Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)

U tohoto textu probíhá digitalizace.

Text je k dispozici v naskenované podobě a právě probíhá jeho digitalizace nebo korektura. Postup prací můžete sledovat na indexové stránce Index:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu.

Údaje o textu
Titulek:	Základy filosofie státu a společnosti
Podtitulek:	O občanu
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Tomáše Hobbesa

Základy filosofie státu a společnosti.

(O občanu.)

Přeložil a úvodem opatřil

Dr. Jos. Král,

profesor reálky v Nymburce.

V Praze.

Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

1909.

Obsah

• Život a filosofická činnost T. Hobbesa
• Věnování spisovatelovo
• Spisovatelova předmluva k čtenářům

Svoboda

Hlava I. Stav lidí mimo občanskou společnost

1. Úvod.
2. Vznik občanské společnosti ze vzájemné bázně.
3. Lidé od přirozenosti jsou si všichni rovní.
4. Odtud povstává vůle škoditi si vzájemně.
5. Spor povstává ze srovnávání duševních sil,
6. ze žádostivosti mnohých míti touž věc.
7. Výměr práva.
8. Právo na cíl dává právo na prostředky nezbytné k onomu cíli.
9. Dle práva přirozeného každý člověk jest soudcem o prostředcích, jež směřují k jeho vlastní záchově.
10. Od přirozeností všichni lidé mají rovné právo na všechny věci.
11. Toto právo, které všichni mají na všechny věci, jest neprospěšné.
12. Stav lidí mimo občanskou společnost jest naprostý stav válečný: výměry míru a války.
13. Válka příčí se záchově člověka.
14. Jest dovoleno dle práva přirozeného komukoli přiměti druhého jehož uvedl ve svou moc, aby mu dal záruku své budoucí poslušnosti.
15. Přirozenost nařizuje hledati míru.

Hlava II. Přirozený zákon o smlouvách

1. Zákon přirozený není shoda lidí, nýbrž předpis rozumu.
2. Základní zákon přirozený jest hledati míru, kde lze ho dosíci, kde pak nelze, brániti se
3. První zvláštní zákon přirozený jest nepodržeti svého práva na všechno.
4. Co jest zříci se práva a co přenésti je.
5. Při přenášení práva svolení příjemcova se nutně vyžaduje.
6. Jen slova o přítomném času přenášejí právo.
7. Slova o budoucnu, jsou-li tu nějaká jiná znamení na označení vůle, jsou platnn při přenášení práva.
8. Při dobrovolném daru naše právo nepřechází s nás slovy o budoucnu.
9. Výměr smlouvy a úmluvy.
10. Při úmluvách naše právo přechází s nás slovy o budoucnu.
11. Úmluvy při vzájemné důvěře jsou ve stavu přirozeném bezvýsledné a neplatné, nikoli vsak ve státě.
12. Nikdo nemůže činiti úmluv se zvířaty, ni s Bohem beze zjevení.
13. aniž muže kdo činiti slib Bohu.
14. Smlouvy nezavazují nad naše největší úsilí.
15. Jak jsme zprošťováni smluv.
16. Sliby vynucené bázní před smrtí jsou platny ve stavu přirozeném.
17. Pozdější smlouva odporující dřívější jest neplatna.
18. Smlouva neodporovati tomu, kdo poškozuje mé tělo, jest neplatna.
19. Smlouva obžalovati sebe sama jest neplatna.
20. Výměr přísahy.
21. Přísahu jest skládati v té formě, jaké užívá ten, kdo přijímá přísahu.
22. Přísaha nepřičiňuje nic k závazku, který nastal ze smlouvy.
23. Přísahu lze vymáhati jen tam, kde porušení smluv muže býti utajeno neb trestáno toliko Bohem samým.

