Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba

From Wikizdroje
Jump to navigation Jump to search
Údaje o textu
Titulek: Dějiny právní: dějiny ústavy, starší doba
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 474–487. Dostupné online
Licence: PD anon 70
III. Dějiny ústavy.
A) Starší doba.

1. Území. Jako každý živoucí organismus se vyvinuje od malých počátků působením vnitřních i vnějších vlivů k mohutnějšímu celku, tak i stát, tento organický svazek obyvatelstva trvale na určitém území usedlého a jednotnou nejvyšší mocí státní ovládaného, podroben jest obdobným zákonům pozvolného rozvoje. Úkolem ústavních dějin jest stopovati tento process tvoření, vyvíjení, mohutnění nebo i klesání státu, a to na základních živlech, z kterých se stát skládá: na území, na moci státní a na obyvatelstvu. Jak už v dějinách politických bylo vyloženo, nepovstal stát český rázem, nýbrž i on byl výsledkem dlouholetého processu, na kterém měli podíl lidé i příroda. Na počátku dějin našich ani země Česká nebyla ovládána jednotnou mocí státní, aniž tvořila jednoty territoriální v politickém smyslu slova, nýbrž dělila se na mnohá území kmenová, ovládaná slabými náčelníky kmenovými, a teprve během několika století podařilo se knížatům českého kmene, jenž sídlil uprostřed země a proto k ovládání ostatních kmenů byl nejzpůsobilejším, utvořiti z mnohých těch kmenových území jednotné territorium, zemi Českou. Sjednocovací tuto snahu velmi podporovalo zeměpisné položení Čech jakožto celku uzavřeného pro sebe, obklopeného horami a hvozdy pomezními a tvořícího horní poříčí Labe, jakož i ta okolnost, že se zeměpisným pojmem Čech celkem vjedno spadal obvod, který osazen byl trvale obyvatelstvem stejného původu, jazyka a mravu. Staloť se prvotné osazení země České slovanským obyvatelstvem v rovinách podél řek a jejich přítoků; následkem toho kam až sahala kolonisace slovanská v poříčí Labe a všech jeho přítoků, tam počítaly se velmi záhy hranice země České v zeměpisném a ethnografickém ohledu, a tyto hranice během času, už v době uzavírání spolků mezi těmito kmeny a tím více arci po sjednocení kmenů slovanských v jeden národ český, staly se hranicemi politickými. Následkem toho v dávných dobách krajiny kladská, vitorazská, nejspíše i chebská počítaly se k zemi České, naproti tomu severní dva výběžky, Šluknovsko a Fridlandsko, ležíce za pomezními horami Jizerskými, nepočítaly se sem, nýbrž k Lužici. Horní poříčí Zhořelecké Nisy neboli Záhvozdí (Liberecko) mezi horami Ještědskými a Jizerskými s krajinou žitavskou dle všeho počítalo se k Čechám a připadlo proto r. 973 k diécési pražské. (Sedláček, ČČM. 1892, 238.) Během času v těchto přirozených hranicích země České nastaly některé proměny. Ve stol. X., kdy právě v Čechách dokončuje se process sjednocení země a kdy r. 973 zakládá se pro jednotné území české biskupství pražské, začíná se Chebsko (v. t.), stará to »regio Slavorum«, považovati za čásť říše Německé, ostává v církevním ohledu podrobeno biskupství řezenskému, a markrabata Vohburští společně s Hohenstaufy a německými kolonisty přetvořují je v říšské území zv. »regio Egere«. Na jihu Čech krajina vitorazská, která druhdy stála pod vlastními kmenovými knížaty a ještě ve XII. stol. celá k vévodství Českému se počítala, začala se kolonisovati též německým obyvatelstvem se strany rakouské a následkem toho vznikaly pohraničné spory o příslušenství její, jež urovnány jsou sice r. 1179 v ten způsob, že rakouskému vévodovi Leopoldovi V. postoupena byla polovice Vitorazska, a ostatní čásť, která ležela mezi Lužnicí a nynější hranicí českou, s hradem Vitorazí zůstala při Čechách; avšak r. 1186 udělil tuto krajinu český kníže Bedřich ministeriálu rakouskému Hadmarovi z Chuenringa a tím odcizovala se od Čech vždy více, až r. 1278 zcela k Rakousům připadla. Naproti tomu kmenové území Milčanů (pagus Milzani) neboli Horní Lužice (v. t.), jež markrabaty míšeňskými bylo podmaněno a k diécési míšeňské patřilo, bylo r. 1076 dočasně a opět r. 1158 trvale spojeno se zemí Českou, a podobně v ty časy i na východě hranice vévodství Českého šířily se do krajin slovanských, kdež před tím velké říše vznikaly a zanikaly. Trvale připojena jest knížetem Břetislavem I. k vévodství Českému Morava v nynějších hranicích, když r. 1031 v míru ostřihomském postoupeno jest Slovensko, které druhdy bylo částí říše Velkomoravské, koruně Uherské a když r. 1054 Slezsko navráceno jest Polsku za roční poplatek 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra. K Moravě a proto také k biskupství olomúckému, r. 1063 založenému, počítalo se tehdy arci Holasovicko a Hradecko, pozdější to Opavsko a Krňovsko. Takovým způsobem v 2. pol. XII. stol. ustálilo se jednotné území české, jež obsahovalo Č. s Kladskem, Žitavskem a Budyšínskem a Moravu s Opavskem a Krnovskem. Území to podléhajíc napořáde jednotné vévodské moci české zvalo se vévodstvím Českým (ducatus), od r. 1198 královstvím Českým (regnum Bohemiae). V l. 1182 a 1187 staly se sice některé pokusy jak se strany členů rodu knížecího, kterým části území českého zvláště na Moravě byly dány v úděl, tak i se strany biskupů českých, aby území české na několik samostatných territorií císaři římskému a říši přímo podřízených rozděleno bylo; a pokusy ty byly podporovány zvláště na Moravě vědomím o bývalé rozdrobenosti kmenové, avšak snahy ty nedodělaly se trvalého výsledku. Morava podržela sice název markrabství r. 1182 jí udělený, i biskupové čeští od té doby zovou se knížaty, avšak podřízenost jejich území pod českou moc zeměpanskou nebyla již brána v pochybnost, zvláště když císařové Filip Švábský a Bedřich II. Přemyslu Otakaru I. a jeho dědicům r. 1198 a 1212 potvrdili království České v hranicích, které mělo druhdy, a počítali k němu též Moravu, přiznávajíce králi českému právo investovati biskupy pražského i olomúckého, jakož i vykonávati práva královská v celém tomto království. V těchto dobách tytéž sjednocovací síly, které působily k utvoření státu Českého, pracovaly i nadále o udržení jeho. Národní dynastie, která hleděla na stát jako na výsledek své dlouholeté námahy, jako na svou »dědinu«, třídy společenské, jejichž zájmy byly totožny s interessy dynastickými, vědomí lidu o společenství krve a jazyka, výhodná poloha území i neustávající výbojnost sousedů tvořily hlavní svazky, které utužovaly territoriální jednotu Českého státu proti všem snahám odstředivým.

2. Moc zeměpanská. Na počátku našich dějin nesetkáváme se u nás s jednotnou mocí státní nad celou zemí vládnoucí, nýbrž s několika mocemi territoriálními, panujícími nad jednotlivými českými kmeny. Kmenoví náčelníci, obíraní ze starodávných rodin dynastických, vojevodové, župané nebo lechové (duces, reguli) měli v době pohanské dle všeho moc náboženskou, vojenskou a soudní, a byli zajisté ve výkonu vlády obmezeni jednak radou náčelníků rodových čili kmetů, jednak národním shromážděním. Během IX. a X. stol. knížecí rod Přemyslovský podrobil sobě rozmanitými cestami náčelníky tyto kmenové a stal se výhradně panujícím v zemi České a pak i Moravské. V jiných národech slovanských provedli takovéto sjednocení kmenů cizí knížata s družinami svými, zde domácí knížata českého kmene s družinou svou uskutečnili úkol sjednocení bez cizí pomoci, chtějíce ujíti nebezpečí podmanění se strany francké a dovedše i užiti šíření křesťanství k sesílení a šíření své moci. Povaha knížecí moci české při tom se poněkud pozměnila. Náčelník nebo starosta knížecího rodu a českého kmene stal se vojevodou národa českého; povaha moci jeho ostala tudy napořáde rodovou, kmenovou a národní; avšak vzniklý názor o zemi jakožto nabytém majetku nebo dědině rodu knížecího proměňoval moc knížecí též v moc patrimoniální. Následkem toho knížecí moc česká podstatně lišila se od moci zeměpanské, jež v územích německých se pozvolnu vyvinovala, neboť ta svou povahou byla pouhou mocí úřednickou. Tímto původem i rázem zeměpanské moci v Čechách vysvětlují se některé zvláštnosti, které se jeví v dědičné posloupnosti na trůně knížecím, v zaopatřování členů rodu knížecího i v objemu této moci.

