Ottův slovník naučný/Afgánistán

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Afgánistán
Autor: Jan Palacký, Otakar Feistmantel, František Augustin, Emanuel Kovář, Vladimír Pech, Rudolf Dvořák, Jaroslav Vlach, Josef Trakal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 326–341. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Afghánistán
Č. 83.
Č. 84. Syenitová žula 2) proráží svrchní křídový útvar (1). Horstvo u Maivandu, záp. od Kandaháru v již. Afgánistáně. (Dle C. L. Griesbacha, Mem. Geolog. S. of India, XVIII. 1. 1881.)
Č. 85. Afgán.

Afgánistán (země Afgánů) jmenuje se knížectví (emírát) v západní Asii mezi Rusí k severozápadu, Persií k západu, Belúdžistánem k jihu, Indií k východu a Buchárou k severu, mezi 28° 45'–37° 15' s. š. a 60° 55' až 74° 45' v. d. (od Greenw.). V jiném smysle, totiž národopisně (země Afgánů) musily by se hranice rozšířiti, neboť Pešáver (brit. Indie) a čásť údolí kuramského by sem náležely; aneb zúžiti, a pak by Badachšán a Gorán sem nenáležely. Hranice jsou ustanoveny jen k Persii, Rusi a Bucháře, pak zase k Indii britské; proti Belúdžistánu, dále pak proti Káfiristánu, Kúhistánu, Šugnánu jsou neznámy neb neurčity. Andchuj a Maimene do nedávna byly částkami Turánu.

Horopisně lze rozeznávati dobře čtyři částky: 1. střední horstvo směrem od východu k jihozápadu běžící (vých. Hindu-Kuš zvané, a orografické pokračování Himálaje); 2. severní nížina (turánská) podél Amu-Darje; 3. jižní nížina sedžistánská na řece Hílmendu a 4. jihových. horstvo, rozvodí k Indu, jehož nejvyšší část nazývá se v Evropě pohořím Sulejmánovým. Rozdělení toto jest i vodopisně správné.

1. Střední pohoří dělí se nejlépe na tři části: severových., střední a záp. a) Severovýchodní, vlastně Hindu-Kuš zvaná, běží co rozvodní pohoří mezi poříčím řeky Indu a Oxu od Pamíra malého mezi krajinami Vachánem (sev.) a Čitrálem jižně (hora Lancho 6890 m) a má tam, kde vstupuje do A-u (jižně od Šekára), největší výši (7530 m, hora Núšau 7490 m). Dále jde více na jihozáp. V sev. jeho části jest jezero Šíva 3350 m, Iskašem 2650 m n. m. Prosmyky známé od vých. k záp. jsou: Nuksán, Dora, Chavak (4020 m), Alang, Dankušán; u Iráku (nejjižn. hran.) 3920 m. Ještě dále k záp. má ve výběžcích svých prosmyk Šáh Pasand 3200 m, Palu 3110 a v horním údolí jihozáp. Bámján 2590 m. b) Střední čásť bezejmenná (Kúhi-Baba) běží rovně od vých. k záp. (Pust-i-Hádžichák 3720 m), až se na hoře Kotalisurchbám dělí ve tři rovnoběžná pohoří; sev. Tír-Bend, Turkistánské pohoří, střední Safed-Kúh (bílé hory) a jižní Sijáh-Kúh (černé hory), vesměs od vých. k záp. běžící. První končí se západně úvodím řeky Murgábu a dosahuje 2830 m; druhé vůbec neměřené bude asi nejvyšší, končí se záp. úvodím ř. Herí-rúdu (Obe 1180 m, Herát 790) a má ještě na záp. v prosmyku u Češme Sebsu 1480 m. c) Třetí (kraj Hazárů) jest nejširší (přes 30 mil prum.), ale rovněž neznámé, záp. 2343 m; na cípu jihozáp. má horu Muhammed-sarburíde 3112 m Vysílá množství výběžků k jihu. Nejvyšší známé vrcholy má po kraji jihových. (na př. prosmyk Una 3450 m, hora nad Gaznou 4531 m, nad Tuchusnou 3709; více k jihozáp. nad Kandahárem Kotalipádž 2210 m.). Od východního pohoří dělí toto na sev. údolí ř. Kábulské, na jihu údolí od Gazny do Kandaháru se táhnoucí (jezero Ábi Istáde), řeky Lova i Argandáb. Spojení obou udržuje pohoří mezi Gaznou a Barakí Radžánem východně prosmyk Šutar Gardán (3070 m) spolu rozvodí řek Hílmendské a Kábulské (přítoku lndu).

2. Severní nížina táhne se z Turánu (země Turkmenů) k východu až do Badachšánu, při čemž od ř. Oxu k jihu a východu pomalu stoupá 200–500 m u Amu-Darje. Hranice k Turánu ruskému mají 120 m a jsou zároveň nejnižším místem A-u, jižněji má Rusták 1130 m (Faizábád, hl. m. Badachšánu 1160 m, Gorán 2650 m), záp. Kundus 320 m, Balch 550 m, Maimene 760 m, Andchúj, Pendže 180 m. Velká čásť nížiny té je step nebo poušť (záp.).

3. Jižní rovina je nyní poušť sedžistánská, jež za staré doby bývala úrodnější zavlažováním z řeky Hílmendu. Vykácení lesů způsobilo, že v létě ztrácí se řeka i jezero Hámún-i-Savarán, do níž padá. Džovajn má 430 m, jezero, v němž ústí ř. Hárúd 460 m, Rúdbár 560 m, Hazárdžuft 720 m. Pod horami Ašadárskými má Kandahár 1020, Girišk 1110 a záp. Anárdere 730 m.

4. Nejsložitější jest východní pokrají k Indii. Údolí kábulské, severní to hranice. snižuje se rychle (Kábul 1950 m, Dželálábád a Pešáver jen 350, Attok 271 m). S ním souběžně táhne se Bílé pohoří (t. sněžné, Sefíd-Kúh, dosahující Síkaramom 4760 m), ještě severněji prosmyk Lataband 2308, Chaiber 1029 m. Údolí řeky Kurama dělí je od jihovýchodního pokrajního pohoří, které se drží stále ve výšce vrcholové 2–3000 m od sev. k jihu u Vauchvy 3530, Kaisargarh 3440, Tachti Sulejmán (Trůn Šalamounův, vynikající hora, po níž Evropané nazývají celé to pohoří) 3380 m. Středu a západu pohoří toho neznáme až na partie při cestě z Kandahára do Ketty (1708 m, již v Belúdžistáně), prosmyk Chódžak 2107 m, východní hory přes 3000 m, Sargum nejvyšší 3580 m. Východněji na hranici sev. Belúdžistánu jsou hory nižší Sijáhí 2480, prosmyk Chru 1719 m.

S tím souvisí také chudoba vodopisu. Mimo pohraniční ř. Oxus a řeku Kábul, jež živí přítoky sev. s hor káfiristánských stékající, a Hílmend není větší řeky. Řeky západní Murgáb (řeka Mervu) a Herírúd (ř. Herátu) ztrácejí se v poušti Turánské. Ba i jezero Sedžistánské, v němž se Hílmend ztrácí, bývalo větší a vysychá v létě z větší části. Z horních jezer připomínají se jen Šíva (na hranici severových.) a močál Ábi Istáde, pak Naur (záp. od Gazny). Pý.

Geologické poměry. Geologické poměry A-u jsou posud známy hlavně v pohraničních krajích a souvisí úzce s fysickou utvářeností povrchu. Hlavním horstvem A-u jest Hindu-Kuš a Kúh-i-Baba, jež tvoří rozhraní vod v A-ě. Směr jest zprvu (vých.) od sev.-vých. k jihozáp. pak vých.-záp. a v Chorásáně sev.-záp. Na rozhraní A-u a Indie táhne se pohoří Sulimánovo. Mezi oběma pohořími nalézá se řada horských hřbetů různé výše, jež od Kábula směrem k perské hranici se rozbíhají.

Sloh a původ těchto horstev jest jednoduchý. Skládají se z antiklinálních ohybů vrstev, částečně příkrých, jinde více rozpjatých a místy výšiny tvořících. Ze zpráv o geologických poměrech A-u posud vydaných vysvítá, že jsou zastoupeny útvary od kamenouhelného až do třetihorního a mladších nánosů. Tyto prostoupeny jsou různými horninami vyvřelými. Starší horniny (palaeozoické a mesozoické) známy jsou především v záp. části, v okolí Herátu a v Chorásánu, podél středoasijského rozhraní vod, osy to A-u. Na vých. straně nalézají se části těch útvarů také severně od oné osy a také v okolí Kábula vyskytují se horniny, jež snad sem náležejí. Tyto útvary zaujímají vápenec kamenouhelný, původu mořského; vrstvy pak nad tím mají vzezření pobřežního usazení, střídajíť se vrstvy mořské s vrstvami sladkovodními, jež obsahují rostlinné zbytky a uhelné flece. Odpovídají útvaru permskému, triasovému a jurskému. Pokryty jsou v rozsáhlé míře útvarem křídovým (neokom, střední a svrchní útvar křídový). Na záp. a na sev. kraji následují dosti rozsáhlá uložení útvarů třetihorních (eocén až pliocén). Hlavní osa horská, zároveň s kraji sev. od ní ležícími náleží k soustavě ohybů, těsně stlačených blíže hlavní osy, víc a více se rozpínajících k sev., až přecházejí v mírné vlny a pláně v turkistánských krajích. Podobné urovnání vykazuje známá čásť pohoří Sulimánova, jež skládá se hlavně z útvarů třetihorních a křídových. Konečně jest známa geologie krajů ze Sibi do okolí Kandahára, kde vyskytují se horniny křídové a třetihorní prostoupené horninami vyvřelými. Co se otisků týče, vyznačují se kamenouhelné vápence hlavně hojností zkamenělin z rodu Productus, protož také vápenci produktovými se nazývají. Rostlinonosné vrstvy nad tím odpovídají podobným vrstvám na poloostrově lndickém, zvaným Godvánasystém, jež co do stáří zastupují dobu permotriasovou a také jurskou. Jistý horizont v tomto permotriasu obsahuje hojné zbytky lastury Halobia lommeli a svědčí takto triasu svrchnímu, tak že pásmem tím, jakož i dříve uvedeným vápencem kamenouhelným stáří vrstev mezi nimi uložených jest dosti přesně ohraničeno.

Křídový útvar jest nejúplněji vyvinut v Chorásáně, a sice od neokomu až k exogyrovému vápenci svrchního útvaru křídového. Co se vyvřelých hornin týče, má se za to, že náležejí čtyřem dobám geologickým: 1. Nejstarší jsou trapy (čedičové horniny) a melafyry vložené ve vrstvy rostlinonosné (tedy permského stáří); 2. trapy v době jurské a neokomu; 3. syenitové žuly a trapy pokřídové, jež nalézají se v Chorásáně a v provincii herátské, jakož i v okolí Kandaháru; 4. ve vých. Chorásáně vyskytují se trachyty a rhyolity střední doby třetihorní. Ačkoliv ještě dosti neúplné, jsou poměry geologické A-u dosti důležité, hlavně v porovnání s geologickými poměry Vých. Indie; neboť nám napomáhají při určování stáří vrstev uhlonosných v Indii, jež bylo po dlouhou dobu dosti neurčité.

Co se nerostů týče, jsou následující odtamtud známy: zlato, měď (ryzí), síra, tuha, antimonit, galenit, bornit, chalcolit, tetraëdrit, sůl, salmiak, cuprit, rubin, spinel, magnetit, chromit, valentinit, pazourek, asbest, axinit, lapis lazuli, talek, sádrovec, chalkantit, melanterit, goslarit, petrolej, uhlí. (Manual, Geology of India 1879–1887.)

Podrobnější zprávy viz: Griesbach, C. L.: Rec. Geol. Survey of India XVII. 4. (Takht-i Suliman); týž R. G. S. J. XVIII. 1. (Afghánistán); týž R. G. S. J. XIX. 1.  (Afgh.); týž R. G. S. J. XIX. 4. (Afgh.); týž R. G. S. J. XX. 2. (Afgh. s map.). Dále: Griesbach C. L., Mem. Geol. Survey of India XVIII. 1. 1881 (Afgh.); Blanford, W. T., Mem. Geol. Survey of India XX. 2. 1883 (Afgh.): Feistmantel, Sitzb. d. k. böhm. Gesellsch. d. Wissensch. (Prag 1887, čl. Afghánistán.) Fl.

