Vlastenský slovník historický/Jan

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 243–257. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Jan z Jesenice
Související články ve Wikipedii:
Jan Nepomucký, Jan Sarkander, Jan XXIII. (vzdoropapež), Jan XII. Železný, Jan, probošt vyšehradský, Jan Lucemburský, Jan Jindřich, Jan Zhořelecký, Jan Habsburský, Jan Parléř, Jan z Jesenice, Jan Želivský

Jan. A) Svatí toho jmena: 1) J. Nepomucký, dle zbožné starodávné pověsti kanovník Pražský, jenž z rozkazu krále Václava IV. utopen jest ve Vltavě pod mostem Pražským, protože nechtěl králi vyzraditi zpověď manželky jeho královny Johany. Spisovatelé XVI. stol. kladou tento skutek, o němž souvěkých zpráv není, na rok 1383. Již v XVI. století stavěny na jeho jmeno oltáře a kaple. Císař Ferdinand III. a arcibiskup Pražský Arnošt Harrach zasadili se první při dvoře papežském o vyhlášení jeho za svatého, což později vícekrát po sobě nově předsevzato, až pak dosaženo slavné svatořečení v Římě dne 19. bř. 1729. Od té doby se považuje sv. J. Nepomucký za zemského patrona v Čechách, ale ctění jeho rozšířilo se v brzce i po cizích zemích, ano po celém světě křesťanském, obzvláště pak v obyčej vešlo postavovati sochy jeho na mosty, což i v nejvzdálenějších krajinách katolických se spatřuje. Ke hrobu jeho v kostele sv. Víta na hradě Pražském dějí se každoročně v den 16. máje, jemu zasvěcený, hlučné pouti z Čech a z Moravy. — 2) J. Sarkander, nar. 20. pros. 1576 v Skočově slezském z polských šlechtických rodičů, studoval v Olomouci, v Praze a konečně v Štýrském Hradci, kdež vysvěcen jest na kněžství. Přišed na Moravu kaplanoval na rozličných místech, až konečně k žádosti jednoho pána z Lobkovic, který si jej za zpovědníka byl vyvolil, učiněn jest r. 1616 farářem v Holešovicích. V tom úřadě jevil zvláštní horlivost u vyučování náboženství ve škole, v kostele i po domech osadníků, konaje i daleké cesty misionářské, aby protestanty pro víru katolickou získal. Pro takovou horlivost mnozí protestanté nechuť k němu pojali, která vzrostla v míru tak povážlivou, že Sarkander, vraceje se z pouti do Častochova, kterou byl r. 1619 se štolbou páně Lobkovicovým konal, netroufal si více do Holešovic, nýbrž fary té se vzdal. Když však nikdo faru tu nechtěl, vrátil se k ní Sarkander ku konci r. 1619 přece zase. R. 1620 vpadlo do Moravy vojsko kozáků, poslané od krále Polského Sigmunda na pomoc Ferdinandovi II., a ukrutně pustošilo. Když přišli kozáci též k Holešovicům, Sarkander vešed jim vstříc s velebnou svátostí tak je ukrotil, že neplenili, nýbrž k Vídni dále táhli. Z toho povstalo podezření na Sarkandra, že pod záminkou pouti do Častochova, na které po celé čtyry neděle byl prodlel, vyjednával u krále Polského pomoc pro Ferdinanda, pročež jest zatčen, do Olomouce vlečen a tam ukrutně zmučen, aby se přiznal, čehož Sarkander neučinil, ale 17. bř. 1620 následkem ukrutného ztrýznění zemřel. Tělo jeho pochováno v Brně v kostele Panny Marie, po zaniknutí pak toho chrámu byly ostatky jeho přenešeny do kostela sv. Michala, kde posavad odpočívají. Ač již od roku 1715 bylo o to mnohokrát usilováno, jest J. Sarkander teprv 6. kv. 1860 od papeže Pia IX. prohlášen za blahoslaveného. — B) Vysocí hodnostáři duchovní: 3) J. XXIII., papež, jeden z nejhanebnějších mužů svého věku, dal se porušiti dary od nepřátel Husových, že tohoto, nedbaje přímluvy krále Václava IV. a jeho manželky Žofie, zval do Říma před svůj soud, a když se nedostavil a pouze několik přátel na svém místě tam poslal, aby jej zastávali a omlouvali, vydal na něj klatbu, která jest 15. bř. 1411 čtena v kostelích Pražských. Když pak v měsíci květnu 1412 ohlašovány jsou v Praze odpustky, jež tentýž papež uděloval všem, kdož by se účastnili války proti Ladislavovi králi Neapolskému, odpůrci jeho, povstala z toho známá bouře a odpravení tří mládenců, kteří v kostelích odpustkům těm, od Husa za neplatných vyhlášeným, odpírali. Potom Vok z Valdšteina, dvořenín královský, směšný průvod spůsobil a veřejně na Příkopech buly papežské na ty odpustky spálil. Z toho došly do Říma nové žaloby na Husa, což mělo za následek, že na něj vydána nová kletba, hroznější než dříve, ano vyšel rozkaz, chopiti se ho živého neb mrtvého, a kapli Betlemskou, kde bludy své hlásá, rozbořiti; zároveň vyřknul papež interdikt nad Prahou, pokud by se tam zdržoval Hus. Tak samým tímto papežem podněcován jest v Čechách spor povstalý původně o učení Viklefovo, a jiskra, která mohla shovívavou snášelivostí snadno býti udušena, rozdmychována v mocný plamen, jehož zkázyplný požár měl zachvátiti nejen celou zem Českou, nýbrž i všecky sousední krajiny. Když potom Hus dostavil se ke sboru Kostnickému, hned den na to šli pan Jan z Chlumce a pan Jindřich Lacembok ku papeži Janovi oznámit mu, že Jan Hus již se dostavil, a prosit ho za potřebnou ochranu pro něj. Papež slíbil jim ochotně, že mistru Husovi ničím ukřivditi nedá, a byť prý jemu i vlastního bratra byl zabil. Ale interdikt na Husa vydaný s počátku zrušiti nechtěl, než brzy se rozmysliv klatbu naň vydanou na čas zdvihl, tak že směl Hus svobodně po městě choditi a také kostely navštěvovati, jenom při velikých kostelních slavnostech aby se viděti nedával. Hus však nepoužívaje takového dovolení ani přes práh svého příbytku nevykročil. V Kostnici měl se vyplniti osud nejenom Husův, nýbrž i samého papeže Jana. Tento, nedovedv zachrániti Husa před zatknutím od kardinálů sboru nařízeným, sám jest brzo na to od sboru důstojenství svého zbaven a uvězněn. Avšak podařilo se mu uprchnouti, načež pokořiv se nově zvolenému papeži Martinu V. od něho