Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny právní: dějiny ústavy, novější doba
Autor: Jaromír Čelakovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 519–539. Dostupné online
Licence: PD old 70
C) Novější doba.

1. Území. Závažné změny nastaly v territoriálních a tím i státoprávních poměrech zemí koruny České neboli, jak se jim začalo říkati, dědičných zemí českých v l. 1620–1848. V míru pražském ze dne 30. květ. 1635 postoupil Ferdinand II. jakožto král český vévodovi a kurfirštu saskému Janu Jiřímu a jeho potomkům Horní a Dolní Lužici jakožto dědičná léna koruny České, vyhradiv sobě a svým nástupcům, že mají i nadále právo užívati titulu a erbu markrabství Lužického a že, kdyby rod saský z linie albertinské po meči a po přeslici vymřel, obě ty země mají spadnouti zpět na korunu Českou. Při tom zavázal se vévoda za sebe a nástupce své, že krále českého za lenního pána obou Lužic bude uznávati a jemu věrnost zachovávati, a že mu také přiznává právo k vrchnímu dozoru nad katolickým duchovenstvem (jus protectionis et administrationis in spiritualibus) v obou Lužicích, kdežto ostatní práva výsostná sám jako markrabí lužický společně se stavy tamějšími bude oprávněn vykonávati. Postoupená takto Lužice neostala celá při Sasku, nýbrž v aktě vídeňské ze dne 18. května 1815 (čl. 18.) byl král saský nucen Dolní Lužici a čásť Lužice Horní s městem Zhořelcem postoupiti království Pruskému, při čemž císař František I. odřekl se vrchního lenního panství, které mu jakožto králi českému k Dolní Lužici a Zhořelecku příslušelo, avšak výslovně při tom prohlásil, že se lenních práv k saské části Horní Lužice neboli k Budyšínsku neodříká. Když pak r. 1831 byla nová jednotná ústava pro Sasko i Lužici vydána, podala rakouská vláda protest proti některým článkům této ústavy, kterými porušují se práva koruny České k Lužici, a spor odtud vzniklý ukončen deklarací ze dne 25. května 1845, v níž obě strany uznaly platnost míru pražského z r. 1635 a tudy také právo nápadu této části Lužice na korunu Českou, jakož i právo krále českého k vrchnímu dozoru nad katolickým duchovenstvem v Lužici. Pravoplatně tato práva koruny České nebyla posud zrušena (srv. ČČM. 1886, str. 157.), ačkoli obě Lužice dávno přestaly býti zeměmi českými. Napotom v berlínském míru ze dne 28. čce 1742 byla nucena císařovna Marie Terezie postoupiti (ve čl. 5.) Prusku od koruny České Dolní a Horní Slezsko a hrabství Kladské. Císařovně ostalo toliko vévodství Těšínské, větší čásť Opavska a Krňovska na pravém břehu ř. Opavy a hornatá čásť knížectví Nisského (la Majesté la Reine excepte la principauté de Teschen, la ville de Troppau et ce, qui est au delà de la rivière d'Oppa et les hautes montagnes ailleurs dans la haute Silésie, aussi bien que la seigneurie de Hennersdorf). Při tom císařovna vymínila si (ve čl. 12. a 13.) užívání titulu a znaku vévodství Slezského a zavázala se, že opatří svolení stavů českých k odstoupení těchto částí koruny České. Stavové dali k odstoupení Slezska tak jako dříve i Lužice svolení své. Knížectví Těšínské (v. t.) po vymření Piastovců (1653) udělil císař Karel VI. r. 1722 Leopoldu knížeti lotrinskému v léno a v jeho rodě udrželo se posud; arcivévodové těšínští pozbyli během doby skoro všech zeměpanských práv nad zemí Těšínskou, rovněž tak jako knížata z Lichtenšteina nad vévodstvím Opavským a Krňovským, a stali se pouhými vrchnostmi a stavy vévodství Slezského V říjnu 1742 zřídila zejména císařovna Marie Terezie pro toto vévodství královský úřad v Opavě jakožto místodržitelstvo; avšak r. 1782 úřad ten je zrušen a rakouské Slezsko připojeno jest ve věcech politických a soudních k Moravě. Tvoříc dvě krajská hejtmanství bylo totiž podřízeno moravskému guberniu ve věcech politických a moravskému tribunálu ve věcech soudních, jež v druhé instanci se rozhodovaly. Toliko správa zemských záležitostí ostala v rukou zemského výboru neboli konventu a knížecího a stavovského sněmu, společného pro Horní a Dolní Slezsko, jak se Opavsku a Těšínsku říkati začalo. V novější době (1853) obdržely obě ty země opět vlastní společné místodržitelstvo neboli praesidentství zemské. Kromě toho jenom ještě jedna proměna nastala na západní hranici území českého. Krajina Chebská v XVII. stol. přišla v mnohém ohledu o své dřívější neodvislé postavení, ve stul. XVIII. pak docela je přivtělena ke království Českému. Když r. 1714 rozděleny jsou Č. na 12 krajů, tu Chebsko společně s krajem Loketským vtaženo je do kraje Žateckého a tak podřízeno českému místodržitelstvu, když už za císaře Leopolda I. v soudních věcech bylo podřízeno appellačnímu soudu na hradě pražském. Od té doby tvoříc čásť českého kraje nejprve Žateckého a od r. 1751 Loketského, fakticky patřilo k Čechám Když pak r. 1720 stavové čeští přistoupili ku pragmatické sankci, tu stavové chebští 23. čce 1721 vydali do rukou krajských hejtmanů žateckých prohlášení, že přistupují k instrumentu stavů českých v té věci sepsanému, pokud se může Chebska týkati (inwieweith es sich auf den pfandtschilling Eger appliciren lasset), a tím císař a král i stavové prohlásili, že Chebsko právně má s královstvím Českým i s ostatními zeměmi domu rakouského v nerozlučném svazku trvati a že tedy o vyplacení Chebska ze zástavy a odtržení jeho od koruny České více řeči býti nemůže. Od té doby také Chebsko za čásť České země a Cheb za královské město české se považovaly. Reskriptem místodržitelským ze dne 6. dub. 1723 nařízeno zejména Chebským, aby společně s královskými městy účastnili se korunovace Karla VI. za krále českého a s nimi přísahu věrnosti novému králi složili, a Chebští vyzvání toho uposlechli. Podobně účastnili se též holdování při následujících korunovacích králů českých. Císařovna Marie Terezie potvrdila Chebu r. 1743 z moci královské české privilegia jeho, »pokud nynějšímu nebo budoucímu zřízení zemskému neodporují«, a císař Josef II. nařídil dekretem ze dne 6. břez. 1787, aby Chebsko, které posud v církevním ohledu patřilo k diécési řezenské, přivtěleno bylo k arcibiskupství pražskému, což však teprve r. 1807 bylo provedeno. (Srv. Kürschner, Eger und Böhmen, str. 149.–185.; Egerer Jahrbuch 1881–1883) Zrušením pak říše Římské německého národa r. 1806 odpadl zástavní dlužník, který vůbec mohl činiti nároky na vrácení Chebska k říši a na vyplacení jeho ze zástavy, a kromě toho císař František I. výslovně prohlásil všechny svazky svých zemí, tedy i Chebska, s říší Římsko-Německou za zrušeny.

Jako pak Chebsko připojeno jest takto pravoplatně k území království Českého, tak od časů pragmatické sankce země české právně spojeny jsou v nerozlučný a nedílný svazek s ostatními zeměmi rodu rakouského, pokud rod tento po meči a po přeslici nevymře, a tomuto svazku dědičných zemí domu rakouského dostalo se r. 1804 názvu císařství Rakouského. V mezích a svazku tohoto císařství království České se zbylými zeměmi přivtělenými tvořilo do r. 1848 pro sebe uzavřený a nedílný státoprávní celek, neboť králové čeští přísahali při korunování na království České, jak čl. A 3. obnoveného zřízení zemského z r. 1627 předpisuje, že se zavazují »od království Českého nic neodcizovati, ale raději podlé možnosti své rozšiřovati a je rozmnožovati«, a dle čl. A 1. téhož zřízení, dle pragmatické sankce, jakož i dle starších platných zákonů náleží království Českému se zeměmi vtělenými nikým nepopírané právo volení krále, kdyby panující rod po meči a po přeslici vymřel. Nehledě ale k tomu do r. 1848 při korunování králů českých docházela vždy výrazu myšlénka příslušenství zemí přivtělených ke koruně České, bohužel také při odstupování částí koruny České, k němuž sněm český jakožto strážce jednoty a celistvosti koruny po každé dával svolení. Dále vykonával císař a král v Čechách i v zemích při. vtělených napořáde určitá práva z královské moci české, zejména právo zákonodárné, práva, jež se svazkem manským souvisela atd., a společné instituce, jako česká dvorská kancelář ve Vídni do r. 1749, napotom české referáty a senáty v nejvyšších úřadech a soudech dvorských, společný inkolát (čl. A 20. OZZ-ského) a mnohá jiná zřízení z předešlého právního stavu pocházející nedávaly pochybnosti o tom, že země české tvoří zvláštní historickopolitickou individualitu, třebas jejich svazek s ostatními zeměmi do u rakouského zvláště od r. 1720 byl se stával právně trvalým a čím dále tužším a jednotnějším Příslušenství toto přivtělených zemí ke království Českému a jeho prostřednictvím k císařství Rakouskému bylo zejména znázorněno v císařském znaku posud užívaném, jak byl předepsán nejprve patentem ze dne 6. srpna 1806 a napotom opraven dekretem dvorské kanceláře ze dne 22. srp. 1836 (vydaným před samým korunováním císaře Ferdinanda V. za krále českého), dle něhož hlavní štít na velkém znaku císařství Rakouského je na 9 polí rozdělen a z těch prostřední štít obsahuje genealogický znak domu císařského, hoření pravý štít znak království Uherského a zemí k němu přivtělených a hoření levý štít »znak království Českého a zemí k této koruně přivtělených«, a sice uprostřed je štít českou královskou korunou ozdobený, na němž vymalován se nalézá korunovaný, stříbrný, dvouocasý, český lev; kdežto po stranách jsou znaky Moravy, Slezska, Horní Lužice, Těšínska a Dolní Lužice. (PGS. 1836, str. 901.)

2. Moc královská. Ve staré ústavě české při obsazování trůnu královského přicházelo ku platnosti vedlé práva dědického panujícího rodu též právo stavů přijímati, po případě voliti, a korunovati krále. Oba živly, dědičnost i volitelnost, byly tudy zastoupeny. Ferdinand II. v OZZ-ském z r. 1627 ve čl. A 1. ustanovil o »dědičné successi v království Českém«, že se má říditi dle znění majestátů Karla IV. z r. 1348, Vladislava z r. 1510 a Ferdinanda I. z r. 1545, a že každý velezrády se dopustí, kdo by zákony ty vykládal tak, jak se v povstání českém bylo stalo, »když jsou dědičné právo královského kmene a krve bezprávně vykládati, ano i k neřádnému volení přistoupiti se opovážili«. Právo dědičné má se přiznávati bezpodmínečně všemu příbuzenstvu rodu královského po meči i po přeslici, zejména bez ohledu na to, byla-li dcera královská provdána se svolením sněmu či nic; při tom má království na dědice ihned připadnouti, tak že při smrti krále vstupuje dědic sám sebou ve všechna práva královská, a stavům a obyvatelům království Českého a zemí k němu vtělených přináleží volení krále teprve tenkráte »kdyby žádného dědice z královského kmene, rodu, semene a krve, mužského neb ženského pohlaví, před rukama ani v očekávání nebylo«. Následkem tohoto uzákonění naprosté dědičnosti trůnu staly se země české zeměmi dědičnými, a stavové čeští pozbyli práva přijímati dědice za krále a klásti mu podmínky přijetí a připuštění k panování; podrželi toliko právo voliti krále v čas vymření rodu královského po meči a po přeslici. Při tom nicméně dědické právo ženských členů rodu, zvláště vzdálenějších, vždy ještě mohlo podléhati pochybnostem, zejména dovolávání se majestátů z r. 1510 a 1545 v OZZ-ském z r. 1627 čl. A 1. připouštělo výklad, že toliko dcery královské mají právo dědičné, nikoli vzdálené příbuzenstvo ženské, a kromě toho nikde nebylo přesně stanoveno, která z dcer královských má přednější právo dědičné. Císař Leopold I. vyslovil v té věci jiné mínění v rodinné smlouvě ze dne 12. září 1703 nežli syn jeho císař Karel VI. v pragmatické sankci ze dne 19. dubna 1713 (viz Pragmatická sankce). Následkem toho spolupůsobení stavů zemí dědičných v řešení takovýchto sporných otázek stalo se opětně potřebným, a stavové čeští také k vyzvání císaře Karla VI., tak jako i stavové ostatních zemí dědičných přistoupili dne 12. října 1720 ku pragmatické sankci, kterou ustanovovalo se, že všechny dědičné země domu rakouského mají zůstávati spojeny pod jediným panovníkem, pokud rod ten nevymře, aniž by se mezi členy rodu rakouského dělily, jako se druhdy dálo, že mají v panství nad nimi nastupovati mužští členové domu rakouského dle zásady prvorozenství, a kdyby nebylo mužského potomstva, že i ženské mají je děditi, a sice tak, že nejprve arcikněžna Marie Terezie a ostatní dcery Karla VI., napotom dcery Josefa I, pak Leopolda I. i s jejich potomstvem obojího pohlaví, konečně i ostatní linie domu rakouského vždy dle prvorozenství a se zachováním přednosti mužských před ženskými mají nastupovati. Stavové čeští shledali, že ustanovení toto srovnává se s platnými v zemích českých předpisy o právu nástupnictví a proto přijali je za stálý zákon a zavázali se k zachování jeho. Při tom vyslovili očekávání, že císař zachová je při jich právech a svobodách, pokud císařem Ferdinandem II. byly potvrzeny, jakož i při starobylých řádech a zvyklostech, a císař nejvyšším reskriptem ze dne 3. března 1721 schválil a potvrdil toto přistoupení stavů českých ku pragmatické sankci, načež 27. břez. 1721 sepsán o celém tomto jednání státní akt, který je uložen u desk zemských a tvoří podnes základní zákon království Českého o právu nástupnickém na trůně českém. Země domu rakouského byly fakticky za Ferdinanda I. v některých věcech jednotně spravovány; avšak po smrti jeho rozděleny jsou na tři celky se zvláštními zeměpány a zvláštními třemi středy vládními, z nichž skupina zemí českých se zeměmi dolnorakouskými byla nejdůležitější. Ke skupině té r. 1619 navrátily se země vnitrorakouské a r. 1665 země hornorakouské. Nyní nedílnost všech těchto zemí společně s korunou Uherskou a tím také povinnost všech těchto zemí hájiti nerozlučný a nedílný svazek svůj byla právně společným panovníkem i stavy všech zemí uznána. Země domu rakouského uznaly tím potřebu společných záležitostí a společného jich vyřizování, když už arci mnohé z těchto záležitostí fakticky od r. 1526 společně jsou spravovány.

