Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny právní: dějiny pramenů, doba novější
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 466–474. Dostupné online
Licence: PD anon 70
C) Doba novější.

1. Předcházející období mělo ráz partikularistického tvoření práva, každá země, každá obec a každý stav měly svá zvláštní práva; nové období vyznačuje se naopak snahami po jednotě práva, snahami, aby pro všechny stavy a také pro všechny země, a sice nejprve pro všechny země České a pak pro všechny země domu rakouského, platilo jedno obecné právo, hmotné i formální. Snahy tyto, s jichž uskutečněním souviselo zatlačení práva obyčejového právem zákonným, jakož i rozsáhlá recepce obecného práva římského, v ten čas ve všech skoro zemích západoevropských přicházely k platnosti a u nás byly podporovány náhlým sesílením moci královské a obmezením práva stavů, míti účastenství na zákonodárství.

Brzo po bitvě na Bílé Hoře rozhodl Ferdinand II., že mají zvláštní kommisse, dvorská a zemská, přehlédnouti zřízení zemská a privilegia stavovská, a ponavrhnouti, jaké změny mají se předsevzíti v ústavě zemské, aby zejména dědičnost trůnu v rodě Habsburském a vůbec moc královská proti každému obmezování byly zabezpečeny. Když byl císař relací do desk ze dne 20. září 1623 prohlásil, že chce stavy české, kteří mu ostali věrni, zanechati při právech a svobodách, jež neodporují právům královským, uložil r. 1625 osmičlenné kommissi zákonodárné ve Vídni, složené z polovice českých a z pulovice německých radů dvorských, aby na základě dobrého zdání českých nejv. úředníků zemských »napravila práva a zřízení zemská a v lepší pořádek je uvedla«. Když se tak bylo stalo, vyhlášeno jest z pouhé moci královské bez souhlasu sněmu českého 10. května 1627 »Obnovené zřízení zemské« (OZZ.), v jehožto uvozovacím patentu a v čl. A 8 vyhradil sobě císař Ferdinand II. jakožto král český pro sebe i nástupce své právo »rozšiřovati, měniti a opravovati toto zřízení, jakož i činiti to, což sebou jus legis ferendae přináší«; avšak ve čl. A 22 zavazoval se, že »věrným a poslušným stavům« vydá ohledně zemských a stavovských privilegií konečnou resoluci. Zákonodárného práva užil arci Ferdinand II. při samém napravování zřízení zemského v rozsáhlé míře, nebera ohledu k výsadám stavovským, mezi něž v první řadě náleželo právo spolupůsobiti ve věcech zákonodárných. Rozdělení OZZ-ského ostalo celkem totéž, jaké bylo v starém zřízení zemském z r. 1564. Za ustanoveními státního práva (A 1–49) následují předpisy, jež se týkají zřízení a řádu soudního (B 1-H 7), řádu deskového (J 1–27), práva soukromého (K 1-P 29) a trestního (R 1-Z 6) a k nim přitištěny byly opětně smlouva Svatováclavská z r. 1517 a narovnání o hory a kovy z r. 1575 (Z 7–79). Duch arci, ve kterém nové toto zřízení bylo sepsáno, nebyl duch starého zemského práva. I zákonodárce, i ti, pro které mělo platiti, se změnili. I neústavní způsob vydání jeho, i jazyk, v němž bylo sepsáno a tiskem vydáno, již to označovaly. Ačkoli v čl. C 2 samo ustanovovalo, že »řeč česká a německá v dědičném království Českém mají míti zároveň průchod a vzrůst svůj«, celý text jeho vydán byl tiskem toliko německým jazykem, kdežto českého překladu toliko čásť (do čl. F 1) jest vytištěna a druhá čásť musila se v přepisech šířiti. Snad neměl obsah nového zřízení býti příliš znám českému obyvatelstvu anebo mělo české obyvatelstvo býti udržováno v naději, že staré zřízení zemské nabude opět platnosti. Pokud se obsahu týče, způsobilo OZZ. velké proměny v ústavním právu na prospěch moci královské, církve katolické a cizozemců, kteří nabyli nově statků v Čechách. V právu processuálném zjednalo větší platnost řízení obecnoprávnému na soudech zemských, odstraňujíc mnohé formality českého processu, nahrazujíc veřejné a ústní řízení písemním, jakož i volné vedení a uvažování důkazův určitými pravidly průkaznými a razíc cestu řízení odvolacímu i na soudě zemském. Právo deskové zanechalo celkem v dřívější platnosti. Právo soukromé mělo sice dle úvodu rovněž býti zanecháno »co nejvíce býti mohlo, při starém způsobu«; avšak přihlížejíc k tomu, že v zemi dva národové bydlí, napravilo OZZ. některé části jeho »vedlé práv císařských« a podobně i v právu a řízení trestním mnohým zásadám posavadního českého práva zemského bylo ustoupiti předpisům práva obecného. Kromě toho zřízení obsahovalo ustanovení, kterými další vývoj ústavů jeho právních v souhlase s doktrinou obecnoprávní se zabezpečoval, neboť předpisovalo (v čl. D 49, K 1 a R 31), že právo městské z r. 1579 má obdržeti pro ně subsidiárnou platnost, a kdyby ani ono neobsahovalo žádného ustanovení, že náleží králi učiniti rozhodnutí. Kterak od této doby zákonodárství vyplňovalo naskytující se mezery v souhlasu se zásadami obecnoprávními, toho dokladem jsou 1. února 1640 vydané Královské deklaratorie a novelly císaře a král Ferdinanda III. na obnovené zřízení zemské, sbírka to královských resolucí, vysvětlení a nových ustanovení na pochybné právní otázky, kterou císař »ve formu královského práva« uvedl a jako doplněk OZZského vydal, aby se jimi každý spravovati mohl, Deklaratorie sestaveny byly do téhož pořádku, jako zřízení samo; v článcích, jednajících o »jus publicum« učinil Ferdinand III. stavům některé ústupky; ostatně ale rozhodnutí jeho v otázkách »juris privati« stojí namnoze pod vlivem tehdejší vědy právní, která hleděla přizpůsobovati právo římské ve formě »usus modernus« potřebám praktického života. Vším tím právo zemské přibližovalo se obsahem svým právu obecnému a také právu městskému a toliko některé právní ústavy jeho napořáde spočívaly na dřívějších základech domácího práva. Současně touto cestou sjednotilo se právo zemské na Moravě s právem zemským v Čechách, neboť moravské obnovené zřízení zemské ze dne 10. května 1628 převzalo většinu ustanovení svých z české Ferdinandee; deklaratorie Ferdinanda III. uvedeny jsou cís. resolucí ze dne 8. června 1650 i na Moravě v platnost a další resolucí ze dne 30. května 1680 prohlášena jsou Koldínova práva městská rovněž za podpůrný pramen moravského zřízení. Německý pak text obou zřízení, českého i moravského, byl s deklaratoriemi několikráte tiskem vydán, tak r. 1640 a zase r. 1714 s povolením císaře Karla VI. od Karla Arnolda z Dobroslavína.