na milost přijat a kardinálem, pak děkanem kardinálského sboru jmenován zemřel v důstojnosti té v měsíci listopadu 1419 ve Florencii. — 4) J. z Jenšteina, arcibiskup Pražský, v. z Jenšteina Jan. — 5) J. Dražický, biskup Pražský, v. z Dražic. — 6) J. příjmím Železný (od brnění rytířského, jež nosil), biskup Litomyšlský a později Olomúcký, narodil se v Praze z rodičů měšťanských. Vstoupiv do řádu premonstráckého vynikal schopnostmi a obratnou výmluvností tak velice, že záhy stal se kanovníkem na hradě Pražském, proboštem Vyšehradským a 1400 biskupem Litomyšlským. J., jsa urputný nepřítel všech novot, odporoval všemožně učení Husovu, žádaje na synodě Pražské, aby Husovi a přátelům jeho zapovězeno bylo kázati, a knihy všecky v jazyku českém od nich sepsané aby zničeny byly. Když potom Hus dostavil se ke sboru Kostnickému, J. odebral se tam za ním, aby jmenem českého a moravského duchovenstva na něj žaloval, a usilovným doleháním svým na otce shromážděné přičinil se podstatně k odsouzení a upálení Husa. O tom jakmile došla zpráva do Čech, povstala největší rozjitřenost proti J-ovi, čehož použili mnozí páni a rytíři k rozchvácení zemských statků J-ových. Ten, vrátiv se na podzim r. 1415 do vlasti od sboru s plnomocenstvím mimořádného legata nalezl smýšlení svých krajanů tak sobě nepříznivé, že sotva si troufal ukázati se veřejně anebo předstoupiti před krále i rady jeho bez listu ochranného. I Konrad arcibiskup Pražský a Václav biskup Olomúcký chovali se k němu chladně, ba obojetně, jen arcibiskupův generální vikář a kanovníci kapitoly Pražské jevili tu ráznost a odhodlanost, jakou sobě přál. Po smrti biskupa Olomúckého Václava zvolila jedna část kapitoly J-a za biskupa, kdežto drahá zvolila Alše, kanovníka Vyšehradského, který z vůle královy arcibiskupem Konradem stvrzen a také v držení stolice biskupské uveden byl. Ačkoli papež Martin V. volbu Alše za biskupa zrušil, chtěje míti J-a biskupem Olomúckým, dovedl král Václav přes to všecko Alše v požívání jak Olomúckého tak i Litomyšlského biskupství uhájiti, nechtě J-a již ani do země své pouštěti. Teprv r. 1420 po smrti Václavově uvázal se J. v biskupství Olomúcké a opět také v Litomyšlské, veda při tom neustálé boje s Husity, na nichž musil jmenovitě Kroměříže r. 1423 brannou rukou dobyti. R. 1426 povýšen jest J. od papeže Martina za kardinála, císař Sigmund pak povolal jej do Uher, chtěje ho za biskupa Vacovského ustanoviti. Tu však zemřel J. v Ostřihomě 9. říj. 1430, nedočkav se papežského potvrzení. — 7) J. probošt Vyšehradský, poboční syn krále Václava II., nejspíše z matky rodu měšťanského, poněvadž r. 1322 písař desk zemských Štěpán z Tetína jmenuje se jeho synovcem. K důstojenství proboštskému dostal se po Petru z Lomnice († 1310), a téhož roku ještě dne 28. května pomohl sestře své kněžně Elišce k útěku z Prahy, maje pro ni připravené koně na Vyšehradě, kamž ona v přestrojení za sprostou ženu s dvěma pannami svými se dostala, a odkud ji Jan z Vartemberka provodil do Nimburka. J. podporoval i napotom sestru svou ve snahách jejích, aby těkavého manžela svého krále Jana ke spořádanějšímu spůsobu živobytí přivedla, i jest proto od nepřátel Eliščiných osočen u krále a obviněn z jakési zrady. Tu jest z rozkazu prchlivého krále probošt J. dne 21. čce 1322 nenadále zajat v Praze, prohlášen za zbavena všech svých důstojenství a předveden před krále, který mu vytýkal zrádný podvod, ano hned té chvíle kázal mu zvoliti sobě spůsob smrti, kterým by chtěl býti sprovodín ze světa. Probošt hrůzou pojat nevěděl co promluviti, i uposlechl domluvy přítomných pánů, aby přiznáním se k vině hleděl ukrotiti hněv králův, a prosil za milost. Po mnohém zahrožování a týrání od krále i také některých jeho rádců jest konečně odveden a uvržen do žaláře v domě křižovníků německých u sv. Benedikta na Starém městě, odkud však podařilo se mu na večer druhého dne uprchnouti, načež se obrátil do Bavor. Teprv asi ku konci r. 1324 král Jan, přesvědčiv se o lichosti nařčení probošta J-a, přijal jej na milost a navrátil mu odňatá beneficia i důstojenství. R. 1325 královna Eliška po svém návratu z Bavor bydlela nějaký čas na Vyšehradě u probošta J-a, a r. 1330 také v jeho domě zemřela. Jako sestře své za jejího živobytí, byl i po její smrti probošt J. věrnou podporou synu jejímu Karlovi, jehož spůsobením povýšen jest r. 1334 na biskupství Olomúcké. — 8) J. z Pomuka (t. j. Nepomuka), jinak Johánek řečený, generální vikář arcibiskupství Pražského, syn Volflina z Nepomuku, připomíná se ponejprv r. 1372 co veřejný písař čili notář a osoba duchovní (clericus), ač ne ještě kněz. R. 1373 zastával úřad prvního písaře kanceláře arcibiskupské, v němž setrval do roku 1381, požívaje přízně arcibiskupa Očka z Vlašimi, u jehož stolu jídal. Byltě již toho času muž zámožný, maje dům na Hradčanech a zakládaje světské i duchovní osoby půjčkami peněz. Dosáhnuv mezi tím svěcení na kněžství stal se r. 1380 oltářníkem v kostele sv. Víta, a téhož roku obdržel i faru u sv. Havla na Starém městě v Praze, a sice mimořádnou cestou, totiž milostí papežskou, začež zaplatil co poloviční příjem prvního roku 14 kop grošů do komory papežské. On sám však nenastoupil duchovní správu při tom kostele, nýbrž dosadil za sebe náměstka, sám pak jal se studovati práva na universitě Pražské, kdež r. 1387 dosáhl doktorství práva církevního, při čemž taxa mu byla prominuta, což stávalo se jenom při osobách, na kterých universitě záleželo pro mocný vliv jejich. Mezi tím se byl J. stal kanovníkem u sv. Jiljí na Starém městě, byv na to místo dosazen arcibiskupem Janem z Jenšteina, ale r. 1389 nazývá se