Hlavními činiteli v podnebí A-u, jež jest celkem suché a vzhledem k teplotě velice výstřední, jsou rozdělení tlaku barometrickéh. nad Asií, kontinentální poloha země a značná její nadmořská výška. Jelikož se nachází po větší čásť roku na severu od A-u vyšší tlak barometrický než v A-ě samém, převládá tam ponejvíce suchý kontinentální vítr ze severu a sice v zimě vítr sev.-vých. a v létě sev.-záp., jenž bývá dosti prudký při značných proměnách tlakoměrných. V zimě ovládá proudění vzduchové v A-ě barometrické maximum asijské s isobarami 765 až 770 mm, směřujícími od severozápadu k jihových. v létě asijské barometrické minimum s tlakem 748 mm. Větrem sever. a sev.-vých. dostává se sibiřská zima až do A-u; zvláště studený jest v zimě tak zvaný afgánský Turkistán mezi Hindu-Kušem a středním tokem Amu Darje, kamž má vítr sev. volný přístup a kde následkem toho klesá teplota v zimě někdy na –15° až –20°. Tuhá zima s častými sněhovými vánicemi a s ledem panuje v pohoří Hindukuši a jeho výběžcích; též vlastní A. při značném vyvýšení půdy a jasné obloze má poměrně chladnou zimu s teplotou asi o 3° nižší než sousední Indie v téže zeměp. šířce. Hill ustanovuje pro vých. A. (68° v. od Gr.) průměrnou teplotu nejchladnějšího měsíce ledna ve výši hladiny mořské, a sice na 36° s. š. 3.1°, na 34° s. š. 4,9° a na 32° s. š. 7.4 °C.; A. záp. jest celkem o něco chladnější než A. východní. Uvedená čísla ukazují, že tam v zimě ubývá teploty velmi rychle směrem od jihu k severu a sice vždy o 1 °C. na 1° zeměp. šířky, a že jsou v tu dobu značné rozdíly mezi teplotou již. a sev. A-u. Předpokládáme-li, že v zimě ubývá teploty do výše celkem o 0,4° na 100 m, nacházíme v sev. A-ě (na 36° s. š.) prům. teplotu 0° již ve výši 780 m, průměrnou teplotu –5 °C. ve výši 2000 m a průměrnou teplotu –9 °C. ve výši 3000 m, kdežto v již. A-ě (na 32° s. š.) nachází se isotherma 0° teprve ve výši 1850 m a isotherma –5 °C. ve výši 3100 m. Léto jest v celém A-ě i ve vyšších polohách horských velice horké; nebo má tam nejteplejší měsíc červenec ve výši 1000 m průměrnou teplotu 30 °C., ve výši 2000 m 24 °C., ve výši 2500 m 21 °C. a ve výši 3000 m 18 °C. Jasná obloha a suchý vzduch působí, že se dostává v létě zemi veliké množství světla a tepla slunečního. Zvláštností podnebí jest, že sev. A. vykazuje v létě naopak vyšší teplotu než A. jižní, avšak rozdíly mezi severem a jihem nejsou tak veliké (asi 1½°) jako v zimě. Převrácený poměr v rozdělení teploty mezi sev. a jihem dá se vysvětliti tím, že jest jižní A. bližší moři, jež v létě snižuje teplotu vzduchu. Prům. teplota roční uvedená na hladinu moře kolísá mezi 20 °C. na severu a 22 °C. na jihu; pro jednotlivá patra horská lze ustanoviti prostřední výšku teploty tím způsobem, že se uvedená čísla vystoupením o 200 m sníží vždy o 1 °C. Výstřední kontinentální ráz podnebí v A-ě nejlépe poznáváme z veliké roční proměny teploměrné a tlakoměrné, z nichž první dosahuje 30° a tato 17 mm, jakož i z velkého a stálého sucha. V A-ě převládá ponejvíce vítr pevninský, který nemůže působiti vydatných dešťů, jelikož obsahuje malé množství vodních par; na pláních afgánských spadne do roka sotva 20–30 cm srážek vodních; v horách, kde vítr musí vystoupiti do chladnějších vrstev vzduchu, jsou srážky vodní poněkud hojnější, tak že jejich roční množství v některých částech přesahuje 50 cm. Nejčastěji prší a sněží tam ve měsících chladných, tak že náleží A. do oboru zimních dešťů, kdežto v sousedním Belúdžistánu panují deště letní. Vegetace jest následkem těchto podnebních poměrů až na některé části horské celkem chudá; polní hospodářství a sadařství lze provozovati v údolích horských při umělém zavodňování. Ag.

Květena afgánská je málo známa. Máme hlavně sbírku Griffithovu (asi 1000 dr.), která ale nebyla o sobě popsána a jen jednotlivé byliny vyšly ve spisech Flora Indica brit. Hookerově a Flora Orientalis Boissierově. Největší popsaná sbírka Aitchisonova pochází z vých. údolí Kuramského (915 dr.). Stewartpopsal z Pešáveru jen 369 druhů.

Jelikož A. jest krajinou pohraničnou mezi stepmi a tropy (Indií přední), liší se dle toho i květena. Západ, zejména jihozáp., je teď pustá step, ač za starých dob snad byla úrodnou nivou zavlažovanou z řeky Hílmendu, teď zpustlé. Střední údolí jsou holé stepi – a teprve vysoko v horách nepřístupných zachovaly se některé zbytky lesů – kdežto sever (afgánský Turkistán) je zase stepí podhorskou a dále na západ pouští Turánskou. Podle nízké šířky jest hranice alpského bylinstva neobyčejně vysoká (nad 10.000' výše). – Tak uvedeme z nich Papaver nudicaule v 10–15.000' v Kúhi-Babě, Draba alpina, Aconitum napellus (10.000), Arenarie, Potentilly, Saxifragy, Primule, Androsace, Corthusa Mathioli (9–12.000'), Gentiany, Pedicularis, Rheum ribes, moorcroftianum, Oxyria reniformis (9–13.000'), bříza himálajská (B. bhojpatra i na Fusijamě) atd.

Aitchison krajinu kurumskou (údolí horní vých.) takto roztřídil: 1. Nízké údolí do 4000' má kopce bezlesé a v prorvách říčních pouští tamarišky, oleander, vrby, Zizyphus, Dalbergia sissoo). Vyskytují se tu některé tropické byliny (Salvadora oleoides, Grewia, Periploca afylla, Acacia modesta, Tecoma undulata, Reptonia buxifolia, Nannorops Ritchieana [Chamaerops auct.], Adhatoda a j. v.). V dalším údolí mizejí, čím výše stoupáme, formy tropické a ostávají keřiny, jako Zizyphus, Cotoneaster, Caragana ulicina, Sofora, Sageretia, Daphne, Eleagnus (ploty), Ficus caricoides, Celtis. Rovina kuramská, v létě suchá, má 11 (údolí 28) Astragalů, 2 Onobrychis, Scabiosa olivieri, Efedry, Artemisie, Perovskie, Cousinie, naši mateří doušku, Verbascum thapsus, Gypsofilu atd. Na stráních hor Safed-Kúh potkáváme se u vod s prvními starými stromy: platany 14–33' objemu a ořešáky 12–17' objemu, neznamenáme však žádných lesů pod 7500', nýbrž keřiny Pistacií, Rhamnus, Berberis, Caragan. Strom lesní nejnižší jest vždy zelený dub středomořský (Q. ilex) a růže (R. webbiana) vedlé Fothergill, Cotoneaster vedlé Dioscorea, Lonicery, Viburnum vedlé Buddleja, Jasminum, Abelia. Ve výši 7000–9000' je pásmo křimek (Rhododendron afganicum), a tu je ve výši 8000' vaz, tis, střemcha naše vedlé dubů (Q. semecarpaefolia teprv v 9000') a himálajských Pinus excelsa, Abies smithii a webbiana. Již v 6860' potkáváme některé alpské byliny (Dyonysia, Saxifragy) – od 8000' Wulfenia amherstiana (jiný druh v Alpách vých. korut.), Primule, Geranium nepalense, les černý sahá do 12.000', cedry (deodora) jen do 10.000', pak nastupují keře: náš rybíz (R. grossularia), chvojky, vrby, Rheum moorcroftianum.

Malý obraz tento již obsahuje hlavní rysy flory zdejší: s jedné strany velké příbuzenství s Himálají, s druhé velký počet bylin našich; uvádíme jen: Caltha palustris, Actea spicata, dříšťál, Hypericum perforatum, Geum urbanum, jahody u velikém množství, až do 11.000' výše, Rosa canina, břečtan, Asperula odorata, Prunella vulgaris, Lamium amplexicaule, Viscum album atd. Stewart z bylin pešáverských uvádí 188 v Indii (přes polovici tedy), 123 v Himálaji (39 v obou), 100 v Anglii, 61 v Jižní Evropě, 146 v Africe, 101 v Kavkáze, Malé Asii, Syrii, Persii, 97 v Americe, 78 v Australii, 36 v Číně a Japanu, 41 v Arabii, 59 v Sibiři a střední Asii.

Jednotliví zástupcové flory tropické (indické) jsou počtem nepatrní: Cocculus leaba, Theophrasta buxifolia, Mazus rugosus, Calotropis procera, Pertya Aitchisoni, Fingerhuthia africana (Cap.) a j. v. Četnější jsou skorem zástupci středomoří: myrty, Pinus halepensis, Vitex negundo, Phelipea egyptiaca, Callipeltis cucullaria, Capparis spinosa, Cefalaria syriaca aj. Nemalý i počet endemických druhů, tak Ranunculus afgan., Oxygrafis shaftoana, Corydalis pulchella, Caragana acaulis, 10 Astragalů, 4 Onobrychis (jen u Aitchisona), Aitchisonia rosea, 3 Acantholimon.

Až budeme lépe znáti stepi jižní a severní, zajisté ukáže se větší podobenství s Turánem, jež lze dosud jen tušiti.

Z bylinstva užitečného sázejí se a pěstují druhy jako v sev.-záp. Indii. Podivno, že olivu domácí (O. cuspidata – naše tu jen sázená), ctí Afgánové podnes pověrčivě. Snad je to zbytek úcty k staré somě, Arijcům zdejším tradicionelní. Pý.

Zvířena afgánská dosud je málo známa. Žádná větší vědecká výprava do A-u nezasáhla a jsou to nejvíce nahodilé sbírky vojáků, které se uveřejnily. A přece i tímto způsobem vyneseno na jevo snad mnoho zajímavého: na příklad poslední sbírka ssavců p. Yateho (determ. Scully v J. A. S. Bgl. 56. d. str. 68.) měla z 13 druhů dva nové ssavce: Spermofilus bactrianus a Ellobius intermedius.

Zdá se, že zvířena jest celkem chuda pustošením lesů a niv, holými horami, válkami neustálými. Tak musili dravci větší vymizeti. Yate má jen vlka, lišku (V. montana) i kočku (Felix caudata – Maimene). Zvířena jest celkem rázu indického a sice rázu severozápadní Indie: jeleni (Cervus cashmirianus), rejskové (Erinaceus albulus) podlé Stoličky v Herátě i Jarkandě; ale nescházejí i upomínky na Turán (Lepus Lehmanni, Severcov), sajka (subgutturosa-Güldenstädt), Mus bactrianus (Maimene), Lagomys (rufescens Gray), Arvicola (Güntheri, ba i ovce (Ovis vignei v horách Sulejmánovských), kozy (Aegoceros Falconeri), ano ještě v ř. Hílmendu jsou 2 středoasijské ryby (Schizothorax). A. má z ryb i Mastacembelus a Haplocheilus. Nejlépe známe ptáky sbírkami kapitána Huttona (Kandahár 66) i Yate (110 dr., sever), rázu více turánského, v němž je málo jižních druhů (Myiofoneus Temincki, Hypolais rama [Sykes], Anthus rosaceus, blakistoni) ale více poustevních a středomořských. Rodiny vesměs naše až na nejhojnější zvěř severních křovin, bažanta (Phasianus principalis u řeky Murgábu, Herátu, Maimene) a Tetraogallus himalajensis (Gray) v Hindu. Kuši. Nejvíce upomínají na pouště 5 Saxicol, 4 Alaudy, Otis tetrax. Středomořské jsou na př. Cettia cetti, Sitta syriaca, Pterocles alchata. Vodní ptáci jsou nejvíce podobni našim; z ostatních uvedeme naše Circusy, Cyanecula sufceca, vlaštovky, 3 Corvidy, kozodoje. Ze sbírky Huttonovy bylo 38 druhů v lndii a v Evropě, po 12 jen v Indii a v Evropě, 4 endemické (Emberiza Huttoni atd.). Turánský ráz ukazují Carine bactriana, Ruticilla erythronota, Sturnus Poltarackyi.

