Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny právní: ústava nynější doby

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dějiny právní: ústava nynější doby
Autor: Jiří Pražák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 539–559. Dostupné online
Licence: PD old 70
IV. Ústava nynější doby.

Dle toho, kterak se utvářily české poměry ústavní po zavedení obnoveného zřízení zemského až do r. 1848, byl stav věci na sklonku doby předbřeznové tento: Obnovené zřízení zemské bylo pořád základním zákonníkem veřejného práva v zemi České, třeba vývoj moci centrálního státu Rakouského a říšských orgánův ústředních byl dosáhl stupně takového, že vedlé jednotné moci ústřední samospráva království Českého toliko živořila. Co se týče moci zákonodárné, způsoben byl ovšem úpadek svézákonnosti království Českého ustanovením obnoveného zřízení zemského (A. VIII.), kteréž t. zv. jus legis ferendae výhradně zůstavilo králi, jenž jsa zároveň vládcem nad zeměmi jinými, ovšem snažił se jednotné zákonodárství v zemích pod jeho žezlem spojených uvésti co možná ve skutek; co pak se týče správy, prolomena byla dávná organisace úřadů zemských pevnou sítí orgánův ústředních, jež vykonávajíce téměř veškerou moc správní a soudní. nedaly orgánům správy zemské rozvinouti činnost i jen poněkud závažnou.

Funkce sněmu českého té doby byly pod statně tyto: 1. usnášení se o postulacích královských v příčině dávek zemských, pokud vposlední době postuláty takové vůbec byly vzneseny; 2. poradní činnost, pokud jde o vydání nových zákonů, týkajících se země české; 3. usnesení se o zvláštních ústavech zemských a povolování přirážek na uhrazení příslušného nákladu, dále povolování přirážek pro domestikální fond vůbec; 4. zkoumání a schválení preliminářů a účetních závěrek fondu domestikálního a jeho fondů vedlejších; 5. volba přísedících zemského výboru jakož i ředitele kanceláře výboru zemského; 6. rozhodnutí o všelikém jednání, když šlo o práva stavů zemských jakožto repraesentantů země, dále o záležitostech i jednotlivých případech výslovně stavům zemským vyhrazených.

Zemský výbor byl dvojí, a sice jednak stálý (permanentní) a pak sesílený. Stálý výbor zemský skládal se mimo předsedu z 8 členů, z nichž po dvou z každého stavu bylo zvoleno. Stav duchovní, panský a rytířský volili na sněmu samém, kdežto města volila při pražském magistrátu, oznamujíce toliko od případu ku případu výsledek volby direktoriu sněmu. Volba děla se na dobu 6 let a musila býti potvrzena vladařem. Předsedou zemského výboru byl t. zv. ředitel sněmu; k úřadu tomu povolán byl nejvyšší purkrabí, a pokud toho nebylo, zemský úředník, jemu v důstojnosti nejbližší. Funkce zemského výboru byly tyto: 1. spravovati zemský fond, pak nemovitosti a nadace k němu náležející, zvláště pak fond domestikální, jenž vznikl z přirážek zemských, které původně tížily pouze pozemky rustikální, později však též pozemky bývalých vrchností; 2. spravovati ústavy zemské, najmě divadlo, polytechniku, školu jezdeckou, taneční a šermířskou, pak Královskou Oboru v Bubenči; 3. spravovati fondy zvláštních nadací, najmě Strakovské, Leopoldovské (vzniklé z korunovačního daru Leopolda II.) a nadací pro bezplatná místa ve vojenských ústavech vychovávacích; 4. spravovati fondy veřejné, zejména fond berní, fond daně dědické a fond zemských dluhů; 5. spravovati katastr zemský; 6. účtovati hudebné; 7. vykonávati moc disciplinární a dohled k úředníkům zemským; 8. připravovati předlohy pro jednání sněmu; 9. spravovati archiv stavovský. Přísedící stálého výboru zemského požívali z prostředků zemských platy, a sice přísedící ze stavu panského a rytířského po 2000 zl., přísedící stavu duchovního po 1000 zl. a přísedící stavu měšťanského po 900 zl. k. m. Předseda požíval ročně z fondu zemských statků 14.500 zl. k. m. a z domestikálního fondu 2000 zl. k. m.; když však nebylo nejvyššího purkrabího, vyplácen byl pouze důchod posléze zmíněný. Sesílený výbor zemský skládal se ze 16 členů, totiž z 8 členů stálého výboru a z dalších 8 členů, kteří se volili po 2 z každého stavu taktéž na dobu 6 let a potřebovali rovněž nejvyššího potvrzení. Důchodů z prostředků zemských neměli. Sesílený výbor usnášel se v případech pilných, když věc. kterou by jinak bylo přímo předložiti usnesení stavů zemských, nebylo lze odložiti až do sejití se sněmu.

Poslední volby do zemského výboru byly konány v sezení sněmovním, konaném od 15. května do 1. června 1847, kde na místě dosavadních dvou přísedících stálého výboru ze stavu duchovního, jichž doba úřadování byla uplynula, zvoleni byli jiní členové, a poněvadž jeden z nově zvolených (generál křižovníků Beer) byl dříve členem sesíleného výboru, vykonána současně pro případ potvrzení teto volby doplňovací volba do výboru sesíleného. Rok před tím (1846) byly konány volby dvou přísedících ze stavu panského a jednoho ze stavu rytířského do výboru stálého a jednoho přísedícího ze stavu panského do výboru sesíleného, při kteréžto příležitosti vyslovena a Jeho Veličenstvem dne 9. čna 1846 schválena byla zásada, že nelze spojiti funkci vrchního úřadníka zemského stavu panského s úřadem přísedícího zemského výboru, nechť si jde o výbor stálý nebo sesílený.

Ruch r. 1848 ovšem zasáhl živě v dosavadní zátiší zemské správy české. Cís. patent ze dne 15. března 1848, jímž prohlášena byla »konstituce«, byl předchůdcem další řady státních aktů, v nichž ovšem jasně zračila se nálada doby, a které již proto nelze pokládati za výsledek postupu jednotného. Nicméně nelze podceňovati význam památných událostí této doby pro další rozvoj poměrů ústavních v zemi České. Patent ze dne 15. března 1848 naznačil jen zcela stručně, že učiněno bylo opatření, by svoláni byli vyslanci všech stavů provinciálních v době co možná nejkratší, při čemž stav měšťanský má býti zastoupen v míře vydatnější, jinak však šetřeno co možná dosavadních ústav zemských. Ne celý měsíc po tom a dříve, než slíbená ústavní listina pro celou říši skutečně byla vydána, došlo vyřízení druhé petice obyvatelů města Prahy dané ve Vídni dne 8. dub. 1848 (české prov. sbírky zák. 30. sv. str. 108. a násl.), které obsahovalo důležité ústupky jednak pokud se týče složení sněmu českého, jednak pokud se týče rovnoprávnosti jazykové. Bylať totiž v dotčeném nejvyšším listě kabinetním uznána rovnoprávnost jazyka českého s jazykem německým ve všech oborech, zvláště v oboru správy a veřejného vyučování (čl. 1.); bylo dále ustanoveno, že nadále v Čechách všechny úřady veřejné mají býti výhradně obsazovány jen lidmi takovými, kteří mocni jsou obou jazyků zemských (čl. 9). Co do složení sněmu, jenž má konati porady a usnášeti se o všech záležitostech zemských, bylo ustanoveno, že tento nadále má býti zastupitelstvem lidu, v němž by veškeré zájmy zemské stejným způsobem došly zastoupení na základě co možná nejširším aktivního a passivního práva volebního. K tomu konci bylo schváleno, by v budoucím českém sněmu tito zástupcové lidu měli účastenství: 1. kdož posud měli přístup do sněmu s tou modifikací, že 2. král. hl. město Praha nadále vysílati má 12 zástupců stavu měšťanského, ostatní královská města však po jednom zástupci; 3. každé jiné město na venkově, čítající aspoň 4000 dusí, mělo vyslati nejméně jednoho vyslance; 4. města venkovská, čítající aspoň 8000 duší, měla vysílati po dvou zástupcích; 5. pražská universita měla na sněmu býti zastoupena rektorem; mimo to měla každá fakulta a technika vyslati po jednom zástupci; 6. k zastoupení všech ostatních tříd lidu, které nedošly zastoupení již v předešlých dvou odstavcích, měl vyslati obvod každého vikariátu po dvou zástupcích. Právo volební měl míti na venkově každý občan státní, jenž platí nějakou daň, v městech pak každý měšťan. Aktivní volební právo mimo to vyžadovalo věku 25 let, passivní právo volební však věku 30 let a zemského inkolátu. Samospráva království Českého měla dojíti značného rozšíření zřízením zodpovědných ústředních orgánů pro toto království, sídlících v Praze, jimž měl býti přikázán rozsáhlý obor působnosti; co pak týče se prosby, aby Č. s Moravou a Slezskem byly sloučeny v jeden obvod správní se společným sněmem, mělo se o této věci jednati na příštím sněmu říšském, kde zastoupeny budou všechny tři země súčastněné.

Poněvadž toto vyřízeni neuspokojilo držitele oněch statků v desky zemské zapsaných, kteří nenáleželi k domácímu stavu panskému nebo rytířskému a tudíž nenáleželi k žádné ze skupin k volbě do sněmu oprávněných, byla se strany těchto držitelů vypravena zvláštní deputace, která jim měla vymoci právo volební. Petici touto deputací odevzdané dostalo se též potud příznivého vyřízení, že se povolilo, aby dotčení držitelové volili v pěti volebních okresech přiměřený počet zástupců, při čemž však stala se výhrada, že má teprve sněm se konečně usnésti o připuštění zástupců takto volených.

Přípravy k volbě do nového sněmu, jenž měl se dle původních disposic sejíti v Praze dne 7. čna 1848, byly záhy konány. Vyhláškou zemského praesidia ze dne 18. kv. 1848 česk. prov. sb. zák. sv. 30., str. 175.) byly vydány předpisy o ohlašování kandidatur, kteréž se mělo státi, pokud se týče měst, při úřadě místním, pokud se týče venkova, při vikariátním úřadě, jenž pak prostřednictvím farářů měl se postarati o to, aby jména kandidátů obci farní náležitým způsobem ve známost byla uvedena. Současně byl vyhlášen zeznam měst k samostatné volbě aspoň jednoho poslance oprávněných; Budějovicům, Liberci, Kutné Hoře, Chebu, Králové Hradci a Plzni přisouzeno po dvou poslancích. Předpis o sdělávání listin voličských vydán dne 19. kv. 1848 pod č. 4221. (prov. sb. zák. sv. 30., str. 186.), podrobný řád volební dne 26. květ. 1848 pod č. 4430. (tamtéž str. 235.) a instrukce pro volební kommissary dne 3. čna 1848 pod č. 4980. (tam. str. 268.). Zvolení měli obdržeti náhradu nákladů cesty 1 zl. konv. m. za každou míli a denní plat 5 zl. k. m. z pokladny státní.

Volby byly skutečně vykonány, jelikož však dne 12. června 1848 vypuklo v témdni svatodušním v Praze povstání, nesešel se sněm a všechny práce v příčině té konané objevily se tudíž býti marnými. Když pak později došlo cís. patentem ze dne 7. září 1848 vůbec ke zrušení svazku poddanského a zahájena byla akce směřující k vyvazení pozemků, byl ovšem zvrácen dosavadní základ složení českého sněmu a stavěla se opětnému svolání sboru tohoto v cestu překážka velmi závažná, že totiž by bylo bývalo již tenkráte s velkou obtíží, zachovati historickou kontinuitu mezí dosavadním zřízením a novým utvářením se zastupitelstva zemského. Obtíž ta však rok od roku rostla a tím se vysvětluje, že nebyl český sněm v dosavadním svém složení více svolán, tak že zasedání r. 1847 odbývané bylo vskutku posledním, dle staré ústavy zemské konaným.

Mezi tím, co děly se líčené pokusy o zreformování českého sněmu, udály se však důležité změny v organisaci říše Rakouské vůbec. Císařským patentem ze dne 25. dubna 1848 byla vyhlášena ústava říšská, kteráž se pojila k uherským článkům zákonů č. 3. až 7. z r. 1848, jimiž obnovena byla stará ústava uherská s některými změnami, které s sebou přinášela přeměna dosavadní ústavy stavovské v soustavu repraesentativní. Dualismus došel zřejmého výrazu v nové ústavě, jejíž platnost obmezena byla na země předlitavské a kteráž zastupitelstvům jednotlivých zemí (t. zv. stavům provinciálním) přiřkla toliko velmi obmezený obor působnosti. Mělať totiž tato zastupitelstva, která prozatím v dosavadním svém složení byla ponechána, výhradně obstarávati zájmy »provinciální« a opatřovati potřeby těmito zájmy podmíněné, pokud nebyly obsaženy již ve všeobecných potřebách státních. Dle toho byla prohlášena zastupitelstva zemská za pouhé orgány samosprávy a říšský sněm dokonce měl se raditi o časové reformě dosavadních ústav zemských, kdežto spolupůsobiti v zákonodárství, pak povolovati daně a brance vyhrazeno bylo říšské radě jakožto ústřednímu zákonodárnému sboru všech zemí předlitavských. Tato říšská rada měla záležeti jednak v senátu, složeném z princů domu císařského, z členů jmenovaných a ze 150 poslanců velkostatkářů, jednak ve sněmovně poslanecké, ve kteréž měli zasedati 383 poslanci na základě zásady zastupování zájmů volení. Dle řádu volebn., vyhlášeného zemským praesidiem dne 9. čna 1848 pod č. 5331. (č. prov. sb. zák. 30. sv., str. 294) mělo se z Čech voliti do této říšské rady celkem 90 poslanců, a sice král. hlav. městem Prahou 4, městy Libercem, Chebem a Budějovicemi po jednom a v okresech venkovských celkem 83 poslanci. Volby byly potud přímými, že se neděly prostřednictvím sněmů, naproti tomu byly nepřímými potud, že volba měla se díti prostřednictvím volitelů, z nichž na venkově připadal vždy jeden na 500 obyvatelů, v dotčených 4 městech dva na každých 500 obyv. Za příčinou vzešlých pochybností bylo později patentem, daným v Inšpruku 6. čna 1848, výslovně prohlášeno, že první říšská rada má býti toliko konstitující, t. j. že definitivní upravení poměrů ústavních, jakož i řádu volení má se státi teprve na základě návrhů, touto říšskou radou samou na přetřes vzatých. Volby do této říš. rady byly zemským praesidiem vypsány ke dni 8. čce 1848 a skutečně též vykonány. Konstitující shromáždění říše sešlo se také brzo po té ve Vídni a rokovalo tam po delší dobu, bylo pak následkem událostí, které se byly sběhly ve Vídni na podzim r. 1848, přeloženo do Kroměříže, kdež pokračovalo ve svých poradách, až pak cís. manifestem ze 4. bř. 1849 č. 149. ř. z. bylo rozpuštěno.

Vítězný postup zbraní císařských v Uhersku, jenž mezitím byl se udál, byl toho příčinou. že dozrála myšlénka, vydati ústavu pro celou říši, čítajíc v to i země uherské. Záměr ten uskutečněn patentem vydaným v týž den, kdy kroměřížský sněm byl uzavřen, a vyhlášeným pod č. 150. v říš. zákonníku. Dle této ústavy mělo býti v celé říši Rakouské jediné občanství státní. Při vykonávání zákonodárné moci měly spolupůsobiti, pokud šlo o celou říši, říšská rada, pokud šlo o jednotlivé země, zemské sněmy, při čemž obor působnosti sněmů byl dosti omezen, anť se v podstatě vztahoval pouze na záležitosti zemědělské, veřejné stavby zemské, dobročinné ústavy zemské a upravení rozpočtu zemského; mimo to měly sněmy v mezích říšských zákonů upravovati záležitosti obecní, školní, církevní, přípřež a ubytování vojska. Všechny záležitosti sněmům výslovně nevykázané měly patřiti před říšskou radu. Zvláštností při tom bylo, že se říšská rada měla skládati ze dvou komor se členy volenými, jen že členové první komory měli se voliti sněmy, kdežto druhá komora měla se skládati ze členů přímo volených.

