i rozloha těchto neodpovídala krajům příslušným. Jsou to: Asterábád, Mazenderán, Gílán a Talyš při Kaspickém moři, Ázerbeidžán, Kurdistán, Luristán a Chúzistán na záp., Irák Adžmí ve středu, Fársistán, Laristán, Kirmán a Mekrán na j., Chorásán s Kohistánem, Seistánem a Gulistánem na v. a sv. Nejdůležitější provincií jest Ázerbeidžán, který spravuje vždycky domnělý následník trůnu a jehož sídelním městem jest Tabríz, druhý syn šáhův vládne ve Fársistáně a třetí v Chúzistáně, Luristáně, území Bachtiarův a v Burúdžirdu, syn nejstaršího bratra šáhova pak v Jezdu. Mimo to císařští princové jsou vladaři v Gílánu a Talyši, Hamadánu, Iráku a Kamereh, Ispáhánu, Kazvínu a v Teheránu, Savéh i Serendu. Správu větších měst vede policejní a tržní ředitel, pouze kupci volí ze svého středu přednostu, hájícího jejich zájmy před soudy a úřady. – Soudnictví zakládá se na koránu i ústním podání a náleží duchovním. V čele soudnictví provincie jest šeich-ul-islám, který jmenuje podřízené soudce (kadi). Ze všech těchto ustanovení vyňaty jsou ovšem kmeny kočovné, podléhající, jak již řečeno, pouze svým náčelníkům.

Státní příjmy plynou z pozemkových daní a cel. Obyvatelstvo městské platí jen nepřímou daň clem ze zboží a přispívá na poplatky uložené celému státu, muhammedáné pak platí zvláštní taxy. Spočívá tudíž veškeré téměř břímě finanční (82% dávek) na obyvatelstvu rolnickém, jehož daně činí dle zákona 1/5 výnosu rolnické živnosti, ve skutečnosti však berou výběrčí daní ve svůj prospěch mnohem více, až 1/3 výnosu. Cla činí asi 15% státních příjmův a pronajímají se za pevný, roční poplatek pachtýřům. Rovněž pronajata jest státní mincovna a také ministři odborů, z nichž plynou nějaké důchody, odvádějí do státní pokladny jen obnos, stanovený jako pachtovné, ale jinak disponují s důchody těmi volně. Kromě toho vláda dle svého uznání ukládá mimořádné daně při nejrůznějších příležitostech veškerému obyvatelstvu říše. Všecky tyto dávky možno odváděti v penězích nebo naturaliích. Úhrnem činí státní příjmy ročně (1900) asi 75 mill. kránů, což páčí se vzhledem k velikému znehodnocení perské měny na 1,5 mill. lib. sterl. Z vydání připadá asi 18 mill. kránů na vojsko, 10 mill. na pense, 5 mill. na dvůr, 3 mill. na apanáže členův panovnické rodiny, 2,6 mill. na správu atd. – Státní dluh datuje se z května r. 1892, kdy vláda vypůjčila si 500.000 lib. st. od císařské banky Perské, jakožto náhradu anglické společnosti, která měla pronajatu tabákovou režii, toho roku zrušenou. Dluh tento měl býti splacen ve 40 letech a zaručen byl cly Perského zálivu a jižní P., avšak r. 1900 uhrazen z nové 5%ní ruské půjčky ve zlatě v obnosu 22,500.000 rublů, splatné v 75 letech a zaručené všemi cly perskými kromě Perského zálivu a Fársistánu. Naproti tomuto státnímu dluhu z posledních let existuje ode dávné doby korunní poklad, obsahující nádherné exempláře různých drahokamů, skvosty, pruty a mince zlaté, do něhož plynou přebytky říšských financí a který cení se asi na 10 mill. tomanů.

Vojsko perské skládá se ze sborů pravidelných (nizam), doplňovaných z muhammedánského obyvatelstva usedlého, a ze sborů nepravidelných (redif), dodávaných kmeny kočovnými. Pravidelné vojsko má výstroj evropskou, většinou dle vzoru rakouského, pouze t. zv. kozácká brigáda, skládající se ze 2 jízdných pluků po 400 mužích a jedné dělostřelecké batterie s 6 děly pod vedením ruských důstojníkův, jest zřízena dle ruského vojska kozáckého. V čci r. 1875 zavedena pro nizam všeobecná branná povinnost s 12letou vojenskou službou, počínaje 20tým rokem. Avšak ve skutečnosti doplňují se tyto sbory téměř výhradně jen z bojovných kmenův neperských, odvedení branci slouží dle potřeby jen 1/2–2 roky ve zbrani, pro případ války pak není čas služby vůbec obmezen. Rovněž není ani z daleka zachován stanovený branný kontingent, který má čítati 79 pěších praporů po 600–800 mužích, 23 praporů pol. dělostřelectva po 2–3 batteriích se 4–8 děly a 200–400 muži a 1 prapor zákopníků s 500 muži. Ve skutečnosti jest (1900) ve zbrani pravidelného vojska jen asi 24.500 mužův a jádro armády tvoří tak jako dříve vojsko nepravidelné, sestávající ze 125 jízdných sborů po 300 až 400 jezdcích a dodávaných kočov. kmeny, jejichž náčelníci také jim velí. Tato jízda čítá úhrnem asi 60.000 mužův, z nichž však jest ve zbrani jen (1900) 12.130 mužů. Vybraná posádka v Teheráně skládá se z 1200 nepravidelných jezdcův životní stráže šáhovy (ghülam), 8 pěších praporů, 10 dělostřeleckých batterií a kozácké brigády, celkem do 10.000 mužův. Ve vojenských skladištích a zbrojnicích uloženo jest asi 50.000 pušek werndlovek, 74 děla systému a materiálu Uchatiusova, a to 40 děl kalibru 7 cm, 16 kalibru 8 cm a 18 kalibru 9 cm, jakož i 500 až 600 starých hladkých děl s malou zásobou střeliva, mezi nimi 300 děl velbloudích. – Zcela nepatrné jest válečné loďstvo, skládající se pouze ze 2 lodí r. 1885 v Bremerhavenu postavených, a to z námořního parníku »Persepolis« se 450 koň. silami a 4 děly a z říční lodi »Suza« na ř. Kárúnu s 30 koň. silami.

Válečná a obchodní vlajka jest bílá se zeleným okrajem na 3 stranách kromě u stožáru, uprostřed s kráčejícím žlutým lvem, držícím v pravém spáru křivý meč, a se žlutým sluncem v pozadí. – Znakem jest kráčející zlatý lev s křivým mečem v pravém spáru a za ním zlaté slunce v zeleném poli s modrým věncem okolo a korunován jest mitrou s 3 poli, čepičkou a 3 chocholy. – Zemské barvy jsou bílá a zelena. – Řády perské jsou: řád lva a slunce, založ. r. 1808, s 5 tř., ženský řád nišani aftáb, založ. r. 1873, s 1 tř., řád pro vědy a umění, založ. r. 1851, se 4 tř., šáh sám pak nosí řád zvaný nišani alí. – Hlavní město říše a sídlo šáha jest Teherán, v létě pak sídlí dvůr v zámku Niaverán v Šemirámu.

Srv. Polak, Persien. Ethnographische Schilderungen (Lip., 1865, 2 sv.); Thomson, La Perse (»Bull. de la Soc. de Géogr.«, 1869, s pozn. od Chanykova); Eastern Persia. An account of the journeys of the persian boundary commission 1870–72 (Londýn, 1876, 2 sv. s map.); Häntsche, Spezialstatistik von Persien (»Zeitschr. d. Ges. f. Erdk. zu Berlin«, IV. sv.); Venjukov, Rossija i Anglija v Persiji (»Russkij Věstnik«, 1877); Stěbnickij, Pojasnitělnaja zapiska k kartě Persiji (»Zap. Imp. Rus. Geogr. Obšč.«, 1879); Tietze, Die Mineralreichthümer Persiens (»Jahrb. d. Geolog. Reichs-Anstalt«, 1879); Houtum-Schindler, Reisen im nördl. Persien (»Zeitschr. d. Gesellsch. f. Erdk. zu Berlin«, XIV. sv.); týž, Reisen im südwestlichen Persien (t., XIV. sv.); týž, Reisen im südlichen Persien (t., XVI. sv.); Stolze und Andreas, Die Handelsverhältnisse Persiens (Ergän zungshefte zu Peterm. Geogr. Mitth., sv. 77); Tietze, Ueber die Bodenplastik und geolog. Beschaffenheit Persiens (Mitth. d. k. k. Geogr. Ges. in Wien,1886); Dieulafoy, La Perse etc. (Pař., 1886); Sven Hedin, Genom Persien etc. (Štokholm, 1887); Rausch von Traubenberg, Hauptverkehrswege Persiens (Halle, 1890); Romanov, Želěznodorožnyj vopros v Persiji (Petrohr., 1891); Curzon, Persia and the Per sian question (Lond., 1892, 2 sv.; obsahuje seznam evropských spisův o P-ii z let 900 až 1891); Bishop, The Journeys in Persia and Kurdistan (Lond., 1893, 2 sv.); Stahl, Reisen im Nord- und Centralpersien (Ergänzungshefte zu Peterm. Geogr. Mittheil. sv. 118, s map.); Tomara, Ekonomičeskoje položenije Persiji (Petrohr., 1895); Rittich, Politiko-statističeskij očerk Persiji (t., 1896); T. E. Gordon, Persia revisited (Lond., 1896); S. G. Wilson, Persian Life (t., 1896); Stahl, Zur Geologie von Persien (Ergänzungshefte zu Peterm. Geogr. Mitth., sv. 122); Morgan, Mission scientifique en Perse (Pař., 1895 až 1898, 4 sv.). – Z map jmenujeme: Saint-John, Map of Persia (1:1,013.760, Londýn, 1875); G. Curzon, Map of Persia (tamže, 1:3,700.000); Karta Persiji (vyd. voj. topogr. odd. hlav. ruského štábu v měř. 1:840.000; Petrohr., 1886 a sl.). Tšr.

Perský jazyk

jest nejvýznačnější a nejdůležitější jazyk íránské skupiny jazykův indoevropských (viz Iránské jazyky), jejíž tvoří větev západní. V historickém vývoji jazyka perského rozeznáváme tři doby, a to: I. starou perštinu, známou z klínových nápisů staroperských, II. střední perštinu neboli pehlevštinu a s ní v podstatě shodné III. pársí, IV. novou perštinu či perský jazyk v užším slova smysle. Jediné v tomto můžeme rozeznávati i dialekty.

I. Stará perština repraesentuje nám, pokud ji známe ze zachovaných nápisů staroperských, kancelářskou mluvu perského dvora za vlády Achaimenovcův (v. t.). K officiálním nápisům druží se pět zcela krátkých legend osob soukromých, pravděpodobně současných. Z řeckých spisovatelů (Ktésias, Hérodot, Charés z Mytilény) po znáváme jednotlivá vypravování staroperské tradice, jest však nyní nemožno rozhodnouti, zda byl i zde podklad písemný. Pokud týče se zmíněných nápisů t. zv. achaimenovských, jsou důležity spíše pro historii staré P. nežli pro literaturu. Obsahují podrobné zprávy o rodu, výpravách a stavbách perských králů z rodu Achaimenova, počínajíc Kyrem po Artaxerxa Ocha, s údaji zeměpisnými, týkajícími se staré P., jakož i zemí sousedních. Doba složení spadá mezi l. 521–338 př. Kr. Po stránce obsahové, neméně i formální upomínají na nápisy assyrobabylónské, kdežto opět modlitby k bohům staroperským v nich se vyskytující mají své analogie v Avestě. Písmo nápisů jest klínové, původu babylónsko assyrského, a to hláskové. Čítá celkem 36 znaků, vedle znaků pro číslice, dělidla slovního a 3 (dle jiných 4) zkrácených znaků slovních (ideogrammů), vyskytujících se v nápisech pozdějších. (O tom, kterak toto písmo stalo se východiskem a základem pro rozřešení písma klínového, viz Klínové písmo, str. 391 a sl.) Celkem nepatrný rozsah klínových nápisů staroperských zmenšuje se ve skutečnosti ještě častým opakováním jednotlivých vět na méně než polovici; k tomu přistupuje i jednostranost obsahu. Výsledkem obojího jest jen nepatrná znalost staré perštiny po stránce jazykové, nicméně stačící k rozpoznání, že jde o jazyk nejblíže příbuzný Avestě (v. t.), byť jinak samostatný. Srv. Spiegel, Die altpersischen Keilinschriften (2. vyd. Lipsko, 1881), kde uvedena i starší literatura, a H. C. Tolman, Guide to the old persian inscriptions, text, transkripce, mluvnice, slovník (Nový York, 1893); Bartholomae, Handbuch der altiranischen Dialekte (t., 1883); J. Darmesteter, Etudes iraniennes I. (Paříž, 1888); Spiegel, Vergleichende Grammatik der alteran. Sprachen (Lipsko, 1882); H. Hübschmann, Pers. Studien (Štrasburk, 1895); Justi, Iranisches Namenbuch (Marburk, 1895); Pizzi, Grammatica dell' antico iranico, s anthol. a slovníkem (Turin, 1897); Chr. Bartholomae, Vorgeschichte der Iranischen Sprachen a Awestasprache und Altpersisch, obě v Grundriss der Iranischen Philologie I. 1., str. 1–248, kde uvedena podrobně i literatura, tamže II., str. 54–74 Weissbach, Die altpers. Inschriften.

II. Střední perština neboli pehlevský jazyk (pehlevština, pehleví). Střední perštinou rozumíme po příkladě Saleman nově řeč Iránu za doby Arsakovcův (250 př. Kr.–226 po Kr.) a Sásánovců (od r. 226–642 po Kr.). Po Parthech má i své jméno (pehleví=parthský). Jméno huzváreš, přesněji Aúzvárišn, v perské transkripcí úzváriš, uzváriš neb i zváriš, vyskytuje se v pehlevském slovníce Farhángi pahlaví (kap. 23) a někdy na konci rukopisův, i v arabském Fihristu. Znamená snad tolik jako archaismus, tedy stará mluva. Prvky jeho náležejí aramejskému dialektu, blíže neznámému. Rozeznáváme dvojí období střední perštiny, a to nápisové a knižní. Ze starší periody známe jen vlastní jména, sebraná u Justiho (viz svrchu), a tituly z doby parthské, z doby Sásánovců nápisy na pomnících, mincích (Levy v »ZDMG.« XV. a XXI.), gemmách a nádobách. Z doby po Sásánovcích (asi z VIII. stol. po Kr.) zachovány konečně zlomky papyrusové, jichž hojně nalezeno v nejnovější době v Egyptě. Dle zpráv zachovaných hlavně u arabských spisovatelův měla říše Perská za Sásánovcův a také po nich bohatou a obsahově rozmanitou literaturu, z níž však zachovala se jen nepatrná čásť její, obsahu převahou bohosloveckého, v pozdních přepisech z poč. XIV. stol. a dob následujících. Jazyk těchto památek, v podstatě shodný s jazykem literatury nápisové, pokud podařilo se ji vůbec rozřešiti, jest t. zv. knižní pehlevština neboli střední perština v užším slova smysle. Zůstávají-li starší pehlevské nápisy více méně záhadny, zůstane dle Salemanna rovněž snad na vždy nemožno utvořiti si naprosto bezpečný názor o stavbě jazyka pehlevského. Tradice textů zachovaných v nepříliš pečlivých, nad to příliš pozdních rukopisech, podléhajících vlivu nové perštiny, je nemenší překážkou nežli písmo. Písmo pehlevské utvořeno z abecedy aramejské. Starší jeho podoba, t. zv. chaldejské pahlaví (do konce III. stol. po Kr.), zachována v něco málo nejstarších nápisech, vykazujících i jazykové zvláštnosti. Záhy vytlačena byla písmem pozdějším, t. zv. sásánovským pahlaví (od pol. IV. do konce VI. stol., snad i něco déle), které během času nabývá tvaru kursivnějšího, který v rukopisech ze XIV. stol. pochodících jeví se již ustálen. Zvláště kursivní charakter vykazují egyptské papyrusy VIII. stol. Počet písmen (22) nestačil k označení všech odstínů hláskových, i užíváno téhož písmene k označení několika zvuků; obráceně v knihovém písmě jednotlivá písmena splývala ve tvar jediný, jindy jediné písmě jeví se ligaturou dvou jiných. Ze všeho vyplývá mnohoznačnost písmen a z ní obtížné čtení. Libovolná orthografie pozdějších rukopisův obtíže jen zvyšuje. Pro transkripci doporučují Spiegel, Haug, Salemann a j. hebrejské písmo čtvercové. Vedle písma hláskového přejat i větší počet t. zv. ideogrammů, t. j. celých slov aramejských, psaných aramejsky (z menší části íránských neb obměněných), jichž užíváno však pro dotyčné pojmy pehlevské. Ježto k ideogrammům těmto přistupovaly koncovky ryze perské, jejichž doplnění v nápisech ovsem často čtoucímu jest ponecháno, jazyk pehlevský nabyl podoby jazyka smíšeného, jenž jako taký srovnáván s rozmanitými jargony moderními. Podobnou zprávu o pehlevštině má i arabský spisovatel ibn-Mukaffa. Naproti tomu svědčí vše, že slova aramejská, aramejsky psaná, vyslovována čistě po persku, čímž právě ráz jargonu odpadl. Zmínky zasluhuje, že v novějších rukopisech vyskytují se ideogrammy střídavě s perskými slovy, a to bez rozdílu, jindy vyskytuje se perský výraz jako glossa vedle pehlevského. Znalost íránských ekvivalentů těchto ideogrammů stačí ke čtení literatury knihové. Po stránce hláskoslovné zůstává z těchto důvodů pehlevština tím záhadnější, že drží se namnoze i historického způsobu psaní. Vzácnou pomůckou jsou tu slova z armenštiny přejatá, slovům původním dosti přesně odpovídající. Naproti jazyku staroperských nápisů klínových charakterisována jest pehlevština odpadnutím koncovek. Ve verbu podrženy toliko tvary odvozené od kmene přítomného, kdežto vymizevší tvary minulé nahrazeny konjugací opisnou, jak vykazuje ji pak i nová perština. Hláskoslovně shoduje se starší pehlevština (nápisy arsakovské), jak lze souditi ze staré orthografie a slov přejatých armenštinou, v celku se starou perštinou. O dalším vývoji směrem k nové perštině svědčí mladší orthografie knižní pehlevštiny a perská slova z doby sásánovské v armenštině, řečtině, syrštině a v pozdější hebrejštině. Jest oprávněna domněnka, že měla pehlevština před koncem VI. stol. rozsáhlou literaturu, objímající veškerá odvětví vědění. Dobytí P. Araby v VII. stol. (ok. 640 po Kr.) ochromilo sice veškeré literární snažení, přes to psalo se v pehlevštině aspoň do konce IX. stol., kdy vynalezena moderní perská abeceda. Od té doby užívání pehlevštiny obmezuje se na párské kněží (pársí), již přirozeně přihlíželi jen k textům náboženským, o ostatní se nestarajíce. Tím způsobem vzala mezi IX. XII. stol po Kr. za své valná čásť staré pehlevské literatury. Zachovaná literatura pehlevštiny mimo literaturu nápisovou a zbytky listin v papyrusech zachované z VIII. stol. po Kr. náleží veskrze prose a převahou jest obsahu theologického se snahou rozpřádati podrobně to, co v Avestě jest naznačeno. Sloh jest prostý. Možno rozeznávati tři skupiny, a to: 1. pehlevské překlady textů avestických (srv. Spiegel, Awesta, die heiligen Schriften der Parsen sammt der HuzvareshUebersetzung (Vídeň, 1853–58), k nimž lze přiřaditi i samostatné výklady na Avestu; 2. pehlevské texty náboženské. Vynikající texty jsou Dénkart (Dínkard) z 1. pol. IX. stol., rozsáhlá, ač neúplně (kniha 3.–9.) zachovaná sbírka nauk, obyčejů, zvyklostí a dějin mazdeismu (vyd. Peshotan, The Dinkard, text, translit., Guj. & Eng. translations se slovníkem, Bombáj, 1874 sl., 7 d.); kosmogonický Bundahišn (viz Bundeheš); Dátistání déníg (Názory náboženské) asi z r. 865, odpovědi vrchního kněze Mánúčíhra na 92 otázek obsahu náboženského (West, Dādistānī Dīnīk, Oxford, 1882), a úzce s nimi souvislá pahlavská tradice (Rivájat) a Listy Manúčíhrovy (3) o očišťování z r. 881 a podobné traktáty (3) bratra jeho Zát-sparama (West, Selections of Zād-sparam, Oxford, 1880) a j.; Dínáí Maínóg-í chirad (Míněni ducha moudrosti), odpovědi k 62 dotazům, týkajícím se rozličných otázek zoroastrismu (vydal West s angl. překladem a slovníkem, Štutgart, 1871 [pázendsko-sanskrtsky], překl. pehlevský v Oxfordě, 1885); Artá-Viráf-Námak, t. j. kniha Artá-Víráfova o nebi a pekle (viz Ardá-Viráf, franc. překlad od Adr. Barthélemy, Paříž, 1887); Mátígání Jóští Frijáno (Příběh J. F.), povídka o ničemovi Achtovi, kterak překonán rozšafným Jóštem, založen á na thematu avestickém (vyd. West a Haug s angl. překl., Londýn a Bombáj, 1872, franc. překlad od Barthélemyho, Paříž, 1889); Bahman Jašt, o budoucím osudu íránského národa a náboženství, sdělení Ormuzda knězi Zaratúštovi, obsah a částečný překlad od Spiegla, Traditionelle Litteratur der Parsen (1860), angl. od Westa (Oxford, 1880); Mátígání Gudžāstak Abáliš (Příběh zatraceného Abáliše), na jehož 7 otázek odpovídá náčelník náboženství Átúr-Farnbag (událost z r. 825), vyd. Barthélemy s franc. překladem a slovníkem (Paříž, 1887); Pand-námakí Zaratúšt (Kniha rad kněze Zaratúšta), vyd. Peshotan v Gandži šájagán (Bombáj, 1885, s angl. překl.) a jiné podobné texty, z části napomenutí umírajících, krále lidu (srv. Casartelli, Two discourses of Chosroes the immortal souled, Londýn, 1887), otce synovi (na př. de Harlez, Le livre des conseils d'Aterpati Mansarspendán, Lováň, 1887, Le Muséon), učitelů žákům; dále předpisy (na př. lék pro spokojenost), formulky pro požehnání, výklady obřadů, modlitby. – 3. Texty mimonáboženské. Nejdůležitější jsou: částečně zachovaný společenský zákonník doby sásánovské; Jádkári Zarírán neboli Sáhnámaí Guštásp, též zkrátka pehlevské Šáhnáme (něm. překlad od Geigera, mnich. Akademie věd, 1890, srv. i Nöldeke, Pers. Studien, vídeňská Akad. věd, 1392); seznam zakladatelův měst v Iránu; divy Sagastánu neboli Sistánu, kolébky zoroastrismu; povídka o Chusrói Kavátán a jeho pážeti, zajímavá i po stránce zeměpisné; Kárnámaki Artachšírí Pápakán (srv. Nöldeke, Geschichte des Artachšírí Pápakán, Gotinky, 1878); Darachtí Ašúríg (Strom asúrský a jeho spor s kozou o tom, který z obou jest užitečnější); Čatrang-námak (Kniha šachu, vypravování, vydal Peshotan, Bombáj, 1885, s angl. překl., něm. Salemann, Mittelpersische Studien, Petrohr., 1837). Zachovány i vzory pro dopisy a smlouvy manželské. Nad jiné důležitým z této literatury jest: Farhángí pahlávík, starý pehlevsko-pázendský slovník (srv. Hoshang & Haug, An old Pahlavi Pazand glossary, with index and essay on Pahlavi, Bombáj a Londýn, 1870), lépe zachovaný rukopisně, 1300 slov. V arabském písmě a v pořádku abecedním zpracoval jej Índžú jako 4. dodatek perského slovníku Farhangi Džihángírí z r. 1608 po Kristu.

