Velký Čech/XIX.

Velký Čech Václav Řezníček
XVIII.	XIX.	XX.

Údaje o textu
Titulek:	XIX.
Podtitulek:	(Situace v letech padesátých. — Rozmnožená říšská rada. — Diplom říjnový. — Události roku 1861.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 207–217. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Po osmi letech absolutistické vlády Bachovy byl vnitřní stav Rakouska tento: Ze slibů, které vláda po zrušení ústavy byla národům činila, nevyplněn ani jeden, ano i ty svobody, které ještě zákonně platily, obmezovány jsou libovolnými dekrety. Tisk byl úplně spoután a vydán bezpříkladné libovůli. Naproti tomu provozován nejhorší způsob vlády: podroben neurčitým zákonům, nejasným dekretům, které dle choutky a potřeby mohly býti vykládány ke škodě žurnálů, aniž bylo proti tomu zákonní moci. Řádných soudů pro tisk nestávalo, úřad mohl konfiskovat, výstrahy dávat, noviny potlačovat beze všeho udání příčiny, a obrany proti tomu nebylo žádné kromě velmi pochybného rekursu k ministerstvu. Vůbec řídili se ti, kdož měli vládu v rukou, zásadami nejnešťastnějšími, považujíce vladaření za řízení policejní, za povinnost lid utlačovati, trápiti a v duševní otupělost uváděti.

Spatřovali v lidu nepřítele, jemuž nesměli popřáti žádné svobody, poněvadž se báli jeho msty. Národové mlčky dávali poslední své peníze a odváděli syny své na vojnu, ale s vnitřním odporem, proklínajíce vládu, která ke všemu politickému utlačování přiváděla je také hmotně na mizinu. Když pak roku 1859 ze příčin známých přišlo k válce italské, každý prosil Boha za vítězství nepřítelovo, neboť jen tak mohlo být uleveno všeobecné bídě, když by zlomena byla nejjistější podpora absolutismu — odnárodnělé vojsko, a vláda s dosavadním systemem octla se na suchu.

U Magenty a Solferina pohřben byl starý systém, národové si oddechli a veřejné mínění, plesající nad porážkou vojska, proklestilo si cestu i k uchu samého panovníka, jenž 13. července 1859 vydal manifest k národům svým, v němž sliboval, že nyní celou svou pozornost a péči věnovati chce zdárnému provedení úlohy své: trvale pojistiti Rakousku vnitřní blahobyt a zevnitřní moc náležitým rozvinováním bohatých jeho duševních i hmotných sil a času přiměřenými opravami v zákonodárství a správě. Dne 21. srpna Bach propuštěn a na jeho místo povolán hrabě Agenor Goluchovský. Nové ministerstvo činilo nové sliby, ale nemělo se dlouho k jich vyplnění. Teprve 5. března 1860 vyšel císařský patent, stanovící základní rysy ústavy rakouské, od desíti let opětně slibované. Jednota říše měla přesně býti zachována, representována jsouc ústředním zastupitelstvem ve Vídni zasedajícím, jednotlivým pak zemím se mělo dostati sněmů jako orgánů jakési samosprávy. Zároveň svolána jest tak zvaná rozmnožená říšská rada, která měla rokovati o finančním stavu říše a činiti návrhy, jak mu pomoci.