Pro zemskou ústavu ovšem byl nejdůležitějším § 77. ústavy ze dne 4. března 1849, ustanovující toto: »Všecky ostatní korunní země (kromě království Lombardsko-Benátského) obdrží zvláštní ústavy zemské. Stavovské ústavy pozbývají platnosti.« Při tom ovšem zůstávalo pochybno, byly-li stavovské ústavy zrušeny již tímto ustanovením samým, anebo mají-li ústavy ty pozbyti platnosti teprve vydáním nových ústav zemských, současně slíbených. Ministerstvo, jak se zdá, bylo v příčině té náhledu prve uvedeného, neboť zaslalo dne 16. čna 1849 pod č. 4337. stavovskému výboru zemskému království Českého přípis, ve kterém, odvolávajíc se na zmíněný § 77. ústavy, žádalo podrobná sdělení o dosavadních poměrech zemské správy, aby vzhledem ke zrušení ústavy zemské mohlo býti opatřeno, čeho se jeví býti potřeba. Výbor zemský byl však v této věci náhledu opačného a odpověděl přípisem ze dne 28. čce 1849 č. 2970, kterým současně podal žádané zprávy, v ten smysl, že nelze míti ústavy stavovské již za zrušené, poněvadž by jinak instituce zemské byly pozbyly právního podkladu, aniž by zároveň zjednán jim byl nový základ právní. Z té příčiny také zemský výbor mandát svůj nepokládal za uhaslý, nýbrž projevil pouze ochotu, složiti jej v ruce sněmu, jenž se sestoupí na základě nové ústavy zemské, o kterou se tenkráte jednalo.

Slíbená tato ústava pro král. České byla pak vskutku vydána cís. patentem ze dne 30. pros. 1849 č. 21. ř. z. pro r. 1850. Dle této ústavy měl sněm český skládati se z 220 členů, a to ze 70 vyslanců nejvyšších poplatníků, ze 71 vyslance měst a průmyslových míst a ze 79 vyslanců obcí venkovských. Zemský výbor měl se skládati z 12 členů, z nichž polovice se měla voliti po dvou z každé kurie a zbývajících 6 z plného sněmu. Obor působnosti byl sněmu a výboru zemskému vyměřen zcela ve srovnalosti s tím, co v příčině té bylo stanoveno v ústavě říšské ze dne 4. března 1849.

Avšak ani tato ústava říšská, ani česká ústava zemská ze dne 30. pros. 1849 nevstoupily skutečně v život. Císař vyžádal sobě dne 20. srpna 1851 na předsedovi ministerstva a na předsedovi říšské (tajné) rady dobrozdání o možnosti provedení říšské ústavy, načež pak patentem řečeným sylvestrovým ze dne 31. pros. 1851 č. 2 ř. z. pro r. 1852 ústava ze dne 4. bř. 1849 i formálně platnosti byla zbavena. Současně byly vydány a pod č. 4. ř. z. pro r. 1852 vyhlášeny »zásady pro organické zákonodárství říše«, v nichž se o poměru jednotlivých zemí k moci ústřední nařídilo toto: Všechny země s Rakouským císařstvím spojené jsou nerozlučné části Rakouského císařského mocnářství. Jméno »korunní země« užíváno budiž v jazyku úředním toliko jako označení obecného při vlastním pojmenování země některé, avšak vyjádřeno budiž vždy vlastní označení, kteréž jí náleží. Obvod zemí korunních budiž zachován s výhradou změn, jež vyhledávati budou příčiny správní. V jednotlivých zemích korunních zřídí se zvláštní statuty o dědičné šlechtě stavovské neboli šlechtě, držící rozsáhlé pozemky, o jejích přednostech a povinnostech, zvláště pak usnadní se této šlechtě všemožně zřízení majorátů a fideikommissů. Co do stavu selského mají se předpisové zvláštní, pro zachování jeho statků vydaní, tu, kde jsou, v platnosti zachovati. Úřadům krajským a místodržitelstvím po bok postaveni budou výborové poradní z majetné šlechty dědičné, z držitelů velkých a menších statků a průmyslníků, kterýchžto výborů působnost, co se týče věcí k ní náležejících, i obvodu jejího, náležitě bude vytknuta. Shledá-li se, že by si toho bylo přáti, aby se ještě někteří jiní činitelé do výborů těch přivzali, má se dle okolností k tomu zřetel vzíti. Zevrubnější ustanovení o tom vyhrazena byla zvláštním nařízením, kteráž však nebyla vydána, tak že i zamýšlené toto sesílení zeměpanských úřadů správních živly autonomními, které by se na poradu přibraly, nikdy k místu nepřišlo.

Stavovský výbor zemský ovšem úřadoval dále, vyřizuje záležitosti běžné. Ačkoliv již r. 1851 uprázdněno bylo jedno místo ve výboru stálém a dvě místa ve výboru sesíleném, a ačkoliv doba, na kterou voleni byli funkcionáři ostatní, buď již vypršela nebo chýlila se ku konci, nemohlo přece nic býti opatřeno v příčině doplnění sboru řečeného, poněvadž vzhledem k líčenému stavu věcí nebylo jíž možno svolati sněm stavovský, jinaké složení sněmu však posud nebylo v život uvedeno. Takto prodloužen mlčky mandát dosavadních funkcionářů, jimž nebylo možno zanechati záležitostí zemských, dokud nebylo postaráno o jinaké opatřování těchto záležitostí a převzetí zemských fondů. Jen jedna důležitá změna ve složení zemského výboru nastala v této době tím, že na základě nejvyššího rozhodnutí ze dne 21. ún. 1852 přípisem místodržitelství českého ze dne 24. ún. 1852 č. 1422. zemskému výboru bylo oznámeno, že řízení jednání stavovského výboru v Čechách se vzneslo na místodržitele, při čemž bylo povoleno, aby ti, kdož posud předsedali zemskému výboru, nadále konali úřad místopředsednický, při čemž jim ponechány byly jich dosavadní důchody z prostředků zemských. Při tom bylo však podotknuto, že až do provedení zásad sylvestrovým patentem stanovených mají se funkcionáři výboru zemského přesně omeziti na obstarávání běžných záležitostí sobě svěřených, šetříce bedlivě mezí své působnosti. Tento přípis místodržitelství vyřídil zemský výbor stavovský v ten smysl, že jej vzal na vědomí a že se dostavili členové jeho dne 1. břez. 1852 k slavnostnímu převzetí praesidia místodržitelem, v kterýžto den tehdejší předseda stavovského výboru nejvyšší dvorský sudí Leopold hrabě Thun předsednictví do rukou místodržitelových. odevzdal.

Až po válečných událostech r. 1859 připravovala se opět změna poměrů ústavních. Rada řečená říšská, jež zřízena byla r. 1851 jakožto tajná rada a skládala se výhradně ze členů panovníkem k účastenství povolaných, byla patenty ze dne 5. břez. 1860 č.56. a 57. ř. z. sesílena mimořádnými členy, které měla počtem 38 vyslati zastupitelstva zemská, jakmile budou konstituována; prozatím jmenoval je však císař sám z jednotlivých zemí korunních. Mimo to jmenováni byli arcivévodové domu císařského, někteří církevní hodnostáři a mužové jinak vynikající mimořádnými členy říšské rady. Z porad této sesílené říšské rady vyšel návrh základního rysu ústavy, který, byv císařem schválen, vyhlášen byl jako zákon základní dne 20. října 1860 pod č. 226. ř. z. a vůbec znám jest pod jménem diplomu říjnového. Dle obsahu tohoto diplomu slíbil vladař nadále vykonávati moc zákonodárnou toliko za spolupůsobení sněmů zemských a pokud se týče rady říšské. Pravidlem mělo býti spolupůsobení sněmů, kompetence říšské rady nastávala v příčině záležitostí mincí, peněz, úvěru, záležitostí celních a obchodních, v příčině změn poštovní, telegrafní a železniční dopravy, upravení soustavy branné, a pak ve příčině důležitějších finančních aktů celé říše, zejména schválení rozpočtu, zavedení nových daní, kontrahování dluhů a prodeje statků státních. Tato říšská rada měla býti zastupitelstvem celého mocnářství Rakousko-Uherského a nazývala se proto širší radou říšskou, protivou k říšské radě řečené užší, v jejíž prospěch učinil výhradu čl. 3. říjn. diplomu. Obor kompetence této užší říšské rady, jež měla býti shromážděním členů říšské rady ze zemí předlitavských, nebyl však v říjnovém diplomu určen, nýbrž bylo pouze vyhrazeno, působnost tu později určiti vzhledem k dosavadnímu způsobu vyřizování záležitostí zemí předlitavských a ku přání, které snad projeví některý ze sněmů súčastněných. O tom, kterak by slušelo upraviti ústavy zemské, říjnový diplom blíže se nezmínil, pouze pro 4 země korunní (Štýrsko, Korutany, Solnohrady a Tyrolsko) vydána byla současně s diplomem tímto nová zřízení zemská.

Říjnový diplom ovšem měl zapotřebí ještě zvláštního zákona ústavního, jímž by provedeny byly zásady v něm vyslovené. Nežli však tento zákon mohl býti vydán, nastala změna v ministerstvu, v jehož čelo postaven rytíř Schmerling, a toto nové ministerstvo kvapem uvázalo se v úkol, dotčený ústavní zákon připraviti, při čemž ovšem nemohlo překvapiti, že prováděcí tento zákon nebyl vesměs prodchnut týmže duchem, jaký se zračil v diplomu říjnovém. Přes to však formálně nová ústava sama se prohlásila jakožto provedení říjnového diplomu, jehož další platnost takto výslovně byla uznána Ústava ta vyhlášena byla patentem ze dne 26. ún. 1861 pod č. 20. říš. zák., a nazvána stručně ústavou únorovou. Došly tu upravení svého jednak ústavní poměry říše Rakouské, jednak ústavy jednotlivých zemí, neboť byla současně s ústavou říšskou též vydána zřízení zemská pro všechny země předlitavské i s příslušnými řády volebními, tak že i v oněch 4 zemích, které obdržely zřízení zemské současně s diplomem říjnovým, nová úprava zemské ústavy k místu přišla. Kdežto však ona čásť ústavy únorové, jež obsahovala ústavu říšskou, později novou ústavou byla nahrazena, jsou zřízení zemská současně vydaná v podstatě posud v platnosti, byvše pouze v některých kusech méně závažných pozdějšími zákony změněna.

Uvedením v život nového zřízení zemského nadešla konečně také doba, kdy mohl dosavadní zemský výbor stavovský skončiti své úřadování a odevzati správu záležitostí zemských novému výboru zemskému, jenž zvolen byl již na základě zřízení zemského ze dne 26. ún. 1861. Toto odevzdání stalo se dnem 1. května 1861 a súčastnili se v něm se strany odstupujícího výboru stavovského generál křížovníků Beer, ryt. z Bergenthalu a JUDr. Worowka; se strany nově zvoleného výboru zemského členové jeho JUDr. Pinkas, JUDr. Schmeykal a náhradník JUDr. Römheld. O tom byla pak učiněna místodržitelstvím vyhláška z téhož dne pod č. 23. zemsk. zák. s tím, že pomocné úřady dosavadního výboru stavovského a ústavy druhdy stavovské, které byly přešly ve správu nového výboru zemského, nadále jako úřady a ústavy zemské mají býti označovány.

Nežli přikročíme k tomu, vyložiti základy, na nichž nynější české zřízení zemské spočívá, chceme, abychom nepřerušili líčení historické, ještě stručně sledovati další fase vývoje ústavy říšské, kteréž ovšem z důvodů na snadě jsoucích i na ústavní poměry v zemi samé závažný měly vliv. Zastupitelstvo říše skládalo se dle únorové ústavy ze sněmovny jednak panské, jednak poslanecké, a bylo buď širší, buď užší radou říšskou, dle toho, měli-li v něm míti účastenství členové ze zemí uherských povolaní, resp. zvolení, čili toliko členové ze zemí předlitavských. Poslanecká sněmovna širší rady říšské skládala se ze 343 poslanců, vyslaných ze sněmů jednotlivých zemí. Mělo z nich připadnouti na země uher. 120 a na země předlitavské 223. Sněmovna panská skládala se ze členů domu císařského, z náčelníků vynikajících rodů šlechtických, z církevních hodnostářů a z vynikajících členů císařem jmenovaných. Kdežto působnost širší rady říšské podstatně se srovnávala s působností její, říšským diplomem vyměřenou, byla, pokud se týče užší říšské rady, stanovena proti říjnovému diplomu ta důležitá úchylka, že, kdežto v diplomu spolupůsobení sněmů v legislaci stanoveno za pravidlo, nyní za pravidlo prohlášeno bylo pro země předlitavské spolupůsobení užší říšské rady, kdežto působnost sněmů obmezena byla na záležitosti jim ve zřízeních zemských výslovně vyhrazené. Záležitosti ty uvedeny jsou v § 18. česk. zřízení zemského, a sice jsou to: zemědělství, veřejné stavby zemské, dobročinné ústavy zemské, upravení rozpočtu zemského a pak v mezích říšského zákonodárství podrobnější normy o záležitostech obecních, církevních a školních, poskytování přípřeže, ubytování a zásobování vojska, pak nařizování o věcech dobra země nebo potřeb zemských se týkajících, které zastupitelství zemskému zvláště budou přikázány.

Jelikož se však širší rada říšská pro passivní odpor zástupců uherských nesešla, pomýšlelo se po pádu ministerstva Schmerlingova r. 1865 na vyjednávání s Uhrami, aby došlo k ústavě co možná všestranně uznané. K usnadnění tohoto vyjednávání byly patentem ze dne 20. září 1865 č.89. ř. z. funkce říš. rady zastaveny, i pomýšleno na to, svolati mimořádnou radu říšskou, která by se měla raditi o uklizení ústavních sporů dosavadních. Byloť totiž tehdejší ministerstvo hraběte Belcrediho toho náhledu, že, dokud není ústava únorová všestranně uznána, není možno předložiti sboru na základě této ústavy zvolenému návrhy na konečné upravení poměrů ústavních. Po ukončení války s Pruskem a s Italií byla patentem ze dne 2. ledna 1867 mimořádná rada říšská vskutku svolána, avšak ony sněmy, z nichž většinu měla strana zvaná ústavověrná, odepřely sbor ten obeslati, poukazujíce k tomu, že tu jest již říšská rada dle platné ústavy, že tudíž svolání mimořádné rady říšské nemá zákonného základu. Když pak mezitím byla nastala změna v ministerstvu a v čelo správy rakouské postaven byl bývalý saský ministr bar. Beust, sešlo opět s mimořádné rady říšské a patentem ze dne 20. dub. 1867 č. 67. ř. z. opět svolána užší rada říšská ve smyslu ústavy únorové, aby schválila vyjednávání se zástupci uherskými vedená.

Jelikož tato vyjednávání dospěla k tomu výsledku, že opětného uznání došla ústava uherská, s níž ovšem instituci širší rady říšské nebylo lze srovnati, nezbývalo než předložiti výsledky dotčené jednak užší radě říšské zemí předlitavských, jednak sněmu uherskému na základě reformované ústavy z r. 1848 svolanému. Oba tito sborové schválili dotčená ujednání, kteráž pak byla vyhlášena za zákony v obou polovicích říše, a to v Uhersku jakožto článek zákona 12. z r. 1867, a v Předlitavsku dne 21. prosince 1867 pod č. 146. ř. z. Kdežto však v Uhersku vyrovnání nepodmiňovalo žádné změny ústavy, nemohlo v Předlitavsku ovšem k místu přijíti bez současné změny ústavy říšské, poněvadž ústava tato spočívala na základě, který s uherským vyrovnáním ve přímém byl odporu. I k usnášení se o těchto změnách pokládala se užší rada říšská za příslušnou a usnesení její byvše císařem schválena, vyhlášena jakožto základní státní zákon o zastupitelstvu říše 21. pros. 1867 pod č. 141. ř. z. Této příležitosti použila však říšská rada též k tomu, by současně z vlastní iniciativy se usnesla na vytčení nejdůležitějších t. zv. základních nebo všeobecných práv občanů státních, na zřízení soudu říšského, na garanciích neodvislého vykonávání moci soudcovské a konečně na zásadách vodicích v příčině vykonávání moci vládní a výkonné. Všechny tyto návrhy zákonů dosáhly současně sankce panovníkovy a byly vyhlášeny v týž den 21. pros. 1867 pod č. 142. až 145. říš. zákonníka. Souhrn pak všech těchto zákonů ústavních dne 21. pros. 1867 vydaných nazván stručně ústavou prosincovou.

Počet členů dřívější užší a nyní jediné říšské rady byl ústavou prosincovou zmenšen na 203, a měl každý ze 17 sněmů súčastněných vyslati do říšské rady přiměřený počet zástupců; na království České připadali tenkráte 54 zástupci. Pouze výjimečně bylo císaři vyhrazeno, naříditi přímé volby do říšské rady tenkráte, kdyby nastaly takové poměry, že volba říšských poslanců některým sněmem nebyla vykonána. O tomto předmětu byl pak později ještě vydán zákon ze dne 29. čna 1868 č. 82. ř. z., jenž však později pozbyl významu, když zákonem ze dne 2. dub. 1873 č. 40 ř. z vůbec zavedeny byly přímé volby do říšské rady. Neboť ačkoli se dříve mělo za to, že právo sněmů, vysílati zástupce do říš. rady, jež uznáno i v jednotlivých zřízeních zemských (tak v § 16. česk. zříz. zemsk.), nemůže bez přivolení sněmů samých býti zrušeno, zjednal si přece později vrch názor, že otázka, kterakým způsobem voliti jest poslance říšské, jest výhradně věcí zákonodárství říšského. Po zákonu ze dne 2. dubna 1873, s nímž současně vydán byl i zvláštní řád volební do říšské rady, děje se nyní volba do říšské rady nikoliv již prostřednictvím sněmů zemských, nýbrž přímo těmi, kdož vyhověli podmínkám aktivního volebního práva, při čemž toliko v třídě obcí venkovských zachováno nepřímé volení skrze volitele, jež ostatně v této třídě předepsáno jest i pro volby do sněmu. Současně se zavedením přímých voleb rozmnožen byl počet členů sněmovny poslanecké na 353, z nichž v Čechách se volí jednotlivými třídami volebními celkem 92, a to z třídy velkostatkářů 23, z třídy měst 32, z obchodních komor 7 a z třídy venkovských obcí 30.