Pokud se dědičné posloupnosti na trůně týče, nepochybovalo se od X. století o tom, že jedině členové rodu Přemyslovského mají výlučné právo ke stolci knížecímu, že však jim nenáleží děliti mezi sebe knížectví, nýbrž že je mají držeti nedílně tak, aby ten, kdo dle řádu posloupnosti v předních rodech zemských obvyklého má státi v čele rodu knížecího, také byl hlavou a starostou kmene a národa. Jako tuto obyčejně nejstarší věkem (major natu) a zkušenostmi nejbohatší člen po smrti starosty rodu nebo rodiny v starostenství nebo vladařství následoval, časem však s úchylkou od pravidla toho umírající starosta sám jiného člena rodu za nástupce svého označoval anebo rod sám po smrti starosty jiného nástupce si obíral, maje zření k vlastnostem jeho; tak podobně tomu bylo i v rodě Přemyslovském, s tou arci změnou, že netoliko mužští členové rodu knížecího, nýbrž i všichni náčelníci národní takovéto volby se účastnili. Pevného pravidla tu arci nebylo, rozhodovaly obyčej právní a časem nahodilé okolnosti. Neustálený tento stav zavdával podnět k mnohým sporům v rodě knížecím a přiměl Břetislava I., že na smrtelném loži r. 1055 hleděl obnoviti řád starešinstva ustanovením, aby moc knížecí vždy na nejstaršího člena celého rodu Přemyslovského přecházela bez ohledu na to, pochází-li z rodiny zemřelého knížete nebo z jiné pobočné větve. Nějaký čas zachováván tento řád seniorátní (podobný řád vydal r. 1054 též velkokníže kijevský Jaroslav pro Rus a r. 1138 velkokníže Boleslav Křivoústý pro Polsko), avšak od počátku XII. stol., kdy nastával rozklad ve zřízení rodovém, členové užší rodiny panujícího knížete začali hájiti sobě přednější právo ke stolci knížecímu a hleděli vzdálenější své příbuzné poskytováním údělův odbyti. Následek toho byly nové spory, při nichž moc panovnická klesala a z nichž těžili jak panstvo a hradčané předních hradů, tak i císařové římští. A tak o obsazování trůnu rozhodovali fakticky přes zákon Břetislavův jednak umírající kníže, jednak šlechta, která hájila si volební právo (electio ducis) a rozhodovala o tom, kdo má býti nástupcem na trůně, jednak císař, kterému náleželo právo potvrzovací (confirmatio ducis). Aby nebezpečí hrozícímu z toho moci knížecí bylo odvarováno, snažili se i Soběslav I. i Vladislav II. uzákoniti státoprávní zásadu prvorozenstva neboli primogenitury při nastupování na stolec knížecí; avšak marně. Teprve Přemyslu Otakaru l. podařilo se to tím, že císařové Filip a Bedřich II. královskou korunu udělili jemu a jeho potomstvu s vyloučením příbuzných pobočných, ale s uznáním práva volebního sněmu pro případ sporu nebo vymření potomstva, a že od té doby až do vymření rodu Přemyslovského po meči posloupnost na trůně českém přirozeným během s otce na nejstaršího syna přecházela. Obřad, kterým kníže český byl uváděn v držení země České, bylo do polovice XII. stol tak zv. slavné nastolování (inthronizatio, locatio in solio paterno) nebo dosazování na kamenný stolec knížecí (na stól dědný neb otěn), jenž stál na prostranství hradu pražského, při čemž členové rodu knížecího, šlechta, duchovenstvo i lid přiznávali se k novému knížeti, skládajíce mu slib věrnosti. Teprve když kníže byl již v držení trůnu a země uveden na hradě pražském, dostavoval se ke dvoru císařskému, aby tam došel potvrzení. Jakmile panovníkům českým bylo trvale důstojenství královské přiznáno, nastoupilo na místo nastolování korunování krále.

Členové rodu knížecího buďto žili a chlebili s knížetem společně, »nedílně«, aneb oddělili se fakticky s rodinami svými, obdrževše z majetku knížecího díly čili úděly (partes, paragia, beneficia) k držení a užívání nejprve dočasnému a pak i dědičnému; jsouť jim obvykle statky a důchody knížecí v některé krajině přikazovány, avšak jim nenáleželo právo svobodně nakládati s takovýmto majetkem leč s přivolením knížete, kterému i jinak ostávali podřízeni jako jiní držitelé velkých statků. Během času však zvláště na Moravě počali údělní knížata vykonávati netoliko práva vrchnostenská na statcích údělných, nýbrž i práva zeměpanská nad částí země nebo i nad celou zemí, ze které důchody jim byly postoupeny. Zejména r. 1182 vymohli sobě údělní knížata moravští postavení markrabat přímo říši podřízených a z moci knížete českého vyňatých; avšak to netrvalo dlouho. Brzo zase obnovena a utvrzena jsou práva královská nad Moravou, tak že byl-li některý člen českého rodu královského dosazen za markrabí moravského, mohl vykonávati na Moravě pouze ta práva zeměpanská, která mu králem českým výslovně byla postoupena, ale jinak, nebylo-li markrabího, Morava stála přímo pod králem českým a spravována byla hejtmanem zemským od něho dosazeným.

Pokud se objemu české moci zeměpanské týče, prošla tato moc velkými proměnami. Pohanský kníže český měl analogickou moc jako kterýkoli rodový starosta, on byl »knězem« neboli žrecem, zastupuje rod i kmen před božstvem, on byl vojenským náčelníkem čili vojvodou (dux) a soudcem (judex) svého rodu i kmene. Pokud se hledělo k majetku kmenovému neb rodovému čili župě, kterou spravoval, byl županem. Ve vykonávání své moci byl arci obmezen předními členy svého rodu a také náčelníky kmenovými. Křesťanství i vliv západní vzdělanosti způsobily, že duchovní moc přešla s knížete českého, který se stal křesťanem, na duchovní křesťanské (odtud název kněz) a že moc knížecí stávala se netoliko soukromým právem starosty rodu knížecího, nýbrž i veřejným právem, s jehož vykonáváním zodpovědnost a určité povinnosti v zájmu obecném byly spojovány. Knížata čeští na př. skládajíce po nastolení svém v Čechách slib věrnosti císaři jakožto světské hlavě křesťanstva, zavazovali se plniti tyto povinnosti v duchu křesťanském. Následkem těchto nových názorův o úkolech moci knížecí přirozeně objem její se rozmnožoval, zvláště když moc ta dovedla rozšířiti své panství na jiná území kmenová v Čechách i na Moravě. Přes to požadavky, které se činily na středověkého panovníka, byly celkem skrovny. Šlo hlavně o to, aby chránil stát proti zevnějším nepřátelům a aby uvnitř udržoval pokoj a zabezpečoval soukromá práva. Proto i křesťanský kníže český byl v první řadě vojevodou a nejvyšším soudcem, pak teprve vladařem a správcem země, a na osobních vlastnostech jeho záviselo, v jakém rozsahu a v jaké formě moc svou vykonávati bude. V čas sjednocování kmenů českých v X. stol. objevuje se nám moc ta skoro neobmezenou, časem krutou a despotickou; od XI. stol. čím dále tím více začíná ji obmezovati šlechta a duchovenstvo, kteří rozhodují v radě zemské i na sněmích. Přes to výsostná práva nad územím českým vykonávají toliko knížata neboli vévodové čeští, kteří proto snaží se záhy o to, aby tato jejich samostatnost byla uznána se strany nejvyšších mocí křesťanstva udělením titulatury královské a tudíž přiznáním jim všech práv výsostných. Knížeti českému po celou tu dobu náleží vrchní vedení ve válce, při čemž při hájení země každý je povinen s ním táhnouti do pole, toliko účastenství polního tažení za hranice je dobrovolné. Kníže vypovídá válku, uzavírá míry a smlouvy státní a repraesentuje stát na venek, jsa v tom toliko obmezen slibem věrnosti k císaři. S vojenskou jeho mocí souvisí právo ukládati na lid povinnosti s obranou země souvisící, jako bylo zdění hradů, hlídání bran zemských při hvozdu pomezním, zaroubání lesů přesekami v čas války, aby cesty do země byly učiněny neschůdnými, zásobování vojska atd.

Nejvyšší soudní moc jeho v zemi po celou tu dobu nikým se nepopírá; církev naopak knížeti za povinnost ukládá, aby soudil spravedlivě a chránil chudé a slabé. Následkem toho kníže pokládá všechny soudy v zemi za své vlastní soudy; ponechává sice držitelům velkých statků nad lidem poddaným jakousi pravomoc soudní a přiznává také svazkům rodovým, obecním i župním soudní moc v rozepřích členů těchto svazkův; avšak záhy přenáší konání soudní moci na vlastní orgány při dvoře i na hradech, na soudce, na popravce a cúdaře a hájí při tom sobě právo, že každý může k němu se žalobou se utéci a že pak jeho soudní moci každá jiná pravomoc ustoupiti musí. Skutečně také kníže buďto sám rozsuzoval sporné případy nebo přikazoval je k rozsouzení buď sněmu nebo radě knížecí nebo některému hodnostáři knížecímu při dvoře.

S nejvyšší soudní touto mocí souviselo vybírání pokut pro komoru knížecí, přijímání odsouzených osob na milost a hlavně právo zákonodárné, které v tu dobu s mocí soudní neboli s mocí vynášeti nálezy nerozlučně bylo spojeno. Kromě toho vykonával kníže všechna práva v oboru vnitřní správy, pokud o správě v našem smyslu řeč býti mohla; svolával sněmy a radu zemskou, organisoval úřady a soudy, měl účastenství při dosazování biskupův a ostatního duchovenstva, vykonával ochranná práva k církvi, která byla nadána velkými statky ze jmění knížecího, dosazoval a sesazoval úředníky dvorské a hradské, pečoval o družinu dvorskou i o družiny hradské, dávaje prostým způsobem opatřovati jejich potřeby, staral se o udržení míru zemského, o podporování obchodu atd. Pokud se finanční správy týče, nečinil se ještě rozdíl mezi soukromým hospodářstvím knížecím a hospodářstvím zemským či státním. Statky knížecí v X. stol. neobyčejnou měrou se rozmnožily, nejspíše hojnou konfiskací jmění kmenův a jejich knížat, jakož i prohlášením lesů, řek a vší půdy bez pána (župy) za majetek knížecí. Důchody z těchto statků velmi převládaly; rovněž podržovaly soukromou povahu důchodu knížecího i jiné dávky, jako úroky nebo platy mírem zvané (tributum pacis) lidí usedlých na zboží knížecím, odúmrti a konfiskované statky, důchody horní a mincovní, peníze soudní a tržné, cla a mýta, platy židův a j., ze kterýchžto příjmů kníže vlastně sám státní správu vydržoval. Teprve když se byly ztenčily statky a důchody knížecí a potřeby státní vzrůstaly, nastala potřeba opatřiti nové důchody a to ve formě berní (III., 849), jichž vybírání sporadicky již ve XII. stol. sněmy povolovaly.