Rozmnožená říšská rada skládala se z 58 členů, z nichž bylo 24 Němců, 18 Slovanů a Rumunů, 11 Madarů a 5 Vlachů; národ Český nebyl v ní zastoupen ani jediným údem. Šlechticů bylo 35, nešlechticů 23. Zahájena byla 31. května a jakkoli byl úkol její obmezený a hlas jen poradný, tož nicméně brzy potáhla v obor svých úvah otázky politické a vážnost její vzrostla tak vysoko, že bylo patrno, kterak rozhodnému vlivu jejímu nebude se moci vláda vymknouti. Obzvláště maďarští členové její postavili se ostře na odpor dosavádní soustavě vládní a smělé řeči jejich, v Rakousku od několika let něco neslýchaného, bezohlednost, s jakou odkrývali vady státu, docházely všeobecné pochvaly. Jmenovitě sympatie německých národů byly vesměs při Maďarech, neboť stížnosti jejich na zrušení jejich starožitných, státními smlouvami zaručených svobod a práv byly také z větší neb menší části stížnostmi jejich. Vydatné podpory nacházeli Maďaři u strany feudálních aristokratů, kteří jako oni sahali nazpět ku právu historickému, přejíce si navrácení k stavu onomu, jaký byl před bezprávným zavedením tuhé centralisace. Naproti straně historické stáli němečtí centralisté, kteří by nejraději byli zůstali při starém systému, jenž pojišťoval jim panství nad ostatními národy rakouskými.

Národ Český těžce nesl nešetrné odstrčení své od sboru, ve kterém se bez něho jednalo o novou organisaci státu, ve kterém on tvořil jeden z nejčetnějších a nejdůležitějších živlův. Uraženému sebecitu jeho dán výraz v okolnostech oněch jedině možný, ale důrazný a rázný. Jednou z nejcitelnějších potřeb a nejvřelejších tužeb národních byl samostatný politický orgán, jehož Čechové postrádali od roku 1852. Všecky snahy o vymožení koncesse na české noviny potkávaly se ve Vídni vždy s nepřemožitelným odporem i po vyvrácení vlády Bachovy. Té záležitosti použil nyní dr. Rieger — za vědomí a souhlasu Palackého — „ku kroku poněkud odvážnému“, sepsav pamětní spis, v němž se pod záminkou a ve formě žádosti o povolení politického časopisu přednášely všecky české národní a politické stesky, tužby a žádosti. Aby o kroku tom zachováno bylo tajemství a tehdy všemocná policie celou tu věc nepokazila, dal Rieger spis ten vedle Palackého a sebe podepsati jenom od desíti čelných mužů a odebral se s továrníkem Macháčkem do Vídně přímo k zeměpánu, jemuž tuto petici dne 18. června do vlastních rukou odevzdali. Zeměpánem přijati byli milostivě a propuštěni s dobrými nadějemi. Když krok tento v Čechách v obecnou známost vešel, byl všeobecně radostně uvítán.

Mezitím jednala rozmnožená říšská rada o dalších potřebách říše, a císař patentem ze dne 17. července dobrovolně uložil své panovnické moci meze tak, aby bez svolení říšské rady nesměla žádná daň býti nově zavedena nebo zvýšena, ani žádná půjčka učiněna.

Vláda také více koncesi k vydávání českých novin nezamítla, ale udělila ji dru. Krásovi, na něhož si dříve pojistila rozhodný vliv, tak že nový jeho list „Čas“ nepostavil se na stanovisko státoprávní, jež byl český národ za příčinou hájení svých dobrých a nezadatelných historických práv zaujal.

Jednání rozmnožené říšské rady bylo nepřetržitým kvašením nových a nových předůležitých otázek, a tu když přednášena zpráva o beznadějném stavu financí, bez obalu sedmihradský Němec Maager vyslovil, že za těchto poměrů může jedině pomoci udělení říšské ústavy, v níž by „při všemožném zachování rovnoprávnosti veškeré zájmy obyvatelstva nalezly v obci, na zemském sněmu a v říšské radě přiměřeného zastoupení svobodně volenými poslanci“. Rovně pověděné toto mínění způsobilo všeobecně nejhlubší dojem, neboť nacházelo nejširší a nejmocnější ozvěny. Dne 29. září uzavřeným zasedáním rozmnožené říšské rady následoval pak dne 20. října vydaný diplom, jako neodvolatelný základní zákon státní.

„Vydání říjnového diplomu vyvolalo po vlastech českých plesání a jásot, naděje národa znovu obživly a pnuly se výše, konečná spása zdála se přicházeti s dobou nově inaugurovanou. A přece nebyl vysoce velebený říjnový diplom nic jiného, než nový útok na státní právo koruny České.