Hlava III. O ostatních zákonech přirozených

1. Druhý zákon přirozený jest plniti smlouvy.
2. Dané slovo jest zachovati všem lidem bez výjimky.
3. Co jest bezpráví.
4. Bezpráví může býti učiněno jen tomu, s kým uzavíráme smlouvu.
5. Rozlišení spravedlnosti na spravedlnost lidi a skutku.
6. Rozlišení spravedlivosti ve směnnou a podílnou se prozkoumává.
7. Bezpráví nemůže býti učiněno tomu, kdo svoluje.
8. Třetí zákon přirozený o nevděčnosti.
9. Čtvrtý zákon přirozený, aby každý osvědčoval se užitečným.
10. Pátý zákon přirozený o milosrdenství.
11. Šestý zákon, že tresty vztahují se toliko na budoucno.
12. Sedmý zákon proti potupě.
13. Osmý zákon proti pýše.
14. Devátý zákon o skromnosti.
15. Desátý zákon o nestrannosti čili proti přijímání osob.
16. Jedenáctý zákon o věcech společných.
17. Dvanáctý zákon o věcech, jež jest děliti losem.
18. Třináctý o prvorozenství čili o první držbě.
19. Čtrnáctý o bezpečnosti prostředníků míru.
20. Patnáctý o ustanovení rozhodčího.
21. Šestnáctý o tom, že nikdo není soudcem ve své vlastní věci.
22. Sedmnáctý, že rozhodčí nesmějí míti naděje na odměnu od těch, jichž věc jest rozsouditi.
23. Osmnáctý o svědcích.
24. Devatenáctý, že nemůže býti smlouva uzavřena s rozhodčím.
25. O opilství a o takových věcech, jež brání užívati rozumu.
26. Pravidla, dle kterého můžeme ihned seznati, zda to, co činíme, jest proti zákonu přirozenému čili nic.
27. Zákony přirozené zavazují jen ve svědomí.
28. Zákony přirozené jsou mnohdy rušeny, konáme-li věci shodné s oněmi zákony.
29. Zákony přirozené jsou neměnné.
30. Kdo snaží se plniti zákony přirozené, jest člověk spravedlivý.
31. Přirozený a mravní zákon jsou jedno.
32. Čím jest to, že to, co bylo řečeno o zákonech přirozených, není totožné s tím, co filosofové vyslovili o ctnostech.
33. Zákon přirozený jest vlastně zákonem jen potud, pokud jest vyřčen v Písmě svatém.

Hlava IV. Zákon přirozený jest zákon božský

1. Přirozený a mravní zákon jest božský.
2. Toto potvrzuje se v Písmě ve své všeobecnosti,
3. jednotlivě hledě k základnímu zákonu přirozenému o vyhledávání míru,
4. k prvnímu zákonu přirozenému o zrušení společenství věcí,
5. k druhému zákonu přirozenému o zachování slova,
6. k třetímu zákonu o vděčnosti.
7. k čtvrtému zákonu, abychom se osvědčovali užitečnými,
8. k pátému zákonu o milosrdenství,
9. k šestému zákonu, že tresty přihlízejí toliko k budoucnu.
10. k sedmému o potupě,
11. k osmému proti pýše.
12. k devátému o nestrannosti,
13. k desátému proti přijímání osob,
14. k jedenáctému o společenství věcí nedělitelných.
15. k dvanáctému o věcech dělitelných losem,
16. o ustanovení soudce,
17. k sedmnáctému o tom, že rozhodčí nesmějí přijmouti odměny za svuj nález.
18. k osmnáctému o svědcích,
19. k dvacátému proti opilosti.
20. hledě k tomu, co bylo řečeno, že zákon přirozený jest věčný.
21. že zákony přirozené vztahují se na svědomí,
22. že jest snadno je zachovávati,
23. posléze vzhledem k tomu pravidlu, dle kterého člověk může ihned věděti, zda to, co hodlá činiti, jest proti zákonu přirozenému čili nic.
24. Zákon Kristúv jest zákon přirozený.

