Základy filosofie státu a společnosti (O občanu)/Spisovatelova předmluva k čtenářům

Základy filosofie státu a společnosti (O občanu) Thomas Hobbes
Věnování spisovatelovo	Spisovatelova předmluva k čtenářům	Stav lidí mimo občanskou společnost

Údaje o textu
Titulek:	Spisovatelova předmluva k čtenářům
Autor:	Thomas Hobbes
Zdroj:	Soubor:HOBBES, Thomas - Základy filosofie státu a společnosti (o občanu).djvu Akademie věd České republiky
Vydáno:	Praha: České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1909
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Král
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Čtenáři, slibuji vám zde takové věcí, jichž přislíbení, jak zdá se, obyčejně vzbuzuje největší pozornost, (ať hledíte k důstojnosti neb prospěšnosti věci projednávané, nebo k pravé methodě v zpracování jejím, neb k poctivému důvodu a dobrému úmyslu podniku, nebo posléze k umírněnosti spisovatelově), a kladu je zde před vaše zraky. V této knize najdete krátký popis povinností lidi, předně jako lidí, potom jako poddaných, posléze jako křesťanů. Těmito povinnostmi jsou zahrnuty nejen základy zákonu přirozených a práva mezinárodního, jakož i pravý původ a moc spravedlnosti, nýbrž i pravá podstata samého křesťanského náboženství, pokud rozměry tohoto mého předsevzetí to dovolí.