I ostatní zvířena nejvíce podobná západoasijské, indické, na př. želva zemní (Testudo horsfieldii), had Dendrofis formosus, ryba Ofiocefalus gachua, endemická jen žába Polypedetes afghana. Ostatně uvádíme z reptilií (ex Bedriaga) Rana cyanophlyctus, Eumeces pavimentatus (Geoflroy), Stenocefalus tridactylus (Sedžistán), Bunopus tuberculatus, Phrynocefalus Tickelii, Calotes maria, Varanus dracaena, Typhlops Khasia (Gray), Eryx jaculus, Ablabes frenatus.

Při rybách je zde rozvodí hraniční. Kdežto východní řeky mají ryby indické (siluridy a cyprinidy), mají horní potoky k řece Oxu jdoucí u Bámijánu Salmo orientalis a sumce (Day). Pý.

Obyvatelstvo A-u složeno jest z různých živlů, jež pojí v celek společné náboženství muhammedánské a vědomí histor. souvislosti od polovice XVIII. století, kdy společně se zbavilo nenáviděného perského jha. Nejstarší obyvatelstvo představují Tádžikové (= nosiči koruny, zvaní podlé pokryvky hlavy), jmenovaní Pársíváni, kteří i mluvou i fysickým typem dokazují svůj perský původ. Jsou velicí, dlouhohlaví, pleti černé. Jsou pilni a zámožni. Kteří obývají v Kúhistáně (sever. od Kábulu) vyznačují se i vzděláváním půdy i bojovností, mají své chány a nevraží na Afgány. I ostatní Tádžikové jsou orbě nakloněni, ale hlavním jejich zaměstnáním jest obchod a jako kupci jsou roztroušeni po celé zemi, zvláště blíže měst, tvoříce asi 1/10 všeho obyvatelstva. Jako kmen porobený, ale ještě více svým kupectvím nabyli mnohých špatných vlastností, jsou věrolomní, podskoční, hrabiví a zlodějští, v čemž jim nepřekážejí ani nařízení koránu, za jehož fanatické ctitele rádi se vydávají. Mluví čistou perštinou, jen v Kúhistáně jest tato silně promíchána cizími živly a značně odchylna. Mongolského původu jsou na sev.-vých. Hazárové (asi 300.000 duší) silně smíšení v typu i řeči se živlem perským, s nímž souvisí i náboženským vyznáním jsouce muslimy šiitskými. S nimi příbuzni jsou Ajmakové, Katagáni (asi 200.000) a Kyzylbašové (asi 75.000). Z Indie pronikli do. A-u Džatové a Hindové. Tito (asi ½ millionu) souvisí původem svým s vojenskými kastami Indie a jsou zámožnými obchodníky. Černí, silní a hezcí Džatové jsou však chudi a zastávají místa sluhů, řemeslníků, hudebníkův a pod. Na jihu máme Belúdže (asi 100.000 duší), na sev.-vých. Badachšány (také asi 100.000 duší). Od severu podél Kábulu usadili se Káfirové či Sijáhpúšové (černooděnci) zvaní podlé svrchního oděvu z kozí kůže. Vyznačují se pěknou tváří a krásným vzrůstem. Oko mají modré nebo černé, vlasy černé nebo hnědé. Jejich náboženství jest šiitský islám sloučený s pohanstvím. Nade všecky kmeny počtem svým vynikají Afgánové čítajíce přes polovici všeho obyvatelstva; jsou rozšířeni i mimo A. po britském území Indie, kde však smísivše se s cizími živly pozbyli svého rázu.

Afgán jest štíhlý, statný muž; nezřídka temný plnovous krášlí jeho tvář a husté, černé vlasy splývají mu v prstencích na šiji. Má krátký krk, snědou pleť temného lesku a velký, podlouhlý nos; černé oko jeho prozrazuje hrdost a vzdor. Jest svižný, vytrvalý, neohrožený, při tom však popudlivý a hašteřivý. Domácí půtky jsou stálé a krevní msta je ještě více rozdmychuje. Afgán jest věrný přítel, laskavý manžel, mírný pán, pečlivý otec, ale nedůvěřivý, ano nemilosrdný k cizinci, pln nenávisti a pomsty. Svobodu miluje nade vše a hájí jí statečně. Jest pracovitý, střídmý a chytrý; k úskoku jest málo nakloněn. Slib svůj dodrží a ženu, jíž slíbil ochranu, hájí všemožně. Komu poskytne přístřeší, ten jest v jeho domě bezpečen, ale na krok od domu jest již bez ochrany. Ostatně pohostinství není jeho ctností. Ženy nabude Afgán buď koupí. buď únosem a láska u něho jest hlubším dojmem než u jeho sousedů. Mnohoženství jest pouze u bohatých. Nevěra ženy trestá se přísně, nicméně přihází se dosti často. Ženy afgánské jsou hezké; život svůj tráví ovšem hlavně v haremě. O hochy pečuje otec a záhy je cvičí ve zbrani a v jízdě na koni. Oděv jejich jest podoben indickému, ale muži nosí široké kalhoty; vrchní tělo jest zahaleno v dlouhý, řasnatý šat až po kolena. Důležito jest langi, jehož užívá se buď jako plaidu, buď otáčí se v turban, jehož bohaté záhyby dodávají Afgánovi malebnosti. Mimo turban nosí se i čepice. Chudí mají oděv z plátna, bohatí ze sukna a hedvábí a držívají se kroje perského. Na nohou nosí se střevíce a polostřevíce. Hlavní rozdělení kmenův afgánských jest na západní (Bar-puštún = horní Afgáni) a východní (Lar-puštún = dolní Afgáni). Nejzápadnější jest kmen Durránů mezi Hazáry a Aimaky ze severu, pouští íránskou ze západu a rovinou Šóravackou a horou Chódža Amrán z jihu. Počtem a rozlehlostí převyšují všecky ostatní kmeny a též vzdělanosti jsou nejpřístupnější. Jsou většinou pastýři a obývají vysoké, temné vrchy, na nichž stavějí si stany z temné vlny, jež v zimě vykládají kožemi. Dříve sluli Abdálové, až náčelník Ahmed († 1773), zakladatel říše, přijal titul Durri-Durrán (perla perel): Jest jich na 800.000. K Durránům druží se Teríni vynikající svou postavou. Jsou z pravidla obchodníky. Dále na východě jsou Gilzájové, jichž území ohraničuje na severu Pandžír, na východě výšiny dželálábádské a pohoří Sulejmánovo, na západě čára od Paropamisu k vrchům Argezánským. Bývali kdysi hlavním kmenem a dosud jsou po Durránech, kterých velmi nenávidějí, nejdůležitější čítajíce 600.000 duší. Jsou vysokomyslni, statečni a loupeživi. Obývají údolí kábulské a mají četná města. Ke Gilzajům pojí se řada menších kmenů, jako Sahákové, Šírpové, Charoti, Vardakové, Kákerové. Kočovní Názirové prohlašují se za příbuzné Hotakův, ale jsou to Belúdžové. Východní Afgáni jsou ohraničeni Indem, Solnými horami, Hindukušem a pohořím Sulejmánovým a nazývají se souborně Berdurráni. Jednotlivé kmeny jejich jsou četné; přední jsou Júsufzájové na rovině pešáverské, v údolích Pandžkory, Sevádu, Boneri a Dúru. Jest to i kmen hrdý a nepokojný. Jsou sice rolníky, ale ponechávají práci skoro výhradně fakírům, kteří jsou buď cizinci, buď porobení kmenové. Osmánchailové sídlí severovýchodně od údolí Bádžúrského, Turkoláni ve středu téhož údolí, jehož horní čásť zabírají Káfirové, dolní Indové. Turkoláni jsou lidé přičinliví a pokojní. Jižně od Osmánchailů jsou Mommandové, na jižním břehu Kábulu a v severních i východních výběžcích Sefíd-Kúhu jsou Chaibarové, kteří čítajíce asi 150.000 hlav dělí se na Afrídy, Sainaváry a Urukzáje. Jsou to kmenové nepokojní, nevzdělaní. Jejich vždy ozbrojené, kostnaté, ale svalnaté postavy nevěští nic dobrého. V rovině pešáverské jsou Muhammedzájové, Goggiáni a Gorové, od ní k Indu jsou Aváni, stoupenci báječného krále Anu. Od jižních břehů Kábulu k solným horám sídlí Chattakové zajímaví svými zvyky a pověstmi. R. 1879–80 stýkali se poprvé s Evropany a byli 1884 od Angličanů poraženi. Západně od nich žijí Bangašové, Túriové a Jádžové ve stálém nepřátelství. Jižně od Túriů jsou Bannásové a jiní kmenové. Horští Šíránové jsou chudí, nevzdělaní, divocí a loupeživí. Obyvatelé Dámánu jako Dauleti, Storiáni, Bábúrové a jiní počítají se ke kmenům indickým. Kř.

Zemědělství. A. jest čtyřmi pětinami svého rozsahu země hornatá a skalnatá, jejíž pláně, pokryté pastvinami, živí četná stáda, ale vedlé toho prorvána jest též údolími úrodnými a dobře zavlažovanými. Podlé této povahy půdy také obyvatelstvo v údolích majíc pevná sídla živí se orbou, jinak vede život kočovný, zabývajíc se chovem dobytka a nezřídka také lupičstvím provozovaným na osadách rolníkův a karavanách. Orba v A-ě jest značně omezena a prospívá nejvíce jen v údolích řek, ale tam jest nad míru výnosná. V krajinách výše položených daří se plodiny mírného pásma, pšenice, ječmen, luštěniny, melouny, ovocné stromy a vinná réva (proslulé jsou ovoce a hrozny z okolí kábulského), nižší pak údolí rodí. mimo to i plody pásma subtropického: kukuřici, rýži, třtinu cukrovou, bavlnu, šafrán, pistacie (Pistacia vera), mořenu barvířskou, asu foetidu, reveň, druh bobu (Phaseolus mungo), fíky, meruňky, broskve, gdoule, granátová jablka a ořechy. Nejúrodnější končinou jest údolí Herírúdu v okolí Herátu hojně zavodňované průplavy, kteréž zahradou a obilnicí Asie bývá nazýváno; žeň jest zde čtyřicetinásobná a dvojí do roka. Poměr rolníků k půdě, kterou vzdělávají, jest rozmanitý. Mnozí jsou vlastníky půdy; ale majetek jejich bývá většinou malý následkem muhammedánského zákona dědického, dle něhož jmění otcovo všem synům rovnou měrou se rozdílí. Půda jest dědičná; ve vlastnictví dostala se buď rozdělením mezi jednotlivé rodiny při osazení země, dílem vzděláním krajin dosud neplodných, dílem koupí, aneb darem od knížat. Kde větší majetek v jedněch rukou jest soustředěn, tam propůjčuje vlastník pozemky za peníze neb určitou čásť výnosu v nájem, ale musí nájemci opatřiti semena, dobytek a polní nářadí. Mnohem lépe nežli orbě daří se chovu dobytka. Rozsáhlé pastviny na úbočích horských živí četná stáda tučnoocasých ovcí a koz, hlavní zdroj výživy kmenů kočovných. Mimo to chová se z domácích zvířat skot malého vzrůstu, velbloud jednohrbý i dvouhrbý bakterský: koním daří se hlavně v okolí herátském (již ve starém věku byla proslulá jízda Baktrův a Parthů). Zvláštní péče věnuje se též chovu chrtů.