2. Nové zřízení zemské z r. 1627 stalo se důležitým pramenem zemského práva, avšak nikoli jediným. Vedlé něho podrželo platnost veliké množství starších předpisů právních, pokud nebyly s ním v odporu; zřízení samo mnohých z nich se dovolává a také v následujícím čase vydávány jsou nové a nové předpisy, kterými zřízení se do nekonečna doplňovalo i měnilo. Následkem toho zemské právo vyvíjelo se dále, avšak vývoj jeho nedál se více zdola jako v době předešlé, nýbrž shora ve formě zákonodárství zeměpanského a toliko za částečného spolupůsobení stavů. Přirozeně i forma i obsah pramenů zemského práva, jež vedlé OZZ-ského podržely nebo nabývaly platnosti, se značně změnily.

a) Státní listiny a akta mezinárodní (zejména tedy zřídla zevnějšího státního práva), kterými byly zabezpečeny neodvislost, nedílnost a svéprávnost království Českého a zemí k němu příslušejících, jakož i svrchovanost a dědičnost moci královské nad těmito zeměmi a jimiž byly upraveny poměry těchto zemí k říši Římské a k zemím okolním, zejména zemím domu rakouského, ostaly arci v nepřetržité platnosti. Byly pak i po r. 1627 rozmnožovány napořáde novými listinami státními, jež se dotýkaly práv krále a království Českého. Jmenujeme aspoň mír pražský 15. června 1635 uzavřený, kterým obě Lužice byly Sasku postoupeny; readmissi krále českého do kollegia kurfirštského ze dne 30. června 1708; pragmatickou sankci císaře Karla VI. ze dne 19. dubna 1713 o nedílnosti zemí rodu Habsburského a o upravení posloupnosti dědičné ve všech těchto zemích, ku které stavové čeští 16. října 1720 přistoupili; mír berlínský ze dne 28. července 1742, kterým byly Prusku postoupeny větší čásť Slezska a Kladsko; nejv. patent ze dne 11. srpna 1804, kterým císař František I. přijal dědičný titul císaře rakouského, vyhradiv při tom královstvím a zemím svým, aby jejich dosavadní tituly, ústavy, přednosti a poměry právní nezměněně v platnosti zůstávaly a aby též korunování císaře na království Uherské a České jako posud beze změny se zachovávalo; nejvyšší patent ze dne 6. srpna 1806, kterým císař František I. po míru prešpurském složil korunu císařství Římského a všechny svazky svých zemí s říší za zrušené prohlásil a j. v.

b) Obecná privilegia stavovská. Ferdinand II. mínil původně prohlásiti všechna privilegia stavovská za propadlá, poněvadž prý celé království obecně se povstání účastnilo a mečem bylo dobyto; avšak brzo upustil od této theorie propadnutí práv, potvrdiv majestátem ze dne 29. května 1627 stavům českým všechna privilegia a práva, pokud proti vydanému před tím OZZ-skému nečelí. Podobně i stavům moravským listem ze dne 26. června 1628 stvrdil privilegia, jak mu je v seznamu byli předložili. Z listin těch patrno, že stavům měla ostati některá důležitá práva, kterých před r. 1620 užívali, pokud nebyla na újmu právům králi českému v rozsáhlé míře nyní vyhrazeným. V stejném rozsahu potvrdili privilegia stavovská císař Ferdinand III. listem ze dne 21. března 1642 a nástupcové jeho v korunovačních přísahách, zejména Karel VI. dne 5. září 1723, Marie Terezie dne 12. května 1743, Leopold II. dne 6. září 1791, František I. dne 9. srpna 1792 a Ferdinand V. dne 7. září 1836. (Moravským stavům vydali poslední konfirmace privilegií císař Ferdinand III. 22. září 1640 a císař Leopold I. dne 3. ledna 1689.) Přísahy tyto jsou písemně ve formě státních listin vyhotovovány a do desk zemských zapisovány. (Posledně do desk. kvaternu č. 735., fol. C 10 a E 15, a r. 1836 do kvat. menš. stavov. archivu č. 63., fol. A 11.) Kromě toho vydávali panovníci stavům po každém sněmě postulátním reversy, že povolování berní nemá býti na újmu jejich právům a svobodám. Stavové čeští dovozovali z tohoto potvrzování práv a svobod (zejména za císařů Leopolda II. a Ferdinanda V.), že privilegia stavovská nemohou jednostranně býti měněna bez svolení stavů, kteří na jejich základě nabyli určitých práv, že zákonodárné právo krále českého ostává obmezeno obsahem těchto privilegií a že tudy náleží jim míti účastenství na zákonodárství, pokud ono dotýká se těchto práv a svobod stavovských. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 28. června 1791 uznal císař Leopold II. toto stanovisko a slíbil se jím spravovati. Zemská a stavovská privilegia chovala se společně s ostatními listinami státními ve státním archivu českém, řečeném Svatováclavském, který po r. 1625 přenesen byl na hrad pražský (II., str. 693).

c) Úřední svědectví o obyčejovém právu, která druhdy ve formě nálezův obecných a zvláštních, pamětí úředníkův a právních knih tvořila hlavní obsah zemského práva a také desk zemských, pozbývala významu v době, kdy právo vyvíjelo se hlavně ve formě zákonodárství zeměpanského, a tím také další organický vývoj práva zemského na domácích základech byl učiněn takořka nemožným. Dle čl. D 49 a 50 OZZ-ského ortele soudní neměly se více zváti nálezy, nýbrž toliko výpovědmi, neboť ztratily platnost praejudikátův a soudcové pozbyli práva v této formě dávati nové předpisy právní. Byla-li mezera v zákoně, měli se obrátiti k vyšším místům za rozhodnutí případu ve formě cís. resoluce. Toliko o starých nálezech, podlé kterých se druhdy výpovědi dály a jež do OZZ-ského nepřišly, bylo ustanoveno, že mají býti v pořádek uvedeny a do české dvorské kanceláře odvedeny, aby o jejich další platnosti stalo se rozhodnutí; avšak není známo, že by k tomu bylo došlo. Následkem rostoucí bezvýznamnosti autonomních pramenů právních pozbývaly i desky zemské (v. t.) dřívějšího významu jakožto archiv a svod všeho zemského práva a vystupovala do popředí povaha jejich jakožto veřejné knihy pozemkové a hypotékární. Nicméně deklaratorie z r. 1640 v čl. Ee 5 nazývaly je ještě »největším království tohoto klenotem« a dle instrukce deskové z r. 1652 zapisovaly se do nich i nadále majestáty, privilegia, sněmovní snesení, cís. resoluce a jiné zákony a nařízení a i ostatní zařízení jejich ostalo celkem totéž, jako bývalo druhdy, tak že podnes nynější desky zemské na týchže základech spočívají, na nichž starodávný ústav našich desk byl založen. Pravíť Randa: »Zřízení desk zemských v Čechách a na Moravě již ve XIV. a XV. věku v podstatě na týchže zásadách spočívalo, na kterých se dnešní ústav knih veřejných zakládá. Základní sloupové dnešního zřízení knihovního: veřejnost, věrohodnost. určitost, zákonnost a volnost zračí se jasně již v tehdejším zřízení desk zemských. S překvapením seznáváme, že již za oněch jinak temných dob středověkých v zemích těchto kvetl ústav právní, jehož se za našich dnů mnohé pokročilé země teprve domáhají, v dokonalosti tehdá neznámé.«