již kanovníkem Vyšehradským. Téhož roku v měsíci září jmenoval jej arcibiskup Jan svým generálním vikářem, kterýžto úřad potom zastával až do své smrti. Faru svou Havelskou vyměnil r. 1390 s Linhartem arcijahnem Žateckým za toto arcijahenství při kostele Pražském, od kteréž doby se uvádí mezi kanovníky Pražskými. Když r. 1393 rozepře mezi králem Václavem a arcibiskupem Janem z Jenšteina nanovo vypukly divěji než dříve, byl J. z Pomuka co důvěrník arcibiskupův též vydán hněvu královu zvláště proto, poněvadž co generální vikář udělil stvrzení opatu Kladrubskému Olenovi, zvolenému proti vůli králově, který byl zamýšlel užiti uprázdněného opatství toho k nadání nového biskupství v Čechách. Tu jsou 20. března z rozkazu králova zajati J. z Pomuka, oficial arcibiskupův Mikuláš Puchník, Václav probošt Míšenský a kanovník Pražský, jakož i rytíř Něpr, hofmistr arcibiskupův, a přivedeni na rychtu Staroměstskou, kde Johánek i Puchník strašně jsou zmučeni, při čemž prý král sám vlastnoručně pomáhal. I chtěl všecky čtyry dát utopiti, ale jinak se rozmysliv žádal na nich, aby mu písemně a pod přísahou slíbili, nikomu nic o takovém s nimi nakládání nevyjeviti a držeti napotom s ním proti arcibiskupovi. Puchník, probošt Václav a Něpr učinili tak a jsou propuštěni, ale J. z Pomuka byl mučením tak ztrýzněn, že na živě zůstati nemohl, pročež král dal jej svázaného nésti na most Pražský a svrhnouti do Vltavy. Tělo jeho později nalezené pohřbeno v kostele sv. Víta. — C) Panovníci a členové panovnických rodin: 9) J. Lucemburský, král Český, syn císaře Jindřicha VII., nar. 1295, došel koruny české sňatkem s Eliškou, dcerou krále Václava II., a povolán jest proti Jindřichu Korutanskému, který svou neschopností vladařskou v Čechách nemožným se byl učinil. Zasnouben s Eliškou 1. září 1310 ve Špýru vydal se J. s vojskem do Čech, maje sobě od otce za předního rádce přidaného Petra Aspelta, arcibiskupa Mohuckého, a zmocnil se 3. pros. Prahy pomocí kaplana Eliščina Berengara a srozuměných s ním měšťanů, načež v únoru 1311 korunován jest i s manželkou svou na království České, potvrdiv dříve stavům na sněmě shromážděným práva a výsady země. Téhož roku v květnu král odebral se do Moravy, aby přijal slib poslušenství též od tamějších stavů. Vrátiv pak se do Čech jezdil po zemi a uvazoval se v hrady a statky za vlády Korutanského od pánů uchvácené, a zároveň podnikal výpravy proti loupežníkům, kteří se byli v době velikých předešlých nepořádků zahnízdili v některých krajinách. Zjednav tak pořádek v zemi obrátil se J. podruhé do Moravy a též tam pokořil zhoubce zemské. Na to zajel do Vídně a vyrovnal se pokojně s Fridrichem vévodou Rakouským o rozličné nároky a požadavky jeho. Hned potom bylo mu činiti prostředníka ve sporech, které nanovo byly vypukly mezi některými pány a měšťany Pražskými, královým mocným slovem však jsou narovnány. Po ten celý čas byl mu rádcem ve správě země zmíněný svrchu arcibiskup Petr, druhdy probošt Vyšehradský a kancléř krále Václava II. Ten zůstal mu po boku, i když r. 1313 král J. vypravil se vojensky do Vlach otci svému na pomoc, a v nepřítomnosti jich svěřena vláda v Čechách některým jiným německým radám královým. Ještě na cestě však došla krále J-a zpráva o smrti jeho otce. S počátku chtěl se J. sám ucházeti o důstojnost císařskou, nemoha však jí dosáhnouti zasazoval se o zvolení Ludvika vévody Bavorského naproti soupeři jeho Fridrichovi Rakouskému. Ale od nesjednocených kurfirštů zvoleni jsou 18. říj. 1314 císařové dva, Ludvík i Fridrich, z čehož pošla válka v Němcích mezi nimi. Když se král J. r. 1315 zase navrátil do Čech, musil na dolehání pánů propustiti německé vladaře a zvoliti na jich místo Čechy, Jindřicha z Lipé pro Čechy a Jana z Vartemberka pro Moravu. V ty doby podnikl král nové tažení do Moravy proti mocnému Matoušovi Trenčanskému, který, založiv za předešlých zmatků v Uhřích panství docela neodvislé na Slovensku, také některých hradů na Moravě se byl zmocnil. Matouš jest v bitvě u Holíče od Jana z Lipé poražen, a musil vrátiti co si byl bezprávně přiosobil. Mezi tím počínali si domácí vladařové zemští co nešetrní poručníci nad králem. Od smrti Václava II. bylo pro nepořádné hospodářství jak syna jeho Václava III. tak i Jindřicha Korutanského zastaveno mnoho statků královských ve dluzích, a Jindřich z Lipé jal se větší část důchodů zemských obraceti na splácení korunních dluhů, tak že velmi málo zbývalo na potřeby dvoru královského, a přece nespěchalo se s navrácením zastavených statků ke koruně. Jindřich sám byl jedním z předních věřitelů koruny, a nejen že pamatoval na sebe, aby sám před jinými přišel k svému, nýbrž obohacoval se i spůsobem nepravým. Při tom vedl nádherný dvůr, kdežto král vydán byl nedostatku. Záležitosti zemské spravoval libovolně, krále se neptaje. Nad to nade všecko urážel královnu okázalým se kořením vdově po králích Václavovi II. a Rudolfovi, Alžbětě, tak zvané královně Hradecké, s níž Eliška v dávné nevoli žila. Tak vznikala čím dále tím větší nespokojenost královských manželů se spupným vladařem, která dosáhla vrchole svého, když Jindřich z Lipé a královna Alžběta bez opovězení se králi provdali nejmladší dceru Václava II. z Alžběty, Anežku, za Jindřicha knížete Javorského v Slezsku, a za věno mu upsali Hradec Králové. Takovou nešetrností popuzen dal král z nenadání zatknouti Jindřicha z Lipé (26. říj. 1315) a odvézti na Týřov do tuhé vazby. Z toho pošlo povstání panstva proti králi, při němž stáli toliko Vilém Zajíc z Valdeka, Petr z Rožmberka a několik jiných přednějších, kdežto všecka ostatní šlechta postavila se na stranu