3. Poměr k říši. Česká moc zeměpanská byla obmezována poměrem k nejvyšším mocem křesťanstva, k papeži a císaři nebo králi římskému. Zejména závislost na této poslednější moci stávala se časem citelnou. Papež Lev III. uděliv r. 800 franckému králi Karlu Velikému důstojenství římského imperátora, obnovil myšlénku světové říše křesťanské, ku které všichni národové světa měli náležeti. Karel i nástupcové jeho přičinili se, seč byli, aby myšlénku světovlády uskutečnili, podmanivše množství románských, germánských i slovanských kmenův a zavedše v je jich územích franckou organisaci vojenskou, soudní a správní. I proti slovanským kmenům v Čechách obrátilo se toto úsilí; avšak s ne velkým zdarem. Zdá se, že kmenové čeští vykoupili sobě za Karla Velikého mír zavázáním se k ročnímu poplatku 120 volův a 500 hřiven stříbra; avšak v ten čas dle všeho nebyli ani podmaněni, ani říši přivtěleni, neboť organisace francká ani křesťanství nebyly v Čechách tehdy zavedeny. K poplatnosti této, která časem přestávala, přistoupil osobní poměr manský knížete českého ke králi německému, když r. 929 Václav I. byl nucen přikázati se věrností králi Jindřichu I., a osobní takovýto poměr manský považoval se v ty časy za jakýsi ideální svazek křesťanských knížat, zvláště když německý král Otto I. r. 962 a tak i nástupcové jeho korunováni jsou v Římě korunou císařskou jako dříve králové frančtí a když jsou uznáváni za nejvyšší světskou hlavu křesťanstva, které všichni králové a knížata křesťanští mají se podříditi. Skutečně od té doby velká většina křesťanských panovníků skládala slib věrnosti králi nebo císaři římskému, aniž komu na mysl přicházelo podrobovati se tím panovnické moci krále německého, a křesťanští knížata čeští, chtějíce šířiti křesťanství v zemi a zlomiti odpor proti usilovně prováděnému sjednocování země, rádi se opírali o silnou moc křesťanského neboli římského císaře, stávajíce se vasally jeho. Avšak během XI. a XII stol. začali císařové římští činiti z osobního poměru knížat českých důsledky, proti nimž Přemyslovci nepřestávali se brániti, ačkoli mnozí z nich sami ku křivým výkladům poměru toho podnět zavdávali. Z osobního poměru manského plynulo, že kníže český, byv nastolen v Čechách, měl dostaviti se ke dvoru císařskému a složiti tam přísahu věrnosti (homagium), načež císař potvrdil jej v hodnosti vévodské propůjčením praporce (per vexillum). Kníže odtud byl císaři věrností zavázán, kdežto císař navzájem měl mu poskytnouti ochranu a pomoc. Kromě toho kníže jakožto »homo« byl senioru povinen službou dvorskou a vojenskou, avšak jaký objem měla míti tato služba, o tom nikde nebylo nic ustanoveno. Vše záleželo na zvyklosti a na váhu padalo každé praejudicium. Není těžko pochopiti, že se tu formule soukromého poměru právního přenášela jako tak často ve středověku na poměr veřejného práva, na poměr dvou fakticky nezávislých mocí territoriálních a že obsah takového poměru připouštěl rozmanitý výklad a častou změnu. Ačkoli knížata čeští od konce X. stol. nepopíratelně vykonávali všechna práva výsostná nad územím českým, což také uznali císařové Jindřich IV. r. 1086 a Bedřich Barbarossa r. 1158, udělivše Vratislavu II. a Vladislavu II. korunu královskou, ačkoli moc knížat z rodu Přemyslovského byla mocí národní a nikoli úřednickou, jako na př. vévodů německých, ačkoli statky a důchody knížat českých byly zděděným rodovým nebo kmenovým majetkem, jehož kníže toliko užíval, a ačkoli držitelé statků v Čechách a na Moravě nestáli ke knížeti českému v žádném osobním ani věcném svazku manském, nýbrž byli držiteli svobodných statků rodových a k vybírání každé berně ze svých statkův, jakož i k tažení za hranice na sněmích dávali svolení, tedy přece se strany německé staly se nejedny pokusy, osobní manský poměr knížete českého k císaři římskému pruměniti ve věcný manský poměr, jako by území české s mocí vévodskou bylo beneficium nebo jakési feudum oblatum krále německého, a činiti s tohoto stanoviska vážné důsledky. Snaženo se uvésti knížete českého do téhož postavení, v jakém se nalézali němečtí knížata, kteří teprve postupem času byli se stali zeměpány a kteří mohli právem užívati toliko těch výsostných práv, která jim císařem výslovně byla propůjčena, pokoušeno se obsazovati vévodský stolec český bez ohledu na přijatý řád posloupnosti v rodě Přemyslovském a bez ohledu na volební právo sněmu, udělovati exemce biskupům a údělným knížatům z moci českých knížat a rozhodovati o obvodu a rozsahu i této moci knížecí i území českého. Záměry ty, směřující ku zničení samostatného postavení českého státu, k ponížení vévodské moci české a ku přivtělení zemí českých k říši Německé, nedodělaly se však ani ve XII. stol. trvalého výsledku Přemysl Otakar I. dosednuv r. 1197 na trůn český, chytře dovedl užiti sporů v říši mezi stranou císařskou a papežskou ku zvelebení české moci panovnické a k výhodnému upravení poměru této moci k moci císařské. Král římský Filip Švábský r. 1198, papež Innocenc III. r. 1204 a zejména císař Bedřich II. majestátem ze dne 26. září 1212, který druhdy choval se na Karlšteině jakožto »nejstarší privilegium na svobody země České«, povýšili na jeho usilování trvale vévodství České na království za služby, které prý národ český říši Římské od dávných dob byl prokazoval, a upravili poměr krále a království Českého k říši tímto způsobem: a) Přemyslu Otakaru I. a jeho nástupcům přiznáno jest důstojenství královské, čímž bylo se strany nejvyšších mocí křesťanstva uznáno, že jako bylo posud i nadále na území českém toliko král český má vykonávati všechna práva výsostná neboli královská, anebo ten, komu král český vykonávání jejich pozůstaví. b) Území české a český stolec královský ztratily povahu léna říšského, neboť nemohl nastati případ, aby území to spadlo na říši jako uprázdněné léno, a aby s ním císař svobodně mohl nakládati, a v majestátu nikde také o udělení království Českého v léno se nemluví. Do lén říšských nastupovalo přímé mužské potomstvo posledního držitele (zejména v osobě prvorozence), a nebylo-li takového, spadalo léno na říši; poboční příbuzní nebo ženské příbuzenstvo mohli nabyti práva dědičného toliko výjimečně ze zvláštního propůjčení císaře; ale v Čechách všemu potomstvu Přemysla Otakara I., mužskému i ženskému, přiznáno jest právo dědičné ke stolci královskému, a v případě sporu nebo vymření rodu královského sněmu českému výslovně jest vyhrazeno právo voliti krále. Při tom o řádu posloupnosti nestala se žádná zmínka, platila tedy zásada seniorátní, pokud nebyla změněna králem a sněmem, a to se skutečně ve XIII. stol. stalo ve smyslu primogenitury. c) Území české, nad kterým uznávala se svrchovanost krále českého, ostalo částí svaté říše Římské, jakou bylo i dříve, avšak nepočítalo se a nemohlo se počítati za součásť říše Německé, neboť moc krále českého byla souřadna moci německého krále, nikoli moci té podřízena. Ostatně právně existoval toliko římský král, volený od knížat říšských, který jsa korunován od papeže stával se císařem římským a jenž ihned po zvolení a korunování svém práva královská v Německu (regnum Alemanie) vykonával; o králi nebo dokonce císaři německém v těch dobách nikde se nemluvilo. Titul německého císaře jest výmyslem novějších spisovatelův a ovšem útvarem nové doby. d) Území české uznáno jest za uzavřený a nedílný celek, neboť císař vzdal se práva měniti obvod jeho udělováním exemcí, ustanoviv, že království České má trvati v starodávných hranicích svých a že, cožkoli od něho bylo odcizeno, zase má býti k němu přinavráceno. e) Králům českým výslovně přiznáno bylo právo investovati biskupy českomoravské, kdežto druhdy císařové osobovali si právo udělovati jim investituru na statky biskupské berlou a prstenem. Dálo se to proti právu, neboť statky biskupské většinou z českého majetku knížecího pocházely, a biskupové majestátem císaře Bedřicha Barbarossy ze dne 18. led. 1158 zavázáni byli službou dvorskou králi Vladislavu II. a tedy byli podřízeni jeho moci. f) Král český ostal i nadále v osobním svazku manském s císařem římským jakožto hlavou křesťanstva, a ze svazku toho plynuly obapolné povinnosti i práva; avšak toliko ty, které výslovně byly uznány. Král český došed v Čechách uznání byl povinen dostaviti se ke dvoru císařskému, složiti slib věrnosti (homagium) a přijmouti potvrzení hodnosti královské (per sceptrum). Slavnostní toto potvrzování mělo se udělovati bezplatně. Král český ostal povinen ke službě dvorské i vojenské (servitium); avšak toliko v obmezené míře. Byl povinen účastniti se dvoru císařského a tudy i sněmův a soudů říšských, když by byly držány poblíže hranic českých, a sice buďto v Norimberce, Bamberce nebo Meziboru, a když by byl ob. držel pozvání ke dvoru šest neděl napřed. Válečného tažení byl povinen účastniti se toliko tehdy, když šlo o tak zv. jízdu římskou, a sice, kdykoli král římský jel do Říma dát se tam korunovati, měl král český dáti mu buďto průvod 300 oděnců nebo poskytnouti mu pomoc 300 hřiven. g) S povinnostmi těmito byla spojena též práva, míti rozhodující vliv na záležitosti říše Římské, jmenovitě právo býti členem rady císařské, zastávati při dvoře císařském arciúřad (od r. 1114 arcičíšnictví) a míti přední účastenství ve volbě římského krále. Tudy v době, kdy Římská říše ostávala obmezena hlavně na Německo, Italii a Burgundsko, a kdy panovníci ostatních křesťanských zemí, zejména Francie, Uherska, Polska, Dánska, Španělska atd., vrchmoc říše této nad sebou přestali uznávati, panovníci čeští ne přetrhli svazků s touto »světovou« říší, nýbrž naopak shledávajíce v tom vlastní zájem a cítíce se též slabými svazky ty rušiti, přidržovali se věrně říše, když jim přiznáno bylo důstojenství královské a tím úplná svrchovanost nad zeměmi českými. Není pak bez významu, že znakem krále a království Českého od této asi doby přestávala býti orlice a stával se jím lev bílý v červeném poli, odznak to udatnosti a samostatnosti.