d) Artikulové sněmovní. Stavové čeští od r. 1627–1847 vykonávali v některých věcech nepopíratelně právo zákonodárné na sněmích společně s králem, zapisujíce rok co rok sněmovní svá snesení, jakmile došla u dvora schválení, do desk zemských a vyhlašujíce tiskem hlavní jejich obsah českým a německým jazykem. Snesení tato měla napořáde povahu zákonů zemských v této formě veřejně vyhlašovaných. Hlavní obsah na př. pragmatické sankce z r. 1720 byl pojat do tištěných artikulů sněmovních a tak v Čechách vyhlášen.

e) Zákony a nařízení. Následkem výhrady v OZZ-ském obsažené, že králi českému náleží právo vydávati, měniti a vykládati zákony, vydávány jsou zákony a nařízení, zvláště ty, jež se práv stavů nedotýkaly, bez jejich spolupůsobení. Dřívější formy, ve kterých se vydávaly předpisy právní jménem krále, formy to majestálií, listův otevřených a posélacích, zastaraly, jedině formy majestálií užívalo se ještě k potvrzování neb udělování výsad a jiných zvláštních práv; naproti tomu nové a nové formy a názvy volily se podlé potřeby a vkusu času pro předpisy ze všech takořka oborů práva, jež v nekonečném množství vydávaly se se závazností obyčejně pro všechny obyvatele země. Jménem císaře, ač vždy z moci královské české, zejména do r. 1804, vycházela rozhodnutí a nařízení z úřadů dvorských k úřadům zemským a tito úřadové buďto vyhlašovali je nebo na jejich základě vydávali další předpisy. Pokud bylo účelem těchto výnosů vyložiti, doplniti nebo změniti zřízení zemské nebo vydati nové normy právní, potud mají povahu zákonů zemských, třeba současně nebo posloupně i v ostatních zemích rodu rakouského byly vyhlášeny. Pokud se jimi měly toliko platné zákony prováděti, byla to pouhá nařízení nebo úřední korrespondence. Přesného rozdílu se při tom však nečinilo a zákonům i nařízením dávaly se druhdy jedny a tytéž, a to rozmanité názvy. V XVII. a v první pol. XVIII. stol. přicházely ode dvora deklaratorie, novelly, pragmatiky, cynosury, resoluce, reskripty, dekrety, patenty, instrukce, konečně i objemné řády, aby byly v zemi vyhlášeny, a zase místodržitelství vydávalo na jich základě patenty, mandáty, dekrety atd. Od času císařovny Marie Terezie nejvyšší politický úřad dvorský zasílal zákony, jež zvláštní zákonodárná kommisse při nejvyšším justičním úřadě zřízená byla vypracovala, často na základě návrhu některého nejvyššího úřadu dvorského ve formě patentův a dvorských dekretů zemským úřadům, z nichž místodržitelstvo rozeslalo je dále krajským úřadům, vrchnostem a magistrátům a appellační soud podřízeným instancím soudním, aby je společně s nařízeními těchto úřadů zemských veřejně vyhlašovaly a zvláště pomocí obecních představených a farářův obyvatelům po obcích sdělovaly. Josefinský zákonník občanský ze dne 1. list. 1786 v $ 2. nařídil, aby zákony v každé zemi takovým způsobem se vyhlašovaly, by se o nich každý co nejrychleji dověděl, a ve stejném smyslu vyslovuje se občanský zákonník z r. 1811, jenž na př. v $ 4. mluví o závaznosti zákonů v zemích, v kterých jsou vyhlášeny. Dvorský dekret ze dne 22. února 1787 pak předepsal, že zákony ty netoliko v německém, nýbrž i v »národním jazyku« mají se vyhlašovati; avšak nebylo toho vždy šetřeno. Úřady a soudy, jichž předpisy ty docházely, měly nařízeno chovati je v patrnosti. Záhy pak učiněna se strany dvorských úřadů opatření, aby byly pořizovány soukromé i veřejné sbírky vydaných předpisův a aby sbírky ty tiskem se vydávaly. Tak už r. 1678 cís. notář František de Serponte vydal výtah zákonů českých v abecedním pořádku pod názvem »Promptuarium«; Jan Jakub rytíř z Weingartenu pořídil několikeré větší a menší snůšky platných předpisů pro země české, zejména r. 1690 Fasciculi diversorum jurium a roku 1701 Codex Ferdinandeo-Leopoldinus (srov. V., str. 484). Ve vydávání kodexu toho se pak pokračovalo, takže obsahuje celá sbírka předpisy z l. 1600–1735. Napotom vydali výtahy ze zákonů českých v abecedním pořádku r. 1741 Jiří Müller z Mühlendorfu ve Grana veteris et novae legis Bohemicae; roku 1782 František Kröhni v Auszug der politischen Gesetze und Verordnungen, welche seit dem J. 1740 bis zum Schlusse des J. 1781 für das Königreich ergangen sind a r. 1801 Jan Roth ve sbírce Vollstaendiger Auszug aller im Königreiche Böhmen am Ende des 18. Jahrh. bestehenden Gesetze o 10 svazcích. Roth vydal před tím též tři díly zákonů českých z l. 1780–1790 v chronologickém pořádku, po r. 1800 pokračoval ve vydávání prvnější své sbírky pod názvem: Vollstaendiger Auszug aller im Königreiche Böheim kundgemachten Verordnungen und Gesetze; avšak sám uveřejnil toliko předpisy z l. 1800–1802 ve dvou dílech a pokračování v práci své přenechal Vilému Gouttovi, jenž do r. 1817 v dalších 14 dílech vydal předpisy z l. 1802–1815. Z nařízení gubernia pořídil Jan Blasek v l. 1817–1819 nové doplněné vydání sbírky Rothovy a Gouttovy ve 12 svazcích a kromě toho pokračoval Jan Kaňka v té práci do r. 1826, vydav ve 20 dílech v abecedním pořádku předpisy z l. 1802–1818, načež ředitel guberniální registratury Kajetán Nádherný roku 1832–1834 uveřejnil ještě Vollstaendige Sammlung aller in den Jahren 1816 bis 1818 in dem Königr. Böhmen kundgemachten und erlassenen Gesetze und Verordnungen. Konečně gubernium, které od roku 1784 čtvrtletně vydávalo a rozesílalo úřední Vierteijaehriger chronologischer Auszug der von dem königlichen Landesgubernium in Böhmen bekannt gemachlen und in das Allgemeine einschlagenden Verordnungen, učinilo z nejv. nařízení opatření, aby od r. 1819 vydávala se úřední sbírka zákonů pro království České, tak zv. Provinzialgesetzsammlung des Königreichs Böhmen, které do r. 1848 30 dílů se třemi generálními rejstříky vyšlo. Úřední tato sbírka vydávala se toliko německy, ačkoli jednotlivé zákony a nařízení jsou napořáde též v českém překladu rozesílány, a teprve r. 1849 došlo na pravidelné vydávání Zákonníka zemského a Věstníka vládního pro království České v obou jazycích zemských, v kterém až do r. 1859 uveřejňovaly se všechny zákony, také ty, které v říšském zákonníku byly vyhlášeny a v Čechách platnosti nabyti měly, jakož i některá nařízení ministerská a nařízení zemské vlády v obvodu působnosti její pro Č. vydaná. Do té tedy doby zákony a nařízení, jež měly v Čechách nabyti platnosti, v zemských sbírkách zákonných jsou vyhlašovány a teprve v ústavní době nastala v tom ohledu změna. Od r. 1860 užíván k vyhlašování obecně platných zákonů toliko říšský zákonník a vedlé něho vydávány jenom německy v l. 1860–1862 Verordnungen der k. k. Landesbehörden für das Kronland Böhmen a v. l. 1863–1866 Gesetz- und Verordnungsblatt für das Königreich Böhmen. Od r 1867 vydává se Zákonník zemský království Českého v obou jazycích zemských ve smyslu zákona zemského ze dne 15. února 1867, č. 13. zák. zem., dle kterého vyhlašují se v něm toliko zákony zemské a nařízení úřadů zemských, a sice tak, že oba texty, český a německý, jsou stejně authentické, což také je v úplném souhlase se zásadou rovného práva obou národností v Čechách, která žádá, aby všichni úředníci státní byli mocni obou jazyků zemských a byli tudy způsobilými užívati obou textů v zákonníku zemském vyhlášených. Současně jako v Čechách začaly se vydávati sbírky zákonní ve Vídni, a sice zejména úřední sbírky obecných zákonův a nařízení, jež nabyly platnosti společně ve všech dědičných zemích českých i rakouských, anebo toliko některé z nich, jež však i pro ostatní měly důležitost. Od r. 1785 začaly vycházeti soukromé sbírky zákonův a nařízení, jež za panování jednoho každého císaře byly vyšly, s udáním, platí-li pro všechny země českorakouské nebo toliko pro některou z nich. V 56 dílech uveřejnil nejprve Josef Kropatschek předpisy ve věcech politických, komorních a justičních z l. 1740–1808 (Handbuch aller unter der Regierung des K. Joseph des II. etc. für die k. k. Erblaender ergangenen Verordnungen u. Gesetze in einer chronologischen Ordnung a Sammlung aller k. k. Verordnungen u. Gesetze vom J. 1740 bis 1780, die unter der Regierung des Kaiser Joseph des II. theils noch ganz bestehen, theils zum Theile abgeänder sind); napotom ve sbírce té pokračovali dvorní sekretář Vilém Goutta, vydav předpisy z l. 1808–1832 ve 32 dílech, a Frant. Pichl z l. 1833–1847 ve 14 dílech. Kromě toho vycházely dvě velké úřední sbírky zákonní, jedna obsahující zákony a nařízení ve věcech justičních z l. 1780–1848 (Gesetze und Verfassungen im Justizfache) a druhá předpisy ve věcech politických od r. 1790–1848 (Politische Gesetze und Verordnungen für die deutschen, böhmischen und galizischen Erbländer). Od r. 1849 pak vychází zákonník říšský, platný pro všechny země v říšské radě zastoupené, jenž dle patentu ze dne 4. března 1849 v l. 1849–1852 též v úředním českém textu byl vydáván, v l. 1860–1865 v soukromém českém překladě a od r. 1870 v úředním českém překladu vychází.

