Zvonečky/Nepomodlil se

Zvonečky Stanislav Řehák
Jak Jeníček máslo prodal	Nepomodlil se	Domácí čepička

Údaje o textu
Titulek:	Nepomodlil se
Autor:	Stanislav Řehák (jako Stanislav Řehák Kamenický)
Zdroj:	ŘEHÁK KAMENICKÝ, Stanislav. Zvonečky. Obrázky z věku mladistvého. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1889. s. 23–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Malý Slávek povečeřev, hrál si s kostkami. Sestavoval právě svůj nejoblíbenější obrázek, na němžto po skalách prohánějí se kamzíci. Ale ku podivu! Dnes mu to sestavování nějak nešlo. Jindy sestavil týž obrázek obyčejně za dvě nebo nanejvýše za tři minuty, a to ještě zpaměti, obrázku ani neuživ; ale dnes, ačkoli stále na obrázek nazíral, pletl to, jak se říká, páté přes deváté. Bylo mu stále opravovati a kostky vyměňovati. Ba dopouštěl se takových chyb, že se tomu sám divil; a nejednou s chutí se zasmál, vida, kterak dal na př. kamzíkovi místo růžků paznehty, místo brady ocásek a místo plecí kus skály. Dnes ho hra, jindy tak milá, opravdu netěšila, a proto nevěnoval jí žádné pozornosti.

Posléze ho omrzela nadobro. I složiv kostky a obrázky do skřínky, odložil ji stranou a sklonil hlavu ke stolu, podloživ ji oběma rukama.

Matinka, sedící zrovna na proti němu, povšimla si toho. Při tom zároveň spozorovala, že víčka oček Slávkových stále se zavírají, že Slávek jaksi umdlévá a oddává se odpočinku, jejž brzo bude lze nazvati spánkem.

A proto pobídla jej sama, aby šel už spát.

Slávek se nezdráhal. Šlať opravdu mocně naň dřímota. Odstrojiv se tudíž, odešel ku posteli, již zatím matinka odestlala. Vyšvihnuv se na ni, skrčil se ihned do peřin.

Jindy vždycky Slávek před spánkem klekával pěkně u postele, sepjal zbožně ručičky a vysýlal k Bohu a anděli strážnému svou vroucí večerní modlitbičku. Ale tentokráte na ni buď zapomněl nebo modliti se nechtěl, kdož to ví. Zkrátka: Slávek dnes poprvé večer před spaním se nepomodlil.

Maminka si toho sice dobře povšimla, ale nic neříkala. Slávek brzy usnul. Maminka pak usednuvši ke stolu, jala se čísti v knize.

Četla dlouho, neboť očekávala svého manžela. Když se ho posléze dočekala, jala se s ním něco tajně rozmlouvati a se raditi. Pak zhasla světlo a šla spat.

Otec Slávkův také odešel do vedlejšího pokoje, kdež byla jeho ložnice.

Nyní nastalo v obou pokojích ticho hrobové, jenom oddychování spících a tikání hodin bylo slyšeti. To však Slávka z tvrdého spánku nikterak nevyrušovalo. Spaltě, jakoby jej do vody hodil.

Avšak netrval pokojný spánek jeho dlouho. Pojednou totiž povstal v pokoji, v němžto spal, takový hřmot, že se zdálo, jakoby někdo o překot tloukl do bubnu. Slávek se probudil, vytřeštil zrak a naslouchal. Ale nic už neslyšel, nic neviděl. Bál se však přece. Proto hmatal po mamince, tahal ji a volal: „Maminko, maminko, slyšela’s? Kdo to tu tloukl na buben? Prosím tě, nespi, já se bojím!“

Ale matinka dělala jakoby nic neslyšela, jakoby se pranic nestalo. A uchlácholivši Slávka, obrátila se od něho a spala dále.

Slávek bál se však ještě. I přišoural se až k mamince a ukryv se hodně pod peřinu, brzy zase usnul.

