Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba	Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba	Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny právní: dějiny ústavy, střední doba
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 487–519. Dostupné online
Licence:	PD anon 70

B) Střední doba.

1. Území, nad kterým královská moc česká v této době práva výsostná vykonávala, dělilo se na zemi Českou neboli království České v širším smyslu slova a na země ke království tomuto příslušející neboli k němu přivtělené. Ve XIII. stol. nazývalo se státní území české, ku kterému arci Morava přináležela, v úředních listinách často královstvím Českým (regnum Bohemiae); od časů krále Jana (na př. Emler, Regesta III., str. 612., k r. 1329) a zejména za Karla IV., kdy nové země do státního toho svazku přibyly, označovalo se obyčejně jménem koruny České nebo koruny království Českého (corona regni Bohemiae); ale časem též královstvím Českým (das Böheimische reich) v širším smyslu slova.

a) Hranice země České, která povždy za hlavu tohoto státního celku se považovala, nebyly ani v této době docela totožny s nynějšími hranicemi politickými. Chebsko (v. t.) leželo za hranicemi země České, avšak záhy vcházelo v užší svazek s ní. Přemysl Otakar II. dovolávaje se toho, že Chebsko dostalo se matce jeho, Kunhutě Staufovně, za věno, zmocnil se ho r. 1265; avšak byl nucen v míru r. 1276 postoupiti je králi Rudolfu I., který však zaslibuje dceru svou Jutu králi Václavu II., dal mu je r. 1287 opět v zástavu za věno 10.000 zl. Nicméně Václavu III. bylo r. 1305 zase je říši vrátiti, a teprve když po třetí za krále Jana postoupeno jest království Českému, od té doby trvale s ním ostalo spojeno. Zapsalť římský král Ludvík město a zemi Chebskou r. 1314 a opět r. 1322 králi Janovi a jeho nástupcům jako zástavu říšskou ve 20.000 a napotom 40.000 hřivnách stříbra, a od té doby nepřestávaly pokusy o užší spojení krajiny Chebské se zemí Českou. Král Jan r. 1341 připojil obyvatelstvo města Chebu ku společnosti obyvatelů království Českého a Karel IV. zavázal se r. 1348 k žádosti Chebských, že je nikomu nezastaví aniž jinak od království Českého odcizí nebo oddělí. Chebsko arci, majíc své úřady a soudy toliko králi českému podřízené, ostávalo vyňato ze správní a soudní organisace země České a mohlo právně toliko za samostatný úd koruny České se považovati. Ve stol. XV. purkrabství nebo správa hradu chebského časem dostávala se do jedněch rukou se správou kraje loketského, časem však v dobách domácích bouří Chebsko hledalo ochrany u okolních knížat a tu území jeho všelijakými cestami bylo ztenčováno, tak že na konec ani polovice jeho při koruně České se neudržela. V době habsburské obnovována jsou práva královská v něm takovým způsobem, že fakticky postavením svým nerozeznávalo se od sousedního kraje loketského. Na sněmích českých mluvilo se o »kraji chebském«, jehožto obyvatelé jsou »připojení oudové království Českého«, a komora česká na základě snesení sněmu českého vyjednávala se stavy chebskými o příspěvky berničné rovněž tak, jako s obyvateli kraje loketského a hrabství Kladského, o nichž se pravilo, že jsou »přivtělení oudové království Českého«. Kromě toho i jiné královské úřady české (rada zemská, dvorská kancelář, soud královský, česká komora, hejtmanství lén německých) v Chebsku stejným způsobem vykonávaly moc vládní, jako jménem krále v Loketsku, třebas nebylo pochybnosti o tom, že Chebsko jest říšská zástava.

Nejpodstatnější změny doznala hranice Čech na severu. Za Rudohořím při Labi šla hranice česká původně dále na sever nežli nyní. R. 1212 císař Bedřich II. potvrdil Přemyslu Otakaru I. držení hradu Donína s okolní krajinou kmene Nišanů, král Václav I. vystavěl tam kolem r. 1241 hrad Kámen Královský (Königstein) a Václav II. spojil s krajinou tou r. 1298 hrad a město Perno s okolím, jež do té doby biskupům míšeňským náležely. Následkem toho Majestas Carolina (čl. VI. a VIII.) počítala hrad Königstein i město Perno ke království Českému a teprve r. 1404 král Václav IV. zastavil krajinu tuto míšeňském u markrabímu Vilémovi, tak že se stala lénem koruny České za hranicemi země České ležícím. Na druhé straně ř. Labe až po Krkonoše okolí hradu Hohenšteina, jakož i panství šluknovské a fridlandské dostalo se ve XIII. stol. do rukou purkrabí žitavských, pánů z Ronova, a ti drželi krajiny tyto, jež původně k Horní Lužici náležely, společně se Žitavskem k zemi České. Roku 1443 koupen hrad Hohenštein s okolím od knížat saských a hranice česká zúžena je v ty strany, kde jde nyní. Výběžky šluknovský a fridlandský zůstaly od těch časů napořáde při zemi České; naproti tomu město a krajina Žitavská v ten čas nepočítala se více k Čechám, nýbrž k Horní Lužici. Krajina tato, která ve XIII. stol. jako dávno před tím byla částí země České, dostala se r. 1310 v držení Jindřicha z Lipého, jenž ji směnou za jiná panství r. 1319 králi Janu postoupil. Jan téhož roku rozdělil se o Horní Lužici se svakem svým Jindřichem, knížetem javorským, a ponechav sobě Budyšínsko, postoupil mu ku Zhořelecku též krajinu Zitavskou. Po smrti knížete Jindřicha r. 1346 navrátilo se Žitavsko ke království Českému, Žitava sama stala se královským městem českým a obdržela r. 1347 od Karla IV. majestát, že nemá nikdy od komory a království Českého býti odtržena. Proto také Majestas Carolina počítá ještě Žitavu k těm královským městům v Čechách, jež nemají se zastavovati, a žitavské hrady Ojvín a Eberspach k zastavitelným hradům českým. Avšak od r. 1366–1412 obec žitavská, která r. 1346 byla uzavřela spolek s pěti městy lužickými na ochranu míru zemského, spravovala krajinu Žitavskou svým hejtmanem zemským na hradě Karlsfriedu (r. 1357 Karlem IV. vystavěným), majíc zapsaný sobě úřad fojtství žitavského. Roku 1412 zastavil Václav IV. tento úřad Hynkovi Hlaváčovi z Dubé, který byl zároveň fojtem země Budyšínské a Zhořelecké, následkem toho správa Žitavska a Lužice dostala se do jedněch rukou, a celému území, které tento fojt spravoval, začalo se říkati buď Šestiměstí buď Horní Lužice. Hynek z Dubé ustanovoval sice i nadále na hradě Karlsfriedu zvláštního hejtmana jakožto zástupce svého v Žitavsku, avšak když r. 1424 byl Karlsfried husity dobyt, učiněn hejtmanství žitavskému konec, krajina Žitavská splynula v politickém i soudním ohledu docela s Horní Lužicí a fakticky oddělila se od země České, ačkoli právně nikdy to nebylo vysloveno a také v církevním ohledu ještě do konce XVIII. stol. k arcidiécési pražské se počítala. Naproti tomu bylo po celou tuto dobu Kladsko součástí království Českého, ačkoli i tu staly se pokusy zjednati mu samostatné postavení v koruně České a i kroky ku spojení jeho se Slezskem. Vedlo k tomu časté zastavování té krajiny tomu neb onomu knížeti slezskému. Tak již v l. 1278–1290 nalézalo se Kladsko v zástavním držení vratislavského kníž. Jindřicha IV. a v l. 1327–1335 vratislavského kníž. Jindřicha VI. Listem ze dne 20. list. 1344 král Jan a markrabí Karel sice obyvatelům Kladska zavázali se, že hrad, město a území kladské nemají více od království Českého zástavou nebo jiným způsobem býti odtrhovány; avšak přes to i pak často zastavovány jsou důchody komory královské z Kladska věřitelům královským. Tím způsobem Kladsko v l. 1378–1387 dostalo se do zástavy markrabímu moravskému Joštovi, v l. 1397–1422 ratiborskému knížeti Hanušovi a od r. 1431 Půtovi z Častolovic, kterému císař Sigmund též knížectví Minsterberské byl zaprodal. Dědicové Půtovi prodali r. 1440 obě země čelnému členu strany Poděbradské Hynku Krušinovi z Lichtenburka, a když ten r. 1454 zemřel, syn jeho Vilém prodal země ty správci zemskému Jiřímu z Kunštátu a dědicům jeho za 23.400 kop. Když pak Jiří stal se králem, postoupil je r. 1462 svým synům Viktorinovi, Jindřichovi a Hynkovi, pojav při tom úmysl povýšiti Kladsko na samostatný úd koruny České. Proto vymohl sobě na císaři Bedřichu III. majestát ze dne 7. pros. 1462, jehož obsah stvrdil královským listem ze dne 17. pros. 1462, kterým císař kraj Kladský na hrabství povyšoval a synům Jiříkovým povoloval psáti se knížaty Minsterberskými a hrabími Kladskými (comites castri et dominii in Glacz). Po smrti krále Jiřího při rozdílu o jmění jeho obdržel r. 1472 Kladsko s Minsterberskem Jindřich starší, kníže Minsterberský, a když je přijal od krále Vladislava v léno, potvrdil král stavům hrabství Kladského starodávná jejich práva, zejména, že nemají od království a koruny České býti odcizováni, nýbrž věčně ostati k nim přivtěleni. Kladsko následkem těchto proměn obdrželo sice samostatnější postavení a vešlo také ve styky se Slezskem, avšak nepřestalo se považovati za čásť království Českého. Po smrti knížete Jindřicha prodali synové jeho r. 1501 hrabství Kladské rakouskému pánu Oldřichu z Hardeka se svolením stavů českých za 70.000 zl. rejn., načež r. 1525 dostalo se do rukou bratra jeho Hanuše, r. 1534 krále Ferdinanda I. a r. 1537 Jana z Pernšteina. Když synové tohoto pána r. 1548 se svolením krále i stavů českých prodali je solnohradskému arcibiskupu Arnoštovi a když r. 1560 měl po něm Kladsko poděditi falckrabí rýnský Albrecht, tu stavové čeští opřeli se tomu a nepřijali falckrabího za obyvatele země. Císař Maximilián II. učinil s vévodou r. 1569 narovnání, ve kterém tento upustil od nároků na Kladsko za náhradu 150.000 zl., a stavové kladští, přispívajíce značnou sumou k vyplacení svému ze zástavy, vymohli sobě na císaři Rudolfu II. dne 11. února 1578 majestát, že nemají více od koruny a komory království Českého býti odcizováni, a tak stalo se opět hrabství Kladské »zevnějším krajem« země České.

b) Pokud se zemí ke království Českému přivtělených týče, ostávala nejprve trvale spojena s královstvím Českým jakožto přední člen jeho Morava, nechať v ní vládl některý z mladších členů rodu královského jakožto markrabí anebo nechať stála přímo pod králem, spravována jsouc zemským hejtmanem od něho jmenovaným. Hranice její byly dlouho totožny s nynějšími hranicemi arcibiskupství olomúckého, a teprve vyjmutím statků biskupství olomúckého a krajiny Opavské (v. t.) z moravského práva zemského za Přemysla Otakara II. povstávala z území moravského tři territoria, markrabství Moravské, biskupství Olomúcké a vévodství Opavské, jichž právní postavení v koruně České upravil Karel IV. jakožto král římský majestátem ze dne 7. dubna 1348. Dovolávaje se starších listin, vyvodil z nich, že biskup olomúcký, markrabě moravský a vévoda opavský jsou many krále českého a země jejich ušlechtilá manství koruny České, jež dle práva ku pravomoci a přímému panství králův a koruny království Českého náležejí. Knížata ti mají své země toliko od králů v léno přijímati a náležité přísahy poslušenství a poddanosti králům a koruně České činiti. Dle manských listů napotom markrabím moravským a vévodům opavským králi českými vydávaných a dle reversu těmito králům českým daných měly jejich země na korunu zpět připadnouti. kdyby rody knížecí po meči v přímém mužském potomstvu vymřely, a stavové království Českého a markrabství Moravského zavazovali se v nich, aby o jednotu a nedílný svazek zemí svých péči měli. Zejména v listu ze dne 26. pros. 1349, kterým Karel IV. udělil zemi Moravskou bratru svému Janu a jeho mužským potomkům v léno, bylo ustanoveno, že král se stavy českými a markrabě se stavy moravskými mají složiti přísahu, že chtějí úmluvu o poměru Moravy ke koruně České držeti, a že přísahu tu má každý král se stavy českými opakovati při svém korunování na království České a zároveň i markrabí se stavy moravskými při každém propůjčování mu léna, kteréžto propůjčování toliko v mezích království Českého se díti má. Kdyby král anebo markrabí proti tomuto základnímu zákonu státnímu čeho předsebrali, nemají Čechové ani Moravané býti povinni rozkazů jejich poslouchati. Dle ustanovení těchto příslušnost Moravy ke koruně České záležela netoliko v manském poměru markraběte moravského ke králi českému, vasalla k senioru, nýbrž i ve státoprávním poměru země Moravské ke králi a království Českému, neboť stavové moravští byli povinni skládati též králi českému přísahu věrnosti a měli společně se stavy českými právo i povinnost bdíti nad tím, by celistvost země Moravské a příslušenství její ke království Českému nebyly brány v pochybnost. Císař Karel IV. v majestátu ze dne 19. května 1366 výslovně pak prohlásil, že markrabě moravský není s markrabstvím svým říši Římské ničím povinen, nýbrž že má míti zření toliko ke králi českému. Morava napotom ostávala pod markrabími vlastními až do r. 1411, kdy po smrti markrabího Jošta spadla zpět na korunu. Poněvadž v té době měla vlastní své úřady a soudy zemské, vyvinulase arci její samospráva a svézákonnost značnou měrou. Listem ze dne 4. října 1423 udělil císař Sigmund Moravu jakožto král český zeti svému Albrechtu II.. manželu dcery své Alžběty, v léno, a když Albrecht byl zvolen za krále českého, zavázal se stavům českým majestátem ze dne 8. června 1438, že jim zápisy, které má na zemi Moravskou, vrátí, a Moravu ke koruně České navrátí. Od této doby Morava neměla více vlastního markrabího, nýbrž král český byl zároveň markrabím moravským a vykonával bezprostředně královskými úřady svými a moravskými úřady zemskými vládu v zemi Moravské. Král Jiří na žádost stavů moravských vydal majestát ze dne 13. ledna 1464, kterým prohlašoval, že markrabství Moravské má býti s královstvím Českým sjednoceno a na věčné časy neodvolatelně do něho vtěleno, že příště nikdy více nemá býti od koruny České a od moci králů českých odcizeno a že všechny skutky, jež by k tomu směřovaly, mají za neplatné se považovati. Opírajíce se o maje. státy, jimiž Morava na věčné časy měla ostati přivtělena ke království Českému, Čechové považovali smlouvu budínskou ze dne 30. září 1478, kterou Morava s ostatními zeměmi při vtělenými postoupena byla králi uherskému Matiášovi a po smrti jeho měla ostávati v zástavě koruny Uherské, za skutek násilný a proto nezávazný, a také nepřičiňovali se o vyplacení zemí přivtělených ze zástavy, když Matiáš r. 1490 zemřel Moravané složili králi Vladislavu jakožto králi českému a koruně České slib poddanosti a jednota zemí českých byla obnovena přes všechny protesty z Uher. Králové Vladislav i Ludvík zavázali se napotom zejména v majestátech ze dne 21. břez. 1509, 11. ledna 1510 a 29. října 1522, že Morava a ostatní země přivtělené nemají od království a koruny České nijakým způsobem býti odcizovány, a král Ferdinand I. potvrdil 13. prosince 1526 stavům českým dřívější majestáty na neodcizování zemí přivtělených od koruny České a stavům moravským zavázal se, kdyby od koruny Uherské byli viněni a naříkáni a bylo nalezeno, že by jí čím byli povinni, že on je zastoupí a vyvadí, aby proto žádné škody a lehkosti nenesli. K takovému rozeznání nikdy nedošlo, neboť Čechům i Moravanům bylo v napotomních časech přinášeti nekonečné oběti na vybavení koruny Uherské z moci Turkův, a nikoho nenapadlo žádati, aby ještě vypláceli Moravu ze zástavy takto podporované koruny Uherské. Morava od té doby ostávala spojena s královstvím Českým a králové čeští v korunovačních přísahách i v konfirmacích privilegií zemských (Maximilián II. 23. května 1567, Rudolf II. 12 listopadu 1576, Matiáš 3. června 1611) zavazovali se stavům českým, že »nemají žádných zemí ke koruně České příslušejících od koruny odtrhovati ani odcizovati nižádným obyčejem, ale což by od koruny odtrženo neb odcizeno bylo, to že mají zase připojiti a ke koruně shromážditi«. Když pak smlouvou libeňskou z r. 1608 Morava dostala se na čas pod správu arciknížete Matiáše s tou výhradou, že to nemá býti na újmu jednoty koruny České, a když Matiáš 23. května 1611 jest korunován na krále českého, tu stavové moravští uzavřeli 26. května 1611 smlouvu se stavy českými, kterou svolili, aby byli zase připojeni »ku správě kanceláře české a jiných expedicí dvorských krále českého, od kterých se byli oddělili«, jakož i aby vešli »zase v celé, dokonalé spojení a spolčení s královstvím Českým jakožto nejpřednější země vtělená«, arci pod výjimkou, že jim bude dopřána ujednaná míra samosprávy zemské. Smlouva ta byla také císařskou deklarací ze dne 29. srpna 1612 potvrzena.

Pokud se biskupství Olomúckého týče, tedy poměr jeho k Moravě byl od r. 1348 sice uvolněn, avšak nikoli zrušen, neboť biskup olomúcký počítal se k stavům moravským, účastnil se moravských sněmův a soudů zemských, přistupoval k mírům zemským a tudy i biskupství jeho považovalo se za čásť Moravy; naproti tomu vévodství Opavské dovedlo si zjednati nejprve samostatné postavení v koruně České jakožto jeden ze členů jejích a pak záhy začalo vcházeti ve styky se Slezskem. Za krále Jiřího roku 1460 stalo se korunní zemí, nad kterou král až do r. 1472 přímo práva královská vykonával, r. 1479 zastaveno jest koruně Uherské a také do r. 1523 v jisté podřízenosti k ní ostávalo, ačkoli král Vladislav majestátem ze dne 17. února 1511 a král Ludvík ze dne 27. července 1522 obyvatelům knížectví Opavského se zavazovali za sebe i budoucí krále české, že »toho knížectví od vlastního držení králů českých a koruny České nižádným vymyšleným způsobem buď ve všem nebo na díle odtrhovati, odcizovati, prodávati, zastavovati, zaměňovati, oddělovati nebo zapisovati nemají, nýbrž že je chtějí do komory královské v svém vlastním držení, užívání a panování míti, držeti a hájiti«. Ferdinand I. netoliko potvrdil listem ze dne 23. května 1528 oba tyto majestáty, že Opavsko nemá býti nikdy více od koruny České odtrhováno, nýbrž skutečně je také ke koruně zase připojil a od té doby královskými hejtmany spravovati dal. Ve stejném smyslu vydali stavům opavským potvrzovací listy na jejich svobody Maximilián II. r. 1563, Rudolf II. r. 1577 a Matiáš r. 1611. Za Maximiliána II. vypukly mezi stavy zemí českých spory o to, náleží-li Opavsko do Slezska nebo do Moravy, anebo zdali má státi přímo pod korunou. Když v prosinci 1563 král Maximilián II. dal sobě ve Vratislavi od stavů slezských holdovati, nařídil císař Ferdinand I. stavům opavským, aby též ve Vratislavi synu jeho jakožto králi českému povinnost učinili. Opavští podvolili se tomu, avšak vymohli si revers krále Maximiliána II. ze dne 10. prosince 1563, ve kterém je opatřil, že »takové učiněné povinnosti všem stranám, kteréž o to na rozepři jsou, kde by též knížectví Opavské do Slezska li čili do Moravy náleželo, totižto markrabství Moravskému, knížectví Opavskému a jiným knížectvím slezským k újmě a škodě jich privilegiím býti nemá«. Rozhodnutí v této rozepři stále bylo odkládáno, při tom Slezáci potahovali stavy Opavské často do svých snesení sněmovních a ti proti tomu stále protestovali, až konečně císař Matiáš 28. prosince 1613 udělil Karlu z Lichtenšteina a jeho dědicům vévodství Opavské v léno, ustanoviv, že má vévoda v kollegiu knížat slezských a na vyšším soudě slezském obdržeti místo a hlas. Tím stal se krok k úplnému oddělení Opavska od Moravy a ku připojení jeho ke Slezsku. Stavové opavští i moravští sice kladli takovémuto odcizení Opavska rozhodný odpor, avšak bez konečného výsledku. Po r. 1620 musili se podrobiti ustanovenému jim vévodovi Karlu z Lichtenšteina, a poněvadž proti Slezanům bylo v tu dobu méně přísně pokračováno, spatřovali v tom ještě i jakousi výhodu, že se stali obyvateli Slezského knížectví, zvláště když jim kníže 14. října 1622 potvrdil všechny jejich svobody a práva. Podobným způsobem země Krnovská, která druhdy byla částí Opavska a Moravy a r. 1377 byla od Opavska jako zvláštní vévodství oddělena, stala se během času knížectvím slezským. Václav IV. listem ze dne 22. března 1411 a Sigmund listem ze dne 17. prosince 1420 stvrdili sice stavům krnovským, že nemají býti nikdy od krále a koruny České a od markrabství Moravského oddělováni a odcizováni, avšak když v l. 1523–1622 dostalo se Krnovsko do rukou markrabí anšbašských z rodu Hohenzollernského, tu tito noví pánové přijati jsou do kollegia knížat slezských a nakládali také s Krnovskem jako se zemí slezskou přes stálé protesty tamějších stavů, kteří statečně hájili i příslušnost svou k Moravě i užívání moravského zemského práva a českého jazyka na soudě svém zemském. Vévoda krnovský Jan Jiří, věrný stoupenec Bedřicha Falckého, dán je císařem Ferdinandem II. 22. ledna 1621 do klatby a knížectví jeho 15. března 1622 uděleno dědičně v léno vévodovi opavskému Karlu knížeti z Lichtenšteina, kterému stavové krnovští také holdovali, když jim slíbil listem ze dne 20. září 1622, že je zanechá při jejich svobodách a právech. Krnovsko odtud ostávalo zase spojeno s Opavskem a knížata Lichtenšteinští považovali se za slezská knížata, kteří drželi obě země od koruny České v léno.