Lipského. Král pozval si na pomoc kurfiršty Mohuckého a Trevirského, kterýžto poslední byl bratr otce jeho císaře Jindřicha. Ti přišedše do Prahy učinili v dubnu 1316 mírné narovnání mezi stranami, Jindřich z Lipé propuštěn jest na rukojmě, a ustanoveno, aby v jisté době stala se úmluva o navrácení hradů korunních, králi bezprávně zadržovaných, k čemuž však nepřišlo. Téhož roku král J. táhl do Němec králi Ludvíkovi na pomoc proti Fridrichovi Rakouskému, v Čechách zanechav co vladaře arcibiskupa Mohuckého. Ten však brzy, rozmrzen odporem, s jakým se potkával u strany Jindřichovy, odevzdav vládu královně Elišce odjel z Čech (1317). Tu se proti královně nanovo zbouřili Jindřich z Lipé a stoupenci jeho, i nastala nová vnitřní válka. Ku potlačení zpoury pospíšil král J. do Čech s vojskem německým, i dostavili se k němu věrní jeho, Vilém Zajíc, Petr z Rožmberka a jiní, slibujíce mu pomoc svou, ale prosíce, aby cizí žoldnéře poslal pryč ze země, poněvadž byli v nenáviděné paměti od času Oty Braniborského a Jindřicha Korutanského. Když však král žádost jejich zamítl a němečtí jeho vojáci jali se pleniti statky pánů jemu odporných, tu povstal v lidu hlas, že král chce všecky Čechy vyhladiti a místo nich Němce do země nasaditi, a sami ti, kteří mu až dosavad byli věrni zůstali, mezi nimi Vilém Zajíc a Petr z Rožmberka, odvrátivše se od něho přidali se ke straně odbůjné. Král takto sevřen vzal útočiště ke spojenci svému Ludvíkovi Bavorskému, který bez meškání přijel do Čech a spůsobil smíření mezi králem a jeho poddanými na obecném sněmě, odbývaném v měsíci dubnu 1318 v Domažlicích. Pánové znova slíbili poslušnost králi, ale statků korunních nevrátili mu, král J. pak zavázal se, nepřiváděti do země žádná cizí vojska a úřady zemské pouhými Čechy osazovati. Tu stal se Jindřich z Lipé opět podkomořím královským a správcem zemským. Z takového běhu věcí král nechuť vzal k Čechům, a rozený jsa Němec raději v Němcích byl by panoval, pročež s Ludvíkem Bavorským o to jednal, aby mu zemi Falckou za Čechy postoupil, Toho dověděvši se královna mocně odpírala, tak že král nesměl toho učiniti. Mezi tím dovedli pánové strany Jindřicha z Lipé docela opanovati krále hověním jeho marnotratnosti a jiným zlým náchylnostem. Užívajíce sami korunních statků jako dříve byli králi nápomocni v bezpříkladném vydírání peněz na měšťanstvu a duchovenstvu všelikou libovůlí a násilím. Král s nimi hrával v kostky, opíjel se, toulal se nočního času po krčmách a hampejzích, v kostele dával pohoršení neslušnými výtržnostmi a liboval sobě ve všelikých sprostých rozpustilostech. Při tom namluvili mu tovaryšové jeho prostopášností, že manželka jeho zle o něm ukládá, chtíc ho zbaviti království o posaditi na trůn svého tříletého syna Václava, v jehož jmenu pak sama by vládla. A to prý chce provésti pomocí několika pánů, mezi nimiž výslovně jmenován pan Vilém Zajíc z Valdeka. Král, prudké a nepovážlivé jsa povahy, dal u sebe místo takovému osočování a velice se rozzlobil na manželku svou. I přepadl ji v Loktě, kde na ten čas meškala, a malého Václava do tmavé komory zavříti, královnu pak na Mělník zavézti kázal (v únoru 1319). Z toho strhla se nová bouře v zemi, nešťastné královny ujali se Pražané ve spolku s několika pány, Eliška přestěhovala se k žádosti jejich do Prahy, i nastala válka mezi královskými manžely. Tu jest město obleženo od krále a prudký útok na ně učiněn, jejž však odrazil statečně Vilém Zajíc. Konečně dne 18. července uzavřena jest jakási smlouva mezi králem a městem, a také oba královští manželé na oko jsou smířeni. Ale král málo se vázal na úmluvu, a po nějakém čase nastalo nové vydírání peněz na měšťanstvu. V prosinci téhož roku král J. vyjel z Čech a toulal se déle než rok po zemích německých, vyhledávaje dobrodružství a peníze utráceje. Nejraději zdržoval se v otčině své Lucembursku, kterou více miloval než Čechy, kde od té doby jen velmi pořídku se zdržoval. Nebyltě král J. doposavad zdomácněl ve svém království, aniž vůbec dospěl ku poznání vážných povinností panovnických, lehká a těkavá jeho mysl pudila ho neustále do světa, kdež sháněl se po zábavách, rytířských kratochvílích a bojích, jsa lidem ku podivu svou udatností a marnotratnou štědrostí. Do Čech pak vracel se jen tenkráte, když potřeboval peněz, kteréž si zaopatřoval všemi možnými prostředky, často i dosti nectnými. Z takového počínání měl král J. v cizině nemalou slávu, až i přísloví povstalo, že bez boží a krále českého pomoci žádná věc ku konci přivedena býti nemůže; ale země hynula jeho nehospodářstvím a zanedbáváním vladařské péče, a národ proklínal jej pro nesnesitelné útisky. Roku 1322 nastaly ze starých příčin nové různice v králově domácnosti, král opět dal se popuditi proti své choti, i vylil sobě zlost na Janu proboštu Vyšehradském, jejím nevlastním bratru a po smrti pana Viléma Zajíce jediném příteli, jejž z obmýšlené zrady vině zbavil všech jeho důstojenství a statků. Ale probošt uprchl z vězení, do kterého byl uvržen, a ujel do Bavor, kamž i královna sama jej následovala, bojíc se opětného násilí se strany svého manžela. Král pak proboštovy i její statky větším dílem rozdal v zástavu pánům jeho přízně požívajícím. Téhož roku pomáhal král J. Ludvíkovi Bavorskému proti Rakouskému Fridrichovi, i pomohl u Mühldorfu rozhodnouti dlouhý boj o císařskou korunu ve prospěch onoho. Fridrich sám upadl v zajetí, a zároveň s ním jeho bratr Jindřich; onoho Ludvík v zajetí přijal, tohoto král J. i dal jej zavézti na Křivoklát a tam u vazbě držeti. Za pomoc, kterou J. Ludvíkovi učinil, postoupil mu tento v zástavu krajinu Chebskou, která