4. Úřednictvo dvora knížecího. O ustálenější organisaci úřadů dvorských možno u nás mluviti teprve ve XII. století; před tím vévodové čeští vykonávajíce osobně moc vládní užívali členů družiny své, kteří jim osobní věrností byli zavázáni, k rozličným úkolům, jak právě potřeba nastávala, a aniž s počátku jakési určité dělení práce bylo předsevzato. Teprve během času, když moc knížecí se rozmáhala a poměry nutily knížata, aby moc svou pravidelněji a v rozsáhlejší míře vykonávali, přikazovány jsou jednotlivým dvořanům určité práce a zároveň hodnostem jejich takové názvy dávány, jak to v ostatních zemích křesťanských bylo v obyčej vešlo, hlavně u dvora císařů římského a byzantského (srv. Arciúřady). Nejstarší takovýto stálý úředník dvorský, jenž spravoval dvůr knížecí a zastupoval ve všem knížete, byl nádvorní župan čili palatin (comes palatinus), o němž již za krále Vratislava II. děje se zmínka; avšak když moc jeho začala býti knížatům českým nebezpečnou, jest roku 1113 zrušena a čásť působnosti její přešla na kastelána neboli purkrabího hradu pražského. Od té doby také vyskytují se noví a noví úředníci při dvoře knížecím, z nichž někteří obstarávají netoliko domácí potřeby dvora knížecího, nýbrž i trvalé úkoly státní správy, kdežto jiní pouze službu dvorskou mají na péči.

K prvnějším úředníkům, jejichžto působnost vztahovala se netoliko na zemi Českou, nýbrž i na všechny země knížeti českému podřízené a z jejichžto hodností vyvinuly se během času nejpřednější úřady státní, počítali se kancléř (cancellarius), sudí dvorský (judex curiae) a komorník (camerarius). Purkrabí pražský jakožto správce hradu pražského družil se k nim významem svým. K hodnostářům výhradně dvorským náleželi stolník (dapifer), maršálek či podkoní (agazo, mareschalcus), číšník (pincerna), též nejvyšší lovčí (summus curiae venator), sklepník (cellerarius), mečník (ensifer), almužník (dispensator) atd. Působnost všech těchto dvořanů, kteří na počátku musili asi stále na dvoře knížecím meškati, naznačují větším dílem jejich názvy. Purkrabí pražský kromě správy hradu pražského byl náčelníkem též ve válce. Hodnost kancléře, jenž zastupoval knížete ve všech záležitostech, při kterých bylo třeba řízení písemného, tedy jmenovitě ve správě zahraničné, zastával obyčejně některý probošt český, zvláště vyšehradský nebo pražský, maje k ruce (od r. 1164) místokancléře a několik notářů, kteří vlastní službu ve dvorské kanceláři české obstarávali. Rovněž tak i sudí dvorský a komorník knížecí dávali se ve 2. pol. XII. stol. zastupovati podsudím (subjudex) a podkomořím (subcamerarius) ve správě soudu dvorského a komory knížecí, vykonávajíce ve věcech soudních, správních a finančních tu působnost, kterou jim kníže přikázal. Poněvadž pak úředníci dvorští byli členové rady knížecí a zde důležitý vliv na záležitosti státní vykonávali, vstupovali i členové vyšší šlechty do těchto úřadův a po příkladu sudího dvorského a komorníka přenechávali od časů krále Vladislava II. práce s úřady jejich spojené podřízeným úředníkům, podstolníku (subdapifer), podčešímu (subpincerna), podmaršálkovi (submareschalcus) atd, a sami konali službu na dvoře knížecím nebo královském toliko při slavnostních příležitostech.

5. Rada knížecí a sněm. V pohanské době byl kníže obmezen asi radou, ve které měli účastenství náčelníci kmene, a shromážděním národním, jehož se účastnili všichni mužové zbraně schopní, lidé hradští i selští. Po sjednocení země českými knížaty základní tyto dvě formy, ve kterých národ vykonával vliv na záležitosti veřejné, potrvaly, toliko složení i působnost obou sborů se měnily. Ani zákon ani obyčej právní o tom dlouho ničeho neustanovovaly, vůle knížete tu namnoze byla rozhodující, až teprve ve 2. pol. XII. stol. i tu zavládly ustálenější poměry. Rada knížecí (consilium, conventus) skládala se obyčejně z mužských členů rodiny knížecí a ze členů vyšší šlechty, částečně to potomků starých vévodských rodin kmenových (lechů), pokud nebyli vyhubeni, a členů nových panských rodin, kteří pomocí úřadův a nabytím velkých statků se povznesli, mezi nimiž zvláště starostové neboli kmeté mocných rodů (terrae natu majores, seniores nobiles) vynikající postavení měli. Časem kníže do rady povolával dvorské i hradské své úředníky (župany, kastelány), časem i vyšší duchovní. Sněm (generale vel commune colloquium Boemorum) naproti tomu skládal se obvykle jak ze členů rady knížecí, tak i ze členů nižší šlechty, zejména ze starostů nebo vládyk svazků rodových a obecních. Jsou pak i zprávy o sněmích, jichž se účastnili též tisícové mužů zbraně schopných a tedy svobodných, jak tomu bylo na dávných shromážděních národních; avšak čím dále, tím více obmezovalo se toto účastenství sněmů na šlechtu a vyšší duchovenstvo. Pokud se působnosti obou sborů týče i tu ve XII. stol. přestávala libovůle knížete býti rozhodující. Všechny vážnější záležitosti státní uvažovaly se zajisté v radě knížecí; ale časem předkládaly se též sněmům k rozhodnutí, kteréž v době krále Vladislava II. hájily sobě už právo dávati svolení k tažením za hranice zemské a k vybírání berní. Kromě toho sněmy vykonávaly volbu knížete, jakmile začal se rušiti řád seniorátní; účastnily se nastolování a pak i korunování jeho; volily společně s knížetem biskupa českého, až r. 1198 volba ta papežem Innocencem III. kapitole pražské je vyhrazena; přijímaly zákony, radily se o obraně země, dávaly radu v záležitostech rodiny knížecí a vykonávaly soudní moc ve věcech sporných i nesporných, když šlo o práva knížecí neb o hrdlo, česť a statek sněmovníků a i jiných obyvatelů. V případech sporných bývali to obyčejně kmetové, kteří od stran za úmluvce jsou obíráni nebo kteří vystupovali jako nálezcové práva. Obyčejně asi bývalo na sněmovních soudech též pořizováno o korunním majetku a předsebráno zcizování svobodných statků, k čemuž všichni členové svazku rodového, kterému statek náležel, musili dáti svolení. Začalať dle všeho záhy ku platnosti přicházeti zásada, že převod práva vlastnického ke svobodnému statku musí se předsevzíti na soudě sněmovním za obvyklých formalit, sice že nabyvatel statku nemůže svého práva k němu uhájiti proti odúmrtnému právu knížete. Proto také ve XII. stol. asi již pravidelně potvrzoval kníže takováto zcizení listinami, ve kterých jména sněmovníků jakožto svědků se uváděla. V ten čas asi začal se činiti také rozdíl mezi zápovědnými sněmy, které jsou knížetem svolávány, a sněmy obecnými či sjezdy, které pravidelně v určité dny v roce (roky) za účelem konání soudní moci se scházely.

6. Zřízení hradské. Okresy vládní, na které se dělilo území české v době historické, nepovstaly uměle, libovolným snad nařízením moci státní, nýbrž byly výsledkem dlouholetého vývoje společenského, souvisely s postupem kolonisace země a měly tudíž kořeny zajisté ještě v pohanské době. Dle zpráv, které nám cizí spisovatelé o dávném společenském životě kmenů slovanských zachovali, a také dle analogie dávných zařízení, vyšetřených u jiných národův arijského původu, sotva lze pochybovati o tom, že základem organisace kmenů slovanských při samém jejich osazení v našich stranách bylo zřízení hradské, zvané též župním. Každý kmen zaujav určité území vystavěl sobě na některém vyvýšeném, méně přístupném místě, obyčejně při řece, hrad, který byl středem kmenového jeho života a pod jehož záštitou mohl prováděti další kolonisaci v zaujatém území. Odtud z prvotního hradu, který dle zpráv arabského cestovatele al-Bekrího z r. asi 965 býval obehnán příkopem, valem a kolovou ohradou s věžemi a jenž byl se zevnějškem spojen pomocí mostu přes příkop vedeného, zakládaly se další osady otevřené i hrazené, jež se pak napořáde počítaly ke hradu, za jehož pomoci byly kolonisovány. Takovým přirozeným způsobem vytvořilo se území kmenem osazené a pomocí jeho hradu ovládané, jež kmen zval svou župou, vlastí, zemí. Středem župy byl hrad, jenž asi obyčejně byl osídlen kmenovými náčelníky, knížaty, župany, kteří společně s družinou svou nebo hradčany a také s náčelníky svazků rodových a obecních vrchní moc vojenskou, soudní a správní v oblasti svého kmene vykonávali. Od takovéhoto župního hradu rozeznávaly se asi hrádky, které měly buďto při kolonisaci přechodný význam anebo byly ohrazeným, obyčejně neobydleným místem, jež v čas války proměňovalo se v tábor válečný. Účelem této organisace hradské bylo společnými silami opatřiti si prostředky k existenci a hájiti ji proti lidem i přírodě. Proto v čas války sloužily hrady i hrádky za útočiště obyvatelům župy. Při tomto prvotném zřízení hradském nemohlo arci ostati dlouho, nýbrž následkem vzrůstání obyvatelstva a snad i následkem vnitřních sporů každý kmen byl nucen šířiti svou državu, zakládati nové obydlené hrady, odkud zase nová kolonisace vycházela. Takovým způsobem jednotlivé větve kmene získaly mu nové vlasti, nové župy, které sice opíraly se o vlastní hrady a spravovaly se vlastními náčelníky a shromážděními župními, avšak v prvotní hrazené osadě svého kmene nepřestávaly spatřovati svůj kmenový náčelný hrad (Vyšehrad, Velehrad atd.). Území kmenová (srv. str. 249.) rozdělila se takto na několik oblastí hradských neboli žup, jejichžto náčelníci neboli župané z předních rodů kmene obíraní jednak udržovali svazek spravovaných jimi žup s kmenovým hlavním hradem a sídlícím na něm knížetem kmenovým, jednak společně s náčelníky svazků rodových a obecních vykonávali autonomně moc vojenskou, soudní a správní ve své župě. Při tom na starších hradech scházela se napořáde shromáždění kmenová, jichž i náčelníci mladších hradův a žup se účastnili, a dle Nestora »na čem starší hrady se ushodly, na tom i mladší hrady (příhrady, hradce) přestávaly«. Odvislost obyvatelstva mladších hradův a žup na starším hradu měla ve válce za následek, že každý kmen největší píli vynakládal na obranu starého svého hradu a že jakmile tento byl nepřítelem dobyt, všechny hrady a župy kmene se považovaly za podmaněny.