Průmysl a obchod. Řemesla a průmysl nemají valného významu, ačkoli by se snadno mohly povznésti, kdyby v zemi nastaly poměry spořádanější. Pozoruhodným předmětem výroby afgánské jsou tovary vlněné, jež snad v budoucnosti stanou se důležitým zdrojem bohatství zemského; šály v A-ě hotovené mají velikou cenu, třeba se nevyrovnaly kašmírským. Mimo to hotoví Afgánové látky z vlny a srsti velbloudí a trvanlivé látky bavlněné. Střediskem průmyslu jsou velká města Kábul, Kandahár, Herát. Nicméně téměř veškeré výrobky průmyslné slouží pouze domácí spotřebě a lepší předměty pro domácnost přicházejí do A-u obchodem. Rovněž málo těží se dosud z nerostného bohatství země. V poříčí řeky Kábulu ryžuje se zlatý písek, na severu a severovýchodě v horách Hindukušských shledány stříbro, měď, olovo, antimon, cín, zinek, železo, mimo to rumělka a drahé kameny, ale nedobývá se jich daleko v té míře, jak by možno bylo. Na mnoha místech nalezeno uhlí a velmi hojná jest kamenná sůl v horách při hranici indické. V severním Dámánu (Deradžátu) a v okolí Kóhátu jsou doly na síru a naftu. Veškeré toto bohatství čeká z větší části dosud na ruku průmyslnou. Ač Afgánové následkem hornaté a drsné půdy i poměrů politických stali se národem bojovným a nevázaným. jsou při tom přece čilými obchodníky a zaujímají ve východních končinách íránských totéž postavení jako na západě Peršané. Obchod afgánský, ač nejvíce jen průvozný, jest nicméně dosti živý svými styky s Persií, Indií, Kašgarem a Turkistánem. Sídlem obchodu jsou ovšem velká města s usedlým obyvatelstvem Kábul, Kandahár, Herát, ale hlavním sprostředkovatelem jeho jest kmen kočovný, Povindhové; četné jejich karavany velbloudů překročují průsmyky Chaiberský a Gomulský v horách Sulejmánových na východě a Bolánský na jihu, a rozptylují se po velkých obchodních městech v severozápadní Indii, nezřídka také do Tibetu se vydávajíce. Na severu opět Tádžikové zaujímají v obchodě místo nejdůležitější; majíce živé spojení se soukmenovci svými v Turkistáně táhnou přes hory Hindukušské do Karši a Bucháry, přes Herát do Chívy a Bucháry aneb přes vysočinu Pamírskou do měst ve východním Turkistáně a Kašgaru. Do Indie vyvážejí Afgánové koně pro anglickou jízdu, velbloudy, čerstvé a sušené ovoce, vlnu, surové hedvábí, tabák, kožešiny, síru, olovo, kamenec, zinek, barviva, zvláště mořenu, asu foetidu a vyměňují za ně látky hedvábné a bavlněné, mušelín, kovové a hliněné zboží, indych, čaj, koření, cukr, perly, opium a j. V Bucháře prodávají turbany, látky vlněné a kupují tam nejvíce ruské zboží, sukna, zlato, stříbro, železné a ocelové výrobky, střelné zbraně, kůže, papír. Persii zásobují indychem, brokátem a koberci herátskými a dostávají odtud kovy a hedvábí. Do Číny dopravují karavany afgánské indych a vracejí se s nákladem čaje a porculánu. Největší měrou účastní se ovšem obchodu afgánského Anglicko z Indie a Rusko z Turkistánu; kdežto pak před 20–30 léty zboží angl. a indické na trhu afánském úplně panovalo, nastala mu v posledním desetiletí nebezpečná soutěž od severu. V téže míře, v jaké zbraně rus. hranicím afgánským se blížily, vytlačovaly též ruské tovary zboží anglické, poněvadž vzorky a barvy jeho u domácího obyvatelstva větší obliby nacházely, třeba trvanlivostí a hodnotou svou rovnati se mu nemohly. Číslic však, které by udávaly výšku obch. afgánského s Turkistánem. se nedostává; s Indií naproti tomu páčila se cena zboží roku 1877 před válkou angloafgánskou na 1,5 mill. £, klesla za války na polovici, ale potom pozdvihl se ruch obchodní živěji než před tím, poněvadž emír o bezpečnost karavan se postaral a zřídil poštovní spojení s Indií. Nyní cení se zboží na 3 mill. £. Velmi důležitou událostí pro obch. afgánský jest dokončení zakaspické železnice ruské. Dle mínění maďarského cestovatele Heřmana Vambéryho povznese se vlivem jejím obchod středoasijský znamenitě, ovšem z prospěchu odtud plynoucího lví podíl připadne Rusku. Na ten čas těžko prý jest určiti, zdali vliv její také v Indii a Číně se rozšíří aneb jenom na vlastní Střední Asii omezen zůstane; to však zdá se býti Vambérymu nepochybno, že obchod A-u, sev.východní Persie, Chívy a Bucháry budoucně na severozápad se obrátí. Touto drahou dostane se zboží, které na nebezpečné cestě karavanní potřebovalo 3 měsíce k cíli svému, za 3–4 dni do Moskvy a za týden do velkých obchodních měst v Německu, Francii a Anglii. Kommunikační prostředky v A-ě jsou dosud primitivní a skoro veškerá doprava obstarává se karavanami. V nejnovější době vystavěli Angličané železnici ze Šikarpúru v Indii do Kvetty a pokračují ve stavbě dále na sever snažíce se dosíci Kandaháru. Podél trati vedeno telegrafické spojení. Jiný telegraf zřízen jest mezí Kábulem a Pešáverem, obojí však z ohledů stratégických.

Rozdělení a místopis. Celá země rozpadá se na krajiny hranicemi přirozenými neb národnostními od sebe oddělené. Za příčinou správy politické rozdělena jest na tyto provincie: 1. Kábul obsahující vrchovisko Hílmendu na jižním svahu pohoří Hindukušského a poříčí řeky Kábulu; 2. Gazna zaujímá horská údolí jižně od Kábulu od řeky Hílmendu až k hranici indické; 3. Kandahár na jihovýchodě A-u; 4. Sedžistán v končinách jihozápadních, z nichž r. 1867 Persie čásť zabrala; celá tato provincie skládá se téměř jen z oasy při řece Hílmendu a kolem bažiny hámúnské, vůkol jsouc obklopena pouští, která následkem klesání vody v Hílmendu stále se šíří. Obyvatelstvo má vlastního chána poplatného emíru kábulskému; 5. Herát v údolí Herírúdu na severozápadě. Území na severu pohoří Hindukušského kdysi samostatné chánáty, tvoří nyní 4 správní okresy: Balch, Kundus, Badachšán, Vachán, spravované guvernéry; nejvyšší správa nad nimi přísluší guvernéru balšskému. Ztrátou Pešáveru a Šikarpúru r. 1862 byl A. od řeky Indu úplně zatlačen. Poněvadž značná většina obyvat. afgánského vede život kočovný ajen menšina má sídla pevná, nemohla v zemi vzniknouti velká města. Nejdůležitější z nich jsou: Kábul, hlavní město, sídlo emírovo, Kandahár, Herát, Gazna, Dželálábád, Bámiján. Z důležitějších míst sev. od Hindukuše uvádíme: Balch, Faizábád, Džerm, Rusták, Kundus, Taškurgan, Andchúj, Maimene, Meručák.p.

Zřízení politické. A. jest despotická monarchie, v jejíž čele stojí emír kábulský, ale bylo by chybou, domnívati se, že jest svrchovaným pánem státu řádně zřízeného a národa jednomyslného. Dříve tvořil každý kmen v území svém obec pro sebe, kteráž záležitosti své způsobem republikánským, výbory a starešinami spravovala. Uznávali sice kmenové tito emíra kábulského za hlavu svou, avšak on mohl spoléhati na poslušenství a vojenskou pomoc jejich jen potud, pokud šlo o nájezdy do sousední Indie. Když pak r. 1845 Angličané dobyli Pendžábu a k hranicím afgánským se přiblížili, zvýšena poněkud moc vlády ústřední snahou emírů Dúst-Muhammeda a Šír-Alího, ale přes to jednotliví kmenové panovníkovi málo moci ponechávají. Obyvatelé pohoří Sulejmánova při hranici indické byli několikráte od emíra uznáni neodvislými a zkrocení jich angloindickému vojsku ponecháno. Časté zprávy, že ten neb onen chán vůli emírově se opřel, svědčí, kterak správa záležitostí kmenových posud ještě na shromážděních pohlavárů spočívá, a neméně převaha jmen domácích nad společným jménem státu i úředními názvy provincií naznačuje, že se posud nepodařilo jednotlivé kmeny, kdysi na sobě neodvislé a nezřídka i nářečím od sebe rozdílné v celek sloučiti. Vladaři emírem dosazení stávají se zhusta v době příhodné chány-vasaly. Herát jest skutečně královstvím, spravován jsa místokrálem, který jest téměř neodvislým pánem a po emírovi nejmocnější osobou v zemi. Domácí vláda jednotlivých kmenů bývá rozmanitá, despotická, oligarchická, aristokratická neb primitivně ústavní. Za příčinou správy rozdělena jest země na provincie, v nichž úředník občanský pečuje o vybírání daní, veřejný pořádek a má dozor na soudnictví, vyšší důstojník bývá velitelem vojska a provádí nařízení úředníkův občanských; nezřídka bývají obě hodnosti jedné osobě svěřeny. Území na severu hor Hindukušských tvoří čtyři správní okresy; guvernéru v Balchu podřízeni jsou ostatní 3 vladaři, tak že onen zaujímá místo generálního guvernéra. Zákonníkem od té doby, co Afgánové přijali islám, stal se, jako ve všech zemích muhammedánských, korán opatřený ku praktické potřebě doplňky, založenými na mravech a obyčejích domácích, mnohdy velmi surových. Celkem není správa afgánská lepší turecké v Malé Asii; život a majetek nejsou bezpečny před nájezdy lupičskými, úřednictvo jest podplatné, trestní právo velmi libovolné, jako téměř ve všech zemích muhammedánských. Domáhati se práva o své ujmě jest sice zakázáno, ale náklonnost k tomu není dosud vyhubena; v mnohých krajinách nezaniklo dosud staré právo lidu účastniti se při soudech. O státním rozpočtu nemůže býti řeči, poněvadž není určitě stanovených daní, podlé kterých bychom důchody státní oceniti mohli. Příjmy emírovy plynou z jakési daně pozemkové, ku kteréž se druží výnos cel, zvláště průvozných, výtěžek ze statků korunních, pokuty peněžní a poplatky, mimo to z dávek na přírodninách. Příjmy na penězích páčí se na 500.000 až 600.000 £, na přírodninách však jsou daleko větší. Bohužel užívají emír i úředníci často útiskův, aby naplnili prázdné pokladny státní. Panovníci afganští pracují však neunavně o vlastní záhubě. Neblahý rozkol v rodě emírově, nekonečné války mezi nápadníky trůnu, déle než po 100 let neustále se opětující snahy obou sousedních velmocí, nabyti rozhodujícího vlivu v zemi, a posléze obojetné chování emírů, kteří brzo k sousedům o pomoc se utíkají, brzo zase proti nim se bouří – vše to podává o vnitřních poměrech afgánských obraz žalostný.

O vojenské moci, kterou emír afgánský může do pole postaviti, nedostává se spolehlivých zpráv; od minulého století skládá se branná moc ze stálého vojska, k němuž za války druží se sbory jednotlivými kmeny vypravené. Podlé výpočtův uvedených v anglických časopisech za poslední srážky Afgánů s Rusy páčí se pravidelná branná moc emírova na 61.500 mužův (45.000 pěchoty, 16.100 jízdy) se 130 děly a rozdělena jest na 4 armádní sbory, z nichž největší (asi 26.000 m.) v Kábulistáně a provincii kandahárské jest rozložen; ostatní sbory tvoří nejvíce posádky v opevněných městech, jako Herátě. Gazně, Dželálábádě a j. Krajiny severně od hor Hindukušských ležící osazeny jsou vojskem většinou z Uzbeků utvořeným, kteréž rozloženo jsouc hlavně v Balchu, Kundusu a Chulmě, pod velením guvernéra balšského, má za úkol hájiti severní hranici. Pravidelné vojsko sestává ze sborů řadových, zálohy (defteri) a zemské hotovosti (ulusi). Vojsko řadové doplňuje se losováním neb dobrovolným přistupováním; zemská hotovost svolává se pouze ve výjimečných případech a náleží k ní každý muž, který zbraní vládnouti může. Roku 1838 tvořila ⅛ všeho obyvatelstva mužského a dnes mohla prv by obnášeti na 700.000 mužů, kdyby byla prohlášena svatá válka proti Anglii nebo Rusku. Nejvyšším velitelem vojenským jest emír. Vojsko řadové vycvičeno je po způsobu evropském dle vzoru anglického; pluky jsou číslovány, pěchota ozbrojena rychlopalnými puškami nových soustav (avšak sbory nepravidelné mívají namnoze ještě předovky neb ručnice s kameny křesatcími), křivými šavlemi afgánskými a dýkami. Úbor zřízen je dle střihu anglického, velení i názvy důstojníků přeloženy jsou z jazyka angl. a vůbec je afgánský voják dle líčení ruských důstojníků karrikaturou vojína anglického. Jízda zachovala kroj aeánský a nosí mnoho zbraní, hlavně pušku, šavli a kopí; jest to nejlepší čásť vojska afgánského a může prý se měřiti i se sbory kozáckými. Koňstvo pocházející hlavně z krajin na řece Amu a z okolí Herátu je malého vzrůstu, ale vytrvalé. Dělostřelstvo bylo od r. 1880 značně zdokonaleno a čítá 12 batterií, mimo to jakési dělostřelstvo horské, nesené velbloudy. Arsenál a továrna na zbraň zřízeny jsou v Kábule. Ve válce r. 1878–80 jevil se však citelný nedostatek vzdělaných důstojníků. Před vládou nynějšího emíra Abdurrahmána bylo pouze kábulské vojsko placeno, ostatní sbory posádkou ležící živilo obyvatelstvo. Při nedostatku řádné berní správy může emír tuto poměrně velikou válečnou moc vydržovati jen pomocí pravidelné podpory, které se mu od vlády anglické dostává. p.