odtud navždy zůstala při Čechách. Roku 1323 z rozkazu krále J-a opět za hranicemi meškajícího odvezen jest z Čech sedmiletý syn jeho Václav a na vychování dán ke dvoru krále Francouzského Karla. Dle jmena jeho nazván jest kralevic Český při biřmování Karlem, kteréžto jmeno mu napotom zůstalo místo národního jmena Václav. Roku 1325 po půl třetím roce vystěhování svého královna Eliška do Čech se vrátila, neboť jednak byl se král přesvědčil o její a probošta Vyšehradského nevinnosti, jednak královna v cizině nedostatek trpěla, když ze země žádných důchodů jí nepřicházelo, i přijata jest od lidu s velikou radostí. Také proboštovi Vyšehradskému navrácena důstojenství jeho i statky. Mezi tím král nepřestal vybírati ze země peníze a utráceti je v cizině, k čemuž i duchovenstvo musilo mu býti nápomocno desátkem, jejž mu uložil se svolením papeže, kterémuž se byl zavázal k tažení křižáckému. Roku 1327 podnikl J. tažení do země Polské, jejímiž králi psali se od časů krále Václava II. panovníci čeští, kde však na ten čas mocně vládl Vladislav Lokýtek, r. 1320 v Krakově na království korunovaný. Na tom tažení svém král J. větší díl Slezska opět s korunou spojil, neboť se mu kamkoli přijel poddávala knížata slezská, kteří s části již dříve se byli co manové dali v ochranu králů Českých. Jmenovitě tak učinili knížata Bolek Opolský, Kazimír Těšínský, Vladislav Kozelský a Jan Osvětimský. Ale proti Lokýtkovi král nic nevykonal, neboť vložil se v tu věc král Uherský, zet Lokýtkův, a za náhradu navrhl J-ovi sňatek dědičného prince Ladislava s dcerou jeho Annou. S tím král J. dobře spokojen byl, a hned od dalšího tažení do Polska upustil. Příkladu jmenovaných knížat slezských následoval nyní též Jindřich kníže Vratislavský, který mužských dědiců nemaje přijel do Prahy a knížectví své upsal koruně České po své smrti, začež od krále obdržel k doživotnímu užívání Kladsko a 1000 hřiven stříbra ročního důchodu z jeho komory. Potom král J. sám odjel s ním do Vratislavi, kdež sobě co budoucímu pánu země dal holdovati. Téhož roku zasnouben jest Jan, druhorozený, teprv pětiletý syn králův, s Markétou, dcerou Jindřicha Korutanského, někdejšího krále českého, s kterým král J. nyní dobré přátelství zachovával; a poněvadž Jindřich jiných děti neměl kromě té dcery, tedy budoucí choť její stal se nápadníkem jeho zemí Korutanska a Tirolska. Když na to král J. chystal se k nové jízdě ze země, povolili mu stavové z uznalosti, že tak prospěšné věci pro říši Českou byl vyřídil, ochotně novou berni, on ale na tom dosti nemaje užil ještě jiného, nechvalného prostředku vydírání, daje bíti lehkou minci k veliké škodě lidu, zvláště obchodního, a nasebrav peníze odjel, proklínán ode všech. Roku 1328 měl J. krátkou válku s Rakušany za příčinou jakýchsi rozepří pomezních, ale dal se od vévod Rakouských penězi udobřiti. Ještě ku konci téhož roku podnikl král J., aby dostál slibu papeži stran křižáckého tažení učiněnému, výpravu proti pohanským Prusům a Litvanům, německým rytířům na pomoc. Poněvadž tuhá zima bahnité ony krajiny snadněji přístupnými činila nežli jindy, výprava šťastně se dařila. Čechové vítězili nejenom nad Litvany, nýbrž i nad Poláky, s kterými též ve spolku s německými rytíři válčili, a tu jest Václav kníže Mazovecký přinucen uznati nad sebou vrchnost krále Českého. Když pak král s vojskem domů se vracel, poddalo se mu ještě více knížat slezských, tak že hranice koruny České tím znamenitě jsou rozšířeny. An takto král J. slávu českého jmena rozmnožoval, národ naň laskavější býti počal, alespoň bez reptání snášeje to, co při J-ově nepokojném duchu změniti se nedalo. Roku 1330 zdržoval se J. v Inšpruku u Jindřicha Korutanského, vyjednávaje s ním o smlouvy dědičné. Tam došla ho zpráva o smrti manželky jeho Elišky, která opravdově pohnula jeho srdcem. Ale zároveň naskytla se tu dobrodružnému jeho duchu vyhlídka na založení sobě nového panství v Italii. Lombardské město Brescia vyslalo k němu posly, žádat jej o pomoc proti mocnému pánu Veronskému Mastinovi della Scala. Král J. pomohl jim, a Bresciané poddali se jeho panství. Toho příkladu následovalo hned více měst jiných, o jichž podmanění usiloval pán Milanský Azzo de Visconti, nejmocnější v západních krajinách Lombardie. Ba tento sám jaksi na oko se poddal panství krále Českého, což zase po něm učinilo více jiných signorů okolních. Tím spůsobem stal se král Jan během roku 1331 pánem celé západní Lombardie. Takové rozšíření jeho moci, jakož i budoucí dědictví po Jindřichovi Korutanském vzbudilo J-ovi v sousedech jeho i vzdálenějších panovnících závistníky, i spojili se proti němu císař Ludvík, vévodové Rakouští a králové Neapolský, Uherský a Polský a vyhlásili mu nepřátelství. On ale nic nelekal se toho spolku, nejdříve smluvil se s císařem v ten spůsob, že opanované země vlaské přijal od něho pod názvem náměstka čili vikáře říšského, pak povolal z Paříže syna svého, nyní patnáctiletého, a odevzdal mu vladařství nad těmi krajinami se sídlem v Parmě. Sám pak pospíšiv do Čech udeřil na Vladislava Lokýtka a přinutil jej k uzavření příměří; potom se obrátil proti spojené moci Rakušanů a Uhrů. Ale tito byli se mezi tím spolu nepohodli; král Uherský vrátil se domů, a vévodové Rakouští samojediní nezdáli se J-ovi býti příliš nebezpečnými, pročež ponechav válčení s nimi Jindřichovi mladšímu z Lipé odebral se do Paříže. V Italii mezi tím pozdvihli se nepřátelé královi silně proti synovi jeho Karlovi. Ten sice porazil je v udatném boji u San Felice (1332), ale vládna při tom všem jenom nedostatečnými silami žádal od otce pomoc. Té však král J. vydatně uděliti mu