Při rozšiřování panství kmene českého, zejména během X. stol., šlo právě o takovéto podmaňování kmenových hradův a území pod moc knížat českých, pokud dobrovolně neuznali vrchní moc knížete českého. Během tohoto velkého převratu musilo staré zřízení hradské doznati značné proměny a to nikoli rázem a dle nějakého jednotného plánu, nýbrž pozvolnu a jak toho poměry žádaly. Process sjednocovací, provedený knížaty českými větším dílem násilím, musil míti za následek, že mnohé hrady vzaly za své, v »hradiště« se proměnily, a že počet obvodů hradských, ve kterých nyní zvláštní úředníci knížecí s družinami hradskými moc vládní jménem českého knížete vykonávali, se zajisté, a to už z vojenských důvodův, umenšil. Přes to sotva lze pochybovati o tom, že i nově zavedené zřízení hradské, tak jako i staré církevní rozdělení země na arcidekanáty a dekanáty, do jisté míry opíralo se o dávné rozdělení země na území kmenová a župní, neboť nová organisace hradská, na knížeti českém závislá, byla v územích kmenových posloupně zavedena a, jak listina o hranicích biskupství pražského z r. 1086 i také jiné starší zprávy dokazují, udrželo se dlouho vědomí o dřívějších územích kmenových a župních. V podmaněných krajinách bylo asi několik žup jednomu hradu a jeho úředníkům přikázáno a obvod, který z hradu byl jménem knížete českého spravován a jenž tedy v jedno spadal buď se starým územím kmenovým nebo s obvodem jedné nebo několika žup, nazýval se lat. provincia, regio, territorium, comitatus, a česky nejspíše krajem, krajinou, vlastí, snad i župou, arci v pozměněném smyslu slova. (Srv. Župa.) V některých částech země snad se staré rozdělení země na území kmenová a župy v nové organisaci udrželo. Počet těchto nových obvodů hradských nebyl nikterak ustálen, kolonisace zajisté pořáde postupovala, nové hrady a tudy nové obvody hradské vznikaly, staré zanikaly nebo měnily se, a tak sotva se bude moci s úplnou bezpečností pro starší dobu ustanoviti, kolik bylo kdy okresů hradských; toliko jest pravděpodobno, že počet ten spíše se blížil počtu pozdějších krajů, nežli počtu starých žup a dekanátů. Pokud se vojenské, soudní a správní organisace nových obvodů hradských týče, nebyla i ta veskrze nová, nýbrž i v mnohém ohledu přizpůsobena starší organisaci kmenové a župní. Nazývajíť se osady hradské dlouho ještě civitates, urbes, a teprve ve XII. stol. vyskytují se četněji hrady z kamene stavěné (castra, castella), jež jsou sídlem úřadů hradských, střediskem hospodářství knížecího, shromáždištěm obyvatelstva krajského v čas míru a útočištěm jeho v čas války. O ně ve válkách se vedou i nadále boje a kdo opanoval nejpřednější hrady, opanoval zemi. Proto obyvatelstvo krajské má i nadále povinnost opravovati a brániti tato hrazená místa, v nichž nalézaly se dvorce knížecí, chrámy a jiné budovy veřejné. Náčelníkem hradu, tu i tam nástupcem kmenového knížete nebo hradského župana a zástupcem knížete českého v kraji z hradu ovládaném byl starosta hradu a kraje, přední župan hradský nebo hradčan, kastellán, kterému v latinských listinách ze starší doby obyčejně comes se říkalo, neboť byl členem družiny knížecí a měl analogickou moc jako hrabě v zemích západoevropských; latinsky se nazýval senior in urbe, praefectus urbis, rector provinciae, a od časů krále Vladislava II. pravidelně castellanus. Jakožto náměstek knížete českého v krajině mu svěřené měl vlastně tolik moci, kolik mu kníže jí postoupil; avšak ve skutečnosti poměr hradního župana ke knížeti a zase k obyvatelstvu nebyl asi všude stejný a časem stával se dosti nezávislým. Ne všichni náčelníci hradů měli jakožto členové družiny knížecí toliko vojenskou povahu, nýbrž většina jich byli (nebo stávali se) asi statkáři v krajině dávno nebo nově usedlí, »pánové« větší části země nebo župy, snad i potomci kmenových rodin knížecích, kteří se pokládali netoliko za orgány správy zeměpanské, nýbrž i samosprávy krajské. Bez této povahy autonomní a bez rozmanitosti správa středověká nedá se ani mysliti. Měl tudy hradský župan nejprve vojenskou moc, jsa náčelníkem hotovosti krajské, maje na péči hrad a zásobování jeho a dohlížeje k úřednictvu a družině hradské. Jemu náleželo spravovati kraj a ukládati obyvatelstvu různá břemena k potřebám veřejným, jako bylo hradozdění, konání stráží, prosekávání lesů, dělání cest, stavění mostův atd. Jeho povinností bylo dále chrániti mír a řád v kraji a trestati každé porušení jeho, odtud plynulo právo jeho honiti zločince po kraji, konati nad nimi popravu a nutiti svazky obecní a rodové, aby ručili společnou rukou za udržení míru. Ve starší době hradní župan dle všeho vykonával, jak dokazují dekreta Břetislavova z r. 1039, sám pravidelnou soudní moc v kraji ve věcech trestních i civilních, vynášeje nálezy v rozepřích, ve kterých strany na něho se obrátily, zejména ve sporech svazků rodových a obecních v kraji usedlých mezi sebou, na př. o užívání župy, a i předvolávaje k podnětu arcijahnů z úřední jaksi povinnosti zločince, kteří nebyli při skutku dopadeni, na něž nebylo žalováno a jimž bylo svědky, přísahami neb ordáliemi nevinu prokázati. Jinými slovy hradní župan ve starší době byl popravcem i cúdařem v jedné osobě a teprve asi během XII stol. oddělila se namnoze cúda od popravy. Vyskytujíť se zejména v době krále Vladislava II. vedlé hradních županů jména zvláštních cúdařů (judices provinciales), kteří v zastoupení hradního župana a knížete českého vykonávají pravidelnou soudní moc, kdežto hradní župan právo popravné v kraji napořáde podržuje. Jim k ruce ustanovují se komorníci (camerarii), jejichž úkolem jest hájiti fiskální interessy knížecí na cúdě neboli soudě hradském. Zdali při všech úřadech hradských v ten čas byli ustanoveni cúdaři a komorníci, nevíme; pozoruhodno jest, že se ku konci XII. stol. vyskytují tu i tam dva cúdaři, kteří nejspíše konali soudní moc ve dvou obvodech soudních (župách?), na něž se kraj rozpadal. Objevení se cúdařův a komorníků v době, kdy vyšší šlechta začala nabývati většího vlivu v životě státním, kdy úřady knížecí větším dílem sama držela, dávajíc se v nich podřízenými úředníky zastupovati, a kdy naproti tomu panovníci čeští hleděli všemožně síliti svou moc, může se všelijak vykládati. Buďto hradní župané ustanovovali cúdaře a komorníky jako své zástupce, nebo knížata čeští – a to zdá se nám býti více pravděpodobno – chtějíce oslabiti moc hradních županů, přenášeli čásť jejich moci na nové orgány na panovnících českých závislé. Konečně hradní župan měl moc správní a finanční, při jejímž vykonávání knížecí vladaři (villici), lovčí, hajní a jiní zřízenci na hradech bydlící (hradčané, kastelláni, castrenses) byli mu nápomocni. Vladaři knížecí, jsouce správci statkův a výběrčími důchodů knížecích, vykonávali též soudní moc nad lidmi na statcích knížecích usedlými, kteréžto statky považovaly se asi odedávna za vyjmuté z pravomocí ostatních úřadů hradských Hradní župan a ostatní úředníci i zřízenci hradští neměli arci stálých platů, nýbrž k úřadům jejich přikázány byly některé statky (beneficia), jež pocházely asi ze jmění kmenového a proto ještě ve XIV. stol. župami se nazývaly, a kromě toho každý žil z důchodů svého úřadu, z platů dávaných za jednání úřední atd., neboť ve středověku úřad živil úředníka. O významu hradního župana a ostatního úřednictva hradského pro samosprávu krajskou zachovalo se nám málo zpráv; avšak sotva lze o tom pochybovati, že zejména ve XII. stol. hradní župané začali se pokládati za náčelníky a zástupce též svých krajin aneb aspoň za zprostředkovatele mezi nimi a knížetem českým, že následkem toho knížata čeští nemohli je zcela libovolně dosazovati a sesazovati, a že obyvatelé krajští neboli krajané tvořili svazek, jenž měl společné zájmy, hájené a zastupované na shromážděních hradských neboli sjezdech krajských, jež obyčejně asi se konaly v čas zasedání cúdy krajské.

