Povídky (Řehák)/Útlocitná Mařenka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Útlocitná Mařenka
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Povídky. Obrázky z věku mladistvého pro naši milou mládež. Náchod: B. Raiman a syn, 1880. s. 5–14.
Licence: PD old 70
Verze ze souboru Zvonečky (1889): Útlocitná Mařenka

O neškoď malým zpěváčkům,
neb zlý, kdo je zuboží;
stvořeniť lidem k užitku
a ku oslavě boží.

Měkké si stelou hnízdečko
a holátka tam mají,
a písklatům svým hladovým
co hmyzu nasbírají!

V hrdélku mají písničky,
modlitby, ples i žely,
a když ten ptáček zazpívá,
tu modlí se háj celý.

A když ten ptáček zajásá,
ze všad jen plesy vanou,
a když to ptáče zateskní,
tu slze z očí kanou.

Jsouť lidem nejen k užitku,
i k potěšení dáni,
tož ublížiti nedej jim
a vem je do ochrany.

F. Hyšman

V Krkonoších, asi půl hodiny od města Náchoda, jest u lesa domek, v němž kdysi bydlil moudrý a velmi zkušený lesník.

Kolem domku — jejž nazveme myslivnou — rozkládala se paseka, a několik kroků za ní počíná hustý, čím dále tím vyšší ale také řidší les. V zimě jest zde ovšem dosti smutno, ale proti tomu v létě je tu jako v ráji.

Přál bych vám, milé dítky, podívati se na ta krásná skupení stromů, na čtveračivé veverky, kteréž po větvích hopkují potravy si hledajíce a vesele dovádějíce. A což teprve ten líbezný zpěv rozmanitého ptactva! Věru, nelhal jsem vám, řekl-li jsem, že tu pravý ráj. Domek pak, jenž stál uprostřed malé paseky, byl milým útočištěm valného množství tvorů žijících v jeho okolí.

Ptáčkové přiletovali až k jeho dveřím, kdež zvláště v zimě nalézali hojnosť zrní, drobečků a jiné potravy. I byli z toho veseli a měli rádi obyvatele osamělého domku, že jich nenechali mříti hladem.

Starý lesník a jeho manželka byli dobrého srdce, jediná pak dceruška jejich Mařenka byla roztomilá, zdárná dívka.

Představte si buclaté jako růžička červené tvářičky, bělounké zoubečky, modrá, snivá očka, něco málo přes jeden metr vysoké štíhlé tílko v pěkných, krátkých, vždy čistých šatečkách a prostou hlavinku s kaštanovými vlásky — tak vyhlížela ta dívenka.

Matinka i tatínek měli Mařenku velmi rádi, a ona také jejich lásky si v pravdě zasloužila. Jakkoli bylo jí teprv asi sedm let, uměla již tak pěkně čísti, že se jí každý divil; také ve psaní a v počítání vyznala se dosti dobře. A což teprve v tělocviku a ve zpěvu! Měla ovšem daleko do školy, ale nedbala toho: ať pršelo nebo sníh padal, ať mrzlo nebo bylo bláta až po kolena, vždy radostně konala tu cestu. Nikdy se nemračila, byla vždy veselá a skoro neustále zpívala krásné písně, jimž ve škole tak záhy byla se naučila. Přál bych vám ji viděti tak z jara, kdy paloučky již zelenati se počaly a kvítka své pestré hlavinky vystrkovala: tu jistě by vám srdéčko vaše zaplesalo vidouce ji kolem paloučku poskakující a píseň „Již palouček zas pestrý, zas pestrý…“ prozpěvující! Tatínek říkal o ní, že je diblík, však do očí jí toho nikdy neřekl: proto jí nesmíte se zmíniti, že jsem vám to vyzradil.