Kromě těchto zemí vstoupila během času v trvalý svazek s korunou Českou markrabství Horní a Dolní Lužice, knížectví Horno- a Dolnoslezská a značné množství území, hradův a panství v Horní Falci, Francích, Fojtlandě a Míšni (viz Manství německá). Horní Lužici, která roku 1158 byla připojena k zemi České, zapsal Přemysl Otakar II. roku 1253 v 10.000 hřivnách markrabímu braniborskému Otovi III., manželu sestry své Beatrice, za věno. Dva synové Otovi rozdělili mezi sebe roku 1268 toto panství, tak že se činil rozdíl mezi zeměmi Budyšínskou a Zhořeleckou. R. 1319 vymřely obě větve markraběcí a Horní Lužice celá měla spadnouti zpět na korunu Českou; skutečně v ten čas spojeno je s ní toliko Budyšínsko a teprve r. 1329 následovalo i Zhořelecko. Král Jan dal stavům obou zemí dne 31. srpna 1319 a 19. května 1329 (Emler, Regesta III. c. 519. a 1561) na žádost jejich majestáty, že nemají nikdy již od koruny království Českého býti odcizováni, a podobná prohlášení i napotomní králové čeští vydávali, spravujíce zemi Lužickou svými hejtmany neboli fojty. Kterak k této Horní Lužici Žitavsko ve válkách husitských se připojilo, sdělili jsme. Pokud se Slezska týče, činil se od r. 1163, kdy velký kníže polský Bole. slav IV. postoupil je třem synům bratra svého Vladislava jako údělná knížectví koruny Polské, rozdíl mezi Horním Slezskem (Opolskem, Ratiborskem, Těšínskem, Sěverskem, Osvětimskem a Zatorskem), kde vládl nejmladší z těchto bratří Měško, a o něž jeho potomci dále se dělili, a ostatním Dolním Slezskem, které se udrželo pod panstvím nejstaršího bratra Boleslava Vysokého a jeho potomstva. Oboje Slezsko v pobočních liniích do nekonečna se drobilo a kdežto Horní Slezsko, majíc obyvatelstvo slovanské, záhy klonilo se ke koruně České, Dolní Slezsko dlouho kolísalo mezi Polskem a Německem až konečně se podrobilo též vrchní moci králů českých; avšak svazek tohoto Dolního Slezska s korunou Českou povždy ostával vrátký. Králi Václavu II., jenž se psal od r. 1291 vévodou Krakovským a Sandoměřským, a kterému císař Albrecht I. dal r. 1300 léno na Velkopolsko, složili r. 1289 a 1292 čtyři hornoslezští knížata přísahu manskou. Dle toho příkladu přijali od krále Jana r. 1327 knížata těšínský, opolský, ratibořský, kozelský, bytomský a osvětimský léna na své země, když i vratislavský kníže Jindřich VI. tak byl učinil, zavázav se, že po smrti jeho má Vratislavsko spadnouti přímo na korunu Českou. Král Jan vydal také stavům knížectví Vratislavského majestát ze dne 4. dubna 1327 (Emler, Regesta III. č. 1304.), že nemají od koruny České nikdy více již býti odtrhováni ani po spadnutí země na korunu kterému knížeti v léno dáváni, nýbrž že mají pak přímo státi pod korunou. K tomu také r. 1335 došlo. Napotom stala se ještě knížecími lény koruny České i ostatní knížectví slezská: r. 1329 Stinavsko, Olešnicko, Lehnicko, Břežsko, Zaháňsko, r. 1331 Hlohovsko, r. 1336 Minsterbersko, r. 1337 Javorsko a r. 1342 Nissko (biskupství vratislavské), když před tím král polský Kazimír Veliký ve smlouvě v Uherském Vyšehradě 12. listopadu 1335 uzavřené vzdal se všech nároků na celé Slezsko za to, že král Jan upustil od titulu krále polského. Jediné Svídnicko ostávalo ještě svobodno; avšak Karel IV. zjednal sobě r. 1350 dědičné nároky i na ně a r. 1368 (resp. r. 1392) i ono spadlo přímo na korunu společně s Dolní Lužicí a bylo od té doby korunní zemí Českou fojtem královským spravovanou jako obě Lužice a Vratislavsko. Karel IV. přivtělil pak z královské moci římské 7. dubna 1348 a z moci císařské 9. října 1355 všechna knížectví slezská i markrabství Lužické na věčné časy ke koruně České, a všichni nástupcové jeho na trůně českém zavazovali se, že přivtělených zemí nijakým způsobem od koruny České odcizovati nebudou. Nicméně poměry náboženské a národní způsobily, že od válek husitských nastalo zejména v zemích dolnoslezských a lužických značné odcizení obyvatelstva koruně České, a že země ty napořáde snažily se o postavení co možná neodvislé od koruny České. V l. 1443, 1453 a 1494 z knížectví hornoslezských Sěversko, Osvětimsko a Zatorsko zcela se od koruny České odtrhla a navrátila se k Polsku, a i jiná knížectví hleděla následovati toho příkladu. Teprve králové z rodu Habsburského dovedli rozhodněji háj ti i obnovovati práva královská ve Slezsku a utužovati opět svazek jeho s královstvím Českým. Za jejich časů také ztenčil se počet knížat slezských a rozmnožil počet zemí slezských přímo pod korunou stojících. Zejména stavové Opolska a Ratiborska, když byly země jejich po smrti posledního tamějšího Piastovce knížete Hanuše r. 1532 spadly přímo na korunu a když mělo na nové zastavení jejich dojíti, vvmohli si na císaři Ferdinandovi I. majestát z r. 1558, že nemají více býti nikomu zastavováni ani jinak od koruny České odcizováni. V hornoslezských zemích byl český jazyk od XV. až do XVIII. stol. úředním jazykem, a když nabyla v nich platnosti zřízení zemská z r. 1562, 1573 a 1592, jež byla sepsána na základě českého zřízení zemského z r. 1549, tu země ty náležely k území, kde platilo českomoravské zemské právo, což arci tím více upevňovalo jejich svazek s korunou Českou. Jak z dějin politických známo, dostaly se též mnohé jiné země během času pod moc králů českých, a o některých z nich, na př. o Horní Falci, Braniborsku, Lucembursku atd., vydány i majestáty, že mají býti přivtěleny ke koruně České; avšak záměry ty neměly dlouhého trvání, a tak v době habsburské území koruny České obsahovalo království České s hrabstvím Kladským a krajinou Chebskou, markrabství Moravské s biskupstvím olomúckým a vévodstvím Opavským, knížectví hornoslezská a dolnoslezská a markrabství Hornolužické a Dolnolužické. O těchto zemích přivtělených obsahovala také zlatá bulla císaře Karla IV. z r. 1356 v čl. XXV. ustanovení, že mají s královstvím Českým tvořiti nezrušitelný a nedělitelný státní celek pod vládou jediného společného krále; ve stejném smyslu vyslovovala se také veliká řada majestátův a královských přísah. Nade všemi těmi zeměmi příslušela králi českému všechna práva výsostná, pokud nebyla od něho na knížata a vrchnosti přenesena. Tudíž král, generální sněmy, na nichž povolovány berně a vojsko, ujednávány míry zemské (na př. na sněmě kladském r. 1512) atd., společné úřady a soudy královské: rada královská, česká kancelář dvorská, soudy komorní a dvorský, od r. 1548 soud appellační, komora královská a jiní úředníci při dvoře a v jednotlivých zemích přivtělených ustanovení (zejména hejtmané zemští) byli těmi orgány, kteří původní personální unii zemí českých během času v reální unii proměňovali. Kromě toho i jiné mnohé instituce, jako společné právo obyvatelské atd., přispívaly k udržení a utužení tohoto státního svazku, ačkoli jinak země přivtělené žárlivě bděly nad širokou svou samosprávou.

2. Moc královská. Trvalé udělení důstojenství královského knížatům českým nad zeměmi českými nepřipouštělo jiného výkladu nežli toho, že císařové římští nemíní již vykonávati nad zeměmi českými žádných práv královských neboli výsostných, nýbrž že tato práva přiznávají výhradně knížatům českým, kteří také mohou s nimi svobodně dále nakládati. Povaha knížecí moci české jakožto moci národní se tím valně neměnila, nýbrž moc ta stávala se toliko nepopíratelnou, svrchovanou mocí státní ve smyslu názorů západoevropských. Lzeť povahu tu prokázati mnohými doklady, zejména způsobem obsazování českého trůnu královského a objemem královské moci české, dvěma to otázkami, na jejichž řešení a upravování měli králové a stavové čeští nepoměrně větší podíl, nežli císařové římští.

Jako v době dřívější i v této uznávalo se obecně právo dědičné panujícího rodu k trůnu českému a to v rozsáhlosti, o jaké při říšských lénech nebylo řeči. Ale s tímto dědičným právem konkurrovalo napořáde právo stavův přijímati dědice za krále anebo právo jejich voliti krále, při tom též právo císaře římského potvrzovati korunovaného krále českého přicházelo aspoň formálně časem ku platnosti. Ve XIII. stol. sotva se pochybovalo o tom, že země má přijmouti toho za krále, kdo z mužského potomstva krále Přemysla Otakara I. dle zásady prvorozenstva má nejbližší právo ke trůnu; otázka, zdali právo dědičné týká se i příbuzných po přeslici, nestala se praktickou. Teprve po vymření rodu Přemyslovského r. 1306 po meči nastala pochybnost, má-li též ženské nejbližší příbuzenstvo posledního krále dědičné nároky na trůn anebo náleží-li stavům českým společně s císařem bez ohledu na tyto dědičné nároky obsazovati trůn český. Otázka ta nebyla v ten čas toliko otázkou práva, jako jí nebyla ani v nápotomních časech, nýbrž namnoze otázkou moci, při čemž arci případ jednou rozřešený byl důležitým praejudicem pro případy budoucí. Kdežto král Albrecht I. pohlížel na království České jako na uprázdněné léno říšské, jež ve srozumění se stavy českými může uděliti komu chce; stavové čeští opírajíce se o znění majestátu císaře Bedřicha II. z r. 1212 hájili sobě právo voliti krále, avšak byli při tom vědomi sobě toho, že jim náleží šetřiti dědičných nároků ženských členů rodiny královské. Otázka nastala, má-li bližší právo ke trůnu starší dcera krále Václava II., která dle všeho byla bez souhlasu stavů provdána a věnem odbyta, anebo mladší, posud neprovdaná a neoddělená dcera královská Eliška, kterou mnozí ze stavů českých za nejbližší oprávněnou dědičku trůnu (heres nebo filia regni Bohemiae) považovali, uznávajíce platnost českého práva soukromého též pro rod královský. Stanovisko toto poslednější, jak známo, domohlo se konečně platnosti, když r. 1310 právo dědičné ke trůnu českému z rodu Přemyslovského prostřednictvím neodbyté této dcery královské přešlo na rod Lucemburský, při čemž i stavové čeští užili svého práva volebního i císař práva potvrzovacího. Napotom král Jan přiměl r. 1341 generální sněm český, že přiznal právo nástupnictví po něm prvorozenému synu jeho Karlovi a jeho dědicům po meči, a Karel IV. upravil pak nově a konečně řád posloupnosti na trůn český majestátem ze dne 7. dubna 1348, ustanoviv z moci královské římské, že mužské potomstvo dědí trůn český dle zásady primogenitury; v nedostatku takovéhoto mužského potomstva že má trůn český připadnouti ženským členům rodu královského, a kdyby rod panující po meči i po přeslici vymřel, anebo kdyby z jakékoli jiné příčiny království bylo uprázdněno, že má právo voliti krále příslušeti »prelátům, vévodám, knížatům, pánům, vladykám a vší obci království Českého a zemí k němu příslušejících«. Nově zvolený král má pak přijíti před císaře římského, aby způsobem ubvyklým přijal od něho odznaky královského důstojenství. V stejném smyslu vyslovil se Karel IV. ve zlaté bulle z r. 1356, vyhradiv v čl. VII. obyvatelům koruny České právo volební v případě uprázdnění trůnu královského (salvis semper privilegiis, juribus et consuetudinibus regni nostri Boemie super electione regis in casu vacationis per regnicolas, qui ius habent eligendi regem Boemie), jakož i v listech z r. 1349 a 1355, kterými větvi moravské zabezpečoval nástupnictví. Z listů těch, jakož i z Majestas Carolina dá se zároveň dovoditi. že Karel IV. nemínil popírati právo stavů českých přijímati dědice za krále, a zase z dědičných smluv, které 10. února 1364 a 26. března 1366 uzavřel s rodem Habsburským o vzájemném dědění v obou zemích, když by jeden nebo druhý rod vymřel, ku kteréžto smlouvě stavové obou zemí přistoupili, právem se dá vyvoditi i jeho souhlas s výkladem dědičného práva ženského příbuzenstva ve smyslu rozhodnutí z r. 1310, totiž že dcera královská bez svolení stavů provdaná nepodržuje nároku dědičného ke trůnu, kdežto svolení stavů k provdání dcery královské, třeba i dodatečně vyslovené, zabezpečuje právo dědičné takovémuto členu královského rodu. Že právo přijímati zákonného dědice za krále nebylo bez významu, zakusil císař Sigmund, který teprve r. 1436 na základě obapolně ujednaných podmínek byl za krále přijat, i zeť jeho vévoda rakouský Albrecht II., který bez svolení stavů pojal za manželku dceru královskou Alžbětu a proto byl za krále volen, když přijal podmínky mu kladené, i syn jeho Ladislav, který rovněž prostředkem volby trůnu došel, když jiný kandidát volbu byl zamítl. Ačkoli trval nárok domu rakouského z dědičných smluv r. 1364 uzavřených, a ačkoli byly na živě dvě provdané dcery Albrechta II. a tedy dvě sestry Ladislava Pohrobka roku 1457 zemřelého, sněm přiznal sobě právo svobodné volby, zvoliv Jiřího z Poděbrad za krále a císař Bedřich III. nečinil proti tomu námitek, nýbrž r. 1462 vrátil králi Jiřímu všechny dědičné smlouvy s rodem rakouským uzavřené, vzdav se všech nároků na korunu Českou a uznav takto volební právo sněmu českého. Právo dědičné mohlo nyní se upevniti v rodě Poděbradském, avšak Jiří sám přičinil se o to, aby stavové po smrti jeho za nástupce zvolili Vladislava Jagełłovce, vnuka krále Albrechta II. Vladislav arci uznal, že byl volen na sněmě kutnohorském r. 1471 »ze svobodné, dobré vůle stavů«, ačkoli sotva lze pochybovati o tom, že jeho příbuzenství s rodem lucembursko-habsburským při volbě jeho padalo také na váhu. Stavové čeští uznávali napotom dědičnost trůnu v rodě Vladislavově tak, jak zákony Karlovy předpisovaly, přijavše r. 1507 děti jeho za dědice koruny České a r. 1509 tříletého Ludvíka »volíce a korunujíce za krále českého ze své svobodné vůle«. Když pak byla obava, že by Ludvík v mládí zemříti mohl, vydal Vladislav stavům českým majestát ze dne 11. ledna 1510, ve kterém zavazoval se, že dceru svou Annu »zamluviti a vdáti nemá bez rady a vědomí království Českého«, poněvadž »v tom království dědí« a »vedlé práva a výsad a privilegií království Českého, kdyby krále Ludvíka pán bůh smrtí bez dědicův neuchoval, tato dcera jeho kněžna Anna ostane pravou dědičkou království Českého«. Listem tím Vladislav potvrdil výklad, který dědičnému právu ženského potomstva ve XIV. a XV. stol. byl dáván, totiž že dcera královská, která chtěla podržeti nárok dědičný ke trůnu, musila se svolením sněmu býti provdána, sice neprovdaná a neoddělená sestra její měla přednost před ní, a že nebylo-li takovéto sestry, sněmu bylo ponecháno, chtěl-li k ní a manželu jejímu hleděti při volbě a tak dědičné její právo obnoviti nebo nic. Výklad ten spočíval také v povaze věci; neboť mělo-li právo stavů přijímati nebo voliti krále míti vůbec nějaký praktický význam, musilo přirozeně přijíti k platnosti, když následkem provdání dcery královské měla na trůn dosednouti nová dynastie. V červenci 1515 Vladislav uzavřel s císařem Maximiliánem I. v Prešpurku a ve Vídni smlouvy dědičné a svatební, kterými dceru svou Annu zasnoubil vnuku císaře arciknížeti Ferdinandovi a vedlé kterých syn jeho Ludvík oddán jest s vnučkou císaře Marií s tím vysloveným úmyslem, aby spřízněné takto rody Jagełłonský a Habsburský země své vzájemně poděditi mohly. Když pak r. 1526 rod Jagellonský po meči v Čechách vymřel, žádal Ferdinand I. posly svými stavy České, aby byl přijat za krále, poněvadž manželka jeho Anna jest »dědičkou koruny České« a on na základě dědičných smluv z r. 1515 »má k tomuto království nejbližší přístup«. Stavové čeští, ohledavše privilegia zemská, neuznali dědičných nárokův ani jeho ani manželky jeho a sice nejprve z toho důvodu, »že kněžna Anna je odbyta a vdána a tak toho nápadu vzdálena« a že k dědičným smlouvám z r. 1515 nesvolovali, nebyvše k nim ani povoláni. Důvody tyto proti dědičnému právu kněžny Anny a pro právo svobodné volby stavů nalézaly se v souhlasu s výkladem zákonů Karla IV. z r. 1348 a j. o obsazování českého trůnu, jaký Karel IV. sám i nástupcové jeho jim dávali. Stavové však šli ještě dále. Tvrdili, že právo dědičné toliko potomkům posledního krále náleží, neboť »nápadové všelijací před se jdou a ne zpátkem« a že právo to z ženských potomkův jenom dcerám krále českého posledního, které by byly nevdány a neodbyty anebo které by byly provdány s vůlí země, může přináležeti. Poněvadž pak král Ludvík žádného dědice nepozůstavil, prohlásili, že »svobodně mohou voliti krále podlé svobod a výsad tohoto království«. Výklad tento nedá se uvésti v souhlas se zněním majestátu Karla IV. z roku 1348, a dokazuje toliko snahu tehdejších stavů obmeziti právo dědičné ke trůnu českému na nejmenší míru. Ferdinand I., byv pak zvolen stavy českými za krále, vydal jim list ze dne 13. prosince 1526, ve kterém uznal, že ho »páni, rytíři a města i všechna obec království Českého zvolili za krále, nikoli z nějaké povinnosti, nýbrž z dobré a svobodné vůle své, vedlé svobod království Českého«. A tak »shodou obou zákonodárných činitelů bylo vyřčeno, že v Čechách r. 1526 vykonána byla svobodná volba krále; při tom zákoně a při té pravdě tak musí zůstati«. (Kalousek.) Pravda ovšem rovněž jest, že kněžna Anna měla dědičné nároky, o něž přišla následkem toho, že se provdala beze svolení stavův, a dále že zvolením manžela jejího Ferdinanda I. za krále českého vysloven byl stavy českými jaksi dodatečně souhlas k této svatbě a že tudy fakticky neostal docela nepovšimnut a odmítnut dědičný nárok královny Anny. Okolnost, že Ferdinand I. byl zvolen za krále pod určitými podmínkami, nepadá při tom na váhu, poněvadž i nejbližším dědicům královským kladli stavové čeští podmínky, jež musili prve schváliti, nežli byli přijati a korunováni za krále české. Moravané r. 1527 uznali také královnu Annu za pravou dědičku a po ní přijali manžela jejího za dědičného pána svého, a Ferdinand sám po shoření desk zemských vydal 2. září 1545 nový list stavům, ve kterém prohlašoval, že po smrti krále Ludvíka koruna Česká dle listů krále Karla IV. z r. 1348, a krále Vladislava z r. 1510, jakož i dle smluv dědičných s domem rakouským uzavřených na manželku jeho jako na pravou dědičku připadla a že »stavové ji za paní přijali a po ní i jej ze svobodné a dobré vůle za krále českého volili a přijali«. Revers tento nesrovnával se s historickou pravdou a měl některé formální nedostatky, pro které stavové r. 1619 za neplatný jej považovali; avšak r. 1547 bylo uzavřeno na sněmě, že dle tohoto reversu má se »toto království k dědicuom JMKské chovati«. Od té doby přišla zásada prvorozenství při nastupování Maximiliana II. a Rudolfa II. na trůn v mužském potomstvu ve dvou případech opět ku platnosti. Po uzavření smlouvy libeňské r. 1608 přijali a vyhlásili stavové čeští »ze své svobodné a dobré vůle« Matiáše, mladšího bratra císaře Rudolfa, za »čekance tohoto království« a r. 1611 ještě za života císařova korunovali jej za krále. Podobně r. 1617 arcikníže Ferdinand II. přijat i korunován jest za života císaře Matiáše a ku přímluvě jeho za budoucího krále českého, poněvadž »je z kmene a krve královské, od Ferdinanda, voleného krále českého, tak také králové Anny jakožto dědičky království tohoto pošlý vnuk«. Většina sněmovní dala tudy výraz přesvědčení svému, »že kmen královský« s rodem Přemyslovským po přeslici spřízněný má právo dědičné ke trůnu i v pobočném příbuzenstvu. Přes to protestantští stavové čeští po smrti Matiášově nemínili připustiti Ferdinanda II. k panování, nýbrž přiznavše sobě společně se stavy zemí přivtělených úplně svobodné volení krále, bez ohledu na práva dědičná příbuzných panujícího krále, prohlásili 27. srpna 1619 Ferdinanda II. za zbavena trůnu a zvolili porýnského falckrabí Bedřicha za krále. Nová tato volba byla nepopíratelně porušením majestátu Karla IV. z roku 1348. Král český tudy v této době býval buďto přijat, když měl právo dědické ke trůnu, anebo volen, když práva toho neměl. V obou případech sněm český usnášel se o podmínkách, za jakými má nastoupiti vládu, a teprve po schválení těchto podmínek připuštěn nový král ke korunování a kralování. Dle zákona z r. 1348 měli též stavové zemí přivtělených býti voláni k sněmu volebnímu, avšak kromě jediného případu z r. 1619 nedálo se tak. Časem za života krále přijímán a korunován jest nejstarší syn nebo jiný dědic trůnu, když král panující i stavové dali k tomu svolení. Ve starších dobách nazýván nekorunovaný nástupce trůnu dědicem království, později čekancem; korunovaný nástupce mladším králem, později, kdy králové čeští byli zároveň císaři římskými, prostě českým králem, jenž časem staršího krále ve vládě zastupoval. K nabytí moci královské v Čechách nestačily ani přijetí ani volba, nýbrž k tomu vyžadovalo se korunování královskou korunou českou (viz Koruna, Korunovace), symbolického to uvedení v držení koruny a trůnu královského, a tudy právního převedení moci královské za souhlasu a spoluúčastenství církve a země. Korunování to, k němuž sněm dával svolení, konalo se v kostele sv. Víta na hradě pražském a právo k němu příslušelo původně arcibiskupu mohučskému jakožto metropolitovi zemí českých. Když pak papež Klement VI. povýšil biskupství pražské r. 1344 na arcibiskupství, poněvadž obyvatelé království Českého mluví jazykem slovanským a tím liší se od ostatních obyvatelův arcidiécése mohučské, tu zároveň bullou ze dne 5. května 1344 udělil arcibiskupům pražským právo, aby mohli korunovati krále české, a druhou bullou ze dne 6. května 1346 na žádost Karla IV. ustanovil, že drahocenná královská koruna česká, kterou Karel dal nově zhotoviti na počest svatého Václava, nemá nikým pod pokutou vyobcování z církve býti prodávána, zastavována nebo jiným způsobem odcizována, nýbrž že má chovati se na hlavě českého světce (odtud název koruna Svatováclavská) a toliko v čas korunování nebo při jiné slavné příležitosti s hlavy jeho se snímati. (Emler, Regesta IV. str. 566., 569. a 682). Karel IV., který pro korunování české zvláštní řád korunovační podlé vzoru francouzského předepsal, učinil dle všeho po vystavění hradu Karlšteina nové opatření, aby koruna Svatováclavská a ostatní klenoty říšské na tomto pevném místě se chovaly. Aby pak nemohly tyto zevnější odznaky královské moci české dostati se do rukou neoprávněných, ustanovováni jsou za jejich strážce dva purkrabí hradu Karlšteinského, zavázaní přísahou králi i zemi, jimž bylo dovoleno toliko se svolením krále a sněmu českého z opatrování svého je vydati. Mohloť proto jenom se svolením sněmu a také za účastenství nejvyšších úředníkův a stavů zemských dojíti na korunování krále českého. Kromě toho i korunovace sama i vše, co s ní souviselo, měla význam slavnostního utvrzení obapolné smlouvy mezi králem a stavy uzavřené. Král Jan i většina následujících králů vydávali před korunováním reversy, že po korunování svém potvrdí z české moci královské práva a svobody zemské a stavovské; Vladislav i Ferdinand I. kromě toho na hranicích Čech skládali v tomto smyslu přísahy a při korunování samém přísahali králové čeští, »že pány, rytířstvo a vládyky, i Pražany i jiná města, i všecku obec království Českého chtějí a mají při jich řádích, právích, privilegiích, výsadách, svobodách a spravedlivostech i v starých dobrých chvalitebných obyčejích zachovati a od království toho Českého nic neodcizovati ani zastavovati, ale raději podlé možnosti své rozšiřovati a je rozmnožiti a všecko, což k dobrému a poctivému tohoto království Českého jest, činiti«. (ZZ. 1549, čl. B 8 a 1564 čl. A 2.) Teprve když tato přísaha na svaté čtení byla složena a moc královská pomazáním, korunováním a nastolením na nového krále přenesena, činili stavové přiznání ke koruně, kladouce každý dva prsty na korunu a přísahajíce, že chtějí korunovanému králi věrni a jeho poslušni býti. I stavové ze zemí přivtělených účastnili se tohoto přiznávání se ke koruně, a korunovace tím způsobem byla slavnostním aktem, kterým jednak utvrzovány jsou práva a povinnosti krále i stavů zemí českých, jednak manifestovaly se celistvost a svrchovanost koruny České. Od této teprve chvíle, co byli korunováni, užívali panovníci čeští obyčejně titulu královského, počítali léta svého kralování a vykonávali práva královská v Čechách i v zemích přivtělených. Zejména po korunování potvrzovali svobody zemské a stavovské majestátem pod velkou pečetí královskou, jak se k tomu před korunováním byli zavázali, a napotom i v zemích přivtělených přijímali holdování tamějších stavů, potvrzujíce i jim jakožto králové čeští práva a svobody, o nichž se byli s nimi umluvili.

