Povídky (Řehák)/Matčino políbení

Povídky Stanislav Řehák
Domácí čepička	Matčino políbení	Dobrosrdečná Lidunka

Údaje o textu
Titulek:	Matčino políbení
Autor:	Stanislav Řehák dle Adlera
Zdroj:	ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 23–29.
Licence:	PD old 70

Matinko rozmilá,
divné oči máte;
poznávám to, když se
na mě podíváte.
Jednou vaše očka
tak vesele hledí,
podruhé se na mě
jako noc škaredí.

Když jsi, synku, hodným,
tu vesele hledí,
jsi-li neposlušným,
hned se zaškaredí;
a potom potají
slzou se zakalí,
že jsi synku, malý
a již tak nedbalý.

Matinko má zlatá,
jen se neškareďte!
matinko, neplačte
a vesele hleďte!
Ode dneška budu
vždy hodným synáčkem,
abych si zasloužil
býť vašim miláčkem.

J. S. Mikulášský

Malý Jeník někdy zlobíval svou dobrou maminku.

Byl veselý, skotačivý a při tom čiperný jako veverka. To však by mu dobrá matinka jeho ráda odpustila, ale on ji mnohdy zarmoutil svou neposlušností a vzdorovitostí. Měl-li nějaký rozkaz vyplniti, tu jej často buď zanedbal aneb jen z části vyplnil. —

Jednoho dne — byly právě školní prázdniny — chystala se teta Jeníkova jsouc churava, do lázní, aby tam poněkud ozdravěla. Poněvadž měla Jeníka ráda, pozvala ho k tomuto příjemnému výletu. Jeník měl z toho radost nesmírnou.

Když přišla doba odjezdu, dala matka Jeníkovi list, aby jej s sebou vzal a tetě odevzdal; nato se s ním na dosti dlouhou dobu rozloučila.

I uháněl Jeník městem k domku, jenž nalézal se as čtvrt hodiny za městem a kterýž patřil tetě.

Hned za městem hráli si někteří kamarádi Jeníkovi, kteří shlédše Jeníka, ihned jej do hry pobízeli. Jeník miloval hru náruživě, proto není divu, že v malém na to okamžiku octnul se mezi hrajícími chlapci.

Dlouho hrál, téměř celou hodinu hrál. Teprvé když se do sytosti hry nabažil, vzpomněl si na příkaz matčin a na svoji povinnost. Co mu nohy stačily, běžel nyní k hodné své tetince. Konečně doběhl domku jejího. Avšak jak nemilé to proň překvapení! Teta před malou chvíli odjela do lázní sama, nemohouc se Jeníka ddčkati. Jeník jako přikován stál před domkem nevěda co činiti.

Mrzelo ho velmi, že svou neposlušností tak matku zarmoutí a že se svým vlastním chováním o takovou zábavu a radost připravil.

Nezbývalo mu však nic jiného, než domů se vrátiti a matku za odpuštění žádati.

Matka ulekla se velmi, vidouc Jeníka domů přicházeti. Ale dověděvši se příčiny jeho návratu, nečinila mu žádných výčitek, nýbrž ani slova nepromluvíc pokračovala ve své práci.

Jakmile pak se večer dostavil, celá zarmoucená ulehla na lůžko, aby sobě po namahavé práci odpočinku dopřála. Ulehla anižby Jeníkovi políbení dala; tak mínila synáčka svého za jeho neposlušnost nejlépe potrestati. Jindy vždycky dostával Jeník každého večera před spánkem od matky políbení; tentokráte však neobdržel žádného.

Smuten a celý zaražen ulehl Jeník do připravené pro něho postýlky. Leč dlouho nemohl usnouti. Nepokojně obracel se brzy v pravo, brzy zase v levo. Konečně vyskočí z postýlky a již ubírá se k posteli své matky. Nechtěl svou dobrou matinku tak zarmoucenou usnouti nechati. Když se k ní přiblížil, spatřil ji však již v tvrdý spánek pohříženu. Nechtěje ji z tak libého spánku buditi, poklekl k její posteli a vroucně modlil se za ni.

Největším jeho přáním bylo nyní, aby se matka na něho nehněvala a mu neposlušnost, kterouž ji tak trápil, odpustila,.

Jest patrno, že byl Jeník jinak dosti mravný a pobožný chlapec.

Po dlouhé teprvé modlitbě odešel ku své postýlce, ulehl a usnul.

Mezi tím však, co se Jeník u své matky modlil, procitla tato, a slyšíc modlitbu Jeníkovu, zaradovala se velmi nad tak brzkým obratem. Aby nahradila, co byla zúmyslně prve zameškala, šla a dala Jeníkovi své mateřské políbení. Avšak i Jeník v hluboký spánek již upadl. Políbivši jej, se zalíbením pohlížela do tváře jeho; i zdálo se jí, že čte z obličeje jeho polepšení a pevné předsevzetí matku svou více nezarmucovati

Z počátku spal Jeník jaksi roztržitě, později však spal tak klidně, jako ty boží hvězdičky na modrojasné obloze. Ale ob čas přece měnil se výraz jeho tváře. Měl snad nějaký strašlivý sen? Ach, ano. Měl sen, ale sen líbezný.

Zdálot se mu, že se nad jeho postýlkou vznáší andílek tak krásný, že krásnější byl zlata, stříbra a drahého kamení. Stříbrná křídelka jeho byla roztažena, jakoby jej před všelikým úrazem chrániti chtěla. Díval se upřeně na Jeníka, načež po chvilce zvonkovitým a přece tichým hlasem promluvil: „My jsme ochráncové všech malých hodných dítek; avšak rmoutíme se nad tím velmi, jest-liže dítko od své matky pro neposlušnost neb jiné špatné chování před spánkem políbení neobdrží; pak vždy přestaneme dítko takové opatrovati. Teprve když opět dítko své matka políbí, přinášíme jemu libý a tvrdý spánek chráníce je před každým neštěstím; ráno pak probouzíme je opět šťastno a zdrávo k radosti svých milých rodičův a dobrých lidí.“

Sotva že anděl domluvil, políbil Jeníka a zmizel.

Ale v tom se také Jeník probudil.

Prohlédne, i vidí, že slunečko již dávno žhavé paprsky oknem na jeho postýlku metá; kanárek zopakoval již několikráte ranní svou píseň s bidélka na bidélko přitom poskakuje; strakatý macek, ač vždy nejdéle probdělou noc vyspává, také již svůj brloh na peci opustil, květinky v zahrádce pod oknem své zlaté, stříbrné, smaragdové a všelijak ještě jinak zbarvené korunky otevřely a libou vůni po okolí rozeslaly; vše to vidí jako ve snu a přece to holá skutečnost.

Tu náhle pojme jej někdo ze zadu do náručí. Jeník myslí, že to týž anděl, jenž se mu ve snu byl zjevil, avšak hned na to uslyší známý a lahodný hlas matčin, na ústech svých pocítí žhavá ústa matčina, a on teprve teď poznává, že více nesní, nýbrž že bdí a to v náručí své drahé matinky. Objímání a líbání ovšem nyní takměř konce nemělo. —

Od té doby se Jeník zcela proměnil. Byl své matky vždy tak poslušný, že tato se nikdy více hněvati a truchliti nemusila.

Kdož poslouchá svých matiček,
toho chrání andělíček.