Nejstarší mudrci považovali za nejvhodnější předati potomstvu tuto nauku až na to, co se týká křesťanského náboženství, buď podivně ozdobenou verši, nebo zahalenou v allegorie jako nejkrásnější a nejposvátnější tajemství královské moci, aby spory soukromníků nebyla poskvrněna. Jiní filosofové zatím uvažovali na prospěch lidstva o podobách a pohybu věcí, jiní beze škody o jich povaze a příčinách. V pozdějších časech Sokrates byl prý první, jenž opravdu miloval tuto občanskou vědu, třebas dosud ne docela chápanou, přece však probleskující jako mrakem při řízení státu, a přikládal jí tak velikou cenu, že vzdal se nadobro a s pohrdáním všech ostatních částí filosofie a oddal se plně této, považuje toliko ji za hodnou práce své mysli. Po něm přichází Platon, Aristoteles, Cicero a jiní filosofové, jak řečti, tak latinští. Konečně všichni lidé všech národů, nejen filosofové, nýbrž i prostí, mají ji a zabývají se jí jako věcí snadnou, vydanou na milost a nemilost každému přirozenému důvtipu a dosažitelnou bez dlouhého a pečlivého studia. Přispívá pak hlavně k její důstojnosti to, že ti, kdo domnívají se, že ji mají, nebo jsou v takovém postavení, že jest jim ji míti, ku podivu si libují v její vidině, tak že snadno snášejí, aby ti, kdož jsou oddáni jiným uměním, byli považováni neb označování za vtipné, učené. zkušené, a zač chcete, jen ne za moudré, neboť toto jméno pro znalost věcí občanských, jak se domýšlejí, náleží toliko jim samým. Ať tedy cena uměn se měří důstojností osob, jež je pěstují^[1] nebo počtem těch, kdo o nich psali, nebo úsudkem nejmoudřejších, jistě ta uměna ji nutne dostane, jež jest v tak těsném vztahu ke knížatům a ostatním lidem uvázaným ve vládu nad lidstvem, v jejímž zkaženém obrazu lidé také většinou se kochají a jíž nejpřednější filosofičtí duchové se obírají. Prospěch z ní, správně-li jest vykládána, t. j. odvozena z pravých zásad zřejmou spojitostí, poznáme nejlépe, uvážíme-li jen škody, jež stihly lidstvo z její nepravé a rozvláčné podoby. Ve věcech totiž, kde přemýšlíme, abychom cvičili svého ducha, unikne-li nám chyba, jest beze škody, aniž je zde jaká ztráta mimo jedinou ztrátu času. Avšak v oněch věcech, jež každý člověk musí přemysliti pro řízení svého života, nutně nejen z omylů, nýbrž již ze samé nevědomosti povstávají urážky, spory, ano i sama vražda. Hle, jak velké jsou to škody; takový a tak veliký jest prospěch z této nauky o mravnosti, správně-li se vykládá. Kolika králův, a to i dobrých mužův, vraždu způsobil onen jediný omyl, že král tyran může dle zákona býti usmrcen! Kolik šíjí zlomilo nesprávné tvrzení, že kníže z některých příčin může býti od jakýchsi několika lidí sesazen! A kolik krveprolití způsobilo mylné učení, že králové nejsou představení, nýbrž správci lidu! Posléze kolika odbojů příčinou byl názor, který učí, že věděti, zda rozkazy králúv jsou spravedlivé či nespravedlivé, přísluší soukromníkům a že dříve, než osvědčí poslušnost, nejen mohou, nýbrž mají o tom porokovati. Mimo to v mravní filosofii nyní obecně přijímané jest mnoho věcí neméně nebezpečných než ony, jichž uvésti nyní není třeba. Jak mám za to, předvídali to staří, kteří raději měli vědu o spravedlnosti zavinutou v báje, než veřejně vydanou sporům. Neboť dříve než počalo se hýbati takovýmito otázkami, knížata nedomáhala se svrchované moci, nýbrž vykonávala ji a udržovala svou říši neporušenou ne důkazy, nýbrž trestajíce špatné a chráníce dobrých. Také poddaní neměřili, co jest spravedlivé, rčeními a soudy soukromníků, nýbrž zákony království a nebyli udržování v míru hádkami, nýbrž mocí a autoritou, ano uctívali svrchovanou moc, ať spočívala u jedince neb u sboru, jako jakési viditelné božstvo. Proto málo spojovávali se, jako za našich dnů, s duchy ctižádostivými a zkáze propadlými k úplnému zvrácení svého státu, neboť nechovali tak podivné myšlenky nepřáti si záchovy toho, čím byli zachováváni. V pravdě, prostota oněch časů nebyla ještě schopna tak učeného výrazu pošetilosti. Proto byl mír a zlatý věk, který neskončil, dokud po vypuzení Saturnově nebylo učeno jako dovolenému chopiti se zbraně proti králům. Toto, dím, nejen staří sami viděli, nýbrž v jedné ze svých bájek, jak se zdá, velmi vhodně nám naznačili. Vypravují totiž, že Ixion, když byl pozván od Jova k hostině, pojal lásku k samé Junoně a začal se jí dvořiti. Pokoušeje se ji obejmouti, sevřel mrak, z něhož povstali Kentauři, z polovice lidé, z polovice koně přirozeností, pokolení to divoké, bojovné a neklidné. Změní-li se jedině jména, jest to tolik, jako kdyby byli řekli, že soukromníci, povolaní do sborů státních, přáli si vydati spravedlnost, sestru a choť toliko vládcovu, k zneuctění svým vlastním úsudkům a své chápavosti, že však objímajíce nepravé a nicotné zdání místo ní, nabyli oněch obojakých mínění mravních filosofů, z části správných a půvabných, z části hrubých a surových, příčin všech sporů a krveprolití. Ježto tedy jest viděti denně vznikati taká mínění, někdo-li rozežene nyní ony mraky a zcela pevnými důvody dokáže, že není žádných zaručených nauk o pravém a nepravém, o dobrém a zlém mimo zřízené zákony v každém království a státě a že otázky, zda nějaký příští čin ukáže se spravedlivým neb nespravedlivým, dobrým nebo špatným, nemá klásti nikdo mimo ony, jimž vládce svěřil výklad svých zákonů: jistě ukáže nám nejen širokou silnici k míru, nýbrž i naučí nás jak vystříhati se úzkých, tmavých a nebezpečných stezek stranictví a odboje. Nad to pak neznám nic, co muže býti myšleno prospěšnějšího.