Jazyk. Afgánové sami odvozují původ svůj od krále Tálúta (bibl. Saula) a jeho prostřednictvím od patriarchy Jakuba. Byltě Afgán neb Avgán, domnělý jejich otec kmenový, synem Ermie, syna Saula, krále isráélského. Snad na základě této tradice domácí zavládl i v jazykozpytě zvyk, řaditi jazyk afgánský mezi jazyky semitské, právě tak jako i někteří cestovatelé ve výraze tváře Afgánů rysy židovské spatřují. kterých jiní, na př. Trumpp, nemohli nalézti stopy nejmenší. O nesprávnosti tohoto mínění svědčí nejlépe to, že jménem Afgán, původu posud nevysvětleného, Peršané Afgány jmenují asi právě tak jako Arabové Sulejmáni (od horstva t. jm., kde asi nejstarší sídla Afgánů dlužno hledati) a Indové Róhilla (= horalé; róh – hornatina zovou Afgánové sami svoji zemi v poměru k nížinám indickým). Vlastní národní název Afgánů zní Paštún v záp., Pachtún ve východní výslovnosti (č. mn. Puštána, jehož přetvořením povstalo i indické jméno Pathán), řeč jejich pušto, jež již Lassen stotožnil s Πάχτες (Hérodot VII., 68.) a jež, přihlížíme-li na př. ku slovu afg. pušta = malý pahorek, jest asi téhož významu jako zmíněné Róhilla. Vedlé původu židovského, kterýž názor i v Orientě převládá, pokládali jiní Afgány za původu koptického, georginského, armenského, indoskytského, médského, tureckého, tatarského, mongolského a j. Naproti tomu vykázala věda moderní jazyku afgánskému místo v rodině jaz. indoevropských, a sice jedni (Fr. Müller) ve skupině zendské, jiní (Dorn) ve skupině prákritské. Správným zdá se zprostředkující názor Trumppův pokládající jazyk afgánský za starý idióm samostatný, tvořící prvý přechod od jazyků indoarijských k jazykům íránským a tím účastný charakteristických známek skupin obou s převahou znaků prákritských.

Jazyk sám měl původně 29 různých zvuků souhláskových. Počet tento rozmnožil se přijetím písma arabského, což stalo se současně s islámem, jakož i čtyř písmen perských, tak že čítá přizpůsobená a doplněná abeceda afg. nyní 39 znaků, z nichž mnohé ve výslovnosti vjedno splývají, kdežto jeden zvuk zůstává neoznačen. V systémě tom není aspirát, naproti tomu jeví se veliká bohatost zvuků palatálních, sibilant a cerebrálních, poslednějších více než v samém prákritě. Skupiny dvou až tří souhlásek na počátku slov jsou zjevem obyčejným, povaze jazyka horalů zcela odpovídajícím. Zvláštností jest přesmykování souhlásek ve výslovnosti, na příklad buzarg (velký) vedlé zbarg, při čemž někdy pouze tvar přesmyknutý se vyskytuje, na př. žíra = brada naproti persk. říš. Vokálů čítá jazyk afgánský 11, totiž a, ą, e, i, o, u, á, é, í, ó, u, vedlé toho dvojhlásky aj a au, pro jichž označování podržen úplně nedostatečný systém vokalisace arabské. Výslovnost zvuků v dialektech neodchyluje se příliš patrně. Znakem jejím jest drsnost. Rod jest dvojí: mužský a ženský. číslo jednotné a množné, členu není. Substantiva rodu mužsk. končí většinou souhláskami, rod ženský vyznačen jest, pokud z pouhého významu nevyplývá, koncovkou a u subst. a adj. Deminutiva a adj. tvoří se rovněž přítvorky. Známkou čísla množného jest án (životné) neb úna (neživ.) pro mužský rod; e, při východu kons., áne (životné), ví (vé) někdy i nezměněny sg. (neživotné) pro rod ženský. Sklonění nahrazeno jest praefixy nebo suffixy, při čemž v některých pádech i východ subst. změně podléhá. Obojí viděti na následujícím vzoru: Číslo jednotné:

Obojí vidět na následujícím vzoru:

Číslo jednotné:
nom. malik (náčelník),
gen. da malik,
dat. va malik, malik ta, va malik ta, malik vata, va malik vata, malik la, malik lara, akk. malik,
vok. al malika nebo maliká,
abl. la malika, la malik na, tar malika, tar malik na, de malika, de malika na,
lok. pa malik, pa malik kše

Číslo množné:
nom. malikán,
gen. da malikánó, da malikó,
dat. va malikánó, va malikó, va malikánó (malikó) ta atd.,
akk. malikán,
vok. aj malikánó neb malikó,
abl. la malikánó (malikó), la malikánó (malikó) na atd.,
lok. pa malikánó (malikó), pa malikánó kše,
instr. malikánó, malikó.
Fem. sg. džan (dívka), plur. džane atd.

Adj. stojí z pravidla před subst., může však i následovati. Má rod mužský a ženský; v deklinaci řídí se po výtce svým subst.; známku plur. přijímá v msc. jen stojíc ve smysle subst., na př. gad, smíšený, gadán, smíšenci; fem. však gada, plur. gadé. Stupňování jaz. afgánský nezná, positiv s předchozím abl. subst. srovnaného = komparativu, může se nad to i sesíliti adv. dér (mnoho) neb (ještě) před adj.; tól, hama, džumla (všickni) neb tar hadda (nad míru) před subst. srovnaným značí superl.

Číslovky vykazují zřejmou podobnost s jazyky příbuznými:, jau, jaua = 1; dva, dvé = 2; dré = 3; tčalór = 4; pindža = 5 atd.; známkou číslovek řadových je koncovka am: dvajam (druhý), fem. dvajama, dréjam (třetí); distributiva tvoří se opětováním jau jau (po jednom) atd., neb praefixem pa, na př. pa pindžó (po pěti); multiplikativa slovem brag (vrstva), na př. dré brag (třikrát).

Zájmeno osobní je buď samostatné neb připojuje se ve formě suffixů na subst. s platností genetivickou k označení vlastnictví, na verba přechodná k označení předmětu zájmenného.
Samostatné má 1. os. za (já), pl. múž (my),

2.  »   ta (ty),  »  táse  (vy),
zájmeno osoby 3. zachováno jen ve zbytku var i nahrazuje se zájmenem ukazovacím , pl. dúí a . Zájmeno ukazovací je vedlé toho ještě: dá, daga (tento), haga (onen), vesměs nezměnná. Zájm. vztažné jest če (nesklonné), zvratné chpal (sg. i pl.), fem. sg. chpala, pl. chpalé. Zájm. tázací, po případě neurčitá, jsou: tčók (kdo), tča (co), kúm, kam (který).

Časoslovo jest velmi nepravidelné; základem tvoření časů jest buď kořen verbální = imperativu pro časy neukončené, aneb kmen infinitivický na al zakončený pro časy ukončené jednoduché a pomocí participia času minulého ve spojení se slovesem pomocným »býti« pro časy ukončené složené. Bližší odstíny času naznačují se praefixy. Časoslovo řídí se rodem svého substantiva (podmětu), je-li nepřechodné, a rodem i číslem jeho (předmětu), je-li přechodné. Causativa tvoří se pomocí aval od kořene, na př. chandal = smáti se, chandaval = rozesmáti. Koncovky osobné jeví se skratky verba pomocného ósédal (býti).

Vzor verba transitivného pravidelného na př. šaral (vrci) jest: imper. sg. (vo) šara, pl. vo šaraí; od imperativu tvoří se praes.:
za (já) šar-am          múž (my) šar-ú
ta (ty) šar-é              táse (vy) šar-aí
haga (on) šar-í        haga (oni) šar-í

Konj. praes. za vo šar-am atd.
Fut. za ba vo šar-am atd.;
inf. šaral;
impf. za šar-al-am atd.,
impf. opětovací za ba šar-al-am;
konj. impf. šar-al-ai, šar-ai (toliko ve 3 os);
perf. (jednod.) za vo šar-al-am;
perf. (opětov.) za ba vo šar-al-am;
perf. ops. sg. za (m.) šar-al-ai, fem. šar-al-e

šar-ai       „      šar-e
+ jam, é, daj (ms.), da (f.);
pl. múž (atd.) šar-al-í jú, aí, dí;
konj. (jen 3 os sg.) haga šar-al-ai ví;

pl. haga šar-al-í ví;
plsqpf. sf. za šar-al-ai vum (vé, vu f. va);

pl. múž šar-al-í vú (vaí, vú f. );
konj. plsqpf. za ba šar-al-ai vum atd.
fut. ex. za ba šar-al-ai jam atd.

Passivum opisuje se pomocí verba šval, řídčeji kédal, býti, státi se, spojeného s příčestím šára, vypuzený, f. šarala pl. šaral, f. šaralé neb šarai, šaralai, oběma pro časy jednoduché, druhým pro časy složené; na př.:
sg. m. za šára (neb šaralai) šam (kéžam), jsem vyhazován,

f. za šarala (n. šaraíe) šam (kéžam), jsem –a;
pl. m. múž šaral (neb šaralí) šú (kéžú) jsme –i;

f. múž šaralé (neb šaralí) šú (kéžú) jsme –y atd.

Adv. nemá vlastní formy, nýbrž každé adj. má současně i význam adv. ve formě sg. msc. stojíc pro sebe, při známém sbj. neb obj. shodno s tímto v rodě a čísle. Vedlé praeposic má jazyk afgánský i postposice, vlastních však obou málo; místo jejich zastupují adv., a sice buď sama, buď s jinými praeposicemi neb postposicemi, jsouce jejich rekce účastna. I spojky většinou adverbiemi se nahrazují.

Syntax jest jednoduchá; věty řadí se dvě neb i více volně vedlé sebe neb spojují spojkami souřadnými. Toliko věty mající některý člen společný v jednu se stahují. Při tom není ovšem ani podřadnost dvou neb více vět spojkami podřadnými neb částicemi vztažnými vyloučena, při čemž i věta podřadná sama opět více vět může obsahovati. Věty podřadné stejného sbj. skracují se vazbou nominativu absolutního. Věty elliptické rovněž se vyskytují. Řeč nepřímá je neznáma, věty tázací jen přímé, obyčejně bez zevního označení otázky.

Jazyk sám vykazuje mnoho prvků cizích, zvl. perských a arabských, ale i indických, a to netoliko v mluvě spisovné, kde množství jich na předmětu a individualitě spisovatelově závisí, ale i v mluvě obecné. Většina spisovatelův afgánských náleží kmenům bydlícím kol údolu Pešáverského, jichž řeč jest předmětem spracování grammatického.

