Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Přirozený zákon o smlouvách

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
Stav lidí mimo občanskou společnost	Přirozený zákon o smlouvách	O ostatních zákonech přirozených

Údaje o textu
Titulek:	Přirozený zákon o smlouvách
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

1. Všichni autoři, kteří nicméně velmi často užívají tohoto slova ve svých spisech, neshodují se ve výměru přirozeného zákona. Methoda tudíž, dle které počínáme výměry a vylučováním všeho dvojsmyslu, jest vlastní toliko těm, kdo nenechávají žádného místa sporům opačným. Ostatně řekne-li kdo, že něco jest vykonáno proti přirozenému zákonu, jeden dokazuje to odtud, že to bylo učiněno proti obecné shodě všech nejmoudřejších a nejvzdělanějších národů, ale toho neudává, kdo má býti soudcem moudrosti a vzdělanosti^[1] všech národů. Jiný odtud, že to bylo učiněno proti obecnému souhlasu všeho lidstva, kteréhož výměru nelze nikterak připustiti. Neboť tehdy by bylo nemožné pro někoho (leda pro děti a blbé) prohřešiti se proti takovému zákonu; pojmem lidstva zahrnují zajisté všechny lidi skutečně nadané rozumem. Tito tedy buď nečiní nic proti němu, nebo činí-li co, jest to bez jich vlastního souhlasu, a tudíž musí býti omluveni. Ale bráti zákony přirozené z projevů souhlasu těch, kdo častěji porušují je, než zachovávají, jest v pravdě nerozumno. Nad to lidé odsuzují totéž u jiných, co schvalují na sobě; na druhé straně veřejně doporučují to, co soukromě odsuzují, vyslovují svá mínění více, jak je slyšeli, než jak o nich přemítali, a souhlasí více ze záští k některému předmětu, z bázně, naděje a lásky nebo jiného některého vzrušení mysli než z pravého rozumu. A tudíž se přihází, že celá tělesa národní často konají ony věci s největší jednomyslností a opravdovostí, o nichž oni spisovatelé velice ochotně přiznávají, že jsou proti zákonu přirozenému. Avšak poněvadž všichni připouštějí, že jest učiněno právem, co není učiněno proti rozumu, jest nám posuzovati toliko ony činy za nesprávné, které se příčí pravému rozumu, to jest, které odporují některé určité pravdě, vyvozené správným usuzováním z pravdivých zásad. O tom pak, co jest učiněno nesprávně, říkáme, že jest učiněno proti některému zákonu. Zákon tudíž jest pravý rozum, který, jsa neméně částí lidské přirozenosti než nějaká jiná mohutnost nebo affekt mysli, jest také zván přirozeným. Tudíž zákon přirozený, abych jej vymezil, jest předpis pravého rozumu,^[2] o tom, co jest buď činiti, neb čeho jest nechati ke stálé záchově života a údů, pokud na nás sejde.

2. První a základní zákon přirozený jest, že míru jest vyhledávati, kde lze jej nalézti; a kde nikoli, tu jest se starati o pomocníky ve válce. Neboť jsme ukázali v posledním odstavci předcházející hlavy, že toto nařízení jest předpis pravého rozumu; že pak předpisy pravého rozumu jsou přirozené zákony, to bylo znova dokázáno nahoře. Ale tento jest první, poněvadž ostatní jsou odvozeny z něho a předpisují cesty buď k míru nebo sebeobraně.

3. Jeden z přirozených zákonů odvozcných z onoho základního jest ten, že právo všech lidí na všechny věci nemá býti podrženo, nýbrž že některá určitá práva mají býti přenesena neb zanechána. Neboť kdyby každý podržel své právo na všechny věci, nutně by vyplývalo, že někteří by právem napadali a jiní týmž právem hájili se proti nim. Neboť každý z přirozené nutnosti snaží se uhájiti svého těla a věcí, jež považuje za nutné k ochraně svého těla. Z toho by vyplývala válka. Jedná tudíž proti zásadě míru, to jest proti zákonu přirozenému, buď kdo buď, kdo nevzdává se svého práva na všechny věci.