3. Z ohromného tohoto množství předpisů právních mají pro právní dějiny naše zvláštní důležitost zákony, kterými větší obory práva jsou nově upraveny a následkem toho ustanovení OZZ-ského a také práv městských Koldínových platnosti pozbyla. Zákony ty vyšly ze zákonodárných kommissí, kterým bylo uloženo sepsati obecně platné právo a sjednotiti práva zemská i zvláštní nejprve v zemích českých, a když se to nedosti dařilo, ve všech dědičných zemích domu rakouského; v kommissích těchto měli přední účastenství též vynikající právníci a státníci ze zemí českých, kteří působili k tomu aby mnohá osvědčená ustanovení českého práva zemského i městského, jmenovitě z oboru processuálného a soukromého práva, převzata byla do kodifikovaného obecného rakouského práva; kromě toho časem o některých částech kodifikačních byly slyšány sněmy, vyšší úřady a soudy i university zemí českých; a takovým způsobem udržela se jakási kontinuita vývoje právního v zemi naší až na naše časy. Platné dnes rakouské právo, jsouc výsledkem dlouholetých snah po dosažení jednoty práva v nejdůležitějších oborech zákonodárství a po zdokonalení, zmodernisování jeho v duchu velkolepě pokračující světové vědy právnické, nejedněmi kořeny svými pevně tkví též v půdě právního vývoje zemí českých a známost tohoto vývoje činí je v nejednom ohledu srozumitelnějším a zajímavějším. Vylíčiti postup kodifikace této musí arci jinému místu býti ponecháno (viz Rakousko, též Azzoni I., 1139, Codex Theresianus V., 484., Holger, Horten, Martini, Zeiller), zde třeba spokojiti se s přehledem hlavních výsledků kodifikačních prací a znázorniti jejich souvislost se starším naším zákonodárstvím.