Čím většího vlivu zjednali sobě stavové čeští na obsazování trůnu českého, tím více objem moci královské učiněn je závislým na jejich vůli a souhlasu, tím obmezenější stávala se moc královská. Ústavní dějiny této doby nejsou ničím jiným, nežli ustavičným zápasem této moci s mocí stavovskou, které zejména po válkách husitských podařilo se zjednati si rozhodující vliv ve státě a to nikoli na prospěch země. Kdežto před válkami těmi nepochybovalo se o tom, že králi náleží všechna výsostná práva a stavům toliko ta práva, jichžto právní nabytí mohli prokázati; po válkách těchto přicházela vždy více ku platnosti opačná zásada, že stavové vyšší mohou svých práv dle své svobodné vůle přičiniti a ujíti, a že král i ostatní nešlechtické obyvatelstvo má toliko ta práva, která jim vyšší stavové chtějí popustiti a přiznati. Dle názorů stavovských měl tudy volený nebo přijatý král pouze ta práva, kterých mu voličové jeho postoupili. Teprve po přemožení odporu stavovského r. 1547 přivedl Ferdinand I. ku platnosti opět zásadu staré ústavy, že králi náležejí všechna práva, pokud se jich výslovně nebyl ve prospěch stavů vzdal (čl. A 4. zřízení zem. z r. 1549); avšak až do r. 1620 hranice mezi právy krále a stavů napořáde kolísala a stát český větším dílem podržoval stavovskou povahu. Král měl právo i povinnost býti ochráncem církve; avšak od r. 1436 zavazovali se králové stavům českým, že budou zachovávati kompaktáta se sborem basilejským sice smluvená, avšak papežem Piem II. r. 1462 zrušená, a r. 1567 císař Maximilián II. propustil sebe i stavy pod obojí ze závazku držeti kompaktáta a r. 1575 dal jim ústní přípověď, že nebude jim činiti překážek, by se spravovali českou konfessí; konečně r. 1609 císař Rudolf II. známým majestátem zabezpečil straně pod obojí svobodu náboženskou. postoupiv jí konsistoř pod obojí i akademii pražskou. Král měl dále nejvyšší moc vojenskou a právo zastupovati stát na venek; on vypovídal válku, nařizoval hotovost a uzavíral míry a též na svůj peníz mohl najmouti si vojska, kolik se mu líbilo; v době habsburské užíval při vykonávání těchto oborů vládních pomoci zvláštních tajných a dvorských radů; avšak dle privilegií zemských ostával obmezen i v těchto věcech namnoze radou zemskou a sněmem. Stavové dávali svolení k tažení za hranice koruny České a povolovali berně k vydržování vojska, táhnouti do pole byli povinni toliko k obraně vlasti a pokud smlouvy králem uzavřené dotýkaly se jejich práv, dávali i oni k nim svolení. Král měl nejvyšší moc soudní, dle zlaté bully čl. VIII. obyvatelé zemí českých mají odpovídati toliko před soudem krále nebo před soudy od něho zřízenými, z jichžto nálezů má jíti odvolání nebo rekurs toliko zase ke králi a nikam jinam, zejména nikam za hranice koruny České; králové také předsedali soudům, udělovali a potvrzovali pravomocnost soudní soudcům i vrchnostem, hájili mír zemský, organisovali soudy, zasahovali do jejich judikatury udělováním gleitův a dáváním milostí, postupovali vymáhání pokut atd.; avšak čím dále, tím více od století ke století konání soudní moci dostávalo se do rukou stavů buď jakožto přísedících soudů zemských, dvorských a městských, buď jakožto vrchností. Sotva že králům ponecháno právo, aby zřizováním nových královských soudů (komorního, hejtmanského, appellačního atd.) zjednávali sobě možnost souditi aspoň v těch případech, které jim ještě ostávaly. Král měl dále právo dávati zákony; »cokoli se králi líbí«, opakovalo právo horní z r. 1300 po císaři Justiniánovi, »má míti platnost zákona«; avšak ve skutečnosti proti vůli sněmův a soudů zemských nemohl vydati král žádného zákona, leč v míře velmi obmezené, ano stavové časem hájili sobě právo dávati zákony i bez souhlasu krále. Nález královského soudu a majestát ve starší době, později v době habsburské i patenty a řády byly jedinou formou, v níž zákonodárná moc krále mohla se projeviti; jinak veskrze byla závislou na svolení stavů. Král měl svrchovanost lenní, a hájení práv seniorátních, na př. proti knížatům v zemích přivtělených, bylo jednou z podmínek udržení jednoty koruny České; avšak i v nakládání s uprázdněnými lény byl král obmezen stavy. Král vykonával i nadále mnohá práva v oboru vnitřní správy, jmenoval místodržící nebo hejtmany na svém místě, když nebyl v zemi přítomen, svolával rady, sněmy a sjezdy, dosazoval úředníky a soudce, účastnil se jmenování biskupův a duchovenstva, vykonával vůbec vrchní právo patronátní a ochranné nad církevními ústavy a statky, povyšoval do vyššího stavu, uděloval výsady, hodnosti a titule, dával svolení ke stavbě hradů, zakládal města a kláštery, podporoval obchod a průmysl, povoloval jarmarky, trhy a sklady atd.; avšak i při tom všem mnohonásobně byl obmezován privilegovanými stavy a orgány na nich závislými, v jejichž rukou nalézala se vlastní správa v zemi, po krajích, na panstvích, ve městech a v obcích. Zejména zavazovali se králové r. 1310 počínajíce, že budou na úřady dvorské, zemské a městské toliko domácí obyvatele, t. j. osoby stavovské, a to s radou zemskou dosazovati, a že bez závažné příčiny nebudou úředníky a soudce sesazovati; následkem čehož většina druhdy královských neboli dvorských úřadův a soudů stala se úřady a soudy zemskými, t. j. stavovskými. Naproti tomu povždy ostávala králi dosti rozsáhlá moc finanční, ve které nebyl obmezován stavy. Podržovalť celkem tytéž důchody, které měl v předešlé době, arci s mnohými proměnami. Statky korunní v době přemyslovské a zvláště za krále Jana dostaly se namnoze do soukromých rukou, teprve Karel IV. vykoupil mnoho hradů, panství a měst ze zástavy a připojil je opět ke koruně nebo komoře královské; avšak ve válkách husitských skoro všechno královské a i církevní zboží zase je rozprodáno, rozzastaveno nebo rozchváceno a teprve od časů krále Jiřího pozvolnu, zejména pak v době habsburské navráceny jsou králi jak mnohé komorní statky, s kterými mohl svobodně nakládati, tak i některé korunní statky, k jejichž zcizení potřeboval svolení sněmu. Ostatní důchody komorní po válkách husitských rovněž valně se ztenčily a teprve ve stol. XVI. vlastně začal se opět zaváděti lepší pořádek ve věcech finančních. K důchodům dřívějším přibyly: úroky a jiné příjmy z měst a klášterů, dědičné posudné (1547), ungelty a cla, nové důchody z regálu horního a mincovního atd, avšak příjmy tyto daleko již nepostačovaly ku krytí potřeb dvora a státu. Následkem toho stávalo se požadování a povolování přímých a nepřímých daní na sněmích generálních a zemských vždy častějším. Král Jan ještě se zavazoval, že bude žádati berni toliko v tom případě, kdyby syna korunoval nebo dceru provdával; avšak i jemu i nástupcům jeho stavové často musili povolovati berně i v jiných případech, ačkoli to považovali vždy za rušení svých svobod. Teprve v XVI. stol. požadování a povolování berní na sněmích stávalo se vždy více věcí obvyklou. Stavové arci vybírali a spravovali povolené berně svými berníky, tak že finanční hospodářství královské přesně se rozeznávalo od finančního hospodářství stavovského.

3. Poměr k říši, jak byl upraven majestátem císaře Bedřicha II. ze dne 26. září 1212, připouštěl v některém ohledu vždy ještě různý výklad, následkem čehož se strany římských císařův a králů záhy nové pokusy se staly, aby povinnosti krále českého k říši se přimnožily a práva jeho umenšila, jakož i aby k osobnímu svazku manskému krále s císařem přistoupil právní poměr věcný. Naproti tomu na straně české usilováno o to již ve XIII. stol. poměr tento docela zrušiti, a když se to nedařilo, upraviti jej takovým způsobem, aby z něho vnitřní neodvislosti státu českého ne toliko žádné nebezpečí nehrozilo, nýbrž naopak aby poměru toho mohlo se užiti k trvalému ovládání říše Římské z Čech. Neplatila pak o poměru tomto ani v této době obecná nějaká pravidla, nýbrž hranice obapolných práv a povinností často kolísala, a při posuzování svazku toho třeba míti vždy na zřeteli právní a zase faktický stav v jedné každé době. Dle Bedřichova majestátu měl král český, došed v Čechách uznání, dostaviti se ke dvoru císařskému, složiti tam přísahu věrnosti a přijmouti důstojenství neboli práva královská (regalia) v léno od císaře. Na straně české rozumělo se ustanovení tomu tak, že králové čeští přijímali tímto způsobem léno toliko na ta práva, území a panství, která jim od císaře a říše propůjčena nebo postoupena byla, nikoli na zemi Českou, jež neměla povahu léna a jejíž držení mohl císař jakožto hlava křesťanstva králi českému toliko potvrditi, nikoli jakožto vrchní pán lenní propůjčiti. V tomto smyslu znějí také majestáty Richarda Cornwallského z r. 1262 a Adolfa Nasavského z r. 1292, ve kterých králům českým udělují se toliko ta léna, která od říše drží. Přemysl Otakar II. však, jehožto záměr, založiti velkou Česko-Rakouskou říši, jež by na říši Římské byla nezávislou, se nezdařil, byl nucen 25. listop. 1276 vrátiti všechna území říšská králi Rudolfovi a přijmouti i na Č. a Moravu léno. Stejným způsobem udělil Rudolf synu jeho králi Václavu II. r. 1290 léno na země české a též na knížectví Vratislavské. Při tom majestáty ze dne 4. března 1289 a 26. září 1290 přiznal králům českým úřad arcičíšnictví a spojené s ním volenectví v říši. kterážto práva byla spisovateli Zrcadel saského i švábského králům českým buď toliko podmínečně přiznávána nebo upírána a králem Rudolfem r. 1275 vévodovi bavorskému na čas postoupena (viz Arciúřady). Když pak Albrecht I. z tohoto přijímání léna na země české odvozoval požadavek na odvádění desátku ze stříbrných hor kutnohorských, Václav II. opřel se takovémuto požadování, a po smrti jeho syn Václav III. uzavřel 18. srpna 1305 s ním mír, v němž se Albrecht zavázal jemu Václavu a nástupcům jeho na trůně českém nečiniti žádných překážek v držení království Českého a Polského, aniž domáhati se uznání nějakého práva nebo nároku v těch zemích jménem říše, nýbrž zanechati je ve svobodném a po kojném držení obou těch království »se všemi právy a užitky v zemi i na zemi, tak aby, což jest manského, právem manským, a což jest jich vlastního a dědičného, právem vlastnickým a dědičným drželi«. Slovy těmito zřetelně byla králům českým přiznána výsost territoriální, přiznán zejména regál horní, a udělování léna na země české kleslo tím na pouhou formalitu, neboť císař jakožto senior neměl nijakého vrchního vlastnictví na území českém. Albrecht I. již také před tím listem ze dne 17. list. 1298 uznal svrchovanost královské moci české tím, že přiznal králům českým právo, aby mohli nositi na hlavě královskou korunu, když meškají při dvoře císařském, avšak aby nebyli povinni s korunou na hlavě vykonávati úřad arcičíšnictví. Tím došla výrazu myšlénka, že král český co takový není zavázán službou manskou, nýbrž že má toliko jakožto arciúředník říše císaři určitou službu konati, z čehož v pozdějších časech, zejména za krále Jiřího dovozovalo se, že král český má toliko arciúřad bráti v léno od císaře, a vše ostatní, co od říše drží, ale nikoli důstojenství královské a tím méně země České. Před válkami husitskými tato theorie jenom částečně se domohla platnosti. Po vymření rodu Přemyslovského Albrecht I. udělil léno na země české dvěma synům svým, r. 1306 Rudolfovi a r. 1307 Bedřichovi. r. 1310 Jindřich VII. svému synu Janovi, kterému také Ludvík Bavor 20. března 1339 infeudaci obnovil; avšak toto udělování léna nemělo fakticky jiného významu, nežli vykonávání vlivu na obsazování trůnu českého nebo uznání kralujícího krále, a jakmile chtěli z něho císařové nebo králové římští nějaké důsledky činiti na úkor královské moci české, ihned narazili na rozhodný odpor na straně české. Konečně došlo na trvalé zákonné upravení poměru toho k říši za Karla IV. Veliký tento panovník a milovník země České, byv r. 1346 zvolen za krále a r. 1355 za císaře římského, užil tohoto vynikajícího postavení svého k tomu, že otázky, jež mezi říší a královstvím Českým byly posud na sporu, na prospěch koruny České urovnal, snaže se při tom koruně České zabezpečiti takové přední a mocné postavení v říši Římské, aby budoucně o neodvislém jejím postavení nemohly vzniknouti žádné pochybnosti. Považuje spojení císařské moci římské s královskou mocí českou za nejpřiměřenější k tomu prostředek, vydal stavům českým 7. dubna 1348 celkem 13 majestátů, kterými potvrdil jako král římský majestát císaře Bedřicha II. z r. 1212 a další výsady udělené králům českým císaři římskými, avšak toliko ty, které byly dokladem samostatného postavení zemí českých, při čemž nedostatky a pochybnosti v nich se objevující hleděl napraviti a doplniti. V listinách těch prohlašuje království České za vzácnější úd říše Římské (Romani imperii membrum nobilius), potvrzuje právo svobodné volby krále v případě vymření rodu královského, ustanovuje, kdo má volby té se účastniti, stvrzuje králům českým arcičíšnictví a volenectví, jakož i jiná práva v říši, upravuje zbývající ještě povinnosti k ní, a konečně prohlašuje v nich země přivtělené za přímá léna koruny České, jež koruně té navždy jsou přivtělena, čímž hleděl ukončiti dřívější pokusy považovati země ty za říšská léna, se kterými císař mohl nakládati bez ohledu na království České. O udělování léna na země české neděje se vůbec v listinách těch žádná zmínka, nýbrž toliko o propůjčování regálií králům českým při dvoře císařském. Kromě toho opatřil si Karel od knížat-volenců svolující listy, kterými i oni toto právní postavení koruny České v říši Římské uznávali a potvrdili. Opětného pak a to obecného uznání takovéto přednosti opatřil koruně České v památné zlaté bulle, která o vánocích r. 1356 v Metách byla vyhlášena. Základní tento zákon říše Římské opakuje a stvrzuje ve čl. V.–XI. a XXII. celkem tatáž ustanovení o poměru koruny České k říši, jaká obsahují majestáty z r. 1348, a toliko některé předpisy přidává, kterými svrchovanost krále českého nad zeměmi českými měla státi se nepopíratelnou. Dle zákona toho má král český první místo po císaři mezi světskými vladaři, kdykoli při dvoře císařském mešká; i jiní králové i světští kurfirštové při slavnostech za ním následují, v radě císařské má proto po pravici císaře sedati, v průvodu první za císařem jíti a v kollegiu kurfirštském ze světských volenců první hlas podávati, neboť »je kníže korunovaný a pomazaný«. Nad obyvatelstvem zemí českých toliko on vykonává práva královská, a ačkoli Karel mnohá z takovýchto práv, která králové čeští ode dávna vykonávali, přiznal v bulle též knížatům-volencům, přece objem německé moci knížecí ani dle zlaté bully nerovná se královské moci české. Kdežto na př. z území volenců nemohly strany odvolávati se k soudům říšským, aniž k nim žaloby podávati (privilegium de non appellando a de non evocando), avšak mohly dovolávati se rozhodnutí říšských soudů, když jim na soudech domácích bylo odepřeno dopomoci ku právu (případ tak zv. justitiae denegatae), obyvatelé zemí českých nesměli k soudům za hranice ani v takovémto případě býti poháněni. Při tom Karel IV. opětně potvrdil králům českým právo volenectví a arcičíšnictví v říši, avšak přivázal je k území českému, a dále vyhradil sobě a budoucím králům českým právo, že mohou v říši nabývati hradů a panství, odůvodňuje to v listině z r. 1355, kterou přivtělil Hoření Falci koruně České tím, že prý »království Českému jakožto přednímu údu říše náleží držeti rozsáhlá území, aby mohlo v říši pokoj udržovati a svobodné provozování obchodu podporovati«. Práva toho také sám užíval v míře tak hojné, že vyslovována obava, že většinu německých zemí skoupí a koruně České přivtělí. Názor pak o říši Římské, v níž koruna Česká tak vynikající měla držeti místo, vyslovil Karel ve čl. XXXI. zlaté bully, kdež ukládá světským volencům za povinnost dáti syny své do 14. roku jejich věku přiučiti kromě jazyku německému též jazykům italskému a slovanskému, poněvadž prý »vyvýšenost svaté říše Římské má přiměřeně dohlížeti k zákonům a vládám rozličných národů, kteří se od sebe různí mravy, životem a jazykem«.

Od vydání zlaté bully nemohlo hrubě býti pochybnosti, v čem poměr koruny České k říši Římské záleží. Karel IV. nehledal však zabezpečení poměru toho toliko ve chladném písmeně zákona, nýbrž také v neunavné snaze povznésti Č. v duchovním i hmotném ohledu na první stupeň ve světě křesťanském, tak aby mohly právem zaujímati a držeti přední v něm místo. Založení university pražské a velká řada jiných proslulých skutků tohoto císaře-Čecha souvisí s touto snahou; mocné hnutí pak po opravách v církvi křesťanské, které vzalo svůj původ na vysokém učení pražském, nedá se ani jináče vysvětliti, nežli myšlénkou o předáctví Čechů ve světě křesťanském a v říši Římské, která od časů Karla IV. tak hluboko byla vštípena myslím českým. Avšak právě toto náboženské hnutí uvedlo národ český do roztržky s nejvyššími mocmi duchovní a světskou, a ačkoli nebylo jeho účelem způsobiti nějaké odtržení zemí českých od západního křesťanstva a od říše Římské, přece mělo za následek vzájemné odcizení, které neostalo bez vlivu ani na poměr koruny České k říši. K tomu přistupovaly i jiné okolnosti. Pokud císařská nebo královská moc římská spojena byla s královskou mocí českou, jak si Karel IV. přál, nemohly vzniknouti žádné pochybnosti ani spory o tom, jaké povinnosti a práva má král český v říši. Když však r. 1400 volenci Václava IV. sesadili a Ruprechta Falckého za římského krále zvolili, tu od té doby všechen svazek Čech s říší byl přerušen. Václav IV. nesložil slibu věrnosti ani Ruprechtovi ani nástupci jeho Sigmundovi, neuznával žádných povinností k říši a také vzdal se všeho vlivu na záležitosti říšské. Po smrti jeho Sigmund chtěl v křižáckých válkách proti husitským Čechům přivésti ku platnosti práva císařská »k vyplenění kacířstva«, avšak je známo, s jakým zdarem. Kdyby Čechové byli v zápase tom podlehli, byla by nejspíše koruna Česká přišla o své samostatné postavení v říši Římské, ano byla by asi docela splynula s vlastní říší Německou. Následkem však porážek, které utrpěla křižácká vojska na půdě české, jakož i po povolení Čechům a Moravanům kompaktát církevním sněmem basilejským, po veřejném prohlášení, že Čechové a Moravané jsou »věrní synové církve« a po konečném dobrovolném přijetí Sigmunda za krále za podmínkami napřed smluvenými, vzrostlo arci vědomí státní neodvislosti koruny České u Čechův i povědomí toho u ostatních národů křesťanských. Přes to od bitvy u Lipan ani na straně husitské nepomýšlelo se na úplné přetržení všech svazků, které poutaly druhdy země české k říši Římské, nýbrž snaženo se o to, urovnati otázku náboženskou tak, aby bývalý poměr Čech k říši byl zase možný a aby koruna Česká i nadále mohla podržeti vynikající své postavení v této velké říši křesťanské. Stavové čeští uzavřevše pokoj s církví a císařem Sigmundem, nečinili žádných námitek proti obnovení bývalého svazku toho, ano kladli dokonce váhu na udržení jeho, pokud zemím českým nějakých výhod poskytoval. Ovšem v dobách, kdy král český byl zároveň císařem nebo králem římským, jako za Sigmunda a Albrechta II., neměl tento svazek hrubě praktického významu. Král Ladislav došed koruny nesložil, pokud známo, strýci svému Bedřichu III. ani slibu věrnosti a také nežádal za potvrzení privilegií císaři římskými království Českému udělených. Teprve král Jiří vyšed ze svobodné volby a hledaje opory proti domácím i cizím nepřátelům, snažil se opatřiti si formálného uznání císařem Bedřichem III., jenž jakožto hlava rodu Habsburského mohl na základě dědičných smluv z r. 1364 činiti nároky na trůn český. V červenci 1459 dohodl se s ním, že mu proti Uhrům i všem jiným nepřátelům pomocí svou přispěje, když jej císař uzná za krále českého a když bude se spravovati radou jeho ve všelikých záležitostech říšských. Setkávalť se tehdy na dvoře císařském s mnohým souhlasem záměr vyhlásiti krále Jiřího za správce říše a za nástupce císařova na stolici říše Římské. Císař Bedřich III. také, obdržev od krále Jiřího svobodný glejt, dostavil se osobně do Brna a udělil mu na tamějším náměstí 31. čce 1459 regálie, když byl od něho přijal přísahu věrnosti, uznal ho za arcičíšníka a volence říše Římské, a vydal mu téhož dne majestát, ve kterém potvrdil všechna privilegia, jež králové a koruna Česká od císařů římských obdrželi. Z listu krále Jiřího Pražanům z Brna psaného vysvítá, že Jiří od té chvíle za »krále českého pravého a nepochybného« se považoval. Když pak r. 1461 upustil od myšlénky domáhati se povýšení svého za krále římského, užil nejbližší příležitosti, aby stávající povinnosti k říši co možná ještě byly odstraněny neb aspoň umenšeny. V prosinci 1462 vyprostil císaře s vojskem českým z rukou vzbouřených stavů rakouských, a císař pln vděčnosti za prokázanou mu službu polepšil znamenitě výsady koruny České. Majestátem ze dne 21. pros. 1462 povolil císař: a) že král český není povinen přijímati od císaře investitury nebo regálií, leč by císař meškal v mezích jeho království nebo v některém místě mimo království, jež neleží dále nežli 10 nebo 15 mil od hranic českých, b) kdyby římský král jel do Říma dáti se korunovati, že král český jest jemu povinen poslati toliko 150 oděnců nebo na místě toho 150 hřiven, tedy o polovici méně nežli byl povinen posud, c) že král český má povinnost navštěvovati dvůr císařský toliko tenkráte, když se koná v Norimberce nebo v Bamberce (Mezibor byl vypuštěn), a konečně d) že místodržící nebo hejtmané, kteří by byli císařem v říši ustanoveni, nemají v koruně České žádných práv vykonávati. Tím se uznávalo, že král český, i když od císaře nepřijal regálií, může pravoplatně všechna práva královská v koruně i v říši vykonávati jako pravý, korunovaný král, že tudy propůjčování regálií není podmínkou vykonávání moci královské v Čechách, nýbrž pouhou formalitou, která králům českým jakožto slavnostní forma uznání se strany císařů časem mohla býti vítána. A dále bylo tím vysloveno, že koruna nepatři do svazku říše Německé, neboť ta práva, která vykonával náměstek císařův v zemích německých, vykonával v zemích českých český král. Analogické ustanovení měla již také zlatá bulla, předpisujíc, že po čas uprázdnění trůnu císařského v německých zemích vévoda saský a falckrabí rýnský mají býti vikáři říšskými.

Urovnaný takto svazek s říší Římskou brzo opět je rozvázán, když Jiří v prosinci r. 1466 odsouzen jest papežem za kacíře a zbaven důstojenství královského, a v nastalých napotom zápasech ukázalo se opět zřetelně, jakou hodnotu mohl míti vůbec svazek Čech s říší v těchto dobách. Císař Bedřich III. v červnu 1477 přijal od krále Vladislava ve Vídni přísahu věrnosti a propůjčil mu regálie a léna, kurfirštství a volenectví a všechno to, což přísluší ke koruně České, »pokud jemu dle práva, zvyklosti a slušnosti na tom co udělovati náleží«. Kromě toho potvrdil druhým listem ze dne 24. čna 1477 všechna privilegia, jež předchůdcové jeho králům a koruně České udělili, ustanoviv, že kdo by výsady ty v čemkoli porušil, má upadnouti v pokutu tisíce hřiven, z nichž polovice komoře císařské a polovice králi českému má připadnouti. Papež Sixtus IV. prohlásil však v září téhož roku toto propůjčení regálií králi Vladislavu za neplatné, a uherský král Matiáš donutil napotom válkou císaře, že 2. pros. 1477 i jemu propůjčil práva království Českého v říši i k zemím přivtěleným, když mu Matiáš složil přísahu věrnosti a vydal revers, že mu císař dal léno na arcičíšnictví a volenectví, markrabství Moravské a všechna manství od říše odvislá. V listinách těchto nebylo království České udělováno v léno, nýbrž toliko arcičíšnictví, volenectví, země přivtělené a manství koruny České v říši; avšak právě toto písemné propůjčování práv v koruně České a v říši v témže roce jednou tomu, po druhé onomu králi beze všech dalších praktických následků pro jednoho i druhého nejlépe ukazuje, jakou bezvýznamnou ceremonií bylo se stalo toto udělování investitury králům českým. Oba císařem uznaní králové čeští uzavřeli následujícího roku smlouvu budínskou, v níž bez ohledu na ustanovení zlaté bully se o korunu Českou rozdělili, při tom však zapomněli dohodnouti se, kdo má vykonávati právo volenecké v říši, kdyby došlo k volbě krále římského. Císař a volenci nepovolávali k poradám svým ani toho ani onoho krále, a když r. 1486 byl Maximilián I. za krále kurfiršty volen, neodevzdal nikdo český hlas volenecký. V Čechách velmi těžce nesli, že »Němci chtěli českého krále o korferství připraviti«, a volencové, na kterých Vladislav vymáhal pokuty v majestátu z r. 1477 ustanovené, vydali mu v dubnu zápisy, ve kterých prohlašovali, že se takové porušení výsad koruny České nemá již nikdy státi a kdyby přece se budoucně přihodilo, pak že každý z volenců, jenž by se súčastnil volby krále římského s opominutím krále českého, má zaplatiti tomuto králi pokutu 500 hřiven zlata ryzího. V ten čas v Německu sami popírali, že by Č. byly ještě ve svazku říšském, a shledávali to býti anomalií, aby národní král český byl členem kollegia kurfirštského, když toto kollegium zastupuje říši, která světového rázu obecné křesťanské říše dávno již byla pozbyla a v německou říši (römisches reich deutscher nation) se proměňovala; avšak Čechové nechtěli od svazku s říší upustiti, neboť zdál se jim poskytovati výhody právě v tom okamžiku, kdy od Turků hrozilo křesťanstvu velké nebezpečí. Nebezpečí toto bylo také hlavní příčinou, že země české, uherské a rakouské spojily se pod společným panovníkem a že sledujíce společné zájmy státní, svazky své s říší Římsko-Německou vždy více uvolňovaly. Svazek zemí českých s říší byl již v ten čas tak bezvýznamný, že v tom ohledu nedalo se mnoho činiti. Proto když r. 1500 Německo rozděleno bylo na šest krajů, k nimž r. 1512 ještě nové čtyři kraje z území volenců, z Rakous a Burgundska utvořené přišly, za tím účelem, aby tak zvaný věčný mír z r. 1495 pomocí krajské té organisace se provedl, aby nálezy říšského komorního soudu se vykonávati mohly, a též aby stavům říšským dostalo se zastoupení v náměstnictvu neboli regimentu říšském, tu země české zcela přirozeně do organisace této krajské nebyly pojaty, poněvadž k říši Německé se nepočítaly a císaři ani říšskému regimentu nenáleželo v nich chrániti mír a pokoj, aniž vykonávati nějakou moc soudní nebo správní nebo nějaké právo na vybírání daní a stavení vojska.

