Zvonečky/Domácí čepička

Zvonečky Stanislav Řehák
Nepomodlil se	Domácí čepička	Sen malého vlastence

Údaje o textu
Titulek:	Domácí čepička
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 27–32. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Verze ze souboru Povídky (1880): Domácí čepička

Povím Vám něco o Lidušce. Snad znali jste Lidušku kovářovu? A jestliže neznali, nic neškodí, však ji brzy poznáte.

Byla to hodná dívenka. Každý ji měl rád. A jak by ne! Byla poslušna, pobožna, uctiva i zdvořila.

Avšak abyste poznali Lidušku důkladně, jak se říká skrz na skrz, musím Vám o ní říci všechno, všechno. Je mi líto, že tak musím učiniti, ale nemohu si pomoci.

Liduška totiž měla jednu nepěknou vlastnosť, byla netrpěliva. Ono, pravda, není nic pod sluncem dokonalého, ale každý má přece jen se přičiniti, by stal se dokonalým člověkem, by nemohlo se o něm říci nic ošklivého. Když o chybě nějaké víme, proč bychom se o to nepostarali, abychom ji odstranili, staneme se tak Pánu Bohu, rodičům, učitelům a všem lidem milejšími a způsobíme sami sobě radosť největší.

A tak učinila také Liduška.

Liduška tedy byla netrpěliva. Ona sice ráda pracovala, ale jak! Měla-li nějakou delší práci vykonati, tu s dobrou vůlí počala, avšak dlouho při ní nesetrvala, nýbrž chopila se brzy něčeho jiného, tak že nikdy žádné práce nedokončila.

A tak to šlo pořád.

Že jí škaredá vlastnost tato byla na škodu, můžete si samy pomysliti. Když pak netrpělivosť při pracích zmáhala se u Lidušky čím dále tím více, počalo to její rodiče již mrzeti. I přemýšleli, jakby z Lidušky tuto nectnosť vypudili.

Jistého dne přinesla Liduščina matka kus sametu a pěkný vzorek na vyšívání. Zamířila s tím zrovna k Lidušce a pravila:

„Za tři neděle slaví tatínek své narozeniny. Budou mu právě čtyřicet dva roky. Sluší se, bysi mu při té příležitosti dala na jevo lásku svou a způsobila mu radosť nějakou. Jsem přesvědčena, že potěšíš jej nejvíce, vyšiješ-li mu vlastní rukou domácí čepičku. Zde máš tedy samet a vzorek. Pracuj pilně, aby čepička v čas hotova byla.“

Liduška slíbila matce, že bude pilně pracovati a že v čas hotova bude. S veškerou pak chutí pustila se do vyšívání. Pracovala, pracovala, ale práce jen zvolna přibývalo, a to Lidušku mrzelo. Pozbývala chuti do práce a již již práci odkládala.

V tom vstoupila do pokoje matka. Liduška se zarděla a opět práce hned se chopila.

Ale matka, vědouc, kolik uhodilo, pravila:

„Poslouchej, Liduško! Velice by mne bolelo, kdybysi čepičku neměla v čas hotovou. Tatínek pak zarmoutil by se nesmírně, kdybys mu nic k narozeninám nedala, kdybys ničím naň v tak vážné, slavné a milé době nevzpomněla. Přičiň se a nezahálej; nepřipomínám ti toho nadarmo.“

A zas ihned odešla.

Lidušce vyhrkly z očí až slzy, jak se styděla. Umínila si, že, stůj co stůj, bude pracovati, pilně pracovati, aby jen práci svou v čas dodělala.

Ale marné bylo pevné její předsevzetí, marná dobrá vůle. Netrpělivosť dostavila se znovu.

Když matka pozorovala, že práce Lidušce jen málo přibývá, přemýšlela, jak by jí ku práci více připoutala. Přišla brzy na šťastnou myšlénku.