Co se týče mezí zákonodárství říšského s jedné a zákonodárství zemského s druhé strany, rozhodují nyní §§ 11. a 12. zákl. zák. stát. o zastupitelstvu říše ze dne 21. pros. 1867, jímž příslušná ustanovení ústavy únorové a § 18. česk. zřízení zemského, s touto ústavou souvisícího, poněkud byly změněny. Změna ta jest sice více rázu formálného, přece však nelze význam její nijak podceňovati. Prohlásilť totiž citovaný § 12. prosincové ústavy, že všechny předměty zákonodárství, které nebyly výslovně říšské radě vyhrazeny, náležejí v obor kompetence zemských sněmů, leč by některý sněm pro ten který určitý případ dobrovolně příslušné právo své říšské radě postoupil. Tím vysloveno tedy pravidlo právě opačné, než které jsme konstatovali v ústavě únorové, kdež za pravidlo prohlášeno bylo spolupůsobení užší říšské rady, a v tomto smyslu ovšem značila by ústava prosincová opětně přiblížení se k zásadě federalistické, v říjnovém diplomu vyslovené. Ovšem jest, jak již dotčeno, úchylka ta více rázu formálného, poněvadž výhrady, jež současně byly učiněny ve prospěch kompetence říšské rady, jsou tak četné a dalekosáhlé, že pro sněmy skutečně nezbývá o mnoho více než naznačeno jest v § 18 zřízení zemského. Avšak v některých směrech můžeme přece konstatovati obrat, jako na př. co do záležitostí obecních, které nyní zcela spadají v obor působnosti sněmů, kdežto dle únorové ústavy ještě aspoň vytčení hlavních zásad v těchto věcech říšské radě bylo vyhrazeno. Mimo to působnosti sněmů též poněkud přispěl chvat, se kterým při usnášení se o ústavě prosincové nutno bylo postoupiti, nemělo-li celé dílo vážně býti ohroženo, tak že některé předměty, na které se tenkráte náhodou nevzpomnělo, na př. upravení poměru reálek, polytechn. ústavů a škol odborných, následkem ustanovení zmíněného § 12. náležejí nyní před zemské sněmy, poněvadž předcházející § 11. pouze zákonodárství o universitách a co do hlavních rysů též zákonodárství o gymnasiích a národních školách říšské radě vyhradil.

V tomto přehledu vývoje ústavy v době nejnovější ovšem pominouti nám bylo mnohé pozoruhodné fáse veřejného života v Čechách, kteréž nezanechavše stop v zákonodárství positivním, náležejí spíše v obor dějin politických národa českého, jako zejména deklarace poslanců národních sněmu českého, jíž tito hájili r. 1868 svéprávnost České země, a fundamentální články, na nichž se sněm český r. 1871 usnesl o památném manifestu císařském ze dne 12. září 1871. Odkazujíce v příčině té ke spisu Jak. Malého »Naše znovuzrození« (Praha, 1880, jakož i k příslušné stati dějin politických, chceme ihned přistoupiti k vylíčení nynější zemské ústavy české. při čemž ovšem hlavním pramenem jest zřízení zemské ze dne 26. února 1861 s dodatky později přibylými. Pokud však těmito nebo jinými zákony nestala se pravoplatně změna ve stavu dřívějším, sluší posud za platné pokládati starší veřejné právo domácí, jež obyčejně shrnujeme v pojmu státního práva českého. Při líčení svém chceme postoupiti tak, že nejprve pojednáme o panovníku, znaku zemském, o úřadech zemských, pak o obyvatelstvu, jeho právech i povinnostech, načež přistoupíme k vylíčení složení zastupitelstva zemského, nauky o právu volebním a způsobu, kterým konají a ověřují se volby do zastupitelstva řečeného, o právním postavení poslanců; dále postoupíme k nauce o činnosti sněmovní, o tom, kterak upravena výkonná moc v zemi a kteraký jest stav financí zemských, bychom na konec pojednali o poměru České země k ostatním zemím pod žezlem společného mocnáře spojeným.

Kdežto právní postavení panovníkovo v oboru zákonodárství a výkonné moci nyní upraveno jest zákony říšskými, zejména pak státním základním zákonem o vykonávání moci vládní a výkonné, nemáme v ústavě říšské žádného ustanovení o posloupnosti trůnní. Tato upravena posud státním právem českým a zvláště pragmatickou sankcí, počátkem minulého století všemi sněmy a mezi nimi dne 16. října 1720 i sněmem českým přijatou. Dle tohoto státoprávního aktu jest koruna Česká dědičná v dynastii Habsbursko-Lotrinské dle zásad posloupnosti lineal-graduální jak po meči, tak i po přeslici, při čemž však ženské osoby a potomstvo ženských (kognáti) nastoupiti mohou teprve po vymření všeho příbuzenstva po meči (agnátů). V první řadě povolán jest k trůnu nejstarší syn posledního vladaře, a zemřel-li již dříve, potomstvo jeho po meči dle zásad prvorozenství. Není-li tu ani nejstaršího syna, ani mužského potomstva jeho, dojde na syna druhého, který se svým mužským potomstvem opět vylučuje mladší bratry své a jejich potomstvo, pak na syna třetího atd. Není-li žádných agnátů-potomků posledního vladaře, dojde podobným způsobem na jeho bratry a jejich mužské potomstvo, a není-li tu ani bratra ani potomstva jeho po meči, postoupí se opět o linii výše, totiž k ujcům posledního vladaře se strany otcovské a jejich mužským potomkům atd. Teprve po úplném vymření agnátů dojde na ženské a jejich potomstvo opět dle týchže zásad, jaké platí v příčině agnátů, tak že nejprve nastupuje nejstarší dcera posledního vladaře, pokud se týče její potomstvo, a teprve kdyby jich již nebylo, dcera mladší a tak dále, při čemž již z povahy věci vyplývá, že dcery posledního vladaře a jejich potomstvo vylučují ony ženské členy, kteří pocházejí od některého dřívějšího vladaře a na které dříve nemohlo dojíti, poněvadž toho času, kdy zemřel jejich předek, byli ještě způsobilí agnáti (tak zv. dědičky regrediátní). Konkurrují-li v době, kdy má dojíti na kognáty, v témže stupni a v téže linii osoby mužského a ženského pohlaví, vylučuje výjimečně mužský kognát ženského, třeba staršího. Jakmile však posloupnost jednou přešla na kognáty, nastává opět přednost příbuzenstva po meči a nastupují v nové dynastii opět výhradně agnáti, dokud úplně nevymřeli. Pro ten případ, kdyby panující rod úplně vymřel jak po meči, tak i po přeslici, nebylo v pragmatické sankci ničehož opatřeno. Dlužno tedy souditi, že pro ten případ dochází platnosti zásada dávného českého státního práva, dle níž trůn volbou jest obsaditi, a sice bylo by volbu krále vykonati na sněmu generálním všech zemí koruny České.

Ottův slovník naučný - České korunovační klenoty.jpg
1. O panovníku.

Po nastoupení vladařově následuje korunovace jeho dle starodávného obřadu v hlav. chrámě kathedrálním na hradě pražském. Korunovace, již vykonává arcibiskup pražský jakožto primas království Českého a pro případ arcibiskup olomúcký jakožto jeho zástupce, jest jednak obřadem církevním, jednak úkonem státoprávním, pokud totiž se k ní pojí uznání ústavy zemské, jakož i slib vladařův k zachování a šetření této ústavy čelící. Znění přísahy korunovační upraveno jest v obnoveném zřízení zemském A III. v ten smysl: »My N. přisaháme Pánu Bohu všemohoucímu, blahoslavené Panně Marii, matce Boží, a všem svatým na tomto svatém evangelium, že chceme nad katolickým náboženstvím pevně ruku držeti, jednomu každému spravedlnosti udělovati a stavy při jich od (titul) N. N. potvrzených a dobře nabytých privilegiích zachovati, od království tohoto Českého nic neodcizovati, ale raději podlé možnosti Naší rozšiřovati a je rozmnožovati, i všecko to, což k dobrému a poctivému téhož království jest, činiti. Tak nám Pán Bůh pomáhej, blahoslavená Panna Marie, matka Boží, i všickni svatí.« Dle říšské ústavy pak přistoupí k tomu přísežný slib, který činiti jest v přítomnosti obou sněmoven říšské rady v ten smysl, »že vladař zachovávati bude nezvratně základní zákony království a zemí v říšské radě zastoupených, a že vládnouti bude ve srovnalosti s těmito zákony a se zákony obecnými«. K jednotné korunovaci vladařově, jež by se týkala celého mocnářství a kteráž vedlé korunovací mocnáře za krále českého a uherského slíbena byla patentem ze dne 11. srpna 1804 a později opět § 12. ústavy ze dne 4. března 1849, posud nedošlo, a sluší míti za to, že vzhledem k nynějšímu upravení poměrů mocnářství, jež stalo se uherským vyrovnáním, k této jednotné korunovaci vůbec nedojde. Korunovační klenoty a zároveň insignie král. Českého jsou: svatováclavská koruna, žezlo, říšské jablko, prsten a meč sv. Václava (viz přílohu). Klenoty ty chovají se na hradě pražském.

Zletilosti nabýval král český vždy dovršeným 14. rokem věku svého; dle domácích pravidel panujícího rodu však potřebí k tomu 18. roku, což také přijato bylo v § 6. ústavy ze dne 25. dub. 1848. Správcem země a poručníkem vladařovým na ten čas, pokud tento by nedošel let spravedlivých, byl by nejbližší agnát, pokud by se snad zvláštním zákonem v příčině té nestalo jiné opatření.

Královna česká jest účastna čestných hodností manžela svého a má též přiměřené komonstvo. Jest též účastna korunovace, ovšem jen potud, pokud tato jest obřadem církevním, a sice vykonává u ní obřad korunovace abatyše ústavu šlechtičen na hradě pražském. Nařízení Karla I. (jako řím. císaře IV., dle něhož měl korunované královně v případě vdovství jejího připadnouti důchod z 9 věnných měst králové, a sice: Chrudimi, Vysokého Mýta, Jaroměře, Hradce Králové, Král. Dvora, Nového Bydžova, Mělníku, Poličky a Trutnova, jest sice posud v platnosti, avšak provedení jeho bylo by při nynější soustavě finanční, aspoň pokud se týče daní ze spotřeby, s velkou obtíží spojeno. Praktické jest však posud patronátní právo české královny vzhledem k círk. obročím, totiž farám, které se v dotčených městech uprázdní, a bylo v příčině tohoto práva patronátního úřadem podkomořským dne 13. ún. 1736 magistrátům věnných měst zůstaveno, navrhovati královně vhodné osoby, ku kterým by při výkonu praesentace mohlo býti přihlíženo. Též odvádí se posud z věnných měst roční dávka »šosovné« zvaná do důchodů komorních.

ZNAKY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ. I.
1. Štít sv. Václavský (domnělý znak knížat českých). 2. Znak králů českých věku XIV.
ZNAKY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ. II.
3. Znak markrabství Moravského. 4. Znak Horní Lužice. 5. Znak Dolní Lužice. 6. Znak knížectví Slezského.
2. Znak království Českého.

jest tento: Lev stříbrný v červeném poli s ohonem heraldicky rozděleným, s jazykem vyplazeným červené barvy, obrácený na pravo, vzhůru stojící, s korunou heraldickou jako čelenkou, nad níž ve vzduchu umístěna česká koruna královská. Zda spáry jsou stříbrné nebo zlaté, posud mezi heraldiky sporno. (Viz přílohu díl I.) Spojený znak všech zemí koruny České upraven byl posléze dekretem dv. kanceláře ze dne 22. srpna 1836 (česká prov. sbírka zákonů č. 249.) v ten smysl, že znak ten dělen jest zpola do délky a na příč, dole pak podlé délky na třikráte a obložen štítem středním. V prostředním štítu středním, jenž ozdoben jest českou korunou královskou, nachází se korunovaný stříbrný český lev. Ve hlavním poli objevuje se nahoře na pravo v modrém poli moravský orel korunovaný, skládající se ze šachovnice barvy stříbrné a červené, na levo pak slezský orel černý korunovaný ve zlatém poli, mající na prsou kříž stříbrný, jenž spočívá na stříbrném půlměsíci, jehož rohy končí na způsob listí jetelového; dole na pravo táhne se zlatá zeď s trojím cimbuřím modrým polem (markrabství Horní Lužice); ve prostřed viděti jest zlatého orla vévodství Těšínského v modrém poli; na levo konečně kráčí ve stříbrném poli na zeleném základě červený vůl, na břiše bělavý (Dolní Lužice). Tento erb zemí koruny České tvoří na společném erbu všech zemí rakouských, rozděleném na 9 oddělení a umístěném ve prostřed rakouského orla, nejhořejší krajní oddělení v pravo. Užívání znaku zemského v úředních pečetích povoleno bylo nejv. rozhodnutím ze dne 31. srpna 1865 č. 39. z. zák. k návrhu zemského výboru zastupitelstvům okresním.

3. Důstojenství zemská.

Dle ústavy předbělohorské slušelo, jak známo, rozeznávati úředníky zemské od úředníků dvorských či královských. Rozdíl ten však časem vymizel, poněvadž snahy stavů, domoci se rozhodného vlivu na obsazování úřadů zemských, nesetkaly se s trvalým úspěchem. Obnovené zřízení zemské (AIX) zná pouze »královské úřady zemské« a vyhrazuje jmenování všech královských úřadů zemských výhradně králi s tím pouze obmezením, aby královský zemský soud i jiní úřadové rozumnými, hodnými a v království Českém usedlými osobami opatřeni a osazeni byli. Však i toto obmezení mnoho nevážilo, poněvadž dle téhož obnoveného zřízení zemského král udělení zemského práva obyvatelského sobě sám vyhradil. Vzmáháním se absolutismu a zřizováním ústředních úřadů pro všechny země rakouské a změnami v organisaci úřadů vůbec tím podmíněnými byl vliv a význam zemských úřadů stále seslabován, přece však byly úřady ty až do r. 1848 osazovány a držitelé těchto úřadů nabývali, nebyli-li již dříve členy sněmu, členství tohoto již jmenováním svým, kdežto ostatní stavové k tomu konci zvláště do sněmu musili býti uváděni. R. 1848 počínajíc nebyly však úřady zemské, které se od této doby uprázdnily, již vůbec osazovány a byly takto mlčky zrušeny. Zemské zřízení z února 1861 nezná žádných jiných důstojenství zemských než úřad zemského maršálka a jeho náměstka, kteří se císařem jmenují ze členů sněmu na volební období k řízení jednání sněmovních; zemský maršálek mimo to jest mocí úřadu svého předsedou výboru zemského.

Od úřadů zemských sluší rozeznávati dědičné služby zemské, jichž držitelé konají úřad svůj nyní toliko při korunovaci králově. Tyto služby jsou dědičné v některých domácích rodinách stavu panského a rytířského tím způsobem, že vždy nejstarší člen dotčené rodiny úřad ten zastává. O tom, kdo jest dočasným držitelem toho kterého z dotčených úřadů, nechová se zvláštní evidence, nýbrž jest věcí těch, jichž se týče, by se k funkcím svým přihlásili, jakmile nadejde k tomu příležitost. Při poslední korunovaci krále Ferdinanda r. 1836 zastával takto úřad dědičného hofmistra kníže Oktavián Kinský, úřad děd. truksasa František kníže Colloredo; úřad děd. číšníka hrabě Eugen Černín, děd. kraječem byl Christián hrabě Valdštein z Vartemberka, děd. mistrem kuchyně Josef hrabě Vratislav, děd. pokladníkem Ferdinand kníže Lobkovic, děd. komorním nad stříbry Frant. starohrabě Salm z Reifferscheidu, děd. korouhevníkem stavu panského Gustav hrabě Chorinský, děd. korouhevníkem stavu rytířského Adam rytíř Wořikovský z Kundratic, děd. strážcem vrat Adam svob. pán Mladota.

Zvláštního řádu království Českého nemáme; při korunovaci nebo při jiných příležitostech udílí však král český rytířství sv. Václava jakožto čestného titulu, udeřiv kandidáta třikráte na levé rameno obnaženým mečem sv. Václava.

