Okno/Mlha na horách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mlha na horách
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: ceska-poezie.cz
Licence: PD old 70

I[editovat]

Dvoračky zvolna mizely už dole.
Pomalu šli jsme po výšině holé.
CasČas nebyl dobrý; mlhy honily se
z údolí lesů až po svahy lysé
a dotíraly na hřeben až sem.
Co na tom? Výše nad tím chumlem jdem’.
Zatopit mohou pouze údolí;
co dole bolí, výše nebolí.
A tak jsme klidně, s věcným zájmem zřeli,
jak pomalu se mlhy rozprostřely
na celý důl, na celý vrchů svah.
My vším tím prošli: blaze na horách.
Ostrůvkem zatím jsme tu v bílém moři.
Za vrchem vrch se do té mlhy noří,
jak do podušek. Hory usnou němé.
Nic nežli mlha. Co však na tom? Jdeme.
Mlha, jež všechny zatopila svahy,
vůči nám chabá je a bez odvahy.
Náš rozmar obraz zvláštní nekalí.
A vítr vrhá bílé chuchvaly
a zahalí a odhaluje hned.
Jdem’ po hřebenu. Krásno pohlížet
na tuto hru. Co na tom, vzduch že zvlh’?
Prší tam dole. My jsme prosti mlh.
Je volně nám a veselá je řeč.
Nic není kol než tráva a než kleč
a místy nic: zde hořec nevyroste.
Jsou skály tvrdé, veliké a prosté.

Jsou hory pusté; není na nich lidí.
Jdem’ po hřebenu: dol se neuvidí.
A v této mlze, která kol se honí,
se trochu cítíme jak Robinsoni.
Jsme sami; ale nebolí, že sami.
Jsme nad nížinou a jsme nad mlhami,
jsme nad bolestí. Myslí se zde, sní.
Tu horská mlha, ohromná a bílá,
jakoby pojednou se zalidnila
a hlasy, hlasy mluví z ní.

II[editovat]