Z literatury o pehlevštině uvádíme: M. J. Müller, Ueber den Ursprung des Namens Pehlví (mnich. akad., 1842) a j. Olshausen, Parthava und Pahlav (berl. akad., 1876); týž tamže o písmě pehlevském (1880); M. J. Müller, Essai sur la langue pehlvie (»J. A. S.«, 1839); M. Haug, Ueber die Pehlewisprache u. den Bundehesh (Gotinky, 1854); týž, Uiber den Charakter der Pehlewisprache mit besonderer Rücksicht auf die Inschriften (mnich. akad., 1869); týž, An introductory Essay on the Pahlavi language, s přehledem badání o pehlevštině do r. 1870 (Bombáj a Londýn, 1870); Spiegel, Grammatik der Huzvaresch-Sprache (Víd., 1856); Peshotan Dustoor Behramjee Sunjana, A grammar of the pahlvi language etc., se slovníkem slov příbuzných se semitštinou (Bombáj, 1871); de Harlez, Manuel du Pehlevi des livres religieux et historiques de la Perse, s četbou a slovníčkem (Paříž, 1880); C. Salemann, Mittelpersisch (v Grundriss der iranischen Philologie, I. 1, str. 249–332). Slovníky vedle slovníků připojených edicím jednotlivých textů: E. H. West, Glossary and index to the pahlavi texts, s poznámkami grammatickými (Bombáj a Londýn, 1874); Jamaspji Dastur Minocheherji Jamasp Assana, Pahlavi gujarâti and english dictionary (Bombáj, 1877 a sl.). Pro perská slova přejatá do armenštiny důležit je Hübschmann, Armenische Grammatik I. (Lipsko, 1895). Srv. i J. Olshausen, Zur Würdigung der Pehlavi-Glossare etc. (Z. f. vergl. Sprachf.«, 1883) a Fr. Müllera Bemerkungen zum Pahlavi-Pazand Glossary etc. (ve »Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenl.«, 1892 a sl.) – Sachau, Neue Beiträge zur Kenntniss der zoroastrischen Litteratur (víd. akad., 1871). Příspěvky lexikografické podali již Bohlen, nyní Justi, de Lagarde, Sachau. Srv. i Nöldeke, Aufsätze zur pers. Geschichte (Lip., 1887); Salemann, Mittelpersische Studien (Petr., 1887, také franc.); Hübschmann, Pers. Studien (Štrasb., 1895); Spiegel, Die tradítionelle Litteratur der Parsen (Vídeň, 1860); West, The extent, language and age of pahlavi literature (mnich. akad., 1888); týž, Pahlavi literature (v Grundriss der iranischen Philologie, II., 75–129).

III. Pársí. Dobytím P. Araby nastala přívržencům domácího náboženství doba pronásledování, před nímž bylo jim ustoupiti do hor nebo se přímo vystěhovati. Vystěhovalci nalezli útulku na pobřeží indickém (VIII. stol., viz Pársové). Kněží párští jsou pokračovateli a předními pěstiteli jazyka a literatury středoperské. Z toho vyplývá v podstatě shoda jazyka pársí a pázendu s jazykem pehlevským jako pokusů, stanoviti střední perštinu po stránce hláskoslovné, třeba během doby možno konstatovati nejen po stránce hláskoslovné, ale i grammatické přibližování se nové perštině. V celku možno říci, že jest pársí pehlevština, užívající písma arabského, kdežto, pokud psána písmem avestickým, mluvíme o ní jako pázendu. Nériósang z konce XII. stol. jest hlavním autorem Pázendu. V nové době užívá se i abecedy gudžerátské k transkripci textů pehlevských. Texty podány tu za účelem snazšího porozumění ovšem způsobem ryze íránským, při čemž za základ vzata tradiční výslovnost ideogrammů, jak uložena i ve zmíněném již slovníce pehlevském. Některé texty pehlevské zachovány, po případě již složeny, jen v podobě avestické neb arabské. Transkripce tato, časově dosti pozdní, děla se zcela povrchně a šablonovitě. Jest odchylna od čtení, jaké se stanoviska vědeckého jeví se jediné přípustné, nehledě ani k tomu, že párští učenci, opustivše starou tradici, počínají si v transkripci libovolně a nedůsledně. O překladu v našem slova smyslu nemůže býti řeči právě tak, jako ne o samostatné ceně filologické těchto jazykův. Texty v nich uložené jsou nejvýše důležity jako kritické pomůcky k poznání původního textu. Salemann považuje za možné, že i některé perské texty, psané písmem arabským, ale vykazující jazykové tvary se stanoviska íránského nesrozumitelné, jsou pehleví v písmě arabském, na př. t. zv. Desátir (or sacred writings of the ancient Persian prophets, ed. Firuz ben Kaus, Bombáj, 1818 a opět). Srv. Fr. Spiegel, Grammatik der Parsisprache nebst Sprachproben (Lip., 1851); téhož: Einleitung in die traditionellen Schriften der Parsen: I. Grammatik der Huzvâresch-Sprache (Víd., 1856); II. Die traditionelle Litteratur der Parsen (t., 1860, s texty a slovníkem). Mluvnici a slovník pázendu podal West v pázendsko-sanskrtském vydání The Book Mainyo-i-Khard (Štutgart a Londýn, 1871).

Pokud literatury se týče, Pársové mají v nové své vlasti opisy veškeré literatury pehlevské, jež existuje. Z části přinesli si rukopisy první vystěhovalci, většinou však obdrželi je v dobách pozdějších z P. Nejlepší opisování rukopisů náleží asi prvé čtvrtině XIII. stol. Později (konec XV. až XVII. stol.) dovídáme se opětovně o listech, jimiž Pársové hledají v P-ii poučení o jazyce pehlevském, jehož znalost zatím mezi nimi valně poklesla. Nyní kněží Pársů znalostí jazyka pehlevského předčí kohokoli z Peršanů. Dílem jejich jest i vlastní literatura zoroastrovská, psaná moderní perštinou. I ona souvisí, jak možno souditi dle skrovných zpráv, úzce s náboženstvím, jsouc z části i obsahově odvislou od literatury pehlevské. Mimo jiné zpracována nově i vynikající díla pehlevská (Artá Víráf, Mínóchirád, Džámasp a j.). Vedle souborných sbírek o otázkách náboženských, t. zv. tradic (rivájat), vyskytují se i samostatná díla, prosou i veršem. Uvádíme na př. Zartuštnáme (básnické zpracování legendy o Zarathuštovi) z r. 1278 od kněze Bahráma Paždú (angl. překlad od Eastwicka v dra Wilsona The Parsi religion, Bombáj, 1843). Existuje i jako text prosaický; Sad-dar, t. j. 100 kapitol o tolikéž předmětů náboženství, prosou i veršem, poslední ve dvojí podobě (lat. překlad veršované verse od Hyda v Historia relig. veterum Persarum [Oxford, 1700], angl. prosaické verse [t., 1885, Sacred Books of the East XXIV.]); Ulamái islám (t. j. učitelé islámu, v prose, kontroversa o zoroastrismus s muslimy, srv. Olshausen & Mohl. Fragments relatifs à la religion de Zoroastre [Paříž, 1829]); kniha Dádár ben Dádducht, o tom, kterak král Šápúr Ardešírán vyžádal si řecké knihy lékařské a vědecké (Sokrata, Aristotela) a kterak řečtí učenci, s nimi poslaní, na konec připustili superioritu perské vědy, a j. v. (Viz Salemann v Grundriss der iranischen Philologie, II., 122 sl.)

IV. Nová perština či jazyk perský v užším slova smysle, nyní zemská řeč ve Fársistánu, Kirmánu a perském Iráku, dále na záp. pobřeží Kaspického moře v Tályš, Šírvánu a po Baku, na jihu v Gílánu a Mazenderánu po Asterábád. Persky mluví se i v Herátu a Sedžistánu, Tádžikové, v Balchu, Chívě, Bucháře a Samarkandě až přes Bolordag. Řečí obchodní jest perština i v jinak tureckém Ázerbeidžánu a jinde v městech, řeči písma a literatury nejen v celém Iránu, ale i v Turkistánu, Afgánistánu, Sístánu, Belúdžistánu, částečně i v Indii.

Vývoj. Počátky nové perštiny náležejí IX. stol. po Kr. a dobám následujícím. Vyvinula se ze střed. perštiny, jež již v jazyce pársí očištěna byla živlů semitských. Sama propadá ovšem brzy vlivu jazyka arabského, přejímajíc nejen slova, ale i celé obraty arabské, později, ač méně, i z jazyků jiných, indického, hindustáni, naposledy a větší měrou z turečtiny. Jinak zůstává nezměněna po celou dobu svého trvání, až na rozdíly dialektické. Tyto jsou z části původu starého a redukují se na rozdíly prvotných obyvatelů (Peršané, Médové); většinou vyplývají však z moderního rozšíření perštiny a styků s národy sousedními. Perština nová značena jest otřelostí forem a vyplývající z ní jednoduchostí. Naproti bohatosti staré perštiny nezná rozdílu rodu ni pádů, nemá členu, skloňování a časování je převahou opisné. Naproti tomu má hojně předložek a spojek a bohatě vyvinutou syntax. S počátku, ještě i u Firdeusího, značena jest i čistotou živlu íránského, která ovšem v zápětí upadá, nejvíce v mluvě vědecké. Arabský vliv jev se mimo jiné i v opuštění starých písem národních (třeba, jak řečeno, rovněž pod vlivem písma semitského utvořených) a přijmutí písma arabského, perštině přizpůsobeného. Doplněnoť o 4 znaky pro zvuky Peršanům vlastní (p, č, ž, g), obměněné z arabských, kdežto na druhé straně vymizely v něm rozdíly hlásek jedné a téže kategorie, jež vytvořila si arabština pro zvuky sobě vlastní a jichž perština vlastně nepotřebovala, ač jich ojediněle užívá, ovšem ve své výslovnosti. Nezměněna přejata i arabská vokalisace, třeba pro množství vokálových odstínů perštiny naprosto se nehodila. Vedle obyčejného písma neschí (viz Arabie, písmo), též kur'ání, t. j. koránové zvaného, pro knihy učené a arabsky psané, dále zběžného písma lomeného (šikeste), jakési stenografie, nyní pro obtížné čtení i z vIadařských výnosů vytlačeného a čitelnějším šikeste-nestalík nahrazeného, má perština t. zv. nesta'lík (z neschí-ta'lík, t. j. písmo neschí ve svislé poloze), jež možno označiti jako vlastní písmo perské. Vynikajíc zvláštní jemností při zaokrouhlení a spojování jednotlivých písmen, považuje se za nejelegantnější písmo, kterého proto užívá se pro poesii a vedle ní i pro knihy dějepisné. Jako v Orientě vůbec, považuje se krásný rukopis za prvou a nejdůležitější podmínku vzdělání. Každý, kdo umí psáti, má titul mírzá před svým jménem, týž titul, který za jméno položen, označuje prince. Vynikající krasopisci (chošnivís) požívají veliké vážnosti a rukopisy jejich draze se platí, pozlacují a pod sklem ve sbírkách uchovávají. Užívá se jich jako předloh (rekem) při psaní. Proslulá jsou písma krasopisce Míra pro nestalík a krasopisce Dervíša pro šikeste, oba ze XVII. stol.

Písmem a výslovností liší se v prvé řadě nová perština od pehlevštiny. Jinak nejsou rozdíly mezi oběma příliš veliké. V hláskosloví je to záměna hlásek, na př. starop. rauča, phl. róč, novop. róz, rûz, den; starop. vazrka, phl. vazrka, važurg, novop. buzurg, veliký; starop, uparíg, phl. apar, novop. bar = na; odpadávání hlásek, a to konsonantův i vokálů, v násloví i na konci slov, po případě celých slabik: starop. Dárajavauš, phl. Dárajav, novop. Dárá (vedle Dáráv, Dáráb); starop. njáka, phl. nják, novop. nijá, děd, předek; starop. a(n)tar, phl. andar, novop. dar vedle andar; přesmykování skupin konsonantických: staré (avestické) karana, phl. (a)kanárak, novop. karán, břeh, atd. U vokálů znamenáme kontrakci, na př. starop. chšájathija, moderní šáh; náhradná dloužení: na př. starop. (avest.) hučithra, phl. hučihr, novop. hužír, krásný, a p. Ještě více nová perština blíží se perštině střední ve tvarosloví. Již stará perština pozbyla úplně dativu, kdežto instrumentál a abl. sing. splynuly (aspoň v písmě) ve tvar jediný. Ve střední perštině splývání šlo ještě dále, tak že, kdežto snad ještě na starším stupni měla aspoň v sg. dva pády, totiž nom. a gen., jež posud vykazuje mázenderání, vykazuje později přímo pád jediný, totiž nominativ, s nímž splynul v jedno genetiv, pozbyvší své koncovky (é). Zbytky staršího stavu zachovány ovšem i zde, kdežto zbytky ostatních pádů vykazují adverbia a předložky. Stejně odpadlo i označení rodu, pro něž v čas potřeby užito opisování. Známkou plurálu zůstal zbytek starého genetivu ánám jako án. V pozdější střední perštině vyskytuje se již, a to dosti zhusta, i nevysvětlena posud koncovka éhá, íhá, odpovídající původně neživotné koncovce plurálové nové perštiny (ihá). Genetiv označován původně kladením subst. za nomen regens (nejstarší způsob), ale klade se velmi často i před ně, na př. známé šáhán šáh (králů král). Stejně zhusta vyskytuje se spojení následujícího genetivu pomocí relativa í (původně ze starého jahja) i pomocí án-í (onen-který). Poslední dva způsoby vykazuje i nová perština. Dativ opisuje se praeposicí ó neb pa, jichž nová perština nezná; postposice ráj (starop. rádiy) = pro, vyskytuje se jen zřídka ve významu dativu, ještě řidčeji ve významu acc., který nemá jinak zvláštního označení; v nové perštině označuje dat. i acc., sesíleno bývá neznámým střední perštině mar. Ostatní pády opisují se ve střední i nové perštině odpovídajícími praeposicemi. – Pro adjektivum platí ve střední i nové perštině tytéž zákony, stojí před substantivem nebo následuje za ním, spojeno genet. í (i plným án-í, viz svrchu). Ze starých stupňovacích koncovek kompar. -jah-, superl. išta zachovaly se ve střední i nové perštině stejné zbytky, ve střední perštině ovšem více, kdežto pravidelnou příponou komparativu v obou jest tar, původně tara, v superlativu tun (původně tama) v phl., kdežto nová perština připojuje ke koncovce komparativu ín, na př. phl. vad, novop. bed, zlý, kompar. phl. vattar, novop. bedter, better, superl. phl. vattum, novop. betterín.

Pokud časoslova se týče, vykazuje již střední perština jen nepatrné trosky časův a způsobů, jimiž oplývala stará íránština. Jsou to praesens, imperativ a konjunktiv, odvozené vesměs ze starého kmene přítomného. Naproti tomu označuje se minulost opisnými tvary, jejichž základ jest staré participium praeteriti. V nové perštině vystupuje totéž participium i jako kmen minulý. Od obojích kmenů odvozují se i tvary nominální (particip., inf. a p.). Inf. phl., np. kuštan, zabiti (avestické kušaiti), imper. kuš, č. mn. kušít, np. kušíd; particip.: kušán, zabíjející; vedle toho tvary na á z původního ák, v np. spíše adj., na př. dáná, phl. dánák, vědoucí; trvalé konání značí přítvorek ende, anda, phl. andak, na př. np. perrende, létající, phl. parrandak, pták.

Praesens:
sing. 1. phl. a np. kušam (konc. am ze starop. á-miy);

2. phl. kušé, np. kuší (konc. ze starop. a-hy);
3. phl. kušét, pozd. a np. kušad (konc. ze starop. a-tiy);

pl. 1. kušém, np. kuším (konc. ze starop. -á-mahy);

2. kušét, np. kušíd (konc. ze starop. -a-ta);
3. phl. kušénd, np. kušand (konc. ze starop. -a-n-tiy);

Konjunktiv:
sing. 3. os. kušát, np. kušád (starop. konc. á-tiy);

pl. 3. os. kušánd.

Předpona pehlev. hamdi, novop. hamí, (=vždy) dodává tvaru tomu významu trvání.

Pro časy minulé užívá se participia praeteriti phl. kušt, np. kušte. Zní pak praeteritum
v phl.   man  kušt (já zabivší) nebo -am   kušt

        »              enklitická   -at      »
ój        »            pronomina   -     »
émá    »                                -mán  »
šumá    »                              -tán    »
óšán    »                              -šán    »
v np. kušt-em
   kušt-í
   kušt
   kušt-ím
   kušt-íd
   kušt-end.

Pro perfectum a plusquamperfectum užívá phl. jako pomocných verb éstádan (np. istáden) = státi, nebo búdan, býti, a to bez rozdílu: na př.

aš kušt bavéd (éstéd), on zabil, pf.,
as kušt búd (éstád), on byl zabil, plusquampf.

Zde rozeznává nová perština:

pf. kušte est (atd.), zabivší jest,
    kušte búd atd. jako plusquampf.

Futura vlastního nemá phl. právě tak jako nová perština. Nahrazuje je tvar praesentní, obyčejně ve spojení s partikulí (np. ), nebo opisují se verbem chásten (chtíti): chváhém kušt (zabiju), np. cháhem kušt. Np. má i opsané fut. exactum: kušte bášem atd.

Speciálně nové perštině náleží i opisné tvoření passiva pomocí vb. šuden, státi se, na př. kušte šuden, zabitu býti (v phl. kušt éstéd, jako svrchu, ale bez pronomina: bylo zabito). Pro tvoření kausativních verb phl. a i nová perština má přítvorek án: na př. phl. vár-án-ídan nechati pršeti, np. bár-án-íden atd.

O moderních dialektech perštiny jsme z části jen nedostatečně zpraveni. Pokud je známe, dlužno konstatovati bližší shodu jejich mezi sebou a odchylnost od perštiny spisovné. Naproti perštině, jejíž nepatrná proměnlivost vysvětluje se takřka officiálním rázem tohoto jazyka po staletí, nejprve jako jazyka úředního a obchodního, dále i jazyka literárního a tím i jazyka vzdělaných kruhů, hojné dialekty perské repraesentují nám místní nářečí jednotlivých provincií a krajů říše Iránské v jejich moderním vývoji. Rozdíly jsou jednak povahy hláskoslovné, ať již moderní dialekty shodují se v tom se starými dialekty (avestické dasa – novop. dah, dialekt. das = 10; avest. zasta, starop. dasta, np. dast, dial. zus = ruka), anebo se liší od nové perštiny nedbáním jejích pravidel hláskoslovných (na př. avest. vafra, sníh, novop. barf, dialekt. varf a p.), a lexikální, na př. perské guftan, mluviti, kořen gub, naproti dialekt. kořeni vač; perské máh, měsíc, dial. móng a pod. V grammatice zachovaly si dialekty u substantiva aspoň převahou dva pády, při verbu jsou zajímavé zvláště passivní konstrukce transitivních praeterit. Zmínky zaslouží, že dialekty západní vykazují větší vliv perštiny spisovné než východní. Se stanoviska ryze zeměpisného lze děliti dialekty na kaspické a centrální. K oněm náležejí: Samnání, Mazenderání (poddialekt lahídžánský), Gílakí, Táliš, Tát; k dialektům centrálním v prvé řadě Gabrí (v Jezdu a Kirmánu), Nájíní, Natanz, Kášání (poddialekty Vónišún, Kohrúd, Keše, Zefre, Ispáhán), Sívendí, Šírází. Nejméně známe dialekty vlastního Fársu.

