Lehké a těžké kroky (1938)/Poznámky vydavatelovy

Lehké a těžké kroky (1938)
V mrtvé zátoce	Poznámky vydavatelovy

Údaje o textu
Titulek:	Poznámky vydavatelovy
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky [1909-1915]; Anebo : [1912-1915: Válečné tetralogie sv. 1. a 2]. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 247-258 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

První vydání Lehkých a těžkých kroků, vyšlo v květnu 1915 (nákl. „Přerodu“) a obsahovalo ve třech oddílech na 86 stranách 28 básní, z nichž 5 dílem úplně, dílem částečně potlačila censura. Druhé vydání z r. 1927 (XI. sv. Nové bibliotéky Kvasničky a Hampla), o něž se tato edice opírá, bylo značně rozmnožené a mělo uspořádání jiné: zcela nově přibyl vstupní oddíl V kraji, kde je zima (1909—1914), a mnohonásobně byly rozmnoženy oddíly další: Hory a údolí (1911—1914), Před katastrofami (1912—1914) a V bouři (1914—1915). Poslední dva jsou politického obsahu a namnoze polemického zaostření, o nichž platí slova Dykova v doslově k II. vyd.: „Chtěl-li jsem ilustrovali poměry tehdejší, nemohl jsem nic upravovali z příkrosti tehdejší, z invektiv, jimiž napadal jsem osoby, ale nikoli z důvodů osobních.“ Vydání naše, třetí a nezměněné, spojeno jest s novým otiskem hned následující knihy Anebo, s kterou skládá I. a II. část Válečné tetralogie. Poznámky, do nichž pojaty všecky Dykovy vlastní údaje chronologické a knihopisné, se omezují na nejnutnější vysvětlivky věcné.

Návrat V. Dyk datuje sám k r. 1910.

In memoriam Jar. Vrchlického. Jar. Vrchlický zemřel 9. září 1912.

L. K. H. , báseň z r. 1912, se týká nejdůvěrnějšího Dykova přítele z mladých let, vynikajícího historika Ladislava K. Hofmana (1876—1903), předčasně zemřelého. V. Dyk vydal s Jul. Glücklichem a K. Kroftou jeho sebrané spisy (1904 a 1905), věnoval mu několik básní v knize A porta inferi a jeho památce román Konec Hackenschmidův; kromě této elegie opěvoval ho dále básní Mlha na horách v knize Okno. V I. sv. Vzpomínek a komentářů (1927) se čtou kapitoly L. K. Hofman a Prosinec.

Píseň údolí. Poslední píseň z Montblancu v dodatku ke knize Marnosti (Spisy, sv. III., str. 230).

Mluvily hvozdy V. Dyk datuje sám k říjnu 1913.

Dvě písně k dramatu vznikly dodatečně jako lyrický doprovod tragedie Zmoudření dona Quijota, o níž V. Dyk pracoval v 1. 1907—1910, a jež měla 14. června 1914 slavnou premiéru na Kr. Vinohradech. V. Dyk sám klade jak Neporaženého, tak Poraženého, které původně zařadil r. 1917 do sbírky Noci chiméry, do května 1914, tedy do doby těsně před premiérou.

Co mluví bystřina, báseň, jež stála v čele prvního vydání Lehkých a těžkých kroků, vznikla pod dojmem pobytů krkonošských. V. Dyk označuje jako datum jejího vzniku 10. leden 1914. Na str. 56 oprav tisk. chybu ne tebe lepší snad (misto na tebe).

Pohádka špatně končící. Smiřovačky českoněmecké, jež v duchu radikálně pokrokové politiky V. Dyk napadá, ale jichž se účastnily strany staročeská, mladočeská, národně so ciální, agrární a klerikální, opakovaly se od r. 1910 za vlády Bienerthovy, Gautschovy a Stürgkhovy až do světové války stále a vždy stejně neúspěšně jako před tím v éře Korbrově a Gautschově. Němci stupňovali své požadavky, mířící proti českému státnímu právu i zemské ústavě, a hrozili opětovně, že ze smiřovacího jednání vystoupí, nebude-li jim vyhověno, čeští „positivní“ politikové, proti nimž celý třetí, polemický oddíl Dykových Lehkých a těžkých kroků. Před katastrofami, jest namířen, považovali setrvání v smiřovací akci za povinnost k říši a k vládě.

