Povídky (Řehák)/Domácí čepička

Povídky Stanislav Řehák
Útlocitná Mařenka	Domácí čepička	Matčino políbení

Údaje o textu
Titulek:	Domácí čepička
Autor:	Stanislav Řehák
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 15–22.
Licence:	PD old 70
Verze ze souboru Zvonečky (1889): Domácí čepička

Pojď, venku je tak veselo,
tam sta se ptáčat rozpělo,
tam kvítku celé davy
kol Tvůrce vůní slaví,
a všecko volá hbitě:
„pojď, pilno buď, mé dítě!“

Brouček na cestě v pospěchu
maličkým nese útěchu,
a ptáče nad ním v křoví
obratně mušky loví,
i pavouk ze své sítě
dí: „pilno buď, mé dítě!“

Bez omrzení slepička
si pilně hledá zrníčka,
zde mravenců řad celý,
tam včelky vyletěly,
vše mluví pospolitě:
„vždy pilno buď, mé dítě!“

Až jednou budeš veliké,
pak lehko práce všeliké
přivedou k svému cíli
tvé otužilé síly,
Bůh zdarem odmění tě,
žes pilné bylo dítě.

K. Matějka

Františka byla hodná a poslušná dívka.

Každý ji měl rád, zvláště však rodiče. Jakmile jí byl nějaký rozkaz dán, již jala se jej plniti. Avšak! každou práci jen začala, ale nikdy nedokončila. Scházela jí k tomu trpělivost. Františka byla tedy netrpělivá. A přece trpělivost jest velmi krásná ctnost, kteráž každého zdobiti má. Pán Ježíš a před ním zvláště Job podali nám krásné příklady trpělivosti, a každý, kdož jich následuje, zajisté dobře činí. Leč Františka neřídila se těmito příklady. Kterak to tedy, že ji přece každý miloval, ana takovou ošklivou nectnost měla? To je tak, milé dítky!

Františka na slovo každého poslechla, hned se do všeho pustila, dobře se učila, byla pobožná, každého uctivě pozdravovala, ale měla-li nějakou delší práci vykonati, tu sice s dobrou vůlí počala, avšak dlouho při ní nesetrvala, nýbrž hned se zase něčeho jiného chopila, tak že nikdy žádné práce nedokončila. A tak to šlo neustále.

Že jí škaredá tato vlastnost byla na škodu, můžete si samy, milé dítky, pomysliti; rodiče to pak, i přes to, že ji měli rádi, velmi rmoutilo; vždyť si přáli, aby s Františkou úplně spokojeni byli. Než dlouho čekali na dobu, v níž by se přání jejich splnilo. Františka zůstávala neustále touž. Ano netrpělivost při pracích se u ní vždy víc a více zmáhala. Tak na př. měla-li se něčemu učiti, a nešlo-li jí to hned tak, jak si sama přála, tu pokaždé práci odhodila, volajíc: „Ach, tomu bych se do své nejdelší smrti nenaučila!“

Jestliže se v letě procházela v zahradě, tu neustále hořekovala: „Trvá to přece jen velmi dlouho, než ta jablka a hrušky uzrají; nemohu se toho ani dočekati!“ Při těch slovech pak uchopila se obyčejně na zemi ležící tyčky a srážela nezralé ovoce se stromů dolů, aniž by se ho byla více dotkla. Měla-li bavlnu v klubko svíjeti, a nítě se jí jen dost málo zamotaly, tu netrpělivě počala bavlnou škubati, tak že se jí tato ještě více zcuchala, načež byla nucena matku na pomoc zavolati. Ale nejhůře jí bylo, měla-li hrách neb čočku přebírati; při takové práci obyčejně ani pět minut nevydržela.

Tak uvykla Františka vždy víc a více této nectnosti nevšímajíc si ani toho, že tím svou dobrou matinku velmi zarmucuje.

Matka její skutečně rmoutila se velmi nad touto jedinou vadou své milované dcerušky. I přemýšlela, nebylo-li by možno, Františku při pracích trpělivější učiniti. I zkusila toho způsobem následujícím.