Ve článku II. diplomu vyčítá se kompetence budoucí říšské rady, ve III. článku pak čteme doslovně takto: „Všecky ostatní předměty zákonodárství, které ve předcházejících punktech nejsou obsaženy, vyřídí se ústavně na sněmu a se sněmem, jehož se týče, a sice: ve královstvích a zemích, k Uherské koruně příslušných, ve smyslu jich dosavadních ústav, v ostatních královstvích a zemích ve smyslu a podle jich zemských řádů. Poněvadž však, vyjímajíc země uherské koruny, i takové předměty zákonodárství, které výhradně veškeré říšské radě nepřísluší, po dlouhá léta v Našich ostatních zemích stejně se vyřizovaly a rozhodovaly, tož sobě vyhražujeme takovéto předměty vyřizovati s ústavním spolupůsobením říšské rady a s přivoláním říšských radů těchto zemí.“

Tím zřejmě vysloven dualismus, říše de facto rozdělena v „korunu uherskou“ a „ostatní země“ (v kterýžto soubor zahrnuta i koruna Česká), a tyto odkázány na zemské řády, které teprve měly býti vydány, t. j. oktrojovány. Uhrám tedy učiněno za právo, „ostatní země“ očekávati měly, co se jim udělí z milosti.“

Politickými vůdci národa Českého uznán především Palacký a vedle něho dr. Rieger a někteří jeho přátelé z let osm- a devětačtyřicátých. Ti cítili i postřehli, co se s diplomem říjnovým stalo. Avšak neměli orgánu, v němž by s národem bylo podrobně sděleno, co ostatně velice důležitý akt ten obsahuje. Tehdejší „Čas“ stál na stanovisku výhradně národním, nejsa náhledům státoprávním přístupným. Proto statě českého státního práva se týkající přinášely pražský „Morgenpost“ a pak — „Reichenberger Zeitung“, a sice až do doby, kdy působením Palackého a dra. Riegra od nového roku 1861 zaraženy byly „Národní Listy“, na jejichž vydávání koncesi obdržel dr. Julius Grégr, v jehož vlastnictví denník ten dne 28. října 1861 dosavádním konsorciem byl s veškerými passivy za jistých úmluv postoupen.

Mezi tím vykonány v březnu r. 1861 volby do zastupitelstva král. hlavního města Prahy, při nichž strana pokroku zvítězila nad haasovskou mittelparteií, a Palacký zvolen byl do sboru obecních starších. První volby do zemského sněmu řízeny byly komitétem, v jehož čele stáli Palacký, dr. Rieger a dr. Brauner. Kandidáti jejich byli všude s důvěrou přijati a tyto volby staly se hlučnou manifestací národního nadšení. „Té doby neslo se jméno Palackého a Riegrovo s jásotem od úst k ústům a zaznívalo po veškeré zemi až do nejodlehlejší chatrče. Ve shromážděních voličů při volbách do sněmu zemského na všech stranách ozývalo se nadšené provolávání slávy Palackému a Riegrovi — a jest dojista málo případů, že by v některém národě celá veřejnost s takovou jednomyslností provolávala muže některé za vůdce své, jako se to dělo r. 1861 Palackému a Riegrovi. Toto nadšení obecné rozmáhalo se jen ještě, když obrala si žurnalistika německá Palackého a Riegra, poznavši v nich hlavní překážky svých záměrů proti národu českému, za terč svých zarytých útokův. Toto štvaní německé žurnalistiky způsobilo v českém národě velikou nevoli a jednomyslné protesty proti zlehčování milených vůdců nesčíslnými adresami důvěry. Dne 11. března 1861 udělilo město Nepomuk Palackému čestné právu měšťanské, a čin ten stal se heslem, jehož uposlechla celá země. Sotva uplynul měsíc, a již jmenovalo kolik set obcí a měst Palackého a Riegra svými čestnými občany, a také Morava následovala příkladu obcí českých. V době asi půldruhého roku uděleno jim více než 1500 čestných občanství takořka všech obcí českých a mnohých moravských. Do sněmu království českého přijal Palacký volbu za okres karlínsko-brandýsský.