a) Ústavní právo. Z příčin nedosti posud objasněných zřídil císař Josef I. r. 1709 v Čechách i na Moravě kompilační kommisse zákonodárné, které měly napraviti a v úplný souhlas uvésti zřízení zemská v obou zemích. Moravská kommisse posílala své návrhy (elaboratum moravicum) české kommissi ku přehlédnutí a tato srovnávajíc je s českým elaborátem posílala je ke dvoru ku schválení. Takovým způsobem do r. 1723 přepracovány jsou zejména články OZZ-ského, jež obsahují ustanovení z oboru veřejného práva; avšak císař Karel VI. nestvrdil jich a práce kommisse poutuchly. Teprve za císařovny Marie Terezie, když r. 1749 zřízen jest nejv. justiční úřad pro země české a rakouské a při něm zákonodárná kommisse, tu kodifikační práce i zemských kommissí s větším úspěchem pokračovaly. Jeden obor práva po druhém jest kodifikován v obecných zákonnících; čásť po části OZZ-ého pozbývala platnosti, jediné »jus publicum« jeho ostávalo až do novější doby v platnosti, ovšem s mnohými změnami, které způsobeny byly přijetím pragmatické sankce r. 1720, provedením nové organisace soudní a správní za císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II., jakož i prohlášením císařství Rakouského r. 1804. Právu státní v něm obsažené nebylo nově kodifikováno. Marně r. 1791 žádali stavové čeští císaře Leopolda II. za vydání zlepšeného zřízení zemského, které by bylo »základním kamenem budoucího blaha státu Českého«, marně stavové čeští v l. 1842–1847 na sněmích českých o opravu staré ústavy zemské usilovali; teprve novějšími zákony po zavedení soustavy repraesentativní opraveno i valně pozměněno jest ústavní právo země i říše. Patent císaře Ferdinanda II. ze dne 15. března 1848, kterým byla udělena »konstituce vlasti«, kabinetní list téhož císaře ze dne 8. dub. 1848, ústava rakouského státu ze dne 25. dub. 1848 (PGS. 1848, str. 73., 108. a 127.), oktrojovaná ústava ze dne 4. března 1849, která byla cís. patentem ze dne 2. pros. 1851 odvolána, cís. diplom ze dne 20. října 1860, kterým císař František Josef I. ustanovil »dle pragmatické sankce a z plné Své moci Sobě a taktéž Svým řádným nástupcům u vládě za pravidlo, že právo zákony dávati, je měniti a rušiti jen společně se sněmy zemskými, potahmo s radou říšskou bude vykonáváno«, cís. patent ze dne 26. února 1861, kterým byly vydány základní zákon o zastupitelstvu říšském a nové zřízení zemské spolu s volebním řádem pro království České, základní zákonové státní ze dne 21. prosince 1867, zákony říšské ze dne 2. dubna 1873 a 4. října 1882, kterými změněna jsou ustanovení řádu volebního do rady říšské, – všechny tyto novější ústavní zákony tvoří významné období v nedávných našich dějinách ústavních. Označujíť jmenovitě míru podílu na zákonodárství a správě veřejné v říši i zemi, kterého dostalo se svobodně voleným zástupcům obyvatelstva království Českého, když stavovské zřízení vzalo za své a když ze samého pojmu »království« dal se odvoditi a také odvozuje napořáde požadavek, aby tento podíl byl přiměřen jak dějinám, tak 1 politickému, kulturnímu a hospodářskému významu země České. Při tom není nejmenší pochybnosti o tom, že mnohá zákonná ustanovení staršího ústavního práva (na př. jež se týkají titulu, znaku a práv krále a království Českého, korunovace české, nedílnosti země, rovného práva obou zemských jazyků atd.) nebyla novějšími ústavními zákony zrušena, nýbrž že podržela platnost i na naše časy a že snaha, učiniti z království Českého toliko správní obvod říše Rakousko-uherské nedá se v souhlas uvésti s historickým vývojem ústavního práva zemí českých a s oněmi zákonnými ustanoveními staršími, která posud platnost podržela.

b) Processuálné právo civilní. Když byl návrh nového řádu soudního, který za císaře Karla VI. vypracovala kompilační kommisse česká, nedošel nejvyššího schválení, byly r. 1748 císařovnou Marií Terezií vyzvány nejvyšší úřady a soudy v zemích českých, jakož i kompilační kommisse, aby podaly návrhy, jak by se řád soudní dal opraviti, by se urychlilo a zjednodušilo konání spravedlnosti, aniž by bylo třeba vydati nový jednotný řád soudní pro všechny soudy a měniti processuálné ustanovení zákonníků zemského a městského. Na základě návrhů z Čech podaných a v českém senátě nejv. justičního úřadu projednaných vydala císařovna r. 1753 Cís. a král. pragmatiku vedení právní rozepře se týkající, kterou vyšší i nižší soudy v Čechách se měly spravovati a která téhož roku zavedena jest též v »české části vévodství Slezského«, o němž podotýká čl. VIII., že je »ku království Českému přivtěleno«, a r. 1760 také na Moravě z téhož důvodu. Kommisse zákonodárná, která od r. 1753 pracovala na zákonníku Tereziánském, měla uloženo ve čtvrtém dílu tohoto zákonníka uveřejniti obecní řád soudní; avšak když snaha vydati celý zákonník setkala se s odporem, přikročeno aspoň k vydání čtvrtého jeho dílu po opětném přepracování jeho, a tak nabyl platnosti 1. května 1781 obecní řád soudní společně s obecním řádem konkursním (v českém překladu Zlobického zove se »řádem všeobecným při zbězích věřitelů«) pro všechny »německé« země dědičné a pro každého, kdo v těch zemích bude míti právo vyhledávati nebo nalézati na kterémkoli soudě, tak že předešlé zákony, pokud se dotýkaly některého předmětu tohoto řádu, prohlášeny jsou za zrušené. Řád ten ostal v platnosti na naše časy, jsa ovšem doplňován a měněn řadou novějších zákonů. Tak nejvyšším rozhodnutím ze dne 18 října 1845, kterým vydán jest předpis o stručném řízení v rozepřích civilních, cís. patentem ze dne 9. srpna 1854, jenž obsahuje předpisy o soudním řízení v právních záležitostech mimosporných, dvěma zákony ze dne 27. dubna 1873 o řízení v nepatrných věcech právních a o řízení upomínacím atd. Novější snahy zákonodárství směřují k tomu, aby zásady ústního a veřejného jednání i v řízení civilním podobně jako v řízení trestním přišly ku platnosti. Arci pokud se týče platného řádu soudního, ustanovení jeho namnoze převzata byla z práva processuálného, jak se u nás po r. 1620 i v právu zemském vyvinulo. »Země české, které k platnému v Rakousku právu vydatně přispěly, musí se považovati též za kolébku posud platného soudního řízení ve věcech sporných.« (Ott.)

