Velký Čech/XVIII.

Velký Čech Václav Řezníček
XVII.	XVIII.	XIX.

Údaje o textu
Titulek:	XVIII.
Podtitulek:	(Z rodinného života. — Dr. Fr. L. Rieger zetěm Palackého. — Palacký hájí rukopisné památky. — Palacký vdovcem.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 201–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Manželství Palackého požehnáno bylo dvěma dítkami. A sice roku 1830 narodil se jim synáček Jan^[1] a r. 1833 dceruška Marie. „Marie stala se miláčkem celé rodiny. Matka její, vždy neunavně činná a pracovitá, vedla domácnost svou se vzornou bedlivostí a vychovávala také dcerušku svou v dávné rodinné tradici neustálé pracovitosti, vštěpujíc jí zejména pravidlo, že jest povinností ženskou ušiti veškeré prádlo domácí. Mocný byl vliv dobré a jemnocitné matky na mysl dívčinu, zvláště pak dovedla vzbuditi v mladé její duši vřelou a hlubokou zbožnost, onu pravou zbožnost, účinlivě projevující se v životě a shovívavou ku přesvědčení jiných.

Matka mnohem více zabývala se vychováváním dítěte nežli otec neustále prací zaměstnaný, a také malé děvčátko v prvních letech úžeji přilnulo k matce a vroucnějším způsobem projevovalo jí svou lásku, kdežto otevřenost těchto projevů k otci tlumila veliká, takměř posvátná úcta. Ale jakkoli Palacký vychování dítek přenechával své choti, o to pečlivě dbal, aby vyučovány byly po česku. V literním vyučoval Márinku V. V. Tomek, který tehdy byl ještě posluchačem filosofie, potom dr. Pečírka. Palacký pak vždy přítomen býval zkouškám dítěte.“

Překrásnou pak památkou po něm jsou dopisy, jež svým dítkám později psával.

Marie Palacká byla ještě útlým děvčátkem, když k otci jejímu začal docházeti muž, k němuž Palacký záhy vroucně přilnul jako ku příteli a pak i k věrnému druhu v nesčetných národních pracích, a lze říci i v nezasloužených ústrcích a utrpeních. Muž ten byl dr. Fr. Lad. Rieger, k němuž Palacký osvědčil svou upřímnou oddanost i tehdy, když byl v Paříži zatčen a z velezrady viněn. S Havlíčkem se ho horlivě zastal v době, kdy celá řada jiných mužů z veřejné areny náhle se ztratila.

„Když pak Rieger navrátil se z ciziny, dceruška Palackého byla se již rozvila v plném půvabu mládí a brzy vřelejší pouto než pouto přátelství k Palackému vábilo a přivádělo Riegra vždy častěji do rodinného kruhu Palackých.

Po roce 1849, zejména v letech 1850—52, prořídl silně onen společenský kruh, jejž paní Palacká vždy ráda soustřeďovala kolem sebe. Všechny slabé a chabé, opatrné duše vyhýbaly se styku s mužem, jejž dala tehdá do kladby zášť nepřátel a absolutistické vlády. Jen úzký kruh přátel zůstal mu věrným, a mezi těmito bylo také několik vroucích ctitelů spanilé jeho dcery. Mladá dívka ke všem chovala se s vlídnou, ale ostýchavou plachostí, srdce její ještě nepromluvilo. Když Rieger častěji počal docházeti k Palackým, tu děd Měchura pronásledoval jej zjevnou svojí nepřízní. Řečník kroměřížský a smělý obhájce práv národních a svobod politických zosobňoval v jeho očích ty odvážné novotářské snahy, které nenávivěl a jichž se hrozil. Říkával o Riegrovi: „Man kann sich denken, was das für ein Mensch ist, der „nedejme se“ zu seinem Wahlspruch hat“ — —“

Mezi tím Palackého tchán z jara 1852 zemřel, a „když r. 1852 na podzim paní Palacká s dcerou svojí odebrala se do Nizzy, dosáhl toho Rieger, že mladá dívka slíbila odpovídati k jeho dopisům. Čím dále trvala vzájemná výměna myšlének, tím více sbližovali se k sobě, tak že když Marie Palacká s rodiči svými z jara r. 1853 vrátila se do vlasti, mohl ji Rieger uvítati jako svou nevěstu.

Dr. Fr. L. Rieger a Marie Palacká oddáni byli dne 15. srpna 1853 v Praze ve vší tichosti, a Fr. Schneider požehnal jejich svazku, jenž byl jedním z nejšťastnějších, jaké možno si mysliti.“ Usídlili se v domě Palackých a sice v zadním bytě, jehož byl dříve užíval děd dr. Měchura.