Panství

Hlava V. Příčiny a první počátek státu

1. Zákony přirozené nestačí k zachování míru.
2. Zákony přirozené mlčí ve stavu přirozeném.
3. Bezpečnost života dle zákonu přirozených záleží v dohodě mnoha osob.
4. Dohoda mnoha osob není dosti stálá k trvalému míru.
5. Důvod proč vláda některých nerozumných tvorů spočívá pevně již na dohodě, proč však nikoli lidí.
6. Nejen souhlasu, nýbrž i sjednocení vyžaduje se k zjednání míru mezi lidmi.
7. Co jest sjednocení.
8. Ke sjednocení právo všech lidí se přenáší na jednoho.
9. Co jest občanská společnost.
10. Co jest občanská osoba.
11. Co jest míti svrchovanou moc a co býti poddaným.
12. Dva druhy států, přirozené a ustavené.

Hlava VI. O právu toho, ať jedince, ať sboru, kdo má svrchovanou moc ve státě

1. Množství mimo občanskou společnost nemůže býti přisouzeno ani právo, ani čin, k němuž jednotlivci nedali svého souhlasu.
2. Právo souhlasící vetšinyjest počátek státu.
3. Každý podržuje právo chráníti se dle své vlastní svobodné vůle, pokud není dostatečně postaráno o jeho bezpečnost.
4. Donucující moc jest nutná k naší bezpečnosti.
5. Co jest meč spravedlnosti.
6. Meč spravedlnosti náleží tomu, kdo má vrchní vládu.
7. Meč války náleží také jemu.
8. Všechen soud mu též náleží.
9. Zákonodárná moc jest toliko jeho.
10. Jmenování úřednikův a jiných služebniků státních patří jemu,
11. též i zkoumání všeho učení.
12. Cokoli činí, jest beztrestné.
13. Vláda, již mu jeho občané udělili, jest neomezená; co poslušnosti mu přísluší.
14. Zákony státní ho nevíží.
15. Nikdo nemůže si osobovati nějakého vlastnictví proti jeho vůli.
16. Toliko ze zákonu státních poznáváme, co jest krádež, vražda, cizoložstvi a bezpráví.
17. Názor těch, kdož by chtěli zřídití stát, kde by nebyl nikdo nadán neomezenou mocí.
18. Známky svrchované moci.
19. Při srovnání státu s člověkem ten, kdo má svrchovanou moc, jest ke státu v poměru jako duše lidská k človeku.
20. Svrchovaná vláda nemůže býti dle práva zrušena souhlasem těch, jichž smlouvami byla dříve zřízena.

Hlava VII. O třech druzích států: demokracii, aristokracii a monarchii

1. Jsou toliko tři druhy státu: demokracie. aristokracie a monarchie.
2. Oligarchie není zvláštní forma státní, odlišná od aristokracie, aniž jest anarchie státní forma vůbec.
3. Tyranida není stát rozdílný od zákonité jedinovlády.
4. Nemůže býti smíšený stát upravený z těchto jednotlivých druhu.
5. Demokracie se rozpadá, nejsou-li napřed určeny doby a místa schůzky.
6. V demokracii přestávky mezi schůzkami musi býti krátké, nebo správa vlády za přestávky musi býti někomu svěřena.
7. V demokracii jednotlivci uzavírají smlouvu s jednotlivci, že budou poslouchati lidu; lid není zavázán nikomu.
8. Kterými úkony jest zřízena aristokracie.
9. V aristokracii vznešení nečiní smlouvy a nejsou rovněž zavázáni ani žádnému občanu ani celému lidu.
10. Vznešení nutně musí míti stanovené schuze.
11. Kterýmí úkony jest zřízena monarchie.
12. Monarchie není dle smlouvy zavázána nikomu za moc, již dostala.
13. Monarchie jest vždy nejpřipravenější prováděti všechny ony úkony, jichž vyžaduje dobrá vláda.
14. Jaký hřích jest a jací lide jsou jím vinni, když stát nevykonáva své povinnosti k občanům a občané ke státu.
15. Jedinovládce zvolený bez časového omezení má moc voliti svého nástupce.
16. O omezených jedinovládcích.
17. Nelze se domnívati, že jedinovládce, podržuje své právo na vládu, vzdal se nějakým slibem svého práva na prostředky nutné k vykonávání své moci.
18. Jak jest občan osvobozován od poddanství.