Literatura afgánská jest dosti hojná a v jednotlivostech i velmi cenná; platí to zvl. o poesii a dějinách, kde snesly by literární výkony spisovatelův afg. dle Dorna nejostřejší kritiku soudců evropských; jinak jest velmi závislou obsahem na duchu islámském a Arabech (zvl. literatura theologická), formou na Peršanech (poesie a literatura zábavná). Vedlé hlavních odborů (poesie, dějin a theologie) vyvinuta jest literatura prostonárodní, k níž druží se literatura překladů hlavně z arabštiny a perštiny. Počátky literatury afg., pokud možno je sledovati, náležejí do poč. XV. stol., a nejstarším dílem literárním jest historie o dobytí Svátu a ostatních horských krajů sev. řeky Kábula mezi l. 1413–1424 sepsaná náčelníkem dobyvatelů šeichem Malím. Z konce XV. stol. datuje se zpráva jiného náčelníka Chána Kadžú o dobytí Búnara a Pandžkory s dějinami jeho kmene (Júsufzajů) od vyjití z Kábulu do jeho doby. Obě díla jsouce velmi rozsáhlá jsou nejdůležitějšími spisy historickými Afgánů, ač Evropě neznáma, ba přímo nepřístupna, čímž ovšem důležitý jich obsah zkoumání vědeckému zůstává prozatím bezcenným. Z ostatní literatury dějepisné důležito jest rozsáhlé dílo Afzal-chána, vnuka básníka Chušhála, Táríchi murassa' (historie drahokamy vykládaná) o 1600 str. o historii afgánské; vedlé toho některé překlady téhož z arabštiny (na př. děje života Muhammedova) a j. Z literatury theologické nejpozoruhodnější jsou spisy zakladatele sekty Róšaniovců, Bájezída Ansárovce zvaného Píri-Róšan (světlý stařec), obyčejně přezděného a známého jménem Píritarík (temný stařec), jehož nauky za vládce Akbara († 1605) veliký ruch vyvolaly nejen v A-ě, ale i v Indii, a sice Béjánul chair (výklad dobra), jemuž pro sektářský směr přezděno Beján-uš-šarr (výklad zla) a Churpán (zkomolené Furkán = spasení, jak korán se zove), obě psána na potupu islámu a proto následkem pronásledování sekty Róšaniovců velmi vzácná. S ním polemisoval Áchúnd Darveza, slavný světec Afgánů, více než 50 traktáty až na Machzan-ul-asrár (sklad tajemství) též machzani afgáni neznámými. Jinak obsahuje literatura theol. spisy populární, jako Gulistáni rahmat (růžosad milosrdenství od Navvába Muhammeda Mustadžib chána), Heját-ul-muminín (život věřících), Áchir náma (kniha o věcech posledních), Rašíd-ul-beján (vůdce zjevení, katechismus pro ženy a děti, veršem), Kasída Burda (báseň k oslavě Muhammedově z arabštiny od Áchúnda Darvezy), Muntachab-ulakáid (výbor článků náboženských z arab. od mully Dádína Chattaka) a j. S theologií souvisí co nejúžeji právo zastoupené velmi cenným spisem Faváid-uš-šarí'a (prospěchy práva) psaným r. 1713 Áchúndem Kásimem. Náležejí sem i spisy Hidája (správné vedení) a 'Ynájet (milost), oba z arab. přeloženy básníkem Chušhálem, o právu, dále Tafsíri Kurán (výklad koránu od Afzal-chána) a druhý Tafsír a j. Z literatury prostonárodní oblíbena jsou themata o Hasanovi a Husainovi, synech Aliových, spracovaná na př. Gulámem Muhammedem, auktorem i jiných romantických básní (Saif-ul-mulúk, meč králů, Badri-džemál, úplněk krásy, Mi'rádžnáma, kniha o vystoupení na nebe proroka Muhammeda) pode jménem Džangnáma (kniha boje, jiná »kniha boje«, báseň, pochází od Amíra Hamzy), a Sajjidem Hasanem, Adam Chán vo Dur Chánaí (od Fachruddína Sáhibzádeho prosou, poesií od básníků Abdul Kádir chána a Sadr chána), slavná po zemi afgánské milostná povídka o panu Adamovi a panně Perle, povídka o sultánu Džumdžumovi (od Imád-ud-dína, Madžnún vo Laila (z perského od Bajchána), Kalíla vo Dimna, Šáh vo gadá (král a žebrák), Behrámgúr (pověsť o perském králi téhož jména spracovaná na př. Fijázem), povídka o růži a pinii a jiné prostonárodními pěvci zpívané, dále Hazár masáil (tisíc přísloví) a p. Nejdůležitější obor literatury afgánské jest však poesie, vynikající nejen množstvím básníků, ale zvláště cenou jejich prací. Nejznámějším a i za nejznamenitějšího pokládaným básníkem jest Abdurrahmán za vlády Aurangzebovy (pol. stol. XVII.) s dívánem básní náboženskomravoučných (bylť mullou, t. j. knězem a učitelem). Jemu po boku stojí slavný náčelník kmene Chattaků za vlády Sáhdžihánovy a Aurangzebovy, Chušhál, rovněž slavný básníkjako válečník zvláště proti Aurangzebovi, od něhož byl do Indie vypověděn. Sepsal prv asi 360 spisů. Ve vyhnanství psal své krásné básně vynikající vlastenectvím a láskou k vlasti, jimiž i známým v oboru tom básníkům evropským mohl by čeliti, sebrané v Díváně a dále ve sbírce Kullijját (sebrané básně); psal i Ru-báijját (čtyřverší) a Fazal-náma (kniha přednosti, spor mezi mečem apérem). I potomci Chušhálovi v celé řadě generací vynikali pracemi literárními, hlavně pak poesií, ani ženy nevyjímaje. Pět synů jeho básnilo: Ašraf chán, příjmením »Vyhnanec«, jak zván sdíleje s otcem svým vyhnanství, v němž i zemřel, se sbírkou cituplných, pathetickým slohem psaných básní; Abdulkádir chán (od jiného Abdulkádira je sbírka pětiverší Muhammas) a Sadr chán, oba s dívánem básní a spracováním známé po A-ě milostné povídky o Adamovi a Durchánaí, oba i překladatelé z perštiny. Prvější přeložil Sa'dího: Bustán (Sad) a Gulistán (Růžosad) – jiný překlad Gulistánu je od Muhammeda Ansárího – a Džámího romantickou báseň Júsuf a Zulaichá jsa i původcem sbírky hádanek Muammá (právě tak jako jiný syn Gohar chán), druhý přeložil Nízámího romantické básně Chosrau a Šírín. Sikandar chán psal báseň Mihr vo muštarí (Slunce a Juppiter) a složil i sbírku básní právě tak jako zmíněný Gohar chán. Vnuk Chušhálův, zmíněný již historik Afzal chán, podal zdokonalený naproti bombastické formě původní překlad bajek Pílpájových na základě perského skráceného textu Anvári-suhailí (světla Canopova) pod názvem Kalíla vo Dimna, zvaný též Ylmchánai dániš (dům moudrosti a vědění) neb snad i Ajári dániš (průbní kámen vědění). Z jeho synů byl Kásim zvaný Šaidá (láskou pomatený) původcem vynikajícího, avšak mluvou svou na perské básníky (obtížnější než sloh ostatních) upomínajícího dívánu. I jiní členové básnili, ač plody jejich nezachovány. Z ženských členů byla zvláště žena Chušhálova, matka Ašrafehánova, básnířkou nikoli nepatrnou, jak svědčí zachované její básně. Jiným z básníků znamenitých ač i v A-ě samém dosti neznámých jest Chádža Muhammed, vrstevník Chušhálův, sbírkou cenných básní. V oboru poesie erótické a mystické slavný jest v A-ě, snad nad zásluhu, Ahmed Šáh Abdálí, zakladatel dynastie Duránijovců. Z jeho vlády datuje se i díván Dádína Chattaka. Jeho syn a nástupce mullá Abdulhamíd (koncem stol. XVIII.), auktor sbírky cituplných básní erótických a mravoučných s názvem Dur vo mardžán (perly a korále), jakož i básně Nírangi yšk (kouzlo lásky, snad překladu z perštiny), pokládá se vedlé Chušhála za největšího básníka afgánského, uznávaného i v Persii, nepřekonaného a snad vůbec nepřekonatelného, ač jiní díván Šáha Šarfa z Dželálábáda i nad jeho básně kladou. Mystickým básníkem ve smysle sekty Róšaniovců oblíbeností Abdulhamídovi nejbližší jest potomek zakladatele této sekty se sbírkou mnohdy velmi vznešených básní mystických. Mystického rázu, ač ne zvláštní ceny, jest i díván Kásima Alí chána, Afgána hindustánského, který žil za Napoleona I. a znal netoliko i jazyk anglický, ale i básněmi svými proti vládě anglické v Indii vystupoval. I jiní básníci prosluli: zmíněný již Šáh Šarf dželálábádský, Pír Muhammad kandahárský (kolují i veršované Madžmúáti Kandahárí, snůšky kandahárské), Alí chán Daulat, Miján Abdurrahím a řada jiných. A i moderní A. vykazuje jména v poesii vynikající (Miján Muhammad Bákir příjmením Abd, Miján Muhammed příjm. Nagzí a mnohé jiné); ale jsou-li básně prvějších velmi vzácné, kolují básně básníků moderních nesebrány v ústech lidu. Největší půvab básní afgánských spočívá v jejich jednoduchosti, od níž jen někteří básníci se uchylují. Jako zvláštnost jmenujeme Chušhálovy básně Báz-náma (kniha sokolí, o chovu a lovu jich) a Dastár-náma (kniha o turbanu, různém jeho způsobu a souvisícími s ním modlitbami). Chušhál vytvořil i jakýsi těsnopis zandžírí ((řetězové, t. j. písmo), jehož rodina jeho užívala.

Evropská znalost literatury afgánské jest velmi kusá; příčinou toho jest nedostatek pramenů, ježto rukopisy i v A-ě samém jsou vzácné a proto i v opisech velmi drahé, třeba zvláště ženy afgánské, z nichž některé učeností, zvl. pak znalostí jazyka svého vynikají, sebe a rodiny opisováním knih živí, nejen hezky, ale i správně píšíce. Vydání, která by účelům filologickým mohla sloužiti, vůbec není. Afgánové sami nemají mluvnice svého jazyka, a i rozsáhlé národní slovníky jejich Rijáz-ul-mahabbat (zahrady lásky či lépe Mahabbatovy) od Hindustánce Navvába Háfize Mahabbat chána z r. 1805 (hlavně věnován časosl.) a Adžáibul-lugati (Divy mluvy) od Navváb-alláha Járchána z r. 1808 (rovněž od Inda) protože od cizinců pochodící jsou neúplné, třeba jinak velmi cenné. Z literatury evropské jmenujeme: Dorn, Grammat. Bemerkungen über das Puschtu (Mémoires de l'acad. de St. Pétersbourg. 1850); Raverty, Grammar of the Pushto (3. ed. 1867); Dict. of the Pukhto (1867); Pushto manual (1880); Vaughan, Afgh. gramm. and vocab. of the pooshto lang. (1857); Fried. Müller, Über die Sprache der Avghanen (Sitzungsb. d. Wiener Ak. 1862–63); Bellew, A. gramm. of the pukhto (1867); Dict. of the pukkhto lang. (1867); Trumpp, Die Verwandschaftsverhältnisse des Pašto (1867); Vergl. Wörterverz. von P.- und Sindhiwörtern. Das Sindhi im Vgl. zu Prakrit und zu den andern neuern Dialekten (Deut. morgenl. Zeitsch. XV. a XVI.); Gramm. of the Pashto lang. (1873). Srovn. Dorn, Chrestomathy of the Pushtu (1877); Raverty, The Gulshan-i-Roh, being selections, prose and poetical (1867); Trumppovy články v »Zeitsch. d. deut. morgenl. Ges.« XXI., XXlll. K dějinám starým srov. History of the Afghans transl. from the Persian of Neamet-Ul-lah (Lond. 1829–36, 3 sv.). Dk.