4. Obyvatelstvo.

Přesné roztřídění obyvatelstva na jednotlivé stavy pozbylo za nynějších poměrů naprosto významu veřejnoprávného. Ano i význam právního svazku, jenž pojil obyvatelstvo České země k tomuto království, či t. zv. indigenátu nebo inkolátu zemského obmezen na ony obory, kde zvláštní pravidla, na př. listiny nadační na svazku dotčeném činí závislými některé následky právní. Neboť ústavní právo, kterak upraveno bylo základními zákony státními z r. 1867, zná pouze dvojí svazek veřejnoprávný, jenž jednotlivce pojí k určité oblasti, a to právo domovské, jež značí právní svazek vzhledem k obci místní, a státní občanství, jež repraesentuje právní svazek vzhledem ku státu a kteréž prohlášeno bylo za jednotné pro všechny země předlitavské. Jak z práva domovského, tak i ze státního občanství plyne důležitá konsekvence, že, nachází-li se kdo v dotčených svazcích, naprosto nelze mu brániti, by se nezdržoval v obvodu obce a pokud se týče státu, a oba tyto svazky navzájem se doplňují v ten smysl, že každý občan státní musí míti v některé obci právo domovské, že je může míti pouze v obci jediné, a že naopak každý, kdo v některé obci zemí předlitavských má domovské právo, současně musí býti zdejším občanem státním. S druhé strany může obec (§ 11. zříz. obec.) rovněž jako stát za jistých podmínek nepříslušníky z obvodu obce a pokud se týče z obvodu státu vypověděti. Naproti tomu nebyl uznán ústavou prosincovou podobný svazek, pokud se týče jednotlivých království a zemí v říšské radě zastoupených; naopak výslovně uznáno tu právo volného stěhování se každého státního občana do kterékoli z těchto zemí spojené s možností nabývati tam jmění jakéhokoli, aniž by tato tomu mohla i jen v nejmenším brániti. Pouze potud, pokud užívání jistého jmění nadačního výslovně vyhrazeno jest příslušníkům země České, jak tomu na př. jest v příčině bohaté nadace hraběte Straky, určené pro příslušníky domácích rodin šlechtických, má ovšem inkolát zemský ještě značný význam praktický. Co pak týče se jednotlivých práv občanům státním prosincovou ústavou vyhrazených, jde tu ponejvíce toliko o formulování všeobecných mezí, které si klade státní moc sama oproti jednotlivcům nebo jednotlivým skupinám lidu. Zejména mluví se tu o ochraně národností, společností náboženských, o právu spolčovacím a shromažďovacím, právu petičním, právu volného pohybu, o zaručení osobní svobody a práva domácího, o šetření tajemství pečeti, o právu projevovati volně mínění ústně, písemně nebo tiskem, o svobodě vyučování, volnosti víry a svědomí, svobodné volbě povolání, a konečně o nedotknutelnosti vlastnictví. Poněvadž však v žádném z těchto oborů není svobody neobmezené, nýbrž volnost v základním zákoně státním zaručená dochází vždy bližšího určení a obmezení svého v zákonech zvláštních, jest nám třeba stále přihlížeti k těmto zvláštním zákonům, chceme-li posouditi význam těchto t. zv. všeobecných nebo základních práv občanů státních, formulovaných v základním zákoně státním ze dne 21. pros. 1867 č. 142. ř. z. Podobně i všeobecné povinnosti jednotlivých občanů obsaženy jsou v zákonech zvláštních, najmě v zákoně branném, v zákonech berních, v zákonníku občanském (převzetí poručnictví a opatrovnictví), v zákonech trestních, v řádu trestním (účastenství v porotě, svědectví), ve zřízení obecním (převzetí úřadů v obci) a j.

5. Složení sněmu.

Sněm český skládá se ze 242 členů, z nichž jest 6 t. zv. virilistů, t. j. takových osob, které již mocí důstojnosti své k účastenství jsou povolány, a 236 členů volených. Virilisty jsou: arcibiskup pražský, biskupové litoměřický, kralovéhradecký a budějovický, pak rektoři obou universit pražských. Z volených členů připadá 70 na skupinu velkostatků, 72 na města a místa průmyslová, 15 na komory obchodní a živnostenské a 79 na obce venkovské. Volení děje se ve skupinách měst a obcí venkovských v okresech voličských, t. j. ve sborech uvnitř země territoriálně omezených, kdežto ve skupině velkostatkářů volí se sice ve dvou sborech, nikoli však v okresech volebních, ano pro tuto skupinu tvoří celé království České jediný obvod volební s volebním místem v Praze. První ze sborů skupiny velkostatkářské zahrnuje držitele velkostatků, fideikommissním svazkem stížených, kdežto druhý zahrnuje v sobě všechny ostatní držitele statků v této skupině k volbě oprávněné. První sbor volí 16, druhý 54 poslance, a jest tudíž princip t. zv. skrutinia listin v této skupině přiveden k platnosti v míře dosti rozsáhlé, aniž by však zároveň zákonem bylo zaručeno poměrné zastoupení menšin, které při této soustavě bez zvláštních obtíží dalo by se provésti. Ze 72 poslanců měst a míst průmyslových volí Praha 10 poslanců v 5 okresech volebních, Liberec volí 3 posl. v jediném okresu a sboru, a zbývajících 59 poslanců volí se po jednom v každém okrese volebním, při čemž města Plzeň, Budějovice, Cheb, Kutná Hora, Česká Lípa, Rumburk, Písek, Karlín a Smíchov volí každé pro sebe poslance, kdežto ostatní města i místa průmyslová vždy po 2 až 5 seřaděna jsou v jeden okres volební. Při tom ovšem jest i z měst posléze dotčených každé pro sebe místem volebním, avšak hlasy v jednotlivých místech téhož okresu volebního podané sčítají se pak v t. zv. hlavním místě volebním, a dle výsledku tohoto sčítání určuje se výsledek volby v celém okresu. Z 15 zástupců obchodních komor volí komory v Praze a v Liberci po 4, chebská 3 a komory v Plzni a v Budějovicích po 2 poslancích, při čemž tvoří vždy skuteční členové každé komory i se svými náhradníky jeden sbor volební. Místem volebním jest sídlo komory. Zástupci obcí venkovských počtem 79 volí se vždy po jednom v každém okresu volebním, z nichž každý zahrnuje v sobě několik okresů soudních, pojatých tak, jak omezeny jsou v čas, kdy volba se děje, tak že změny v hranicích jednotlivých okresů soudních o sobě též působí změnu okresů volebních. Toliko při zřízení okresu zcela nového nemohou ovšem obyvatelé nového okresu voliti na tak dlouho, dokud nebyl řád volební do sněmu přiměřeně změněn, poněvadž dle řečeného v dosavadním okresu svém již voliti nemohou, nový pak okres teprve přijat býti musí do některé skupiny okresů v jeden volební okres sloučených. V třídě venkovských obcí máme posud volby nepřímé, t. j. poslanci nevolí se přímo původními voliči, nýbrž voliteli, jichž připadá jeden na 500 obyvatelů dotčené obce, při čemž rozhoduje počet přítomného obyvatelstva, zjištěný posledním sčítáním lidu, a dále stanoveno, že každý zlomek čítati jest za plných 500. V každém venkovském okresu volebním jest pouze jediné místo volební, kamž tedy volitelům celého okresu k volbě jest se odebrati; jest to sídlo onoho okresního soudu, jehož obvod jmenován v řádě volebním ve skupině, jíž se týče, na místě prvním.

6. O právu volebním.

Volební právo do sněmu českého upraveno jest, pokud se týče skupiny velkostatkářův a obchodních komor samostatně, kdežto pokud se týče skupiny měst a obcí venkovských, spočívá na volebním právu do zastupitelstva obecního. Všem skupinám společné jsou jisté důvody vyloučení z práva volebního, zakládající se předem v odsouzení pro zločin, pro přečin a pokud se týče přestupek lichvy a zkrácení věřitelů, pak pro přestupky krádeže, zpronevěření, účastenství v nich nebo podvodu, k čemuž však podotknouti sluší, že odsouzenec nabývá opět práva volebního uplynutím určitého času, a sice při zločinech politických ihned po ukončení trestu, při jiných zločinech po 10 letech, ač byl-li vinník odsouzen aspoň na 5 let do žaláře, jinak po 5 letech, při všech ostatních právě dotčených trestních činech po 3 letech, čítajíc od ukončení trestu. Dalším důvodem vyloučení z volebního práva jest výrok, který byla dle § 425. trestního řádu učinila radní komora proti obviněnému, jenž uprchl, v ten smysl, že se mu brání ve vykonávání práv politických. Konečně vyloučen jest z práva volebního, na kohož jméno vyhlášen byl konkurs, potud, pokud trvá řízení konkursní. Co do positivních záležitostí aktivního práva volebního sluší ovšem rozeznávati jednotlivé třídy voličů. V třídě velkostatkářů byla posavadní ustanovení řádu volení do sněmu podstatně změněna zákonem ze dne 9. ledna 1873 č. 1. z. z., jehož hlavním účelem bylo zameziti nadále volby podobné oněm, které se byly vykonaly r. 1872 a pode jménem voleb chabrusových nechvalné nabyly pověsti. Dle pravidel nyní platných přísluší v této třídě právo volební knihovním držitelům statků v desky zemské zapsaných, avšak jen za tou podmínkou, platí-li se ze statku deskového buď o sobě nebo z několika jich témuž majetníku patřících zeměpanských daní z nemovitostí bez přirážek ročně aspoň 250 zl. rak. měny, z kteréžto sumy musí aspoň částka 200 zl. vypadnouti na daň gruntovní. Mimo to vyhledává se, aby knihovní držitelé dotčených statků byli státními občany rakouskými, dosáhli 24 roku věku svého a měli úplnou způsobilost k právním činům. Nabyl-li knihovní držitel statku cestou dědictví nebo odkazu, přísluší mu právo volební ihned, jakmile byl zapsán za vlastníka v deskách zemských; nabyl-li však statku právním jednáním mezi živými (na př. smlouvou trhovou), přísluší mu právo volební teprve po roce, počítajíc ode dne, kdy nabyl držení knihovního. Byl-li do desk zemských zapsán statek, kterého tam dříve nebylo (což ostatně dle § 3. česk. zák. ze dne 5. pros. 1874 se může státi toliko se svolením místodržitelstva a výboru zemského), má knihovní držitel jeho, i když se jemu dostává všech náležitostí, právo volební teprve po uplynutí 3 let od té doby, kdy nová vložka v deskách zemských byla zahájena. Tuzemské korporace a společnosti mají právo volební, drží-li statky dotčeného druhu knihovně nejméně rok, a sice nečiní se tu rozdílu co do způsobu nabývacího. Jiné právnické osoby než tuzemské korporace a společnosti nemají ve třídě velkostatkářů práva volebního a z korporací mimo to obce jsou výslovně vyloučeny z práva volebního. Byl-li proveden exekuční prodej statku v desky zemské zapsaného, nemá exekut, třeba byl posud v knihách za vlastníka zapsán, práva volebního; z tohoto ustanovení, které není nijak výjimečné, nýbrž vyplývá z povahy věci, nesmíme však souditi, jako by v jiných případech převodu vlastnictví, kde převádějící posud za vlastníka v knihách jest zapsán, tomuto ještě volební právo náleželo. Zvláštní ustanovení pak má zákon pro ten případ, je-li některý statek deskový v rukou více spoludržitelů. Dlužno tu rozeznávati, mají-li všickni spoludržitelé osobní náležitosti práva volebního (zletilost, stát. občanství atd.) čili nic. V onom případě musí všickni spoludržitelé buď jednoho ze svého středu neb osobu třetí zmocniti k výkonu volebního práva, v tomto případě ovšem jen oni, již mají osobní náležitosti volebního práva, avšak třeba pak, aby podíly těchto osob tvořily aspoň polovici velkostatku a aby na tyto zastoupené podíly vypadla svrchu uvedená minimální daň 250 zl., a pokud se týče 200 zl. Kdož jest sám držitelem statku k volbě opravňujícího, a mimo to spoludržitelem jiného statku druhu tohoto, může vykonávati právo volební jen v příčině statku onoho, a nemůže v příčině statku, jehož jest spoludržitelem, ani nikoho zmocniti k výkonu práva volebního. Ve třídě měst a míst průmyslových jest, jak dotčeno, právo voliti do sněmu závislé na právu volebním do zastupitelstva obecního. Avšak ne všickni voličové obecní mají právo volební do sněmu, nýbrž právo to přísluší z nich toliko všem voličům prvního a druhého sboru, z voličů třetího sboru však jen oněm, kteří platí aspoň 5 zlatých přímé daně, a pak t. zv. honoracím, t. j. oněm osobám, které mají právo voliti do zastupitelstva obecního bez ohledu na placení daně. Při tom výslovně jest ustanoveno, že do řečené sumy daní 5 zl. čítají se také přirážky, pokud je vybírá stát, nikoli tedy přirážky zemské, okresní neb obecní. Ve třídě obchodních komor přísluší, jak dotčeno, právo volební všem členům komory a jejich náhradníkům, a jest toto právo volební nezávislé na právu voliti do zastupitelstva obecního. Ve třídě obcí venkovských naproti tomu opět jest podmínkou práva volebního do sněmu právo volební do zastupitelstva obecního. I tu přísluší právo volební do sněmu všem voličům obecním prvního a druhého sboru, a z voličů třetího sboru stejně jako ve městech pětizlatovým voličům a honoracím. V obcích, kde se do zastupitelstva obecního volí toliko ve dvou nebo dokonce jen v jednom sboru volebním, nastupují na místě voličů prvního a druhého sboru první dvě třetiny voličů obecních, seřaděných dle povinnosti berní, pokud se týče daní přímých.

K tomu, aby kdo mohl býti volen do sněmu král. Českého, zapotřebí: 1. aby měl v některé třídě aktivní právo volební; výsady v tomto směru požívají toliko spoludržitelé statku, jenž opravňuje k volbě ve třídě velkostatkářské, pak čestní občané měst a obcí venkovských; tyto osoby požívají passivního práva volebního i tenkráte, nejsou-li sami voliči sněmovními; 2. aby byl mužského pohlaví; 3. způsobilým ku právním činům a byl 4. dosáhl věku 30 let. Ač náležitosti tyto dle povahy věci týkají se toliko samých poslanců, žádá jich přece praxe někdy z opatrnosti i u volitelů v obcích venkovských.

Co tkne se výkonu volebního práva, platí pravidlo, že sluší právo volební do sněmu českého vykonávati osobně. Z této zásady platí však některé úchylky, a sice: 1. Ve třídě velkostatkářů možno právo volební vykonávati zmocněncem, ano osoby ženského pohlaví, pak vojínové v činné službě se nacházející nemohou zde ani jinak než zmocněncem vykonávati své právo volební. Zmocněncem může býti jen osoba taková, jež buď sama v této třídě má aktivní právo volební, nebo která oprávněna jest zastupovati korporaci nebo společnost v této třídě k volbě oprávněnou. Žádný k volbě oprávněný nemůže převzíti více než jedno plnomocenství, tak že aspoň polovice všech voličů k volbě osobně dostaviti se musí, mají-li všickni hlasové přijíti ku platnosti. Plná moc musí býti zvláštní, musí zníti na vykonání práva volebního v dotčené třídě vzhledem k určité volbě, a je-li vydána mimo obvod Rakousko-Uherského mocnářství, musí býti náležitě ověřena. Odvolati lze plnou moc taktéž toliko písemně; ústní nebo telegrafické udělení plné moci nebo podobné její odvolání nemá významu, leč by oprávněný osobně ku volbě se dostavil a tam před kommissí odvolal plnou moc dříve, než zmocněnec hlasoval. Od zmocnění sluší ovšem rozeznávati zastoupení korporací nebo společností v třídě velkostatkářů k volbě oprávněných; toto zastoupení přísluší těm, již dle zákona nebo dle stanov společenských k němu jsou oprávněni, a je-li k zastoupení oprávněno více osob, musí tyto ze svého středu jednoho zříditi k výkonu volebního práva. Že zákonný zástupce takový vedlé toho ještě jednu plnou moc převzíti může, rozumí se samo sebou a jest nad to ještě v zákoně výslovně vytknuto. 2. Ve třídě měst a obcí venkovských nastává případ zákonného zastoupení mnohem častěji, poněvadž zde – ovšem mimo Prahu a Liberec – přísluší právo volební nejen korporacím, nýbrž i osobám nezletilým a osobám jiným, ku právním činům nezpůsobilým, za které tudíž právo volební vykonává zákonný zástupce. Naproti tomu jest vykonávání volebního práva zmocněncem v těchto třídách zákonem výslovně vyloučeno, z čehož vyplývá, že zde i osoby ženské – ovšem pokud jsou zletilé – právo volební, kteréž jim mimo Prahu a Liberec bez odporu přísluší, osobně vykonávati musí.