Následkem uznání naprosté dědičnosti rodu panovnického korunování krále českého a obvyklé při tom potvrzování práv zemských a stavovských dělo se namnoze v jiné formě a nabylo poněkud jiného významu. Druhdy předcházelo korunování přijímání dědice za krále nebo volba nového krále, jakož i usnesení sněmu, že má korunování se provésti. Při tom ujednávaly se podmínky, za kterými mělo se tak státi. Bez svolení stavů nemohlo dojíti ke korunování; zejména purkrabové karlšteinští nebyli by vydali koruny a klenotů říšských, jejichž byli strážci. Nyní korunovace byla učiněna závislou na rozhodnutí krále, který stavům oznámil den, kdy chce dáti sebe, manželku svou nebo svého syna korunovati. Stavové nedávali více svolení ke korunování ani nekladli podmínek, pod kterými mělo k němu dojíti, nýbrž některý den před korunováním byli svoláni na sněm, aby povolili berni nebo dar korunovační a aby složili hromadně slib a přísahu dědičné poddanosti. Dědičného tohoto holdování účastnili se též vyslaní stavů ze zemí přivtělených. Císař obvykle na takovémto korunovačním sněmě učinil prohlášení sám anebo skrze některého nejv. úředníka, že na právech stavovských nemá ničeho býti měněno; tak na sněmě korunovačním r. 1791 mluvil nejv. purkrabí »o obapolné smlouvě, kterou pán země a lid jeho tohoto dne obnovují«, a r. 1836 císař Ferdinand V. před holdováním prohlásil, že chce po příkladu otce svého »vždy každé právo hájiti, též pořádně nabytých práv, svobod a výsad stavů šetřiti a povždy o povznesení a štěstí svých věrných národů se přičiňovati«. Pokud se korunovačních klenotů týče, ty byly r. 1621 z hradu Karlšteina do kaple sv. Václava na hradě pražském přeneseny a chovaly se, když r. 1623 úřady purkrabí karlšteinských jsou zrušeny, v opatrování nejv. úředníků zemských. Přešly tudy v držení krále a také církve. R. 1743 jsou sice do Vídně odvezeny, avšak v srpnu 1790 do Prahy zase převezeny a v kapli sv. Václava uloženy, kdež až posud se chovají. Císař Leopold II. na žádost stavů českých jmenoval r. 1791 z jejich středu dva strážce koruny a od té doby klíče ke koruně chovaly se v rukou několika nejpřednějších hodnostů v zemi, nyní v rukou sedmi hodnostův, a sice dvou církevních (arcibiskupa a děkana kapitoly pražské), dvou zeměpanských (místodržitele a jeho náměstka) a tří autonomních (nejv. zemského maršálka, jednoho člena zemského výboru a starosty měst pražských). Přístup ke koruně dovolen býval sice toliko se svolením císaře a krále, avšak držení klíčů připouštělo i připouští výklad, že koruna náleží společně rodu královskému i zemi.

Korunování samo přestalo býti podmínkou vykonávání práv královských, neboť dle čl. A 41. OZZ-ského po smrti krále připadá království ihned na dědice »a tak nikdy žádného času prázdné nezůstává«. Nicméně císařové Ferdinand II.. Ferdinand III. a Leopold I. počítali ještě léta svého panování v Čechách ode dne korunování a teprve císař Josef I. a jeho nástupcové ode dne nastoupení vlády po smrti předchůdcově. OZZ. zmiňuje se ve čl. A 3. 0 korunování, jednajíc o přísaze královské, a sice ustanovuje, že »kolikrátkoli budoucně se přitrefí, že by který z dědiců našich na království toto české pomazán a korunován býti měl, tedy pokaždé arcibiskup pražský anebo, pokudž by tehdáž žádného arcibiskupa nebylo, biskup olomúcký před pomazáním JMsti přísahu vydati má«. Následuje pak v zákonníku znění přísahy, kterou má král na svatém evangeliu vykonati, že totiž »chce nad katolickým náboženstvím pevně ruku držeti, jednomu každému spravedlnosti udělovati a stavy při jich od předešlých králů potvrzených a dobře nabytých privilegiích zachovati, od království tohoto Českého nic neodcizovati, i všecko to, což k dobrému a poctivému téhož království jest, činiti«. Jiného ustanovení OZZ. o korunování nemá a privilegia zemská a stavovská, pokud jednají o korunování a neodporují tomuto předpisu, podržela arci i nadále platnosti. Za císaře Leopolda II. stavové čeští přejíce si, aby korunovační přísaha nabyla téhož významu, jaký měly druhdy reversy, jež králové stavům před korunováním dávali, a jaký měly volební kapitulace v říši, kterými císařům římským určité povinnosti se ukládaly, domáhali se r. 1791 změny korunovační přísahy, avšak bez výsledku. V patentu ze dne 1. srpna 1804 přijal císař František I. titul a důstojenství dědičného císaře rakouského a vyhradil si vydati předpisy o slavnostech, jichž by se mělo užívati při korunování jeho jakožto dědičného císaře; při tom výslovně ale doložil, že má »při těch korunováních, kteráž my a předkové naši jakožto králové uherští a čeští přijmouti jsme ráčili, beze změny i též budoucně zůstati«. Před každým korunováním býval pak vyhlašován ceremoniál, jehož se mělo při něm užívati, a jenž celkem sestavován byl podlé starších korunovačních řádů. Patrno z něho, že prve nežli došlo k pomazání, korunování a nastolení krále, král skládal dvě přísahy, jednu církevní a druhou korunovační dle předpisu OZZ-ského, a že zejména nastolení mělo pořáde povahu slavnostní investitury, neboť arcibiskup pravil při tom ke králi: »Drž místo, ježto jsi posud právem dědickým otcovskou posloupností sobě postoupené držel, skrze moc všemohoucího boha a skrze přítomné odevzdání naše.« Korunovační slavnost končila se dědičným přiznáváním stavů ke koruně a pasováním zasloužilých osob na rytíře sv. Václava. K vyzvání nejvyššího purkrabího každý z přítomných dotýkal se dvěma prsty žezla královského, kdežto shromáždění volalo: »Sláva korunovanému králi a dědičnému pánu!« (Srv. Adámek, Z pamětí korunování českých králů.) Slavnostní tento akt podržoval tudy některý význam, který měl v dřívějších dobách, a sice zejména: a) korunováním utvrzovaly a manifestovaly se slavnostním i symbolickým způsobem držení koruny a trůnu podlé práva dědičného, jakož i svrchovanost kralujícího krále; b) holdováním přijímali stavové závazek věrnosti a dědičné poddanosti ke králi; c) korunovační přísahou zavazoval se král šetřiti práv země, církve a stavů; d) účastenstvím stavů ze zemí přivtělených při holdování na korunovačním sněmu, jakož i při samé korunovaci manifestovalo se a stvrzovalo příslušenství zemí přivtělených ke království Českému, a konečně e) korunování české mělo »za účel udržovati živou toho pamět, že historický národ dobrovolně se podrobil žezlu habsburskému, že ze svobodné vůle zvolil v minulé době vladaře rakouského za svého krále«. (Gumplowicz.) Přísahy korunovační králů nabyly pak tím větší důležitosti pro zemi a stavy, když od císaře Leopolda I. počínaje panovníci přestali vydávati majestáty na konfirmaci privilegií zemských a stavovských, a kdy tudy korunovační přísaha nastoupila na místo takovéhoto potvrzování práv zemských a stavovských. A zase přísahy věrnosti stavů nabyly většího významu pro dynastii, když předpis čl. A 2. OZZ-ského, že každý obyvatel jest povinen osobně složiti přísahu dědičné poddanosti (juramentum fidelitatis), byl dvorským dekretem ze dne 26. list. 1781 zrušen, když tudy přísaha při korunovaci skládaná tuto povinnost dříve vykonávanou nahradila, a také když holdování korunovanému králi v zemích přivtělených po r. 1620 docela přestalo. Ze pak obě ty přísahy tvořily obsah a podržovaly povahu smlouvy mezi králem a stavy v čas korunovace obnovované, a že jimi utužoval se obapolný svazek, sotva lze pochybovati.

Odstranění vlivu stavů na obsazování trůnu, jakož i závažné proměny, které v ústavě zemské Ferdinand II. provedl, měly za následek, že práva královská neobyčejnou měrou jsou po r. 1620 rozmnožena a napořáde až do r. 1848 na úkor stavů rozšiřována. V OZZ-ském, v deklaratoriích a ve mnohých napotom vydaných zákonech některá z těchto práv jsou vypočítávána, a to takovým způsobem, že nemohla vzniknouti pochybnost, že králi českému náleží všechna práva výsostná a též i všechna práva reservátní, která císařové římští anebo z jich propůjčení zeměpánové v německých zemích vykonávají. V tomto smyslu pronášeli se také spisovatelé z oboru státního práva, kteří před r. 1848 o ústavě české psali (na př. Feigl roku 1770 v »Öffentliche Vorlesungen«, str. 260. a n., Kostetzky r. 1816 ve spise »Die Staatsverfassung des K. Böhmen«, str. 82. a n. atd.). OZZ. samo ve čl. A 21. ukládá poddaným českým za povinnost, »aby na královské regálie, kteréž králi českému přísluší, buď ty jmenované nebo nejmenované, dle své povinnosti bedlivý pozor dali«, a deklaratorie ve čl. Aa 14. prohlašují, že »králům českým všecky a všelijaké regália neb mocnost, důstojenství i jiná královská práva, jež jednomu každému z králův a monarchů v jejich královstvích náleží, v moci se zanechávají«. Když tudy westfálský mír z r. 1648 přiznával knížatům říše Římské plnou souverainitu nad jich územím a obyvatelstvem (jus territorii et superioritatis) a moc jejich zeměpanskou na skutečnou moc státní (imperium) povyšoval, přidával jim též práva, která králům českým ode dávna náležela a nyní tím méně mohla býti popírána. Výsostná pak tato práva králů českých dají se toliko příkladmo uvésti: a) Důsledkem svrchované neobmezené moci královské bylo nejprve, že Ferdinand II. od r. 1623 řadou nařízení prováděl t. zv. protireformaci katolickou a že v čl. A 23. OZZ-ského prohlašoval Rudolfův majestát z r. 1609 za zrušený a katolické náboženství za jedině oprávněné vyznání křesťanské v zemi. V míru westfálském bylo také zeměpánům přiznáno právo nutiti poddané, aby se s nimi u víře srovnali (jus reformandi), a poněvadž v zemích s katolickou vrchností bylo obmezeno právo to stavem, jaký byl r. 1624 (annus normalis), a toho roku v Čechách už protireformační patenty byly vydány, které nařizovaly všem poddaným navrácení se ke katolictví nebo vystěhování ze země, ostalo vyznání dle české konfese z r. 1575, jež byl císař Rudolf r. 1609 majestátem potvrdil, jakož i vyznání augšpurské a helvetské zapověděno v Čechách. Teprve císař Josef II., háje sobě právo ustanovovati, které vyznání náboženské smí v zemi býti trpěno, povolil tolerančním patentem ze dne 13. října 1781 vyznavačům augšpurské a helvetské konfesse, aby mohli konati domácí bohoslužbu, kteréhožto práva židům i po r. 1620 se dopřávalo. Při tom katolická církev podržela jediná právo odbývati veřejnou bohoslužbu, víra katolická ostala tudy náboženstvím panujícím a král ostával nejvyšším zástupcem a ochráncem církve, osobuje si nejvyšší dozor a řízení ve věcech církevních, k nimž i nadační a školské záležitosti se dlouho počítaly. Proto také vykonával i nadále právo svolovati k nabývání a zcizování statků církevních neboli mrtvé ruky. Se státním tímto dozorem souviselo též schvalování trestů církevních a svolování k vyhlašování bull papežských (placetum regium), právo svobodného jmenování arcibiskupů, biskupův a některých jiných vyšších hodnostů církevních, právo vysílání král. kommissařů k volbám opatů, právo zřizovati a rušiti kláštery, nakládati s jejich statky jako se statky komorními, právo sekularisovati statky církevní atd. b) Králi českému náleželo dále právo repraesentace státu na venek, s kterýmžto právem souviselo ustanovování vyslanců při cizích dvorech (jus legationum), právo vypovídati válku, jakož i uzavírati míry (jus belli et pacis) vyjednávati příměří, spolky nebo jiné státní smlouvy. c) Právo vrchního velení vojenské hotovosti, ohledně které OZZ. vyslovuje po vinnost každého obyvatele, aby k nařízen krále nejenom k obraně země, nýbrž i »verze země« proti nepřátelům se osobně postavil anebo jinou hodnou osobu na svém místě vypravil. Později, kdy místo nařizování veřejné hotovosti a najímání žoldnéřů zavedl se pravidelný odvod k vojsku, stavové majíce právo svolovati k válečné dani, povolovali také počet rekrutův i starali se o jejich ubytování a vypravení. Pevnosti stavěti a zase je bořiti náleželo toliko králi. d) Právo rozepisovati a pokládati sněmy obecní a sjezdy krajské a požadovati v proposici sněmovní berni na stavích. Stavům náleželo povolování berně, avšak bylo jim zapověděno činiti při tom neslušné výminky »proti královské mocnosti, vyvýšenosti a důstojenství«, a kromě toho časem i bez povolení stavů »mimořádné« daně jsou ukládány. Zejména ve 2. pol. XVIII. věku došlo větším dílem z absolutní moci panovnické k velké reformě daně pozemkové a k zavedení nových daní. Rozdíl mezi důchody komorními a berními pozbýval dřívějšího významu; na místě toho důchody státní spravované finančními úřady (královskými a stavovskými, odlišily se od soukromých příjmů panovnických, spravovaných dvorskými úředníky. Ku dřívějším tak zv. výnosným regálům povahy hospodářskofinanční, na př. celnímu, mincovnímu atd., jichž výnos nebyl závislý na svolení stavů, přišly některé nové, na př. regál poštovní, který r. 1624 svob. pánu z Paaru byl pronajat, regál solní (dle patentu ze dne 15. října 1706), právo k výrobě tabáku (dle patentu ze dne 22. dub. 1784), sanytru a prachu (dle patentu ze dne 21. pros. 1807) atd. Ku zcizení statků korunních napořáde se vyžadovalo svolení stavů. e) Králi náleželo právo zákonodárné, právo dávati, vykládati a rušiti zákony a povolovati výjimky z nich, pokud práva země a stavů nebyla tím dotknuta. Následkem toho mohlo právě obecné zákonodárství rakouské zatlačiti zákonodárství zemské. f) Králi ostávalo vyhrazeno právo osazovati všechny vyšší i některé nižší úřady a soudy, jež vesměs za »královské« jsou prohlášeny. jakož i ustanovovati jejich kompetenci, pokud tím do práv stavů nebylo saháno. Dle čl. A 9. OZZ-ského měly na královské úřady zemské osoby v zemi usedlé ze stavu panského neb rytířského býti dosazovány, a to »po vzaté o nich dostatečné zprávě« s nejv. úředníky a soudci zemskými. Vyšší úřady a soudy ostávaly napořáde v rukou stavů. Následkem toho veřejná správa a soudnictví zemské podržovaly dlouho ještě povahu stavovskou, a teprve od času císařovny Marie Terezie přicházelo ku platnosti nové právo výsostné organisovati úřady a soudy (jus constituendi magistrtus) bez ohledu na práva stavův, a práva toho bylo užito takovou měrou, že tím velké proměny způsobeny jsou v politické a soudní organisaci na úkor stavův, avšak namnoze na prospěch poddaného obyvatelstva. g) Pokud se zejména soudnictví týče, náležela králi nejvyšší soudní moc, kterou vykonával prostředkem delegovaných nejvyšších soudů při dvoře, jež vyřizovaly odvolání neb revise podávané králi z nálezů soudů zemských i místních. Ve dvorském dekretu ze dne 3. srpna 1782 prohlásil císař Josef II., že ultima provocatio jest nejpřednější regál krále českého, a že revise ze soudů českých nemohou nikam jinam býti podávány nežli ke králi a ke královské české dvorské kanceláři (nejv. justičnímu úřadu). neboť »nemůže býti řeči o nějaké podřízenosti při Čechách, které jsou neodvislou říší.« (JGS. 1782, str. 166, též Kostetzky u. m. str. 85.) S nejvyšším právem soudcovským souviselo udělování milosti odsouzeným, brání pokut, povolování moratoria, dávání glejtů atd. h) Králi dle názorů středověkých přiznávalo se jakési vrchní vlastnictví k území státnímu a ke všem věcem na něm se nalézajících, s čímž souviselo právo odúmrtné, odchodné, konfiskační, expropriační, právo na věci bez pána, na řeky, lesy, zvěř, poklady, pokud arci práva tato nebyla postoupena do soukromého vlastnictví. Konečně ch) králi českému přiznávalo se v té době právo dávati predikáty vévodské, knížecí a hraběcí, což druhdy císařům ostávalo vyhrazeno, právo povyšovati do stavu panského a vladyckého zemí českých, vydávati listy erbovní a jiné výsadní, právo udělovati cizincům inkolát zemí českých, jenž byl podmínkou nabývání statkův a úřadů v zemi, právo vrchního panství k lénům, právo zřizovati akademie, university a jiné školy, udělovati stupně doktorské, jmenovati veřejné notáře atd., slovem králi příslušela všechna moc, kterou předchůdcové jeho už v dřívějších dobách vykonávali, a kromě toho všechna práva, jež »některému panovníku v Evropě náleží« (Feigl).

