Ottův slovník naučný/Nepříslušnost soudní

Ottův slovník naučný
Nepřímá daň	Nepříslušnost soudní	Nepřítomnost

Údaje o textu
Titulek:	Nepříslušnost soudní
Autor:	Ferdinand Pantůček, František Storch
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 201–203. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nepříslušnost soudní čili inkompetence soudní. Různost a četnost soudů k výkonu soudnictví ve státě ustanovených nezbytně s sebou nese, že veškerá působnost soudům vůbec přikázaná dle určitých zákonných předpisů jest rozdělena mezi jednotlivé druhy soudů a že každému jednotlivému soudu v tom kterém druhu přidělen jest určitý okrsek místní. Souvisle s tím nařízeno jest, že jen ten soud té které záležitosti právní (sporné, nesporné, trestní) ujati se smí, který co do druhu k těmto záležitostem je povolán a v jehož místní pravomoc záležitost ta spadá. Nedostatek těchto podmínek ať v jednom, ať ve druhém směru jest překážkou zakročení onoho soudu, činí, jak se v terminologii právnické říká, soud onen pro tuto záležitost inkompetentním (nepříslušným), zakládá inkompetenci (n.) soudu. Předpisy upravující příslušnost soudní jsou rázu donucovacího, ukládajíce soudům, aby vždy dbaly mezí své kompetence a neobíraly se záležitostmi, jež před ně nepatří. Co se týče provedení té zásady, nutno rozeznávati:

A. Řízení sporné. Již dle starých zákonův processních, zejména dle jurisdikční normy z r. 1852, měl soudce povinnost zkoušeti, zda je k sporu tomu povolán. Nové processní zákony z 1. srpna 1895 ukládají soudu měrou značně širší než právo dosavadní za povinnost dbáti příslušnosti své a ji zkoušeti, vedle toho ovšem zůstavujíce i stranám vytýkati n. soudu, který záležitosti se ujal, a domáhati se výroku soudního o příslušnosti. Při tom přihlíží právo nyní platné i k tomu, by co nejvíce zabránilo nákladnému a dlouhému jednání o příslušnosti a ušetřilo útrat i ztráty času, jež bývá spojena s rozhodováním o těchto otázkách. Co do jednotlivostí nutno vzpomenouti tohoto: I. Zkoušení příslušnosti soudcem. Dle zákonů processních, zejména dle nové jurisdikční normy (ze dne 1. srp. 1895, č. 111 ř. zák.) má soudce stolice prvé zkoumati svoji příslušnost především hned při vyřízení žaloby. Za základ tohoto svého zkoušení klade tvrzení žalobní, avšak není vázán jen na tento podklad, nýbrž může přihlížeti ke všem jiným okolnostem, jemu odjinud známým, ba pochybuje-li, že cena předmětu sporu žalobcem nad 500 zl. udaná nedosahuje 500 zl. a že soud sborový, u něhož byla žaloba podána, jest příslušným, musí dokonce i z moci své úřední zavésti vhodná šetření, by zjistil cenu předmětu sporu a přesvědčil se tak o své příslušnosti. Bylo-li již řízení o žalobě zahájeno, nesmí si již soud všímati oné n-i, která spadá v meze dovolené prorogace. Avšak n-i meze tyto překračující, tedy n-i záležející v tom, že buď: a) záležitost, které se ujal, vůbec před řádné soudy rakouské nepatří, nebo b) že dovoláno se soudu okresního, ačkoliv jde o záležitost vyhrazenou soudu sborovému, nebo c) že zakročil soud sborový ve věci přikázané soudům okr., nebo konečně d) že jedná soud kausální (horní, obchodní, námořský), ač záležitost, o kterou jde, spadá v obor pravomoci obecné, má dbáti vždycky, i po zahájení sporu, a poznal-li ji, ihned zdržeti se dalšího řízení v záležitosti oné a zrušiti řízení již provedené. Neučinil-li tak, může i má stolice druhá i třetí, která vyřizujíc nějaký opravný prostředek stranami podaný zjistí nedostatek onen ať k výtce stran, ať z povinnosti své úřední, vysloviti n. soudu i zrušiti celé řízení již provedené. Byl-li však již spor pravoplatně ukončen, jest již každé posuzování příslušnosti soudu, jenž rozhodnutí vynesl, z pravidla vyloučeno. Pouze výjimečně může v případě, když dodatečně vyšlo na jevo, že řádný soud rakouský rozhodl věc, která vůbec před řádné soudy rakouské nepatří, třebas i konečné rozhodnutí ve právní moc