S výkonem volebního práva souvisí také otázka, co činiti jest v případě, když někdo spojil ve své osobě vícekráte podmínky volebního práva. V takovém případě nepřipouští se dvojí vykonávání práva volebního touže osobou, vyjímajíc jediné případ ten, když někdo, maje osobní právo volební, mimo to jest členem obchodní komory nebo některé korporace nebo společnosti ku volbě oprávněné. Co však týče se otázky, kde náleží vykonávati volební právo tomu, kdo ve více směrech k volbě jest oprávněn, platí následující zásady: Kdo oprávněn jest ve třídě velkostatkářů, nemůže v žádné jiné třídě voliti, kdo oprávněn jest voliti v třídě měst, nemůže voliti v žádné obci venkovské. Je-li velkostatkář voličem v obou sborech, může voliti jen ve sboru prvním; je-li někdo ve třídě měst a obcí venkovských na několika místech k volbě oprávněn, náleží jemu vykonávati právo v obci neb okresu, kde má řádné bydliště své, nebydlí-li však v žádné z dotčených obcí, jest mu voliti tam, kde platí nejvyšší daň přímou.

7. O volení.

Volby vypisují se zemskou vládou, a to při všeobecných volbách tím způsobem, že volby poslanců jednotlivých tříd týmž dnem počínají a že nejdříve mají voliti obce venkovské, pak města, pak obchodní komory a konečně velkostatkáři. Všeobecné volby ohlašují se ve věstníku zemském a plakátem v obci; volby doplňovací pouze způsobem posléze dotčeným, vyjímajíc třídu velkostatkářů, kdež i tyto volby věstníkem zemským se ohlašují. Za příčinou voleb sestaví se ve všech třídách kromě obchodních komor, seznamy voličů, a sice sestaví tyto seznamy, pokud jde o třídu velkostatkářů, místodržitel i vyhlašuje je ve věstníku zemském, při čemž určí zároveň čtrnáctidenní lhůtu k reklamacím, o nichž rozhoduje on sám s konečnou platností, s výhradou ovšem mimořádné stížnosti k říšskému soudu, pokud se týče k správnímu dvoru soudnímu, kteroužto stížností však nelze zdržovati další postup volby. Ve skupině měst sdělá seznamy voličské představenstvo obecní za spolupodpisu představeného politického úřadu a předkládá je k volnému nahlédnutí v obci, určujíc zároveň čtrnáctidenní lhůtu reklamační. Reklamace podávají se představenstvu obce, kteréž je předkládá politickému úřadu, pod nějž dotčené město přímo jest postaveno, by o nich rozhodl. Ve skupině obcí venkovských jest ovšem předem určiti počet volitelů, kteréžto určení přísluší politickému úřadu okresnímu, načež se sestaví seznamy voličů představenstvem obecním podobně jako ve třídě měst, s tou toliko úchylkou, že zde odpadá spolupodpis okresního hejtmana na listinách voličských. Řízení reklamační a rozhodnutí o námitkách děje se zde právě tak, jako ve třídě měst. Však ve všech třídách vyhrazuje zákon v příčině volebních listin vládě právo velmi závažné, které v přemnohých případech výsledek volby zcela vkládá do rukou jejích: majíť se totiž sice reklamace po vypršení lhůty k nim určené zamítnouti, avšak politický úřad, jemuž rozhodnutí o reklamacích přísluší, může až do započetí volby z povinnosti úřední předsevzíti opravy listin voličských. Po konečném upravení listin voličských doručí se voličům lístky legitimační, jimiž při volbě jest se jim prokázati, jakož i úřední formulář lístku hlasovacího, jehož při volbě jest užiti, má-li hlas býti počítán; ve třídě venkovských obcí ovšem tento postup nastává dvakráte, jednou při volbě volitelů a pak při volbě samého poslance, ku kteréž se pozývají okresním hejtmanstvím volitelé v jednotlivých obcích volebního okresu volení do místa volebního.

Volení samo děje se tím způsobem, že volbu za úředního dozoru zeměpanského kommissaře ve všech skupinách volebních, vyjímajíc obchodní komory, řídí zvláštní kommisse volební. Pokud se týče složení této kommisse, platí co do třídy měst a obcí venkovských ještě původní znění § 36. řádu volení do sněmu, kdežto co do třídy velkostatkářů příslušná ustanovení nyní nahrazena § 19. zák. ze dne 9. ledna 1873 č. 1. z. z. Dle těchto předpisů mohou ve třídě velkostatkářů a venkovských obcí pouze voliči a pokud se týče volitelé býti členy kommisse, kdežto ve třídě měst i nevoliči do kommisse mohou býti povoláni. Kommisse skládá se v prvním sboru velkostatkářů z 5, jinak vždy ze 7 členů; ve třídě velkostatkářů a měst jest rozhodnutí o většině členů kommisse položeno do rukou vlády. Volíť totiž ve třídě velkostatkářů voliči při započetí volby přítomní a řádně legitimovaní v prvním sboru dva, ve druhém sboru tři členy kommisse, při čemž řádné konání této volby zkoumati přísluší výhradně zeměpanskému kommissaři; další dva, resp. tři členy kommisse určuje zeměpanský kommissař, a nepodařilo-li se voleným a jmenovaným členům kommisse po dvakráte provésti absolutní většinou volbu pátého a pokud se týče sedmého člena kommisse, jmenuje i tohoto člena zeměpanský kommisař. Ve třídě měst skládá se kommisse volební z purkmistra místa volebního nebo jeho náměstka, ze dvou členů obecního zastupitelstva místa volebního a ze čtyř členů zeměpanským kommissařem jmenovaných. Ve třídě venkovských obcí konečně složena jest kommisse volební ze tří členů kommissařem jmenovaných a ze čtyř členů voliteli zvolených. Ve všech případech volí si pak volební kommisse, jakmile jest úplná, předsedu sama ze svého středu. Funkce kommisse volební jsou označeny již tím, co svrchu bylo pověděno; příslušíť jí dbáti o řádný průběh volby a rozhodovati o formálních otázkách, které se mezi volením vyskytují, zejména o platnosti plných mocí, lístků hlasovacích a pod. Naproti tomu zásadně nepřísluší kommissi rozhodovati o otázce práva hmotného, komu přísluší právo volební, poněvadž tato otázka právoplatným upravením listin voličských již jest upravena. Toliko v jediném případě rozšířena působnost volební kommisse i na tento obor, odporuje-li se totiž aktivnímu právu volebnímu osoby, která se k volbě dostavila, dokud hlasu svého nepodala z toho důvodu, že od upravení seznamu voličů odpadla ve příčině této osoby některá zákonná náležitost práva volebního. Kommisse volební rozhoduje o všech otázkách sobě přikázaných ihned, nežli se ve volbě pokračuje, a není z nálezů jejích žádného odvolání. Volení dělo se dle původního řádu volebního ústně, avšak již zákonem ze dne 17. ledna 1870 č. 8. z. z. bylo ve všech třídách zavedeno hlasování tajné lístky hlasovacími. Nejdříve hlasují členové kommisse volební, pokud jsou voliči, a pak hlasují ostatní voličové odevzdávajíce složený lístek hlasovací. Zároveň poznamenává se v seznamu voličů, kdo hlasoval, a když by se shledalo, že počet těch, kteří hlasovali, nesrovnává se s počtem podaných lístků, jest volba naprosto neplatnou. Teprve když zjištěna srovnalost ve směru právě dotčeném, přikročuje se k rozevření lístků hlasovacích a ke zjištění výsledku volby. Obsahuje-li lístek hlasovací více jmen, než poslanců se má voliti, platí jména v první řadě uvedená. Je-li jediné místo volební pro sbor, o který jde – a tomu jest tak ve všech třídách kromě třídy měst – vyhlásí se výsledek ihned po ukončeném skrutiniu; ve třídě měst však, je-li více míst volebních, sluší spisy volební a lístky hlasovací ihned jakmile odevzdávání lístků se skončilo, od kommisse volbu řídící zapečetiti; předseda a dva volení členové každé kommisse volební mají se v den hned na to příští sejíti v hlavním místě volebním a tam společně předsevzíti skrutinium, načež teprve oznámí se ve všech volebních místech, jak sčítání hlasů dopadlo.

Aby kdo za poslance byl zvolen, musí ve prospěch jeho zníti absolutní většina všech odevzdaných platných hlasů. Při tom jest sporno, sluší-li při vyšetření této absolutní většiny hleděti též k hlasům nejasným (na př. je-li lístek nevyplněný), pozměněným nebo ke hlasům, které připadly osobě vyloučené z passivního práva volebního. Praxe někdy, používajíc analogie řádu volení do říšské rady, hledí k věci tak, jako by takové lístky vůbec nebyly podány; proti tomu však sluší uvážiti, že řád volení do sněmu jen v tom jediném případě nařizuje, by lístek nebyl čítán, nebylo-li použito úředního lístku hlasovacího a že naprosto výjimečné ustanovení řádu volení do říšské rady nesmí býti rozšiřováno na volby sněmovní. Obdrželo-li více osob absolutní většinu než poslanců se má voliti, jsou voleni ti, kdož obdrželi nejvíce hlasů, a obdrželo-li takto několik osob stejně hlasů, rozhodne los o tom, kdo za zvoleného má býti pokládán. Losem též rozhodne se v tom případě, když sice nedocíleno absolutní většiny, když však hlasy rozděleny jsou tak, že každý kandidát má pro sebe právě polovici všech podaných hlasů. Nevedla-li první volba vůbec k cíli anebo podařila-li se jen při jedné části poslanců, které v témže sboru jest voliti, konati jest strany poslanců zbývajících volbu druhou, a zůstala-li i tato bez výsledku, přikročí se k volbě užší, při kteréž omeziti se jest voličům na ony osoby, které při dřívějším volení obdržely relativně nejvíce hlasů, a sice přijde vždy do užší volby dvakráte tolik kandidátů, kolik se má poslanců voliti; při rovnosti hlasů rozhoduje o tom los, kdo se do užší volby má dostati. Při užší volbě jest neplatný každý hlas, jenž připadl osobě, která nebyla vzata do užší volby, a dosáhne se tudíž při této volbě buď absolutní většiny nebo rovnosti hlasů; v poslednějším případě opět rozhoduje los. O vykonané volbě sepíše se protokol, jejž podepíše zeměpanský kommissař i všickni členové kommisse volební, a který se pak zapečetěný se všemi spisy kommissaři odevzdá.

Zbývá ještě pojednati o ověření voleb. Všechny spisy volby se týkající zašlou se po skončené volbě místodržiteli, jenž zvolenému poslanci, není-li tu důvodu, pro který vůbec z práva volebního jest vyloučen, vydá certifikát volební, který tohoto opravňuje vstoupiti do sněmu a zakládá potud domněnku platnosti volby, dokud nebyla volba sněmem samým prohlášena za neplatnou. Do té doby vykonává tudíž certifikátem opatřený právo hlasovací, čímž opět značný vliv na funkce sněmovní vložen do rukou vlády. Ovšem přísluší konečné rozhodnutí o platnosti volby samému sněmu, avšak nemáme žádného ustanovení, jímž by se stanoviska právního bráněno bylo poslanci certifikátem opatřenému, by se nesúčastnil hlasování o platnosti své vlastní volby, a poněvadž právě ve třídě velkostatkářské, která rozhoduje o většině sněmovní, v míře rozsáhlé platí princip skrutinia listin, jest tím arci nepřímo i rozhodnutí o většině sněmu zůstaveno vládě, což zejména při volbách r. 1872 konaných pro další průběh věcí stalo se osudným. Právo rozhodovati o platnosti volby přísluší ovšem sněmu i tenkráte, když místodržitel odepřel vydati zvolenému certifikát volební, a nelze vypsati novou volbu, dokud volba dřívější nebyla samým sněmem prohlášena za neplatnou; byla-li v takovém případě proti náhledu místodržitelovu sněmem volba za platnou prohlášena. pozve zemský maršálek zvoleného, by do sněnu vstoupil. Usnesení sněmu o ověření volby připravuje se výborem zemským, jemuž místodržitel zasílá všecky spisy volby se týkající, aby mohl sněmu podati o volbách zevrubnou zprávu. Toto zkoumání volby a usnesení o její platnosti není nijak závislé na tom, byly-li proti volbě učiněny s některé strany námitky. Pro vznesení takových námitek bývají ostatně v ústavách pravidelně stanoveny určité lhůty, načež teprve se přikročuje k usnesení o schválení volby; avšak pokud jde o sněm český, vytklo nejv. rozhodnutí ze dne 11. června 1863 č. 56. z. z., že ještě do 14 dnů po schválení volby možno vznésti námitky, týkající se voličů nebo způsobu, kterak se při volbě šlo před se, tak že v případě, byly-li takové námitky vzneseny, navzdor schválení volby o věci opět musí býti jednáno. Námitky, jež založeny jsou na tvrzení, že se zvolenému nedostává náležitostí passivního práva volebního, nejsou vůbec nikdy vázány na určitou lhůtu a mohou býti vzneseny kdykoliv, jen jsou-li s dostatek osvědčeny. Byla-li některá volba sněmem prohlášena za neplatnou, nelze při volbách sněmovních obdobně užiti § 4. jedn. řádu říšské rady, dle něhož v takovém případě sluší vždy vypsati volbu novou, nýbrž sluší vyšetřiti, nesluší-li dle výsledku volby někoho jiného než osobu certifikátem opatřenou za zvoleného pokládati. Tomu-li tak, netřeba nové volby, nýbrž prohlásí se prostě sněmem protikandidát za zvoleného. Z toho vyplývá však důslednost, že při volbách sněmovních nemůže kandidát resignací svou, před ověřením volby podanou, nikdy řízení ověřovací učiniti bezpředmětným, nýbrž že v takovém případě sluší vždy vyčkati výsledek řízení tohoto, nežli se vypíše volba nová.

8. Právní postavení poslanců.

Ve smyslu theorie panující pokládá i české zřízení zemské poslance nikoli za mandatáře voličů jeho, nýbrž za člena zastupitelstva lidu veškerého. Důsledně není již poslanec, jak tomu bývalo za dob zřízení stavovského, vázán přáním voličů svých, aniž instrukcemi jemu třeba voliči udělenými, nýbrž může ve všem jednati dle volného přesvědčení svého. Ano § 7. zřízení zemského zapovídá dokonce poslancům, aby nepřijímali instrukce od voličů svých, a dle § 6. téhož zřízení nelze volbu před uplynutím období volebního, na 6 let určeného, nijak odvolati. Šestileté období volební čítá se od oné doby, kdy posléze předsebrány byly všeobecné volby do sněmu, avšak i před uplynutím tohoto období může panovník sněm rozpustiti; tu pak současně vypsati jest nové volby všeobecné. Když však mezi tímto časem některý poslanec zemřel, pozbyl volitelnosti, mandátu se vzdal, nebo z jiného zákonného důvodu přestal býti členem sněmu, koná se volba dodatečná a mandát nového poslance trvá pak pouze, dokud nevyprší běžící období volební, nebo nenastane rozpuštění sněmu. Nikdo není povinen přijmouti mandát poslanecký a může se ho zvolený kdykoliv vzdáti bez udání příčin; odstupující poslanci mohou ovšem při nové volbě opět býti zvoleni.