Co do methody nepovažoval jsem za dostatečné užíti jasného a zřetelného slohu v tom, co mám vyložiti, nepočal-li bych právě látkou státu, a nepokročil-li bych odtud k jeho vzniku a formě a k prvnímu začátku spravedlnosti. Neb všechny věci chápou se nejlépe ze svých příčin účinných, jako totiž při hodinách nebo některém takovém nepatrném stroji látka, podoba a pohyb kol nemohou býti dobře poznány, nerozebere-li se, a není-li prohlédnut po částech, tak abychom mohli konati neobvyklejší pátrání o právech státův a povinnostech poddaných, nemusíme, dím, jich rozebrati, nýbrž přece považovati je tak, jakoby byly rozloženy, abychom mohli správně seznati, jaká jest podstata přirozenosti lidské, v čem jest, a v čem není schopna utvořiti stát, a jak jest se dohodnouti mezi sebou lidem, kteří zamýšlejí sloučit se v dobře založený stát. Řídě se tedy touto methodou, položil jsem především za základ zásadu, ze zkušenosti známou všem a nepopíranou nikým, že totiž smýšlení lidí jest přirozeně takové, že nebyli-li by zdržováni bázní z nějaké donucující moci, všichni budou nedůvěřovati sobě navzájem a báti se sebe, a že jak dle práva přirozeného mohou, tak nezbytností budou donuceni užívati síly, již mají, k záchově sebe samých. Namítnete snad, že někteří to popírají. Opravdu jest tomu tak, že velmi mnozí to popírají. Zdá se však tedy, že bojuji sám proti sobě, protože tvrdím, že tíž lidé přiznávají i popírají touž věc? V pravdě ne, nýbrž ti, jichž jednání vyvrací, co jich rozpravy dokazují. Vidíme, jak všechny země, byť žily v míru se svými sousedy, přece střeží svých hranic ozbrojenci, svých měst hradbami u branami a jak vydržují stálé hlídky. Za čím děje se toto vše, není-li bázně ze sousední moci? Vidíme dokonce v dobře řízených státech, kde jsou zákony a tresty stanoveny pro škůdce, jak přece jednotliví lidé necestují bez meče po boku ke své obraně ani nespí nezavrouce nejen dveří před spolupoddanými, nýbrž i svých truhlic a skříní pro bázeň ze sluhů. Mohou lidé dáti jasnější svědectví o nedůvěře, již mají k sobě, a všichni ke všem? Když takto činí, a to jak země, tak i lidé, veřejně vyznávají svou vzájemnou bázeň a nedůvěru. Než v hádkách popírají to, to jest, vynasnažujíce se odporovati jiným, odporují sobě. Kdyby tato zásada byla připuštěna, nutně by vyplývalo, jak někteří namítají, že nejen všichni lidé jsou špatní, (k čemuž snad, třebas se to zdálo tvrdým, přece musíme přisvědčiti, ježto jest to tak jasně prohlášeno Písmem svatým), nýbrž špatní též od přirozenosti, což nelze připustiti bez bezbožnosti. Než to, že lidé jsou špatní od přirozenosti, nevyplývá z této zásady. Třebas špatných bylo méně než řádných, protože přece nemůžeme rozlišiti jich, nutnost podezřívati, míti se na pozoru, předcházeti, podmaňovati si a brániti se naléhá stále na nejčestnějšího a nejlepšího. Ještě méně vyplývá, že ti, kdo jsou špatní, jsou jimi od přirozenosti. Ačkoliv od přirozenosti, t. j. již od svého narození, kdy jsou pouze smysly vnímající tvorové, mají náklonnost, že bezprostředně, pokud na nich sejde, přejí si a činí, cokoli se jim líbí nejvíce, a že buď z bázně utíkají před blížícím se nebezpečím, nebo je ve své bezcitnosti odrážejí, nelze jich přece pro tento důvod počítati za špatné. Žádosti mysli zajisté, které pocházejí z nižších částí duše, nejsou samy špatny, nýbrž činy z nich vzcházející mohou jimi býti někdy, kdykoli jsou škodlivy neb proti povinnosti. Nedáte-li dětem, čeho si žádají, jsou mrzuty, křičí, bědují a bijí mnohdy své rodiče, a to vše mají od přirozenosti. Přece jsou prosty viny a nemůžeme jich správně nazývati špatnými, předně, protože nemohou škoditi, dále, protože nemajíce svobodného užívání rozumu jsou zproštěny vší povinnosti. Když pak dojdou zralejšího věku a nabudou síly, jíž mohou škoditi, a konají-li dále tytéž věci, tu opravdu i počínají býti i jsou správně počítány za špatné. Jest tudíž špatný člověk téměř totéž jako dítě vzrostlé do síly a statnosti, nebo jako člověk dětského ducha a zlomyslnost totéž jako nedostatek rozumu v onom věku, kdy přirozenost má býti na lepší cestu uvedena dobrou výchovou a zkušeností. Řekneme-li tedy, že lidé jsou přirozeně zlí, protože nedostávají vychování a užívání rozumu od přirozenosti, musíme nutně uznati, že lidé mohou odvozovati žádostivost, bázeň, hněv a jiné vášně +živočišné+ od přirozonosti, avšak přece nepřičítati zlých účinů oněch vášní přirozenosti.

