Vlastenský slovník historický/Karel

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Karel
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 314–327. Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Karel Veliký, Karel IV., Karel VI., Karel IV. Francouzský, Karel V. Francouzský, Karel I. Robert

Karel, něm. Karl. 1) K. I., Veliký, císař Římský, zakladatel veliké říše Franko-Německé, podmaňoval si a na křesťanskou víru obracel sousední pohanské národy, mezi nimi též Slovany. S Čechy s počátku dobré přátelství zachovával, dokud mu bylo bojovati s divokými Avary, proti nimž užil i pomoci jejich. Roku 791 totiž vytáhl K. proti říši Avarské s třemi vojsky. Jedno táhlo skrz Čechy, s nímž i české a snad také moravské voje se spojily. Vojsko toto dobylo a rozbořilo velikou ohradu čili hrink avarský v Rakousku na levém břehu Dunaje, po delším boji pak byla říše Avarská od Karla úplně ztroskotána. Roku 800 dal se K. v Římě na císařství korunovati, a co obnovitel někdejší světovládné říše Římské odvozoval si odtud právo svrchované moci nade všemi národy. Tu, jak se zdá, pokusil se brzy na to o podmaněni Čechů a obrácení jich na křesťanství. Zdá se totiž, že příběh, o němž vypravuje báseň Záboj, Slavoj a Luděk Kralodv. rukopisu, padá do těchto časů, a že král v ní připomínaný jest K., kteréž jmeno staří Čechové nejspíše král vyslovovali, odkud pak pošel název královského důstojenství. Čechy byly tenkrát opanovány vtrhnutím cizího vojska do země, pod jehož záštitou začalo zavádění křesťanského náboženství a násilné rušení řádů pohanských. Ale Čechové zdvihli se proti němu vedením udatného Záboje (snad že tehdáž nebylo knížete zletilého v zemi), vojsko cizí jest poraženo, Luděk, vůdce jeho, padl rukou Zábojovou, a zbytky nepřátelské moci přinuceny jsou k útěku ze země. Tak daleko vypravuje píseň. Co asi potom následovalo, dovídáme se z franckých letopisů. Dle těch vypravil K. Veliký r. 805 veliké vojsko do Čech pod velením prvorozeného syna svého Karla. Frankové protáhli zemi Lučanů, kdež darmo oblehali Kadaň, a přešedše přes Ohři vtrhli do vlastních Čech někde v okolí Řipu, ano i přes Labe, tedy do země Pšovanů. Čechové, nemohouce tak veliké moci odolati v poli, zaujali postavení v lesích a na vrších, i znepokojovali nepřítele odtud menšími šarvátkami. Frankové, trpíce nedostatek potravy a píce, musili konečně odtáhnouti s nepořízením. Ale hned roku následujícího vtrhlo vojsko francké opět do země, avšak utrpělo škodu. O dalším válčení se nic nepíše, i zdá se, že věc skončila se nějakou smlouvou, v které Čechové jakožto národ malý podvolili se k ročnímu poplatku, aby si zjednali pokoj s nepřítelem příliš mocným. Alespoň tak souditi se dá dle starého podání, jež zachoval Kosma a dle kterého ten poplatek obnášel ročně 500 hřiven stříbra a 120 volů, kterýž v pozdějších smlouvách panovníků českých s králi Německými jest obnovován. — 2) K. IV., císař Římský a král Český toho jmena I., syn krále Českého Jana z rodu Lucemburského a Elišky, dcery krále Českého Václava II., narodil se 14. kv. 1316 v Praze, a na křtu dáno mu jmeno Václav. Již v třetím roce věku jeho, v únoru 1319, odňal jej král Jan matce jeho na hradě král. v Lokti, jsa toho domnění, že jej Eliška chce zbaviti panství a vládnouti ve jmenu syna svého. Nevinné pachole zavřeno jest s dvěma chůvami ve tmavé komoře, a chováno tak dva měsíce. Z podobné obavy dal jej otec jeho, když mu bylo sedm let, odvezti z Čech do Paříže a chovati u dvora krále Francouzského Karla IV., jenž měl za manželku Janovu sestru Marii. Tam obdržel při biřmování jmeno K., které mu pak zůstalo, a užil výborného vychování. Po smrti krále Karla († 1. února 1327) zůstal ještě dvě léta v Paříži za nástupce jeho Filipa VI. Valoiského, s jehož sestrou Blankou (vlastně Marketou) byl r. 1329 zasnouben. Téhož roku přestěhován jest do Lucemburku, rodného hrabství svého otce, který však již po dvou letech volal jej, teprv 15letého, k sobě do Italie a svěřil mu správu svého tehdáž nabytého panství v Lombardii se sídlem v Parmě. K. osvědčil v hájení panství tohoto osobní udatnost v bitvě proti vlaským protivníkům u San Felice (25. list. 1332), že však panství toto na dlouho se udržeti nedalo, zamítl návrh svého otce, který mu ho postoupiti chtěl. Na to poslal jej král Jan s titulem markraběte Moravského do Čech a svěřil mu správu království. K. teprv 17letý navrátil se tedy r. 1333 do Čech, kdež přijat jest s velikou radostí od národa, který v blahém tušení spatřoval v něm obnovitele vlasti po velikém úpadku jejím za lehkomyslné správy otce jeho. K. moudrým hospodařením zjednal sobě prostředky k částečnému vyplacení korunních statků, které král Jan všecky byl zastavil; tím pak zase spůsobil možnost obnovení řádu v konání spravedlnosti a jinak v péči o blaho veřejné. Již po dvou letech však osočili jej nepřející tomu pánové u jeho otce, představujíce jemu, že by K., oblíbený u lidu, mohl