vešlo, nejvyšší soud zrušiti celé řízení provedené i rozsudek vydaný, žádá-li za to příslušná nejvyšší instance správní (ministerstvo, zemský výbor). – Vylíčené právo ať soudce prvního, ať vyššího ex officio vysloviti n. soudu pro záležitost již zahájenou a zrušiti řízení již provedené jako zmatečné jest vyloučeno, jestliže výroku tomu co do důvodu zmatečnosti vadí nějaké rozhodnutí od téhož nebo jiného soudu vydané a dosud závaznou moc mající. – Podobně jako instance prvá, jest povinna též instance druhá, zabývající se rozhodováním o podaném odvolání, zkoušeti svoji příslušnost a, shledá-li se býti inkompetentní, odvolání ji předložené postoupiti soudu dle jejího mínění příslušnému. Neučiní-li tak, dopustila se ve případech, kdy jde o n. vůlí stran neodstranitelnou, zmatku, ke kterému nejvyšší soud, vyřizuje odvolání proti jejímu rozhodnutí podané, přihlížeti má i ex officio. – II. Námitka n-i. Pokud jde o n., která nespadá v uvedené meze povinného zkoušení soudem, nesmí jí soud, ujav se oné záležitosti, již dbáti, nýbrž má jen straně zůstaviti, aby námitkou svojí docílila odmítnutí záležitosti oné od dotčeného soudu. Dle imperativních předpisů zákona jest však nezbytno námitku tu učiniti při prvém stání a pokud stání to bylo určeno i k jednání ve věci samé (při soudech okr.), dříve než v jednání o věci se byla vpustila. V rozepřích, ve kterých jejich povahou prvé stání jest vyloučeno (na př. směnečných, mandátních, manželských), třeba namítati n. soudu při prvém úkoně, který žalovaný o žalobě před se béře. V řízení odvolacím může se straně naskytnouti možnost vytýkati n. soudu jen v případě, že instancí odvolací jest soud krajský, zemský neb obchodní a pochybnost vzchází, zdali k rozhodnuti o odvolání jest povolán soud zemský či obchodní, nebo senát obecný či kausální toho kterého soudu krajského nebo zemského. Ovšem jest možnost ta obmezena tím, že vytýkati lze n. soudu (senátu) obecného jen tenkráte, když rozsudek soudu okr. v odpor vzatý obsahuje dodatek, »že vydán byl ve výkonu pravomoci kausální« (horní, obchodní, námořské) a že namítati n. soudu kausálnímu (senátu obchodnímu, hornímu) jest možno jen tehda, když se nevyskytuje v rozsudku zmíněný dodatek. – III. Řízení a rozhodnutí o příslušnosti. Zjistí-li soud ex officio svoji n., rozhoduje pravidelně hned na základě materiálu jemu po ruce jsoucího a vyslovuje výrokem (usnesením) svoji n. i její důsledky. Učiněna-li byla námitka n-i, zavádí o ní z pravidla ústní jednání stran, které dle své úvahy a dle vhodnosti před se béře buď samostatně, buď ve spojení s věcí hlavní. Jednáno-li samostatně, rozhoduje se o příslušnosti také samostatně ve formě pouhého výroku, bylo-li však jednáni ono spojeno s rozepří hlavni, lze rozhodnuti o příslušnosti pojmouti v rozsudek, který po zamítnutí námitky n-i vydává se ve věci hlavní. Byla-li n. soudu dovolaného vyslovena, učiní soud ihned příslušná opatřeni, jimiž má býti zabráněno, aby věc nebyla dále vedena před soudem nepříslušným, pokud se týče, aby se dostala před svůj soud kompetentní. – Bylo-li o námitce n-i jednáno a rozhodnuto samostatně, nutno pravidelně vyčkati právní moci rozhodnutí vyslovujícího se o příslušnosti, než lze jednati ve věci samé, čímž vzchází začasté pro strany nemalá ztráta času a zájmy jejich mnohdy podstatně se ohrožují. Následkům těmto jest sice odpomoženo, bylo-li o námitce n-i jednáno ve spojení s věci hlavní, poněvadž lze po zamítnutí jejím ihned na základě sebraného již materiálu rozhodnouti spor sám. Za to však, bylo-li námitce n-i v případě takovém vyhověno, celý processni materiál, snad s velkou ztrátou času a s velkým nákladem shromážděný, zůstává nepoužit ladem. Nesnázím těmto v jednom i druhém směru hledí positivní právo alespoň pro některé případy čeliti tím, že dovoluje: 1. že může soud (ve věcech nepatrných musí), zamítl-li námitku n-i, o které bylo samostatně projednáváno, prohlásiti, aby