Dumka novobydžovská. Mladočeský politik JUDr. Antonín Schauer (* 1864) jako zemský poslanec v 1. 1906— 1913 hájil horlivě zásady „positivní“ politiky, zvláště také potřeby českoněmeckého dorozuměni. Na novobydžovské voličské schůzi, kterou V. Dyk tuto ironisuje, srovnával Dr. A. Schauer punktace z r. 1890, které staročeské politice Riegrově zlomily vaz a mladočeskou oposici Jul. Grégra posílily, se současnými smiřovačkami českoněmeckými. Ironicky staví účast českých politiků ve vládních akcích (komise, subkomitéty) proti radikálnímu protivládnímu postupu za éry Grégrovy a Thunovy. Oba zastánce českoněmeckého smíření, mladočeského exministra Josefa Fořta (1850—1929) a mladistvého předsedu Klubu zemských poslanců agrárních Antonína Švehlu, který od r. 1912 stál v popředí českoněmeckých porad, bere si tu radikální pokrokář V. Dyk na mušku.

Zahučaly hory). Do všeobecných voleb do poslanecké sněmovny říšské rady 13. června 1911 šly mladočeská, staročeská a národně sociální strana ve smluvené dohodě („kartel“) ; proti dohodě se postavila česká strana pokroková a strana radikálně pokroková; jménem této mluví V. Dyk.

Ten vítr. R. 1912 působily válečné úspěchy Srbů a Bulharů proti Turkům mocně na stupňování nadějné nálady v oposičním táboře českém, kdežto šosáci byli pobouřeni zvýšením cen piva, plynoucím ze zemské pivní dávky, kterou si země česká k povznesení svých pokleslých financí vymohla.

Po Čechách pláč a tesknota…. Na jaře r. 1912 se rozpadl vystoupením jak radikálně pokrokových, tak národně sociálních, potom i sociálně demokratických poslanců Český svaz, shromažďující dotud všecky české strany politické; příčinou jeho rozpadnutí byla dohoda agrárníků, Mladočechů, Staročechů s Němci o zemské zřízení. Hlavně strana státoprávně pokroková považovala novelu zemského zřízení za útok na nedílnost, jed notu a celistvost království.

Status quo). „Katastrofální“ řešení evropské krise a zároveň české otázky, o němž zálibně a nadějně uvažoval se svou stranou radikálně pokrokovou Viktor Dyk, zamítalo „status quo“, který byl oblíbenou zásadou „positivních“ politiků rakouských a českých. Zásada ta utrpěla první silný otřes vypuknutím balkánské války v říjnu 1912, v níž velké vítězství bulharského vojska nad Turky 24. října 1912 u Lozengradu bylo z prvních rozhodujících událostí.

Hořké sloky jsou ohlasem balkánské války protiturecké.

Sen noci říjnové. Ministr spravedlnosti v kabinetě Stürgkhově, ryt. dr. Hohenburger, podráždil 4. září 1912 výnosem o jazykové praksi u soudů, jimž se protizákonně omezovala platná práva češtiny, všecky politické strany české. Jejich rozhorlení, zvláště u stran oposičních, znamenalo ztroskotání smiřovacích konferencí českoněmeckých. Aby to předešel, snažil se hrabě Stürgkh působili na dra Hohenburgera k odvoláni výnosu. Ministr původní výnos zeslabil, ale neodvolal a v debatě o odpovědi vlády na dotaz českých stran, podaný 25. října 1912 v parlamentě, znovu vzbudil proti sobě odpor. Přes to i přes naléhání oposičnich stran českých, setrval dr. Hohenburger na svém křesle a zastánci české positivní politiky ve vyrovnávacím jednání. V. Dyk v duchu své strany ironisuje jejich chování, ať příslušeli k straně mladočeské neb národně sociální; u této vytýká rozpor jejího nadšení pro vítězící národy balkánské a smíř- livosti k Vidni.