jej snadno zbaviti panství. Král Jan odňal mu správu země (1335), a K. od té doby některý čas přebýval v Tirolsku, pomáhaje mladšímu bratru svému Janovi, tehdy hraběti Tirolskému, v řízení jeho záležitostí. Nemožnost však, při nespokojenosti lidu pokračovati v předešlém spůsobu vlády, přinutila jak se zdá krále Jana, že již ku konci r. 1337 musil Karlovi opět svěřiti vladařství, a K. bránil mu rozhodně v obnovování předešlých zlozvyků, vypláceje mu ročně 5000 hřiven stříbra z důchodů zemských. Mezi tím roznítil se nový hněv mezi králem Janem a císařem Ludvíkem, když syn tohoto, Ludvík markrabě Braniborský, pojal za manželku Markétu Tirolskou, která byla zrádně zapudila prvního svého chotě Jana (1341), a tak tohoto o hrabství Tirolské připravil. Následkem toho král Jan i syn jeho K. začali se spolčovati s papežem Klimentem VI., odpůrcem císařovým, a r. 1344 vymohl na něm markrabě K. v Avinionu vybavení Čech z duchovní pravomocnosti arcibiskupa Mohuckého povýšením biskupství Pražského na arcibiskupství, jemuž podřízeno biskupství moravské v Olomouci a nové založené biskupství české v Litomyšli. Prvním arcibiskupem Pražským stal se Arnošt z Pardubic, jehož nastolení král Jan a K. oslavili položením základního kamene k nové nádherné stavbě kostela sv. Víta na hradě Pražském. Roku 1345 provázel K. otce svého do Litvy na pomoc rytířům německým, proti tamějším pohanům, která však výprava neměla valného zdaru. Na zpáteční cestě, již konal K. skrze Polsko, jest nastrojením krále Kazimíra, s císařem tajně spolčeného, zrádně v Kališi zajat, z kteréžto vazby však podařilo se mu vyváznouti lstí. Té doby učinil papež rozhodný krok proti císaři Ludvíkovi, vyzvav knížata německá ke zvolení jiného císaře na jeho místo. I sešlo se v městě Rense pět kurfirštů, totiž král Jan, arcibiskupové Mohucký, Kolínský a Trevírský, a vévoda Saský, a prohlásivše Ludvíka za zbavena trůnu zvolili za krále Německého markrabí Karla, syna Janova (1346). Ale dříve, nežli se obrátil proti Ludvíkovi, provázel K. otce svého do Francie na pomoc králi Filipovi proti Angličanům. Z bitvy u Kreščaku, ve které král Jan hrdinsky padl (26. srpna), musili Karla, udatně bojujícího a již raněného, násilně odvésti, načež on delší čas v klášteře Ourchampském rány své hojil. Pozdraviv se odebral se K. do Lucemburku, kdež uvázal se ve správu země, odtud pak jel do Bonnu, kde jej dne 26. list. 1346 arcibiskup Kolínský korunoval na království Římské u přítomnosti mnohých knížat říšských. Do Čech vrátil se K. teprva v srpnu následujícího roku, a 2. září korunován jest slavně v kostele sv. Víta i s manželkou svou Blankou na království České, a to korunou novou, kterou byl ještě za živobytí otce svého dal zhotoviti, a s obřady, jaké k slavnosti té byl sám předepsal a které napotom při každém korunování králů Českých se vykonávaly. Po korunování shromažďoval K. vojsko k tažení na soupeře svého Ludvíka, an v tom ho došla zpráva o náhlé smrti císařově. Tu K. většinu branného mužstva rozpustiv jen v malém počtu se vydal do Němec, kdež bez velikého odporu za pravého pána jest přijat. Jenom synové nebožtíka císaře s malým počtem přátel svých nechtěli ho za krále uznati, i podávali korunu nejprv králi Anglickému Eduardovi III., potom Fridrichovi markrabí Míšenskému, a když žádný z nich ji nepřijal, zvolili sobě za krále nepatrného hraběte Güntera Švarcburského (1349). Mezi tím byl však K. na svou stranu získal Albrechta vévodu Rakouského, jehož synu Rudolfovi zaslíbil r. 1348 dceru svou Kateřinu; a když po smrtí manželky své Blanky († 1348) ucházel se o Annu, dceru Rudolfa falckrabí na Rýně, který byl až dosavad největší podporou strany jemu v Němcích odporné, i tento jej za krále uznal. Nad to musil Ludvík markrabě Braniborský ustoupiti z této země před podvodníkem, který vydávaje se za markrabě Valdemara, dávno zemřelého, dovedl zmocniti se jí a dojíti uznání nejenom od obyvatelstva, u něhož Ludvík nebyl oblíben, nýbrž i od sousedních knížat a od Karla samého. Při takových okolnostech octnul se Günter Švarcburský v postavení beznadějném, a již počal se smlouvati s Karlem, který mu sliboval dáti slušné odbytné, an v tom zemřel. Tu i Ludvík Braniborský pokořil se Karlovi a uznal jej za krále, načež tento, když konečně domnělý Valdemar seznán jest co podvodník, udělil Ludvíkovi leno Braniborské. — Mezi tím, co K. moc svou v říši Německé upevňoval, staral se také otcovsky o Čechy. Dosednutím jeho na trůn český začíná se nová doba v dějinách naší vlasti, která za jeho panování dospěla k svému zlatému věku, začež vděčný národ poctil jej jmenem otce vlasti, v nejplnější míře zaslouženým. K. byl snad ode dvou století první panovník český, který s pravou láskou lnul k jazyku českému. Když se po desíti letech v cizině strávených vrátil do země, byla to jedna z největších jeho lítostí, že zapomněl svou mateřskou řeč, pročež všecku péči na to vynaložil, aby se jí zase