Král Ludvík, jehož jménem r. 1518 byl odevzdán hlas český pro císaře Karla V., nežádal a neobdržel od tohoto císaře investitury; nástupce pak jeho Ferdinand I. rozpomínal se na svazek koruny České s říší a zase hájil neodvislost její proti ní dle toho, jak toho potřeboval. Domáhaje se koruny české, psal bratru svému císaři Karlu do Španěl list, ve kterém jej žádal, aby dle formuláře připojeného dal mu země české v léno, a císař také skutečně z Granady 29. listop. 1526 odeslal mu žádané písemné udělení léna, avšak varoval jej, aby s listinou tou obezřele si počínal, »poněvadž mnozí praví, že řečené království České je vyňato z říše (que le dict royaulme est exempt de l'empire)« a poněvadž by mu listina ta třeba škoditi mohla. Skutečně toto udělení investitury považovalo se za státní tajemství, o kterém stavové čeští se při volbě nového krále ničeho nedozvěděli, a Ferdinand I. neuznávaje platnost této investitury, vymohl si také na bratru svém 27. pros. 1530 indult, že to nemá býti na újmu právům krále a království Českého, když posud nepřijal léna na všechno to, co od koruny České právem manským k říši náleží, a císař mu kromě toho 24. prosince 1530 vydal potvrzení všech privilegií koruně České udělených, kteréžto potvrzení bylo poslední tohoto způsobu, neboť nástupcové Karla V. byli obyčejně zároveň též králi českými. Když pak císař Karel V. dostavil se v červenci 1541 k říšskému sněmu do Řezna, složil Ferdinand do rukou bratra svého slib věrnosti, jak prý se slušelo na kurfiršta říše Římské, a obdržel od něho 13. čce 1541 majestát, v němž mu císař propůjčil v léno regálie a manství, volenectví a arcičíšnictví svaté říše Římské se všemi markrabstvími, knížectvími, zeměmi a právy, jež ke koruně náležejí, stejnými slovy, jako vše to r. 1477 císař Bedřich III. králi Vladislavovi byl udělil. Stavové čeští, tázáni Ferdinandem o radu, vyslovili se, že král může v Řezně přijmouti léno na úřad volenecký, když tím nijakých nových závazků k říši nepřijme. Nicméně r. 1545 pokusil se říšský sněm wormský ukládati vojsko a daně na Č. tím způsobem, že krále českého pojal do matriky říšské neboli do repartice, jakou pomoc kdo ze stavů k říšským potřebám má učiniti. Stavové čeští ve spise k Ferdinandovi rozhodně se tomu opřeli, poněvadž stavové říšští nemají žádného práva rozvrhovati nějaké pomoci na krále českého, který dle privilegií koruně České daných je sice v některých málo věcech zavázán císaři, ale v ničem stavům říše. Říšský sněm v Augšpurku na to r. 1548 držaný obmezil své požadavky potud, že žádal na králi Ferdinandovi, aby přispíval na potřeby říše jen za ty země a panství, které od říše lénem drží, myslíce při tom na Chebsko a léna v říši, snad též na Slezsko a Lužici; avšak Ferdinand rozhodně se opřel každému přispívání na potřeby říšské, a byť to bylo toliko ze zemí a panství, jež od říše ke koruně České byly připojeny. V obšírném spise císaři i říšskému sněmu podaném tvrdil v souhlase se stavy českými, že koruna Česká ani r. 1545 ani kdykoli před tím nepřispívala k potřebám říšským a že také v budoucnosti není k nějakým příspěvkům povinna. Ukládati daně na země české nenáleží říšskému sněmu, ku kterému král český se ani nepovolává, neužívaje v radě knížat volencův ani místa ani hlasu. Daně říšské rozvrhují se na stavy podlé deseti krajův, a poněvadž koruna Česká k žádnému z těchto krajů připočtena není, tudy tím samým je vyjmuta ze všelikého přispívání k říšským potřebám. Říšským berním podléhají toliko stavové říše národa německého, kterým říše ochranu, pokoj a právo uděluje, nikoli však obyvatelé koruny České. Ačkoli král uznává, že drží některé země a panství německého jazyka od svaté říše lénem, tedy tyto země a panství neužívají od Římské říše ani ochrany, ani pokoje, ani práva, nýbrž jsou od starodávna od říše národa německého odděleny a ve zvláštní Českou říši a národ vtěleny, a tedy nejsou podrobeny žádným břemenům, rozvržením a daním německého národa. Proto vyslovil Ferdinand pevné očekávání, že říšští stavové jej s takovými požadavky nebudou více obtěžovati. Zajímavá tato apologie práv koruny České, v níž velmi jasně bylo dovozeno, že koruna Česká není členem říše Německé, nýbrž říší pro sebe, jejížto panovník – ve všem jinak nezávislý – má toliko některé závazky k císaři, nikoli však ke stavům říšským a tudy říši Německé, apologie ta měla za následek, že od té doby nestaly se již žádné pokusy požadovati od zemí českých nějaké příspěvky k potřebám říšským. Naproti tomu stavové říšští nepřiznávali králi českému rovněž práva. aby se dal na sněmě říšském zvláště zastupovati, ačkoli králové Matiáš r. 1611 a Ferdinand II. r. 1619 se toho domáhali, a i volenecké právo české nelibě nesli, když od r. 1558 následkem spojení obou korun Římské a České volenecký hlas český mohl zjednávati v kollegiu kurfirštském převahu rodu Habsburskému, na jehož země nyní tradiční politika Karla IV., ovládati říši z těchto zemí, byla přešla. Zejména r. 1612 nepřipustili k volbě Matiáše za císaře vyslanců českých a marně Matiáš i stavové čeští proti tomu protestovali.

Takovým způsobem z bývalých práv a povinností králů českých k říši na sklonku této periody skoro nic nezbývalo. Koruna Česká tvořila zvláštní samostatný stát, který pokládal se sice napořád za předního člena svaté říše Římské, avšak příslušenství to nemělo žádného praktického významu a bylo pouhou personální unií, jakmile moc císařská s královskou mocí českou byla spojena, neboť poměr k říši byl toliko osobním poměrem krále českého k císaři římskému. Udělování investitury bylo již dříve pouhou formalitou. králové Ladislav a Ludvík neobdrželi regálií a přece nikdo jejich důstojenství královské v pochybnost neuváděl; králové Jiří, Vladislav a Ferdinand II. obdrželi investitury, a přece jejich moc královská byla tenčena a popírána. Maximilián II., Rudolf II. i Matiáš držíce obě koruny Římskou a Českou, nemohli investitury obdržeti a tím způsobem osobní svazek manský císaře s králem českým bral za své. Povinnost králů českých, účastniti se sněmů říšských a jízdy římské, r. 1462 ještě nově v obmezené míře upravená, pozbyla všeho významu, poněvadž králové čeští od XV. stol. nejsou ke sněmům říšským povoláváni a poněvadž císař Bedřich III. byl poslední římský král, jenž se dal r. 1452 v Římě korunovati, a to ještě bez českého průvodu. A jako povinnosti k říši přestaly, tak i právo králů českých, účastniti se volby krále římského, bylo popíráno, a právo míti hlas v kollegiu kurfirštském docela přestalo. Říše Římská vůbec v tu dobu proměňovala se v říši Německou a tato v pouhý spolek skoro neodvislých německých knížat a států. Pro korunu Českou nebylo v ní již místa; bezvýznamností osobního svazku manského krále českého k císaři i svazek její k říši stal se bezvýznamným. Císař, který byl zároveň králem českým, byl jediným pojítkem zemí českých a německých, ale zároveň též zemí uherských, pokud nebyly podmaněny Turky. Při tom však od časů Ferdinanda I. z německých zemí dědičné země rakouské začaly v užší svazek vcházeti se zeměmi českými a uherskými, jejíchž společné záležitosti obstarávali společný panovník a dvorští jeho orgánové, a tak vznikaly první zárodky k utvoření nového útvaru státního, jenž od vlastní říše Německé čím dále zřetelněji se odlučoval.

4. Nejvyšší úřady a soudy. Organisace dvorských úřadův a soudů, jak jsme ji v starší době byli seznali, ostala základem vládního ústrojí i v této době Nové arci potřeby státu i obyvatelstva vedly k dalšímu jejímu vývoji, tak že stávala se čím dále tím složitější, a majíc svůj základ ve zvláštních poměrech českých, také u porovnání s institucemi v jiných zemích samostatnější. Postup tohoto vývoje dá se stručně asi takto naznačiti: Na místě úředníků dvorských, kterým král vykazoval dočasnou působnost, tvoří se během času úřady a soudy se stálou zákonnou kompetencí. Starší stav obráží se při tom dlouho ještě ve mnohých poměrech těchto úřadů, jichž soukromá povaha pozvolnu teprve ustupuje povaze veřejné. S počátku úřad není oddělen od úředníka; kde úředník bydlí, tam v jeho bytě je úřad; i úřad desk zemských ve starší době stěhoval se s místa na místo, z jednoho bytu nejv. písaře zemského do druhého. Pozvolnu zařizují se trvalé kanceláře úřední, úřad přestává se ztotožňovati s představeným úředníkem jeho. Přednosta úřadu stává se více méně titulárním hodnostou, »nejvyšším úřadníkem«, kdežto vlastní správu úřadu obstarává trvale dosazený zástupce jeho, skutečně úřadující to osoba. Stará zásada, že úřad živí úředníka a činí jej proto dosti neodvislým od krále, dlouho ostává v platnosti; teprve v XVI. stol. následkem reorganisace finančnictví královského a rozmnožení důchodů zeměpanských tvoří se nový živel byrokratický, jemuž se určité platy roční z komory královské vyměřují a jenž proto na králi a jeho komoře stává se docela závislým. Takovýchto královských nebo dvorských úřadův a soudů, které přináležejí ke dvoru královskému, jest však v této době nevelký počet u přirovnání k úřadům a soudům zemským neboli stavovským, kteří náležejí zemi neboli stavům; avšak váha jejich v ústrojí státním sílením se moci královské v XVI. stol. napořáde roste. Již také z té příčiny, že úřady královské mají povahu státních orgánů ústředních, vykonávajíce moc jménem krále větším dílem nade všemi zeměmi českými, kdežto stavovským úřadům působnost toliko nad zemí Českou je vykázána. Stavové čeští ovšem hleděli domoci se rozhodujícího vlivu i na královské úřady a soudy, a zejména v XV. stol. se jim to namnoze podařilo. Ve stol. XIII. ještě sotva bylo zákona, který by byl krále zavazoval dávati úřady toliko osobám vyšších stavů. Jediné kancléřství dvorské bylo r. 1225 trvale spojeno s proboštstvím vyšehradským, ostatní úřady dvorské teprve přispívaly k tomu, že osoby, jež se jich domohly, stávaly se urozenější a mocnější. Záhy však šlechta činila nároky, aby úřady dvorské toliko osobami stavovskými v zemi osedlými byly osazovány, a to aby se dálo po návrhu rady královské, ve které »páni« měli převahu. Král Jan v korunovač. diplomur. 1310 i nástupcové jeho zavazovali se, že žádných cizinců nebudou sázeti na úřady zemské nebo dvorské, nýbrž že úřady ty toliko Čechům a Moravanům budou udělovati. Obsazování úřadů také se dálo s radou královskou nebo panskou, k čemuž r. 1318 král Jan se byl také zavázal, a za Karla IV. i Václava IV. uznávalo se již výslovně, že nejvyšší úřady zemské mají býti svobodny a nezastavitelny, že mají se obsazovati osobami z vyšších stavův a že zejména nejvyšší komorník, sudí zemský, sudí dvorský a purkrabí pražský mají býti páni urození, kdežto písař zemský mohl býti »člověk obecný, dobře zachovalý a k tomu umělý«. Vlastní důstojenstva dvorská v ten čas již byla se stala dědičnými v rukou několika panských rodin, na př. úřad dvorského stolníka drželi páni Zajícové z Hasenburka, dvorského číšníka páni z Vartemberka a dvorského maršálka páni z Lipé. Václav IV. pokusil se sice o to, obsazovati úřady vladykami a měšťany a i do rady své povolával osoby méně urozené; avšak šlechta vyšší nelibě to nesouc, že král přeje takovýmto způsobem zemanstvu a měšťanstvu, od r. 1393 usilovala o to, aby král svou radu královskou propustil a nejvyšší úřady a soudy osobami ze stavu panského osadil. Stěžovala si tehdy na to, že prý král toliko »svým štolbům a kuchařům, sládkům a ševcům« sluchu dopřává. Panská jednota, která se r. 1394 utvořila, aby prý »páni při svém řádu, právu a panství, jakož od starodávna bylo, ostali«, donutila také krále, že se jí listem ze dne 30. květ. 1395 zavázal, že se bude spravovati »panskou radou«, že s její vůlí bude dosazovati urozené pány na úřady, které oni od starodávna drží, jakož i na hodnosti kmetů v soudě zemském. Následkem toho přední členové jednoty panské zmocnili se úřadů zemských i dvorských a r. 1401 donucen král zavázati se, že se ve všem zemské radě podrobí, a sice »se všemi úřady, hrady a tvrzemi království Českého«. V ten čas tedy všechny skoro úřady královské stávaly se stavovskými; sám královský neboli dvorský soud podřízen jest zemskému soudu, k němuž musil odvolání připouštěti a u něhož měl naučení bráti. Po válkách husitských pokusy Sigmunda, Albrechta a Jiřího, obnoviti práva královská k úřadům a soudům, neměly valného úspěchu. Sigmund r. 1436 zavázal se, že přijme radu, kterou mu sněm zvolí, a tou že se bude spravovati ve všem, a tak i nástupcové jeho slibovali. Rada tato zemská napotom sama činila králi návrhy na uprázdněná v ní místa anebo stavy byla obnovována a členové její náleželi oběma stavům, panskému i vladyckému. Kromě toho r. 1437 přiznal Sigmund zemské písařství stavu vladyckému a prozatímně ustanovil, že na soudě zemském vedlé nejv. úředníkův a 12 pánů má zasedati osm vladyků, což také Vladislav r. 1487 potvrdil. Při tom bylo stále ještě sporno o některých úřadech, kterému stavu náležejí, a tu stalo se r. 1497 porovnání mezi vyššími stavy a králem o všechny úřady, dle kterého stavu panskému přiznány jsou: purkrabství pražské, hofmistrství, maršálství, komornictví, sudství zemské (později i dvorské) a kancléřství, a stavu vladyckému písařství zemské, podkomořství a purkrabství kraje hradeckého. Purkrabství karlšteinské měly držeti dvě osoby: jedna ze stavu panského a druhá z vladyckého; podkomořství mohl uděliti král i měšťanu pražskému stavu vladyckého, a toliko obsazování úřadu mincmistrského bylo mu ponecháno na vůli, tak že je mohl uděliti kterékoli osobě ze tří stavů. Stav městský takovým způsobem vyšel na prázdno a nebyl v radě zemské již ani jediným úředníkem zastupován. Ve zřízení zem. z r. 1500 hleděli sobě napotom vyšší stavové zabezpečiti držení úřadův ustanoveními, že jsou nesesaditelni a že proto nikdo nesmí pod velikým trestem vyprošovati na králi úřad, který jest obsazen. Vladislav majestátem ze dne 10. srpna 1508 kromě toho zavázal se, kdyby měl koho z pánů neb z vladyk vsaditi na který úřad, že to chce »s pilným rozvážením p. úředníkův zemských i jiných radů učiniti«. V témž smyslu zavázal se i Ferdinand I. stavům českým po volbě za krále českého, že každý stav zanechá při jeho právech, že nebude »žádných cizozemců duchovních ani světských na úřady zemské, dvorské ani městské ani duchovní sázeti než Čechy, a to že má s radou činiti«; že úředníci zemští mají úřadů svých doživotně držeti, že jim je tudy nebude mocí bráti »bez spravedlivého úředníkův a soudců zemských, jakož i rad království Českého rozeznání«, a že ve věcech království Českého a v tom, což přísluší králi českému, nemá užívati jiných rad nežli Čechů. Při tom arci vyhradil sobě, že po příjezdu svém do Čech předloží stavům návrhy na opravu některých těchto i jiných článků, které jsou královskému důstojenství na závadu a království nejsou k žádnému užitku, a také již na sněmu korunovačním v únoru 1527 přednesl námitky zejména proti nesesaditelnosti úředníkův a proti tomu, aby v českých věcech toliko českých rad užívati mohl. Stavové k naléhání jeho přiznali mu »moc a vrchnost ouřady zemské dávati a také jich měniti«, avšak kdyby král chtěl některému úředníku zemskému úřad odejmouti, že má prve s radou zemskou nehodnost a neužitečnost jeho rozvážiti, a najde-li se to v pravdě, má moc jinému s uvážením téže rady takový úřad dáti. Pokud se českých radů týče, ubezpečoval Ferdinand stavy, že se bude »přede vším« českými radami spravovati, zvláště ve věcech soudních; avšak že se mu zdá obtížné, aby ve věcech, jež se král. komory, hor, regálií a vůbec vlády týkají, nesměl raditi se též s radami jiných zemí svých. V dědičných zemích rakouských zřídil si před tím dvorské úřady, dvorskou radu, dvorskou kancelář a dvorskou komoru a ve Vídni, Hradci a Inšpruku dosadil pro jednu každou skupinu zemí rakouských dle příkladu svého děda Maximiliána zemské úřady politicko-soudní a finanční, regimenty neboli místodržitelstva a zemské komory. Pomocí těchto orgánů vykonával jednotně vládu a organisaci tu chtěl nyní také v zemích českých zavésti. První podmínkou arci bylo, aby úřady české, kterých k tomu mínil užiti, zejména komorní, mohl neodvisle obsazovati, jinými slovy, aby přestaly býti stavovskými a staly se královskými. Stavové však odepřeli ustoupiti od reversu královského a od závazku stran zemské rady, a Ferdinand dbal odporu toho potud, že se při reformách svých obmezil nejprve na správu finanční, v níž nemínil dáti se stavy obmezovati. Obnovilť během r. 1527 úřady komorní v Čechách i v zemích přivtělených a v instrukcích, jež jim při tom vydal, vyhradil dvorské komoře vliv a vrchní dozor na jejich úřadování. Zejména v instrukci, kterou 25. března 1527 radám a rentmistru komory české předepsal a jež byla s neobyčejnou důmyslností a znalostí věci pracována, vytkl zcela jasně, kterak úřady ty, jsouce pouze na králi závislé, mají za úkol pečovati o povznesení moci královské a to hlavně řádným spravováním a rozmnožováním důchodů královských. Tím způsobem i komora královská i všichni úředníci, kteří spravovali důchody komorní, stali se úředníky královskými. Nový stav úřednický, který sám sebe považoval za hlavní podporu zájmů panovnických, vzal tím v našich zemích počátek. Kromě toho Ferdinand odebíraje se v dubnu 1527 ze země, jmenoval na svém místě hejtmany zemské, kterým vysadil platy z komory české a přidal k rukám rady a jiné úředníky z téže komory placené, tak že provedl záměr svůj, svěřiti politickou a finanční správu země sobě oddaným úředníkům. Méně se dařily snahy jeho, zjednati též dvorské radě a spojené s ní kanceláři dvorské vlivu na záležitosti české. Předpisy ústavy české o zemské radě a kanceláři české nedaly se ledabylo odstraniti a tudy pomáhal si Ferdinand tím způsobem, že povolával k poradám o nejdůležitějších záležitostech státních tak zv. tajnou radu, na níž brali účastenství někteří členové dvorské rady a též nejv. kancléřové český a uherský, a že při dvoře svém, když meškal mimo Č., měl čásť úřednictva české kanceláře s místokancléřem v čele, kteří tvořili českou jeho dvorskou kancelář, ostávajíce při tom ve svazku s českou kanceláří na hradě pražském. K těmto dvorským ústředním úřadům, tajné radě a dvorské komoře, přišla r. 1556 ještě zvláštní dvorská rada vojenská, tak že za Ferdinanda I. a i za nástupců jeho trvaly již centrální orgány, kterými záležitosti zahraničné, finanční a vojenské všech zemí rodu Habsburského jednotně se spravovaly, pokud arci panovník dle ústav zemských nějaký vliv mohl na ně vykonávati. Naproti tomu velká většina úřadův a soudů, jichž působnost vztahovala se na země české anebo toliko na království České, ostávala v rukou stavovských a jest obsazována po dřívějším způsobu. Kdykoli šlo o obsazení úřadu zemského, členové rady zemské podávali králi své návrhy, a když šlo o obsazení místa člena zemského nebo jiného soudu, navrhován dle všeho sborovým snesením dotyčného soudu některý počet kandidátů k uprázdněnému místu. Takovým způsobem vyšší úřady a soudy podržovaly celkem povahu stavovskou i na sklonku této doby, správa země i soudnictví nalézaly se v rukou osob stavovských, které na sněmích zemských rozhodující vliv vykonávaly a které tudy za orgány samosprávy zemské jsou považovány; král toliko hleděl sobě na obsazování a řízení úřadův a soudů zjednati většího vlivu, organisuje vedlé toho některé nové úřady a soudy, které by měly povahu orgánů královských, aby jejich prostředkem vládu aspoň částečně neobmezeně mohl vykonávati. Vedlé komory královské a úřadů jí podřízených zřídil Ferdinand na př. hejtmanství německých lén po starém způsobu, r. 1534 dočasně soud hejtmanský, r. 1548 soud appellační atd.

Při tom skoro všechny úřady, nechať měly povahu státní nebo zemskou, královskou čili dvorskou nebo stavovskou, vykonávaly vedlé vládní moci zároveň moc soudní, a jak víme, částečně též moc zákonodárnou. Správa od soudnictví ve vyšších instancích nebyla ještě oddělena a následkem toho nemůžeme v této době přidržeti se rozeznávání úřadův od soudův, orgánů na př. správy politické a finanční od orgánů správy soudní, nýbrž musíme k důležitějším vyšším úřadům a soudům společně přihlédnouti, a sice nejprve k těm, jichž působnost týkala se celého státu, a pak k těm, jež toliko na zemi Českou byly obmezeny. Jsou pak důležitější z nich:

a) Rada královská neboli zemská (consilium domini regis et regni), druhdy též radou panskou zvaná, instituce to, s kterou i v starší době jsme se setkali jakožto sborem poradním, kterého kníže užíval při sledování úkolů státních. Z tohoto poradního sboru vyvinulo se během času kollegium nejvyšších úředníkův a soudců zemských, které na způsob rady ministerské rozhodující vliv na správu země vykonávalo a krále u výkonech vlády obmezovalo. Kollegium toto stávalo se časem užší, časem širší radou dle toho, zdali toliko nejv. úředníci zemští nebo též soudcové zemští měli účastenství v poradách jeho, nebo zdali král se svolením stavů nové členy mimo nejvyšší úředníky a soudce do něho povolával. Časem i stavové sami přenášeli na radu zemskou některé úkoly a přidávali jí ze svého středu jistý počet osob. Nebyl-li král v zemi přítomen, ustanovoval časem v souhlasu se stavy, časem bez jejich souhlasu, kdo má po čas nepřítomnosti jeho místo v zemi držeti, jmenuje buď některého člena královského rodu nebo jednoho nebo několik nebo všechny nejv. uředníky svými místodržícími neboli hejtmany zemskými. Tím způsobem čásť rady zemské stávala se místodržitelstvem a ostatní čásť stala se poradním sborem tohoto místodržitelstva, jež bylo povinno spravovati se jejími usneseními. Poněvadž pak rada ve starší době, jak jsme viděli, z pánů, po válkách husitských z pánův a vladyků se skládala, tedy povždy ze členů vyšších stavů, mohla se přirozeně pokládati za jakýsi výbor sněmu zemského a tedy za repraesentanta země, a také členové její skládali přísahu králi i zemi. Nejvyšší purkrabí pražský, který předsedal obyčejně sněmu i soudu zemskému, byl arci též jejím členem. Předsedou tehdy, když po čas uprázdnění trůnu stával se správcem země nebo když jmenován byl místodržícím krále. Jinak, nebylo-li místodržitelstva, obyčejně nejv. hofmistr, který od r. 1500 stal se předsedou komorního soudu, předsedal též radě zemské. Kancelář česká byla expedicí rady zemské a nejv. kancléř český arci měl vynikající podíl vždy na poradách jejích, jsa prostředníkem mezi nejv. úředníky a stavy na jedné straně a mezi králem a jeho dvorskými úřady na druhé straně. Kromě toho členy rady zemské mocí úřadu svého byli: nejv. komorník, nejv. sudí zemský, nejv. písař zemský, zemský podkomoří, časem i jiní nejv. úředníci. Ferdinand I. nejednou žádal stavy české, aby mu jmenovali a svým nákladem vydržovali též několik radů českých, kteří by s místokancléřem českým při dvoře jeho sídlili, když mimo Č. mešká, avšak stavové a nejspíše i nejv. kancléřové chovali se k takovýmto návrhům odmítavě. Obávali se, že by tito čeští radové a přidaná jim k rukám česká expedice při dvoře zatlačili vliv nejvyšších úředníků zemských, a také že by odpadla jedna z hlavních příčin trvalého přesídlení dvora královského na hrad pražský, ku kterému již Ferdinand I. se byl zavázal a na něž stále naléhali. V březnu r. 1578 žádali na př. nejv. úředníci císaře Rudolfa, aby se usídlil v království Českém a ve věcech zemí českých jejich rady užíval, poněvadž s ním i se zemí nejlépe smýšlí, a tudy aby prý »království České jsouc hlavou, nebylo pouhým knížectvím spravováno«. Císař slíbiv tak učiniti, také r. 1583 přesídli) s celým dvorem a se všemi úřady dvorskými na hrad pražský a meškal zde až do své smrti r. 1612 »z obzvláštní náchylnosti,« – jak se čte v proposici sněmovní z r. 1583 – »kterouž k tomuto slavnému království a národu českému nésti a jmíti ráčí«. Při tom nejv. úředníci a soudcové zemští tvořili pořáde stálou radu císaře v záležitostech zemí českých. Na tom do r. 1620 nic podstatného se nezměnilo, nežli toliko to, že když Matiáš r. 1612 přeložil sídlo svého dvora, jakož i všech dvorských úřadů do Vídně, nejv. úředníci zemští nově dosazení, a tedy závažná čásť rady zemské, stali se jeho místodržícími v Čechách. Matiáš zavázal se opětně r. 1615, že se v českých věcech spravovati bude českými radami, a při tom ostalo až do povstání českého.