Tak našli a sešli se i v nejužší rodinný svazek dva mužové, kteří v dějinách českého národa ve století XIX. hrají nejpřednější a nejzáslužnější roli.

V těchto dobách Palacký, oddávaje se zúplna pracím historickým, trávil svůj čas nejvíce na statku své manželky v Lobkovicích, a rovněž Riegrovi zbývala pouze tichá soukromá práce literární, neboť mu zatarasena byla cesta na universitu, poněvadž vláda nepřipustila jeho habilitaci, aby se nedostal ve styk s mládeží.

Léta ta přes Čechy plynula nanejvýš nevlídně, neboť se nad českým národem klenula obloha olověně těžkého absolutismu, který vymýšlel i rád viděl a podporoval nejrůznější záminky, jež věc českou mohly poškoditi. Vláda Bachova hleděla především utlumiti a odstraniti všechny pohnutky, z nichž české národní vědomí čerpalo posilu. A velkým pramenem, z něhož se národní hrdost a naděje v lepší budoucno zejména v mládež prýštily, byly také nejstarší české básnické památky, najmě pak rukopis královédvorský, proti němuž od jeho nalezení nepřestávali „c. kr. dvorní slavisté“ se svými pomocníky uváděti a vymýšleti plané námitky, stále snažíce se vyvolati pochybnost o jejich pravosti. A proto také v době bachovské měl býti tento pramen národního občerstvení ucpán a to za cenu každou —

„Roku 1858 uveřejnil Kuh ve svém „Tagesbotu“ feuilleton o rukopise králodvorském, ve kterém nejenom popíral pravost této vzácné památky našeho starého písemnictví, nýbrž přímo vinil Hanku z podvodu, článek ten psán byl s takovou znalostí věci, že patrně nemohl pocházeti od nikoho, leč od našince, který byl rukopisu samého dobře povědom. Hádáno všelijak, a veřejné podezření konečně utkvělo na osobě, která ovšem byla nad jiné způsobilá k sepsání takového článku a proti které také svědčily rozličné okolnosti, o nížto však jen s vnitřním odporem bylo lze domnívati se tak nešlechetného kousku. Hankovy nemotorné manipulace se starými rukopisy známy byly tehdáž jen velmi skrovnému počtu filologů českých, kteří měli volný přístup k literárním pokladům v Museu českém chovaným, a Tagesbotův feuilleton vycházel patrně z těchto kruhů, opíraje se hlavně o patrnou porušenost textu. Tím dáno bylo nemalé pohoršení v táboře vlastenců, ale jméno domnělého pachatele veřejně nevyslovováno, nýbrž jen ostýchavě od ucha k uchu šeptáno. Hanku dojalo nařknutí takové tím důtklivěji, an sobě toho povědom byl, že neomluvitelnými změnami v textu rukopisu předsevzatými sám byl dal podnět k dalšímu nespravedlivému podezření. Nezbylo mu nic jiného, nežli žalovati Kuha pro utrhání na cti, který také ve dvou instancích shledán jest vinným.

Než tu zřejmě ukázala se strannost vlády ve všech věcech, které třeba dosti z daleka aneb jen mimochodem dotýkaly se národa Českého, jeho interesu nebo cti. Kuhovi povolen rekurs mimořádný, v kterém od nejvyššího soudu z viny jest propuštěn.

Povolení mimořádného rekursu proti stejnému rozhodnutí dvou soudních stolic jest v soudnictví rakouském případ neslýchaný, jímž porušuje se důležitý právní princip. Z toho možná uzavírati, jak zuřivým vztekem proti národu našemu posedlé byly nejvyšší vládnoucí kruhy, když k vůli nečestnému jeho ukojení neostýchaly se sahati na nejvyšší paladium lidu, které i v nejabsolutističtějším státu má býti svatým a nedotknutelným — na výkonnou spravedlnost.

