Ottův slovník naučný/Nepřítomnost

Ottův slovník naučný
Nepříslušnost soudní	Nepřítomnost	Nepřívazy

Údaje o textu
Titulek:	Nepřítomnost
Autor:	František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 203–205. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nepřítomnost (lat. absentia). Pojem n-i určuje se vzhledem k bydlišti určité osoby nebo vzhledem k jiným okolnostem, jež vyhledávají, aby tato osoba v určité chvíli na jistém místě byla a po případě i svoji přítomnost činností jakous osvědčila. N. provázena bývá různými účinky právními. Dle římského práva soukromého může osoba nepřítomná, o níž se neví, zdaž a kde žije, prohlášena býti za mrtvou, jakmile uplynula doba 70 let od jejího narození, a podobně i dle práva rakouského jest n. osoby jednou z podmínek, za kterých se dopouští prohlášení za mrtva (§ 24. obč. z.). – N. osoby může v zápětí míti ztrátu práva jí příslušejícího. Tak zejména dle předpisů processních, nedostaví-li se osoba k položenému roku, má to v zápětí po případě ztrátu sporu (v. Kontumace). Kdo více než rok ze svého bydliště jest vzdálen, nedávaje o sobě zprávy, pozbývá dle § 176. obč. z. moci otcovské nad dětmi svými. S druhé strany chráněni jsou nepřítomní, aby pro n. svoji nedošli újmy na svých právech. Dle řím. pr. poskytována těm, kdo jsouce vzdáleni v zájmu obce neb v záležitostech svých studií neb své živnosti nebo za tím účelem, aby se dostavili k soudu, pozbyli n-í svou práva nějakého, in integrum restitutio (vrácení v stav předešlý). Rakouské právo hmotné nezná sice takového navrácení ve stav předešlý, avšak ustanovuje, že má býti nepřítomnému zřízen kurátor, jestliže tento nepřítomný neustanovil žádného zmocněnce svého a jestliže práva jeho nedostatečným zastoupením škodu trpěti nebo práva osob třetích vé svém běhu by stavena býti měla. Ostatně jest ústav curatora absentis i římskému právu znám. – Zvláštních výhod poskytnuto n-i při vydržení a promlčení, již dle římského práva bylo třeba, aby doba vydržecí vůči nepřítomnému vlastníku věci, t. j. mimo provincii a dle obecného práva mimo obvod téhož vrchního soudu dlícímu (inter absentes) trvala 20 let, a byl-li vlastník z části přítomen, z části nikoli, byla brána dvě léta n-i za jeden rok přítomnosti při vypočtení času vydržecího (L. 12 Cod. de praescr. 7, 13, Nov. 119. cap. 8.). Nepřítomný držitel služebnosti pozbýval této teprve, když po 20 let nepředsevzal jejího výkonu (L. 10 pr. Cod. de ususfr. 3, 33, L. 4 § 27 D. de usurp. 41, 3). Dle práva rakouského n. vlastníka věci, o jejíž vydržení jde, mimo zemi korunní, ve které věc ta leží, má za následek, že doba samovolné a nezaviněné n-i této, která však musí trvati déle než 1 rok, počítá se jen z polovice, avšak tak, aby celková lhůta vydržecí nepřekročila 30 let (§ 1475. obč. z.). N. mimo zemi v záležitostech civilních nebo vojenských staví vydržení i promlčení (§ 1496. obč. z.). – N. v záležitostech státních jest dle římského práva omluvou pro nepřijetí poručenství ještě rok po návratu (§ 2. Inst. I. 25, L 10 pr. § 1., 3 Dd. de exc. 27, 1) a dle rak. práva jsou z poručenství a opatrovnictví vyloučeny osoby, které v zemi poručence neb opatrovance buď vůbec se nezdržují nebo déle než rok jsou nepřítomny (§ 194., 281. obč. z.). – Význam n-i jeví se konečně i při uzavírání a plnění smluv. (Viz Nabídka.) Pokud jde o splnění smluv, tu dle římského práva nastávalo prodlení nepřítomného dlužníka bez upomínání jeho (interpellace), jestliže věřitel před soudem prohlásil, že jej upomenouti chce, a podobně i věřitel nepřítomný v prodlení upadal, když dlužník před soudem projevil, že plniti jest ochoten, v obou případech předpokládajíc, že n. ta není odůvodněna zájmy veřejnými. Dle práva rak. smí dlužník pro nepřítomného věřitele dlužný předmět k soudu složiti (§ 1425. obč. z.); viz Deposice.