Když tedy základ mnou položený stojí pevně, dokazuji především, že stav lidí mimo občanškou společnost, jejž můžeme správně zváti stavem přirozeným, jest jen pouhá válka všech proti všem a že v této válce všichni lidé maji stejné právo na všechny věci, dále že všichni lidé, jakmile dojdou pochopení tohoto nenáviděného stavu, přeji si, ana i příroda samu je k tomu pudí, býti osvobozeni od této bídy. Než to může se státi jen smlouvou, že všichni zřeknou se práva, jež mají na všechny věci. Dále vykládám a dotvrzuji, jaká jest povaha smlouvy, jak a jakými prostředky právo jednoho může býti přeneseno na druhého, aby jejich smlouvy staly se platnými, též jaká práva a komu jest jich nutně propůjčiti, aby mír byl zaveden, co jsou totiž ony předpisy rozumu, jež lze správně zváti přirozenými zákony. To všechno jest obsaženo v oné čášti této knihy, již nadpisuji „Svoboda“.

Položiv tyto základy, ukazuji dále, co jest stát a svrchovaná moc v něm a jeho různé druhy, jak se jimi stává, a která práva, jednotlivci, kteří zamýšleji zříditi tento stát, nutně musí přenésti se sebe na svrchnvanou moc, ať na jedince, ať na shromáždění lidí, že neučiní-li tak, zřejmě ukáže se, že to není stát, nýbrž práva, která všichni lidé mají na všechny věci, t. j. práva válečná, dále zůstávají. Potom rozlišuji ruzné druhy jeho, monarchii, aristokracii a demokracii, otcovské panství a panství pánů nad jejich otroky. Vykládám pak, jak jsou zřízeny, a srovnávám jich jednotlivé výhody a nevýhody mezi sebou. Mimo to rozvíjím, které tu jsou věci, jež ničí stát, a jaká jest povinnost toho nebo těch, kdo vedou vládu. Posléze vysvětluji povahu zákona a hříchu a rozlišuji zákon od rady, smlouvy a od toho, co zovu právem. Všechno to zahrnuji názvem „Panství“.^[2]

Aby ono právo, jež, jak jsem dotvrdil pádným důvodem v předešlém oddílu, vrchnosti mají nad svými poddanými, nezdálo býti proti svatému Písmu, ukazuji v poslední části nadepsané „Náboženství“ především, že neodporuje božskému právu, pokud Bůh vládne nade všemi vládci od přirozenosti, t. j. dle přikázání přirozeného rozumu, za druhé, jak dalece Bůh sám měl zvláštní panství nad Židy na základě oné staré úmluvy obřízky, za třetí, protože Bůh vládne nyní nad námi křesťany na základě naší úmluvy křestní. Nepříčí se tudíž moc vrchních vladařů čili občanského státu nikterak, jak vidíme, náboženství. Posléze vykládám povinnosti, jichž se nutně vyžaduje od nás ke vstupu do království nebeského. A o tom dokazuji jasně a uzavírám ze zřejmých svědectví svatého Písma dle výkladu podávaného všemi, že poslušnost, kterou jsou povinni, jak jsem tvrdil, jednotliví křesťanští poddaní svým křesťanským knížatům, nemůže být nikterak na odpor křesťanskému náboženství.