Zvláštní právní postavení poslanců jeví se v následujícím: 1. Poslanci požívají t. zv. immunity, t. j. výsady, že trestní stíhání, kteréž pro jisté činy jinak místo má oproti jiným občanům státním, proti nim buď vůbec jest vyloučeno neb aspoň na čas odročeno. O této immunitě poslanecké vydán byl zákon ze dne 3. října 1861 č. 98. ř. z., jenž týkal se jak poslanců sněmovních, tak i poslanců na říšské radě, nyní však platí pouze o poslancích na sněmu, poněvadž co do poslanců na říšské radě vydán byl nový předpis základními zákony státními z r. 1867. Pod společným názvem immunity spojují se tu dvě instituce, které mezi sebou, přesně vzato, nemají vnitřní souvislosti, totiž: a) immunita pro činy úřední, t. j. činy, které byl poslanec vykonal jako poslanec, a v příčině těchto činů stanovena zásada, že poslanci nikdy není se zodpovídati z toho, kterak o některém případu hlasoval, a že, pokud se týče prohlášení, jichž byl učinil ve svém povolání poslaneckém, poslanec zodpovědným jest pouze sněmu samému, kdež ovšem pouze prostředky méně účinnými, jako na př. voláním k pořádku, odejmutím slova a pod., proti němu může býti nastoupeno; b) immunita pro činy neúřední, záležející v tom, že nelze člena sněmu po tu dobu, po kterou trvá zasedání, pro kterýkoliv čin trestní zatknouti nebo soudně stíhati, vyjímajíc jediný případ, že by poslanec dopaden byl při činu samém, ve kterémžto případě však zatčení soudem předsedovi sněmu hned musí býti oznámeno. Žádá-li za to sněm, musí i v tomto případě vazba býti zrušena, nebo stíhání zastaveno na dobu zasedání. Stejným způsobem pak před se jíti jest, byl-li poslanec zatčen nebo zahájeno-li proti němu soudní vyšetřování mimo dobu zasedání. Účel tohoto ustanovení jest patrně ten, aby poslanec zatčením nebyl odňat povolání svému a, pokud se týče, by nebyl zavedením vyšetřování pro zločin zbaven volitelnosti a tím i mandátu svého právě v takový čas, kdy dle náhledu většiny sněmu jeho účastenství v pracích sněmovních jest žádoucím. Sporno při tom jest, jak vykládati sluší slovo »zasedání« v zákoně dotčeném, zda zejména trvá immunita i v době pouhého odročení sněmu; sporno dále, brání-li immunita i proti policejnímu stíhání, pokud s ním není spojeno zatčení, poněvadž zákon se výslovně zmiňuje pouze o stíhání soudním. – 2. Dle obdoby čl. 8. zákl. zák. stát. o zastupitelstvu říšském má se namnoze za to, že veřejní úředníci a funkcionáři, kteří jsou členy sněmu, nemají zapotřebí dovolené k tomu konci, aby mohli vykonávati mandát poslanecký. Jest však pochybno, lze-li tohoto naprosto výjimečného ustanovení v příčině poslanců sněmovních užiti. – 3. Dle § 65. obec. zřízení požívají sněmovní poslanci té výhody, že trestní nálezy proti nim představenstvem obce vynesené musí dříve zkoumány a schváleny býti politickým úřadem okresním. – 4. Poslanci obdrží, pokud nejde o virilisty, z důchodů zemských náhradu nákladů cesty z bydliště svého do Prahy a zpět, jakož i denní plat 5 zlatých po ten čas, po který se odbývají sezení sněmu Avšak tento nárok sněmovních poslanců nezakládá se na zákoně, nýbrž pouze na usneseních sněmu, která posud platnosti zákonné nedosáhla, jimiž však přes to praxe stále se spravuje.

Naproti tomu mají poslancové tyto povinnosti: 1. slíbiti při nastoupení do rukou předsedy rukou dáním císaři věrnost a poslušnost, pak plnění povinností s úřadem poslaneckým spojených; 2. navštěvovati řádně schůze sněmu a účastniti se bez přetržení jednání a prací jeho. Právo hlasovací, jakož i veškerá práva ze členství ve sněmu vyplývající sluší totiž vykonávati osobně a jest tudíž především třeba přítomnosti poslanců ve sněmu. Je-li poslanci na čas nemožno účastniti se prací sněmovních, má vyžádati sobě na sněmu dovolenou Kdo do 8 dnů buď vůbec nenastoupil nebo po stejný čas, aniž sobě vyžádal dovolené, nebo přes čas dovolené nebo nemoci schůzí nenavštěvuje, má se zemským maršálkem vyzvati, aby se do 14 dnů dostavil nebo nepřítomnost svou omluvil. Zůstane-li vyzvání toto bez výsledku, usnáší se sněm na ztrátě mandátu, načež se vypíše volba nová.

Úřad poslanecký pomíjí: 1. úmrtím, 2. uplynutím období volebního, 3. rozpuštěním sněmu, které kdykoliv v průběhu šestiletého období volebního vladařem může býti vysloveno, 4. vzdáním se mandátu, 5. tím, že volba sněmem za neplatnu byla prohlášena, 6. dodatečnou ztrátou volitelnosti, 7. usnesením sněmu v případě právě dotčeném, když poslanec se do schůzí nedostavil nebo slibu v § 9. zříz. zemského dotčeného nesložil. Případy pod č. 2., 3., 4., 5. a 7 uvedené ovšem neplatí v příčině virilistů sněmovních. při těch nastupuje však jakožto zvláštní případ ztráty členství na sněmu ztráta důstojnosti, na jejímž základě jim virilní hlas jest přisouzen.

9. Činnost sněmu.

Jest rozeznávati jednak zákonodárnou, jednak správní činnost zastupitelstva zemského. Zákonodárná činnost záleží v tom, že sněm jest povolán spolupůsobiti, jde-li o to, by k místu přišel zákon zemský. Dle prosincové ústavy z r. 1867 nastává, jak již v historickém přehledu bylo vyloženo příslušnost zákonodárství zemského ve všech případech, které nebyly dle téže ústavy výslovně vyhrazeny zákonodárství říšskému; mimo to však může sněm i o záležitostech, jež vyhrazeny jsou zákonodárství říšskému, dle § 19. zříz. zemského konati porady a činiti návrhy, totiž jednak v tom směru, jakým způsobem účinkují vyhlášené již zákony a stávající instituce říšské na blaho země, a pak o tom, jaké zákony říšské by se měly vydati, nebo která opatření by měla říše činiti vzhledem k potřebám země České. Správní činnost českého sněmu záleží ovšem hlavně v upravení rozpočtu zemského, čímž zároveň vykonává se nejvyšší dohled nad veškerou finanční správou zemskou; mimo to usnáší se sněm o systemisování úřednictva zemského a platů jeho, jakož i o základech instrukcí, které se mají dáti úředníkům a služebníkům zemským; konečně i všechny ústavy zemské podrobeny jsou nejvyššímu dohledu se strany sněmu.

Sněm svolává se králem z pravidla jednou do roka, a to, není-li nic jiného ustanoveno, do Prahy. Co do ukončení činnosti sněmovní sluší rozeznávati pouhé odročení od ukončení zasedání, jež má ten účinek, že práce přerušené musí opět započaty býti znova, a toto opět od rozpuštění, jímž pomíjejí všechny mandáty poslanecké. Sněmu jest zapověděno vstoupiti ve styk s nějakým jiným zastupitelstvem zemským, nebo cosi vyhlásiti. Petice smí sněm přijati, byly-li podány některým jeho členem. Sněm také nesmí přijímati žádných deputací, a to ani v plném svém shromáždění ani jednotlivá jeho oddělení nebo kommisse. Chce-li sněm vyslati k vladaři deputaci, musí si dříve vymoci nejvyššího schválení. Co do způsobu vyřizování záležitostí sněmem platí dodatečné články k zřízení zemskému vyhlášené nařízením ze dne 1. pros. 1863 č. 56. z. z. a jednací řád, na němž se usnesl sněm český dne 2. bř. 1864, i s dodatky k němu dne 30. září 1884 přičiněnými. Podstatné zásady ve příčině té jsou tyto: Právo iniciativy (činiti návrhy) přísluší netoliko vládě, nýbrž i sněmu samému, jenž vykonává právo to buď výbory za příležitostí porad z jeho středu zvolenými nebo jednotlivými členy, avšak návrhy jednotlivců musí býti podporovány aspoň 20 členy, aby mohly býti vzaty v poradu, kdežto návrhy vlády a kommissí takové podpory nepotřebují. Návrhy jednotlivých členů musí býti vždy písemně ohlášeny a nemohou bez kommissionální porady býti přijaty; výjimku tvoří pouhé amendementy (v. t.), které sice mohou, avšak nemusí býti kommissi přikázány. Má-li zemský maršálek za to, že předmět návrhu nenáleží do kompetence sněmu, nemá poradu o něm připustiti. Kommisse, které se volí k předběžné poradě o návrzích, volí se dle usnesení sněmu buď z plného shromáždění nebo z jednotlivých tří kurií (velkostatkáři s virilisty, poslanci měst s vyslanci obchodních komor, poslanci obcí venkovských). Pro některé záležitosti často se opakující může býti zřízen i výbor stálý, též mohou některé věci býti přikázány zemskému výboru ku předběžné poradě. Pokud trvá období sněmovní, může se sněm též usnésti, že kommisse, jež působila v zasedání předešlém, má dále býti činnou bez nové volby. Volbu do kommisse musí přijmouti každý člen sněmu; odmítnouti může jen ten, kdo jest členem zemského výboru, kdo již ve dvou jiných kommissích zasedá nebo kdo sněmem z podstatných důvodů byl omluven. Kommisse volí si předsedu i zpravodaje ze svého středu.

Porady ve sněmu o jednotlivých předlohách konané rozpadají se ve 3 části, a sice: 1. Čtení první, jehož výsledek jest, nezamítne-li se návrh ihned, odkázání návrhu kommissi, odboru nebo zemskému výboru; 2. čtení druhé, které se zahájí zprávou kommisse, z pravidla tištěnou, načež následuje rokování všeobecné (debatta generální) a pak o jednotlivých ustanoveních zvláště (debatta speciální; 3. čtení třetí, t. j. hlasování o návrhu jakožto celku, kdež se pak připouštějí jen ony speciální návrhy, které směřují k tomu, by jednotlivé části zákona neb oba jazykové texty, nesrovnávají-li se následkem změn průběhem druhého čtení učiněných, byly uvedeny v souhlas.

Pořádek, ve kterém sluší předměty v poradu bráti, ustanovuje zemský maršálek; předem jest však projednávati předlohy vládní. Byl-li nějaký návrh samostatného zákona buď sněmem zamítnut nebo nedošel-li schválení koruny, nelze jej v tomtéž zasedání již přivésti na denní pořádek. O každém návrhu může kterýkoliv člen sněmu, však jen dvakráte, mluviti; o návrhu na konec debatty hlasuje se ihned, a byl-li návrh přijat, volí si řečníci »pro« i »proti« zapsaní po řečníku generálním, a nemá pak nikdo mimo tyto generální řečníky a zpravodaje připuštěn býti ke slovu, leč ku krátkým opravám věcným. Poslanci musí mluviti volně a nesmí, vyjímajíc zpravodaje, čísti svá prohlášení. Místodržitel jakož i kommisaři vládní mohou se kdykoliv ve sněmovně objeviti a slova se chopiti, aniž by však kdo jiný jimi směl býti v řeči přerušen; oni mohou také čísti spisy a prohlášení svá. Je-li třeba, by vláda o některém případě podala vysvětlení, může sněm žádati, by za tím účelem vláda k poradám své zřízence vyslala.

Jednání sněmu jsou veřejná, pouze výjimečně může býti sezení tajné, když za to žádá předseda nebo 5 členů, a když se o tom usnese sněm po odstranění posluchačů. O každé schůzi sepíše se protokol, který obsahuje tresť jednání a usnesení; protokol podepíše předseda a 3 verifikátoři, načež se vyloží po 3 dny v kanceláři sněmovní k nahlédnutí, a nečiní-li se pak v příští schůzi námitky, jest protokol schválen. Mimo to pořádá se tištěné vydání protokolů těsnopisných, které obsahují i doslov řečí přednesených.

Po skončené poradě přikročuje se k hlasování, při čemž má každý člen sněmu hlas stejný; předseda nehlasuje, leč by šlo o volby. Místodržitel a ostatní zástupcové vlády hlasují jen tenkráte, jsou-li zároveň poslanci. Aby se stalo platné usnesení, jest třeba přítomnosti polovice všech členů sněmu, a pro návrh musí hlasovati absolutní většina přítomných. Při rovnosti hlasů jest návrh zamítnut. Jedná-li se o změnu zřízení zemského, třeba přítomnosti tří čtvrtin všech členů a majority dvou třetin všech přítomných. Totéž platí počínajíc 1. lednem 1879 též ve příčině všech změn řádu volení do sněmu, leč by šlo jen o takové změny, které vyplývají ve třídě obcí venkovských ze změny obvodů soudních. Hlasování děje se z pravidla pozdvižením ruky nebo povstáním; je-li výsledek dle náhledu předsedy pochybným, nebo žádá-li za to 20 čl., jest předsevzíti zkoušku opačnou, a nepodala-li i tato výsledku bezpečného nebo žádá-li za to 50 členů, hlasuje se dle jmen.

Usnesení sněmu uvádějí se prostřednictvím místodržitelovým k nejvyšší vědomosti. Aby k místu přišel zákon zemský, potřebí jest přivolení sněmu a sankce vladařovy, načež děje se vyhlášení v zákonníku zemském za spolupodpisu zodpovědného ministra zemí předlitavských. O tom, do jaké doby má se státi sankce zákona, má-li vůbec býti ještě ve smyslu ústavy možnou, nemáme posud ustanovení výslovného. Též nezná ústava zemská instituce t. zv. zákonů provisorních, kteráž v tom spočívá, že při naléhavé potřebě zákona, vyskytující se v době. kdy sněm shromážděn není, zákon s provisorní platností vládou může býti vydán proti dodatečnému schválení sněmovny. Tato možnost dána jest pouze při zákonech říšských, nikoli však, jde-li o zákon zemský.

10. O výkonné moci.

Samostatnost České země v oboru zákonodárství, jež zaručena jest jak zřízením zemským, tak i ústavou říšskou potud, pokud nejde o záležitosti výslovně říšské radě vyhrazené, vyžadovala by vlastně dle zásad v theorii panujících i samostatnost této země v oboru správy aspoň v té míře, pokud sahá autonomie v zákonodárství, by provedení toho, na čem se sněm za sankce vladařovy byl usnesl, bylo svěřeno vlastním správním orgánům této země, pro případ i samému sněmu zodpovědným. Jinak však k věci přihlíží positivní zákonodárství naše, které samostatnost jednotlivých zemí v oboru výkonu stanovilo v míře mnohem skrovnější nežli samostatnost jejich v oboru zákonodárství, i svěřilo z pravidla i provedení zákonů zemských orgánům vládním zemí předlitavských, nestanovíc nijak zodpovědnost těchto orgánů oproti sněmu, tak že docházíme k anomalii, že na eventuální porušení zákonů zemských slušelo by podati obžalobu ministerskou před říšskou radou všech zemí předlitavských a že též kontroly právní, jimiž má býti zaručeno zachování zákonů zemských se strany orgánů vládních, nejsou nijak institucemi zemskými, nýbrž říšskými (říšský soud, správní dvůr soudní). Pouze v jednom směru uznána samostatnost země i pokud se týče výkonu, a i to stalo se nikoli přímým ustanovením zřízení zemského, nýbrž toliko oklikou tím, že zřízení obecní, k němuž § 23. zřízení zemského prostě poukazuje, prohlásilo jisté záležitosti jakožto v samostatný obor obcí náležející, a že pak důsledně i další postup instancí v těchto věcech upraviti bylo směrem takovým, jenž by se nepříčil duchu samosprávy v zřízení obecním uznané. Tak se stalo, že po zavedení obecního zřízení z r. 1864 a po uvedení v život okresních zastupitelstev, jež událo se téhož roku, ovšem ony záležitosti, které náležejí v samostatný obor působnosti obcí, celkem samosprávě zemské byly zachovány, byť i v těchto věcech namnoze zasahovala zeměpanská správa, jako zejména tím, že rozhodnutí o jistých stížnostech (na př. na vypovědění z obce, na odepřené vydání domovského listu) výslovně zeměpanským úřadům bylo vyhrazeno, že samospráv. korporacím nebyla přisouzena samostatná exekutiva a že konečně kontrola právní, kterou i v těchto věcech již dle zřízení obecního a dle zákona o zastupitelstvech okresních vykonávaly zeměpanské orgány oproti nižším instancím samosprávy, po zřízení správního dvoru soudního, r. 1875 nastalém, vykonává se též oproti zemskému výboru dotčeným právě orgánem říšským. Poněkud pak rozšířena ještě byla agenda samosprávná některými pozdějšími zákony, na př. zákonem honebním, silničním, chudinským a j., kdežto naproti tomu školské zákony z r. 1869 a násl. opět agendu tuto valně ztenčily tím, že vznesen dohled ku školám na úřady zvláštní, převahou zeměpanské, i ponechána samosprávným korporacím pouze péče o uhrazení nákladu potřebného. V obor výkonné moci zemské počítají se konečně po rozumu §§ 26. a násl. zřízení zemského ještě spravování jmění zemského, fondů a ústavů zemských, dohled na úřednictvo a služebnictvo zemské, vykonávání práv patronátních a praesentačních, zastoupení země v záležitostech právních, připravování sezení sněmu, opatřování potřebných místností a j. pod., a sluší též konstatovati, že agenda ta zejména zřízením a zdokonalením mnohých nových ústavů zemských, jednak humanitních (porodnice, nalezinec, ústavy pro choromyslné), uměleckých (divadla), vyučovacích (najmě hospodářských) a úvěrních (banka hypoteční a banka zemská) značného došla rozšíření. Avšak tyto záležitosti mají již ráz podstatně jiný; tu jde ponejvíce toliko o agendu hospodářskou, kterou si obstarává i jednotlivec samostatně, pročež v přikázání těchto agend orgánům zemské správy nižádné zvláštnosti spatřovati nelze, kteráž by za doklad autonomie zemské mohla býti uváděna. O osvědčení jakési výkonné moci zemských orgánů lze tu mluviti toliko v míře velmi obmezené, totiž potud, pokud jde o uhrazení nákladu na instituce zemské pomocí příspěvků jednotlivými občany jako takovými konaných.