líčeni ve věci samé ihned bylo zahájeno, aniž by na právní moc onoho rozhodnuti o příslušnosti bylo čekáno; 2. že může strana, jestliže soud okresní vzhledem k ceně sporného předmětu (přes 500 zl.) vyhlásil se za nepříslušný nebo soud kausální záležitost u něho podanou odkázal na soud obecný nebo naopak, zahájiti svoji záležitost i před právní mocí tohoto rozhodnutí u soudu za příslušný označeného; 3. že může, bylo-li uznáno na příslušnost jiného senátu téhož krajského nebo zemského soudu (senátu kausálního místo obecného a naopak), býti ihned (i před právní mocí tohoto rozhodnutí) senát příslušný sestaven a spor před ním projednán a rozhodnut (srovn. §§ 46. odst. 2., 61. jur. n. a § 261. civ. ř. s.). 4. Jde-li o to, zda je příslušným senát obecný či kausální téhož soudu krajského (zemského), nebo vzejde-li pochybnost soudu obchodnímu, zda není povolán ke sporu soud obecný, může předseda senátní projednati rozepři onu před senátem složeným ze 3 soudců právníkův a 1 odborného přísedícího. Po ukončeném přelíčení senát původní rozhodne nejdříve o příslušnosti a dle tohoto výroku buď odborný přísedící rozhodnuti ve věci samé se súčastní a jeden soudce-právník hlasování zdrží, nebo naopak. Soudce z hlasování vyloučený má své votum písemně odevzdati předsedovi senátnímu, aby je ke spisům připojil. Souhlasí-li votum toto s rozsudkem vydaným, neškodí n. senátu rozhodujícího platnosti rozsudku vyneseného (§§ 62. a násl. jur. n.). – Rozhodnutí o příslušnosti lze z pravidla bráti v odpor příslušným opravným prostředkem (rekursem a bylo-li pojato v rozsudek, odvoláním). Toliko: 1. vyslovil-li soud sborový (krajský, zemský, obchodní) svoji příslušnost, nelze si stěžovati proto, že dotčená záležitost náleží před soud okresní; 2. uznal-li okresní soud obecný svoji vlastní příslušnost, nelze tomuto výroku odporovati proto, že soud okresní pro věci obchodní a námořské téhož místa jest příslušným a naopak; a 3. rozhodla-li stolice druhá o své příslušnosti, nelze si na to stěžovati, jestliže soud tento sám možnost stížnosti nevyhradil. (Srv. § 45. jur. n. a § 519. č. 3. civ. ř. s.) Výrokem jednoho soudu o druhové příslušnosti v právní moc vešlým vázáni jsou všichni ostatní soudové (§ 46. odst. 1. jur. n.).

B. Řízení nesporné. Řízení nespornému rovná zákon, pokud jde o posuzování příslušnosti, i řízení exekuční, zjišťovací a konkursní. Ve všech řízeních těchto jest vůbec vyloučena možnost stran, podrobiti se soudu nepříslušnému, s čímž souvisí, že soudce první i druhé stolice pozírati má na příslušnost svoji, pokud se týče na příslušnost soudů nižších, věc projednavších, netoliko tenkráte, když se ujímá některé záležitosti v obor řízení vzpomenutých spadající, nýbrž i vždycky během jednání až do pravoplatného rozhodnutí, a také stranou vždycky na n. onu upozorněn býti může. (Srovn. § 44. jur. n. a § 51. exek. ř.) Pozná-li soudce, zabývající se některou záležitostí řízení nesporného, svou n., má z pravidla zdržeti se ihned veškeré další činnosti ve věci této a přenechati všecko následující jednání soudu nebo úřadu příslušnému. Pouze tenkráte, když soud neb úřad příslušný, jemuž by záležitost onu postoupil, není znám, smí, i když vyslovil n. svou, až do právní moci tohoto výroku učiniti všechna opatřeni, jichž třeba k ochraně stran a k hájení účelu řízení (§ 44. jur. n.). Byla-li některá záležitost nesporná vyřízena soudem rakouským, ačkoli nenáleží k pravomoci řádných soudů rakouských, může za týchže podmínek jako v řízení sporném i po právní moci tohoto rozhodnutí soud nejvyšší dodatečně vysloviti n. soudu a řízení provedené a již rozhodnuté zrušiti jako zmatečné (§ 42. jur. n.). Co do přípustnosti opravných prostředkův proti rozhodnutí o soudní příslušnosti platí i v řízení nesporném, s odchylkami založenými v povaze řízeni tohoto, v podstatě totéž, co bylo shora uvedeno pro řízení ve sporných záležitostech občanských. Pčk.