Jednoho dne totiž přinesla Františce kus sametu a krásný vzorek k vyšívání. I pravila k ní:

„Za tři neděle, milá Františko, slaví tvůj tatínek své narozeniny; budou mu právě čtyřicet dva roky. Jest tvou povinností, abysi mu při podobné příležitosti nějakou radost spůsobila. Že pak ho nejvíce potěšíš, daruješ-li mu vlastní rukou vyšívanou domácí čepičku, jsem úplně přesvědčena; neboť si jí častěji přával. Dle tohoto vzoru tedy pracuj, ale pilně, aby čepička v čas hotova byla.“

Františka s radostí největší jala se ihned přání matčino plniti. S veškerou chutí pustila se do vyšívání sametové čepičky. Ale poněvadž jí práce zvolna jen přibývalo, ztratila jak obyčejně hned na počátku své práce všecku trpělivost a chuť k ní, a jižjiž ji odložiti chtěla.

To ovšem matka předpokládala, a jakmile Františka práci odložila, již do pokoje vstoupila. Na to vzala Františku za ruku a jakoby se nic nepřihodilo, k blízkému hodináři na návštěvu ji zavedla.

Zde ležela na stole rozličná malá i větší kolečka, pérka, hřebíčky, kterých pouhým okem takřka ani viděti nebylo, a jiné a jiné drobné věci.

„Co míníte s těmi věcmi dělati?“ ptala se Františka hodináře.

„Z těch věcí jest mi kapesní hodinky sestaviti, milé dítě,“ odvětil přívětivě hodinář.

„O Bože!“ zvolala Františka, „kapesní hodinky? To vám dá asi mnoho práce, nežli všecko, co je zde, dohromady sestavíte.“

„Trpělivost vše přemůže, milá Františko, a chceš-li zde posečkati, uslyšíš za nedlouho ťukot těchto hodinek.“

Františka zůstala.

Se zalíbením hleděla na pilně pracujícího muže, jenž jedno kolečko po druhém, jeden šroubek za druhým se stolu bral a s největší trpělivostí a vytrvalostí v jediný celek spojoval. Stalo li se, že mnohá věc k druhé se nehodila, tu upiloval, kde třeba bylo, a zkoušel tak dlouho, až všecku tu drobotinu na stole ležící do pořádku uvedl a v jediný jakoby ulitý celek spojil. A hle! dřív než minulo třikrát deset minut, bylo slyšeti tikotání hodinek, a viděti, kterak se útlounké ručičky po ciferníku procházejí.

„Nyní vidíš, milé dítě,“ pravil hodinář, že trpělivostí, pilností a vytrvalostí překonati lze mnohou, na pohled těžkou práci, avšak musí se jí čas věnovati a neustati, dokud hotova není.“

Velký účinek měla slova tato na zahanbenou Františku.

Stála tu, jakoby ani do pěti počítati neuměla. Stála v bytu hodinářově ještě hodnou chvíli mlčící; neboť poznala, že ji hodinář dává napomenutí, jehož opravdově zasluhovala, a jehož jí i matka vždy připomínala, od práce-li jedné ke druhé těkala. Nevědouc ovšem, že to matka vše jen k vůli tomu nastrojila, aby ji z těkavosti a netrpělivosti vyléčila, ubírala se zadumána a smutna domů, avšak s tím předsevzetím, že od žádné práce nyní neustane, dokud jí nedokončí.

Jedva pak do pokoje vkročila, již se sametu chopila a do vyšívání čepičky se pustila. I pozorovala za nedlouho, že jí valná část přibyla. Jsouc rozradostněna nad tak skvělým výsledkem své píle, s dvojnásobnou chutí pustila se do práce. A než minuly tři neděle, a než se den narozenin otcových přiblížil — byla domácí čepička hotova. —

O jak plesala v duchu svém vidouc, že dárkem svým otce nanejvýš potěšila.

Od té doby stála se Františka pilnou a v práci vytrvalou dívenkou a později též takou dospělou dívkou.

Matka Františčina ještě po letech zpomínala, jak druhdy Františku z netrpělivosti „domácí čepičkou“ vyléčila.