důkladně naučil, čehož také v krátkém čase dovedl. Karlem nejen přišel jazyk český zase k vážnosti u dvora, nýbrž on všímal si též jeho příbuznosti s ostatními jazyky slovanskými, a z toho ohledu také zjednal si r. 1346 od papeže dovolení, aby směl založiti v Praze klášter s liturgií v jazyku staroslovanském, jako býval druhdy na Sázavě, načež založil klášter Emauzský a osadil jej mnichy povolanými z Charvatska (1347). Mimo jazyk český znal se K. dokonale i v jazycích latinském, německém, francouzském a vlaském, jimiž mluvil i psal bez vady. Když K. povolán byl od otce ke správě země, nalezl tuto velice spustlou a v hlubokém úpadku. Všecky statky královské byly zastaveny, konání spravedlnosti zanedbané, ústrojí vládní rozviklané, veřejná bezpečnost žádná, všeliký pořádek převrácen. V Praze byl hrad královský následkem dlouhého zanedbání v stavu tak bídném, že v něm K. ani přebývati nemohl. K. z mimořádné berně, kterou mu povolili stavové k jeho opatření, větší díl vynaložil na vykoupení hradů a statků korunních, kterých ještě téhož roku značný počet v Čechách i na Moravě s korunou spojil; pak jezdil pilně po krajích, aby na vlastní oči seznal všude stav věci, obnovoval soudy, stavěl, loupeže a veřejné násilníky bez milosti stíhal. Zároveň dal obnoviti hrad Pražský co sídlo panovníků ve slohu tehdáž ve Francii panujícím. Po roce pak dal mladistvou manželku Blanku přivezti do Čech, která brzy zpanilostí a vlídností svou získala sobě všeobecnou lásku. Co se týče spůsobu správy zemské, zaznamenati sluší v této době úpadek staroslovanské soustavy župní, dle které celá země rozdělena byla na větší neb menší okresy zvané župy (v. t.), jichž politickou správu co král. úředník měl župan (v. t.), vedle něhož stál cúdař (v. t.) co soudce ku konání spravedlnosti. Moc obou těchto úředníků vztahovala se na všecky obyvatele župy bez rozdílu, tak že všickni byli sobě rovni před právem. Ale během času vytrhovali se z pravomocnosti župní jednotliví stavové a zvláštní třídy obyvatelstva, jmenovitě duchovní, Němci ve městech a na venkově usazovaní, jimž králové mnohé výsady a svobody propůjčovali, pak i bohatší šlechticové, tak že ústava župní čím dále tím více v úpadek přicházela, moc soudní platnosti pozbývala a veřejný pořádek hynul. K., aby takový nedostatek přivedl k napravení, provedl nové rozdělení země, jaké se následkem úpadku žup již dávno připravovalo a nejvyšší potřebou jevilo. Na místě velikého počtu žup zřídil třináct krajů, z nichž v každém ustanovil popravce co soudce a strážce veřejného pořádku. Kdokoli z pánů neb rytířů statek svůj králi v manství podal, jak obyčej byl v Němcích držeti zboží pozemské, vyňat byl od moci cúd (v. t.), ano sám obdržel moc soudní nad svými lidmi poddanými. Tu pospíchali sobě přemnozí vzdávati statky své králi v leno, a od těch dob ještě více hynuly cúdy, až konečně přestaly. Tak obdržely vrch cizí řády feudální, a vyvinula se patrimoniální pravomocnost vrchností, která trvala až na naše dni. Pro many královské pak zřízen jest soud zvláštní, dvorským nazvaný, podobně jako za Přemysla Otakara II. byl povstal soud zemský, a brzo nalezáme mezi nejvyššími úředníky království nového sudího dvorského. Po utvrzení svého panství v Němcích obrátil K. zvýšenou pozornost na své zděděné království české, o jehož všemožné zvelebení jal se usilovně pracovati. V první řadě bylo jeho péčí ustanovení státoprávních poměrů Čech zevnitřních i vnitřních. K tomu konci již na sněmě roku 1348 co král Římský potvrdil všecky privilegie a svobody království Českému od předešlých císařů udělené, čímž učinil konec nárokům, čelícím proti samostatnosti toho království, ježto zdvihali králové Němečtí od času vítězství Rudolfa Habsburského nad Přemyslem Otakarem II. Sněm, kterému vydal na to listy, svolil naproti tomu, aby právo stavů voliti krále platilo jen po vymření panujícího rodu. Co do postavení k sobě jednotlivých částí státu určil K. manský poměr Moravy ku království Českému, a připojil na věčné časy ku koruně České celé Slezsko a Hořejší Lužici, t. j. země Zhořeleckou a Budyšínskou. K upravení vnitřních poměrů právních pokusil se K. o věc, o kterou již děd jeho Václav II. marně byl usiloval, totiž o vydání psaného zákonníka. I dal vypracovati takové dílo, které pod názvem Majestas Carolina předložil témuž sněmu ke schválení. Ale stavové požádali za rozmyšlenou, a věc ta zůstala na ten čas nevyřízena. Lépe zdařil se mu jiný záměr, o jehož vyvedení též už Václav II. bez prospěchu se byl pokoušel — založení v Praze university čili vysokých škol. Tento záměr jeho došel všeobecného schválení, a listina zakládací se zlatou bulou nese datum 7. dub. 1348. K., obdržev k tomu již dříve svolení papežovo, zvolil si za vzor vysoké školy Pařížské, a zřídil tedy při novém učení Pražském čtyry fakulty: bohosloveckou, právnickou, lékařskou a filosofickou (čili svobodných umění), a rozdělil studentstvo na