nemoha musil Italii neslavně opustiti (1333), vydřev z ní ještě co mohl. Také proti Rakušanům vedena válka nešťastně, Jindřich z Lipé poražen jest u Mailberka 13. bř. 1332 a ještě s jinými pány českými zajat, následkem čehož musil král koupiti pokoj s velikými obětmi. Ještě dříve než sám Italii opustil, poslal král J. syna svého Karla do Čech co správce království s titulem markraběte Moravského, a odtud počíná druhá, utěšenější doba jeho panování. Karel, ačkoliv měl věku svého teprv let sedmnáct, byl již v Italii dal skvělé důkazy spůsobilosti své vladařské, i ujal se ihned mocnou rukou správy země, a počal hojiti rány od otce jí zasazované. Co všecko mladý vladař podnikl k opětnému zvelebení země, vyčteno na jiném místě, v článku Karel IV.; zde stačí pověděti, že vytrvalé jeho moudré a důrazné snaze podařilo se, během dvou let obnoviti pořádek v zemi, zjednati veřejnou bezpečnost a zlepšiti stav korunních financí, začež jej odměňovala všeobecná láska národu. Roku 1335 král J. ve Francii podruhé se oženil pojav za manželku Beatrici, dceru vévody Bourbonského. Téhož roku zemřel Jindřich Korutanský, a císař Ludvík i vévodové Rakouští dle úmluvy, kterou mezi sebou měli, hleděli se rozděliti o jeho země, a Rakušané skutečně obsadili Korutansko, Tirolsko však zachováno věrností národu. Za příčinou těch věcí přijel král Jan ku konci července 1335 do Prahy, a tu hned prohlásil válku proti císaři i vévodům Rakouským. Aby pak od jiných stran pokoj měl, učinil přátelské narovnání s králi Uherským a Polským, při čemž od titule polského upustil, začež Kazimír král Polský, který sám do Prahy přišel, slíbil mu dáti 20.000 kop grošů Pražských. V ten čas zemřel poslední kníže Vratislavský Jindřich VI., a král J. vyslal do Slezska syna svého Karla, aby se uvázal v jeho země. Ale nepřátelé pořádku dovedli, jako někdy královnu Elišku, tak nyní syna jejího Karla osočiti u krále, jakoby chtěl sám dosednouti na trůn a otce ze země vyhnati, čemuž lehkověrný J. u sebe místo dav odňal Karlovi vladařství, načež tento šel do Tirol bratru svému Janovi na pomoc. Válka s císařem a vévody Rakouskými vedena jest nejvíce jen pleněním zemí; když však vévodové Rakouští s císařem se rozkmotřili a tento od nich odstoupil, přišlo k míru mezi nimi a králem J-em, který jim za 10.000 hřiven stříbra Korutansko ponechal, ačkoliv odporoval tomu syn jeho Jan, manžel Markéty, dcery a dědičky po Jindřichu Korutanském. Po uzavřeném míru král do Prahy se vrátiv počal nanovo peníze sháněti, a mezi jiným zastavil též dvanáct stříbrných soch apoštolů, jimiž Karel dílem na svůj náklad dílem z darů v diécesi Pražské vybraných byl ozdobiti dal hrob sv. Václava na hradě Pražském. Ku konci roku 1336 vydal se král na nové křížové tažení do Litvy v průvodu syna svého Karla, že však byla zima měkká a bahna nezamrzla, neměla výprava zdaru. Pro krále pak stala se zhoubnou tím, že ostré noční mlhy těch krajin uškodily očím jeho, k čemuž když ještě špatné léčení přišlo, král na pravé oko docela oslepl. R. 1337 porodila královna Beatrix v Praze syna Václava, který se napotom stal vévodou Lucemburským, a téhož roku korunována jest na hradě Pražském. Ale tato slavnost ani nádherou ani veselostí nevyrovnala se korunovacím předešlým; král sám přítomen tu byl bez koruny a bez oděvu královského, což všecko měl zastaveno. Roku 1338 markrabě Karel nanovo se uvázal se srozuměním otcovým ve správu země, kterou napotom stále vedl. V máji 1339 přijel král J. zase do Prahy, i bylo mu urovnávati rozličné nepořádky v Slezsku, kde jmenovitě biskup Vratislavský Nankeř pro nepatrnou příčinu krále byl do klatby dal, začež potrestán jest odejmutím statků. Potom král opět se odebral do Francie, kdež neumělostí tamějších lékařů, kterým se na oční svůj neduh léčiti dal, r. 1340 i na druhé oko oslepl. To neštěstí s počátku ducha jeho zarazilo tak, že začal býti mírnější a pobožnější, nepokojnost však jeho tím nikterak nebyla skrocena. Když pak jej stihlo druhé neštěstí, že zemřela mu nejmilejší dcera Markéta, zpanilá mladá vdova po Jindřichu vévodovi Bavorském a nevěstě krále Polského Kazimíra, tu najednou spatřujeme jej, který dosavad vedl živobytí pusté, nakloněna ku konání skutků pobožných. Nejdříve založil na Smíchově klášter kartusianů, a potom učinil bohaté nadání k chrámu sv. Víta na hradě Pražském, mající za účel jeho důstojné obnovení rozšířenější budovou a velikolepým nádherným okrášlením. Roku 1342 Markéta Tirolská mladého manžela svého Jana, druhého syna králova, lstivým spůsobem zapudila a vešla v druhé manželství s Ludvíkem markrabím Braniborským, synem císařovým, který tím spůsobem nabyl Tirolska. Ten hanebný kousek žaloval král J. všem knížatům i novému papeži Klimentovi VI., někdejšímu vychovateli markraběte Karta, a císař musil toho svým časem trpce zakusiti. Na papeži tom, u něhož král J. a syn jeho Karel byli v obzvláštní přízni, vymohli oba povýšení biskupství Pražského na arcibiskupství, čímž vyproštěny jsou Čechy od podřízenosti cizímu metropolitovi (1344). Prvním arcibiskupem Pražským byl Arnošt z Pardubic (v. t.), za něho položen jest základ k nynějšímu metropolitnímu chrámu sv. Víta na hradě Pražském, jehož vystavění markrabě Karel poručil Francouzu Matiášovi z Arrasu, který toho času před jinými staviteli uměním se skvěl. Stejnou dobou uzavřeli král J. a syn jeho Karel v Avinioně smlouvy proti císaři jakožto společnému svému nepříteli. Proti tomu spolku hledal císař Ludvík přátele mezi sousedy říše České, i získal jmenovitě na svou stranu krále Polského Kazimíra, který dopustil se toho zrádného skutku, že markraběte Karla, vracejícího se z třetí, rovněž neprospěšné výpravy na Litvu, na které byl svého otce provázel, r. 1345 zrádně zajal. Ale ten chytře vybavil se ze zajetí, a když potom králové Polský a Uherský, vévodové Rakouští i jiní císařovi spojenci najednou opověděli válku králi J-ovi, ten, jakkoli slep, nic neulekna se takového nebezpečenství, zvolal co rytíř statečný: „S Pánem Bohem, čím více nepřátel, tím více kořisti.