Ale jim šlo především o nejhlubší pokoření národa českého, jehož pouhá existence nedávala jim pokojně spáti, pročež všemi prostředky o to usilovali, kterak by nejenom všech práv občanských jej zbavili, nýbrž i co nejhůře potupili, když už nemohli ho naprosto vyhladiti, což by arciť nejraději byli učinili.“

Palacký tehdy vedle jiných vystoupil na obranu této drahocenné památky české zašlosti. Jeho odbytí pochybovačů o jeho pravosti jest podnes platným, a ti, kdo za naší paměti rukopisnou otázku poznovu na denní pořádek uvedli, ti ještě neodpočívají pod zeleným drnem, aby se mohlo říci, že se příslušné jim odplaty za to nedostalo. Možná, že již metly na ně dorůstají, neboť sami ti, kdo skutečně hledali důvody ke tvrzením o nepravosti rukopisu, nacházeli doklady jeho pravosti. A jenom toho želeti sluší, že dnešní naše intelligentní společnost jest ve své většině tak žalostně mělkou připustivši, že vůbec bylo možno, aby na základě nejnicotnějších a jalových tvrzení a kombinací vyloučeny byly nejohnivější plameny národního sebevědomí z čítanek a učebnic pro žáky vyšších tříd našich středních škol. Co se nepovedlo ani za Bacha, to povedlo se za dnešního rozvoje naší národní ignorance.

V dobách těch vedle stísněnosti veřejné sklíčila Palackého také i r. 1855 z jara tělesná choroba, tak že léto toho roku dle rady dra. Hamerníka trávil v lázních šternberských, a pak užíval hroznového léčení v Dürkheimu za Rýnem. Současně pak zažiti mu bylo také ještě pochopitelně nepříjemné záležitosti. Příčiny jejího nelibého konce Palacký uvádí sám ve vypravování o ní: „Baron Wagemann, bývalý někdy president zemského soudu v Praze a ve Vídni a strýc mé manželky, umřev 31. července 1855, ustanovil byl mne a sestru mé ženy za universální dědice: poněvadž ale závěť jeho psán byl více uměle nežli určitě a prostě, a dopouštěl výklady rozdílné, soudcové vídeňští postarali se o to, abych nezbohatnul a nezbujněl snad příliš.“

Avšak v časech těch chystal mu osud ještě hlubší rány a žalosti, nežli jakou byla ztráta dědictví. Zdraví paní Palacké valem ubývalo, tak že Palacký hleděl ji pohnouti k cestě do Nizzy, aby tam poněkud pookřála. Avšak paní Palacká opřela se tomu tehdy, nechtějíc ani manžela opustiti, ani žádati, aby k vůli ní ustál ve svých pracech dějepisných. Avšak na podzim r. 1859 stala se tato pro zdraví paní Palacké nezbytnou, tak že ji manžel v měsíci září do Nizzy odvezl, odkudž se koncem měsíce dubna vraceli do vlasti. Zdravotní stav paní Palacké na místě aby se zlepšil, spíše se pohoršil, a Palackému na daleké cestě té nastaly doby nejtrpčích zkoušek a nesnází. Musil se s ní zastaviti v Marseillu, odkud byla počátkem června transportována do Genevy, kdež po krutých bolestech odepřela jeti dále, až teprve v červenci dopravena byla ze Genevy do Basileje a počátkem srpna z Basileje do Heidelberku, kde se nemocná podrobila bolestné operaci. Palacký starostlivě a úzkostlivě stále choť svoji zahrnoval nejněžnější péčí, a když lékaři v Heidelberce naléhali na další transport nemocné, tu dovezl ji manžel do Podmoklí, kde dne 18. června v náručí dcery své Marie skonala a dne 21. srpna pohřbena byla na hřbitově při kostelíčku lobkovickém, jehož byla patronkou.

Po smrti své choti žil Palacký s rodinou své dcery, t. j. s Riegrovými v jedné domácnosti. Avšak nebyl to život idylický, který rodina ta vedla, nýbrž byl to život plný příbojů, bouří, radostí i zklamání, jak jinak nebylo ani možno, když tchán i zeť ujali se činnosti politické, která každému v cestu stlala nepoměrně více trní, nežli růží. Avšak kdo vlasti vděk chceš si získat, přízeň doby nehledej! Kdo nedovede rány přijímati a snášeti lehce, a kdo cítí mocně a prudce, ten v politickém životě valně blahých chvil nenalezne, neboť z trapného a z teskného myšlení sám nevyjde, ale ještě své rodinné okolí v tůně jeho strhne.

Poctivou a vydatnou politickou činnost, opakujeme zejména poctivou a také způsobilými muži prováděnou, sluší u nás a v našich poměrech pokládati za oběť a nikoli snad za čest, nebo dokonce za řebříček k nepatrným osobním zámyslům, jakých ovšem že ani Palacký, ani jeho zeť pro sebe nikdy neměli.

---

1. Dr. Jan Palacký jest ř. v. profesorem při Karlo-Ferdinandské universitě české v Praze.