čtyry národy: Český, k němuž náleželi též Moravané, Uhři a jižní Slované; Polský se Slezany, Litvany a Rusy; Saský, k němuž patřili severní Němci a Skandinávci; a konečně Bavorský jižních Němců. K těmto vysokým školám povolal K. mnoho učených lidí za profesory, tak že v krátkém čase velice zkvětly, k čemuž nemálo přispěla i ta okolnost, že akademie Pražská, jak tenkráte podobné školy nazývali, byla jediná v celé prostřední Evropě. Jakož pak K. jevil chvalitebnou péči o pěstování věd, byl také horlivým příznivcem a podporovatelem umění, která pod jeho ochranou v Čechách vysoce se povznesla. K. sám znamenité malíře a řezbáře při svém dvoře choval, a umělcům Pražským všeho druhu zvláštní Čech na spůsob bratrstva zřídil. Byliť toho času výteční malíři v Čechách: Dětřich z Prahy, Mikuláš Vurmser a Zbyšek z Trotiny, kterýžto poslední byl zvláště výtečný v miniaturách na pergameně, jakož to vzácné památky dosavad zachované dosvědčují. Socha sv. Jiří, jenž na hradě Pražském stojí před chrámem sv. Víta, též za časů Karlových ulita jest od bratří Klussenbachů. K. sám rozličné věci ve dřevě vyřezával, z nichž některé došly i našich časů. Povoláváním výtečných mužů z Italie, Francie a Němec, přízní, kterou jim nakloněn byl, a štědrými odměnami, jakých se jim od něho dostávalo, povznesl K. umění v Čechách na vysoký stupeň, a doba Karolinská nad jiné skvěje se v dějinách českého umění. Tak rozšiřovala se sláva Čech, Praha blahobytem oplývající, jsouc spolu sídlem císaře Římského, stala se městem nejslavnějším v Evropě, a zdi její obsáhnouti nemohly množství cizinců. Tu sobě umínil K. město rozšířiti. Mělať tehdáž Praha na obou břehách Vltavy četná předměstí, která čim dále tím více se rozšiřovala; ta všecka zamýšlel spojiti s Prahou, ba i vzdálený Vyšehrad pojmouti v obvod města. I dal tedy silnou zeď s vysokými baštami a branami vésti od Vyšehradu až k Pořičí, a v obvodu jejím založil město nové, kteréž dle svého jmena Karlovým městem chtěl míti nazváno, avšak lid říkal mu Nové město, jakž dosavad sluje. V rozsáhlé té prostoře K. sám vyměřoval ulice široké a mnohá stavení na vlastní útraty vyzdvihl, všem pak, kdo by se tu chtěli usaditi, uděloval mnohé výhody a svobody. Zvláště pak odkázal sem všecky řemeslníky, jichž hlučné klepání a bouření sousedy znepokojuje, ti měli se všickni přestěhovati ze Starého města na Nové. Obci takto povstalé udělil král práva městská, a nadto obdařil ji rozličnými výsadami. Na levém pak břehu Vltavy předměstí Újezd s městem spojil, kterážto část města počala se nazývati Menším městem čili Malou Stranou, an před tím slula Novým městem. Též Hradčany městys i s Pohořelcem spojil s Prahou. Aby klenoty zemské, jmenovitě koruna a královská listovna, jakož i mnohé drahé ostatky svatých, které K. po všech zemích sbíraje do Čech odvážel, v časech bouřlivých bezpečnou schránku mely, vystavěl s převelikým nákladem nedobytný na ony časy hrad Karlštein, a uvnitř přenádherně ozdobil jej všelikými výtvory tehdejšího umění, i stěny jeho drahými kameny okrášlil. Též obchoď všeliký podporoval K. a k jeho zvelebení mnohé svobody udělil zvláště kupcům Pražským, a to v míře takové, která se ovšem nesrovnává s nynějšími pokročilejšími zásadami hospodářství státního, tehdejším poměrům však úplně přiměřena byla. Rovněž těšily se z velikomyslné podpory Karlovy také živnosti městské, které zřídily se v pořádky čili cechy, jenž držíce údy své v přísné kázni nemálo přispívaly ku povznešení řemesel. Veliká byla též péče Karlova o zvelebení hospodářství polního a vzdělání země vůbec, jakožto hlavní pramen blahobytu. Zejmena jal se zakládati množství rybníků k odvádění zbytečné vody z polí a také jiné k tomu povzbuzoval; pro uvarování pak hladu zřizoval sýpky čili sklady obilní po krajích, aby v nich shromážděny byly zásoby pro případ neúrody. Okolo Prahy a na jiných příhodných místech zakládati dal vinice, zaopatřiv lepší druhy rév z Rakous, ba až z Burgundu; v Praze pak zvláštní úřad ustanovil nad nimi a vůbec vinařství ve zvláštní ochranu svou bral. Za něho povstala v Praze také první botanická zahrada, již založil na Novém městě (tu, kdež nyní v Jindřišské ulici jest nové stavení poštovní) dvorský apatekář Karlův Angelus z Florencie, po němž nazvána jest zahradou Angelovou (hortus Angelicus). Přes Vltavu ze Starého města na Malou Stranu vystavěl nový kamenný most na místě starého, jejž byla r. 1342 veliká dřenice pobořila. Městys Vary na město povýšil a výsadami nadal, čehož na památku jmenem jeho co Karlovy Vary se honosí, kamž potom ze všech zemí putovalo množství lidu k horkým léčivým pramenům. A tok za Karla IV. staly se Čechy zemí nejbohatší a nejslavnější v celém křesťanstvu, a zvláště bohactví Pražanů bylo takové, že dle pověsti jistý měšťan Pražský, jemuž K. 100.000 dukátů byl dlužen, pozvav jej k sobě na oběd za tu čest, že pozvání přijal, po obědě upsání na tu sumu jemu darem dal. — V dubnu 1349 