Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/O ostatních zákonech přirozených

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
Přirozený zákon o smlouvách	O ostatních zákonech přirozených	Zákon přirozený jest zákon boží

Údaje o textu
Titulek:	O ostatních zákonech přirozených
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

1. Druhý ze zákonů přirozených jest plniti smlouvy neboli zachovávati dané slovo. Byloť ukázáno v předešlé hlavě, že zákon přirozený poroučí každému jako věc nutnou k zjednání míru přenésti určitá práva se sebe na jiného, a že kolikkrátkoli se to přihodí, sluje to smlouva. Avšak smlouva vede k míru jen potud, pokud sami budeme plniti, co smlouvou uzavíráme s jinými, aby bylo konáno neb opomíjeno, a nadarmo by byly smlouvy činěny, kdybychom jim nechtěli dostáti. Protože tedy dostáti smlouvám neboli zachovati slovo dané jest věc nutná k zjednaní míru, ukáže se to dle druhého odstavce druhé hlavy býti předpisem přirozeného zákona.

2. Také není v této veci výjimky v osobách, se kterými smlouvu uzavíráme: tak nezachovávají-li daného slova jiným, neb míní-li, že nemá býti zachováno, neb jsou-li vinny nějakou jinou chybou. Neboť ten, kdo uzavírá smlouvu, tím, že ji uzavírá, popírá, že ono jednání jest nadarmo, a jest vědoucímu člověku proti rozumu konati věc nadarmo. Nepovažuje-li se vázán, zachovávati dané slovo, mysle tak dotvrzuje, že smlouva jest učiněna nadarmo. Ten tudíž, kdo smlouvu uzavírá s někým, jemuž zachovati slovo nepovažuje se vázán, současně myslí, že smlouva jest věc učiněná nadarmo a ne nadarmo; to pak jest nesmyslné. Jest nám tedy buď dostáti v slovu všem lidem neb vůbec nevyjednávati s nimi, t. j. buď jest tedy prohlásiti válku, neb bezpečný a věrohodný mír.

3. Porušení smlouvy, tak jako odnětí daru, (jež vždy záleží v nějakém jednání neb opomenutí), sluje bezpráví. Ono jednání neb opomenuti sluje však nespravedlivé. tak že bezpráví a nespravedlivé jednání neb opomenutí znamenají totéž, a oboje jest totožné s porušením smlouvy a daného slova. Zdá se, že slovo bezpráví bylo dáno nějakému jednání neb opomenutí, protože byla bez práva, jelikož ten, kdo jednal neb opomenul, přenesl dříve své právo na někoho jiného. Jest pak nějaká podobnost mezi tím, co v obyčejném životě jmenujeme bezprávím, a tím, co ve školách obvykle se jmenuje nesmyslným. Neboť právě jako o tom, kdo důvody jest dohnán popříti mínění, jehož před tím hájil, se říká, že jest přiveden ad absurdum, stejně ten, kdo ze slabomyslnosti činí neb opomíjí toho, co dříve smlouvou slíbil nečiniti neb neopomenouti, dopouští se bezpráví a upadá v nemenší odpor než ten, kdo ve školách jest přiveden ad absurdum. Smlouvaje nějaký příští skutek chce zajisté, aby se stal, nekonaje ho chce, aby se nestal, a to jest chtíti, aby věc se současně stala a nestala, což si odporuje. Bezpráví jest tedy jakási nesmyslnost ve společenském životě, jako nesmyslnost jest jakési bezpráví v učené hádce.

4. Z těchto důvodů vyplývá, že bezpráví^[1] nemůže býti učiněno nikomu mimo toho, s kým vstupujeme ve smlouvu, neb komu jest něco předáno darem neb slíbeno smlouvou. Škoda tudíž a bezpráví se nekryjí vždy. Neboť poručí-li pán svému služebníku, jenž mu slíbil poslušnost, vyplatiti nějaký obnos peněz neb donésti nějaký dar někomu třetímu, a neučiní-li tak služebník, poškodil arci třetí stranu, ale spáchal bezpráví toliko na svém pánu. Rovněž tak, kdo poškodí ve státě někoho, s kým neuzavřel smlouvy, poškozuje toho, komu se zlo stalo, páše však bezpráví pouze na tom, komu přísluší moc ve státu. Neboť kdyby ten, kdo utrpí škodu, si stěžoval do bezpráví, ten, kdo to způsobil, by odpověděl takto: „Co jest mně do tebe? Proč bych měl jednati spise dle tvé než dle své vlastní vůle, když nepřekážím tobě, abys prováděl svůj a ne můj úmysl?“ A nevidím, přiznávám se, nic, co lze v této řeči vytknouti, kde předem nijaká smlouva nebyla uzavřena.