“ A hned táhl především na Kazimíra, sehnal vojsko jeho s pole a přitrhl až ku Krakovu. Tu dopustil se král Kazimír té nestydatosti, že „pro ukrácení války“ vyzval na souboj svého slepého protivníka, načež J. trefně odpověděl jemu, dá-li sobě oči vypíchnouti, že s ním rád bojovati chce. Kazimír ve sklíčenosti své musil pak prositi o příměří, a když se nato papež mezi strany válčící vložil, vyjednán jest pokoj s peněžitou ztrátou krále Polského. Ve smlouvu tu pojati jsou také ostatní nepřátelé J-ovi, kteří po jeho vítězství nad Poláky netroufali si nic dalšího proti němu podniknouti. Asi na počátku března 1346 odebrali se J. a Karel opět spolu do Avinionu k papeži, kdež staly se proti císaři určitější úmluvy nežli předešle, následkem kterých sešli se pak ve městě Rense kurfirštové papeži příchylní, a tu jest 11. čce téhož roku zvolen od nich markrabě Karel za krále Římského. Dříve však, nežli Karel obrátiti se mohl proti Ludvíkovi, aby se pokusil o jeho vytisknutí z říše, účastnili se otec i syn ve válce, která na novo byla vypukla mezi Anglií a Francií, kteréžto poslední přišli na pomoc se značným počtem branného lidu. Tu strhla se 26. srpna v den sv. Rufa u Krešťáku (Crecy) bitva krvavá, ve kteréž ponejprv jest užíváno děl. Vojsko francouzské neopatrností svých vůdců na hlavu jest poraženo, což král J. znamenaje, když komonstvo jeho k útěku ho napomínalo, odpověděl slovy pověstnými: „Tohoť bohdá nebude, aby král Český z bitvy utíkal,“ a daje koně svého připnouti ke koňům dvou udatných rytířů prudkým útokem hnal na nejhustší zástup nepřátel. Tu Čechové přeudatně bojovali, až i prorazili šik Angličanům, avšak nemohouce odolati veliké převaze počtu zahynuli smrtí rekovskou i s králem svým, okolo něhož mrtvoly pánů českých jako hradbu činily. I poznán jest po bitvě král J. od Angličanů, an uprostřed svých věrných leže ještě dýchá, a odnešen do stanu krále jejich Eduarda. Ten nemoha slze zdržeti při truchlivém tom pohledu zvolal: „Zajisté, dnes klesla jest koruna rytířstva, neboť nikdy nebylo na světě rovného tomuto králi českému.“ A na památku toho dne vzal tři pštrosí péra, jež krášlila přilbici J-ovu, a dal je synu svému, tak zvanému černému princi, který je přijal do erbu nástupců anglického trůnu, princů Walesských. Král Římský Karel neméně statečné v té bitvě bojoval, i musiti ho již raněného násilím z davu vytrhnouti a na bezpečné místo odvésti. Král Jan pochován jest pak v dědičné své zemi Lucemburku, ale jakož za živobytí svého nikdež stání neměl, i kosti jeho v pozdějších stoletích s místa na místo jsou vlečeny, a teprva za našich dnů stálého odpočinku se jim dostalo. Smrtí svou hrdinskou, kterouž tak velice proslavil jmeno české, smířil král J. národ Český se všemi svými chybami, jimiž tak velice byl trpěl, a potomstvo, zapomenuvši na svízele jeho panování, kterých samo nezakoušelo, připomíná sobě jmeno jeho s chloubou, jakožto jednoho z nejrekovnějších panovníků českých. — Za krále J-a připomínají souvěcí letopisci uvedení do Čech rozličných cizích obyčejů, následkem častých jízd po světě mládeže české krále provázející, zejmena úzkého kroje francouzského a špičatých střevíců. Také jali se Čechové vedle němčiny, v zemi, obzvláště v městech valně rozšířené, přiučovati se ještě jiným cizím jazykům, jako vlaštině, mnohem pak více ještě frančině. Vůbec počínali Čechové dále se rozhlížeti po světě a seznamovati se u vyšší míře než před tím s národy jinými a s mravy u nich panujícími, a to zajisté k nemalému svému prospěchu. — 10) J. Jindřich markrabě Moravský, syn předešlého, narozen 1322, dosáhl r. 1336 Tirol sňatkem s Markétou nazvanou Maultasch, musil však 1341 od ní zapuzen z Tirol odejíti, a odřeknuv se hrabství toho dostal 1349 od bratra svého Karla v leno markrabství Moravské. Panoval pokojně a jmenovitě udělil mnohé výsady městům, na př. Olomouci právo Magdeburské (1352); zemřel 1375. Ze čtver manželství zůstavil tři syny: Jošta, po otci markraběte Moravského, Jana Soběslava, biskupa Litomyšlského a později patriarchu Akvilejského, a Prokopa, pak dvě dcery. — 11) J., vévoda Zhořelecký, nejmladší syn císaře Karla IV., narozen 1370, obdržel za úděl svůj po smrti otcově část Horní Lužice, totéž město a krajinu Zhořeleckou, a část Lužice Dolní. K němu se obrátil král Václav, odbůjnými pány zajatý, o pomoc, a J. vydal z Kutné Hory 7. čna. 1394 provolání k Českému národu a knížatům německým k obraně králově. S mocným vojskem přitrhl okolo 20. června ku Praze, a když ta mu brány otevřela, stíhal odbůjné pány krále Václava odvádějící do jižních Čech; statky pánův z Rožmberka a z Hradce jsou strašně popleněny, ač jiných výsledkův nedosaženo. Konečně učiněno narovnání, aby panská jednota vydala vězněného krále za amnestii. Potom činil J. dlouhý čas prostředníka mezi oběma rozkyselenýma stranama, králem a jednotou panskou, a 16. srp. 1395 jmenován od krále Václava nejvyšším hejtmanem království Českého a plnomocným rozsudím mezi ním a jednotou. Poněvadž však mocí svého úřadu učinil narovnání Václavovi nemilé, odňato mu v lednu 1396 důstojenství hejtmanské, a on musil odejíti zpět do Lužice. Přišed 1. března téhož roku do kláštera Novoselského zemřel přes noc, zdali jedem