Působnost rady zemské nebyla v ústavě české určitě vytknuta a dle poměrů časových zajisté se měnila podlé toho, měla-li moc královská nebo stavovská převahu v ústavě zemské. Zřízení zemské z r. 1549 (čl. A 6.) ustanovuje, že král s radou nejv. úředníkův a soudců zemských má úřady zemské dávati a osoby do soudu zemského, Čechy hodné, dosazovati, a v čl. R 16. jedná povšechnými slovy o působnosti hejtmanů království Českého a radě jim přidané. Patrno i z toho, že místodržitelstvo s radou zemskou bylo se stalo v XVI. stol. nejvyšší politickou i soudní instancí jak království tak i koruny České. Pokud se zejména soudní moci týče, tedy rada zemská soudila v první instanci »všechny věci neřádné a mimo řád a právo výtržné«, o něž strany před osobu královu byly sročeny, a v poslední instanci takové pře, o něž na soudech byly rozsudky vyneseny, za jejichž revisi strany krále žádaly. Toliko nálezy soudu zemského nesměly býti revisím podrobovány.

b) Kancelář česká. Probošt vyšehradský ostal až do XV. stol. titulárním kancléřem českým; vlastní správu a řízení královské kanceláře české obyčejně obstarával protonotář, kterému později místokancléř se říkalo. Za Karla IV. a Václava IV., kdy česká a říšská kancelář byly v jedno spojeny, nazýval se též dvorským kancléřem a měl k ruce značný počet notářů, registrátorův a jiného úřednictva. Takovýmto náměstkem kancléře býval obyčejně některý vysoký hodnostář církevní, jakož vůbec do válek husitských duchovní tvořili většinu úřednictva kanceláře. Při tom pro země české bylo v kanceláři zvláštní oddělení, jehož písaři jenom písemnosti do těchto zemí zhotovovali. S radou královskou byla kancelář tím způsobem spojena, že kancléř byl arci předním radou královským a že při vydávání listin některý z nejv. úředníků nebo radů královských jako relátor spoluúčinkoval. Majestáty a jiné listy z kanceláře vydávané již od času Přemysla Otakara II. do register jsou přepisovány, aby udržován byl přehled jich a tím pořádek ve správě zemské. Od r. 1400, kdy Václav IV. sesazen byl s královského stolce římského, až do smrti jeho dvorská kancelář stala se kanceláří výhradně královskou českou, a přednostou její byl do r. 1416 probošt vyšehradský. Za Sigmunda a Albrechta opět česká kancelář s říšskou na čas byla spojena; až teprve za krále Ladislava obdržela zase a pak trvale samostatné postavení. Nejv. kancléř český stal se opět skutečným přednostou jejím, za krále Ladislava a Jiřího byl jím posledně ještě probošt vyšehradský; avšak napotom obírán kancléř ze stavu panského, což královskou výpovědí z r. 1497 bylo potvrzeno, a tím kancelář česká stala se netoliko úřadem královským, nýbrž i stavovským. Po r. 1490, kdy Vladislav větším dílem sídlil na Budíně, a kdy kancléř nemohl pořáde meškati při osobě jeho, doprovázela čásť kanceláře, sekretář s některými písaři, krále na všech jeho cestách, kdežto vlastní kancelář česká ostávala napořáde na hradě pražském. Nejv. kancléř ostával v držení pečetí královských a následkem toho majestáty mohly toliko z české kanceláře býti vydávány. R. 1509 však král Vladislav užil rozepře stavů s kancléřem k tomu, že obě královské pečeti, velkou i malou, odňal nejvyš. kancléři, řízení kancelářských záležitostí přenesl na exposituru české kanceláře na Budíně a nejv. kancléři ponechal toliko některý vliv na jmenování úřednictva a na vyřizování záležitostí při ní. Zejména ponecháno mu pověřování majestátův a vydávání jich stranám. Když po smrti Ludvíka šlo o volbu nového krále, tu stavové čeští zavázali jej, že nemá »dávati rozkazovati ani dopouštěti psáti žádných majestátův ani potvrzení do království Českého a do zemí k němu příslušejících, též do říše, což ke koruně České přísluší, odjinud nežli z kanceláře české a od kancléře království Českého a pod pečetí krále českého, i tak jakž spravedlivě býti má«. Ferdinand I. převzal sice tento závazek, avšak Moravanům r. 1527 slíbil, že listy do Moravy bude vydávati netoliko z české kanceláře, nýbrž i z jiných kanceláří, jež by sobě jakožto král český při dvoře svém nebo kdekoli jinde zřídil. Chtěje při dvoře svém chovati velkou pečeť královskou a užívati českých dvorských sekretářů, mínil opatřiti sobě volnost netoliko při vydávání nařízení, nýbrž i zákonů, pokud pro ně forma majestátů byla obvyklou. O obsahu jejich byl by se arci radil, s kým by byl za dobré uznal, buď s českými radami při dvoře meškajícími nebo se členy tajné své rady, nebo s radami dvorské své komory nebo válečné rady, šlo-li o záležitosti finanční a vojenské. Tím ovšem byli by cizí radové vykonávali značný vliv na záležitosti zemí českých, a činnost české kanceláře na hradě pražském byla by značně bývala obmezena. Stavové čeští proto již v listopadu 1527 žádali na sněmě Ferdinanda I., aby »kancelář českou při tom milostivě zachoval, což té kanceláři od starodávna náleží, aby se v to jiní a z jiných národů nevkládali proti svobodám tohoto království Českého«, a v zákonodárné kommissi, která napravovala zřízení zemské, zastali se práv nejv. kancléře českého asi rozhodně. Následkem toho svolil Ferdinand I., aby královské pečeti ostávaly v opatrování kancléře českého a aby všechny listy na pergaméně psané a do zemí českých pod velkou pečetí vydávané toliko z české kanceláře vycházely. Při tom i expositura česká při dvoře královském obdržela samostatnější postavení, neboť měla napotom přednostu v osobě místokancléře, ale při tom pokládala se za součást kanceláře české a ostávala podřízena nejvyššímu kancléři českému. Meškal-li král se dvorem svým na hradě pražském, tu všechny písemné záležitosti zemí českých, kromě finančních, jménem krále vyřizovala toliko »česká kancelář království Českého«, s kterou »kancelář česká při dvoře« neboli dvorská expedice česká v jedno splynula. Rovněž arci považoval se nejv. kancléř za přednostu české kanceláře při dvoře, jestliže meškal při osobě krále za hranicemi země, což aby se stále dálo, zejména stavové moravští již za Ferdinanda I. si přáli. Když pak i komora česká začala vydávati majestáty pod menší pečetí královskou, opřeli se tomu r. 1541 stavové čeští a vymohli na králi opětně svolení, že majestáty mají toliko z české kanceláře býti vydávány, kdežto listy ve věcech finančních mohou se psáti z komory pod menší pečetí královskou. Chtěl-li tudy král ve formě majestátu vydati zákonný předpis, byl vázán souhlasem nejv. kancléře českého jakožto repraesentanta země, naproti tomu nebyl vázán na takovýto souhlas při vydávání nařízení nebo rozhodnutí ve věcech svých financí. Podobně i hejtmanství lén německých osobovalo sobě právo vydávati manské listy manům koruny České v říši, avšak zřízení zemská z r. 1549 čl. B 5. a z r. 1564 čl. A 30. ustanovovala, že král na léna, kteráž ke koruně České náležejí, má vydávati listy toliko z české kanceláře království Českého.

Po r. 1564 zmáhal se stále význam úřadu nejv. kancléře českého v ústrojí státním, zejména jakmile sídlo dvora trvale na hrad pražský bylo přeloženo. Nejv. kancléř český stal se nejzávažnější osobností při dvoře i mezi nejv. úředníky zemskými. Kancelář česká byla expedicí rady zemské, tudy i místodržitelstva, a též sněmu zemského. Kancléř český měl přední hlas jak v radě zemské, tak i v tajné radě, jež se radila o všech společných záležitostech říše Římské i zemí rodu Habsburského. V jednáních se stavy byl on obyčejně zástupcem krále. Působnost jeho týkala se všech zemí českých, jichž zájmy na dvoře císařském zastupoval. V záležitostech těchto zemí předkládal návrhy přímo císaři, jakož i podával dobrá zdání o sneseních nejv. úředníků zemských i samých stavů zemí českých, časem též o návrzích dvorské a české komory ve věcech finančních. Nařízení a rozhodnutí královská vycházela z jeho podnětu, arci časem, když o nich v tajné radě bylo uvažováno. Kdežto dříve česká kancelář vedla korrespondenci mezi králem, místodržícími, nejv. úředníky i stavy, sepisovala proposice a jiná akta sněmům králem předkládaná, vydávala majestáty, vyhlašovala patenty a mandáty, jsouc takto výkonným orgánem krále i zemské vlády: v čas pobytu krále v Praze podržela všechny tyto úkoly a při tom obstarávala i ty práce, které měla druhdy česká expedice při dvoře císařském. Přítomnost císaře v zemi měla pak za následek, že působnost kanceláře české neobyčejně se rozšířila, a to na úkor všech takořka úřadův a soudů zemských. Stavové zemí přivtělených hleděli vymoci sobě zvláštní zastoupení mezi úřednictvem kanceláře, když snahy jejich, obmeziti tuto působnost, se nesetkávaly s výsledkem. Slezáci dokonce si vymohli r. 1611 samostatnou kancelář slezskou se sídlem ve Vratislavi, která však r. 1616 s českou kanceláří zase jest spojena jakožto německá její expedice, stojící pod správou zvláštního německého místokancléře. Českou expedici řídil český místokancléř. Od času vypuknutí povstání českého r. 1619 nejv. kancléř český i větší čásť úřednictva české kanceláře přestěhovala se do Vídně, kdež od té doby česká kancelář dvorská trvale při dvoře ostala. Existence úřadu toho byla v těch dobách jako i napotom zárukou, že král český vládu v zemích českých zejména ve věcech zákonodárných, politických a soudních toliko za sou. hlasu předního úředníka zemského a člena panského stavu, nejv. kancléře českého, bude vykonávati.

c) Soud královský. Král jakožto nejvyšší soudce mohl buď sám rozhodovati o žalobách, jež mu byly podávány, nebo mohl ukázati stranám na sudího dvorského nebo na jiného úředníka královského, aby před ním rozepři svou vyřídily. Při tom přísedícími takovéhoto soudu královského mohli býti buď nejv. úředníci dvorští nebo jiní členové rady královské, v některých záležitostech rozhodoval sám sněmovní soud, jak již tomu bylo také v době dřívější. Zejména byl královský soud příslušný, když šlo o zločiny politické nebo jiné těžké nebo neobyčejné případy, ve kterých zavádělo se officiální řízení s obviněným, jenž byl obeslán, z viny usvědčován a k vyznání donucován. Následkem udělování immunit královské toto soudnictví značně se rozmohlo na úkor soudů hradských nebo krajských, z jejichž pravomoci byly exemce udělovány. Obyvatelé vyňatí z pravomoci krajské přikázáni jsou napotom soudům královským a arci i vrchnostenským; král sám s radou svou toliko nejzávažnější případy soudil. Za Přemysla Otakara II., kdy s královstvím Českým nové země jsou spojeny, bylo třeba zříditi v každé zemi zvláštní soudy, které by jménem krále soudní moc vykonávaly. V Čechách ze sněmovního soudu vznikl soud zemský a související s ním soud purkrabský, o nichž ještě řeč bude, a vedlé těchto soudů potrval i nadále soud dvorský, který vvkonával soudní pravomoc jménem krále mimo soud zemský v případech, jež mu král přikazoval. Dvorský soudce (judex curiae), který tomuto soudu předsedal, zasedal zároveň v ty časy na soudě zemském a zval se proto též soudcem zemským (judex terrae). Teprve v době krále Jana soud dvorský docela jest od soudu zemského oddělen, obdržev vlastního soudce a tu také již stálejší měl kompetenci. Bylť privilegovanou stolicí pro osoby ke dvoru náležející a soudil zejména královské úředníky a služebníky, many, nápravníky, rychtáře ze vsi, všechny násilníky a výbojníky a vůbec všechny lidi kteréhokoli stavu, které král na sudího dvorského odkázal. Za Karla IV. byl zvláště příslušným, když šlo o práva královská, na př. o právo odúmrtné, a kdyby bylo šlo po vůli tohoto krále, byl by vrchní soudní moc zejména nade vším lidem poddaným vykonával. Hledělť Karel přivésti ku platnosti zásadu, že jedině králi náleží trestati poddané na hrdle a že k němu může každý obrátiti se se svými stížnostmi a žalobami, ať je chudý nebo bohatý, a nechť pohání sobě rovného neb i toho, jehož je poddaným. Když se mu nepodařilo zásady ty v Majestas Carolina uzákoniti, vydal v Římě v den svého korunování na císařství římské 5. dubna 1355 slavné osvědčení, že nikdo z obyvatelů zemí českých nemá býti poháněn k některému soudu mimo hranice české, nýbrž že obyvatelé zemí těch mají býti poháněni jediné k soudům od králů českých usazeným, pro obtížení těchto soudů že mohou odvolati se na soud před krále českého a že mimo to králům českým ostavena jest moc, aby každého ze svých zemí, buďsi on pán, vládyka, měsťan nebo sedlák, mohli před se a před svůj soud povolati a podlé starodávného obyčeje souditi. Pravomoc tuto soudní také zlatá bulla králům českým potvrdila a tím kompetence soudu královského neboli dvorského obdržela opět pevný základ. Když pak soud dvorský velmi byl zaměstnáván manskými záležitostmi a za Václava IV. do odvislého postavení k soudu zemskému se dostal, rozhodoval král častěji s radami svými sporné záležitosti nebo přikazoval jich vyšetření a nalézání o nich některému jinému úředníku zemskému, na př. kancléři nebo podkomořímu. Poněvadž pak královský soud v komoře královské se konal, začalo se mu říkati již asi za krále Václava IV. komorní soud. Nově byl organisován r. 1453 jakožto vlastní soud krále českého, na němž zasedal král nebo zástupce jeho s nejv. úředníky a některými radami královskými, a působnost jeho vztahovala se napořáde ke všem zemím českým potud, pokud v nich král nejvyšší soudní moc mohl vykonávati. Konkurrovalť soud komorní se všemi soudy těchto zemí, pokud příslušníci jejich nebyli sobě opatřili výsady, že ve všech nebo některých případech mají býti poháněni toliko ke svému privilegovanému soudu. Když za krále Vladislava vyšší stavové zjednali sobě vliv na obsazování rady královské a tím i soudu komorního, přišel i tento soud o své vynikající postavení a dostal se do podřízenosti k soudu zemskému, jako před tím soud dvorský, jenž vždy více obmezoval se na konání soudní moci ve věcech manských. Poněvadž za nepřítomnosti krále v zemi hejtmané zemští soudu komornímu předsedali, zval se též časem soudem hejtmanským. Zřízení zemské z r. 1500 ustanovilo však, že předsedou komorního soudu má býti nejvyšší hofmistr a že nejméně 12 rad zemských má seděti podlé něho na soudě. Při tom působnost jeho obmezilo na »menší pře« a na případy rušení míru zemského, všechny důležitější rozepře soudu zemskému vyhrazujíc. Ferdinand I. obnoviv soudy hejtmanský, komorní i dvorský, prohlásil je za své vlastní královské soudy; napotom spojil soud hejtmanský, jenž soudil věci výtržné, se soudem komorním, aby opětně pod předsednictvím hofmistra vykonával všechnu soudní moc králi náležitou. Při tom stranám ponecháno na vůli, ve kterých přech chtějí poháněti k tomuto soudu nebo k soudu zemskému, toliko žaloby o statky svobodné a zápisné musily se podávati k zemskému soudu, tak jako o statky manské k soudu dvorskému. Kromě toho z nálezů všech soudů, kromě jediného soudu zemského, šlo odvolání ku králi, jenž vyřízení přikazoval soudu komornímu. Takovéto appellace zejména v hojné míře podávaly se z měst královských a poddaných, až po potlačení odporu stavovského Ferdinand I. zřídil r. 1548 k vyřizování takovýchto appellací nový královský soud, radu nad appellacemi na hradě pražském, ku které tudy šla odvolání z nálezů soudů městských ze všech zemí českých. Nebyla-li strana s rozsudkem appellačního soudu spokojena, mohla podati do kanceláře české žádost za revisi tohoto rozsudku a kancelář jménem krále přikázala přesouzení této pře buďto komornímu soudu nebo radě královské. Rovněž když šlo o rozepře závažnější, které na soudech nižších v první instanci byly rozhodnuty a jež král následkem podání »suplikace za revisi« měl znova rozsouditi, přikazovány jsou ku přesouzení celé radě královské, sboru to nejvyšších úředníkův a rad soudů zemského, dvorského a komorního, a tak působnost soudu komorního ostávala obmezena na konkurrenci se soudem zemským a na pravomoc soudní ve vyšší instanci v případech méně závažných. Takovým způsobem obhajování nejvyšší soudní moci královské mělo za následek, že vedlé původního královského soudu povstala celá řada nových soudů královských: soud dvorský, soud komorní, soud hejtmanský, soud appellační a soud královské rady; avšak základ všech těchto soudů byl jeden a týž: soudní moc královská. Jednomu každému z těchto soudů byla na konec přiznána určitá kausální pravomoc soudní a zároveň všechny tyto soudy povahou svou byly soudy pro všechny země české zřízené. Kromě toho během času vznikly ještě i jiné královské soudy, na př. hejtmanské soudy v zemích přivtělených, hejtmanství německých lén, soudy podkomořské, soud perkmistra hor viničných, soudy horní, jimž nejv. mincmistr předsedal, soud rad komory královské, soudy vojenské atd., avšak o těch netřeba se tuto šířiti.

d) Komora královská. Jako v době předešlé byl i ve XIII. stol. delší dobu nejvyšší komorník správcem dvora královského a také komory královské. Pod dozorem jeho obstarával vlastní správu statkův a důchodů korunních podřízený mu podkomoří, avšak úředník tento královský záhy sobě počínal samostatně ve správě finanční. On vedl dle všeho dozor na zakládání měst a kolonisaci církevních statkův a staral se všemožně o rozmnožení důchodů korunních, a když se práce jeho dařila, rostl význam jeho úřadu tou měrou, že mu správa komory královské docela byla svěřena, kdežto nejv. komorník počal se obmezovati na působnost svou v soudu zemském, kdež mu bylo hájiti zájmy královské. Po vymření rodu Přemyslovského správa finanční přišla do velkého nepořádku, zvláště když král Jan některým podkomořím na srážku dluhů svých zastavoval správu všech důchodů komorních. Velká čásť korunních statkův i důchodů byla při tom odcizena nebo zastavena; podkomoří sami vykonávajíce práva královská nad královskými městy a církevními korporacemi zneužívali své moci úřední k bezprávnému obohacování se. Teprve za správcovství markrabí a pak krále Karla došlo zase na reorganisaci a spořádání správy kameralistické. Jemu správa tato nebyla účelem, nýbrž prostředkem k dosažení velikých úkolů politických. Nikoli vydíráním peněz na zchudlém obyvatelstvu, nýbrž povznášením berní síly obyvatelstva a zaváděním spořádaného hospodářství finančního hleděl opatřiti si značnějších důchodů. Správu důchodů ze zemí českých a pak i z říše přenesl na zvláštní úředníky královské po vrchním řízení dvou mistrů komory královské (magistri camerae). Královskému podkomořímu, kterému přidal zvláštního sudího neboli hofrychtéře a písaře komorního, ponechal toliko politickou, soudní a finanční správu král. měst a korporací církevních; nad horami stříbrnými, kdež král. urburéři doposud bděli nad důchodem královým z hor pochodícím a kde mincmistři a jim podřízení mincíři obstarávali skupování stříbra a ražení mince, ustanovil nejvyššího mincmistra, aby v obojím tomto směru práva královská nad Kutnou Horou a ostatními městy horními vykonával, a podobně i jiné důchody komorní dobrou jich správou hleděl rozmnožiti. Od této doby spravování důchodů královských ze všech zemí českých bylo věcí komory české, ono nepodléhalo dozoru sněmu zemského a bylo úplně odděleno od správy důchodů zemských, kterou obstarávali berníci na sněmích volení. Avšak r. 1508 i hospodaření s důchody královskými úplně přešlo do rukou vyšších stavův, a sice prý na tak dlouho, až dluhy královské zapraveny budou. Stavové zvolili sobě dva ředitele, jednoho z pánův a druhého z rytířstva, kteří měli důchody spravovati a do jejichž rukou na hradě pražském podkomoří, mincmistr a jiní všickni úředníci důchodů královských měli vybrané peníze klásti a počty ukazovati. Takovým způsobem dostala se i komora královská do rukou stavovských a teprve r. 1523 za pobytu krále Ludvíka v Čechách obnovena jsou opět práva královská k ní, a sice tím způsobem, že král jmenoval několik radů komory české a přidal jim k rukám sekretáře, aby vedli samostatně správu financí královských. – Mnohem důkladněji zreorganisoval správu finanční Ferdinand I. ihned po korunování svém na krále českého. V březnu 1527 zřídil zvláštní pětičlennou radu komory královské, které podřídil kancelář komory se sekretářem v čele, jakož i úřad rentmistra a výběrčího všech berní a důchodů královských. V obšírné instrukci ze dne 25. bř. 1527 nařídil radě komorní, aby vyšetřovala pravost dluhů za předešlých králů zdělaných, aby pátrala po nových příjmech, přijímala a zkoumala účty ode všech úředníků komory a výběrčích důchodů komorních předložené, činila návrhy na obsazování úřadů komorních a při všem měla zření ke dvorské komoře vídeňské, s níž jí bylo si dopisovati a jejími nařízeními se spravovati. Kromě toho radám komorním bylo uloženo, aby samy uvažovaly a rozsuzovaly spory stran, jež by se vedly o komorní statky neb o dluhy královské, a když i spory poddaných se správci na panstvích korunních a pře o dluhy židovské radám těmto k rozsouzení jsou přikázány, tvořili radové tito též nový soud královský vedlé uvedených námi již ostatních soudů královských. Ve druhé instrukci ze dne 24. dub. 1530 rozšířena je soudní tato moc rad komorních i na rozepře poddaných na zápisných statcích s pány jich zástavními, a ustanoveno, že komora česká má spravovati královské důchody též v zemích přivtělených a rozhodovati ve věcech komorních, jež se zemí těch týkají. Teprve r. 1557 zřízena jest ve Vratislavi zvláštní komora slezská z tamějšího úřadu výběrčího daní; avšak komora ta ostala české komoře podřízena. Většina radův a úředníků české komory Ferdinandem I. jmenovaných byla německého původu, a ti také užívali ve vnitřním úřadování větším dílem jazyka německého. Když r. 1528 stavové čeští stěžovali si na to a žádali krále, aby »užitky královské Čechové spravovali a jiní národové se v to nevkládali«, odpověděl jim Ferdinand, že »se mu zdá neslušné, aby mu kdo v tom jakou míru ukládati měl, jakby užitky královské spravovati a říditi měl«. Napotom váha komory české jakožto královského předního úřadu, jehož úkolem bylo pečovati o hájení a rozmnožení práv královských stále rostla, Ona vynalézala nové druhy berní, dávek a jiných příjmův; od ní vycházely sněmovní předlohy ve věcech finančních; ona zaváděla lepší správu na statcích korunních, opevňovala a vyzbrojovala hrady královské, pracovala na pozdvižení hornictví a hleděla z dobré správy mincovnictví a jiných regálií královských co možná nejvíce vytěžiti pro pokladnici královskou. Na ní konečně i někteří úřadové zemští, jako úřady podkomořské a nejv. mincmistrství, pokud měli správu král. důchodů na péči, stali se závislými.

e) Purkrabství pražské. Mezi českými úředníky zemskými náleželo přední místo nejvyššímu purkrabí pražskému, jenž jsa správcem hradu pražského za první osobu po králi se považoval a po čas uprázdnění trůnu zemi také sám spravoval. Jako měl kterýkoli purkrabí hradu královského vojenskou, správní a soudní moc v kraji mu přikázaném, tak měl nejv. purkrabí na místě krále vládní moc v celé zemi. Proto také zastupoval krále na sněmu i soudě zemském i druhdy v radě královské, a často jmenován jest za nepřítomnosti krále v zemi jeho hejtmanem nebo místodržícím. On byl nejvyšším náčelníkem ve válce a ochráncem zemského míru a práva, a zejména kastellánové hradů byli mu poslušností zavázáni; vpadl-li nepřítel do země nebo učinil-li někdo odboj právu, nejv. purkrabí táhl na něho s mocí svou i s mocí vší země. On byl nejvyšším popravcem v zemi, maje »moc k zlým ve vší popravě země České sáhnouti«, pokoj zaručiti a zločince soudu královskému nebo zemskému k potrestání odevzdati. Byl-li zločinec soudem odsouzen, vzal jej v kázeň královskou, a nebyl-li králem po úmluvě přijat na milost, popravil nad ním. Soud zemský zasedal pod jeho ochranou, seděl-li král na soudě, stál před ním purkrabí s holí, kterou hájil pokoj na soudě; nebyl-li král přítomen, seděl purkrabí na jeho místě, hůl drže v ruce. Kdo se na soudě čím provinil, upadl v jeho kázeň. Nálezům soudním zjednával průchod brannou mocí, bylo-li toho třeba. Kromě toho měl vedlé soudu zemského zvláštní soud purkrabský, na němž 6 zemanů sedávalo a který byl příslušný zejména v rozepřích o listy dlužní a škody listovní. Židé mohli šlechtice do XVI. stol. toliko před tímto soudem pro dluh žalovati. Na dlužníka býval tu vydáván zatýkací list, aby věřitel, kdekoli jej dopadl, mohl jej zavázati ctí a věrou, že se purkrabímu v moc postaví, a pokud nezaplatí dluh, že ostane v jeho vazbě. Ve všem tom byl nejv. purkrabímu nápomocen podřízený mu purkrabí hradu pražského, jenž měl vězení na hradě pražském (Černou věž a Daliborku) ve svém opatrování a jenž kromě toho jezdil na meze, rozhoduje po starodávném způsobu na soudě mezním s 12 kmety od stran mu přidanými rozepře mezní. Na soudě zemském měl nejvyšší purkrabí též zástupce svého místopurkrabí, jenž se o zachování pořádku na soudě staral. Během XVI. stol. považoval se nejv. purkrabí obyčejně za náčelníka stavův, a následkem toho arci královští úřadové a soudové, zejména zemští hejtmané, nabývali mnohých práv na jeho úkor.

f) Soud zemský. V první pol. XIII. stol. byl to sněm zemský, který závažnější rozepře sám v určité dny v roce soudil, jsa při tom řízen nejv. úředníky dvorskými: purkrabím pražským, komorníkem, sudím a kancléřem. Z tohoto sněmovního soudu vyvinul se za Přemysla Otakara II. soud zemský, a sice tím způsobem, že sice sněm napořáde sporné záležitosti mu předkládané ve formě nálezův a úmluv řešil a rovnal, avšak že pravidelné konání soudní moci, pokud nebylo vyhrazeno soudu královskému, přeneseno jest na nejvyšší úředníky zemské a na jakýsi výbor sněmovní, jehož členy král nejspíše s radou královskou jmenoval. Tím způsobem povstal soud zemský, jejž Všehrd nazývá »soudem nejvyšším a nejznamenitějším« a jenž už asi ve XIII. stol. rozpadal se na soud větší i menší. Předsedou soudu většího byl král anebo purkrabí pražský; přísedícími jeho byli nejv. komorník zemský, sudí zemský a nejv. písař zemský, jakož i jistý počet kmetů nebo soudců zemských (nobiles seniores). O komorníku zemském se ve XIV. stol. praví, že »drží místo královo na soudě zemském, maje moc právu pomáhati skutečně«. Proto má komorníky ve své moci. kteří pohánějí strany k soudu, dopomáhají stranám ku právu a vykonávají nálezy. Sudí zemský řídí vlastní jednání na soudě, slyší strany a svědky, a dohodnuv se s ostatními nejv. úředníky jmenuje některé kmety, kteří po potazu vynášejí nálezy. Písař zemský píše vynesené nálezy do desk zemských, chová desky pod svými zámky, pokud nejsou uloženy v kostele sv. Víta, jakož i spravuje úředníky desk zemských, kteří všechno řízení před soudem zemským i před úřadem desk zemských do desk zapisují. Počet kmetů nebyl původně stanoven a za kmety jsou dosazováni zemané, tedy páni i vladykové. Za Karla IV. žádalo se, aby na soudě zemském dvanácte pánů (barones) kromě nejvyšších úředníků zasedlo; avšak ustanovovalo se, že i počet sedmi postačuje a kdyby nikdo z nich nechtěl zasednouti, aby nejvyšší úředníci sami spravedlnost konali. Za Václava IV. vyšší šlechta snažila se soud zemský v panský soud proměniti, tvrdíc, že kmeti mají toliko z panského stavu býti obíráni, a odkazujíc vladyky na purkrabský soud jakožto soud vladycký. Za sedalo v ten čas na soudě obyčejně 12 kmetů ze stavu panského obíraných, a hleděno k tomu, aby každý kraj na sněmě byl zastoupen, avšak i ostatním pánům ponecháno na vůli zasednouti na soudě. Po válkách husitských císař Sigmund roku 1437 ustanovil, že na soudě zemském má sedati 12 kmetů stavu panského a 8 stavu vladyckého a že při vynášení každého nálezu dva páni a jeden vladyka mají spolupůsobiti, což také Vladislav r. 1487 potvrdil. Za Ferdinanda I. přiznáno právo kmetského hlasu vladaři domu Rožmberského, též i ostatním nejv. úředníkům, nejv. hofmistru, nejv. maršálku, nejv. kancléři a i král. prokurátorovi. Na soudě menším zasedali náměstkové čtyř nejv. úředníků: místopurkrabí (druhdy náměstek kancléřův), místokomorník, místosudí, místopísař a s nimi písař menších desk, úředník královny a úředník podkomořího. Ti také tvořili úřad desk zemských, jehož skutečným ředitelem byl místopísař.