5. Tato slova, spravedlivý a nespravedlivý, tak jako spravedlivost a nespravedlivost, jsou dvojvýznamná, neboť znamenají jinou věc, když se přikládají osobám, a zase jinou, když skutkům. Když jsou přikládána skutkům, spravedlivý znamená tolik, jako to, co jest učiněno právem, a nespravedlivý to, co jest učiněno bezprávně. Ten, kdo učinil něco spravedlivého, není tedy zván spravedlivým, nýbrž nevinným, a toho, kdo učinil něco nespravedlivého, nezveme nespravedlivým, nýbrž vinným. Když pak slov se užívá o osobách, býti spravedlivým znamená tolik, jako rád spravedlivě jednati, milovati skutky poctivé, nebo snažiti se ve všech věcech činiti to, co je spravedlivé, a býti nespravedlivým jest nesnažit se poctivě jednati, neb mysliti, že se to nemá měřiti dle mojí smlouvy, nýbrž dle některé přítomné výhody, takže spravedlivost neb nespravedlivost mysli, záměru neb člověka jest jiná věc, spravedlivost pak jednání neb opomenutí opět jiná a nesčetné skutky spravedlivého člověka mohou býti nespravedlivé a nespravedlivého člověka spravedlivé. Avšak toho jest považovati za spravedlivého, kdo koná spravedlivé věci, protože zákon je poroučí, nespravedlivé pak toliko pro svou slabost, a ten sluje vlastně nespravedlivý, kdo právě jedná boje se trestu spojeného se zákonem a neprávě ze špatnosti mysli.

6. Spravedlnost skutků rozlišuje se obecně na dvojí, směnnou a podílnou, z nichž první, jak dějí, záleží v arithmetickém, druhá v geometrickém poměru. Ona se uplatňuje při výměně, koupi, prodeji, výpůjčce, půjčce, pronájmu a nájmu a jiných úkonech, které mezi sebou mají smluvčí. Zde tedy, rovné rovným-li se odplácí, vzniká, jak dějí, spravedlnost směnná. Avšak této běží o hodnotu a zásluhy lidí, tak na př., dává-li se každému κατὰ τὴν ἀξίαν, více tomu, κdo jest více hoden, a méně tomu, kdo zasluhuje méně, a to dle poměru. Odtud, dějí, vzniká spravedlnost podílná. Postřehuji zde jakési rozlišování rovnosti: totiž tak zvanou rovnost prostou, když dvě věci stejné ceny jsou srovnávány mezi sebou, jako libra stříbra s dvanácti uncemi téhož stříbra, a rovnost secundum quod, když tisíc liber jest rozděliti sto lidem tak, že šest set liber se dává šedesáti a čtyři sta čtyřiceti lidem, kde není žádné rovnosti mezi šesti sty a čtyřmi sty; kdykoli však jest táž nerovnost v počtu těch, jimž jest rozdělováno, každý z nich dostane stejnou část, pročež jest to zváno rovné podělení. Taková pak rovnost jest totožná s geometrickým poměrem. Co však to všechno má činiti se spravedlností? Neboť ani prodávám-li své statky za tolik, co mohu dostati za ně, nečiním bezpráví kupci, jenž vyhledával a přál si jich ode mne. Ani dávám-li více ze svého tomu, kdo zasluhuje méně, pokud dávám druhému, na čem jsem se s ním dohodl, nečiním bezpráví nikomu. Tuto pravdu sám božský náš Spasitel dosvědčuje v evangeliu. Není tudíž žádného rozlišení spravedlnosti, nýbrž rovnosti. Přece snad nemůže býti popřeno, že spravedlnost jest jakási rovnost, pokud spočívá toliko v tom, že nikdo, poněvadž jsme všichni si rovni od přirozenosti, neměl by osobovati sobě více práva, než ho připouští druhému, dokud ho řádně nenabyl smlouvou. A nechť toto postačí jako odezva proti onomu rozlišení spravedlnosti, ač nyní téměř obecně přijímanému všemi, aby nikdo nepokládal bezpráví za nic jiného než porušení slova daného neb smlouvy, jak bylo nahoře vymezeno.

7. Ač staré jest rčení: volenti non fit iniuria („chtějícímu neděje se křivda“), přece lze pravdivost toho odvoditi z našich zásad. Připusťme, že někdo svoluje k tomu, aby se stalo to, co považuje za bezpráví pro sebe: děje se tedy s jeho vůlí, co dle smlouvy nemělo se státi. Poněvadž však on svoluje, aby se stalo, co dle smlouvy nebylo dovoleno, smlouva sama (dle patnáctého odstavce předchozí hlavy) stává se neplatná. Vrací se tudíž právo činiti to a děje se tedy právem, pročež není to nijaké bezpráví.