Srv. nyní vědecké zpracování novoperské grammatiky od Horna v Grundriss der iranischen Philologie, I. 2, str. 1–198, tamže pokus dialektologie od Geigera, str. 287 sl. Z ostatních uvádíme: Mluvnice: de Dieu, Rudimenta linguae persicae (Lejda, 1630); Dombay, Gram. ling. pers. (Vídeň, 1804); Wilken, Instit. ling. pers. cum chrestom. et gloss. (Lipsko, 1805); Lumsden, Grammar of the persian language (Kalkutta, 1810, 2 sv.); Jones, Gram. of the pers. lang. (Lond., 1809); Vullers, Institutiones ling. pers. cum sansc. et zend. lingua comp. I. (Giessen, 1840); Fleischer, Mirza Mohammed Ibrahim's Grammatik der lebenden pers. Sprache (Lipsko, 1847); Geitlin, Principia gram. neopers. cum metrorum doctrina (Helsingf., 1845); Farhangi Reschidi, Gramm. pers. praecepta ac regulae (persky) vydal Splieth (Halle, 1846); Rückert, Gram., Poetik u. Rhetorik der Perser (Gotha, 1874, 2. vyd.); Schultze, Handbuch der pers. Sprache, Gramm., Chrestomathie, Glossar (Elbinky, 1863); Vullers, Gram. linguae pers. (srovn., Giessen, 1870); Doctor, New grammar of the persian tongue. I. Mluvnice, II. Syntax, prosodie, rhétorika (Súrát, 1880–82, 2 sv.); týž, Compendium of persian grammar and general literature, pro vyšší školy indické (t., 1897); Salemann & Shukowski, Pers. Gramm. (Berlín, 1889); Kanga, Hints on the study of Persian (Bombáj, 1895, 5. vyd.); Cl. Huart, Grammaire élém. de la langue persian, s prosodií a rozmluvami (Paříž, 1899); Wahrmund, Prakt. Handbuch der neupers. Sprache. K tomu přistupuje řada moderních grammatik perských, vydaných v Orientě v jazycích orientálních. Chrestomathie: Spiegel, Chrestom. persica cum glossario (Lip., 1846); Grünert, Neu-pers. Chrestomathie (texty a slovník, 2 d., Praha, 1881, lithogr.); Kanga, Hints of persian prose and poetry (Bombáj, 1893, 2. vyd.); příruční knihy Doctorovy: The persian primar; Second book of persian; Third book of persian (Súrát, 1880 a sl.). Slovníky (mimo perské domácí, o nichž viz níže literatura): Richardson, Dictionary pers. arab. engl. and engl. pers. arab., nové vyd. od Wilkinsa (Lond., 1806–10, 2 sv.); Vullers J. A., Lexicon persico-lat. etymolog. (Bonn, 1855–64, 2 sv., s doplňkem); Bergé, Diction. persan-franç. (Lip., 1868); St. Guyard, Vocab. franç. angl. et persan (Pař., 1880); Nalivkin, Rusko-persidskij slovar (Kazaň, 1889); Steingass, Persian-english dictionary (Londýn, 1892, nejlepší); Wollaston, Complete englishpers. dictionary (t., 1894); Doctor, The student's enlarged english-pers. dictionary (Surát, 1892); týž, The student's persian and english dictionary (Bombáj, 1898, 2. vyd.); Horn, Grundriss der neupers. Etymologie (Štrasb., 1893; k tomu dodatky v Hübschmannových Pers. Studien, t., 1895). Konversační knihy: Kazimirski-Bieberstein, Dialogues franç.-persans; Clair-Tisdall, Modern-Persian Conversation-Grammar (Lond., 1902).

Perská (novoperská) literatura

Výboji arabskými z 1. pol. VII. st. zatlačeno užívání perského jazyka do pozadí a vývoj literatury pehlevské ohromen. Jazyk dobyvatelův ovládl nejen v životě veřejném a v literatuře náboženské a vědecké, ale i v poesii poč. VIII. stol. Pověst perská odvozuje původ poesie novoperské z rozmluvy Sásánovce Behrámgúra (420–438) s milostnicí Dilárám, jejíž mluva mimoděk vzala na se podobu rhythmickou s rýmem, kdežto dle jiné verse původcem poesie, t. zv. zpěvu královského (surúdi chusreván), byl pěvec a básník Sásánovce Chosru Parvíza (590–628), improvisátor Bárbyd (= Varyto?) ze Džahrámu u Šírázu. Ale teprve z r. 809 dovídáme se, že Abbás z Mervu pozdravil tehdejšího prince, pozdějšího chalífu Ma'múna, perskou kasídou, jejíž zlomek posud zachován. Krátce potom za Abdalláha ibn Táhira (828–844) z dynastie Táhirovců čteme o prvém perském básníku z povolání, Hanzalovi, a to v Níšápúru, hned potom o Mahmúdovi Varrákovi z Herátu, Firúzu Mašrikím a Abú Sálikovi ze Džordžánu, vesměs v Sístánu, u dvora Saffárovského Asi sto let později napsal Abú Mansúr Muvaffak pro Sámánovce Mansúra I. ibn Núha (961–976) knihu o zásadách farmakologie (Kitáb ul abnijat an hakáik iladvijat) jako první prácí prosaickou. Příbližně téže době, snad něco před tím, náleží i nejstarší perský kommentář ke Koránu (rukopis cambridgeské knihovny univ.).

Do té doby Peršané účastnili se ruchu literárního jazykem arabským. Možno-li se strany jedné přičítati jediné geniu perskému obrození arabské poesie za dynastie Abbásovců způsobem, který ovšem Arabovi samému již není klassickým (viz Arabie), stačí již pouhý výčet slavných jmen arabské literatury prosaické všech odvětví na doklad toho, jaký význam měli Peršané pro literaturu arabskou. Nad jiné významno jest zajisté, že i nejslavnější autority na poli grammatiky arabské (Sibavaihi, Kisájí, Zamachšarí), exegése koránové (Baidáví, Zamachšarí), historie (Tabarí, Ibn Kutaiba, Hamza Ispáhání, Belázorí, Bírúní), filosofie a lékařství (ar Rází-Rhazes, Ibn Síná-Avicenna, Gazzálí-al-Ghazel), astronomie (Omar Chajjám, Nasír-ud-dín z Túsu) a j. byli původu perského a z části i jako perští spisovatelé se proslavili. Je známo, že i organisace říše chalífské byla dílem Peršanů.

Literatura vědecká pěstována i nadále převážně jazykem arabským, i jest vlastní produkce perská perským jazykem, třeba v jednotlivostech velmi cenná, přece jen nepatrným zlomkem toho, co duch perský skutečně vykonal a co vykonati mohl. Naproti tomu poesie perská emancipovala se v krátce a dokonale od vlivu arabského. Metrika arabská zůstala sice po všecky doby základem a perské změny, hovící potřebám kolísavé kvantity perských slov, nedotýkají se nikde podstaty; rýmy jsou ovšem veskrze plnější, zvláštností perskou je t. zv. redíf, stejné slovo za rýmem. Oblíbené čtyřverší (Rubá'í) možno označiti jako jedinou domácí formu básnickou. Naproti tomu Peršané vyvinuli si obsahově poesii svou tak všestraně a dosáhli ve všech jednotlivých jejích oborech takového stupně vytříbenosti a dokonalosti, že předstihli v oboru poesie veškeré národy Orientu a zaujali jedno z předních míst, v jednotlivých zjevech snad přímo přední místo v literatuře světové. Přirozené nadání básnické, vlastní vedle Peršanů i Indům (oběma jako příslušníkům rodiny indoevropské), dovršili Peršané neskonalým půvabem jen jim vlastním. Půvab ten dodává přednosti jejich poesii epické a lyrické, kdežto v poesii dramatické zůstávají daleko za Indy, nepřivedše to v celku nežli na náboženské mysterie.

Vedle přirozených podmínek, básnického nadání Peršanů a lehkosti a půvabu jazyka jejich, pro poesii jakoby stvořeného, k níž přistoupil se stanoviska náboženského i menší rigorismus Peršanů jako šiitů (v. t.), doznávala poesie ovšem i nezvyklé podpory a ochrany vladařů, hlavně po pádu chalífátu. Byly to hlavně dynastie Sámánovců (poč. X. stol. do 1004), Gaznavovců (975–1059) a Seldžúkovců (1059–1141), jejichž skvělého příkladu následovaly nejen jiné dynastie, ale i knížata menší, v P-ii i Indii. Zásluhou vladařů těchto, kteří povolávali vynikající básníky ke dvoru svému a zahrnovali je nejen vyznamenáními (m. j. titul krále básníků), ale i statky pozemskými, stalo se, že perská poesie vykazuje od stol. X.–XIV. nejutěšenější rozkvět. Později sice, kdy všestraným pěstováním takřka veškeré zdroje poesie vyčerpány, upadá vynalézavost a poesie obmezuje se na napodobování vzorů starých, které zůstává pak pravidlem pro doby pozdější, tím spíše, čím citelnější je nedostatek nadání básnického. Od pravidla toho, zvykem posvěceného, neuchyluje se ani poesie novodobá, jejímž jednotlivým repraesentantům nelze upírati zhola nadání básnického.

Hammer (Geschichte der schönen Redekünste Persiens, Vídeň, 1818) rozdělil veškeru literaturu perskou na 7 dob, z nichž každá značena jest vynikajícím pěstováním některého oboru poesie, a to:

I. (913–1106), repraesentovaná nejčistším a nejkrásnějším plodem ducha perského, hrdinným eposem (Firdeusíovo Šáhnáme);

II. (1106–1203), vrchol panegyriku (kasída, básník Enverí; romantický epos Nizámiův);

III. (1203–1300) poesie mystická (Ferídud-dín Attár) a didaktika (Sa'dí);

IV. (1300–1397) vrchol lyriky (Háfiz) a rhetoriky (Vassáf);

V. (1397–1494) Džámí, poslední velký básník, ale spíše napodobitel než tvůrčí duch.

VI. (1494–1596) úpadek poesie, výkvět prosy (historie);

VII. (1596 až na naše doby) úpadek poesie i historie, květ dopisnictví a cestopisu.

K tomuto rozdělení bylo by lze přidati jako VIII. dobu nejnovější. Za účelem přehlednosti pojednáváme my o literatuře perské takto: I. epika, II. lyrika, III. dramatická poesie, IV. prosa a) zábavná, b) dějepisectví, c) vědecká prosa.

I. Epos: a) hrdinný epos. Starověk perský bohat byl pověstmi a bájemi. Báje ty oblíbeny byly nejen u Peršanův, ale pronikly i k Arabům doby před Muhammedem, kteří se zálibou jim naslouchali. To potrvalo i za doby Muhammedovy, který proti tomu ostře se vyslovoval. Peršan Rúzbih, známější arabským jménem ibn-ul-Mukaffa († 757), zasloužil se o arabskou literaturu překlady z pehlevštiny, vedle bajek Bidpaiových (v. t.) hlavně i knihy Chudáináme (arabský název Sijar mulúk al-adžam – životopisy králů perských, od pravěku do konce říše Sásánovské), jakési moralisující historie perské. Táž kniha byla v prosaickém překladě novoperském vedle ústního podání i základem světoznámého eposu Šáhnáme (kniha králů) od Firdeusího (* 935 – † 1020, v. t.). Firdeusí pokračoval tu v práci, jíž podjal se původně Dakíkí (v. t.), prvý epik perský. Báseň Firdeusíova, dle jeho vlastního udaje o 60.000 dvojverší, provází čtenáře, pojíc báj a dějiny, dějinami perskými od pravěku do zkázy říše Perské Araby (636), dobou 3600 let. Dělí se v jednotlivé celky episodické, více méně samostatné, jejichž jediným pojítkem, zároveň i rámcem, jest myšlenka odvěkého zápasu světa íránského a turánského. Bohatá fantasie a při vší jednoduchosti vznešená a melodická mluva zvláštní čistotou vynikající pojí se v jeden ladný celek, jehož vynikajícími přednostmi jsou všude prozařující láska k vlasti, hluboký smysl náboženský a ušlechtilá mravnost, vyhýbající se vší nízkosti. Náležejí-li jednotlivé partie Šáhnáme k nejkrásnějšímu, co kdy objevilo se na výšinách poesie, jest obrovské dílo jako celek přímo unikem světové literatury. Firdeusí dosáhl svým dílem, co chtěl, celý svět o něm mluví, čtoucí mu žehnají. Vznešený hrad poesie jeho odolal bouřím i dešťům, pro staré podání perské stal se, jak praví, Ježíšem, t. j. vyrval je zapomenutí. Dnes čte se v P-ii epos jeho právě tak, jako se čítalo po celé tisíciletí, všeobecně a s nadšením, přes to, že básník sám na konci svého života, snad bídou dohnán, díla svého se odřekl prohlásiv bláto z ulice za cennější, než dvě stě nicot ných bájí hérojských. Tenkráte povstal jeho orthodoxní romantický epos Júsuf a Zulaicha. Firdeusíovo Šáhnáme vyvolalo řadu následníků, již obrali si jednotlivé episody Šáhnáme za předměty svých eposů. Tak povstalo Geršaspnáme (kniha Geršaspova) od synovce Firdeusíova Asadího († koncem XI. stol.), Sámnáme (kniha Sámova) a j., jako nejrozsáhlejší ze všech Barzunáme (v. t.). Napodobení Šáhnáme je všude zřejmé, i mluva jest plynná, v podání převládá však fantastičnost. I pozdější epika vykazuje horlivé pěstitele. Oblíbenými thematy jsou nejprve báj o Alexandrovi Velikém: Nizámího († 1203, v. t.) Iskendernáme (kniha o Alexadrovi), Amíra Chusraua († 1325, v. t.) Áinei-Iskandarí (Zrcadlo Alexandrovo), Džámího († 1492, v. t.) Chirednámei Iskandarí (kniha o moudrosti Alexandrově) a j., později oslava domácího chalífy Alího a jeho domu: Ibn Husáma († 1470) Chávarnáme o bojích Alího proti nevěrcům, lidem i daemonům, v prvé řadě pohanskému králi chávaránskému Kobádovi; Husaina bna Hasana příjmenem Fáriga Kitábi Fárig (kniha Fárigova) z r. 1592; pět epických rhapsodií ke chvále Muhammeda, jeho žen a jeho vnuků (synů Alijjóvých Hasana a Husaina) z r. 1604 a dalších pět ku chvále Muhammeda a čtyř prvých chalífů, z r. 1628, vesměs od Fath-ul-láha; Báz ila († 1711) Hamlai Haidarí (Útok lvovský, jiné stejnojmenné epos z r. 1805 od Rádžího), dílo 50leté práce, napodobící co nejvěrněji Firdeusíovo Šáhnáme (nedokončeno). Pokračovatelé a dokončitelé téhož byli: Mírza Ardžumand Azad, sám autor eposu Dílgušánáme, též Muchtárnáme o mstiteli syna Alijjova Husaina Muchtárovi (1719), Nadžaf (1723) a Muhibb Alíchán Hikmat (1730), Saulati Safdarí (t. j. Útok šiky potírajícího). Posledním započatý epos o dceři Muhammedově Fátimě, choti Alijjově, dokončil lékař Kázim, příjmenem Házik-ul-mulk (Farahnámei Fátime, Fátimina kniha rozkoše, z r. 1737) a j. I skutečné dějiny, starší i souvěké, nalézaly po celou dobu své zpracovatele. Eposy jsou ovšem sotva více než rýmované kroniky. Oblíbené názvy jsou i zde: Šáhnáme, Šáhanšáhnáme, Pád šáhnáme. Episody toho druhu vyskytují se již dříve, na př. u Amír Chusraua. Z vlastních eposů jmenujeme: Mustaufího Zafarnáme (kniha vítězství, od Muhammeda do r. 1334); Tabrízího Šáhanšáhnáme (děje Džingizchánovy a nástupců do r. 1338), Izámího Futúhus-salátín (výboje sultánů, děje starých králů perských, doby Muhammedovy a podrobné dějiny sultána Mahmúda Gaznavovce a islámských dynastií Indie do r. 1347). Opravdový básník jest opět Hátifí († 1520, v. t.). Jeho napodobení Nizámiova Iskendernáme Timurname, též Zafarnáme, o dějinách Timurových, jest vzor eposu historicko-politického. Jemu blíží se hodnotou básnickou Šáhnáme neb Ismáílnáme (kniha Ismáílova, dějiny šáha Ismáíla z rodu Safavijjů) od Kásimího (Muhammed Kásim al Husainí † po r. 1572). Kásimí napsal jako pokračování tohoto eposu i děje šáha Tahmáspa, nástupce Ismáílova, do r. 1560. Starší dobou, vládou syna Timurova Šáhrucha (1405–1447), obírá se téhož epos Šáhruchnáme z r. 1543. V následující době opěvá Kamálí dobu Abbása Velikého (1588–1629) svým Šáhnáme, Kadrí odražení Portugalců Imámem Kulíchánem v Džangnámei Kišm, knize bojů o ostrov Kišm, a Džárúnnáme o dobytí města Hormuzu r. 1623. Korunovaného básníka Kášího, příjmenem Sabá († 1823), Šáhanšáhnáme, opěvující ve 33.000 dvojverších vládu perského šáha Fath Alíšáha (1797–1834), označil Ethé jako nejmodernější všech přímých napodobení Firdeusiova Šáhnáme. V Indii povstávají současně a v dobách pozdějších básně opěvující císařský dvůr v Dehli a menší dvory domácích dynastií. Uvádíme tu jako nejstarší zlomkovitě zachované Húmájúnnáme (císařská kniha) neznámého autora o vládě císaře Húmájúna (1530–1556) z doby šáha Akbara; dále Fursího genealogii vladařskou Nisbetnámei Šahrijdrí golkondské dynastie Kutbšáhů z r. 1607, zachovanou i ve stručnější formě; Kudsího († 1646) nedokončené Zafarnámei Šahdžahání, Kalíma († 1651) Šáhanšáhnáme a Jahjy Kášího († 1653) Pádišáhnáme, oslavující vesměs šáha Šáhdžahána (1628–58). Dobou téhož vladaře a jeho synův obírali se i Džán Yrfán (Kárnáme) a Bihiští (Ašúbi Hindustán, Povstání Hindustánu) a p. I cizí výbojci oslavováni, na př. vpády Nádiršáhovy do Indie v l. 1738 a 1739 (Išratovo Šáhnámei Nádirí a téhož oslava afgánského vládce Ahmeda v Šáhnámei Ahmadí do r. 1772), stejně i výboje a vláda anglická, na př. Safdara Alíšáha Munsifa Džirdžísi razm (o bojích Angličanů v Indii r. 1799 až 1805). Zvláště vyniká tu rozsahem Molly Fírúza bna Káusa Džardžnáme (kniha o Jiřím III.) z r. 1814, 3 díly, 40.000 veršů, dějiny Indie od objevení Portugalci do dobytí Puny Angličany r. 1817. Roku 1844 náleží Kásimovo Zafarnámei Akbarí o dobytí Kábulu Akbarchánem a nejnovější době Kaisarínáme (kniha o vládě císařovny Viktorie) z r. 1880. Zevnějškem podržel epos historický po všecky doby jako sobě vlastní metrum mutekárib (viz Firdeusí).

b) Epos romantický. Nejstaršími repraesentanty eposu romantického jsou: Unsurího (krále básníků při dvoře Mahmúda z Gazny v době Firdeusíově) Vámik a Azrá a Firdeusího Júsuf a Zulaicha. Prvější čerpal ze staroperské tradice, druhý má biblické thema o lásce choti Putifarovy k Josefovi dle verse Koránu. Obě kategorie zůstaly po všecky doby oblíbeným pramenem poesie romantické. Ze snahy básníků vzdělávati themata, jež těšila se zvláštní oblibě, při tom ovšem poskytovala básníku možnost k úchylkám od podání předchůdců, vyplývá přirozeně, že byl obor dosti úzký. Pokud jednotlivá themata již Firdeusím byla vyčerpána, působila snad nemožnost konkurrence s Firdeusím, že básníci těmto thematům se vyhýbali. Pravidelným předmětem jest zde láska, tak že tyto eposy označují se i jako veršované romány milostné. Od eposu historického, jejž jinak napodobí, líší se podstatně tím, že epos historický shledává svůj úkol v líčení projevův udatenství fysického, kdežto epos romantický, dle povahy své převahou lyrický, líčí nálady a stavy duševní (láska, žárlivost, nenávist, věrnost a p.). Mluva prvějšího jest pádná, druhého ozdobná. Historicko romantické eposy o Alexandrovi Velikém, o nichž byla řeč v eposu historickém, drží jaksi střed mezi oběma. Jednotlivá themata zpracována tímto způsobem až 20 a více básníky (Chusrau u Širín, u Firdeusího ještě bez Ferháda), Vámik a Azrá 7-, Júsuf a Zulaicha 14krát. Teprve zcela pozdě jeví se potřeba nových themat, jež hledají si básníci buď v analogických zjevech ze skutečného života nebo jen z pouhé fantasie čerpaných. Vedle Unsurího (v. t.) a Firdeusího vynikl ve starší periodě ještě Fachruddín ze Džurdžánu svým zpracováním pehlevské látky Vís u Rámín z r. 1048, 9000 dvojverší o lásce mladistvé Vís, choti starého krále Móbeda, k mladšímu bratru svého chotě Rámínovi (srv. Tristan a Isolda), jenž stane se po Móbedovi králem (vyd. v Bibl. indica, 1864, analyse s částečným překladem od Grafa v »ZDMG.«, 23, srv. Hammer, Wamik u. Asra, Vídeň, 1833). Fachruddín opustil prvý metrum mutekárib, které odtud v romantickém eposu jinými metry jest nahrazeno. Za předního romantického epika P. a po Firdeusím vůbec za druhého klassika perského pokládán je však Nizámí (* 1141 – † 1203). Psychologicky hluboký a opravdový jako jeho předchůdci, mluvou ušlechtilý jako Firdeusí, ač daleko umělejší, překonává své předchůdce, hlavně posledního, čistotou obsahu. Zvláštností jeho jsou uchvacující popisy přírody. (Více viz Nizámí.) V proslulé pětici Nizámiově shledáváme vedle pokusu o epos historický (Iskendernáme) domácí látky perské (Chusrau a Šírín, Heft peiger i látku arabskou (Leilá u Madžnún, v. t.); látce náboženské se vyhnul, za to postavil veškeru svou poesii na půdu islámu. Po perském vlastenectví, jímž proniknuto jest Firdeusíovo Šáhnáme, není u Nizámího památky. Na počátku činnosti i na konci znamenáme zálibu ve spekulaci a mystice. Nizámí zůstal vzorem eposu romantického po stránce obsahové i formální. Po jeho příkladu spojováno obyčejně pět, později i šest a sedm (Džámí, Zulálí) kusů v jedinou sbírku, i jednotlivé kusy, hlavně však milostná themata zůstala většinou tatáž. První napodobitelé vynikali ještě nadáním básnickým, třeba i oni jsou více romantiky než epiky, později převládá snaha poučovati, filosofovati a symbolisovati a nadání básnické nahrazuje se umělkováním a strojeností. Nejvíce vynikli po Nizámím Selmán Sávedží (* 1291 – † 1376) o čínském princi Džamšíau a byzantské princezně Churšid, Chódža Kirmání (* 1281 – † 1352), jenž do své pětice vložil výtvory své fantasie, na př. epos Humáí u Hůmájún o lásce prince Humája s čínskou princeznou Húmájún, nebo Gul u Naurúz (Růže a Nový rok) o cestách a bojích chorásánského prince Naurúza, jež podniknul o ruku byzantské princezny Gul atd., Džemalí (poč. XV. stol.) s eposy Láska a Krása, Zarmoucený a Zamilovaná, Sedm trůnů a Dar zbožných, Amír Chusrau (v. t., † 1325), prvý, jenž básnicky zpracoval události současné, Kátibí († ok. 1435), autor mysticko-allegorických masnaví Růžosadu zbožných (Gulšeni abrár) a eposu Lailá a Madžnún, poslední velký básník perský, více napodobitel než tvůrčí duch, Džámí (v. t., † 1492), Hátifí (v. t., † 1520), Hilálí (v. t., † 1532), Ahlí (v. t., † 1535), Urfí († 1591, Ferhád u Šírín), Feizí (v. t,, † 1595), autor themat hlavně indických, Zulálí († 1616), autor Sedmi planet (Haft Sajjáre) a j. Vnější forma epické poesie jest t. zv. mesneví, v němž rýmují se vždy dva k sobě náležející půlverše.