Dějiny. Není země v Asii, která by měla větší význam v dějinách národův asijských nad A. Pravíť již indické přísloví, že nikdo nemůže býti pánem Hindustánu, kdo nebyl prve pánem v Kábulu. Leží totiž Kábul při »silnici královské«, jediné a pravé cestě mezi Přední a Zadní Indií; po ní táhly od nejstarších dob karavany, jakož i národové bojovní; pročež obyvatelé krajin těch, Afgánové, od staletí jakožto strážcové průsmyků vedoucích do zemí sousedních měli velikou důležitost. Jméno Afgánů vyskytuje se teprve v dějinách pozdějších dob; neboť v nejstarší době historické východní kraje A-u, Kábulistán řečené, počítány byly k Indii. Obyvatelé tehdejší jazykem i mravy spřízněni byli s obyvateli Indie ještě za doby, kdy první z národův evropských, Řekové, zemi poznali. Ve II. stol. př. Kr. králové bakterští původu řeckého stali se pány i v Kábulistáně. Řecké to panství udrželo se až do polov. I. století př. Kr., kdy od severu přihrnuli se do země Massageti a ve vládě nad ní až do počátku V. stol. po Kr. se udrželi. Krátké bylo panství Sásánovců v těchto stranách, neboť za vlády Fírúzovy (458–488) ustoupilo panství bílých Hunnů, Abtele zvaných, jež někteří dějepisci a národopisci pokládají za praotce Afgánů. Tito vládli zemi afgánské až do poč. VIII. stol., kdy mocní tehdy Arabové zemi uchvátili. Po všechnu tu dobu řečení národové byli nad A-em vrchními pány, ve skutečnosti však kraje ty byly poddány králům buddhistickým, kteří vrchní toto nadvládí arci uznávali. Dokladem jsou stavební památky z oněch dob zachované, mohutné to věže, tope zvané. Panství arabské, jež buddhismus ze země vytlačilo a víru muhammedánskou mezi obyvateli rozšířilo, trpělo vpády kmenů tureckých a vzpourami místodržitelů. V této době poprvé vyskytuje se jméno Afgánů, kteří od jihozápadu na sever do země proniknuvše, Arije odtud vypudili. Alptegín, místodržitel vých. Iránu, vzbouřil se proti panství Sámánovcův a pomocí bojovných kmenův afgánských zmocniv se pevnosti Gazny zřídil svou vlastní vládu. Při smrti své (975) zanechal říši zeti Sebuktegínovi, který panství o Kandahár rozšířil a poraziv indického knížete Džaibala až k Pešáveru zemí ovládal. Jeho nástupce, slavný Mahmúd, podnikl 12 tažení (1001–1024) proti knížatům indickým, puzen jsa hlavně touhou po bohatství. Tak za posledního tažení obmýšlel zmocniti se pokladů, jimiž rozhlášen byl chrám boha Šivy Somnat na Gudžeratu. Na tažení pomocí 20.000 velbloudů, kteří nesli potraviny a vodu, bez pohromy prošel s vojskem svým pouští 500 km dlouhou. Když dobyl chrámu, oslněn byl nádherou jeho: 65 uměle řezaných sloupů neslo střechu chrámovou, s níž na těžkém řetěze zlat=m visela svítilna. Ač mu za ušetření modly nabízeno veliké výkupné, přece ji sekerou rozbil, načež vysypalo se z vnitřku množství démantův a drahokamů, jež Mahmúd pobral s jinými poklady. Mahmúd povahou svou byl z nejznamenitějších vládců východu, kde mužnost, súravedlivost a velikomyslnost pokládají se za hlavní ctnosti vládcovy. Nahromaděných pokladů značnou čásť obracel k odměnám za zásluhy a ku podpoře věd a umění. Sídlo své Gaznu ozdobil nádhernými stavbami. Když ke dvoru jeho táhlo se mnoho muslimův a počet pobožných do mešit se nevešel, kázal vystavěti nový nádherný chrám »nebeská nevěsta« zvaný; vedlé něho dal vystavěti školu a klášter, v němž uložena bohatá knihovna. Vedlé paláce sultánského krášlily město četné budovy velmožů, mešity, veřejné budovy a vodovody. Sloni, v městě tehdy hojně chovaní, měli sto stájí s rozsáhlými budovami pro hlídače. Při dvoře Mahmúdově žil slavný básník Firdeusí a j. Po smrti Mahmúdově udrželi se potomci jeho v Gazně jen asi půl století, načež se afgánští náčelníci z Góru, krajiny severní, vlády v zemi zmocnili. Aláuddín Husejn pomocí vojínů horských dobyl Gazny; mezi tím, co vojíni jeho město drancovali, bavil se divoký král tancem krasavic, opíjel se nejlepšími víny a oddával se rozkošem. Nástupcové jeho rozšířili panství do severní Indie; ale v dobách pozdějších panství jejich se rozpadlo a bitvou u Panipata (1525) učiněn na vždy konec panství afgánskému nad Indií. Bylť mezi tím Báber, potomek Timurův v šestém koleně, zradou se zmocnil Kábulu a pomocí tureckých i mongolských hord porazil Afgány, kteří měli obsazené průsmyky do Indie vedoucí. Darmo prosili, trávu mezi zuby držíce, za milost; porubáni jsou a hlavy jejich v pyramidách nahromaděny. Bitvou u Panipata zmocnil se Báber měst Delhi a Agry a založil mogulské panství v Indii. Báber pokládal Kábul za kolébku štěstí svého, za hlavní město říše své; pročež Kábul s okolím měl císařským statkem býti a nikdy neměl se státi údělem někoho z rodu. Ale nařízení toho později nebylo šetřeno. Byl spravován od místodržících, kteří větší menší závislostí vázáni byli k panství mogulskému v Indii. Neodvislosti nabyla země teprve v době, kdy říše velkomogulská v Indii nalézala se v rozkladu. Stalo se tak v 1. pol. XVIII. stol., kdy vůdce Gildžů, Mahmúd, nejen uchvátil nadvládu nad Kandahárem, ale odtud i proti Persii se obrátil a hlavního města Ispahána se zmocnil (1722). Krutá vláda jeho v Persii způsobila všeobecnou vzpouru, v níž Mahmúd od vlastního lidu jest sesazen a sťat, načež synovec jeho Ešref na trůn jest povýšen. Ale i proti němu povstaly vzpoury; kmen Abdálův ve spojení s Peršany zvítěziv nad ním vypudil jej z Persie. Ešref úkladnou vraždou zahynul v Belúdžistáně. Zatím povstalo v Kandaláru nové panství Gildžů, jež založil Mahmúdův bratr Husejn. Obávaje se rostoucí moci perské hleděl Husejn spojiti všechny kmeny afgánské ku spolku na výboj a odboj; vítězně odpíral útokům perským, až když v Persii povstal mocný vojevůdce Nádíršáh a vládcem se prohlásil, upadl Husejn do zajetí perského. Ale i Nádír pro své tyranství sešel vraždou (1747), čehož užil Ahmed chán, náčelník Abdálův a sluha Nádírův, aby se prohlásil za vladaře A-u. Říše jeho i kmen všechen nazván »Durrání« = perla doby. Ahmed hleděl sobě zabezpečiti přede vším oddanost kmene; pročež potvrdil dědičné šlechtě obvyklá práva a mnohé ze vznešenějších kmenů k sobě připoutal tím, že je dědičně dosadil na výnosné úřady dvorské i státní a svobodníkům ponechal práva rozhodovati na sněmích. Jen co vztahovalo se k hotovosti zemské a k udržení pořádku zemského, vyhrazeno knížeti. Správu kmenovou ponechal v plné platnosti a nevšímal si ani toho, když některý kmen poslušnost mu vypověděl, dobře věda, že by v zemi své násilím ničeho nesvedl. Této moudré politice domácí děkoval za úspěchy, jichž dosáhl při podrobování jak ostatní země domácí, tak i krajů sousedních. V brzku zval svým Herát a všechnu zemi až na hranici velké solné pouště; Kábul, Dželálábád a Pešáver již dříve uznaly jeho vládu. Odbojný místodržitel láhórský pokořen a všechny kraje až po Sirhind Afgánům jsou odstoupeny. Brzy nastaly nové boje o Delhi; opětně došlo ku krvavému boji u Panipata (1761) mezi Ahmedem a Maharaty; ač zvítězil Ahmed, přece pro jiné zápletky nemíchal se více do záležitostí indických a pečoval z Kandaháru o správu země na upevnění vlády nad odbojnými kmeny domácími. Při smrti své (1773) zanechal synu svému Timurovi říši, jež od nejzápadnějších hranic Chorásánu sáhala až k Sirhindu a od řeky Amu k moři Perskému a Arabskému.

Timur vychován byv mezi Peršany odcizil se lidu svému a věda dobře, že Durrání mu nepřejí, přátelil se s Tádžiky; k tomu ještě trávě dni v nečinnosti, přepychu a rozkoších, pomýšlel, jakými prostředky by sobě neobmezenou zjednal vládu. Sídlo své z Kandahára, v jehož okolí příliš svobody milovní Popalsiové bydleli, přeložil do Kábula, kde zdržovalo se mnoho cizinců, z nichž též utvořil si tělesnou stráž. Jedinou péči měl o pořádek finanční; za to zanedbáván byl náklad na vojsko, jemuž i žold nesprávně jest vyplácen. I přišlo v zemi ku vzpourám, místodržící vzdálenějších provincií pomýšleli na odtržení a státy sousední na rozkotání říše sotva povstalé. Když pak Timur po dvacetileté vládě zemřel, povstala řada stran, které státu hrozily úplným úpadkem. Kmen Baraksiův, od Kandaháru k Hílmendu usedlý, domohl se vlivu největšího a dosadil Símána šáha na trůn. Símán sice byl čilý a podnikavý, ale na škodu vlastní a říše své hleděl obnoviti moc afgánskou v Hindustáně, za kterou příčinou podnikl několikeré marné tažení válečné do Hindustánu. Když pak se znepřátelil se Serafrázem, chánem Baraksiův, a i s Durráníy, došlo k novým vzpourám; v nichž Símán šáh od vojska zrádně jest opuštěn, zajat, oslepen a na hradě kábulském uvězněn; Mahmúd, starší bratr jeho, povýšen na trůn. Mahmúd nechoval se jako panovník, který po dlouhém boji vlády došel, ale jako lupič, jemuž náhodou lup se podařil. O poddané své, pořádek v zemi a pokoj neměl sebe menší péče; bažil jen po životě rozkošném. I není divu, že země novými zmítána jest bouřemi, za nichž mladší Mahmúdův bratr Šudžá' Kábulu se zmocnil. Tou dobou učiněna v Evropě pověstná úmluva mezi Napoleonem I. a carem Alexandrem, která měla zničiti světovou moc Anglie. Angličané jsouce v tísni hledali sobě spojence po vší Asii přední a vyslali též do Kábulu poselství, v jehož čele nalézal se Elphinstone, jenž úplatami a obratností svou dovedl překonati všecky obtíže a rozplašiti obavy Afgánů, že snad za poselstvím přichází vojsko anglické, aby zemi sobě podrobilo. Šudžá' uzavřel s Angličany spolek na výboj a odboj (1809), jehož útraty zavázali se nésti Angličané. Smlouva tato stala se v době pozdější příčinou mnohých zápletek mezi vládou indickou a A-em.

Šudžá' brzy po smlouvě zbaven jest vlády od Mahmúda. Poslední doba vlády jeho jest plna zločinův a nejprotivnějších ukrutností, doba válek mezi bratřími a válek občanských. Rozbroje ty uvedly A. na pokraj záhuby; chytrý Randžít Singh zmocnil se Multánu, Kašmíru, ano i Pešáveru; Balch uchvátil chán buchárský; v Herátě vládl poslední potomek Durráníů Kámrán; ostatní pak země dělila se v několikero panství. Dosti neodvisle a pevně vládl nad Kábulem od r. 1826 Dúst Muhammed, chán z kmene Baraksiů; byl nejdůvtipnější mezi bratřími, vynikal i postavou i vzezřením v míře nevšední. Jeho přičinlivost, lidskost a spravedlnost zjednala mu slávu ve vší zemi i daleko za hranicemi; všechny stavy těšily se bezpečnému klidu; rolník chráněn byl od libovůle, měšťan byl jist svým majetkem, vojín pak cítil se šťastným, poněvadž mu žold byl správně vyplácen. Rychle tedy sbírala se země po létech zpousty k novému rozkvětu; kupci v hojnosti hrnuli se do Kábulu, jehož bázár stal se záhy jedním z nejbohatších v Asii. Emír pocházeje z matky Peršanky učil se řeči perské, čímž zavděčil se četným kyzylbašům žijícím v zemi. Nenáviděn byl pouze od bratří, z nichž každý o vládu svou se obával. Dúst Muhammed jsa horlivý vyznavač víry muhammedánské hleděl souvěrce své při západním Indu vybaviti z moci Sikhův. I ucházel se o přátelství vlády indické, ta však je zamítla. Emír obrátil se tedy k Persii a k Rusku, jež pomoc svou přislíbily. Tu vláda indická obávajíc se vlivu ruského a perského v A-ě rozhodla se válkou všemu učiniti přítrž a Sudžáa povýšiti na trůn. Trojí vojsko vypraveno do A-u; jedno, vedeno Johnem Keanem, mělo táhnouti proti Kandaháru, druhé, vedeno generálem Simpsonem, najato bylo pro Šudžáa od vlády indické a mělo válčiti spolu s armádou indickou proti Kandaháru, třetí konečně pod velením Wadeovým mělo táhnouti průsmyky chajberskými proti Kábulu; všeho vojska počítalo se asi 54.000 mužů. Dne 7. května 1839 Šudžá opanoval Kandahár a tři měsíce později vtáhl do polopustého hlavního města Kábulu, jež emír byl před tím opustil. Vláda indická zapomněvši na slova knížete kelatského: »Přišli jste do země, to jest v pořádku; ale jak chcete zase ven vyjíti ?« zůstavila v čelnějších některých městech posádky, ostatní vojsko zavolala zpět. jež na počátku r. 1840 jest rozpuštěno. Dúst Muhammed po marném pokuse zmocniti se vlády vydal se Angličanům v zajetí, načež i s rodinou do Indie jest odeslán (3. list. 1840). Po celý skoro rok 1841 panoval klid v zemi, jindy neobyčejný, podobný dusnému tichu před bouří. Než uplynul rok, ohlašovaly blesky blížící se bouři. Dne 2. list. došlo ke vzpouře v Kábulu, při níž kapitán Burnes a mnozí Evropané padli; ač Angličané měli 6000 vojínů, v městě pevný hrad obsazený, mimo to opevněný tábor v okolí města, doznali při rostoucí vzpouře velikých ztrát, tak že nezbylo jim, než vyjednávati s odbojnými náčelníky. Když po delším vyjednávání vojsko britské dalo se na zpáteční pochod za kruté zimy (6. led. 1842), jest zrádně od Afgánů přepadeno. Sotva že totiž vojsko opustilo opevněné čáry, vrhli se Afgánové otevřenými branami na ně a loupili dle možnosti, stříleli s hradeb na zadní voj a zapálili byty Angličanů; žádné ochranné vojsko, jak slíbeno, neukázalo se Britům, kteří již prvního dne valně prořídli, když čásť postřílena, čásť umdlením, hladem a žízní na pochodu zahynula. Všechen pořádek přestal, vojsko různých pluků se smísilo, každý hnal se ku předu a pomýšlel jen na sebe. V průsmyku Churd-kábulském zahynulo prchajících na 3000, ježto Gíldžové po obou stranách průsmyk byli osadili a prchající hubili. Ze všeho vojska jen 270 vojínův a několik tisíc z družiny dostalo se do Indie. Na další cestě do Dželálábádu řádily mezi zbytkem koule a dlouhé nože afgánské, až před městem i poslední zbytek zničen jest úplně až na jediného dra. Brydona, který těžce raněn dostihl pevnosti. Nebylo zajisté nad to dokonalejšího zničení armády! Nový generální guvernér lord Ellenborough obávaje se, aby zahubením druhého vojska anglického nenastalo nebezpečí pro celou Indii, dal ohlásiti, že vláda anglická míní vyměniti zajaté, Dústa Muhammeda v ně počítajíc. Když pak jednání o to nevedlo k cíli, přišlo dovolení, by Nott, vůdce posádky kandahárské, přes Gaznu a Kábul táhl k Dželálábádu. Nott spolu s generálem Pollockem obsadil Kábul (v září 1842); vojenské cti anglické učiněno zadost, zajatci jsou z moci Afgánů vybaveni a vrátili se s vojskem do Indie. Dúst Muhammed s rodinou na svobodu propuštěn. Tak skončila se bezúčelná a neblahá válka, která jméno anglické jen hanou přioděla, tisíce životů lidských sobě vyžádala a 17 mill. £ stála.