přivezl K. do Prahy svou druhou manželku Annu Falckou, již Čechové také Mečkou zvali, a ta jest 1. list. téhož roku slavně korunována. Hned na to v prosinci udělil K. bratru svému Janovi Jindřichovi, který po řádném rozvedení s Tirolskou Marketou vnově za choť byl pojal dceru knížete Opavského Mikuláše II., v leno markrabství Moravské, tak, aby tu zem držel dědičně pod svrchovaností koruny České, však ani on ani rod jeho neměl právo k nástupnictví v Čechách, dokud by potomstvo Karlovo trvalo po meči. Při tom učiněna i ta další výhrada, aby biskupství Olomoucké a knížectví Opavské slušela co lena bezprostředně pod korunu Českou a nikoliv pod markraběte Moravského. R. 1350 po učiněném narovnání s Ludvíkem Bavorským, který konečně Karla za krále Německého uznal, naproti čemuž K. a bratr jeho Jan vzdali se všeho práva na Korutansko a Tirolsko, vydal Ludvík Karlovi též klenoty říšské, které slavně jsou z Mnichova do Prahy přivezeny a nejprv na Vyšehradě, potom v kapli sv. Václava při hlavním chrámu Pražském, konečně v nově vystavěném hradě Karlšteině uloženy. Odtud pak dle nařízení Karlova každoročně jsou přivezeny do Prahy, a v pátek po neděli Quasimodogeniti na Dobytčím trhu (nynějším Karlově náměstí) na lešení při kostele Božího těla zvláště k tomu vystavěném lidu veřejně ukazovány. K tomu dni, nazvanému den svátostí, konány jsou pouti z celé země, neboť papež Innocenc VI. byl spojil s nimi zvláštní odpustky, tak že někdy až na 100.000 cizího lidu se v Praze shromáždilo. — Roku 1351 zrušen jest mír zemský soukromým záštím mezi některými pány českými a rakouskými blíž pomezí obou zemí, z kterého vznikla další rozepře mezi pány z Rožmberka a nejvyšším purkrabím Pražským Vilémem z Landšteina, jenž byl Rakušanům poskytl pomoci. K., chtěl-li pokoj spůsobiti, musil v únoru 1352 sám vytáhnouti proti vzdorným Rožmberským a mocí brannou je pokořiti, načež spůsobil mírné narovnání mezi oběma stranami. R. 1353 zemřela Karlova druhá manželka Anna, načež on ještě téhož roku vstoupil v třetí manželství s Annou, neteří knížete Bolka Svídnického a Javorského, který jediný v Slezsku posud uznávati nechtěl vrchnost krále Českého, nyní ale bezdětek jsa manželku Karlovu za dědičku ustanovil. Ta potom korunována jest nejprvé v Praze, později též v Cáchách co Římská královna. Toho času K. zakoupil ve Falci množství měst a pevných zámků ke koruně České, tak že potom hranice její sáhaly až k samým bránám Norimberským. Roku 1354 povýšil K. rodinné své hrabství Lucemburk na vévodství, a co prvního vévodu uvedl do něho bratra svého Václava. Roku 1355 dal se K. v Římě na císaře korunovati, přijav dříve v Miláně železnou korunu lombardskou. Na zpáteční cestě z Říma octnul se K. v Pise v nebezpečenství života, neboť zdvihlo se proti němu v městě povstání, které musilo brannou moci udušeno býti. Vrátiv se z Italie zase do Čech musil se K. obrátiti proti rotám loupežnickým, které se zatím v zemi byly zmohly, a tu jmenovitě dal příklad své neoblomné přísnosti ortelováním na šibenici předního škůdce zemského, rytíře Jana ze Smojna, příjmím Pancíře, jehož byl druhdy pro udatnost zlatým řetězem obdaroval. R. 1355 odbýván též v Praze generální sněm celé koruny České, na kterém zmíněný svrchu psaný zákonník Karlův, Majestas Carolina, který, zavíraje v sobě jednak pravidla řádu soudního, druhou stránkou svou směřoval k rozšíření moci královské, zamítnut jest. Naproti tomu jsou od sněmu ochotně přijaty některé články zákonníka toho, jimiž práva zemská nižádné újmy netrpěla a jež věk pokročilejší uznávati musil za podstatné opravy. Týkalyť se hlavně zrušení tak zvaných ordalií čili božích soudů prostředkem ohně, vody neb losu, kterýžto ještě z pohanských časů pocházející obyčej prohlašoval arcibiskup Arnošt za hříšné pokoušení Boha. Pak zkrácena jest dlouhá a zapletená formule přísahy soudní, jejížto nesprávné odříkání tak často záhubné bývalo nevinně obžalovanému, poněvadž každé pochybení mělo za následek zmatek, t. j. prosouzení. Lidu poddanému učiněno veliké dobrodiní tím, že zákonně uznáno jeho právo žaloby proti pánům, uvozované před tím všelijak v pochybnost, což přispělo velice k upravení poměrů mezi poddanými a vrchnostmi. Roku 1356 vydal císař říši Německé zákon pod jmenem {{Prostrkaně|zlaté buly(( známý, kterýmž ustanovena jsou pevná pravidla řádu, jaký má zachováván býti při volbě císařů Římských k zamezení obyčejných dotud různic při tom. Králům českým pojistil v něm K. nejen první místo mezi světskými kurfiršty říše, než i všelikou neodvislost od říše Německé v domácí správě, kteráž se zakládala na starodávních, tolikrát před tím upsaných právních poměrech mezi císaři a českými panovníky, jmenovitě také právo stavů k volení krále po vymření panovnického rodu. Památné jest též ustanovení zlaté buly, aby se synové kurfirštů Německých pro větší spůsobilost co budoucí vladaři od sedmého až do čtrnáctého roku svého učili jazykům