Ottův slovník naučný/Pragmatická sankce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pragmatická sankce
Autor: Jan Jaromír Hanel
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 396. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pragmatická sankce

Pragmatická sankce (sanctio pragmatica) nazývá se především základní jakýsi zákon říšský, který má podle úmyslu zákonodárcova míti povahu normy neporušitelné, pro veškerou budoucnost platné. Takové p-ké s. vyskytují se již ve středověku, jako na př. t. zv. zlatá bulla cís. Karla IV. z r. 1356 (viz Bulla zlatá), p. s. Karla VII., kr. Francie, vydaná v Bourges 7. čce 1438 v základě snesení círk. sněmu Basilejského o svobodě církve gallikánské (viz Gallikanismus), p. s. říšského sněmu mohučského z r. 1439 o přijetí snesení téhož sněmu círk. pro říši Německou a j.

V novověku jest to zejm. p. s. cís. Karla VI. o posloupnosti v zemích, tvořících tehdáž domácí moc rak. domu Habsburského, jež nabyla obzvláštního významu. Jest to vlastně celá řada aktů státních i domácích smluv rodiny panující, na nichž pozdější p. s. spočivá, jako na př. Actus cessionis monarchiae Hispanicae, dále t. zv. pactum mutuae successionis z r. 1703 a j. Otázky posloupnosti dědické v zemích rakouských týče se i snesení sněmu chorvatského z 9. bř. 1712, kterým stavové prohlašují ochotu, ve případě vymření rodu Habsburského po meči uznati onu arcivévodkyni za zeměpána, která by se stala dědičkou zemí vnitrorakouských. Avšak toto snesení nemělo prozatím praktického výsledku pro odpor stavův uherských. Dne 19. dub. 1713 však cís. Karel VI. ve valném shromáždění říšských hodnostářů prohlásil o své újmě jako řád domácí ustanovení o dědické posloupnosti, který při své publikaci (Cod. Austr. III. 683) již se označuje jako p. s. o posloupnosti nejjasn. arcidomu Rakouského. Podle toho veškerá království i země jeho mají jako nerozlučný celek děditi se podle řádu prvorozenství především u mužských jeho potomků, v nedostatku však potomků mužských připadnouti tímtéž řádem na dcery jeho; kdyby tu nebylo manželských potomků Karlových, mají nastoupiti dcery bratra jeho, cís. Josefa I., i jejich manželské potomstvo a konečně v nedostatku tohoto jeho sestry i veškeré další linie domu Rakouského, vždy podle řádu prvorozenství. Jednostrané toto nařízení Karla VI. mohlo sice dostačiti pro země české, pro které již Obnoveným zřízením zemským dědická posloupnost rodu Habsburského až do konečného jeho vymření v mužské i ženské linii jest stanovena. Podobně i v zemích t. zv. německo-rakouských zásadami p-ké s. vlastně nic nového ustanoveno nebylo, poněvadž již pactum mutuae successionis obsahovalo zásady podobné. Jinak bylo však v zemích uherských. Tu musil Karel VI. ještě r. 1715 potvrditi usnesení sněmu, že jemu přísluší pro případ vymření mužských potomků cís. Leopolda I. právo volby nového panovníka. Aby však odnikud p-ké s-ci odpíráno býti nemohlo, Karel VI. předložil 19. ledna 1720 p-kou s-ci stavům všech svých království i zemí se žádostí i rozkazem, aby ji přijali i prohlásili. Tak i stalo se r. 1720 od stavů českých i tyrolských, r. 1721 od stavů rakouských i území Chebského. R. 1721 přijali p-kou s-ci též stavové chorvatští, r. 1722 i sedmihradští. Zák. čl. I. i II. z r. 1723 přistoupili pak i stavové uherští za království Uherské i země jemu přivtělené k p-ké s-ci s tím pouze rozdílem, že prohlášeni jsou k posloupnosti o země ty za způsobilé výslovně jen oni potomci Karla VI., Josefa I. i Leopolda I., kteří náležejí vyznaní římsko-katol., k čemuž přistoupili stavové chorvatští r. 1740, sedmihradští r. 1744. Již r. 1724 přijali p-kou s-ci též stavové rakouského Nizozemska a Karlu VI. podařilo se po různých jednáních dosíci též mezinárodní sankce uznáním jejím od Španělska (1725), Anglie (1731), Francie (1738), Ruska (1726). Říšským konečně snesením z 11. led. 1732 i ratifikačním dekretem ze 4. ún. t. r. dostalo se p-ké s-ci též garancie říše Německé přes odpor kurfirštů bavorského i kolínského. P-kou s-cí upraven jest trvale zejména vzájemný poměr mezi dědičnými zeměmi českými i něm. rakouskými s jedné i zeměmi koruny Uherské s druhé strany v tom směru, že obě tyto skupiny tvořiti mají pro veškerou budoucnost reální jednotu (mutua cointelligentia et unio), ač podstatný se jeví rozdíl v tom, že v zemích skupiny prvé p. s. od stavů vlastně jen k vědomosti jest přijata i zaručena, kdežto v zemích koruny Uherské jeví se p. s. jako vzájemná, mezi panovníkem i stavy na základě vzájemného dohodnuti se ujednaná smlouva, jejímžto podstatným obsahem jest vzdání se stavů práva svobodné volby panovníka pro případ vymření mužského potomstva jeho. V tom smysle vykládá p-kou s-ci i zák. čl. uherský XIII. z r. 1867. Z rakouských ústavních zákonů dovolává se p-ké s. zejména cís. diplom z 20. října 1860. - Srv. zejm. Wolf, Gesch. d. Pragm. Sanktion (1850); Bidermann, Entstehung u. Bedeutung d. P. S. (Grunhut's Ztschr. f. d. Pr. u. öff. R., 1875); Bachmann, Die P. S. (»Jur. Vierteljschr.« 1894) a j. Otisk p-ké s. v Schrötter, Abh a. d. oest. Staatsrechte 5. sv. (1766), odtud zejména i v Manzově vydání Oesterr. Staatsgrundgesetze. -l