C. N. soudu v řízení trestním. Soud tr. má sám od sebe dbáti svojí příslušnosti, a to nejprve v tom smyslu, že nemá pouštěti se v řízení, shledá-li, že případ, o nějž jde, není věcí trestní po rozumu řádu trestního, náležeje na př. před soud tr. vojenský nebo před úřad správní a pod. Řízení o takové věci při soudě trest. (občan.) provedené bylo by absolutně neplatné. Rovněž každý soud tr. má dbáti mezí svoji příslušnosti věcné a místní. Avšak nedostatek obojí této příslušnosti nečiní ještě výkon soudní za všech okolnosti neplatným. Rak. ř. tr. z r. 1873 totiž obsahuje nejprve případy, kde i soud (místně) nepříslušný již po samém zákoně má právo i povinnost před se bráti některé processní výkony. Tak ustanovuje § 65. o soudě, v jehož okrsku objevily se známky spáchaného zločinu nebo přečinu. Ale i mimo to vyšetřovací výkony soudu (místně) nepříslušného zůstávají v platnosti, pokud jen vztahují se k přípravnému vyšetřování, soudu příslušnému však náleží, aby uvážil, zda má některý takový výkon znova býti předsevzat nebo doplněn (§ 66.). Také by nikdy nevzešla neplatnost z n-i věcné, pokud by n. záležela v tom, že by soud vyšší kategorie jednal o věci tr., náležející před soud kategorie nižší, na př. soud porotní o věci náležející před soud sborový první instance nebo před soud okresní (nikoli také naopak). Strany ovšem nemohou mezi sebou dohodovati se o tom, že by soud nepříslušný uznávaly za příslušný. Mohou však účinku toho v některých mezích skutečně dosáhnouti tím, že n-i soudu se neopírají. Strany mohou totiž vytýkati n. ve stadiu přípravném stížnosti k radní komoře (§ 113.), obviněný pak může mimo to ve stadiu obžalovacím odpírati příslušnosti soudu pro hlav. přelíčení tím, že proti spisu obžalovacímu podá námitky (§ 208.). Ve hlavním přelíčení samém však nelze již namítati n. soudu, poněvadž pravoplatným vydáním v obžalovanost otázka příslušnosti došla již konečného vyřízení (§ 219.). Proto také n. soudu konajícího hlavní přelíčení není důvodem zmatečností, leč pokud by tato n. vycházela z toho, že nepříslušným byl sborový soud druhé instance, který rozhodoval o námitkách proti spisu obžalovacímu (§ 8. zákona z 31. pros. 1877). Nedostatek věcné příslušnosti mohl by ve hlavním přelíčení při sborových soudech první instance ovšem býti vytýkán, zmatečnou stížnost bylo by však lze opírati o něj jen nepřímo, totiž potud, pokud by tato n. vyplývala z nesprávné subsumce skutečností žalobních pod pojem určitého činu trest. (§ 281., č. 10.). V řízení přestupkovém, kde není žádného vydávání v obžalovanost a není tedy žádného zvláštního jednání a rozhodování o příslušnosti soudu pro hlavní přelíčeni, lze n. vytýkati v samém hl. přelíčení, a byla by n. soudu okr. důvodem zmatečnosti, jejž by odvoláním bylo lze přiváděti k platnosti (§ 468., č. 1.). Kdyby soudu okr. nedostávalo se příslušnosti věcné, poněvadž skutek, o němž rozhodoval, jeví se býti zločinem nebo přečinem, a bylo k odvolání kýmkoli podanému zavedeno řízení odvolací, sborový soud první instance jakožto soud odvolací k návrhu státního zástupce zruší rozsudek a opatří, aby bylo zavedeno řízení zákonné (§ 475., odst. 2.). Jestliže pak skutek, o němž rozhodoval okr. soud, nesprávně užívaje zákona, jeví se býti zločinem, může jeho rozsudek, jakkoliv nabyl již právní moci, i bez podmínek obnovy k návrhu státního zástupec býti zrušen a zavedeno nové, zákonné řízení. Poněvadž však tím prolamuje se zásada právní moci soudního rozsudku, zákon připojuje positivní obmezení a určuje k tomu lhůtu šesti, a jde-li o zločin náležející před porotu, dvanácti měsíců (§ 363., č. 4.). -rch.