Ale i mimo školu chovala se Mařenka vzorně; jest tudíž přirozeno, že byla největším potěšením svých rodičů, zejména však milého svého tatínka. Leč něco jsem vám přece zapomněl o Mařence říci. Není to ovšem nic zlého, spíše něco pěkného. Litovala totiž tuze zvířátek, kterým se ubližovalo nebo která dokonce zabita byla. A povážíme-li, že tatínek její byl myslivcem, a že často zabitého zajíčka, koroptev, bažanta, srnce nebo jiné zvíře domů přinesl, politujeme zajisté ubohé Mařenky; neboť často plakávala nad zabitými těmito zvířátky; několikráte stavěla skřehlého, studeného zajíce na běhy, aby opět poskočiti a do houštiny utéci mohl.

Jest nám ji tím více politovati, jelikož tato její práce vždy marna byla; nikdy nepodařilo se jí zabitého zajíčka neb koroptvičku přivésti k životu. —

Vždycky chvělo se bolestí útlocitné srdéčko její, kdykoli viděla, že opět a opět zabité zajíce neb koroptve nesou do myslivny. Ba ani toho vážného chrta, s nímž tolik dříve si hrávala, nyní tak nemilovala, poněvadž se dověděla, že i on bývá příčinou smrti milých jí zvířátek. Přes to všecko bála se přece vyzraditi otci svoji tajnou bolest. Arciť jej velmi milovala, veselým okem naň hledívala a ve všem se mu svěřila; ale jakmile vraceje se z lesa k večeru domů s sebou jen jediného zajíčka zastřeleného nesl, zakabonil se její krásný obličej, a veselosť jakoby se od ní odstěhovala. Jak jen začalo se rozprávěti o honu, klonila svou hlavinku oddávajíc se smutku, ač jí z rozmluvy té neuklouzlo ani slovíčka. A tak měla jindy veselá Mařenka i své doby zármutku.

Jednoho dne přišlo k otci Mařenčinu několik okolních přátel, samých vousatých to myslivců, aby porokovali o příštím honu. Hon ten konati se měl za nějaký čas v lesích, v nichž právě otec Mařenčin dozor měl.

Jakmile malá Mařenka zaslechla slova o honu, sedla si do koutku, ani téměř nedýchajíc. S velikou bolestí pak vyslechla rozhovor, jejž vousatí lesníci vedli. Jižjiž litovala ve svých myšlenkách ubohé, neustále pronásledované zvěři. Však tentokráte pouze nelitovala, ale stále jinými a jinými myšlenkami se obírala, až najednou, jakoby se jí rozbřesklo v hlavě, pravila: „Ano, to udělám!“ — Jakoby se bylo nic nestalo a také státi nemělo, šla po své práci, ani matince o svém předsevzetí ničeho neříkajíc.

Zatím ušlo několik dní.

Mařenka chodila pilně do školy a prospívala vždy víc a více svou pilností jak v učení tak i ve svém mravním chování. Od té doby však, co vyslechla hovor vousatých lesníků, byla častěji zamyšlena, tak že i rodiče zvláštní změnu na své dcerušce pozorovali, ale nemluvili o tom.

Konečně přiblížil se ustanovený den hlavního honu.

Mařenka v noci skoro ani nespala, a sotva počalo svítati, již vyskočila ze své postýlky. Rychle se oblékla a odkvapila ku psacímu stolku, ze kteréhož vyňala čtyry čtvrtky papíru, na něž psáti se jala. Rodiče domnívajíce se, že Mařenka snad o nějakém úkolu pracuje, ani netušili, kterak mocně buší její srdéčko. Jakmile dívenka dopsala, schovala papíry do kapsy a jakoby se jen tak na oko ven podívati chtěla, uháněla skrze houštiny hluboko do lesa. Tu z místa na místo těkajíc vytahovala popsané papíry a věšela je na nízké smrčky tak, aby je každý viděti a písmo čísti mohl. Když dlouho domů se nevracela, sháněli se dobří rodiče po ní, tak že se hlasité „Mařenko“ po celém lese rozléhalo. Konečně objevila se zardělá dívka na prahu domovním. Všecka jsouc unavena prosila rodičů svých, aby jí odpustili, že v lese poněkud se opozdila. Otec i matka jí sice domlouvali, ale vědouce, že nic zlého nečinila, nehněvali se na ni.