8. Třetí předpis přirozeného zákona jest: Netrp, aby pro tebe hůře se vedlo tomu, kdo z důvěry v tebe první prokázal ti dobrodiní, čili přijímej dar jen s úmyslem, že se vynasnažíš, aby dárce neměl spravedlivé příčiny litovati svého daru. Neboť jinak jednal by nerozumně, kdo by uděloval dobrodiní tam, kde vidí, že by bylo ztraceno, a takto všechna štědrost a důvěra zároveň se vší blahovůlí vymizela by z lidí, ani by nebylo vůbec vzájemného přispění u nich, ani počátek získání přízně a obliby, pročež by setrval nutně stav válečný, což se příčí základnímu zákonu přirozenému. Poněvadž však porušení tohoto zákona není porušení věrnosti neb smlouvy, (předpokládáme totiž, že nijaké smlouvy se nestaly mezi nimi), nezove se tudíž obyčejně bezprávím, nýbrž proto, že dobré skutky a diky vzájemně se doplňují, sluje nevdečnost.

9. Čtvrtý předpis přirozenosti jest, aby každý osvědčoval se užitečným ostatním. Abychom tomu náležitě porozuměli, jest si nám vzpomenouti, že lidé vstupují ve společnost, jež pochází z různosti jejich citů ne nepodobné oné, kterou shledáváme v kamenech, snesených při stavbě, pro různost jich látky a tvaru. Neboť jako kámen, který pro svůj ostrý a hranatý tvar zaujímá více místa jiným kamenům, než ho sám vyplňuje, a který pro tvrdost své látky nemůže dobře býti stlačen, ani snadno přisekán, a jenž by překážel řádnému scelení budovy, jest odhozen jako nevhodný k potřebě: tak člověk pro drsnost svého smýšlení v tom, že podržuje nadbytečnosti pro sebe a zadržuje nutné potřeby ostatním, a nenapravitelný pro nepoddajnost svých citů jest obecně nazýván neužitečným a obtížným ostatním. Poněvadž pak každý netoliko právem, nýbrž dokonce z přirozené nutnosti mermomocí, jak se za to má, usiluje zaopatřiti si ony věci, jež jsou nevyhnutelny k jeho vlastní záchově, někdo-li naproti tomu bude zápasiti o nadbytečné věci, tohoto vinou povstane válka, protože na něho jediného nedoléhá nutnost zápasu. Jedná tudíž proti základnímu zákonu přirozenému. Z toho vyplývá, (co nám bylo ukázati), že jest předpis přirozenosti, aby se každý osvědčoval užitečným ostatním. Ten však, kdo porušuje tento zákon, může býti zván neužitečným a obtížným. Cicero dokonce staví nelidskost proti této užitečnosti, jako by přihlížel právě k tomuto zákonu.

10. Pátý předpis přirozeného zákona jest, že máme odpouštěti tomu, kdo lituje a žádá odpuštění toho, co jest minulé, vezmouce dříve záruku pro čas příští. Odpuštění minulého neb prominutí urážky jest toliko poskytnutí míru tomu, kdo si ho žádá, když byl bojoval proti nám a nyní jal se litovati. Ale mír poskytnutý tomu, kdo nelituje, to jest, kdo podržuje nepřátelské smýšlení, nebo nedává záruky pro budoucnost, t. j. nevyhledává míru, nýbrž vhodné příležitosti, není vlastně mír, nýbrž bázeň, a není tudíž ukládán přirozeností. Tomu pak, kdo nechce odpustiti litujicímu a dávajícímu budoucí záruku, mír sám, jak se zdá, se nelíbí, a to odporuje přirozenému zákonu.

11. Šestý předpis přirozeného zákona jest, že při odvetě a trestech máme míti na zřeteli ne minulé zlo, nýbrž budoucí dobro, t. j. není dovoleno uložiti trest za nějakým jiným účelem než za tím, aby vinník byl napraven nebo jiní, varováni jeho potrestáním, stali se lepšími. Toto potvrzuje se hlavně odtud, že každý jest vázán přirozeným zákonem odpouštěti druhému, předpokládajíc, že dá záruku pro budoucnost, jak bylo ukázáno v předešlém odstavci, kromě toho, že odveta, je-li brán v úvahu toliko minulý čas, jest jen jakási vítězosláva a slávychtivost mysli, která nesměřuje k žádnému účelu, neboť pozoruje toliko to, co jest minulé, kdežto účel jest věc příští. To však, co není zaměřeno za žádným účelem, jest nicotné; ona odveta, která nehledí k budoucnosti, pochází z nicotné slávychtivosti a jest tudíž nerozumná. Ale ubližovati druhému nerozumně zavléká válku a odporuje základnímu zákonu přirozenému. Jest tudíž předpis přirozeného zákona, abychom při odvetě nehleděli do zadu, nýbrž ku předu. Porušení pak tohoto zákona jest obecně zváno ukrutností.