Ale běda, rachot bubnu počal znovu, a byl ještě silnější než prve, ba zdálo se, jakoby se blížil. I což divu, že Slávek, byv jím opět ze spánku vyrušen, dal se do hlasitého pláče.

„Ale Slávku, copak to jen tropíš? Proč pak mne stále vyrušuješ ze spaní?“ jala se mu domlouvati matka. Leč Slávek nepřestal plakati, stále matky se tázaje, zda-li přece slyší to bubnování, které prý již na blízku se ozývá.

„Mně se zdá, Slávku,“ ujala se opět slova matka, „že ty máš dnes nějaký nepokojný sen. Snad jsi neučinil něco zlého? Vždycky nad tebou bdívá andělíček a dopřává ti klidného spánku nebo líbezného snu, ale dnes jakoby se na tebe rozhněval a od tebe se odstěhoval. A odstěhuje-li se anděl, přistěhuje se na místo jeho duch zlý, který pak lidi jenom pokouší a spánku klidného a tichého jim nedopřává. Ó jak by mne to bolelo, kdyby tomu tak bylo! Vzpomínej tedy, zda-li jsi byl dnes stále hodným, zda-li poslouchal jsi tatínka i mne, zda-li vykonal jsi rád a ochotně vše, co ti bylo přikázáno a co dělával jsi jindy.“

Slávek po slovech matčiných byl tich jako pěna, ani nedutal. Bál se přiznati se a myslil, že matinka o jeho vině neví. Proto mlčel.

A matka mlčela též.

Nastalo zase ticho. Slávek, spozorovav, že matka usíná, chvěl se na celém těle. Měl přece jenom veliký strach, zvláště když si vzpomněl na onoho zlého ducha, o němž mu matinka vypravovala. A proto stáhl si peřinu až přes hlavu a přemýšlel o slovech matčiných.

Jakýsi zlý duch jej stále oblétal. Slávek jej dobře viděl. Byl celý černý, škaredý až běda, a na hlavě měl dva růžky. Usedl si zrovna nad hlavou Slávkovou a díval se na něho. Slávkovi se zdálo, že jej co nevidět popadne a odnese. I chytil se pevně ruky matčiny. A teprve když ucítil stisknutí matčino, upokojil se a za krátko i usnul.

Leč buben zavířil potřetí. A v tom už Slávek sebou škubnul, popadl matku kolem krku a pevně ji drže, volal zoufale: „Ach, milý, dobrý andělíčku, odpusť mi, že jsem se dnes k tobě nemodlil, přijď, ó přijď zase ke mně a stůj při mně!“

Teprve teď matka rozsvítila na stolici vedle postele stojící svíčku, a domluvivši Slávkovi, že neměl zapomínat na modlitbu, že neměl tak Pána Boha a andělíčka svého zarmucovati, poručila, by se ihned pomodlil.

A Slávek už klečel a juž třesoucím se hlasem odříkával:

O Jesu, můj Jesu,
ty’s obrana moje.
A půjdu, půjdu
do svého pokoje.
A když nyní usnu,
opatruj mně, Pane,
ať moje dušička
ráno zdráva vstane.
Ochraň všechny lidi
od ohně a vody,
od moru a hladu
a všeliké škody.
Ochraň i nás děti,
přej rád i kuřeti.

Stůj při mně můj milý,
dobrý a laskavý andělíčku!

A ejhle! Sotva se domodlil, zmizel zlý duch a jeho místo zaujal anděl. Slávek aspoň ve snu jej viděl. Stál při něm až do bílého rána, kdy Slávka probudily sluneční paprsky až do postele jeho se deroucí. Pak už nikdy Slávka zlý duch nepokoušel; za to dlíval u něho vždy andělíček, dopřával mu spánku vždycky klidného, milého. A to proto, že neopomenul nikdy pomodliti se.