Ukolébavka, báseň z listopadu 1912, ironisuje rozhodnutí českých členů rakousko-uherských delegací, schváliti mimořádné, vlastně válečné výdaje v rozpočtu, namířené ve skutečnosti proti slovanským národům balkánským, těšícím se na svém vítězném postupu obecným sympatiím u Čechů.

Evropské panoptikum, báseň z prosince 1912, zobrazuje evropskou situaci ze sklonku r. 1912; vedle evropského míru, rozpínavého Německa („moderní náš bumbrlíček“), české politiky, persifluje se i nové knížetctví albánské, o jehož samostatnosti bylo rozhodnuto v londýnské konferenci 17. prosince 1912; „hrdlořezem“ se rozumí Turecko.

Písnička o dispozičním fondu z r. 1914 se dotýká obvinění, jež oposiční strany české vznášely z jara r. 1914 o tom, že mladočeská strana přijímala od r. 1906 z disposičního fondu vládního příspěvky na svůj orgán positivní politiky Den; ze zprostředkování viněni čeští ministři, hlavně dr. Bedřich Pacák (1846—1914), v 1. 1906—1907 český ministr krajan.

Konkurs z r. 1914. Jmenování inž. Otakara Trnky (1871—1919) ministrem veřejných prací a dra Františka Zenkera (1856—1925) ministrem orby v úřednickém kabinetě Stürgkhově v listopadu 1911 bylo považováno stoupenci positivní politiky za velký úspěch české věci; Dykova satira míří na vedení, na sekretariát i na venkovské stoupence národní strany svobodomyslné.

Dvě návštěvy, obě básně, vnitřně souvisící, vyšly v Samostatnosti, první dne 3. května 1914, druhá 28. června 1914; ona se vztahuje na hlasování ve sboru městského zastupitelstva pražského za předsednictví primátora dra K. Groše o konání svatojanského ohňostroje v Praze z jara 1914, druhá předválečných Národních Listů, jež od r. 1910 byly za Kramářova vedení orgánem positivní politiky. Spisovatel K. M. Čapek Chod jako polemický feuilletonista a novinář F. Sís jim namnoze vtiskovali novinářský ráz. Čechem (na str. 98, ř. 3 zdola) se míní Svat. Čech; Mariánská ulice, dnes Lützowova, trvalé sídlo Národních Listů.

Nesmiřitelný zpěv jarní, otištěný původně v Lidových Novinách 18. dubna 1914, jest odpovědí na Neumannovu báseň Smířlivý zpěv zimní, uveřejněnou tamže 4. dubna 1914. Neumannova báseň, kterou r. 1915 i 1927 V. Dyk otiskl v textu Lehkých a těžkých kroků, a jež jest zhutněním tehdejších uměleckých názorů Neumannových, shrnutých pak do knihy Ať žije život (1920), zní takto:

Smířlivý zpěv zimní.

Ty ploty, několik chalup a holých stromků
a v zadu na stráni koruny stejné holosti
na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh,
ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku
ti vrabci, strnadi, kosi, plni starostí,
toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih.

S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme,
jakmile odhrnuli jsme modré záclony a jich kytice,
s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan
a od něho odloučíme se, jen když se ženou, s dítětem dlíme,
anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice,
cizí i známé jak pařížský bulvár či cesta karavan.

Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické!
Na devaterou linku naší oblohy,
jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru či vdol!
I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské,
jež raduje se tu ze své krásné polohy
a těší se, oh, tak se těší na první jarní stvol!

Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí,
poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny,
toť kousek jen pravdy, neb pevně jsme sepiati s ní
jak ona s Moravou a Morava ve svazek ryzí
s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny,
jež u nebe zcela jistě jako chorál zní.

Hlad, touha a láska, vítr a luční květy
tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice,
jak silné věci nás pojí se vším a se všemi!
Verhaeren, Dostojevskij, Rabindranath Tagora a F. T. Marinetti
právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice,
jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi.