12. Protože všechna znamení nenávisti a pohrdání vyzývají nejvíce ze všeho ke sváru a boji, tak že většina spíše by chtěla ztratiti svůj život (ať nedím svůj mír), než aby strpěla potupu, vyplývá na sedmém místě, že jest předepsáno zákonem přirozeným, aby nikdo ani skutky, ani slovy, ani výrazem tváře neb smíchem nedával na jevo, že nenávidí neb pohrdá druhým. Porušení tohoto zákona sluje potupa. Ale ačkoli nic není častější než úsměšky a pošklebky mocného proti slabému a zvláště soudců proti vinníkům, které nesouvisí ani s přečinem vinníkovým ani s povinností soudců, přece takovíto lidé jednají proti zákonu přirozenému, a jest je považovati za zlehčovače.

13. Otázka, kdo ze dvou lidí jest důstojnější, nenáleží do přirozeného, nýbrž občanského stavu. Neboť bylo ukázáno dříve (hl. I. odst. 3), že všichni lidé od přirozenosti jsou si rovni, a tudíž nerovnost, která nyní jest, na př. z bohatství, moci, urozenosti, pošla z občanského zákona. Vím, že Aristoteles v první knize své Politiky uvádí jakožto základ celé politické vědy to, že někteří lidé od přirozenosti jsou učiněni hodnými poroučeti, jiní toliko sloužiti, jako kdyby pán a otrok byli rozlišováni ne souhlasem lidí, nýbrž schopností, t. j. jakýmsi přirozeným věděním neb nevědomostí. A tento základ jest nejen proti rozumu, (jak nyni bylo ukázáno), nýbrž také proti zkušenosti. Neboť ani není téměř nikdo tak zatemnělého rozumu, aby nepokládal za lepší řídíti se sám než poddati se vládě jiného, ani zápasí-li moudřejší a silnější, nemají tito vždy neb často převahy nad oněmi. Ať tedy lidé jsou si rovni od přirozenosti, rovnost má býti uznána, neb ať jsou si nerovni, poněvadž budou asi zápasiti o panství, jest nutno pro zjednání míru, aby byli považováni za rovné. Jest tudíž na osmém místě předpis zákona přírozeného, že každý má býti považován od přirozenosti za rovného s ostatními. Opak tohoto zákona jest pýcha.

14. Jako bylo nutno pro záchovu každého člověka, aby se vzdal některých svých práv, tak jest neméně nutno pro touž záchovu, aby podržel některá jiná, totiž právo tělesné ochrany, svobodného užívání vzduchu, vody a všech potřeb životních. Poněvadž tedy mnohá společná práva jsou podržována těmi, kdo vstupují ve stav míru, a mnoha zvláštních se také nabývá, vzniká odtud devátý rozkaz přirozeného zákona, aby totiž taž práva, o která někdo se hlásí pro sebe, také přiznal za náležité všem ostatním: jinak maří rovnost uznanou v předešlém odstavci. Co zajisté jest jiného uznati rovnost osob při ustavovaní společnosti, leč přiděliti rovné právo a moc oněm, jichž žádný důvod jinak by nepřiměl vstoupiti ve společnost? Ale přidělovati stejné věci těm, kdož jsou si rovni, jest totéž jako dávati lidem v nějakém poměru jsoucím to, co jim dle poměru přísluší. Zachovávání tohoto zákona sluje skromnost, porušení πλεονεξία (hrabivost); přestupníci jsou pak latiníky označování jako immodici et immodesti (nemírní a neskromní).

15. Na desátém místě se poroučí přirozeným zákonem, aby každý člověk, rozděluje právo jiným, osvědčil se nestranným k oběma stranám. Předešlým zákonem se nam zakazuje, abychom si osobovali od přirozenosti více práva, než přiznáváme ostatním. Můžeme vzíti si méně, chceme-li, to zajisté jest mnohdy důkaz skromnosti. Ale máme-li někdy rozděliti nějaké právo mezi jiné, zakazuje se nám tímto zákonem nadržovati jednomu více nebo méně než jinému. Neboť ten, kdo nadržuje někomu před jiným nezachovává této přirozené rovnosti, potupuje toho, jehož takto podceňuje: jest pak prohlášeno nahoře, že potupa jest proti přirozeným zákonům. Zachováváni tohoto zákona sluje nestrannost, porušení přijímání osob. Řekové jedním slovem označují to προσωποληψία (přijímání osob).