7. Zřízení místní. Osazení země České a tudy okkupace půdy slovanským obyvatelstvem byla provedena, nehledíme-li k vojenským družinám, svazky krevními, jak mnohé zprávy listinné, též starodávné patronymické názvy vesnic, vyvinuté názvosloví slovanské pro vzdálené příbuzné a jiné přežitky rodového zřízení v historické době (nedílnost rodů šlechtických, povaha moci vládycké, výrazy dědina, otčina, ústav obecné poruky atd.) dokazují. Následkem toho vlastnictví k půdě, jež ve staré době bylo totožným pojmem s držením a užíváním jejím, nebylo původně u nás jako i u ostatních kmenů slovanských a dle všeho i u ostatních kmenů arijského původu osobní, individuálné, nýbrž kollektivné. Kmen a pod záštitou jeho rod nebo rodina byly prvotními nabyvateli půdy; kmenu nebo knížeti kmenovému a jeho rodu náležely hrad a půda potud, pokud části její nepřešly v držení krevních svazků. Způsob osazování bylo sídlo, které bylo vykázáno rodině (jihosl. zv. ikonoština), obsahující rodiče a jejich děti, anebo rodu (jihosl. zv. zadruga), zahrnujícímu v sobě též další příbuzenstvo, potomstvo to společného předka, děda, praděda atd. Že svazky rodové žily na jednom místě společně a že měly pevnou organisaci, ve které manželství a stupně příbuzenství od společného předka se rozeznávaly, dokazují právě uvedené ve slovanských jazycích zachované společné výrazy pro tyto stupně příbuzenstva. Sídlem svazku krevního byl buď dům s dvorem o sobě stojící neb osada, kde několik rodin nebo rodů pohromadě přebývalo. Pravidlem asi s počátku byl dvůr, který setrvav po několik generací v držení svazku rodového, stával se společně se vzdělanou kolem něho půdou otčinou, dědinou jeho, kteráž jménem předka nebo podlé zaměstnání rodu nebo podlé polohy místa se jmenovala. Již výraz otčina, dědina ukazuje, že obvykle v čele osob svazkem krevního příbuzenství spojených, kteří na společném zboží hospodařili a chlebili, stál otec, děd, při dalším rozkolení rodový náčelník, starosta, kmet, vladyka, hospodář, na něhož náčelná moc rodová byla přešla dle tradice v rodě zachovávané. Jako v rodě knížecím tak i v těchto svazcích rodových moc náčelná asi přecházela obvykle na nejstaršího člena v rodě (starešinu, kmeta) dle zásady seniorátní; avšak záhy vůle umírajícího starosty i vůle členů rodu a způsobilost jednotlivce padaly na váhu. Starosta tento měl větší nebo menší moc nad členy svazku krevního dle povahy své osobní a dle poměrů, v nichž rod jeho žil, a moc tu vykonával s dospělými mužskými členy rodu; on zejména konal soudní moc nade členy svého svazku a řídil hospodářskou jejich činnost, zastupoval rod na venek, účastnil se shromáždění a soudů kmenových a župních a odpovídal za skutky členů svého rodu. Poněvadž účelem svazku krevního bylo poskytnouti členům ochrany a pomoci a společným přičiněním zjednati prostředky k existenci, měl starosta rodu nad členy moc arci dosti neobmezenou, avšak nikoli takovou, aby se mohlo mluviti o nějakém otroctví nebo nevolnictví členů rodu, jak někteří němečtí spisovatelé činí. Padaloť na váhu, že při vzdělávání půdy každý člen krevního svazku měl cenu jakožto pracovní síla; proto také vzdělaná rodem půda pokládala se za společné rodové vlastnictví, se kterým starosta beze svolení členů nemohl svobodně nakládati. Jemu bylo asi rozhodovati toliko o podílu každého člena na práci a požitcích. Záhy pak vyvinulo se právo vlastnické (resp. držení) rodin i jednotlivců na movitosti, na plody práce každého jednotlivce; aspoň všechny zprávy o dávném soukromém právu našem nutně vedou k tomuto předpokládání. Také postup kolonisace země nedá se jináče vysvětliti, nežli když se velmi záhy předpokládá jakási volnost krevního svazku a také jakési uvědomění osobnosti jednotlivce v mezích jeho, což arci v kočovném stavu kmene se nenalézá, a když tedy náhled o tuhé uzavřenosti a krutosti tohoto svazku za nesprávný se považuje. Krevní svazky kromě toho měly právo užívati i ostatní nevzdělané půdy, pastvin, výhonů na horách, lesů, řek atd., jež patřily kmenu a zvaly se župami; avšak záhy asi obyvatelům jedné nebo více osad bylo přiznáno úřadníky hradskými výhradné užívání a následkem toho části župy proměnily se v obecní pastviny a lesy, v občiny, obce. Kromě toho jednotlivé rodiny zajisté se oddělovaly a zakládaly nová sídla, která s rodem udržovala styky, druhdy asi i nedílnost majetku nemovitého se mezi nimi podržovala. Čím pak více členů čítal krevní svazek, čím více měl pracovních sil, tím měl větší možnost nabyti více statkův a tím přirozeně stával se bohatším a váženějším. Nikoli jenom moc a snad násilí, nýbrž hlavně práce způsobila rozdíly majetku.

Rodové zřízení, které můžeme nazývati také zádružným, poněvadž zakládalo se jak na příbuzenství krve, tak i na společném vlastnictví půdy, jak je tomu posud v jihoslovanských zádruhách, mělo v sobě zárodky dalšího vývoje, až konečně ustoupilo u nás zcela nebo z části zřízení obecnímu. Prameny naše nepostačují, bychom process ten řádně mohli sledovati, avšak můžeme si představiti, že se děl rozmanitým způsobem. S počátku svazek krevní mohl se na př. směstnati na jednom dvoře, avšak během času pobočné rodiny vystavěly sobě samostatné příbytky, které samy držely a užívaly, a tak ze dvoru povstávala osada, obec, ves. Na Rusi děje se posud něco podobného. V takové osadě svazek rodový snadně mohl se proměniti ve svazek obecní, jakmile společnost majetkových práv a úkoly správní obdržely převahu nad zájmy příbuzenstva. Dvorce dostaly se v držbu jednotlivých rodin; avšak vzdělaná půda, polnosti, dědina mohla ostati i nadále ve společném vlastnictví celého rodu a toliko užívání její rozdělovalo se dle místních obyčejů mezi jednotlivé rodiny. Uváděním pak cizích osob neboli »hostů« do takovýchto původně rodových osad, oddělováním a stěhováním se jednotlivých pobočních rodin na jiná místa a zatemňováním paměti o příbuzenství mezi členy osady, mohla obec neb osada, skládající se z více dvorců nebo chýží, obdržeti vždy více povahu hospodářského a správního celku. Ke konečnému úplnému rozdělení bývalé dědiny mezi jednotlivé části svazku krevního snadno mohlo dojíti. Náčelnická rodina vladycká, sídlíc na původním dvoře rodovém, mohla následovati příkladu knížecí rodiny Přemyslovské, podržeti větší čásť rodového majetku pro sebe a odděliti ostatní obyvatelstvo osady, mezi ním vzdálenější své příbuzenstvo, některou částí rodového majetku, avšak tak, že sobě ponechala ochranná neboli vrchnostenská práva nad vším obyvatelstvem osady a nad celou dědinou. Anebo při tomto dělení dědiny mezi členy rodu nepovstala vrchnost, nýbrž členové rodu rozdělili se sami o dědinu poměrným dílem, pak osada udržela se jako svazek několika svobodníků. V obou případech stalo se zajisté narovnání o užívání obecných pastvin a některé části župy opět snad proměnily se při té příležitosti v občiny. Přirozená takováto proměna zřízení rodového ve zřízení obecní dála se ovšem velmi pozvolnu. Převrat související se sjednocením kmenů českých urychlil však tuto přeměnu. Do rukou knížat českých dostal se namnoze majetek kmenů podrobených, hrady a župy, nejspíše i majetek mocnějších kmenových rodů, kteří se o samostatnost svých krajin zasazovali a podlehli. Mnohým rodovým i obecním svazkům ustanoveny jsou knížaty českými vrchnosti z knížecí nebo hradské družiny, a noví držitelé dvorův a zboží druhdy rodových podrželi je v rodinách svých dědičně a nedílně, zovouce se rovněž vladykové nebo zemané. Následkem toho musilo značně ubyti rodových dvorů nebo vesnic, kde dědina ostávala společným vlastnictvím všech rodin tam sídlících nebo kde došlo k rozdělení dědiny mezi tyto rodiny, a většina osad druhdy rodových dostala se do poddanství vladyckých rodin, starých nebo nových. Následkem toho staré zřízení místní, související se zřízením zádružným, proměnilo se větším dílem ve zřízení obecní, kde moc úřadů hradských a vladyků rozhodovala, a toliko menší čásť osad mohla se přidržeti ještě starého svého zřízení. Rozmanitost poměrů těch musila stoupati, když vrchnosti začaly samy zakládati nové osady, řečené lhoty, jejichž osadníci stáli k nim v poměru smlouvy, a když kromě toho snažily se obyvatelstvo jim poddané uvésti do postavení nevolného obyvatelstva, jehož v zemi z dřívějších dob dosti bylo. Tu nastával největší rozkvět obyčejového práva, ale také násilné měnění starých poměrů právních a obecná nejistota právní. Vylíčiti v přechodné té době organisaci místní je dosti trudno. Ve svobodných osadách, jež stály přímo pod úředníky hradskými, i v bývalých dědinách, jež se proměnily v obce vladykám poddané, i ve lhotách udrželo se dle všeho dosti mnoho ze staré autonomie. Zachovalyť se zprávy o kmetech povesných nebo starostách vesnických, kteří zaujímajíce celkem totožné postavení, jaké mívali náčelníci rodových svazků, s hromadami obecními spravovali zajisté obec, vyřizovali spory mezi osadníky a zároveň vykonávali úkoly správní na ně od úřadu hradského nebo vrchnosti uložené. Při tom máme z historické doby doklady na to, že několik takovýchto svobodných nebo polosvobodných osad dohromady tvořilo jakousi velkou obec vyššího řádu, zvanou sousedstvem, okolím, okolinou, honitvou (vicinatus, vicinia, circuitus), která u nás podobně, jako v Polsku opole, v Rusku verv a v Němcích obecní marka, byla svazkem správním i hospodářským. Svazků těchto užívají úřady hradské, by udržely mír v kraji, by obmezily svépomoc i krevní mstu a zabezpečily si vykonávání břemen krajských Obyvatelé okolin ručí společnou rukou neboli obecnou porukou za udržení míru a za konání povinností k zemi a hradu. Ozve-li se volání: »Nastojte, nestůjte, pomáhejte!«, jsou všichni povinni přispěti pomocí. Spáchán-li zločin v jejich obvodu, jsou povinni pátrati po pachateli, honiti ho a dohoníce jej vydati na hrad, aby nad ním bylo popraveno. Nedostáli-li této své povinnosti, odpovídají poškozenému i úřadu hradskému za spáchaný skutek. Pokuty v takovýchto případech obecné poruky ukládané zovou se v listinách našich hlava, svod, nedoperné, hrdost, nárok (venditiones hominum) a mají za účel donutiti svazky obecní, aby pečovaly o bezpečnost života a majetku zvlástě cizích osob a hleděly samy učiniti přítrž svépomocnému dopomáhání si ku právu. Při tom svazky ty mohly zastati se pachatele a zaplatiti za něho pouze pokutu, tak jako druhdy rod mohl člena svého týmže způsobem před stíháním uchrániti. Všechno to předpokládá, že úřady o udržení a rušení míru, soud nad rušiteli jeho, jakož i dohody o rozvržení břemen a dávek musily díti se na obecních hromadách, na kterých měli účastenství všichni svéprávní mužové sousedstva. Tou cestou i jiné úkoly správy jsou vyřizovány, a na čem hromada sousedská se snesla, to osady jednotlivé provedly. Okoliny ty účastnily se též ochozu mezí a měly tudy zajisté i u nás povahu hospodářskou. Nejspíše patřily jim společně některé pastviny, výhony a lesy, a o užívání jich, jakož i o jiných právních poměrech členů platily zvláštní obyčeje právní, o nichž asi na hromadách obecních vynášely se nálezy. Ale dle všeho okoliny tyto nebyly obecně zavedeny, nebo aspoň záhy zanikly a mohou snad za pozůstatky starého zřízení župního se považovati. Práva a povinnosti, které měly, přešly na obce a panství. Dokladem však ostávají toho, že v dávných našich obcích byla samospráva dosti vyvinuta. V osadách arci nesvobodných, kde žilo nesvobodné obyvatelstvo nebo kde obyvatelstvo dostalo se do nevolnictví, nemohlo o samosprávě býti řeči.