4. Říká se, že vzdává se svého práva ten, kdo buď úplně se ho zřekne, buď je přenáší na druhého. Úplně se ho zříká, kdo nějakým dostatečným znamením neb vhodnými znaky prohlašuje, že uznává nadále za nedovolené pro sebe činiti opět to, co dříve právem mohl činiti. Přenáší pak je na druhého ten, kdo nějakým dostatečným znamením neb vhodnými znaky prohlašuje druhému, že uznává za nedovolené sobě odporovati onomu, hodlal-li by činiti to, v čem dříve, chtěl-li by to vykonati, mohl mu odporovati právem. Že však přenesení práva záleží pouze v neodporování, vyrozumívá se z toho, že dříve než bylo přeneseno, ten, na koho jest přeneseno, měl právě tehdy také právo na všechno, a proto nemohl mu dáti žádného nového práva; avšak právo na odpor, jež měl před tím, něž je dal, pro než druhý nemohl svobodně užívati svých práv, jest na dobro zrušeno. Kdokoli tudíž nabude nějakého práva v přirozeném stavu lidí, opatřuje si toliko bezpečnou svobodu užívati svého původního práva proti spravedlivému obtěžování. Tak na př., prodá-li neb daruje-li nekdo dvorec, zbavuje úplně všeho práva na tento dvorec toliko sebe, ne však zároveň ostatních.

5. Přenáší-li se pak právo, vyžaduje se vůle nejen toho, kdo přenáší, nýbrž i toho, kdo přijímá. Schází-li jedno z obou, právo zůstává. Kdybych zajisté chtěl dáti to, co bylo mé, někomu, kdo odepřel přijmouti to, ani nezřekl jsem se tudíž prostě svého práva, ani jsem jeho nepřenesl na kohokoli, neboť příčina, která pohnula mne předati je tomuto muži, byla toliko v něm, nikoli též v jiných.

6. Kdyby však nebylo již žádného jiného znamení naší vůle, že buď se vzdáváme svého práva, neb že je přenášíme, než toliko slova, ona slova musí se vztahovat buď na přítomný neb na minulý čas, neboť byla-li by jen o budoucím, nepřenášejí ničeho. Ten na př., kdo mluví takto o čase příštím: Dám zítra, prohlašuje nepokrytě, že dosud nedal. Zůstává tedy po celý dnešek jeho právo a trvá ještě zítra, dokud v mezidobí toho skutečně nedaruje, neboť co jest mé, zůstává mým, dokud jsem se toho nevzdal. Budu-li mluviti však o přítomném čase asi takto: Dávám neb dal jsem ti toto, abys je zítra přijal: těmito slovy jest naznačeno, že jsem je jistě dal, a že jeho právo, přijmouti to zítra, jest přeneseno dnes na něho ode mne.

7. Ač slova samotná nejsou dostatečné znamení k prohlášení vůle, přece, budou-li přidána ke slovům vztahujícím na budoucnost ještě jiná znamení, mohou nabýti takové platnosti, jako kdyby byla řečena o přítomnosti. Když je tudíž z oněch jiných znamení zjevno, že ten, kdo mluví o budoucnu, zamýšlí oněmi slovy dokonalé přenesení svého práva, mají ona míti platnost. Závisíť přenesení práva ne na slovech, nýbrž, jak bylo ukázáno na příkladech ve čtvrtém odstavci, na prohlášení vůle.

8. Přenáší-li kdo nějakou část svého práva na druhého, a nečiní tak z nějakého určitého prospěchu přijatého nebo z nějaké smlouvy, toto přenesení sluje dar neb dobrovolné darování. Při dobrovolném darování zavazují nás toliko ona slova, jež označují přítomný neb minulý čas, neboť hledí-li k budoucnu, nezavazují nás jako slova z důvodu udaného v předešlém odstavci. Jest tudíž nutno, aby závazek vznikl z nějakých jiných znamení vůle. Poněvadž však, cokoli jest učiněno dobrovolně, jest učiněno na nějaké dobro tomu, kdo to chce, nemůže být určeno žádné jiné znamení vůle dáti to, vyjma nějaký prospěch buď již přijatý neb takový, jehož jest nabýti. Ale předpokládá se, že žádného takového prospěchu není nabyto, a že žádná smlouva neexistuje, neboť tomu-li tak, přestalo by to býti dobrovolným darem. Zbývá tudíž, že dobro vzájemně s obou stran, aniž se však dohodly, se očekává. Ale nemůže býti žádné znamení dáno, že ten, kdo užil budoucích slov k onomu, kdo nikterak nebyl zavázán oplatiti prospěch, by si mohl přáti, aby jeho slovům bylo rozuměno od tohoto tak, že by se tímto zavazoval. Neodpovídá ani rozumu, aby oni, kdo snadno jsou naklonění dobře činiti jiným, byli vázáni každým slibem dosvědčujícím jich přítomnou blahovůli. A proto se rozumí samo sebou, že ten, kdo slibuje, má čas uvažovati a moc změniti onu blahovůli tak, jako onen, jemuž učinil slib, může se změniti ve své zásluze. Avšak ten, kdo uvažuje, jest potud ještě svoboden, ani nemůže již býti zván dárcem. Ale kdo slibuje často, a přece dává zřídka, má býti odsouzen z lehkomyslnosti a zván nedárcem, nýbrž dárcem v budoucnu.^[3]