Když pak císař František I. pomýšlel na to, složiti korunu císařství Římského, přijal patentem ze dne 1. srpna 1804 pro sebe i své nástupce titul dědičného císaře rakouského, aby – jak se v tomto patentu praví» – udržel a uhájil úplnou rovnost titule a dědičného důstojenství s nejpřednějšími evropskými vladaři a mocnostmi, kterážto rovnost souverainům Rakouska náleží jak ohledem na pradávný lesk jích arcidomu, tak i následkem velikosti a počtu obyvatelstva jich států, jež obsahují tak veliká království a neodvislá knížectví, a kterážto také rovnost mezinárodními zvyklostmi a smlouvami je zabezpečena«. Následuje příkladu Ruska a Francie a »maje zření ku svým neodvislým státům a ku jménu svého arcidomu«, přijal František název císaře rakouského a ustanovil při tom, »aby všechna jeho království, knížectví a provincie podržely posavadní své titule, ústavy, přednosti a poměry nadále«, nepochybuje o tom, že všichni stavové a poddaní vděčně přijmou »toto zařízení, jež má za účel upevniti vážnost spojeného rakouského státního tělesa«. V patentu pak ze dne 6. srpna 1806 ustanovil dále, že úřadové zeměpanští mají užívati nového znaku císařského a psáti se »c. kr.«, a opatřeními těmito snaženo se zemím domu rakouského pro všechnu budoucnost plnou svrchovanost státní zabezpečiti. Znění patentu, kterým se to stalo, dokazuje, že se při tom nemínilo na vnitřních poměrech ústavních zemí domu rakouského něčeho měniti, nýbrž že souverainita panovníka těchto zemí, císaře rakouského, krále uherského a českého atd., měla býti pro všechny časy zabezpečena. Následkem toho také o poměru císařské moci rakouské ke královské moci české nikde nestala se zmínka. Ustanovení OZZ-ského a ostatních zákonův o právech královských napořáde ostala v platnosti, a při vykonávání jich činilo se toliko to rozeznávání, zdali tatáž práva ve všech zemích domu rakouského a tedy v celém císařství Rakouském jednotně přicházeti mají ku platnosti, anebo zdali toliko v Čechách a v zemích přivtělených mají se vykonávati. V prvním případě vykonávala se do r. 1848 a arci i napotom vladařská práva z moci císařské a královské; v druhém případě, když šlo na př. o zákon pouze pro Č., Moravu a Slezsko, o majestáty do zemí českých dané, o práva seniorátní k manstvím českým, o udělení inkolátu a šlechtictví českého, o zcizení korunních statků českých atd., tu práva ta vykonávala se výslovně z moci královské české.

3. Poměr k říši Římsko-Německé. Poměr tento, jak jsme jej v dřívější době se znali, po r. 1620 hrubě se nezměnil. Koruna Česká i nadále počítala se za člena ideální svaté říše Římské, ale tato říše válkou třicítiletou a zejména po míru westfálském z r. 1648, kterým všem něm. zeměpánům souverainní moc je přiznána, octla se v plném rozkladu. Byl to více méně spolek neodvislých států, v němž země české toliko prostřednictvím císaře římsko-německého, jenž byl zároveň vždy králem českým, měly nějaké účastenství. Kdežto při tom moc německých země pánů byla napořáde mocí od říše odvozenou, v léno udělovanou, která po případě mohla jim býti odňata, moc královská v zemích českých, jak jsme vyložili, byla úplně neodvislou mocí státní, kterou králové čeští nepřijímali v léno od císařů. Poslední případ, kdy ještě králi českému byla císařem udělena infeudace, stal se r. 1628, kdy korunovaný král Ferdinand III. přijal od otce svého císaře Ferdinanda léno, avšak nikoli na země české ani na důstojenství královské, nýbrž toliko na kurfirštství a panství, jež od říše ku koruně České byla při pojena. Povinnosti krále českého k říši přestaly všechny, z práv pak jeho obnoveno a vykonáváno jest toliko právo volenecké, a to na prospěch domu rakouského. V poměru tomto nastala r. 1708 tak zv. readmissí českého hlasu jakási novota, která však při povaze říše Římsko-Německé a při mezinárodním po měru koruny České k ní, neměla velkého vý znamu. Když totiž sněm říšský proměnil se r. 1663 ve sněm ustavičný, záleželo panovní kům rakouským, aby měli v něm stálé za stoupení, a císař Josef I. přiměl říšské stavy k tomu, že přiznali vyslanci jeho jakožto krále českého a kurfiršta místo a hlas v kollegiu kurfirštském, k čemuž měl dle zlaté bully zajisté právo. Při tom ale zavázal se, že chce přispívati ke všem nákladům říšským »alespoň kurfirštským podílem a třemi sty zlatými ročně« na vydržování assessora při říšském komorním soudě ve Wetzlaru, když mu za to stavové říšští závazně slíbili, že »korunu a království České se všemi zeměmi k němu přivtělenými ve svou ochranu vezmou a proti všelikému neslušnému násilí vnitřnímu i zevnějšímu mocně chrániti budou«. Stavové zemí českých napotom povolovali výdaje na vydržování stálého vyslance kurfirštského při sněmě říšském v Řezně a assessora soudu komorního, uznávajíce, že readmisse slouží »ku většímu lesku království Českého a zemí k němu přivtělených«. Jiných následků readmisse neměla, k finančním a vojenským břemenům říše země české ničím nepřispívaly a arci i na dále podržely své vlastní zákonodárství a svůj samostatný organismus správní a soudní, neboť výslovně bylo při readmissi prohlášeno, že ona nemá býti nikterak na újmu právům krále a království Českého. Král český obdržel toliko právo míti zastoupení v říšském sněmu a soudu, a země české převzaly povinnost platiti zástupce jeho. Slib, že říše poskytne zemím českým »mocnou ochranu říšskou«, ukázal se býti i ve válce o rakouskou posloupnost, i v sedmileté válce i za Napoleona I. holou frasí, jako vůbec spolek souverainních knížat německých pod náčelnictvím císaře, kterýžto svazek pořáde je nazýván »svatou Římskou říší národa německého«, stával se čím dále tím větší fikcí, ano pravou parodií na stát. Fikci této učinil konec císař František II., složiv císařskou korunu a vládu a prohlásiv patentem ze dne 6. srpna 1806 »svazek, který jej poutal k státnímu tělesu říše Německé, za zrušený«. Všechny »německé provincie a země říšské« jsou při tom sproštěny všech povinností k říši, a císař sliboval, že chce starati se o to, aby je »přivedl jakožto císař rakouský ve svazku s ostatním rakouským tělesem státním na takový stupeň štěstí a blahobytu, jehož dosažení bude stále cílem všech jeho přání, účelem všech jeho nejusilovnějších snah«. Ve dvorském pak dekretu ze dne 21. srpna 1806 opětně prohlašoval, že »složiv římsko-německou korunu bude moci nyní nerušeně všechnu svou pozornost a otcovskou péči toliko blahu svých milovaných národů věnovati s jediným ohledem na zájmy svého zděděného císařství«, při čemž oznamoval následky tohoto svého rozhodnutí. Ustanovuje tu mezi jiným, že se mají za zrušeny považovati »důstojnost volenecká a úřad arcičíšnictví, jež s korunou Českou byly spojeny a jí v léno udělovány, jakož i každý svazek této koruny s říší, jenž se dal odvoditi z privilegií fridriciánských z r. 1212 a 1459 (vlastně 1462), ze zlaté bully císaře Karla IV. a ze slavné readmisse k hlasu a místu v radě kurfirštské z r. 1708«. A dále dokládá: »Jako pak všechen svazek Čech a jich vedlejších zemí s říší přestává, tak i všechny provincie rakouského kraje vystupují ze svazku říšského, aniž potřebí je více žádati v nich za udělení říšských lén; císař a arcivévoda je v nich nejvyšším lenním pánem a souverainem, a toliko z tohoto titule bude vykonávati všechna eminentní práva neobmezené moci, která posud toliko na domácích privilegiích byla založena.« František II. a nástupcové jeho přestali tím býti »volenými římskými císaři německého národa« a stali se »dědičnými císaři rakouskými«; rakouský kraj říše Německé, se kterým od r. 1749 země české byly administrativně spojeny. společně s těmito zeměmi, jakož i se zeměmi uherskými a některými polskými nazván jest císařstvím Rakouským, ve kterém společné státoprávní svazky zemí vždy více přicházely k platnosti, kdežto v bývalé říši Římské poměry veřejného práva ovládány byly zastaralými a znehodnocenými názory manského práva.

Jak jsme se už zmínili, země české a starorakouské nazývány jsou od časů císařovny Marie Terezie časem též zeměmi německými na rozdíl od zemí koruny Uherské, a to bylo dostatečnou záminkou k tomu, aby deklerace rakouská ze dne 6. dubna 1818 země české připočetla k německému bundu (sv. IV. str. 924.) jakožto země, jež »druhdy náležely k říši Německé«. Stalo se tak hlavně za tím účelem, aby císař rakouský zachoval mocné postavení v Německu, spíše z politické vhodnosti než z názoru právního a zajisté bez přímé újmy státní svrchovanosti koruny České. Vždyť bund měl býti pouze mezinárodním spolkem svrchovaných knížat; mimo to, jak zvláště sluší vytknouti, břemena spolková byla uhrazována ze společné pokladny celého mocnářství, tak že k nim přispívaly také země uherské i království Haličské; konečně ovšem císař a král jistou měrou mohl do poměrů mezinárodních vstoupiti ze své moci bez otázání stavů. Nicméně zmíněnou deklarací byl bezprávně a jednostranně vysloven také jistý názor o historickém poměru koruny České k říši Německé. Že však takovýto názor a výklad, starší politice habsburské docela odporující, je nesprávným, totě z toho, co jsme o dřívějším poměru k říši řekli, právě tak patrno, jako že pozdější úsudek historický nemůže míti platnosti právní do minulosti. Z druhé strany dlužno připustiti, že německá politika mocnářů rakouských v tomto století nesla v sobě nebezpečí, že zemím českým bude na příště účastniti se i všelikých dalších osudů Německa, třebas i na ujmu jejich státní svrchovanosti. Nehledě ani ke značnému vlivu bundu na vnitřní poměry státní, zvláště na zřízení stavovské, ukázalo se to jasně r. 1848, kdy země koruny České měly býti přivtěleny k nové Německé říši, a kdy tedy také národ český (podobně jako Poláci poznaňští, do té doby ještě k bundu nepočítaní) měl vydán býti v moc zastupitelstva národa německého. Tlumočníkem přirozeného odporu národa českého proti takovýmto záměrům velkoněmeckým učinil se historiograf Palacký ve své památné odpovědi padesátičlennému výboru frankfurtskému ze dne 11. dubna 1848, v níž vyložil historický poměr koruny České ku staré říši římsko-německé, i pravou ideu státu rakouského. Vskutku většina obyvatelstva českých zemí odmítala účastniti se frankfurtského parlamentu, a později říšsky sněm kroměřížský rovněž odepřel uznati platnost »základních práv národa německého«. I bylo to zajisté v nejvyšším prospěchu samé dynastie, že nad polovicí zemí nevzepjal se německý stát spolkový s králem pruským jako císařem v čele. Zápas Rakouska a Pruska o vrchní moc v Německu skončil teprve válkou r. 1866, kteráž země české i starorakouské vyprostila z německého bundu a mocnářství Rakouské vrátila jeho vlastním úkolům. – Nicméně nová říše Německá vlivem knížete Bismarcka r. 1879 vstoupila s mocnářstvím Rakousko-Uherským zase ve spolek obranný (allianci), r. 1888 veřejně vyhlášený, dle něhož oba mocnáři za všech okolností pečovati mají o bezpečnost svých říší a pokoj svých národů podobně jako ve předešlém bundu (»ähnlich wie in dem früher bestandenen Bundesverhältnisse«). I jest povážlivo pro království České, v srdci Němectva položené, že mezi Němci za hranicemi znova rodí se přání po trvalejším zblížení a připojení našeho mocnářství k Německu; mluví se ne pouze o spolku celním a obchodním, ale též o souhlasných zařízeních vojenských, ano i přímo o úvazcích státoprávních; tak prý toho žádá dávný vývoj staré říše Německé a pozdějšího německého bundu. A tu právě správný výklad poměru Čech k říši, z něhož nade vši pochybnost plyne, že země české nebyly částí říše Německé a že Němci zahraniční tudy nemají žádného historického práva k těmto zemím, není bez významu a dosahu praktického, a zajisté »slavné zásadní uznání českého státního práva je v zájmu samé dynastie i říše, neboť nelze zadati svrchovanosti koruny České, aby nebyla zadána i svrchovanost celého mocnářství« (Boh. Rieger).

Přehlédneme-li pak celý staletý historický vývoj zemí českých a ostatních zemí domu rakouského, shledáváme v nich ustavičnou snahu uhájiti a zabezpečiti samostatnost svou proti říši Římsko-Německé na jedné straně a pak proti Turkům na druhé straně. Myšlénka Karlova, ovládati říši Římskou z Čech, kterou habsburští panovníci od XVI. st. napořáde důsledně sledovali, neměla za účel ze zemí českých učiniti země německé, nýbrž naopak účelem jejím bylo země české uhájiti před nadvládou německou. Myšlénka tato – zejména po r. 1866 – nevylučuje možnost, ano naopak činí žádoucím, aby země české a tudy rakouské se zeměmi německými jako rovni s rovnými v míru a pokoji žíly; avšak ona zároveň předpokládá, aby i Rakousko považovalo své poslání v Německu i Německo své poslání v Rakousku za ukončeno, a aby se toliko rakouská politika v Rakousku provozovala, jako se toliko německá politika v Německu provozuje. I musí se to považovati za přední historické poslání říše Rakouské, jejímžto »membrum nobilius« napořáde jsou a zůstanou země české, aby napomáhala ve vlastním prospěchu uskutečnění těchto ideí ve formách a duchu arci modernímu času přiměřených.