V časech oněch byl Palacký činným také i žurnalisticky, jedním z nejplatnějších spolupracovníků „Národních Listů“, jako býval druhdy spolupracovníkem „Národních Novin“. Hned v lednu 1861 vystoupil proti Oheralovu „Prager Morgenpostu“, kterýž postavil se nepřátelsky vůči historické spojitosti zemí koruny České, a za příčinou tou 8. ledna 1861 přinesl dopis z Moravy, v němž mezi jiným se četlo: „Pro nás, Moravany, má cenu, jen co nyní se děje, dáváme se tomu, kdo nejlépe hoví potřebám našim. Chtějí-li Čechové u nás vážnosti a platnosti nabýti, ať zavrhnou od sebe celé to historické haraburdí (historischen Plunder), a postaví se k nám, jak nám se líbí.“

Palacký toto a podobné štvaní co nejrozhodněji i nejvěcněji odbyl a články své, ze příčiny té v „Národních Listech“ uveřejněné, končí následovními slovy: „Z pramene dosti hodnověrného dovídám se právě, že první původce nového sočení na Čechy v Moravě není ani rodilý Moravan, nýbrž odrodilý Čech, jeden z oné chasy, která nemajíc ani jiskry citu národního, tudíž ani pravého citu pro čest, za hranicemi všude plodí ostudu a hanbu jménu českému. Domnívalť se, tuším, ten neplecha, i chytře i hloupě pospolu, že chováním takovým zavděčí se mocnostem, kterýchž heslo pokládá býti „rozptyluj a panuj“.

Jsou i takoví krkavci, kteří roztrušují o nás, že, stojíce o jednotu a celost koruny naší české, usilujeme zrušiti netoliko sněmy moravské, ale i vládu zemskou v Brně, a potáhnouti vše k sobě do Prahy. Bohužel, že žurnalistikou, zvláště vídeňskou, vládnou nyní z většího dílu ošemetníci, kteří ani pérem o nás zavaditi neumějí, aby nám nekřivdili a nepřipisovali samé Bůh ví jak hanebné úmysly. Kdo ale nedá se štváti a soudí věci s rozmyslem spravedlivým, musí v samém našem odvolávání se k historii spatřiti rukojemství, že autonomie a samosprávy Moravě bráti nechceme, ana jí požívala po všecka století až posavad; návrh k tomu byl by neméně daleký našich úmyslův, nežli naše kompetence. Ale dobře mohli by posloužiti také za naší paměti mimořádní sněmové zemí celé koruny české, jichžto nám poskytuje historie příkladů množství, kdykoli nastávaly národům potřeby důležité. Avšak není úmysl náš, pojednávati o věci této podrobněji.“

Se všeobecným plesem a nadšením do zemského sněmu království Českého zvoleni čeští poslanci měli před sebou úlohu nanejvýš těžkou a nesnadnou. Na roli, již měli šťastně a plodně pro národ svůj vzdělávati, zatarasila jim Schmerlingem zosnovaná únorovka (26.) cestu tak, že „obratně“ sestaveným volebním řádem pustila tam zástupce většiny obyvatelstva jako menšinu na sněmu. Češi měli totiž většinu pouze v kurii obcí venkovských, ve městské kurii měli většinu Němci, a proto rozhodovala kurie velkostatkářská, z níž většina šlechty, vedena knížetem Karlem Auerspergem, druhdy horlivým stoupencem, tehdy však zarputilým odpůrcem českého státního práva, hlasovala s Němci.