Orgánem výkonným, pokud jde o dotčené právě záležitosti samosprávě České země zůstavené, jest výbor zemský, jenž skládá se z maršálka zemského a z osmi členů, ze středu sněmu absolutní většinou zvolených. Z těchto 8 členů volí dva poslanci velkostatkářští, dva poslanci z měst a obchodních komor vyslaní, dva poslancové obcí venkovských a zbývající dva volí se plným shromážděním sněmu. Náměstek zemského maršálka není členem zem. výboru, nýbrž zemský maršálek určuje sobě sám náměstka ze členů výboru, který jej zastupuje, pokud jde o předsednictví ve výboru zemském. Podobným způsobem, jako členové zemského výboru, volí se náhradníci přísedících výboru zemského stejným počtem, a sice tak, že za člena výboru, jenž trvale jest zaneprázdněn, nastoupí náhradník, týmže sborem volený, na tak dlouho, až se sněm opět sejde a novou volbu vykoná. Členové zemského výboru musí bydleti v Praze a obdrží po čas svého úřadování náhradu (ročních 3000 zl.) z peněz zemských. Ztráta členství ve sněmu má za následek též ztrátu členství ve výboru zemském. Z této zásady stanovena však v zájmu nepřetržitého vykonávání příslušných funkcí výjimka, že i po vypršení období volebního a i po rozpuštění sněmu členové výboru zemského zůstávají v úřadě potud, až nový sněm zvolil výbor nový. Záležitosti výboru zemského vyřizují se v poradách kollegiálních; ku platnému usnesení jest třeba přítomnosti 5 členů a absolutní většiny přítomných. Shledá-li zemský maršálek, že usnesení výboru příčí se zákonu neb obecnému dobru, má usnesení zastaviti a předložiti věc k nejvyššímu rozhodnutí prostřednictvím místodržitelovým. Zemský výbor smí se toliko stýkati se sněmem téže země a činiti vyhlášky ve správních věcech naň vložených. Deputací nesmí přijímati. Podrobný přehled agend výboru zemského podáváme na místě jiném, kdež pojednáváme o organisaci samosprávy v království Českém. Bližších ustanovení o tom, kterak by slušelo přivésti ku platnosti odpovědnost výboru zemského oproti sněmu, ovšem ze všeobecných zásad vyplývající, v ústavě zemské posud nemáme.

Pokud jde o úkony správní, které, byť i základem jim byly zákony zemské, přec obstarávají se vládními orgány všech zemí předlitavských, jest vliv sněmu dle ústavy únorové velmi nepatrný. Již dříve byla o tom učiněna zmínka, že o zodpovědnosti těchto orgánů oproti sněmu, jakož i o samostatných právních kontrolách, kteréž by organisovány byly v zemi samé, není žádné řeči. Pouze ony prostředky parlamentární kontroly, které náležejí mezi prostředky nejméně účinné, jsou sněmu oproti těmto vládním orgánům poskytnuty. Tak ovšem jest sněmu dáno na vůli, by skládal přesvědčení své o těch neb oněch zjevech, v životě veřejném se vyskytujících, neb o tom, kterak by slušelo v některém oboru výkonu jíti před se, v resoluce neb adressy, dále jest v § 37. zřízení zemského sněmu dáno na vůli, by si vyžádal prostřednictvím maršálka zemského cestou služební zprávy nebo vysvětlení, kterých by si míti přál, a konečně jest i ve sněmu dovoleno, činiti k vládě dotazy neboli interpellace, které musí býti aspoň 20 členy podepsány, aniž však uložena vládě povinnost, dáti k interpellaci odpověď vůbec aneb učiniti tak v určité lhůtě. Pouze když odpověď k interpellaci výslovně byla odepřena, jest vláda povinna podati toho důvody. Zahájiti jednání o interpellaci neb o odpovědi k ní dané jest naprosto zapověděno.

11. Finance zemské.

Poměrně nejdéle udržela se samostatnost země v oboru správy finanční, kde právo povolovati berně přisouzeno bylo sněmu českému výslovně ještě v obnoveném zřízení zemském. Z historické části jest známo, kterak se stalo, že důležité toto právo postupem času ve svých účincích bylo seslabováno, až konečně skleslo na pouhou formalitu Zákony berní dosahu dalekosáhlého byly vydány pro celé mocnářství bez ohledu na právo toto; když pak došlo k novému upravení zákonů ústavních, nebylo k dotčenému právu českého sněmu vůbec již přihlíženo. Ústava únorová z r. 1861 vyhradila užší říšské radě spolupůsobení při upravení rozpočtu zemí předlitavských i s právem, svoliti k vybírání berní a dávek v těchto zemích, a české zřízení zemské současně s touto ústavou vydané vyhradilo v §§ 20. až 22. sněmu kromě správy jmění druhdy stavovského, jakož i jmění, kteréž dle svého vzniku a určení jest vlastnictvím České země, pak mimo péči o fondy a ústavy zřízené nebo vydržované z prostředků stavů nebo země, toliko právo, by se radil a usnášel o opatření prostředků, jichž třeba ke splnění úkolů výhradně zemských, pokud k tomu nestačí důchody jmění kmenového, jež tu jest. K tomu konci vyhrazeno bylo sněmu právo, vypisovati a vybírati přirážky k zeměpanským daním přímým až do desíti procent. Vybírání přirážek vyšších, jakož i zavedení samostatných dávek zemských vázáno bylo císařským schválením; rovněž vyhrazeno císařské schválení pro všeliká usnesení sněmu, kteráž v sobě zahrnují zcizení, trvalé ztěžení nebo zastavení kmenového jmění země neb ústavů zemských. Z toho patrno, že o právu sněmu, svolovati vůbec k vybírání daní a dávek v království Českém, v ústavě únorové již řeči není, a stav tento spíše přiostřen byl ještě ústavou prosincovou z r. 1867, jež přiřkla říšské radě neobmezené právo budžetní pro obvod zemí předlitavských. Tím pak, že zřízení zemské prohlásilo za pravidelný prostředek k uhrazení potřeb zemských přirážky k daním zeměpanským, podmíněna další odvislost finančního hospodářství země na institucích právních, v jejichž utváření se sněm království tohoto nijak nemá rozhodného vlivu.

Hodlajíce podati stručný přehled nynějšího stavu financí zemských, chceme přihlédnouti jednak ku stavu kmenového jmění země a ústavů zemských, jednak k tomu, kterak se v poslední době utvářil rozpočet zemský ve hlavních svých položkách. R. 1849 záleželo jmění České země hlavně v t. zv. fondu domestikálním, jenž povstal z berních přirážek, které původně toliko na rustikální, později i na dominikální pozemky byly uvaleny; tento fond měl toho času jmění 1,433.401 zl. 58 kr. a dluhů 133.471 zl. 55 kr. konv. m. Dále tu byl fond zemských statků, jehož jmění tenkráte vyceněno na 354.877 zl. 30 kr.; nadační fond císaře Leopolda II., povstalý z korunovačního daru řečeného mocnáře a určený pro chudé dívky, jenž měl toho času jmění 58.262 zl.35 kr. víd. č. a 55.195 zl. 47kr. konv. m. vedlé dluhů 714 zl. 4 kr.; fond nadace hrab. Straky s aktivem 905.877 zl. 3 kr. vedlé dluhu 768 zl. 59 kr. a fond bubenečský, jehož aktiva obnášela 125 949 zl. 29 kr. oproti dluhům 1687 zl. 33 kr. Nyní jest provedeno již úplné odloučení vlastního jmění zemského, jímž zahrnuty jsou i fondy, jichž důchody se v rozpočtu účtují jakožto příjem země, od jmění fondů samostatně účtovaných, jichž důchod nijak se neobjevuje v rozpočtu zemském, nýbrž přesně toliko ve smyslu příslušných listin nadačních smí býti upotřeben a účtován. Co se předkem týče jmění prve uvedeného, skládá se ovšem posud z různých skupin majetku, avšak roztřídění jeho na tyto skupiny týče se pouze základního jmění a nikoliv jeho výtěžků, a není vyloučena možnost, že v době nedaleké roztřídění toto vůbec pomine. Skupiny tyto uvádíme v následujícím, udávajíce příslušné jmění základní, kterak se jevilo koncem r. 1890: 1. Fond domestikální má kapitály 2,264.267 zl. 87 kr. (zástavní listy hypot. banky 609.000 zl., dlužní úpisy na půjčky zemskému fondu poskytnuté 1,650.000 zl., vklady spořitelní 5.267 zl. 87 kr.), na výtěžku za prodané zemské statky 500.753 zl. 38 kr. (ponejvíce v zástavních listech), konečně na nemovitostech, právech požitečných a inventárních věcech celkem 3,486.819 zl. 09 kr., úhrnem tedy 6,251.840 zl. 34 kr. 2. Fond zemských statků má nemovitosti v ceně 386.846 zl. 40 kr., a sice dům čp. 6-IV., pak dvory v Ruzyni a Hostivaři a pozemky v obcích Bubenči, Liboci, Selci, Podbabě, Stodůlkách, Troji a Zlejčině. 3. Fond bubenečský má kapitály 950 zl. a nemovitosti v ceně 119.029 zl., úhrnem 119.979 zl. 4. Fond porodnice má kapitály 15.650 zl. a nemovitosti s inventářem za 122.773 zl. 19 kr., úhrnem 138 423 zl. 19 kr. 5. Fond nalezince má kapitály 177.279 zl. 63 kr., pak nemovitosti a inventář za 78.243 zl. 65 kr., úhrnem 355.523 zl. 28 kr. 6. Fond blázince má kapitály 31.677 zl. 66 kr. a nemovitosti s inventářem za 689.304 zl. 26 kr., úhrnem 720.981 zl. 92 kr. 7. Fond káznice má kapitály 23.003 zl. 20 kr., pak nemovitosti, inventář a pohledávky za 158.910 zl. 70 kr., úhrnem 181.913 zl. 90 kr. 8. Fond zemědělský má kapitály 38.652 zl. 30 kr., pak nemovitosti a inventář za 193.062 zl. 76 kr., úhrnem 231.715 zl. 06 kr. 9. Zemský fond konečně, jenž zahrnuje veškeré ostatní jmění zemské jinde nezahrnuté, má kapitály 16.174 zl. 63 kr., nemovitosti a inventář za 3,653.364 zl. 48 kr., úhrnem 3,669.539 zl. 11 kr., mimo kasovní hotovosti obnášející 1,406.963 zl. 80 kr. Celkové jmění zemské obnášelo tedy mimo pokladniční hotovosti koncem r. 1890 na kapitálech 3,068.408 zl. 67 kr. a na nemovitostech, právech požitečných a inventáři 8,871.298 zl. 47 kr., úhrnem tedy 11,939.707 zl. 14 kr.; v této sumě ovšem zahrnuta jest pohledávka 1,650 000 zl., kterou má domestikální fond za zemským fondem (mimo nepatrné dluhy hypotekární a běžné účty posud jediný dluh zemský) a kterou tedy z vykázaného jmění zemského sluší odečísti. K fondům samostatně účtovaným náležejí tyto fondy, při nichž udán stav jmění, kterak se objevil při účetní závěrce koncem r. 1890: 1. Nadační fond hraběte Straky má na kapitálech 1,616.482 zl.35 kr., dále statky Horní Teplice za 156.880 zl. a Okrouhlice za 112.840 zl. pak dům čp. 128-III v Praze za 169.395 zl. 13 kr., zásoby naturální a inventární za 17.569 zl. 99 kr. a kasovní hotovost 163.190 zl. 59 kr.; nadace tato má mimo to záložní fond stavební, obnášející 915.083 zl. 80 kr. 2. Nadační fond císaře Leopolda pro dívky má na kapitálech 127.499 zl. 58 kr. 3. Nadační fond arcivévodkyně Gisely pro hluchoněmé má kapitály 102.080 zl. 98 kr. 4. Nadační fond Gerstnerův obnáší 38 089 zl. 91 kr. 5. Fond pro zvelebení rybářství, do něhož plynou poplatky za lístky rybářské a z něhož se platí příslušné subvence, má na kapitále 1909 zl. 10 kr. 6. Fondy hasičské jsou vlastně tři, a sice a) pro věcnou podporu, b) pro osobní podporu dobrovolných hasičů a c) pro osobní podporu hasičů z povolání. Fondy tyto nemají základního jmění, nýbrž pouze kasovní přebytky; potřeby své uhrazují z 2% příspěvku, který z přijatých prémií za pojišťování proti ohni odváděti jsou povinny společnosti pojišťovací. 7. Fond dobrovolníků a vysloužilců měl kapitály 536.363 zl. 68 kr. a poskytl v r. 1889 podpory vysloužilcům a jich vdovám úhrnem 577 zl. 22 kr. 8. Fond škol normálních, jenž dle školního zákona říšského z r. 1869 přešel ve správu země, měl jmění výdajného 739.394 zl. 72 kr. a nadačního 14.011 zl. 17 kr. 9. Pensijní fond učitelstva na odborných školách hospodářských, nedávno zřízený, má jmění 120 zl. 11 kr. 10. Akademie císaře Františka Josefa pro vědu, slovesnost a umění měla na kapitále 244.931 zl. 57 kr. 11. Zemský pojišťovací fond císaře Františka Josefa I., jenž má býti podporou pro invalidy práce a k němuž se po 5 let z peněz zemských ročně věnuje 100.000 zl., posud však v život uveden není, má jmění 241.745 zl. 42 kr. 12. Náhradní fond propinační, do něhož v l. 1869–1889 plynuly platy za nově zřízené živnosti pivovarečné a lihovarnické a jenž nyní má býti rozdělen mezi ty, jimž přísluší náhrada za propinační právo r. 1869 zrušené, má jmění 491.462 zl. 02 kr. 13. Vyvazovací fond, utvořený r. 1850 za příčinou prostředkování výplaty náhrad za břemena pozemková, která vyvazovacími zákony došla vykoupení, zmizí záhy z řady fondů zemí spravovaných, poněvadž již veškeré vyvazovací dluhopisy byly vylosovány a účty fondu tohoto blíží se k svému ukončení. Z přebytků fondu tohoto byla usnesením sněmu r. 1891 povolena podpora záříjovou povodní postiženým sumou 100.000 zl. 14. Fond na stavbu nové musejní budovy vykázal celkem schodek 220.242 zl. 23 kr., který byl uhrazen z fondu zemského.

Rozpočet zemský neupravuje se ve formě zákona, jak tomu při říšském rozpočtu zemí předlitavských, nýbrž pouze usnesením sněmu, při čemž ovšem vzhledem k nynější výši přirážky zemské, rozpočtem podmíněné, třeba nejvyššího schválení. Dle rozpočtu na r. 1892, schváleného sněmem, rozpočtena jest potřeba takto: 1. zemský sněm 98.681 zl.; 2. zemská správa: osobní náklad 328.967 zl., věcný náklad 48.844 zl.; 3. archiv zemský 14.960 zl. a dějiny Čech 8000 zl.; 4. hospodářství polní a sadební: zemské statky 8317 zl., sady a hospodářský dvůr v Bubenči 24.471zl.; 5. zemědělství úhrnem 343.425 zl. (v tom zemědělská rada 113.745 zl., vyšší hospodářské ústavy 49 200 zl., hospod. střední školy 21.750 zl., rolnické školy 30.925 zl., účely meliorační 61.916 zl.); 6. k účelům zdravotním (nemocnice, očkování, operační ústav pro choré na oči) úhrnem 1,071.832 zl. a humanitním (porodnice, nalezinec, blázince, náhrada nákladů za podobné ošetřování v jiných zemích atd.) úhrnem 1,982.199 zl.; 7. k účelům vyučovacím a vzdělavacím úhrnem 6,715.131 zl., v čemž hlavní položku tvoří příspěvky zemské na národní školy, celkem 6,398.386 zl.; 8. k účelům uměleckým (divadla, pak podpory ústavům a spolkům) úhrnem 275.372 zl.; 9. k účelům bezpečnosti (donucovací pracovny, polepšovna pro mladistvé kárance, náklady hnanecké, četnictvo) úhrnem 534.975 zl.; 10. k účelům vojenským (příspěvek na ubytování vojska, přípřeže, vojenské nadace) 137.700 zl.; 11. veřejné stavby (zemské stavby silniční a vodní, příspěvek 400.000 zl. na splavnění Vltavy, železnice, pozemní stavby) úhrnem 959.120 zl.; 12. všeobecný etat pensijní 118.764 zl.; 13. za zúročení dluhů zemsk. 139 138 zl. a na umoření jich 173.245 zl. Na tuto rozpočtenou potřebu v úhrnné sumě 12,983.641 zl. poskytují vlastní příjmy země celkem úhradu 844.375 zl. Zbývá tedy vlastními příjmy neuhrazený schodek 12,139.266 zl., na jehož uhrazení vypsána pro r. 1892 zemská přirážka 39 kr. ke každému zlatému přímých daní v království Českém rozepsaných (kteráž rovná se přirážce během posledních let vybírané. Tyto daně obnášely i s mimořádnou přirážkou stát. roku minulého:

daň pozemková 11,519.770 zl.
» činžovní 6,745.764 »
» třídní domovní 1,398.731 »
» výdělková 3,248,563 »
» z příjmů 5,768.515 »
» v celku 28,681.343 zl.