9. Úkon dvou neb více vzájemně přenášejících svá práva sluje smlouva. Při každé smlouvě buď obě strany ihned plní to, o čem se smlouvají, takže nikdo nic neuvěří druhému, neb jedna strana plní, druhé se věří, neb žádná neplní. Kde obě strany plní okamžitě, tu smlouva jest skončena, jakmile věc jest splněna. Ale kde důvěra jest dána buď jedné neb oběma stranám, tu strana, jež požívá důvěry, slibuje potom to plniti a tento druh slibu zove se úmluva.^[4]

10. Úmluva učiněná stranou požívající důvěry a tím, kdo svou věc vyplnil, přenáší neméně právo budoucího času, třebas by slib byl učiněn slovy ukazujícími na budoucno, než kdyby byl učiněn slovy označujícími přítomnost neb minulost. Neboť výkon druhého jest nejzřejmější znamení, že tak rozuměl mluvě onoho, jemuž důvěřoval, že totiž chce jistě vyplniti smlouvu v určeném čase. Z tohoto znamení strana požívající důvěry seznala, že se jí takto rozumí, a okolnost, že tomu nebránila, byla zřejmým znamením její vůle plniti. Sliby učiněné pro nějaké přijaté dobro — jež jsou rovněž úmluvy — jsou znamení vůle, to jest, jak v předcházejícím díle^[5] bylo vyloženo, posledního úkonu uvažování, kterým se ruší svoboda neplniti toho, a jsou tudíž závazny. Neb kde přestává svoboda, počíná závazek.

§ 11. Úmluvy činěné při smlouvě za vzájemné důvěry, kdy žádná strana neplní nic ihned, jsou neplatny ve stavu přirozeném, vznikne-li oprávněné^[6] podezření v jedné ze stran. Neboť ten, kdo první plní, pro zlovůli většiny lidí, usilujících buď právem neb neprávem o svůj vlastní prospěch, vydává se zvrácené vůli onoho, s kým uzavřel smlouvu. Příčí se rozumu, aby někdo plnil první, kdyby nebylo pravděpodobno, že druhý chce rovněž později dostáti svému slibu. O tom pak, zda jest to pravdepodobné čili nic, pochybujícímu jest souditi, jak bylo ukázáno v předchozí hlavě v devátém odstavci. Takto, pravím, věci se mají ve stavu přirozeném. Avšak v občanském stavu, kde jest moc, která může donutiti obě strany, ten, kdo dle smlouvy má plniti první, bez odporu plní první, protože odpadá příčina, která v něm vzbuzovala strach z neplnění druhého, kdyžtě tento může býti donucen.

12. Z toho důvodu, že při všech dobrovolných darech a smlouvách se vyžaduje, aby přenášené právo bylo přijato, vyplývá, že nikdo nemůže smlouvy činiti s tím, kdo neprohlásí, že přijímá. Nemůžeme tudíž činiti smlouvy se zvířaty, ani jim dávati neb od nich bráti nějakého práva, protože jim schází řeč a rozum. Rovněž nemůže nikdo úmluvy činiti s Bohem, neb se mu zavázati slibem, leč pokud jest mu zjevno ze Svatého písma, že dosadil určité lidi, kteří jsou zmocněni přijímati takové sliby a úmluvy, jsouce na místě božím.

13. Oni tedy slibují nadarmo, kdo jsou ve stavu přirozeném, kde nejsou vázáni nějakým občanským zákonem, leč by zcela jistým zjevením byla jim oznámena vůle boží přijmouti jich slib neb smlouvu. Neboť odporuje-li to, co slibují, zákonu přirozenému, nejsou vázáni svým slibem; nikdo zajisté není vázán vykonati nezákonný Čin. Je-li však to, co jest slíbeno, poručeno některým zákonem přirozeným, neváže jich jejich slib, nýbrž zákon sám. Byl-li by kdo před svým slibem svoboden činiti to neb nečiniti, jeho svoboda trvá, protože k tomu, aby se kdo zavázal slibem, vyžaduje se veřejně prohlášené vůle zavazujícího, která v našem případě se nepředpokládá. jmenuji pak zavazujícím toho, jemuž někdo jest vázán, a zavázaným toho, kdo jest vázán.