Hlava VIII. O právech pánů nad jejich otroky

1. Co jest pán a co otrok.
2. Rozlišení otroků na ty, již požívajíce důvěry těší se přirozené svobodě a na trestance neb ty, již slouží, jsouce uvezněni neb spoutáni okovy.
3. Závazek otrokův pochází z tělesné svobody udělené mu od jeho pána.
4. Otroci spoutaní nejsou žádnými smlouvami vázáni svým pánům.
5. Otroci nemaji vlastnictví svých statků proti svému pánu.
6. Pán může prodati svého otroka neb odkázati závětí.
7. Pán nemůže křivditi svému otroku.
8. Pán pánův jest též pánem jeho otroků.
9. Kterak otroci jsou osvobozováni.
10. Panství nad zvířaty náleží v obor práva přirozeného.

Hlava IX. O právech rodičů nad dětmi a o dědičném státu

1. Otcovské panství ncpocházi ze zplození.
2. Panství nad dětmi přísluší tomu nebo té, kdo má je prvni ve sve moci.
3. Panstvi nad dětmi jest původně matčino.
4. Odložené dítě jest toho, od koho se mu dostane záchrany.
5. Dítě, jež má jedním rodičem poddaného a druhým vládce, náleží tomuto.
6. Ve spojení muže a ženy, kde nikdo nemá vlády nad druhým, děti jsou matčiny, není-li jinak určeno smlouvou neb občanským zákonem.
7. Děti nejsou méně poddány rodičům než otroci pánům a poddaní knížatům.
8. O poctě rodičův a pánů.
9. V čem záleží svoboda a v čem liší se poddaní od otroků.
10. Totéž právo jest nad poddanými v dědičném státě jako ve státě ustaveném.
11. Otázka o právu následnickém přísluší toliko jedinovládcí.
12. Jedinovládce muže svou vůli a závětí rozhodovati o své svrchované moci.
13. buď darovati ji neb prodati.
14. Jedinovládce umírající bez závěti chce, jak se vždy za to má, aby jako jedinovládce nastoupil po něm:
15. některý z jeho potomků,
16. spíše mužský potomek než ženský,
17. starší spíše než mladší,
18. jeho bratr, je-li bez potomstva, spíše než jiní.
19. Týmž zpusobem jako lidé nastupují v moc, nastupují též v právo následnické.

Hlava X. Srovnání tří druhů států dle jich jednotlivých vad

1. Srovnání přirozeného stavu s občanským.
2. Výhody a nevýhody vládcovy a jeho poddaných jsou stejné.
3. Chvála monarchie.
4. Vláda jednoho nemůže býti nerozumná, v té věci totiž, že jeden má více moci než všichni ostatní.
5. Zamítnutí mínění těch, kdož praví, že pán se svými otroky nemůže tvořiti stát.
6. Dávky jsou vetší ve státě lidovém než v monarchii.
7. Nevinní poddaní jsou méně vydáni trestům pod jedinovládcem než pod lidem.
8. Svoboda jednotlivých občanů není menší pod jedinovládcem, než pod lidem.
9. Není nevýhodou poddaným, že nejsou všichni připuštění k veřejným poradám.
10. Občanské porady jsou neobezřetně svěřovány velkým shromážděním pro nezkušenost většiny lidí:
11. co do výmluvnosti.
12. co do strany,
13. co do nestálosti zákonů a
14. co do nedostatku mlčelívosti.
15. Tyto vady vězí v podstatě demokracie, protože lidé přirozeně těší se, je-li jich důvtip oceňován.
16. Vady státu, je-li král ještě dítě.
17. Moc vojevůdců jest zřejmým znamením přednosti monarchie.
18. Nejlepší útvar státní jest ten, kde poddaní jsou dědičným majetkem vládcovým.
19. Čím více aristokracie se blíží monarchií, tím jest lepší, čím více se jí vzdaluje, tím jest horší.