Dle toho vynáší přirážka jednoho krejcaru z každého zlatého přímých daní v Čechách předepsaných 286.813 zl. 43 kr. a jest tedy zmíněnou přirážkou zemskou uhrazena částka schodku 11,185.724 zl. K dalšímu uhrazení schodku má býti užito hotovostí pokladních a výpůjčky jednoho millionu zl., povolené při vyřízení rozpočtu zemského za r. 1891, pokud se jí neužije na uhrazení rozpočtového schodku za r. 1891.

Z řečeného patrno, že stinnou stránkou zemského hospodářství finančního jest právě to, že uhrazení potřeb zemských děje se takřka výhradně přirážkami k daním zeměpanským, čímž jednak podmíněna odvislost země, pokud se týče základu uhrazení vlastních potřeb, jednak i částečné aspoň přetížení těch, kteří již daněmi zeměpanskými v míře dosti značně jsou postiženi, poněvadž každá nesrovnalost při ukládání daní zeměpanských – jíž úplně uvarovati se naprosto nelze – při dotčené výši zemských přirážek tím více se pociťuje. Vždyť ze svrchu uvedených vlastních přijmů země na 844.375 zl. rozpočtených tvoří větší část důchody z vlastního jmění zemského, náhrady nákladů ošetřovacích, subvence státní na některé účely poskytnuté a výtěžek hospodářství v ústavech zemských, kdežto samostatné daně zemské máme vedlé ekvivalentu 74.025 zl. za adminikulární důchodky domestikálního fondu, zrušené za příčinou zavedení daně potravní, toliko dvě, totiž hudebné domestikálního fondu, jež vynáší 54.300 zl., a pak zemskou daň z dědictví, vynášející 70.000 zl. Předmětem reformy žádoucí bude tudíž vydatné rozmnožení těchto samostatných daní zemských, by pokud možná princip přirážek zcela mohl se opustiti. Věc tato jest také již předmětem porad kom. misse českým sněmem zvolené; zdárnému výsledku prací v tomto oboru ovšem velmi jest na závadu, že téměř již všechny předměty, na které by taková daň zemská mohla se uvaliti, podrobeny jsou daním státním.

12. Poměr České země k ostatním zemím mocnářství.

O poměru České země k bývalé říši Římské, jakož i k buntu německému, jenž trval od r. 1815 do r. 1866, pojednáno již v části historické a zbývá zde tudíž pojednati toliko o nynějším postavení království Českého v mocnářství Rakousko-Uherském.

O právní povaze mocnářství tohoto, zejména o tom, do které z kategorií útvarů státních, vědou pro složené státy formulovaných, Rakousko-Uhersko vřaditi sluší, posud valně rozcházejí se mínění. Kdežto některé strany politické dokonce mluví o pouhé unii personální, tvrdí jiní, že pojí obě polovice mocnářství unie reální, třetí pak mínění uznává vedlé dvou států dílčích (Předlitavska a Uherska) ještě existenci samostatného třetího státu, totiž mocnářství Rakousko-Uherského, kteréž by pak slušelo označiti jakožto stát spolkový. Tím však ještě nejsme u konce. Slušelo by pak dále ještě zkoumati, nejsou-li opět obě řečené polovice mocnářství státy složené a nelze-li zejména v Předlitavsku jednotlivým zemím neb aspoň některým z nich a v Uhersku opět aspoň království Chorvatsko-Slavonskému přiřknouti povahu států dílčích. Pro tento náhled dal by se uvésti jednak historický vývoj, jednak okolnost ta, že i dle nynějšího stavu věci přisouzena zemím těmto jakási samostatnost aspoň v oboru legislačním, a pokud se týče Chorvatska i dosti rozsáhlá samostatná moc výkonná, jakož i právo určiti vlastní svou příslušnost, neboť jest stanoveno vyrovnáním uhersko-chorvatským, že nelze bez přivolení chorvatského sněmu čeho změniti na poměru této země k Uhersku vyrovnáním upraveném. Není zde ovšem místa pouštěti se do rozebírání četných těchto kontroversí; rozbor takový musil by ostatně z velké části zůstati potud neplodným, pokud složité poměry našeho mocnářství nedopouštějí toho, vřaditi je prostě do některé z uvedených kategorií útvarů státních.

Dle povahy věci dlužno přesně rozeznávati jednak poměr České země k celému mocnářství Rakousko-Uherskému, jednak poměr její k celku zemí předlitavských. Co se onoho poměru dotýče, stojí říjnový diplom ano i únorová ústava na stanovisku přímého poměru jednotlivých zemí k celé říši a považují se v tomto směru všechny země za rovnoprávné, tak že pokud jde o záležitosti celé říši společné, nemělo království České jiného postavení nežli království Uherské a Chorvatské. Teprv uherské vyrovnání z roku 1867 provedlo tu důležitou změnu, že jednotlivé země s celou říší spojeny jsou toliko nepřímo, totiž prostřednictvím jednak státu uherského, jednak státu předlitavského. Sbor zastupitelský, jemuž spolupůsobiti jest v záležitostech říše celé, totiž delegace, volí se po 60 členech jednak říšskou radou zemí předlitavských, jednak sněmem uherským, a autonomii jednotlivých zemí učiněna v Předlitavsku jedině ta koncesse, že oněch 40 delegátů, které vedlé 20 delegátů sněmovny panské vysílá sněmovna poslanecká říšské rady, nevolí se plným shromážděním, nýbrž v té způsobě, že členové říšské rady v jednotlivých zemích zvolení volí buď ze svého středu nebo z ostatních poslanců, vždy ale o sobě přiměřený počet členů delegace a náhradníků, při čemž na každou zem připadá aspoň jeden delegát a jeden náhradník. Poslanci z Čech volí takto 10 členů delegace a dva náhradníky. V uherské polovici volí taktéž sněmovna magnátů 20 a sněmovna poslanecká 40 delegátů, při čemž ustanoveno, že z delegátů panské sněmovny jeden a z delegátů poslanecké sněmovny čtyři mají se voliti ze středu zástupců království Chorvatsko-Slavonského. Uherské vyrovnání rozeznává jednak záležitosti společné celému mocnářství, jednak takové záležitosti, které sice nejsou společné, které však pro totožnost zájmů v obou polovicích říše tu i tam dle stejných zásad mají se vyřizovati. Za společné byly uznány: záležitosti zahraničné, vojenské a pak finance, tyto však jen potud, pokud jde o uhrazení nákladu, jehož vyžadují záležitosti společné; avšak ve všech těchto oborech stanoveny byly ještě četné výjimky ve prospěch kompetence zákonodárných sborův obou států dílčích, tak zejména pokud se týče schválení jistých smluv mezinárodních, upravení povinnosti branné a kontrahování společného dluhu. Za záležitosti, které v obou polovicích říše dle stejných zásad jest vyřizovati, byly prohlášeny: záležitosti obchodní, zejména též zákonodárství ve věcech celních, dále zákonodárství v příčině oněch daní nepřímých, které (jako zejména daň z piva, líhu a cukru) jsou v úzkém spojení s výrobou průmyslovou, upravení měny a čísla, dle nichž sluší mince raziti, opatření v příčině tratí železničních, které se dotýkají zájmů obou polovicí říše, a konečně upravení branné soustavy. Kdežto záležitosti společné, pokud jde o legislaci, vyřizují se delegacemi, a pokud jde o správu, spočívají v rukou zvláštních tří ministrů říšských (ministra záležitostí zahraničních a císařského domu, ministra vojenství a říšského ministra financí), vykonává spolupůsobení v zákonodárství co do záležitostí posléze připomenutých jednak říšská rada zemí předlitavských, jednak sněm uherský, a výkon spočívá v rukou ministerstev obou polovicí a jest pouze v příčině té tu i tam předepsán stejný postup, který však dle znění uherského článku 12 z r. 1867 – vyjímajíc jediné upravení soustavy branné – ještě mimo to učiněn byl závislým na uzavření zvláštní smlouvy celní a obchodní, která sice doposud vždy (na dobu 10 let) k místu přišla v příčině kteréž však vyrovnáním nejsou poskytnuty žádné garancie pro ten případ, kdyby k obnovení její někdy nedošlo. S líčeným právě upravením souvisí též způsob, kterak se uhrazují náklady, jichž vyžadují záležitosti, společné. Tyto náklady nijak se neuhrazují samostatnými dávkami říšskými aniž příspěvky jednotlivých zemí, nýbrž kvotami obou států dílčích, totiž jednak státu předlitavského, jednak státu uherského; pouze po ten čas, po který trvá nynější smlouva celní a obchodní, užívá se výtěžku cla (však s jistými srážkami na restituce, na náklady vybírání, pak pro Bosnu a Hercegovinu) v první řadě k uhrazení dotčeného nákladu. Co do způsobu, kterak určiti jest příspěvky obou polovicí k nákladu společných záležitostí, resp. nyní k nákladu výtěžkem cla neuhrazenému, předpisuje uherské vyrovnání cestu zvláštního dohodování se deputacemi zvolenými k tomu konci zákonodárnými sbory obou polovicí; docíleno-li takto dohodnutí, předloží se k schválení říšské radě a sněmu uherskému, načež shodná usnesení obou těchto sborů se předloží císaři k sankci. Nedocí-li se dohodnutí, určí císař sám poměr příspěvků obou polovicí na dobu jednoho roku. Dle posledního dohodnutí, jež platí až do konce roku 1897, přispívají země předlitavské k nákladu společných záležitostí, pokud není uhrazen výtěžkem cla, 68,6 procenty, země uherské 31,4 procenty. Zvláštní dohodnutí pak stalo se ještě mezi oběma polovicemi říše v příčině dluhů do roka 1867 kontrahovaných; na zúrokování těchto dluhů přispívá Uhersko ročně 30,185.000 zl., kdežto zbytek nákladu, existencí těchto dluhů způsobeného tíží země předlitavské. Toto dohodnutí ovšem uzavřeno na vždy a nedotýká se jeho dočasné jednání o kvotě na uhrazení nákladu společných záležitostí.

Co pak týče se poměru České země k celku zemí předlitavských, staví se ovšem důslednému právnickému pojetí poměru toho v cestu okolnost ta, že stát »předlitavský«, o který tu jde, není tak jako centrální stát Rakousko-Uherský výsledkem jednotného processu historického, nýbrž že povstal toliko vyrovnáním uherským z roku 1867. jímž z obvodu celkového státu země uherské – tvořící více než polovici celé jeho oblasti – co do záležitostí za společné neprohlášených byly vyloučeny, tak že zbytek celkového mocnářství, jenž nadále nese úřední název »království a zemí v říšské radě zastoupených«, nutno bylo skonstituovati jako stát nový. Tomuto dílčímu státu novému vindikováno pak ústavou prosincovou oproti jednotlivým zemím předlitavským postavení totéž, jaké ve smyslu dřívějšího ústroje ústavního příslušelo centrálnímu státu Rakousko-Uherskému jehožto působnost nadále, jak právě pověděno, týmže uherským vyrovnáním vytčena byla měrou velmi skrovnou Zejména obmezena výkonná moc centrálního státu, pokud nehledíme k záležitostem vyrovnáním za společné prohlášeným, na země předlitavské: pro tyto utvořeno bylo nové jednotné občanství státní; užší říšská rada ústavy prosincové stala se samostatným zákonodárným sborem nového státu, kdežto dle ústavy únorové byla rovněž jako širší rada říšská zajisté institucí státu ústředního; v čelo správy zemí předlitavských postaveno zvláštní ministerstvo, jež učiněno zodpovědným sboru tomuto; konečně i finanční hospodářství uspořádáno bylo ve státu předlitavském samostatně, při čemž přivedena ku platnosti zásada přísné centralisace uvnitř státu tohoto. Poměr jednotlivých zemí k tomuto novému útvaru státnímu byl, pokud se týče výkonu, již svrchu naznačen v ten smysl, že samostatné výkonné moci zemské takřka více není; co pak týče se zákonodárství, bylo v historickém úvodě k tomu poukázáno, že prosincová ústava posud uznává jednotlivé země předlitavské za faktory samostatné, ano že spolupůsobení sněmů v zákonodárství dokonce prohlášeno pravidlem, že však výhrady ve prospěch zákonodárné kompetence říšské rady učiněné jsou tak četné, že i v tomto oboru samostatnost království Českého jeví se býti velmi obmezenou Záležitosti zákonodárství říše předlitavské vyhrazené možno nám rozděliti na dvě kategorie: jednak na takové, v nichž veškeré spolupůsobení v zákonodárství přísluší říšské radě, a na takové, v příčině kterých přísluší říšské radě vytknouti toliko základní zásady, kdežto bližší legislatorní provedení těchto zásad zůstaveno sněmům. Do prvější kategorie náležejí všechny záležitosti, které dle uherského vyrovnání mají se dle týchže zásad jako v Uhersku spravovati nebo které (jako na př. povolení branců, schválení smluv mezinárodních) vlastně náležejí mezi společné záležitosti, avšak výslovně obapolným legislacím byly vyhrazeny; dále veškeré záležitosti finanční, a to jak zákonodárství, tak i důležitější úkony správní (upravení budžetu, půjčky, prodej nemovitých statků státních); záležitosti živnostenské (vyjímajíc toliko poměry propinační, úvěrní a bankovní; zdravotnictví; záležitosti práva státního občanství v zemích předlitavských a práva domovského, sčítání lidu, policie cizinců a listů průvodních; upravení poměrů vyznání náboženských, práva spolků, shromáždění a tisku; záležitosti universit a ochrany vlastnictví duševního; právo obchodní směnečné, námořní, horní, manské, a s jistými obmezeními i právo občanské a trestní; zřízení fideikommissů; konečně i záležitosti, které se týkají povinností a poměrů jednotlivých zemí mezi sebou. Do druhé kategorie náležejí tyto předměty zákonodárství: přípřež, ubytování a opatřování vojska, vyučování na školách národních a na gymnasiích, organisace soudů a v jistém směru i organisace úřadů správních.

Líčeným právě upravením poměrů jednotlivých zemí vůbec a Českého království zvláště k ostatním zemím pod žezlem dynastie Habsbursko-Lotrinské spojeným, nejsou ovšem odčiněny veškery záhady státoprávní. Historický vývoj, ano již pouhé označení České země jakožto království, vyžadují rozsáhlejší samostatnosti země oproti moci ústřední, než jaká jí dopřána nynějším zřízením ústavním. Při tom hlavně slušelo by klásti váhu na autonomní upravení moci výkonné, jejíž význam se pravidelně podceňuje oproti moci zákonodárné; vždyť i nejrozsáhlejší samostatnost v oboru legislace může centralisací správy býti naprosto paralysována. Spíše by se ještě doporoučelo, a nijak by nebylo na závadu, kdyby aspoň částečně i výkonná moc, pokud se týče záležitostí v ohledu zákonodárném říšské radě vyhrazených, svěřena byla orgánům zemským, jak tomu jest v Chorvatsku dle vyrovnání uhersko-chorvatského. Dále nelze nijak s oka pustiti, že není lhostejno, který útvar státní to jest, v jehož prospěch bylo obmezeno sebeurčení země, druhdy samostatný státní celek tvořivší. Byla-li veškera obmezení práv sněmu, obsažená v obnoveném zřízení zemském, stanovena ve prospěch krále českého, nikoli ve prospěch sboru, složeného ze zástupců velkého množství jiných zemí, tak neméně i veškera ona obmezení, kteráž pak postupem času až do únorové ústavy z r. 1861 buď toliko fakticky se udála nebo zákonné sankce dosáhla, byla stanovena ve prospěch říše celé a velmocenského její postavení. Podstatná změna, kteráž se udála uherským vyrovnáním v ústrojí státu ústředního, žádá tudíž revisi poměru jednotlivých zemí k celku, poněvadž prosté přenesení práv ústřednímu státu neboli císařství Rakouskému vyhrazených na dílčí stát předlitavský nelze srovnávati se zásadami v theorii panujícími. Třetí pak záhada spočívá v tom, že se při postupu dosavadním vzájemná kompetence různých a na sobě nezávislých orgánů veřejných, jako zejména sněmů a říšské rady, určovala namnoze jednostranně usnesením jednoho z těchto faktorů, kdežto povaha věci toho vyžaduje, by nebyla ztenčována příslušnost některého z těchto orgánů bez výslovného jeho přivolení. Veškeré tyto neshody zdají se vyhledávati nápravy a odčinění vzájemným dohodnutím se všech súčastněných faktorů, má-li dojíti ku konečnému upravení ústavních našich poměrů. Až pronikne přesvědčení o nutnosti dohodnutí takového, podaří se zajisté společné práci vlasteneckých mužů všech odstínů politických dosíci výsledku želaného. Pžk.