14. Smlouvy dějí se toliko o takých věcech, které jsou z oboru našeho uvažování. Neboť nemůže býti žádná smlouva bez vůle smluvčího. Vůle pak jest poslední úkon toho, kdo uvažuje, a proto smlouvy týkají se toliko věcí možných a příštích. Nikdo tudíž svou smlouvou nezavazuje se k nemožnosti. Ač často smlouvou uzavíráme činiti takové věci, které tehdy zdály se možny, kdy jsme je slibovali, které však potom ukáží se nemožny, přece nejsme proto zproštěni všeho závazku, a to z té příčiny, že ten, kdo slibuje budoucí výhodu, zcela jistě dostává přítomnou s podmínkou, že ji nahradí jinou. Neboť vůle onoho, kdo poskytuje přítomnou výhodu, má prostě před sebou za svůj předmět určité dobro stejné ceny se slíbenou věcí, avšak věc samu ne prostě, nýbrž s podmínkou, může-li býti vykonána. Avšak ukáže-li se náhodou toto nemožné, proto nicméně jest povinen plniti tolik, kolik může. Smlouvy tudíž nezavazují nás k tomu, abychom plnili právě jen smluvenou věc samu, nýbrž abychom projevili své největší úsilí, neboť toto toliko jest v naší moci, věci samy nejsou.

15. Jsme zprošťováni smluv dvojí cestou, buď plníce je, buď docházejíce odpuštění: plníce, neboť nad to jsme se nezavázali, a docházejíce odpuštění, poněvadž ten, komu jsme se zavázali, odpouštěje vrací nam, jak jest to chápati, ono právo, které jsme mu předali. Neboť odpuštění zahrnuje darování, t. j. dle čtvrtého odstavce této hlavy přenesení práva na toho, komu dar jest učiněn.

16. Jest obvyklá otázka, zda smlouvy vynucené z nás bázní zavazují čili nic. Na př. slíbím-li, abych vykoupil svůj život z moci loupežníkovy, že zaplatím mu 100 liber příští den, a že nevykonám nic, abych ho polapil a přivedl před soud: zda jsem vázán dostáti slibu Čili nic? Ač jest souditi, že takový slib jest mnohdy beze všeho účinku, přece nelze se tak domnívati z „toho důvodu, že pochází z báznč. Neboť tehdy by vyplývalo, že ony sliby, které uvedly lidi v občanský život, a na základě kterých zákony byly učiněny, by mohly rovněž býti beze všeho účinku — (neboť to, že člověk poddává se panství jiného, pochází z bázně před vzájemným pobitím) — a že by byl pěkně pošetilý, kdo by věřil svému zajatci vyjednávajícímu s ním o cenu svého výkupu. Všeobecně platí, že sliby zavazují, když nějaká výhoda jest přijata, a když slib a věc slibená jsou dovoleny. Avšak jest dovoleno k tomu konci, abych vykoupil svůj život, i slíbiti i dáti, co chci ze svého komukoliv, i lupiči. Jsme zavázáni tudíž sliby pocházejícími z bázně, leč by je občanský zákon zakazoval, protože to, co jest slíbeno, stává se nezákonné.

17. Kdokoliv uzavře smlouvu s někým, činiti něco neb nechati něčeho, a potom umlouvá se o opak s jiným, nečiní smlouvy dřívější nedovoleny, nýbrž pozdější. Neboť nemá dalšího práva činiti neb nechati něčeho ten, kdo dřívějšími smlouvami přenesl to na jiného. Proto nemůže přenésti žádného práva pozdějšími smlouvami, a co je slíbeno, je slíbeno beze všeho práva. Jest tudíž vázán toliko svou první smlouvou, již porušiti není dovoleno.