Hlava XI. Místa a příklady Písma o právech vládců shodné s tím, co bylo dříve řečeno

1. Počátek ustaveného státu ze souhlasu lidu.
2. Soudnictví a války závisí na vůli vrchních vladcu.
3. Ti, kdo mají vrchní moc, jsou beztrestní právem.
4. Bez svrchované moci není vlády, nýbrž bezvládí.
5. Otroci a synové jsou povinni prostou poslušností svým pánum a rodičům.
6. Neomezenou moc lze dokázati zcela zřejmými místy jak Starého tak Nového zákona.

Hlava XII. O vnitřních příčinách vedoucích k rozvratu kteréhokoli státu

Jest odbojné mínění,

1. že soud o dobrém a zlém přísluší soukromníkům,
2. že poddaní hřeší poslouchajíce svých knížat,
3. že vražda tyrana jest dovolena,
4. že ti, kdo mají svrchovanou moc, jsou poddáni občanským zákonům.
5. že svrchovaná moc jest dělitelna.
6. že víry a svatosti nezískává se horlivostí a rozumem, nýbrž že vždy jsou nadpřirozeně vlity a vnuknuty,
7. že každý poddaný má vlastnictví čili neomezené panství nad svými vlastními statky.
8. Nechápati rozdílu mezi lidem a množstvím připravuje ke vzpouře.
9. Příliš veliká daň, byť sebe oprávněnější a nutnější, připravuje ke vzpouře.
10. Ctižádost navádí nás ke vzpouře.
11. rovněž naděje na úspěch.
12. jediná výmluvnost bez moudrosti jest toliko vlastnost potřebná k podnícení odbojů.
13. Jak pošetilost obecného lidu a výmluvnost ctižádostivců spolupusobí k rozvratu státu.

Hlava XIII. O povinnostech těch, kdo provádějí vládu

1. Právo svrchované moci se rozlišuje od jejího vykonávání.
2. Blaho lidu jest nejvyšší zákon.
3. Knížatům přísluší hleděti ke společnému dobru mnoha lidí, nikoli ke zvláštnímu zájmu toho neb onoho člověka.
4. Blahem jest rozuměti všeliké výhody.
5. Zkoumání, zda jest povinností králů starati se o spásu duší poddaných, jak dle svého svědomí uznávají za nejlepší.
6. V čem spočívá blaho lidu.
7. Vyzvědači jsou nutní k obraně lidu.
8. Míti vojíny, zbraně, posádky a peníze pohotově v čas míru jest též nutno k obraně lidu.
9. Správné poučování poddaných v občanských naukách jest nutno k zachování míru.
10. Stejné rozdělení veřejných úřadu přispívá velice k zachování míru.
11. Jest přirozenou nestranností, aby berně byly rozvrženy dle toho, co každý spotřebuje, ne dle toho, co má.
12. Vede k zachování míru potlačovati ctižádostivé lidi,
13. a rozpouštěti strany.
14. Zákony, jimiž výnosná umění jsou podporována a velké výdaje omezovány, vedou k obohacení poddaných.
15. Nemá býti více určeno zákony, než toho vyžaduje prospěch knížete a jeho poddaných.
16. Nemají býti větší tresty ukládány, než jsou předepsány zákony.
17. Poddaným jest učíniti po právu proti úplatným udcům.