8. Obyvatelstvo. V době kmenového zřízení rozpadalo se obyvatelstvo Čech: a) na rodovou šlechtu, jejížto původ byl starodávný, ku které patřili členové náčelných rodin kmenových na hradech sídlících i jiní »lepší«, urozenější a bohatší lidé, kteří měli účastenství v radách i družinách knížat kmenových; b) na svobodníky neboli svobodné obyvatele osad hradských, rodových i vesnických, kteřítvořili vlastníjádro každého kmene, majíce účastenstvíve shromážděních národních a nosíce zbraň, a konečně c) na nevolníky neb otroky ve válkách zajaté (plenníky), pro zločiny nebo pro dluhy do otroctví odsouzené nebo z nevolných rodičů narozené, kteří se za věc pána považovali. Následkem sjednocení kmenů knížaty českými v jeden národ a současným zavedením křesťanství musily v této organisaci společenské nastati velké změny. Pozvolnu začaly vyvinovati se uzavřené v sobě třídy společenské, které rodem, zaměstnáním a zvláštním právním postavením v životě veřejném i soukromém od ostatních tříd obyvatelstva se odrůznily a mezi nimiž některé dovedly sobě zjednati vyvýšené postavení nad obecným lidem a také čím dále, tím větší vliv na záležitosti veřejné. Doba arci starší, o které tuto jednáme, byla v tom ohledu toliko dobou přípravnou. Nicméně můžeme ve XII. stol. rozeznávati již tyto třídy společenské, jež počínají nabývati povahy stavovské:

a) Duchovenstvo. Dávná snaha duchovenstva domoci se immunitního postavení ve státě, jak došla na západě výrazu ve sbírce Pseudoisidorově z polovice IX. stol., ve sporu o investituru, zakončeném konkordátem wormským z r. 1122, a též v dekretu Gratiánově z roku asi 1142, a jež podporována byla neobyčejnou měrou též zavedením coelibátu, dodělala se i u nás záhy po zavedení křesťanství toho výsledku, že duchovenstvo začalo se záhy pokládati za zvláštní uzavřený v sobě stav, nadaný zvláštními právy a povinnostmi, od laiků následkem svěcení odrůzněný, a že snažilo se o to, aby bylo jak samo, tak i s majetkem svým, zbožím církevním, osvobozeno ode všech povinností ke státu, jakož i aby bylo vyňato z platnosti zákonů zemských a z pravomoci úřadův a soudů světských. Snahy tyto také částečně již ve starší době setkávaly se s výsledkem. V čele snažení toho kráčeli biskupové pražští, kteří vykonávali dávno již soudní a disciplinární moc nad duchovenstvem a majíce na německých církevních knížatech lákavý příklad, neradi snášeli jakoukoli podřízenost pod moc knížat českých a jejich úředníků. Zvláště po smrti krále Vladislava II. začali se obklopovati vlastním dvorem, přijímati šlechtice do svých služeb a nejspíše vlastními úředníky vykonávati i soudní moc na statcích biskupských, zvláště když sobě r. 1186 vymohli majestát, že jsou říšskými knížaty a tedy se statky svými vyňati z knížecí moci české. Avšak tak rozsáhlé immunitní postavení biskupa, následkem kterého měl se státi členem stavů říšských a přestati býti členem stavů zemských, vzalo brzo za své. Přemysl Otakar I. obdržev právo investovati biskupy, kladl odpor vykonávání patrimoniální soudní moci na statcích biskupských a přiznával biskupům a jejich poddaným toliko osvobození ode všech břemen veřejných a právo na všechny pokuty, které poplatní jim lidé selští zejména v případech obecné poruky musili platiti. Rovněž nikomu jinému z duchovenstva nebyla v ten čas ještě povolena patrimoniální jurisdikce nad lidmi poddanými, nýbrž toliko některá osvobození z břemen veřejných, a proto listiny z této doby, které obsahují soudní exemce, musí za podvržené se považovati. Naproti tomu zákony zemské, na př. statuta Kunráta Oty z r. 1189 přiznávala duchovenstvu exemci ze soudní moci světské a podřizovala je soudům duchovním dle práva kanonického; kromě toho členové vyššího duchovenstva, jsouce uživateli rozsáhlých statků rovněž měli jako světští držitelové velkých statků rovněž povinnosti ku knížeti a zemi, a z těch odvozovali právo míti účastenství na sněmích i v radách knížecích a dávati svolení k těm věcem, jež se jich týkaly. Rovněž za právo svého stavu začali považovati, aby kancléř a ostatní úředníci kanceláře české ze řad duchovenstva byli ustanovováni.

b) Šlechta. Převrat X. stol., vliv křesťanství a západní vzdělanosti způsobily podstatné změny v poměrech šlechty a zejména v poměru jejím k ostatním třídám společnosti. Druhdy šlechta kmenová netvořila uzavřený v sobě a od lidu oddělený celek, nýbrž byla toliko výkvětem a vůdcem obyvatelstva; nyní z náčelnických rodin kmenových, pokud se udržely ve svém postavení, vyvinula se rodová šlechta, vyšší i nižší, která přijmouc s knížetem českým křesťanství a vzdělanost západní a užívajíc ve veřejném životě jazyka latinského, vyvyšovala se čím dále tím více nad ostatní obyvatelstvo, přidržující se dlouho pohanských názorův a arci slovanské své národnosti. Vedlé rodové této šlechty nabývala moci nová služební neb úřední šlechta, zejména pro svůj osobní poměr ku knížeti. O ní možno se domnívati, že původ svůj vzala z družin knížecích a hradských. Během pak času i členové staré rodové šlechty vstupovali do úřadů knížecích, aby sobě i rodům svým pojistili větší vliv na záležitosti státní, a zase služebná neb úřední šlechta snažila se nabyti statků knížecích i jiných pro sebe i potomky své. Následkem toho rozdíly mezi oběma druhy této šlechty se během času umenšovaly. A tak ovšem vytvořila se třída urozených nebo šlechtických lidí, která začala dědičnost šlechtictví (nobilitas ab avo) v rodinách svých hájiti a od obyvatelstva nešlechtického se odlišovati, při tom povahu kmenovou nebo krajinskou ztráceti a za zemskou šlechtu se pokládati. V této třídě pak již v památkách XII. stol. rozeznávají se zřetelně větší a menší šlechticové (viri nobiles tam majores quam minores), tedy vyšší a nižší šlechta, kteréžto rozeznávání s vývojem stavu panského a vladyckého zajisté souvisí. O původu těchto dvou stavů mnohá různá mínění byla vyslovena. Zajisté původ a starožitnost rodu a velikost majetku byly hlavním dělidlem. K vyšší šlechtě zajisté se počítali držitelé větších panství, potomci bývalých vévodských neboli lešských rodin kmenových (primates, de primatum Boemie clariore stemmate descendentes principes, natu majores, barones, magnates), jejich nástupcové na hradech, správcové to žup neboli župané hradští (comites, castellani, zupani) a nejvyšší úředníci dvorští; kdežto k nižší šlechtě patřili všichni ostatní šlechticové, zejména vladykové a ostatní členové jejich rodin, kteří se byli nad obecný lid vyvýšili při přetvořování zřízení rodového ve zřízení obecné nebo při převratu v X. stol. způsobeném a kteří menší svobodné statky v rodinách svých nedílně drželi. Tito i oni šlechticové byli zemany, pokud drželi s rody a rodinami svými část země, a mezi nimi v těchto dobách nebylo ještě onoho stavovského rozrůznění, s kterým se ve stol. XIV. setkáváme, neboť v ty časy nic nevadilo tomu, aby vladyka, nabyv úřadu a velkého statku, stal se pánem Vyšší šlechticové záhy obklopovali se družinníky, služebnými šlechtici nebo ministeriály a táhlí do pole pod vlastní korouhví, a proto sluli později páni korouhevní; vladykové účastnili se polního tažení pod korouhví kraje a sice dle všeho jakožto jízda krajská, kdežto svobodníci a ostatní bojovníci tvořili pěchotu. Tím způsobem dá se asi vyložiti rozdíl, jejž činí prameny mezi vojíny prvního a druhého řádu (milites primi et secundi ordinis). Kdežto pak vyšší šlechta již v této době začíná domáhati se jakéhosi privilegovaného postavení ve státě, hledí společně s vyšším duchovenstvem obmeziti moc knížecí, osobuje si právo míti účastenství v radách knížecích a na sněmích, právo voliti knížete a míti vliv na správu zemskou, kdežto požaduje, aby přední úřady dvorské a hradské osobami z jejího středu byly obsazovány, a dle všeho stará se o to, aby ani ona sama, ani obyvatelé jí poddaní nebyli podřízeni úřadům a soudům hradským: nižší šlechta naproti tomu má sice částečný podíl na sněmích a v úřadech, vykonává též práva vrchnostenská nad lidem poddaným, avšak celkem v této době a také dlouho v době následující nejeví ještě toho výlučného stavovského ducha jako šlechta vyšší, nýbrž napořáde považuje sebe za zástupce národa a jeho lepších snah, za »zemskou obec«.