18. Nikdo není zavázán smlouvami neodporovati tomu, kdo pokusí se zabíti, poraniti neb jinak ho poškoditi na těle. Jest zajisté v každém člověku jakýs vysoký stupeň bázně, jímž uznamenává ono zlo které se mu stalo, za největší, a z přirozené nutnosti vyhýbá se tudíž tomu všemu, pokud může, a nemůže, jak se za to má, činiti jinak. Kdykoli strach něčí dojde tohoto stupně bázně, můžeme čekati toliko, že se zabezpečí buď útěkem neb bojem. Poněvadž není nikdo nucen k nemožnostem, ti, jimž se vyhrožuje buď smrtí, (která jest největší zlo proti přirozenosti), neb poraněním, neb některými jinými tělesnými úrazy, a nejsou s to, aby je vytrpěli, nejsou zavázáni je snášeti. Nad to tomu, kdo jest vázán smlouvou, se věří, neb jedině důvěra jest páskou smluv, avšak ti, na něž jest uvalen trest ať hrdelní ať mírnější, jsou spoutáni neb přísně střeženi. To jest nejjistější znamení, že nezdáli se svými smlouvami dostatečně poutáni, aby nepostavili se na odpor. Jiné jest, slibují-li takto: Neučiním-li toho ustanovený den, zabij mne. Jiné pak, takto-li: Neučiním-li toho, třeba by ses pokusil zabíti mne, nevzepru se. Všichni, je-li toho potřebí, smlouvu uzavírají prvním způsobem, a jest mnohdy toho potřebí, druhým způsobem však nikdo, a není to nikdy potřebno. V pouhém stavu přirozeném, máte-li úmysl zabíti, onen stav sám skýtá vám zajisté právo, takže není vám třeba dříve mu důvěřovati, chcete-li pak pro porušení důvěry rušitele zabiti. Avšak v občanském stavu, kde právo na život a smrt a na všechen tělesný trest jest u vládce, totéž právo zabíti nemůže býti propůjčeno žádné soukromé osobě. Ani vládce nepotřebuje sám ujednávati smlouvy trpělivě s někým, aby se poddal jeho trestu, nýbrž toliko o to, aby nikdo se nepokoušel hájiti jiných proti němu. Kdyby ve stavu přirozeném, jako mezi dvěma řišemi, měla býti smlouva učiněna s podmínkou zabití, nebyla-li by plněna, jest nám předpokládáti jinou smlouvu, totiž nezabití před ustanoveným dnem. A proto onoho dne, není-li zde plnění, právo války se vrací, t. j. stav nepřátelský, kde všechny věci jsou dovoleny, a tudíž i odpor. Posléze smlouvou neodporovati jsme zavázáni z dvojího zla vybrati si ono, které se zdá větší. Neboť jistá smrt jest větší zlo než boj. Avšak jest nemožno z dvojího zla nevybrati si menšího. Takovou smlouvou tudíž byli bychom nuceni k nemožnostem, což příčí se pravé povaze smluv.

19. Rovněž není nikdo vázán žádnou smlouvou obžalovati sebe nebo jiného, jehož potrestáním může si přivoditi trpký život. A proto ani otec není zavázán svědčiti proti synu, ani muž proti ženě, ani syn proti otci, ani kdo jiný proti někomu, z jehož prostředků udržuje svůj život, neboť bez ceny jest ono svědectví, o němž se předem myslí, že přirozeně jest porušeno. Jakkoli však nikdo nemůže býti vázán nějakou smlouvou obžalovati sebe sama, přece při veřejném přelíčení může býti mučením přinucen, aby vypovídal. Ale také výpovědi nejsou žádným svědectvím činu, nýbrž pomůckami dohledati se pravdy, tak že ať zmučená strana dá výpověď pravdivou neb lživou neb vůbec žádnou, ať činí, co činí, právem činí.

20. Přísaha je věta připojená ke slibu, jíž slibující prohlašuje, že se zříká milosrdenství božího, nesplnil-li by svého slova. Ten výměr zahrnut jest v těch právě slovech, která obsahují pravou podstatu přísahy, tudíž: Tak mi pomáhej Bůh, neb v jiných stejné ceny, jako u Římánů: Zhubiž, Jove, podvodníka tak, jako já zabíjím toto dobytče. Ani to není žádnou překážkou, že přísaha může býti mnohdy zcela tak potvrzující jako přislibující, neboť ten, kdo dokládá své tvrzení přísahou, slibuje, že mluví pravdu. Ač však na některých místech bylo zvykem poddaných přísahati při svých králích, ten zvyk vznikl odtud, že oni králové osobovali si božskou poctu. Neboť přísahy byly proto zavedeny, aby lidé, pohnuti jsouce náboženstvím a představou božské moci, měli větší strach porušiti dané slovo nad ten, pro nějž bojí se lidí, jichž zrakům činy lidské mohou býti skryty.