16. Z předešlého zákona jest vyvozen jedenáctý: věcí nedělitelných jest užívati společně, lze-li, a dovoluje-li množství látky, jak se každému líbí; nedovoluje-li však množství, tedy omezeně a úměrně k počtu užívajících. Neboť jinak nemůže ona rovnost nikterak býti zachovávána, o které jsme ukázali v předešlém odstavci, že jest ukládána zákonem přirozeným.

17. O tu věc, které nelze rozděliti ani míti společně, jest postaráno zákonem přirozeným, jenž může býti dvanáctým předpisem, že ji jest buď užívati střídavě neb že má býti přisouzena jen jednomu losem: při střídavém užívání rozhoduje se též losem, kdo jí má první užívati. Neb zde jest také dbáti o rovnost, jiné však nelze nalézti než rovnosti losem.

18. Veškeren los jest dvojí: libovolný neb přirozený.

Libovolný jest ten, který jest metán ze souhlasu soupeřův a záleží v pouhé náhodě, jak dějí, čili ve štěstí. Přirozený jest prvorozenství, řecky κληρονομία, jako udělené losem, neboli první držba. Věci tedy, které nemohou být ani rozděleny ani společny, jest přiznati prvnímu držiteli: tak také ony věci, jež náležely otci, patří synu, dokud otec sám dříve nepřenesl tohoto práva na někoho jiného. Budiž tedy toto třináctý zákon přirozený.

19. Čtrnáctý předpis přirozeného zákona jest ten, že bezpečnost má býti zaručena prostředníkům míru. Neboť rozum, který poroučí účel, poroučí také prostředky nutné k účelu. První rozkaz rozumu jest pak mír, vše ostatní jsou prostředky k jeho zjednání, bez nichž míru nelze dojíti. Ale ani míru nelze dojíti bez prostřednictví ani prostřednictví bez bezpečnosti. Jest tudíž rozkaz rozumu, t. j. přirozený zákon, abychom nutně dali všechnu bezpečnost prostředníkům míru.

20. Mimo to, byť se všichni lidé shodli zříditi všechny tyto a kterékoli jiné zákony přirozené a snažili se zachovávati je, přece pochyby a spory by denně vznikly o užití jich na lidské jednání, totiž zda to, co bylo učiněno, bylo proti zákonu čili nic, což zoveme právní pří. Z toho by vznikl boj mezi stranami, poněvadž obě by se pokládaly za poškozené. Jest tudíž nutno k zachování míru, protože v tomto případě žádný jiný vhodný prostředek nemůže býti vymyšlen, aby obě sporné strany přednesly věc někomu třetímu a zavázaly se vzájemnými smlouvami držeti se jeho rozsudku v rozhodnutí sporu. Ten, jemuž se takto svěřují, sluje rozhodčí. Jest tudíž patnáctý předpis přirozeného zákona, aby obě strany svářící se o nějaké právo poddaly se mínění a rozsudku někoho třetího.

21. Z toho pak, že rozhodčí čili soudce jest volen hádajícími se stranami, aby rozhodl rozepři, usuzujeme, že rozhodčím nesmí býti jedna ze stran. Neboť o každém člověku předpokládáme, že vyhledává přirozeně toho, co jest mu dobré, a toho, co jest spravedlivé, toliko pro mír a nahodile; i nemůže tudíž zachovávati právě oné rovnosti, ukládané zákonem přirozeným, tak přesně, jako by činil třetí člověk. Jest tudíž obsaženo na šestnáctém místě v zákonu přirozeném, že nikdo nesmí býti soudcem neb rozhodčím ve své vlastní věci.

22. Z toho též vyplývá na sedmnáctém místě, že nikdo nesmí býti soudcem, kdo dělá sobě nadějí na prospěch neb slávu z vítězství některé strany, neboť podobný důvod platí zde jako v předešlém zákonu.

23. Když však je nějaký spor o čin sám, totiž zda to, o čemž se tvrdí, že bylo učiněno, bylo učiněno čili nic, přirozený zákon žádá, aby rozhodčí věřil oběma stranám stejně, t. j. protože tvrdí opak, aby nevěřil žádné. Má tudíž dáti víru třetímu, neb třetímu a čtvrtému, neb více lidem, aby byl schopen vynésti nález o činu, kdykoli z jiných známek nemůže se dobrati vědění o něm. Osmnáctý zákon přirozený nařizuje tedy rozhodčím a soudcům nějakého činu, aby tam, kde pevné a určité známky činu nejsou zjevny, řídili svůj nález dle takých svědků, kteří zdají se býti nepředpojatými k oběma stranám.