c) Svobodníci neboli dědinníci (heredes liberi, dēdicones perpetui). Mezi šlechtou a lidem poddaným stála asi dosti četná třída držitelů menších dvorů nebo statků selských, kteří zůstávali osobně svobodnými vlastníky dědin, rozeznávajíce se od zemanů nebo vladyků tím, že nebyli počítáni k šlechticům, ani k vojínům prvního řádu neboli jízdě a že neměli poddaných, a kteří zase od poddaných obyvatelů vesnic různili se tím, že neměli nad sebou jiného pána kromě knížete. Název jejich »dědinníci« nebo »dědici« sotva připouští pochybnost o tom, že byli pozůstatkem bývalého svobodného obyvatelstva, které tvořilo jádro kmenův, a že ani převrat X. stol., ani přeměna rodového zřízení ve zřízení obecní ani napotomní změny v postavení lidu selského se jich nedotkly. Nepatříce ku privilegovaným třídám pozbývali všeho vlivu na záležitosti veřejné a stojíce bezprostředně pod knížetem byli prosti všech břemen na poměru poddanském se zakládajících, avšak nikoli břemen veřejných. Postavení jejich mohlo zůstati výhodnějším než postavení poddaných kmetů selských, kdyby následkem exemcí břemena krajská nebyla na ně s tím větší tíhou dopadala. K starodávným těmto svobodníkům přicházeli také noví. Časem asi dávány jsou pozemky knížecí nebo župní pod právo dědické nebo dědinné a tak povstávali noví svobodníci; časem kmeté selští vykupovávali se z poddanství a stávali se dědinníky; časem též z jednoho rodu svobodnického rozdělením dědiny vznikalo několik rodin svobodnických a tím nové obce svobodnické. Konečně osazováním se cizinců, kteří se obchodem a řemeslem živili, na půdě korunní a přiznáním jim osobní svobody i výsadního postavení v zemi vznikali noví svobodníci, kteří za počátek svobodného stavu městského u nás považovati se mohou. O nich ve střední době více bude promluveno. Naproti tomu od X. stol. počínaje všelijakými cestami, pravými i nepravými, přemnohé osady svobodnické do poddanství přicházely, ano mnozí svobodníci viděli se asi nuceni, chtějíce ubrániti se násilí úředníků hradských, sami utéci se pod ochranu některé vrchnosti. Takový byl asi původ mnohých nápravníkův a dvořáků, kteří stáli pod ochranou pánů neb klášterův a o jichž osobní svobodě se ani v pozdějších časech nepochybovalo, kdežto mnozí jiní svobodníci stali se poddanými vrchností a časem přišli i o osobní svobodu svou.

d) Obyvatelstvo poddané. Kdežto v době kmenového zřízení vedlé svobodného obyvatelstva kmenového připomínají se toliko otroci nebo nevolníci, arci jako lidé, kteří se ke kmenu nepočítají, v národě českém, utvořeném z několika kmenů, počet svobodníků značně se umenšil, otroctví vlivem hlavně církve začalo mizeti a veliká většina obyvatelstva dostala se do poměru poddaného k vrchnostem, kterýžto poměr tu i tam v osobní nesvobodu neboli nevolnictví přecházel. Příčiny těchto velkých změn byly rozmanity a také postavení lidu poddaného k vrchnostem stávalo se velmi různým i také častým změnám podrobeným, tak že obecná pevná pravidla o poměrech poddaného lidu v těchto dobách obyčejového a také pěstního práva stanoviti nelze. Nicméně i o vzniku poddanství i o postavení lidu selského u nás v této době můžeme si i zdomácích pramenův i z analogických poměrův okolních národů přece učiniti dosti určité představy. Není pochybnosti, že rodové zřízení mělo v sobě zárodek svazku poddanského, neboť členové rodu byli poddáni starostovi jeho a rodina náčelnická neboli vladycká mohla k ostatním členům rodu snadno vstoupiti do poměru vrchnosti k poddaným; zvláště jakmile pojem vrchního vlastnictví, českému právu naprosto neznámý, počal se u nás šířiti. Tito poddaní, zvaní dědici, dědinníky nebo kmety selskými (heredes, rustici originarii, rustici indigenae), pamatovali dobře, že jsou starodávní držitelé dědin, kteří rodem z nich pocházejí, a že o nich nedá se tvrditi, že by se byli usadili na základě nějaké smlouvy s vrchností, v níž by se byli zavázali k určitým platům a robotám. Jako dříve starosta rodu členům jeho určité práce vykazoval, tak i nyní vladyka ukládal těmto svým poddaným určité povinnosti, jsa v tom omezen toliko posavadním obyčejem. Že poměr ten mohl se v neprospěch poddaných měniti, jakmile nenalézali ve svazku obecním a krajském opory a ochrany proti vrchnostem, bije do očí. Původně zajisté nebyli v osobní svobodě obmezováni; byli účastni obecní hromady i obecního soudu, mohli vyhostiti se neboli opustiti půdu, když ji osadili jiným člověkem, též členové jejich rodiny mohli zajisté jinam se přestěhovati (důkazem toho slov. kolonisace země); avšak i v tom mohlo během času tu i tam postavení jejich se zhoršiti. Dle všeho do takovéhoto zhoršeného postavení dostali se už v X. stol. mnozí dědicové ve kmenech, kteří byli knížaty českými podmaněni. Těm ustanoveny jsou asi nové vrchnosti, a uvalena na ně nová břemena na prospěch knížete nebo hradu, zejména poplatek, kterému významně mír (tributum pacis) se říkalo a jejž pak také cizí kolonisté za ochranu jim poskytovanou knížeti platiti musili. Příklady, kde knížata a vrchnosti darovali nejspíše takovéto dědice za duši kostelu nebo klášteru (odtud též dušníci, animatorores), dokazují, že s jejich pracovními silami začalo se libovolně nakládati a že snad nebyli tak osobně svobodní, jako byli druhdy zakladatelé vesnic se jmény patronymickými. Do poměru poddanského, jenž se týkal toliko majetku anebo majetku i osoby poddaného, vstupovali pak mnozí svobodníci, kteří se dali dobrovolně pod ochranu některé vrchnosti nebo byli i přinuceni do poměru toho vstoupiti, jakož i noví osadníci ve starých vesnicích aneb obyvatelé nově zakládaných vesnic, kteří ze starších osad vrchnostmi byli převedeni a jimž pozemky pod úrok a s výhradou práv vrchnostenských byly vykázány. Jejich poměr k vrchnosti byl poměr smluvný, avšak toliko ústně ujednaný, jehož obsah zajisté nebyl všude stejný; a název těchto úročníků (hospites censuales, coloni) ukazuje, že z pozemků, které jim vrchnosti postoupily k užívání do lhůty větší nebo menší, byli povinni platiti zejména roční platy (census). Z nich mnozí byli asi osobně svobodni zcela tak, jako většina dědicův a jako cizí kolonisté, kteří ve XII. a XIII. stol. knížaty a vrchnostmi jsou voláni, aby lesem porostlé nebo hornaté krajiny zalidnili, a kteří na právu emfyteutickém neboli zákupném na základě určitých písemných smluv se usadili. Všichni tito poddaní osobně více nebo méně svobodní drželi nemovitosti většími nebo menšími břemeny obtížené, většina jich v té době stála ještě v témž poměru k moci knížecí a k úřadům hradským, jako druhdy členové rodových a obecních svazků. Místo náčelníků těchto svazků zastupovaly je ovšem vrchnosti. Poddaní ti byli povinni v čas potřeby vojenskou službou pod praporem kraje; jim bylo podnikati roboty krajské vedlé povinností k vrchnosti; platili pokuty v případech obecné poruky; když šlo o rozepře členů jedné obce nebo jedné okoliny mezi sebou, soudili se na soudě obecním aneb okolí, nebo před vrchností; když šlo o spory s obyvateli jiných obcí neb okolin, soudili se na cúdách krajských; oni v hromadách obecních usnášeli se o právech a povinnostech svých i obce a větším dílem mohli svobodně se stěhovati a udržovati v rodinách svých nedílnost majetku selského. Čásť jich arci značná, která byla poddána pánům a ústavům církevním, obdržovala osvobození z podnikání břemen krajských a také asi byla obmezována všelijak v osobní své svobodě. Ode všech těchto poddaných rozeznávali se ti, o jejichž osobní nesvobodě nemohlo se pochybovati, sluhové, parobkové, nevolníci (servi, famuli, mancipia). Počet jich u přirovnání ku předešlému počtu poddaných nebyl asi veliký. Původ osobní jejich nesvobody sluší hledati v narození z nevolných rodičův a tedy ve starém nevolnictví a v následcích zločinu a zadlužení se. Kdo spáchal zločin nebo kdo následkem obecné poruky stal se spoluvinným zločinu, nebo kdo nezaplatil dluh věřiteli, ostal na milosti knížete neb úředníků hradských nebo poškozeného (věřitele). Nesmluvil-li se o náhradu, mohl býti prodán za nevolníka (odtud výraz venditiones hominum v případech obecné poruky), pozbyl osobní své svobody, stal se věcí pána, jenž libovolně mohl s pracovní silou jeho nakládati. Vykázal-li mu kus panské půdy k vzdělávání, stával se nevolník pozvolnu držitelem i uživatelem pozemku; avšak mohl i s pozemkem vždy býti prodán nebo z pozemku odstraněn. Na podhradích i ve vesnicích knížecích a panských bydlili na př. mnozí takovíto nevolníci, kteří provozovali řemeslo a byli povinni čásť výrobků na hrad nebo pánům svým odváděti; avšak z takovýchto případů nelze nikterak dovozovati, že by všechny vesnice staročeské, v nichž se řemesla provozovala a jež se dle toho nazývají, bývaly osadami nevolníků. Naopak dělení práce nebylo dlouho provedeno, ve starých svobodných rodových vesnicích živili se obyvatelé jak zemědělstvím, tak i řemeslem a domácím průmyslem (Piekosiński), a knížecí trhy na podhradích odbývané dávno před německou kolonisací v Čechách zprostředkovaly svobodnou výměnu i prodej výrobků zemědělských i řemeslných, což předpokládá osobní svobodu ve smyslu středověku a způsobilost ku právním jednáním výrobců. Postavení nevolníků nebylo ostatně jednostejné, vlivem církve a hospodářských poměrů lepšilo se, ač zavdávalo také podnět k tomu, že mnohé vrchnosti snažily se o to, aby i ostatní poddané své osobně více nebo méně svobodné do postavení nevolného uvedly, a že rozličné stupně věcné i osobní nesvobody dosti mizely. Kterak poměry nevolníků se časem lepšily a zase horšily, nejlépe lze stopovati na židovské osadě v podhradí pražském, jejíž obyvatelé vždy za nevolníky a sluhy komory knížecí (servi camerae) se považovali a kteří časem zajisté lépe si hospodářsky stáli nežli mnozí svobodníci.