21. Odtud vyplývá, že přísahu je skládati v oné formě, jaké užívá ten, kdo ji vykonává, neboť nadarmo jest někdo pohnut k přísaze při Bohu, v nějž nevěří a jehož se tudíž ani nebojí. Ač zajisté přirozeným světlem může býti seznáno, že jest Bůh, přece nikdo se nedomnívá, že má při něm přísahati nějakým jiným způsobem neb v nějakém jiném jménu než v tom, jež jest obsaženo v předpisech jeho vlastního, to jest (dle domnění přísahajícího) pravého náboženství.

22. Z výměru přísahy můžeme vyrozuměti, holá smlouva nezavazuje méně než ta. ke které jsme se zapřisáhli. Neboť smlouva nás váže, přísaha pak jest spojena s božím trestem, jehož by nepřivolala, kdyby porušení smlouvy nebylo samo o sobě nedovoleno, ale nebylo by nedovoleno, kdyby smlouva nebyla závazná. Dále ten, kdo zříká se milosrdenství božího, nezavazuje se k nijakému trestu, protože jest vždy dovoleno prosbou zprostiti se trestu jakkolivěk na sebe přivolaného a užíti odpuštění božího, bylo-li by uděleno. Jediný účinek přísahy jest tudíž toto: způsobiti, aby lidé, od přirozenosti naklonění zrušiti všeliké dané slovo, pro bázeň z trestu dělali si více svědomí ze svých slov a činů.

23. Vyžadovati přísahy, kde porušení smlouvy, stalo-li by se jaké, nemůže býti nepoznáno, a kde straně, které se smlouva skládá, zároveň neschází moci trestati, jest činiti něco více, než jest nutno k sebeobraně, a ukazuje mysl žádostivou ne tak prospěti sobě, jako uškoditi jinému. Neboť přísaha, dle své pravé formy, jest vykonávána za přivoláním božího hněvu, t. j. hněvu toho, kdo jest všemohoucí, proti těm, kdo porušují svoje slovo myslíce, že mohou uniknouti svou vlastní silou trestu lidskému, a toho, kdo jest vševědoucí, proti oněm, kdo obyčejně ruší své slovo doufajíce, že nikdo jich nespatří.

---

1. Lat. text přidává: mravů. Pozn. překl.
2. Pravým rozumem v přirozeném stavu lidí nerozumím jako mnozí neomylnou mohutnost, nýbrž úkon usuzovaní, to jest, vlastní a pravdivý úsudek každého člověka o oněch jeho činnostech, jež mohou vyjíti buď v škodu neb prospěch jeho sousedů. Nazývám jej vlastní, poněvadž, ač ve státu rozum vládcův, to jest, občanský zákon, jest nutně přijímán za právo od každého jednotlivého poddaného, přece za stavu mimo tento stát, kde nikdo nemůže rozeznati pravého rozumu od nepravého, leč srovnávaje jej se svým vlastním, každého vlastní rozum jest považovati nejen za pravidlo pro jeho vlastní činy, které konají se na jeho vlastní nebezpečí, nýbrž i za měřítko rozumu druhého v takových věcech, jež se ho týkají. Nazývám jej pravdivým, to jest uzavírajícím z pravdivých a správně sestavených zásad, protože porušení zákonů přirozených spočívá v nesprávném usuzování či spíše v pošetilosti oněch lidí, kteří ne- vidí oněch povinností, jež jest nutno vykonati ke druhým pro svou vlastní záchovu. Ale zásady pravého usuzování o takých povinnostech jsou ty, jež jsou vykládány v 2.-7. odstavci první hlavy.
3. Lat. i angl. text mají řecký tvar doson (hodlaje, chtěje dáti). Pozn. překl.
4. Jako římské právo rozlišovalo mezi contractus a pactum, podobně rozeznává se zde mezi contract (contractus) a covenant (pactum) ovšem v pozměněném smyslu. Než rozdílu mezi oběma pojmy nahoře vytčeného Hobbes nczachovává a užívá obou slov promiscue, zároveň ještě s četnými jinými termíny. V překladě užívá se namnoze názvu smlouva vyjma tam. kde bylo třeba proti sobě postaviti oba pojmy. Pozn. překl.
5. V II. díle Základů filosofie: O člověku. Pozn. překl.
6. Nemůže zajisté býti posuzována jako oprávněná bázeň, leč že zjeví se na druhé straně nějaká nová příčina bázně buď z nějakého skutku, neb jiného nějakého znamení vůle neplniti, neboť příčina, která nestačila zdržeti stranu od zjednání úmluvy, nutně nestačí, aby ospravedlnila porušení úmluvy již zjednané.