4. Nejvyšší úřady a soudy (dvorské a zemské). Do r. 1620 král český vykonával práva královská v království Českém a zemích přivtělených prostřednictvím orgánů, které skoro vesměs obírány byly z usedlé šlechty těchto zemí a jež za nejvyšší úřady a soudy české se považovaly. Zásada, že král »v českých věcech má užívati českých radů«, větším dílem aspoň formálně se zachovávala. Císař sice ve věcech společných všem jeho zemím, ve věcech zahraničných, vojenských a finančních užíval dvorských radů, kteří zasedali v tajné radě, ve dvorské radě vojenské a v radě dvorské komory, avšak ústava česká o zákonné působnosti těchto radů ničeho nevěděla. Král se radil s českými i cizími rady, vládu ale vykonával dle ústavy prostřednictvím toliko českých radů. Nejvyšší úředníci zemští s ostatními českými rady byli po zákonu jedinou královskou radou ve všech záležitostech zemských, vyjma ty, jež se týkaly důchodů královských, a i tyto vlastně měly radou královské komory české býti vyřizovány. Ferdinand II. po r. 1620 nemnoho změnil na formě tohoto vládního ústrojí, za to tím více byl pečliv, aby duch starých těchto ústavních zřízení se změnil, tak aby ostávala k dalším proměnám v ústavním zřízení volná dráha otevřena. V OZZ-ském vyhradil si, že toliko jemu jakožto králi českému náleží osazovati »královské úřady a soudy zemské«, avšak slíbil, že úřady ty »rozumnými, hodnými a v království Českém usedlými osobami« a to »po vzaté o tom dostatečné zprávě« bude osazovati, a že při tom šetřiti bude »neporušitedlně« výpovědi krále Vladislava z r. 1497 o osazování uřadův učiněné. K nejvyšším úřadům stavu panskému náležitým připojil ještě praesidentství soudu appellačního a zavázal se, že praesidentem komory české bude jmenovati toliko některou osobu panského neb rytířského stavu českého. Následkem toho všechny úřady a soudy staly se královskými, úředníci nepřísahali více »králi a vší obci království Českého«, nýbrž toliko králi českému a jeho dědicům; avšak předsedové i členové těchto vyšších úřadův a soudů zemských měli býti jmenováni králem ze šlechty v zemi usedlé, která nabyla práva obyvatelského v zemích českých neboli inkolátu českého. Cizozemec nemohl ani po r. 1620 se státi úředníkem nebo soudcem v Čechách, leč by mu prve bývalo od krále právo inkolátní propůjčeno, a pak už byl obyvatelem země. Při tom úředníci králem jmenovaní neměli býti více nesesaditelni, jako tomu dříve bývalo, a neměli ostávati do smrti v úřadě jednou jim uděleném, nýbrž král mohl jim odejmouti hodnost, kdy chtěl, a oni byli povinni po uplynutí pěti let úřad svůj do rukou jeho složiti, po případě o další ponechání úřadu žádati. Tím bylo postaráno o to, aby šlechticové, kteří byli nejvyššími úředníky a soudci zemskými, spravovali se netoliko předpisy zákonův obecně vyhlášených, nýbrž i nařízeními a instrukcemi jim z centrálních míst dvorských dodávanými a aby tímto způsobem stali se dvorským radám mnohem více podřízeni, nežli tomu bylo před r. 1620. Kromě toho ale nyní nestálo tomu nic v cestě, aby byla provedena myšlénka Ferdinanda I., zříditi při dvoře též nejvyšší orgány dvorské, které by byly nejvyššími instancemi ve věcech zákonodárných, politických a soudních zemí českých. Poněvadž nebylo naděje, že by císař chtěl dvůr svůj na hrad pražský přeložiti, přesídlena jest trvale do Vídně česká dvorská kancelář s jistým počtem českých radův, a tak dvorská rada a kancelář česká stala se dvorským úřadem a poradním sborem pro vyřizování společných záležitostí zemí českých, pokud záležitosti ty nebyly předmětem porad svrchu zmíněných tří rad dvorských. Dle čl. A 36. OZZ-ského měl sice nejvyšší kancléř český ostati nejv. úředníkem zemským v Čechách a napořáde obírati se z českého stavu panského, avšak faktické poměry staly se mocnějšími nežli ustanovení zákona, a úřední postavení kancléře jakožto stále při dvoře meškajícího rádce králova ve věcech českých způsobilo, že úřad jeho začal se pokládati za vyvýšený nad hodnosti ostatních nejvyšších úředníků v Čechách. Rovněž tak ostatní jemu podřízení radové a úředníci v kanceláři české povýšili své postavení, jsouce ustanoveni při úřadě, jenž obdržel nadřízené postavení nad úřady a soudy zemskými ve všech zemích českých. O působnosti české dvorské kanceláře předpisovalo OZZ-ské, že se v ní mají vyřizovati a králi přednášeti »politické a regimentu všeho a obecného dobrého dotýkající se věci«, jakož i soudní věci, které by následkem stížnosti neb suplikace před osobu krále přišly. V takovýchto přech »má se tu v kanceláři nejméně u přítomnosti sedmi osob, nejvyšších král. ouředníků zemských, soudu zemského neb komorního soudcův aneb jiných král. v příčině fedruňku spravedlnosti přísežných rad s nejvyšším kancléřem, též místokancléřem vejpověď dáti«, při čemž česká akta mají se přikazovati české expedici a německá německé. Podobně měly se vyřizovati žádosti za revisi výpovědí zemských a jiných zvláštních soudů. Ustanoveními těmi povýšena je tudy kancelář na nejvyšší politickou a soudní instanci zemí českých při dvoře, a císař vyhradil si také právo dalšími předpisy vymeziti a rozmnožiti působnost její. To se také od té doby napořáde dálo. Poněvadž bylo obtížno povolávati k poradám české dvorské rady do Vídně nejv. úředníky a soudce zemské, voláni jsou na jejich místě též tajní neb dvorští radové z ostatních zemí rakouských, pokud počet českých radů dvorských ve Vídni meškajících k tomu nepostačoval. Dálo se tak zejména ve věcech soudních. Povolávání jiných radů do české kanceláře ale přestávalo, když za císaře Karla VI. počet českých radů značně je rozmnožen s tím úmyslem, aby dle slov císaře »český národ nebyl dále souzen cizozemskými soudci«. Zároveň v instrukci ze dne 26. dubna 1719 bylo předepsáno, že česká rada má se skládati ze dvou senátů, z nichž jednomu bude náležeti rozhodovati v záležitostech politických (senatus publicorum) a druhému v záležitostech soudních (senatus judicialis). Tu pak tvořili českou radu dvorskou nejv. kancléř, kancléř (předseda soudního senátu), místokancléř, osm až dvanácte radů neboli assessorův a tři neb čtyři dvorští sekretářové čeští. Kromě toho počet ostatního úřednictva kanceláři přiděleného, jež se do r. 1719 dělilo na českou a německou expedici, byl velmi značný. Takovým způsobem bez velkých změn v ústavě české přibyl k ústředním orgánům dvorským při dvoře císařském, jejichž prostřednictvím vláda ve všech zemích domu rakouského dle jedněch zásad byla vykonávána, nový nejvyšší politický a soudní úřad toliko pro země české, jehož přednostou byl vždy člen českého stavu panského, a ostatní členové skoro vesměs obyvatelé zemí českých.

Všechny ostatní »nejvyšší« úřady a soudy v Čechách stávaly se následkem toho »vyššími« královskými úřady a soudy zemskými, jež centrálním orgánům dvorským ostávaly podřízeny. Deklaratorie z r. 1640 předpisovaly k tomu ještě, že tito »nejvyšší úředníci zemští ne královští, ale královskými úředníky zemskými v království Českém se jmenovati a psáti mají«. Až na odvislost od centrálních míst dvorských nezměnily se mnoho názvy, vnitřní zřízení a částečně i působnost jejich. Z úřadů zemských ostávaly nejdůležitějšími místodržitelstvo a komora česká, ze soudů soud zemský, větší a menší, soud komorní, dvorský, appellační, purkrabský a j. Při tom správa a soudnictví pořáde nebyly přesně od sebe odděleny, tak že nejv. úředníci zemští ostávali členy soudu zemského, a zase radové soudní byli členy místodržitelstva. Císař Ferdinand II. svěřil 22. února 1627 správu země trvale nejvyšším úředníkům a soudcům zemským jakožto svým místodržícím a tak to ostalo až do r. 1749. Rada zemská stala se královskou radou zemskou neboli místodržitelstvem. OZZ. opětně ustanovovalo, ze nejvyšší purkrabě má nejpřednější místo mezi královskými úředníky zemskými a následkem toho purkrabí, jenž setrval v hodnosti předsedy sněmu a soudu zemského, stal se také předsedou rady místodržitelské neboli prvním místodržícím. Kromě něho počítali se dle OZZ-ského k úředníkům zemským, kteří zasedali v radě místodržitelské: nejv. hofmistr (předseda komorního soudu), nejv. maršálek, nejv. komorník, nejv. sudí (předseda zemského soudu), nejvyšší kancléř, nejvyšší sudí dvorský (předseda manského soudu), praesident nad appellacími, praesident komory české, nejv. písař zemský, podkomoří a purkrabí kraje hradeckého. Purkrabství hradu karlšteinského byla r. 1623 zrušena; hejtmanství německých lén spojeno jest r. 1651 se soudem appellačním a úřad nejv. mincmistrovství vzal za své r. 1783. Každý z úředníků zemských měl arci svou zvláštní působnost buď v úřadě neb na soudě. Komora česká spravovala i nadále důchody královské všech zemí českých pod dozorem dvorské komory až do r. 1745, kdy byla spojena s místodržitelstvem a kdy také na Moravě zvláštní komora byla zřízena. Úředníci její, jakož i místodržitelství dělili se na úřednictvo české a německé expedice. Nejvyšším českým soudem královským stala se dvorská rada česká ve Vídni; ostatní zemské soudy staly se všechny královskými. Na jejich kompetenci nebylo mnoho měněno. Počet soudců byl značně rozmnožen, poněvadž v soudech těch zavedlo se písemné řízení, a radové každého soudu vyššího měli po příkladu soudu appellačního vyřizovati záležitosti soudní ve dvou senátech, českém a německém, tak aby »v též řeči až do skončení pře mohlo býti procedírováno« (OZZ čl. C 2., D 47. a F 46.). Konečně z výpovědí i soudu zemského tak jako i ostatních soudů šla revise ke dvorské kanceláři české.

V tomto vládním ústrojí byly od r. 1749 provedeny dalekosáhlé změny, jejichž hlavním účelem bylo, aby správa a soudnictví v zemích českých a rakouských byly scentralisovány, zároveň aby správa od soudnictví v nejvyšší instanci byla oddělena, a aby úřady a soudy pozbyly docela veškeré povahy stavovské a staly se toliko orgány zeměpanské správy s povahou byrokratickou. Císařovna Marie-Terezie shledávala největší vadu správy veřejné v tom. že »země rakouské a české byly řízeny separovanými kancelářemi« a že stavové »hleděli nabyté důvěry užiti při zemských zřízeních v Čechách více pro přednosti země, než pro interes panovníkův, kdežto přece země byla dobyta zbraněmi«. Už r. 1720 byla rakouská dvorská kancelář, jež r. 1612 oddělením od říšské kanceláře povstala, tím způsobem přetvořena, že jsou při ní zemské expedice zrušeny a proměněny ve věcné referáty, avšak přetvoření to stalo se poněkud jináče, nežli se rok před tím s českou kanceláří bylo stalo. Jsou totiž z ní zřízeny dva senáty, z nichž jednomu náleželo obstarávati státní a dvorské záležitosti a druhému vnitřní záležitosti dědičných zemí rakouských, a to jak provincialia, tak i judicialia. Ze dvou těchto senátův utvořila císařovna r. 1742 dvorskou a státní kancelář se zvláštním státním kancléřem rakouským a rakouskou dvorskou kancelář pro politické a soudní záležitosti rakouských zemí dědičných a tím připravila půdu ku proměnám, které r. 1749 ve složení a působnosti úřadův a kanceláří dvorských předsevzala. V kabinetním listě ze dne 1. května 1749 nařídila, aby vyřizování tak zvaných publica a politica zemí českých a rakouských při dvoře dálo se společně a oddělilo se od nejvyšší správy soudní těchto zemí. Následkem toho vedlé státní kanceláře, která obstarávala společné záležitosti všech zemí habsburských, a také ty, které byly projednávány v tak zv. konferenci in internis (od r. 1760 zvané státní radou), a vedlé dvorské rady vojenské povstaly ve Vídni dva nové centrální úřady dvorské pro země česko-rakouské: directorium in publico-politicis et cameralibus a nejvyšší justiční úřad. Působnost dvorské komory obmezena jest toliko na finance dvorské a na důchody zemí uherských kdežto direktoriu jsou přikázány kromě politických také finanční záležitosti zemí neuherských. Dvorské kanceláře česká a rakouská jsou prohlášeny trvale za zrušeny. Poslednímu nejv. kancléři českému hr. Harrachovi, jenž se zrušení kanceláře české marně vzpíral, ponechán jest titul českého kancléře a první místo jakožto konferenčnímu ministru ve státní konferenci, která též o návrzích direktoria rozhodovala. Nejvyššímu justičnímu úřadu přikázáno je rozhodování sporných záležitostí soudních v poslední instanci, jakož i řízení administrativních záležitostí soudních ministerium spravedlnosti) a spolupůsobení při činnosti zákonodárné, která měla za účel opatřiti zemím českým a rakouským jednotné právo. Proto také při úřadě tom ihned zvláštní zákonodárná kommisse je zřízena. Justiční úřad sám dělil se na tři zemské senáty, z nichž jeden vyřizoval toliko soudní záležitosti zemí českých, kdežto druhé dva senáty soudnictví zemí rakouských měly na péči, Císařovna také nařídila, že v českém senátě mají míti čeští radové (obyvatelé zemí českých) a v rakouských senátech rakouští radové většinu. Podobně i při direktoriu jsou zavedeny zemské referáty, a i registratura a expedice dělily se dle skupin zemí, na něž působnost direktoria se vztahovala. Resolucí ze dne 2. ledna 1762 povolila císařovna, aby direktorium nazývalo se »c. kr. spojenou českou a rakouskou dvorskou kanceláří« a podrželo vrchní řízení toliko záležitostí politických v zemích česko-rakouských. kdežto správu finanční postoupilo dvorské komoře a ministeriální banko-deputaci. V létech následujících jsou několikráte názvy, složení a působnost nejvyšších těchto úřadů proměněny, roku 1776 agenda haličské dvorské kanceláře na ně přešla, ale konečně r. 1802 obnoveny jsou zase v předešlé podobě. Napotom až do r. 1848 obstarávaly při dvoře dvorská a státní kancelář hlavně zahraničné, vojenská rada dvorská vojenské, spojená dvorská kancelář politické, nejvyšší soudní úřad soudní a dvorní komora s banko-deputací a jinými úřady a kommissemi finanční a hospodářské záležitosti buď všech anebo většiny zemí císařství Rakouského. Ve spojené dvorské kanceláři, v nejvyšším soudním úřadě a ve dvorní komoře ostávaly napořáde referáty a senáty pro země české, v nichž větším dílem bylo zaměstnáno úřednictvo, které mělo inkolát v zemích českých. Kromě toho do jisté míry zachovávána i forma, kterou ústava zemská předpisovala tím způsobem, že přednosta spojené kanceláře dvorské nazýval se »krále českého nejvyšším a arcivévody rakouského prvním kancléřem« a náměstkové jeho psali se jeden »král. českým a rakouským kancléřem« a druhý »král. českým a rakouským místokancléřem«. Z názvů těch dalo se dovozovati, že důstojenství nejvyššího kancléře českého dále trvá, třebas bylo spojeno s hodností rakouského kancléře, a že o něm napořáde platí ustanovení českého OZZ-ského, že má náležeti českému stavu panskému. Stavové čeští r. 1791 žádali císaře Leopolda II., aby zemský referát ve spojené kanceláři toliko usedlému Čechovi byl svěřován, avšak císař žádosti té nevyhověl. Z nejvyšších pak svrchu jmenovaných úřadův a soudů dvorských povstala r. 1848 ministerstva s působností pro celou říši nebo pro země toliko neuherské a nejvyšší soudní dvůr. (Viz Rakousko.)