24. Z nahoře podaného výměru rozhodčího lze dále vyrozuměti, že žádná smlouva neb slib nesmí se státi mezi ním a stranami, jichž soudcem jest ustanoven, aby tím nemohl býti získán mluviti ve prospěch některé strany a aby tím nebyl zavázán buď nesouditi nestranně neb nevynésti takového nálezu, jejž opravdu by považoval za nestranný. Soudce je skutečně vázán vynésti takový nález, jejž považuje za nestranný, dle zákona přirozeného dolíčeného v patnáctém odstavci, k jehož závazku nemůže nic býti přičiněno smlouvou. Taková smlouva byla by tedy zbytečná. Mimo to, jestliže vynášeje nesprávný rozsudek, hájil by jeho nestrannosti, leda že by byla taková smlouva beze vší platnosti, spor by trval i po vynesení rozsudku. To pak se příčí ustanovení rozhodčího, který jest tak vybrán, že obě strany se zavázaly říditi se rozsudkem, jejž by vynesl. Zákon přirozený poroučí tudíž, aby soudce nedal se získati, což jest devatenáctý předpis zákona.

25. Protože pak zákony přirozené jsou toliko předpisy rozumu, takže, nesnaží-li se človek uchrániti si mohutnosti správného usuzování, nemůže zachovávati zákonů přirozených, je zřejmo, že ten, kdo vědomě neb dobrovolně činí něco, čím jeho mohutnost rozumová může býti zničena neb seslabena, vědomě a dobrovolně porušuje zákon přirozený. Neboť není rozdílu mezi člověkem, který nevykonává své povinnosti, a tim, kdo činí takové věci dobrovolně, jež znemožňují mu činiti ji. Ničí pak a seslabuje mohutnost usuzování ten, kdo rád činí to, co vytrhuje mysl z jejího přirozeného stavu, což nejzřejměji se přihází opilcům a jedlíkům.^[2] Hřešíme tudíž za dvacáté proti přirozenému zákonu opilostí.

26. Snad někdo, kdo vidí, jak všechny tyto předpisy přirozenosti jsou odvozeny jakousi umělostí z jediného rozkazu rozumu, radícího nám dbáti své záchovy a bezpečnosti, řekne, že vyvození těchto zákonů jest tak nesnadné, že nelze čekati, že budou obecně známy, a tudíž že budou zavazovati. Neboť zákony, nejsou-li známy, nezavazují, ba ani vskutku nejsou zákony. Na to odpovídám: jest pravda, že naděje, strach, hněv, ctižádost, lakota, slávychtivost a jiná vzrušení mysli překážejí člověku, že nemůže dojíti znalosti těchto zákonů, když ony vášně v něm převládají, ale není nikoho, kdo časem není klidné mysli. Tu pak nelze nic snáze věděti jemu, třebas by byl sebe prostější a nevzdělanější, než toto jediné pravidlo, když pochybuje, zda to, co nyní činí jinému, může býti učiněno dle zákona přirozeného čili nic aby se vmyslil na místo onoho jiného. Pak hned ona vzrušení, která ponoukala ho k činu, hozena nyní na druhou misku, zrazují ho z toho také tolik. A toto pravidlo jest nejen snadné, nýbrž od starodávna velebeno v těchto slovech: quod tibi fierí von vis, alteri ne feceris, — co nechceš, aby tobě jiní činili, nečiň ty jim.

27. Poněvadž však většina lidí pro zvrácenou svou touhu po okamžitém prospěchu jest velmi nezpůsobilá, aby zachovávala tyto zákony, třebas je uznávala, kdyby snad někteří, skromnější než ostatní, uskutečňovali onu nestrannost a užitečnost, jak ji rozum předpisuje, kdežto ostatní by toho neprováděli, jistě nejednali by rozumně tak činíce: ani by si tím nezaopatřili míru, nýbrž jistější a rychlejší zkázu; ti, kdož by zákon zachovávali, stali by se pouhou kořistí jeho rušitelů. Nelze si tudíž mysliti, že od přirozenosti, t. j. rozumem jsou lidé zavázáni plniti všechny tyto zákony^[3] v onom stavu lidí, v němž nejsou plněny jinými. Jsme však přece zavázáni vnitřně, abychom ochotně je zachovávali, kdykoli by se zdálo, že jich zachovávání vede k cíli, za nímž byly zřízeny. Jest nám tudíž uzavírati, že zákon přirozený zavazuje vždy a všude ve světě vnitřním, to jest v svědomí, ale ne vždy ve vnějším světě, nýbrž tehdy toliko, může-li býti plněn bezpečně.

