Zvonečky/Útlocitná Mařenka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Útlocitná Mařenka
Autor: Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj: ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 7–14.
Licence: PD old 70
Verze ze souboru Povídky (1880): Útlocitná Mařenka

V Krkonoších, asi půl hodiny cesty ode města Náchoda, jest u lesa domek, v němž bydlel kdysi moudrý a velice zkušený lesník. Kolem domku rozkládá se paseka, a několik kroků za ní hustý, čím dále tím vyšší, ale také řidší les. V zimě jest zde ovšem dosti smutno, ale za to v létě je tu jako v ráji. Přál bych Vám, milé děti, podívati se na krásná skupení stromů, na čtveračivé veverky, kteréž po větvích čile hopkují, potravy si hledajíce a vesele dovádějíce. A což ten líbezný zpěv rozmanitého ptactva! Věru, nelhal jsem vám, řekl-li jsem, že je tu pravý ráj. Domek pak, jenž stál uprostřed paseky, byl milým útočištěm valného množství tvorů žijících v jeho okolí.

Ptáčkové přiletovali až k jeho dveřím, kdež nalézali zvláště v zimě hojnost zrní, drobečků a jiné potravy. I byli z toho veseli a měli rádi obyvatele osamělého domku, že jich nenechali mříti hladem.

Starý lesník a jeho manželka byli dobrého srdce, jediná pak dceruška jejich Mařenka byla roztomilá, zdárná dívka.

Představte si buclaté, jako růžička červené tvářičky, bělounké zoubečky, modrá, snivá očka, jako jedlička štíhlé tílko v pěkných, krátkých, vždy čistých šatečkách a prostou hlavinku s kaštanovými vlásky — a máte před sebou naši Mařenku.

Matinka i tatínek měli Mařenku velice rádi. Ale i ona jejich lásky v pravdě si zasloužila. Jakkoli bylo jí teprv asi sedm let, uměla již tak pěkně čisti, že se jí každý divil; také ve psaní a v počítání vyznala se již dosti dobře. A což teprve v tělocviku a ve zpěvu! Bylo radosť na ni se dívati a ji poslouchati. Měla ovšem daleko do školy, ale nedbala toho; ať pršelo nebo sníh padal, ať mrzlo nebo bylo bláta hustě, vždy radostně konala tu cestu. Nikdy se nemračila, byla vždy vesela a skoro neustále zpívala krásné písně, jimž ve škole tak záhy byla se naučila. Přál bych vám ji viděti tak z jara, kdy se počaly paloučky již zelenati a kvítka své pestré hlavinky vystrkovala: tu jistě by vám srdéčko vaše radostí poskočilo, kdybyste ji viděli tak kolem paloučku poskakující a píseň „Již palouček zas pestrý, zas pestrý…“ prozpěvující! Tatínek říkal o ní, že je diblík; však do očí jí toho nikdy neřekl; proto jí o tom nesmíte se zmíniti, že jsem vám to vyzradil.

Ale i mimo školu chovala se Mařenka vzorně. Jest tudíž přirozeno, že byla největším potěšením svých rodičů, zejména pak milého svého tatínka. Leč něco zapomněl jsem vám říci o Mařence. Není to ovšem nic zlého, spíše něco pěkného. Litovala totiž tuze zvířátek, kterým se ubližovalo nebo která dokonce zabita byla. A povážíme-li, že tatínek její byl myslivcem, a že často zabitého zajíčka, koroptev, bažanta, srnce nebo jiné zvíře domů přinesl, politujeme zajisté ubohé Mařenky; neboť často plakávala nad zabitými těmito zvířátky; často stavěla skřehlého, studeného zajíce na běhy, aby opět poskočiti a do houštiny utéci mohl, přečasto rozevírala zabitým koroptvičkám křídla, pomáhajíc jim vzlétnouti.

Jest nám jí tím více politovati, jelikož tato její práce byla vždy marná; nikdy nepodařilo se jí zabitého zajíčka neb koroptvičku oživiti.

Vždycky chvělo se bolestí útlocitné srdéčko její kdykoli viděla, že opět a opět zabité zajíce neb koroptve nesou do myslivny. Ba ani toho vážného chrta, s nímž tolik dříve si hrávala, nyní tak nemilovala, poněvadž se dověděla, že i on bývá příčinou smrti milých jí zvířátek.

Přes to přese všechno bála se přece vyzraditi otci svoji tajnou bolesť. Arciť jej velice milovala, veselým okem naň hledívala a ve všem se mu svěřila, ale jakmile vraceje se z lesa k večeru domů s sebou jen jediného zajíčka zastřeleného nesl, zakabonil se její krásný obličej, a veselosť její byla ta tam. Jak jen začalo se rozprávěti o honu, klonila svou hlavinku, oddávajíc se smutku, ač jí z rozmluvy té neuklouzlo ani slovíčka. A tak měla jindy veselá Mařenka i své doby zármutku.

Jistého dne přišlo k otci Mařenčinu několik okolních přátel, samých podivných, vousatých myslivců, aby za nějaký čas honili v lesích, v nichž právě otec Mařenčin dozíral.

Jakmile malá Mařenka zaslechla slova o honu, sedla si do koutku, ani téměř nedýchajíc. S velikou bolestí pak vyslechla rozhovor, jejž vousatí lesníci vedli. Jižjiž litovala ve svých myšlénkách ubohé, neustále pronásledované zvěři. Však tentokráte pouze nelitovala, ale stále jinými a jinými myšlénkami se obírala, až pojednou, jakoby se jí rozbřesklo v hlavě, pravila: „Ano, to udělám!“

A jakoby se nic nestalo a také státi nemělo, šla po své práci, ani matince o svém předsevzetí ničeho neříkajíc.