c) Epika didaktická a náboženská. Prvky její možno shledávati již u Firdeusího, zřejmě jeví se u Nizámího (v. t., v Machzan-ul-asrár, Skladiště tajů) a ve zpracování legendy Alexandrovské. Samostatněji vystupuje již před tím u básníka Násirí Chusraua (1004–1088), zakladatele sekty Násiríje a prvého klassika didaktické poesie. Autor opěval v mládí víno a užívání a tropil si posměch z kutny dervíše, podnikl pak dlouhé cesty, o nichž poutavě píše ve svém cestopisu Safarnáme (ed. Schefer, Paříž, 1881), by došel klidu. Hlavní jeho spisy Rúšanáínáme (Kniha osvícení, ed. Ethé s něm. překl. »ZDMG.«, 33 a 34), Sa'ádetnáme (Kniha blaženosti) a Zád-ul-musáfirín (Proviant cestujících) podávají v epické formě jeho myšlenky metafysické a éthické. Ideálem lidské existence jest mu dle poslednějšího život prostého rolníka. Sokem Násiriovým v poesii, jak svědčí zvláště zachovaná poetická korrespondence obou, současně i protivníkem na poli nábožensko-filosofickém byl Kisá'í (* 953 – † u vysokém věku), skladatel kasíd a něžné, originální obrazy vykazujících gazelů a zlomků, v stáří askéta a opěvatel chalífy Alího, Fátimy a 12 imámů. Přechod do druhého směru značí proslulá elegie, výraz lítosti nad životem bezúčelně ztráveným (Ethé, Die Lieder des Kisá'í, mnich. akad. věd, 1874). Přechod od směru didaktického k mystickému tvoří Ansárí (* 1006 – † 1088), zvaný Píri Ansár, z Herátu četnými spisy zpola mystickými, zpola éthickými (Munádžát – Vzývání boha; Nasihát – Rady, rozmluva srdce s duší o některých pojmech metafysických a j., zvláště i mysticko didaktické [vůbec nejstarší] zpracování Júsufa a Zulaichy (prosou): Anís ul-murídín u šams-ul-madžális – Společník učeníků a slunce besed), kdežto u Sanáího (* 1048 – † 1141, v. t.) Hadíka (Zahrada) setkáváme se již s klassickým vzorem pozdější mystické poesie súfismu, který pro přístupnost svoji posud zůstal i knihou lidovou. Dokonalý mystik, zároveň i jeden z předních básníků mysticismu v islámu jest Feríd-ud-dín Attár (* 1119 – † 1230, v. t.), autor více než 20 spisů rozsáhlých, z nichž Pendnáme jako bohatá sbírka mravných předpisů, allegorické Mantik-ut-tair (Mluva ptákův) o cestě k bohu a Dževáhir-uz-zát (Podstata bytosti) o lásce k bohu jsou nejslavnější Vrcholu svého theosofismus dostupuje v P-i v největším mystickém básníku Dželál-uddín Rúmím (* 1207 – † 1273, v. t.), jehož allegoricko-mystické Mesneví (Dvojverší) pokládáno jest za nejdokonalejší plod, pravý korán, orientálního mysticismu. Současně i živel didaktický dostupuje svého vrcholu ušlechtilým Sadím (* 1184 – † 1291, v. t.). Sa'dí uložil výsledky své bohaté zkušenosti, nabyté studiem a na dlouhých cestách téměř po celém tehdáž známém světě, ve světoznámých sbírkách: básnicky cennějším Bústánu (Sad vůně) a daleko oblíbenějším Gulistánu (Růžosadu, prosa veršem protkaná). Sa'dí jest vlastně súfí, ale myšlenky jeho jsou daleko střízlivější předchůdců, neopouštějíce zhola tento svět, ale stavíce se do jeho služby na prospěch veřejné morálky a éthiky. Duch, který vane z obou spisů, jest z části ryze křesťanský a činí Sa'dího právem snad nejsympathičtějším autorem Orientu. Sa'dího napodobili mimo jiné vrstevník Nizárí († 1320) knihou pravidel Dastúrnáme, Chódža Kirmání († 1352) Knihou dokonalosti (Kemálnáme), Kátibí 10 kapitolami (Deh Báb), též Tadžnísát (Hříčky slovní) zvanými, Šírvání Alchimií srdcí (Kimijái kulúb) z r. 1487, Kádí Ichtijár svou Spravedlností a bezprávím (Adl u džaur) z poč. XVI. stol., Hilálí éthickým dílem Vlastnosti milujících (Sifát ul'ášikín), Hairátí († 1544) dílem Gulzár (Růžosad), Raháí Zauki na'ím (Předtucha ráje) z r. 1574, Abdí († 1580) Bústáni Chajál (Sad obrazotvornosti), vesměs napodobení Bústánu; Madždův Raud-ul-chuld (Niva věčnosti), Džámího Beháristán (Jarní zahrada) z r. 1487, Sáilího Raudat ul-ahbáb (Ráj přátel) z r. 1518 a Nigáristán (Obrazárna) Džuvainího z r. 1335 a Kemálpašazadův († 1534) z r. 1532 mají zase vzorem svým Gulistán, právě tak jako ještě nejnověji Andžumeni dániš (Shromáždění vědění) od Vakára (2. pol. XIX. stol.). Daleko více (sta zpracování) vykazují ovšem díla předních mystiků (Sanáího, Feríd-uddína Attára a Dželál-uddína Rúmího), důkaz, jaké oblibě těšilo se v P-ii po všecky doby hnutí theosofické. Pozdější básníci upadají ovšem namnoze z části i v nesmyslné. blouznění. Vedle theoretických příručních knih mysticismu těší se zvláštní oblibě knihy, jež theorii dokládají příběhy a zásadami praxe životní. I allegorie jest oblíbena. Nizámího Machzan-ul-asrár napodobili, z části velmi zdařile, formou epickou mimo jiné Chódža Kirmání (Raudat ul anvár, Niva světel) z r. 1342, Džemálí (Tuhfat ul abrár, Podar zbožným), Kátibí (Gulšani abrár, Růžosad zbožných), Džámí († 1492, v. t.), Gazálí († 1572) v Nakši badí´ (Zázračný obraz), Vahší Báfikí († 1583) v Chuldi-barín (Nejvyšší ráj), Feizí († 1595) v Markaz-ul-advár (Střed kruhů) z r. 1585, Urfí Šírází († 1591) v Madžma'ul abkár (Soubor panenských myšlenek), Bíniš z Kašmíru, autor mesneví Gandži raván (Poklad duše) a Guldeste (Kytice), v Bíniš-ul-absár (Vidění očí), Muhsin Fání († 1670) v Masdar-ul-ásár (Východiště stop). Z ostatních vynikajících děl uvádíme: Irákího († 1287) Uššáknáme (Kniha milujících) a i básníkem Džámím kommentované Lama'át (Jiskry) o stupních lásky mystické; Husainího Sádáta († 1318) Zád-ul-musáfirín (Proviant pocestných) a Kanzur-rumúz (Poklad tajů) a z části jako odpověď k těmto Šebisterího († 1320) Gulšeni ráz (Růžosad tajemství), jedno z nejslavnějších kompendií súfismu, s výkladem Láhidžího z r. 1473; Auhadího († 1337) oblíbené Džámi Džem (Pohár Džemšídův), pět mesneví Imád-uddína Fakího z Kirmánu († 1371), Ibn Imáda Raudat-ul-muhibbín (Niva milujících) z r. 1391, světce Alí Kásimi Anvára († 1434) An isul-árifín (Důvěrník znajících), Kátibího Sínáme (Kniha 30, t. j. milostných listů), Ašrafa z Herátu († 1450) Rijád-ul-ášikín (Nivy milujících) a Yšknáme (Kniha lásky); Misbáh (Pochodeň) napodobící Dželál-ud-dína Rúmího Mesneví, od neznámého autora z r. 1448; Míra Hášimí Kirmáního (Šáha Džahángíra, † 1539 nebo 1541) Mazhar-ul-ásár (Jeviště stop), Zulálího († 1616) Šulei dídár (Plamen oka) a Mejcháne (Vinárna) a řada nejvýš abstraktních mesneví indického mystika Mullá Šáha z Badachšánu († 1661), jenž jest i autor mystického Júsufa a Zulaichy, Ákilchána Rázího († 1696) Murakka´ (Album), Mubárak-ul-láha Vádiha, příjmenem Irádetchána († 1716), Ainei ráz (Zrcadlo tajemství), Bídila (* 1644 – † 1720) Muhít-ul-azam (Velký ocean), Túri marifat (Hora poznání) a ´Yrfan (Vědění) a jako nejmodernější napodobení Dželál-uddína Ánandgany Chvaše částečně zachované Mesnevíi Kedžkuláh, t. j. dvojverší šikmočepičáka = mystika s 8 vsunutými povídkami. Vynikající vzory allegorie jsou Kátibího Madžma-ul-bahrain (Stok dvou moří) o lásce allegorických osob Názira a Manzúra a téhož Dilrubáj, t. j. Lupič srdce, o jemenském králi Kobádovi a jeho vezírovi, Džámího (v. t.) Salámán u Absál, Ahlího Šam u perváne (Svíce a motýl), Badá'í Nasafího Churšíd u máh (Slunce a měsíc), Zulálího Husni gulúsúz (Krása hrdlo spalující), Adar u Salamandar (Oheň a salamandr), Zarre u Churšíd (Prášek a slunce), Beháího († 1621) Nán u halvá (Chléb a cukroví) a Šír u šakar (Mléko a cukr), Bídila Tilismi hairat (Talisman vytržení); Assára († 1382) Mihr u Mušterí o ideální lásce syna Sabúršáhova Mihra (= slunce) ke krásnému jinochu Mušterí (= Jupiter) z r. 1377, Árifího († 1449) Gúj u čaugán (Míč a palestra) a Hilálího (v. t.) Šáh u gedá (Král a žebrák).

II. Lyrika. Poetika perská zná delší kasídu (v. t.), t. j. chvalozpěv, a kratší gazel (v. t.) jako vlastní píseň milostnou. Od obou liší se t. zv. kit'a, t. j. zlomek, svojí formální zlomkovitostí; kasída nebo gazel, u něhož vynechá se prvý verš neb i jen rým spojující prvý půlverš se druhým, jest právě tak kit'ou jako dva nebo více veršů vybraných z prostřed kasídy nebo gazelu. Obsah kit'y jest namnoze didaktický. Kdežto při uvedených druzích užívá se týchž meter, vykazuje vlastní metrum útvar t. zv. rubá'í, t. j. čtyřverší s rýmy aaba (výjimečně rýmuje se ve skrze) rázu epigrammatického.

Do těchto forem poesie perská směstnává veškerý rozmanitý svůj obsah, celkem 15 kategorií. Hlavní themata poesie jsou tu popis přírody, hlavně jara s půvaby jeho (zurčící potůček, zelenající se trávník, rozkvétající květy, jasmín, hyacint a zvláště růže a zpěv ptáků, zvláště slavíka), jež nabádá básníka k užívání a rozkoši, dokud k tomu čas, mládí (behárijja, t. j. poesie jarní), ale i podzimu, jehož padání listu vyvolává v něm smutek a na mysl mu uvodí bídu stáří. V přírodě, ale i v krčmě básník oddává se veselí při víně po boku milenky. Obé, víno i milenka, je básníkovi i tomu, jenž jich snad ve skutečnosti nikdy nepoznal, nevysýchajícím zdrojem nadšení. Uvádí-li milenka sama o sobě krásou svojí město ve vzrušení (šehrášúb), jest pro básníka, jenž s ní se setkává, zdrojem písní o spojení (visálijja), a pokud od ní jest odloučen, písní nářků o odloučení (firákijja), kdežto upejpající se vyvolává jeho vzdor a hrozby (v moder. dívánech oblíbené vásócht, slovně: zpětné hoře). Básníci Orientu vlivem súfismu považují ovšem lásku světskou jen za přechod, most k lásce věčné, t. j. k bohu, jenž jeví se konečným bodem lásky všeho tvorstva. Odtud způsob poesie perské, přenášeti vše, co týká se lásky světské, a to nejen pojmově, ale i pokud slovného výrazu se týče, ni nejfrivolnější obrazy nevyjímaje, na boha. Touha po víně jest mystikovi Orientu právě tak obrazem touhy po bohu, jenž jest jeho nejvlastnějším číšníkem, jako užívá jednotlivých terminů lásky světské pro obdobné jevy své lásky mystické. Srv. R. Dvořák, Uiber den bildlichen Ausdruck der pers. Erotik (»Deutsche Revue«, 1894). Perská poetika označuje básně toho druhu jako šathijja, t. j. básně z opojení. Zvláště od doby Sanáího a nástupců jest nesnadno rozeznati v poesii vína a lásky, co spadá v obor poesie světské a co v obor mystiky. Orient sám hledá se zálibou mystiku i tam, kde jí není (Háfiz a p.).

Vedle okolí jest si i básník sám předmětem své básně, ať líčí svůj trudný stav (hálijja, básně stavové) nebo vynáší své nadání básnické (fachrijja, encomium). Protivou chvály jest satira (Hadžv), jež, pokud obrací se proti náboženství a zákonu, dává básně neznabožské (kufrijja). Chválu mluvy a básnictví všeobecně označuje Poetika perská jako chválu slova (sitájiši sachun). Marsijja jsou elegie, pro Peršana hlavně nad smrtí synů Alijjových. Oblíbené jsou i chronogrammy (tarích) a hádanky (mu'ammá). Básně, k nimž básník užil jako vstupu verše cizího, zovou se dachl (vstup).

Peršané jsou národ poetický a zpěvný jako málokterý jiný. Ze všeobecnosti vyplývá typičnost, která je význačným znakem obsahu poesie i mluvy básnické. Tytéž obrazy a obraty, jež v nové poesii a u starších básníků méně samostatných prohlásili bychom za věrné napodobení, shledáváme nejen u předních repraesentantův, ale vůbec na samém počátku poesie. (Srv. na př. Háfize a daleko staršího Omara Chajjáma.) To lze si vysvětliti jen tím, že prohlásíme poesii lyrickou za nejvěrnější reflex genia národa perského po stránce obsahové i formální. Týmže vysvětluje se obráceně i zjev, že jest to právě poesie, jež posud tvoří základ vzdělání národa perského, následek to trvalého, nesmazatelného vlivu, který měli perští básníci na charakter a způsob života svého národa. I obyčejný písař rozpozná po sluchu nejmenší nesprávnost verše, aniž ví, nemaje potřebného vzdělání theoretického, v čem chyba spočívá. On ví jen, že to není poesie! Posud má P. svého korunovaného básníka u dvora, vladařové perští mají ambici býti počítánu mezi básníky a pokládají za svou povinnost uspořádati a vydati sbírku (díván) současné poesie. Ulici vyhrazena jest satira.

Nejstarší známou básní perskou jest kasída, jíž Peršan Abbás r. 809 pozdravil prince Ma'múna v Mervu. Od druhých svrchu (str. 542 a) jmenovaných básníků zachovány jednotlivé verše a celá čtyřverší. Utěšeně vyvíjí se poesie za vlády Sámánovců. Abú Šukúr (pol. IX. stol.) má vedle rubá'ií i prvá dvojverší, Džunaidí snad prvou pijáckou píseň, básník pessimismu Šahíd z Balchu prvý díván a j. Z nepatrných zbytků nejstarší této poesie (Ethé, Rudagí's Vorläufer u. Zeitgenossen, Morgenl. Forschungen, 1875; J. Darmesteter, Les origines de la poésie persane, Pař., 1887; Pickering, The beginnings of persian literature, »National Review«, 1890; R. Dvořák, O nejstarší poesii novoperské, »Květy«, 1881) zřejmý jest vliv poésie arabské, myšlenkou i formou. Básníci této doby básnili dle zpráv stejně dovedně arabsky i persky. Prvním samostatným básníkem a opravdovým klassikem perským jest vrstevník Šahídův Rúdagí († 954, v. t.), dvorský básník Sámánovce Nasra II, proslavivší se kasídami na své příznivce, poesií milostnou a pijáckou a pessimisticky zbarvenými čtyřveršími, v celku prostý formou (nejméně ovšem v kasídách), vřelý citem. I Z jeho zpracování bájek Bidpaiových Kalíla u Dimna (z arab. zpracování Mukaffova) zachována řada ojedinělých veršů (Ethé, Rúdagí der Samanidendichter, »Göttinger Nachr.«, 1873). Kol Rúdagího seskupila se řada nadaných básníků, mezi nimiž nechyběla již ani básnířka (Rábia Kizdárí Balchí příjmenem Zein-ul-arab, Ozdoba Arabů). Na dvoře Núha II. bna Mansúra (976–997) žil básník veselých písní pijáckých a milostných, ale i zdařilých kasíd Dakíkí (v. t.), perský Catullus, vedle něhož vynikl jako »perský Tyrtaios«, sám básníky opěvaný místodržící al-Agádží, opěvající koně a zbroj, šachy a víno, psaní i zpěv. Vedle obou řada jiných, jako zvláště vynikající Umára, pěvec procítěných písní a jadrných průpovědí, povoláním astronom. Autorem žárných písní, jimiž své věrné k boji podněcoval, jest i poslední Sámánovec princ Muntasir († 1005). I s dialektickou poesií setkáváme se v této době u Pindára († 1010), pěvce posledního Bújovce, a Urjána († 1019, dialekt města Reje) a u prince tabaristánského Merzbána (dialekt tabaristánský). Gaznavovec Mahmúd (998–1030) soustředil na svém dvoře dle podání mimo jiné vynikající muže 400 básníků, jejichž hlavou byl král básníků Unsurí († 1049?), dvorský panegyrik, autor unavujících a bombastických kasíd, v nichž právě jako i v gazelech s nepatrným zdarem napodobí Rúdagího. Nad něho vynikl Farruchí († 1037), perský Mutanabbí, vedle panegyrika autor něžných písní lásky a prvý theoretik v oboru poetiky a rhétoriky. Unsurího a ještě snad více Mutanabbího a arabské básníky pouště napodobí Minúčehrí (Šestgalle, t. j. 60 stád), žák básníka Sidžího († 1002), chvalořečník emíra Minúčehra, později na dvoře gaznavovském († po r. 1041), vynikající ve svých kasídách spíše umělostí než vzletem básnickým (Kazimirski-Biberstein, Menoutchehri etc. Texte, traduction etc., Pař., 1886); k němu druží se autor něžných gazelův a prosodického díla Chudžestnáme (Šťastná kniha) Behrámí, skladatel čtyřverší Utáridí, nejslavnější básník Iráku Gadáirí, básnířka Zínatí alaví Mahmúdí a j. Nové cesty razí Asadí (v. t.), původce t. zv. munázare, snad vzoru západní tenzony (spor Araba s Peršanem o přednost, nebe a země, kopí a luk, noc a den, muslim a pársí), ač napodobí i Rúdagiho aMinučehrího. Tenzona jeho doznala hojných napodobení, ať episodicky v poesii epické ať samostatně, prosou i veršem. (Ethé, Ueber pers. Tenzonen. Zprávy V. sjezdu orient., Berlín, 1882). Ještě více proslul žák Asadího, slavný epik Firdeusí (v. t.), ač jsou lyrické části jeho Šáhnáme cennější než jeho samostatná poesie lyrická (kasídy, gazely, zlomky, rubá'í), třeba i zde se znamenitými čísly se setkáváme (satira na sultána Mahmúda, zjevující se milenka a p.). Nádhernými panegyrickými částmi svého Šáhnáme, prostými všednosti i umělůstkářství Firdeusí, vlil nový život i do kasídy, jako působil lícením milostných scén i na poesii milostnou. Pod vlivem tím povstali snad již vzletné kasídy zmíněného Farruchího, ještě zřejmější jest však vliv ten u Katrána († 1072, zván též Džabalí), proslulého chvalořečníka Bújovců, ale i autora svěžích popisů přírody, Rúního (2. pol. XI. stol.) a jeho žáka Mas'úda bna Sa'da († 1131, vedle kasíd dojemné elegie jakož i kratší básně svědčící o veliké zkušenosti životní) a j. Za Seldžúkovců vyniká Azrakí († 1130?), snad nejstarší zpracovatel Sindbádnáme, Adíb Sábir († v pol. XII. st.) a jeho soupeř Rašíd-Vatvát († 1182), střízlivý v myšlenkách, umělý ve formě, překladatel sbírky úsloví prvých čtyř chalífů (z arab.) a autor jedné z nejslavnějších poetik (Hadáik-us-sihr, Zahrady kouzla), Muizzí († 1147), jehož panegyriky již mysticky jsou zbarveny a j. Nejvíce však vynikl Anvarí († 1190?, v. t.), miláček Sandžarův a dle jednohlasného soudu nejslavnější panegyrik a i satirik P., vynikající hloubkou myšlenek, ale i umělostí a nesrozumitelností formy, a jeho soupeř Chákání († 1199, v. t.). Anvarí proslul i jako satirik vedle Súzaního († 1173), jenž se zálibou parodoval současné básníky, by na konec stal se theosofem. – Pozdější satira zvrhá se ovšem v nevázanou komiku. Vyniká nejvýše Zakaní († 1370), autor zábavných Hazlijját (Žerty) a jako zvláštnost perské literatury i rýmovaných skladeb žertovných Kitábi Sengtiráš (Kniha o kameníkovi) a Kitábi Múš u Gurbe (Kniha o myši a kočce). Z pozdějších panegyriků buď ež jmenováni Nizámí Arúdí (2. pol. XII. stol), Bailakání († 1198), panegyrik, elegik, ale zvlášť kousavý satirik, Farjábí, jejž někteří vynášejí nad Anvarího, a Asír Achsíkatí († 1211), Kemál uddín Ismáil († 1237), Sajjid Zulfakár († 1290), u něhož formální stránka verše dostupuje vrcholu. Způsob jeho doznává později napodobení, hlavně u Selmána Sávedžího († 1376) a ještě dále u Ahlího († 1535, v. t.). Ale v celku možno konstatovati, že po Zulfakárovi kasída ustupuje v pozadí, postupujíc prvenství ryzí lyrice, gazelu.