Neméně dalekosáhlé proměny způsobeny jsou v této době ve složení a působnosti úřadův a soudů zemských. Nařízením ze dne 1. května 1749 zrušeno je také královské místodržitelstvo, jež se skládalo z nejvyšších zemských úředníkův a z jistého počtu radů z domácí šlechty dosazovaných. »I to byl převrat, ne snad toliko administrativní, nýbrž státoprávní. Byloť staré místodržitelstvo sborem a úřadem ústavním stejně jako česká dvorská kancelář; a značila-li tato samostatnost českého státu, značilo ono samosprávu země České a stavů jejích, – značil-li pád kanceláře hlavní dílo rakouského centralismu, značil pád místodržitelstva v přední řadě uvedení státní byrokracie do Čech« (B. Rieger). Na místě místodržitelstva zřízen pro správu politickou a finanční zvláštní úřad »král. repraesentace a komora«, jehož členy byli úředníci zeměpanští, šlechta to úřední a ne pozemková, kdežto nejv. úředníkům ponechány jejich úřady a úkoly v soudnictvi zemském, a přenechána též některá publico-judicialia, aby je ve zvláštním konsessu pod předsednictvím nejv. purkrabího vyřizoval, avšak vliv na správu politickou jest jim odňat. Nejv. rozhodnutími ze dne 9. listopadu 1762 a 5. května 1763 nazván první zemský úřad zemským guberniem a povoleno, aby nejv. purkrabí stal se zase jeho přednostou. Ostatní nejv. úředníci neměli však býti více přísedícími jeho, nýbrž purkrabímu povoleno toliko, aby k poradám gubernia »některé z předáků v království povolával«. Nicméně reskriptem ze dne 17. pros. 1763 konsess nejv. úředníků spojen je s guberniem, a sice tak, že tvořil soudní jeho senát, jenž však r. 1783 je zrušen. Toho roku totiž císař Josef II. vyhlásil dvorským dekretem ze dne 14. dubna r. 1783 nové jednotné zřízení soudní pro království České za tím účelem, aby správu od soudnictví i v nižších instancích oddělil. I ustanovil v něm, že v první instanci mají nadále vykonávati soudní moc soud zemský jakožto výsadní soud šlechty a držitelů statků deskových, a soudy místní, ve městech magistráty, jakožto soudy obyvatelstva nešlechtického, a že ode všech těchto soudů má jíti odvolání ve věcech civilních i trestních k obecnému soudu appellačnímu. Všechny ostatní soudy, vyšší i nižší, jež s touto organisací nedaly se srovnati, měly odpadnouti a jejich působnost přejíti od 1. ledna r. 1784 na nové orgány soudní. Následkem toho zrušeny jsou zejména zemský soud, větší a menší, komorní soud, dvorský a purkrabský soud, kdežto appellační soud, jenž druhdy toliko výpovědi městských soudů přesuzoval, stal se nyní druhou instancí pro všechny soudy v Čechách. Pro Moravu a Slezsko zřízen byl r. 1783 zvláštní appellační soud a r. 1835 pravomoc soudní, kterou appellační soud v zastoupení hejtmanství německých lén vykonával, přenesena je na soud zemský. A tak na jedné straně nejvyšší české orgány dvorské staly se česko-rakouskými, a ty české úřady, které druhdy vykonávaly působnost také v zemích přivtělených, jsou ve své působnosti toliko na Č. obmezeny. Hodnosti nejvyšších úředníků zemských, kteří měli účastenství na soudnictví zemském, staly se toliko čestnými titulaturami, až teprve za císaře Leopolda II. vymohli sobě stavové aspoň částečné obnovení staré ústavy zemské tím způsobem, že hodnosti nejvyšších úředníků zemských spojeny jsou s předsednictvím nových zeměpanských úřadův, a sice hodnost nejv. purkrabí spojena jest s předsednictvím gubernia, nejv. komorníka zemského s místopředsednictvím gubernia, nejvyššího hofmistra s předsednictvím appellačního soudu, zemského sudího s předsednictvím zemského soudu, nejv. sudí dvorského s předsednictvím nejv. úřadu lenního, jenž znovu byl zřízen, a hodnost nejvyššího písaře zemského s ředitelstvím desk zemských. Ostatní úřady staly se toliko čestnými hodnostmi, až na úřad zemského podkomořího, jenž podržel hospodářskou správu král. měst. Na této organisaci nebylo do r. 1848 ničeho podstatného měněno a tím způsobem šlechta v zemi usedlá uhájila sobě právo, že řízení všech vyšších úřadův a soudů v zemi má ostati v jejích rukou.

5. Sněm zemský. OZZ. majíc za účel obmeziti práva stavovská na nejmenší míru způsobilo velké změny i ve složení i v působnosti sněmu zemského. K dosavadním třem stavům: panskému, rytířskému a městskému, připojen stav duchovní (arcibiskup se suffragány a infulovanými praeláty, držícími statky deskové a učiněn prvním stavem. Přijímání do vyšších dvou stavů šlechtických odpadlo, avšak šlechtictví, inkolát český a držení desko vého statku byly podmínkou členství těchto dvou stavův. Účastenství vyslaných král. měst na sněmě jakožto čtvrtého stavu svobodného pozbylo dřívějšího významu. Stavům nařízeno sněmovati pohromadě, porady a usnášení se stavů jednotlivých přísně jsou zakázány. S počátku podávali po přečtení proposice členové tří vyšších stavův osobně neboli viritim každý své přímluvy, a když se tak stalo, vyzval nejv. purkrabí jakožto direktor sněmu stav městský, aby podal též svou přímluvu. Tu obyčejně primas nebo kancléř staroměstský vyhověl tomuto vyzvání, a tak hlas jednoho praeláta nebo šlechtice vážil tolik, co hlas celého stavu městského. Při tom toliko vyslaným šesti privilegovaných měst dovoleno seděti na sněmě, ostatní vyslaní městští musili státi v pozadí sněmovny. Následkem toho toliko poslové privilegovaných měst přicházeli ku sněmům, a ti ještě hašteřili se mezi sebou, v jakém pořadí mají na sněmě seděti, tak že třem venkovským městům privilegovaným, Kutné Hoře, Plzni a Budějovicům, odňato právo seděti na sněmě a více se toho práva dodělati nemohla. Za císaře Leopolda II. žádala privilegovaná města, aby obdržela na sněmě virilní hlasy, rovněž tak i za císaře Ferdinanda V., avšak stavové teprve r. 1846 projevili ochotu dopřáti stavu městskému sedm virilních hlasův, než ani k tomu nedošlo. Pokud se jednání na sněmích týče, předpisovalo OZZ. v čl. A 5. a 6., že jenom králi náleží prostřednictvím kommissařů činiti sněmu proposice neboli »postulovati« berně a činiti návrhy, a že na postulátním sněmu nikdo jiný nemá práva »něco, načby se to koli vztahovalo, stavům přednášeti a k uvažování buď oustně neb v spisu podávati«. Má-li kdo při sněmích co oznámiti, co by bylo k dobrému krále neb země, tedy nechať to sněmovním kommissařům ústně nebo ve spisu přednese a ti o tom podají dobré zdání na vyšší místa. Zejména zakazovalo, aby stavové činili při povolování berní, jež toliko se svolením sněmu měly se ukládati, »neslušné vejminky, které by se proti královské mocnosti, vyvýšenosti a důstojenství vztahovati mohly«, anebo vyhledávali nových privilegií a svobod. Kdo by se toho dopustil, měl býti přísně trestán. Teprve v deklaratoriích z r. 1640 bylo povoleno stavům raditi se po vyřízení proposice královské o nepatrnějších záležitostech, jež se netýkaly »osoby, důstojnosti autority a regálií« krále, avšak s tím obmezením, že návrh v takových věcech pouze jeden člen sněmu učiniti směl a k němu dříve od kommissařů povolení zvláštní musil obdržeti. Následkem toho užívali stavové opět dosti hojně práva podávati návrhy iniciativní, a i zákaz, aby se neradili v jednotlivých stavech o záležitostech sněmovních, dovedli obcházeti tím způsobem, že platnost jeho uznávali toliko pro veřejná sezení sněmovní, ve kterých královská postulata jsou přednášena, přímluvy podávány, a zase vyřízení postulat vyhlašováno. Pro ostatní sněmovní sezení, jež purkrabí svolával, užívali dřívější volností, že mohli raditi se v jednotlivých stavech. Za císaře Leopolda II., jenž stavy zemské »za sloupy monarchie« prohlašoval a kdy stavové sami zvali se »národním shromážděním, což jim bylo ale zakázáno, žádali stavové ve svých desideriích z roku 1790, aby bylo vydáno nové zřízení zemské ve shodě se stavy, ve kterém by se ustanovilo, že ani budoucně základní tento zákon nemá býti měněn ani jinak sděláván, leč se svolením krále a stavů, neboť výhradné právo zákonodárné krále »příčí se pojmu občanské svobody a podstatě pravé stavovské ústavy«, a také aby všecky ostatní zákony dříve, než se vydají, byly sněmu předkládány k podání dobrého zdání o nich. Rovněž žádali, aby každému sněmovníku bylo dovoleno podávati ve sněmu návrhy bez předběžného svolení kommissařů královských. Nejv. rozhodnutím ze dne 12. srpna 1791 sděleno stavům. že za měřítko budoucí ústavy stavovské má se vzíti rok 1764 (kdy už gubernium bylo zřízeno, a inkamerace nepřímých daní druhdy na sněmích povolovaných provedena), že stavovská privilegia budou touž měrou, jako se za císařovny Marie Terezie stalo, potvrzena, a že stavové »budou slyšáni, kdykoli jednati se bude o upravení nebo změnu ústavy, anebo takových zákonů, které se týkají celé země; avšak že stavům ponechává se na vůli, aby jak proti zákonům, které mají nabyti platnosti, tak i proti všem nařízením, třebas byla císařem potvrzena, přiměřená představení činili, jež ale nemají míti účinku odkládacího«. Chtěl-li některý člen sněmu podati návrh, měl na vůli předložiti jej buď kommissařům královským anebo výboru zemskému a tou cestou mohl se dostati do sněmu. »Práva a příležitosti k zákonodárské iniciativě nescházelo odtud stavům, bohužel však nedostávalo se jim brzo potřebného k tomu ducha« (Kalousek). Pokud se činnosti sněmovní týče, je z řečeného patrno, že stavové mohli míti účastenství na zákonodárství s počátku toliko potud, pokud králem byli k tomu vyzváni, později též z vlastní iniciativy, a arci měli dávati svolení ku změnám v ústavních zákonech, které se dotýkaly privilegií stavovských. K těmto výsadám počítali stavové: právo míti hlas a místo na sněmích zemských, a to výlučné, tak že bez přivolení stavů sněmovní právo nikomu nemělo býti více udělováno, právo povolovati berně na sněmích a míti vliv na záležitosti vojenské a jiné zemské, pokud s bernictvím souvisely, právo repartovati a vybírati daně vlastními stavovskými orgány, právo spravovati majetnost zemskou, práv o dávati svolení ke každému odcizení zemí a statkův od koruny České, právo, aby osoby stavovské na přední místa úřední v zemi byly dosazovány, a aby tudy změny v organisaci úřadův a soudů bez porušení tohoto práva se předsebraly, právo, aby každý byl souzen na svém právě a to příslušníky svého stavu, právo dávati svolení ku změně dědičné posloupnosti na trůně a míti vliv na zřizování poručnické vlády v čas nezletilosti dědice trůnu, právo volební v případě vymření rodu královského atd. Stavovská práva tato hájili sobě stavové i v desideriích z r. 1790 i v dedukci o právní nepřetržitosti ústavních práv a svobod stavovských z r. 1847, a také není žádné pochybnosti, že až do r. 1848 stavové ve smyslu těchto práv vykonávali závažný vliv na záležitosti státní i zemské. Zejména r. 1714 bylo jim povoleno zříditi si osmičlenný výbor zemský (v. t.), volený po dvou z každého stavu, aby spravoval celé hospodářství zemské, počítaje v to i vybírání a účtování berní, a aby ve všech krajských městech zřizoval filiální kassy krajské, kterým by vrchnosti berně na sněmích povolené odváděly. Záruka ústavního vybírání berní byla tedy dostatečná. Avšak od 2. pol. XVIII. stol. práva stavovská napořáde jsou tenčena a rušena, mnohé daně zejména nepřímé bez svolení stavů vybírány, a stavové nedovedli práv svých ani uhájiti ani užívati ku prospěchu země, nýbrž větším dílem k sobeckým svým účelům, tak že na konec při odstraňování práv stavovských vzala těžkou újmu též ústavní práva země, a přirozený vývoj ústavního práva u nás také vinou stavů byl přerušen.

6. Zřízení krajské. Jako ve správě zemské, tak i ve správě krajské obdržela moc královská nepoměrnou převahu nad mocí stavovskou. OZZ. zdánlivě nemnoho měnilo na organisaci krajské. Předpisovalo v čl. A 48., že hejtmané krajští mají býti »hodné a v těch krajích usedlé osoby, z panského a rytířského stavu«, jež král každého roku nařídí, a kteří ve vojenských věcech mají se tím spravovati, co jim od krále neb v nepřítomnosti jeho skrze místodržící královské nařízeno bude. Vojenští náčelníci tudy neměli jim čeho poroučeti. Považujíce se za úředníky královské, neměli skládati přísahu více »králi a zemi«, nýbrž toliko králi a jeho dědicům, a sice, že budou v úřadě hejtmanství krajského věrně se chovati, »všelijaké škodlivé předsevzetí, které by proti králi a proti řádu a právu v kraji vzniknouti chtělo, vedlé nejvyšší možnosti odvracovati a potlačovati a k náležitému strestání přivozovati, jak chudému tak i bohatému rovného práva udělovati, obzvláštně pak v obecních, království a policie jeho se dotýkajících věcech, vedlé OZZ-ského věrně se říditi«. Krajská správa měla se tudy i nadále nalézati v rukou usedlé šlechty, která byla oprávněna zasedati na sněmích zemských, a působnost krajských hejtmanův ustanovovala se netoliko úředními instrukcemi (na př. z r. 1695, 1706 a 1731) a nařízeními vládními, nýbrž i OZZ-ským a dílem též zákonodárstvím sněmů. Ústava krajská podržovala tudy ještě stavovský ráz, a OZZ. mluvilo též v čl. A 4. o »rozepisování a pokládání sjezdů krajských«, k němuž arci právo toliko králi přiznávalo, tak že možnost, aby zase »krajané« měli vliv na správu krajskou, nebyla vyloučena. Skutečně také do r. 1648 jsou ještě několikráte sjezdy krajské svolávány, aby spolupůsobily při úkolech zvláště vojenské a finanční správy, avšak pak zanikly úplně. Rovněž tak po r. 1648 klesala napořáde stavovská a samosprávná povaha hejtmanů krajských; hejtmané ti stávali se vždy více toliko úředníky zeměpanskými, při tom obory veřejné správy šířily se vždy více, avšak zbývající samospráva stavovská přetvořovala se na správu zeměpanskou, tak že konečně kraje přestaly býti docela samosprávnými obcemi a staly se toliko správními obvody. Process tento vylíčil v novější době dr. B. Rieger ve spise svém o zřízení krajském podrobně, důkladně a poutavě, tak že nám nezbývá nežli podati tuto stručný výtah z jeho práce. O následcích odstranění autonomie krajské vyslovuje se těmito případnými slovy: »Zaniknutí krajské obce právě vysvětluje, proč zřízení sněmovní a stavovské, proč zemská ústava v Čechách pomalu vůbec odumřely tak, že absolutismus XVIII. stol. mohl je snadno potlačiti, a to v téže době, kdy nový duch, jenž na západě evropském pronikl ve veliké revoluci francouzské, právě žádal jistou ústavnost, totiž spolupůsobení společenstva v řízení věcí státních. Na krajských sjezdech všichni stavové zemští, kterých jen malý počet ke sněmu přicházel, a kteří na sněmě byli kastovně od sebe odděleni, byli by mohli ve větším počtu již kromě sněmu společně se dorozumívati o potřebách svého kraje a po případě o potřebách celé země; na nich bylo by se utvářilo jisté veřejné mínění a dle potřeby společný odpor všech stavů proti přehmatům vládním. Avšak bez opory ve krajských obcích, bez tohoto podkladu živých místních korporací, kleslo zřízení stavovské během času takořka již bezduché před rostoucí omnipotencí absolutistického a centralisovaného státu. Zahynutí samosprávné organisace krajských obcí, jež vespolek byly živoucí zemskou obcí království Českého, označuje nám právě hlavní rozdíl, jenž vznikl po bitvě bělohorské mezi krajským zřízením v Čechách a komitátním či stoličným zřízením uherským. Jediné tím, že v Uhrách komitáty zachovaly se jakožto obce (universitates), zachovala se též uherská ústava i v době nejhorší, kdy císař Josef II. zemské ústavní právo chtěl pohřbiti. Zachovalť uherskou ústavu v první řadě právě odpor, jejž tehda komitáty na svých generálních kongressích pozvedly a pevně udržovaly proti vládě sněmů nesvolávající, proti nařízením krále nekorunovaného, proti zavedení německé úřední řeči a vůbec proti centralisaci a assimilaci všerakouské.«