c) Deskové právo. Nehledíc ke starším instrukcím úřadu deskového v Čechách z r. 1652 a 1712, změněna jsou ustanovení OZZ-ského o řádu deskovém patentem ze dne 22. března 1794, jímž vydán byl nový řád desk zemských, a to společný pro Č. a Moravu. Dle tohoto řádu založena jest hlavní kniha pro jeden každý statek deskový, a to tak, aby z ní patrny byly držba a závady toho statku; staré kvaterny jsou sčíslovány a nové instrumentní knihy pro přepisy listin založeny, a archiv stavovský, ku kterému zejména čítaly se památné desky, jest od ostatních desk oddělen a samostatně veden. Když pak následkem nařízení ze dne 16. března 1851 instrumentní knihy neboli kvaterny přestaly se psáti a na jejich místě zavedena jest sbírka listin, tu v novějším čase upraveno opětně vnitřní zařízení desk zemských i ostatních pozemkových knih v Čechách jednak říšským obecným zákonem o knihách pozemkových ze dne 25. čce 1871, jednak zemským zákonem ze dne 5. pros. 1874, v příčině zřízení nových knih pozemkových v království Českém a jejich vnitřního upravení vydaným.

d) Soukromé právo. Prvé nežli došlo na obecnou kodifikaci soukromého práva pro všechny dědičné země upraveny jsou zákonodárně jednotlivé části jeho; tak vydal císař Karel VI. r. 1736 poručnický řád pro panský a rytířský stav v Čechách, kterýžto řád r. 1753 na Moravě, r. 1754 ve Slezsku a r. 1755 pro městský stav všech tří zemí platnosti nabyl; r. 1770 vyšel řád dědičné posloupnosti pro poddané, r. 1783 nařízení cís. Josefa II. ve věcech manželských pro křesťany, r. 1786 vyhlášen 1. listop. první díl josefinského občanského zákonníka, který obsahoval všeobecnou čásť a právo rodinné, a 11. května t. r. obecný řád dědičné posloupnosti k svobodným pozůstalostem atd. Konečně nabyl platnosti ve všech zemích dědičných proslavený obecný zákonník občanský císařství Rakouského ze dne 1. čna 1811 (Veselý a Nejedlý dali českému překladu r. 1812 název »Kniha všeobecných zákonů městských«), kterým zrušeny jsou všechny zákony a zvyklosti, vztahující se k věcem soukromého práva, až na výjimky, které zákon výslovně připustil. Následkem toho podržela platnost některá zvláštní práva soukromá, jež upravena byla na př. obecným směnečným řádem ze dne 26. led. 1850, kterým starší patent směnečný ze dne 22. pros. 1763 byl zrušen, obecným zákonníkem horním ze dne 23. kv. 1854 a obecným zákonníkem obchodním ze dne 17. pros. 1862. Zákonník občanský ovšem rovněž mnohými novějšími zákony byl pozměněn a doplněn.

e) Trestní právo hmotné a formálné. Ustanovení zřízení zemských a práv městských ve věcech trestních opravena jsou nejprve r. 1708 Císaře a krále Josefa I. novým právem útrpným a hrdelním, vydaným pro království České, markrabství Moravské a knížectví Slezské, kterýžto zákonník přidržel se co do způsobu trestů theorie odstrašovací a vedlé processu obžalovacího zjednával subsidiárně platnost řízení inkvisičnímu, klada důraz na vyznání obviněného a rozšiřuje proto užívání tortury. Ve stejném duchu a také s použitím předešlého řádu sepsán byl zákonník Constitutio criminalis Theresiana neboli »Římské Císařské, v Uhřích a Čechách královské apoštolské Milosti Marie Terezie hrdelní právní řád«, který koncem r. 1768 »v královských Českých, jako v Dolních, Vnitřních, Horních a Předních Rakouských dědičných zemích« platnosti nabyl, obsahuje formální i hmotné právo trestní, a sice jednaje v prvém díle »de processu criminali« neboli »o hrdelním pokračování« a ve druhém díle »de delictis in specie eorumque poenis« neboli »o hrdelních přečiněních a o jejich trestech«. Řád tento odstranil všechny partikulární zákony trestní, neuznávaje podpůrnou platnost ani obecného ani domácího práva, přijal »úplně řízení inkvisiční, zanechávaje z řízení obžalovacího chatrné toliko zbytky« (Štorch), podržel i zostřil torturu, jež teprve r. 1776 byla zrušena, a přiváděl strašnou krutostí trestů zásadu odstrašovací ku posledním koncům. Za císaře Josefa II. hmotné právo trestní odděleně od processuálného je kodifikováno. Ve všeobecném zákonníku o zločinech a trestech z r. 1787 zrušen je trest smrti a obmezena libovůle soudců; v obecném řádu soudním hrdelním z r. 1788 »odklizeny jsou poslední zbytky processu obžalovacího a proveden process inkvisiční do krajních důsledností« (Štorch). Zákon ze dne 3. září 1803 o zločinech a těžkých přestupcích policejních kodifikoval nově hmotné i formálné právo trestní, obnovil zase trest smrti pro velezrádu a sprosté zločiny; avšak dopřál soudci právo mírniti tresty z důvodů polehčujících. – Posledně kodifikováno bylo hmotné právo trestní platným nyní zákonníkem trestním ze dne 27. května 1852, o jehož opětnou, duchu času přiměřenou opravu zase od r. 1867 na říšské radě se jedná. Řízení trestní upraveno jest zákony říšskými ze dne 17. led. 1850, ze dne 29. čce 1853 a posledně nyní platným soudním řádem trestním ze dne 23. kv. 1873, ve kterém »zásady, za nimiž nesly se všecky snahy opravné již před r. 1850, zásada obžalovací, zásada jednání ústního a veřejného se soudy porotními a zásada volného uvažování důkazů, došly opětně a to mnohem rozhodnějšího uznání a formálně dokonalejšího provedení, nežli v řádu trestním z r. 1850« (Štorch).

4. Zvláštní práva. Obecné zákonníky, kterými byla způsobena jednota práva v zemích českých a rakouských a jimiž provedena jest zásada rovnosti všech občanů státních před zákonem, mají větším dílem výlučnou povahu, zrušujíce podpůrnou platnost obecného práva, pokud kde trvala, a připouštějíce platnost zvláštních práv toliko v obmezené míře a také v jiné formě nežli dříve. Čím více rostla státní moc a pokračovala kodifikace jednotného práva, tím více arci ztrácela významu zvláštní práva, platná pro určité stavy nebo třídy obyvatelstva. Prvé nežli zanikla zcela nebo z části, vyvíjela se na dřívějších základech dále; avšak nikoli více jako druhdy autonomní činností kruhů, pro které platila, nýbrž skoro veskrze zákonodárnou činností zeměpanskou.