Gazel pěstován byl se skvělým úspěchem již Rúdagím a jeho vrstevníky i vykazuje i v dalších dobách utěšený vývoj, s počátku jako pouhá poesie milostná, později (počínajíc Saná'ím) mystikou zbarven. Možno říci, že všickni vynikající zástupcové poesie jednotlivých dob vykazují větší nebo menší měrou i poesii milostnou. Zvláště však vyniká Amír Chusrau (v. t.), autor pěti dívánů, jako básník žárných písní erótických a pijáckých a jeho krajan a vrstevník Amír Hasan († 1327), Ibn Jemín († 1344), přední autorita v oboru kit'y svou sbírkou zlomků (Kit'a), vynikajících nejen uhlazenou formou, ale zvláště hloubkou myšlenky (SchlechtaWssehrd, Ibn Jemin's Bruchstücke, Vídeň, 1852, 2. vyd. Štutg., 1879), Selmán Sávedží († 1376) a j. Nedostižitelným mistrem gazelu, obsahem i formou, zůstal však Háfiz († 1389, v. t.), počítaný právem mezi nejpřednější lyriky světa. Hluboké a smělé myšlenky přioděny jsouce neodolatelně půvabnou formou tvoří rozkošný celek, jehož přední vlastnost jsou radost ze života a nevybočující veselí, láska ke kráse a pravdě a vzácná svobodomyslnost. Z napodobitelů Háfizových v dobách následujících buďtež uvedeni: Kemál Chudžendí († 1400), jeho přítel Magribí († 1406) a soupeř Bisátí († 1412), Amír Šáhí († 1453), Ázurí († 1461), Saifí († 1465). Háfiza a jiné básníky šťastně travestuje zástupce kuchařské poesie Bušhák († 1424), s nímž konkurruje Kárí dívánem šatů (Diváni albise) z r. 1585 jako zástupce poesie krejčovské.

Autorem tří dívánů jest i poslední klassik perské poesie Džámí († 1492). Již u něho setkáváme se opětovně s umělůstkářstvím a bombastem, který stává se pravidlem u básniků pozdějších, již nahrazují tak nedostatek nadání a původnosti. Samostatnější talenty jsou vzácností. XVI. stol. náleží Bába Figání zvaný Malý Háfiz († 1516?), Ásafí († 1517), Nargisí († 1531), Lisání († 1534), Hairatí († 1554), Sakká († 1554), Káší († 1588), vedle gazelův a elegií autor t. zv. Džalálijje (64 souvislých umělých gazelů). Dvoru Abbása Velkého (1588–1629) náleží řada lyriků. Valí († 1603), Radí a Abú Turábbeg a zvláště vynikající tělesný lékař šáhův Šifá'í († 1628), dobrý básník gazel a ostrý satirik, Nizám Dasti Gaib († 1620), autor proslaveného Sákínáme, Fasíhí († 1636), Rizá († 1636) a piják Dželál Asír († 1639), jehož básně geniální, ale sprosté, povstaly téměř vesměs v opilství, stejně hrubý, ač rovněž oblíbený Šaukat († 1695) a Nadžát († 1714). Tvůrcem nového slohu lyriky a nejproslavenějším lyrikem XVII. stol. jest Sáib († 1677), autor přebohatého dívánu, jehož výtah pořídil mimo jiné dervíš Amilá. Básník i historik Vahíd († 1706; díván gazel), Azím (Azímá † kol 1700), Díváne († 1724) a nad ostatní daleko vynikající Sakí Sahba († 1777), Hátif († 1784 ? 1788?) a Válih († 1811) upomínají na lepší doby poesie. Ještě později kupí se kol šáha Fath Alíšáha (1798 až 1834, básnickým jménem Chákán) Fath Alíchán Sabá jako král básníků, Saháb, Šaukat a nejnadanější Našát, autor duchaplných a půvabných gazelů, Farruch († 1822), Katra, Chávarí a syn šáhův Chávar. Století XIX. má v celku jen význam literárně historický. Básníci napodobí a reprodukují vynikající autory staré, bombasticky květnatá mluva nahrazuje nedostatek vlastních myšlenek. Pessimismus, cynismus a přímo zvrhlost pohlavní dochází tentokráte výrazu v poesii. I s ušlechtilejšími city, a to vlivem Evropy, se setkáváme. Nejvíce vyniká umělý Kaání) († 1854, v. t., uznávaný za nejlepšího básníka XIX. stol., nejposlednější době náležejí Sarúš, Asgarchán a Ihtišám-ul-mulk (* 1853), literární historik Rizákulichán († 1871), básnickým jménem Hidájet, Vakár, Gazmá Džandakí, hlavní repraesentant lyriky frivolní a obscoenní, originální Šaibání († 1891), tklivý hlasatel evropského světobolu a j. v. Na dvoře Akbarově (1556–1605) v Indii vynikl Mušfikí († 1586) dvěma sbírkami lyrickými, Tanáí (1588), Raháí, Gazálí, Urfí rozsáhlým dívánem z r. 1588, z něhož zvláštní oblibě těšily se zejména jeho kasídy, a hlavně nejnadanější ze všech Feizí Fajjází † 1595, v. t.) a jeho mladší vrstevníci Názirí († 1613), Faragí († 1613), Zuhúrí († 1616), autor velikého dívánu a nejproslulejší Knihy číšníkovy (Sákínáme), Tálib († 1625), Vahmí, Kudsí, Kulí Salím († 1647), Kalím († 1652). V době úpadku, jež odtud nastává, vyniká nad své okolí Ganí († 1668), Násir Alí († 1697), nadaná básnířka Machfí († 1702), princezna a sama podporovatelkyně básníků, Bídil († 1720), Šaich Hazín († 1766), autor 4 dívánův a anthologie vrstevníků, císař Šáh 'Alam (1760–1806), zvaný jako básník Áftáb (Slunce), opěvající mimo jiné dojímavě své oslepení, Šauk († 1847) a Saif, autor nejvýš umělých kasíd a gazelův a nejrozmanitějších hříček písmenkových a p., jež si sám opatřil výkladem z r. 1854.

Překlady ze spisů Aristotelových, novoplatonických a j., jež podnikl chalífa Mamún, přeneseny na půdu perskou prvky, jež nalezše půdu připravenu domácími naukami a sesíleny vlivem z Indie staly se základem šiitského sektářství, jehož výkvětem jest na konec perský súfismus, organisovaný nejen v theorii, ale i v praxi školami a řády mnišskými. Pantheistické spekulace svým rázem namnoze fantastickým lákaly obrazotvornost básníků perských. Útvar čtyřverší (rubá' í) hodil se celým způsobem výborně pro tento druh poesie. Nehledíme-li k mystickému zbarvení některých veršů u Rúdagího a k pochybným veršům starších (Šakík z Balchu, Bájezíd Bistámi † 857), jsou nejstarším známým repraesentantem mystického pantheismu v perské poesii hymnické písně šaicha Alí Báby Kúhího ze Šírázu († 1050). Básník stojí celkem ještě na půdě zákona, na jehož plnění klade největší důraz, ale zná již i nauku o splynutí súfího s bohem (faná). Svědčí-li Šáhnáme, že stál i Firdeusí pod vlivem těchto názorů (vypravování o tajemném zmizení šáha Kejchosreva a jinde), jest to již jeho mladší vrstevník Abul Chair († 1049, v. t.), vlastní tvůrce čtyřverší jako formy poesie mystické a didaktické, u něhož setkáváme se poprvé s plně vyvinutou poesií súfismu. Allegoricko-symbolická mluva, význačná pro tento druh poesie, jest jeho dílem. Vrstevník Abul Chairův, slavný lékař Ibn Síná (Avicenna, † 1037), jest v téže době ve svých v celku dilettantských čtyřverších repraesentantem skepse a pessimismu ze studia přesné vědy plynoucího a obracejícího se stejně proti orthodoxii jako proti mysticismu (srv. Ethé, Avicenna als pers. Lyriker, »Göttinger Nachrichten«, 1875; C. J. Pickering, The Rubá'iyât of Abû Sa'îd a Persian poetry of Avicenna, »Nat. Rev.«, 1890 a 1891). Směr jeho dostupuje v zápětí. vrcholu v nejslavnějším astronomu doby Omaru bnu Chajjámovi († 1123, v. t.), jehož sbírka asi 500 čtyřverší (Rubá'ijját) jest věrným obrazem jeho duševního vývoje a i životních osudů básníkových. Pozdější básníci čtyřverší vracejí se k cestě vykázané Abul Chairem. Vynikají mezi nimi: Bábá Muhammed Káší († 1307), Sahábí († 1601) a Abdulvási' Ardabílí (Mahví † 1607) a j. Ještě později dere se mystika a didaktika více méně do veškerých forem básnických, jež tím pozbývají svých charakteristických známek. Tenkráte není téměř rozdílu mezi kasídou, gazelem a rubá'ím.

III. Dramatická poesie. Od doby, kdy za vlády dynastie Safavijjovců šiitismus stal se státním náboženstvím P., pojmuti v obor kultu veřejného jako národní hrdinové i přední jeho představitelé: čtvrtý chalífa Alí (v. t.) a jeho nešťastní synové Hasan a Husein, dále t. zv. imámové. Osudy jejich, zvláště tragický skon Hasana a Huseina v bitvě u Kerbely r. 680, staly se předmětem mysterií, konaných v prvých desíti dnech měsíce muharammu jako vlastní době utrpení mučeníků. Mysterie ty (ta'zijje) vyvinuly se z počátečních elegii opěvujcích osudy a tragickou smrť těchto hrdin, jejichž sbírky tvoří na př. Marsijjei Husaini (Žalozpěvy na Huseina) z 2. pol. XVIII. stol. a moderní Alí Mahramův Farhangi Chudáparastí (Cesta uctívání Pána) z r. 1860 a to střídavou recitací a s ní spojeným dialogem. Předmětem jejich jsou jednotlivé příběhy ze života Alijjovců počínajíc Gabrielovým zvěstováním utrpení Hasanova a Huseinova proroku Muhammedovi a končíc pohřbením mučeníků kerbelských; dále i analogické příběhy biblické z doby patriarchů. Od Kemála z Fársu zachováno nám tak epickolyrické zpracování o Abráhámovi obětujícím syna Ismáíla, zajisté předchůdce pozdějších zpracování dramatických. Zvláště osudy Josefa Egyptského jsou v nejtěsnějším spojení s perskými ta'zijjemi. Vyjma případy uvedené, kde známe jména autorů, všecky ostatní ta'zijje jsou plodem poesie lidové a proto bezejmenné. Dialog je většinou velmi živý, dramatisování jednotlivých scén dovedné a velmi účinné, i charakteristika osob z části zdařilá. Výprava jest zcela primitivní, ale fantasii orientálově stačí úplně. Průchod našly ta'zijje i do Indie. Cařihrad spokojuje se pouhým průvodem. U dvora teheránského ustanoven jest pro hry tyto zvláštní ředitel. Anglický resident v P-ii sir Lewis Pelly sebral 52 ta'zijjí, z nichž vybraných 37 v překladě Wollastonově obsahuje dílo obou: The Miracle Play of Hassan and Husain (Lond., 1879). Srv. i Chodzko, Théâtre en Perse (Pař., 1844); týž, Théâtre persan (t., 1875 a 1878); Ethé, Das pers. Passionsspiel (Morgenl. Studien, Lip., 1870).

R. 1829 mělo se v Teheránu provozovati světské drama o 3 jedn. In'ámi zen (Přízeň ženy), jehož programm chová se v knihovně berlínské. R. 1874 vyšlo v Teheráně pod názvem Tamsílát 7 divadelních her, z nichž Vezír Lankeránský přeložen i do angl. (Haggard a Le Strange, Lond., 1882) a němčiny (Reclamova Universalbibliothek, 3064, český překlad Dvořákův z r. 1882 v rukopise) a Monsieur Jourdain do němčiny Wahrmundem (Vídeň,1889). Do perštiny přeloženy hry ty z ázerbeidžánské turečtiny Karadžadagím. Dalšího významu pro vývoj dramatu v P-ii překlady ty neměly. Peršan má jen svou národní frašku (temášá), v Evropě blíže neznámou, dále od Turků přejaté hry stínové, karagjöz (v. t.).

IV. Prosa. Perská literatura prosaická zůstává daleko za poesií, ale ani ona nepostrádá důležitosti. Platí to jak o prose zábavné, tak vědecké, jež obě skýtají netušené bohatství, v jednotlivostech přímo neocenitelné. Ovšem dlužno konstatovati, že literatura ta probrána je měrou ještě menší než poesie.

Pokud týče se prosy zábavné, přimyká se tato celým svým způsobem, hlavně však obraznou mluvou svojí k poesii. Plody toho druhu jsou nejen hojně prostoupeny verši, nýbrž dosti často se rýmují. Toto platí i o jednotlivých plodech prosy vědecké, jež hledí si ostatně v celku jasného a přehledného, ač ne vždy stručného podání věci, o niž jde. Ovšem dlužno i zde uznávati, hlavně vlivem arabštiny, postupný vývoj, v němž ponenáhlu původní jednoduchost ustupuje slohu ozdobnému a na konec přímo bombastickému. Teprve šáh Násir-ud-dín († 1896) zjednal ve svých cestopisech po P-ii r. 1873 a 1879 (do Kerbely) a r. 1889 po Evropě na novo průchodu lehkému slohu prostonárodnímu, v čemž nalezl napodobitelů.

Nejstarším dílem zábavné literatury novoperské jest trojdílný román Kitábi Samak Ijár o dobrodružstvích synů halebského knížete v Číně od Sadaky bna Abul Kásima ze Šírázu (redakce Farámurza Aradžánského z r. 1189). Perský Firdeusí v prose jest Abú Táhir z Tarsúsu z doby blíže neznámé, autor Kahramánnáme (Kniha o Kahramánovi – Rustem Šáhnáme – jenž zabije Isfendijára) a Dárábnáme (Kniha o Dariovi, srv. Mohl, Livre des Rois, I. 74 sl.). Osudy Alexandra Vel. zabývá se Iskendernáme neznámého autora, kdežto Hamzanáme líčí dobrodružství strýce Muhammedova Hamzy při dvoře Sásánovce Núšírvána a dále jeho výpravy na Ceylon, do Byzantu a Egypta (ve čtyřech recensích, srv. Ronkel, De Roman van Amr Hamza, Lejda, 1895) a Kissei Hátim Táí (Vypravování o Hátimovi z kmene Tajj), 7 dobrodružství tohoto reka (odtud i název Kissei heft seiri [suáli] Hátim, Vypravování o 7 cestách otázkách Hátimových) s pokračováním Kissei heft insáfi Hátim (Vypravování o 7 spravedlivých skutcích H., angl. překlad od Forbesa, Lond., 1830). Kratší zpracování jeho má autorem Husaina a-lVáiza Kášifího († 1504). Židovskou legendou obírá se Muínal-miskínovo († 1501) Mudžizáti Músaví (Divy Mojžíšovy) a prosaické zpracování legendy Josefovy Ahsanul-kysas (Nejkrásnější z vypravováni). Zpola historii, zpola legendě a fantasii náleží největší (15 svazků), zároveň nejmodernější román Bústáni Chajál (Sad obraznosti neb Chajálův) od Muhammeda Takího († 1759) příjmenem Chajála, zvaný vzhledem k tomu, že zpracován k rozkazu Rašíd chánovu i Farmájiši Rašídí (Rozkaz Rašídův). K nim druží se řada menších. Zvláštní zmínky zasluhují tu sbírky vypravování směřujících za jednou a touž vůdčí myšlenkou, z části po způsobu 1001 noci, i formálně jeden celek tvořící, jako na př. Bachtijárnáme či Kniha o 10 vezírech, nejstarší zpracování z r. 1204 (srv. Nöldeke, »Z. D. M. G.« 45; text s angl. překl. Ouseley, Lond., 1801, lepší vyd. od Kazimirského, 1837), zřejmě cistě muslimské napodobení knihy o 7 vezírech Sindbádnáme (viz t.) původu indického, již poznali Peršané záhy v poetickém zpracování Azrakího († 1133); Kissei čehár dervíš (Vypravování o čtyřech dervíších) připisované obyčejně básníku Amíru Chusrauovi († 1325), ale i jiným, a blízké jemu vypravováni o Ašrafchánovi a 3 dervíších, dále: Kissei Naurúzšáh (Vypravování o Náurúzšáhovi) od Azíga (z r. 1744); Nuh Manzar (9 letohrádků). Nade všecky vynikají však rozsahem i obsahem Tútínáme (Kniha papouškova) původu indického v novém zpracování Nechšebího o 52 nocích z r. 1330 (srv. Pertsch, Ueber Nachschabi's Papageienbuch, »ZDMG.«, 21) a stručněji od Kádirího (XVII. stol.), text a angl. překl. od Gladwina, Lond., 1801, něm. od Ikena, Štutgart, 1822, franc. od M. d'Heures, Pař., 1826, a Behári dániš (Jaro vědění) od Inájet ulláha Kanbú z r. 1651 dle indické předlohy (vyd. opětovně v Indii, 1809, 1836, 1849 a j., angl. překlad od A. Dowa, Lond., 1768, a j. Scotta, 1799, z tohoto něm. od Hartmanna, Lip, 1802, a franc. od Lescalliera). Téhož druhu jest i světoznámé Kalíla a Dimna (viz Bidpai). Základem perských zpracování je tu arab. překlad Mukaffův († 760). Autorem prvého prosaického převodu z r. 1144 jest Abul ma'álí Nasrulláh ben Muhammad ben Abdulhamíd, jehož převod byl dlouho vzorem elegantního slohu perského. Jeho převod zpracoval veršem Káni'í (ok. 1260). Pozdějšímu vkusu hoví nejvýš umělé a dosti samostatné zpracování Husaina Váiza Kášifího Anvári Suhailí (Světla Canopova, angl. překl. od Eastwicka a Wollastona) z 2. pol. XV. stol., návrat ke starší podobě značí Abulfadla Mubáraka Ijári dániš (Zkušební kámen vědění) z r. 1588. Společného rámce postrádá Dihistáního Kitáb ul faradž bad eššidde (Kniha slasti po strasti) z 2. polovice XII. stol., Aufímu přičítané obšírnější zpracování téhož z poč. XIII. stol., obě z arabštiny, a Rádžkarnovo květnaté Gušáišnáme (Kniha uvolnění) z konce XVII. stol. na podkladě indickém. Sadího Gulistán napodobí Šarífa Kášifa Sirádž al munír (Svítící lampa) a Chizán u behár (Podzim a jaro) z pol. XVII. stol., osudy blouznivců šiitismu obírá se Hasana Hindího Madžma-un-nukúl (Soubor tradicí) z konce XVII. stol. a všeobecnější Vypravování o prorocích (Kyssat ul anbijá), nejstarší z pol. XI. stol. Ze sbírek větších nebo menších příběhů, bajek i pouhých anekdot rozmanitého obsahu a postrádajících jednotného pojítka jmenujeme: Nizámí Arúdího Čehár makále (4 rozpravy) z r. 1157–61 ed. Brown, Aufího čtyřdílné Džavámi ul hikájat u lavámi urrivájat (v celku 100 kapitol) z r. 1228, Safího (syna autora Anvári Suhailí) Latáif-ut-taváif (14 kapitol, Vtipy lidí) z r. 1532, Gaffárího († 1567) Nigáristán (Obrazárna), Zínat-ul-madžális (Ozdoba besed) od Madždího z r. 1595 (9 oddělení po 10 kap.), Sádika († 1651) Šáhidi Sádik (Svědek S.), Navádirunnukúl (Vzácné tradice) od Abulfatha bna Muzaffara z r. 1738, Mahrami ráz (Důvěrník tajemství), bajky a anekdoty tendence moralisující od Bahráma Bahádura z 2. pol. XVII. stol., Ma'dan ul džaváhir (Dol drahokamů) od Tarzího z r. 1616 ve slohu Gulistánu, Mumtáza (1. pol. XVIII. stol.) Mahbúb ul kulúb (Miláček srdcí), Sámího Nu'mánchána Dabistáni Chired (Vzdělavatelna rozumu) z r. 1723 a jako nejposlednější Nadímovo († 1825) Mufarrih ul kulúb (Obveselovatel srdcí). – Dílem obrazotvornosti jsou nečetné jinak allegorie prosaické. Klassickým repraesentantem jest zde Fattáhího († 1448) Husn u dil (Krása a srdce), obsahující ve formě poutavého vypravování o lásce syna Rozumova Srdce k dceři Lásky Kráse úplný přehled obrazné mluvy orientální erótiky (vyd. R. Dvořák, Vídeň, 1889). Autor Tútínáme Nechšebí († 1350) jest již autorem umělejších hovorův o těle lidském jako nejušlechtilejším výtvoru božím Kullijját u Džuzijját, t. j. Věci celkové a dílove, též Čilnámús (40 slavných) zvaných, jako Šeref ud dín Rámí popisu půvabův ženských a obrazné mluvy k nim se odnášející, dílem Anís-ul-uššák (ášikín), t. j. důvěrník milujících (franc. překl. od Huarta, Paříž, 1875). Později obsah stává se věcí vedlejší a autoři věnují se úplně dialektice a rhétorice, jejíž bombast bez výkladu jest nesrozumitelný, jako již ve Fattáhiově Šebistáni chajál (Ložnice obrazotvornosti). Zvláště vynikají zde Zuhúrí, jenž založil si dosti pochybnou slávu pěti prosaickými plody, z nichž tři mají titul Díbáče (Předmluva), a Tugrá († 1667), autor více než třiceti spisů prosaických, věnovaných z části Kašmíru, zemi, vladaři a jeho činům i vynikajícím osobnostem (Firdausijje, Tadžalijját a j.). Mimo jiné jsou od něho i sbírky obrazův a metafor vzatých od jara, hudby, rostlin a lékařství, popis jara (Anvárul mašárik, světla východu), deštivé doby (Girjei kalam, pláč péra), listy a satiry v prose. Jako satirik v prose vynikl i Nimat chán Alí († 1710), historik, básník, autor vzorných listův i slavné knihy o kuchařství (Cháni Nimat, Stůl Nimatův). Jeho dílo Ráhat ul kulúb obsahuje sarkastické skizzy o vrstevnících, Hadžvi hukamá (Satira na lékaře) vysmívá se lékařům a zvláště kousavé a v Orientě oblíbené Vakáii Haidarábád (Příběhy Haidarábádské), denník obléhání města tohoto Álamgírem r. 1686. I básník Bídil má hojně prosy. Zvláštní odvětví literatury tvoří tehda epistolografie (inšá) obsahující theorii i sbírky vzorných listů všeho druhu, ať skutečných nebo jen smyšlených. Ony (sbírky skutečných dopisů) mají vedle stránky umělecké nezřídka i velikou cenu historickou. Mimo jiné jest i básník Džámí autorem podobné sbírky. K epistolografii druží se co nejtěsněji neméně hojné spisy o poetice, prosodii, metrice a o rýmu (autoři nejstarších Farruchí, Bahramí a Rašíd Vatvát. Saifího († 1491) prosodii Arúdi Saifí vydal s angl. překl. Blochmann (Kalkutta, 1872). I éthika, hlavně vládní, nahrazující do jisté míry discipliny filosofické, vykazuje zajímavé plody. Vedle nejstarších sbírek apokryfických Kanúnul hikmat u dastúr (Zákon moudrosti a praxe), prý rad starého krále Húšanga synovi, jež zpracováno v moderní Džávidán Chired (Věcná moudrost) Tustarím (XVII. stol.) a Husainem Hakímem (Intichábi Šájistachání, Výbor pro Šájistachána z r. 1655), dále Knihy vítězství (Zafarnáme, ed. Schefer v Chrestom. Persane) obsahující rozmluvu Núširvána s Buzurdžmihrem a prý Avicennou do nové perštiny přeložené a rozličných rad Lokmánových vynikají nejvíce jako díla základní Kábúsnáme od tabaristánského vládce Kábúsa z r. 1082 (franc. překlad od Querryho, Pař., 1886) a Sijar ul-mulúk (Způsoby králů), též Kitábus sijásat (Kniha vládní politiky) od vezíra Nizám-ul-mulka († r. 1092, vydal s franc. překl. Schefer, Pař., 1893). Jako knihy praktické filosofie požívají největší vážnosti Achláki Násirí (Ethika Násirovská) dle arab. vzoru od Túsího z r. 1236, na tomto zbudované Achláki Džalálí (Ethika Džalálova) od Džalála Daváního († 1502, angl. od Thomsona, Lond., 1839) a Husaina Kašifího Achláki Muhsiní (E. Muhsinovská; angl. překlad od Keene, Hertford, 1851). K nim řadí se proslulostí světce Alijja bna Šihábuddína († 1385) Kniha o umění vladařském Zachírat ul-mulúk (Zásobárna králů). Nejobsáhlejší sbírkou přísloví jest Džabalrúdího Džámiut tamsíl z r. 1644.