N. obviněného v řízení trestním. Poněvadž osobní účastenství obviněného v říz. tr. nemalou měrou může přispěti k dosažení hlavního účelu řízení, totiž vyhledání pravdy, a zvláště také k obhájení samého obviněného, novější řády tr. z pravidla nedovolují konati říz. tr. v n-i obviněného. To platí i dle rak. ř. tr. z r. 1873, kterýž obsahuje jen některé výjimky z toho v §§ 412.–421, dopouštěje, aby řízení přípravné a řízení obžalovací bylo provedeno, jest-li obviněným někdo neznámý, nepřítomný neb uprchlý. V tomto řízeni však nastávají některé odchylky od řízení pravidelného, odůvodněné zvláštností věci. Zejména, lze-li podle okolností se domnívati, že nepřítomný uprchl, anebo jsou-li při něm splněny podmínky, aby na něj mohla býti uvalena prozatímná vazba, dovoluje se sáhnouti ke zvláštním prostředkům k jeho postižení. Tyto prostředky jsou: prohledávání domu, dožádání jiných úřadů, soudní honění, vydání listů stíhacích neboli zatykačů, vydání popisův a vyhlášení věcí pocházejících z činu tr. Zvláštností povšechnou jest, že přípravné vyšetřování proti (určitému) obviněnému nepřítomnému jest obligatorní (§ 91.), ve stadiu obžalovacím pak, že spis obžalovací sluší dodati obhájci k tomu zvláště zřízenému a že pravoplatné vydání v obžalovanost má se vyhlásiti veřejně a, je-li pobyt obviněného v cizině (nebo v zemích uherských) znám, zavésti s úřadem cizozemským (resp. uherským) jednání, aby obviněný našemu státu byl vydán. Dostavil-li se obviněný nebo byl-li vydán, dodá se mu spis obžalovací a řízení koná se způsobem pravidelným. Jinak další řízení se staví, až by obviněný byl postižen; toliko mimořádné řízení pro neposlušnost (v. Neposlušnost) mohlo by ještě býti zavedeno. Hlavní přelíčení konati lze proti obžalovanému nepřítomnému (t. zv. řízení kontumační, jež řád tr. také nazývá »řízením pro neposlušnost«) za těchto podmínek: 1. že jde o přestupek, přečin nebo takový zločin, na nějž není trest přes pět let; 2. že byla obžalovanému obsílka do vlastních rukou dodána a 3. jde-li o zločin nebo přečin, že byl obžalovaný v přípravném vyšetřování již vyslechnut. Ostatně, i kdyby tyto podmínky byly splněny, soud však měl za to, že v n-i obžalovaného nelze věc objasniti uspokojivě, nemusí konati hlavní přelíčení, nýbrž může na obžalovaného vydati rozkaz postavovací a dle potřeby odročiti přelíčení již nařízené (§ 427.). V řízení přestupkovém vůbec osobní přítomnost obviněného není nezbytnou. Jeho n. nemůže tedy zabrániti, aby hlavni přelíčení se nekonalo (§ 454.). Nad to zákon dává obviněnému právo, není-li ve vazbě, aby dal se při hl. přelíčení zastupovati zmocněncem zvláště k tomu zřízeným; avšak soud může, shledal-li by to k vyhledání pravdy býti potřebným, nicméně naříditi, aby obviněný osobně se dostavil (§ 455. odst. 3.). -rch.