a) Církevní právo. Ani po r. 1620, kdy provedena u nás katolická protireformace, nikomu nepřipadlo na mysl, podříditi státní moc docela vlivu církve. Náboženství katolické stalo se sice panujícím, avšak panovníci, užívajíce neobmezené své moci zákonodárné, hleděli nabyti oproti církvi stále větších a větších práv, až jmenovitě za císaře Josefa II. hleděno církev učiniti ústavem státním a nesčetnými zákony státními jak nejdůležitější instituce církevní, tak i nepatrné podrobnosti správy a bohoslužby upravovati a reformovati. (Srov. Josefinismus.) »Církev byla tudy přinucena ustoupiti na pole čistě církevní, – vše, co druhdy z věcí světských ocitlo se pod jejím zákonodárstvím a soudnictvím, vrátilo se ke státu zpět« (Rittner). Tím se vysvětluje, že při uzavírání konkordátu z r. 1855 moc církevní ani konání soudní moci nad duchovními (privilegium fori) více pro sebe nežádala. Při tom i podstata pramenů církevního práva partikulárního utrpěla. Provinciální a synodální statuta větším dílem přestala (v Čechách konány synody provinciální toliko r. 1860, diécésální r. 1863–73); naproti tomu zákony státní staly se jedním z nejhlavnějších pramenů círk. práva partikulárního, jež stát buď samostatně nebo na základě smluv se stolicí papežskou (tak konkordát ze dne 18. srpna 1855) uzavřených vydává. (Srv. Riegger, Corpus juris eccl. bohemici; Jaksch, Lexicon aller für das Königr Böheim von 1601–1815 ergangenen landesfürstl. Gesetze u. Verordnungen im geistlichen, Religions- u. Toleranzfache.) Z novější doby náleží sem tři zákony říšské ze dne 25. kv. 1868, jimižto předpisy občanského zákonníka o právu manželském opětné platnosti nabyly a soudní moc ve věcech manželských zase světským soudům byla přikázána, a kterými vydána byla základní pravidla o postavení školy k církvi a uspořádány jsou poměry mezi. náboženské občanů státních; dále dva zákony říšské ze dne 7. kv. 1874, kterými se upravují zevnější právní poměry církve katolické a vyměřují příspěvky k náboženskému fondu na uhražení potřeb na účely církve katolické, a říšský zákon ze dne 20. kv. 1874, jenž se týče zákonného uznání společností náboženských.

b) Právo manské. Poměrně nejdéle udrželo právo manské povahu autonomního práva. Pro manství česká i německá koruny České platily celkem tytéž předpisy po r. 1620, jako dříve. Jmenovitě podržely nálezy soudů manských, tak soudu dvorského do desk dvorských zapisované, dlouho povahu praejudikátů, pramenů obyčejového práva manského, a ještě v XVIII. stol. vyskytují se i sepsání úřednická o obyčejovém právu manském, k nimž se hledí jako ku platným pramenům tohoto práva. Tak bylo na př. brzo po r. 1732 sepsáno a do kvaternu desk dvorských č. 121. zapsáno zajímavé Právo na manstvích karlšteinských, k hradu neb zámku Karlšteinu pod léno přináležejících, též jaká povinnost manů jest (Chmelenský, ČČM. 1835), ve kterém obsaženy jsou právní zvyklosti královských manů karlšteinských. Rovněž manské listy a zápisy po starém způsobu se i nadále vydávaly. (Srv. na př. manské listy vydané císařem Františkem Josefem I. jakožto králem českým dne 19. list. 1853 arcibiskupu olomúckému Bedřichu lantkrabímu z Fürstenberka, dne 10. čce 1858 arcivévodovi Albrechtovi na vévodství Těšínské a dne 29. pros. 1860 Aloisu knížeti Lichtenšteinovi na vévodství Opavské a Krňovské ve Pštrossově spise Die böhm. Kronlehen, str. 27., 81. a 101.) Kromě takovýchto pramenů platily arci zákony a nařízení ve věcech manských vydané, kterými práva královská nad many všemožně jsou hájena a rozmnožována, tak zvláště OZZ-ského čl. F 50–72 a dvorský dekret ze dne 13. kv. 1811, kterým odepřeno bylo observanci manů karlšteinských potvrditi. Pokud prameny ty nestačily, užívalo se podpůrně předpisů obecného manského práva, jak obsaženy jsou zvláště v libri feudorum, neboť OZZ. razilo vůbec cestu podpůrnému užívání obecného práva, jehož částí bylo manské právo langobardské. Za císaře Františka I. pracovalo se na zákonníku o právu manském, ale nedošlo k vydání jeho. Ovšem počet manství českých i německých během času víc a více se tenčil. Po r. 1620 proměněno jest v Čechách 116 statků svobodných v manství a zapsáno ze zemských desk do desk dvorských; avšak do r. 1848 všechna tato feuda oblata až na jediný statek jsou zase propuštěna ze svazku manského. Podobně dálo se s jinými statky manskými, tak že do úplného zrušení svazku manského r. 1869 udrželo se z českých manství toliko 8 rytířských a 22 robotních manství karlšteinských, 6 křivoklátských, 7 hradu pražského, 2 manství dobříšská, 2 mělnická, 3 trutnovská, 2 fridlandská, 1 z konfiskace po r. 1620 a 2 zvláštní manství, kdežto na Moravě a ve Slezsku ostala při koruně České do novější doby manské knížectví arcibiskupa olomúckého se 68 rytířskými lény, manství děkanství olomúckého, manská knížectví biskupa vratislavského, vévod opavského a těšínského s mnohými podmanstvími, jakož 5 moravských lén knížat z Lichtenšteina. Českoněmeckých lén udrželo se v Čechách 44, a sice panství ašské hrabat Zedwitzův a 43 manství hradu chebského. Od r. 1835 vedl úřad desk zemských též knihy manské a reskriptní pro tato léna. Manství hradu loketského, která byla r. 1562 s hradem obci loketské zastavena, propustil r. 1646 císař Ferdinand III. ze svazku manského a vložena jsou r. 1658 do desk zemských, což se r. 1872 stalo též s bývalými lény chebskými. O ostatní německá manství extra curtem přišla koruna Česká následkem berlínského míru z r. 1742, ve kterém císařovna Marie Terezie vzdala se všech práv k zemím a panstvím, jež kurfirštský dům braniborský od koruny České držel, a v němž zavázala se přiměti stavy české, aby přistoupili k této renunciaci, a následkem čl. XV. prešpurského míru ze dne 26. pros 1805, kterým ujednána jest tak zv. purifikace zemí, totiž aby nadále nade všemi manstvími v dědičných zemích česko-rakouských ležícími toliko císař rakouský seniorátní práva vykonával, a naproti tomu aby práva seniorátní k manstvím ležícím mimo tyto země postoupil zeměpánům, v jejichž území tato manství leží. Když pak v novější době provedeno jest osvobození půdy ode všech tížících ji břemen, nemohly ani povinnosti držitelů statků manských nadále obstáti. Tudy zrušen jest svazek manský, nejprve částečně zákonem říšským ze dne 17. pros. 1862, a napotom úplně říšskými zákony ze dne 12. kv. 1869, kterými vydány jsou zejména předpisy o tom, jakou náhradu povinni jsou manové dáti seniorům svým v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