Bylo řečeno, že po r. 1648 netoliko sjezdy krajské nebyly u nás více svolávány, nýbrž že i krajští hejtmané pozbývali stavovské povahy své. Hejtmanství krajské bylo dlouho čestným, bezplatným úřadem, jejž toliko na čas král propůjčoval; proto jenom bohatší statkáři v kraji mohli se mu věnovati a střídali se v této hodnosti. Při tom vrchnostenská kancelář krajského hejtmana z panského stavu byla obyčejně úřadovnou krajského úřadu. Během XVII. stol. však povolováno krajským hejtmanům po příkladu hejtmanů moravských stálé služné, doba jejich úřadování je prodlužována; kanceláře hejtmanské zřizovaly se v krajských městech, neboť hejtmanům krajským přidáván úřední personál, krajský sekretář a písař, skuteční to úředníci, kteří správu krajskou trvale obstarávali. Konečně přestalo se šetřiti i požadavku, aby na úřad krajských hejtmanů dosazovali se toliko v kraji usedlí šlechticové; postačilo, když hejtman měl český inkolát a v kraji se usadil, t. j. bydlil. Současně správa krajská na nové obory působnost svou šířila. Hejtmanůn krajským bylo starati se netoliko o krajské bernictví a vojenství a dohlížeti k soudnictví hrdelnímu neboli na »popravy« vrchností a měst, nýbrž míti i péči o policii bezpečnosti v nejširším smyslu slova, konati v trestních věcech řízení vyhledavačů, stíhati z úřední povinnosti politické i jiné veřejné zločiny, pečovati o zdravotnictví, podporovati katolickou reformaci, bdíti nad mravy, dohlížeti na správu hospodářskou atd. Jmenovitě robotními patenty obdrželi krajští hejtmané rozhodčí postavení i v otázkách svazku poddanského, neboť poddaní mohli se k nim obraceti se stížnostmi na vrchnosti, a tou cestou stali se hejtmané předním nástrojem státních snah na prospěch poddaných. Nástroj tento nebyl arci nestranný, hejtman, který byl sám vrchností, neublížil ostatním vrchnostem a následkem toho byl stát nucen poohlédnouti se po nástroji jiném, nestrannějším. Od časů císařovny Marie Terezie stát, »cítě k tomu cíli potřebu nových orgánů, prolomil formy středověkého státu stavovského i vytvořil zeměpanskou byrokracii, jež od těch dob až podnes tvoří základ politické správy rakouské. Úřady krajské, byvše postátněny, takořka mediatisovaly patrimoniální vrchnosti a uvádějíce všecky stavy i třídy poddaných do stejného poddanství oproti státu, připravovaly takto rovnost před zákonem, státní občanství a zároveň nové poměry společenstva«. Stalo se to takto: »Terezínskými reformami z l. 1748–1751 správa krajská v ústrojí i působnosti nabyla docela povahy zeměpanské. Odvislost krajských hejtmanů od absolutní vlády stoupla podstatně berní soustavou z r. 1748 a novými centralistickými vyššími úřady z r. 1749. Potom Marie Terezie reskriptem z 23. ledna 1751 dokonala v Čechách zeměpanskou reformu správy krajské hlavně se zřetelem k zařízením moravským a slezským, jakož také v l. 1748–1754 správu krajskou za příkladem českých zemí zaváděla v zemích rakouských; odtud potom také v politické správě vzmáhala se centralistická assimilace mezi obojími zeměmi. Plné postátnění krajských úřadů z r. 1751, kterému stavové čeští bezvolně se podrobili, opíralo se o nové rozdělení krajů (srov. str. 252.). Čtyři ze 12 dřívějších krajů byly rozděleny každý na 2 podíly, tedy fakticky povstalo 16 krajů, a zavedeno 16 krajských úřadů se stálým sídlem v krajských městech, kde také byly filiální krajské kasy; pouze úřady a kasy krajů kouřimského, berounského a rakovnického byly v Praze (poslední dva úřady r. 1787 dostaly se do Berouna a Slaného, ale berounský později zase přišel do Prahy). Při tom bylo porušeno stavovské ústavní pravidlo, dle něhož byli v kraji dva krajští hejtmané, pán a rytíř, načež podobně nešetřilo se požadavku, aby to byly osoby v témže kraji usedlé; stará renovace hejtmanů klesala potom na pouhé potvrzování. V čele krajského úřadu tedy stál od r. 1751 jediný hejtman krajský (třeba neusedlý); hejtmanům byli přidáni krajští adjunkti; erár sám platil stálé průvodčí kommissaře (již od r. 1748), později také krajskými nazývané, jakož také krajské sekretáře; jinak personál kancelářský byl vydržován hejtmanem z jeho služného, jež bylo značně zvýšeno a vyplácelo se nyní pouze z komorní pokladny. Vedlé tohoto zeměpanského »krajského úřadu« zůstávaly orgány vlastně neb částečně stavovské, od stavů placené: krajští kasíři s kontrolory a krajští fysikové i chirurgové. – Ustrojí z r. 1751 v podstatě potrvalo po celou dobu Marie Terezie. K posledu přes 10 let sice jednalo se o novou reformu, jelikož v létech 70. krajské úřady ukazovaly se nedostatečnými k nově vzrostlým úkolům státní správy. Hlavně šlo o rozmnožení a řádné placení krajských kommissařů tak, aby mohli sídliti v okresích, aneb aspoň měli v kraji přikázány visitační okresy za účelem bližšího dohledu k patrimoniální správě. Ale v tom směru nic neprovedeno. Jen přihlíželo se více k požadavkům studia, zejména věd policejních a kamerálních (1766, 1770) a úřední praxe (1771, 1773). Mimo to r. 1774 zvýšeno hejtmanům služné se závazkem, aby určité částky z něho vypláceli podřízenému personálu kancelářskému; r. 1776 pak naléhalo se, aby krajští adjunkti a kommissaři i při svém špatném hmotném postavení stále účastnili se prací krajského úřadu, kdežto dosud spíše jen vypomáhali v jednotlivých záležitostech a kommissích. – Teprve císař Josef II. zreorganisoval krajskou správu takovým způsobem, že mohla postačovati státním úkolům za něho zase se množícím. Reorganisace josefinská byla v zemích neuherských podstatně jednostejná a v základech svých potrvala do r. 1848. V Čechách nařízena nová systemisace krajských úřadů reskriptem z 27 říj. 1783. Krajským hejtmanům dáno pořadí i služné guberniálních radů V kraji systemisováno – a to bylo hlavní jádro reformy – po 3 placených a 1 bezplatném krajském kommissaři (adjunkti přestali), a vykázány jim visitační okresy, jež občasně musili objížděti a vrchnostenskou správu vyšetřovati; ostatně byli podřízeni hejtmanovi jako byrokratickému chefovi krajského úřadu. Také všemu ostatnímu úřednictvu vyměřeno přiměřené služné od eráru, tak že náklad na krajskou správu vystoupil přes 100.000 zl., kdežto za zřízení ještě vlastně stavovského na zač. XVIII. stol. náklad ten činil pouze 7500 zl. Za císaře Josefa pak přibyli roku 1787 ještě krajští kommissaři školní; krajští lékaři a kasíři uvedeni do větší odvislosti od zeměpanské správy a stávali se již částí krajského úřadu; při zavedení josefinské pozemkové berně r. 1789 na krátko zavedeni také zeměpanští berní okresní. – Po době josefinské nebylo příhodno vládě větší měrou hýbati politickým ústrojím, Za císaře Františka zanikli zvláštní kommissaři školní; bývali však po krajích 4 krajští kommissaři, a zůstávalo při krajských objížďkách. Špatné poměry drahotní způsobily, že r. 1807 status krajských platů byl nově upraven a poměrně zvýšen. Také za císaře Ferdinanda v l. 1842 a 1843 upravovány poměry personálu kancelářského a zvýšeny platy krajských kommissařů.

Činnost krajských úřadů byla v náležitém chodu udržována dohledem i visitacemi se strany vyšších úřadů. Zejména při prvých terezínských reformách zvláštní dvorští kommissaři i radové zemského úřadu vyšetřovali krajské úřady, jakož i správu vrchnostenskou, hlavně kontribuční. Také po 7leté válce bylo podobné vyšetřování přikazováno, ale nebylo to vykonáváno tou měrou jako dříve. Teprve císař Josef r. 1781 zaváděl zase pravidelnou visitaci krajských úřadů se strany gubernií a r. 1787 uložil ji dotyčným krajským referentům. Také za císaře Františka r. 1800 byla upravena visitace krajské správy rady zemského úřadu. Podobně bylo nutno pečovati dolů o vyšetřování správy vrchnostenské úřadem krajským samým. Za Marie Terezie dálo se tak jen dle potřeby a příležitosti, hlavně když některé místo ukazovalo se neschopno k placení kontribuce; v l. 70. ukládáno krajským úřadům také vyšetřovati utiskování poddaných vůbec. Císař Josef pak r. 1784 soustavně zavedl objížďky a visitace po krajích krajskými kommissaři i hejtmany samými; tím státní správa nabyla rozsáhlé ingerence a dohledu ve všech směrech veřejného života. Řízení resp. také působnost krajských úřadů bylo upravováno instrukcí hejtmanskou z r. 1731 a instrukcemi berními z r. 1748, za císaře Josefa hlavně instrukcí pro krajské objížďky z r. 1784 a manipulační instrukcí z r. 1787, která za císaře Františka poněkud byla pozměněna. Úřední řízení v záležitostech poddanských bylo předepsáno hlavně v robot. patentech z r. 1738 a 1775 a ve 2 poddanských patentech z 1. září 1781. Při všem tom úřady krajské zprvu bývaly vlastně jen úřady pouze výkonnými, dozorčími a zpravodajskými, a dlouho nebyly instancemi vskutku samostatně rozhodujícími. Věcná pravomocnost jejich za Marie Terezie byla ještě velice obmezenou. Teprve za císaře Josefa došlo k podstatnější nápravě v tom směru; s utužením byrokratické soustavy souviselo tehda spolu rozšiřování meritorní příslušnosti úřadů. Tak zejména r. 1781 stoupla rozhodovací a jednací moc krajské správy v poddanských stížnostech, a také politická zemská instrukce z r. 1786 zmocnila ji v některých věcech, jež dosud příslušely k oboru úřadu zemského. Především však množila se moc krajských jednotlivými předpisy v různých ohledech; soustavněji rozšiřovala ji zvláště nařízení z r. 1800 a později z r. 1829 a 1830, jež vůbec chtěla v úřadech mírniti mechanismus a psanice, menšiti břímě složené na úřad zemský. – Konečně budiž stručně poukázáno, že úkolem krajské správy byla zvláště také ochrana poddaných. Za prvých terezínských reforem šlo při tom hlavně o vrchnostenskou správu kontribuční, jež dle systemálního berního patentu z r. 1748 ve všelikém směru byla podřízena dohledu krajského úřadu; neméně šlo o to, aby na základě terezínského katastru pozemky rustikální zachovávaly se selskému stavu. Po známém vyšetřování útisků poddanských na Dobříšsku hejtmané od r. 1770 byli přidržováni, aby odstraňovali vůbec každé praegravace poddaných; zároveň měli pečovati o zakoupení vlastnické držby selských statků, spolupůsobiti při chystané úpravě urbářů, při provádění robotního patentu z r. 1775 (zejména při hotovení nových robotních seznamů), při t. zv. robotní abolici Raabově a j. Za císaře Josefa péče ty nově vzrůstaly zrušenín nevolnictví r. 1781, obmezováním správní i soudní pravomocnosti vrchností, pracemi na novém katastru, při nové pozemkové berni spolu s novou urbární úpravou a novém zřízení obecním. Vedlé záležitostí poddanských arci vzrůstaly agendy krajské i v jiných směrech, tak jak vůbec šířily se úkoly zeměpanské státní správy v dobách osvíceného absolutismu. Zejména v tom ohledu byly důležity rozvoj správy národohospodářské a policejní, rozkvět obecného školství hlavně na základě všeobec. školního řádu z r. 1774, zavedení náboženské tolerance z r. 1781, péče o zdravotnictví, humanitu a j.« (B. Rieger.)