28. Zákony, které zavazují svědomí, mohou však býti porušeny úkonem nejen protivným jim, nýbrž i shodným s nimi, je-li ten, kdo tak činí, jiného mínění. Neboť ač úkon sám odpovídá zákonům, přece svědomí jednajícího jest proti nim.

29. Zákony přirozené jsou neměnné a věčné: co zakazují, nemůže nikdy býti dovoleno, co poroučeji, nemůže nikdy býti nedovoleno. Neboť pýcha, nevděčnost, porušení smluv (čili bezpráví), nelidskost, potupa nebudou nikdy dovoleny, ani ctnosti jim opačné kdy nedovoleny, pokud je béřeme za stavy duševní, t. j. pokud o nich jest uvažováno se stanoviska svědomí, kde toliko zavazují a jsou zákony. Avšak v jednání může býti způsobena taková rozmanitost okolnostmi a občanským zákonem, že to, co se stalo s nestranností jednou, nese vinu stranickosti jindy, a co shoduje se jednou s rozumem, příči se mu jindy. Ale rozum je stále týž a nemění svého cíle, který jest mír a obrana, ani prostředků, aby ho dosáhl, totiž oněch ctností mysli, jež jsme vyjmenovali nahoře, a jež nemohou býti odstraněny nijakým zvykem neb zákonem.

30. Jest zřejmo z toho, co bylo dosud řečeno, jak snadno lze zachovávati zákony přirozené, protože vyžadují toliko snahy, (ale ta musí býti pravdivá a stálá), a toho, kdo ji osvědčí, právem můžeme zváti spravedlivým. Neboť ten, kdo míří vším svým úsilím za tím, aby totiž jeho jednání bylo zařízeno dle předpisů přirozenosti, ukazuje jasně, že má úmysl vyplniti všechny tyto zákony, a to jest vše, k čemu jsme zavázáni rozumovou přirozeností. Ten pak, kdo učinil vše, k čemu jest zavázán, jest člověk spravedlivý.

31. Všichni spisovatelé se shodují, že přirozený zákon jest totožný s mravním. Vizme, proč jest to pravdivé. Víme jistě, že „dobrý“ a „špatný“ jsou jména daná věcem na označenou náklonnosti neb odporu těch, od nichž byla dána. Ale náklonnosti lidí jsou různé podle jich různých povah, obyčejův a názorů, jak můžeme viděti na oněch věcech, jež postřehujeme smysly, jako chutí, hmatem a čichem, ještě více však na oněch, které se vztahují na obyčejné činnosti životní, kde to, co tento člověk doporučuje, t. j. nazývá „dobrým“, onen podceňuje jako „špatné“. Ano, velmi často týž člověk chválí a haní v různém čase totéž. Když lidé takto činí, jest nutno, aby byl svár a boj. Jsou tudíž tak dlouho ve stavu válečném, pokud pro různost přítomné žádosti měří dobro a zlo různými měřítky. Všichni snadno uznávají tento stav, pokud v něm jsou, za zlo a důsledně z toho mír za dobro. Ti tedy, kdož nemohli se shodnouti o přítomném, shodují se o budoucím dobru, což věru jest dílo rozumu, neboť věci přítomné jsou zřejmy smyslům, příští toliko našemu rozumu. Z téhož rozumu, jenž prohlašuje mír za dobro, vyplývá, že všechny prostředky nutné k míru jsou také dobré, a tudíž že skromnost, nestrannost, věrnost, lidskost a milosrdenství, (o nichž jsme dokázali, že jsou nutny k míru), jsou dobré mravy neb zvyky, t. j. ctnosti. Zákon tedy mezi prostředky k míru poroučí také dobré mravy čili provádění ctnosti, a sluje odtud mravní.