Zatím ušlo několik dní.

Mařenka chodila pilně do školy a prospívala vždy víc a více svou pilností jak v učení tak i ve svém mravném chování.

Od té doby však, co vyslechla hovor vousatých lesníků, byla častěji zamyšlena, tak že i rodiče na ni pozorovali zvláštní změnu, ale nemluvili o tom.

Posléze přiblížil se ustanovený den hlavního honu. Mařenka v noci skoro ani nespala. A sotva počalo svítati, již vyskočila ze své postýlky. Rychle se oblékla a odkvapila ku psacímu stolku, ze kteréhož vyňala čtyři čtvrtky papíru, na něž jala se psáti. Rodiče domnívajíce se, že Mařenka snad o nějakém úkolu pracuje, ani netušili, kterak mocně buší její srdéčko. Jakmile dívenka dopsala, schovala papíry do kapsy a jakoby se jen tak na oko ven podívati chtěla, uháněla skrze houštiny hluboko do lesa. Tu s místa na místo těkajíc, vytahovala popsané papíry a věšela je na nízké smrčky a jedličky tak, aby je každý viděti a písmo čísti mohl. Když dlouho domů se nevracela, sháněli se rodiče po ní, tak že hlasité „Mařenko“ po celém lese se rozléhalo.

Konečně objevila se zardělá dívka na prahu domovním. Všecka jsouc unavena, prosila rodičů svých, aby jí odpustili, že v lese poněkud se opozdila. Otec i matka jí sice domlouvali, ale vědouce, že nic zlého nečinila, nehněvali se na ní.

Když již všichni lovci byli se sešli, dáno znamení loveckou trubkou k odchodu.

Ó jak vítězoslavně Mařenka za tlupou těch ukrutných vousáčů hleděla, a jak opět pohlížela na pestrou smečku psů, kteří za svými pány tak radostně poskakovali!

Těšila se v duchu již, kterak veškeré jejich namáhání bude marno, kterak ji všichni zajíčkové, jeleni a srnci, všecky koroptvičky, zkrátka všechna zvěř, jež žije v jejich lese, vroucí díky skládati a ji svou ochranitelkou zváti bude.

Avšak pyšna z toho přece nebyla.

Celý téměř den neměla nikde stání; sem tam přecházejíc, očekávala s velikou touhou večera, až se lovci navrátí.

Den chýlil se již ku konci.

Čermáček dozpíval svou večerní modlitbu, a jen drozd ještě tu a tam zahvízdnul. Ještě veverka několik smělých skoků udělala a pak i ona zalezla do vršku velikánské jedle, kdež ke kmeni se schoulila.

Nastal soumrak.

Mařenka již dlouho sedíc u okna, jaksi netrpělivě očekávala příchodu otcova a ostatních střelců.

Tu pojednou ozval se hluk a lomoz, štěkot psův, a za malou chvíli vstoupil otec všecek jsa rozmrzelý do dveří a za ním objevily se zasmušilé tváře některých lovců. Matce bylo to s podivením, i tázala se: „Co se stalo, milý muži, že jste tak všickni zarmouceni?“

„Celý den jsme se namáhali, ale ničeho jsme neulevili,“ odpověděl lesník; ostatní lovci jen přisvědčili. —

Mařenka stojíc opodál zkoumavě pohlížela s jednoho na druhého. Uslyševši tuto zprávu, div že radostí hlasitě nezajásala. Po večeři s velkým uspokojením odebrala se ku své postýlce, kdež se svlékla, pomodlila a ulehla, aby se oddala tichému spánku. Když pak těžká víčka očí jejích na dobro se zavřela, a dobrotivý Pán Bůh seslal na ni tvrdý spánek, objevil se na její tváři libý úsměv, a malé rtíky její šeptaly slova lahodná. Zdálo se jí, kterak běhá po lese a dává dopisy na větvičky, jak zajíčkové, jeleni a mladé srny na její znamení z lesa utíkají, ale zase se vracejí a jí nejvroucnější díky vzdávají, ba i hluboce se jí koří.

Co takto Mařenka snila, pokynul otec honcům, kteří na krátko vyšedše, vrátili se do světnice s dlouhým bidlem, na němž viselo plno zajícův a koroptví, ba i jeleni a srnci dnešního dne zastřelení.

Myslivcová div nevykřikla.

Tázajíc se po příčině podivného tohoto počínání a dřívějšího zapírání, že lovci ničeho nezastřelili, dostala od svého manžela v odpověď čtyři čtvrtky papíru, jež myslivci na větvičkách mladých smrčků byli nalezli.

Otec maje slzy v oku, nemohl takměř ani promluviti.

Jeho manželka poznavši ruku Mařenčinu, jala se čísti:

„Milí zajíčkové, jeleni, srnci, ptáčkové a ostatní zvířátka v tomto lese přebývající!

Dnes bude v našem lese konati se na vás velký hon; proto utecte a schovejte se, kam jen můžete. Potom však vraťte se zase k nám, neboť vám už žádné nebezpečenství hroziti nebude.

Vaše upřímná přítelkyně Mařenka.“

Ledva byla matka dopis tento dočetla, pohnutím upustila jej z rukou a slzy radosti objevily se jí na líci. I ostatní přátelé dobrého lesníka byli pohnuti tak velikou láskou k malým zvířátkům, jakouž útlocitná Mařenka v srdéčku svém chovala.