(Rudolfská ulice, dnes česká, sídlo redakce Lidových Novin v Brně, jejichž Neumann byl tehdy předním spolupracovníkem.)

V Letohradské ul. č. 13 na Kr. Vinohradech bydlil V. Dyk tehdy a později až do konce svého života.

Černý týden. Viktor Dyk připomíná sám, že báseň psal při vypuknutí aféry Švihový, t. j. z jara 1914. Tehdy dosavadní předseda poslaneckého klubu strany národně sociální, JUDr. Karel Šviha, obviněn z policejního konfidentství a před porotou nemohl dokázali svou nevinu. Aféra těsně před válkou rozhárala celý český tábor politický.

S tou písní na rtech, báseň z podzimu 1914.

Pout. V. Dyk poznamenává sám, že báseň vznikla za letního pobytu v podkrkonošském Boskově 15. srpna 1914. O tom viz ve Vzpomínkách a komentářích (II, 1927, str. 29—30).

Píseň matky, Loučení a Jiné loučení jsou vesměs z druhé polovice r. 1914.

Píseň k výročí Husovu, otištěna v Samostatnosti 6. září 1914, když Osvětový svaz žádal básníky o texty písní k výročí Husovu, jež při půltisícím jubileu r. 1915 mělo býti významně oslaveno. V. Dyk nazývá sám tuto báseň „obsahu uvědoměle závadného“.

V chvíli návratu do Francie, překlad úvodní básně Victora Huga z knihy L’année terrible (Strašný rok), vyšel v prvém válečném čísle Lumíra v říjnu 1914. O mocném dojmu, jímž Hugův Strašný rok na V. Dyka působil, viz článek Strašný rok v I. sv. Vzpomínek a komentářů (1927), str. 159—167, i tamže ve sv. II, str. 83—86, kde připomíná, že báseň, „přeložená ve dnech bitvy na Marně, byla pozdravem druhům ze setniny ,Nazdar, kteří stejně se starodružiníky pochopili svůj úkol a božího ohně nehasili“.

Veselý chodec otištěn v Samostatnosti 6. září 1914, o vzniku viz Vzpomínky a komentáře (II, 1927, str. 30).

Píseň podzimní vznikla na podzim 1914.

Zavanutí jest z druhé polovice r. 1914.

Apostrofa. L. P. jest L. Pfuster, mladý muž z družiny Moderní revue, jenž padl 26. února 1915.

Hlas mroucích otištěn v Lumíru v lednu 1915.

Jiná píseň vznikla v zimě 1915.

Dětské nokturno vzniklo v druhé polovici r. 1914 a bylo otištěno v Lidových Novinách 24. prosince 1914.

Tenkráte vzniklo v druhé polovici r. 1914.