Když již všickni lovci byli se sešli, dáno znamení loveckou trubkou k odchodu.

Ó jak vítězoslavně Mařenka za tlupou těch ukrutných vousáčů hleděla, a jak opět pohrdlivě pohlížela na pestrou smečku psů, kteří za svými pány tak radostně poskakovali!

Těšila se v duchu již, kterak veškeré jejich namáhání bude nadarmo, kterak jí všichni zajíčkové, všecky koroptvičky, zkrátka všechna zvěř, jež žije v jejich lese, vroucí díky skládati a ji svou ochranitelkou zváti bude.

Avšak pyšna z toho přece nebyla.

Celý téměř den neměla nikde stání; sem tam přecházejíc očekávala s velikou touhou večera, až se lovci navrátí.

Den chýlil se již ku konci.

Čermáček dozpíval svou večerní píseň, a jen drozd tu a tam zahvízdnul. Ještě veverka několik smělých skoků udělala a pak i ona zalezla do vršku velikánské jedle, kdež ke kmeni se schoulila.

Mařenka již dlouho sedíc u okna jaksi netrpělivě očekávala příchodu otcova a ostatních střelců.

Tu najednou ozval se hluk a lomoz, štěkot psův, a za malou chvíli vstoupil otec do dveří a za ním objevily se zasmušilé tváře některých lovců. Matce bylo to s podivením i tázala se: „Co se stalo, milý muži, že jste tak všickni zarmouceni?“

„Celý den jsme se namáhali, ale ničeho jsme neulovili,“ odpověděl lesník; ostatní lovci jen přisvědčili. —

Mařenka stojíc opodál zkoumavě pohlížela s jednoho na druhého. Uslyševši tuto zprávu, div že radostí hlasitě nezajásala. Po večeři s velikým uspokojením odebrala se ku své postýlce, kdež se svlékla, pomodlila a ulehla, aby se oddala tichému spánku. Když pak těžká víčka očí jejích na dobro se zavřela, a dobrotivý Pán Bůh na ni tvrdý spánek seslal, objevil se na její tváři libý úsměv, a malé rtíky její šeptaly slova lahodná. Zdálo se jí, kterak běhá po lese a dává dopisy na větvičky, jak zajíčkové a koroptvičky na její znamení z lesa utíkají, ale zase se vracejí a jí nejvroucnější díky vzdávají, ba i hluboce se jí koří.

Co takto Mařenka snila, pokynul otec honcům, kteří na krátko vyšedše, vrátili se do světnice s dlouhým bidlem, na němž viselo plno zajícův a koroptví, dnešního dne zastřelených.

Myslivcová div nevykřikla.

Tázajíc se po příčině podivného tohoto počínání a dřívějšího zapírání, že lovci ničeho nezastřelili, dostala od svého manžela v odpověď čtyry čtvrtky papíru, jež myslivci na větvičkách mladých smrčků byli nalezli.

Otec maje slzy v oku, nemohl takměř ani promluviti.

Jeho manželka poznavši ruku Mařenčinu, jala se čísti:

„Milí zajíčkové, ptáčkové a ostatní zvířátka v tomto lese přebývající!

Dnes bude v našem lese konati se na vás velký hon; proto utecte a schovejte se, kam jen můžete. Potom však vraťte se zase k nám, neboť vám více žádné nebezpečenství hroziti nebude.

Vaše upřímná přítelkyně Mařenka.“

Ledva byla matka dopis tento dočetla, pohnutím upustila list z rukou a slzy radosti objevily se jí na líci. I ostatní přátelé dobrého lesníka byli pohnuti tak velikou láskou k malým zvířátkům, jakouž útlocitná Mařenka v srdéčku svém chovala.

Od té doby nikdy více neukazoval rozumný otec Mařence zabitých zvířat.