latinskému, vlaskému a slovanskému. Časté nesnáze míval K. s nepokojným zetěm svým Rudolfem Rakouským, který nepřestával se spolčovati s odpůrci a nepřáteli jeho, a pokaždé musil býti od císaře mocí pokořen. Císař byl k němu nad míru shovívavý a vždy obnovoval s ním přátelské smlouvy. Z těch nejdůležitější byla dědičná smlouva mezi domem Lucemburským a Habsburským, uzavřená 10. ún. 1364 v ten spůsob, aby po vymření všech potomků jednoho rodu, mužských i ženských, všecky jeho země a držebnosti připadly rodu druhému. Ke smlouvě té dosaženo r. 1366 i svolení stavů obapolných zemí. Roku 1361 dne 26. února porodila císařovna Anna Karlovi syna a dědice, jemuž dáno na křtu jmeno Václav. Toho roku byla veliká neúroda jak v Čechách tak i v zemích okolních, z čehož povstala drahota i hlad mezi lidem chudým. K ulevení bídy jeho dal císař K. na své útraty stavěti část vyměřených městských zdí kolem Prahy, tu, která jde od Pohořelce přes Petřín dolů a dosavad jest zachována. Tím opatřen výdělek lidu pracovnému; jiné pak pomoci dostalo se chudým vydatnou almužnou 7000 korců žita, jež rada města Prahy musila rozdati mezi ně za pokutu, že ze své moci dala odpraviti jistého kněze metropolitního kostela Pražského. Roku 1362 zemřela císařovna Anna k nemalému zármutku svého chotě i celé země, neboť byla paní velmi rozšafná i dobrotivá. Aby království české náležitě opatřil proti možnému vpádu nepřátelskému, založil K. r. 1363 v rozličných městech zbrojnice, jež zásobil množstvím zbraně dostatečným pro jich obranu. V ten čas nanovo spolčovali se proti císaři nepřátelé jeho, získavše na svou stranu i krále Dánského Valdemara IV. a Pomořanského vévodu Bogislava. Ale Karel roztrhl spolek ten zasnoubením se s dcerou Bogislavovou Alžbětou s velikou nádherou v Krakově, při kteréž příležitosti utvrzeno jest přátelství mezi císařem a panovníky sousedními. Téhož roku získal Karel rodu svému markrabství Braniborské, neboť oba markrabí Ludvík a Ota, jsouce v hněvu s bratrem svým Štěpánem Bavorským, zapsali jemu svou zem, kdyby neměli zůstaviti mužských potomků. V červenci přišel císař sám do Branibor, kdež dal holdovati sobě i zároveň dvouletému synu svému Václavovi, jemuž udělil titul markrabský a kterého nedávno před tím byl dal již korunovati na království České. Roku 1365 navštívil císař papeže Urbana V. v Avinioně, hlavně v tom úmyslu, aby jej přemluvil k návratu do Říma jakožto řádného sídla náměstka Kristova, k čemuž tento papež později také skutečně se odhodlal. Odtud odebral se Karel do města Arlesu, hlavy někdejšího království Arelatského (předjurského Burgundska), které sice bylo větším dílem v rukou králů Francouzských, ale nicméně nepřestávalo se počítati mezi lena svaté říše Římské. Tam dal se Karel k upamatování na to právo korunovati za krále Arelatského, poslední z císařů, kteří tak učinili. Roku 1368 dne 14. února narodil se císaři druhý syn, potomní císař Sigmund. Na jaře téhož roku vypravil se císař do Italie k urovnání nepořádků, které tam byly vznikly. Při té příležitostí uvedl zase do Říma papeže Urbana V., který pak manželku Karlovu Alžbětu na císařství korunoval. Prohlížeje k budoucnosti hleděl K. ještě za živobytí svého zabezpečiti štěstí svých synů, pročež postaral se jim ještě co dětem o příští manželky, zasnoubiv r. 1370 Václava s Johanou, dcerou vévody Bavorského Albrechta, o rok později pak Sigmunda s jednou z dcer Ludvíka, krále Uherského a Polského. Roku 1373 táhl K. vojensky do Branibor, kde markrabí Ota po smrti bratra svého Ludvíka byl proti dědičné smlouvě s císařem uzavřené byl povolal do země synovce svého Fridricha Bavorského a jemu od stavů co svému nástupci holdovati dal. Tu jest Ota přinucen odříci se své země za živa, a císař uvázal se v markrabství Braniborské, kteréž prohlásil za neodcizitelné příslušenství koruny České. Aby pojistil synu Václavovi též nástupnictví v říši Německé, vymohl všelijakými prostředky na kurfirštech, že jej, jakkoliv nezletilého, vyvolili za krále Římského, načež r. 1376 i s manželkou svou Johanou v Čechách jest korunován. Roku 1378 navštívil císař v průvodu syna svého krále Václava a bratra Václava vévody Lucemburského naposledy Paříž, kde byl za mládí svého vychován, odtud pak vrátil se do svých zemí přes Lucemburk, kolébku svého rodu, kdež bratra svého vévodu Václava k tomu přiměl, že svého synovce krále Václava ustanovil za dědice svých zemí, kdyby měl zemříti bez potomstva. Po svém návratu z Paříže provedl K. na sněmě českém důkladnou opravu mince, která od panování otce jeho Jana nemohla se probrati ze zlehčení, v jaké ji tento byl uvedl; i ustanoveno, aby napotom z jedné hřivny stříbra bilo se 70 grošů českých po 12 penízech. Na konci života jeho zarmoutila císaře ještě zpráva o konečném vypuknutí církevní roztržky, o jejíž zamezení se po celé panování své horlivě byl zasazoval. Zvoleni jsou totiž po smrti Řehoře XI. dva papežové, v Římě Urban VI. a