Působnost soudu zemského i co do osob i co do věci se měnila. Když se Karlu IV. nepodařil pokus kodifikace zemského práva, uzavřel r. 1355 sněm, že na soudě zemském i chudině má býti po právu učiněno, když žaluje na pány a vladyky. Za Vladislava však právo toto žalobné jest lidu poddanému docela odňato a na soudě zemském soudili se toliko páni, vladykové a jiní držitelé statků svobodných. Šlechta považujíc zemský soud za svůj soud, hájila zásadu, že kdykoli jde o hrdlo, statek nebo česť šlechtice, má souditi toliko soud zemský, avšak zásada ta se povždy nezachovávala. Nikdy se nepochybovalo, že ve sporech o dědiny a o dluhy za dědiny jediné soud zemský jest příslušný. O jiné nároky soukromoprávné a i o trestné skutky rázu soukromoprávného, kdy strany škodu opovídaly a protivníka k soudu poháněti musily, obyčejně soudil soud zemský; ano i viny proti panovníkovi a zemi přikazoval mu král k rozsouzení. R. 1366 »páni země České nalezli, že z vraždy nebo hlavy zemanín (t. j. pán i vladyka) na zemském právě má viněn a souzen býti«, jako man na manském a měštěnín na městském soudě, a r. 1378 bylo ustanoveno, že páni mají toliko na soudě větším býti souzeni, ať jde o věc kteroukoli. Ve stol. XV. však, když soud zemský často nešel, kompetence jeho přecházela na sněm zemský nebo na soud královský. Ve stol. XVI. ponecháváno stranám na vůli, chtějí-li v případech trestních anebo když jde o česť, poháněti k soudu zemskému nebo královskému; naproti tomu když šlo o zločiny veřejné, byl příslušným toliko soud královský. Z nálezů soudu zemského nemohl nikdo se ku králi odvolati ani za revisi nálezu žádati; naproti tomu z nálezů soudu dvorského a komorního šlo odvolání do r. 1547 k soudu zemskému, pak ke králi. Pokud se menšího soudu zemského týče, byl on příslušným v rozepřích o menší věci, zejména o dluhy, nejprve do 10 hřiven bez lotu a později do 100 kop, o zběhlé lidi dědičné a o škody útratní a nákladní (soudní útraty), a kromě toho dála se před ním jakožto úřadem desk zemských všechna řízení nesporná, též řízení průpravná a donucovací na místě většího soudu zemského, neboť byl jeho pomocným úřadem a vůbec výkonným orgánem.

5. Sněm zemský podržoval dlouho povahu rozšířené, velké neb obecné rady královské a zemské (generale colloquium, magnum consilium) a proto vliv krále na způsob a obsah sněmování před válkami husitskými byl ještě dosti značný. Král ustanovoval netoliko dobu a místo sněmu, nýbrž i předměty porady a osoby, které sněmu měly se účastniti. Toliko sněmovní soudy obecné o suchých dnech konané byly v první polovici XIII. století ještě v tom výjimkou. Účastníci jsouce králem obesláni, byli povinni dostaviti se neb omluviti svou nepřítomnost pod pokutou nemilosti královské. Po válkách husitských také správcové zemští a purkrabové pražští svolávali sněmy a stavové domáhali se toho ještě za Ferdinanda I., aby sněmy v určitou dobu beze všeho svolávání králem se scházely; avšak po krvavém sněmě r. 1547 učinili sami snesení, že »se zůstavuje při mocnosti a vůli krále pokládání a rozepisování sněmů«. Pokud se účastenství na sněmích týče, původní povinnost účastníků proměňovala se v jich právo, jakmile stavové zjednali sobě uznání určitých práv, kterými moc královská byla obmezena. Uznalo-li se na př. r. 1310 písemně, že držitelé svobodných statků nejsou povinni platiti berně a táhnouti do pole za hranice, plynulo z toho nutně, že kdykoli měla se berně ukládati nebo výbojná válka vésti, musili dáti k tomu v první řadě »zemané« svolení, a to arci na sněmích. Tím se vysvětluje, že mezi účastníky sněmů jmenují se v první řadě páni (barones) a vladykové (nobiles et wladicones), vedlé nich pak časem vyšší duchovní a od r. 1281 též vyslaní hrazených měst královských (cives munitarum civitatum), tedy svobodní držitelé půdy, kteří musili svoliti k novým břemenům na ně ukládaným. Od času krále Jana preláti a města královská povoláváni jsou často ke zvláštním sjezdům, aby s úředníky komory královské dohodli se o obnos berně, jejž ze statků duchovenských a městských chtějí kromě obvyklých úrokův odváděti, a následkem toho ke vlastním sněmům nejsou obyčejně povoláváni. Po válkách husitských od r. 1421 zaujímají poslové měst vynikající místo na sněmích, kdežto stav duchovní, přišed válkami těmi větším dílem o své statky, pozbyl docela zastoupení na sněmích i sjezdech. V době Jagełłonské vyšší stavové sice městům chtějí právo sněmovní odejmouti, avšak stav městský dovedl ho sobě uhájiti, tak že smlouvou ze dne 22. března 1508 přiznán mu králem a vyššími stavy třetí hlas ve všech důležitých záležitostech země. O toto postavení na sněmích nepřišel ani r. 1547, kdy autonomie jeho jest velmi obmezena, nýbrž Ferdinand listem ze dne 28. září 1547 dopřál mu »do své vůle hlas třetího stavu na sněmích obecních jako komoře své«, avšak toliko ve věcech městům k jednání náležitých a s tou výhradou, že se budou toliko jím spravovati. Ve stol. XV. nebylo tudy pochybnosti, že se sněm zemský v Čechách skládá toliko ze tří stavů: panského, vladyckého a městského a že stav duchovní nemá místa a hlasu na sněmích. Když i knížata na sněmích zasedali a chtěli míti přednější postavení nežli páni, bylo r. 1549 výslovně uznáno, že jim náleží místo ve stavu panském a že nemá býti v Čechách více stavů nad tři předešlé. Kdo v některém stavu právo sněmovní chtěl vykonávati, musil od téhož stavu býti přijat za člena, a každý ovšem účastnil se sněmu původně toliko na své útraty. Kdežto však ve stavu panském zasedal určitý počet šlechticů mocí urozenosti a majetku, ve stavech vladyckém a městském nemohli všichni vladykové a měšťané pro velký počet a útraty s tím spojené účastniti se sněmů, a proto již v XV. stol. ve stavu vladyckém, jako předtím ve stavu městském přicházela ku platnosti zásada repraesentativní. Voleni jsou na sjezdech krajských zástupcové vladyckého stavu, aby na náklad kraje při sněmě trvali, a podobně města vysílala na sněmy vyslané své z rady i obce na obecní groš. Od času Ferdinanda I. obmezováno jest však svolávání sjezdů krajských a volení na nich poslů na sněm, a docházelo k tomu toliko tenkráte, když král napřed dal k němu výslovné svolení. Tím již v této době přirozená přeměna stavovského zřízení v novověké zastoupení lidu na sněmích, k jaké ve mnohých zemích touto cestou docházelo, u nás stávala se nemožnou. Účastníci sněmu rokovali jednak pohromadě, jednak každý ve svém stavu. V plném sněmě hlasovalo se curiatim, totiž každý stav měl jeden hlas, a na čem všichni tři stavové s králem se byli jednomyslně snesli, bylo snesením sněmovním. Naproti tomu ve stavech hlasováno viritim, t. j. každý člen stavu měl hlas a většina hlasů rozhodovala, ačkoli hlasování to mělo více formu přimlouvání a dohodování se nežli přehlasovávání. Předměty, o nichž mělo se na sněmě jednati, přicházely do sněmu buď ve formě proposice královské, nebo ve formě návrhů jednotlivých stavův (obecných artykulů), nebo jednotlivých sněmovníků (zvláštních artykulů). Stavové odkládali často jednání o proposici královskou, až by obecné jejich články byly sněmem vyřízeny; následkem toho Ferdinand I. svolával sněmy toliko k vyřízení proposice královské, a jak se to stalo, uzavíral sněm. Jenom výjimečně a často po delším domáhání se toho stavů svoláván je sněm, aby se radil o »obecných potřebách« země a stavů. Stavové nepřestávali žádati, aby se tak dálo na každém sněmě, a konečně r. 1610 vymohli sobě na císaři Rudolfovi II. svolení, aby na každém sněmě po vyřízení proposice královské bývali uvažováni a zavíráni též artykulové obecní, a aby každý člen sněmu měl plnou svobodu přednésti potřeby své Pokud se tak nestalo, nemělo sněmovní snesení býti zapsáno do desk, t. j. nemělo nabyti platnosti zákona. Není pochybnosti, že touto cestou český sněm zemský musil dospěti k formám novověkého parlamentarismu, kdyby rok 1620 nebyl přerušil všechen přirozený takovýto vývoj ústavnosti zemské.

O formě snesení sněmovních a o stvrzování a vyhlašování jich zápisem do desk zemských mluvili jsme již při pramenech zemského práva. Pokud se práv sněmovních týče, rostla působnost sněmů českých od století k století, až teprve za Ferdinanda I. poněkud poutuchla, avšak za nástupců jeho dosáhla zase dřívějšího rozsahu a významu. Čím slabší a pokleslejší byla moc královská, tím rozsáhlejší byla moc sněmův a naopak. Nejhlavnější právo sněmovní obsaženo bylo v povolování berní a rekrutů. Rozvrhování a vybírání povolených berní, jakož i svolávání (mustrování), vyzbrojování a vedení hotovosti zemské, nebo najímání a placení povolených žoldnéřů nalézalo se v rukou osob stavovských, berníků to zemských a krajských, kastellánův a stavovských důstojníků vojenských, kteří na sněmích bývali voleni. K tažení za hranice musil sněm dáti výslovně svolení.

Rovněž zákonodárná moc sněmů společně s králem nikým nebyla popírána; stavové toliko časem bez krále vydávali zákony. Ve zřízeních zemských i právech městských proto závěrečné články obsahují ustanovení, že jenom s vůlí krále a těch stavů, pro které mají platiti, mohou býti měněna. Sněm vůbec usnášel se a vydával společně s králem zákony ve všelikých potřebách země, pokud záležitosti některé nebyly výslovně moci královské vyhrazeny. Tak sněmové čeští volili, přijímali a korunovali krále, ustanovovali řád posloupnosti na trůně českém, schvalovali smlouvy mezinárodní, bděli nad celistvostí koruny České a proto dle majestátu krále Vladislava ze dne 12. list. 1499 a dle zřízení zemských dávali svolení ke každému zcizení statků korunních od koruny České, zejména k osvobozování statků nebo lén ležících mimo zemi Českou, jakož i ke každé změně poměru zemí přivtělených ke království Českému, na př. k zastavování nebo k udělení léna na některou takovouto zemi; tak sněmové rovnali spory náboženské a stavovské, dávali zákony ve věcech jazykových atd. Do pol. XIII stol. vykonávali též soudní moc v míře uvedené, avšak napotom pravidelná moc tato přešla na soud zemský, ačkoli forma úmluv a nálezů byla dlouho obvyklou formou snesení sněmovních.

Od dávných dob povoláváni jsou pak ku sněmům českým též poslové stavů ze zemí přivtělených. Mluvilo se pak o generálních sněmech koruny České, na kterých zástupcové jedné každé země rokovali ve zvláštních shromážděních a na sněmě toliko jeden hlas odevzdávali. Na čem všechny země se snesly, bylo snesením generálního sněmu; o přehlasování nějakém nebylo řeči. Na sněmích takových jednáno a usnášeno se o důležitých společných záležitostech celé koruny České neboli dle slov Karla IV. »o důležitostech, jež se týkají důstojnosti a stavu koruny České«, zejména o korunování a právu nástupnickém králů českých, o vzájemných poměrech zemí českých, o svolávání a repartování berní a vojska, zejména v čas tureckých válek, o porovnání různic mezi zeměmi vzniklých, o mír zemský mezi nimi a o vzájemné vydávání a stíhání zločinců, o společných zákonech pro celou říši (na př. konstituce z r. 1619) atd. Ferdinand I. chtěje vládnouti dle jedněch a týchže zásad ve všech zemích svých a rozvrhovati náklad, kterého dvůr, vojsko a společná správa vyžadovaly, stejnoměrně na všechny země své, uchopil se myšlénky svolávati generální sněmy všech svých zemí, avšak stavové čeští kladli tomu rozhodný odpor, aby měli za hranicemi své země sněmovati. Chtěli toliko připustiti, by stavové zemí rakouských a uherských vyslali své posly ke generálnímu sněmu koruny České, kdež by se s nimi hleděli dohodnouti o přispívání na společné záležitosti. Tak se skutečně také stalo r. 1538, 1541 a opět 1542, kdy deputace ze všech zemí Ferdinandových dohodly se na hradě pražském o kvotě, dle které jedna každá země na společné záležitosti má přispívati; avšak při té příležitosti dohodli se stavové zároveň podnětem Čechů mezi sebou o to, že budou svolené berně toliko zvláštním svým stavovským pokladníkům odváděti, kteří z pokladnice stavovské budou vojsko vypláceti. Okolnost tato, jakož i neochota stavů mimočeských sněmovati v Praze přiměly napotom Ferdinanda I. i jeho nástupce, že častěji nežli kdykoli před tím svolávali generální sněmy toliko zemí českých a arci o sobě zase sněmy všech dědičných zemí rakouských, aby zejména proti Turkům pomoc povolily. Moravané, kteří Turky nejvíce byli ohrožováni, byli v těch časech nejhorlivějšími účastníky generálních sněmův a nejvřelejšími přímluvčími, aby stavové hojně berní i vojska povolovali.

6. Zřízení krajské, které se bylo vyvinulo ve starší době na podkladě zřízení hradského, prodělalo v době královské mnohé proměny, avšak po celou tuto dobu ostalo pevným základem správy zeměpanské i samosprávy stavovské. Kdežto v Německu rozdělení říše na gauy neboli hrabství následkem udělování immunit a spojování několika hrabství v rukou světských a duchovních velmožů během XII. století ustoupilo rozdělení na territoria s mocmi zeměpanskými a teprve v XVI. stol. došlo na nové rozdělení říše na kraje, aby v nich mohl býti lépe chráněn mír zemský; kdežto tam moc královská pozbyla svých orgánů, kteří ve starých správních a soudních obvodech byli by mohli moc vojenskou, soudní a správní na jejím místě, v jejím prospěchu a z jejího toliko propůjčení dočasně vykonávati, v Čechách rozdělení země na okresy vládní a ovládání těchto okresův úředníky a soudci králem jmenovanými nikdy nepřestalo, aniž přestalo vědomí, že obyvatelé kraje neboli krajané tvoří politický a hospodářský svazek, samosprávnou to obec krajskou. Staly se arci i tu pokusy úřady krajské buď zrušiti, buď učiniti dědičnými v rodinách panských a zemi Českou proměniti v řadu panství, nad jejichž obyvatelstvem by toliko »páni« a jiné vrchnosti vládní moc vykonávali; avšak přese všechen závažný vliv, který sobě stavové i na zřízení krajské dovedli vymoci a udržeti, a přes všechna vrchnostenská práva, jež jim nad lidem poddaným výslovně nebo mlčky byla přiznána, ostávala povždy králům důležitá práva i nad vrchnostmi, jež prostředkem královských i krajských úřadů vykonávali, a ústava krajská ve své podstatě jakožto organické ústrojí českého státu, ve kterém král dělil se o moc se stavy, potrvala až do pádu starého zřízení zemského.

Závažnější změny, které ve zřízení krajském během XIII. stol. nastaly, byly pak tyto: Druhdy všichni obyvatelé kraje byli podřízeni vojenské soudní i správní moci úřadů hradských nebo krajských. Jedině obyvatelé na statcích korunních a panských dovedli si zjednati jakési výjimečné postavení, jakmile moc úřadů hradských v čas domácích bouří stávala se nezávislejší a libovolnější. Od časů krále Přemysla Otakara a Václava I. vyjímány jsou i jiné třídy obyvatelstva z pravomoci úřadů krajských. Tak církevní korporace vymohly si immunity pro obyvatele na statcích zádušních usedlé, zprvu toliko částečně a potom v rozsáhlejší míře. Jejích příkladu následovali obyvatelé nově založených měst na půdě korunní a i jiní cizí osadníci, zejména v pohraničných krajinách usazovaní. Jim všem povoleny jsou zvláštní úřady a soudy na úřadech krajských více méně nezávislé a toliko úřadům dvorským podřízené. Králové sami neradi snášejíce dosti neodvislé chování úřadů krajských v těchto dobách, povolováním exemcí z jejich moci přispívali k oslabení jejích postavení a tím k rozvratu zřízení krajského. Kromě toho za Václava I. mnohé statky a důchody k úřadům krajským druhdy přikázané jsou odcizeny nebo zapsány, mnohé hrady, ze kterých úřady moc svou vykonávaly, dostaly se do rukou soukromých, soudy krajské byly nuceny z hradů do měst se stěhovati, a tím ovšem přicházel nepořádek do správy krajské. Náprava, kterou v těchto nezřízených poměrech Přemysl Otakar II. energicky způsobiti hleděl, zjednala mu nenávist vyšší šlechty a byla příčinou pádu jeho. Přes to reformy jeho se udržely. Následkem exemcí nebylo již třeba velkého počtu úřadův a soudů krajských, a také organisaci těchto úřadův a soudů bylo třeba změniti. Počet úřadů krajských a tím i krajů se zmenšil a dle toho, spočívala-li jejich organisace na starých základech, anebo byla-li provedena novým způsobem s použitím zásad manského práva více k účelům vojenským nežli k účelům správy, činil se rozdíl mezi vnitřními a zevnějšími kraji země České. K těmto zevnějším pohraničným krajům počítalo se Loketsko, Kladsko, Žitavsko a Trutnovsko, později i Chebsko, a zřízení jich podržovalo povahu více méně vojenskou. Na hradě sídlil vojenský náčelník kraje, purkrabí, fojt nebo správce hradu (na př. pflegar chebský, jenž společně se sudím neboli landrychtéřem soudní moc nad hradčany a many, jakož i nad ostatním obyvatelstvem dotyčné krajiny v rozsáhlé míře jménem krále vykonával. Zejména soudy manské v těchto krajinách byly příslušnými ve všech civilních i trestních věcech manův, a toliko odvolání z jejich nálezů šlo k soudu královskému. Jinak tomu bylo ve vnitřních krajích země České. Zde potrvali a za Přemysla Otakara II. nově jsou organisováni úředníci čili župané krajští (beneficiarii provinciarum): kastellán (purkrabí), cúdař a komorník, k nimž během XIII. stol. tu i tam písař krajský přistupoval; avšak pravomoc jejich, zejména soudní, jest značnou měrou ztenčena. Cúdy krajské staly se menšími úřady nebo soudy, na nichž se soudilo toliko v případech menších, jejichž cena 10 hřiven stříbra nepřesahovala, a to pouze potud, pokud obyvatelé krajští nebyli vyňati z pravomoci těchto soudů. Ve všech ostatních případech byly příslušny buď soudy zemský a dvorský nebo soudy nižší, manské, městské nebo vrchnostenské. Poněvadž mnohé hrady královské zůstávaly v držení soukromém a spravovány jsou soukromými purkrabími, král pak viděl se nucena nové královské hrady stavěti a na nich král. purkrabí usazovati; tu i přední úřad krajský, bývalý kastellanát, kterému náleželo vykonávati vojenskou, policejní a správní moc v kraji, rozmanitým způsobem jest obsazován, a příslušející jemu právo popravy v kraji i na nové orgány je přenášeno. Přemysl Otakar II. jmenoval dle všeho v každém kraji dva popravce (justiciarii, correctores), z nichž první popravce byl zajisté též vojenským náčelníkem kraje, který se svým tovařišem měl v kraji policejní a hrdelní moc neboli popravu vykonávati, a tak řád a veřejnou bezpečnost v kraji udržovati. Za Karla IV. jmenováni jsou po krajích tři popravcové z panstva v tom kterém kraji usedlého a přidáváni jim k ruce z drobného zemanstva někteří kmetové, aby vykonávání práva popravného dálo se spravedlivě. Kromě toho právo popravné, právo honiti zločince a popravovati nad nimi, povolováno záhy vrchnostem i městům, arci pouze potud, pokud sahala hranice jejich pozemkův; avšak za krále Václava IV. udělováno i právo popravy v celém kraji novým popravcům. Tak zejména r. 1381 Václav IV. chtěje zabezpečiti mír zemský, povolil většině královských měst právo vykonávati popravu nad nešlechetníky v okolním kraji, jmenovav rychtáře a konšely těchto měst popravci krajskými. Jinde na panstvích vykonávali hrdelní pravomoc a hleděli též šířiti ji i nad zločinci mimo jejich panství dopadenými. S hrady královskými ostávala spojena i ve XIV. stol. poprava pro obvod ku hradu příslušící, kterou jako druhdy kastelláni, nyní purkrabí na hradech nebo jiní úředníci popravní vykonávali; rovněž tak páni, kteří byli kmety zemskými, osobovali si na panstvích i po krajích popravu. O »škůdce zemské« mohlo tudy dostatečně býti postaráno, kdyby popravcové sami, jak dosvědčuje Smil Flaška z Pardubic, nebývali »bezpravci«. V čas sporů krále Václava IV. s panskou jednotou začala tato hájiti, že toliko pánům náleží právo popravy v kraji, a král musil r. 1395 také slíbiti, že do poprav sahati již nebudou ti, »ježto s právem sáhnúti nemají, než popravci k tomu zjednaní, podlé starého ustanovenie«. I městům královským napotom nařizováno, aby popravovala v kraji toliko s radou popravců krajských. Při tom popravcové krajští, mezi nimiž vždy nalézal se přednosta úřadu krajského, šířili svou působnost, stávajíce se příslušnými netoliko v případech, kdy zločinci byli při skutku dopadeni nebo psáni, nýbrž i když byli známi nebo důvodně podezřelí, a když proti nim úředně ve formě obeslání, kárného soudu neb i tajného výslechu se zakročovalo. Nad soukromými nebo patrimoniálními popravami měli napořáde jistou policejní a hrdelní nadřízenost, časem svěřováno jim rozsuzování rozepří jako úmluvcům, a kromě toho arci působili také v jiných oborech správy veřejné, jsouce podřízeni nejv. purkrabí pražskému a ostatním nejv. úředníkům zemským a dvorským. Jim zejména náleželo pečovati vhodnými prostředky o zachování veřejného pokoje a řádu, veleti hotovosti krajské. pokud nebyli k tomu ustanoveni zvláštní vojenští hejtmané, úřední svou mocí podporovati také činnost jiných, zvláště vyšších úřadův a soudů, pomáhati proti těm, kdož se dopustili odboje nebo moci proti právu, říditi sjezdy krajské, když byly králem nařízeny, a jednati na nich o mír a veřejnou bezpečnost po krajích, dostavovati se ku sněmům a k poradám rozšířené rady královské, účastniti se správy berní, neboť jeden z popravců býval obyčejně berníkem krajským, atd. Pokud se cúd týče, i ty bývaly dozoru jejich podřízeny a zejména přední popravce účastnil se asi i sezení jejich i podporoval provádění jejich nálezů. Cúdy ty uchýlily se větším dílem do měst a písařové městští zároveň psali jejich protokoly soudní neboli desky krajské. Jest pravděpodobno, že v některém kraji potrvaly dvě i tři cúdy a že i soudním jejich okresům říkalo se kraje. Následkem toho činil se před válkami husitskými arci rozdíl mezi kraji politickými, obvody to vojenskými, popravními a berničními, a kraji neboli obvody soudními, a těchto obvodů soudních bylo více než krajů politických.