Odpověď. Vznik básně vysvětluje V. Dyk zevrubně v II. sv. Vzpomínek a komentářů (str. 101 a násl.): „R. 1915 přišel novoroční článek Kramářův, v němž opět se rozvíjela myšlenka nové organisace národních sil; čtli jsme jeho řádky předem už s jakýmisi obavami. Dr. Kramář naznačil sám, že nemůže dnes mluvili konkrétně. Ale počal-li kdo s obavami číst, musil v době, jež se v čtení mezi řádky zdokonalila, v těchto obavách setrvat. V době, kdy bylo po našem rozumu nejvýš potřebno sílit ducha revolučního a radikalismus, článek byl na mířen proti ,revolučním heslům’. Důraz ovšem byl na heslech, ale pointa útoku, namířeného v prvé řadě proti socialistům, mohla a za daných okolnosti se musila dotknout i nás. A docela už zraňovala nás jiná místa, z nichž jsme vyciťovali přímý osten. ,Ale politická katastrofa pro stát, s kterou u nás radikální strany počítaly, nastala, ale prošla beze všeho toho, co tak často jsme slyšeli: až jednou nastane chvíle, kdy bude potřeb! českého národa! Dnes, pokračoval dr. Kramář, celý národ naopak ví, že ,bude potřebí veškeré jeho síly, jednoty, odpovědnosti, ale také rozvahy, až bude po katastrofě, ať už vý- sledek její bude jakýkoli. A každý cítí, že je konec našemu běžnému radikalismu, že by potom, až nastane mír, každý radikalismus byl — zamrzlým tónem z Münchhausenovy trouby. A neméně zabolelo jiné místo: ,Jen mimochodem chci říci, že nic tak neztratilo v Čechách na ceně v těchto těžkých dobách, jako radikalismus. A nejen politicky… ,Dojista zkusí se to zase, až bude opět volno, zbraněmi ze starého arsenálu — ale nebude člověka v Čechách, který by nevěděl, že se ve chvíli ,zkoušky ohněm* radikální meče ukázaly — dřevěnými šavličkami jen pobitými lesklým, křehkým plechem.* ,Nikdo nebude dost ne- spravedlivý, aby neuznal, že v řadách těch, kteří dávali se unášet bludnými frázemi, a i mezi těmi, kteří je pronášeli, bylo mnoho nadšenců, kteří věřili tomu, za co bojovali a často trpěli. A takových bude národ i nadále potřebovat. Ale nutno bude, aby jejich zápal nevyplál nadarmo, a jejich energie aby už nesloužila politickým fantasmagoriím a často dokonce něčemu horšímu.4 Četl jsem, četl jsem znovu, a nesmírná bolest se mne zmocňovala. Jsou výčitky, jež si smíte činiti pouze sám; všecko se ve vás však bouří, chce-li kdo jiný vinit. — Z celého článku nejtrpčeji nesl jsem pět slov ,politická fantasmagorie, horšího snad cosi‘. Fantasmagorie, to znamenalo takto interpretováno, že také za války jsme považováni za fantasty, kterými jsme byli před válkou. Za fantasty, ne-li za něco horšího. Národ, tak jsem si trpce opakoval, může nás snad potřebovat, zřekneme-li se toho, čemu jsme věřili, zač jsme bojovali a zač trpěli. Smíme se stáli členy jednotné národní strany, uvědomíme-li si, že doba odsoudila radikalismus a revoluční hesla. — Ale neběželo pouze o křivdu straně, které jsem byl členem, říkal jsem si také. Článek plaiduje pro rozvážnou národní stranu; takovou stranu, kterou jsme odmítali. Je-li tomu tak, znamená článek současně také koš veškerým politickým ,fantasmagoriím‘ — není-li to do- konce něco horšího — za hranicemi. Toto odmítnutí bylo nutno považovat za veliké minus v odbojové bilanci. Byl jsem vědom významu, který by měla účast dra Kramáře v odboji — nejlépe to ukázal později proces Kramářův! — tím však hůře, zíral-li na to, co nám bylo životní nutností národa, jako na fantasmagorii. Zde nebyl už zasažen pouze straník, ale věřící Čech. Cítil jsem nutnost odpovědít. Ale jak? I kdybych, jako dr. Kramář, nemluvil konkrétně, politický článek nebyl prostě možný, nebyl by prostě našel orgánu, který by ho byl přinesl. Bylo by to kukaččino vajíčko, jehož by se každý lekl. Rozhodl jsem se mluvit tak, jak jsem právě mohl. Indignatio fecit versus. A tak vyvrcholilo trapné nedorozumění ,nočního boje4 mezi těmi, kdož byli už v té době bojovníky jediného praporu, bojovníky české státní samostatnosti. — Má ,Odpověď’ je příkrá, poněvadž ji diktovala bolest. Ale není v ní pouze trpkost nezasloužené rány, je v ní také lítost nad domnělým nepochopením doby. Je diktována čestnými city a v chvíli největší trpkosti mluví ,o našem druhu'.“

Causerie vznikla z jara 1915. Francouzský symbolický, předčasně zesnulý ' básník Tristan Corbière (1845—1878) byl Dykovým oblíbencem; r. 1916 otiskl v Lumíru z něho dva básnické překlady Ubohý hoch a Hodiny.

Dí: Buďte rozumní, překlad Hugovy básně: On dit soyez prudente z knihy L’année terrible.

Buď jakkoli vzniklo v zimě 1914/1915.

V mrtvé zátoce vzniklo na podzim 1914.