7. Zřízení městské. Brzo po r. 1620 dostaly se správa a soudnictví ve městech větším dílem opět do rukou měšťanstva. Radám městským, majícím primasy a purkmistry v čele, navrácena v květnu 1628 správa statkův a důchodův obecních a současně Ferdinand II. potvrdil městům výsady a práva, jež jim Ferdinand I. byl ponechal, s tou výhradou, že mají platiti toliko pro katolíky a že nekatolíci více nesmějí býti ani do obce přijímáni ani do rady nebo k úřadům městským dosazováni. Ústava městská měla tím způsobem přivedena býti celkem do předešlého stavu; avšak změny v ústavě zemské předsevzaté a události válečné, jež měly vzápětí strašné zpustošení země a úplné ochuzení i vylidnění měst, musily jeviti neblahé účinky i na samosprávu i na hospodářství obecní. Vliv úřadův a soudů země panských, zejména místodržitelstva, české komory, appellačního soudu a úřadů podkomořských a krajských, na soudnictví a správu měst rok od roku stoupal, král. hejtmanové a rychtářové počínali si jako by byli vrchnostmi měst a nesčíslným počtem nařízení vládních zasahovalo se do všech poměrův obcí i obyvatelů městských, tak že po bývalé samosprávě obecní zbývaly jenom matné stopy. Následkem mravné i hmotné zbědovanosti obyvatelstva městského systém poručnický nad obcemi městskými musil se také napořáde zmáhati, až konečně účastenství měšťanstva na správě obecní docela přestalo. Už r. 1628 odňata je správa hospodářství obecního primasům a radám a nařízeno bylo z komory české, aby všude ve městech zřízeni byli zvláštní úředníci (v Praze zvaní šestipanští), kteří by spravovali důchody obecní pod dozorem cís. rychtáře, primasa a jednoho staršího obecního, skládali komoře královské neb úřadu podkomořskému každoročně účty a bez svolení král. komory nijakých půjček obecních neuzavírali. Dlouholetými válkami mnohá města přišla tak na mizinu, že po míru westfálském byla nucena svým věřitelům všechny obecní statky a důchody zastaviti a teprve povolováním příročí a na rovnáními s věřiteli přicházela zase k nějakému majetku a vzrůstu. Poněvadž ochuzení obyvatelé městští byli špatnými hospodáři se jměním obecním, vydán jest dne 10. pros. 1706 řád hospodářský, kterým správa důchodův obecních městským úředníkům jest odňata a v jednom každém městě na úředníka vládou dosazeného a jí odpovědného, hospodářského to inspektora, přenesena; zástupcům městským bylo ponecháno toliko právo dozoru na hospodářství obecní, jež v tak zv. hospodářské konferenci vykonávali. Radě městské zůstávalo právo voliti přehlížitele účtův obecních a berničních, kteréžto účty napotom ve městech podkomořských předkládány jsou úřadu podkomořskému a zřízené při něm účtárně k revidování. Ve městech privilegovaných, ku kterým v ten čas patřila tři města pražská, Kutná Hora, Plzeň a Budějovice a později ještě Hradčany a Cheb přišly, svěřen byl roku 1739 dozor na hospodářství obecní a tudy i revise účtův obecních zvláštnímu vrchnímu ředitelství hospodářskému, při místodržitelstvu zřízenému. Rady městské pozbyly tudy všeho vlivu na správu obecního jmění, a zbývala jim toliko působnost ve věcech politických a soudních; avšak i ta všelijak jest tenčena úřady a soudy zeměpanskými. Už OZZ. ustanovovalo, že rady městské mají v pochybných trestních případech u soudu appellačního za naučení žádati, a v prosinci 1644 bylo toto ustanovení tím způsobem vyloženo, že se všechny případnosti trestní mají za pochybné považovati a že tudy ve všech takových případech má soud appellační právo vynášeti rozsudky. Za císaře Leopolda I. podkomoří ve venkovských městech král. chtěli vykonávati trestní pravomoc soudní v případech zpronevěření, podvodu, urážky na cti a jiných vejstupků; avšak r. 1688 jest jim přísně zapověděno osobovati si konání nějakého trestního práva ve městech nebo rozsuzování sporných záležitostí. Jim ponechán toliko vrchní dozor nad městy ve věcech veřejných, politických a hospodářských a též právo rovnati a smiřovati sporné strany po dobrém, aby se předešlo sporům soudním. Obnovování rad a úřadů městských ostávalo hlavním jich úkolem; avšak záhy uznávalo se, že každoroční obnovování rad jest obecnému dobru na újmu, a že jest lépe správu obecní a soudní ponechati trvale v jedněch a týchže rukou. Následkem toho obnovování rad dálo se větším dílem písemně z Prahy a nebylo ničím jiným než potvrzováním starých konšelů v jejich úřadech a dosazováním nových osob na uprázdněná místa. Při tom už za Karla VI. začalo se od kandidátů na tato místa žádati, aby se vykázali nějakými vědomostmi právnickými, r. 1749 císařovna Marie Terezie předepsala všem, kdož se chtějí dostati k úřadům městským, že musí některé přednášky na universitě poslouchati, a podkomoří obsazujíce uprázdněná místa magistrátní, přestali se držeti posavádního obyčeje, že mají v radách městských toliko usedlí měšťané zasedati, a jmenovali i cizí osoby, hlavně staré syndiky, advokáty a důstojníky ve výslužbě na uprázdněná místa jak král. rychtářův a radních městských, tak i úředníkův a jiných zřízencův obecních, nedbajíce při tom valně návrhů, které jim konšelé a volenci činili. Napotom r. 1751 vyměřeny jsou stálé platy radům městským čili magistrátním a úředníkům obecním; ustanoveno, že král města ostávají podkomořskému úřadu podřízena toliko ve věcech hospodářských, kdežto ve věcech politických mají podléhati úřadům krajským a místodržitelstvu, a konečně r. 1765 byla ponechána magistrátům toliko 24 většinou královských měst hrdelní pravomocnost soudní. Tak pozvolnu připravoval se převrat v ústavě městské, kterým všechna správa a soudnictví ve městech dostati se měly do rukou zkoušených, placených a trvale dosazených úředníkův, a měšťanstvu ponechati se měl toliko nepatrný vliv na hospodářství obecní. Ve zmíněném už dvorském dekretu ze dne 14. dubna 1783, kterým vyhlášeno jest »jednotné zřízení soudní pro království České«, byly vysloveny základní myšlénky reforem též při správě obecní. Ve městech měli se zříditi zkoušení magistrátové s nestejným počtem osob, kterým mělo náležeti vykonávání spravedlnosti a vyřizování politických záležitostí v obcích. Všechny ostatní úřady a soudy ve městech měly se zrušiti. Dvorským dekretem ze dne 12. února 1784 nařizovalo se, aby čtyři města pražská spojila se v jednu obec pod společným magistrátem, kterému náleželo všechny záležitosti soudní, politické i obecní, a sice ve třech oddělených senátech vyřizovati. Purkmistr a dva místopurkmistři byli představenými magistrátu. Před tím zrušeny jsou ve městech pražských úřady král a městských rychtářů, hodnosti primasův, úřady šestipanské, desíti a osmi soudcův, úřad mostecký, právo konířské a právo poříčné, kdežto úřad perkmistra hor viničných spojen jest s komorní prokuraturou, a městská hejtmanství ustoupila r. 1785 policejnímu ředitelství. Ve městech venkovských podobně se stalo s král. rychtáři a primasy, a magistrátové nově v nich dosazení čítali pět nebo sedm radů, kteří správu i soudnictví ve městech obstarávali. Placeným členem magistrátu mohl se státi toliko právník, jenž předložil vysvědčení o vykonané zkoušce a o způsobilosti své k úřadu, a měšťanským výborům z měšťanstva voleným ponechávalo se nějaký čas rozhodovati volbou o tom, který z přihlásivších se kompetentů má uprázdněné místo obdržeti. Obsazovati místa ostatního úřednictva magistrátního přináleželo toliko magistrátu. Správa hospodářství obecního svěřena jest v Praze třem členům politického senátu, kteří nazývali se hospodářskými inspektory, ve městech venkovských jednomu z radů magistrátních, a dvorským dekretem ze dne 12. února 1787 povolil císař Josef II. měšťanským výborům, aby volili též tři obecní repraesentanty do hospodářské konference, tak aby společně s hospodářskými inspektory obecní jmění spravovali. Po roce měl jeden z těchto zástupcův odstoupiti a jiný měšťanským výborem býti volen. Hospodářská konference byla podřízena v Praze magistrátu a guberniu, na venkově úřadu podkomořskému. Toto skrovné účastenství měsťanstva v záležitostech obecních nepotrvalo však dlouho. Císař František byl odpůrcem každého volení, poněvadž se jím prý ruší »klid a svornost občanstva«, a proto r. 1797 zrušil měsťanské výbory a prohlásil všechna místa magistrátních radních i obecních repraesentantů za trvalá. Kdyby některý z těchto zřízenců městských zemřel neb odstoupil, měly cechy zvoliti volební výbor, jemuž náleželo vykonati novou volbu a zase se rozejíti. Kdo chtěl ze vzdělanců účastniti se takovéto volby, musil se dáti do některého cechu zapsati. Zvoleného musilo gubernium se soudem appellačním potvrditi. Konečně ale volba prostřednictvím cechů podržena toliko při obsazování míst obecních repraesentantů, při čemž od kandidátů také zkoušky a dobrá konduita se vyžadovaly, kdežto ohledně obsazování míst purkmistrův a radů magistrátních bylo r. 1808 předepsáno, že magistrát má sám návrh podati guberniu a soudu appellačnímu, aby uprázdněné místo sami společně obsadili. Obecní a soudní toto zřízení měst královských, ve kterém systém poručnický nejvyššího vrcholu dosáhl, ostalo v platnosti až do r. 1848. Gubernium a úřad podkomořský, pod jehož správu r. 1834 i města věnná se dostala, s účtárnami při nich zřízenými dohlížely napořáde na správu obecního jmění v král. městech a revidovaly všechny rozpočty a úcty, jež z měst je docházely; o každé maličkosti činěny několikeré zápisy, tak že magistráty a hospodářské konference pro samé psaní a revidování nepřišly vlastně ani k nějakému opravdovému hospodaření s obecním majetkem. Všeliký pokrok v zařízeních obecních stal se nemožným, pro obecné dobro nečinilo se ničeho a v národním ohledu města vlivem úřednictva propadala germanisaci. Mocné hnutí r. 1848 způsobilo v těch věcech žádoucí obrat. Císař Ferdinand v kabinetních listech ze dne 24. března a 8. dubna 1848 slíbil splniti žádost za samostatné zřízení obecní »se zvláštní správou jmění obecního a svobodným volením úředníků«, když sněm zemský o tom prve se uradí; avšak se svolením českého gubernia vykonány jsou ještě r. 1848 prozatímně ve městech volby dvou měšťanských výborů, jednoho zv. užším výborem, jenž zaujal místo dřívějších repraesentantův obecních, maje na starosti spravování jmění obecního a zároveň vliv na všechny záležitosti, jež souvisely s udržením veřejného pořádku ve městě, a druhého zv. větším výborem měšťanským, jenž volil purkmistra a užší výbor. Z těchto dvou samosprávných orgánů vyvinuly se napotom dva noví činitelé správy obecní: rada městská (výbor obecní) a zastupitelstvo obecní, když soudnictví a správa politická byly na nových základech státem organisovány a od správy obecní odděleny. Před tím byly už ministerským nařízením ze dne 19. prosince 1848 účtárna privilegovaných měst a úřad podkomořský zrušeny, poněvadž se uznalo, že svobodná obec je základem svobodného státu, a že je »nevyhnutelno, aby se ujal svobodný život obecní a obcím se ponechalo samostatně spravovati svůj majetek«.

8. Zřízení vesnické. Poměr poddaného lidu k vrchnostem po r. 1620 zhoršil se v každém ohledu. Práva vrchnostenská neměla skoro žádných mezí, poddaný lid nikde žádného zastání, rychtáři a konšelé vesničtí vrchnostmi dosazovaní byli mnohem více orgány vrchnostenskými nežli obecními, a kde jaké zbytky obecní samosprávy, nechať v soudnictví nebo ve správě obecní, se ještě zachovávaly, ty všechny trvaly toliko z milosti vrchnosti pod přísným dozorem jejich úředníkův a toliko do odvolání. Jenom některá nemnohá panství činila v tom jakousi výjimku. Královská moc sice stala se takořka neobmezenou, avšak vykonávání práv královských v zemi i po krajích bylo v rukou vyšších stavů, tedy vrchností které z příznivé této okolnosti dovedly těžiti v době, kdy pracovních sil následkem strašného zpustošení země válkami valem ubylo. Následkem všeho toho zřízení vesnické stalo se větším dílem zřízením vrchnostenským, a teprve pozvolnu státní moc ve vlastním zájmu jala se zasahovati do poměrů lidu poddaného, obmezovati a podrobovati sobě vrchnosti i lid poddaný a obnovovati poněkud samosprávu obecní. Pokud se soudní moci nad lidem poddaným týče, ponechalo OZZ. vrchnostem patrimoniální jurisdikci skoro v celém rozsahu, toliko v příčině konání trestního práva soudy vrchnostenskými zavedlo některá obmezení. Poddaný neměl bez pořádného slyšení a bez předběžného svolení appellačního soudu odsuzován býti k outrpnému právu, k němuž deklaratorium z r. 1644 doložilo, že rozsudky ve všech trestních případech, leč by případy byly zcela zřejmé, mají soudem appellačním býti potvrzovány. V hrdelním řádu císaře Josefa I. z roku 1707 bylo dále povoleno poddaným odvolati se k soudu tomuto z každého nálezu, jejž soudy patrimoniální ve věcech trestních byly vynesly. Přes to neumlkaly žaloby na libovolné konání zvláště hrdelní pravomoci soudy vrchnostenskými, až konečně patentem ze dne 22. července 1765 bylo 354 hrdelním soudům v Čechách, větším dílem vrchnostenským, vykonávání práva trestního a rozhodování nad životem a smrtí poddaných odňato a magistrátům 24 většinou královských měst, toto tak zv. jus gladii, výhradně přiznáno. Soudům vrchostenským bylo pouze spolupůsobiti při chytání a honění zločincův a odváděti je do vězení těchto měst; kromě toho arci ostávala jim civilní soudní pravomoc nad poddanými ve věcech sporných i nesporných, jakož i reální jurisdikce nad domy a pozemky, které se spravovaly vrchnostenským urbářem nebo pozemkovou knihou. Císař Josef II. sice mínil všechno soudnictví učiniti věcí státní, avšak finanční a jiné důvody byly tomu na překážku, aby i lid poddaný podroben byl státním soudům, složeným ze zkoušených právníků. Nicméně podrobil vrchnostenské soudnictví státním předpisům a donutil vrchnosti, aby vykonávání jeho přenesly na zkoušené úředníky, které by slušně platily a za jejichžto úřední činnost by ručily. Jurisdikční normou ze dne 11. února 1784, patentem ze dne 11. května 1786 a řadou jiných předpisů bylo vrchnostem nařízeno, že hospodářští úřadové vrchnostenští mají vésti záležitosti knihovní a souditi ve věcech nesporných, ve věcech sporných pouze potud, pokud jde o dluhy a urážky na cti, a že všechno ostatní konání civilní soudní moci nad poddanými má se svěřiti na každém panství zvláštnímu justiciárovi. Kde vrchnosti měly menší statky, mohly se spolčiti a pro několik vesnic společného justiciára jmenovati; rovněž mohly delegovati magistrát sousedního města, aby byl místním soudem pro jejich poddané; avšak takovýto magistrát musil sestávati nejméně ze tří zkoušených radů, na jichž vydržování bylo těmto vrchnostem spolu přispívati, pokud soudní taxy nestačily. Poddaní byli při tom povinni prve, nežli podávali místnímu soudu žalobu, přednésti hospodářskému úřadu čili »vrchnímu« svou záležitost, aby se pokusil o narovnání. Z rozsudků místního soudu připouštělo se odvolání k soudu appellačnímu a kromě toho poddaným navráceno bylo také právo žalobné i proti vrchnostem, jež jim skoro po tři sta let bylo upíráno, avšak i nyní mohli je jenom se značnými obtížemi a překážkami vykonávati. Dle robotního patentu z roku 1738 bylo jim sice dovoleno obrátiti se se supplikací k vrchnosti a kdyby ničeho tu nepořídili, s rekursem ke krajskému úřadu, místodržitelstvu a konečně i k císaři; avšak supplikování toto bylo spojeno s velkým nebezpečím a sotva kdy setkávalo se s výsledkem. Teprve patentem ze dne 1. září r. 1781 povoleno bylo poddaným, když marně u vrchnosti domáhali se spravedlnosti, aby obrátili se na úřad krajský, by jim ku právu dopomohl. Úřad pokusil se spornou záležitost po dobrém vyrovnati, a když se mu to nepodařilo, rozhodl sám o ní, pokud se týkala práv vrchnostenských aneb záležitostí politických. Veden-li však spor o práva soukromá, zaslal protokol, jejž s poddaným zavedl, advokátu, jenž vládou pro poddanské záležitosti byl v Praze ustanoven, aby převzal zastoupení poddaného před soudem. Jiným způsobem nesměl poddaný svého práva se domáhati, sice byl pokutován.