Kdežto pak kraje politické přečkaly války husitské, obvody soudní s cúdami a deskami krajskými ve válkách těch docela zanikly. Vrchnosti rozebraly sobě soudní moc, již druhdy cúdy krajské vykonávaly. V čas těchto válek a také v době bezkráloví v l. 1439 až 1453 voleni jsou na sjezdech krajských, na nichž uzavírány jsou míry neboli landfridy krajské, krajští hejtmané a přidáván jim jistý počet radů k ruce k zastávání branných, policejních i soudních úkolů. Působnost popravců krajských přecházela na tyto hejtmany, vedlé nichž časem ustanovováni jsou k rovnání sporův a záští po krajích »dobří lidé« neboli opravcové. Výsadné popravy při tom potrvaly a krajští hejtmané vykonávali oproti nim jakousi soutěžující a doplňující moc soudní. Poněvadž dlouho nebylo silné ústřední vlády v zemi, samospráva krajská nalézala se v největším rozkvětu. Obec zemská proměnila se vlastně v řadu samosprávných obcí krajských, ve kterých vedlé dvou vyšších stavův i města vykonávala vliv na záležitosti veřejné. Za krále Ladislava a za pokojných let krále Jiřího nejsou krajští hejtmané dosazováni, a okolnosti té dle všeho užili starobylí páni zemští, aby zase moc svou hrdelní na blízké okolí v kraji šířili. Takovým způsobem byly by se u nás, podobně jako se na Moravě stalo, panské popravy staly popravami zároveň krajskými, popravcové v kraji byli by se povýšili na dědičné popravce krajské; avšak nastalé na to události takovýto vývoj přerušily. V posledních létech panování krále Jiřího dosazováni jsou opět hejtmané krajští, zejména k vedení válečného lidu po krajích, a když i za Vladislava pánové-popravcové drželi větším dílem stranu Matiášovu, tu krajští hejtmanové nebo časem popravcové králem jmenovaní obdržovali vždy větší působnost, a zvláště od r. 1502 také zase vrchní dozor na dědičné nebo výsadné popravy, panské i jiné. V této době vyvíjela se napořáde samospráva krajská stálým odbýváním krajských sjezdů, které pojednávaly i o zemských záležitostech a měly nemalý vliv na vývoj ústavního života v Čechách. Když na těchto sjezdech zemané počali voliti vyslané své na sněm, a sjezdy prováděly též snesení sněmovní, krajské obce stávaly se podkladem též zřízení sněmovního. V době habsburské způsobeny jsou v této ústavě krajské některé změny, kterými samospráva krajská byla podstatně obmezena. Ústav hejtmanů krajských sice jest ustálen, působnost jejich upevněna a rozmnožena na dřívějších základech; avšak hejtmané krajští ostávali netoliko stavovskými náčelníky kraje, nýbrž stávali se též královskými úředníky v kraji. Kdežto druhdy bývali voleni časem na sjezdech krajských, časem dosazováni od králů nebo hejtmanů zemských z usedlé šlechty krajské: od času Ferdinanda I. nebylo již o tom pochybnosti, a také řád z r. 1528 a napotom vydaná zřízení zemská tak předpisovaly, že král má jmenovati každoročně dva hejtmany krajské v jednom každém kraji, jednoho pána a jednoho rytíře v tom kraji usedlé, kteří mají jemu býti podřízeni nebo hejtmanům zemským nebo místodržícím, když není v zemi přítomen. Hejtmané spravujíce kraj měli říditi se zřízeními zemskými a sneseními sněmů jak ve věcech vnitřní správy a soudnictví, tak i bernictví a vojenství; proto úřady jejich podržovaly povahu stavovskou, avšak právo nařizovací, kterého Ferdinand I. v míře tak rozsáhlé užíval, mělo za následek, že vliv moci královské i na ně rostl vůčihledě. Jejich úkolem bylo obhajovati a dopomáhati právu brannou mocí, honiti a vyzdvihovati zločince, dohlížeti na hrdelní soudy a vězení, vykonávati policejní přehlídky v krajích, vyhlašovati nařízení vládní a dohlížeti k jejich provádění, vykonávati soudní moc v případech jim přikazovaných, spolupůsobiti při vybírání daní a nařizování vojenské hotovosti krajské, a tato jejich působnost arci novými úkoly na ně ukládanými stále se přivětšovala. Kromě toho hejtmané krajští byli druhdy odpovědni sjezdům krajským, kteréž jim dávali k rukám radu krajskou; od r. 1528 sjezdy krajské nesměly se více scházeti, leč s předběžným svolením krále, a když přece se odbývaly, obmezovány jsou na úkoly správy krajské a zřídka kdy dovolováno jim jednati též o obecných potřebách zemských. Takovým způsobem vliv jejich na vývoj ústavy zemské přestával; avšak nicméně přese všechno obmezování autonomního živlu v ústavě krajské úřady krajské nalézajíce se v rukou stavovských, ostávaly v celé této době základem též stavovské samosprávy. (Srv. B. Rieger, Zřízení krajské v Čechách.)

7. Zřízení městské. Chtějíce v této době seznati další vývoj zřízení místního, musíme nejprve věnovati pozornost vzniku a vývoji městských obcí, jež se od obcí venkovských zejména tím odrůznily, že svobodní obyvatelé jejich živili se větším dílem některou městskou živností a nikoli výhradně zemědělstvím, a že svazek jejich k uhájení a monopolisování živnosti městské založený měl povahu mnohem více politickou nežli hospodářskou, kdežto v obcích venkovských živel hospodářský vždy převládal. Osady městské, jejichž obyvatelé obdrželi zvláštní obecní zřízení, jež se od zřízení zemského i obecního pro ostatní obyvatelstvo platného odrůznilo, odloučily se i zevně od ostatního okolí, když jsou hrazeny, když příslušenství k nim na určitých podmínkách stalo se závislým, a když jsou jim určitá korporační práva přiznána. První obcí městskou tímto způsobem od ostatních osad se odlišující byla německá osada na Poříčí u svatého Petra, jejížto obyvatelům bylo Vratislavem II. (1061–1092) a Soběslavem II. povoleno, aby žili dle svého německého práva, aby byli vyňati z pravomoci hradských úřadův a podřízeni vlastnímu rychtáři a knížecímu komorníku, a aby mohli přijímati nové osadníky do své obce, kteří bez ohledu na národnost byli oprávněni spravovati se jejich právy a svobodami. Čásť této německé osady byla po založení a obezdění Starého města pražského za krále Václava I. pojata do ohrady tohoto nově založeného města, které asi při samém vzniku svém bylo králem Václavem I. obdařeno mnohem rozsáhlejší autonomií, nežli jaké užívala německá osada poříčská. Zachovalať se zpráva, že při svém založení bylo obdařeno Staré město právem norimberským, t. j. že měšťané jeho užívali týchže práv jako v tu dobu měšťané říšského města Norimberka. Byli také od té doby spravováni zvláštními městskými úřady a soudy, zeměpanským rychtářem, jemuž městská rychta dočasně se pronajímala, a jenž vykonával rozsáhlou moc soudní i správní, přísežnými konšely z měšťanstva volenými, kteří spolupůsobili při konání soudní moci i při správě obecní, svolávali měšťany ku poradám, navrhovali a vykonávali jejich snesení, podnikali sbírky k rukám krále i obce atd., a konečně jedním nebo několika písaři obecními, kteří obstarávali písemné záležitosti obce i měšťanů. Obec tato městská, jež se záhy zvala hlavním městem království Českého, byla vyňata z moci pravidelných úřadův a soudů krajských i zemských a postavena přímo pod krále, jenž vyhrazená práva svá nad ní buďto osobně vykonával nebo vykonávání jich některému dvorskému úředníku od případu ku případu svěřoval. Členové této městské obce byli lidmi svobodnými a majetek jejich byl osvobozen od těžkých břemen, jež tížila ostatní nešlechtické obyvatelstvo domácí. Pánem a vrchností jejich byl král; povinnosti jejich k němu byly ustanoveny písemnou smlouvou; cokoli by byl nad tuto smlouvu od nich požadoval, to podnikali z dobré toliko vůle neb ustupujíce moci jeho. Jim záhy jsou poskytnuty mnohonásobné výhody a výsady na újmu venkovského obyvatelstva, aby jejich hospodářská a berní síla se rozmnožila, a král v potřebách svých stále rostoucích větší pomoc od nich mohl požadovati. Provozování obchodu a řemesla stalo se jejich výhradním monopolem, upravování výroby i spotřeby výrobků řemeslných i plodin, jakož i prodej zboží kupeckého dostaly se do jejich rukou a tím obyvatelstvo venkovské stalo se na nich více méně hospodářsky závislým Na výsadách jim povolených nebralo s počátku podílu všechno obyvatelstvo městské, nýbrž toliko měšťané, kteří tvořili obec městskou a měli větším dílem domy kolem tržiště; avšak i ostatní »chudina« městská těžila z výhodného postavení, jež jim bylo dopřáno, neboť vymaňovala se z podruží soukromých vrchností, kterým i části území městského do ohrady městské zabraného pořáde ještě patřily (viz Práva postranná), ve většině případů byla podrobena pravomoci úřadův a soudů městských, a konečně živíc se řemeslem, hleděla sobě opatřiti svobodu městskou i právo měšťanské.

Dle tohoto příkladu provádělo se u nás během XIII. stol. zakládání měst v rozměrech čím dále značnějších, a rozličné příčiny působily ku zdaru díla, jež pro kulturní, politický a hospodářský vývoj země mělo význam nepopíratelně dalekosáhlý. Zakládání to bylo arci podnikem hospodářským, finančním, a bylo prospěšno i majetníku půdy, na které se město zakládalo, i tomu, kdo se na této půdě nově usazoval a na úkor ostatního obyvatelstva výsady sobě zjednával. Na nějaké ideální cíle, na šíření vzdělanosti a svobody osobní nemyslil při tom asi nikdo, účely při tom sledované byly velmi prosaické; avšak vznik silného stavu městského u nás jako kde jinde nepopíratelně přispěl k povznesení země v duchovním i hmotném ohledu. Bylať města všude středem vzdělanosti a stála v čele každému pokrokovému hnutí, jež přivedlo ku platnosti mnohé zásady, na nichž jest zbudován moderní stát. Zde ve městech přišla nejdříve ku platnosti myšlénka rovnosti občanů před právem a soudem, zde vyvinula se samospráva obecní a vypěstovaly ctnosti občanské, zde hájilo se právo osobnosti ke svobodnému zkoumání a uskutečňovala se zásada náboženské snášelivosti, zde zásady správy, které jsou ozdobou novověké společnosti, nejprve zapustily kořeny, slovem zde zřízení městské bylo obrazem a vzorem, podlé kterého přetvořilo se zřízení státní. Nikomu nebuď upírána zásluha, jakou si kdo, národ i jednotlivec, při tom zjednával; avšak rovněž nebuď z neznalosti věci nebo z národního neb politického strannictví zveličována zásluha jednoho na úkor druhého. Pravdou ostává pak, že sice začátky městského života a živnosti v minulosti všech vzdělanějších národů lze stopovati, že i u nás již z X. stol. máme zprávy o provozování řemesel a živnosti městské a že zejména v saských městech záhy z místní organisace soudní vyvinula se ústava městská, která v severních našich městech byla zavedena; avšak vlastní původ vyvinutějšího městského zřízení jako vůbec všeho, co nazýváme západoevropskou vzdělaností, musí se hledati namnoze v zemích románských, v Italii a Francii. Odtamtud zřízení municipální rozšířilo se do zemí německých, zde rozmanitým způsobem přetvořilo se, jinak na jihu a jinak na severu, a takto přetvořené zřízení municipální zavádělo se u nás pomocí cizích, nejvíce německých přistěhovalců, při čemž zase zvláštní poměry naše domácí na další přetvořování a zdokonalování jeho působily. Původ tedy zřízení městského a mnohých také živností městských je větším dílem románský, a Němci jako my Čechové jsme v tom i mnohém jiném ohledu učni románského světa. Že pak to, co jsme z ciziny přijali a čemu se přiučili, dovedli jsme náležitě zužitkovati ke svým vlastním účelům, a že cizí, dobré a osvědčené instituce dovedli jsme zavésti, dále zdokonalovati, ano národními neboli domácími učiniti, to nám ani Němcům neslouží k nijaké necti, neboť to jest důkazem zdravého, živoucího našeho organismu. Krásně zajisté pověděl Ihering sousedům našim i nám, že jenom mrtvola vyvíjí neboli rozkládá se sama ze sebe, ale živoucí organismus vyvíjí se stykem se světem zevnějším, přijímáním od něho dobrého i zlého a přiměřeným upotřebením a zažíváním všeho cizího! Bylo by nerozumno popírati, že to jest také ta dráha, po které se po staletí dál a také asi i nadále bude ubírati pokrok lidstva! S tohoto stanoviska pohlížejíce na zakládání měst ve vlasti naší po cizím způsobu, musíme chváliti úsilí králů z rodu Přemyslovského, jež na toto zakládání vynaložili, a toliko litovati s národního stanoviska, že králové čeští doma nehledali nebo nenalézali přebytek obyvatelstva, jehož k nové kolonisaci a k zakládání měst by byli mohli užiti. Stálé oslabování moci královské, k němuž po dlouhou dobu zvenčí i duma bylo pracováno, musilo vésti u nás k úplnému rozkladu státu. Stav městský, pro nějž moc královská byla nezbytnou potřebou, naopak usiloval o sesílení této moci. Králové zakládajíce města, rozhojňovali důchody své královské a zjednávali si novou, mocnou oporu v zápasech s vyšší šlechtou. Staré hrady dostaly se namnoze do rukou šlechty, nyní vznikaly nové osady hrazené, v nichž měšťané byli stálou posádkou. Přemyslovci na válečných pochodech do Italie ještě za Bedřicha Barbarossy seznali důležitost měst lombardských, a opatřiti sobě podobná zámožná města, jež by obchod, průmysl a řemeslo podporovala, musilo jim stále tanouti na mysli. V ten čas z německých zemí jižních i severních následkem přelidnění a obecné nejistoty v době interregna nabyl vystěhovatelský proud na východ netušených rozměrův a také do zemí českých se obracel, kdež jej netoliko králové čeští, nýbrž i vyšší duchovenstvo a šlechta hleděli k svému prospěchu užiti. Králové užili ho k sesílení své moci a tím k udržení českého státu. Tak se stalo, že zakládána jsou u nás u velkém počtu svobodná i poddaná města. Na korunní půdě povstávala královská města na místech, jež pro polohu svou ku provozování živnosti městské nejlépe se hodila, na podhradích hradů župních, kdež se trhy druhdy odbývaly, na obchodních cestách, kde od starodávna povozní nebo vodní cla se vybírala, nebo na místech, kde se kopalo na kovy, a kde k vůli dílu hornímu řemeslníci a kupci se usazovali. Tu úředníci komory královské vyhlednuvše příhodné místo k založení města a uspořádavše právní poměry jeho, často zakoupením nebo směnou půdy od posavadních držitelů, časem i přesídlením, ano i násilným vypuzením lidu na půdě korunní usedlého do jiných osad, jež podržely jméno staré osady na rozdíl od nové osady městské (na př. Stará-Nová Plzeň), vyměřili území městské na náměstí, ulice a staveniště, přiměřili k zakládanému městu určité prostranství, jež na větší počet lánů rozdělili, a napotom svěřili rozprodání a osazení celého toho území některému osvědčenému zakladateli, lokátorovi, který obyčejně některou větší čásť městského majetku a i městské rychtářství pro sebe podržel. V zakládací listině, kterou při té příležitosti král vydal, upraven jest poměr obyvatelstva nově zakládaného města ke králi a jeho úředníkům i k ostatnímu obyvatelstvu, vytknuta práva a povinnosti městského rychtáře a měšťanů. Takovým způsobem v Čechách bylo již v době přemyslovské 32 hrazených měst královských založeno, jichž počet postupem času ještě se rozmnožoval. Města tato nalézala se pod správou král. podkomořího a jemu přidaných úředníkův, a proto také městy podkomořskými se nazývala. Ve XIV. stol. Staré a Nové město pražské (viz Praha), též Kutná Hora vymohly sobě vyjmutí z moci úřadu podkomořského, jsouce v politických a soudních věcech přímo králi podřízeny. Nazývaly se proto později privilegovanými městy. Od r. 1307 některá města královská jsou časem královnám českým za věno zapisována, a královny ovdověvše dávaly je po čas vdovství vlastním podkomořím spravovati. Zemřela-li královna vdova, přestala zástava a věnná města stala se opět městy královskými. Kromě toho některá z královských měst obdržela výsady, že nesmí býti od krále zastavována ani jinak od komory královské odcizována; jiná zase neměla takovýchto výsad a často jsou s důchody svými soukromé vrchnosti zapisována a jí do ochrany dána. Pokud nebyla ze zástavy vyplacena, zvala se městy ochrannými a pozbývala arci členství stavu městského. Zápisní pánové měli nad ochrannými městy toliko ta práva, která jim v zápise byla králem postoupena, zejména práva finanční, a vyplacenín ze zástavy města taková stávala se opět městy královskými. Právním postavením hleděla blížiti se městům královským města horní a jiná města komorní, jejichž obyvatelé však byli lidé poddaní, robotní, kteří tudy k stavu městskému se počítati nemohli, užívajíce toliko některých práv královským městům propůjčených. Správu těchto měst nevedl úřad podkomořský, nýbrž komora královská a úředníci na ní závislí: úředníci horní, purkrabové nebo hejtmané hradů královských, vladařové. Komorní města nebyla vlastně ani vyňata z pravomoci úřadů krajských, a druhdy byl vrchností jejich ten neb onen úředník zemský nebo krajský, k jehož úřadu byly důchody z takovéhoto města přikázány. Následujíce příkladu králů zakládaly i vrchnosti na svých statcích města, biskupové biskupská, páni panská, kláštery a jiné církevní korporace duchovenská i jiné vrchnosti jiná poddaná města. K založení takovému dával král svolení, povoluje na žádost vrchností obyvatelům nových osad městských exemce i jiná práva, která královským městům byla udělena. I hrazení takovýchto měst jest povolováno. Během času některé trhové vsi nebo městysy, jež od vesnických osad hrubě se nelišily, povýšeny jsou na města poddaná nebo komorní, a zase některá komorní a poddaná města jsou povýšena na města královská, když se vykoupila z poddanství, dostala se pod správu úřadu podkomořského a byla přijata do stavu městského.

Rozmanitost, ve které si středověk liboval, přicházela tudy i v městech našich ku platnosti a to netoliko v jejich názvech a právním postavení, nýbrž i v celém jejich ústrojí. Vývoj zřízení svobodných měst královských jest arci pro ústavní dějiny naše mnohem důležitější nežli vývoj obecního zřízení poddaných měst, jenž ostatně s vývojem zřízení vesnického těsně souvisí. Jako pak v zemi i po krajích úřadové a soudové původně královští nabyli během času povahy buď zcela nebo částečně stavovské, tak tomu bylo s úřady a soudy v královských městech. Města původně byla sice vyňata z pravomoci úřadův a soudů zemských a krajských, avšak zároveň ostávala podřízena přímo nebo nepřímo vládě královské v míře velmi rozsáhlé. Rychtářové městští byli úředníky královskými, dočasně nebo dědičně ustanovenými, kteří na správu a soudnictví ve městě vykonávali vliv velmi závažný, stojíce pod dozorem král. podkomořího, jenž přiváděl ku platnosti všechna práva, která králi nad městy ve věcech správy politické, soudní, finanční i vojenské ostávala vyhrazena. Teprve během času zjednávají sobě měšťané vliv na obsazování úřadu rychtářského, tu i tam vymáhají sobě, že má rychtářem býti osoba ve městě usedlá, nebo že sami mají právo rychtáře si jmenovati; všude pak hledí obmeziti rychtáře i podkomořího ve vykonávání vládní moci tím, že přísežným měšťanům z jejich středu obíraným, konšelům a kmetům (v. t.), zjednávají vliv na správu a soudnictví městské. Konšelé zejména střídajíce se po řadě v předsednictví rady městké neboli v úřadě purkmistrovském vytlačují rychtáře z rady a správu jmění obecního svěřují prvnímu konšelu neboli primasovi. Velmi jim v tom napomáhala ta okolnost, že vrchní správa a vyšší soudní moc nade všemi městy byla soustředěna v rukou jediného královského úředníka, podkomořího, jenž nemohl práv panovnických tak rozhodným způsobem hájiti, jako na př. v říšských městech německých činívali purkrabové nad každým městem ustanovení. Ve starší době podkomoří obnovoval sám rady a soudy městské a podržoval v soudních věcech právo souditi v první instanci hrdelní případy, potáhnouti k svému soudu i jiné případy soudní, když za to strany žádaly, a vyřizovati stížnosti na nalézání soudů městských. Starému městu záhy vyšší tato soudní moc byla propůjčena, města podkomořská teprve pozvolnu se jí domáhala, jakož i práva míti vliv na obsazování úřadů městských. Král Jan povolil 5. července 1337 všem král. městům společně, že mají v nich rady tím způsobem býti obnovovány, že každého roku pouze polovice konšelův odstoupí a podkomoří nové konšely na jejich místo dosadí, maje při tom zření k návrhům, které mu volencové z měšťanstva zvolení učiní, a že soudu městskému náleží souditi též vraždy a jiné menší viny, tak že podkomořímu ostává soud toliko v těžkých případech trestních. Ustanovení ta byla doplňována jinými výsadami městům udělovanými, kterými bylo na př. povoleno odvolávání z nálezů soudů městských k soudním stolicím některého »vyššího práva«, zejména Starého města, Litoměřic, Jihlavy a Chebu, a též k některým soudům za hranice; avšak za krále Václava IV. r. 1387 výslovně bylo takovéto odvolávání za hranice do Magdeburka a Norimberka zakázáno. Kromě toho i jinak rozšiřovala se příslušnost úřadův a soudů městských, na př. r. 1381 přiznáno městům právo popravy v příležícím kraji nad zločinci při skutku dopadenými; pomocí práva statutárního obmezována jest dále působnost městského rychtáře a zřizovány nové úřady i soudy obecní po městech radám městským podřízené na Starém městě na př. úřad deseti soudců pro menší případy soudní, úřad šestipanský neboli hospodářský, soud starších mlynářů, úřad perkmistra hor viničných, úřad mostu pražského a osmi soudců neboli nákladníků piva vaření, na Novém městě právo konířské a právo poříčné k vyřizování sporův o koně a dříví, v Litoměřicích kmetcí stolice pro záležitosti soudní atd.), konečně mnohé důchody zeměpanské dostávaly se do rukou obcí, tak že do válek husitských autonomie městská značně již byla rozšířena a správa i soudnictví větším dílem v rukou měšťanů se nalézaly. Po válkách husitských ve všem tom se pokračovalo a práva královská nad městy obmezena jsou na nejmenší míru. Císař Sigmund povolil r. 1435 Starému městu, které v té době nad většinou měst práva královská svými úředníky samo vykonávalo, že podkomořím má býti měšťan pražský strany pod obojí, že tudy Pražané prostředkem podkomořího mají míti důvěrníka v radě královské a že mohou tímto způsobem i nadále ovládati ostatní města královská. Tuto důležitou záruku samosprávy obecní a vlivu na záležitosti zemské podržel stav městský do r. 1497, kdy Vladislav podkomořství stavu vladyckému přisoudil. Ale i pak podkomořství ostalo úřadem stavovským. Za to města pražská opatřila sobě nových práv na zabezpečení autonomie obecní, zejména r. 1514 obdržela od Vladislava nadání, že mohou obce městské v nepřítomnosti krále v zemi samy voliti sobě konšely prostředkem volencův u přítomnosti nejv. kancléře nebo kancléře městského. Současně během XV. stol. skoro všechna města královská nabyla práva k rychtám městským, učinila z rychtářů městských policejní úředníky obecní a vykonávala i vyšší pravomoc soudní; rovněž tak zakoupila si práva finanční, pokud ještě králi nad městy nějaká zbyla, tak že komora královská ostávala odkázána toliko na chudé zbytky bývalých důchodův a na dobrovolně povolované pomoci a půjčky na sněmích zemských. Nabytím velikého počtu nových statkův a důchodů vzrostl vliv měst v zemi, a zase v obcích městských nabýval v ty časy demokratický živel řemeslnický v shromážděních obecních a ve sboru starších obecních zastoupený vždy většího vlivu na záležitosti obce. Za Jagelłovců hleděli sice vyšší stavové stav městský všelijak zkrátiti v jeho právech, jež sobě od válek husitských byl vymohl, ano zjednati mu postavení poddaných komory královské. Jeho právo sněmovní jest popíráno, královské úřady, které nad ním jménem krále moc vykonávati měly, dostaly se do rukou šlechty, autonomie jeho ve věcech soudních je obmezována, měšťanům zbraňováno nabývati svobodných statků, výsady jejich na provozování živností všelijak jsou rušeny atd.; avšak konečně smlouvou Svatováclavskou z r. 1517 uznána jest výhradná příslušnost soudů městských v rozepřích obyvatelů městských; města sice vzdala se některých svých práv ve prospěch vyšších stavů, na př. ohledně výhradného provozování živností městských, avšak za to vyšší stavové nebrali již právo sněmovní a autonomii obecní v pochybnost. Změna v tom ohledu nastala za Ferdinanda I., který nebyl přítelem svobod městských a již r. 1528 zakázal svolávání obcí městských bez předchozího svolení krále. Po potlačení odporu stavovského r. 1547 zúžil zejména samosprávu obecní značnou měrou. Města musila dáti všechna svá privilegia obecní a cechovní v moc králi a na tom přestati, jaký jim dále řád ustanoví a které svobody ponechá. Dále bylo jim postoupiti všechny obecní statky a důchody, vydati všechny zbraně a zavázati se, že budou z každého sudu piva groš posudného na věčné časy králi dávati. Konečně Ferdinand I. vrátil 24. září 1547 Pražanům a ostatním městům některá privilegia, avšak s výhradami, jimiž samospráva obecní trvale byla obmezena. Většina privilegií, která byla v odporu s proměnou zřízení městského, jakou mínil provésti, nebo jež týkala se důchodův a statkův obecních, ostala v jeho rukou. Odejmutím rozsáhlých statkův a důchodů klesla vůbec váha stavu městského v záležitostech veřejných; ano stal se i nyní pokus přivésti ku platnosti theorii, že města královská jsou pouhou komorou královskou a že stojí ke králi v témže poměru, jako kterékoli panské město k vrchnosti své. Hlas třetího stavu ponechal Ferdinand městům »jako komoře své« a toliko »do své vůle«. Obce městské postaveny jsou v obecních jak soudních věcech pod přísný dozor zvláštních úředníků zeměpanských, král. rychtářů ve městech pražských též král. hejtmanů, kteří měli sedati na soudech městských i v radách obecních a hájiti tam zájmů panovnických. Ve městech pražských král. kommissaři a ve městech venkovských úředníci úřadu podkomořského obnovovali rady městské, nejsouce při tom vázáni návrhem odstupující rady ani volenců. Svolávání obcí a rad smělo se díti jenom s předběžným svolením a v přítomnosti král. hejtmana nebo rychtáře; vydávání statut obecních tím přestalo, za to král vyhradil si právo vydávati řády policejní a řemeslnické. Konečně zřízen jest zvláštní královský soud appellační na hradě pražském, k němuž mělo jíti odvolávání ze všech soudů městských. Soudní stolice předních měst, jež byly doposud »vyššími právy«, přišly o tuto působnost a vyřizovaly ještě nějaký čas toliko appellace z některých měst poddaných. V soudě appellačním měl stav městský vedlé 6 šlechticův a 4 doktorů práv toliko 4 zástupce, tak že ustanovení starých výsad městských, že měšťané toliko měšťany mají souzeni býti, pozbyla v druhé této instanci soudní platnosti. Ferdinand v květnu 1549 navrátil sice městům některé statky a důchody za přiměřenou náhradu, avšak k navrácení důležitějších svobod městských nedal se nakloniti. Teprve za císaře Rudolfa II. domohla se města opět některého rozmnožení svých práv. Tak na př. v právech městských z r. 1579 obmezena je libovůle v konání soudní moci ve městech a rozšířena také samospráva obecní v některých kusech, v nichž r. 1547 doznala obmezení. Zejména mělo se dle těchto práv při obnovování rad šetřiti návrhu odstupující rady, radám městským povoleno opět vydávati řemeslníkům a obchodníkům řády a konečně stavu městskému vyhrazeno bylo měniti práva městská s vůlí krále. Od té doby soudní a obecní správa ve městech uvedena je v lepší pořádek a města hleděla také v následujících létech sněmovního práva užiti v zájmu obecní samosprávy, jejížto rušení z důvodů náboženských ku konci této periody bylo arci jednou z příčin povstání českého.