Hlava XIV. O zákonech a přestupcích

1. Jak zákon se liší od rady,
2. jak od smlouvy,
3. jak od práva.
4. Zákony dělí se na božské a lidské: božské na přirozené a positivní, přirozené na zákony jednotlivcův a národův.
5. Lidské, t. j. občanské, dělí se na svaté a světské,
6. na podílné a odvetné.
7. Podílné a odvetné nejsou druhy, nýbrž části zákonů.
8. Ke všem zákonům jest připojen, jak se má za to, trest.
9. Přikázání desatera o ctění rodičův, o vraždě, o cizoložství, o krádeži a o křivém svědectví jsou občanské zákony.
10. Nelze nařizovati něco občanským zákonem proti zákonu přirozenému.
11. Patří k podstatě zákona, aby byl znám i on sám i zákonodárce.
12. Z čeho lze poznati zákonodárce.
13. Prohlášení a výklad jsou nutné ke znalosti zákona.
14. Rozdělení občanského zákona na psaný a nepsaný.
15. Přirozené zákony nejsou psané zákony, aniž moudré nálezy právníkův a obyčeje jsou zákony samy sebou, nýbrž souhlasem svrchované moci.
16. Co znamená slovo hřích, vzato nejšíře.
17. Výměr hříchu.
18. Rozdíl mezi hříchem ze slabosti a zlomyslnosti.
19. Pod jakým druhem hříchu jest obsaženo bezbožectví.
20. Co jest velezráda.
21. Velezrádou nejsou rušeny občanské, nýbrž přirozené zákony.
22. Nemá se trestati dle práva panství, nýbrž dle práva válečného.
23. Rozlišování poslušnosti na činnou a trpnou není správné.

Náboženství

Hlava XV. O přirozeném království božím

1. Rozvrh dalšího obsahu.
2. Nad kým Bůh vládne od přirozenosti.
3. Trojí slovo boží: rozum, zjevení, proroctví.
4. Dvojí království boží: přirozené a prorocké.
5. Právo, jímž Bůh kraluje, záleží v jeho všemohoucnosti.
6. Totéž dokázáno z Písma.
7. Závazek osvědčovati poslušnost Bohu pochází z lidské slabosti.
8. Zákony boží v jeho přirozeném království jsou ty, jež jsou uvedeny nahoře v hlavách II. a III.
9. Co jest úcta a ctění.
10. Ctění záleží v přívlastcích nebo činech.
11. Jest dvojí, přirozené a libovolné,
12. přikázané a dobrovolné.
13. Jaký jest účel neb cíl ctění.
14. Které jsou přirozené zákony o božích přívlastcích.
15. Kterými činy přirozeně uctíváme Boha.
16. V přirozeném království božím stát může ustanoviti ctění, jaké se mu líbí.
17. Ježto Bůh vládne toliko od přirozenosti, stát, t. j. človek nebo sbor, který má pod Bohem svrchovanou moc ve státě, jest vykladačem všech zákonů.
18. Odstranění některých pochyb.
19. Co jest hřích v přirozeném království božím a co urážka božské Velebnosti.

Hlava XVI. O království božim dle starého zákona

1. Když cizí národové vězeli v pověře, Bůh ustanovil pravé náboženství skrze Abrahama.
2. Úmluvou mezi Hospodinem a Abrahamem jsou zakázány všechny pře o rozkazech představených.
3. Způsob úmluvy mezi Bohem a Abrahamem.
4. V úmluvě oné není obsaženo uznání Boha vůbec, nýbrž toho, jenž se zjevil Abrahamovi.
5. Zákony, jimiž byl Abraham vázán. byly jen zákony přirozené a zákon obrízky.
6. Abraham byl vykladačem slova božího a všech zákonů mezi těmi, kdo patřili pod něho.
7. Abrahamovi poddaní nemohli zhřešiti, poslouchajíce ho.
8. Boží úmluva s Židy na hoře Sinai.
9. Odtud vláda boží dostala jméno království.
10. Které zákony byly od Boha dány Židům.
11. Co jest slovo boží, a jak lze je znáti.
12. Co bylo považováno za psané slovo boží mezi Židy.
13. Moc vykládati slovo boží a svrchovaná moc občanská byly spojeny v Mojžíšovi za jeho živobytí.
14. Byly též spojeny ve veleknězi za života Josuova.
15. Byly též spojeny ve veleknezi až do času krále Saula.
16. Byly též spojeny v králích až do zajetí.
17. Byly spojeny u velekněží po zajetí.
18. Popření božské prozřetelnosti a modloslužba byly jediné urážky božské Velebnosti u Židů, ve všem jiném byli povinni poslouchati svých knižat.