Viděli jste moji methodu: poslyšte též důvod, který mne přiměl psáti toto. Studoval jsem filosofii ze záliby a sháněl její první základy ve všech oborech. Seřadil jsem je ponenáhlu do tří částí a zamýšlel je napsati, takže v první bych byl pojednal o tělese u o jeho všeobecných vlastnostech, v druhé o člověku a o zvláštních jeho mohutnostech a citech, ve třetí o státě a povinnostech poddaných. Proto první část byla by obsahovala první filosofii a kterési základy fysiky; v té byli bychom uvažovali o pojmech času, prostoru, příčiny, síly, vztahu, poměru, velikosti, podoby a pohybu. V druhé chtěli jsme se zabývati obrazotvorností, pamětí, rozumem, usuzováním, žádostivostí, vůlí, dobrým a zlým, čestným a nečestným a t. d. O čem jedná tato poslední část, již právě jsem vám ukázal. Zatím, co domyšluji, rovnám obezřele a pomalu skládám tyto věci, (neboť usuzuji^[3] toliko, nepru se), přihodilo se, že moje vlast několik let dříve, než občanské války jaly se zuřit, vřela prudce otázkami o právech panství a poslušnosti povinné od poddaných, pravými to předchůdci blížící se války. To byla příčina, která způsobivši odklad všech ostatních věcí uspíšila a vyrvala mi onu třetí část. Takto věc poslední v pořadu vyšla první v čase, a tu tím spíše, protože jsem viděl, že jsouc založena na svých vlastních zásadách dostatečně známých ze zkušenosti, nepotřebuje předcházejících částí. Než neučinil jsem toho ze žádosti po chvále, ač, měl-li bych ji, mohl bych hájiti se tou pěknou výmluvou, že jen velmi málo lidí, kteří nejsou dotčeni pochvalou, koná věci chvály hodné, nýbrž pro vás, čtenářové, ježto jsem nabyl přesvědčení, když správně budete chápati a nadobro proniknete toto učení, jež vám zde předkládám, že raději spíše snesete trpělivě nějaké nevýhody pod vládou, protože lidské zaležitosti nemohou nijak býti bez nějakých nevýhod, než abyste umíněně rušili klid veřejný, že měříce spravedlnost věcí, jimiž se zanášíte, ne přemlouváním a radou soukromníků, nýbrž ony říšskýmí nestrpíte déle, aby ctižádostiví lidé proudy vaší krve se probrodili ke své vlastní moci, že budete považovati za lepší spokojeně žíti za přítomného stavu, byť snad ne nejlepšího, než podniknouti válku a tak hleděti zjednati nápravu pro jiné lidi v jiném věku, zatím co vy sami buď budete zabiti neb sejdete věkem. Kromě toho co do těch, kteří nechtí přiznati se za poddané občanské vrchnosti a chtí býti zproštěni všech veřejných břemen a přece chtí žíti pod její právomocí a očekávati ochrany proti násilí u bezprávím jiných, nechť se na ně nedíváte jako na spolupoddané, nýbrž považujete je za nepřátele a vyzvědače, a nechť ukvapeně nepřipouštíte za slovo boží vše, co oni buď veřejně buď soukromě za ně budou předkládati. Řeknu jasněji, některý-li kazatel, zpovědník nebo kasuista^[4] jen řekne, že toto učení shoduje se se slovem božím, že totiž vrchní vládce, ano i kterýkoli soukromý človek muže být oprávněně vydán na smrt bez rozkazu vládcova, nebo že poddaní mohou odporovati, spiknouti se nebo umlouvati se proti svrchované moci, ať nikterak nevěříte jim, nýbrž ihned ohlásíte jich jméno. Ten, kdo schvaluje tyto důvody, uzná též mé úmysly při psaní této knihy.

