Přeskočit na obsah

Lehké a těžké kroky (1938)/Dvě návštěvy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Dvě návštěvy
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Lehké a těžké kroky [1909-1915]; Anebo : [1912-1915: Válečné tetralogie sv. 1. a 2]. Praha: Fr. Borový, 1938. s. 94-100
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Lehké a těžké kroky (1915)/Dvě návštěvy, Písně kosmické/27

I. Na radnici

[editovat]

Host přepodivný kráčel po schodišti
přicházející z přešlých století
a přece jdoucí ještě v dobu příští.
Stín, který nutí živě mlčeti.

Bezděčně se mu otvírala brána.
Bezděčně hlava všech se sklonila.
Tvář vážná, bledá, tvář to Mistra Jana
se v zasedací síni zjevila!

„Přeslavné panstvo, starší pražské obce,
promiňte, stín že k vám se osmělí.
Neležím v dómu, ani v slavné hrobce.
Jsou rozmetány moje popely.

Dbá sluch vás živých málo řeči stínu,
když zlatý peníz při ní necinká.
Do radnice se nesměle jen šinu
tak jako nepříjemná vzpomínka

My mrtvi příliš nevhod chodíváme
rušiti živých pohodlný sen.
A dobře vím, že v kalendáři máme
každý svůj den a jen svůj den.

V ten den my smíme jíti mezi živé
o vzpomínky se hlásit, o věnce.
Uznávám, co je také spravedlivé:
den můj až šestého je července.

Leč starší obce, moudří konšelové,
že rychle mizí sláva, pomněte!
Po hvězdách zbledlých záři hvězdy nové,
tak jako já kdys stínem budete.

Tož, žádám-li vás skromně o slyšení,
stín-li se misí v spory pozemské,
vyhovte! Nechci mnoho: okamžení!
Kazatel prosí z kaple betlémské!

Vyzvěděl jsem, že uvažovali jste,
rozšafně že jste, vážně jednali.
Chci, aby bylo svědomí mé čisté
k tomu, jejž kdysi svatým nazvali.

Po mrtvých otcích synové vy živí
odvěký jejich nevedete boj.
A požadavek je to spravedlivý
váš svatý by měl svatý ohňostroj!

Po dobrém, právu každý žádá svoje.
Tož dbejte hlasu, třeba mrtvého.
Husovi není třeba ohňostroje,
leč svatý váš čím bude bez něho?

A vy tu věčně na rozcestí dlíte
s podivně nejistýma očima.
V betlémskou kapli chvíli nahlížíte,
a upřete zrak hned pak do Říma.

Nedbejte mne a dle své pravdy suďte,
svědomí svého jen se otažte.
Čímkoli buďte, ale něčím buďte.
Slávu a hanbu stejně nevažte!

Konšelé moudří, starší na radnici,
uvažte klidně, vážně slovo to!
— Stařence, otep davši na hranici
já neřek’ víc než „Svatá prostoto!“

A nebojte se; každému co patří.
Lež pomine a pravda zůstává,
krajané milí, mluvou moji bratři:
jediná jen mne děsí obava:

Táž ruka, která pro Řím dnes se zvedá,
táž ústa, která háji divný kus,
že zítra zaprou zase čin svůj. Běda!
Ta ústa řeknou: Velký Mistr Hus!

Toho se bojím; to mne pozalekne.
Dnů těchto nosím velké břemeno.
Konšelé moudři, slyšte prosby pěkné:
 mně nesahejte, prosím, na jméno!

Nepozdvihujte římské ruce pro mne.
Nepozdvihujte pro mne římský hlas.
Přáni mé prosté, přání mé je skromné:
Mne nevzpomeňte. O to prosím vás!“

Host prapodivný jako dým se ztratil.
Jak zařezáni byli konšelé.
Host prapodivný už se nenavrátil
do zasedací síně setmělé.

Host cizí a přec známy rysy hlavy,
je gesto známé, znám ten cizí kroj.
Purkmistr zívne. Pan purkmistr praví;
„Hlasovat, páni. Bude ohňostroj?“

„Samostatnost 3. května 1914.

II. V REDAKCI „NÁRODNÍCH LISTŮ“.

[editovat]

Pomalu
chorý pán v slunečním kráčí úpalu.
Zjev jeho známý vám připadá,
ten výraz oči, ty tváře rysy!
Čítávali jsme za mlada
Nerudovy Sebrané Spisy.
Vous, oči, postoj, hlavy sklon!
Je to on.
Ale když je mrtev třiadvacet let,
proč chce se navracet?

Náměstí živé, shon, šum a ruch,
Jde tiše. Vždyť je duch.
Zástupem kráčí; ale dav
přechází, nepoznav.
Vlna se převalí prudká a živá.
A básník osaměl. Vždycky tak bývá.

Nyní však zahnul, stále mlčící
v Marianskou ulici.
Tam, kam kdys chodíval před mnohým rokem
těžkým jde krokem.
Ale co chce v těch dobách zlých
Neruda v „Národních“?

Vy, který spal jste třiadvacet let
vracíte se v jiný svět.
Mnoho se lety mění.
Co bylo, není.
Plyne voda.
Není mnohého a mnohého je škoda.
Domy se přestaví, setřou se hrany.
Reorganisují se strany.
Neuzříte, co jste vídal kdys.
Odešel Čech, přišel Sís.

Host po schodech však dále šel,
varovný hlas neslyšel.
Postavy neznámé tu vidí
cizích lidí.
Hemží se, kvapí, nepoznají.
Čilí se zdají.

Na pouti této bludné
slyšet z dálky hlučný smích,
K. M. Čapek (Ichichichich!)
feuilleton hněte, smíchy až rudne.
Esprit je časem renitentni,
třeba popisoval dámy transparentní.
Ale Čapek (autorů to kletba!)
nedbá.
Říká si jen: Čapku, mluv!
Ty jsi dědic Nerudův!

Neruda hlavou zavrtí:
„Proklatý škrabák!
Toť silný tabák
čtvrt století po smrti!“
 Neslyšně přechází, neslyšně kleje
Čapek se hlučně směje.

Ale host dál šel cestou rovnou,
až stanul před knihovnou.
Neslyšně kostnatou ruku zvedal,
Zamyšlen chvíli zůstane
nad knihou vlastní.

Čte v své básni:
„Klam, v národech že láska vře.
Had hada-li nepozře,
drakem se nestane“

Z dálky slyšet: „Čapku, mluv!“
Zblízka visí portrét Kramářův.
Portrét se divá s nebeských výší,
na kohos z těch, co veršíky píší.
Nyní host našel knihu pravou.
Kyne hlavou.

Ohlédne se, péro chopí,
v kalamáři stopí.
V oka mihu
rozevře knihu.

Hrd
verš tam energicky škrt.
Byl to verš jediný, jediná věta.
„Chtěl bych být s vámi do skonáni světa!“