32. Poněvadž však lidé nemohou odložiti též nerozumné. žádostivosti, pro kterou ochotně dávají přednost přítomnému dobru (na němž jakožto bezprostřední následek lpějí mnohá nepředvídaná zla) před budoucím, přihází se, že, ač všichni lidé souhlasně doporučují ctnosti vyjmenované, přece neshodují se ještě o jich povaze, v čem totiž každá z nich záleží. Neboť kdykoli něčí dobrý čin nelíbí se jinému, onomu činu dostane se jména některé sousední neřesti, stejně jako špatné činy, jež se jim líbí, jsou vždy připisovány nějaké ctnosti. A odtud se přihází, že týž čin jest chválen těmito a zván ctností, a haněn oněmi a jmenován neřestí. Nenalezli až dosud ani filosofové prostředku proti této věci. Poněvadž nepostřehli, že dobrota činů záleží v tom, že cílí k míru, a špatnost v tom, že vede ke sporu, zbudovali mravní filosofii zcela odcizenou mravnímu zákonu a nedůslednou sobě samé. Chtěli arci povahu ctnosti umístiti v jakési prostřednosti mezi oběma krajnostmi a neřesti právě v krajnostech, ale to jest zřejmě nesprávné. Neboť odvážiti se jest doporučováno a pode jménem udatnosti bráno za ctnost, třebas by to byla krajnost, je-li schvalována příčina. Také množství věci dané, ať jest velké, či malé, neb prostřední, nedělá štědrosti, nýbrž příčina, proč se dává. Ani není nespravedlivosti, dám-li někomu více ze svého majetku, než jsem mu povinen. Zákony přirozené jsou tedy souhrn mravní filosofie. Proto jsem pojednal na tomto místě jen o takých předpisech, jež vztahují se na naši záchovu proti oněm nebezpečenstvím, jež povstávají ze sporu. Jsou však ještě jiné předpisy rozumové. přirozenosti, odkudž vznikají jiné ctnosti, neboť střídmost jest také předpis rozumu, poněvadž nestřídmost směřuje k nemoci a smrti. A rovněž tak udatnost, t. j. tatáž mohutnost odporovati neohroženě v přítomných nebezpečenstvích, jež je tíže odvrátiti než překonati, protože jest to prostředek směřující k záchově toho, kdo odporuje.

33. Ony zákony pak, jež zveme přirozenými, (poněvadž jsou toliko jakési rozumem pochopené závěry o věcech, jež činiti a jichž nechati, kdežto zákon, abych mluvil správně a přesně, jest řeč toho, kdo právem poroučí jiným něco činiti neb něčeho nechati), nejsou správně zvány zákony, pokud pocházejí z přirozenosti. Avšak pokud jsou vyřčeny od Boha ve Svatém písmě, jak uzřime v příští hlavě, jsou zcela správně zvány jménem zákonů, neboť Svaté písmo jest řeč Boha poroučejícího největším právem nade všemi věcmi.

---

1. Slovo nespravedlnost vztahuje se na nějaký zákon, bezpráví jak na nějakou osobu, tak na zákon. Neboť co jest nespravedlivé, jest nespravedlivé proti všem, kdežto bezpráví může býti učiněno ne mně, ani tobě, ani někomu jinému, a mnohdy ani žádné soukromé osobě, nýbrž toliko vrchnosti, mnohdy pak také ani vrchnosti, ani soukromé osobě, nýbrž jen Bohu. Smlouvou zajisté a přenesením práva pravíme, že bezpráví jest učiněno tomuto neb onomu člověku. Odtud to, jak vidíme ve kterémkoli druhu státu, že to, co uzavírají soukromníci mezi sebou ústní neb písemnou smlouvou, + vyžaduje se neb + promíjí zase jen dle vůle zavazujícího. Avšak ona poškození, která se přiházejí proti zákonům zemským, jako krádež, vražda a pod., jsou trestány ne dle toho, jak chce ten, komu škoda se stala, nýbrž dle vůle vrchnosti, t. j. dle stanovených zákonů.
2. Lat. text: Pijákům a opilcům. Pozn. překl.
3. Jsou věru mezi těmito zákony některé věci, jichž opomenutí, stane-li se za mírem neb sebezáchovou, zdá se spíše býti vyplněním než porušením zákona přirozeného. Neboť ten, kdo činí všechno proti těm, kteří činí všechno, a olupuje lupiče, jedná nestranně. Ale naopak činiti to, co v míru jest ušlechtilé jednání a přísluší počestnému muži, jest v čase války skličenost a zbabělost ducha a zrada na sobě samém. Jsou však některé přirozené zákony, jichž plnění nepřestává ani v čase války. Nemohu totiž pochopiti, čím opilost neb ukrutnost, t. j. pomsta, která nehledí k budoucímu dobru, může přispěti k míru nebo záchově něčí. Zkrátka v stavu přirozeném, co je spravedlivé a nespravedlivé, nemá se posuzovati dle činů, nýbrž dle úmyslu a svědomí jednajicího. To, co se stalo z nutnosti, z úsilí o mír neb pro naši záchovu, stalo se právem, jinak každé poškození učiněné někomu bylo by porušením zákona přirozeného a bezprávím proti Bohu.