„Ve šlechtě české, kteráž po osudných bouřích r. 1848 jsouc svedena všelikými pomluvami našich nepřátel politických, byla odvrátila své sympatie od věci národní, nebylo tou dobou ještě znamenati příkrého politického různění na dvě strany, ano z počátku byla ohromná většina její pro historické právo země. Ale za nedlouho ovšem počala se vyvinovati rozdílnost názorů mezi jednotlivci. Někteří z nich, jako kníže Karlos Auersperg, byli oslněni liberálně centralistickými theoriemi těch katechismů svobodomyslnosti Rottecka a Welckra, jež byly odchovaly celou generaci politiků, chtějících spásu národů dekretovati ústřední mocí vládní, k němuž se družil ten všední liberalismus konfesionální, to jest indifferentismus u víře a nechuť ku všemu vlivu kleru.

Jiní zase, zejména hrabata Jindřich Jaroslav Clam-Martinic a Albert Nostic stavěli se hned v předu rozhodně na stanovisko autonomie a historického práva země. Mezi těmito šlechtici federalismu nakloněnými a stranou národní byl tedy jistý moment jejich snah společný — a Rieger chtěl se z počátku o to pokusiti, zdaž by se na tomto základě upřímného uznání historického práva, autonomie a rovnoprávnosti národní nedalo docíliti sblížení s většinou nebo aspoň jednou stranou šlechty a získati ji pro rozhodnou práci v tomto směru ve vší činnosti politické.

První pokus o sblížení takové stal se ve schůzce Riegra a Martinice dne 6. ledna 1861 v bytě profesora V. Vl. Tomka, jenž se horlivě zasadil o to, aby setkání to k místu přišlo. Památná tato schůzka měla za následek, že celá šlechta tak řečená historická dala se odtud naznačeným směrem a začala podporovati snahy české, ale zavdala také podnět k rozštěpení šlechty ve dva tábory. Neboť část šlechty cítící se více německou, byla přičiněním Schmerlingovým, kterýž jí lichotil a otvíral přístup k politické kariéře, již získána pro liberalisující centralismus. Žárlivosti a spory osobní podporovaly rozchod stran. Proti straně Auerspergův utvořila se vedením knížete Karla Schwarzenberka, hraběte J. J. Clama Martinice a hraběte Lva Thuna nová strana, kteráž programem svým politickým lnula (pak) rozhodněji ku straně národní. Po první schůzi následovaly porady další, když Rieger 17. ledna 1861 s Tomkem k Martinicovi se odebral, po čemž pak 19. ledna se konala u Palackého porada o poměrech našich se šlechtou, v níž Rieger četl návrh svůj a přítomni byli Pštross, Brauner, Tomek, Vrťátko, jakož i dr. Julius Grégr a František Šimáček.

Byly to začátky dlouholetých snah, jimiž Rieger neunavně a obětovně usiloval o to, aby část národního těla, již téměř odumřelá, byla znovu oživena a získána národnímu rozvoji. V těchto snahách svých nedával se másti ani chvilkovým zklamáním a nenáhlým, neúplným úspěchem, ani vášnivými útoky a potupou naň metanou.

Jsouť jisté průpovídky, kteréž jednou proneseny, bývají opakovány do nekonečna, majíce tu jistou výhodu zvučnosti, že snadno se rozkřikují, jako průpovědi naučené papoušky. Toho druhu jest také ta daleko široko rozhlašovaná pohádka o podruží a otroctví, v něž prý vrhla se strana národní podřizujíc se vedení šlechty. Mluví se o podruží, kde jde o pouhý kompromis, o zradě zásad demokratických, kde jde o rozvážné počítání s faktory, kteříž, čiň co čiň, jsou jednou zde a nepopiratelně působí v životě společenském právě tak, jako v životě politickém, užívajíce svých práv ústavou jim zaručených.

