Vlastenský slovník historický/z Jenšteina

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Jenštein	z Jenšteina	Jeronym

Údaje o textu
Titulek:	z Jenšteina
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 271–272. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jenštejnové
Související články ve Wikipedii: Jan z Jenštejna

z Jenšteina pánové, nazvaní tak od hradu Jenšteina, byli větev pánů z Vlašimi, vyskytující se v dějinách nejprvé v polovici XIV. století, kdež r. 1360 připomíná se Pavel z J. (jinak z Jencenšteina čili Gencenšteina), bratr arcibiskupa Pražského Jana Očka z Vlašimi, co notář komory královské. Syn jeho Jan z J. stal se arcibiskupem Pražským, a co takový měl tuhý spor s králem Václavem IV. Byl to muž vzdělání klasického, a jakkoliv se oddal stavu duchovnímu, nepřestal milovati svět a rozkoše jeho, uměl výborně zacházeti s všelikou zbraní a veliké zalíbení měl v kratochvílích a veselých spolcích. Stav se 1376 biskupem Míšenským nezměnil spůsob svého života, i bavil se více lovem a milůstkami nežli povinnostmi svého úřadu. Po smrti strýce svého Očka (1380) jmenován jest arcibiskupem Pražským, a veselý světák docela byl vhod královskému rozkošníku Václavu IV. Ale brzo stala se s arcibiskupem veliká změna. Morová nákaza, r. 1380 Čechy hubící, byla první příčinou, že arcibiskup Jan přišel na jiné myšlénky. Stěží sám z nebezpečné nemoci vyváznuv stal se najednou rozvážným, odřekl se posavadního živobytí a dal se na pokání. Ještě však přísnějším na sebe učinil jej strašný osud, jenž r. 1382 potkal Ludvíka arcibiskupa Magdeburského, který v čas masopustní veselosti noc protancovav, když náhlý pokřik že hoří vznikl, v pomatenosti s okna vyskočil a vaz zlomil. Tu jal se Jan z J. neslýchaným spůsobem trýzniti své tělo, za pokrm býval mu vymočený slaneček, ložem kamenná podlaha s biblí neb kamenem místo polštáře, na těle nosil drátěný pás s ostrými špičkami, časem válel se v pichlavém trní, a na hradech svých Roudnickém a Helfenburském dal si vystavěti zvláštní komory pro pokání na spůsob těžkých žalářů. Přemršténost jeho v mučení svého těla šla tak daleko, že sám jeho zpovědník musil jej za to kárati. Při tom býval často u vytržení, obyčejně při oltáři. Po takové změně arcibiskup Jan nemohl býti králi příjemným společníkem, když pak při vší své askesi nezapomínaje na své důstojenství arcibiskupské důrazně stavěl se na odpor světské moci v hájení domnělých práv svých, nastaly mezi nimi opravdové roztržky, a v listopadu roku 1383 přišlo k veřejnému sporu. Arcibiskup měl se sousedem svým, král. maršálkem Čuchem ze Zásady, rozepři o jez, jejž tento na statku svém Lobkovicích stavěl v Labi, i kázal stavbu tu násilně překaziti. Volán o to před krále na Karlštein, když Čuchovi odpíral učiniti náhradu, vězen jest tu na hradě, an král dal mezi tím statky jeho pleniti. V další spory s králem a dvořany jeho zavedla arcibiskupa přílišná horlivost jeho v zastávání světského panování kněží, když pro nestání k jeho soudu stíhal neposlušné klatbou, od nich pak za to mnohých škod zakoušeti musil na svých statcích. Nejvíce však Jan z J. popudil na sebe krále rychlým obsazením uprázdněného opatství Kladrubského, jež král byl zamýšlel proměniti v nové biskupství na újmu diécese Pražské. Král Václav rozlítil se prudkým hněvem, arcibiskup jen rychlým útěkem, bráněn jsa od ozbrojenců svých, zachránil se před ním, ale oficiál jeho Mikuláš Puchník a generální vikář Jan z Pomuku jsou uvrženi do žaláře a tam zmučeni, poslední pak utopen ve Vltavě (1393). Král spamatovav se brzo litoval přenáhleného skutku svého a smířil se s arcibiskupem aspoň na oko; ale brzy vzniklo mezi nimi nové nedorozumění, a Jan z J. odešel do Říma žalovat na krále. Že však papež Bonifacius IX. nesměl si rozhněvati krále, který se mu propůjčoval jinými vděky, arcibiskup ničeho nepořídil. Tu Jan z J. složil r. 1396 hodnost arcibiskupskou, dostav od papeže titul patriarchy Alexandrinského. Nástupcem jeho na arcibiskupském stolci byl jeho sestřenec Olbram ze Škvorce, který mu slíbil odváděti jistý plat roční, avšak brzy v tom ustal, tak že Jan z J. zemřel r. 1400 v Římě v skutečné chudobě. — Jan z J. měl bratry Martina, Pavla a Václava, z nichž poslední též stavu duchovnímu se věnovav stal se kanovníkem Pražským a Vyšehradským, pak proboštem u sv. Apolinářiše. Martin a Pavel byl po sobě v držení hradu Jenšteina, který však r. 1314 Pavlovi již nenáležel. Proto však ani on ani potomci jeho nepřestali se psáti z J. Z těch připomíná se r. 1489 Pavel III. z J., který také ze Skály se psal, co král. relator při dskách zemských. Poslední nám známá zmínka o rodu tom děje se v tituláři na rok 1534, kde uvádějí se Jan a Jiří Skalští z J., nejspíše potomci Pavla III.