Zvonečky/Sen malého vlastence

Zvonečky Stanislav Řehák
Domácí čepička	Sen malého vlastence	Františkův sen

Údaje o textu
Titulek:	Sen malého vlastence
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 33–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jaroslav byl pilným žákem. Nejraději však učil se českému jazyku, českým dějinám a zeměpisu Čech. Jaký tudíž div, že uměl již vypravovati mnohé důležité události z dějin českých, že uměl dosti správně psáti a mluviti a že znal všechna skoro větší města, všechny větší řeky i hory v Čechách. Rád poslouchával pana učitele a tatínka, když vypravovali o utrpení českého národa v dobách minulých i přítomných, rád čítával dějepisné a vlastenecké povídky, životopisy znamenitých mužův a žen českých a jiné knihy, jež mu pan učitel rád půjčoval.

Když přišel jednoho dne po čtvrté hodině ze školy, tázal se ho otec, čemu se učili. Jaroslavovi po otázce té vzplanuly tváři, zjiskřil se mu zrak, a již ohnivě líčil vše, co byl ve škole dnes slyšel.

Měliť dějepis, a pan učitel vypravoval jim, ovšem stručně, ale velmi případně o největších hrdinách, proslavivších se v českých dějinách. Jaroslav pamatoval si všechno velmi dobře.

Tatínek pochválil Jaroslava, připomenuv, aby dbal o to, poznati co nejdůkladněji dějiny své vlasti a českého národa, ale aby také až bude větší, sám hájil neohroženě práv českých a zejména práv mateřského jazyka svého proti nepřátelům a utrhačům, kteří stále a stále o to usiluji, lahodný jazyk český nám vyrvati a vše, co českého, s povrchu zemského vyhladiti. Jaroslav byl toho večera nad míru potěšen; zvláště mile dotkla se ho slova otcova. Věděl už dobře, že jest nám stále bojovati s nepřátely krutými a že je třeba mužů nanejvýše moudrých, opatrných, ale zejména na vše odhodlaných a neohrožených, aby dovedli nepřátelům vzdorovati a českého lidu se ujímati. I říkával často: „Jen až budu velikým, uvidíte, jak budu hájiti až do poslední kapky krve své vlasti a rodného našeho jazyka!“

Celý večer pak na jiného nemyslil než na Boleslava, českého Achilla, Otakara, Husa, Žižku, Prokopa Holého, Jiříka Poděbradského a jiné velikány české, o nichž jim pan učitel tak nadšeně vypravoval. I na lůžku stále na ně myslil a dlouho nemohl usnouti. A když posléze přece usnul, spal velmi roztržitě, neboť spánek jeho rušil přepodivný sen.

Ráno, sotva protřel si oči, zvolal: „Ach otče, to jsem měl dnes zvláštní sen! Poslyš jen! Zdálo se mi, že bylo s naší zemí již tuze, tuze zle. O všechno nás připravili, všechno nám vzali; zbylo jen ještě, odtud nás vyhnati, do šírého světa vyšívati jako nějaké tuláky a poběhlíky. V té přežalostné době povstali někteří upřímní našinci, aby pro vlasť svou krev i život dali. Ale když pohlédli na tu hrstku, jež stejného s nimi byla smýšlení, velice se zarmoutili, neboť nahlédli, že marný byl by odpor proti tolika a tolika tisícům. I odhodlali se rozloučiti s milovanou vlastí svou a odejíti do ciziny.

Poslední noc trávili pod klenbou nebeskou, jasnou jak rybí oko pod Řipem na louce. Časně z rána pak chtěli se vydati na žalostnou pouť s modlitbou na rtech a se hrudou té posvátné jim české země, jež je tak dlouho šťastně nosila, v hrsti.

Tam naposled zulíbali drahou tu půdu, zobjímali se a pomodlili. Tu poslední ve vlasti své měli sen.

Bylo asi půl noci. Tu pojednou počnou se oči jejich upírati k nebesům a cosi líbezného a zároveň vznešeného dotýká se jejich sluchův a zjevuje jejich zrakům. Nejprve slyšeti bylo krásnou hudbu, do ní pak mísilo se víření bubnův a znění polnic. Ba i jednotlivé hlasy velitelův bylo lze rozeznati. Byl to ryk válečný. Pak objevil se na obloze, zrovna nad Řipem, mrak. Avšak nikoli, mrak to nebyl. Neboť z mraku vynořovaly se v patrných obrysech ušlechtilé postavy na pyšných, statečných koních. V předu jeli dva krásní bělouši a na nich kněžna Libuše po pravé, sv. Václav s korunou na hlavě po levé straně. Za nimi pak hudba a nepřehledná řada rytířů do bitvy vyzbrojených. Vše na koních. Nad Řipem mrak stanul. Hudba ustala, a jen hlas Libušin široko daleko mocně se rozléhal.

Byl to hlas líbezný, jenž dosud zní mi v uších. Pak ruka její na všechny strany kynula. A teď — o Bože, jaký to byl blahý okamžik, kéž potrval déle! — se všech stran vystupovali — mrak za mrakem — samí pyšní vraníci a na nich stateční rytíři s ocelovými krunýři na prsou a helmami na hlavách. Všechno na nich jen se lesklo. Hudba zase zavzněla a jednotlivé hlasy vojevůdcův se rozléhaly. Hle, tamo v čele hrdý Boleslav, vedle rekovný Břetislav s hledím až na oči staženým, opodál ve skvostném odění Otakar a za ním četa železných vojínů, za Otakarem Žižka s palcátem, zrovna vedle něho Prokop Holý na voze, pak Jiřík Poděbradský, Jaroslav ze Šternberka, Jiskra z Brandýsa a jiní a jiní čeští hrdinové.

Všichni se svými družinami zaměřili tam, kde na bílém komoni, jakoby září nebeskou oslněna, stkvěla se kněžna Libuše se sv. Václavem. Však už ji všichni vzdávají česť, vše se před ni klaní, pak hrobové nastává ticho a velebný nese se tou klenbou nebeskou hlas.

Libuše vyzývá do boje. Pěje, dlouho pěje, a když umlká, obloba i země se otřásá, ze tisíců hrdel slavně zavznívá: „Vlasti své zahynouti nedáme!“

A sotva mohutná slova ta dozněla, zmizelo vidění. Ó kterak jsem litoval, že jsem se probudil, že jsem ještě déle nemohl naslouchati velebnému hlasu kněžny Libuše, že déle nemohl jsem zírati na Boží ty bojovníky!“

Tím ukončil Jaroslav své vypravování. Na sen svůj stále myslí a jen jím se obírá. Domnívá se, že se přece jednou vyjeví. Vždyť prý se povídá, že ve Blaníku rytíři čekají, aby, až bude nejhůře, zemi českou vysvobodili. Kéž by tomu tak bylo!