Hlava XVII. O království božím dle Nového zákona

1. Proroctví o důstojnosti Kristově.
2. Proroctví o jeho ponížení a utrpení.
3. Ježíš jest onen Kristus.
4. Království boží dle nové úmluvy není království Krista jako Krista, nýbrž jako Boha.
5. Království dle nové úmluvy jest nebeské a počne ode dne soudu.
6. Vláda Kristova na tomto světě není svrchovanost, nýbrž rada neb řízení učením a přesvědčováním.
7. Co jsou sliby nové úmluvy na obou stranách.
8. Žádné zákony nejsou přidány Kristem mimo ustanovení svátostí.
9. „Lituj, dej se pokřtíti, zachovávej přikázání“ a podobné výroky nejsou zákony.
10. Přísluší občanské moci určiti, co jest hřích nespravedlnosti,
11. a co vede k míru a obraně státu.
12. Přísluší občanské moci soudíti (když potřeba vyžaduje), které výměry a které vývody jsou pravdivé.
13. Přísluší úřadu Kristovu učití mravnosti, nikoli jako výsledkům přemýšlení, nýbrž jako zákonu, odouštěti hříchy a učiti všem věcem, o nichž není vědy ve vlastním slova smyslu.
14. Rozlišení věcí světských od duchovních.
15. V kolika různých významech slova božího se užívá.
16. Vše, co jest obsaženo ve svatém Písmě, nepřísluší v kanon víry křesťanské.
17. Slovo zákonitého vykladače Písma svatého jest slovo boží.
18. Moc vykládati Písmo jest táž jako rozhodovati spory u víře.
19. Různé významy slova církev.
20. Co jest církev, jíž přičítáme práva, činy a podobné vlastnosti osob.
21. Křesťanský stát jest totožný s křesťanskou církví.
22. Vice států netvoří jedné církve.
23. Kdo jsou duchovní.
24. Volba duchovních náleží církvi, jich posvěcení kněžím.
25. Moc odpouštěti hříchy kajícníku a zadržovati je tomu. kdo nelituje jich, přísluší kněžím, avšak moc souditi o lítosti přísluší církvi.
26. Co jest vyobcování, a koho nemůže stihnouti.
27. Výklad Písma závisí na moci státu.
28. Křesťanský stát má vykládati Písmo církevnímí učiteli.

Hlava XVIII. O věcech nutných ke vstoupení našemu do království nebeského

1. Nesnáz, předpokládaná v odporu mezi poslušností k Bohu a lidem, dá se odstraníti rozlišením věcí na ty, jež jsou nutné k naší spáse, a jež nejsou nutné.
2. Všechny věcí nutné ke spáse jsou obsaženy ve víře a poslušnosti.
3. Jaké poslušnosti se od nás vyžaduje.
4. Co jest víra, a jak se liší od vyznáváni, od vědy, od mínění.
5. Co jest věřiti v Krista.
6. Onen článek sám, že Ježiš jest Kristus, jest jedině nutný ke spasení a dá se dokázatí z úmyslu evangelistů.
7. z kázání apoštolů,
8. ze snadnosti křesťanského náboženství,
9. z toho též, že jest to základ víry.
10. ze zcela zřetelných slov Krista a jeho apoštolů.
11. V onom článku jest obsažena víra Starého zákona.
12. Jak víra a poslušnost spolupůsobí na spasení.
13. V křesťanském státu není rozporu mezí příkazy božími a státními.
14. Náboženská učení, jež se dnes popírají, namnoze vztahují se na právo panství.