Oh, ano, mrtvé slyším v mlze té!
Volání slyším: hlas to dítěte.
Poznávám, třeba zapomněl jsem trochu.
On volá, volá, volá. Co chceš hochu?
Zlobili jsme se; měl jsem však tě rád. –
Přes svahy voláš: Nepůjdeš si hrát?
A po tom prvém přicházejí druzí.
Důvěrný průvod, průvod stesku, hrůzy.
A hlasy mrtvých v mlze této tuše
já rozhlížím se. Teskná je má duše.
Jsou všichni v mlze; kde jsou? Blízko as.
Nevidím ještě, ale slyším hlas.
Hlas mnohý zmlklý, odcizený, skrytý,
hlas jako svědek dávné intimity,
hlas jako cinkot sklenic po přípitku,
hlas, který hladí, hlas, jenž má svou výtku,
hlas, který jitří a hlas, který těší.
A každý hlas, dřív lehký, je teď těžší.
Hlas dívčin slyším důvěrný a plachý,
jak chvěla by se nadějí a strachy,
hlas kamaráda sedmnácti roků,
hlas jasný, bujný, dobrý, bez úskoku.
A hlasy zní a hlasy stále blíž.
Dříve jsem tušil; nyní vidím již.
A zamrazí mne při tom objevu.
Kolik to podivných je úsměvů!
Zde úsměv, jak by nepodařený
zkřehlé a slunící se stařeny.
Krok těžký, vlekoucí se uslyším.
Úzko je mi.
Usmívá se mírně ten, kdo spí už v zemi.
Vzdálen jsem býval nejbližším.
Usmívá se mírně; ale v mlze
úsměv její blíží se slze.
A pak ten úsměv podivné moci,
který často vídám,
když mrtvé hlídám
v bezesné noci.
Hle, mladá matka ze své agonie
na dítě své se usmívá, jež žije.
V horečce hlas ten na mne zavolá.
Kde jste, vy mrtví? Hlas dí: Dokola.
A vskutku jdou a v řadě se tu kupí.
Ten jasný zrak má, onen hledí tupý.
Ten lehkým krokem tančí tanečníka,
ten kráčí těžce, ale nenaříká.
Ten nervosně chce dohoniti cosi,
ten chtěl by prosit, ale nepoprosí.
Ten chtěl by radit, ale neporadí.
Je poznáváš: toť mrtví tvého mládí;
vzpurní i tiší, trpcí, usměvaví.
Záhadná srdce, záhadnější hlavy
a všichni padlí nečekanou ranou.
S písničkou kráčí druh nedozpívanou:
„Půjdeme přes ně!“ Bledý kamaráde,
jak byly smutné časy vaše mladé,
jak znaly mlhy, v kterých jdete teď.
Ptal jste se tolik: kde je odpověď?
A proč váš úsměv mdlý tak dojímá,
hochu s ironickýma očima?
Slovo, jež smutnější je všech,
díte: „To bylo v projektech!“
A krok váš třetí, dítě Brd?
Neučiníte jej: přišla smrt.
Všichni jdou blíže z uplynulých dní.
Subtilní zjevy, muži robustní.
S všemi jsi kráčel v radosti a muce,
s všemi jsi přel se, všem jsi tiskl ruce,
s všemi jsi bouřil, s všemi ses’ smál,
s všemi jsi doufal, s všemi se’s bál.
Hrob nezměnil je; mají známé rysy.
Ožívá vše, co umřelo ti kdysi.
Rozehřívají se. Vrátili se z pouti.
Jakže se měli? Jen si oddechnouti!
Cesta zlá byla: hluboký je dol.
Musiti za mnou sem až na vrchol.
Stoupá se těžko, jsme-li nebožtíky.
A že mne stihli, jenom mlze díky!
Mlha je vzala, mlha vyvolala,
mlha je vedla, mlha křídla dala.
Letěli výše: doletěli sem.
Jak že já měl se? Zdali zdravý jsem?
A ještě stále nevychladla hlava?
A ještě stále touha nedočkavá?
A ještě vábí to, co je nedohledné?
Hlava-li sšedla, život nesešedne?
Rozehřejí se. Usedají k nám.
A jak tu jsou, já všechny rozpoznám.
Hovoří se mnou, přišly ke mně ptát se
nešťastné hlavy mojí generace,
poutníci vyšlí stejně, došlí dřív.
Hovoří mrtví k tomu, kdo je živ.
Živ je-li ještě? Což to ještě země?
Zdá se mi náhle, mlha že jde ke mně.
Pocítím její vlhký, chladný ovan.
A připadám si jako obětován.
Mlha už sahá, mlha objímá.
Starostlivýma hledí očima
ti mrtví kolem. Chtěl bych něco říc’.
Hlas v hrdle vázne. Nenapadá nic.
Nic nežli úzkost a nic nežli hoře.
A kolem moře, kolem mrtvé moře.
A kolem mlha dusivě se honí.
Jak chtěli přežít marní Robinsoni?
Když na ledovce narazí loď obří
a hynou všichni, slabí, zlí i dobří
a když se moře pohltit tě chystá,
co učiníš? Kdos vedle našel Krista.
V poslední chvíli, náhlou vírou vznícen,
text zbožné písně vrhá v smrti jícen.
„Blíž k Tobě, Bože, blíž!“ A vedle jiní
v opičím pudu rovně jemu činí.
„Blíž k tobě – –“,tobě – –,“ mohou dostati se blíže?
Stojím a čekám pozemské pln tíže.

A průvod mrtvých mlha dále vede.
Včerejší mrtví, co ty tváře bledé,
jež žily ještě malou před chvílí?
Ty oči přece mrtvé nebyly?
Ten poutník ještě kus chtěl cesty ujít.
Šeptá cos tiše. Hle: „Cita mors ruit – –“
A mlha zase o krok blíž se hnula.
Zní cosi, jak by voda zašplýchnula.
Pak pouze ticho. Tedy tak se stává?
A je tak příliš mlha nedočkavá?
A všechno živé chce to mrtvé moře?
Ne jen co zmdlelo, co se vleče choře,
ale co žitím kypělo a chtělo?
A musí osud rozbít mladé čelo?
Vteřina jedna: věc je hotova?
– – Zalijí vlny břehy ostrova.
V té mlze není nic,nic než mrtvo, skon.
Bezradně stojí marný Robinson.
Nic nezadrží a nic nezachytí.
Hle, moře bouří. Chce svou obět míti.
Oh, mrtví, mrtví: čeho se tu bát?
Hlas dětský volá: Nepůjdeš si hrát?

III[editovat]

Déšť drobný padá. Tiše, beze hluku.
Jdem’ po hřebenu. Podejme si ruku.
Dva živí. Jen dva. Živí? A co asi
znamenaly ony mrtvé hlasy?
Déšť drobný padá. Ruku sobě dejme.
Nevidět na krok. Kdo ten příkrov sejme?
Cesta je kluzká. Zcela blízká místa
náhle se vzdálila
Cesta je kluzká. Jdeme do nejista.
Mlha nás zalila.