c) Právo městské. Koldínova práva městská z r. 1579, jež na základě snesení sněmovního z r. 1610, cís. Rudolfem II. potvrzeného, byla nabyla platnosti obecného zákonníka pro všechna města česká, byla stvrzena též OZZ-ským, jež ve čl. D 49. za podpůrný pramen samého zřízení je prohlašovalo. S nimi zároveň obnovena jest platnost smlouvy Svatováclavské z r. 1517 a jiných starších pramenů práva městského, pokud novému zřízení zemskému neodporovaly. Ferdinand III. mínil úplně srovnati práva městská se zřízením zemským; avšak appellační soud r. 1641 radil, aby zákonník městský ostal nadále v platnosti a aby za podpůrný jeho pramen bylo prohlášeno jak OZZ., tak i »obecné psané císařské právo v uvážení, že bez toho městská práva dle obecných práv byla pořízena«. Císař v tomto smyslu sice nevydal resoluci, avšak mezery v právech městských jsou tímto způsobem od té doby vyplňovány. Kromě toho zákonodárství zeměpanské pracujíc ku sjednocování práva zrušovalo jednotlivé části práva městského a následkem rozmáhání se systému poručnického nad obcemi městskými rovněž mnohá ustanovení práv a privilegií městských starších i novějších, musila ustupovati nekonečnému počtu nařízení vládních, kterými samospráva měst jest obmezována. V té příčině náleží uvésti zejména obšírné instrukce nebo řády hospodářské král. rychtářům, purkmistrům a radám král. měst 11. kv. 1628, 27. srp. 1650 a 10. pros. 1706 dané; ovdovělé císařovny Eleonory jménem syna Karla VI. r. 1711 vydaný taxovní a soudní řád pro města pražská a universitu, proti kterému města remonstrovala u dvora; pragmatiku císařovny Marie Terezie ze dne 15. čce 1765 v příčině organisace hrdelních soudů; dvorský dekret ze dne 14. dub. 1783, kterým vyhlášeno je nové jednotné zřízení soudní pro království České a jiné mnohé zákony, kterými zejména ta ustanovení práv městských, jež se týkala obecního a soudního zřízení měst, jsou měněna nebo doplňována. Nicméně v XVIII. stol. platnost práv městských a jiných pramenů práva městského jakožto celku nebyla brána v pochybnost. Za císaře Leopolda I. resolucemi ze dne 7. čna 1697 a 6. kv. 1709 uvedena jsou Koldínova práva městská do všech měst moravských a r. 1701 vydali je purkmistr a rada královského města Brna na základě privilegia, jež od císaře Leopolda I. obdrželi, českým jazykem tiskem pod názvem Práva městská království Českého a margkrabství Moravského. Připravovali též německý překlad do tisku, avšak v tom předešel je knihkupec norimberský Jiří Lehman, který r. 1720 ve Vídni a r. 1721 v Norimberce dal soukromý a to dosti nesprávný překlad těchto práv městských vytisknouti pod názvem Vollstaendige Teutsche Stadtrechte im Erbkönigreich Böheim und Marggrafthum Maehren. Dvorská kancelář česká nařídila sice konfiskaci soukromého toho vydání, avšak po dohodnutí se Lehmana s magistrátem brněnským upustila od zákazu. Konečně r. 1755 v Praze s povolením císařovny opětně jsou Práva městská království Českého vytištěna, načež ještě dvorským dekretem ze dne 7. čna 1784 bylo nařízeno, aby tato práva městská měla platnost ve věcech soukromého práva i poddaných na Moravě a ve Slezsku až do vydání nového občanského zákonníka. Kodifikacemi obecného práva arci ustanovení práv městských jako OZZ-ského kus po kuse pozbývala platnosti, tak r. 1768 ustanovení, jež se týkala práva trestního, r. 1781 processuálného a r. 1811 soukromého; ustanovení, jež se týkala ústavy městské, pokud již dříve nebyla změněna, zrušena jsou teprve novějšími řády a zřízeními obecními ze dne 17. bř. 1849, 24. dub. 1859, 5. bř. 1862 a 16. dub. 1864. Z dřívějších přečetných pramenů práva městského toliko některá privilegia městům udělená podržela ještě až na naši dobu platnost; avšak uznává se potřeba toho, aby obsah jejich nově a času přiměřeně byl upraven cestou zákonodárnou, a aby všem městům poskytnuty byly jisté výhody, kterých toliko některé obce městské užívají.

d) Právo selské. Vývoj práva, který v novější době směřoval k tomu, aby zvláštních práv vůbec ubývalo a aby pro všechny občany státní platilo jedno obecné právo, byl nepopíratelně na prospěch poddanému lidu selskému. Po r. 1620 nekonečná je řada hospodářských řádův a instrukcí, které vrchnosti vydávaly a kterými libovolně rušily výsady lidu poddanému někdy udělené i autonomní prameny jeho právní Rády ty vyznamenávají se obyčejně nebývalou druhdy krutostí, a současné sepisování urbářů na panstvích sloužilo v ty časy také k tomu, aby na lid nová a nová břemena se ukládala. Proti tomu nikde nebylo dovolání, samo poukazování na »stará práva« bylo pod velkými tresty zakázáno. Když za císaře Leopolda I. propukala následkem utiskování lidu povstání selská, začalo zákonodárství zeměpanské vkládati se do záležitostí poddanských a upravovati a napravovati samo nezřízené tyto poměry vrchností k lidu poddanému. S počátku nadržovalo dosti vrchnostem, ale pak začalo rozhodněji ujímati se poddaných. Jako vrchnosti staré řády selské nahradily libovolně svými řády vrchnostenskými, tak nyní modernější stát tyto jejich řády nahradil svými zákony. Robotní patenty ze dne 28. čna 1680, 2. září 1717, 27. led. 1738 a 13. srp. 1775 jsou zákony, kterými moc zeměpanská započala uvolnění lidu poddaného, a patenty ze dne 1. list. 1781 a 28. bř. 1848, jakož i zákony ze dne 7. září 1848 a 4. bř. 1849 jsou vynikající zákonodárné skutky v dějinách naší vlasti, kterými tělesné nevolnictví lidu a pak i svazek jeho poddanský jsou zrušeny, vykoupení roboty a jiných břemen obecně nařízeno a zároveň platnost zvláštního práva selského ukončena. Selské toto právo, které se během času bylo stalo výhradným právem vrchnostenským, ustoupilo »obecnému občanskému« právu, které nemůže míti za účel hájiti toliko zájmy jednoho stavu, nýbrž zájmy všech občanův a tedy ovšem také zájmy tak důležité části obyvatelstva, jakým je obyvatelstvo rolnické.