8. Zřízení vesnické. K vesnickým osa dám starého založení přišly v této době následkem hojné kolonisace na panstvích korunních a na statcích duchovních i světských vrchností přečetné nové osady, jejichž zřízení dosti se od starých osad dělilo. Staré osady byly, jak jsme vyložili, buďto svobodné, svobodnické, králi přímo podřízené nebo poddané, vrchnostem náležející s obyvatelstvem polosvobodným aneb i nevolným. V mnohých osadách poddaných žilo asi obyvatelstvo obojího druhu dosti mezi sebou pomícháno, tak že hranice práv vrchnostenských nad osobně svobodnými držiteli poddaných statkův a obyvateli nevolnými stávala se nejistou. Nebyloť psaných listin, které by objasňovaly a dosvědčovaly, zdali půda, na které sídlili obyvatelé vesničtí, náležela jich předkům od dávných časů, jsou-li starými jejími držiteli neboli dědinníky, nebo zdali půda ta byla jim vrchností toliko k užívání dočasnému neboli do »lhůty« propůjčena. Při tom poměr dědinníků k vrchnosti spočíval vůbec na zvyklosti, práva a povinnosti obapolné nebyly přesně a nezměnitelně ustanoveny, následkem toho násilná vrchnost mohla poměry poddaných v jejich neprospěch měniti přimnožováním robot a platů, obmezováním jejich práv k dědině a občině, rušením samosprávy obecní i konečně popíráním jejich osobní svobody. Konečně poddaní tito kmeté selští kromě povinností k vrchnosti měli těžké povinnosti ku kraji; jim bylo podnikati všechna břemena krajská a nésti společně následky obecné poruky. V těchto dobách pokleslosti moci zeměpanské úřady hradské dopouštěly se mnohých libovolností na lidu poddaném, tak že samy listiny královské dosvědčují případy, kdy lid »nemoha snášeti násilí hradčanů, dědiny své pusté zanechal«. Násilnosti úředníků krajských byly také příčinou, že už v předešlé době biskupové čeští a jiné duchovní vrchnosti vymáhali sobě exemce z břemen krajských pro lid na statcích zádušních usedlý nebo nově se osazujicí. Během XIII. stol. vrchnosti tyto a také mnohé vrchnosti světské zakládajíce nové osady městské i vesnické na svých statcích opatřily sobě od králů českých pro osadníky své povolení úplné exemce z pravomoci úřadův a soudů krajských, jakož i právo, aby nad poddanými patrimoniální soudní moc vykonávati mohly. V době přemyslovské většina vrchností církevních vykonávala také už nad lidem poddaným tuto soudní pravomoc, a mnohé světské vrchnosti, jež v dřívějších časech rovnaly a soudily spory svých poddaných, nyní příkladu jejich následovaly. Králi a jeho soudu ostávala při tom vyšší toliko pravomocnost soudní, ačkoli ani při tom dlouho to neostávalo. Následkem povolení immunit a postoupení mnohých práv královských vrchnostem, obdržely tyto možnost upravovati právní poměry poddaného lidu dle své vůle a zakládati pomocí cizích přistěhovalců nové osady, následujíce v tom příkladu samého krále, jenž na statcích korunních rovněž vydatnou kolonisaci prováděl. Noví kolonisté namnoze ze zemí německých přišlí dostávali podobně, jako obyvatelé hrazených měst, úpisy od vrchností, za jakých podmínek mohou se osaditi, a vymohli sobě zejména uznání práva emfyteutického ke dvorům a pozemkům. jež drželi, jakož i jistou míru obecní samosprávy. Poněvadž toto vesnické právo větším dílem německým osadníkům bylo udělováno, nazývalo se časem též německým právem (j. theutonicum), na rozdíl od českého neboli dědinného práva (jus bohemicum), jež ve mnohých vesnicích starého založení se udržovalo. Právo emfyteutické, zákupné neboli německé poskytovalo obyvatelům vesnic té výhody, že jejich poměry k vrchnostem jsou písemně a určitě upraveny, že obyvatelé jsou z moci úředníků krajských vyňati, od břemen krajských osvobozeni a že jejich držení půdy bylo individuálné, nikoli kollektivné; kdežto právo dědinné (possesio dědin jure) předpokládalo nepamětné držení a tedy spoluvlastnictví dědin v oddělených rodinách selských, avšak držení, jež nikterak nebylo zabezpečeno ani proti vrchnosti, ani proti úředníkům hradským, zvláště když svazky rodové a obecní pozbývaly dřívější tuhé své organisace. Následek toho byl, že i obyvatelé mnohých starých českých vesnic snažili se o to, aby právní jejich postavení bylo upraveno podlé vzoru vesnického práva cizincům povolovaného. Tu pak jsou staré české dědiny měřeny, na lány rozdělovány, spoluvlastníci dědin, kteří nedílně na nich hospodařili, občasně dělíce polnosti a užívajíce společně občin, stali se nyní emfyteutickými držiteli jednotlivých lánů, jež sobě časem i zakoupiti musili; při tom roboty a dávky, druhdy vrchnostem vykonávané a odváděné, jsou na jednotlivé poddané rozvrhovány a částečně v platy proměňovány; občiny ale, pokud nebyly též rozděleny a k lánům přiorány, ostávaly ve společném držení a užívání sousedů. Vrchnosti, spatřujíce v tom svůj hmotný prospěch, přičiňovaly se samy o takovouto proměnu zvláště za krále Jana a nutily i násilně lid poddaný, aby upustil od dědinného práva a žil na právu zákupném neboli německém. Důchody z poddané vesnice takto přetvořené zajisté se zvýšily. Tak se stalo, že staré zřízení obecní jenom v nemnohých osadách najmě svobodnických se udržovalo, a že staré vesnice na právu dědinném založené větším dílem proměnily se v osady na právu emfyteutickém založené a že i zřízení své obecní pozměnily. Bývalí kmetové vesničtí, kteří zastupovali obecní a hospodářský svůj svazek, po takové proměně ustupovali vrchnostenským rychtářům, šoltysům neb fojtům, kteří na obecných neboli zahájených soudech neb hromadách vesnických u přítomnosti zástupce vrchnosti a obce společně s několika kmety neb konšely vesnickými nižší soudní moc vykonávali, kdykoli členové obce mezi sebou spory měli. Na schůzích těch, jež ve starých vesnicích byly toliko pokračováním starých obecních hromad, arci i hospodářské záležitosti obce a sousedův i požadavky vrchnosti se vyřizovaly. Vrchní soudní moc, pravomoc to soudní v těžkých případech trestních, řízení o žalobách cizích osob na obec neb sousedy podaných a vyřizování stížností na nálezy soudu obecního, vyšší tato moc náležela buď králi a jeho soudům anebo později, když sobě vrchnosti i v tom ohledu výsady vymohly, vrchnostem, které dávaly ji vykonávati buď vyššími úředníky vrchnostenskými anebo soudem některého poddaného svého města. Před válkami husitskými opatřovali tuto vyšší soudní moc na statcích arcibiskupských podkomoří arcibiskupův, na ostatních statcích vrchnostenští purkrabové, zámečtí hejtmané, klášterní advokáti a nápravníci atd. Mnohé vrchnosti záhy uzavíraly také s konšely neb kmety některého sousedního královského města smlouvy, aby tito konšelé vyšší soudní moc nad jich poddanými vykonávali, do vesnic zástupce své na »posudky« vysílali a odvolání ze soudův obecních k vyřízení přijímali. Karel IV. sice přičiňoval se o to, aby práva královská nad lidem poddaným k platnosti opět přivedl, a aby vyšší soudní moc jeho dvorskému soudu ostávala vyhrazena; avšak snahy jeho nesetkaly se s trvalým úspěchem. Za Václava IV. šlechta zmocnivši se na čas správy zemské a krajské, osobila si všechno »právo královo« nad lidem poddaným, utlačujíc jej všemožně a duchovenstvo jí v tom následovalo, tak že společenské a hospodářské poměry lidu selského staly se tou měrou nesnesitelnými, že vedly k velkým převratům ve válkách husitských. Po válkách pak, v kterých velká většina církevních statků dostala se do rukou šlechty a měst, zřízení obecní ostalo celkem na týchže základech, na jakých před válkami se bylo vyvinulo. Králi a jeho úřadům a soudům ostávalo nad lidem poddaným celkem málo práv. Všehrd ještě tvrdil, že člověk poddaný může svého pána k soudu královskému neb k zemskému pohnati, když se mu od něho křivda stala, uváděje doklady z desk zemských, že mnozí páni pohnáni byvše od svých lidí chudých, odpovídati jim nechtěli, ale že jim to nic platno nebylo, než že musili jim na soudu odpovídati. Všehrd sám později jináče o věci psal a šlechta v ten čas utužujíc poddanství lidu selského, hleděla mu r. 1508 přístup k vyšším soudům docela zameziti. Nicméně za Ludvíka a nástupců jeho obracel se lid poddaný často ke královské kanceláři s písemnými stížnostmi na vrchnosti i na nálezy soudů vrchnostenských, a na podané »suplikace« jeho obsílány jsou vrchnosti před soud královský, aby o takových »obeslaných přech« s lidem poddaným bylo rozhodnuto, avšak aristokratická povaha všeho vyššího soudnictví tehdejší doby nepřipouštěla možnost, aby se lidu poddanému dostávalo řádné ochrany a spravedlnosti. Ve velké většině případů ostávaly vrchnosti právy, žalující poddaní stali se obžalovanými pro bouření proti vrchnostem a konečně jsou pro »nezbedné suplikování« těžce pokutováni. Nicméně v XV. a XVI. stol. vrchnosti, jež skoro všech práv královských byly nabyly nad poddanými, mnohá z těchto práv a také z práv vrchnostenských postupovaly svým obcem městským a vesnickým a následkem toho až do převratu r. 1620 na většině panství lid poddaný požíval ještě dosti značné samosprávy. V ten čas na př. obyvatelé mnohých poddaných měst i vesnic vykoupili se z člověčenství, stávali se lidmi osobně svobodnými a osady jejich následkem toho vstupovaly do ochranného poměru k vrchnosti, mnohá města zejména stávala se ochrannými městy. Po roku 1547, kdy samospráva král. měst jest značně obmezena, zasahovaly i mnohé vrchnosti násilněji do poměrů poddanských svými hospodářskými řády a jinými opatřeními, jak už na jiném místě bylo vyloženo. Naproti tomu na některých panstvích šetřily vrchnosti práv, jichž byly poddanému lidu popustily, a nejedno poddané město požívalo v tu dobu větší obecní samosprávy nežli město královské. Při tom arci rozmanitost právních poměrů lidu selského a tudy i zřízení obecního ostávala hlavní známkou po celou tuto dobu.

9. Obyvatelstvo. Stavovské rozdíly, jichž vznik v předešlé době jsme seznali, v této době následkem udělování immunit jednotlivým třídám společenským obdržely dalekosáhlý význam ve veřejném i soukromém životě všeho obyvatelstva. Utvořily se stavy příkře od sebe odrůzněné, jejichž členové hájili sobě zvláštní právní postavení a také zvláštní stupeň urození, kterými od členů ostatních stavů se rozeznávali a jež na své potomstvo také dědičně přenášeli. Vývoj těchto stavovských poměrů dál se arci pozvolnu, stavy utvořené z jinorodých živlů rychleji a rozhodněji uzavíraly se před stavy, na něž domorodé obyvatelstvo se rozpadalo; s počátku stavové mnohá práva stavovská z pouhé zvyklosti vykonávali, a teprve později, když jim jsou popírána, dali je sobě písemně stvrditi, a konečně v právním postavení všech stavův udály se během času mnohé proměny, jež zde toliko povšechně sledovati můžeme. Duchovenstvo jakožto stav v sobě uzavřený, výsadami a velkým majetkem nadaný, zaujímalo do válek husitských přední postavení v zemi, avšak válkami těmi o výsadné toto postavení namnoze přišlo; zejména vliv jeho na záležitosti zemské přestal skoro zcela. Při tom podržovalo jednu vlastnost, která byla výjimkou ve stavovském zřízení středověkém. Stavovství jeho nebylo výlučné, nedědilo se, nýbrž svěcením udělovalo se členům všech ostatních stavů. Šlechta, která ve starší době povýšila se nad ostatní obyvatelstvo nesvobodné i svobodné, v této době pozvolnu rozstoupila se na dva v sobě uzavřené stavy, stav panský a vladycký. Ve XIII. stol. zápas vyšší šlechty s mocí královskou byl na překážku tomu, aby bylo zvláštní postavení její ve státě, jež nepopíratelně zaujímala, došlo uznání zákonného. Proto vyšší a nižší šlechta právně ještě od sebe se nevalně různila, ona tvořila na pořád zemanstvo, ačkoli ti, kdo drželi nejvyšší úřady dvorské a zemské a velké statky, považovali se za urozenější těch, kdo neměli úřadův a drželi menší statky svobodné. Vyšší tato urozenost začala ale záhy i na potomky přecházeti, členové rodin, kterým patřila velká panství, počali se za pány a hospodáře země (domini terrae) považovati a mnohem rozhodnějším způsobem, nežli se to dělo ve XII. stol., domáhati se toho, aby uznáváni byli za stav v sobě uzavřený, v jehožto rukou mají býti všechny vyšší úřady a soudy a celá správa země. Ve XIII. a i XIV. stol ještě vladyka, který byl došel nejvyššího úřadu neb nabyl velkého panství, považoval se za pána; avšak už od času krále Jana »starožitní páni« hledí na novotné takovéto »pány« jako na vetřelce a vymáhají sobě uznání práva, že mají dávati svolení ku přijmutí za člena své korporace neboli k »povýšení do stavu panského«. Památky právní z doby Karla IV. považují tento dlouholetý vývoj skoro za ukončený, a čeho ještě bylo třeba, aby stav panský odloučil se od stavu vladyckého jako zvláštní stav dědičný a rodový, toho domohla se panská jednota za Václava IV. V těch časech pánové považují vladyky za šlechtice »nižšího urození«, s nimiž nejsou na př. povinni souboj podstoupiti; královská rada stává se »radou panskou«, s jejímžto toliko přivolením král může povyšovati vladyky do stavu panského a s jejímžto souhlasem obsazují se vyšší úřady a soudy větším dílem arci opět členy stavu panského. Vladykové marně proti tomu zápasí, chtějíce míti s pány stejná »zemanská práva«. Teprve po válkách husitských domáhají se opět vlivu na správu a soudnictví zemské; avšak nikoli více jako zemané a šlechticové, kteří obdrževše úřad stávají se pány, nýbrž jako zvláštní dědičný vladycký stav, jehožto urození je menší panského, a jenž má právo toliko na určité úřady zemské a na určitá místa v soudech zemských, při čemž členové jeho, kteří stali se úředníky neb soudci, ostávají vladykami. Z výkladu toho je patrno, že mínění nedávno pronesené, jako by stavové panský a vladycký byli povstali teprve ve XIV. stol., je nesprávné. Stavové ti v tom století toliko korporativně uzavřeli se proti sobě a ostatním stavům; ale různost jich je dávného původu a již ve XII. stol. je znatelna. Po válkách husitských snaženo se tuto odrůzněnost vyšší a nižší šlechty dále zabezpečiti zejména proti královské moci; avšak toliko v oboru veřejného práva, nikoli soukromého. Stav panský r. 1501 dal sobě řád, že »nechce žádného za pána přijíti, lečby stav svůj vladyčí do čtvrtého kolena před ním provedl«, a Vladislav r. 1502 potvrdil také tuto »starodávní zvyklost, že nikdo nesmí panství v zemi užívati, lečby král a páni z rodů starožitných za pána jej přijali«. Současně ustanovoval, že »žádný hrabě nemá se hrabstvím nad pány české výšiti nižádným obyčejem, nýbrž podlé let svých že má mezi pány místa užívati, byl-li by rodu starožitného«, a totéž r. 1556 ohledně knížat bylo předepsáno. Podobně i vladycký stav bránil se proti novým členům, kteří od krále erb obdrželi a koupíce svobodný statek, chtěli býti členy jeho. Obdrželť od Vladislava r. 1497 povolení, ze kdo obdrží erb, nemá práva koupiti si deskový statek, nýbrž teprve »dědicům jeho k létům přišlým že má v desky býti kladeno« a r. 1500 vložil si do zřízení zemského předpis, že král dává erby komu ráčí, avšak teprve vnuk obdařeného stává se »urozeným vladykou“, kdežto obdařený i děti jeho toliko »slovutnými panoši« zůstávají. Tímto způsobem stával se členem stavu vladyckého teprve ten, kdo se narodil urozený, měl statek deskový a konečně kdo dle zřízení zemského z r. 1564 byl do stavu vladyckého na sněmě přijat. Ustanovení ta byla v řádu stavu rytířského z r. 1609 poněkud přiostřena tím, že kdo obdržel erb, teprve ve třetím koleně mohl úřad stavu vladyckému náležející obdržeti, a že žádný vladyka neměl práva jiného »k erbu a rodu připojovati“ bez svolení krále a stavu vladyckého. Stav vladycký nazýval se v ten čas také rytířským stavem, poněvadž starožitní vladykové za rytíře (v. t.) jsou považováni. Páni i vladykové měli v této době určitá stavovská práva; oni byli členy zemské rady; nejv. úřady a soudy zemské, jakož i úřady krajské toliko jimi jsou obsazovány; na sněmích zemských tvořili dva vyšší stavy a mohli »práv svých přičiniti i ujíti«; oni drželi deskové statky, na nichž vykonávali vrchnostenská práva a z nichž nebyli povinni platiti berně, oni konečně i na poli soukromého práva proti ostatním stavům po cizím způsobu začali se uzavírati. (Srvn. spisy Gindelyho a Šlechty o vývoji české šlechty.)

Z ostatního nešlechtického obyvatelstva jediní měšťané královských měst dovedli sobě zjednati a uhájiti postavení privilegovaného, svobodného třetího stavu, arci s menší výměrou práv nežli stavové vyšší. Oni měli zastoupení na sněmích i sjezdech krajských, úřady a soudy městské byly v jejich rukou, pro ně platilo městské právo, jejich rady přijímaly do obce a udělovaly právo měšťanské, jim náleželo držeti pozemky městské a provozovati řemesla a živnosti městské, i oni uzavírali se na poli soukromého práva proti ostatním stavům. Bez výsad žili svobodníci a proto nebyli privilegovaným stavem. Jejich postavení teprve stávalo se »zvláštní«, když jedny třídy společenské se povyšovaly nad ně a druhé ponižovaly. Oni neúčastnili se sněmův, ale zemské právo pro ně platilo, oni příslušeli pod soudy královský a zemský, a statky jejich byly zapsány v deskách. Počet jich ve válkách husitských valně se ztenčil. Ostatní všechno obyvatelstvo, nechať žilo na dvorech a osadách starého založení nebo po vesnicích nově založených, stalo se poddaným a různilo se toliko dle toho, zdali držíc poddanou nemovitost, ze které bylo povinno dávkami a robotami vrchnosti, mohlo neb nemohlo svobodně tuto nemovitost prodati a opustiti. Kdo i po prodeji poddaného statku ostával poddaným vrchnosti a nemohl svobodně se vyhostiti, byl zavázán „člověčenstvím« vrchnosti, byl jejím nevolníkem; kdo mohl se svobodně vyhostiti, byl osobně svobodným. Není pak pochybno, že v osadách starého i nového založení žili poddaní osobně svobodní i nevolní, jako není pochybno, že vrchnosti záhy se o to staraly, aby všichni tito poddaní stali se osobně nesvobodnými a aby rozdíly mezi nimi zmizely. Jediná moc královská mohla jak starým českým dědinníkům, tak i novým kolonistům uhájiti osobní jejich svobodu; jakmile podléhala moci stavovské, nebyla nikde hranice práv vrchnostenských nad poddaným lidem. Už ve XIII. stol. výsady, kterými se povoluje poddaným stěhovati se do měst, ukazují, že mnohé vrchnosti právo svobodného stěhování lidu poddanému popíraly. Ve XIV. stol. nebylo zajisté lépe. Na soudě zemském r. 1402 vynesli nález, že »úročný člověk poddaný nemůže pohnati pána svého před soud zemský«, kterýžto nález zejména za Vladislava byl prováděn, kdy osobní svoboda poddaných vůbec je obmezována. Už r. 1474 usneseno na sněmě, že lidé dědiční, kdyby s dědin sběhli, mají býti vrchnostem navracováni a r. 1487 zapověděno všemu lidu poddanému stěhovati se s místa na místo bez svolení vrchnosti a ustanoveny velké pokuty na »lidi sběhlé s dědin« i na ty, kdo by je přechovávali. Od r. 1497 dcerka selská a kmetična ovdovělá mohla se provdati na jiné grunty jenom se svolením pána svého. Při tom vrchnosti nutily poddané k novým bezprávným robotám, tak že Všehrd napsal, že »takového bezpráví ani Turci ani jiní pohané nečiní«. Když se lid bouřil, hrozeno r. 1499 trestem smrti každému, kdo »se pánu svému zprotiví« anebo kdo by se lidu zastal. R. 1512 nalezeno na soudě komorním, že žádný člověk poplatný selský nemůže nic dáti ani odkázati bez povolení pána svého; brzo na to nalezeno, že vrchnost má vůli poddané své k svým potřebám na slušných a spravedlivých mzdách při sobě míti a potřebovati, a r. 1575 sneseno na sněmu obecném, že žádný poddaný bez povolení pána svého nemá se výšeji tři kopy dlužiti a nad to vejš v rukojemství vydávati. Člověčenství lidu poddaného stalo se tudy zákonem a pravidlem. Poněvadž však šlechta v XVI. stol. valem se do měst stěhovala a statky své pod úrok dávala, nebyla skoupá na výsady, kterými poddaným osobní svoboda se povolovala, a tak do r. 1620 byl vedlé velkého počtu poddaných osobně nesvobodných zase značný počet poddaných, kterým právo svobodného stěhování atd. bylo přiznáno. Jak hluboké stopy zanechávaly stavovské rozdíly ve středověké společnosti naší, ukazuje jednání sněmovní o svobodu náboženskou za císaře Rudolfa II. Svoboda ta vymáhala se pro privilegované stavy, nikoli ale pro poddané. Propast zející mezi vyššími stavy a poddaným lidem selským se stále sířila a byla jednou z hlavních příčin katastrofy bělohorské a následujícího na to úpadku země.