Dějepisectví u Peršanů vyniká spíše množstvím než jakostí. Jsou to suchopárné stručné kroniky, ale daleko častěji díla psaná slohem květnatým až bombastickým. Nejstarší jest Bal'amího († 996) lehký a uhlazený překlad Tabarího dějin všeobecných Taríchi Tabarí (franc. překlad od Zotenberga, Pař., 1867–74). Pokračováním Bal'amího je Targáního as-Silat (Doplněk). Všeobecné dějiny jsou Kardízího Zain-ul-achbár (Ozdoba zvěstí) z r. 1052, Háfiza Abrúa († 1431) Zubdat uttávarích (Smetana dějepisů), Mírchondovo († 1498 v Herátu) sedmisvazkové bombasticky psané Rauzat us safá (Zahrada čistoty) s dodatkem zeměpisným (8. díl), jež považuje Orient pro jeho formu za vzor dějin, ač je zhusta nekritické. Počíná stvořením světa a jde po dobu sultána Husaina z Herátu. Poslední kniha a dodatek zpracovány jsou Chondemírem (v. t.), autorem trojdílných všeobecných dějin Habíb-us-sijar (Přítel životopisů). Taríchi Alfí, poslední veliké dílo o dějinách prvého tisíciletí po Muhammedovi, povstalo v l. 1585 až 1612 prací několika autorů. Výtah z něho podal Ahmed ibn Abulfath. Odborná díla historická jednají v nejstarší době o Muhammedovi, chalífech a imámech, později o jednotlivých dynastiích a vladařích. Jmenujeme Baihakího († 1077) život Mahmúda Gaznavovce Taríchi Jemíní (Dějiny Jemínovy), zbytek velikého (30 sv.) díla o Gaznavovcích; Džuvainího († 1283) dějiny doby Džengizchánovy Taríchi Džihángušáí (Dějiny výbojce světa) z r. 1260; Rašída Tabíba († 1318) Džámiut tavárích (Soubor dějin od Džengizchána do r. 1304, persko-rusky od Berezina, Petr., 1861–88, 3 sv.); Šiháb-ud-dína Abdullaha Šírázího příjmenem Vassáf ul hadrat (Chvalořečník majestátu) nejvýš umělé Taríchi Vassáf (Dějiny Vassáfovy) od r. 1257–1312, dokonalý vzor rhétoriky; Mírzy Haidara († 1551) cenné Taríchi Rašídí od r. 1347–1545 s životem autorovým (angl. Elias-Ross, Lond., 1895); Nizáma Šámího a Jazdího dějiny doby Timurovy Zafarnáme (Kniha vítězství), prvější do r. 1403, druhý úplné. Zkrácením a zjednodušením druhého jest Kásima stejnojmenné dílo z r. 1615. Abdurrazzáka bna lsháka († 1482) ze Samarkandu Matla-us-sa'daín u madžma-ul-bahrain (Východ dvou šťastných souhvězdí a stok dvou moří) jest předůležitý pramen pro dobu Timurovu a jeho předchůdcův a následníkův od r. 1304–1470. V pozdější době vyniká Iskanderbega Munšího Taríchi álamáráji Abbásí, Abbásovy děje svět zdobící z r. 1616, doplněné pak do r. 1629, úmrtí šáha Abbása Velikého, jemuž věnovány (viz článek Erdmannův »Z. D. M. G.« XV). Nad historiografii vlastní P. předčí neobyčejně četná historiografie Indie perským jazykem psaná, oceněná po zásluze v Elliott-Dowsonově, History of India, a méně četné sic, ale obsahově v jednotlivostech cennější děje jednotlivých státův indických, dále cenné kroniky Bucháry, Balchu, Tabaristánu, Transoxanie, dějiny Afgánů, Kurdů, Turkmenů atd. – Z literatury memoirové uvádíme vedle podezřelých memoirův Timurových (Malfúzáti Timúrí), z čagatajštiny do perštiny přeložených Abú Táhirem Áridím a doplněných a opravených Muhammedem Afdalím z Bucháry (obé ok. r. 1637, angl. překl. Stewartův, Lond., 1830) a jejich dodatku Tuzúkáti Tímúrí (Nařízení T., angl. překl. Davyho, franc. od Langlčs, Pař., 1787) hlavně důležité paměti sultána Bábera (1494 až 1530, Vákiáti nebo Túzúki Báberí), třikráte do perštiny přeložené (ed. Ilminskij, Kazaň, 1857, franc. překlad Paveta de Courteille, Pař., 1871) a j.

Vědecká literatura. Peršané byli v prvých dobách vůbec nositeli a předními repraesentanty kultury arabské. Vědecká jejich díla sem spadající psána byla ovšem zpravidla arabsky; ale i perský jazyk vykazuje díla pozoruhodná, z části týchže autorů (na př. Ibn Siná, Gazálí a j.), z části překlady jejich (na př. Tabarího výklad na Korán Tafsír). Nejsamostatněji projevil se duch perský ve vědeckém zpracování theorie a praxe súfismu: Gaznavího († po 1073) Kašf-ul-mahdžúbi, Odhalení zakrytého, již vyvinutému mysticismu věnované slavné dílo filosofa Gazálího († 1111) Kimijái seádet (Alchemie blaženosti, angl. překlad tur. překl. od Homesa, Albany, 1873), básníka Džámího Laváih (Blesky) o systému súfismu a bibliografické Nafahát ul ins (Dechy člověčenstva) právě tak jako Attára Tazkiret ul aulijá (Životopisy světců), Aflákího Manákib-ul-'árifín (Vynikající vlastnosti světců) z 1. pol. XIV. stol., prince Dáry Šikúha († 1659) přesné Safínat ul-aulijá, (Zápisník světců). Vedle děl všeobecných mají později i jednotlivé řády súfické více méně vynikající díla životopisná (tezkere). Zmínky zasluhují i spisy věnované rozboru jednotlivých náboženství: Abul Maálího Muhammeda Ubaidulláha Kitábi beján-uladján (Kniha výkladu o náboženstvích) z r. 1092, nejstarší, Murtady Alamulhudá Tabsirat ul-avvám z pol. XIV. stol. o náboženstvích vůbec a sektách islámu zvlášť, a zvláště proslulý Dabistán (v. t.) z konce XVI. stol. Druhým vynikajícím odvětvím je filologie perská, vykazující hlavně bohatou domácí literaturu lexikografickou, počínající již snad básníkem Rúdagím. Nejstarší ze zachovaných jest velmi cenný slovník mladšího Asadího (XI. stol.) Lugati Furs (slovník perský) ed. Horn (Gotinky, 1897). O ostatních slovnících viz P. de Lagarde, Persische Studien I. (Gotinky, 1884) a Salemann v Mélanges Asiatiques IX. Neobyčejně četně zastoupena jest literární historie, čítající, hlavně pokud jde o poesii, neméně než 50 více méně obsáhlých děl anthologických, počínajíc Aufího dílem Lubáb-ul-albáb z poč. XIII. stol. po nejnovější a nejobsáhlejší anthologie Riza Kulichánovy († 1871) Madžma ul fusahá (Shromáždiště výmluvných) a Rijád ul-'árifín (Zahrady znalců). Úplný výčet viz v Grundriss der iranischen Philologie lI. 213–217. Důležitým pramenem vědění jsou encyklopaedie: Ibn Síny (Avicenny, † 1041) Dánišnámei (hikmati) Aláí (Alova kniha Moudrosti, dle vladaře Alá ud-dauly tak zvaná) jednající o vědách filosoficko-mathematických, Sahmuddína Abulchaira Nuzhetnámei Aláí (Alova kniha vyražení) z konce XI. stol., Omara ar-Rázího († 1209) Hadáik-ul-anvár (Zahrady světel), zachovaná ve trojí recensi, Kutb-uddína Mahmúda († 1310) Durrat-ut-tádž (Perla koruny), Amulího Nafáis-ul funún (Vzácnosti věd) z pol. XIV. stol., Rustemdárího Rijáz ul abrár (Zahrady zbožných) z r. 1571. Nejúplnější přehled literární produkce perské obsahuje Grundriss der iranischen Philologie II. (Nöldeke, Das iranische Nationalepos, str. 1–211, a dále H. Ethé, Neupersische Litteratur, 212–368, Strasburk, 1896 a sl.). Populárně jedná o hlavních zjevech na poli poesie P. Horn, Geschichte der persischen Litteratur (Lip., 1901), právě tak jako bohatší ukázkami Pizzi, Storia della poesia persiana (Turin, 1894). Anthologií perské poesie jest Hammerova Geschichte der schönen Redekünste Persien's (Víd., 1818). Srv. i Barbier de Meynard, Dictionnaire géogr. histor. et litter. de la Perse etc. (Pař., 1861). Dk.

Umění staroperské

dělí se ve dvě doby. I. Achaimenovci zastali v Médii umělecký způsob, přihlížející k velikým rozdílům podnebním, ale P. neměla tolik lesů jako Médie, proto užito vynikající měrou kamene. O stavbách Kýrových nemůžeme pronésti úsudku, ježto trosky a kenotaf murgábský, jemu obvykle připisované, nyní se kladou do doby pozdější. Dareios I. stavěl mnoho v Persepoli a Susách (v. t.), k čemuž povolával mistry egyptské. Stavby jeho i nástupců jsou tudíž směsí podnětův egyptských, babylónských a íránských: úroveň kamenná se širokými schodišti, střeženými postavami okřídlenými, jest původem assyrská, obrovské sloupové síně egyptské, ale s assyrským tabulovým stropem, výzdoba vnitřní assyrská i babylónská (postavy z polévaných různobarevných cihel ve stěnách). Po íránském způsobu pečováno o dostatečný přítok svěžího vzduchu v době vedra a o uzavření proti zimě. Stavby byly vesměs úkolu světského; chrámů neznali, budujíce toliko pyraia (= oltáře ohňové) v podobě tupých hranolův. Mrtví pohřbíváni ve skalných hrobích (Nachš-i-Rustem), řidčeji ve hrobích zděných. Znamenité zbytky umění staroperského zachovány v Persepoli a nověji objeveny v Susách. (Srov. Architektura, str. 672 a příl. k ní tab. I.) – II. Sásánovci v uměleckém tvoření záviseli více na umění řeckém, ač dbali i přírodních zvláštností íránských. Stavby jejich velmi hojné a ve velikém počtu zachované mají výhradně ráz světský, z veliké části obecně prospěšný. I ony vynikají kolossálnými rozměry, jako na př. palác Chosravův ve Ktésifóntě, nyní v troskách, ale již vyskytují se v nich oblouky, okrouhlé i lomené, řady oken nad sebou a vnitřní úprava po způsobu římského domu o několika patrech. O bohaté výzdobě vnitřní, v níž vyskytuje se i mosaika, můžeme souditi namnoze jen dle zpráv vrstevníkův. Ze staveb obecně prospěšných vynikají silnice, zvláště v horských průsmycích, mosty, vodovody, pevnosti. Všechny tyto druhy uměleckých děl vynikají solidní a účelnou stavbou a vyhovují při tom i stanovisku aesthetickému. Pšk.

Náboženství.

Před příchodem árijských kmenův národové íránští oddáni byli různým bohopoctám, z nichž poněkud aspoň znám jest médský magism, srovnávající se v podstatě s bohopoctami obvyklými v Elámu, Armenii a východních krajích maloasijských. Jméno jeho odvozeno od magů (viz Magové) neboli kněží, kteří bohům přinášeli oběti (bílé koně, pacholata, dívky), zejména ohni na výšinách, a vykládali sny i zjevy přírodní. Z božstev jejich známi jsou Omanos, Anadatos a Anáhita; rozeznáváni byli i bohové podzemní, jejichž symbolem nepochybně byl had. Pravděpodobno, že stavěli magové bohům svým i chrámy. Arijští příchozí přinesli s sebou bohopoctu »velikého boha« (v klínopisech Bagmaštu = Bagamazda, později Ahuramazda n. Ahuró Mazdáo), božství nebeského a světelného, který stvořil zemi, nebe, všecky bytosti na zemi žijící i člověka, tomuto pak zjednal blahožití (šijáti). Ahuramazda byl nejvyšší bytostí nebeskou (macišta bagánám) a tudíž i pánem všech bohův; proto vzýván byl před každým počinem. On vydal zákony, jimiž bylo se člověku v životě spravovati, aby nesešel s cesty pravé, králům udílel moc, rodinám dítky, dobrým lidem dlouhý věk, zlých však obmýšlel zkázou. Jsa božstvem již éthicky pojatým, Ahuramazda byl ochráncem všeho díla lidského a nepřítelem lži (drauga), která snaží se ničiti práci lidí dobrých a mařiti úmyslů božských. Jemu přinášeli oběti kněží (athravá v Baktrii), odění rouchem ze srsti velbloudí, avšak i králové ve chrámích zděných anebo na oltářích, na výšinách pořízených. Éthické toto božství bylo pánem nebes, země, hvězd, deště, vzduchu, ohně, vody i větru, kteréžto zjevy pokládány za pouhé výrony jeho božské moci. Z bohův Ahuramazdovi podřízených vytknouti sluší zvláště bohy kmenové, z nichž snad znám pouze jediný Chaldi v nynější Armenii. Z ostatních božstev známi: Airijaman, ochránce proti nemocem, Mithra, ochránce smluv, jehož význam souvisí se vzýváním světel nebeských, písněmi uctívaný (z nichž zachován podnes Mihir Jašt). Proti médskému magismu lze zváti původní árijskou bohoctu mazdeismem.

Věroučné zásady mazdeistické uvedl v soustavu někdy ku konci VII. stol. př. Kr. – za vlády chazána Vistášpy – Zarathuštra (v. t.), dodav jim rázu nauky zjevené. Odtud stojí v Iránu proti sobě ostře dva proudy náboženské, z nichž »zákon árijský« založením Kýrovy veleříše Perské jakožto náboženství panujícího národa nabyl nad magismem přednosti. Snad usurpace Bardova po smrti Kambysově r. 322 př. Kr. zamýšlela zjednati magismu ztracené převahy. Vítězství Dareiovo učinilo magismu trvale konec, nevyplenilo ho však, nýbrž od té chvíle počíná se vývoj dualistického směru v mazdeismu. Magové sice podrželi hodnost kněžskou, ale znenáhla vše, co s nimi a se zásadami jejich souviselo, přikazováno Airijamanu, z něhož učiněno božstvo Ahuramazdovi nepřátelské. Za mocné ochrany králů perských z rodu Achaimenova mazdeism ve vnitřním přetvořování svém důsledně pokračoval, přibíraje nad to i z bohopoct předoasijských součástky důležité, zejména za Artaxerxa II. Tento mazdeism podlehl katastrofě, již na Irán přivodily výboje Alexandra Vel. Národní podání východoíránské praví, že Alexander spáliti dal knihy posvátné, což sice odpírá známé povaze Alexandrově, ale může býti vykládáno tím, že všeobecná zkáza persismu přistihla i státní náboženství, které zejména v kolébce své Médii a P-ii vedlo nerovný boj nadále s cizími směry, hellénismem, judaismem, arabským sabaeismem i j. Na východě však mazdeism nevyhynul, nýbrž v Baktrii a v krajích kol bahna Hámúnského nalezl i vlasť novou i obrodu. Tam uchýlili se nejhorlivější stoupenci světla, přinášejíce s sebou gáthy, zbytky to posvátných zpěvů mazdeistických, tam sbírány drobty náboženské tradice a doplňovány ve velikou soustavu Ahuramazdových vítězných bojů proti Airijamanovi, s malou obměnou Agrimainiušem zvanému, a jeho družině, tam snášeny i domnělé výroky Zarathuštrovy v knihu zákona, s bakterského hlediště upravovanou. Bakterští králové hellénistického původu přáli novému rozmachu náboženské myšlenky, vyhovující i státním potřebám i národnímu rázu i poměrům přírodním, naproti čemuž parthští Arsakovci v západním Íránu snažili se obnoviti státní náboženství Achaimenovcův. Ale východoíránský směr podržel již trvale vrch, zvláště po vzniku křesťanství, proti němuž stál jako činitel věcně i formálně rovnocenný, jako soustava nauky všestraně promyšlené a na božském zjevení spočívající. Patrně mocný rozvoj křesťanství, na posvátném písemném základě vybudovaného, byl příčinou, že i ve východním Iráně, v nářečí sice árijském, ale podle kmenového svého příslušenství neznámém, sbírán »zákon« v knihu, kterou bylo klásti v protivu k evangeliím. Zákon tento, zvaný avesta (v. t.), povýšen za prvních Sásánovcův za státní a církevní zákoník říše Novoperské, za prvých pak králův sásánovských, zejména za Šápúra II., zredigován i textově. Ze zbytků písemnictví avestického seznáváme i zásady této nauky, již po původci Zarathuštrovi nebo Zoroastrovi nazýváme naukou Zoroastrovou. Základem avestické kosmogonie jest zrvana akarana = věčné bezčasí, které někdy nade vším panovalo, z něhož pošly božství i svět veškeren. Všechen lidský i přírodní život má tudíž časný původ, jehož důsledkem jest časný konec, proměna živoucího v nekonečnou prázdnotu. Z věčného bezčasí vyšlo dvé bohův, Ahuramazda a Agrimainiuš n. Angró Mainjuš, po způsobu pehlevském Ormazd a Ahriman (v. t.). Mocnost jejich byla sobě rovna, ale oba byli od sebe odloučeni, Ormazd v nejvyšším světle, Ahriman v nejhlubší tmě, jeden neznajíce druhého. Jakmile se poznali, povstal zápas, jevící se tvorbou, která má vznik ve věčném bezčasí. Tak vznikl svět dobrý i zlý, ale dříve tvořiti počal Ormazd, pozdější pak tvorba Ahrimanova byla na odpor tvorbě jeho. Zápas bohův obou osáhl všechny odstíny života přírodního i nitra lidského, ale na konec zvítězí Ormazd, načež opět vzejde doba věčného bezčasí, v němž duchové a duše obcovati budou přímo s Ormazdem, před tváří jeho neskonale se radujíce.