Země afgánská pod správou Dústa Muhammeda brzy potom nabyla jednotné vlády; neboť emír zmocnil se Kandaháru a později i Herátu (1856) a dobyl si tak celého A-u. Posledního nabyl pomocí Angličanů, jimž z vděčnosti zůstal pak přítelem až do své smrti (1863). Nástupcem svým ustanovil Šír Alího, proti němuž vzbouřili se bratři Azím chán a Afzal chán, později bratři Emín a Šeríf. Vzpoura obou prvních záhy jest potlačena, odpor dvou druhých bitvou kedžbašskou (u (6. čna 1865) přemožen. Nicméně netěšil se Sír Alí dlouho z pokoje; syn Afzalův, Abdurrahmán, dobyl r. 1866 Kábulu, kdež Afzal chán trůnu se zmocnil. Poněvadž i bratr jeho Azím tam vlády se domáhal a Šír Alí k rozhodnému odporu se chystal, došlo mezi soupeři k bojům velmi krvavým. Sousední Angličané zachovávali úplnou neutralitu; teprve když Šír Alí r. 1868 Kábulu se zmocnil a opět na trůn dosedl, pomýšleli Britové na to, aby bývalý spolek přátelský byl obnoven. Zdá se, že příčinou změny té byly nové pokroky Rusů v Asii, kteří mezi tím se byli zmocnili Samarkandu. Jednání trvalo delší dobu, až v dubnu 1869 se Šír Alí sešel s lordem Mayoem, místodržitelem indickým, v Ambale, kdež od indické vlády obdařen zbraněmi a penězi a přátelství obnoveno. Angličané potom starali se o to, aby panství afgánské rozšířeno bylo severně od Hindukuše. Mířiliť tím jednáním arci proti vlivu Ruska, jenž ve střední Asii stále se vzmáhal; žádali, aby nové tyto kraje tvořily jakýsi neutrální pás, k jehož hranicím sever. ním moc ruská, k jižním pak anglická u věcech střední Asie rozhodovati měla, o čemž však ruská vláda nechtěla ani slyšeti. Emír brzy na to počal kloniti se spíše k Rusům, když tito Chokandu se zmocnili a bezprostředními sousedy A-u se stali. Když pak došlo k válce východní, emír ukázal se býti přítelem Rusů; v létě 1878 přijal skvěle v Kábulu poselství ruské, mající v čele generála Stoijetova, žádosti však anglické vlády v Indii, aby také anglický vyslanec Neville Chamberlain od emíra byl přijat, nevyhověl, ano zakázal poslu anglickému do země vkročiti. Neslýchaná tato urážka měla za následek, že emírovi zasláno ultimatum, na něž on ani neodpověděl. Následkem toho překročily dne 21. list. r. 1878 voje angl. hranice afgánské a zahájena druhá válka anglickoafgánská. Šír Alí v polovici prosince utekl se za poselstvím ruským do Turánu a zemřel dne 21. ún. 1879 v Masarišerífu, když byl synu Jakúbu chánu na svobodu propuštěnému odevzdal vládu. Tento došel uznání v zemi a hleděl smířiti se s Angličany, ač poddaní jeho mu v tom odpírali. Konečně, když Angličané pronikli ku Gondamaku, dostavil se tam Jakúb chán a ujednán smír s Angličany (19. kv. 1879). Ve smlouvě zjednané Angličanům dáno právo býti rádci emírovými ve věcech zahraničných; dále ustanoven pro Kábul britský resident, britským úřadům zaručen dozor nad průsmyky vedoucími do údolí kábulského. Emírovi zabezpečena podpora roční 1,200.000 zl., pokud smlouvy bude šetřiti. Dne 24. čce 1879 vtáhl major Cavagnari s družinou vojenskou do Kábulu jako vyslanec anglický; ale již 3. září t. r. Afgánové vzali útokem budovu vyslaneckou a zavraždili vyslance i družinu jeho. K odčinění této urážky nové vojsko vedené generálem Robertsem vtrhlo do země, Jakúb chán pro spoluvinu, když Kábul od Angličanů byl obsazen, odveden do zajetí britského (13. pros. 1879). Ač Angličané zemi drželi obsazenu, zmítána jest stálými vzpourami; pomocí Angličanů došel nad Kandahárem vlády bývalý guvernér Šír Alí, od pohlavárův afgánských prohlášen Abdurrahmán, syn Afzalův, vnuk Dústa Muhammeda, za emíra afgánského, kdežto nad Herátem vlády se ujal Ejúb chán, bratr Jakúba chána. Ejúb pokoušel se domoci vlády nad vším A-em, byl však od anglického vůdce Robertsa na hlavu poražen a k ústupu na Herát donucen (1. září 1880). Mezi tím vláda anglická rozhodla se odvésti vojsko své ze země, když Abdurrahmánovi podařilo se upevniti vládu svou jak nad A-em severním, tak nad jižním. Jen západ ho neposlouchal, odkud Ejúb chán pokoušel se dobyti vlády nad vší zemí. Ale byl poblíž zřícenin starého Kandaháru poražen od Abdurrahmána hlavně zradou vojska svého (22. září 1881). Již 4. října podroben Herát emírovi, kdežto Ejúb chán byv zbaven vší podpory utekl se na půdu perskou. Abdurrahmán stal se pánem celého A-u, Ejúb chán však od doby té držán jest v zajetí perském za plat šáhovi od Angličanů poskytovaný do srpna 1887, kdy ze zajetí podařilo se mu uniknouti. Vch.

Mezinárodní poměry. Polobarbarský a nekřesťanský A. nejsa členem společnosti mezinárodní má důležitost spíše jakožto předmět mezinárodní politiky Ruska a Anglie ve střední Asii, kterážto politika v A-ě se kříží. Od r. 1855 pošinuje Rusko soustavně své hranice v Turkestáně na jih, Anglie pak mísíc se stále ve vnitřní i vnější záležitosti A-u (k čemuž jí partikularismus jednotlivých provincií a časté spory o následnictví na trůn dávají příležitost) snaží se uvésti jej ve svou odvislost a přivtěliti jej po případě k území indickému. Již r. 1855 uzavřela anglická vláda smlouvu »o věčný mír s Dústem Muhammedem a jeho dědici«. Zápletky a války za Šíra Alího a Jakúba chána (viz nahoře Dějiny) vedly k uzavření smlouvy gandamacké r. 1879. Smlouva ta zavázala emíra připustiti stálého residenta anglického v Kábulu a říditi se ve všech záležitostech vnějších radou anglickou, začež slíbena mu ochrana proti každému útoku vnějšímu. Rusko chovalo se k událostem těmto klidně, tak že lord Beaconsfield pomýšlel již i na úplnou annexi A-u. Plánu tohoto však nemohl již uskutečniti, odstoupiv r. 1880. Liberální kabinet Gladstonův jevil větší důvěru k ruské politice. Z A-u, ba i z Kandaháru bylo vojsko anglické vyklizeno ve prospěch emíra Abdurrahmána, jenž potom poraziv svého soupeře Ejúba chána, vladaře v Herátě, sloučil opět celý A. pod jednou vládou. Rusko podrobilo si zatím Achalturkmeny (1881, Skobelev) a území mervské (1884, Komarov) pod záminkou ochrany svých hranic před vpády loupežných Afgánů. Po delším vyjednávání mezi Granvillem a Kimberleyem s anglické a ruským vyslancem Staalem a inženýrem Lessartem s ruské strany sešly se ku konečnému upravení hranic ruskoafgánských kommisse ruská, anglická a afgánská – vesměs se silným průvodem vojenským na sporném území. Rusko žádalo posunutí svých hranic až k průsmyku Zulfikárskému a k Murgáb-bale. Angličtí zástupci odporovali nároku tomu. Když pak Afgánové obsadili kraj pendžehský, Ruskem požadovaný, postoupil Koma. rov se svým vojskem až k pohoří Barchutskému a srazil se s Afgány konečně na řece Kušku (30. dub. 1885). Zápletky z této srážky vzniklé podařilo se i tentokrát ruskoanglické diplomacíi urovnati a válku předejíti. Rusko uznává také posud úředně vliv anglický v A-ě; avšak obě velmoci věří v možnost budoucí vážné srážky svých zájmů na půdě afgánské. Příští vývoj mezinárodních poměrů v A-ě závisí jednak na vývoji východní otázky na poloostrově balkánském, jednak na uhájení celistvosti A-u a zejména území herátského proti postupu ruskému. Následkův útěku Ejúba chána, přívržence ruských zájmů v A-ě, ze zajetí perského a pádu kabinetu Gladstonova ve prospěch konservativního ministerstva Salisburyova nelze posud s určitostí předvídati.

Konečným cílem ruské politiky vnitroasijské (nehledíc ani k účelům ruského obchodu) zdá se býti méně přímé ohrožení indického panství Anglie, jako spíše proniknutí k moři Arabskému, což by ovšem mezinárodní postavení Ruska i anglické Indie valně pozměnilo. Proto snaží se Anglie postup tento pokud možno zadržeti a zameziti. Tkl.

Literatura. Vlach Jaroslav: Afghanistan v »Osvětě« r. 1879. – A. Щердаков: Ахал-Текинская екпедицiя ген. Скобелева г. l881. C. Пет. 1884. – Burnes: Journey to and Residence in Cabool, Londýn 1843. – Ferrier: Voyages en Perse et dans l'Afghanistan, 2 sv., Paříž 1860. – Langlois: Hérat, Dost Mohamed et les influences politiques de la Russie et de l'Angleterre dans l'Asie central, Paříž 1864. – Bell: The Oxus and the Indus, Londýn 1869. – Spiegel: Erân, das Land zwischen dem Indus und Tigris, Berl. 1863.Týž: Erânische Alterthumskunde, 2 sv., Lipsko 1871–73. – Kaye: History of the war in Afghanistan, 3 svazky, Londýn 1878. – Stein: Afghanistan in seiner gegewärtigen Gestalt (Petermanns Geographische Mittheilungen 1878–79). – Bellew: Afghanistan and the Afghans, Londýn 1879. – Týž: The races of Afghanistan, Londýn 1880. – Chavanne: Afghanistan. Land und Leute mit Rücksicht auf den englischafghanischen Krieg, Vídeň 1879. – Malleson: History of Afghanistan, 2. vyd. Lond. 1879. – Hensmann: The Afghanistan war of 1879–80, Londýn 1881. – Jaworski: Reise der russischen Gesandschaft in Afghanistan und Buchara in den Jahren 1878 und 1879, Jena 1885. – Simond: L'Afghanistan, les Rus. ses aux portes de l'Inde, Paříž 1885.