Druhého dne vzala Lidušku za ruku a šla s ní na návštěvu k hodináři, jenž nedaleko od nich bydlel.

Hodinář, jakoby o návštěvě věděl, uvedl Lidušku ihned do své pracovny.

Tu ležela na stole rozličná malá i větší kolečka, pérka, hřebíčky, šroubky, drátky, kaménky a jiné a jiné drobné věci, jichž pouhým okem takořka ani viděti nebylo.

Liduška těch věcí ještě nikdy před tím nebyla spatřila. I podivila se jim velice. Prohlížela si je a ráda by věděla k čemu jsou. I zvolala pojednou:

„Co míníte s těmi nepatrnými a sotva viditelnými věcmi dělati?“ Hodinář přívětivě odvětil:

„Z nich jest mi sestaviti kapesní hodinky!“

„Ó Bože!“ zvolala Liduška. „Kapesní hodinky! To Vám dá zajisté mnoho práce a dlouho to bude trvati, než to uděláte!“

„Trpělivosť při práci všechno přemůže, milá Liduško,“ vece hodinář; „a chceš-li zde posečkati, uslyšíš za nedlouho tikot nových hodinek.

Liduška, jsouc velice zvědava, zůstala.

Se zalíbením hleděla na dovedného hodináře. Líbilo se jí, jak bral kolečko po kolečku, šroubek za šroubkem a pozorně vše v jediný celek spojoval a rovnal. Stalo-li se, že některá věc nehodila se ke druhé, piloval, ohýbal a pak zkoušel tak dlouho, až všechnu tu drobotinu na stole ležící do pořádku uvedl a v jediný jakoby ulitý celek spojil.

A hle! Dříve než minula hodina, bylo slyšeti tikání nových hodinek, jež jakoby byly před očima Liduščinýma vyrostly.

„Vidíš, milé dítě,“ pravil pak hodinář, „že trpělivostí, vytrvalostí a pilností překonati lze mnohou, na pohled dosti těžkou práci; ale jest třeba při ní vytrvati a tak dlouho pracovati a na žádný způsob neustati, dokud ukončena není. A jak práce vykonaná potom blaží, nelze ani vypověděti! Však jsi se zajisté sama o tom už několikráte přesvědčila!

Ano, milá Liduško jediné vytrvalostí při práci lze se dodělati blahobytu a s ním i spokojenosti!“

Při posledních slovech pohledl hodinář na Lidušku. A Liduška poznala, že je to výčitka.

Slova hodinářova velice na Lidušku účinkovala. Stálať tu všecka uzardělá, tvář ji pálila a ani slova promluviti nemohla. Věděla již, že jí dává hodinář napomenutí, i styděla se tím více, poněvadž jí je dával člověk cizí. Ale ráda je vyslechla; vědělať, že těch trpkých slov opravdově zasluhuje; neboť už matka podobně k ní mluvívala, když od práce těkala.

Všechna zadumána a smutna vyšla z pracovny hodinářovy.

Nenašedši pak už matky své u hodinářů, vyběhla na ulici a zmizela v protějším domě.

Vklouzla nepozorovaně do pokoje, chopila se sametu a již se pilně oháněla jehlou, tak že byla radosť na ni se podívat.

Pracovala dlouho. A když si práci svou k večeru prohledla, shledala, že jí valná čásť přibyla. To ji velice potěšilo. I jsouc všecka rozradostněna nad tak stkvělým výsledkem své píle, s dvojnásobnou chutí pustila se do díla.

Než minuly tři neděle a než se den narozenin otcových přiblížil — byla domácí čepička hotova.

Radosť, jížto Liduška v den narozenin otcových pocítila, nelze věru vypsati. Byla to radosť dvojí: radosť z dárku, jehož poskytla svému dobrému otci, a pak z toho, že naučila se vytrvalosti při práci.

Neopomenula ovšem poděkovati se hodináři, který veliký měl na tom podíl, že z Lidušky stala se dívenka dokonalá v každé příčině.