Posléze položil jsem si toto za pravidlo v celé rozpravě, předně neurčovati nic, co se týká spravedlnosti jednotlivých činů, nýbrž nechati je určiti zákonům, dále nerozbíratí zákonu některého státu zvláště, t. j. nevypočítávati, které jsou zákony některé země, nýbrž vyložiti, co jsou zákony všech zemí, za třetí nezdáti se toho názoru, že menší míra poslušnosti přísluší míti ke státu aristokratickému neb demokratickému než monarchickému. Jakkoli jsem se snažil v desáté hlavě důkazy vzbuditi u lidí mínění, že monarchie jest nejvhodnější forma státní, (kteroužto jedinou věc přiznávám v této celé knize za nedokázanou, nýbrž jen za pravděpodobně stanovenou), přece pravím výslovně, že, ve všelikém státu má býti svrchovaná a stejná moc. Za čtvrté umínil jsem si v ničem nerozebírati tvrzení bohoslovců mimo ta, jež zbavují poddané jich poslušnosti a otřásají základy státu. Posléze, abych neprozřetelně nevykládal něco z toho, čeho není třeba, nepouštěl jsem na veřejnost ihned toho, co jsem takto napsal. Proto rozdal jsem několik málo výtisků soukromě mezi některé své přátele, abych prozkoumal mínění jiných, a ukázalo-li by se něco mylným, drsným neb nejasným, to opravil, uhladil a vysvětlil.

Shledal jsem, že následující věci byly nejostřeji vytýkány: že jsem moc občanskou příliš rozšířil, (to však od duchovních), že jsem naprosto odstranil svobodu svědomí, (to však od sektářů), že jsem povýšil knížete nade všechny zákony, (to od právníků). Proto nedal jsem se příliš pohnouti výtkami těchto lidí, (kdyžtě činíce je, hleděli si jen svých vlastních záležitostí), leč že bylo ony uzlíky o něco pevněji utáhnouti. Pro ty však, již se trochu rozmýšleli nad zásadami samými, jako jsou přirozenost lidská, moc čili právo přirozené, přirozená povaha úmluv a smluv a vznik státu, protože hledajíce chyby neřídili se svými vášněmi jako spíše obecným rozumem, přidal jsem tedy na několika místech některé poznámky, jimiž bych dal, jak jsem se domníval, jakési zadostiučinění jejich odchylným myšlenkám. Posléze snažil jsem se neuraziti nikoho mimo ty, jichž zásady těmto odporují, a jichž útlá mysl snadno dá se uraziti každým odchylným míněním.

Pročež najdete-li něco, co má více říznosti a méně jistoty, než náleží, ježto není to řečeno pro ohhájení stran jako spíše pro zavedení míru a od někoho, jehož spravedlivé bolesti nad přítomnými pohromami vlasti může zajisté laskavě popřána býti nějaká svoboda, račte přijmouti to, čtenářové, — o to jediné prosím — s klidnou myslí.

---

1. Lat. text: cena věd … osob …, jichž se týkají. Pozn. překl.
2. Angl. název zní „dominion“, lat. ponejvíce „imperium“, nicméně překládáno dle angl. textu „panství“, ježto tento pojem znamená totéž jako „vláda, moc, právo panovnické“. O to jest nový pojem „dominion“ širší než římské „dominium“ = „vlastnictví“, což značilo pouze úplnou právní moc nad věcí hmotnou. Pozn. překl.
3. Lat. text: počítám. Hobbes pojimá usuzování jako počítání (viz úvod). Pozn. překl.
4. Kasuista jest pěstitel kasuistiky, t. j. oné části mravovědy, která jedná o sporech různých povinností neb jednání. Spory ty byly vzaty buď ze života skutečného neb smýšleny. Kasuistika byla pěstována soustavně od 13. stol. zvláště od scholastikův a jezuitů. Pozn. překl.