aneb násilnou smrtí, není známo. — 12) J. Švábský, příjmím Parricida, syn Rudolfa II. Rakouského a Anežky, dcery Přemysla Otakara II., vnuk císaře Rudolfa I., měl se strýcem svým císařem Albrechtem I. rozepři o vydání dědictví, z něhož konečně žádal pouze hrabství Kyburgské, které připsáno bylo matce jeho. Nemoha na strýci ani toto vyžádati, zavraždil jej úkladně s některými jinými spiklenci dne 1. května 1308 u řeky Remy v Argavsku. Císař Jindřich VII. dal vrahy do klatby. J. prý zemřel co mnich augustinianský v Pise, dle jiných na svém statku Eigen r. 1360. — D) Jiné vynikající osoby toho jmena: 13) J. z Gmundu, syn Petra Parléře (v. t.), vedl r. 1398 stavbu Pražského chrámu sv. Víta. — 14) J. z Jesenice, mistr učení Pražského, přítel Jana Husa, který jej roku 1410 poslal ke dvoru papežskému ještě s dvěma jinými bohoslovci, aby ho zastupovali u vedení jeho pře. Po dlouhém přebývání v Římě odešel do Čech a r. 1412 jest do klatby dán, ale neustal v hájení Husa. Dne 18. prosince téhož roku snažil se dovoditi, že klatba papežem nad Husem vyřčená nemá platnosti, a na synodě Pražské 6. ún. 1413 zastupoval opět Husa, v jehož duchu působil i po jeho upálení při dvoře krále Václava. Zdržování se jeho v Praze zavdalo hlavní příčinu k vyhlášení interdiktu nad Prahou 1. list. 1415, načež návodem královským opustil Prahu na počátku roku 1416; ale v únoru 1419 navěky jest od krále vypovězen z Prahy. J. z Jesenice sepsal několik traktatův proti Stanislavovi ze Znojma, proti Pálči a fakultě theologické. — 15) J. z Hradce byl co mladý mistr farářem u sv. Martina ve zdi, kdež r. 1414 podle učení mistra Jakoubka ze Stříbra rozdával první obecnému lidu večeři Páně pod obojí spůsobou. Ale později připomíná se co protivník rozdávání pod oboji, které byl sám začal. Roku 1418 vzdal se fary své, a napotom nečiní se o něm žádné zmínky více. — 16) J. ze Želiva, kněz, nazván tak dle kláštera Želivského, kde byl druhdy mnichem, jmenuje se poprvé r. 1419 duchovním Husitův horlivých čili tak zvaných Táborův, a sice kazatelem při kostele Marie Sněžné na Novém městě Pražském. Co demagog měl J. hned na počátku bouří husitských veliký vliv na Novoměstské ohnivými kázaními svými, on byl ten kněz, který 30. února 1419 vedl ono procesí k sv. Štěpánu na Novém městě, jímž dán podnět k ztečení od zbouřeného lidu radnice Novoměstské a vyházení oknem osob radních, kterýžto skutek byl počátkem husitských válek. Návodem J-ovým učiněna jsou obcí Pražskou 3. dub. 1420 rázná opatření k obraně vlasti a kalicha, vlivem jeho zvoleni 18. srpna téhož roku do sborů konšelů Pražských horliví Husité. Obzvláště po vítězné bitvě Vyšehradské vynikla moc kněze J-a v Praze u veliké míře, kterou pak provozoval až do své smrti. V dubnu 1421 účastnil se J. válečné výpravy Husitů do východních Čech; k poddávajícím se Kutnohorským ostrou měl řeč, vytýkaje jim ukrutností na zajatých Husitech spáchané, jakož i před Jaroměří k panu Čeňkovi z Vartemberka. Na sněmě čáslavském zvolen jest kněz J. spolu s Janem Příbramem za rádce zvolených správců zemských. Aby straně své získal v Praze převahu, spůsobil spojení obou úřadů obecních, Staroměstského a Novoměstského (2. čce) a jmenování Jana Hvězdy z Vicemilic za nejvyššího hejtmana Pražského stalo se též jeho návodem. Byv 1. čce téhož roku zvolen spolu s Janem Příbramem, Prokopem z Plzně a Jakoubkem ze Stříbra za správce kněžstva pod obojí dovedl Jana Příbrama a Prokopa z Plzně co mírné kališníky vytisknouti z úřadu toho, na jichž místě 14. listopadu zvoleni jsou Angličan Petr Payne a Jan Kardinál. Ale zrádné stětí pana Jana Sádla na radnici vyvolalo reakci, strana mírných Husitů obdržela vrch a 5. února 1422 zrušena jest jednota Starého a Nového města, v obojím zvoleni jsou za konšely odpůrcové J-a Želivského, a místo Jana Hvězdy z Vicemilic povolán Hašek Ostrovský na úřad nejvyššího hejtmana Pražského; kněz J. stvrzen za správce duchovenstva. Ale noví vladařové, považujíce vládu svou za nejistou, pokud by tento byl na živě, umínili si zbaviti se ho stůj co stůj. Pozvavše ho tedy dne 9. března na radnici Staroměstskou pod záminkou jakéhosi orokování o záležitosti obecné, zrádně jej dali zatknouti a stíti spolu s dvanácti jeho nejpřednějšími stoupenci z měšťanstva. Z toho zbouřil se obecný lid Pražský, mezi nímž nošena hlava J-ova po městě, dobyl se do radnice, původcové usmrcení J-ova jsou buď zabiti, buď zjímáni, a zvolena rada nová ze strany demokratické. Tělo kněze J-a pochováno v kostele Matky boží Sněžné. — 17) J. řečený Aliaps, krasopisec a iluminator, nar. v Praze na začátku XV. století, pročež také J-em z Prahy nazýván, obíral se přepisováním knih, kteréž i ozdoboval dle spůsobu tehdejšího rozličnými výkresy. Tak jest na př. tak řečená Biblí Padeřovská, jenž se chová v cís. dvorské bibliotéce Videňské, psána a ilustrována J-em z Prahy, kterýž práci tu nákladem Filipa z Padeřova v úterý před sv. Petrem a Pavlem r. 1435 dokončil. — 18) J. parléř čili mistr stavitelský, syn mistra Staňka a bratr mistra Kříže, s nimiž ku konci XIV. a na začátku XV. století v Bechyňsku a Pracheňsku, zvláště na statcích pánů z Rožmberka rozličné světské i církevní budovy stavěl. — 19) J. Konvář (Joannes cantanista, Joannes campanifusor), zvonař a konvář v řemeslném slévání a formování kovů velmi zběhlý, žil ku konci XIV. a na začátku XV. století a zůstavil po sobě několik zdařilých prací konvářských, jmenovitě ulil 1497 zvon ke kostelu sv. Jiljí v Milevsku (opus praeclarum), zvon ke kostelu pohřebnímu sv. Petra u Prachatic, dva zvony do Slavětína, zvon ke kostelu sv. Kateřiny v Chrasti nad Sázavou a j.