Současně s touto reformou soudnictví provedl císař Josef II. důležitou opravu ve zřízení obecním. Do té doby obce byly vlastně svazky hospodářskými. Rychtáři a konšelé od vrchnosti dosazovaní spravovali pod vrchnostenským dozorem obecní majetek a kromě toho vykonávali vše, co jim vrchnost anebo prostředkem vrchnosti úřady a soudy nařizovaly. Zejména bylo jim pomáhati při vykonávání práv majetkových vrchnosti, při robotování a vybírání úroků, při konání soudní moci, při policii, správě berní a vojenské atd. Berní patent z r. 1748 dopouštěl rychtářům, aby pod dozorem vrchnosti berni rozvrhovali a vybírali a ji vrchnostenskému úřadu kontribučnímu anebo do krajské kasy odváděli. Když mnozí rychtáři moci této zneužívali po příkladu úřadů vrchnostenských a když císař Josef II. prováděl reformu daně pozemkové tím způsobem, že měla platiti se na základě nového katastru ve stejné poměrně velikosti z pozemků rustikálních (selských) jako dominikálních (panských), tu za účelem zavedení této nové daně pozemkové zreformoval též poddanskou správu berní a utvořil bez ohledu na hranice panství nové obce katastrální čili berní, jež dle dv. dekretu ze dne 18. září 1784 měly povstati z obvodů domův a pozemků, které při vojenské konskripci byly počítány zajedno číselné oddělení. Kde tato oddělení byla příliš malá, mohlo několik jich utvořiti spojenou obec, která dle nejčetnější osady obdržela jméno. Kdežto r. 1770 napočítalo se 11.284 osad vesnických a 447 měst a městeček, povstalo nyní 6050 katastrálních obcí. Vedlé osady vesnické, která měla svého vesnického rychtáře od vrchnosti dosazeného a jež ohledně majetku a poměrů jurisdikčních ostávala ve starém svazku poddanském k vrchnosti, povstala nová, namnoze větší katastrální obec, které dáno právo voliti si obecního rychtáře a konšely většinou hlasův a míti účastenství na pracech katastrálních a na vybírání berně dle nového katastru. Volený rychtář obecní, jenž v hlavní osadě obce katastrální nahrazoval rychtáře vesnického, měl daň v obci za náhradu vybírati a vrchnostenskému výběrčímu odváděti, a obci náleželo při tom solidárně za berni ručiti. Katastrálním těmto obcem, kterým tímto způsobem jistá míra samosprávy byla dopřána, povoleno bylo r. 1788, že mohou obstarávati společné obecní záležitosti, že mohou k pozemkové dani vybírati obecní přirážku na obecní potřeby, pokud nemají zvláštního jmění, a že přirážku tuto musí platiti všichni poplatníci z pozemků svých, tudy i vrchnosti, třeba v obci nebydlily. K dovoleným obecním výdajům počítaly se výlohy na faráře, učitele, rychtáře a konšely, na ponocné, pasáky, na opravu obecních realit, cest a mostů atd. Rozpočet obecních výdajů musil býti krajským úřadem schválen. Vliv vrchností na správu obecní i berní se tím arci umenšil; rychtář obecní, jenž berní a obecní záležitosti katastrální obce a veřejné záležitosti své osady, jež ke katastrální obci příslušela, obstarával, byl na krajském úřadě více závislý nežli na vrchnosti: toliko rychtář vesnický, pokud jeho úřad nesplynul s úřadem obecního rychtáře, ostával ve starém poměru k vrchnosti. Císař Josef II. chtěl r. 1789 vrchnostem vůbec všechen vliv na berní správu odejmouti, zřizuje v berních okresích státní výběrčí; avšak r. 1790 císař Leopold II. zrušil tuto berní organisaci, obnovil vrchnostenské kontribuční výběrčí, a vrchnosti v následujících létech dovedly sobě opět zjednati větší vliv i na dosazování rychtářův obecních i na správu katastrálních obcí, ačkoli v tom ohledu musily děliti se o vliv s úřady krajskými. Konečně v době novější soudní moc všechna přešla na soudy zeměpanské, a obcem vesnickým, z nichž se vyvinuly obce politické a místní, dopřána je stejná míra samosprávy, jako obcem městským.

9. Obyvatelstvo. Po roku 1620 král pře stal býti prvním mezi sobě rovnými šlechtici, kteří druhdy pohlíželi naň jako na zmocněnce svého; on povýšil moc svou nad všechny stavy privilegované a neprivilegované a tím učinil počátek se zatlačováním všech obyvatelů, urozených, neurozených, vrchností, měšťanův i poddaných do stejného k sobě postavení, do poddanství státního. Tato nivellisace společnosti dála se pozvolnu a byla vlastně teprve v novější době ukončena. OZZ. znalo ještě čtyři privilegované stavy: duchovní, panský, rytířský a městský, jichž stavovská práva arci značnou měrou obmezovalo; všechno ostatní obyvatelstvo bylo takořka bezprávnou třídou poddanou. Pomalu ale sesílená moc státní rušila zbytky stavovských práv a zjednávala lidu poddanému zákony zabezpečené postavení občanů státních. Pokud se duchovenstva týče, bylo k tomu na jiném místě už poukázáno, kterak v této době nedodělalo se více toho výsadného postavení v zemi, jaké mělo před válkami husitskými, a kterak státní moc vždy více státním zákonům je podrobovala, obmezujíc zejména i privilegované soudnictví jeho i nabývání statků svobodných k mrtvé ruce. Šlechta, jejížto řady pokutováním, konfiskacemi majetku a vystěhováním do ciziny valně prořídly, přišla nejprve o výsadu, že toliko s jejím svolením může šlechtic státi se členem panského neb rytířského stavu. OZZ. sice v čl. A 15. v souhlasu se starým právem ustanovovalo, že, kdo od krále bude nobilitován a erbem obdařen, má do třetího kolena psáti se »slovútný panoše« a teprve potomci jeho že mohou užívati titule urozeného vladyky jako jiní starožitní rodové z rytířstva; avšak ono vyhrazovalo při tom králi, aby takto erbem obdařenému mohl i nad to zvláštní milost propůjčiti, jinými slovy, aby jej vřadil třeba mezi staré rody vladycké a i mezi nimi přednost mu udělil. Ohledně panského stavu v potvrzení privilegií stavovských z r. 1627 výslovně se uvádí Vladislavův majestát z r. 1502, dle kterého král toliko se svolením stavu panského může povýšiti vladyku za pána; avšak reskriptem ze dne 25. března 1629 a novellou z roku 1640 čl. Aa 14. prohlásil císař, že důstojenství stavu panského a rytířského nemůže býti nikým jiným udíleno než králem, a že stavům nenáleží při tomto povyšování spolupůsobiti. Následkem toho na místě přijetí do stavu panského neb rytířského nastoupilo pouhé ohlášení se při něm, při čemž prokazovalo se povýšení do českého stavu šlechtického, předepsaný počet a kvalifikace předkův a držení deskového statku. Králi ostávalo při tom vyhrazeno právo udělovati též důstojenství vévodů, knížat a hrabat království Českého a zemí přivtělených, a osoby takto vyznamenané měly přednost ve stavu panském i před panskými rody starožitnými. Cizí titule šlechtické musily dojíti uznání od krále českého skrze českou dvorskou kancelář, když jich někdo v zemích českých užívati chtěl. Kdo byl takto nobilitován, obdržel způsobilost nabyti deskového statku a dáti se uvésti do sněmu. Neměl-li statku, měl právo toliko seděti na sněmě ve stavu rytířském, nikoli ale hlasovati. Považován později za pouhého vladyku, který teprve koupí deskového statku stává se rytířem Byl-li to cizinec, musil sobě kromě listu nobilitačního zjednati též udělení práva obyvatelského neboli inkolátu zemí českých, při čemž OZZ. v čl. A 20. výslovně předpisovalo, že »poddaní v markrabství Moravském, knížetstvích Slezských a markrabství Horních a Dolních Lužic za žádné cizozemce v království Českém, ku kterémuž dotčené země vtělené jsou, jmíni a držáni býti nemají«. Teprve po udělení inkolátu a šlechtictví a po složení přísahy dědické poddanosti a složení reversu k deskám mohl nabyti statku deskového a stavovství v Čechách. Při tom šlechta všech zemí českých tvořila pořáde jedinou korporaci, jako v době předbělohorské. Když pak česká dvorská kancelář byla zrušena, předepsala císařovna Marie Terezie dekretem ze dne 29. listop. 1752, že má se udělovati šlechtictví v jediném diplomu, jež by platilo v českých a rakouských zemích; povyšování toliko do českého stavu rytířského se více neudělovalo, toliko důstojenství hrabat a knížat českých ještě v XVIII. a XIX. st. se propůjčovalo. Naproti tomu i po r. 1752 vyžadovalo se ku příslušenství k české šlechtě, ke koupi statku deskového a k uvedení do sněmu nabytí českého inkolátu, a to trvalo až do r. 1848, kdy ústava stavovská a související s ní privilegovanost stavů za své vzaly. Pokud se stavu městského týče, tedy i jeho výsadní postavení novým obecným zákonodárstvím, zaváděním státních úřadův a soudův a bezvýznamností sněmovního práva jeho bralo za své. Ostávala mu výhradná způsobilost držeti nemovitosti městské, částečně i deskové a provozovati živnosti městské; avšak r. 1848 všechna takováto obmezení právní způsobilosti na členy privilegovaných stavův odpadla, když § 44. ústavní listiny ze dne 25. dubna 1848 v zásadě ustanovoval, že každý občan státní může se státi majitelem půdy a uchopovati se kterékoli dovolené živnosti.

Zbývá ještě přihlédnouti k postavení lidu poddaného. Po třicítileté válce uveden jest všechen selský lid do tělesného nevolnictví, o jakém druhdy nebylo v Čechách slýcháno. Emfyteutické právo jeho k selským pozemkům je popíráno, všechna půda považovala se za panskou, ku které poddaným toliko dočasná práva požitečná se přiznávala, práv osobních poddaného lidu v nijakém ohledu se nešetřilo, vrchnost mohla využitkovati pracovních sil jeho zcela libovolně, přimnožujíc robot a dávek jeho do nekonečna. Teprve r. 1653 při sdělávání seznamu usedlostí donuceny byly vrchnosti, aby uznaly pozemky, jež drželi tehdy poddaní, za rustikální, k nimž tito mají odvozené právo vlastnické, a jež musí selskému stavu ostati. Když pak přes to utiskování lidu nemělo konce a docházelo k povstáním selským, vydávány jsou od r. 1680 robotní patenty, kterými poměr vrchností k poddaným měl se upraviti. V patentu z r. 1738, kterým se mínilo polepšiti lidu, ustanovovalo se, že poddaní jsou povinni řádnou robotu vykonávati tři dny v témdni, a to deset hodin denně, avšak kromě toho též mimořádnou robotu v ostatní dny kromě neděle v čas osevu a žní a když by vrchnost naléhavě toho potřebovala. V těchto případech mohla vrchnost žádati, aby robotovali denně až 16 hodin! Nebylo-li co dělati, nucen poddaný, aby robotu vykoupil, a neměl-li čím, nechali ho tancovati. Při tom robotní patenty všechny staré výsady poddaných před povstáním vydané za zrušené prohlásily, berně sice měli platiti poddaní i vrchnosti, avšak poddaní platili čtyřikráte poměrně tolik co tyto. Kommisse konskripční r. 1771 líčila hroznými barvami stav selského lidu a pravila, že 90% musí se považovati za žebráky. Také r. 1775 vypuklo nové povstání selské. Mocné zasáhnutí státní moci do těchto poměrů stalo se nezbytností. Zeměpanským úřadům krajským r. 1751 zřízeným uloženo za povinnost chrániti poddané; napotom vrchnostem odňata soudní moc patrimoniální. R. 1756 nabyl platnosti stálý katastr (v. t.), kterým poddanému lidu poněkud polehčeno v placení berní; josefinským katastrem měla se zjednati úplná rovnost v berní povinnosti vrchností a poddaných; avšak po r. 1790 zase šlechta dovedla zmařiti tyto záměry. Robotní patent z r. 1775 dosti polehčil poddaným, předpisuje, že robota má se vykonávati v poměru k berní síle poddaných, a že nikde nemá se robotovati více, nežli z celé usedlosti tři dny se dvěma páry dobytka a ze čtvrt usedlosti tři dny v týdnu s párem dobytka, a vyzýval vrchnosti a poddané, aby se smluvili o vykoupení z roboty. Konečně císař Josef II. ihned po nastoupení svém na trůn patentem ze dne 1. listop. 1781 zrušil tělesné nevolnictví lidu selského »z rozumu a z lásky k lidu«, ustanoviv, že každý poddaný může svobodně se stěhovati z panství a jinde se usaditi, že může svobodně voliti si řemeslo, umění neb jinou výživu, aniž k tomu potřebuje listu výhostního, že může oženiti se, když o tom vrchnosti učiní oznámení, že není povinen na dvoře panském sloužiti, že může zciziti pozemky bez újmy právům vrchnosti, pokud pozemky ty nepříslušejí k domu a nejsou tudy nedělitelny, a že může nemovitosti své do dvou třetin zadlužiti, aniž k tomu potřebuje svolení vrchnosti. Císař Josef II. mínil patentem ze dne 10. února 1789 i robotu vykoupiti, avšak stavové za císaře Leopolda II. dovedli vymoci si zrušení tohoto patentu, a tak ostávalo toliko při dobrovolném vykupování roboty, které zejména nejv. rozhodnutím ze dne 15. pros. 1846 se podporovalo. Hnutí r. 1848 urychlilo celou záležitost. Schůze občanstva pražského ve Svatováclavské lázni dne 11. března 1848 konaná usnesla se na žádostech k císaři a králi za zrušení roboty a poddanství a za zrušení privilegovaných soudův, a císař Ferdinand V. v první odpovědi ze dne 24. března 1848 a v následujícím na to ihned patentu ze dne 28. března 1848 povolil, aby »závazek k vykonávání roboty skutečně za levnou náhradu nejdéle koncem měsíce března 1849 přestal«. Napotom vyvazení roboty zřízením fondu vyvazovacího bylo provedeno na základě patentů ze dne 7. září 1848 a 4. března 1849. Při tom bylo ustanoveno, že poddanství a ochranný poměr jsou se všemi zákony na tyto poměry se vztahujícími zrušeny, že půda má všech břemen býti zbavena a že všechny rozdíly mezi grunty dominikálními a rustikálními mají přestati. Zároveň v ty časy lid selský podřízen je zcela jako každý jiný občan státní úřadům a soudům zeměpanským, nabyv dalšími zákony způsobilosti k nabytí stejných práv soukromých a veřejných. Obyvatelstvo všechno stalo se osobně svobodným, majetek jeho jest osvobozen od břemen jej tížících a tím zjednána byla nezbytná podmínka dalšího pokroku na poli politickém, národohospodářském i národním. V tomto ohledu zejména zrušení poddanství znamenalo zároveň pro velikou většinu české národnosti osobní svobodu. JČ.