v Avinioně Kliment VII. K. ještě vyjevil žal svůj nad tímto politování hodným skutkem v listu ke všem knížatům křesťanským, jež napomínal ku poslušenství Urbana VI., brzy pak na to, dne 29. list. 1378 zimnicí zachvácen sešel s tohoto světa, oplakáván nejen od rodiny své, nýbrž od celého národu Českého. Pohřeb zemřelého císaře slaven jest s velikou okázalostí. Po jedenácte dní vystavena byla mrtvola jeho v trůnní síni hradu Pražského na parádním loži uprostřed všech jeho korun, svatých ostatků a tisíců svíček, an četní kněží střídavě se modlili při něm, a davy lidstva hrnuly se neustále podívat se všeobecně milovanému panovníku ve tvář nyní ztrnulou. Potom dne 11. prosince vezeno jest mrtvé tělo ve slavném průvodu všech stavů dolů do města, nejprv do kostela Emauského na Novém městě, odtud k minoritům u sv. Jakuba na Starém městě, pak na Malou Stranu k Panně Marii u johanitů blíž mostu, konečně na Hradčany do chrámu metropolitního, a v každém z těch kostelů vystaveno na odiv přes celý den. Teprv 16. prosince nalezla císařská mrtvola odpočinutí v hrobce u sv. Víta, kdež spočívá po tento den. Památka pak slavného toho panovníka a pravého otce vlasti trvá v srdcích všech věrných Čechů. — Za Karla IV. dosáhla koruna Česká největší své rozsáhlosti. Kromě Čech a Moravy spojil s ní K. celé Slezsko, jehož některé částky spadly naň právem dědičným, všickni pak knížata jej za svého lenního pána uznali, pak obojí Lužici, vykoupiv Dolní od markrabí Míšenského, jemuž ji markrabí Braniborští byli zastavili, konečně i Braniborsko, a nad to získal k ní četná panství v Bavořích a v Sasích, tak že Čechy staly se velmocí v střední Evropě. Avšak bohužel K. sám ještě za živa jal se bourati toto pracné dílo své rozdělením svých zemí mezi syny své. Roku 1377 totiž učinil takové pořízení, aby po smrti jeho nejstaršímu jeho synu připadly Čechy, Slezsko, část obou Lužic a veškerá panství v Sasích a Bavořích spolu s vrchním právem lenním nad zeměmi jeho bratří, kterýmž měl býti poručníkem až do jich plnoletí; druhý syn Sigmund obdržeti měl markrabství Braniborské, a nejmladší Jan částky obou Lužic s titulem vévody Zhořelského. V Moravě byl již roku 1375 zemřel markrabí Jan, bratr císařův, a zemí tou vládl po něm jeho syn Jošt, který mladším svým bratrům, Janu, Soběslavovi a Prokopovi, některé krajiny v podmanství udělil. Takovéto rozdrobení zemí mělo v krátké době za následek roztržení České říše Karlovy. — K. IV. byl bez odporu nejvýtečnější panovník své doby, pečující svědomitě o blaho zemí a národů sobě svěřených, a Čechové vším právem jej nazvali otcem vlasti, neboť on zvelebil Čechy nade všecky své předchůdce i nástupce. Že naproti tomu v nedobré paměti jest u Němců, kteří v ohledu na říši Německou jej nazývají otčimem jejím, v tom s části skutečná křivda se mu děje neuznáváním jeho velikých zásluh, jaké si získal o říši tu hlavně upravením vnitřních poměrů státních, až do těch dob na nejistotě postavených, a upřímnou péčí o zachování pořádku a pokoje — s části to přičísti závisti, že hlavní jeho péče přece vždy věnována byla dědičné jeho České říši, kterou přivedl k tak neobyčejnému rozkvětu. Vynikající stránkou ducha Karlova byla správnost a pořádku milovnost, čímž jako zrozen byl ku povolání zákonodárskému, a v kteréž vlastnosti měla základ také přísná jeho spravedlivost, jeho šetrnost cizích práv a uzavřených smluv. K tomu byl výborný hospodář a nerad vydával peníze, pročež také nemiloval válek pro velikou nákladnost jejich; byl pak neméně přísný v dobývání pohledávek na jiných, jakož byl správný platitel dluhů vlastních. Kde však o veliké věci šlo: o koupi zemí, o zakládání užitečných ústavů, o zjednání děl uměleckých anebo ukázání velebnosti císařské, tam neskrblil, i jevil se velikomyslným a nádhery milovným. Státní pokladnici zůstavil v nejlepší spořádanosti. Jakkoli dychtiv po rozšíření říše nabýváním nových zemí, nikdy cíle svého nehleděl dosáhnouti podmaňováním, nýbrž cestou mírného vyjednávání, dědičnými smlouvami, koupěmi a t. d., při čemž arci uměl používati slabostí svých sousedů ve svůj prospěch, ale beze všeho dopouštění se nějaké zjevné křivdy — bylť on vůbec svého věku prvním mistrem v diplomacii. Pověstná byla jeho nábožnost, která jevila se v zakládání četných chrámů a klášterů, v pilném sbírání ostatků svatých, svědomitém konání povinností křesťanských a přísném zachovávání předpisů církevních. Při tom však nikoli nepřehlížel četné vady, které se byly vloudily do církve, ano on jako císař horlivě, ač bez prospěchu, zasazoval se o jich odstranění, především pak o napravení mravů duchovenstva, od svého povolání se uchýlivšího. Bylať zajisté nevázanost kněží jak vyšších tak nižších, jak světských tak řeholních, dostoupila takové výše, že to za našich dnů neuvěřitelným se zdá, a nebylo nepravosti a neplechy, které by se zhýralé duchovenstvo tehdejší nebylo bez ostychu dopouštělo. V samé Praze přišlo