Ormazd a družina jeho skládali se z božstev a bytostí světlých, ze zosobněných sil světla a vzduchu. Nejpřednějším v družině Ormazdově byl oheň, symbol světelné mohutnosti, utkvělé ve slunci, měsíci a hvězdách, původ světla i tepla, jemuž nejmilejšími byly oběti plápolající v čirém vzduchu vysokých vrcholků horských. Oheň slunce zosobněn v bohu Mithrovi, pánu všech zemí i národův, každodenně tmu a každoročně zimu přemáhajícímu, tudíž i bohu války, vševidoucímu, spravedlivému, pravdomluvnému. Další družinu Ormazdovu činili »nesmrtelní svatí«, ameša-špenta, počtem sedm, jazata, rovní staroitalským geniům, mezi nimiž farr, odznak velebnosti královské. Vedle ohně požívaly veliké úcty božské dary: voda, země, vzduch. Vedle zosobněných sil přírodních vzývány i bytosti mravní, spekulací vytvořené, nejpřednější Sraoša, »svatý«, jenž učil lid bohulibým zpěvům a obřadům, společník Mithrův, ochránce a živitel chudých bez spánku i únavy; mravními bytostmi byli i fravaši, geniové jednotlivých stránek duše lidské, božskou všemocí vzbuzení, zvláště duše, svědomí, sebevědomí, životní síla. S duší opouštějíce tělo, fravaši vracejí se k nebi, aby kladli počet ze svého jednáni a přijali bud'trest, buď odplatu. Vítězství udílel Verethragna, duší země byl Zemjád, ochráncem třicátého dne v měsíci Haoma, jemuž přinášena oběť soma. Říše bytostí temných, t. j. zlých, rozkládala se ve hlubinách zemských, kdež sídlil Ahriman, tvůrce a pán tmy, ochránce vší nevědomosti, který maří dílo božské a hřích vnuká v srdce člověka. Ormazd tvoří, Ahriman ničí, onen oživuje, tento usmrcuje. Země dělí říši obou a jest tudíž dějištěm jejich zápasu. Družiny jeho činí běsové (daeva, viz Dív) a zlé bytosti božské (drukhš), vedle četných bytostí nižších.

Náboženství avestické znamená proti staroorientálským bohopoctám veliký pokrok osvětný, pokládajíc pravdu věčnou za stežejnou svou zásadu a dbajíc ve všem konání čistoty duše, těla i obřadův. Oběť sama valně upomíná na křesťanství, neboť prý z ní povstane Saosjans, spasitel světa. Věřící, mazdajašna, přijímali oběť somu, aby tělo a krev spasitele, jí označené, byly jemu duševní posilou k dosažení budoucí spásy. Každodenní oběť, již kněz přinášel, byla vendidad sáde, kněží povoláni k úřadu svému svěcením, novorozeně uváděno do společnosti mazdajašnů zvláštním obřadem, manželství byvši knězem spojeno, bylo nerozlučitelné, žena dítko pod srdcem nesoucí požívala zvláštní ochrany náboženské, mrtvoly ponechávány na slunci, až vyprahly anebo ptactvem byly rozklovány nebo psy a vlky ohlodány. Hlavou mazdajašnů byl veliký mag (mobedh, mas-i mughán) se sídlem v médském Rai (Raga).

Ale při vší své éthické ceně nauka avestická byla nesnášeliva jak proti křesťanství, tak proti sektám na rozhraní avestismu a křesťanství vznikajícím – méně však proti judaismu –, což vysvětliti lze povahou její jakožto státního náboženství. Pád říše Sásánovské jest tudíž i pádem avestismu. Arabští výbojci a s nimi spojení perští konvertité závodili v ničení všech upomínek na původní náboženství národní. Po 150 let moslimové zuřili proti avestismu, r. 783 byl v Rai sťat poslední mas-i mughán, načež zbývající stoupenci Zarathuštrovi rozprchli se na ostrov Ormuz a do Přední Indie. Toliko v Jezdu a Kirmánu chalífa Alí dovolil jim přebývati, kdež posvátný oheň potomci jejich opatrují po dnešní den (viz Pársové). – Srv. Hovelacque, L'Avesta, Zoroastre et le Mazdéisme. I. (Pař., 1877); Darmesteter, Études iraniennes. I. Il. (t., 1883); Geiger, Ueber Entstehungszeit und Vaterland des Avesta (Mnichov, 1884); Harlez, Journ. Roy. Asiat. Soc. 1885. Pšk.

Dějiny.

Doba stará. Nejstarší obyvatelé P. byli nepochybně soukmenovci obyvatelstva elámského a politicky na Elámu závislí; někteří kmenové živili se orbou, jiní byli kočovníky (Hérod. I., 125). Někdy kol r. 700 před Kr. pronikli až do těchto končin dobrodružní zástupové árijští, mající vůdce z rodu Achaimenova. Pocházeli z jihovýchodní Evropy, kdež, z blízké příbuznosti jazykové soudíc, žili dlouho v přímém sousedství se Slovany a pobyli nejprve v Parsui, krajině rozprostřené mezi jezerem Urmijským a Kaspickým. Vítězné výpravy assyrského krále Sargona byly příčinou, že po r. 714 př. Kr. spolu s árijskými přistěhovalci v Manně dali se na jihovýchod do vnitř Irána. R. 702 př. Kr. assyrský král Sanherib zastal je na východ Illipa a Eláma, kdež nazývali se Parsuaš, t. j. Parsujští, při čemž -š jest kossejsko-elámskou příponou mnohočtu. R. 690 př. Kr. bojovali již po boku Elámských a Anšánských s Assyry u Chalulí, ale záhy následovaly události, patrně s úpadkem moci elámské za assyrského krále Assurbanipala souvislé, které učinily Parsujské nebo dle iónské výslovnosti (z Pársa) Persy, Peršany, pány krajiny Anšána. Prvý známý vládce perský jest dle národního podání Čaišpiš nebo Teispés kol r. 700 př. Kr., po němž následovali Kambysés I. a Kýros I. Teispés II. zval se již nepochybně králem anšánským a založil panství nad okolními kmeny, kteréž mohutnělo za úpadku Eláma a za zkázy Assyrie. Teispovými syny Kýrem II. a Arsámem rozdělil se královský rod anšánský ve dvě větve, z nichž starší podržela důstojenství královské. Nepochybně již tehdy Peršané dělili se ve tři kmeny: Pasargady, Marafie a Maspie; k Pasargadům počítali se i Achaimenovci, i sluší je pokládati za jádro národa. Na západě Peršané stali se známými teprve kol r. 600 př. Kr. (prvá zmínka u Ezechiela 38, 5, z r. $±$ 585 př. Kr. ). Světodějného významu nabyli Kýrem III. (v. t.), který nastoupiv r. 558, spojil s Peršany různé domorodé kmeny, vyvrátil r. 550 říši Médskou a přijal název krále perského. Za jeho života opanovány všechny tehdejší státy předoasijské, za Kambysa III. Egypt. Kambysem III. vyhaslo královské plémě, načež Dareiem I. nastoupila mladší větev Achaimenovců. Dareios pokoušel se o výboje v Evropě, ale výprava skythská a dvě prvé výpravy proti evropským Řekům neměly výsledku; toliko Thrakia a Makedonia na čas podrobeny. Xerxem I. počíná se úpadek, zaviněný hlavně vysílením Peršanů degenerací, rozkošnictvím a přepychem. Historickou zásluhou Peršanů je však průprava ke kulturním stykům s Reky, na níž spočívá obdivuhodné dílo Alexandra Vel., jenž r. 330 př. Kr. vzav Babylón a Persepoli, stal se i králem perským. Alexandros sám šetřil výlučného postavení Peršanů v říši, ale po jeho smrti rychle nastal úpadek národa tohoto, že není jemu rovného v dějinách. (Spiegel, Eranische Alterthumskunde. II.; G. Rawlinson, The five great monarchies. III.; Nöldeke, Aufsätze zur persischen Geschichte Lip., 1887; Prášek, Dějiny starov. národů vých. II. Vnitřní poměry; E. Meyer, Geschichte des Alterthums. III.)

Již při dělení říše pokládána P. za čásť méně důležitou, již ve správu obdržel málo jinak známý Peukestés. Po bitvě u Ipsa r. 301 př. Kr. P. připadla k říši Syrské, po r. 250 př. Kr. Parthům. Lid však velice zchudl, oddal se živnosti pastýřské a záhy zapomněl i na slavnou minulost, z níž jméno Dareios živěji utkvělo v paměti jeho. S pouchovalo se v P-ii domácí knížetství, z mincí známé, které poněkud ještě tylo z Achaimenovských vzpomínek a v úctě mělo i bohoctu ohně – jména jednotlivých knížat nejstarší mincovní řady jsou Bagakert I., Bagaraz, Bagakert II., Vahuburz, Arsachšatr I., Narsah I., Vatafradat a Narsa II., vedle nichž zachovala se ještě některá jména králů ze čtyř různých dynastií –, ale politického významu pohřešovalo. Národní vědomí perské probudil velmožný rod Sásánovců, jehož prvý známý člen Pápak, syn kněze ohně Sásána, sídlem svým učinil Chír na jižním břehu jezera Bachtegána v území Itachsu. Pápak byl ještě poddán parthskému velkokráli, ale syn jeho Ardašír Pápakán (u Řekův Artaxerxés, 224–241 po Kr.) pokusil se ve spolku s otcem svým obnoviti perskou moc. Když Ardašír podmanil si některá okolní knížata, Pápak zažádal za název královský ne pro něho, nýbrž pro jiného syna svého Šápúra, a když žádost odmrštěna, přijal sám i se Šápúrem hodnost královskou. Po smrti Pápakově došlo k válce mezi bratry, která ukončena náhlým úmrtím Šápúrovým. Ardašír zahubil potom všechny své příbuzné, podrobil si veškera knížata jihoíránská a porazil r. 224 velkokrále parthského Artabana na rovině Hormizdagánu. Artabanos padl v boji a po dvou letech upadlo i hl. město Ktésifón do rukou vítězových. Reliefy skalní a nápisy v Nachš-i-Rustemu a Firúzábádu podávají zprávu o událostech těch.

R. 226 říše Perská byla tudíž obnovena, načež Ardašír i jeho nástupci ve všech příčinách napodobili politiku Achaimenovcův. Lenní panovníci, od Parthův ustanovení, vesměs odstraněni, říše rozdělena v satrapie. nauka Zarathuštrova po vší zemi šířena a Římanům opověděna válka, ježto drželi v Asii a Africe země někdy Achaimenovcům náležité. Odtud válka mezi oběma říšema trvala téměř bez přestání až do vzniku islámu. Ardašírovo panství jinak bylo blahodějné; zejména četná nová města jím zakládána. Syn a nástupce jeho Šápúr I. (u Řekův Sapor, 241–242) získal od cís. Filippa Araba Armenii, zajal v Antiochii císaře Valeriana, který zemřel v zajetí v městě Gundéšápúru – zprávy o týrání císařově jsou smyšleny –, ale připravil se o další úspěchy nepřiměřenou politikou proti palmyrskému králi Odhainathovi a jeho choti Zénobii. Nástupci Šápúrovi vedli s Římany boj nehrubě šťastný. Obrat způsobil Šápúr II. (309–379). Utvrdiv uvnitř moc svou prohlášením nauky Zarathuštrovy za náboženství státní a kázav zredigovati z různých zůstatkův Avestu, čehož ovšem následkem bylo pronásledování křesťanů, Manichaeův i Buddhistů, Šápúr obrátil veškeru sílu svou proti Římanům a ve stálém boji se štěstím ovšem střídavým, od Konstantina až po Valenta, dosáhl svrchovanosti nad Armenii. Rozhodujícím úspěchem jeho byl zmar Juliánovy výpravy proti Ktésifóntu a brzká smrť téhož císaře. Ale po smrti Šápúrově vznikly spory, za nichž vystřídalo se tré bezvýznamných králů. Jezdidžerd I. (399–420) byl panovník mírumilovný a u věcech náboženských blahovolný. S Římany hleděl si míru. Zahynul způsobem tajůplným, nepochybně úkladnou vraždou, nastrojenou magy a veliteli vojska, neboť jeho nástupce Behrám V. (420–438) pokoušel se i o pronásledování křesťanův i o válku s Římany, ale byv poražen, přinucen k míru a k propuštění náboženské svobody ve své říši. Přílišné napětí sil perských způsobilo reakci, která jevila se ztrátou Armenie, národně na základě vlastního písma i písemnictví, jakož i na půdě domácího křesťanství zorganisované. Jezdidžerdu II. (438–457) podařilo se sice krvavým bojem Armenii na čas opět podmaniti, ale křesťanství neodvážil se již podvraceti. Vláda krále Peroza (459–484) byla nešťastna, neboť vedle Římanů povstali Peršanům nesmířitelní nepřátelé v Bílých Hunech, kteří již po delší dobu s úspěchem útočili na Baktrii. Proti Byzantincům podporoval Peroz Nestoriány, jimž r. 483 propuštěna po vší říši svoboda náboženská, ale proti Hunům byl poražen a padl v boji. Také Kavádh n. Kobád (488–531) válčil nešťastně i s Huny i s Byzantinci, uvnitř pak říše zmatky působili přívrženci Maniova stoupence Magdaka, který zakládal sektu zamítající nenávist i spor a hlásající rovnost všech lidí. Zásluhu zjednal si Kavádh, zakládaje četná města. Chusrav č. Chosru I. Anoširván č. Núširván (531–579), syn jeho, snažil se povznésti klesající moc své říše stálými boji s byzantským císařem Justiniánem I., při čemž vedl si útočně. Roku 540 dobyl osobně Antiochie a usadil obyvatele její v sousedství Ktésifónta, který odtud zván al-Madáïn (= »města«). Ke křesťanům choval se Chusrav spravedlivě a přijal i do své říše poslední řecké filosofy, jež Justinián vypověděl. Na východě porazil Bílé Huny pomocí chákána tureckého a přezdil proti nim kavkázskou »železnou bránu« u Derbendu. Na jihu Chusrav rozšířil panství své do arabského Jemena, odkudž r. 575 vypudil Habešany a zemi podřídil správě perského místodržitele. Věhlas králův projevují i jeho berní zákony, ukládající dávky na základě vypočteného mnoholetéhe průměru, literatura pak slavila za něho zlatou dobu svou, ano i vědy pěstovány a řecké i indské spisy na jazyk perský překládány. Po rozkaze králově sbírány i hrdinské písně a pověsti íránské. Nejskvělejší umělecká díla doby sásánovské mají Chusrava původcem. Za syna jeho Ormazda n. Hormizda IV. (578–590) opět moc perská klesala. Armenský náměstek Behrám Čubín podnikl vzpouru a spojil se s králevicem Chusravem Parvízem, načež Ormazd od povstalců zahuben. Chusrav n. Chosru II. (590 až 628) před otcem došel útulku u císaře Mauricia, a když tento r. 602 byl zavražděn, zdvihl boj proti vrahu a nástupci jeho Fokovi a pokračoval vítězně i za Heraklia I. Edessa, Antiochia, Damaskos i Jerusalem vzaty, Egypt opanován a perské správě podřízen. Perská vojska vpadla i do Malé Asie a vzat i Chalkédón proti Cařihradu. Tu však nastal obrat. Heraklios s posledními silami osvobodil Cařihrad, vypudil Peršany z Malé Asie, porazil je u Kleisury a r. 627 na troskách ninivských, načež ohrožoval i Ktésifon. Tu vznikla vzpoura v P-ii, jejíž hlavou byl Chusravův syn Kavádh Šéróé n. Kobád Šírúje. Chusrav svržen a v žaláři zavražděn. Vrah zachvácen téhož ještě roku morem, načež vznikly spory o trůn, za nichž ve čtyřech letech vystřídalo se 12 panovníků. Konečně ujal vládu r. 632 Jezdidžerd III., jehož krátké panování naplňují nešťastné boje s muslimskými Araby. Již za chalífa Abú Bekra Arabové vpadali do Babylónie. Roku 636 za chalífa Omara přešli Eufrát a u Kadesie porazili třídenním bojem Peršany na hlavu. Perský vojevůdce Rustam padl a říšský prapor dirafš-i Kávián, kožená zástěra mýthického kováře Káve, upadl do rukou vítězů. Ktésifón, Seleukeia i jiná města opanována. Jezdidžerd, postaviv se na odpor, utrpěl u Džalúly opět porážku, načež u Nehávenda r. 642 zničeno poslední vojsko perské. Po hrdinné obraně Hormuzánově opanována Susiána, po bitvě u Réšahra r. 644 podrobena i vlastní P. Jezdidžerd prchl do východních svých zemí, odkudž chtěl říditi odpor proti postupu arabskému, byl však v Margiáně v jakémsi mlýně r. 651 ve spaní zavražděn. Tak zanikla druhá veleříše Perská ve starověku kromě državy ispekbedů v jižním hornatém přímoří kaspickém. Nauka Zarathuštrova byla z největší části vypleněna, posvátné knihy zničeny, ale jazyk a východoíránské vzpomínky uchovaly se. Novoperská říše Sásánovců byla znamenitým zjevem dějinným. Spočívajíc na vlastním národním i náboženském podkladě a těžíc z osvětných popudů, jež v Íráně zůstavila doba hellénistická, doba Sásánovců dala vznik obdivohodné kultuře. Srv. C. F. Richter, Histor.-krit. Versuch über die Arsaciden- und Sassaniden Dynastie (Lip., 1804); Patkanov, Opyt istoriji dinastiji Sasanidov po svěděnijam armjanskich istočnikov (Petrohr., 1863); G. Rawlinson, The 7th great oriental monarchy (Lond., 1376); Nöldeke, Aufsätze zur pers. Geschichte (Lip., 1887); Gutschmid, Gesch. Irans (Tubinky, 1888).

Říšská správa. Achaimenovci zavedli správu, která v podstatě dochovala se i dnů našich. Zásadou byla provinciální správa satrapův, závislých na vůli královské a podřízených stálému i mnohostranému dozoru. Původcem jmín Dareios I, ale jsou stopy, že již Kýros říši dělil na okresy správní, šetře při tom individuality historických území. Satrapa odváděl daně dle určité výměry a stavěl vojsko, v ostatních věcech byl téměř sám králem, odtud časté vzpoury za panovníků slabších a v dobách úpadku. Výkony soudcův přísně kontrolovány se strany královy. Výroky soudní byly ovšem kruté, začasté pak vykonávány s hledanou ukrutností. Údělnost byla řídkou výjimkou, ale některé země, jako Kilikie, Pafiagonie, města foinická a iónská, měla autonomii pod domácími panovníky, ovšem pod dozorem příslušných satrapův. Král měl právo raziti mince zlaté, dávati zákony, které vázaly i potomky, rozhodovati nad životem i smrtí, ustanovovati všechny úředníky, opovídati válku, ujednávati mír. Vojsko bylo četné a jednotlivé oddíly, »nesmrtelní« za Achaimenovců, pancéřoví jezdci a lučištníci za Sásánovců, byly hrůzou nepříteli, ale celkem nedostávalo se ani taktické jistoty ani vnitřní v něm jednoty. Důchody státní hromaděny v obrovském pokladě, uchovávaném v Agbatanech, s části v Persepoli. Dle jména byla Persepolis hl. městem říše, Pasargada místem nastoupení, ale ve skutečnosti byly Susy královským sídlem, v jistých dobách ročních i Babylón a Agbatana. Správa Sásánovců lišila se tím, že spočívala na státním náboženství Zarathuštrově, jehož Achaimenovci v té míře neznali. Zvláštní institucí Sásánovců byli korunní vojevůdci a marzbánové, markrabatům doby francké ne nepodobní. Kněžstvo za dob Achaimenovských mělo význam menší než za doby Sásánovské, kde mobedh neboli vrchní mag byl nejpřednějším hodnostářem po králi. Za dobrých panovníků způsob správy té se osvědčoval a obě periody dějin staroperských vynikají blahobytem a hmotným rozkvětem, jehož nedovedly udolati ani hellénismus ani invase arabská. Pšk.