Tyto skutečné a důležité činitele veřejného života může ovšem každý dle libosti milovati nebo nemilovati — ale nemůže jich ignorovati, ani odčiniti ze světa jalovým pokřikem žurnalistických deklamací.“

Toto uvádíme proto, poněvadž také Palacký v záležitosti dohodnutí se strany národní se šlechtou měl nemalé spolupůsobení a sice ze příčin patrně jen praktických a politických.

Zasedání sněmu království Českého roku 1861 zahájeno bylo dne 6. dubna a jednání jeho bylo nanejvýš vážné a důležité. Ve čtvrté jeho schůzi po vykonané verifikaci voleb a po konstituování se sněmu podali členové někdejší stavovské korporace ohražení v tom smyslu, že sice uvolili se na základě zákona od 26. února sněmu se účastniti. nicméně že cítí svatou povinnost osvědčiti, že tím nezadali aniž zadati chtějí nebo zadati mohou ničeho „právům a svobodám království Českého a jeho dalšímu nezrušitelnému trvání, stvrzenému a zaručenému obnoveným řádem zemským, majestátem krále Ferdinanda II. od 29. května 1627, korunovačními přísahami českých králů až do Ferdinanda V., pragmatickou sankcí, nejvyšším patentem od 1. srpna 1804, konečně nejvyšším diplomem k pragmatické sankci se odvolávajícím,“ kteréžto ohražení přečteno ve znění českém i německém a přiloženo k aktům sněmovním.

V následovním pátém zasedání sněmu dne 11. dubna především usneseno podati zeměpánu adresu lojalnosti, načež kardinál arcibiskup pražský kníže Bedřich Schwarzenberg jako primas českého království povstal a učinil návrh, aby Jeho Veličenstvo císař pán požádán byl zvláštní deputací ze sněmu, aby se dal v Praze slavně korunovati za krále Českého. Návrh ten byl s nadšením přijat. Mezi Němci ozvala se touha protestovati proti tomu a již za účelem tím sbírány podpisy, avšak k uskutečnění toho nedošlo z obavy, že by to mohlo být právem pokládáno za projev nelojalnosti.

K vykonání návrhu toho zvolena byla dvanáctičlenná deputace, v jejíž čele stáli kardinál Schwarzenberg, nejvyšší maršálek zemský hrabě Albert Nostic a náměstek jeho dr. Vaňka. Za kurii venkovských obcí, náležející straně národní, zvoleni do ní byli Palacký, dr. Rieger a dr. Brauner.

Odjezd deputace té z Prahy provázelo všeobecné žehnání a nejblažší naděje a návrat její byl nanejvýš slavný. Před pražským nádražím očekávalo ji přes 10.000 plesajících a jásajících osob. Deputace totiž přinášela blahosklonnou odpověď císařovu, o níž napotom v samém zasedání sněmu podávala zprávu.

Na přednesenou žádost, aby se dal na krále Českého v Praze korunovati, odpověděl císař nejprve jazykem německým: „Těší mne, že tuto deputaci zemského sněmu Českého u sebe spatřuji, a že mohu pánům vyslovit svou pevnou důvěru, že uznávají úmysl, kterýž mne při vydání diplomu od 20. října z ústavy od 26. února vedl, a že se jím v činnosti své budou říditi, úmysl totiž ten: aby oprávněná a na jistých základech založená svoboda a samospráva zemí koruny mé přivedeny byly ve srovnalost s těmi podmínkami, kterých k jednotě říšské tak potřebí jest. Sněm zemský, učiniv takové jednomyslné usnesení, jakož mi jménem jeho oznamujete, přišel tím nejvřelejší žádosti mé vstříc.“ Napotom doložil jazykem českým: „Dám se korunovati v Praze za krále Českého a jsem přesvědčen, že tímto svatým obřadem bude upevněn nový, nezrušitelný svazek důvěry a věrnosti mezi trůnem mým a mým Českým královstvím.“

Císařská odpověď tato nemalou měrou upokojovala tehdy rozechvělé mysli národa českého, který dle činů tehdejší vlády začal pochybovati o brzkém zásvitu lepší budoucnosti.