r. 1334 za prvního vladaření Karlova k veřejné pračce mezi kněžstvem světským a řeholním z té příčiny, že mniši míchali se farářům do výkonů správy duchovní, což tito nechtěli trpěti, poněvadž tím byli skracováni ve svých příjmech. K. uznával za nevyhnutelnou přiměřenou opravu církve, neměla-li tato pozbyti všeliké vážnosti, což musilo míti za následek mravní zkázu celého křesťanstva, pročež bral v ochranu svou kazatele tehdáž povstávající, kteří jali se veřejně kárati neřesti svého věku, dotýkajíce se bez rozdílu všech stavů, a tím samým i duchovního. Mezi těmi vynikali nad jiné Konrad Waldhauser Němec a Jan Milič Čech, tak zvaní předchůdcové Husovi, kteří pro kázaní svá zakoušeli mnohých protivenství od kněží, jichžto hněv byli na sebe popudili, ale v Karlovi ochránce měli. K. byl také nejučenější panovník svého věku, učenci nacházeli u něho velikou přízeň, on pak v obcování s nimi obzvláštní zalíbení. Na důkaz uvádíme z cizích Petrarku a Boccacia, z domácích opata Neplacha, kanovníky Beneše Krabici a Františka, Přibíka Pulkavu. Tyto sám povzbuzoval k sepsání jejich historických děl, dávaje pro ně sbírati kroniky a listiny. O štědrosti jeho v podporování účelů vědeckých skvělé dává svědectví dar, jejž učinil Pražské universitě knihovnou po učeném děkanu Vyšehradském, kterou, na onen čas znamenitou, neboť čítala 114 svazků, koupil za velikou cenu. K. byl i sám spisovatelem, a to v oboru historickém, právnickém a theologickém; hlavni jeho dílo jest vlastní životopis v jazyku latinském, vynikající věrností a bohatostí obsahu. O přízni, jakou věnoval pěknému umění, zmíněno již svrchu. Ostatně nebyl K. bez slabých stránek; jedna z nich byla marnolibost, k vůli níž podnikal mnohé věci jen pro světskou chválu a okázalost, a která i v tom se jevila, že ústavům a budovám, jichž byl zakladatelem, dával své jmeno, staraje se úzkostlivě o zachování své památky. Příkladem toho jsou: Karlštein, Karlov, Karolin a j., ano i Nové město Pražské chtěl míti nazváno podle sebe městem Karlovým, což však se neujalo v národu. Jiná slabost jeho byla přílišná láska k svým dětem, pro kterou nejenom chybného vychování se jim dostalo, nýbrž jím samým podkopána pracná budova mohutné říše České nepolitickým rozdělením zemí mezi své syny. — 3) K. VI. císař Římsko-Německý, král Český, toho jmena II., poslední panovník český z dynastie Habsburské, syn Leopolda I., narozen 1. října 1685, nastoupil panování po smrti bratra svého Josefa I. r. 1711, a jsa poslední muž svého rodu vydal tak zvanou pragmatickou sankci o posloupnosti ženské, kterouž chtěl nástupnictví po sobě pojistiti dceři své Marii Teresii, a kterou stavové čeští dne 16. říj. 1720 přijali co zákon. Na království České korunován jest K. 5. září 1723. K. vedl mnohé války, jmenovitě s Francouzi (o posloupnost ve Španělích) a s Turky, z kterých neměl velikého prospěchu; o vnitřní správu země málo se staral. Za jeho panování stala se v dosavadním rozdělení Čech ta změna, že kraje Slánský a Rakovnicky spojeny jsou v kraj jeden, nazvaný potom Rakovnickým, a podobným spůsobem Podbrdský a Vltavský v jediný kraj Berounský (1714); stejnou dobou zřízen jest dle příkladu zemí německo-rakouských i v Čechách a na Moravě tak zvaný zemský výbor k řízení běžných věcí zůstavených správě sněmů. Roku 1729 slaveno v Čechách s hlučnou okázalostí prohlášení za svatého Jana Nepomuckého, jehož konečně po mnohém o to usilování na papeži dosaženo. K. zemřel 20. říj. 1740, a po něm nastoupila dcera jeho Marie Teresie, provdaná za Františka Lotrinského, velikého vévodu Toskanského. — 4) K. IV. král Francouzský, příjmím Sličný, pojal po svém dosednutí na trůn r. 1322 za manželku Marii Lucemburskou, sestru Jana krále Českého, který mu rok na to k vychování odevzdal syna svého Václava, potomního císaře Karla IV. K. zemřel již r. 1328. — 5) K. V. král Francouzský pohostil u sebe r. 1378 císaře Karla IV., jemuž daroval vzácné ostatky. — 6) K. Robert král Uherský, povolán od jisté strany na trůn proti Václavovi, synu krále Českého Václava II., zvítězil nad ním a jest r. 1309 od celé země za krále uznán. Roku 1318 pojal za manželku Beatrici, sestru Jana krále Českého, k němuž napotom žil v poměru střídavě přátelském a nepřátelském. Roku 1327 prostředkoval mezi Janem a králem Polským Vladislavem Lokýtkem, r. 1331 puntoval se s králi Neapolským a Polským proti Janovi, r. 1335 zase spolčoval se s ním na sjezdě v Uherském Vyšehradě a rok na to poskytl mu branné pomoci proti císaři Ludvíkovi. Roku 1337 přijal u sebe markrabí Karla, syna Janova, když ubíraje se do Tirol k bratru svému Janovi musil jeti okolkem přes Uhry, vyhýbaje se nepřátelskému Rakousku, a následujícího roku obnovil s ním přátelství, při kteréž příležitosti zaslíbena jeho synu Ludvíkovi malá Markéta, dcera Karlova; r. 1341 navštívil jej tento naposledy v Prešpurce. K. Robert zemřel 1342. — 7) K. kníže Minsterberský v. Minsterberští knížata.