Doba střední. Byvši opanována od Arabů P. přestala tvořiti říši samostatnou, jsouc částí Arabského chalífátu (až do r. 1258); spravována byla arabskými místodržiteli, kteří (zvl. v P-ii východní) měli moc takořka neomezenou. Obyvatelstvo pod jejich tlakem přijalo nenáhle islám, ovšem hlavně šiitství; nicméně starý kult ohně udržel se tu a tam až do X. stol. Vlivy staroperskými a také indickými zdomácnělo v P-ii jakési svobodnější nazírání náboženské. S vládou Abbásovců (750) počal se dostavovati rostoucí vliv Peršanů proti Arabům v životě veřejném, a současně upadala bezprostřední moc chalífů; jednotliví místodržitelé osamostatňovali se skoro úplně, čímž vznikaly zvláštní, nové dynastie; moc chalífů na konec (až do pádu říše jejich) byla spíše již jen dle jména. Tak v l. 821–873 vznikla v Chorásánu neodvislá dynastie Táhirovců, kterou založil dosavadní místodržitel Táhir. Současně v Sedžistánu pronikla dynastie Zafarovců, která Táhirovce přemohla (873) a opanovala skoro celý východní Irán, ovšem ve stálých sporech se slábnoucími chalífy. Dědici Zafarovců stali se Sámánovci (do r. 1000). Vnuk Sámánův Ahmad osamostatnil se r. 874 v Mavarannahru (Transoxanii), a jeho syn Ismáíl odstranil (901) již také Zafarovce z Chorásánu a založil vlastní dynastii a říši (do r. 998). Vláda Sámánovců znamená dobu národního obrození P. Vedle Sámánovců však při moři Kaspickém vznikla říše Zijárovců (932) a v jižní a jihozápadní P-ii říše Bújovců (v. t.). Na sklonku století X. vyvinula se mohutně z Gazny v Afgánistánu dynastie Gaznavovců (do druhé polovice století XII.); z ní Mahmúd opanoval říši Sámánovců (t. j. Transoxanii a Chorásán), Bújovcům odňal 'Irák, Hamadan a Ispáhán a učinil veliké výboje v Indii; středem jeho říše byla Gazna. Ale již syn Mahmúdův Mas'úd ztratil Chorásán, jejž mu odňali turečtí Seldžúkové; odtud těžiště moci Gaznavovců přeneslo se do Afgánistánu a Indie, zatím co Seldžúkové (pod Togrulbegem) vyvrátili r. 1055 říši Bujovcův a opanovali Balch, Herát a Sedžistán (1059). Jejich vůdce Togrulbèg, který bojoval již i s Řeky, r. 1058 od chalífy byl jmenován »amír-ulumára« (viz Amír). Jeho nástupce Alp Arslan (1063–73) stal se již pánem celého Iránu. Nejvyššího stupně dosáhla moc Seldžúků za Melikšáha (1073–92), který na západě vládl také v Armenii, Syrii, Malé Asii a na východě v Buchársku, Samarkandu, Kašgáru a v Chovárezmu (Chívě). Sídlem Melikšáhovým byl Ispáhán. Přičiněním vezíra Nizám-al-Mulka, rodem Peršana, mohutná říše Seldžúcká počala prospívati také hospodářsky a kulturně. Ale po smrti Melikšáhově nastal záhy úpadek: mezi členy panovnické rodiny, jejich »atabeky« (v. t.) a vladaři jednotlivých provincií docházelo ke sporům a bojům; země mimoperské odpadly, jednota říše byla ztracena, a opět tvořily se místní dynastie. Tak v Kirmánu udrželi se neodvisle potomci Kavurda, bratra Alp-Arslanova (do r. 1198), v Mosulu vznikla dynastie Zengovců (do r. 1127), ve Fársistáně dynastie Salgarovců (1162); také Laristán měl svou atabeckou dynastii (do XIV. stol.). V 'Iráku moc atabecká dostala se rodu Pechlivanovců a z něho Kyzyl-Arslan r. 1191 přijal sám titul sultána; byl sice záhy zavražděn, ale moc dynastie seldžúcké byla již zlomena: r. 1194 šáh chovárezemský Takaš učinil jí konec. Moc Pechlivanovců v Armenii a v Šírvánu zničil pak Takašův vnuk Dželaleddin. Navýchodě P. syn Melikšáhův Sandžar († 1157) z Chorásánu založil mocnou říši Seldžúckou: podrobil si Balch, Herát i Sedžistán a na čas také Buchársko (Transoxanii); r. 1117 i říše Gaznavovců (s knížetstvím górským) stala se mu poddanou. Ale r. 1141 Sandžar byl poražen od Karachitajů a ztratil Buchársko; také Chovárezmie pod Il Arslanem (1156–72) se osamostatnila. Po smrti Sandžarově nastala i ve východní P-ii anarchie se všemi hrůzami bojů vnitřních i vnějších. Ve zmatku tom ovládly na konec dvě dynastie: Gúrovců (v. t.) a šáhů Chovárezemských (ke sklonku XII. stol.). Panství Gúrovců, kteří se stali dědici Gaznavovců (1183), vládnouce kromě sev. Indie také celým Afgánistánem, rozpadlo se záhy: Chovárezmovec Muhammed Kutbeddín r. 1208 dobyl Gúru a r. 1215 Gazny, čímž vládě Gúrovců byl učiněn konec. Sáhové chovárezemští byli původně seldžúckými místodržiteli v Chovárezmu, od r. 1097 užívali však titulu šáh (viz Chíva, str. 217). Na vrchol slávy a moci přivedl je Ala Eddín Muhammed (1200–20), jehož říše sahala na západ až ke Kaspickému moři a Bagdádu, na severovýchod po Syr Darju a na jih objímala Chorásán. Ale tu se objevili Mongolové a rázem zničili říši Chovárezemskou (1220); P. byla tehdy celá strašně zpustošena. Džengizchán odevzdal pak P-ii svému synu Toluimu (1229); po něm nastoupil Húlákú. Húlákú zničil moc Ismáílovců (v. t. 2), vyvrátil říši chalífů v Bagdádě r. 1258 a rozšířiv své panství přes Syrii s Damaškem a Aleppem, založil samostatnou mongolskou dynastii Ilchánů v P-ii. Z ní Kaichatú zavedl v P-ii dle čínského vzoru papírové peníze (čao). Hasan (1295–1304) měl vzácný talent administrativní a je znám svými styky s panovníky evropskými a s papežem Bonifácem VIlI. Za Hasana jakož i za jeho nástupce Muhammeda (1304–16) počal se nápadně již jeviti assimilační process mezi Mongoly: jejich přizpůsobování se Peršanům; většina Mongolů přijala tehdy islám. Záhy však počal rozklad říše Ilchánů: Abú Sa'íd (1316–35), poslední člen rodu, je spolu poslední panovník který měl ještě moc. Po jeho smrti říše se rozpadla v drobné státy (Bagdád, Šíráz, Herát, Chorásán a j.), které mezi sebou žily ve stálých sporech. Tu objevil se Timur se svými Mongoly a postupně (do r. 1387) podmanil si celou P. Ale po jeho smrti (1405) nástupci jeho neměli té síly, aby udrželi zemi v jednotě. Spolu nastaly do P. vpády Turkmenů, jimž Timurovci jen stěží odolávali (Šáh Rokh); vůdce turkmenský Uzun-Hasan (1467–78) opanoval konečně skoro celou střední a západní P-ii; na východě (v Chorásánu) a v Afgánistáně (v Herátu) domohl se zatím vlády Huseín Mírzá (1487–1506). Po Uzun-Hasanovi do r. 1485 vládl jeho syn Ja'kúb, načež nastala opět anarchie, s usurpacemi trůnu a stálými boji; konec byl tomu učiněn teprve nastolením dynastie Súfijů (Safaví, 1499–1736): r. 1499 Ismáíl, po matce vnuk Uzun-Hasanův, mocí překonav své soupeře, vyhlásil se za šáha P., čímž založil novou říši Perskou.

Doba nová. Ismáíl I. (1499–1523, v. t.) zlomil moc turkmenských kmenů, zmocnil se Ázerbeidžánu (kdež v Tebrízu měl pak své sídlo) i Armenie a Uzbekům, kteří pod Šáhibegem byli vyvrátili říši Huseina Mírzy, odňal Chorásan, Balch a Herát (1510). Protože však uvnitř učinil šiitství státním náboženstvím a pronásledoval sunnity, dostal se do války s tureckým sultánem Selímem I., který jej přemohl (1514) a odňal mu čásť výbojů: Diarbekír, Kurdistán a sev. Mesopotamii. R. 1519 Ismáíl podrobil si Georgii. Syn jeho Tahmásp (1523–75) musil bojovati mnoho s Uzbeky, kteří činili vpády do Chorásánu; také s Turky byla válka obnovena (1533, 1534, 1548, 1560), ale vždy nešťastně a se ztrátami. Roku 1571 zuřily v P-ii hlad a mor. Za Tahmáspa (1561) byly učiněny první pokusy o navázání stykův anglicko-perských (prozatím bez úspěchu). Poslední léta své vlády měl Tahmásp zkalena stálými boji s odbojnými bratřími. Po Tahmáspově smrti proti Haidar Mírzovi ujal se vlády Ismáíl II. (1576), byl však tyrann a proto hned úkladně odstranén. Vláda přešla na jeho bratra Muhammeda Chudábenda (1576–86). Muhammed byl panovník slabý a nedovedl učiniti konec vnitřním zmatkům; současný vpád Turků odrazil jeho syn Hamza Mírzá. Proti otci vzbouřil se zatím nejmladší syn Abbás a potáhl na sebe všechnu moc. Abbás, zv. Veliký (1586 až 1628), náleží k nejznamenitějším panovníkům perským. Bojoval vítězně s Uzbeky v Chorásánu a v Herátu (do r. 1597) a také od Turků po třech válkách (1590, 1595, 1601) dosáhl aspoň hranic Ismáíla I. Roku 1609 dobyl Kandaharu a pomocí Angličanů r. 1621 vypudil Portugalce z Perského zálivu, jehož pobřeží i Laristán byl opanoval. Abbás sídlil v Ispáháně a měl na svém dvoře vyslance anglické, ruské, španělské, portugalské, hollandské a indické. Také ve vnitřní politice proslul Abbás: přispěl k hmotnému rozkvétání země vnitřní bezpečností, dobrými zákony, stavbou cest, mostů, karavanserájů atd. Zanechal proto slavnou pamět v perském lidu přes jistou ukrutnost, kterou projevil zabitím svého nejstaršího syna a tvrdým zacházením s dvěma mladšími bratry. Po něm nastoupil Súfí (1628–42), vnuk jeho, muž povahy barbarské a nevzdělaný, piják a vrah, ukrutný surovec. Proti Indům ztratil Kandáhár, proti Turkům Bagdád. Syn jeho Abbás II. (1642–66) měl některé dobré vlastnosti, ale byl při svém nastoupení velmi mlád a byl záhy zkažen; i on byl ukrutník a zhýralec. Křesťanům však nebyl protivníkem. S Uzbeky a Turky žil v míru; Indům odňal opět Kandáhár. Jeho syn Sulejman (1666–94) byl podobně ukrutník a zhýralec. Za něho Uzbekové a Tataři znepokojovali hranice a Hollanďané zmocnili se ostrova Kišmu. Jinak panoval v říši klid. Předposlední člen Súfijů byl Husein (1694–1722). Husein byl nábožensky velmi přísný a vyvolal ostrou náboženskou reakci proti volnosti nazírání a života, jaká se ujala v P-ii za posledních šáhů. Politicky byl Husein bezmocný. Roku 1708 Afgánec Mír Vá'íz zosnoval vzpouru v Kandáháru a osamostatnil se od P. v Afgánistáně; r. 1717 v Herátu povstal kmen Sáduzái. Současně Kurdové, Uzbeci a Arabové znepokojovali hranice říše. Konečně události dozrály ke katastrofě: r. 1721 Afgánci kandáhárští pod Mahmúdem, vůdcem Gildžů, vtrhli do P., porazili Peršany u Gulnabadu (1722) a dobyli Ispáhánu. Zatím co Mahmúd krvavě ustavoval svou vládu v Ispáháně, Turci odňali P-ii Tiflis, Tebríz a Hamadán a Rusové provincii Gílán. Mahmúd po krátké, ale nesmírně krvavé vládě byl sťat r. 1725. Po něm nastoupil synovec jeho Ešref (Ašraf). Proti němu však syn Huseinův Tahmásp II. sebral vojsko v Mazenderánu a podporován Ruskem i Tureckem a maje výborného vojevůdce v Turkmenovi Nadírovi Kuli-chánovi (v. t.), porazil Ešrefa u Dameghanu r. 1729; Ešref, zabiv dříve Huseina, dal se na útěk do Kandaharu, ale byl zavražděn na útěku v Belúdžistáné (1730). Tak Tahmásp II. dostal se k vládě; ale Nádír pro ústupky, jež Tahmásp byl učinil Turkům v Georgii a Armenii, prohlásil jej za sesazeného s trůnu jakožto neschopného k vládě (Tahmásp byl pak zavražděn) a dosadil jeho nedospělého syna Abbása III. (1732–36), za kterého ovšem sám byl vladařem. Jako vladař Nádír zmocnil se Georgie a Armenie (1734). Roku 1736 Abbás III. umřel a jím vyhynul rod Súfijů, poslední v pravdě národní dynastie perská. – Šáhem stal se potom Nádír (1736–47). Nádír, zabezpečiv vnitřní klid v zemi přemožením loupežných Bachtiárů, vytrhl na Kandáhár, dobyl ho, vzal i Balch a poraziv dokonale Uzbeky, přes Kabúl vtrhl do Indie (1738), odkudž se vrátil pokryt slávou r. 1739. Získav již indickou výpravou državy v severní Indii, r. 1740 opanoval i Buchársko a Chovárezmii; na Turcích r. 1745 dobyl celého Iráku a Azerbeidžánu. Nádír stal se tak jednim z nejslavnějších panovníků perských; ale od té doby, co z nedůvěřivosti dal oslepit svého vlastního syna, mysl jeho stávala se pochmurnější a Nádír skončil svou vládu jako pološílenec a ukrutný tyran. Proto také hromadily se proti němu odboje a spiknutí, jimž on odpovídal vraždami a popravami. Roku 1747 byl konečně sám úkladně zavražděn. Zajímavý pokus Nádírův spojiti šiity se sunnity se nezdařil. Za anarchie, která po smrti Nádírově 13 let řádila v P-ii, Afgánec Ahmed chán zmocnil se opět Kandáháru a definitivně osamostatnil Afgánistán (v. t., str. 338) od P., dobyv k tomu i Chorásánu. Po Nádírovi ujal se vlády jeho synovec Alí; jej svrhl jeho bratr Ibráhím (1748), ale i ten byl svržen, a šáhem stal se Šáh Ruch, vnuk Nádírův. Jej sesadil Sa'íd Muhammed, ale vojevůdce Júsuf Alí Rucha opět dosadil na trůn, sám se učiniv vladařem. Ale i Júsuf byl zavražděn, Ruch byl po druhé vržen do vězení, a na povrch se dostal (Arab) Mir 'Alam. Proti tomuto Ahmed z afgánského kmene Abdáli dosadil opět oslepeného Rucha. Ruch ovšem neměl již žádné moci, a tak se říše rozpadla na několik skoro samostatných částí v rukou mocných jednotlivců; tak v Mazenderánu vládl neodvisle náčelník turko-tatarského kmene Kadžárů Muhammed Hasan, v Azerbeidžáně Azad.

V Ispáhánu podle jména vládl Ismáíl, synovec šáha Huseina, ve skutečnosti však dělili se o moc Alí Mardan a (Kurd) Kerím chán. Alí byl r. 1751 zavražděn, a v Ispáháně opanoval pole Kerím. Kerím po čase pak nabyl převahy i nad ostatními soupeři a stal se r. 1759 (až na Chorásán) pánem celé P. Kerím (1759–79) r. 1763 dovolil Angličanům usaditi se v Bušíru a obchodovat v Perském zálivě. Roku 1776 dobyl Basry. Uvnitř vládl spravedlivě a mírně a zasloužil si právem jméno velikého panovníka. Sídlem jeho byl Šíráz. Po smrti jeho nastala nová doba strašné anarchie v P-ii. Vlády se ujal bratr Kerímův Zaki (1779), proti němu však povstali vlastní bratr Sádik a synovec Alí Múrad, jakož i kníže Kadžarů v Mazenderánu Aga Muhammed. Zaki byl ještě r. 1779 zabit a Sádika přemohl i usmrtil Alí Múrad, jenž přemohl také Agu Muhammeda a dosáhl tak sám trůnu (vládl v l. 1781–85). Jeho syn a nástupce Džafar (1785–89) byl otráven (snad na podnět Agy Muhammeda), a nastoupil Sáijid Múrad. Ale i on byl svržen a na trůn byl dosazen syn Džafarův Lutf Alí. Lutf Alí byl by jistě býval důstojným nástupcem Kerímovým, kdyby se byl udržel při vládě. Proti němu však vystoupil Kadžar Aga Muhammed, přemohl jej mocí vojenskou a zmocnil se sám celé P. (až na Chorásán a Georgii). Lutf Alí po nešťastném pokuse P. opět dobýti přišel o život r. 1795. Tak dostala se k vládě turkmenská dynastie Kadžarská, která vládne v P-ii dosud. – Aga Muhammed (1794–97) náleží k nejukrutnějším a nejmstivějším despotům na trůně perském. Ve válce s Rusy o Georgii pozbyl Derbendu, Baku a území až po pohoří Talyš. Za to Chorásán, kde pod svrchovaností afgánskou vládl Šáh Ruch, byl P-ii trvale získán (1796). Sídlo své měl Aga Muhammed v Teheráně. Po úkladném jeho zavraždění nastoupil synovec jeho Feth-Alí (1797 až 1824, v. t.), překonav šťastně místní odboje, jakož i vzpouru syna Ruchova Nadíra Mírzy. Feth–Alí měl dvě války s Ruskem: první r. 1804–13, od Francouzů podněcovanou, která skončila se mírem v Gulistáně, jímž P. formálně se odřekla Georgie (Gruzie); druhá válka, vedená ještě nešťastněji (1826 až 1828), skončila se mírem v Turkmančaji, jímž P. postoupila Rusku Erivaň a Nachičevan, zavázala se, že nebude míti válečného loďstva na Kaspickém moři, a zaplatila válečnou náhradu (80 mill. rublů). O málo úspěšnější byla válka s Turky r. 1821–22 pro hraniční spory a stížnosti perských cestujících, obchodníků a poutníků; válku ukončil mír Erzerumský. Nové zápletky s Ruskem, kterým P. unikla jen těžkým pokořením své hodnosti a plným zadostiučiněním, vyvolalo zavraždění ruského vyslance a básníka A. S. Gribojedova (v. t.) v Teheráně (1829). Nástupcem Feth-Alího v zubožené říši stal se po smrti výborného Abbáse Mírzy († 1833) vnuk šáhův Muhammed (1834–48), syn Abbásův. Proti Muhammedovi přihlásili se soupeři Alí Mírzá a Hasan Alí Mírzá, Muhammed je však přemohl hlavně pomocí anglickou. Prvním ministrem a vlastně skutečným, neomezeným vladařem za Muhammeda byl Hádží Mírzá Aghási, jenž stál pod vlivem ruským, čímž dávné již soupeření Anglie a Ruska o politický i hospodářský vliv v P-ii rozhodovalo se na prospěch Rusů. Soupeřství obou mocností objevilo se nejpatrněji při (druhém již) útoku Peršanů na Herát (1837): Rusko bylo tehdy při P-ii, Anglie naopak zaujala rozhodné stanovisko proti ní a sáhla i k repressaliím (viz Afgánistán, str. 339). P. musila tehdy ustoupiti důrazu anglickému (1841). Za to Rusko pojistilo si své zájmy velmi výhodnou smlouvou s P-ií r. 1846 v Tiflise. Jak vliv obou mocností v P-ii stoupl, ukázal spor tureckoperský o hranice, jenž r. 1847 byl vyrovnán prostřednictvím anglicko-ruské kommisse. Co vládu Muhammedovu ještě charakterisuje mimo toto soupeřství Angličanův a Rusů, je vznik a vzrůst nábožensko. politické sekty bábovců (viz Bábí), zákaz dopravy afrických otroků do P. a velmi časté. vzpoury i nejbližších příbuzných (v Chorásánu, v Kirmánu a j.). Po něm nastoupil syn jeho Nazir ed dín (Nasr-eddin, v. t., 1848–96). Jako všichni panovníci perští, byl i Nasr-eddin uvítán vzpourami a praetendenty, ale podařilo se mu dosti snadno podržeti vrch; vážnější byl jen odboj v Chorásánu, potlacený r. 1850. Počáteční léta panování Nasr-eddinova byla mnohoslibná, protože povolal k vládě za vezíra Mírzu Taghi Chána (zv. Amír Nisâm), který horlivě se chopil díla reforem, zejména v oboru financí. Ale intriky, do nichž byl zapleten sám šáh, zničily práci sotva začatou: r. 1851 Mírzá Taghi byl (na rozkaz šáhův) zavražděn. Odtud vnitřní po. měry P. zůstaly neutěšeny přes tři informační návštěvy šáhovy v Evropě (1873, 1878, 1889). K zapletení vnitřních nesnází přispělo nadmíru ukrutné pronásledování sekty bábovců (zejména pro attentát spáchaný na šáha r. 1852); hnutí bábovců nabylo tak zřejmě rázu revolučního. Z úspěchů vnitřní politiky Nasr-eddinovy lze zaznamenati jen reorganisaci perského vojska pomocí Rakušanů (1877). V zahraniční politice nejdůležitější událostí byly nové útoky na Herát (1852 a 1855), což vedlo k válce s Anglií (1856–57); mírem, jejž v Paříži r. 1857 zprostředkoval Napoleon III., P. odřekla se nároků na Herát a zavázala se, že ve svých hraničních sporech s východními sousedy vyžádá si vždy nejdříve zprostředkování Anglie. Roku 1860 a 1876 byly podniknuty Nasreddinem nešťastné výpravy proti Mervu. Následkem výbojů ruských v těchto končinách r. 1882 došlo k (smírnému) upravení hranic rusko-perských. Roku 1878 smlouvou Berlínskou P. od Turků získala Kotur. Po úkladném zavraždění Nasr-eddinově r. 1896 nastoupil jeho syn Musaffer-eddin (* 1853). Za jeho vlády trvá stále spor Anglie a Ruska o vliv v P-ii; vítězství kloní se (zvláště po veliké ruské půjčce z r. 1900) na stranu Rusů, zejména co se týče severních a severovýchodních končin. Na jihu a u zálivu Perského hledí zase udržeti svůj vliv Angličané. – Literatura: J. Malcolm, History of Persia (něm. od G. W. Beckera, Lipsko, 1830, 2 sv.); Gobineau, Histoire des Perses, (1869, 2 sv.); Watson, A history of Persia (v XIX. stol., 1866); Markham, A general sketch of the history of Persia (1874); Piggot, Persia ancient and modern (1874); Benjamin, Persia and the Persians (1888); Curzon, Persia and the Persian question (1892, 2 sv.). Hfn.